TÉMA NOVIN

CESTOVNÍ NÁHRADY V PODNIKÁNÍ

S vysláním zaměstnance na pracovní cestu souvisí poskytování cestovních náhrad. Pravidelně k 1. lednu dochází ke změně výše cestovních náhrad. Rovněž k 1. lednu 2026 došlo ke změnám cestovních náhrad pro zaměstnance na pracovní cestě. Zvyšuje se stravné a sazba za ujetý kilometr, naopak průměrné ceny pohonných hmot klesají.

Poskytování cestovních náhrad zaměstnancům v podnikatelské sféře

V souladu se zákoníkem práce je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu:

a)  jízdních výdajů,

b)  jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,

c)  výdajů za ubytování,

d)  zvýšených stravovacích výdajů (dále jen „stravné“),

e)  nutných vedlejších výdajů.

Některé cestovní výdaje, které zaměstnanec předkládá k vyúčtování zaměstnavateli k úhradě v souvislosti s pracovní cestou, zaměstnanec zaměstnavateli prokazuje a dokládá příslušnými doklady (například jízdné nebo náklady na ubytování). Mezi cestovní výdaje, které zaměstnanec zaměstnavateli žádným způsobem nedokládá a neprokazuje, protože jejich výše je stanovena přímo zákonem, popřípadě zaměstnavatelem, patří stravné.

Dle ust. § 189 odst. 1 zákoníku práce (tzv. zmocňovací ustanovení) v pravidelném termínu od 1. ledna daného kalendářního roku Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou mění podle údajů Českého statistického úřadu o cenách vozidel, o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování a o cenách pohonných hmot:

a)  sazbu základní náhrady za používání silničních motorových vozidel,

b)  výši stravného,

c)  stanoví průměrnou cenu pohonných hmot.

Obdobně je dále v odstavci 4 ust. § 189 zákoníku práce stanoveno, že v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí vyhláškou stanoví výši základních sazeb zahraničního stravného v celých měnových jednotkách příslušné cizí měny, a to na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických údajů mezinárodních institucí.

S účinností od 1. ledna 2026 v souladu s výše uvedeným dochází ke změně sazeb náhrad cestovních výdajů, a to na základě:

-        nové vyhlášky č. 573/2025 Sb. vydané Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 18. prosince 2025, o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026,

-        a na základě nové vyhlášky č. 489/2025 Sb. vydané Ministerstvem financí dne 20. listopadu 2025, o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2026.

NÁHRADA JÍZDNÍCH VÝDAJŮ patří k nejčastěji poskytovaným cestovním náhradám. V případě, že zaměstnavatel určí zaměstnanci jako způsob dopravy při pracovní cestě hromadný dopravní prostředek dálkové přepravy (autobus, vlak), pak náleží zaměstnanci náhrada prokázaných výdajů za jeho použití (jízdné). Dle ust. § 157 odst. 1 zákoníku práce náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy a taxislužby přísluší zaměstnanci v prokázané výši. Pokud nastane situace, že zaměstnavatel určil jako způsob přepravy autobus nebo vlak, a zaměstnanec jej požádá, aby místo určeného dopravního prostředku mohl použít jiný prostředek/obvykle tím je vlastní motorové vozidlo/, náleží zaměstnanci náhrada výdajů pouze ve výši, která odpovídá výši jízdného za původně určený autobus nebo vlak. Odlišný je případ, kdy zaměstnanec použije své soukromé silniční motorové vozidlo na žádost zaměstnavatele.

Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele své soukromé silniční motorové vozidlo, přísluší mu:

-        za každý 1 km jízdy základní náhrada,

-        a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.

Z výše uvedeného vyplývá, že mohou nastat tyto situace v případě použití automobilu:

-        zaměstnavatel určí, že zaměstnanec na cestu pojede vozidlem zaměstnavatele – zaměstnavatel v takovém případě hradí náklady na pohonné hmoty i další náklady spojené s údržbou vozidla a zaměstnanec nemá nárok na další plnění.

-        zaměstnavatel určí jiný způsob dopravy, avšak souhlasí s tím, aby zaměstnanec použil své soukromé motorové vozidlo – zaměstnavatel v takovém případě hradí pouze náklady jím určeného způsobu dopravy (např. jízdné za vlak, autobus). Pokud by zaměstnanec použil své soukromé motorové vozidlo bez souhlasu zaměstnavatele, neměl by v takovém případě zaměstnanec na náhradu jízdních výdajů vůbec nárok.

-        zaměstnavatel určí, že zaměstnanec na cestu použije své soukromé motorové zavazadlo, samozřejmý je souhlas zaměstnance – zaměstnanec má v takovém případě nárok jednak na náhradu výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu, a jednak na tzv. základní náhradu.

Základní náhrada za používání silničních motorových vozidel

Základní náhrada představuje určitou kompenzaci za to, že dochází k opotřebení soukromého motorového vozidla zaměstnance v rámci pracovní cesty, představuje také určitý paušální příspěvek na náklady spojené s provozováním vozidla.

Pokud nebyla výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní náhrady stanovená právním předpisem. Sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel je stanovena v její minimální výši v ust. § 1 vyhlášky č. 573/2025 Sb. Dle tohoto ustanovení došlo pro rok 2026 k mírnému zvýšení sazby základní náhrady pouze u osobních silničních motorových vozidel.

U využívání osobních silničních motorových vozidel dochází k navýšení náhrad pro rok 2026 o 10 haléřů. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí:

a) u jednostopých vozidel a tříkolek 1,60 Kč,

b) u osobních silničních motorových vozidel 5,90 Kč.

Výše těchto základních náhrad je stanovena pro zaměstnavatele v podnikatelské sféře jako minimum, které jsou povinni zaměstnancům poskytnout s tím, že mohou samozřejmě poskytnout svým zaměstnancům i základní náhradu za používání silničních motorových vozidel vyšší, tj. sjednat se zaměstnancem nebo stanovit před pracovní cestou zaměstnanci odchylně se zachováním minimální v zákoně stanovené výši. Pokud je zaměstnavatelem subjekt dle ust. § 109 odst. 3 zákoníku práce (stát, územní samosprávný celek atd.), jsou ve vyhlášce uvedené sazby základní náhrady pro zaměstnavatele závazné a nemůže je zaměstnavatel sjednat nebo před pracovní cestou určit odchylně.

Náhradu výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu

určí zaměstnavatel násobkem ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit.

Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Pokud zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem vydaným podle ust. § 189 zákoníku práce.

Vyhláška č. 573/2025 Sb. v návaznosti na předpokládanou výši cen pohonných hmot v roce 2026 snížila průměrné ceny za 1 litr benzinu, za 1 litr motorové nafty i za 1 kilowatthodinu elektřiny. Výše průměrné ceny pohonné hmoty dle vyhlášky činí:

a) 34,70 Kč za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů,

b) 39 Kč za 1 litr benzinu automobilového 98 oktanů,

c) 34,10 Kč za 1 litr motorové nafty,

d) 7,20 Kč za 1 kilowatthodinu elektřiny.

Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny

Dalším druhem cestovních náhrad, které je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytovat, je náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny. Právo na tuto náhradu vzniká zaměstnanci jen v případě pracovní cesty, která trvá déle než 7 dnů. Současně platí, že návštěva člena rodiny se realizuje nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní cesty a poté vždy v čtyřtýdenním intervalu, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodne na kratší době. Osoby, které se pro tyto účely považují za člena rodiny, jsou uvedeny v ust. § 187 zákoníku práce.

Pokud trvá pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět (včetně pobytu rodiny v zahraničí). Náhrada se však poskytne pouze ve výši, která odpovídá částce jízdních výdajů do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště nebo bydliště na území ČR, a to podle zásady ve výši té z nich, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.

Zaměstnanci může vzniknout také nárok na jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny při zahraničních pracovních cestách. Náhrady jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny při zahraničních pracovních cestách se liší od náhrad poskytovaných při tuzemských pracovních cestách. V ust. § 168 zákoníku práce je stanoveno, že pokud zahraniční pracovní cesta trvá déle než 1 měsíc a byla-li návštěva člena rodiny sjednána nebo zaměstnavatelem určena před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny a zpět – a to buď do místa bydliště zaměstnance, nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu navštíveného člena rodiny (a zpět) na území ČR. Jestliže bude zaměstnanec po dohodě se zaměstnavatelem navštěvovat člena rodiny s bydlištěm v zahraničí, obdrží pouze náhradu odpovídající ceně jízdních výdajů do místa svého výkonu práce na území ČR. Za limitní se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější. Ze znění uvedeného ustanovení zákoníku práce vyplývá, že právo na náhradu jízdních výdajů za účelem návštěvy člena rodiny po 1 měsíci trvání pracovní cesty nevzniká automaticky, ale návštěva člena rodiny musí být předem dohodnuta.

NÁHRADA VÝDAJŮ ZA UBYTOVÁNÍ - Při určování podmínek pracovní cesty určuje zaměstnavatel i způsob ubytování. V souladu s těmito podmínkami je potom zaměstnavatel povinen uhradit výdaje za ubytování, které mu zaměstnanec prokáže. Pokud zaměstnavatel zaměstnanci nezabezpečí bezplatné ubytování na pracovní cestě, náleží zaměstnanci náhrada výdajů prokazatelně vynaložených na ubytování (např. v hotelu, penzionu). V zásadě uhrazuje zaměstnavatel zaměstnanci výdaje za ubytování po celou dobu trvání cesty. Tato povinnost mu odpadá v době návštěvy člena rodiny zaměstnance. Pokud si však zaměstnanec musel ubytování zachovat i po tuto dobu, např. proto, že na tom trvá ubytovací zařízení, nebo proto, že s ohledem na délku cesty má zaměstnanec v ubytovacím zařízení mnoho pracovních a osobních věcí, je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci výdaje za ubytování i za tuto dobu.

STRAVNÉ - Při pracovních cestách je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci i náhradu zvýšených stravovacích výdajů neboli stravné (v praxi je zažitý také pojem diety). Stravné představuje náhradu zvýšených výdajů na stravování zaměstnance při pracovní cestě vzhledem k tomu, že výdaje zaměstnance na stravu při pracovní cestě ve srovnání s výdaji, které zaměstnanec vynaloží za stravu při práci v místě pravidelného pracoviště, jsou obvykle vyšší. Účelem stravného není krytí veškerých stravovacích nákladů zaměstnance během pracovní cesty, proto také se stravné neposkytuje ve výši prokazované zaměstnanci například doklady o nákupu, ale účelem je pouze nahradit zvýšené náklady zaměstnance na stravu při pracovní cestě.

Ustanovení § 163 odst. 1, 2 zákoníku práce stanoví minimální částky výše stravného při pracovní cestě na území ČR v závislosti na délce trvání pracovní cesty. Částky stravného se mění prováděcím předpisem na základě zmocnění obsaženého v ust. § 189 zákoníku práce v závislosti na vývoji cen. Konkrétní výši stravného, kterou bude zaměstnavatel zaměstnancům poskytovat, sjedná nebo stanoví zaměstnavatel před vysláním na pracovní cestu. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí-li před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanoveno v ust. § 163 odst. 1 zákoníku práce, přísluší zaměstnanci stravné ve výši stanovené v tomto ustanovení.

Výše stravného je určena v závislosti na době trvání pracovní cesty. Zaměstnavatel poskytuje stravné, trvá-li pracovní cesta nejméně 5 hodin v jednom kalendářním dni. V případě, že by pracovní cesta trvala méně než 5 hodin, nárok zaměstnance na poskytnutí stravného dle zákona nevzniká. Zaměstnavatel však samozřejmě může nad zákonem daný rámec poskytnout zaměstnanci stravné i v takovém případě, tj. např. pokud by pracovní cesta trvala pouze 4 hodiny. Výše stravného je stanovena vyhláškou a každoročně se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem, které vydává MPSV dle ust. § 189 odst. 1 zákoníku práce. Aktuálně platnou a účinnou je vyhláška č. 573/2025 Sb.

Dle ust. § 2 vyhlášky č. 573/2025 Sb. platí, že za každý kalendářní den pracovní cesty v roce 2026 poskytne zaměstnavatel v podnikatelské sféře zaměstnanci stravné nejméně ve výši:

a) 155 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 236 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 370 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Z uvedeného je zřejmé, že došlo opět k zvýšení stravného oproti roku 2025, a to v případě pracovní cesty v trvání 5 až 12 hodin o 7 Kč, pracovní cesty v trvání 12 až 18 hodin o 11 Kč a v případě pracovní cesty v trvání déle než 18 hodin o 17 Kč.

Dle ust. § 163 odst. 4 zákoníku práce při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Zaměstnanci se poskytne stravné postupem, který je pro zaměstnance výhodnější, tj. buď stravné počítané za každý den této cesty samostatně, anebo stravné počítané za dobu trvání této cesty celkem. Pokud spadá pracovní cesta zaměstnance do zmíněných dvou dnů, přičemž v ani jednom dni nemusí vznikat zaměstnanci nárok na stravné, postupuje se při výpočtu stravného za takovou pracovní cestu tak, že se doba trvání pracovní cesty v těchto dvou dnech sčítá.

Náhrada zvýšených stravovací výdajů se poskytuje zásadně za celou dobu trvání pracovní cesty, a to bez ohledu na způsob, kterým je tato doba trávena. Výjimky z této zásady jsou stanoveny v ust. § 163 odst. 5 a 6 zákoníku práce, přičemž tyto důvody pro neposkytnutí stravného není možné rozšiřovat, a to ani ujednáním v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, ani vnitřním předpisem.

Krácení stravného

Zákoník práce počítá rovněž s tou variantou, že zaměstnavatel v rámci pracovní cesty má zajištěno jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře a na které zaměstnanec finančně nepřispívá. V takovém případě je možné přistoupit ke krácení stravného za poskytnutou stravu na pracovní cestě. Dle ust. § 163 odst. 2 zákoníku práce je zaměstnavatel oprávněn stravné zaměstnance krátit, a to v situacích, kdy je zaměstnanci poskytnuto bezplatně jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, nikoliv tedy pouze občerstvení.

Pro účely možného krácení stravného není významné, kým je stravování poskytováno, nemusí jej tedy zajišťovat a hradit přímo zaměstnavatel. Podstatné je pouze to, že na takové stravování finančně nepřispívá samotný zaměstnanec. Krácení stravného se provádí dle délky pracovní cesty a v návaznosti na odstupňované výše stravného bez ohledu na skutečnou hodnotu poskytnutého jídla. Zaměstnavatel musí již před vysláním zaměstnance na pracovní cestu určit míru krácení stravného. Pokud tak zaměstnavatel neučiní, použije se maximální procento krácení stravného dle ust. § 163 odst. 2 zákoníku práce.

Dle tohoto ustanovení zaměstnavatel je oprávněn za každé jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře a na které zaměstnanec finančně nepřispívá stravné krátit až o hodnotu:

-        70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

-        35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

-        25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Více již najdete v měsíčníku PaM 4/2026 a komplexní informace v měsíčníku DÚVaP 3-4/2026.