Bolesti kolen

MUDr. Pavel Malovič

„Během průměrné délky života 70 let se každá noha dotkne povrchu více než 10 milionkrát a síla působící na naše kolena při každém kroku může snadno dosáhnout pěti až šestinásobku aktuální tělesné váhy.“

Kolenní kloub je největším a nejsložitějším kloubem v lidském organismu

Tomu odpovídá i jeho stavba, která má oproti ostatním velkým nosným kloubům celou řadu zvláštností z anatomického i funkčního hlediska. Z pohledu funkce je to kloub mimořádně exponovaný (staticky i dynamicky) a potenciálně velmi snadno zranitelný. Už staří Římané si uvědomovali jeho důležitost, a proto ve válce často zneschopňovali své protivníky ranou do oblasti kolena. V případě přímých zranění kolenního kloubu úrazem po nárazu či pádu dochází nejčastěji k poškození měkkých struktur, především menisků, vazivového aparátu a chrupavek.

Statistiky různých autorů se shodují v tom, že nejnebezpečnějším obdobím pro koleno je období mezi 20. a 40. rokem života, tedy v době největší sportovní a jiné pohybové aktivity. Obecně představují sportovní poškození až okolo 50 procent všech poranění kolena. Zbytek tvoří pracovní a domácí úrazy.

Může však dojít i k nepřímému postižení kolena

V tom případě na něj nepůsobí žádná vnější síla, jen vlastní /nad/váha běžce (například při dopadech a skocích).

„Váhonosné“ kloubní spojení pohybového aparátu (nejen kolena, ale i bedra, páteř a klouby nohy) snášejí všechny otřesy při více nebo méně prudkých změnách polohy těla (sprinty, běhání, skoky, výskoky, dopady apod.).

Informace o stavu, poloze a činnosti kloubu jsou zachycovány kloubními receptory - citlivými místečky, ke kterým patří: kulovitá tělíska zachytávající napětí kloubního pouzdra, kuželovitá tělíska rychle se přizpůsobující na podnět, vřetenovitá tělíska hlásící napětí vaziv a volná nervová zakončení ve stěně kloubního pouzdra, jejichž podrážděním je vyvolán pocit bolesti. Cévní zásobení kloubu tvoří sítě krevních a lymfatických tepen, jen kloubní chrupavka - „potah hlavice a jamky“ - nemá vlastní cévní a nervové zásobení. Chrupavka je součástí podpůrných tkání a při mechanické zátěži odpovídá především na změny tlaku. Povrch kloubů je tvořen hyalinní chrupavkou, která snese tlak až 1,5 kg na 1 mm2 a je složena z chrupavkových buněk (chondrocytů) i z mezibuněčné hmoty obsahující kromě základní hmoty také vlákna v síťovém uspořádání, což je skutečnost velmi důležitá pro její funkci. Výživa chrupavky je řešena transportem z kloubní tekutiny, jejíž součásti z ní pronikají do chrupavky vtlačením při pohybu kloubu. Při tomto pohybu zároveň dochází k vytlačování tekutiny s obsahem odpadních látek z chrupavky. Celému tomuto pochodu výživy říkáme kloubní chrupavková pumpa.

Prvním příznakem poškození chrupavky kolena je ztráta hladkosti jejího povrchu,

chrupavka se stává drsnější, na některých místech se objevují trhliny a v pokročilém stadiu dochází k její destrukci a k uvolnění drobných částeček chrupavky do kloubu. K procesu poškození dochází následkem nesprávného postavení kloubu (nestabilní kloubní spojení), nadměrné zátěže, vlivem násilí, úrazu nebo zánětu. Odloučené části poškozené chrupavky působí v kloubu jako „písek v ložisku“, vzniká patologické tření, což se projeví bolestmi při běhání a později i v klidu. Na okrajových částech kostí dochází k tvorbě kostních výrůstků, které způsobují další omezení rozsahu pohybu. V případě rozvinutí degenerativních změn (artrózy) zůstávají z chrupavky jen malé ostrůvky, které úplně ztratily pružnost. Stálým drážděním se stav artroticky změněného kloubu zhoršuje a může se přidružit i reaktivní zánět, který se projeví otokem, zvýšenou bolestivostí a teplotou kloubu. V tomto stadiu to už může být pro běžce signál „last minute“ pro vyhledání lékařské pomoci.

Degenerativní změna může probíhat dlouhodobě němě, bez bolesti, a diagnostikuje se často jen náhodou při rentgenovém vyšetření z jiné příčiny. Člověk, který má všechny předpoklady k „získání“ podobného degenerativního poškození kolena, by však měl na tuto možnost myslet a dávat si kolena kontrolovat preventivně ve vlastním zájmu (konečně jde o jeho „pracovní“ a zábavu zprostředkující nástroj). Prvním příznakem už rozvinuté artrózy bývá takzvaná startovací bolest, která se objeví například po delším sezení a vymizí po krátkém rozchození. Velmi často se objevuje po řízení automobilu hned po vystoupení. Později se bolesti objeví po delší chůzi, poklusu nebo větší běžecké zátěži. Přítomna bývá i ranní ztuhlost kolena a vrzání v kloubu. Nejzávažnějším projevem jsou noční, klidové bolesti, které bývají vždy příznakem neschopnosti organismu nějakým způsobem kompenzovat degenerativní proces spojený s druhotnou zánětlivou reakcí (stadium iritace  dráždění).

Artróza kolen jako váhonosných kloubů

narušuje chůzi, o běhu nemluvě, a omezuje tak celkovou pohyblivost postiženého. Závažnější formy a stadia můžou vést až k invaliditě.

Pokud artróza propukne, léčbu je třeba svěřit do rukou skutečných odborníků a vyhýbat se vlivům různých šarlatánů a pseudoléčitelů, při vší úctě k alternativní medicíně. Jde o závažné rozhodnutí, neboť pohybový hendikep, který při degenerativním poškození kolena vzniká, je nejen pro běžce, ale i pro každého jiného člověka mimořádně nepříjemný a deprimující.

U dětí a dospívajících ve věku 11 až 17 let, kteří se věnují sportu,

se po delší době mohou objevit bolesti pod kolenem, souvisejí s rychlým růstem, tréninkovým přetížením, vývojovým postavením kolen, poruchami klenby nohy, nesprávnou výživou, pohybem po příliš tvrdém povrchu a s nekvalitní obuví. Nejčastěji se objevují, spolu s mírným zduřením - „hrčkou“ -, v místě úponu čtyřhlavého svalu stehenního na přední straně předkolenní, pod čéškou (morbus Osgood-Schlatter). Bolesti ze stejných příčin se můžou vyskytnout i v oblasti paty a páteře. V principu jde o nerovnováhu mezi zátěží a schopností zátěž snášet, což je při necitlivém zatěžování v období puberty poměrně častý jev.

Postižený musí být co nejrychleji po objevení potíží komplexně a důkladně vyšetřen tělovýchovným lékařem.

Bakerova cysta

Po opakovaných nadměrných, zejména běžeckých zátěžích se může v zákolenní jamce objevit obtěžující opuchnutí ve tvaru bouličky, které přetrvává. Je to Bakerova cysta - nově vytvořená dutinka naplněná synoviální tekutinou (lidově „kloubní maz“), která za normálních okolností „mastí“ kloubní plošky a pomáhá snižovat jejich tření při pohybu. Umožňuje tak maximální rozpětí pohybu kloubů až do hraničních hodnot. Hlavními příznaky tohoto zvláštního a často podceňovaného zranění jsou kromě otoku i bolest a pocit nepříjemného tlaku.

Cysta se nejčastěji vyskytuje jako komplikace jiného postižení kolenního kloubu - například artrózy. Někdy může cysta vzniknout i při zdravém kolenním kloubu. Tento druh nese název primární, nebo také idiopatické Bakerova cysta. Nejčastěji postihuje mladší dospělé a děti. Pokud se cysta vytvoří jako komplikace nějakého problému s kolenem (například zmiňovaná artróza, infekční zánět, poškození menisků, kolenních vazů nebo chrupavky, která vystýlá vnitřek kloubu), označujeme ji jako sekundární Bakerovu cystu.

Tento typ je častější a vzniká v důsledku nadměrné tvorby synoviální tekutiny v poškozeném koleně. Situace vede ke zvýšení tlaku vevnitř kolenního kloubu a k napínání i roztahování kloubního pouzdra, které se časem vyklene do zákolenní (popliteální) jamky. Nejvíc postihuje starší běžce s degenerativním onemocněním kloubů a chronickými potížemi kolena, jakými jsou revmatoidní a psoriatická artritida nebo pakostnice (dna).

Všechny generace bez rozdílu (35 až 70 let) jsou pro tvorbu cysty rizikové po poraněních kolenního kloubu. V poslední době se Bakerova cysta raritně objevuje i jako komplikace lymské boreliózy při běhání v rizikových oblastech s vyšším výskytem klíšťat.

Úlevu od bolesti a zánětlivých komplikací

přináší vícekrát denně aplikovaný čtvrthodinový studený zábal a léky proti zánětu, ale účinnější jsou radikálnější zásahy jako:

Punkce - vypuštění cysty jehlou, což přináší okamžitou úlevu od tlaku a bolesti, ale situaci komplexně neřeší. Někdy je třeba punkci opakovat, protože se vyprázdněná cysta často znovu naplní a musí se opět vypustit. Punkce se obvykle dělá pod ultrazvukovou kontrolou.

Injekce kortikosteroidů, které zmírňují projevy bolesti a zánětu, ale také nezabrání opětovnému vytvoření či naplnění cysty.

Chirurgické odstranění u velkých cyst nebo těch, které vyvolávají silnou bolest a nedaří se je vyléčit jinými způsoby. Používají se jednak miniinvazivní metody (artroskopie), kdy se chirurgicky uzavře spojka mezi Bakerovou cystou a kolenním kloubem, nebo otevřené operace.

Chirurgické řešení se volí zejména v případě, kdy cysta vznikla jako komplikace úrazového poškození kolenního kloubu (natržení vazů či menisků), protože se současně odstraní cysta a opraví přetržený meniskus nebo vaz.

ZÁVĚR!

Léčba Bakerovy cysty spadá do rukou lékaře, a to buď ortopeda, traumatologa, nebo revmatologa a tělovýchovného lékaře. Žádnou „paniku“ - cysta se často objeví a sama zmizí. Platí to hlavně pro její primární formu, která sice může přetrvávat mnoho měsíců či let než se vstřebá, ale obvykle při běhání nezpůsobuje žádné závažné potíže a nevyžaduje žádnou léčbu.