DPH u digitálních služeb

Digitálními službami se při aplikaci zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění p.p. rozumějí prakticky telekomunikační služby, služby rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytované služby. Jaké jsou základní principy zvláštního režimu jednoho správního místa, jehož pravidla byla v návaznosti na změny předpisů EU novelizována s účinností od 1. 10. 2021? Je možno tento zvláštní režim za splnění stanovených podmínek využívat při odvádění daně z poskytovaných digitálních služeb?

Pro tyto služby platí v návaznosti na směrnici Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty DPH (dále jen „směrnice o DPH“) a navazující nařízení Rady č. 282/2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici o DPH (dále jen „prováděcí nařízení ke směrnici o DPH“) specifická pravidla, a to zejména při stanovení místa plnění a způsobu odvádění daně.

Digitálními službami jsou pro účely DPH

obvykle chápány telekomunikační služby, služby rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytované služby. Vymezení těchto služeb vyplývá z § 10i odst. 2 zákona o DPH, který vychází z Nařízení (EU) č. 282/2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici o DPH (dále jen „prováděcí nařízení ke směrnici o DPH“).

Telekomunikační službou

se podle § 10i odst. 2 písm. a) zákona o DPH rozumí služba spojená s přenosem, vysíláním nebo příjmem signálů, textových dokumentů, obrázků, zvuků nebo jakékoliv informace prostřednictvím kabelu, rádia, optických nebo elektromagnetických systémů, včetně příslušného přenosu nebo stanovení práva využívat kapacitu pro tento přenos, vysílání nebo příjem nebo přístup k informačním sítím. Podle čl. 6a prováděcího nařízení ke směrnici o DPH telekomunikační služby zahrnují zejména pevné a mobilní telefonní služby pro obousměrný přenos hlasu, dat a videa, včetně telefonních služeb s obrazovým prvkem (videofonní služby); telefonní služby poskytované přes internet, včetně hlasových služeb přes internet; pagingové služby; audiotextové služby; fax, telegraf a dálnopis; přístup na internet a připojování soukromých sítí poskytující telekomunikační spojení pro výhradní použití daným zákazníkem. Telekomunikační služby podle tohoto článku nezahrnují elektronicky poskytované služby a služby rozhlasového a televizního vysílání.

Službou rozhlasového a televizního vysílání

se podle § 10i odst. 2 písm. b) zákona o DPH rozumí služba sestávající ze zvukového nebo audiovizuálního obsahu, jako jsou rozhlasové nebo televizní pořady pro simultánní poslech nebo sledování na základě programové skladby poskytované veřejnosti prostřednictvím komunikačních sítí poskytovatelem mediálních služeb pod jeho redakční odpovědností. Podle metodické informace GFŘ se rozhlasového a televizního vysílání rozumí prakticky zejména vysílání rozhlasových nebo televizních pořadů přes rozhlasovou nebo televizní síť a dále také živé vysílání rozhlasových nebo televizních pořadů na internetu. Tento výklad odpovídá vymezení služeb rozhlasového a televizního vysílání v čl. 6b prováděcího nařízení ke směrnici o DPH.

Elektronicky poskytovanou službou

se podle § 10i odst. 2 písm. c) zákona o DPH rozumí služba poskytovaná prostřednictvím veřejné datové sítě nebo elektronické sítě, s výjimkou pouze samotné komunikace prostřednictvím elektronické adresy, a to zejména hostitelství internetových stránek, poskytnutí programového vybavení a jeho aktualizace, poskytnutí obrázků, textů nebo informací anebo zpřístupňování databází, poskytnutí hudby, filmů nebo her, poskytnutí politických, kulturních, uměleckých, sportovních, vědeckých nebo zábavních pořadů nebo událostí, s výjimkou programů, které jsou službou rozhlasového a televizního vysílání, nebo poskytnutí služby výuky na dálku. Podle metodické informace GFŘ se elektronicky poskytovanou službou rozumí prakticky zejména prezentace na elektronické síti (webové stránky), stahování softwarových aplikací, stahování hudby, filmů a počítačových her, dále přístup k online počítačovým hrám a online aukce. Jako elektronicky poskytovanou službu je třeba chápat i elektronické knížky a poskytnutí textu, dat či databází v elektronické podobě. Tento výklad odpovídá vymezení elektronicky poskytovaných služeb v čl. 7 prováděcího nařízení ke směrnici o DPH.

Osoba neusazená v tuzemsku je pro účely DPH

vymezena v návaznosti na čl. 53 a 54 prováděcího nařízení ke směrnici o DPH. Podle § 4 odst. 4 písm. l) zákona o DPH se osobou neusazenou v tuzemsku rozumí obecně osoba povinná k dani, která nemá sídlo, ani provozovnu v tuzemsku a která uskuteční zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku. Pokud má tato osoba v tuzemsku provozovnu, považuje se za osobu neusazenou k dani v tuzemsku, pokud se tato provozovna daného plnění neúčastní. Tato podmínka by měla splněna vždy, jestliže se do příslušného poskytnutí služby nezapojuje personální ani materiální vybavení této provozovny. Podmínka neúčasti této provozovny na poskytnutí služby se má za splněnou rovněž v případě, kdy tato provozovna, kterou poskytovatel služby má v tuzemsku, poskytuje pouze administrativní podporu, např. při vystavení dokladu, vymáhání dlužné částky apod.

Osobou neusazenou v tuzemsku je např. i podnikatel, který má sídlo v jiném členském státě a není osobou registrovanou k dani, ale protože provádí ekonomickou činnost, je osobou povinnou k dani.

Osvobozenou osobou se podle § 4 odst. 4 písm. m) zákona o DPH

rozumí osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v jiném členském státě, která je v tomto státě osobou s obdobným postavením jako v tuzemsku osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátcem, tj. nemá registraci plátce, protože nepřekračuje limit obratu pro povinnou registraci ani se nestala plátcem z jiných důvodů.

Sídlem se podle § 4 odst. 4 písm. i) zákona o DPH

u osoby povinné k dani rozumí v souladu s prováděcím nařízením ke směrnici o DPH adresa místa jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení. Pokud nemá fyzická osoba místo svého vedení, rozumí se sídlem u této osoby místo jejího pobytu ve smyslu definice uvedené v § 4 odst. 4 písm. h) zákona o DPH. Definice sídla se tedy vztahuje jak na právnické, tak i na fyzické osoby.

Místem pobytu u FO může být podle § 4 odst. 4 písm. h) zákona o DPH

bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje. Bydlištěm se přitom rozumí adresa fyzické osoby uvedená v registru obyvatel či adresa, kterou fyzická osoba uvedla správci daně. Místem, kde se fyzická osoba obvykle zdržuje, se rozumí místo, kde fyzická osoba obvykle žije z důvodu osobních nebo profesních vazeb. Důležité pro uplatnění DPH v souladu s prováděcím nařízením ke směrnici o DPH je, že má-li tato osoba profesní vazby v jiné zemi, než ve které má své osobní vazby, je místo, kde se obvykle zdržuje, určeno osobními vazbami.

Provozovnou se podle § 4 odst. 4 písm. j) zákona o DPH

poskytnutí služby, neboť je dostatečně stálá a má vhodné personální a technické zdroje. Do vymezení tohoto pojmu se promítají příslušné články prováděcího nařízení ke směrnici o DPH, které v podstatě rozlišuje dva typy provozoven, a to provozovnu poskytovatele plnění a provozovnu příjemce plnění. Provozovnu poskytovatele plnění prováděcí nařízení vymezuje pro účely určitých pravidel pro stanovení místa plnění u služeb a pro účely určení osoby povinné přiznat daň u přeshraničních plnění. Provozovna poskytovatele plnění je tedy prakticky definována v souladu s předpisy EU v tomto písmeni. Provozovnu příjemce plnění definuje prováděcí nařízení pro stanovení místa plnění u služeb poskytnutých provozovně osoby povinné k dani a v zákoně o DPH je vymezena v § 9 odst. 1 zákona o DPH. Podle tohoto odstavce se provozovnou příjemce plnění rozumí organizační složka osoby povinné k dani, která může přijímat a využívat služby, které jsou poskytovány pro potřebu této provozovny, protože je dostatečně stálá a má vhodné personální a technické zdroje. Přijme-li tato provozovna službu, z níž jí vzniká v tuzemsku povinnost přiznat daň, měla by se registrovat k DPH jako identifikované osoba.

Místem příjemce služby

se obecně rozumí místo pobytu fyzické osoby nebo sídlo či umístění provozovny právnické osoby. V čl. 24a a 24b tohoto nařízení jsou uvedeny v souvislosti s určením místa příjemce uvedených služeb domněnky o místě příjemce služby. Jestliže podle čl. 24a prováděcího nařízení ke směrnici o DPH poskytovatel telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání nebo elektronicky poskytovaných služeb poskytuje tyto služby na místě, jako je například telefonní budka, telefonní stánek, přístupový bod Wi-Fi, internetová kavárna, restaurace nebo hotelová hala, na kterém musí být příjemce fyzicky přítomen, aby mu mohla být služba poskytovatelem poskytnuta, má se za to, že příjemce je usazen, má bydliště nebo se obvykle zdržuje v daném místě a že tato služba se tam skutečně používá a využívá.

Jsou-li tyto služby poskytnuty prostřednictvím mobilních sítí, má se za to, že se místo příjemce služby nachází v zemi určené mezinárodním směrovým kódem země SIM karty použité při příjmu těchto služeb nebo určené podle adresy internetového protokolu (IP) zařízení, které používá příjemce nebo jiný způsob tzv. geolokalizace.

Místo plnění u digitálních služeb

je upraveno v čl. 43 až 59 směrnice o DPH a podrobnější pravidla pro jeho stanovení vyplývají z prováděcího nařízení ke směrnici o DPH. V návaznosti na určení místa plnění musí z příslušné národní legislativy vyplývat určení osoby povinné přiznat a zaplatit daň, tj. zda daň přizná ve svém daňovém přiznání poskytovatel nebo příjemce služby. Podle směrnice o DPH a návazně zákona o DPH pro stanovení místa plnění u služeb platí zásada, že pokud se na danou službu nevztahuje některé ze specifických pravidel uvedených v § 9a až § 10i zákona o DPH, postupuje se při stanovení místa plnění podle základního pravidla, které vyplývá z § 9 zákona o DPH.

Podle § 9 odst. 1 zákona o DPH je místem plnění při poskytnutí služby osobě povinné k dani místo, kde má tato osoba své sídlo. Pokud je služba poskytnuta provozovně osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Za tuto provozovnu se v souladu s prováděcím nařízením ke směrnici o DPH považuje organizační složka této osoby povinné k dani, která může přijímat a využívat služby, které jsou poskytovány pro potřebu této provozovny, neboť je dostatečně stálá a má vhodné personální a technické zdroje. Přijme-li tato provozovna službu, z níž jí vzniká povinnost přiznat daň, měla by se registrovat k DPH. Podle § 9 odst. 1 zákona o DPH se určí místo plnění u většiny služeb, včetně digitálních služeb, jsou-li poskytovány osobě povinné k dani.

Je-li stanoveno místo plnění podle § 9 odst. 1 zákona o DPH, dochází v případě přeshraničních služeb k přenesení místa plnění na stranu příjemce služby, je-li osobou povinnou k dani z jiného členského státu či ze třetí země a návazně se uplatní režim reverse-charge. Toto pravidla platí také při poskytnutí elektronicky poskytované služby osobě povinné k dani.

Příklad 1

Elektronicky poskytnutá služba osobě povinné k dani z jiného členského státu

Obchodní společnost, která je plátcem daně se sídlem v tuzemsku, poskytne software jako elektronicky poskytovanou službu klientovi, kterým je firma jako osoba povinná k dani se sídlem na Slovensku.

Místo plnění se určí podle § 9 odst. 1 zákona o DPH, tj. podle sídla klienta, který je osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. Prakticky to bude znamenat, že obchodní společnost bude účtovat tuto službu bez DPH a hodnotu poskytované služby vykáže v ř. 21 přiznání k DPH a v souhrnném hlášení s kódem „3“. Daň na Slovensku, kde je místo plnění, přizná na principu reverse-charge příjemce služby. Českému plátci tedy nevznikne v souvislosti s poskytnutím této služby povinnost přiznat daň na Slovensku, ani povinnost se v tomto členském státě zaregistrovat.

Pravidlo vyplývající z § 9 odst. 1 zákona o DPH a navazující pravidla pro přiznávání daně se vztahují také na plátce se sídlem v tuzemsku jako příjemce digitální služby, kterou mu poskytla osoba neusazená v tuzemsku, jak je vysvětleno v následujícím příkladu.

Příklad 2

Poskytnutí software plátci osobou neusazenou v tuzemsku

Obchodní společnost, která má sídlo v Irsku, poskytne software jako elektronicky poskytovanou službu firmě, která je plátcem se sídlem v tuzemsku.

Místo plnění se určí ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o DPH podle sídla plátce v tuzemsku. Prakticky to bude znamenat, že obchodní společnost jako osoba neusazená v tuzemsku bude účtovat tuto službu bez DPH a daň v tuzemsku, kde je místo plnění, na principu reverse-charge přizná plátce jako příjemce služby. Příslušnou částku daně přizná plátce v ř. 5 daňového přiznání a předepsané údaje o přiznané dani vykáže v části A.2 kontrolního hlášení. Nárok na odpočet daně může plátce za splnění zákonem stanovených podmínek uplatnit v ř. 43 daňového přiznání.

Povinnost přiznat daň v tuzemsku vzniká plátci jako příjemci služby podle § 108 odst. 3 zákona o DPH. Pokud by příjemce služby jako osoba povinná k dani nebyl dosud plátcem, stal by se podle § 6h zákona o DPH okamžitě identifikovanou osobou. Jako identifikované osobě mu potom vznikne podle § 108 odst. 3 zákona o DPH povinnost přiznat daň v ř. 5 přiznání. Poměrnou častou chybu je, že poskytovatel digitální služby, který je osobou neusazenou v tuzemsku, účtuje plátci poskytnuto službu včetně DPH, tj. jako kdyby ji poskytoval osob nepovinné dani. Tato chyba je podle mých zkušeností obvykle způsobena tím, že příjemce služby neuvedl v objednávce své české DIČ nebo zboží objednal na sebe jako zaměstnanec nebo majitel firmy a firma přitom dala přijatou službu do svého účetnictví. I v tomto případě vzniká příjemci služby podle § 108 odst. 3 zákona o DPH povinnost přiznat daň v tuzemsku. Českou DPH uvedenou na faktuře nemůže podle § 72 odst. 2 zákona o DPH plátce odpočítat, protože je účtována bez zákonného důvodu. Plátce může po poskytovateli služby požadovat, aby vystavil dobropis na částku účtované daně. Podle zkušeností z praxe to poskytovatel odmítá s obvyklým odůvodněním, že fakturaci bez daně měl příjemce služby požadovat při jejím objednání.

Při poskytnutí služby osobě nepovinné k dani, u níž se uplatní základní pravidlo pro stanovení místa plnění, je podle § 9 odst. 2 zákona o DPH obecně místem plnění místo, kde má osoba poskytující službu své sídlo. Pokud je služba poskytnuta prostřednictvím provozovny osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna.

Základní pravidlo pro stanovení místa plnění při poskytnutí služby

podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o DPH se použije, jak vyplývá z § 9 odst. 4 zákona o DPH, pokud zákon o DPH v dalších ustanoveních, tj. prakticky v § 9a až § 10i zákona o DPH, nestanoví jinak. Jedno ze specifických pravidel vyplývající z § 10i zákona o DPH platí také pro elektronicky poskytované služby, jsou-li poskytovány osobě nepovinné k dani.

Podle § 10i odst. 1 zákona o DPH je místem plnění při poskytnutí elektronicky poskytované služby osobě nepovinné k dani místo příjemce služby určené podle prováděcího nařízení ke směrnici o DPH.

Do konce roku 2018 se pravidla vyplývající z § 10i zákona o DPH aplikovala okamžitě při poskytnutí první služby, a to bez ohledu na její hodnotu. Na základě změny směrnice o DPH se od 1. 1. 2019 tento přístup změnil, ale do zákona o DPH se tato změna promítla až od 1. 4. 2019. Od tohoto data se postup vyplývající z § 10i odst. 1 zákona o DPH nepoužije na poskytnutí služby osobou, která má sídlo v jednom členském státě a nemá provozovnu v ostatních členských státech, nebo má sídlo mimo území Evropské unie a provozovnu pouze v jednom členském státě, pokud

a)  místo příjemce služby je v členském státě odlišném od členského státu, ve kterém má osoba poskytující službu sídlo nebo provozovnu, a 

b)  celková hodnota těchto služeb bez daně nepřekročila v příslušném ani bezprostředně předcházejícím kalendářním roce 10 000 EUR nebo ekvivalent této částky v národní měně při použití směnného kurzu zveřejněného Evropskou centrální bankou pro den 5. prosince 2017. Od 1. 10. 2021 se do tohoto limitu zahrnuje jak hodnota přeshraničně poskytovaných digitálních služeb, tak i hodnota prodejů zboží na dálku do ostatních členských států. Uvedený limit se nepočítá po jednotlivých členských státech, ale je chápán jako součet celkové hodnoty příslušných plnění poskytovaných do jiných členských států.

Poskytne-li plátce službu, jejímž poskytnutím překročí výše uvedený limit, na tuto službu se aplikuje postup podle § 10i odst. 1 zákona o DPH, tj. určení místa plnění podle místa příjemce služby. Do nepřekročení tohoto limitu se stanoví místa plnění podle základního pravidla uvedeného v § 9 odst. 2 zákona o DPH, tj. podle sídla či umístění provozovny poskytovatele služby.

Plátce jako poskytovatel služby se přitom může rozhodnout, že nebude postupovat podle tohoto základního pravidla, i když uvedený hodnotový limit nepřekračuje a určit místo plnění podle § 10i odst. 1 zákona o DPH, tj. podle místa příjemce služby. V takovém případě je plátce povinen takto postupovat do konce kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém se takto rozhodl. Důvodem pro takové rozhodnutí plátce může být např. nižší sazba daně pro příslušnou službu v zemi příjemce služby, než je sazba daně platná v České republice. Praktická aplikace pravidel vyplývajících z § 10i zákona o DPH je vysvětlena v následujícím příkladu.

Příklad 3

Poskytnutí počítačové hry osobě nepovinné k dani

Obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která je plátcem daně, poskytla v lednu 2022 aplikaci pro mobilní telefon jako elektronicky poskytovanou službu zákazníkovi, který je osobou nepovinnou k dani, a to podle místa příjemce služby na Slovensku.

Protože se pro uvedenou firmu jednalo o první takovou službu poskytnutou zákazníkovi, která je osobou nepovinnou k dani z jiného členského státu, místo plnění se určilo podle § 9 odst. 2 zákona o DPH, tj. podle sídla poskytovatele služby. Firma tedy z uvedené služby přiznala daň v sazbě 21 % v tuzemsku, kdy bylo místo plnění. Plátce by se však mohl rozhodnout, že určí místo plnění podle místa příjemce služby na Slovensku, kde platí pro uvedenou službu sazba 20 %. Potom by to však pro plátce znamenalo registrovat se na Slovensku nebo se v tuzemsku přihlásit do zvláštního režimu jednoho správního místa. Při překročení uvedeného limitu je plátce povinen odvádět daň v zemi zákazníka, a to buď standardním způsobem, který je spojen s registrací v příslušném jiném členském státě nebo ve zvláštním režimu jednoho správního místa.

Základní principy zvláštního režimu jednoho správního místa

Hlavním smyslem zvláštního režimu jednoho správního místa je usnadnění plnění daňových povinností pro poskytovatele vybraných plnění. Od 1. 1. 2015 do 1. 7. 2021 se možnost využití zvláštního režimu jednoho správního místa týkala pouze osob povinných k dani, které poskytovaly digitální služby, a to přeshraničně osobám nepovinným k dani bez ohledu na to, zda poskytovatelé těchto služeb byly z EU nebo ze třetích zemí mimo EU. Od 1. 7. 2021 se využití tohoto zvláštního režimu rozšířilo, a to prakticky v návaznosti na nová pravidla pro elektronické obchodování.

Novelizovaná pravidla pro zvláštní režim jednoho správního místa jsou upravena v § 110a až § 110zy zákona o DPH. Zvláštní režim jednoho správního místa je možno využít na vybraná plnění, která jsou vymezena v § 110b zákona o DPH. Podle § 110a odst. 1 zákona o DPH se zvláštní režim jednoho správního místa člení na:

a)  režim mimo Evropskou unii
(režim mimo EU)

b)  režim Evropské unie (režim EU)

c)  dovozní režim
(Import One-Stop-Shop).

Zvláštní režim jednoho správního místa může podle § 110a odst. 2 zákona o DPH v tuzemsku použít osoba povinná k dani, která uskutečňuje vybraná plnění a splňuje v tuzemsku podmínky pro použití zvláštního režimu jednoho správního místa. V případě zvláštního režimu jednoho správního místa je podle § 110a odst. 3 zákona o DPH místně příslušným správcem daně Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, a to i v případě plátců, kteří jsou registrováni u Specializovaného finančního úřadu, protože podle § 110a odst. 4 zákona o DPH se ustanovení o příslušnosti Specializovaného finančního úřadu v případě zvláštního režimu jednoho správního místa nepoužijí.

V režimu EU se rozumí vybraným plněním poskytnutí digitální služby a také jakékoliv jiné služby poskytnuté osobě nepovinné k dani s místem plnění v jiném členském státě, např. poskytnutí stavebních prací osobě nepovinné k dani v jiném členském státě. Vybraným plněním v režimu EU je také prodej zboží na dálku do jiného členského státu a dodání zboží provozovatelem elektronického rozhraní podle § 13a odst. 2 písm. b) zákona o DPH.

Osoba uskutečňující vybraná plnění v tuzemsku, která chce používat některý z režimů zvláštního režimu jednoho správního místa, a která splňuje v tuzemsku podmínky pro jeho použití, je povinna podat podle § 110p zákona o DPH přihlášku k registraci osoby uskutečňující vybraná plnění. Tato přihláška k registraci se obecně podává ve zdaňovacím období bezprostředně předcházejícím zdaňovacímu období, od něhož hodlá osoba uskutečňující vybraná plnění používat režim mimo EU nebo režimu EU, jak vyplývá z § 110p odst. 2 písm. a) zákona o DPH. V § 110p odst. 2 písm. b) zákona o DPH jsou stanoveny výjimky oproti obecnému pravidlu uvedenému v předchozím písmeni a). Podle tohoto písmene se podává přihláška k registraci do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, kdy nastala některá z podmínek uvedených v bodech 1. až 3. písmene b), tj. zejména došlo k uskutečnění některého vybraného plnění.

Přihlášku k registraci lze podat pouze elektronicky na daňovém portále Finanční správy prostřednictvím formuláře v části „Zvláštní režim jednoho správního místa (MOSS/OSS)“. Po vyplnění formuláře je třeba podání přihlášky autentizovat ze způsobů. Součástí žádosti o registraci je i žádost o přístup uživatele do autentizované části daňového portálu ve zvláštní aplikaci pro příslušný režim, kde se později podávají daňová přiznání. Přístup do portálu je umožněn přímo žadateli nebo osoba jednající na základě pověření (např. zaměstnanec) nebo zástupci na základě plné moci. Po podání přihlášky k registraci obdrží žadatel od správce daně rozhodnutí o registraci. Po registraci probíhá vstup do autentizované zóny portálu stejným způsobem, jakým byla autentizována registrace nebo žádost o přístup.

Osoba uskutečňující vybraná plnění, která se zaregistruje do zvláštního režimu jednoho správního místa v tuzemsku, podává za zdaňovací období vždy pouze jedno zvláštní daňové přiznání. Zdaňovacím obdobím v případě režimu mimo EU a režimu EU je podle § 110zc zákona o DPH nadále kalendářní čtvrtletí. V případě dovozního režimu je zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc. Podle § 110zd zákona o DPH je uživatel povinen podat daňové přiznání do konce následujícího měsíce po skončení zdaňovacího období. Jedná se tedy o delší než dosavadní lhůtu, která činila do 20 dnů po skončení zdaňovacího období. Daňové přiznání je uživatel povinen podat i v případě, že za příslušné zdaňovací období neposkytl žádné vybrané plnění. Znamená to tedy povinnost podávat i tzv. negativní či nulová daňová přiznání. Připadne-li poslední den uvedené lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty tento den, tj. jedná se nadále o odlišný přístup, než který vyplývá pro podávání normálních daňových přiznání podle daňového řádu.

Ve zvláštním daňovém přiznání uvádí uživatel celkovou hodnotu všech plnění bez DPH platnou sazbu daně daného členského státu spotřeby a příslušnou výši DPH z uskutečněných plnění rozdělených podle jednotlivých členských států spotřeby. Daň se v daňovém přiznání vyčíslí v eurech s přesností na dvě desetinná místa bez zaokrouhlení a platí se na zvláštní účet Finanční správy vedený v eurech. Pro přepočet u plnění v jiné měně než eura, se použije směnný kurz Evropské centrální banky zveřejněný pro poslední den zdaňovacího období, nebo nejbližší následující den, pokud pro poslední den zdaňovacího období není kurz zveřejněn. Daňové přiznání má své referenční číslo, které se automaticky vygeneruje při jeho podání prostřednictvím webového portálu. Toto referenční číslo slouží také k identifikaci platby. Platbu daně provádí uživatel vždy za zdaňovací období. Do platebního příkazu, uživatel zadá referenční číslo svého daňového přiznání. Postoupení příslušné část platby a relevantních částí daňového přiznání do jednotlivých států spotřeby zajistí členský stát identifikace, v případě České republiky tedy Finanční správa ČR.

Ing. Václav Benda