Cestovní náhrady v praxi
Poslední dobou se ukazuje, že největším problémem naší společnosti je správné převádění zákonných ustanovení do praktického života. Jde totiž o to, že celá lidská společnost je řízena právními pravidly stanovenými v jednotlivých zákonech. Jak poskytovat cestovní náhrady zaměstnancům při jejich pracovních cestách?
Přesná pravidla stanoví zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Podstata problému však spočívá v tom, že v současné době se stává téměř módní záležitostí platné právní předpisy vykládat na místo toho, aby se skutečně četly a aplikovaly. To však přináší množství chyb a nepřesností, které mohou znamenat současně mnoho finančních ztrát a postihů. Zákony nelze v těchto případech vykládat, protože vyložit si je může kdo chce, kdy chce a jak chce. Zákony je nutno číst a aplikovat (převádět do praxe) a to v plných souvislostech.
Jako důkaz tohoto tvrzení lze uvést znění § 185 shora citovaného zákona. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že požaduje-li se pro poskytnutí cestovních náhrad prokázání příslušných výdajů a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout tuto náhradu v jím uznané výši, která odpovídá určeným podmínkám, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 158 odst. 3). Toto ustanovení dokazuje to, jak je nutné a nezbytné číst a aplikovat zákonné znění ve všech souvislostech zákona.
Z uvedené citace by měl každý, kdo chce zákonné znění aplikovat, pochopit, že zaměstnavatel může (nemusí), zaměstnanci poskytnout náhradu za neprokázané cestovní výdaje z pracovní cesty, pouze tenkrát, jestliže je zaměstnanec nemůže prokázat z objektivních důvodů.
Protože, kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel by poskytoval předmětnou náhradu absolutně ve všech případech, znamenalo by to anulování celé této právní úpravy. To by totiž zahrnovalo poskytování náhrad i v takových případech, kdyby zaměstnanec neprokazoval vzniklé výdaje z osobních důvodů např., protože potřebné doklady (důkazy) ztratí nebo je vůbec nepožaduje atd. Zákon jednoznačně stanoví obecně prokázání všech výdajů, za které zaměstnanec požaduje náhradu. Každé řešení, které nebude důsledně požadovat prokazování výdajů ze strany zaměstnanců, určitě nebylo záměrem zákonodárce, ani účelem zákona. Pokud totiž přiznání cestovních náhrad závisí v daném případě na uvážení zaměstnavatele, je třeba zdůraznit, že zaměstnanci nevzniká v daném případě právní nárok. Chybné názory se někdy objevují podle sdělení některých účetních i na internetu. Často dostávám dotazy k tomuto ustanovení v tom smyslu, že znění neobsahuje žádné další omezující a limitující podmínky a že tedy je možné i toto ustanovení aplikovat obecně. To je však bezpochyby z právního hlediska mylná představa.
Skutečnost, že uvedený § 185 platí výhradně pro situaci, kdy zaměstnanec nemůže vzniklý výdaj prokázat z objektivních důvodů, a to i přesto, že je zaměstnavateli dána v tomto ustanovení pouze možnost poskytnout zaměstnanci náhradu výdajů v jím uznané výši, pochopitelně s ohledem na určené podmínky pracovní cesty. Je třeba zdůraznit, že se v tomto ustanovení jedná pro zaměstnavatele pouze o možnost k poskytnutí náhrady, nikoliv o povinnost.
Z uvedeného je tedy znovu zřejmé, že základní povinností pro poskytnutí náhrad cestovních výdajů je povinnost zaměstnance prokázat vzniklé výdaje.
Objektivním důvodem, kdy zaměstnanec neprokáže vzniklý výdaj, se rozumí např. při zahraniční pracovní cestě do Londýna, že nemůže zaměstnanec doložit jízdenky z metra (pokud zaměstnavatel nezakázal metro použít), protože je zaměstnanec musí při východu odevzdat nebo doklad z taxíku některých známých států nebo nedostatek dokladů za parkování motorového vozidla na parkovišti z důvodu nefunkčního přístroje atd. V těchto případech nebudou zaměstnanci psát tzv. čestné prohlášení, protože zákoník práce nezná žádné ustanovení, podle kterého by zaměstnanci mohli uplatňovat zmíněné čestné prohlášení. V předmětných případech budou zaměstnanci psát „zprávu z pracovní cesty“, kde vysvětlí, o jaký výdaj se jedná a jak k němu došlo. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonná aplikace je jednoznačně stanovena a nelze ji žádným výkladem obcházet.
JUDr. Marie Salačová
