Bolestné – pracovní úraz

Novelou provedenou v r. 2015 zákonem č. 205/2015 Sb. byla ustanovení zákoníku práce o náhradě majetkové a nemajetkové újmy z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání navrácena z přechodných ustanovení do části jedenácté zákoníku práce, protože bylo rozhodnuto, že připravované úrazové pojištění nebude realizováno a že i nadále se budou pracovní úrazy a nemoci z povolání odškodňovat podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce, která je založena na objektivní odpovědnosti zaměstnavatele.

Zákoník práce taxativně upravuje práva,

která může postižený zaměstnanec v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání uplatnit vůči odpovědnému zaměstnavateli, v jakém rozsahu za škodu odpovídá. Jedná se o náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu.

V případě, že zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel – též v rozsahu své odpovědnosti – povinen poskytnout náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a náhradu věcné škody.

V článku se zastavíme podrobně u jednoho ustanovení této části jedenácté, hlavy třetí, a to u § 271c ZP pojednávajícím o náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění. Tyto dvě škody jsou podrobně rozpracovány v nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které bylo navíc s účinností od 1. ledna 2023 novelizováno nařízením vlády č. 451/2022 Sb.

Právní úprava bolestného a ztížení společenského uplatnění

Obecně platí, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení § 271 odst. 2 ZP.

Náhradou za bolest a ztížení společenského uplatnění se odškodňuje i materiální újma zaměstnance vzniklá v souvislosti s poškozením zdraví následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Úprava těchto nároků je v zákoníku práce upravena jen co do základu velmi rámcově tak, že se poskytují zaměstnanci jednorázově, a že se poskytují „nejméně“ ve výši stanovené právním předpisem. Tímto předpisem stanovícím jejich minimální zaručenou výši je nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přičemž stanovenou výši odškodnění může podle § 271s ZP soud přiměřeně zvýšit.

Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění byla k 1. lednu 2023 změněna na základě nařízení vlády č. 451/2022 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 224/2016 Sb., a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

Nyní hodnota jednoho bodu činí 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů Českého statistického úřadu za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. V roce 2023 to bylo 393,06 Kč a pro rok 2024 se hodnota jednoho bodu zvýšila na částku 424,27 Kč.

Uvedený dílčí nárok práva na náhradu škody přísluší za splnění předpokladů stanovených zákoníkem práce jako náhrada imateriální újmy vzniklé v pracovněprávních vztazích. Od této náhrady je třeba odlišovat náhradu imateriální újmy shodného označení upravenou pro jiné druhy (v širším slova smyslu) závislé práce jednak zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (včetně navazující vyhlášky č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění vyhlášky č. 225/2016 Sb.), jednak zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (včetně navazující vyhlášky č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vojáků ve znění vyhlášky č. 33/2016 Sb.). Na rozdíl od uvedených úprav, které odvíjejí základ výše nároků podle bodů přiřazených k jednotlivým položkám uvedených v přílohách k těmto právním předpisům, občanskoprávní úprava v § 2958 OZ odkazuje jen v obecné rovině na pravidla slušnosti. Upřesňující Metodika Nejvyššího soudu (Rc 63/2014), která má pouze povahu doporučení, hodnotí body jen bolestné, zatímco ztížení společenského uplatnění se odvozuje od procentního vyjádření ztráty či omezení společenského uplatnění. Metodika, která je zaměřena pouze na odškodňování úrazů (nepokryta zůstala oblast odškodňování nemocí z povolání), zavádí zcela nové pojmy a postupy, které neumožňují její aplikovatelnost ošetřujícími (posuzujícími lékaři) v pracovněprávní oblasti.

Právní úprava platná do 30. září 2015

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poškozením zdraví zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byla v nyní platném zákoníku práce upravena od r. 2007 do r. 2015 v § 372 ZP, tedy v přechodných a závěrečných ustanovení. To bylo proto, že se předpokládalo zrušení právní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání obsažené v zákoníku práce a nabytí účinnosti nového zákona o úrazovém pojištění. I ustanovení § 372 ZP bylo však pouze rámcové a nestanovilo bližší podrobnosti o náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Otázku výše, do které bylo možno ji poskytnout však zákoník práce i před r. 2015 svěřoval prováděcímu právnímu předpisu. Jednalo se o vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která dokonce nabyla účinnosti 1. 1. 2002 (za platnosti starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb.) a nyní platný zákoník práce ji v r. 2007 převzal s tím, že bude platit do nabytí účinnosti nové úpravy úrazového pojištění.

Stejně tak postupoval i občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platný do konce roku 2013. Ten v ustanovení § 444 OZ obsahoval text zcela shodný s tehdy platným § 372 ZP a také odkazoval, že Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s MPSV vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Znamenalo to, že při odškodňování bolesti a ztíženého společenského uplatnění za škody na zdraví vzniklé následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle zákoníku práce i při odškodňování bolesti a ztíženého společenského uplatnění za škody na zdraví podle občanského zákoníku se postupovalo shodně, podle stejného předpisu – vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. však vyhlášku č. 441/2001 Sb. zrušil bez náhrady. Autoři nové právní úpravy občanského zákoníku to vysvětlili tím, že pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, je nezbytné opustit pojetí § 444 odst. 2 a 3 starého OZ, který umožnil, aby sazebník výše náhrad stanovil dokonce podzákonný předpis. Odkazovali především na francouzský Code civil nebo švýcarský Zivilgesetzbuch, které tyto otázky vůbec neřeší a dávají volnou ruku soudci.

Autoři nového občanského zákoníku k tomu vysvětlovali, že účelem nového ustanovení § 2958 OZ je poskytnout poškozenému peníze, aby mohl své strádání vyrovnat jiným způsobem. Výši bolestného je třeba na jedné straně přizpůsobit konkrétním okolnostem jednotlivého případu, na druhé straně však musí být též vytvořeno určité objektivní měřítko, které zamezí nerovnostem. Je však faktem, že bolest je nezměřitelná, neboť jde o subjektivní pocit každého člověka. Proto také bylo zdůrazňováno, že výši a rozsah bolestného je třeba určit podle objektivně zjistitelných kritérií.

V případě fyzické bolesti se na prvním místě jako objektivizační kritéria nabízejí ta, se kterými počítala vyhláška č. 440/2001 Sb., – tedy rozsah a způsob ublížení na zdraví, jeho závažnost. Podle těchto kritérií lze dospět k závěru, jak intenzivní je bolest a jak dlouho trvá. O tom by měl učinit závěr znalec z příslušného lékařského oboru, který je zcela obeznámen se stavem a léčbou pacienta.

Důvodová zpráva k nyní platnému občanskému zákoníku k tomu uvádí, že inspirace se má hledat v zahraničí. Například rakouská judikatura si v této oblasti pomáhá určitými sazbami počítanými podle dnů vytrpěné bolesti. Jejich výše je odlišena podle toho, zda jde o lehkou, střední, těžkou či nesnesitelnou bolest.

Lehká bolest se odškodňuje částkou 100 až 120 eur na den, střední bolest částkou 150 až 220 eur na den, silná bolest 300 až 350 eur na den a nesnesitelná bolest částkou 350 až 400 eur na den.

Lehkou bolest je postižený schopen ovládnout, je jí však rozptylován a snižuje jeho schopnost koncentrace, např. musí používat určitou pomůcku – berle. V nejlepším případě je schopen vykonávat svoji práci, avšak nikoli bezbolestně a s radostí. Střední bolest je dána tehdy, dokáže-li se od ní postižený částečně odpoutat a již je schopen některých činností. Těžká bolest znamená, že bolest postiženého zcela ovládá, že není přes ošetření nebo i kvůli němu schopen se od ní odpoutat, nic ho od bolesti nerozptýlí, z ničeho se nedokáže radovat, v pravém slova smyslu trpí. Nesnesitelná bolest představuje zcela extrémní případy. Je logické, že bolest se v čase snižuje, tudíž je třeba sestavit časový průběh bolesti, např. jak dlouho postižený trpěl střední bolestí a na jak dlouho přešla tato bolest do bolesti.

Soudní praxe však přes všechna tato vysvětlení volala po sjednocujících kritériích a tudíž muselo ministerstvo spravedlnosti iniciovat zpracování speciální metodiky, která bude pro soudce určitým vodítkem. Metodiku vypracoval Nejvyšší soud ČR a je k disposici na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. Pro odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se vycházelo z klasifikace Světové zdravotnické organizace a byla zvýšena hodnota bodu z původní částky 120 Kč na hranici 250 Kč. 

V oblasti pracovněprávní však i nadále platila vyhláška č. 440/2001 Sb., protože i po 1. lednu 2014 zákoník práce obsahoval ustanovení § 394 odst. 2 ZP, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. a v § 372 odst. 2 ZP zmocnění, aby Ministerstvo zdravotnictví stanovilo v dohodě s MPSV vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Důvodem bylo, že podle základních zásad poskytuje zákoník práce zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a je proto nutné postupovat podle speciální úpravy upravené zákoníkem práce. Tomu odpovídá i ustanovení § 2401 OZ, které v odstavci 1 stanoví přednost zvláštní pracovněprávní úpravy před obecnou úpravou občanskoprávní.

Právní úprava platná po 1. říjnu 2015

Zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce zrušil zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. Tak se stalo na základě politického rozhodnutí o tom, že právní úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se bude nadále řídit zákoníkem práce a že zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců (dosud platný, avšak neúčinný) bude zrušen. V té souvislosti by bylo třeba ještě dořešit otázku vlastního institucionální zajištění pojistného systému – tedy zajištění konkrétního odpovědného správce (nositele) pojištění odpovědnosti za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání, ale to byl detail.    

Dne 1. října 2015 tedy nabyla účinnosti novela zákoníku práce, která přinesla podstatně změny v právní úpravě náhrady škody a nemajetkové újmy při pracovních úrazech a nemocech z povolání a že nabylo účinnosti i nové nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Novela změnila i zažité pojmosloví zákoníku práce. Předně byl termín „odpovědnost“ a všechny jeho – zejména slovesné – tvary nahrazen slovy povinnost k náhradě škody nebo újmy“ a za druhé i sama celá část jedenáctá zákoníku práce, která se nazývala „Náhrada škody“ se nyní nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. Nový občanský zákoník totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak (jako např. u bolestného).

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. vytrpěnou bolest.

Nový občanský zákoník stanovil obecné pravidlo, že škoda se nahrazuje vždy, ale nemajetková újma jen tehdy, pokud to zákon výslovně přikáže, nebo když si to strany sjednají. To jsou vše změny, které si vynutily i změny v pojmosloví právní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce.

Právní úprava platná po 1. lednu 2023

Dne 1. ledna 2023 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 451/2022 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 224/2016 Sb., a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení vlády změnilo výši bodu a stanovilo, že hodnota bodu činí 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů Českého statistického úřadu za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění.

Zásadním důvodem pro novelizaci nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 224/2016 Sb., byla nutnost úpravy hodnoty jednoho bodu v rámci bodového ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, která je již od roku 2015, kdy nařízení vlády nabylo účinnosti, neměnná.

Původně bylo navrhováno, aby hodnota jednoho bodu činila nově 370 Kč z původních 250 Kč, což v roce 2022 odpovídalo 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provádět hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. Nakonec byla výše bodu stanovena obecně, aby se mohla měnit každý rok bez nutnosti novelizace nařízení vlády.

Nutnost úpravy hodnoty jednoho bodu byla zmíněna též v uveřejněném nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud uveřejnil nález (sp. zn. II. ÚS 2925/20, ze dne 15. listopadu 2021, který se zabýval otázkou principu rovnosti v právech, jenž občanům zaručuje čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně se jednalo o soulad postupu při odškodňování ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, s postupem, který je používán pro shodné odškodnění této nemajetkové újmy podle Metodiky Nejvyššího soudu (citace: stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, Cpjn 14/2014, uveřejněné pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 63/2014), (dále jen „Metodika“), resp. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ústavní soud v zásadě konstatoval, že i když v soukromém právu existují pro tento institut dvě právní úpravy, není důvodné, aby odškodňování ztížení společenského uplatnění bylo ve svém důsledku rozdílné, resp., aby zaměstnanci byla podle uvedeného nařízení vlády poskytnuta za stejné poškození zdraví částka nižší, než je dána na základě Metodiky, ze které vychází zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z důvodu zajištění rovné ochrany základních práv a svobod je potřeba přiznat odškodnění alespoň na úrovni, které by se poškozenému zaměstnanci dostalo v občanskoprávním vztahu, také proto je nyní předkládán návrh předmětného nařízení vlády. Upravení hodnoty bodu narovná sociálně právní jistoty poškozených na zdraví i plátců odškodnění. Pro rok 2024 to představuje částku 424,27 Kč.

Náhrada za bolest představuje jednorázové odškodnění za bolest,

kterou poškozený pociťuje nejen při samotném poškození zdraví úrazem (nebo též v souvislosti s nemocí z povolání), ale i při léčení a v jeho průběhu. Odškodnění bolesti za bolest způsobenou pracovním úrazem a za bolest způsobenou nemocí z povolání se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 2 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., a to za bolest způsobenou poškozením zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejich následků. Ve smyslu § 1 nařízení vlády se za bolest přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené poškozením zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla. Závěr o konečné výši bodového ohodnocení bolesti v jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k § 6 odst. 1 písm. a), b) nařízení vlády, který uvádí další kritéria pro stanovení výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a který kromě jiného umožňuje zohlednit specifické okolnosti případu, kupříkladu tehdy, nevystihuje-li výše sazby bodového ohodnocení bolesti stanovená u jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v přílohách č. 1 a 2 nařízení vlády dostatečně – nazíráno z odborného medicínského hlediska – všechny okolnosti posuzovaného případu. Bodové ohodnocení škody na zdraví lze takto zvýšit až o 50 % s ohledem na rozsah a tíži komplikací, anebo došlo-li v příčinné souvislosti s poškozením zdraví k „náročnému způsobu léčení“. Bodové ohodnocení škody na zdraví (včetně uvedeného zvýšení) se vymezuje v lékařském posudku (§ 2 odst. 2, § 8 nařízení vlády). Uvedený postup lékaře při hodnocení nelze zaměňovat s možností zvýšení této náhrady soudem podle § 271s ZP.

Zvýšení částek odškodnění odpovídajících počtu bodů stanovených lékařským posudkem je svěřeno výhradně soudu (§ 271s ZP). Povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění proto vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena splnění. Teprve uplynutím takto určené doby splnění dochází k prodlení dlužníka.

Bodové ohodnocení bolestného vymezené v lékařském posudku

(tzv. „základní ohodnocení“) nezahrnuje pouze sazby bodového ohodnocené stanovené příslušnými přílohami nařízení vlády, nýbrž – shledal-li pro to lékař podmínky – rovněž zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. a), b) nařízení vlády a že tedy v tomto rozsahu se jedná o „základní“ počet bodů. Proto pro postup podle § 271s ZP není hlediskem samotná okolnost, že v konkrétním případě došlo k poškození zdraví – jak § 6 odst. 1 písm. a) uvádí – ke komplikacím nebo k náročnému způsobu léčení, jak zase podrobněji vymezuje § 6 odst. 1 písm. b). Pro úvahu o tom, zda jsou dány podmínky pro přiměřené zvýšení odškodnění soudem, je proto podstatné, je-li prokázáno nad rámec skutečností významný pro vlastní bodové ohodnocení bolesti lékařem podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., že při porovnání s jinými obdobnými případy téhož typu, i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného, jsou zde okolnosti, které se vymykají z typového rámce obdobných případů.

NAŘÍZENÍ VLÁDY č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění
způsobené pracovním úrazem

§ 6

(1) Bodové ohodnocení bolesti jednotlivých poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se zvýší, jestliže v příčinné souvislosti s poškozením zdraví došlo

a)  ke komplikacím, kterými se rozumí zejména infekce rány, zánět žil, trombóza, embolie, zánět plic a proleženina; s ohledem na rozsah a tíži komplikací se bodové ohodnocení při lehkých komplikacích zvýší nejvýše o 10 %, při středně těžkých komplikacích nejvýše o 30 % a při těžkých celkových komplikacích ohrožujících život nejvýše o 50 % bodového ohodnocení odpovídajícího poškození příslušného orgánu nebo orgánů anebo části těla nebo více částí těla,

b)  k náročnému způsobu léčení, kterým se rozumí zejména dlouhodobá umělá plicní ventilace, dlouhodobá peritoneální dialýza, opakované hemodialýzy a opakované převazy rozsáhlých popálenin; bodové ohodnocení se zvýší nejvýše o 50 % bodového ohodnocení odpovídajícího poškození zdraví příslušného orgánu nebo části těla.

(2) Další bolest vzniklá po ohodnocení bolesti podle § 4, popřípadě podle odstavce 1, se hodnotí a odškodňuje jako nová bolest.

§ 7

Způsob bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění

(1) Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

(2) Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se určí se zřetelem k povaze, rozsahu, prognóze poškození zdraví, anatomickým a funkčním omezením a jejich dopadu na uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb poškozeného a jeho další uplatnění v životě.

(3) Pokud bylo již dříve ohodnoceno ztížení společenského uplatnění a poté nastalo zhoršení trvalých následků poškození zdraví, provede se nové ohodnocení ztížení ...

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 271o

U zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto základních pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat.

§ 271p

(1) Zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento základní pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený zaměstnanec by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tím nejsou dotčena.

(2) Utrpí-li pracovní úraz nebo byla-li zjištěna nemoc z povolání u poživatele starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, pokud nepřestal být zaměstnán z důvodů, které nesouvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; nepracuje-li z důvodů, které souvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat. Ustanovení § 271b odst. 6 platí i zde.

§ 271q

Práva vyplývající z § 271g až 271j nejsou závislá na tom, zda zaměstnanec před svou smrtí ve stanovené lhůtě právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil.

§ 271s

(1) Soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§ 271c a 271i) přiměřeně zvýšit.

(2) Soud zohlední při určení výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých podle § 271i přiznanou výši jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance podle § 271f.