Časové rozlišení výdajů a nákladů

Zemědělské družstvo v roce 2025 výhodně nakoupí osivo na dva roky dopředu, Truhláři, s.r.o. využili dočasného přebytku „kůrovcového“ dřeva a i když je méně kvalitní, tak si jej v roce 2025 pořídili velké zásoby. Strojírenský závod v tomtéž roce zakoupil velký hydraulický lis, který má sloužit nejméně 10 let, a Pekaři, a.s. si letos (rok 2025) koupí nový dodávkový automobil na rozvoz pekárenských výrobků do hotelů a restaurací…

Vysoký peněžní výdaj

Všem uvedeným příkladům je společné, že byl vynaložen poměrně vysoký peněžní výdaj – případně byl využit úvěr, což zde není podstatné – z něhož bude mít dotyčný podnikatel ekonomický užitek delší dobu.

Rostliny vzešlé z osiva budou zdrojem příjmů (tržeb) po dva roky, tzv. kůrovcové dřevo se uplatní v zakázkách možná ještě po delší čas, lis se bude podílet na výrobě asi 10 let a dodávka bude vonět pekařskými produkty rovněž řadu let.

Když by zmíněné příklady 4 velkých výdajů snížily účetní výsledek hospodaření a základ daně z příjmů ihned při pořízení – osiva, dřeva, stroje a auta – v roce 2025, neodpovídalo by to skutečnému stavu. Značně by to zkreslilo ekonomické údaje nejen daného roku, ale i těch let následujících, v nichž firmy využívají takto dříve vynaloženého velkého vydání. Jak všichni víme, v uvedených případech se ony jednorázové velké výdaje účetně i daňově promítnou do více let, kdy je – osivo, dřevo, lis a vozidlo – využíváno u prvních dvou formou zásob zahrnovaných do nákladů až při spotřebě, a u těch druhých dvou do nákladů postupně formou odpisů majetku.

Dlouhodobější ekonomický užitek jednorázových výdajů

je zpravidla rovnoměrně promítán do účetních a daňových nákladů v období tohoto užitku i v řadě jiných případů. Názorné je to u nájemného 10 000 Kč měsíčně – např. za najatou prodejnu pečiva v centru města – s dohodnutým režimem placení na dva roky předem počínaje rokem 2025. Pokud by tento výdaj představoval bez dalších úprav účetní i daňový náklad, tak by částka 240 000 Kč snižovala účetní zisk a základ daně jen co druhý, lichý rok, zatímco v sudých letech by byl náklad za nájem nulový – ačkoli firma provozovnu využívá kontinuálně, což ji dle nájemní smlouvy stojí 10 000 Kč měsíčně. Tentokrát nezjedná účetní a daňovou nápravu režim spotřeby zásob ani odpisů (oprávek) investice, ale tzv. časové rozlišení, konkrétně ve formě nákladů příštích období, na které nájemce vynaložil výdaj předem.

Tato ekonomická přesnost a věrné zachycení výdajů, resp. nákladů (obdobně u příjmů, resp. výnosů) se však důsledně uplatňuje pouze u účetních jednotek. Ostatní podnikatelé – hlavně OSVČ s daňovou evidencí dle § 7b ZDP – byli této administrativní komplikace ušetření (kromě odpisů a finanční leasingu), převážil u nich požadavek jednoduchosti… Ovšem podvojné účetnictví je ovládáno zásadou věcného a časového rozlišení, označovanou jako „akruální princip“ podle § 3 odst. 1 ZÚ. Jde v zásadě o to, aby náklady byly uplatněny ve stejném účetním období, jako s nimi související výnosy, a to bez ohledu na úhrady (výdaje a příjmy).

Princip tzv. časového rozlišení týká tří typů účetně daňových položek:

•    „klasické“ časové rozlišení – u něhož známe budoucí účel, časové období i příslušnou částku,

•    tzv. dohadné položky – kde prozatím pouze odhadujeme příslušnou výši budoucího nákladu či výnosu,

•    rezervy – u nich si už nejsme jisti ani odpovídajícím obdobím, kdy nastane čas takto odložených zdrojů.

Ačkoli je časové rozlišení zejména účetní doménou, pamatuje na ni také zákon o daních z příjmů, a to ve dvou směrech.

Jednak pasivně tím, že v případě účtujících poplatníků dle § 23 odst. 2 a 10 ZDP základ daně vychází z účetního výsledku hospodaření, v němž je samozřejmě již promítnuto časové rozlišení. A jednak vlastním ustanovením § 23 odst. 1 ZDP nutícím dbát zásad časového rozlišení výdajů/nákladů i příjmů/výnosů:

•    „Základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období; rozdíl se upraví podle tohoto zákona.“

Kupodivu tato daňová zásada časového rozlišení není výslovně omezena pouze na účetní jednotky, a tak by se měla obecně vztahovat na všechny poplatníky, tedy i na fyzické osoby s daňovou evidencí nebo uplatňující jen „paušální výdaje“. Což je ale spíše jen taková teoretická zajímavost, protože základ daně těchto neúčtujících poplatníků je speciálně řešen dalšími paragrafy majícími vyšší právní sílu.

Princip časového rozlišení se
promítá do základu daně z příjmů

i neúčtujících fyzických osob zejména v těchto třech případech:

1. Hmotný majetek – výdaje na pořízení „dlouhodobého“ hmotného majetku (§ 26 ZDP) a na jeho technické zhodnocení nejsou podle § 25 odst. 1 písm. a) a p) ZDP daňově uznatelné přímo, ale až postupně prostřednictvím daňových odpisů dle § 26 až § 33 ZDP, případně v zůstatkové ceně.

2. Finanční leasing – úplata u finančního leasingu (§ 21d ZDP) je u poplatníka s daňovou evidencí výdajem dle § 24 odst. 2 písm. h) ZDP jen v poměrné výši připadající ze sjednané doby na dané zdaňovací období; celá sjednaná úplata (nájemné) se rozpočítá rovnoměrně na celou dobu leasingu.

3. Mzda za prosinec – Příjmy ze závislé činnosti (zaměstnání) vyplacené zaměstnanci do 31 dnů po skončení kalendářního roku, za nějž byly dosaženy, se považují za příjmy ještě tohoto roku. Později vyplacené příjmy (v únoru a dále) za minulý rok jsou ale již zdanitelným příjmem roku vyplacení.

Ovšem „klasické“ časové rozlišení nákladů a výnosů je doménou účetních jednotek. V této souvislosti připomeňme, že se u nich v „příjmovce“ podle § 21h ZDP příjmy rozumí účetní výnosy a výdaji účetní náklady:

•    „U poplatníka, který je účetní jednotkou, jsou příjmy jeho výnosy podle právních předpisů upravujících účetnictví a výdaji jeho náklady podle právních předpisů upravujících účetnictví, s výjimkou poplatníků, kteří účtují v soustavě jednoduchého účetnictví.“

Jak si dále upřesníme, v účetnictví se toleruje určitá nevýznamná časová nepřesnost nákladů a výnosů, obdobně je tomu i na poli daní z příjmů, což se dočteme z metodického Pokynu GFŘ D – 59, část k § 23 odst. 2:

•    „Nevýznamné a pravidelně se opakující daňové výdaje, popř. příjmy, které podle právních předpisů upravujících účetnictví není nutno časově rozlišovat, se i pro účely stanovení základu daně z příjmů považuji za daňové výdaje, popř. příjmy, u nichž byla dodržena věcná a časová souvislost (§ 23 odst. 1 ZDP). Tento postup lze uplatnit u částek, které by se časově rozlišovaly jen mezi dvěma účetními obdobími, s tím, že

-   za nevýznamné částky, kdy jejich ponecháním v nákladech či výnosech bez časového rozlišení není dotčen účel časového rozlišení a účetní jednotka tím prokazatelně nesleduje záměrné upravování výsledku hospodaření, se považuje např. předplatné novin a časopisů, nákup kalendářů nebo diářů na příští období,

-   za pravidelně opakující se daňové výdaje, popř. příjmy, se považují pravidelně se opakující částky např. placené pojistné, které se nekryje s účetním (zdaňovacím) obdobím, úhrada za činnost auditorů a daňových poradců vztahující se k předcházejícímu účetnímu (zdaňovacímu) období.

•    V souladu se zásadami pro vedení účetnictví nelze výše uvedený postup uplatnit v případech, které se řeší pomoci dohadných položek (např. platby za spotřebu elektrické energie, plynu, vody) nebo časovým rozlišením (např. přijaté a placené nájemné, úplata u finančního leasingu, náklady na technický rozvoj, přípravu a záběh výroby).

•    Účtování o dohadných položkách a o rozdílech z toho vyplývajících je součástí výsledků hospodařeni v těch účetních obdobích, ve kterých je o těchto částkách účtováno v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.“

Daňový princip časového rozlišení

v obecném důsledku znamená, že každé zdaňovací období si „žije“ vlastním životem nezávisle na předchozích i následných. Proto chybný výpočet daně z příjmů např. za rok 2023 nelze napravit v roce odhalení – např. 2025 – ale zpravidla v časově odpovídajícím – dodatečném – daňovém přiznání za rok 2023. Takže návazně poplatníkovi při dodatečném zvýšení daně – jejíž splatnost již samozřejmě dávno uplynula – vzniká časová sankce v podobě úrok z prodlení. Ovšem v některých případech lze daňové pochybení, případně porušení stanovených podmínek napravit jednodušeji a levněji (bez zmíněné časové sankce) v rámci aktuálního zdaňovacího období v řádném daňovém přiznání, viz § 23 odst. 3 písm. a) bod 3 ZDP:

•    Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji … a) se zvyšuje o … 3. částky uplatněné v předchozích zdaňovacích obdobích …, jako osvobozený bezúplatný příjem veřejně prospěšného poplatníka nebo výdaj (náklad) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, pokud následně došlo k porušení podmínek pro jejich osvobození nebo uplatnění jako výdaje (nákladu) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to ve zdaňovacím období nebo období, za které se podává daňové přiznání, ve kterém k porušení došlo,“

Striktní daňová zásada časové nezávislosti jednotlivých zdaňovacích období je samozřejmě narušena i možností uplatnění daňové ztráty v následujících až 5 dalších zdaňovacích obdobích, nebo ve dvou předchozích.

V systému DPH neplatí účetní
principy časového rozlišení

DPH na výstupu se přiznává – a návazně také uplatňuje její odpočet na vstupu – obvykle najednou za celé zdanitelné plnění ke dni jeho uskutečnění. Toto základní pravidlo načasování přiznání DPH na výstupu najdeme v § 20a odst. 1 ZDPH: „Povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.“. Kupodivu od 1. 7. 2017 již v zákoně nenajdeme pro plátce stěžejní výslovné sdělení, do kterého přiznání, resp. za jaké zdaňovací období má tu svou DPH na výstupu uvést. Nicméně z kontextu a systému DPH je možno dovodit, že stále platí: „Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň.“.

Klíčový den „D“ závisí na druhu plnění, je vymezen v § 21 ZDPH, přičemž základní princip je tento:

•    Dodání zboží se považuje za uskutečněné:

-   dnem jeho dodání (tedy dnem převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník dle § 13 odst. 1 ZDPH).

•    Poskytnutí služby se považuje za uskutečněné:

-   dnem jejího poskytnutí nebo

-   dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou

»   splátkového kalendáře (zvláštní daňový doklad tvořící obvykle součást nájemní smlouvy),

»   platebního kalendáře (zvláštní daňový doklad obsahující rozpis plateb na předem dané období),

»   dokladu na přijatou úplatu (což se týká úplat přijatých před uskutečněním plnění, viz hned dále),

•    a to tím dnem, který nastane dříve.

Uvedené základní pravidlo přiznávání DPH na výstupu kazí výjimka stanovená v § 20a odst. 2 ZDPH:

•    „Je-li před uskutečněním zdanitelného plnění přijata úplata, vzniká povinnost přiznat daň z přijaté částky ke dni přijetí úplaty. To neplatí, není-li zdanitelné plnění ke dni přijetí úplaty známo dostatečně určitě.“

Nedávné výslovné upřesnění druhou větou – kdy se nezdanění úplata předem – platilo i dříve. Soudní dvůr EU totiž judikoval (volně): Není-li jednoznačně určeno, na úhradu jakého konkrétního zdanitelného plnění se platba (úplata) předem použije, pak nepodléhá DPH. Základním pravidlem systému DPH zůstává, že předmětem zdanění je uskutečněné zdanitelné plnění, nikoliv platba provedená jako protiplnění odběratele. Zdanění dřívější úplaty – obvykle zálohy – představuje jen výjimku, a proto je třeba ji vykládat omezeně (úzce).

§ 20 odst. 3 ZDPH upřesňuje, kdy je zdanitelné, nebo osvobozené plnění – respektive obecně dodání zboží nebo poskytnutí služby – pro účely DPH známo dostatečně určitě: jsou-li známy alespoň tyto údaje:

a)  zboží, které má být dodáno, nebo služba, která má být poskytnuta,

b)  sazba daně v případě zdanitelného plnění a

c)  místo plnění.

Nebyl by to snad ani český daňový zákon, aby nebyl zaplevelen výjimkami a zvláštními postupy. Jde-li o zdanitelné plnění podléhající režimu přenesení daňové povinnosti v tuzemsku dle § 92a až § 92g ZDPH, tak je plátce povinen přiznat DPH až při jeho uskutečnění, tedy nikoli již z dřívější úplaty (např. zálohy).

•    V režimu přenesení daňové povinnosti je povinen přiznat daň plátce, pro kterého bylo plnění uskutečněno.

•    Toto opatření proto efektivně brání nejčastějším daňovým podvodům a únikům, kdy dodavatel (plátce) nepřizná a nezaplatí DPH na výstupu, načež ale odběratel uplatní odpočet (vrácení) této DPH na vstupu.

•    Věcný rozsah tohoto režimu se stále rozšiřuje… V praxi jde hlavně o poskytnutí stavebních či montážních prací a dodání zboží z nařízení vlády č. 361/2014 Sb. (např. mobily, tablety, notebooky přes 100 000 Kč).

Podstatou časového rozlišení

je, že nákladové a výnosové položky související s jiným účetním období, se neúčtují v běžném (aktuálním) účetním období přímo na účty „svých“ nákladů a výnosů, ale nejprve na přechodné účty: časového rozlišení nebo tzv. dohadné (dočasně nejisté). Teprve následně se v odpovídajícím účetním období zaúčtují výsledkově. Jde o naplnění základní účetní zásady časového rozlišení stanovené v § 3 odst. 1 ZÚ. Ukládá účetním jednotkám účtovat o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž časově a věcně souvisí, přičemž mají o veškerých nákladech a výnosech účtovat bez ohledu na okamžik jejich zaplacení či přijetí. Časově se ale nerozlišují pokuty, penále, manka a škody, jak uvádí bod 3.11. ČÚS 017.

Vedle podvojnosti účetních zápisů – na MD účtu jednoho a současně na D jiného – je časové rozlišení druhý nejtypičtější znak účetnictví. Účelem je naplnění zásady časové a věcné souvislosti nákladů a výnosů s příslušným účetním obdobím. Prakticky jde o to, aby náklady byly uplatněny ve stejném účetním období, jako s nimi související výnosy. Proto se třeba cena koupeného zboží promítne do nákladů až při jejich prodeji, bez ohledu na to, kdy za něj zaplatíme (výdaj) dodavateli anebo kdy nám zaplatí zákazník (příjem). U zboží je to účetně snadné – počká ve skladu, obdobně u DHM – nastavíme režim odpisů. Jak to ale řešit u nákladů a výnosů z dlouhodobých služeb, jako jsou typicky nájmy, leasingy, úroky, spotřeba energií apod. Zejména pro tyto účely slouží speciální účty časového rozlišení, kde se budoucí výnosy a náklady dočasně „zaparkují“, obdobně je to s čekajícími příjmy a výdaji. Výjimkou jsou tzv. komplexní náklady příštích období (např. na dlouhodobou propagaci, technický rozvoj, postupný náběh výkonů), jejichž tvorba se účtuje přímo na příslušné účty nákladů, načež je úhrn těchto prvotních nákladů „neutralizován“ účtováním ve prospěch speciálního nákladového účtu.

Pokud není jednoznačná výše budoucí částky, uplatní se tzv. dohadné položky aktivní a pasivní, přičemž ale příslušné odhady musejí mít racionální základ např. v obchodních smlouvách a dodacích listech. Uplatnění se např. u odhadů spotřeby energie za končící kalendářní rok, který neodpovídá zúčtovacímu období dodavatele energie, nebo u již realizovaných výkonů, jejichž konečná cena z nějakých důvodů není ještě jasná.

Našeho zájmu – výdajů a nákladů se týkají 4 zvýrazněné přechodné účty, na které se stručně podíváme. Přičemž pro usnadnění účetní praxe umožňuje ČÚS 019 hodnotově nevýznamné položky časově nerozlišovat.

„6.4. Časové rozlišení není nutno používat v případech, jde-li o:

a)  nevýznamné částky, kdy jejich ponecháním v nákladech či výnosech bez časového rozlišení není dotčen účel časového rozlišení a účetní jednotka tím prokazatelně nesleduje záměrné upravování výsledku hospodaření,

b)  pravidelně se opakující výdaje, popřípadě příjmy, za předpokladu, že se výrazněji neovlivní věcná a časová souvislost nákladů a výnosů.

6.5. Účetní jednotka stanoví postup při časovém rozlišení nákladů a výnosů a nesmí jej každoročně měnit. Ke změně může dojít jen zcela výjimečně, a je nutno přitom postupovat podle ustanovení § 7 odst. 4 ZÚ.“

Náklady příštích období

jsou výdaje běžného účetního období týkající se nákladů v příštích obdobích, např. nájemné předem. K jejich zúčtování na příslušný účet nákladů dojde až v období, s nímž časově souvisí. Je třeba si uvědomit, že u smluv běžně není důvod respektovat začátky a konce účetních období. Např. nájemné je sjednáváno na pevný časový úsek – jeden rok – a to nikoli kalendářní (účetní), ale tzv. plovoucích 365 dnů, třeba od 1. 9. 2024 do 31. 8. 2025. Pokud je celkové nájemné hrazeno v souladu s nájemní smlouvou jednou částkou předem, vzniká z právního hlediska nájemci dluh uhradit celé nájemné již na počátku nájmu, což musí nějak zachytit ve svém účetnictví. Pokud by účtoval celé nájemné rovnou proti nákladům na MD 518 / D 325, došlo by k narušení časové a věcné souvislosti nákladů s účetním obdobím, protože nájemní vztah není omezen běžným účetním obdobím (kalendářním rokem), ale přesahuje i do dalšího. K řešení tohoto účetního problému právě slouží účet 381, kam se dočasně v roce 2024 zaúčtuje odpovídající část nákladům dalšího účetního období.

Pomocí dvou vzájemně svázaných účtů 382 – Komplexní náklady příštích období a 555 – Tvorba a zúčtování komplexních nákladů příštích období se časově rozlišují určité náklady příštích období vztahující se k jednomu účelu, např. náklady na přípravu a záběh výroby, na technický rozvoj, na dlouhodobou propagaci. Jde o specifický případ předešlých nákladů příštích období týkajících se určité společné záležitosti v budoucnu, přičemž se ale nezvykle prvotní náklady ponechávají zaúčtované v časově neodpovídajícím běžném období na „svých“ věcných účtech. Takže např. mzdy se zaúčtují na MD 521, koupené externí služby na MD 518, náklady na spotřebu materiálu na MD 501 apod. A teprve celý soubor těchto prvotních nákladů – týkající se sledovaného jednoho budoucího účelu – bude jakoby vyňat z nákladů běžného účetního období vykázáním naopak na straně D 555, souvztažně s MD 382, načež se v časově odpovídajících budoucích obdobích bude účtovat o komplexních nákladech (jejich příslušné poměrné části připadající na dané období) definitivně do nákladů na MD 555 / D 382.

Výdaje příštích období

jsou náklady, které s běžným účetním obdobím souvisejí, avšak finanční výdaj bude dle dohody splatný a uskutečněn až v dalším období. Jde třeba o nájemné (nezvykle) placené pozadu, nebo o roční prémie, odměny vyplácené po jeho uplynutí. Na placení je tedy čas, ale nájemné a prémie se vztahují již běžnému účetnímu období, a proto musejí ovlivnit již jeho náklady a tím i účetní výsledek hospodaření, potažmo základ daně z příjmů. Je třeba si uvědomit, že nejde o dluh týkající se běžného účetního období – např. faktura za opravu auta – u něhož se dlužník (proti vůli věřitele) rozhodne, že jej uhradí později. Tím by porušil smlouvu a věřitel by jej mohl postihnut sankcí, úrokem z prodlení. U výdajů příštích období je oběma stranami předem dohodnuta odložená splatnost – a to často z objektivních důvodů – nejde o svévoli anebo insolvenci odběratele.

Na dohadném účtu pasivním se zachycují pasiva, která v běžném účetním období ještě nelze vykázat jako obvyklý dluh, přičemž ale náklad z těchto položek se vztahuje a patří do běžného účetního období, případně je prokazatelně protipoložkou k vyúčtovaným výnosům. Jedná se o obdobu výdajů příštích období, kdy ovšem neznáme přesnou výši v budoucnu splatného výdaje. V praxi jde asi nejčastěji o tzv. nevyfakturované dodávky -spotřebované elektřiny, plynu nebo vody, ale také běžného zboží a služeb – které dodavatel sice již uskutečnil, ale z nějakých důvodů ještě nezaslal fakturu (není známá cena). Dále třeba nejasný dluh z titulu odpovědnosti za způsobenou škodu, nebo náhrada za nevybranou dovolenou zaměstnance, pokud bude proplacena v příštím roce.

Ing. Martin Děrgel

ZÁKON č. 235/2004 Sb.
o dani z přidané hodnoty

§ 13

Dodání zboží

(1) Dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník.

(2) Dodáním zboží do jiného členského státu se pro účely tohoto zákona rozumí dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu.

(3) Za dodání zboží se pro účely tohoto zákona považuje

a)  převod nebo přechod vlastnického práva k majetku za úplatu i na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu,

b)  dodání zboží prostřednictvím zastupující osoby, která jedná vlastním jménem na účet zastoupené osoby; toto dodání zboží se považuje za

1. dodání zboží zastoupenou osobou nebo třetí osobou zastupující osobě a

2. dodání zboží zastupující osobou třetí osobě nebo zastoupené osobě,

c)  přenechání zboží k užití na základě smlouvy, pokud je ujednáno a ke dni uzavření této smlouvy je zřejmé, že vlastnické právo k užívanému zboží bude za obvyklých okolností převedeno na jeho uživatele.

(4) Za dodání zboží za úplatu se také považuje

a)  použití zboží pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomické činnosti plátce, pokud byl u tohoto zboží nebo jeho části uplatněn odpočet daně,

b)  vydání vypořádacího podílu na obchodní korporaci nebo podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě ve zboží, pokud byl u tohoto zboží nebo jeho části uplatněn odpočet daně,

c)  vložení nepeněžitého vkladu ve zboží, pokud vkladatel při nabytí tohoto zboží uplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně, s výjimkou vložení zboží, které je součástí vkladu obchodního závodu; vkladatel i nabyvatel v takovém případě odpovídají za splnění povinnosti přiznat daň společně a nerozdílně,

d)  dodání vratného obalu spolu se zbožím v tuzemsku plátcem, který uvádí vratné obaly spolu se zbožím na trh, jestliže vratný obal stejného druhu nebyl tomuto plátci vrácen k poslednímu dni příslušného účetního období daného plátce nebo k poslednímu dni příslušného kalendářního roku u plátce, který nevede účetnictví. Pro účely tohoto zákona jsou za vratné obaly stejného druhu považovány také vratné obaly se shodnou výší zvláštní peněžní částky účtované při dodání vratného obalu spolu se zbožím. Toto ustanovení se nevztahuje na dodání vratných obalů spolu se zbožím, u kterého by se uplatnilo osvobození od daně podle § 63.

(5) Použitím zboží pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomické činnosti plátce se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí

a)  trvalé použití zboží, které je obchodním majetkem, plátcem pro jeho osobní potřebu nebo pro osobní potřebu jeho zaměstnanců,

b)  přenechání zboží, které je obchodním majetkem, plátcem bez úplaty, nebo

c)  trvalé použití zboží, které je obchodním majetkem, plátcem pro účely nesouvisející s uskutečňováním jeho ekonomické činnosti.

(6) Za dodání zboží za úplatu se pro účely tohoto zákona považuje také přemístění zboží plátcem z tuzemska do jiného členského státu.

(7) Za dodání zboží se však pro účely tohoto zákona nepovažuje

a)  pozbytí obchodního závodu,

b)  vydání nebo poskytnutí majetku v nepeněžité podobě jako náhrady nebo vypořádání podle zvláštního právního předpisu,

c)  poskytnutí dárku v rámci ekonomické činnosti, pokud jeho pořizovací cena bez daně nepřesahuje 500 Kč, nebo poskytnutí obchodních vzorků bez úplaty v rámci ekonomické činnosti,

d)  dodání vratného obalu, který je dodáván spolu se zbožím kupujícímu za úplatu, pokud je tato úplata přímo vázána k vratnému obalu a kupujícímu je při dodání zboží zaručeno vrácení této úplaty v plné výši po vrácení vratného obalu, nebo

e)  vrácení vratného obalu bez úplaty či za úplatu.

§ 20a

Citace na str. 59

Vznik povinnosti přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby

(1) Povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

(2) Je-li před uskutečněním zdanitelného plnění přijata úplata, vzniká povinnost přiznat daň z této úplaty ke dni jejího přijetí. To neplatí, není-li zdanitelné plnění ke dni přijetí úplaty známo ...