Absolutní majetková práva

– zákon s komentářem

 

JUDr. Jana Drexlerová

Předmětem úpravy třetí části Občanského zákoníku je majetek člověka a osud tohoto majetku po jeho smrti. Tato část je rozčleněna do tří hlav. V hlavě I jsou zakotvena základní ustanovení. Především se stanoví, že majetková práva zakotvená v části třetí občanského zákoníku jsou absolutní, neboť působí vůči každému; to neplatí pouze v případě, kdy zákon stanoví něco jiného. Jen zákon také stanoví, která práva k majetku jsou absolutní. Odchylky od ustanovení části třetí, dosažené ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jsou možné jen v případě, že je připouští zákon. Komplexně je Komentář k občanskému zákoníku po novelách zpracován v měsíčníku PORADCE č. 1 a 2/2024.

Občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb.

ČÁST TŘETÍ

ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA

 

HLAVA I

VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ

 

§ 976

Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného zákon.

 

§ 977

Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.

 

§ 978

Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon.

Komentář k § 976 – § 978

Absolutní majetková práva

Mezi základní dělení občanských subjektivních práv patří dělení na absolutní a relativní práva. Absolutním právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá právní vztah k určité osobě, ale působí vůči všem (erga omnes). Právu oprávněné osoby odpovídá povinnost neurčitého počtu všech ostatních povinných osob. Relativní subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami (např. právo na náhradu škody). Právu určité osoby odpovídá povinnost jiné, rovněž určité osoby.

Mezi absolutní majetková práva patří práva věcná a právo dědické. V komentovaném ust. § 976 je stanoven základní zásada, že absolutní majetková práva působí vůči každému. Z této zásady existuje několik výjimek, ale tyto může stanovit pouze zákon. Občanský zákoník v ust. § 977 vychází z toho, že výčet absolutních majetkových práv je uzavřen (numerus clausus). Subjektivním právům může jejich absolutní povahu přiznat jen zákon. Ustanovení § 978 stanoví, že ustanovení třetí části občanského zákoníku jsou v zásadě kogentní. Od ustanovení v třetí části občanského zákoníku jsou připuštěny smluvní odchylky s účinností vůči třetím osobám pouze za podmínky, že je připouští zákon.

 

HLAVA II

VĚCNÁ PRÁVA

 

Díl 1

Obecná ustanovení

 

§ 979

Ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.

 

§ 980

(1) Je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky.

(2) Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

 

§ 981

Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.

 

§ 982

(1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu na zápis práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají stejné pořadí.

(2) Zřizuje-li vlastník věcné právo k vlastní věci, může před tímto právem vyhradit a do veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro jiné právo; má-li být výhrada do veřejného seznamu zapsána až po zřízení věcného práva, vyžaduje se souhlas osoby, jejíž právo má být dotčeno. K zápisu práva, pro něž bylo vyhrazeno lepší pořadí, se nevyžaduje souhlas osoby, jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má být právo, jemuž svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného seznamu v širším rozsahu, než jak to z výhrady vyplývá.

 

§ 983

(1) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo ke zřízení věcného práva jiné osobě a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán návrh na zápis práva, kterého se přednostní právo týká, může se vlastník domoci výmazu přednostního práva. Prokáže-li ten, kdo má přednostní právo, že před uplynutím lhůty podal žalobu na převod nebo jiné zřízení věcného práva, počne lhůta běžet od skončení soudního řízení; při zamítnutí žaloby však bude přednostní právo vymazáno na žádost vlastníka k okamžiku právní moci rozhodnutí.

(2) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné nebo s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se přednostní právo stane vymahatelným.

Komentář k § 979 – § 983

Obecná ustanovení o věcných právech

Ustanovení § 979 řeší problematiku použitelnosti právní úpravy věcných práv. Ustanovení o věcných právech dopadají na hmotné i nehmotné věci (tj. i energie, patenty a jiné objekty průmyslového a duševního vlastnictví atd.). Zároveň se ale věcněprávní ustanovení nepoužijí na práva, jejichž povaha to nepřipouští a dále v případech, kdy ze zvláštních ustanovení zákona plyne něco jiného.

Ustanovení § 980 odst. 1 věta první stanoví zásadu, že nikdo se nemůže dovolávat své neznalosti ve vztahu k právu, které je zapsáno ve veřejném seznamu k věci. Tímto je vyjádřena tzv. materiální publicita – nikoho neomlouvá neznalost zapsaného stavu a zapsaný stav odpovídá stavu skutečnému. Veřejným seznamem je například katastr nemovitostí. Do veřejného seznamu se zapisují věcná práva. Ustanovení § 980 odst. 1 věta druhá připouští též zápis některých relativních práv vztahujících se k zapsané věci (právo užívání, právo požívání, omezení rozsahu či způsobu užívání spoluvlastníky), to však vždy pouze za podmínky, že tak stanoví právní předpis. Ustanovení § 980 odst. 2 věta první zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu. Takto se presumuje soulad zapsaného stavu se skutečným stavem. Třetí osoby se tedy nemusí přesvědčovat, že zápis práv evidovaných ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému stavu. Tato domněnka se výslovně vztahuje pouze k zapsaným právům k věci, nikoliv k případným jiným údajům (například výměra pozemku, druhé určení apod.). Uvedené ustanovení chrání třetí osoby v jejich důvěře, že zápisy ve veřejném seznamu odpovídají skutečnosti, a to co do jejich existence, obsahu, oprávněných osob, tak i do jejich pořadí. Ustanovení § 980 odst. 2 věta druhá zakládá vyvratitelnou domněnku, že vymazané právo od okamžiku výmazu neexistuje.

 

Ustanovení § 981 upravuje vztah mezi zapsaným a nezapsaným věcným právem k věci cizí, navazující ust. § 982 pak upravuje vztah mezi více zapsanými věcnými právy k věci cizí. Z těchto ustanovení vyplývají zásady:

–   zapsaná práva mají přednost před právy nezapsanými,

–   zapsaná práva získávají pořadí podle doby, v níž orgánu, který seznam vede, dojde podání, podle kterého má být zápis proveden. Při několika podáních podaných v tutéž dobu získají dotyčná práva stejné pořadí.

Podle ust. § 982 odst. 2 může vlastník v případě, že zřizuje věcné právo k vlastní věci, před tímto právem vyhradit a do veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro jiné právo. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo jiné osoby, aniž by s tím souhlasila. Proto pokud má být výhrada přednostního pořadí zapsána až po zřízení věcného práva, vyžaduje zákon souhlas osoby, jejíž právo je tím dotčeno.

Ustanovení § 983 upravuje postup při výmazu přednostního práva. Výmazu přednostního práva ke zřízení věcného práva jiné osoby se může domáhat výlučně vlastník věci, nikoliv osoba oprávněná z přednostního práva nebo jiná osoba, která by teoreticky na výmazu mohla mít právní zájem.

 

§ 984

(1) Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

(2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije.

 

§ 985

Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.

§ 986

(1) Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.

(2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu; po uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl v dobré víře.

(3) Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje se lhůta podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy byl popíraný zápis proveden.

Komentář k § 984 – § 986

Nesoulad mezi zapsaným a skutečným právním stavem

Ustanovení § 984 sleduje ochranu dobré víry těch, kdo nabudou věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby oprávněné podle stavu zápisů ve veřejném seznamu takové právo zřídit. Nabyvatel je chráněn proti skutečnému vlastníkovi (osobě skutečně oprávněné z věcného práva) za podmínky, že právo:

–   nabyl právním jednáním,

–   za úplatu,

–   v dobré víře,

–   od osoby k tomu oprávněné podle stavu zapsaného ve veřejném rejstříku.

! DŮLEŽITÉ Nezbytným předpokladem pro nabytí od neoprávněného je existence dobré víry nabyvatele. V případě nabytí věci evidované ve veřejném seznamu od osoby zapsané v tomto veřejném seznamu se dobrá víra nabyvatele presumuje. Nabyvatel nemusí nijak prokazovat existenci své dobré víry ve vztahu k nabytí předmětné věci, naopak osoba, která tuto dobrou víru nabyvatele rozporuje, musí prokázat, že nabyvatel nejednal v dobré víře v rozhodném okamžiku. Ustanovení § 984 obecně chrání nabyvatele, přitom ust. § 985 a ust. § 986 zachovává možnost osobě, které právo svědčí ve skutečnosti (a není ve veřejném seznamu takto zapsáno), domoci se zápisu, resp. odstranění nesouladu mezi zapsaným a skutečným stavem.

Ustanovení § 985 a § 986 chrání práva osoby skutečně oprávněné z věcného práva, i když zapsaný stav tomu neodpovídá. Ustanovení § 985 upravuje postup při odstranění nesouladu mezi skutečným a zapsaným právním stavem. Osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, se může domáhat odstranění nesouladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem. Aktivně legitimovanou osobou je skutečný vlastník, případně osoba, jíž ve skutečnosti svědčí věcné právo, ačkoliv zapsaný stav tomu neodpovídá. Naopak pasivně legitimovanou je osoba, v jejíž prospěch svědčí zapsaný stav. Uplatnění práva dle ust. § 985 je žaloba na jeho určení. Tzv. určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky rozepře a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Žalobce tak v případě podání žaloby dle ust. § 985 občanského zákoníku musí podat určovací žalobu, kterou se bude domáhat určení předmětného práva. Například do katastru nemovitostí se zapíše na žádost žalobce a za podmínky, že žalobce prokáže podání žaloby (tj. uplatnění svého práva u soudu), poznámka spornosti. Poznámku lze do veřejného seznamu zapsat teprve poté, co bylo právo uplatněno (tj. až po podání žaloby). Zapsaná poznámka má důsledky ve vztahu k případné dobré víře třetích osob, které nahlédnou do veřejného seznamu. Možnost podat určovací žalobu ani možnost podat návrh na zápis poznámky do veřejného seznamu není omezena žádnou lhůtou.

Ustanovení § 986 poskytuje oprávněné osobě ochranu před zápisy, u kterých již od samotného počátku neexistoval právní důvod pro jejich provedení (absolutní neplatnost či zdánlivost). Ustanovení upravuje poznámku spornosti, která umožňuje prolomit princip dobré víry nabyvatele. Z § 986 odst. 1 vyplývá, že u tzv. poznámky spornosti podle ust. § 986 lze nejprve navrhnout zápis poznámky spornosti, a teprve následně podat určovací žalobu. Určovací žaloba musí být podána do dvou měsíců od podání návrhu na zápis poznámky spornosti a její podání musí být doloženo orgánu vedoucímu veřejný seznam. Ustanovení dále stanoví lhůtu podstatnou pro účinky zápisu poznámky spornosti do příslušného veřejného seznamu

–   v ust. § 986 odst. 2 subjektivní lhůta jednoho měsíce od chvíle, kdy se dozvěděl o zápisu provedeném bez právního titulu,

–   v ust. § 986 odst. 3 objektivní tříletá lhůta, která začne běžet ode dne provedení zápisu bez právního důvodu.

 

V případě dodržení těchto lhůt působí právo žadatele vůči každému, komu popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu.

 

Ve svém návrhu na zápis poznámky spornosti musí žadatel alespoň rámcově uvést skutečnosti, z kterých vyplývá, že jsou splněny podmínky ust. § 986 odst. 1 pro zápis poznámky spornosti. Pokud tedy žadatel požádá dle ust. § 986 odst. 1 příslušný orgán vedoucí veřejný seznam o zápis poznámky spornosti, musí příslušný orgán vedoucí veřejný seznam poznámku spornosti zapsat. Katastrální úřad nezkoumá, zda je žádost o zápis poznámky spornosti důvodná. Žadatel by ale uvést, jakým zápisem je dotčen a měl by uvést, v čem spatřuje právní bezdůvodnost popíraného zápisu (právní vadnost titulu, na jehož základě byl zápis proveden).

 

Díl 2

Držba

§ 987

Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

§ 988

(1) Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.

(2) Osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.

 

§ 989

(1) Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

(2) Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.

Komentář k § 987 – § 989

Základní ustanovení o držbě

Občanský zákoník obsahuje podrobnou úpravu držby, nedefinuje ale držbu, jen držitele. Držba představuje faktické (nikoliv nezbytně i právní) panství nad věcí s vůlí nakládat s věcí jako vlastní. Držitelem je zpravidla vlastník, není ale vyloučeno, aby byl držitelem i někdo jiný. Držba je rovněž základním předpokladem pro vydržení práva.

 

Ustanovení § 988 odst. 1 upravuje způsobilý předmět držby. Předmětem držby může být pouze právo, a to takové, které lze převést právním jednáním na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. Nejčastějším předmětem držby je vlastnické právo. Předmětem držby kromě vlastnického práva mohou být i věcná břemena a reálná břemena, právo stavby apod. Držet lze majetková práva, nikoli práva osobní. Ustanovení § 988 odst. 2 sleduje ochranu osoby, která vykonává osobní právo v dobré víře, ač jí ve skutečnosti nenáleží. Dle důvodové zprávy příkladem může být výkon rodičovských práv k cizímu dítěti v důsledku záměny novorozeňat ve zdravotnickém zařízení.

 

Ustanovení § 989 odst. 1 upravuje držbu vlastnického práva. Pro vznik držby vlastnického práva jsou nutné dvě podmínky:

–   vůle s věcí nakládat jako s vlastní (prvek subjektivní)

–   a faktické ovládání věci – panství nad věcí (­prvek objektivní).

 

Ustanovení § 989 odst. 2 upravuje držbu jiného než vlastnického práva. Držba jiného než vlastnického práva vyžaduje, aby držitel počal vykonávat obsah daného práva, tj. počal se chovat způsobem, který dané právo v sobě obsahuje.

 

 

Nabytí držby

 

§ 990

(1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí. Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně ujal.

(2) Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového držitele převedl.

Komentář k § 990

Držbu lze nabýt buď originárně (bezprostředně) nebo derivativně (odvozeně, zprostředkovaně).

Z ust. § 990 vyplývají 2 způsoby, jimiž lze držbu nabýt:

–   bezprostředně – vlastní mocí toho, kdo se drž­by ujímá,

–   odvozeně – převodem držby na nového drži­tele (např. prodej, darování) nebo přecho­dem držby (nový držitel se jí ujme jako právní nástupce dosavadního držitele).

 

Občanský zákoník stanoví i rozsah držby. U bezprostředního nabytí držby je rozhodující rozsah, v jakém se nový držitel věci (práva) skutečně ujal svou mocí. Držba se tak nabývá jen v rozsahu skutečného výkonu držby. U odvozeného nabytí držby se držba nabývá v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel (v případě právního nástupnictví) a/nebo v jakém ji na nového držitele převedl (u převodu).

 

§ 991

Řádná držba

Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

 

Poctivá držba

 

§ 992

(1) Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

(2) Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával.

(3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.

 

§ 993

Pravá držba

Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

§ 994

Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

§ 995

Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.

Komentář k § 991 – § 995

Řádná, poctivá a pravá držba

Občanský zákoník definuje tzv. řádnou držbu. Držba je řádná, pokud se zakládá na právním důvodu, který je způsobilým podkladem pro nabytí práva, které chce držitel vykonávat a který je platný. Řádnost držby je podstatná pro ochranu domnělého vlastnického práva (§ 1043) a řádné vydržení (§ 1092). Držba je řádná a držitel je řádným držitelem vždy, když se ujme držby:

–   bezprostředně a zároveň neruší cizí držbu nebo

–   z vůle předchozího držitele nebo

–   na základě výroku orgánu veřejné moci.

 

Ustanovení § 992 definuje poctivého držitele. Pokud má z přesvědčivého důvodu držitel za to, že mu právo, které vykonává, náleží, je poctivým držitelem. Předmětem přesvědčení držitele je to, že držiteli skutečně náleží právo, které vykonává. Držba je poctivá jen tehdy, je-li držitelovo přesvědčení objektivně důvodné, resp. poctivý držitel právo vykonává v objektivně omluvitelném omylu, že mu dané právo patří. Poctivá držba může být vykonávaná v omluvitelném omylu, že držiteli vykonávané právo patří po právu. Dle judikatury omyl je možné považovat za omluvitelný tehdy, je-li to takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Naopak ten, kdo ví (např. zloděj) nebo komu musí být z okolností zjevné (např. ten kdo si ponechal cennou věc, kterou našel), že vykonává právo, které mu nenáleží, je nepoctivým držitelem. Poctivost držby je nutným předpokladem vydržení (§ 1089). Dle vyvratitelné právní domněnky v ust. § 994 se má za to, že držba je vždy poctivá, není-li prokázán opak (ten prokazuje osoba, která tvrdí, že držba není poctivá).

! DŮLEŽITÉ V případě, že se držitel ujme držby prostřednictvím zástupce, vychází se z obecné zásady, že zástupcova nepoctivost se přičítá k tíži zastoupenému. Z této zásady se však připouští výjimka pro případ, kdy osoba, jež sama je v dobré víře, zástupci zvlášť při­káže, aby se pro ni držby ujal nebo aby ji vykoná­val.

V ust. § 993 je uveden taxativní výčet situací, které vylučují pravost držby. Dle vyvratitelné právní domněnky v ust. § 994 se má za to, že držba je vždy pravá, není-li prokázán opak. Ustanovení upravuje 4 důvody, kdy je držba nepravá. Pokud se držitel ujal držby jiným způsobem, než jsou v ust. 994 taxativně uvedené 4 způsoby, půjde vždy o pravou držbu. Pravost držby popírají tyto situace:

–   vetření se v držbě svémocně,

–   vloudění se v držbě potajmu,

–   vloudění se v držbě lstí,

–   usilování proměnit v trvalé právo to, co je povoleno jen výprosou.

 

Ustanovení § 995 řeší důsledky doručení žaloby poctivému držiteli.

Doručením žaloby se poctivost držby ztrácí, avšak jen za podmínky, že této žalobě bylo vyhověno. Pro případ, že v soudním řízení byla úspěšně napadena existence držby nebo její poctivost, poctivý držitel se považuje za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.

 

Držba vlastnického práva

 

§ 996

(1) Poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný.

(2) Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí. Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.

§ 997

(1) Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné.

(2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.

 

§ 998

Z nákladů učiněných poctivým držitelem ze záliby nebo pro okrasu se hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel však může k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez zhoršení její podstaty.

 

§ 999

Ani poctivý držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena, za kterou na sebe věc převedl.

 

§ 1000

Nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.

 

§ 1001

Vynaloží-li nepoctivý držitel nutné náklady, jichž bylo potřeba pro zachování podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní náklady, použijí se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.

 

§ 1002

Držba jiných práv

Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.

Komentář k § 996 – § 1002

Komentovaná ustanovení o držbě vlastnického práva stanoví práva a povinnosti poctivého i nepoctivého držitele.

Ustanovení § 996 stanoví práva poctivého držitele. Podle ust. § 996 odst. 1 smí poctivý držitel vlastnického práva v mezích právního řádu věc držet (ius possidendi) a užívat ji (ius utendi), a dokonce ji i zničit (ius abutendi) nebo s ní jinak nakládat (ius disponendi). Z ust. § 996 odst. 2 vyplývá, že poctivému držiteli náleží též právo věc požívat – brát z ní plody a užitky (ius fruendi).

Poctivý držitel z těchto jednání není nikomu odpovědný. Komentovaným ustanovením není nijak dotčeno to, že právo s věcí nakládat, disponovat či jinak s ní právně nakládat náleží i nadále vlastníkovi a poctivý držitel práva k věci nemá. Ustanovení § 996 odst. 1 vylučuje nároky vlastníka z titulu náhrady škody, které by jinak mohl vůči držiteli mít. V ust. § 996 odst. 2 je stanovena výjimka ve prospěch poctivého držitele ze zásady, že vlastníkovi náleží vlastnictví k věcem, které se oddělí od hlavní věci. Tím je stanovena zásada, že držitel má obdržet plody vlastního úsilí plynoucího z držby věci.

Ustanovení § 997 odst. 1 upravuje nárok poctivého držitele na náhradu nutných nákladů vůči vlastníkovi věci. Poctivý držitel má nárok na náhradu nutných nákladů, kterých bylo třeba k trvajícímu zachování podstaty věci. Dále se nahrazují účelně vynaložené náklady, které zvyšují užitečnost věci nebo její hodnotu. Dle ust. § 998 se nehradí výdaje vynaložené poctivým držitelem „ze záliby nebo pro okrasu“, které nemají za následek zvýšení obvyklé ceny věci.

Poctivý držitel nemá vůči vlastníkovi věci, kterou má ve své držbě na základě právního jednání, právo na náhradu ceny, kterou ze převedení věci do své držby zaplatil třetí osobě.

 

Ustanovení § 1000 upravuje vztah mezi nepoctivým držitelem věci a vlastníkem věci. Nepoctivý držitel se na rozdíl od poctivého nestává vlastníkem oddělených plodů a užitků držené věci. Pokud je zkonzumoval, musí je nahradit (v penězích, věcmi stejného druhu). Právo na náhradu nákladů nutné pro zachování podstaty věci má i nepoctivý držitel.

Nejčastějším případem držby je držba vlastnického práva, ale vyskytují se i jiné případy (např. držba věcného břemene, popř. nájmu nebo pachtu). Pro takové případy § 1002 uvádí, že se ustanovení o právech poctivého držitele a právu na náhradu vynaložených nákladů (§ 996 až § 1001) užijí přiměřeně.

 

Ochrana držby

 

§ 1003

Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

 

§ 1004

(1) Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.

(2) Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti případu.

 

§ 1005

Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.

Uchování držby

 

§ 1006

Držitel se smí svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata, při rušebním činu znovu zmocnit, nepřekročí-li přitom meze nutné obrany.

 

§ 1007

(1) Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil.

(2) Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání.

 

§ 1008

Prekluzivní lhůty

(1) Soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

(2) K námitce vypuzení z držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.

Komentář k § 1003 – § 1008

Ochrana držby

Občanský zákoník upravuje ochranu držby v ust. § 1003 až § 1008. Ustanovení § 1003 dává možnost ochrany držby proti rušení v případě, že někdo držbu svémocně ruší jiným způsobem, než že držitele vypudí z držby (tj. jinak, než že mu věc odejme). Jedná se o případy, kdy bude držba částečně nebo zcela znemožněna. Zvláštním a asi nejčastějším případem je rušení držby nemovité věci prováděním stavby, které je upraveno v ust. § 1004. Dle ust. § 1003 je chráněna každá držba, tj. i držba neřádná, nepoctivá a nepravá. Účelem je zatímně a rychle napravit zásah do pokojného stavu. Žaloba podle ust. § 1003 představuje institut podobný předběžnému opatření, nejedná se o definitivní úpravu právních vztahů, ale jen o navrácení do původního stavu. Žalobou se může ten, kdo je v držbě rušen, domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

 

Ustanovení § 1004 upravuje zvláštní případ ochrany rušené držby. Dle tohoto ustanovení se lze domáhat žalobou na ochranu držby nemovité věci ochrany před stavební činností, jejíž účinky se projevují nepříznivě na nemovitých věcech sousedních. Jedná se o speciální případ preventivní ochrany držby nemovité věci, kdy je její držitel prováděním stavby:

–   ohrožen v její držbě nebo

–   se může důvodně obávat následků uvedených v ust. § 1013 (imise).

 

Oprávněný musí být držitelem nemovité věci, není podstatné, zda se jedná o držbu řádnou nebo nikoliv řádnou, poctivou nebo nepoctivou, pravou či nepravou. Držba nemovité věci je ohrožena prováděním stavby (výstavbou, opravou, nástavbou, přístavbou) nebo provádění stavby vzbuzuje důvodné objektivní obavy, že nastanou následky uvedené v ust. § 1013. Žalobce se může domáhat toho, aby soud zakázal žalovanému další zřizování stavby (její výstavbě, opravě, rekonstrukci) nebo její odstraňování. Žalobce se však nemůže domáhat, aby žalobce již zhotovenou část stavby odstranil nebo jinak upravil. Žalobu lze uplatnit v případě, že se držitel ochrany svého práva nemohl domáhat v příslušném správním řízení dle předpisů veřejného práva nebo držitel své námitky v příslušném správním řízení vznesl, ale nebylo mu vyhověno. Pokud však držitel své námitky k žádosti o povolení stavby neuplatnil vůbec, nemůže se následně bránit žalobou dle ust. § 1004.

Ustanovení § 1006 upravuje ochranu držby prostřednictvím svépomoci držitele. Držitel se tak může v případě, kdy je mu držba věci odňata, držby věci znovu zmocnit, aniž by při tom jednal protiprávně. Držitel musí však jednat v mezích nutné obrany tak, jak je upravena v ust. § 2905. Ochrana držby svépomocí je přípustná v případě „svémocného rušení“. V případě svémocného rušení je držitel proti své vůli ve své držbě rušen nebo je mu držba proti jeho vůli odňata, a to bez právem předpokládaného důvodu. Např. odnětí věci v rámci exekuce takovým případem není.

Ustanovení § 1007 upravuje ochranu držby před jejím odnětím. Žalobce se může žalobou domáhat předně obnovení původního stavu, tj. aby mu žalovaný opět umožnil stát se držitelem a aby se v budoucnu zdržel dalšího odnětí držby. Zásahem do držby je vypuzení držitele z držby, které nastane, když

–   druhá strana odepře plnit, co dosud plnila,

–   někdo zabrání výkonu práva,

–   někdo nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání.

 

Proti žalobě se může žalovaný bránit námitkou, že žalobce proti němu držbu získal tak, že sám nejprve žalovaného z držby vypudil.

Ustanovení § 1008 stanoví lhůty, ve které musí být podána žaloba na ochranu (§ 1003 a § 1004) a na uchování (§ 1007) držby. Ustanovení upravuje kombinovanou prekluzivní lhůtu pro držební žaloby: subjektivní a objektivní. Subjektivní lhůta činí šest týdnů ode dne, kdy se žalobce (držitel) dozvěděl o svém právu (podat žalobu, tj. o rušení držby nebo vypuzení z ní) a o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší (tj. koho má žalovat). Objektivní lhůta činí jeden rok ode dne, kdy žalobce mohl svůj nárok uplatnit poprvé, tj. mohl podat žalobu, a to bez ohledu na to, zda držitel vůbec zjistil, že někdo porušuje jeho práva a kdo to je.

 

§ 1009

Zánik držby

(1) Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.

(2) Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.

Komentář k § 1009

Ustanovení výslovně upravuje zánik držby, a to pro tyto případy:

–   vzdání se držby, kterým se rozumí opuštění věci nebo dobrovolné trvalé ukončení výkonu ­práva,

–   trvalá nemožnost vykonávat držbu, pod kterou spadají např. ztráta věci nebo její zánik,

–   vypuzení z držby, přičemž držitel neuchová si držbu svépomocí nebo žalobou.

 

Samotné přerušení výkonu držby (např. při přechodném opuštění věci) její zánik nevyvolá. Takový následek nevyvolá ani smrt držitele nebo zánik držitele-právnické osoby.

 

§ 1010

Spoludržba

Spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných právech.

Komentář k § 1010

Kromě výlučné držby práva (vlastnického či jiného) je rovněž možná spoludržba, tj. podílová držba více osob. Na spoludržbu se použijí ustanovení o držbě přiměřeně stejně jako ustanovení o společných právech.

Díl 3

Vlastnictví

 

Oddíl 1

Povaha vlastnického práva
a jeho rozsah

Předmět a obsah vlastnického práva

 

§ 1011

Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.

 

§ 1012

Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

Komentář k § 1011, § 1012

Občanský zákoník definuje, co vůbec může být předmětem vlastnictví. Předmětem vlastnického práva mohou být jak věci hmotné, tak i věci nehmotné. Ustanovení § 1012 vymezuje vlastnické právo pozitivně a negativně. Pozitivní stránka vlastnického práva spočívá v oprávnění vlastníka libovolně nakládat s vlastní věcí. Na druhé straně se vlastníkovi zakazuje nad míru přiměřenou poměrům:

–   závažně rušit práva jiných osob,

–   vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

 

Omezení vlastnického práva

 

§ 1013

(1) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

(2) Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

Komentář k § 1013

Imise

Ustanovení § 1013 upravuje omezení vlastnického práva zákazem imisí. Imise je pronikání účinků či následků činnosti (ale i nečinnosti) prováděné na jedné nemovitosti, které se projevují škodlivým způsobem na nemovitosti druhého. Výčet imisí je demonstrativní, přičemž jsou zmíněny nejčastěji se vyskytující. Ustanovení § 1013 odst. 1 uvádí výslovně následující imise – odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy. Stejně jako imise zákon posuzuje i vnikání zvířat (např. opakované vniknutí psa sousedů na zahradu). Imise, které ale vznikají v důsledku normálního, běžného užívání pozemku, jsou sousedé povinni navzájem snášet. Ochrana se poskytuje proti takovým imisím, které přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

Odstavec 2 upravuje případy, kdy imise jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl řádně úředně schválen. V takovém případě soused má právo na náhradu újmy v penězích, ale není oprávněn podat zdržovací žalobu. Újmou souseda se rozumí zejména snížení hodnoty jeho nemovitosti.

 

§ 1014

(1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.

(2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.

 

§ 1015

Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.

Komentář k § 1014, § 1015

Cizí movitá věc na pozemku

Ustanovení § 1014 řeší situaci, kdy se na cizím pozemku ocitne cizí movitá věc, chované zvíře nebo roj včel. Vlastník pozemku, na kterém se ocitla cizí movitá věc, je povinen bez zbytečného odkladu věc vydat vlastníku věci nebo tomu, kdo ji měl u sebe, popř. mu umožnit na pozemek vstoupit, věc si vyhledat a odnést. Pokud to vlastník pozemku neučiní, půjde o neoprávněné zadržení věci a bude vystaven žalobě na vydání věci (reivindikační žalobě).

Tímto ustanovením je umožněn vstup jiné osoby na pozemek vlastníka, aby svou movitou věc, která se ocitla na cizím pozemku, vyhledala a odnesla. Není přitom podstatné, z jakého důvodu se věc na pozemek vlastníka dostala, z důvodů působení přírodních sil (vítr) nebo v důsledku lidské činnosti (zakopnutý míč, pád modelu letadla aj.). Občanský zákoník umožňuje vlastníku i stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel.

Vlastník pozemku má právo na náhradu škody, která byla způsobena na pozemku věcí, zvířetem, rojem včel nebo výkonem práva vlastníka věci či oprávněného. Ustanovení § 1015 chrání zájmy poškozeného vlastníka pozemku tím, že mu v případě způsobení škody přiznává oprávnění movitou věc zadržet, i když jinak má povinnost věc vydat. Zadržovací právo zanikne nahrazením škody anebo zřízením jistoty.

 

§ 1016

(1) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek veřejným statkem.

(2) Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.

(3) Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.

Komentář k § 1016

Spadlé plody

Podle ustanovení plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi tohoto sousedního pozemku. Předchozí právní úprava naopak vycházela z toho, že vlastnické právo k plodům spadlým na sousední pozemek patří vždy vlastníkovi stromů. Z této zásady je stanovena výjimka pro případ, že je sousední pozemek veřejným statkem.

Dále se upřesňují pravidla vztahující se na odstraňování kořenů a větví pronikajících na sousední pozemek. Přesahy kořenů a převisy větví stromu na sousedův pozemek je soused oprávněn šetrným způsobem a ve vhodné roční době (období vegetačního klidu) odstranit. Podmínkou pro takový postup je, že vlastník byl o odstranění kořenů nebo větví stromů požádán a v přiměřené době tak neučinil a dále skutečnost, že kořeny či větve sousedovi působí škodu anebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromů (např. kořeny narušují plot, přesahující větve stíní apod.). Mírnější podmínky odstranění jsou stanoveny pro jiné rostliny přesahující na sousední pozemek, které mohou být odstraněny šetrným způsobem bez nutnosti splnění dalších podmínek.

 

§ 1017

(1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu.

Komentář k § 1017

Stromy v blízkosti hranice pozemků

Podle ustanovení soused může za určitých okolností zabránit sousedovi realizovat výsadbu stromů na pozemku tohoto souseda nebo může dosáhnout jejich odstranění, pokud již výsadba realizována byla. Podmínkou je, že musí vlastník pozemku prokázat, že má k takovému záměru rozumný důvod, a dále se musí jednat o stromy v těsné blízkosti společné hranice mezi pozemky. Rozumným důvodem pro žádost vlastníka pozemku, aby soused nesázel stromy v těsné blízkosti společné hranice, bude jistě to, aby strom nepůsobil škodu kořeny, větvemi, nebo svým pádem neohrozil stavbu.

Ustanovení stanoví vzdálenost stromů od společných hranic, a to v závislosti na obvyklé výši stromů.

 

Pro stromy vyšší než 3 metry požaduje vzdálenost od společných hranic 3 metry, pro stromy nedosahující této výše postačuje vzdálenost 1,5 m. Tyto vzdálenosti se uplatní ale jen tehdy, nestanoví-li jinak jiný právní předpis nebo místní zvyklost.

V ust. § 1017 odst. 2 jsou vymezeny 3 případy, kdy právo souseda požadovat odstranění stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků nelze uplatnit, a to

–   na sousedním pozemku je les nebo sad,

–   stromy tvoří rozhradu,

–   jedná se o zvlášť chráněný strom.

 

§ 1018

Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.

 

§ 1019

(1) Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil.

(2) Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.

 

§ 1020

Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.

 

§ 1021

Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.

§ 1022

(1) Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.

(2) Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací.

Komentář k § 1018 – § 1022

Úpravy pozemků a stavební práce na nich

Vlastník nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku.

Ustanovení § 1019 řeší situace, kdy ze sousední stavby stékají voda, sníh a led na pozemek souseda. Vlastníkovi stavby tak může být uloženo, aby svoji stavbu upravil tak, aby z ní nestékala voda nebo nepadal led či sníh na sousední pozemek. Nemusí tak učinit v případě, že se jedná o stékání vody z pozemku, který je výše než pozemek souseda a jedná se o přirozený způsob.

 

Ustanovení § 1020 vlastníku pozemku dává právo zabránit sousedovi, aby v těsné blízkosti společné hranice pozemků zřídil stavbu. Účelem je předejít pravděpodobným komplikacím v sousedských vztazích. Předpokladem uplatnění práva je rozumný důvod na straně oprávněného. Dle důvodové zprávy k zákonu existence takového rozumného důvodu se posoudí podle objektivních hledisek se zřetelem k místním poměrům a k tomu, co na sousedovi lze spravedlivě požadovat, aby ještě snášel. Rovněž posouzení toho, co je těsnou blízkostí, záleží na místních poměrech i na druhu zřizované stavby. Podpůrně lze využít kritéria stanovená předpisy stavebního práva.

 

Ustanovení § 1021 ukládá vlastníkům sousedících pozemků povinnost umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Takový postup je možný v takovém případě, pokud nelze daného účelu dosáhnout jinak. Vstup na sousední pozemek není nezbytný, jestliže potřebné práce mohou být realizovány jinak, tj. bez využití sousedního pozemku, i když jde o řešení méně pohodlné a dražší.

Ustanovení § 1022 dává možnost vlastníku pozemku, který na něm provádí stavbu, nebo pokud tuto stavbu odstraňuje či upravuje, omezit vlastnické právo souseda k jeho pozemku a může jeho pozemek při stavebních činnostech použít. Předpokladem je, že stavební činnost nebude možné bez využití sousedova pozemku realizovat.

 

§ 1023

(1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.

(2) Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo, jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání opravňoval; pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.

Komentář k § 1023

Užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem

Omezen může být i vlastník pozemku v části nad pozemkem nebo pod pozemkem. Pokud je dán na jedné straně důležitý důvod a na druhé straně pokud nemá vlastník rozumný důvod tomu bránit, musí strpět užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem. Jestliže však dojde ke změně poměrů a onen důležitý důvod odpadne, nemůže osoba, která dané prostory využívala, z toho pro sebe odvodit nějaké další právo do budoucna. Bylo-li však v této souvislosti zřízeno v době, kdy tu důležitý důvod ještě byl, úředně schválené zařízení, nemůže vlastník pozemku požadovat jeho odstranění, nýbrž jen žádat náhradu škody.

Rozhrady

 

§ 1024

(1) Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.

(2) Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části.

 

§ 1025

Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem, co je jeho.

§ 1026

Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady.

 

§ 1027

Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších pozemků.

 

§ 1028

Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.

Komentář k § 1024 – § 1028

Rozhrady ukazují patrné hranice mezi pozemky. Rozlišujeme přirozené rozhrady (např. mez, stromořadí apod.) a umělé rozhrady (zeď, živý plot apod.). Ustanovení § 1024 zakládá vyvratitelnou právní domněnku společného vlastnictví rozhrad. Ze společného vlastnictví vyplývá i povinnost společné údržby a společných nákladů. Dle ust. § 1024 odst. 2 spoluvlastník užívá svou polovinu zdi a má možnost dělat v ní výklenky (také do ní vestavět skříně apod.), nesmí však ohrozit její stabilitu a funkce, ani omezit druhého spoluvlastníka v užívání jeho části.

 

Z ust. § 1025 vyplývá, že v případě, že je nepochybné, jaká rozhrada náleží jednomu či druhému z vlastníků sousedního pozemku, udržuje každý to, co mu patří.

V případě, kdy je rozhrada již významně poškozená či rozpadlá, není vlastník povinen ji obnovit, tj. znovu rozpadlou zeď postavit nebo obnovit jinou rozhradu, avšak je povinen ji udržovat v dobrém stavu, pokud hrozí sousedovi škoda.

! DŮLEŽITÉ Každý vlastník je oprávněn svůj pozemek oplotit, ale právní předpis to nestanoví jako povinnost. Soud může uložit (po zjištění stanoviska stavebního úřadu) vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, pokud to navrhne soused na základě tvrzení, že je to potřeba k zajištění nerušeného výkonu jeho vlastnického práva (např. soused chová volně pobíhající stádo ovcí). Ustanovení § 1028 upravuje spory o hranice mezi pozemky. Spory o hranice mezi pozemky řeší soud k návrhu jednoho ze sousedů v případě, že hranice mezi pozemky jsou neznatelné (hraniční znaky byly odstraněny) nebo pochybné (např. došlo k pohybu zeminy v důsledku záplav). Rozhodujícím kritériem je poslední pokojná držba, tj. držba pozemku v takovém rozsahu, který byl oběma stranami respektován před tím, než k pochybnostem o hranici došlo. Není-li možné zjistit poslední pokojnou držbu, pak rozhodne soud podle slušného uvážení.

Nezbytná cesta

 

§ 1029

(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

(2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

§ 1030

(1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

(2) Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném pozemku nevznikne.

(3) Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v přiměřeném rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty podle odstavce 1.

 

§ 1031

Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.

§ 1032

(1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,

a)  převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty,

b)  způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo

c)  žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

(2) Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

 

§ 1033

(1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.

(2) Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.

 

§ 1034

Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.

 

§ 1035

(1) Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota se však vypořádá.

(2) Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.

§ 1036

Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k ceně postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka.

Komentář k § 1029 – 1036

Právo nezbytné cesty

Ustanovení § 1029 umožňuje omezit právo vlastníka užívat jeho nemovitost ve prospěch vlastníka sousední nemovitosti za účelem přístupu k ní. Ke zřízení nezbytné cesty musí být naplněny 2 předpoklady:

–   existence nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či ji řádně užívat,

–   skutečnost, že tato nemovitost není dostatečně spojená s veřejnou cestou.

 

Dosažení pouze pohodlnějšího spojení důvodem pro zřízení nezbytné cesty není.

Vždy by měl být zvažován poměr mezi výhodou, kterou požívá nemovitost z nezbytné cesty, a nevýhodou pro vlastníka sousedního pozemku, jehož vlastnické právo má být omezeno. Ustanovení zdůrazňuje šetrnost při zřizování nezbytné cesty, aby byl vlastník zatíženého pozemku obtěžován co nejméně.

Nezbytnou cestu lze povolit jen za úplatu. Odčiněna by měla být i újma, která úplatou kryta není. Újmou může být jak majetková, tak i nemajetková újma. Úplata může být sjednána jednorázová nebo v určitých splátkách. Kromě úplaty má být omezovanému vlastníku složena i jistota na krytí případných škod vzniklých na jeho pozemku, vyjma případů, kdy je zřejmé, že tu riziko takových škod není.

 

Nezbytnou cestu lze zřídit v rámci již existující cesty nebo jako cestu novou. V případě vybudování nové cesty ust. § 1031 ukládá povinnost k údržbě takové cesty tomu, v jehož prospěch byla nezbytná cesta zřízena.

Ustanovení § 1032 upravuje 3 případy, v nichž soud nezbytnou cestu nepovolí. První je případ, kdy by zřízení nezbytné cesty způsobilo na pozemku dotčeného vlastníka takovou škodu, která by převýšila výhodu nezbytné cesty. Druhý případ zahrnuje nutnost zřízení nezbytné cesty hrubou nedbalostí či úmyslem žadatele, tedy, kdy on sám zaviní, že nemá ke své vlastní nemovitosti přístup. Může se jednat o případy, v nichž nedostatečnost propojení s veřejnou cestou vyplývá z jednání, které uskutečnil sám vlastník nemovité věci například tím, že postavil určitou stavbu, která brání přístupu k veřejné cestě. Třetí případ se týká situace, kdy vlastník nemovitosti sice přístup k ní má, cesta je však nepohodlná, špatně průjezdná a příliš dlouhá, přes pozemek souseda by byla mnohem kratší a pohodlnější. Dle ust. § 1032 odst. 2 nelze povolit zřízení nezbytné cesty ani v případech, kdy by měla probíhat přes uzavřený prostor (např. přes dvůr) anebo přes pozemek, k jehož ochraně převažuje veřejný zájem nad zájmem soukromým (například pozemky v národních parcích).

 

Ustanovení § 1033 zdůrazňuje minimalizaci zásahu do vlastnických práv. V případě, že je nemovitost obklopená více sousedními pozemky, soud musí zvážit nejen to, který z pozemků je pro zřízení nezbytné cesty nejvhodnější, ale rovněž to, aby vlastník zatíženého pozemku nebyl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty obtěžován více, než je třeba. Pokud nemovitost ztratí spojení s veřejnou cestou v důsledku rozdělení (např. při vypořádání podílového spoluvlastnictví), lze požadovat zřízení nezbytné cesty výhradně po té osobě, která se na dělení podílela, a to bezúplatně.

Pokud pomine příčina, pro kterou byla v minulosti nezbytná cesta povolena, může vlastník pozemku zatíženého právem nezbytné cesty podat návrh soudu, aby rozhodl o zániku nezbytné cesty. V takovém případě se úplata nevrací, ale jistota se musí ke dni zániku práva nezbytné cesty vypořádat.

Ustanovení § 1036 dává vlastníku sousedního pozemku možnost požadovat po tom, kdo si nezbytnou cestu nárokuje, aby vykoupil pozemek zasažený zřízením nově vybudované umělé cesty.

Právo nezbytné cesty se v soudní praxi poměrně často objevuje a zabýval se jím v několika rozhodnutích Nejvyšší soud ČR.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4577/2017 – Povolení nezbytné cesty soudem může mít formu služebnosti, ale není to nezbytné. Právo nezbytné cesty, které není služebností, se nezapisuje do katastru nemovitostí.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2090/2020 – Při řešení otázky, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující. V tomto ohledu je nutné vzít v úvahu, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. V zákoně není výslovně stanoveno, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1487/2020 – Výjimečně lze s ohledem na specifické a individuální okolnosti konkrétní věci nezbytnou cestu povolit i v případě, je-li naplněna některá z negativních podmínek, na jejímž základě by musela být žaloba na povolení nezbytné cesty zamítnuta. Takový postup však musí být náležitě a pečlivě odůvodněn, aby byla vyloučena libovůle v rozhodnutí soudu. V posuzované věci žalobce žádal povolení nezbytné cesty ke svým pozemkům přes průjezd v budově na sousedním pozemku.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4103/2016 – Žaloba na zřízení práva cesty je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch kterého pozemku má být právo cesty zřízeno; jde-li o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývající z právního předpisu, je v takovém případě na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty.

 

Vyvlastnění a omezení
vlastnického práva

 

§ 1037

Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.

 

§ 1038

Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.

§ 1039

(1) Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen.

(2) Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají.

Komentář k § 1037 – 1039

Vlastník může být za určitých okolností ve svých právech omezen nebo i vlastnického práva zbaven. Ustanovení § 1037 stanoví podmínky, kdy lze dočasně použít věc někoho jiného, nelze-li účelu dosáhnout jiným způsobem. Podmínkou k oprávněnému použití cizí věci i proti vůli vlastníka je stav nouze nebo naléhavý veřejný zájem, kdy zájem na řešení nastalé situace převažuje nad zájmem na ochraně vlastnického práva. Použití cizí věci musí být mimo to účelné k odvrácení stavu nouze či realizaci naléhavého veřejného zájmu. O stav nouze půjde v případě bezprostředního ohrožení života člověka nebo jeho majetku. Není podstatné, zda ohrožení hrozí tomu, kdo cizí věc použije, nebo někomu jinému. Může se jednat například o situaci záchrany tonoucí osoby za pomoci lodě cizí osoby.

 

Omezení vlastnického práva, nebo dokonce vyvlastnění, tj. zbavení vlastnických práv, je nejzávažnějším zásahem do vlastnického práva. Vlastnické právo lze omezit nebo věc vyvlastnit za podmínky

–   je to veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak,

–   jen na základě zákona.

 

Základem omezení či vyvlastnění musí být rozhodnutí orgánu veřejné moci a na základě zákona. Jde především o problematiku veřejnoprávní. Zákonem, který stanoví podmínky a postup při vyvlastnění či omezení vlastnického práva, a na který především odkazuje ustanovení § 1038, je zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

Za omezení či zbavení vlastnického práva náleží vlastníkovi náhrada. Ustanovení § 1039 stanoví, že se musí jednat o náhradu plnou, náhrada musí odpovídat tomu, jak byl majetek omezením dotčen. Občanský zákoník ukládá vyvlastniteli povinnost vyplatit vyvlastňovanému náhradu za vyvlastněný majetek.

Způsob stanovení náhrady za vyvlastnění či omezení vlastnického práva je vymezen v zákoně o vyvlastnění.

 

Ochrana vlastnického práva

 

§ 1040

(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

(2) Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.

§ 1041

(1) Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

(2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.

 

§ 1042

Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Komentář k § 1040 – 1042

Občanský zákoník rozlišuje 2 vlastnické žaloby:

–   žalobu na vydání věci (reivindikační) – ust. § 1040

–   žalobu zápůrčí (negatorní) – ust. § 1042.

 

Žalobou na vydání věci se žalobce – vlastník domáhá toho, aby mu věc dříve odňatá a žalovaným neprávem zadržovaná byla vydána. Vydání věci se může domáhat její vlastník proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Takto lze žalovat jen o vydání určité (identifikovatelné) věci. V žalobě je nutné věc řádně identifikovat, musí jít o věc individuálně určenou, nezaměnitelnou s jinými věcmi.

 

Zápůrčí žalobou se může vlastník věci bránit proti každému jinému narušování svého vlastnického práva, než je zadržování předmětu vlastnictví. Předmětnou žalobou se vlastník domáhá, aby ten, kdo ho omezuje či ruší ve výkonu jeho vlastnických práv, se takového jednání zdržel, případně aby odstranil následky jeho rušivého jednání či vše uvedl do původního stavu. V žalobě je nutné popsat, v čem spočívá neoprávněný zásah do vlastnických práv, a čeho se žalobce domáhá, když musí přesně popsat, jakého jednání se má žalovaný zdržet.

 

Ochrana domnělého vlastnického práva

 

§ 1043

(1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší.

(2) Nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.

 

§ 1044

Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.

Komentář k § 1043, § 1044

Žaloba z domnělého vlastnictví

Kdo drží věc poctivě a oprávněně, má vůči všem, kdo mají slabší právo, stejnou možnost žalovat, jakou má vlastník. Oprávněnou k podání žaloby je osoba, která není vlastníkem věci, ale pouze jejím oprávněným držitelem. Podmínkou je, že osoba nabyla držbu poctivě, řádně a na základě právního titulu. Oprávněnému držiteli se poskytuje stejná ochrana jako vlastníkovi.

Ustanovení § 1043 odst. 2 stanoví interpretační pravidlo spočívající v tom, že úplatné nabytí představuje silnější právní důvod než bezúplatné nabytí.

Ustanovení § 1044 upravuje ochranu ve smyslu domnělého vlastnického práva i držitelům, kteří nenaplňují definici podle předchozího ustanovení. Půjde o případy, kdy držitel má věc u sebe z nějakého jiného titulu. Žalobu uplatňuje držitel vlastním jménem a pro sebe, avšak věcnou legitimaci odvozuje od vlastníka věci.

Oddíl 2

Nabytí vlastnického práva

 

Pododdíl 1

Přivlastnění a nález

 

Přivlastnění

 

§ 1045

(1) Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.

(2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

 

§ 1046

(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.

(2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.

 

§ 1047

(1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.

 

§ 1048

Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.

§ 1049

Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.

 

§ 1050

(1) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.

(2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.

Komentář k § 1045 – § 1050

Při přivlastnění vlastnické právo k věci přechází na jiného nezávisle na předchozím vlastníkovi.

Přivlastnit si lze jen věc, která nikomu nepatří, nesmí tomu ale bránit zákon nebo právo jiného na přivlastnění. Zákonný zákaz přivlastnění věci obsahuje ust. § 1051 v případě nálezu ztracené věci. Ztracenou věcí je věc, kterou její vlastník pozbyl neúmyslně a nevědomky (tj. nikoliv právním jednáním). Právo jiného na přivlastnění je upraveno v ust. § 1045 odst. 2, z něhož vyplývá, že nemovitá věc se okamžikem opuštění stává vlastnictvím státu.

 

Přivlastnění přichází v úvahu u movitých věcí, které vlastník opustil, protože je nechce jako své držet. Opuštěním vlastník projevuje vůli věc nadále nevlastnit. Ustanovení § 1050 vymezuje podmínky, na základě kterých je možné usuzovat na opuštění věci. Zakládá právní domněnku, že movitá věc je opuštěná, nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let a k nemovité po dobu deseti let. Za opuštěnou věc se dále považuje movitá věc, která měla pro jejího vlastníka zřejmě jen nepatrnou hodnotu a byla ponechána na místě přístupném veřejnosti.

Ustanovení § 1046 až § 1048 se týkají zvířat. V ust. § 1046 jsou stanovena kritéria, kdy se divoké zvíře nebo zajaté zvíře považuje za zvíře bez pána („opuštěné“ zvíře). Ustanovení § 1047 stanoví, kdy se za zvíře bez pána považuje zkrocené zvíře. Pokud jde o domácí zvíře, považuje se za opuštěné, jestliže je z okolností zřejmé, že vlastník se jej zbavil nebo vyhnal.

 

Nález

 

§ 1051

Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji.

 

§ 1052

(1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného.

(2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem.

 

§ 1053

(1) Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc ztratil a má-li věc značnou hodnotu, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.

(2) Zjistí-li obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.

 

§ 1054

(1) Obec rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc bude uschována u této osoby. Věci značné hodnoty, zejména peníze o vyšší částce, obec odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží jiným vhodným způsobem.

(2) Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s dosavadní správou věci. S neprodejnou věcí obec naloží libovolným způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její výjimečnosti a hodnotě.

 

§ 1055

Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi, pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.

 

§ 1056

(1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, nebo z jiných okolností.

(2) Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.

 

§ 1057

(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s věcí jako poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je tyto osoby jen užívat; to platí i o výtěžku za věc strženém.

(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím tří let od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného.

(3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému.

 

§ 1058

(1) Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno.

(2) Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný hospodář, dokud se jej neujme vlastník.

 

§ 1059

(1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude k němu nálezce vlastnické právo.

(2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do čtyř měsíců ode dne, kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu.

 

§ 1060

Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž území byla nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost zaplatit nálezci nálezné.

 

§ 1061

Nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu. Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.

 

§ 1062

Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.

Nález skryté věci

 

§ 1063

O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o úkrytu věci věděl.

 

§ 1064

(1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí obdobně.

(2) Nepřipadne-li skrytá věc podle jiných právních předpisů do vlastnictví státu, kraje nebo obce, ujedná si nálezce s vlastníkem pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny věci. Neshodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci zaplatí polovinu její ceny.

 

§ 1065

Osoba zjednaná k nalezení ztracené nebo skryté věci není nálezcem a náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.

Komentář k § 1051 – § 1065

Nález

Od opuštěných věcí je nutné odlišovat věci ztracené. V případě ztracené věci vlastník ztrátou věci pozbyl jen její držbu, ale nikoli vlastnické právo k ní. Zákon proto vlastníku poskytuje možnost, aby se své věci opět ujal. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. V případě nálezu věci je tedy třeba vycházet z toho, že nalezená věc není opuštěná, ale ztracená.

Nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Pokud byla věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení. Obec oznámí nález věci způsobem v místě obvyklým. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se však náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci s tím, že musí být vrácena vlastníku, který se přihlásil později. Pokud se ale nepřihlásí vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce.

 

Nálezce je povinen vrátit nalezenou věc tomu, kdo ji ztratil (tedy i nevlastníkovi) a náleží mu za to nálezné a náhrada nutných nákladů. Nutnými náklady jsou např. cestovné, ušlý zisk nebo náklady na věc vynaložené za účelem zachování samotné podstaty věci. Výše nálezného je stanovena obecně jako 1/10 z ceny nalezené věci. Při určení výše nálezného u věci, která má cenu pouze pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, je možné vyjít z obecných soukromoprávních zásad spravedlnosti. V případě, že ale nálezce nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží mu úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo.

Zvláštní postup je stanoven pro případ nálezu zvířete.

Ohledně nálezu skryté věci obsahuje úpravu ust. § 1063 a § 1064. U skrytých věcí se zpravidla nedohledá její vlastník. Jedná se o specifické případy nálezů – různé „poklady“ (drahé kovy, šperky, finanční hotovost – mince). Ohledně nálezu takové věci platí totéž co o nálezu ztracené věci. Výjimku představuje případ, kdy se podaří vypátrat vlastníka, který o úkrytu věci věděl (tj. byl si vědom toho, kam věc ukryl) – pak nálezce nemá nárok na nálezné. V ust. § 1064 a § 1065 jsou speciálně upravené otázky související s vlastnictvím nalezené skryté věci.

 

Pododdíl 2

Přirozený přírůstek

Přírůstek nemovité věci

§ 1066

Plody, které pozemek vydává sám od sebe, aniž je obděláván, náleží vlastníkovi pozemku. Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných nemovitých věcí.

 

§ 1067

Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.

 

 

Naplavenina a strž

 

§ 1068

Zemina naplavená poznenáhla na břeh náleží vlastníkovi pobřežního pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných přírodních sil.

 

§ 1069

Velká a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.

 

§ 1070

(1) Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník původního pozemku vlastníkem ostrova.

(2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.

 

§ 1071

Vodní koryto vzniklé strží nebo v důsledku vzniku ostrova se stává vlastnictvím vlastníka původního koryta.

 

§ 1072

Přírůstek movité věci

Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.

§ 1073

(1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.

(2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.

Komentář k § 1066 – § 1073

Přirozený přírůstek

Kromě nabytí vlastnického práva přivlastněním a nálezem mezi případy originárního nabytí vlastnického práva (tj. nabytí neodvozeného od vlastnického práva dřívějšího vlastníka) patří také přírůstky. Občanský zákoník vychází z dělení přírůstků na přirozené, umělé a smíšené.

 

Komentovaná ustanovení § 1066 až § 1073 řeší přirozené přírůstky. Přirozenými přírůstky jsou např. houby, byliny i ostatní rostliny včetně trávy, stromů a keřů a jejich plodů (ovoce), pokud nevznikly obděláváním (pak by se jednalo o umělé přírůstky), ale i vlastní zemina (hlína) a nerosty a horniny nacházející se na pozemku. Přirozené přírůstky jsou vlastnictvím vlastníka pozemku. V případě hraničního stromu je strom ve spoluvlastnictví vlastníků pozemků. Kromě přírůstku nemovité věci komentovaná ustanovení obsahují právní úpravu naplaveniny a strže, ostrovu a přírůstcích movitých věcí a zvířat.

 

Pododdíl 3

Umělý přírůstek

 

Zpracování

 

§ 1074

(1) Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak, že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen se značným nákladem nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi tomu, kdo materiálem nebo prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.

(2) Vlastník nové věci zaplatí tomu, kdo vlastnické právo pozbyl, hodnotu zpracované věci a tomu, kdo se na výsledku podílel prací, odměnu za práci.

 

§ 1075

(1) Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc v dobré víře, se ponechává na vůli, zda si přisvojí novou věc a nahradí druhému, co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.

(2) Právo k volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.

 

§ 1076

(1) Nelze-li určit jediného vlastníka nové věci, náleží věc do spoluvlastnictví vlastníků zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle hodnot zpracovaných věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.

(2) Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu, kdo věc zpracoval.

 

§ 1077

Použije-li se cizí věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi opravené věci, a ten nahradí vlastníkovi zpracované věci hodnotu použité cizí věci.

 

Smísení

 

§ 1078

(1) Smísí-li se movité věci několika vlastníků tak, že obnovení předešlého stavu sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty rozdělit na díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou část toho, co vzniklo smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho, co pozbyl. Nebyl-li ten, kdo věci smísil, v dobré víře, má vlastník právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za plnou náhradu.

(2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.

§ 1079

Při smísení movitých věcí téhož druhu, zejména dojde-li k němu při jejich úschově, se § 1078 nepoužije; na vlastníky smísených věcí přechází vlastnictví poměrné části smísených věcí.

 

§ 1080

Kdo se podílel na smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí dotčeným vlastníkům také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v tom rozsahu, v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích ustanovení.

 

§ 1081

Kdo z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe, ač ji má vydat, není povinen tak učinit, dokud mu vlastník nezaplatí náhradu.

 

§ 1082

Společné ustanovení

Kdo je povinen poskytnout při zpracování nebo smísení náhradu jiné osobě, nemá povinnost plnit více, než kolik by byl povinen plnit při bezdůvodném obohacení.

Komentář k § 1074 – § 1082

Umělý přírůstek

Komentovaná ustanovení řeší vlastnické právo k věcem, které nově vznikly přičiněním člověka (na rozdíl od přirozeného přírůstku upraveného v ust. § 1066 až § 1073). Rozlišováno je zpracování movitých věcí různých vlastníků (§ 1074) a pouhé smísení věcí (§ 1078).

Nová věc vzniká zpracováním tehdy, dojde-li k nerozlučnému spojení movitých věcí několika vlastníků v jednu – např. z mouky, cukru, vajec, másla a ovoce vznikne koláč. Pokud jsou všechny použité věci vlastnictvím jednoho člověka, nečiní určení vlastníka problém a tímto se zákon nezabývá.

 

Ustanovení § 1074 řeší situaci, kdy k vytvoření nové věci jsou použity věci různých vlastníků, a určuje, kdo je vlastníkem a jakou náhradu je třeba poskytnout tomu, kdo se nestal vlastníkem nové věci. Vychází se přitom z principu zásluhovosti o novou věc, přitom může jít o převážnou práci na zpracování věci nebo i poskytnutí nejcennějšího materiálu. Nový vlastník se však musí vypořádat s ostatními a nahradit jim materiál nebo práci. Ustanovení § 1075 řeší situaci, kdy zpracovatel nebyl v dobré víře ohledně zpracované cizí věci. V takovém případě se neuplatní obecné pravidlo pro náhradu hodnoty zpracované věci obsažené v § 1074 odst. 2, ale její vlastník má možnost zvolit ze dvou možností: buď si 1. nově vzniklou věc přisvojí (a to přestože by se nestal jejím vlastníkem podle pravidla obsaženého v ust. § 1074) a druhému nahradí, co on pozbyl, nebo 2. druhému nově vzniklou věc za náhradu ponechá.

! DŮLEŽITÉ Pokud nastane případ, že jediného vlastníka nebude možné podle předchozích ustanovení určit, tak se přikáže nově vzniklá věc do spoluvlastnictví všech, jejichž movité věci byly zpracovány s tím, že spoluvlastníci solidárně zaplatí odměnu za zpracování věci.

Dalším způsobem umělého přírůstku je nabytí vlastnictví smísením. Smísením věcí různých vlastníků v dobré víře, které jsou různého druhu, vznikne věc, u které následné oddělení původních věcí je nemožné, ale vzniklý celek lze bez porušení podstaty rozdělit na díly. V takovém případě má každý z vlastníků věcí smísených v dobré víře právo volby, zda si oddělí poměrnou část ze smísené věci nebo bude chtít náhradu toho, co pozbyl. Tato pravidla se při smísení věcí téhož druhu nepoužijí a v takovém případě na každého z původních vlastníků přechází poměrná část smísených věcí.

 

Stavba

 

§ 1083

(1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba součástí pozemku. Vlastník pozemku nahradí vlastníku užité věci její hodnotu.

(2) Kdo nebyl při užití cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí vlastníku užité věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v tom rozsahu, v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.

 

§ 1084

(1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.

(2) Vlastník pozemku nahradí osobě, která zřídila na cizím pozemku stavbu v dobré víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré víře nebyla, má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.

 

§ 1085

Soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem stavbu odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.

 

§ 1086

(1) Kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu.

(2) Soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku pozemku náhradu.

Komentář k § 1083 – § 1086

Dle komentovaných ustanovení mohou nastat 2 případy:

–   vlastník na svém pozemku zřídí stavbu, k čemuž použije cizí věc (§ 1083)

–   někdo zřídí stavbu na cizím pozemku (§ 1084 až § 1086).

 

Pokud někdo užije cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se užitá věc součástí pozemku, jelikož stavba jako celek je součástí pozemku. Použitím cizí movité věci – stavebního materiálu a jeho stavebním spojením s pozemkem zaniká vlastnické právo vlastníka materiálu. Vlastník pozemku, který jednal v dobré víře, nahradí vlastníkovi materiálu jeho hodnotu (cenu v době odejmutí). Pokud stavebník nebyl v dobré víře (věděl, že materiál – stavivo není jeho anebo že není oprávněn stavební materiál využít) nahradí vlastníkovi materiálu nejen jeho cenu, ale též ušlý zisk. Ustanovení § 1083 se užije jen v případech, že cizí věc byla při výstavbě použita bez dohody s jejím vlastníkem. Pokud vlastník pozemku uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem je stavba, ust. § 1083 se neužije a přednost mají příslušná ustanovení o smlouvě o dílo (zejména § 2596 a násl. a § 2599 a násl.).

! DŮLEŽITÉ Závažnější je případ, kdy někdo zřídí stavbu na cizím pozemku. V takovém případě stavba připadá vlastníku pozemku, který se musí vypořádat s tím, kdo stavěl. Pokud byl stavebník v dobré víře, náleží mu od vlastníka pozemku náhrada účelně vynaložených nákladů. Za účelně vynaložené náklady lze považovat jen náklady nezbytné ke zřízení stavby, a to jak co do důvodu vynaložení i výše (přiměřenosti) takových nákladů.

Pokud ale vlastník pozemku nemá o stavbu zájem, může požadovat, aby stavba byla odstraněna. V takovém případě může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo stavbu na cizím pozemku zřídil, ač na to nemá právo (tj. není k tomu oprávněn), musí stavbu na vlastní náklady odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. V praxi někdy bývá zaměňována neoprávněná stavba a tz. černá stavba. Neoprávněná stavba není stavba zřízená v rozporu se stavebními předpisy (nejde o tzv. černou stavbu), ale jde o stavbu zřízenou neoprávněně na cizím pozemku (tj. bez legální možnosti stavebně využít cizí pozemek).

 

K postupu dle ust. § 1086 je nutné naplnění 3 podmínek, a to

–   jednání stavebníka při zřizování stavby v dobré víře v to, že cizí pozemek může stavebně využít,

–   vlastník pozemku o stavbě věděl,

–   vlastník stavebně využitého pozemku bez zbytečného odkladu tuto stavbu nezakázal.

 

Vědomostí o stavbě je myšleno, že vlastník pozemku o stavbě musel při obvyklé opatrnosti vědět. Při naplnění uvedených 3 podmínek se stavebník může domáhat převodu vlastnického práva k pozemku, tj. aby mu vlastník pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo požadovat, aby stavebník odkoupil pozemek za obvyklou cenu. Pokud nedojde mezi zřizovatelem stavby a vlastníkem pozemku k dohodě, může se ten, kdo o převod vlastnického práva k pozemku usiluje, obrátit na soud a domáhat se svého nároku u něj.

 

§ 1087

Přestavek

(1) Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře.

(2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.

Komentář k § 1087

Speciální případ neoprávněné stavby je přestavek, kdy jen nepatrná část stavby zřízené na vlastním pozemku přesahuje na pozemek cizí. Ustanovení umožňuje vypořádat vlastnické vztahy tak, že část cizího pozemku zastavěného přestavkem se za náhradu ve výši obvyklé ceny stane vlastnictvím vlastníka pozemku zastavěného hlavní částí stavby. K takovému postupu (změně vlastnického práva) musí být splněny tyto předpoklady:

–   jedná se o trvalou stavbu,

–   zřizovatel stavby byl v dobré víře, tj. vycházel z toho, že je oprávněn stavbu zřídit také na sousedním pozemku, jelikož se domníval, že celá stavba se nachází (ještě) na jeho pozemku nebo že vlastník cizího pozemku dal ke zřízení stavby na svém pozemku souhlas,

–   stavba na cizí pozemek zasahuje jen poměrně malou částí, a zároveň

–   je přestavkem dotčena jen malá část sousedního pozemku.

 

Při splnění uvedených podmínek se část pozemku zastavěného přestavkem stane vlastnictvím zřizovatele stavby, přičemž stavebník je povinen nahradit vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.

Přesahem malé části se rozumí přesah v úrovni zemského povrchu. Přesah zasahující do prostoru nad pozemkem není přestavkem, nýbrž zásahem do vlastnického práva (přímou imisí). Obvykle se za malou část stavby považuje přesah maximálně 1/10.

Pododdíl 4

Smíšený přírůstek

 

§ 1088

(1) Při osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami náleží vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až poté, co zapustí kořeny.

(2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.

Komentář k § 1088

Smíšený přírůstek představuje přírůstek věci (v daném případě pozemku), který vznikl částečně přirozeně (působením přírody) a částečně lidskou činností.

Smíšený přírůstek nastává při osetí vlastního pozemku semenem nebo jeho osázení rostlinami jiného vlastníka. V obou případech jsou vzešlé rostliny a jejich plody vlastnictvím vlastníka pozemku, jehož jsou součástí. Vlastníku použitého osiva a rostlin náleží náhrada, která se určí obdobně jako v případech předpokládaných ust. § 1083 a § 1084.

 

Pododdíl 5

Vydržení

 

Řádné vydržení

 

§ 1089

(1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

(2) Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

 

§ 1090

(1) K vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

(2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby.

Komentář k § 1089, § 1090

Předpoklady vydržení

Občanský zákoník rozlišuje 2 typy vydržení, a to řádné a mimořádné. Řádným vydržením se rozumí originární nabytí vlastnického práva, při kterém se vyžaduje, aby držba měla platný právní titul. Mimořádné vydržení nevyžaduje platný právní titul držby, ale jen poctivou držbu a dvojnásobnou dobu držby oproti vydržení řádnému.

! DŮLEŽITÉ Vydržení je jedním ze způsobů nabytí vlastnického práva. Dlouhodobý držitel věci se stane vlastníkem při splnění dalších podmínek uplynutím určité doby. Vlastníkem vydržené věci se držitel stává okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení. Při vydržení věci několika osobami současně nabudou tuto věc do spoluvlastnictví.

Vydržení je v ust. § 1089 postavena na splnění podmínek: 1. trvání držby, 2. poctivý držitel a 3. uplynutí stanovené doby. První podmínkou vydržení je trvání držby po celou vydržecí dobu. Dále musí být držitel vlastnického práva poctivý. Poctivý držitel je v dobré víře přesvědčen o tom, že právo, které vykonává, mu patří. Třetím předpokladem vydržení je uplynutí doby stanovené občanským zákoníkem.

 

Z ust. § 1089 odst. 2 vyplývá, že poctivý držitel může věc vydržet, a to i v případě, že by jeho předchůdce byl držitelem nepoctivým. Vychází se z toho, že poctivost je vlastností držby konkrétního držitele a tedy může být v konkrétní věci nepoctivý předchůdce, ale poctivý nástupce, který počne vydržení dnem, kdy nabyl držby.

 

Z ust. § 1090 vyplývá, že se k řádnému vydržení vyžaduje pravá držba a zároveň, aby byla držba opřená o řádný titul. Pravá držba je taková, kdy držitel nezískal držený objekt násilím, lstivě nebo výprosou (více v ust. § 993). V případě nepravé držby tato brání vydržení i u dědiců a právních nástupců, a to i tehdy, pokud by drželi poctivě. Existence právního důvodu je pak základním předpokladem řádné držby. Jedná se o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Právním důvodem může být smlouva či rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pravým držitelem tak nikdy nebude ten, kdo ví, že vlastníkem není, nebo mu to musí být ze všech okolností zřejmé. Nestačí ani domnělý právní titul, kdy držitel jedná v omylu o existenci právního důvodu.

 

§ 1091

(1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky.

(2) K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

 

§ 1092

Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

 

§ 1093

Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok.

 

§ 1094

Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, počne vydržecí doba běžet ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.

Komentář k § 1091 – § 1094

Vydržecí doba

Pro řádné vydržení vlastnického práva k věci movité je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky, počítaná od okamžiku nabytí držby. Pro řádné vydržení vlastnického práva k věci nemovité je potřebná nepřerušená držba po dobu 10let.

Do vydržecí doby se započte doba držby předchůdce držitele, pokud byla tato držba řádná a poctivá. Řádnému a poctivému držiteli nepočíná běžet vydržecí doba od okamžiku, kdy věc či právo získal, ale pokračuje vydržecí doba jeho předchůdce, rovněž poctivého držitele. V případě, že byl právní předchůdce nepoctivý, vydržecí doba začíná až okamžikem uchopení držby nástupcem.

Přerušení držby dle ust. § 1093 nastává, nevykonává-li držitel držbu po dobu delší než jeden rok.

Doba držby se následně bude počítat od počátku. Přerušením držby není případ, kdy držitel držbu nevykonává, byť mu v tom nic nebrání. Myšlena je objektivní nemožnost vykonávat držbu.

Z ust. § 1094 vyplývá, že vydržecí doba proti osobě, u které se vyžaduje, aby měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, začne běžet až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Pokud tedy někdo má mít zákonného zástupce nebo opatrovníka, vydržecí doba začne proti němu běžet až od okamžiku, kdy byl zástupce ustanoven. Tímto je chráněna slabší strana. Pokud již vydržecí doba začala běžet a následně nastala překážka u osoby ve smyslu, že nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka, tak započatá doba běží, ale započatá vydržecí doba nemůže doběhnout dříve než po uplynutí jednoho roku od ustanovení opatrovníka nebo zástupce.

 

§ 1095

Mimořádné vydržení

Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

Komentář k § 1095

Dle důvodové zprávy pomocí mimořádného vydržení lze poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Mimořádné vydržení slouží k možnosti získání vlastnického práva držiteli, který není schopen prokázat právní důvod, o nějž vydržení opírá. Podmínkami mimořádného vydržení jsou

–   poctivá držba,

–   naplnění dvojnásobně dlouhé vydržecí doby než pro situaci řádného vydržení, tj. šest let u movitých věcí, dvacet let u nemovitostí.

 

K mimořádnému vydržení nemůže dojít, pokud by byl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Mimořádné vydržení dopadá na situace, kdy je právní titul prakticky nedohledatelný.

 

§ 1096

Započtení vydržecí doby

(1) Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.

(2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

Komentář k § 1096

Poctivý držitel si může pro účely vydržení započíst vydržecí dobu toho poctivého předchůdce, od kterého nabyl držbu a který měl rovněž právní důvod držby. Vydržecí doby obou se sčítají.

V případě mimořádného vydržení pro započtení vydržecí doby postačí poctivá držba právního předchůdce, tj. není nutný právní důvod držby.

Ze znění zákona lze dovodit, že je možné započítat pouze dobu poctivé držby bezprostředního předchůdce.

 

§ 1097

Zákaz vydržení

Vydržet vlastnické právo nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému, ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.

 

§ 1098

Zastavení vydržecí doby

Mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti, zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro poručníka a poručence.

Komentář k § 1097, § 1098

 Zákaz a zastavení vydržení

Ustanovení § 1097 stanoví, mezi jakými osobami nemůže dojít k vydržení. Vydržení není možné mezi zákonným zástupcem a zastoupeným, opatrovníkem a opatrovancem a poručníkem a poručencem. Pokud k držbě dojde ještě před vznikem zákonem předvídaného vylučujícího vztahu takových osob, vydržecí doba po tuto dobu neběží dle ust. § 1098.

 

Ustanovení § 1098 stanoví zvláštní úpravu zastavení vydržecí doby. Ustanovení stanoví po jakou dobu a mezi jakými osobami nepočne vydržecí doba běžet ani neběží. Dle tohoto ustanovení nemůže dojít k vydržení mezi manžely, osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem. Vydržecí doba neběží po dobu trvání manželství, ale mohla začít běžet ještě před uzavřením manželství. Uzavřením manželství dochází ke stavení běhu vydržecí doby. Překážka běhu vydržecí doby skončí se zánikem manželství (např. rozvodem).

 

Pododdíl 6

Převod vlastnického práva

 

§ 1099

Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.

 

§ 1100

(1) Převede-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, nabývá vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve. Není-li nikdo takový, nabývá vlastnické právo osoba, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.

(2) Převede-li strana vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v dobré víře a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.

Komentář k § 1099, § 1100

Obecná úprava převodu vlastnického práva

Základní způsob derivativního (odvozeného) nabytí vlastnického práva je jeho převod. Ustanovení § 1099 obsahuje obecné pravidlo, dle kterého vlastnické právo k jednotlivě určené věci se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti. Toto pravidlo se ale neuplatní v případě, že je něco jiného

–   ujednáno, nebo

–   stanoveno zákonem.

 

Strany ve smlouvě sjednat odložení účinků smlouvy nebo sjednat tzv. výhradu vlastnictví, kdy vlastnické právo na nabyvatele přejde až zaplacením kupní ceny. Výjimky stanovené zákonem se týkají např. věcí nemovitých, které jsou evidovány ve veřejném seznamu.

 

V ust. § 1100 se výše uvedené obecné pravidlo doplňuje o úpravu vzniku vlastnického práva při postupném převodu vlastnického práva několika různým osobám, a to jak věci nezapsané ve veřejném seznamu, tak věci do veřejného seznamu zapsané.

První odstavec komentovaného ustanovení ust. § 1100 se týká věcí nezapsaných do veřejného seznamu. Při postupném převodu takových věcí různým osobám nabývá vlastnické právo ten, komu převodce vydal věc jako prvnímu. Pokud není taková osoba, které převodce vydal věc jako první, následuje subsidiárně další pravidlo. Vlastnické právo nabývá ten, s nímž byla uzavřena smlouva s prioritní účinností, nikoli ten, s kým byla uzavřena smlouva jako s prvním.

Druhý odstavec komentovaného ustanovení ust. § 1100 se týká věcí zapsaných ve veřejném seznamu. Jedná se zejména o nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí. Pro určení toho, kdo se stal vlastníkem takové věci, je rozhodující splnění následujících podmínek:

–   vlastnické právo bylo do příslušného veřejného seznamu zapsáno jako první (zásada priority)

–   osoba nabývající vlastnické právo musí být v dobré víře, přičemž dobrá víra se předpo­kládá.

 

Vlastníkem se stane osoba, jejíž právo bylo jako první zapsáno, a to i přesto, že vlastní právní titul vznikl později.

 

Převod vlastnického práva k movité věci

 

§ 1101

Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.

 

§ 1102

Převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

 

§ 1103

(1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí smlouvou k okamžiku jeho předání.

(2) Vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán.

(3) Vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti.

§ 1104

(1) Vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.

(2) Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků, nabývá se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.

(3) Na nabývání vlastnického práva k imobilizovanému cennému papíru podle § 2413 odst. 1 se použijí obdobně ustanovení o nabývání vlastnictví k zaknihovaným cenným papírům.

Komentář k § 1101 – § 1104

Komentovaná ustanovení rozlišují nabytí vlastnictví k movité věci – určené druhově, zapsané ve veřejném seznamu, nezapsané ve veřejném seznamu, cennému papíru.

Věc určená jednotlivě je ta, která není zaměnitelná s jinou věcí, opakem je věc určená druhově, která může být zaměnitelná za jinou věc téhož množství a kvality. Typickou druhově určenou věcí jsou peníze, individuálně určenou sběratelské mince.

Převod k věci určené druhově může nastat teprve tehdy, když ji lze odlišit od jiných věcí téhož druhu.

 

V případech vlastnického práva k movité věci zapisované do veřejného seznamu (některé objekty průmyslového vlastnictví) se vlastnictví nabývá až zápisem do příslušného seznamu. Mezi movité věci se řadí také cenné papíry. Občanský zákoník přejal ze zákona o cenných papírech úpravu převodů vlastnického práva k listinnému cennému papíru na doručitele, na řad i na jméno. Ohledně zaknihovaných cenných papírů platí pro převody vlastnického práva k nim zásada registrace.

§ 1105

Převod vlastnického práva
k nemovité věci

Převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

Komentář k § 1105

Právní úprava převodu nemovité věci evidované ve veřejném seznamu – katastru nemovitostí – vychází z tzv. intabulačního principu, tj. zápisu do veřejného seznamu. Vlastnické právo při převodu se do katastru nemovitostí zapisuje vkladem. K převodu vlastnictví dochází okamžikem zápisu povolení vkladu do katastru nemovitostí se zpětnými účinky ke dni podání návrhu na vklad. Mezi podáním návrhu a povolením zápisu uplyne určitá doba, ve které katastr prověřuje, zda návrh splňuje veškeré náležitosti. Právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu. Návrh na zahájení vkladového řízení se podává na formuláři a musí obsahovat náležitosti uvedené v katastrálním zákoně. Přílohou návrhu je vkladová listina (např. kupní nebo darovací smlouva).

 

Společná ustanovení
o převodu vlastnického práva

§ 1106

Kdo nabude vlastnické právo, nabude také práva a povinnosti s věcí spojená.

 

§ 1107

(1) Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.

(2) Závady, které nepřejdou, zanikají.

 

§ 1108

Ustanovení § 1106 a 1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického práva jinak než převodem.

Komentář k § 1106 – § 1108

Společná ustanovení

Komentovaná ustanovení jsou společnými ustanoveními o převodu vlastnického práva. Na nabyvatele vlastnického práva přecházejí:

a)  práva a povinnosti věcněprávní i obligační povahy,

Věcnými právy spojenými s převáděnou věcí jsou právo stavby, služebnosti, reálná břemena, zástavní právo, předkupní právo jako právo věcné, výhrada zpětné koupě a výhrada zpětného prodeje. Obligačním právem je zejména právo nájemní.

b)  závady váznoucí na věci s rozlišením, zda se jedná o věc zapisovanou do veřejného seznamu nebo ne.

 

Právní závady, které jsou zapsány ve veřejném seznamu, přecházejí na nového nabyvatele bez dalšího. Na přechod závad nemá vliv míra informovanosti nabyvatele, nemůže se odvolávat na to, že mu převodce existenci závad neoznámil, smyslem veřejného seznamu je přístupnost údajů pro každého.

Závady, které se nezapisují do veřejného seznamu, přejdou, jen pokud se na tom účastníci dohodnou, případně musela-li být jejich existence nabyvateli známa nebo pokud ji mohl z okolností zjistit. Závady, které na nabyvatele vlastnického práva nepřejdou, zanikají.

Dle ust. § 1108 výše uvedené ustanovení o osudu práv s věcí spojených a přechodu závad platí obdobně také při nabytí vlastnického práva jinak než převodem.

 

Pododdíl 7

Nabytí vlastnického práva
od neoprávněného

 

§ 1109

Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo

a)  ve veřejné dražbě,

b)  od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,

c)  za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,

d)  od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,

e)  při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo

f)  při obchodu na komoditní burze.

 

Komentář k § 1109

Ustanovení § 1109 až § 1113 zařazená do 7 pododdílu se týkají případů, kdy vlastnické právo převádí druhé straně někdo, kdo vlastníkem není a ani nemá právo převést druhé straně vlastnické právo. Týkají se převodu věci nezapsané ve veřejném seznamu (ať movité či nemovité) nebo věcí movitých, při splnění dalších podmínek.

V ust. § 1109 se jedná pouze o věci neevidované ve veřejném seznamu s tím, že zde musí být platný právní důvod k převodu vlastnického práva a dobrá víra na straně nabyvatele v okamžiku nabytí vlastnického práva. Nabyvatel nabývá vlastnické právo od osoby, která není oprávněna vlastnické právo převést, ale děje se tak způsobem, který jinak běžně k převodu věci do vlastnictví slouží. Základním předpokladem je dobrá víra nabyvatele, že je převodce oprávněn vlastnické právo převést, současně musí jít o převod zákonem stanoveným způsobem, kdy nabyvatel nemá důvod pochybovat o pravosti vlastnického titulu převodce (např. ve veřejné dražbě). V ust. § 1109 je podán úplný výčet řádných titulů, které při splnění stanovených podmínek mohou vést k nabytí vlastnického práva převodem od neoprávněného.

 

§ 1110

Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.

Komentář k § 1110

Převod použité movité věci od podnikatele

Zvláštní úprava obsažená v ust. § 1110 se týká obchodování s použitými movitými věcmi, a to především v autobazarech, zastavárnách, obchodech se starožitnostmi, antikvariátech, vetešnictvích apod. V těchto případech se prolamuje ochrana dobré víry nabyvatele ve prospěch původního vlastníka, pokud ten prokáže, že věc ztratil nebo že mu věc byla svémocně odňata (typicky při krádeži nebo loupeži). Původní vlastník tedy nemusí v těchto případech vyvracet dobrou víru nabyvatele, ale prokazuje to, že mu věc byla uloupena nebo ukradena nebo že ji ztratil. V takovém případě není dobrá víra nabyvatele rozhodující a vlastnické právo bude mít před dobrou vírou přednost. Důvodem je, že obecně při obchodování s použitými movitými věcmi je vyšší riziko, že věc bude např. kradená.

 

Nabytí vlastnického práva je podmíněno kumulativním splněním těchto podmínek:

–   jedná se o použitou movitou věc,

–   k získání použité movité věci došlo za úplatu,

–   nabytí vlastnického práva je možné jen od podnikatele, který při své činnosti v rámci běžného obchodního styku s použitými movitými věcmi obchoduje,

–   dobrá víra – i v tomto případě je nutná dobrá víra na straně nabyvatele.

 

Nabyvatel je pak povinen vydat věc vlastníkovi, pokud vlastník požadující vydání věci zpět prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo mu věc byla svémocně odňata (např. uloupena, ukradena). Vlastník nemusí prokazovat, že nabyvatel nebyl v dobré víře. Zároveň je ale nutné, aby od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše 3 roky. Uplatňuje se zde objektivní tříletá lhůta počítaná od svémocného odnětí nebo ztráty. Vlastník musí dokázat, že věc byla ukradena či ztracena a že se tak stalo v tříleté lhůtě.

 

§ 1111

Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Komentář k § 1111

Nabytí za jiných okolností než podle § 1109 a 1110

Dochází-li k nabytí vlastnického práva k movité věci za jiných okolností než v předchozích dvou ustanoveních, pak se nabyvatel rovněž může stát vlastníkem věci, ale rozdíl je v tom, že musí prokázat svou dobrou víru, že převodce byl oprávněn převést vlastnické právo k věci. Ustanovení dopadá na ostatní případy (např. koupě movité věci od podnikatele mimo běžný obchodní styk), u kterých se naopak dobrá víra nabyvatele nepředpokládá a je na něm, aby svou dobrou víru prokázal. Může se jednat i o situaci, kdy dojde k odstoupení od smlouvy a nedojde k vrácení věci, která byla předmětem plnění a tato věc je následně prodána. Dobrá víra nabyvatele se nepředpokládá, ale dobrou víru nabyvatel musí prokázat, přičemž dobrá víra se netýká všech okolností, ale pouze oprávnění zcizitele převést vlastnické právo k věci.

! DŮLEŽITÉ Ochrana nabyvatele je samozřejmě vyloučena v případě ztracené věci, a věci, které byl vlastník zbaven činem povahy úmyslného trestného činu. K nabytí vlastnického práva nabyvatelem nedojde, i když byl nabyvatel prokazatelně v dobré víře, pokud vlastník věci prokáže skutečnosti stanovené v zákoně: ztrátu věci, popř. její pozbytí činem, který má povahu úmyslného trestného činu.

§ 1112

Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.

Komentář k § 1112

Nemožnost dovolání se vlastnického práva a dobré víry

Ustanovení upravuje situaci, kdy třetí osoba nabývá vlastnické právo k movité věci od někoho, kdo nabyl vlastnické právo některým ze zákonem dovolených způsobů nabytí od neoprávněného, ale tato třetí osoba si je vědoma toho, že ji předchůdce nabyl od neoprávněného, tj. na úkor jejího vlastníka. Pokud nabyvatel ví, že převodce není vlastníkem věci, nemůže na něj vlastnické právo přejít, i kdyby prokázal, že převodce byl v dobré víře, že je oprávněn věc převést.

 

Ustanovení míří na situace, kdy určitá osoba v dobré víře koupí movitou věc od neoprávněného (např. v zastavárně, antikvariátu, obchodě se starožitnostmi apod.), a získá tak k věci vlastnické právo a že od tohoto nabyvatele – který se právně stal vlastníkem – tutéž věc dále koupí další osoba, která však ví, že ji jeho předchůdce nabyl od neoprávněného a na úkor původního vlastníka. Původní vlastník tak bude mít vůči takové osobě možnost domoci se vydání věci. Vlastník věci ale nemusí být v rámci svého požadavku na vydání věci od třetí osoby úspěšný, pokud by u třetí osoby byly splněny podmínky vydržení.

 

§ 1113

Ustanovení § 1110 až 1112 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu na komoditní burze.

 

Pododdíl 8

Nabytí vlastnického práva rozhodnutím
orgánu veřejné moci

 

§ 1114

Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.

Komentář k § 1114

Nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu, případně rozhodnutím jiného státního orgánu je nabytím originárním. Předpisy práva veřejného upravují, v jakých případech se vlastnické právo nabývá rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci. Ustanovení § 1114 pouze stanoví, ke kterému dni se vlastnické práva nabývá, a to buď v den uvedený v rozhodnutí, nebo právní moci rozhodnutí. Pokud není v rozhodnutí uveden den nabytí vlastnického práva, nastane vznik vlastnického práva ke dni právní moci rozhodnutí. Příkladem nabytí vlastnictví rozhodnutím soudu je například nabytí vlastnictví při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Příkladem nabytí vlastnictví rozhodnutím jiného státního orgánu je například rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav nebo rozhodnutí při vyvlastnění.