Domácí kancelář OSVČ

Velkou část podnikatelských aktivit totiž lze lehce zvládat v relativním pohodlí a klidu domova, beze stresu spojeného s kontaktem s cizími lidmi a každodenním přemisťováním. A zdaleka přitom nejde jen o kancelářské a IT profese, také většině drobných řemeslníků postačí dílna nebo garáž na zahradě u jejich rodinného domku, kde zhotovují zakázky, skladují stroje, nářadí a materiál. Co jsou hlavní přednosti volby místa podnikání FO?

Klidné, důvěrně známé a bezpečné prostředí

na straně jedné a významná úspora výdajů za vydržování druhého stálého místa (za nájemné, elektřinu, vytápění, vodu, opravy, údržbu atd.) – to jsou hlavní přednosti volby místa podnikání fyzických osob (OSVČ) u nich doma. Zvláště jde-li o vedlejší výdělečnou činnost mající často blíže k zálibě nežli obživě provozovanou bez stálých zaměstnanců, která nemá průmyslový charakter.

Název hesla – domácí kancelář – byl zvolen s ohledem na asi převažující využívání vlastního obydlí pro podnikání formou nejrůznějších tzv. kancelářských prací, kdy zjednodušeně řečeno OSVČ „jen sedí u počítače“. Ovšem výjimkou není ani dílna řemeslníka v garáži nebo kůlně na zahradě u domu, umělecký ateliér na půdě, provozovna holičství a kadeřnictví anebo nejrůznější poradny (zdravotní, psychologická, ekonomická, výživová, kondiční atd.) v přízemní části rodinného domku apod. V „covidovém“ období se rozmohly i domácí výdejny vlastních internetových obchodů (e-shopů), kdy OSVČ provozuje v malém rozsahu obchodní činnost převážně jen on-line – bez kamenného krámku – a zboží zákazníkům dodává prostřednictvím přepravních společností, nebo si jej případně mohou vyzvednout (anebo reklamovat a vrátit) přímo u podnikatele doma.

Z podstaty činnosti lze podnikat v „domácí kanceláři“ prakticky pouze v malém rozsahu, kdy se OSVČ obejde bez stálých zaměstnanců, nesetkává se osobně s hodně lidmi ani nemusí udržovat velký sklad zboží a materiálu. Tomu pak obvykle odpovídají relativně nižší příjmy do 2 milionů Kč za rok, kdy pro většinu OSVČ je asi nejvýhodnější využít tzv. paušální daňové výdaje stanovené zákonným procentem z příjmů. Nemusí pak řešit prokazování vynaložených výdajů, administrovat doklady, stresovat se s jejich hodnověrností ani platit účetní.

Pokud OSVČ „paušální výdaje“ nevyhovují, pak ji nezbývá, než prokazovat skutečně vynaložené daňové výdaje jejich pečlivou daňovou evidencí (§ 7b ZDP), případně účetnictvím. Což je u „domácí kanceláře“ často komplikováno tím, že řada provozních výdajů týkajících se daného objektu může mít a mívá z větší nebo menší části soukromý charakter, protože souvisí nejen s podnikáním, ale rovněž vlastním a rodinným bydlením.

Poněkud překvapivým zjištěním může být, že každá OSVČ má kromě bydliště také „sídlo“, které běžně spojujeme jen s právnickými osobami, které z podstaty věci nemohou „bydlet“, ale jen sídlit. Nicméně je tomu tak, o čemž nás přesvědčí § 429 OZ definující „sídlo podnikatele“, ať už jde o osobu fyzickou nebo právnickou:

•    „Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště.“

Co se rozumí „veřejným rejstříkem“? Odpoví § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění p.p.: „Veřejnými rejstříky … se rozumí spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností.“. Přičemž do obchodního rejstříku se OSVČ zapisují zcela výjimečně: a) výnosy (příjmy) přes 120 milionů Kč, b) bydliště mimo EU a zájem u nás podnikat, c) požádá o takový zápis.

Naproti tomu živnostenský rejstřík – kde je zapsána většina OSVČ – nepatří mezi veřejné rejstříky. Jde pouze o informační systém veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Živnostenský rejstřík se člení na dvě části, první je veřejným seznamem – kde najdeme např. sídlo a provozovny OSVČ – druhá je neveřejným seznamem, v němž je před veřejností utajena například informace o bydlišti nebo adrese pro doručování.

Čímž se dostáváme do sféry živnostenského zákona, který rozlišuje mezi bydlištěm a sídlem OSVČ. V prvém případě se jedná o místo trvalého pobytu na území ČR ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění p.p.: „… adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt …“. Pojem „sídlo“ ŽZ přebírá z výše citovaného OZ. Obě zmíněné adresy je nutno živnostenskému úřadu oznámit, přičemž není vyloučeno – naopak je to v případě podnikání fyzických osob spíše pravidlem – aby byly shodné.

Sídlo podnikání ještě neznamená, že tam OSVČ fyzicky provozuje svou podnikatelskou činnost

Takovéto místo se podle § 17 ŽZ označuje jako – provozovna – jejíž adresu a na žádost živnostenského úřadu také právní důvod pro užívání je podnikatel povinen prokázat. Zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně je nutno oznámit předem živnostenskému úřadu, což neplatí pro zahájení provozu v provozovně, kterou uvedl v ohlášení živnosti nebo v žádosti o koncesi.

Podle § 17 odst. 4 ŽZ je podnikatel povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních právních předpisů^29b). Odkaz na poznámku pod čarou – 29b) – směřuje do zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Což může být v praxi komplikací zejména u „špinavých“, hlučných či jinak pro okolí nepříjemných provozních činností.

Živnostenský úřad přidělí provozovně identifikační číslo provozovny poskytnuté správcem základního registru osob, provede její zápis do živnostenského rejstříku a informuje o něm dotyčného podnikatele.

Každá provozovna musí být trvale a zvenčí viditelně označena obchodní firmou, názvem nebo jménem a příjmením podnikatele a jeho identifikačním číslem osoby. Navíc provozovna určená pro prodej zboží či poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí viditelně označena rovněž jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, a v případě ubytovacího zařízení také příslušnou kategorií a třídou. Také živnostenských provozoven umístěných v bydlišti OSVČ se týká povinnost, že při jejich uzavření – nebrání-li tomu závažné důvody – je podnikatel povinen předem na vhodném a zvenčí viditelném místě označit počátek a konec uzavření.

Věcně blízko tématu – domácí kancelář OSVČ – je také umístění sídla společnosti s ručením omezeným („s.r.o.“) na adresu bydliště jejího zpravidla jediného společníka, kterým je obvykle fyzická osoba navazující na dvou dřívější profesní kariéru OSVČ. Zejména v počátcích podnikání formou s.r.o. totiž její zakladatel postupuje více méně postaru, a třebaže formálně vložil svůj majetek do nového a jiného právnímu subjektu, stále o něm smýšlí, jako o svém vlastním. Třebaže právně, daňově i účetně došlo k zásadní kvalitativní změně… Je třeba si ovšem uvědomit, že s.r.o. je naprosto jiným právním subjektem než jeho společník, a proto není samo sebou, že může využívat jeho soukromé bydliště. Musí k tomu mít patřičné právní oprávnění, nejčastěji nájemní smlouvu. Společník pak bude své firmě coby vlastník domu nebo bytu účtovat nájemné a služby související s nájmem.

Poplatník je povinen hodnověrně prokázat, že výdaje uplatňované ke snížení svého základu daně z příjmů, skutečně vynaložil na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Největší nejistota je pochopitelně u výdajových položek, které lze snadno využít pro osobní potřebu (spotřebu) dotyčné fyzické osoby alias OSVČ, případně členů její rodiny. Přičemž dle § 25 odst. 1 písm. u) ZDP nejsou daňově uznatelné výdaje na osobní potřebu poplatníka. Je nasnadě, že obzvláště pečlivě je třeba prokazovat výlohy související s provozem „domácí kanceláře“ – kde OSVČ nejen podniká, ale také bydlí – zpravidla je bude možno daňově uplatnit ke snížení základu daně pouze zčásti, a to v nějakém rozumně odůvodněném poměru.

Příklad 1

IT kancelář v části bytu programátora

Poplatník podniká jako OSVČ v zakázkové výrobě nejrůznějších programátorských „kouzel“. Jelikož ke své tvůrčí práci potřebuje prakticky jen kvalitní počítač, internet a zejména klidné místečko, zřídil si IT kancelář v jednom z pokojů svého najatého bytu. Protože jeho roční příjmy z tohoto podnikání byly dosud zhruba 2 miliony Kč, uplatňoval jednoduše paušální výdaje podle § 7 odst. 7 ZDP, které nemusel evidovat a prokazovat.

Od roku 2022 však začal vydělávat dvakrát tolik a shora limitované paušální výdaje se mu již nevyplatí. Bohužel značná část jeho výdajů je potenciálně sporná, neboť souvisí s jeho činností v bytě, kde spolu s rodinou tráví převáženě i svůj osobní život. Na straně jedné tedy provozní výlohy spojené s bytem prokazatelně souvisejí se zdanitelnými příjmy z podnikání pana Hekra a splňují tak obecnou podmínku daňové uznatelnosti, ovšem na straně druhé se věcně jedná také o výdaje na jeho osobní potřebu, které jsou speciálním ustanovením vyloučeny.

Z hlediska průkaznosti by ideálním řešením této patové situace bylo jednoznačné přiřazení dílčích výloh spojených s bytem pro podnikatelské versus ostatní (osobní, rodinné) potřeby. Což si lze reálně představit snad jen u elektřiny, pokud by její odběr IT kanceláří OSVČ měřil podružný elektroměr. Ani nadmíru pedantního úředníka by nenapadlo nutit nebohého živnostníka k pečlivému odměřování a zaznamenávání vody spotřebované během programátorské činnosti, k propočítávání tepelné energie dodané do zmíněného pokoje, k vážení odpadků vzniklých v souvislosti s podnikáním atp. Stejně tak není možné – patrně ani právně – aby se dohodl s vlastníkem bytu na dvojí fakturaci nájemného, zvlášť za onen IT pokoj, a odděleně za zbývající část bytu užívanou privátně.

V praxi respektovaným kompromisním řešením se osvědčilo rozklíčování celkových výdajů placených v souvislosti s užíváním bytu na část soukromou versus podnikatelskou v poměru podlahových ploch. Pokud tedy činí celková vnitřní nášlapná plocha daného bytu 100 m², z čehož výhradně k podnikání slouží pokoj o ploše 20 m², pak „průkazný“ klíčovací poměr bude 20 % (= 20 m² / 100 m²). Tuto část výdajů na bydlení pak bude moci poplatník poměrně bezpečně zahrnovat mezi své daňově účinné výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů ze samostatné (podnikatelské) činnosti provozované „doma“.

Poměrové pravidlo závisející na podlahové ploše využívané pro podnikání, je ovšem zdůvodnitelné jen u běžně „doma“ provozovaných podnikatelských činností. Jako jsou kancelářské práce, překladatelská nebo spisovatelská činnost, individuální výuka cizích jazyků či hry na hudební nástroj, a většinu nevýrobních činností duševní povahy. Tehdy poplatník před správcem daně asi ustojí tvrzení, že jeho podnikatelská spotřeba zhruba odpovídá běžné osobní spotřebě zbylé části obytných prostor, respektive, že není významně nižší. Pokud specifické podnikání vyžaduje o dost vyšší spotřebu elektrické energie, případně plynu a vody než běžný provoz domácnosti – v suterénu provozujeme solární studio nebo tzv. polárium (trápení chladem) – není třeba se obávat zahrnout do daňových výdajů vyšší procento výloh za spotřebu, než odpovídá poměru podlahové plochy.

Hodnověrným podpůrným důkazním prostředkem zde bývá doložení průměrné spotřeby domácnosti před zahájením podnikání versus nyní. Upozorněme, že tuto variantu je třeba konzultovat s dodavatelem energie, plynu, vody, zda nedochází k porušení smluvních podmínek a je-li ještě umožněn jeden tarif „pro domácnost“. Naopak pokud máme na zahradě vyhřívaný bazén, případně jiný čistě soukromý velký spotřebič energie, měli bychom mezi daňově uznatelné položky zahrnout adekvátně menší část úhrady za energii, než by odpovídalo prostému poměru podlahové plochy sloužící k podnikání k celkové podlahové ploše daného objektu bydlení.

Pokud OSVČ využívá zčásti pro podnikání vlastní rodinný dům nebo byt, může daňově uplatnit nejen poměrnou část provozních výloh za energie, plyn, vodu, odpady apod., ale také poměrnou část samotné investice – stavby, resp. bytové jednotky. Za tímto účelem je potřeba splnit zejména dva související daňové úkoly:

•    Zahrnout tuto nemovitou věc do obchodního majetku, tj. do daňové evidence či účetnictví.

•    Ocenit tento hmotný majetek odpovídající vstupní cenou podle pravidel § 29 odst. 1 ZDP.

První krok je nutno pečlivě uvážit. Zahrnutí domu/bytu do obchodního majetku přináší daňové výhody (uplatnění odpisů, oprav a údržby), ale i nevýhody (příjem z prodeje bude zdaněn, resp. osvobozen až po 2 či 10 letech od vyřazení). Často si OSVČ neuvědomují, že není-li dům/byt v obchodním majetku, nelze daňově uplatnit ani poměrnou část výdajů za jeho opravy a údržbu, ani když se týkají jen části sloužící výhradně pro samostatnou činnost, brání tomu § 25 odst. 1 písm. u) ZDP. Důvodem je, že by došlo k daňovému uplatňování výdajů vynaložených na posléze od daně osvobozený příjem z prodeje zvelebené – opravené – nemovité věci.

Příklad 2

Daňové uplatnění odpisů a oprav je možné jen u obchodního majetku

Pan Petr si po studiích práv s přítelkyní koupil starší zanedbanou bytovou jednotku na hypotéční úvěr. Byt si svépomocí opravili a v jednom z pokojů (20 % podlahové plochy bytu) si Petr zřídil advokátní kancelář. Toto bydlení ale berou jen jako dočasné provizorium, jelikož s ohledem na plánované potomstvo by se rádi tak do pěti let přestěhovali do rodinného domku na Vysočině, načež stávající byt prodají zřejmě s tučným ziskem.

Aby pan Petr mohl daňově uplatnit poměrnou část (cca 20 %) ročních odpisů předmětného bytu, stejně jako oprav a údržby, musel by vložit svůj spoluvlastnický podíl na předmětné bytové jednotce (hmotném majetku) do svého obchodního majetku v rámci daňové evidence, kterou vede o své samostatné (podnikatelské) činnosti. Je třeba si ale uvědomit realitu, že roční odpis bytové jednotky v případě rovnoměrné metody odpisování činí pouze v prvním roce 1,4 % vstupní ceny (v daném případě kupní, resp. pořizovací ceny) a v dalších letech 3,4 %. Navíc v daném případě by šlo jen o polovinu hodnoty bytu odpovídající spoluvlastnickému podílu pana Petra.

Panu Petrovi se ale asi nevyplatí zahrnout byt do obchodního majetku ze dvou důvodů. Pokud si opravu a údržbu provádí sám, mohl by do daňových výdajů stejně uplatnit – v poměrné výši 20 % – jen prokázané výdaje za nákup materiálu (barva, štětce, špachtle atd.), nikoli hodnotu vlastní práce. Ale hlavně by přišel o osvobození příjmů z prodeje opraveného bytu po dvou letech jeho obývání, ovšem jen pokud není v obchodním majetek…

Příklad 3

Vstupní cena domu využívaného i pro podnikání

Paní Jana před pár lety koupila rodinný dům za 4 miliony Kč, jehož čtvrtinu podlahové plochy využívá pro své podnikání OSVČ. Protože ale až do konce roku 2022 uplatňovala tzv. paušální výdaje procentem příjmů a tedy nevedla daňovou evidenci (ani účetnictví), neměla „obchodní majetek“, do něhož by dům mohla vložit. Od roku 2023 poplatnice přešla na daňovou evidenci, přičemž ihned k 1. 1. 2023 dům zahrnula do obchodního majetku. Čímž získala možnost daňově uplatňovat jeho odpisy, jakož i výdaje za opravy a údržbu – a to z 25 %.

Nejprve však musí daňově ocenit – vstupní cenou – tento nemovitý hmotný majetek. Pro zodpovězení otázky, jaká konkrétně bude vstupní cenu, je ovšem nutno dopovědět zejména, kdy přesně rodinný dům pořídila:

•    Když to bylo v letech 2018 až 2022 – v době kratší než 5 let před vložením do obchodního majetku – bude vstupní cenou pořizovací cena (tj. kupní cena + související výlohy). Případně navýšená o veškeré v tomto mezidobí prokazatelně vynaložené náklady na opravu domku a také na případné tzv. technické zhodnocení.

•    Jestliže to bylo v roce 2017 nebo kdykoli dříve – v době delší než 5 let před vložením do obchodního majetku – bude vstupní cenou pro účely daně z příjmů reprodukční pořizovací cena. Zjednodušeně řečeno aktuální cena obvyklá, odpovídající danému stavu nemovité věci, s níž si poradí jedině znalec v oceňování staveb.

Je-li OSVČ plátcem, může uplatnit odpočet („vrácení“) DPH z nákupů od jiných plátců, který však není automaticky dán plátcovstvím, ale je nutno splnit řadu podmínek v souladu s § 72 až 76 ZDPH. Stěžejní je účel využití nákupu coby přijatého zdanitelného plnění. S čímž bývá potíž právě u domácí kanceláře plátce.

Použije-li OSVČ přijaté zdanitelné plnění od jiného plátce jak pro účely své ekonomické (podnikatelské) činnosti – obvykle pro zdanitelná plnění, která uskutečňuje – tak i pro svou osobní potřebu, má nárok na odpočet daně jen v části připadající na „nárokovou“ ekonomickou činnost, a to v poměrné výši podle § 75 ZDPH.

Příklad 4

Test využití přijatého zdanitelného plnění pro ekonomickou činnost

Pan Emil Účetní podniká jako OSVČ v oboru vedení účetnictví a je plátce DPH. Firemní kancelář si zřídil v jednom pokoji svého rodinného domku. Za tímto účelem koupil od plátců kancelářský nábytek, stolní počítač a programové vybavení pro vedení účetní administrativy. Zvažuje uplatnění odpočtu DPH na vstupu.

Kancelářský nábytek i účetní program bude pan Emil využívat pouze pro své vlastní podnikání, tedy pro uskutečňování ekonomické činnosti, kterou bude jen poskytování zdanitelných účetních služeb. Proto si coby plátce může uplatnit plný nárok na odpočet DPH na vstupu z nákupů obou těchto přijatých zdanitelných plnění.

Složitější to bude s počítačem, který bude OSVČ využívat rovněž pro své osobní (soukromé) potřeby, které nesouvisejí s jeho ekonomickou (podnikatelskou) činností. Může si proto nárokovat odpočet daně na vstupu z nákupu počítače pouze v částečné výši, která bude odpovídat poměru jeho využití pro ekonomické činnosti.

Jak má ovšem nebohý pan Účetní předem vědět, v jakém poměru bude v budoucnu používat počítač pro své podnikání versus soukromě (tedy pro jiné účely), přece nemá věšteckou kouli… Na tuto praktickou potíž výslovně pamatuje zákonné ustanovení § 75 odst. 4 ZDPH: „Nelze-li v okamžiku uplatnění odpočtu daně stanovit výši poměrného koeficientu podle skutečného podílu použití, stanoví ji plátce kvalifikovaným odhadem.“

Pan Emil tedy „kvalifikovaně“ odhadne, že pro své podnikání (tedy pro ekonomickou činnost) bude nový počítač v budoucnu zřejmě využívat zhruba z 80 % a ze zbylých 20 % pro osobní potřeby (slovy zákona (tedy pro jiné účely, než pro svá uskutečněná plnění v rámci ekonomické činnosti). Proto si může coby plátce nárokovat jen tomu odpovídající poměrnou část odpočtu DPH na vstupu z koupě počítače ve výši 80 %.

Protože žijeme v ČR nějaký ten pátek, tak zřejmě mnohé vykutálené plátce napadne, že zkrátka budou u každého přijatého zdanitelného plnění automaticky předpokládat, že jej využijí plně (100 %) pro ekonomickou činnost. A když pak v tichosti využijí toto plnění i pro jiné účely, nepřijdou ani o část uplatněného odpočtu daně na vstupu, vždyť přece v souladu se zákonem původně zamýšleli plné využití pro ekonomickou činnost…

Tak jednoduše ale státní pokladnu ošidit nelze. Na tyto případy totiž zákon o DPH výslovně pamatuje:

•    v kalendářním roce přijetí zdanitelného plnění (např. koupě počítače) korekcí, resp. opravou kvalifikovaně odhadnutého poměrného odpočtu daně podle § 75 odst. 5 ZDPH, pokud se skutečný poměrný koeficient liší o více než 10 procentních bodů, a to až v posledním přiznání DPH v daném kalendářním roce,

•    jde-li o dlouhodobý majetek, pak v dalších 4 letech (u movitých věcí), resp. 9 letech (u věcí nemovitých) se změny řeší formou úpravy odpočtu daně dle § 78 až § 78e ZDPH, pokud se aktuální poměrný koeficient (coby tzv. ukazatel nároku na odpočet daně) liší oproti roku přijetí plnění o více než 10 procentních bodů,

•    jinak bude využití obchodního majetku – u něhož byl uplatněn odpočet daně – považováno za „fiktivní“ zdanitelné plnění, u něhož plátce musí přiznat daň na výstupu dle § 14 odst. 3 písm. a), § 14 odst. 4 ZDPH.

První dvě korekce přitom mohou posloužit plátcům, kteří původně nárokovali odpočet daně v poměrné výši nižší (případně nulové), než posléze odpovídalo skutečnému využití daného přijatého zdanitelného plnění.

Pokud plátce – OSVČ – přeřadí hmotný movitý majetek trvale z obchodního majetku do osobního majetku, jedná se z pohledu DPH o „fiktivně úplatné“ dodání zboží podléhající DPH na výstupu. A to za podmínky, že u tohoto majetku nebo jeho části uplatnil odpočet daně. Obdobně je tomu při trvalém použití pro jiné účely než související s uskutečňováním ekonomických činností dotyčného plátce anebo při poskytnutí obchodního majetku bez úplaty – zpravidla tedy jeho darování nějakému rodinnému příslušníkovi apod. Učeně řečeno se jedná o tzv. použití pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností dotyčného plátce podle § 13 odst. 4 písm. a), spolu s § 13 odst. 5 ZDPH. Základem daně je v těchto případech cena daného nebo obdobného zboží, za kterou by jej bylo možno pořídit (v jeho aktuálním stavu) ke dni uskutečnění tohoto plnění.

OSVČ jen zcela výjimečně vedou účetnictví, a to z pěti důvodů (§ 1 odst. 2 ZÚ):

a)  kvůli obratu přes 25 milionů Kč,

b)  pro zápis v obchodním rejstříku,

c)  z dobrovolného rozhodnutí (masochistické),

d)  při společném podnikání ve společnosti (dřívější sdružení) s účetní jednotkou,

e)  když jim to ukládá zvláštní právní předpis.

Pro zaúčtování přeřazení jejich majetku z osobního do obchodního a naopak – právně nejde o převod/přechod, jelikož na obou stranách „transakce“ figuruje stejná osoba – slouží speciální účet 491 – Účet individuálního podnikatele. Například nepeněžitý vklad, respektive přeřazení soukromého (rodinného) počítače pana Nováka do jeho obchodního majetku se účtuje v ocenění reprodukční pořizovací cenou na vrub příslušného účtu majetku – obvykle asi půjde účetně o dlouhodobý hmotný majetek, tedy MD 022 – souvztažně na D 491. A naopak jeho pozdější vyřazení z obchodního majetku do soukromého užívání OSVČ zaúčtuje nejprve v případné zůstatkové ceně na MD 082 / D 491, a pak se daná věc v původním ocenění vyřadí z účetnictví zápisem MD 491 / D 022.

Ing. Martin Děrgel

ZÁKON č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty

§ 75

Způsob výpočtu odpočtu daně v poměrné výši

(1) Použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely svých uskutečněných plnění, tak pro jiné účely, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro účely svých uskutečněných plnění. Tím není dotčeno ustanovení § 76.

(2) V případě přijatého zdanitelného plnění, které není pořízením dlouhodobého majetku, určeného pro uskutečněná plnění, které plátce použije zčásti rovněž pro svou osobní spotřebu nebo pro osobní spotřebu svých zaměstnanců, si plátce může zvolit, že uplatní nárok na odpočet daně v plné výši. Část přijatého zdanitelného plnění, kterou použije pro svou osobní spotřebu nebo pro osobní spotřebu svých zaměstnanců, se poté považuje za dodání zboží podle § 13 odst. 4 písm. a) nebo za poskytnutí služby podle § 14 odst. 3 písm. a).

(3) Příslušná výše odpočtu daně v poměrné výši se vypočte jako součin daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, u kterého má plátce nárok na odpočet daně v poměrné výši, a podílu použití tohoto plnění pro účely svých uskutečněných plnění (dále jen „poměrný koeficient“). Poměrný koeficient se vypočítá jako procentní podíl zaokrouhlený na celé procento nahoru.

(4) Nelze-li v okamžiku uplatnění odpočtu daně stanovit výši poměrného koeficientu podle skutečného podílu použití, stanoví ji plátce kvalifikovaným odhadem. Po skončení kalendářního roku, ve kterém po uskutečnění zdanitelného plnění plátce byl oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně, tento nárok uplatnil a přijaté zdanitelné plnění použil, plátce do hodnoty poměrného koeficientu zohlední skutečný podíl použití tohoto zdanitelného plnění pro účely uskutečněných plnění v daném roce. Odchyluje-li se poměrný koeficient vypočtený podle skutečného použití od poměrného koeficientu stanoveného odhadem o více než 10 procentních bodů, výše uplatněného odpočtu daně se opraví.

(5) V případě, že plátce uplatnil odpočet daně z poskytnuté úplaty před pořízením dlouhodobého majetku, u kterého má nárok na odpočet daně v poměrné výši, v jiném roce, než ve kterém je po pořízení tohoto majetku nárok na odpočet daně oprávněn uplatnit, zahrne do částky opravy podle odstavce 4 rovněž rozdíl ve výši nároku na odpočet daně vyplývající z rozdílu mezi hodnotami ...

ZÁKON č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty

§ 13

Dodání zboží

... (4) Za dodání zboží za úplatu se také považuje

a)  použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce,

b)  uvedení do stavu způsobilého k užívání) dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, pokud plátce použije tento majetek pro účely, pro které má nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 6,

c)  vydání vypořádacího podílu na obchodní korporaci nebo podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě ve hmotném majetku,) pokud byl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně,

d)  vložení nepeněžitého vkladu ve hmotném majetku, pokud vkladatel při nabytí majetku uplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně, s výjimkou vložení hmotného majetku, který je součástí vkladu obchodního závodu; vkladatel i nabyvatel v takovém případě odpovídají za splnění povinnosti přiznat daň společně a nerozdílně,

e)  dodání vratného obalu spolu se zbožím v tuzemsku plátcem, který uvádí vratné obaly spolu se zbožím na trh), jestliže vratný obal stejného druhu nebyl tomuto plátci vrácen k poslednímu dni příslušného účetního období)daného plátce nebo k poslednímu dni příslušného kalendářního roku u plátce, který nevede účetnictví. Pro účely tohoto zákona jsou za vratné obaly stejného druhu považovány také vratné obaly se shodnou výší zvláštní peněžní částky účtované při dodání vratného obalu spolu se zbožím. Toto ustanovení se nevztahuje na dodání vratných obalů spolu se zbožím, u kterého by se uplatnilo osvobození od daně podle § 63,

f) předání dovezeného zboží, které bylo propuštěno do celního režimu volného oběhu, v tuzemsku bez změny vlastnického práva do okamžiku dodání tohoto zboží podle odstavce 1.

(5) Použitím hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce se pro účely tohoto zákona rozumí trvalé použití obchodního majetku plátcem pro jeho osobní spotřebu nebo jeho zaměstnanců, trvalé použití pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností, a poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud byl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně ...