V daňovém přiznání za poslední zdaňovací období je plátce povinen vyznačit kód zdaňovacího období pro následující kalendářní rok a tím prakticky oznámit správci daně případnou změnu zdaňovacího období pro příští kalendářní rok. Novelou zákona o DPH se zvýšil pro rok 2025 limit obratu v tuzemsku, od něhož může plátce změnit délku zdaňovacího období z kalendářního měsíce na kalendářní čtvrtletí.

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH) ukládá v souvislosti s podáním daňového přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku plátcům daně řadu povinností. Novelou zákona o DPH, která byla provedena zákonem č. 461/2024 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2025 provedena řada dílčích změn, které se týkají také povinností plátce na konci kalendářního roku. Tyto povinnosti v novelizované podobě musí splnit také po skončení kalendářního roku 2025.

Při uplatňování nároku na odpočet daně je uloženo plátcům daně, kteří uplatňují odpočet daně v poměrné výši podle § 75 zákona o DPH, provést případnou opravu odpočtu daně, pokud v průběhu roku uplatňovali odpočet daně v poměrné výši na základě poměrného koeficientu, který byl stanoven kvalifikovaným odhadem. Také v pravidlech pro tuto opravu odpočtu byl y novelou zákona pro rok 2025 provedeny dílčí změny. Vznikala-li plátci v průběhu kalendářního roku podle § 76 zákona o DPH povinnost krátit nárok na odpočet daně koeficientem, musí podle novelizovaných pravidel v posledním zdaňovacím období kalendářního roku 2025 vypočítat aktuální roční koeficient a provést roční vypořádání tohoto nároku oproti zálohovému koeficientu, kterým byl krácen nárok na odpočet daně v průběhu kalendářního roku.

Další případnou povinností je provedení úpravy odpočtu daně v případě změny rozsahu nebo způsobu využití dlouhodobého majetku. Pravidla pro úpravu odpočtu po skončení kalendářního roku se novelou zákona oproti předchozí právní úpravě nezměnila. V článku jsou shrnuty základní povinnosti plátce DPH na konci kalendářního roku, jak vyplývají z aktuálně platného znění zákona o DPH dosavadního znění zákona o DPH a v závěru článku upozorněno na některé změny zákona o DPH, které byly schváleny již koncem roku 2024 jako součást zákona č. 461/2024 Sb., které mají záměrně posunuto účinnost až od 1. 1. 2026.

1. Oznámení o délce zdaňovacího období

Základním zdaňovacím obdobím pro účely DPH je i v roce 2025 podle § 99 zákona o DPH kalendářní měsíc. Z tohoto ustanovení vyplývá, že toto pravidlo se vztahuje jak na plátce, tak i na identifikované osoby. Zatímco plátci se mohou za splnění stanovených podmínek rozhodnout, že toto zdaňovací období změní na kalendářní čtvrtletí, jak je vysvětleno v dalším textu, identifikované osoby tuto možnost nemají. Prakticky to tedy znamená, že zdaňovacím obdobím identifikované osoby je vždy kalendářní měsíc. Stane-li se tedy osoba povinná k dani při překročení limitu obratu v tuzemsku podle § 6 zákona o DPH nebo z jiného právního důvodu plátcem daně, jejím zdaňovacím obdobím je, a to bez ohledu na předpokládanou výši jejího obratu v tuzemsku, od data registrace automaticky kalendářní měsíc.

V dřívějším znění zákona o DPH byl obrat pro účely DPH vymezen v § 4a, který byl s účinností od 1. 1. 2025 novelizován. V novelizovaném znění § 4a zákona o DPH je v souvislosti se zavedením zvláštního režimu pro malé podniky vymezen „obrat v tuzemsku“, který je chápan prakticky po dílčích úpravách obdobně jako obrat definovaný v dosavadním znění § 4a zákona o DPH. V dalších ustanoveních zákona o DPH byly definovány pojmy „obrat v jiném členském státu“ a „obrat v Evropské unii“. Tyto pojmy se využívají v souvislosti s posouzením podmínek, zda osoba povinná k dani splňuje z hlediska výše dosahovaných obratů podmínky pro využití režimu pro malé podniky.

Podle novelizovaného § 4a odst. 1 zákona o DPH se pro účely DPH obratem v tuzemsku rozumí souhrn úplat za vymezená uskutečněná plnění s místem plnění v tuzemsku. Do obratu v tuzemsku se zahrnují zejména úplaty za zdanitelná plnění, tj. za dodání zboží a poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, které podléhají příslušné sazbě daně. Od 1. 1. 2025 se do obratu v tuzemsku vedle úplat za zdanitelná plnění zahrnují také úplaty za plnění, která by bylo zdanitelná, pokud by se na ně v tuzemsku nevztahovalo osvobození v režimu pro malé podniky. Základním principem režimu pro malé podniky je přitom to, že osoba povinná k dani, která má sídlo v jiném členském státě a která je malým podnikem, je osvobozena od povinnosti uplatňovat daň v jiném členském státě, než ve kterém má sídlo. Úplaty za tato plnění v režimu pro malé podniky uskutečněná v tuzemsku, která jsou podle nového § 50 zákona o DPH osvobozena od daně, musí tato osoba povinná zahrnovat do svého obratu v tuzemsku.

Do obratu v tuzemsku se obdobně jako dříve zahrnují také úplaty za plně­ní osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně vymezená v § 63 zákona o DPH, tj. např. za dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona o DPH, za vývoz zboží do třetích zemí podle § 66 zákona o DPH a za dodání knihy a poskytnutí obdobné služby podle § 71i zákona o DPH.

Do obratu v tuzemsku se obecně nadále nezahrnují úplaty za plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, která jsou vymezena v § 51 zákona o DPH. Podrobnější vymezení těchto plnění vyplývá z navazujících § 52 až § 62 zákona o DPH. Výjimka z tohoto pravidla se uplatní ve stanovených případech, kdy se i úplaty za tato osvobozená plnění do obratu započítávají. Jedná se o plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, kterými jsou finanční činnosti podle § 54, penzijní činností podle § 54a, pojišťovací činnosti podle § 55, dodání a nájem nemovitých věcí, které jsou osvobozeny od daně podle novelizované právní úpravy podle § 55a, § 56, § 56a a § 62 zákona o DPH, jestliže nejsou doplňkovou činností uskutečňovanou příležitostně. Podle právního názoru GFŘ se za příležitostnou činnost považuje taková činnost, která není prováděna pravidelně, neexistuje ani předpoklad její soustavnosti, který je vyjádřen záměrnou opakovaností, na její uskutečňování není vyčleněný personál, náklady a úplata přijatá za takovou činnost je v porovnání s celkovým obratem minimální.

Od 1. 1. 2025 byl do § 4a zákona o DPH doplněn nový odstavec 2, podle něhož se za úplatu, která osobě povinné k dani náleží za uskutečněná plnění a která se zahrne do obratu v tuzemsku, považuje výše základu daně stanovená podle § 36 odst. 6 písm. a) a b) zákona o DPH, tj. cena zjištěná či výše celkových nákladů v případě použití zboží či služeb pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomické činnosti, a v dalších případech, kde se nejedná o zdanitelné plnění poskytnuté za faktickou úplatu.

Podle § 4a odst. 3 zákona o DPH se do obratu v tuzemsku nadále nezahrnuje úplata z prodeje dlouhodobého majetku, není-li toto uskutečněné plnění nedílnou součástí obvyklé ekonomické činnosti osoby povinné k dani.

Plátce se může podle navazujícího § 99a zákona o DPH rozhodnout, že jeho zdaňovacím obdobím pro příslušný kalendářní rok je kalendářní čtvrtletí, pokud jeho obrat v tuzemsku za bezprostředně předcházející kalendářní rok nepřesáhl 15 000 000 Kč, není nespolehlivým plátcem, není skupinou a změnu zdaňovacího období oznámí správci daně do konce měsíce ledna příslušného kalendářního roku. Do konce roku 2024 byl roční limit pro případnou změnu zdaňovacího období stanoven ve výši 10 000 000 Kč.

Od 1. 1. 2025 se tedy podstatně zvýšil na částku 15 000 000 Kč.

Plátce změnu zdaňovacího období oznámí prakticky správci daně v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období předchozího roku, tj. v případě změny zdaňovacího období pro rok 2026 v daňovém přiznání za prosinec 2025. Na titulní straně tohoto přiznání v řádku označeném „Kód zdaňovacího období následujícího roku“ uvede plátce kód „Q“. Pokud by zdaňovací období plátce pro příští rok neměnil, tento řádek nevyplňuje.

Plátce však nemusí podle § 99a odst. 2 zákona o DPH změnu zdaňovacího období oznámit správci daně, pokud v bezprostředně předcházejícím kalendářním roce bylo jeho zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí.

Příklad 1

Zachování čtvrtletního zdaňovacího období

Obchodní společnost, která je plátcem daně od roku 2011, dosahovala do roku 2024 pravidelně ročního obratu do 10 000 000 Kč, a proto byla plátcem se čtvrtletním zdaňovacím obdobím.

Pokud v roce 2025 dosáhne obratu např. ve výši 13 650 000 Kč, zůstává pro rok 2026 plátcem daně se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, pokud by nechtěla záměrně požádat o změnu zdaňovacího období pro rok 2025 na kalendářní měsíc.

Podle § 99a odst. 3 zákona o DPH nelze nadále změnu zdaňovacího období v délce kalendářního měsíce na kalendářní čtvrtletí učinit pro kalendářní rok, v němž byl plátce registrován, ani pro bezprostředně následující kalendářní rok. Nově zaregistrovaný plátce daně tedy má prakticky v kalendářním roce, kdy byl zaregistrován vždy jako zdaňovací období kalendářní měsíc a nepřichází u něj v úvahu možnost zvolit si od data registrace jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí. Kalendářní měsíc jako zdaňovací období platí pro tohoto plátce i pro bezprostředně následující kalendářní rok. Z důvodů hodných zvláštního zřetele může správce daně na žádost plátce podanou do konce měsíce října roku, v němž byl plátce registrován, rozhodnout, že změnu zdaňovacího období na kalendářní čtvrtletí lze učinit již pro bezprostředně následující kalendářní rok.

Příklad 2

Změna zdaňovací období nově registrovaného plátce

Obchodní společnost jako osoba povinná k dani překročila 20. 5. 2025 limit obratu ve výši 2 000 000 Kč pro povinnou registraci plátce daně a podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o DPH se stala plátcem od následujícího dne, tj. od 21. 5. 2025.

Podle § 99 zákona o DPH bude mít tato obchodní společnost po své registraci jako zdaňovací období kalendářní měsíc, tj. nemůže podle předpokládané výše obratu požádat o zdaňovací období v délce kalendářního čtvrtletí. Z toho vyplývá, že minimálně do konce roku 2026 by měla mít jako zdaňovací období kalendářní měsíc. Podle § 99a odst. 3 zákona o DPH však může do 31. 10. 2025 požádat správce daně o změnu zdaňovacího období na kalendářní čtvrtletí od 1. 1. 2026. Pokud správce daně této žádosti vyhoví, bude mít obchodní společnost od 1. 1. 2026 jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí. Pokud však správce daně této žádosti nevyhoví, bude mít společnost nadále i v roce 2026 jako zdaňovací období kalendářní měsíc. Pokud by obchodní společnost v roce 2026 dosáhla obratu např. ve výši 13 850 000 Kč, má zákonný nárok změnit od 1. 1. 2027 zdaňovací období na kalendářní čtvrtletí. Tuto změnu podle § 99a odst. 1 písm. d) zákona o DPH oznámí správci daně v daňovém přiznání za prosinec 2026, vyznačením kódu zdaňovacího období následujícího roku „Q“.

Z § 99 a § 99a zákona o DPH prakticky vyplývá, že plátce, který měl dosud jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí, je povinen jeho délku změnit na kalendářní měsíc, pokud jeho obrat za předcházející kalendářní rok dosáhl 15 000 000 Kč. V tomto případě je plátce také povinen změnu zdaňovacího období oznámit správci daně, a to v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období předchozího roku, tj. v případě změny zdaňovacího období pro rok 2026 v přiznání za IV. čtvrtletí 2025. Na titulní straně tohoto přiznání v řádku označeném „Kód zdaňovacího období následujícího roku“ uvede plátce kód „M“. Pokud by plátce změnu zdaňovacího období neprovedl a v daňovém přiznání nevyznačil, správce daně by ho zřejmě po uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání za leden 2026 vyzval, aby toto daňové přiznání předložil.

Příklad 3

Změna zdaňovacího období na kalendářní měsíc

Obchodní společnost, která se stala plátcem v roce 2020, byla dosud plátcem se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, protože její roční obrat v předchozích letech nepřekračoval částku 10 000 000 Kč.

Pokud v roce 2025 dosáhne obchodní společnost obratu ve výši 15 830 000 Kč, stává se podle § 99 zákona o DPH od 1. 1. 2026 plátcem s měsíčním zdaňovacím obdobím a tuto změnu oznámí správci daně v daňovém přiznání za IV. čtvrtletí 2025. Na titulní straně tohoto daňového přiznání uvede obchodní společnost v příslušném řádku kód „M“ a pro rok 2026 bude jejím zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc.

2. Oprava poměrného odpočtu daně

Podle novelizovaného § 72 zákona o DPH je oprávněn uplatnit odpočet daně plátce, a to u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci své ekonomické činnosti použije pro vyjmenované účely uvedené v jednotlivých písmenech tohoto odstavce, tj. zejména pro uskutečňování svých zdanitelných plnění, osvobozených plnění s nárokem na odpočet daně, pro plnění s místem plnění mimo tuzemsko, u nichž by měl plátce nárok na odpočet, pokud by se uskutečnila v tuzemsku a pro další vyjmenované účely.

Plátce má podle § 72 odst. 8 zákona o DPH nárok na odpočet daně v plné výši u přijatého zdanitelného plnění, které použije výhradně pro vyjmenovaná plnění, která jsou uvedena v § 72 odst. 1 zákona o DPH, tj. zejména pro uskutečňování zdanitelných plnění, plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně a pro další vyjmenované účely. Z toho lze dovozovat, že použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění, byť v rámci ekonomické činnosti výhradně pro osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně uvedená v § 51 zákona o DPH, nárok na odpočet daně u těchto přijatých zdanitelných plnění uplatnit nemůže.

Podle navazujícího § 72 odst. 9 zákona o DPH použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tak pro jiné účely, je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen v částečné výši. Prakticky to znamená, že pojem „odpočet daně v částečné výši“ zahrnuje jak „poměrný nárok na odpočet daně“ podle § 75 zákona o DPH, tak i „zkrácený nárok na odpočet daně“ podle § 76 zákona o DPH.

Pravidla pro uplatňování nároku na odpočet daně v poměrné výši, tj. v případech, kdy plátce přijaté zdanitelné plnění použije jak pro účely svých uskutečněných plnění, tak i pro jiné účely jsou stanovena v § 75 zákona o DPH, v němž byla novelou zákona o DPH s účinností od 1. 1. 2025 provedena řada věcných i legislativně technických změn. Podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o DPH se přitom uskutečněným plněním rozumí dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, tj. jako osoba povinná k dani. Uskutečněným plněním jsou prakticky zdanitelná plnění, a to jak ve standardním režimu zdanění, tak i v režimu přenesení daňové povinnosti, osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně i s nárokem na odpočet daně a také plnění s místem plnění mimo tuzemsko, tj. dodání zboží a poskytnutí služby, u nichž je podle stanovených pravidel místo plnění v jiném členském státě či ve třetí zemi. Jinými účely se prakticky rozumí zejména osobní potřeba plátce nebo jeho zaměstnanců, výkony veřejné správy či činnosti prováděné příspěvkovými organizacemi o pro zřizovatele.

Použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely svých uskutečněných plnění, tak pro jiné účely, má podle § 75 odst. 1 zákona o DPH nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro účely svých uskutečněných plnění. Prakticky to znamená, že z celkového nároku na odpočet daně se vylučuje podíl použití přijatého zdanitelného plnění připadající na činnosti financované různými příspěvky, dotacemi či poplatky, u nichž získaný příjem za uskutečňování těchto činností nesplňuje vymezení „úplaty“, a proto se nejedná o uskutečněné plnění. Z nároku na odpočet daně se vyjímá také podíl použití pro účely osobní spotřeby plátce nebo jeho zaměstnanců. Uvedeným postupem není dotčena případná povinnost krácení nároku na odpočet daně podle § 76 zákona o DPH, jak je vysvětleno v další části textu.

Podle § 75 odst. 2 zákona o DPH si plátce může prakticky zvolit, že uplatní u přijatého zdanitelného plnění, které není dlouhodobým majetkem, nárok na odpočet daně v plné výši a bude přiznávat daň na výstupu při jeho využití pro osobní potřebu nebo pro osobní potřebu svých zaměstnanců. Daň na výstupu bude plátcem přiznávána jako při dodání zboží podle § 13 odst. 4 písm. a) zákona o DPH nebo jako při poskytnutí služby podle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o DPH, jak je vysvětleno na příkladu v dalším textu. U dlouhodobého majetku, např. při pořízení osobního automobilu, který bude plátce využívat jak pro uskutečněná plnění, tak i osobní potřebu, je plátce povinen vždy uplatnit nárok na odpočet daně v poměrné výši podle rozsahu použití pro uskutečněná plnění.

Podle § 75 odst. 3 zákona o DPH se příslušná výše odpočtu daně v poměrné výši vypočte jako součin daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, u kterého má plátce nárok na odpočet daně v poměrné výši, a podílu použití tohoto plnění pro účely svých uskutečněných plnění, který je chápán jako tzv. poměrný koeficient. Tento poměrný koeficient se vypočítá jako procentní podíl zaokrouhlený na celé procento nahoru. Výše tohoto poměrného koeficientu může být prakticky v intervalu 0 % až 100 %.

V zákoně o DPH není výslovně uvedeno, jak by měl plátce tento podíl stanovit. Podle právního názoru GFŘ může být stanovení podílu použití pro účely uskutečněných plnění založeno na zvláštní evidenci o využití daného majetku, např. v knize jízd podle poměru počtu kilometrů ujetých pro účely uskutečněných plnění k celkové výši ujetých kilometrů za určité období. Při stanovení poměrného koeficientu je možno vyjít také ze záznamů o využívání majetku z časového hlediska, např. u strojů podle poměru jejich časového využití pro účely uskutečněných plnění k celkovému časovému rozsahu jejich využití. V případě budov je možno vycházet z podílu podlahové plochy využívané k jednotlivým činnostem.

Při stanovení podílu použití lze rovněž používat kritérium podílu uskutečněných činností. Obce a jiné veřejnoprávní subjekty mohou stanovit poměrný koeficient jako podíl příjmů a výnosů za uskutečněná zdanitelná plnění na součtu všech příjmů a výnosů, včetně příjmů z výkonů veřejné správy a dotací a příspěvků, které jsou určeny na výkony veřejné správy. Obdobným způsobem mohou při stanovení poměrného koeficientu postupovat příspěvkové organizace.

Podklady, evidence a záznamy, na základě, kterých plátce stanoví poměrný koeficient, by měly být vedeny v jeho evidenci pro daňové účely podle § 100 zákona o DPH. Výše tohoto koeficientu se v přiznání k DPH neuvádí, plátce by ji měl v případě, že ho k tomu vyzve správce daně prokázat výše uvedenou evidencí.

Je třeba si uvědomit, že zatímco koeficient pro krácení nároku na odpočet daně podle § 76 zákona o DPH se stanoví jednotně pro všechna přijatá zdanitelná plnění, u kterých je plátce povinen nárok na odpočet daně krátit, poměrný koeficient podle § 75 zákona o DPH se obecně určuje ve vztahu k danému přijatému zdanitelnému plnění.

Podrobné informace již najdete v měsíčníku DÚVaP 1-2/2026.