Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	EXEKUČNÍ ŘÁD
HLAVA I	ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ	§	1 – 8d
HLAVA II	EXEKUTOR
Díl 1	Exekutor a exekutorský úřad	§	9 – 15
Díl 2	Zastupování exekutora	§	16 – 18
Díl 3	Zaměstnanci exekutora	§	19 – 27
HLAVA III	EXEKUČNÍ ČINNOST
Díl 1	Obecná ustanovení	§	28 – 34
Díl 2	Exekuční řízení	§	35 – 57
HLAVA IV	ZPŮSOBY PROVEDENÍ EXEKUCE	§	58 – 73
Díl 1	Exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů	§	60
Díl 2	Exekuce přikázáním pohledávky	§	62 – 65
Díl 3	Exekuce správou nemovité věci	§	65a
Díl 4	Exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí	§	66 – 69a
Díl 5	Exekuce postižením závodu	§	70 – 71
Díl 6	Exekuce pozastavením řidičského oprávnění	§	71a
Díl 7	Uspokojení práv na nepeněžité plnění	§	72 – 73
HLAVA V	ZŘÍZENÍ EXEKUTORSKÉHO ZÁSTAVNÍHO PRÁVA NA NEMOVITÝCH VĚCECH	§	73a
HLAVA VI	DALŠÍ ČINNOST EXEKUTORA
Díl 1	Obecná ustanovení	§	74 – 76g
Díl 2	Sepisování exekutorských zápisů	§	77 – 86
HLAVA VII	NÁKLADY EXEKUCE, NÁKLADY OPRÁVNĚNÉHO A NÁKLADY PLÁTCE MZDY	§	87 – 89a
HLAVA VIII	ODMĚNA EXEKUTORA	§	90 – 92
HLAVA IX	MANIPULACE SE SPISY A JEJICH ÚSCHOVA
Díl 1	Manipulace se spisy	§	93 – 101
Díl 2	Úschova ukončených spisů	§	102 – 103
Díl 3	Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů	§	105 – 108
HLAVA X	SAMOSPRÁVA EXEKUTORŮ	§	109 – 115a
HLAVA XI	KÁRNÁ ODPOVĚDNOST EXEKUTORA, KANDIDÁTA A KONCIPIENTA	§	116 – 123
HLAVA XII	ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O DORUČOVÁNÍ	§	124
HLAVA XIII	SPRÁVNÍ DELIKTY	§	124a – 124d
HLAVA XIV	CENTRÁLNÍ EVIDENCE EXEKUCÍ	§	125
HLAVA XV	PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ	§	126 – 132
ČÁST DRUHÁ AŽ DEVATENÁCTÁ
	ZměnY NĚKTERÝCH ZÁKONŮ	§	133 – 150
ČÁST DVACÁTÁ	ÚČINNOST	§	151
Příloha č. 1	Vzor otisku razítka a pečetidla exekutora
Příloha č. 2	Vzor označení exekutorského úřadu

 

 

ZÁKON č. 120/2001 Sb.,

o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)

a o změně dalších zákonů

ve znění

zákona č. 6/2002 Sb., zákona č. 279/2003 Sb., zákona č. 360/2003 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 284/2004 Sb., zákona č. 499/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 70/2006 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 133/2006 Sb., zákona č. 253/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 347/2007 Sb., zákona č. 254/2008 Sb., zákona č. 259/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 183/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 286/2009 Sb. (úplné znění č. 444/2009 Sb.), zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 89/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 45/2013 Sb., zákona č. 170/2013 Sb., zákona č. 256/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákonného opatření č. 340/2013 Sb., zákonného opatření č. 344/2013 Sb., zákona č. 139/2015 Sb., zákona č. 164/2015 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 258/2017 Sb., zákona č. 298/2017 Sb., zákona č. 94/2018 Sb., zákona č. 31/2019 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 38/2021 Sb., zákona č. 218/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb. a zákona č. 286/2021 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

EXEKUČNÍ ŘÁD

HLAVA I

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

§ 1

(1) Soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem.

(2) V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů včetně zřizování exekutorského zástavního práva (dále jen „exekuční činnost“) a další činnost podle tohoto zákona.

komentář k § 1

Tímto zákonem byly položeny základy ke vzniku nové právnické profese, kterou je soudní exekutor. Soudní exekutor musí disponovat znalostmi odborné problematiky a rozhoduje o průběhu exekuce. Vedle toho nese za průběh exekuce odpovědnost a zákonodárce jej vybavil širokou škálou pravomocí za účelem zajištění co největší efektivity exekuce, popř. k výkonu dalších činností. Český stát tak de facto na soudního exekutora přenesl část mocenských pravomocí, které dosud vykonával prostřednictvím soudů.

Soudní exekutor je fyzickou osobou, která musí mít právnické vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR (popř. za podmínky uznání vzdělání v cizině). Tato fyzická osoba musí být dále bezúhonná, svéprávná po celou dobu výkonu této funkce, dalším předpokladem je, že vykonala tříletou exekutorskou, popř. jinou praxi, složila exekutorskou (popř. jinou) zkoušku a úspěšně absolvovala výběrové řízení na výkon této funkce. Ani to však nestačí, protože zákonodárce počítá s tím, že k jmenování do funkce soudního exekutora je dále třeba složit exekutorský slib a být jmenován ministrem spravedlnosti do příslušného exekutorského úřadu. Současně s tím je nezbytné, aby každý soudní exekutor měl uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti.

Nad činností soudních exekutorů vykonává dohled v některých směrech Ministerstvo spravedlnosti. Dalšími orgány dohledu jsou předsedové okresních soudů a následně též Exekutorská komora (dále jen Exekutorská komora anebo Komora). Soudní exekutoři jsou organizováni v samosprávě. Jejím orgánem je Komora ČR. Tato Komora je současně stavovskou organizací, která sdružuje všechny soudní exekutory dle tohoto zákona.

Při výkonu exekuční činnosti soudní exekutor jedná nezávisle, musí respektovat právní řád a judikaturu soudů pro oblast exekučního řízení, popř. výkonu rozhodnutí. Kromě zákonů a podzákonných předpisů je soudní exekutor ve své činnosti nucen se řídit též i stavovskými předpisy, které vydává v souladu s právním předpisem příslušný orgán Exekutorské komory ČR. Takovými stavovskými předpisy je např. zkušební řád, organizační řád apod.

Právní řád zakládá koncepci, podle níž soudní exekutor vykonává svou činnost jako svobodné povolání a je považován za podnikatele. To znamená, že svou činnost vykonává za úplatu. Díky tomu je soudní exekutor kromě jiného též poplatníkem daně z příjmů a plátcem daně z přidané hodnoty, jsou-li splněny podmínky předpokládané těmito daňovými zákony. Je-li exekutor podnikatelem, pak nic nebrání tomu, aby v situaci, kdy je platebně neschopný anebo předlužen skončil v insolvenčním řízení dle zákona č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů.

Soudní exekutor – jak již zmíněno shora – vede exekutorský úřad, vystupuje v pozici zaměstnavatele, poněvadž v tomto úřadu zaměstnává coby zaměstnance exekutorské koncipienty, kandidáty vykonavatele exekutora a jiné zaměstnance, např. v administrativě. Tito zaměstnanci pak vykonávají na základě pověření činnosti jeho jménem, na jeho účet a na jeho odpovědnost.

Pokud jde o působnost soudního exekutora, je tento oprávněn vykonávat svou činnost na celém území České republiky, nicméně je svým způsobem zákonodárcem omezen tak, že své sídlo musí mít umístěno jen v obci, ve které je sídlo soudu, do jehož obvodu byl jmenován, nebo v obvodu tohoto soudu. Typicky – bude-li např. soudní exekutor jmenován tak, že působí v obvodu Okresního soudu v Trutnově, bude jeho sídlo s největší pravděpodobností též např. v tomto okresním městě.

Soudní exekutor je považován v souladu s ust. § 127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku za úřední osobu. Za úřední osobu bude soudní exekutor považován za situace, kdy vykonává exekuční činnost, popř. bude-li provádět činnost z pověření soudu anebo např. státního zástupce. Jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3138/­2013, soudní exekutor při provádění exekuce vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Je na něj takto delegována část státní moci, jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí soud, tedy pravomoc nuceně vykonávat exekuční tituly. S tím souvisí i to, že úkony soudního exekutora při provádění exekuce se považují za úkony exekučního soudu. Dále ještě nutno dodat, že rozhodnutí soudního exekutora v případech, kdy je povolán k rozhodování, je takto postaveno na roveň rozhodnutí prvostupňového soudu. To nicméně znamená na druhé straně i to, že soudní exekutor bude sám trestně odpovědný za případné zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR v již shora uvedeném usnesení soudní exekutor, jemuž byl v trestním řízení pravomocně uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora, nemůže ode dne právní moci tohoto rozhodnutí vykonávat exekuční činnost a další činnosti podle tohoto zákona. Pokud by tak i přes to činil, nemá k takové činnosti již pravomoc a jakékoli jím vydané rozhodnutí by bylo tudíž nezákonné.

Tento zákon zakládá koncepci, podle níž jakákoli činnost soudního exekutora zpravidla začíná tam, kde bylo ukončeno nalézací řízení soudu. Díky tomu mezi hlavní činnosti soudního exekutora patří nucený výkon exekučních titulů, kterými jsou typicky buď rozhodnutí soudů anebo rozhodnutí jiných státních orgánů, popř. jiné vykonatelné veřejné listiny, nejčastěji v podobě notářských zápisů. Zákon vychází z dělby pravomocí, tedy z toho, že pravomoci v rámci exekučního řízení jsou rozděleny mezi soud, jenž pověřuje exekutora k výkonu exekuce, rozhoduje o sporném zastavení exekuce a v dalších vymezených případech na straně jedné a na straně druhé náleží pravomoc soudnímu exekutorovi, který je oprávněn činit v exekučním řízení všechny úkony, které nejsou svěřeny do výlučné pravomoci soudu. Vedle toho platí, že úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu a exekutor je oprávněn rozhodovat o způsobu provedení exekuce. Současně s tím je soudní exekutor oprávněn vydávat též rozhodnutí, jejichž vydání není svěřeno do pravomoci soudu.

Hodí se též poznamenat, že zákon svěřuje soudnímu exekutorovi i další úkoly, které donedávna z větší části patřily do náplně exekučního soudu. Typicky např. doručování soudních písemností, zjišťování a zajišťování majetku v trestním řízení anebo též např. i vydávání exekutorských zápisů.

§ 2

(1) Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

(2) Exekutor je povinen vykonávat svědomitě své povolání a při jeho výkonu a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.

komentář k § 2

Mají-li být úkony exekutora považovány v exekučním řízení za úkony soudu, je nezbytné, aby zákonodárce garantoval v této oblasti soudním exekutorům nezávislost. To dále znamená, že základním předpokladem v daném kontextu je, že funkce soudního exekutora bude vykonávána nezávisle a nestranně. Nutno ovšem dodat, že nezávislost soudního exekutora nelze srovnávat bezezbytku s nezávislostí soudce. Nezávislost soudního exekutora je v tomto ohledu užší, což je dáno i tím, že soudní exekutor je vázán nejen právními předpisy, ale rovněž i rozhodnutími soudu, která se týkají oblasti exekučního řízení a výkonu rozhodnutí. Soudní exekutor se však těší jisté míře nezávislosti jednak způsobem jmenování do funkce, popř. odvolání z funkce, včetně disciplinárního řízení a dále je třeba přihlédnout i k jisté míře ekonomické nezávislosti. Kromě toho by jistou záruku nezávislosti této profese měla představovat i samotná Exekutorská komora ČR, včetně její samosprávy.

Jak již zmíněno dříve, je exekutor při výkonu exekuční činnosti vázán jednak ústavními zákony, zákony a jinými právními předpisy. Kromě toho je též vázán i podzákonnými normami. Soudní exekutor musí též respektovat soudní rozhodnutí vydaná exekučním soudem, soudy odvolacími, včetně soudu dovolacího, jedná-li se navíc o rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s exekučním řízením anebo řízením o výkon rozhodnutí. Třeba však dodat, že soudní exekutor nebude vázán v rámci své činnosti soudními rozhodnutími, která byla vydána v nalézacím řízení. Nicméně pravomocným soudním rozhodnutím, které bylo vydáno v občanskoprávním řízení, bude exekutor vázán dle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu. Tedy v rozsahu, v jakém bude výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a příp. i jiné osoby, bude závazný rovněž i pro soudního exekutora.

Třeba ještě připomenout, že soudní exekutor je dále vázán rozhodnutím příslušných správních orgánů o tom, že byl spáchán přestupek nebo jiný správní delikt, který je postižitelný podle zvláštních právních předpisů, včetně výroku o tom, kdo je spáchal a rozhodnutím o osobním stavu. Totéž platí i o rozhodnutí o spáchání trestného činu dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Výjimku z této zásady představuje blokové řízení.

Pokud jde o omezení vlastní činnosti soudního exekutora, třeba mít na paměti, že exekuční soud nemůže takto exekutora omezit. Může se tak stát toliko rozhodnutím, k jehož vydání je příslušný dle tohoto zákona.

Jelikož je soudní exekutor nadán celou řadou významných pravomocí, je na druhé straně celkem logické, že na jeho chování a jednání musí být kladeny vysoké požadavky. Tyto požadavky se pak musí odrážet jak při samotném výkonu jeho funkce, tak i v jeho osobním životě. Nejen z tohoto důvodu se proto exekutor musí zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. To bylo ostatně i důvodem k tomu, že v usnesení sněmu ze dne 28. 2. 2006 byla deklarována pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů (etický kodex). Pokud by soudní exekutor tato pravidla nectil, popř. narušoval důstojnost exekutorského povolání, může být takové jednání považováno za určitých okolností i jako kárný delikt, popř. závažný kárný delikt.

§ 3

(1) Exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu.

(2) Činnost exekutora je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Exekutor však může vykonávat i za úplatu činnost vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou, uměleckou a činnost v poradních orgánech vlády, ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a v orgánech samosprávy.

komentář k § 3

V tomto ustanovení zákon zajišťuje realizaci základního práva soudního exekutora, které je garantováno čl. 26 odst. 3 větou první Listiny základních práv a svobod. Tedy je takto soudnímu exekutorovi garantován nárok na úplatu za provedenou exekuční činnost. Z § 3 odst. 1 zákona lze dovodit, že soudní exekutor není oprávněn (s výjimkami přesně stanovenými v zákoně) poskytovat exekuční činnost bezúplatně. Stejně tak není soudní exekutor oprávněn poskytovat exekuční činnost toliko za úhradu vynaložených nákladů. Totéž platí i za situace, kdy by měl soudní exekutor podle zákona provádět činnost, která však není vymezena v rámci exekučního tarifu. Ve většině případů je úplata soudnímu exekutorovi poskytována soukromoprávními subjekty, nicméně za určitých situací může být tato úplata poskytnuta soudnímu exekutorovi též např. státem.

Vyhláška č. 330/­2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění stanoví výši a způsob určení úplaty za činnost soudního exekutora. Úplata je tvořena odměnou smluvní či mimosmluvní. V této vyhlášce jsou zahrnuty úplaty za veškerou činnost soudního exekutora, kterou exekutor vykonává na základě zákonného zmocnění – tedy v souladu s příslušným pověřením soudu při nuceném výkonu exekučního titulu.

Důležité

     Soudní exekutor jako úřední osoba je kromě jiného též omezen ve svých výdělečných aktivitách. Zákonodárce se snaží touto koncepcí navodit stav, kdy občan nemá důvod jakkoli pochybovat o tom, že soudní exekutor je nestranný a vykonává svou činnost nezávisle na jakýchkoli nežádoucích vlivech. To znamená, že je zde takto koncipována jistá pojistka proti možnému střetu zájmů. Z toho důvodu je funkce soudního exekutora neslučitelná s výkonem advokátní či notářské praxe, výkonem funkce insolvenčního správce nebo správce závodu. Soudní exekutor dále nesmí být zaměstnancem dle zákoníku práce anebo zákona o státní službě a nemůže podnikat na základě živnostenského či obdobného oprávnění. Etický kodex, který je vnitřním předpisem Exekutorské komory, dále znemožňuje soudnímu exekutorovi účast ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních korporací.

Porušení těchto zákazů a omezení může být klasifikováno za určitých okolností jako závažný kárný delikt se všemi z toho plynoucími následky. I v tomto ohledu však existují zákonem povolené výjimky, které umožňují, aby soudní exekutor vykonával i za úplatu činnost vědeckou, publikační, pedagogickou a další, která je takto uvedena v § 3 odst. 2 zákona.

Jak již uvedeno shora, je tedy soudní exekutor z hlediska ekonomického v obdobné situaci jako podnikatel ve smyslu § 420 občanského zákoníku. Ostatně tomuto závěru ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 150/04 přisvědčil též Ústavní soud, když kromě jiného uvedl, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude postačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 2552/19 bylo Ústavním soudem konstatováno, že vzhledem k tomu, že soudní exekutor nemůže pověření soudu k provedení exekuce odmítnout, přísluší mu odpovídající odměna za vykonanou práci, přičemž samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora nelze považovat za protiústavní – k tomu srov. též např. usnesení téhož soudu sp. zn. I. ÚS 1619/11.

§ 4

(1) Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov, ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není oprávněn použít ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů.

(2) Ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů, není oprávněn označovat svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“, tvary slov od nich odvozené, ani označení způsobilé přivodit nebezpečí záměny s uvedenými označeními.

komentář k § 4

Zákonodárce v tomto ustanovení zakotvil povinnost pro osobu, která vykonává funkci soudního exekutora, aby tato při výkonu exekuční a další činnosti používala označení „soudní exekutor“. Tento přístup je dán snahou zamezit tomu, aby bylo zneužíváno označení „soudní exekutor“, popř. „exekutorský úřad“ a byla chráněna práva účastníků řízení před některými subjekty, které sice nemají oprávnění provádět exekuční činnost, nicméně jim nechybí snaha uvést někoho příp. v omyl.

Zákon proto stanoví soudním exekutorům povinnost, aby při výkonu jakékoli své činnosti používali označení „soudní exekutor“. Vedle toho je zakázáno, aby toto označení používaly osoby, které nejsou oprávněny k výkonu exekuční činnosti. Porušení tohoto zákazu ze strany těchto osob pak může být klasifikováno jako přestupek, popř. správní delikt.

Důležité

     V souladu s § 4 odst. 2 zákona proto platí, že ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů, není oprávněn označovat svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“ a kdo by i přes tento zákaz toto označení používal, aniž by měl k výkonu této činnosti příslušná oprávnění, dopouští se tím přestupku, popř. správního deliktu dle toho, zda se jedná o osobu fyzickou anebo osobu právnickou. V konečném důsledku to znamená, že tyto pojmy nemohou s výjimkou soudních exekutorů používat žádné fyzické a ani právnické osoby, s výjimkou Exekutorské komory ČR.

§ 5

(1) Exekutor může zaměstnávat zaměst­nance.

(2) Na základě písemného pověření uděleného exekutorem mohou jeho zaměstnanci vykonávat úkony exekuční činnosti a další činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

(3) Na pracovní poměr zaměstnanců exekutora se vztahuje zvláštní právní předpis.²⁾

komentář k § 5

Zákon vychází z koncepce, která předpokládá, že není osobní povinností soudního exekutora, aby se exekuce účastnil osobně. To znamená, že víceméně veškeré úkony, resp. právní jednání při exekuční a další činnosti vykonávají zpravidla zaměstnanci soudního exekutora. V důsledku toho mohou na základě písemného zmocnění uděleného soudním exekutorem jeho zaměstnanci vykonávat jednotlivé úkony exekuční činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

Prakticky půjde o to, že exekutorský kandidát může za situace, kdy je soudním exekutorem uzavřeno pojištění odpovědnosti za škody způsobené postupem exekutorského kandidáta, na základě zmocnění, které vydá soudní exekutor, vydat např. i exekuční příkaz. V případě ostatních zaměstnanců soudního exekutora je možno, aby tyto soudní exekutor zmocnil nebo pověřil převážnou většinou úkonů (resp. právních jednání) v rámci exekuční činnosti. V souvislosti s uvedeným lze dovodit, že pokud by exekutorský kandidát zastupoval po nějakou dobu soudního exekutora v rámci výkonu exekuční činnosti, vztahuje se na něho jak zvýšená trestněprávní ochrana v souvislosti s postavením úřední osoby, tak i jako protipól na straně druhé zvýšená trestněprávní odpovědnost. Stejně tak už judikatura i v případě vykonavatele soudního exekutora dovodila, že i tento zaměstnanec soudního exekutora má status úřední osoby, jak je např. uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1396/­2013.

Podíváme-li se podrobněji na postavení zaměstnanců soudního exekutora, zjišťujeme, že jejich postavení se řídí zákoníkem práce a prováděcími předpisy. Počet zaměstnanců soudního exekutora není nikterak limitován, takže již dnes existují soudního exekutoři, kteří v rámci své exekuční činnosti zaměstnávají stovky zaměstnanců, což s sebou přináší celou řadu dalších specifik, včetně možnosti zaměstnanců zřídit si v rámci tohoto svým způsobem závodu též příp. i odborovou organizaci.

Z hlediska počtu zaměstnanců existují v rámci kanceláří soudního exekutora mikroúřady s průměrným počtem 3 zaměstnanců, dále pak středně velké úřady s max. počtem 30 zaměstnanců a velké úřady s max. počtem 200 zaměstnanců.

§ 6

Orgánem samosprávy exekutorů je Exekutorská komora České republiky (dále jen „Komora“).

komentář k § 6

Důležité

     Soudní exekutoři jsou ex lege členy profesní samosprávné stavovské organizace, která je představována Exekutorskou komorou ČR. Tato je právnickou osobou vznikající ze zákona, přičemž tato právnická osoba sídlí v Brně. Její postavení, oprávnění a organizační struktura se řídí tímto zákonem. Příjmy Komory tvoří členské příspěvky, dary a jiné příjmy. Členské příspěvky jsou soudní exekutoři povinni platit ve výši stanovené sněmem exekutorů.

Pokud jde o členství soudního exekutora v této profesní Komoře, vzniká toto dnem jmenování soudním exekutorem. Členství v Komoře zaniká odvoláním soudního exekutora, jeho smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Členy Komory však nejsou kandidáti exekutora, pověření zastupováním soudního exekutora a zaměstnanci soudního exekutora.

Exekutorská komora je složena z těchto orgánů: sněmu, prezídia, prezidenta, revizní komise, kárné komise a zkušební komise a výběrové komise. Kromě těchto orgánů může Komora zřizovat též poradní orgány. Členové orgánů Komory jsou voleni na dobu tří let.

Sněm je nejvyšším orgánem Komory, přičemž právo účastnit se sněmu má každý soudní exekutor. Sněm je svoláván prezídiem Komory zpravidla jednou za dva roky. Sněm je schopen se usnášet tehdy, jestliže je přítomna alespoň nadpoloviční většina soudních exekutorů zapsaných v seznamu soudních exekutorů. Aby bylo usnesení sněmu platné, je třeba, aby zde byl souhlas většina přítomných soudních exekutorů zapsaných v seznamu soudních exekutorů. Úkolem sněmu je zejména volit přímou a tajnou volbou na dobu tří let z řad soudních exekutorů členy prezídia Exekutorské komory, jejich náhradníky a členy ostatních orgánů Exekutorské komory a současně je též příp. i odvolat. Kromě toho je úkolem sněmu zejména projednat a schválit zprávu o činnostech orgánů Exekutorské komory, přijímat organizační, volební, zkušební, kárný a kancelářský řád, schvalovat rozpočet a hospodaření Exekutorské komory atd.

Prezídium představuje řídící a výkonný orgán Exekutorské komory. Prezídium je složeno z 5 členů a 5 náhradníků. Úkolem prezídia je zvolit a příp. odvolat ze svých členů prezidenta a viceprezidenta Exekutorské komory. Prezídium svolává prezident Exekutorské komory zpravidla jednou za měsíc, nejméně jednou za tři měsíce. Nutno dodat, že členství v prezídiu Exekutorské komory není slučitelné s členstvím v revizní nebo kárné komisi. Úkolem prezídia je zejména chránit a prosazovat zájmy soudních exekutorů, dohlížet na činnost soudních exekutorů a jejich zástupců, organizovat odborné vzdělávání soudních exekutorů, kandidátů a koncipientů, zajišťovat publikační, studijní, dokumentační a informační povinnost, vést seznamy soudních exekutorů, kandidátů, koncipientů a ustanovených zástupců soudních exekutorů atd.

Pokud jde o prezidenta Exekutorské komory, třeba zejména připomenout, že tento zastupuje Komoru navenek a jedná jejím jménem ve všech věcech. Dále též řídí jednání sněmu, svolává prezídium Komory nejméně jednou za tři měsíce a řídí jeho jednání. Současně je oprávněn činit v době mezi zasedáními prezídia rozhodnutí v působnosti prezídia, která nesnesou odkladu, příp. i další nezbytná opatření a rozhodnutí nezbytná k zajištění řádné činnosti orgánů Komory. Prezident může být zastoupen viceprezidentem Komory.

Z pěti členů je složena revizní komise Exekutorské komory. V čele komise stojí předseda, kterého zastupuje místopředseda. Úkolem revizní komise je přezkoumat hospodaření Komory a podávat zprávu o výsledku hospodaření Komory sněmu soudních exekutorů a schvalovat roční závěrečný účet Komory. Členství v revizní komisi není slučitelné s členstvím v prezídiu Komory a s členstvím v kárné komisi.

Oproti tomu z devíti členů je složena kárná komise. V čele komise stojí předseda, kterého zastupuje místopředseda. Činnost této komise, tedy včetně jejího řízení, rozhodování a dalších je upravena kárným řádem. Členství v této komisi není slučitelné s členstvím v prezídiu Komory a s členstvím v revizní komisi.

Z patnácti členů je složena zkušební komise Exekutorské komory. V čele komise stojí předseda, kterého zastupuje místopředseda. I činnost této komise je upravena v oblasti řízení, rozhodování a dalších činností zkušebním řádem.

V kontextu s výše zmíněným nutno ještě dodat, že Exekutorská komora ČR vede centrální evidenci pravomocně nařízených exekucí. Tato centrální evidence je veřejný seznam, který je veden, provozován a spravován touto Komorou.

Pokud jde o počet soudních exekutorů – ve své podstatě tedy členů této Exekutorské komory, je pro jejich počet stanovena zásada numerus clausus – uzavřený počet – stejně jako v případě notářů a jejich počet může být navyšován toliko prováděcím předpisem, tj. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti.

§ 7

(1) Státní dohled nad exekuční činností, nad činností exekutora podle § 74 odst. 1 písm. c) a § 76a, nad nakládáním se zvláštním účtem podle § 46 odst. 5 a § 75 odst. 2 a nad nakládáním s prostředky na zvláštním účtu vykonává Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“). Ministerstvo provádí státní dohled z vlastního podnětu nebo na základě písemných podnětů právnických nebo fyzických osob.

(2) Ministerstvo při výkonu státního dohledu prověřuje zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního řízení.

(3) Ministerstvo je při výkonu státního dohledu oprávněno

a)  provádět pravidelné kontroly exekutorských úřadů,

b)  nahlížet do spisů, listin a evidenčních pomůcek exekutora, pořizovat si z nich výpisy a kopie,

c)  požadovat ve lhůtě, kterou stanoví, písemné vyjádření exekutora k věci, která je předmětem státního dohledu,

d)  požadovat ústní vysvětlení exekutora, popřípadě jeho zaměstnance k věci, která je předmětem státního dohledu, pokud písemné vyjádření podle písmene c) není nutné nebo je nedostatečné,

e)  vstupovat do prostor exekutorského úřadu,

f)  nahlížet do listin a informačních systémů exekutora, které obsahují údaje o nakládání se zvláštním účtem podle § 46 odst. 5 nebo podle § 75 odst. 2 anebo o nakládání s prostředky na zvláštním účtu, pořizovat si z nich výpisy a kopie.

(4) Exekutor je povinen ministerstvu při výkonu státního dohledu poskytnout požadovanou součinnost tím, že

a)  zašle ve lhůtě stanovené ministerstvem kopie požadovaných listin nebo údaje podle odstavce 3 písm. f), případně na dobu nezbytně nutnou spis,

b)  poskytne písemné vyjádření podle odstavce 3 písm. c),

c)  na předvolání se dostaví k podání ústního vysvětlení podle odstavce 3 písm. d).

(5) Komora vykonává dohled nad činností exekutora, nad řízením činnosti exekutorského úřadu a nad dodržováním povinností stanovených exekutorovi zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Pro výkon dohledu platí obdobně odstavce 3 a 4.

(6) Státní dohled nad exekuční činností a nad činností podle § 74 odst. 1 písm. c) vykonává rovněž předseda okresního soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován; jde-li o státní dohled v jednotlivé věci, též předseda soudu příslušného podle § 45 (dále jen „exekuční soud“). Pro výkon státního dohledu předsedou okresního soudu se použijí obdobně odstavce 2 až 4. Předseda okresního soudu provádí státní dohled i na základě písemných podnětů právnických nebo fyzických osob. Předseda okresního soudu může pověřit výkonem státního dohledu místopředsedu soudu. Jednotlivými úkony při výkonu státního dohledu může předseda okresního soudu pověřit vyššího soudního úředníka.

§ 7a

(1) Drobné nedostatky v exekuční a další činnosti exekutora, drobné nedostatky v činnosti exekutorského kandidáta (dále jen „kandidát“) nebo exekutorského koncipienta (dále jen „koncipient“) nebo drobné poklesky v chování ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi písemně vytkne.

(2) Neprokáže-li se, že exekutor provedl veškerá opatření, která lze po něm spravedlivě požadovat při řízení exekutorského úřadu podle § 13 odst. 1, vytkne ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu exekutorovi i drobné nedostatky v činnosti nebo drobné poklesky v chování jeho zaměstnanců.

komentář k § 7 a 7a

     Státní dohled

Pokud jde o státní dohled nad činností soudních exekutorů, je nutno konstatovat, že tento dohled je na základě oprávnění založených tímto zákonem a tzv. kompetenčním zákonem prováděn Ministerstvem spravedlnosti. V rámci vnitřních kompetencí tohoto ministerstva je tato oblast dohledu svěřena odboru dozoru. Díky této právní úpravě pak ministr spravedlnosti uplatňuje své kompetence vůči Exekutorské komoře ČR, popř. vůči jednotlivým soudním exekutorům. Hodí se ještě uvést, že na základě dohledové činnosti pak náleží ministru spravedlnosti a předsedům okresních soudů postavení kárného žalobce v souladu s § 117 odst. 2 písm. a), d) a e) zákona. To ovšem nevylučuje, aby ministr též pověřil pracovníky odboru dozoru jednotlivými úkony v rámci provádění státního dohledu nad výkonem exekuční činnosti u jednotlivých soudních exekutorů. Při výkonu tohoto státního dohledu je pak prověřována zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délka exekučního řízení. Dohled nad činností soudních exekutorů pak spočívá např. v provádění pravidelných kontrol exekutorských úřadů, nahlížení do exekutorských spisů, listin a evidenčních pomůcek a dalších činností, které jsou uvedeny v tomto paragrafu zákona. Soudní exekutor musí při výkonu tohoto dohledu poskytnout požadovanou součinnost. Jak vyplývá z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 14 Kse 6/2014-376 pravomoci Ministerstva spravedlnosti a Exekutorské komory ČR nahlížet do elektronických spisů soudního exekutora odpovídá povinnost soudního exekutora buď přidělit svého zaměstnance, který by s využitím svých přístupových práv provedl kontrolující osoby všemi exekučními spisy, které by kontroloři požadovali, anebo zřídit přístupová práva pro samotné kontrolující osoby.

Dohled nad činností soudních exekutorů nevykonává toliko Ministerstvo spravedlnosti, nýbrž i Exekutorská komora ČR. Avšak Exekutorská komora sama o sobě postavení kárného žalobce nemá a její aktivita v této oblasti se může omezit jen na to, aby podávala podněty kárným žalobcům v souladu s § 117 odst. 2 zákona. Zákonodárce dále vychází z toho, že Komora vykonává dohled nad činností soudních exekutorů v podobě kontroly činnosti exekutorského úřadu a kontrolou dodržování povinností stanovených exekutorovi tímto zákonem, dalšími zákony, včetně zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Zákon vychází z koncepce, která předpokládá, že kontrola ze strany Exekutorské komory ČR bude prováděna obdobnými postupy jako již zmíněný státní dohled ze strany Ministerstva spravedlnosti. Na rozdíl od ministerstva by však Komora měla více dbát i na dodržování příslušných etických zásad spojených s výkonem této profese.

Zákonodárce pamatuje též na rozšíření dohledu nad činností soudních exekutorů, což je dáno i tím, že státní dohled nad exekuční činností a nad další činností soudních exekutorů vykonává rovněž předseda okresního soudu, do jehož obvodu je soudní exekutor jmenován. Jde-li o státní dohled v jednotlivé věci, též předseda soudu příslušného podle věcné a místní příslušnosti. I tento státní dohled by měl být prováděn obdobnými postupy jako státní dohled ze strany Ministerstva spravedlnosti. Při výkonu tohoto státního dohledu může předseda okresního soudu provádět tento dohled na základě písemných podnětů fyzických nebo právnických osob a je oprávněn výkonem tohoto dohledu pověřit místopředsedu soudu. Předseda okresního soudu je dále oprávněn jednotlivými úkony při výkonu tohoto dohledu pověřit vyššího soudního úředníka.

     Drobné nedostatky v exekuční a další činnosti

V § 7a zákona je upraven postup pro případ zjištění drobných nedostatků v exekuční a další činnosti soudního exekutora, popř. zaměstnanců tohoto soudního exekutora. Jsou-li tyto nedostatky takto Komorou soudních exekutorů, popř. předsedou okresního soudu v chování uvedených osob zjištěny, budou jim písemně vytknuty. Již ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 173/­2015 Nejvyšší správní soud zaujal názor, že výtka se uděluje za drobné nedostatky v exekuční a další činnosti soudního exekutora, drobné nedostatky v činnosti exekutorského kandidáta nebo exekutorského koncipienta nebo drobné poklesky v jejich chování a na její vydání nelze aplikovat část druhou a třetí správního řádu, neb se na její vydání vztahují toliko základní zásady činnosti správních orgánů v § 2 až § 8 správního řádu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 8/2021 přitom vyplývá, že „výtka je úkonem vydávaným v oblasti veřejné správy, přičemž se jedná o opatření věcně spadající do oblasti státního dohledu nad činností soudních exekutorů prováděné Ministerstvem spravedlnosti, respektive jinými orgány. Nejedná se tedy o výkon moci soudní, jako je tomu u kárného řízení, kteréžto je podle kárného řádu prováděno nezávislými a nestrannými soudy, konkrétně kárným senátem Nejvyššího správního soudu… V případě výtky dohledové orgány naopak samy provádějí jak postup před udělením výtky, tak i samotnou výtku udělují – mají tedy postavení rozhodujících orgánů. V rozsudku sp. zn. 5 As 321/­2020 Nejvyšší správní soud dále upřesnil, že institut výtky umožňuje postihnout soudního exekutora za drobné nedostatky v exekuční a další činnosti nebo drobné poklesky v jeho chování (tedy takové chování, jež nedosahuje intenzity kárného provinění). Prostřednictvím institutu výtky je tedy dohledovému orgánu umožněno flexibilně postihnout méně závažné nedostatky a v zásadě pouze poskytnout formalizovanou informaci o tom, že došlo ze strany soudního exekutora k určitému pochybení. Proces udělování výtky není upraven v exekučním řádu a nedopadá na něj ani úprava správního procesu obsažená ve správním řádu (výjimkou jsou pouze základní zásady činnosti správních orgánů – k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 79/­2016). Městský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 8 A 3/2019 upřesnil, že pokud jde o proces udělení výtky i v tomto případě považuje soud za rozhodné, že se podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 4 As 173/­2015-31, při ukládání výtky uplatňují pouze základní zásady činnosti správních orgánů upravené v § 2 až § 8 správního řádu. Udělení výtky tak nepodléhá procesu upravenému v části druhé a třetí správního řádu… Formální náležitosti výtky je tak nutno posuzovat pouze a jenom s ohledem na tyto základní zásady a dále s ohledem na pojetí výtky jako neformálního manažerského nástroje řešení méně závažných pochybení. Dle náhledu soudu lze z tohoto východiska pro formální náležitosti výtky dovodit pouze to, že z rozhodnutí o udělení výtky musí být patrno, (1) že se jedná o výtku, (2) že tato výtka byla udělena podle § 7a exekučního řádu, (3) jaké osobě, respektive exekutorovi byla výtka uložena, (4) jaká ustanovení exekučního řádu, případně jiného právního předpisu byla jednáním exekutora porušena a (5) na základě jakých skutečností žalovaný dospěl k závěru o porušení povinností exekutora, tj. stručné odůvodnění. Jiné požadavky na formální náležitosti výtky (např. výslovné označení, že se jedná o rozhodnutí, podrobné odůvodnění výtky, poučení o opravném prostředku, apod.) nelze vzhledem k pojetí výtky a základním zásadám činnosti správních orgánů dovozovat. V jiném svém rozsudku sp. zn. 3 A 194/­2019 Městský soud v Praze ještě upřesnil, že proces udělení výtky není v žádném zákonném předpisu výslovně upraven, tudíž o výtce není vedeno řízení ve smyslu řízení před kárným senátem dle zákona č. 7/2002 Sb.… a udělení výtky se neřídí žádným takto formálním procesem ukládání… V rozsudku sp. zn. 9 As 79/­2016 Nejvyšší správní soud upřesnil, že efektivní využívání výtky vedoucím či dohledovým orgánem je totiž myslitelné právě a pouze za podmínky, že zůstane zachována určitá neformálnost jejího ukládání. Vytýkané pochybení v chování či v práci bývá zpravidla evidentní, nevyžaduje rozsáhlé a složité zjišťování a výchovný účinek ukládané výtky je podtržen tím, že orgán ukládající výtku reaguje bezprostředně a rychle. Nesouhlasí-li osoba, které byla takto uložena výtka, s tímto rozhodnutím, může se proti takové výtce bránit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s., jak vyplývá např. z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 79/­2016-41. Komentované ustanovení zákona neuvádí, že by výtku bylo nutno uložit v určité lhůtě. Takovou lhůtu ostatně neobsahují ani ustanovení, která se týkají výtek ukládaným příslušníkům dalších právních profesí, např. § 47 zákona č. 358/­1992 Sb., notářský řád, či § 30 odst. 3 zákona č. 283/­1993 Sb., o státním zastupitelství – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 8/2021. Zákonodárce počítá rovněž i s koncepcí, že soudní exekutor má možnost se z vytýkaných nedostatků vyvinit. Hodí se ještě doplnit, že zákonem č. 286/­2021 Sb. byla zakotvena možnost, aby soudnímu exekutorovi bylo možno vytknout jednání všech zaměstnanců jeho kanceláře.

§  Z judikatury

     …výtka je svou povahou nejmírnějším stupněm kárného opatření (v obecném smyslu slova), jehož účelem je možnost flexibilně postihnout ty nedostatky, jež svojí menší závažností neodůvodňují zahájení kárného řízení. Výtka není tak závažným opatřením jako snížení platu či odvolání z funkce – nepostihuje majetek či svobodu, ale toliko čest, čímž se podobá důtce. Uložená výtka je do jisté míry formalizovanou informací o tom, že došlo ze strany exekutora k určitému pochybení. (…) Přestože je výtka opatřením svou povahou blízkým kárnému opatření napomenutí či důtky, zároveň se jedná i o manažerský nástroj předsedy soudu, vedoucího státního zástupce či dohledových orgánů, který umožňuje zejména udržovat disciplínu a pracovní morálku v rámci justice, řešit drobná pochybení nebo napravovat nesprávné metodické postupy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 4 As 173/­2015

     Výtka stojí svou povahou někde uprostřed tří možných opatření, jimiž disponuje příslušný dohledový orgán při zjištění porušení profesních povinností dotčené osoby. Jde o opatření v obecném smyslu tohoto slova, rozumíme-li jím reakci na jakékoliv porušení povinností příslušníka dané profese zakládající jeho odpovědnost. Účelem výtky je možnost flexibilně postihnout takové nedostatky a poklesky, jež svojí menší závažností neodůvodňují zahájení kárného řízení. V praxi se zpravidla jedná o kratší a ojedinělé průtahy v řízení, drobná porušení procesních předpisů, drobné poklesky v chování, které odporují etickým zásadám (např. nevhodné chování vůči účastníkům řízení a dalším osobám, ojedinělé požití alkoholu v pracovní době apod.).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2018, sp. zn. 9 As 79/­2016

§ 8

Ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“)

a)  odvolává a na návrh Komory jmenuje exekutory,

b)  po projednání s Komorou určuje počet exekutorských úřadů v obvodu každého okresního soudu a zřizuje a ruší exekutorské úřady; zrušit lze pouze exekutorský úřad, který nebyl obsazen nebo byl uvolněn,

c)  může rozhodnout o výměně sídla exekutorů, kteří byli jmenováni do obvodu různých okresních soudů, a to na návrh Komory a se souhlasem těchto exekutorů; výměnou sídla exekutorů není dotčeno pověření podle § 43a,

d)  jmenuje jednu třetinu členů zkušební komise a dvě třetiny členů kárné komise z řad soudců,

e)  vyhlašuje výběrové řízení za podmínek stanovených v § 10 odst. 6 a 7 a podává návrh na členy výběrové komise podle § 115a odst. 1.

komentář k § 8

Ministr spravedlnosti je oprávněn na návrh Exekutorské komory jmenovat a odvolávat soudní exekutory, po projednání s Exekutorskou komorou určit či zvýšit počet exekutorských úřadů v obvodu každého okresního soudu a jejich případnou změnu, na návrh Exekutorské komory může přeložit soudní exekutory s jejich souhlasem do obvodu jiného okresního soudu, dále je oprávněn jmenovat z řad soudců jednu třetinu členů zkušební a dvě třetiny členů kárné komise a v neposlední řádě též vyhlásit výběrové řízení za podmínek stanovených v § 10 odst. 2 tohoto zákona a podávat návrh na členy výběrové komise podle § 115a odst. 1 tohoto zákona. Ministr spravedlnosti může též zřizovat a rušit exekutorské úřady, přičemž exekutorský úřad však může zrušit jen tehdy, nebyl-li takový úřad obsazen anebo byl uvolněn. Třeba ještě dodat, že při stanovování počtu exekutorských úřadů by měl ministr spravedlnosti vycházet zpravidla z těch faktorů, které samy o sobě ovlivňují množství věcí, které musí exekutor při své činnosti vyřizovat. Půjde tedy např. o velikost obvodu soudu, do něhož je soudní exekutor takto jmenován, počet obyvatel a právnických osob, které se v tomto obvodu nacházejí apod. Ministr spravedlnosti může rozhodovat o výměně sídla exekutorů, kteří byli jmenováni do obvodu různých okresních soudů, a to na návrh Komory a se souhlasem exekutorů. Zákonodárce v této souvislosti blíže upřesnil, že výměnou sídla exekutorů není dotčeno jejich pověření dle § 43a zákona.

Důležité

     Od 1. 1. 2022 tak zákonodárce oproti dřívější právní úpravě nahradil původní úpravu přeložení soudního exekutora do neobsazeného úřadu v obvodu jiného okresního soudu výměnou sídla exekutorů. Po přijetí této právní úpravy by navíc neměly vznikat pochybnosti o tom, že tito exekutoři si i nadále ponechávají po výměně sídla spisy, na základě nichž byli již původně pověřeni vedením exekuce a toto oprávnění jim zůstává i nadále zachováno.

Podíváme-li se na kompetence ministra spravedlnosti, jsou do určité míry omezeny tak, že ve většině případů musí ministr vyčkat předchozího rozhodnutí Exekutorské komory. Jinak může ministr, resp. jeho ministerstvo do činnosti Exekutorské komory zasahovat nepřímo, např. v podobě ekonomického tlaku a podmínek pro činnost soudních exekutorů – typicky změnou prováděcích předpisů, které upravují výši odměn soudních exekutorů anebo podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou právě v souvislosti s exekuční činností.

Oproti tomu významnější pozici má ministr spravedlnosti při jmenování členů zkušební a kárné komise a hlavně v oblasti vyhlašování výběrových řízení a návrhu na členy výběrové komise. Zde se předpokládá, že ministr může vyhlásit výběrové řízení na obsazení uvolněného exekutorského úřadu a jmenovat soudního exekutora bez předchozího návrhu Exekutorské komory v případě, kdy by byla např. tato Komora nečinná. Vedle toho je ministr spravedlnosti oprávněn bez jakéhokoli projednání s Komorou jmenovat jednu třetinu členů zkušební komise a dvě třetiny členů kárné komise z řad soudců.

§ 8a

(1) Komora je povinna do 30 dnů předložit ministerstvu veškeré stavovské předpisy přijaté jejími orgány. Tím není dotčeno ustanovení § 110 odst. 8.

(2) Má-li ministr za to, že stavovský předpis Komory je v rozporu se zákonem, je oprávněn podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho přijetí návrh na jeho přezkoumání soudem.

§ 8b

Komora na požádání zašle neprodleně ministerstvu stejnopis aktu Komory, jakož i související listiny.

§ 8c

(1) Odporuje-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření Komory zákonu nebo jinému právnímu předpisu a nejde-li o stavovský předpis, může ministerstvo takový akt Komory zrušit. Rozklad nemá odkladný účinek.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního, rodinného nebo pracovního práva. Dále se ustanovení odstavce 1 nepoužije na rozhodnutí a jiné úkony Komory učiněné podle správního řádu nebo podle zákona o správě daní a poplatků.

§ 8d

(1) Poruší-li Komora opakovaně závažným způsobem povinnost stanovenou jí zákonem, může ministr rozhodnout o nucené správě Komory. Proti rozhodnutí o nucené správě nelze podat rozklad. Prvním úkonem v řízení o zavedení nucené správy může být vydání rozhodnutí o nucené správě Komory. Ministr může rozhodnutí o nucené správě Komory změnit.

(2) Dnem, kdy rozhodnutí o nucené správě Komory nabude právní moci, se v rozsahu stanoveném v tomto rozhodnutí pozastavuje výkon funkce orgánů Komory, vyjma podání žaloby k soudu proti tomuto rozhodnutí. Rozhodování o věcech náležejících do působnosti orgánů Komory tímto okamžikem přechází v rozsahu, v němž byl výkon jejich funkce pozastaven, na ministerstvo. Ministerstvo v těchto věcech jedná jménem Komory navenek v rozsahu stanoveném v rozhodnutí o nucené správě Komory.

(3) Pokud nebyl výkon funkce orgánů Komory pozastaven nebo v rozsahu, v němž nebyl pozastaven, mohou tyto orgány ve věcech náležejících do jejich působnosti rozhodovat pouze se souhlasem ministerstva, jinak je takové rozhodnutí neplatné. Ve věcech, v nichž ministerstvo nejedná jménem Komory navenek, může Komora právně jednat jen se souhlasem ministerstva, jinak jsou taková právní jednání neplatná. Věta první a druhá se nevztahují na podání žaloby k soudu proti rozhodnutí o zavedení nucené správy Komory.

(4) Náklady spojené s výkonem nucené správy hradí ministerstvo.

(5) Nucená správa končí doručením rozhodnutí ministra o jejím ukončení, nejpozději uplynutím 3 let od jejího zavedení. Na nejbližším jednání sněmu podá ministerstvo zprávu o výkonu nucené správy a o stavu hospodaření a majetku Komory.

komentář k § 8a až 8d

Tato ustanovení zákona jsou obecně reakcí na problémy, které se v činnosti Exekutorské komory projevily zejména počátkem roku 2009. Ministerstvo spravedlnosti v reakci na to dospělo k závěru, že musí disponovat dostatečnými prostředky k tomu, aby byla Komora nucena mu poskytovat potřebné informace, poskytovat mu potřebnou součinnost v dalších věcech a vedle toho i vykonávat pravomoci, které jí byly svěřeny zákonem. To bylo završeno zákonem č. 183/­2009 Sb., kterým byl takto novelizován tento zákon.

Díky této právní úpravě pak Ministerstvo spravedlnosti získává možnost provádět zpřísněnou kontrolu stavovských předpisů Exekutorské komory, tedy kontrolu organizačního řádu, volebního řádu, zkušebního řádu, kancelářského řádu, včetně předpisů vydávaných prezídiem Komory, možnost Ministerstva spravedlnosti podávat návrh na přezkum stavovského předpisu k soudu, dále je Ministerstvo spravedlnosti takto oprávněno kontrolovat akty Komory, popř. tento akt zrušit.

Pokud by Exekutorská komora opakovaně závažným způsobem porušila povinnost stanovenou jí zákonem, je ministr spravedlnosti oprávněn rozhodnout o nucené správě Exekutorské komory. Jedná se o velmi razantní prostředek, který může Ministerstvo spravedlnosti použít k nápravě nezákonné činnosti této Komory. V souvislosti s účinky nucené správy by pak došlo i k pozastavení činnosti Komory, ztrátě oprávnění orgánů Komory a též k tomu, že jménem Komory by takto v rozsahu pozastavení jednalo Ministerstvo spravedlnosti.

HLAVA II

EXEKUTOR

Díl 1

Exekutor a exekutorský úřad

§ 9

(1) Exekutorem může být jmenován občan České republiky, který

a)  je plně svéprávný,

b)  získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo

1. v magisterském studijním programu právo a právní věda studiem na vysoké škole v České republice²⁸⁾, nebo

2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu²⁹⁾, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu právo a právní věda v oboru právo na vysoké škole v České republice,

c)  je bezúhonný,

d)  vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi, a

e)  složil exekutorskou zkoušku.

(2) Exekutorskou praxí se rozumí praxe exekutora, kandidáta a koncipienta podle tohoto zákona. Ministerstvo započítá zcela do exekuční praxe praxi soudce, soudce Ústavního soudu, asistenta soudce, prokurátora, advokáta, ­notáře, komerčního právníka, státního zástupce, asis­tenta státního zástupce, justičního čekatele, justičního kandidáta, právního čekatele prokuratury, advokátního kon­cipienta, notářského koncipienta, notářského kandidáta, práv­ního čekatele státního zastupitelství a práv­ního čekatele u ko­merč­ního právníka; z jiné právní praxe může započítat nejvýše 2 roky.

(3) Exekutorskou zkouškou se rozumí odborná zkouška exekutora podle tohoto zákona. Ministerstvo uzná odbornou justiční zkoušku, soudcovskou zkoušku, jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku, prokurátorskou zkoušku, advokátní zkoušku, notářskou zkoušku, profesní zkoušku na komerčního právníka a závěrečnou zkoušku právního čekatele za exekutorskou zkoušku podle tohoto zákona.

komentář k § 9

V tomto paragrafu zákonodárce stanovil podmínky, které musí konkrétní občan ČR splnit, aby mohl být jmenován soudním exekutorem. Soudním exekutorem proto může být jen občan ČR, který nabyl občanství dle zákona č. 186/­2013 Sb. Dalšími podmínkami jsou, že fyzická osoba se může soudním exekutorem stát jen tehdy, je-li úspěšná ve výběrovém řízení, tato osoba musí být plně svéprávná a může pro sebe nabývat vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem dle § 15 občanského zákoníku. Musí se jednat o osobu starší 18 let. Tato osoba nesmí být omezena ve svéprávnosti podle § 55 až § 65 občanského zákoníku. Dále se musí jednat o osobu, která má vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR, které bylo dosaženo v magisterském studijním programu právo a právní věda. V souladu s § 128 zákona je umožněno, aby předpoklad stanovený v tomto paragrafu byl splněn absolvováním právnické fakulty na území dřívějšího Československa nebo absolvováním zahraničního vysokoškolského vzdělání v oblasti práva uznaného mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána, nebo podle zvláštních předpisů. Pokud jde o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, pak nutno dodat, že na žádost absolventa této školy vydává osvědčení Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy za předpokladu, že je ČR vázána mezinárodní smlouvou a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno. V ostatních případech pak tato kompetence náleží rektoru veřejné vysoké školy.

Soudní exekutor musí kromě již uvedeného splnit též podmínku bezúhonnosti. Součástí splnění této podmínky je i předpoklad, že fyzická osoba nebyla odsouzena za úmyslný (a v některých případech i za nedbalostní) trestný čin. Ministerstvo spravedlnosti však může v daném kontextu stanovit i další podmínky, kterými je nutno tuto bezúhonnost prokazovat. Tedy např. i podmínku, že s uchazečem o post soudního exekutora není vedeno kárné řízení.

Kromě již uvedeného je další podmínkou k výkonu funkce soudního exekutora i exekutorská praxe. Tato praxe je tříletá a může spočívat ve výkonu praxe soudního exekutora, přičemž do této praxe lze započítat i praxi v právnických profesích, které jsou vyjmenovány v § 9 odst. 2 zákona. Bude-li se jednat o jinou právní praxi, tak zde je třeba upozornit, že tato může být započítána v maximálním rozsahu 2 let.

Posledním nezbytným předpokladem k výkonu funkce soudního exekutora je složení profesní exekutorské zkoušky. Tato exekutorská zkouška je skládána po uplynutí přechodného období dle § 132 zákona uchazeči o funkci soudního exekutora, kteří vykonali alespoň po dobu jednoho roku (mají-li započtenou jinou právnickou praxi) funkci exekutorského koncipienta, nebo těmi, kteří vykonávali přípravnou praxi v jiné právnické profesi (např. advokátního koncipienta). Stavovský předpis Exekutorské komory pak stanoví podrobnosti o průběhu této zkoušky. V tomto zkušebním řádu jsou pak stanoveny další podrobnosti, včetně např. složení a působnosti zkušební komise. Exekutorská komora vydává seznam předpisů, jejichž znalost je u soudního exekutora nezbytná, a tudíž je vyžadována i u zkoušky. Zkouška se skládá z písemné a ústní části. V písemné části uchazeč o tuto funkci vypracovává podle zadání tři písemnosti. Písemná část zkoušky je neveřejná. Naopak ústní část zkoušky je veřejná. Výsledek zkoušky může být senátem hodnocen buď jako „prospěl“ anebo „neprospěl“. Pokud uchazeč bude hodnocen stupněm „neprospěl“, může zkoušku dvakrát opakovat. Uchazeči, který byl hodnocen stupněm „prospěl“, bude vydáno osvědčení o složení zkoušky.

§ 10

(1) Komora vyhlásí výběrové řízení nejpozději do 1 měsíce od uvolnění exekutorského úřadu nebo, jde-li o zřízení nového exekutorského úřadu, do 1 měsíce poté, kdy ministerstvo Komoře zřízení exekutorského úřadu oznámí. Komora může vyhlásit výběrové řízení i tehdy, není-li exekutorský úřad obsazen z jiného důvodu.

(2) Komora vyhlásí opakované výběrové řízení do 6 měsíců od uvolnění exekutorského úřadu nebo do 6 měsíců poté, co je jí oznámeno zřízení exekutorského úřadu, případně od vyhlášení výběrového řízení podle odstavce 1 věty druhé, nejdříve však poté, co bylo způsobem podle odstavce 3 písm. b) ukončeno výběrové řízení podle odstavce 1.

(3) Výběrové řízení podle odstavců 1 a 2 je ukončeno

a)  vydáním rozhodnutí prezidia Komory o tom, který uchazeč se ve výběrovém řízení umístil na prvním místě nebo kteří uchazeči uspěli tak, že splňují předpoklady pro své jmenování,

b)  vydáním rozhodnutí prezidia Komory o tom, že ve výběrovém řízení neuspěl žádný uchazeč z důvodu, že nesplnil předpoklady pro své jmenování,

c)  marným uplynutím lhůty k doručení přihlášky do výběrového řízení nebo

d)  vyřazením přihlášek všech přihlášených účastníků z výběrového řízení.

(4) Návrh na jmenování exekutora podává na základě výběrového řízení ministrovi Komora do 1 měsíce od ukončení výběrového řízení podle odstavce 3 písm. a). Ministr jmenuje exekutora do exekutorského úřadu na návrh Komory do 1 měsíce od doručení návrhu na jmenování exekutora, a to do obvodu okresního soudu. Rozhodnutí podle odstavce 3 písm. a) nebo b) nebo informaci o skutečnostech podle odstavce 3 písm. c) nebo d) zašle Komora ministerstvu do 1 měsíce od ukončení výběrového řízení.

(5) Nepodá-li Komora návrh na jmenování exekutora nebo nezašle-li Komora rozhodnutí podle odstavce 3 písm. a) nebo b) nebo informaci o skutečnostech podle odstavce 3 písm. c) nebo d) ve lhůtách podle odstavce 4, může ministerstvo vyzvat Komoru ke splnění povinnosti podle odstavce 4 a určit jí přiměřenou dodatečnou lhůtu.

(6) Ministr může vyhlásit výběrové řízení a na jeho základě jmenovat exekutora i bez návrhu Komory,

a)  nevyhlásí-li Komora výběrové řízení nebo opakované výběrové řízení ve stanovené lhůtě,

b)  nepodá-li Komora ministrovi návrh na jmenování exekutora v dodatečné lhůtě určené ve výzvě ministerstva, ačkoliv ve výběrovém řízení bylo rozhodnuto podle odstavce 3 písm. a), nebo

c)  nezašle-li Komora ministerstvu v dodatečné lhůtě určené ve výzvě ministerstva rozhodnutí podle odstavce 3 písm. a) nebo b) nebo informaci o skutečnostech podle odstavce 3 písm. c) nebo d).

(7) Do výběrového řízení se může v lhůtě určené tím, kdo výběrové řízení vyhlásil, přihlásit každý, kdo splňuje podmínky podle § 9.

komentář k § 10

     Výběrové řízení

Aby mohl být soudní exekutor, který při výkonu exekuční činnosti požívá statut úřední osoby, jmenován do svého úřadu, musí být naplněny podmínky dle § 9 zákona. Z výběrového řízení na obsazení této pozice by měl vzejít jen nejvhodnější uchazeč, který je následně na návrh Komory jmenován do konkrétního exekutorského úřadu. V tomto ustanovení zákona je upraven rámec postupu Komory a Ministerstva spravedlnosti při samotné organizaci výběrového řízení a jmenování exekutora do konkrétního úřadu.

Samotné výběrové řízení je vyhlašováno a organizováno prezídiem Komory, která též jmenuje ad hoc členy příslušné výběrové komise. Výběrová komise je složena ze 6 členů, přičemž 2 její členové jsou z řad soudních exekutorů, 2 z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu, v jehož obvodu se nachází okresní soud, do jehož obvodu by měl být soudní exekutor jmenován, a 2 členové pocházejí z řad zaměstnanců Ministerstva spravedlnosti.

Komora je povinna uskutečnit samotné výběrové řízení do 1 měsíce od uvolnění exekutorského úřadu anebo do 1 měsíce poté, kdy dojde ke zřízení nového úřadu. V této lhůtě musí též zveřejnit vyhlášení výběrového řízení k obsazení konkrétního exekutorského úřadu a stanovit podmínky, které musí uchazeč o tento úřad splnit, včetně místa a lhůty k podání přihlášky apod. Pokud jde o obsahové náležitosti vyhlášení výběrového řízení, tvoří je: datum a místo slyšení, označení exekutorského úřadu, který má být takto obsazen, předpoklady pro jmenování soudním exekutorem, místo, kde Komora přijímá přihlášky do výběrového řízení, včetně způsobu přijetí těchto přihlášek, lhůta k doručení přihlášky, která činí 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o vyhlášení výběrového řízení a výši účastnického poplatku za podání přihlášky, včetně způsobu úhrady a doby splatnosti tohoto poplatku i podmínek pro jeho vrácení. Součástí tohoto výběrového řízení je pak posouzení přihlášky a ekonomického plánu zajištění chodu exekutorského úřadu, psychologicko-diagnostické vyšetření a samotné slyšení uchazeče před komisí.

 Zákon pamatuje i na opakované výběrové řízení. Takové výběrové řízení musí prezidium Komory vyhlásit tehdy, jestliže původní výběrové řízení skončilo marně některým ze způsobů, které jsou uvedeny v § 10 odst. 3 písm. a) až d) zákona. K zamezení průtahů při obsazování exekutorských úřadů v případě organizace opakovaného výběrového řízení pak zákonodárce stanovil lhůtu 6 měsíců od uvolnění úřadu nebo oznámení o jeho zřízení.

     Ukončení výběrového řízení

Je pamatováno i na problematiku ukončení výběrového řízení. Proběhne-li výběrové řízení úspěšně, pak výběrová komise na závěr výběrového řízení přikročí ke stanovení pořadí uchazečů dle jejich úspěchu v tomto řízení. Může se jednat jen o osoby, které splňují podmínky dle § 9 zákona. Odmítne-li však uchazeč složit slib nebo takový slib složí s výhradou, je tu překážka pro jeho jmenování do funkce a ministr jmenuje do takového úřadu uchazeče, který se ve výběrovém řízení umístil na dalším místě v pořadí za uchazečem, který takto odmítl složit požadovaný slib anebo jej složil s výhradou. Zákon počítá i s tím, že výběrové řízení skončí s tím, že žádný z přihlášených uchazečů nesplní dle názoru komise předpoklady pro jmenování soudním exekutorem (např. proto, že nemá dostatečné manažerské schopnosti). Výběrové řízení může také být ukončeno z důvodu, že uplynula lhůta pro podání přihlášky a nepřihlásil se žádný uchazeč. Pádným důvodem k ukončení výběrového řízení však může být i ten fakt, že jsou z něho vyřazeny přihlášky všech uchazečů – ať již z důvodu, že účastníci nesplnili zákonem stanovené podmínky anebo podali přihlášku, která nesplnila předepsané obsahové a formální náležitosti. V takovém případě pak Komora vyzývá k doplnění přihlášky a uvádí, v jakém rozsahu je nezbytné takovou přihlášku doplnit. Pakliže se tak nestane do 7 dnů ode dne doručení výzvy, tj. uchazeč takovou přihlášku v této lhůtě v požadovaném rozsahu nedoplní, Komora mu následně písemně oznámí, že byl z výběrového řízení vyřazen, spolu s uvedením důvodů, proč se tak stalo. Obdobný postup následuje v případě, že uchazeč nezaplatil účastnický poplatek. Hodí se dodat, že o vyřazení přihlášky musí rozhodnout prezídium Komory a o případném odvolání proti tomuto postupu je pak kompetentní rozhodnout prezident Komory.

     Úspěšný uchazeč

Úspěšný uchazeč je do funkce soudního exekutora, resp. do úřadu jmenován ministrem spravedlnosti. Ministr jmenuje takového uchazeče na návrh Komory, přičemž jmenování by mělo být uskutečněno do 1 měsíce poté, kdy je ministrovi takový návrh doručen. Před svým jmenováním musí tento uchazeč složit bez jakýchkoli výhrad předepsaný slib do rukou ministra v souladu s § 12 odst. 1 zákona. Složil-li uchazeč předepsaný slib a je do svého úřadu jmenován, musí dle § 11 v souvislosti s výkonem své funkce uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu. Krátce po svém jmenování je soudní exekutor zařazen do seznamu soudních exekutorů. Podrobnější údaje o osobě soudního exekutora je možno následně nalézt v seznamu soudních exekutorů, kde jsou mj. evidovány údaje o dni, kdy došlo ke jmenování příslušného exekutora do exekutorského úřadu, je zde obsaženo jeho jméno, příjmení a akademický titul, identifikační číslo, adresa jeho sídla apod. V tomto seznamu však není pro účely veřejnosti uváděno rodné číslo a bydliště soudního exekutora, popř. další údaje osobní povahy.

Pakliže by Komora nepodala ministru spravedlnosti návrh na jmenování soudního exekutora do 1 měsíce po skončení výběrového řízení anebo by se neuskutečnilo zmíněné výběrové řízení ve stanovené lhůtě, je Ministerstvo spravedlnosti oprávněno vyzvat Komoru ke splnění takové povinnosti a současně jí k tomu stanovit i přiměřenou lhůtu. Ministerstvo ale též může vyhlásit výběrové řízení a na základě výsledků tohoto výběrového řízení jmenovat soudního exekutora i bez návrhu Komory. Zákonodárce umožňuje, aby Ministerstvo spravedlnosti přistoupilo k vyhlášení výběrového řízení i bez vydání předchozí výzvy Komoře, což má zajistit efektivní fungování exekutorských úřadů i za situace, kdy Komora nebude plnit své základní povinnosti a poslání.

     Přihlášení se do výběrového řízení

Chce-li se konkrétní uchazeč přihlásit do výběrového řízení na obsazení místa soudního exekutora, musí splňovat vždy podmínky stanovené tímto zákonem. Zejména musí být občanem České republiky, který má neomezenou svéprávnost, může se prokázat úplným VŠ vzděláním na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR, je bezúhonný, vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi a složil exekutorskou zkoušku. Tento uchazeč současně s tím podává i přihlášku do výběrového řízení, která obsahuje: jméno, příjmení, akademické tituly a místo trvalého pobytu uchazeče, datum a místo narození uchazeče, údaj o státním občanství, označení exekutorského úřadu, který má být takto obsazen, adresu pro doručování, není-li shodná s adresou místa trvalého pobytu uchazeče. Spolu s přihláškou musí uchazeč ještě předložit originál nebo úředně ověřenou kopii dokladu o získání úplného VŠ vzdělání, výpis z rejstříku trestů ne starší než 3 měsíce k datu podání přihlášky, doklad o délce dosavadní právní praxe, popř. potvrzení o započtení právní praxe nebo jiné právní praxe v souladu s § 9 odst. 2 zákona, doklad o složení exekutorské zkoušky nebo doklad o uznání jiné zkoušky dle § 9 odst. 3 zákona, profesní životopis, ekonomický plán zajištění chodu exekutorského úřadu a souhlas se zpracováním osobních údajů.

§ 11

(1) Exekutor může vykonávat svou činnost pouze, jestliže

a)  složil slib do rukou ministra,

b)  uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti.

(2) Exekutor je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, a prokázat se stejnopisem nebo ověřenou kopií této smlouvy Komoře do 30 dnů po svém jmenování exekutorem. Jestliže exekutor zaměstnává zaměstnance, je povinen uzavřít smlouvu o pojištění své odpovědnosti i za újmu způsobenou jeho zaměstnanci v souvislosti s činností podle tohoto zákona.

(3) Pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, musí trvat po celou dobu výkonu exekutorského úřadu.

komentář k § 11

Nezbytnou podmínkou ke jmenování do funkce soudního exekutora je složení slibu, jehož text je obsažen v § 12 zákona. Kromě toho je další podmínkou ke jmenování do funkce soudního exekutora to, že soudní exekutor musí být povinně pojištěn k odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti. To, že soudní exekutor toto pojištění uzavřel, musí prokázat Exekutorské komoře ČR ve lhůtě 30 dnů od svého jmenování do funkce soudního exekutora. Tato podmínka musí být splněna po celou dobu trvání exekutorského úřadu, a pakliže by splněna nebyla nebo v průběhu výkonu funkce by ji soudní exekutor z nějakých důvod porušil, je to důvodem pro to, aby Exekutorská komora ČR navrhla ministru spravedlnosti odvolání soudního exekutora. Za situace, kdy by byla Exekutorská komora ČR v této věci nečinná, je ministr spravedlnosti při nesplnění této podmínky oprávněn soudního exekutora odvolat.

V kontextu s výše uvedeným nutno dodat, že soudní exekutor je povinen se pojistit z titulu odpovědnosti za škody způsobené exekuční činností. Tato povinnost se však již nevztahuje ohledně odpovědnosti za škody způsobené další činností soudního exekutora, např. v souvislosti se sepisováním exekutorských zápisů.

Způsobí-li soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti škodu, nese při těchto činnostech solidární odpovědnost stát. Tato solidární odpovědnost je jednak zakotvena v § 32 zákona a dále rovněž v § 4 zákona č. 82/­1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/­1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

§ 12

(1) Uchazeč vybraný ke jmenování do exekutorského úřadu skládá do rukou ministra před svým jmenováním tento slib: „Slibuji na svoje svědomí a občanskou čest, že budu zachovávat Ústavu České republiky, ústavní a jiné zákony a právní předpisy a budu je uplatňovat jako soudní exekutor podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, při výkonu exekuční činnosti budu postupovat nezávisle a spravedlivě a budu zachovávat povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se dozvím v souvislosti s vykonáváním exekuční nebo další činnosti exekutora.“

(2) Odmítne-li uchazeč složit slib nebo složí-li slib s výhradou, nemůže být jmenován exekutorem a ministr jmenuje do exekutorského úřadu uchazeče, který se ve výběrovém řízení umístil na dalším místě pořadí za uchazečem, který odmítl složit slib nebo složil slib s výhradou.

komentář k § 12

V tomto ustanovení je obsažen text slibu soudního exekutora. Tento text kromě jiného musí nutně zohledňovat postavení soudního exekutora, včetně jeho vázanosti právními předpisy tak, jak je ostatně tato pozice vyjádřena v § 2 zákona. Text slibu zavazuje soudního exekutora též k zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti.

Jak již zmíněno dříve, není-li ze strany konkrétní fyzické osoby, která se uchází o výkon funkce soudního exekutora, složen slib anebo je takový slib složen s výhradou, je to zákonnou překážkou k tomu, aby taková osoba mohla být ministrem spravedlnosti jmenována do této funkce.

§ 13

(1) Exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti. Exekutor při své činnosti používá průkaz exekutora, razítko a pečetidlo, které obsahují

a)  jeho jméno, příjmení a titul,

b)  označení „soudní exekutor“,

c)  sídlo exekutora,

d)  státní znak České republiky.

(2) Průkaz exekutora, razítko a pečetidlo vydá exekutorovi Komora.

(3) Vzor otisku razítka a pečetidla exekutora je v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

komentář k § 13

Tento paragraf zákona je významný tím, že je v něm vymezen pojem exekutorského úřadu. Nutno ovšem dodat, že velmi obecně. Aby mohl soudní exekutor řádně vykonávat svou funkci, musí mu být Exekutorskou komorou ČR vydán průkaz soudního exekutora, razítko a pečetidlo. Zákon současně s tím dává soudnímu exekutorovi oprávnění, aby užíval doklady se státním znakem.

§ 14

(1) Sídlem exekutorského úřadu je obec, ve které je sídlo okresního soudu, do jehož obvodu byl exekutor jmenován. Jiné sídlo v obvodu tohoto soudu si exekutor může zvolit jen s předchozím souhlasem Komory. Sídlem exekutora je sídlo exekutorského úřadu, do kterého byl jmenován.

(2) Exekutorský úřad se označí podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu.

komentář k § 14

Zákon stanovil, že sídlem exekutorského úřadu je obec, ve které je sídlo okresního soudu, do jehož obvodu byl soudní exekutor jmenován. To znamená, že hlavní sídlo exekutorského úřadu musí být vždy v obci, ve které současně s tím sídlí i okresní soud, do jehož obvodu byl soudní exekutor jmenován. Pokud budeme tento aspekt posuzovat z hlediska umístění exekutorského úřadu, pak platí, že sídlo exekutora je totožné s místem, ve kterém sídlí jeho exekutorský úřad. Soudní exekutor nemůže vytvářet pobočky svého úřadu v obvodu jiného okresního, resp. jemu na roveň postaveného soudu. Dále platí, že exekutorský úřad musí používat označení podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu.

§ 15

(1) Výkon exekutorského úřadu zaniká

a)  smrtí exekutora,

b)  prohlášením exekutora za mrtvého,

c)  odvoláním exekutora,

d)  pozbytím státního občanství České republiky,

e)  jestliže byla svéprávnost exekutora omezena,

f)  dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo uloženo kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu,

g)  dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl exekutorovi uložen trest zákazu činnosti soudního exekutora nebo kterým byl exekutor odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody,

h)  uplynutím 6 kalendářních měsíců následujících po měsíci, v němž byla ministerstvu doručena žádost exekutora o ukončení výkonu exekutorského úřadu; žádost o ukončení výkonu exekutorského úřadu zašle exekutor bez zbytečného odkladu na vědomí Ko­moře.

(2) Ministr exekutora odvolá,

a)  jestliže byl exekutor pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností,

b)  jestliže exekutor nedoloží Komoře stejnopis nebo ověřenou kopii smlouvy o pojištění své odpovědnosti za škodu do 30 dnů po svém jmenování exekutorem nebo zanikne-li jeho pojištění odpovědnosti za újmu a exekutor jej do 30 dnů neobnoví,

c)  jestliže si exekutor do 3 měsíců po složení slibu bez vážných důvodů neotevře v sídle exekutorského úřadu, do kterého byl jmenován, kancelář a nebude připraven vykonávat exekuční činnost,

d)  jestliže soud na návrh ministerstva rozhodl, že exekutor vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže řádně nejméně po dobu 1 roku vykonávat exekuční činnost.

(3) Výkon exekutorského úřadu se pozastavuje dnem doručení rozhodnutí o jeho odvolání.

(4) Dozví-li se Komora o důvodu pro odvolání podle odstavce 2, je povinna jej ministerstvu neprodleně oznámit.

(5) Exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, převezme spisy tohoto exekutorského úřadu a provádí dále exekuční i další činnost. Účastníky exekučního řízení o tom informuje nejpozději při prvním úkonu exekutora v řízení a oprávněného poučí, že může navrhnout změnu exekutora nebo požádat o změnu exekutora. Exekutor, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, případně jeho zástupce, zajistí bez zbytečného odkladu předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů, případně souvisejících dat, technických zařízení nebo nosičů dat nově jmenovanému exekutorovi a předání razítek, průkazů a pečetidel podle § 103 odst. 1; vlastnické právo exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, k technickým zařízením či nosičům dat tím není dotčeno. Exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, není právním nástupcem exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu.

(6) Podíl exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, popřípadě jeho dědiců nebo odkazovníků na odměně nově jmenovaného exekutora nebo exekutora, který převzal řízení podle odstavce 7 nebo 9, se určí dohodou. Nebude-li dohoda doručena Komoře do 2 měsíců od jmenování nového exekutora, rozhodne Komora podle zásad spravedlivého uspořádání.

(7) Nebyl-li do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, jmenován exekutor do 1 roku od uvolnění exekutorského úřadu nebo byl-li exekutorský úřad zrušen a je-li zástupce exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, exekutorem, vyzve Komora bez zbytečného odkladu poté, co uplynul 1 rok od uvolnění exekutorského úřadu nebo bez zbytečného odkladu poté, co byl exekutorský úřad zrušen, zástupce, aby Komoře do 1 měsíce sdělil, že nesouhlasí s převzetím spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů, případně souvisejících dat, technických zařízení nebo nosičů dat exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu. Nesdělí-li zástupce nejpozději do 1 měsíce od doručení výzvy Komory, že nesouhlasí s převzetím, platí, že převzal věci podle věty první. Odstavec 5 věty první a druhá se použijí přiměřeně.

(8) Komora vyrozumí okresní soud, v jehož obvodu je sídlo exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl nebo který byl zrušen, o tom, že

a)  zástupce vyslovil nesouhlas podle odstavce 7, a to do 1 měsíce od vyslovení nesouhlasu,

b)  zástupce je kandidátem a do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, nebyl jmenován exekutor do 1 roku od uvolnění exekutorského úřadu nebo že exekutorský úřad byl zrušen, a to do 2 měsíců od uplynutí 1 roku od uvolnění exekutorského úřadu nebo do 2 měsíců od zrušení exekutorského úřadu,

c)  nebylo možno postupovat podle odstavce 7, a to do 2 měsíců od uplynutí 1 roku od uvolnění exekutorského úřadu nebo do 2 měsíců od zrušení exekutorského úřadu.

(9) Předseda okresního soudu rozvrhne exekuční řízení vedená v úřadu, jehož výkon zanikl nebo který byl zrušen, rovnoměrně mezi soudní exekutory, kteří byli jmenováni do jeho obvodu; není-li do obvodu soudu jmenován žádný exekutor, předseda okresního soudu řízení rozvrhne rovnoměrně mezi soudní exekutory, kteří byli jmenováni do obvodu soudu, který má společnou hranici s tímto obvodem a který patří do obvodu stejného krajského soudu. Na žádost poskytne zástupce předsedovi okresního soudu údaje potřebné pro rozvržení exekučních řízení. O předání exekučních řízení sepíše předseda okresního soudu, zástupce a exekutor, který řízení převzal, protokol. Odstavec 5 se použije přiměřeně.

komentář k § 15

V tomto ustanovení zákona, resp. v jeho odst. 1 je taxativním způsobem podán výčet důvodů, které vedou k zániku výkonu exekutorského úřadu ipso facto. Není zde však uveden další specifický důvod, který spočívá v tom, že byl např. na majetek soudního exekutora soudem prohlášen konkurs.

Důležité

     Na tomto místě zákona je upraven přechod uvolněného exekutorského úřadu na nově jmenovaného soudního exekutora, přičemž zákonem č. 286/­2021 Sb., kterým byl novelizován tento zákon, byla vyřešena i problematika rozdělení stávajících neskončených exekučních spisů za situace, kdy uvolnění úřad není nově obsazen v důsledku marného výběrového řízení, popř. v důsledku snížení počtu exekutorských úřadů.

V usnesení sp. zn. I. ÚS 1337/20 dospěl Ústavní soud k závěru, že jmenováním do uvolněného exekutorského úřadu vstupuje soudní exekutor do všech práv a povinností souvisejících s výkonem exekuční činnosti, k níž byl oprávněn původní soudní exekutor, aniž by bylo třeba zvláštního (konstitutivního) soudního rozhodnutí. Účinky pověření původního exekutora vedením exekuce tak zůstávají zachovány a soud nemusí nově jmenovaného exekutora přebírajícího uvolněný exekutorský úřad nově pověřovat…

     Výkon exekutorského úřadu zaniká

V odst. 1 písm. a) a b) je řešena situace, kdy k zániku exekutorského úřadu dochází v důsledku smrti soudního exekutora a prohlášení za mrtvého, přičemž k zániku výkonu úřadu zde takto dochází tehdy, jestliže soudní exekutor ztrácí právní osobnost, tj. s pravomocným rozhodnutím o prohlášení za mrtvého.

V odst. 1 písm. c) dochází k řešení zániku výkonu exekutorského úřadu v souvislosti s odvoláním soudního exekutora. Myslí se tím stav, kdy soudního exekutora odvolal z jeho úřadu ministr spravedlnosti.

V odst. 1 písm. d) je pamatováno na situaci, kdy dojde k zániku výkonu exekutorského úřadu v souvislosti s tím, že soudní exekutor pozbývá státní občanství ČR. Jelikož je státní občanství ČR základní podmínkou k výkonu tohoto úřadu, je jeho ztráta opět důvodem k tomu, aby došlo k zániku výkonu exekutorského úřadu.

Z odst. 1 písm. e) plyne, že dojde-li k omezení svéprávnosti soudního exekutora, je to důvodem pro zánik výkonu exekutorského úřadu.

V odst. 1 písm. f) bylo stanoveno, že bylo-li soudnímu exekutorovi uloženo kárné opatření, které spočívá v jeho odvolání z exekutorského úřadu, je to další důvod k tomu, aby došlo k zániku výkonu exekutorského úřadu.

V odst. 1 písm. g) se dále podává, že je-li rozhodnutím trestního soudu soudnímu exekutorovi uložen trest zákazu činnosti soudního exekutora, pak dnem právní moci dochází k zániku výkonu exekutorského úřadu odsouzeným exekutorem. Ztratí-li takto soudní exekutor svou bezúhonnost, ztrácí i jeden ze základních předpokladů pro výkon exekutorského úřadu.

Z odst. 1 písm. h) vyplývá, že požádá-li soudní exekutor ministra spravedlnosti o ukončení výkonu exekutorského úřadu, dochází s uplynutím lhůty 6 měsíců od doby, kdy byla tato žádost řádně doručena Ministerstvu spravedlnosti, k přímému zániku výkonu exekutorského úřadu. Během uvedené půlroční doby pak má Komora dostatečný prostor k tomu, aby vyhlásila a provedla výběrové řízení na nové obsazení tohoto úřadu.

     Odvolání exekutora

V odst. 2 zákonodárce řeší důvody odvolání soudního exekutora. Pod písm. a) je jako důvod pro odvolání soudního exekutora uvedeno odsouzení za trestný čin. Je-li soudní exekutor odsouzen pravomocně za úmyslný anebo nedbalostní trestný čin, který spáchal v souvislosti s exekuční činností, pozbývá takto bezúhonnosti a je to důvodem pro to, aby byl odvolán z funkce.

Pod písm. b) je dalším důvodem pro odvolání soudního exekutora uvedeno nepředložení smlouvy o pojištění odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že předpokladem výkonu činnosti soudního exekutora je v souladu s § 11 odst. 1 písm. b) zákona uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla takto vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti a dále též v souladu s § 11 odst. 2 věty druhé i uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou jeho zaměstnanci v souvislosti s činností podle exekučního řádu, znemožňuje případná absence uzavření těchto smluv výkon exekuční činnosti a nedoloží-li exekutor Komoře ve lhůtě do 30 dnů poté, kdy byl jmenován do exekutorského úřadu, uzavření takovýchto smluv, nezbývá Komoře nic jiného, než navrhnout ministru spravedlnosti odvolání takového soudního exekutora.

Pod písm. c) je dalším důvodem pro odvolání soudního exekutora neotevření exekutorského úřadu. Za situace, kdy exekutor není schopen do 3 měsíců od složení slibu bez vážných důvodů vykonávat exekuční činnost tím, že neotevřel kancelář v sídle exekutorského úřadu, nezbývá ministru spravedlnosti nic jiného, než jej z úřadu odvolat.

Pod písm. d) jsou posledním důvodem pro odvolání exekutora z jeho úřadu tzv. zdravotní komplikace (důvody). Myslí se tím stav, kdy soudní exekutor není schopen s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat nejméně po dobu 1 roku exekuční činnost.

     Pozastavení výkonu exekutorského úřadu

V odst. 3 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že v případech uvedených v odst. 2 je výkon úřadu soudního exekutora pozastaven ode dne doručení rozhodnutí o odvolání soudnímu exekutorovi. Za této situace je pak činnost exekutorského úřadu, která je výkonem pravomocí exekutorského úřadu ve smyslu tohoto zákona, vykonávána zástupcem exekutora. Po vzniku této skutečnosti již nemůže být soudní exekutor nově pověřován provedením exekuce.

     Důvod odvolání

Z odst. 4 vyplývá, že dozví-li se Komora o důvodu odvolání dle odst. 2, musí tuto skutečnost neprodleně oznámit Ministerstvu spravedlnosti. Toto nabývá na svém významu zejména za situace, kdy např. soudní exekutor ani neotevře po svém jmenování do funkce řádně kancelář.

     Uvolnění exekutorského úřadu a činnost nově jmenovaného soudního exekutora

V odst. 5 zákonodárce řeší situaci, kdy dojde k uvolnění exekutorského úřadu a nově jmenovaný soudní exekutor provádí dále činnost v dosud neukončených exekučních případech a další činnosti. V kontextu s tím platí, že soudní exekutor jmenovaný do uvolněného exekutorského úřadu plynule navazuje na dosavadní činnost svého předchůdce a v důsledku toho pak i pokračuje v jednotlivých činnostech svým jménem. Současně s tím v exekučních případech je povinen nejpozději při prvním procesním úkonu informovat oprávněného o tom, že převzal spis a vedle toho jej poučit i o možnosti navrhnout nebo požádat o změnu soudního exekutora. Kromě toho pak povinného informuje o převzetí spisu, stejně jako ostatní účastníky exekučního řízení, přihlášené věřitele apod. Je zřejmé, že o možnosti požádat o změnu exekutora informuje toliko oprávněného, neb povinný není legitimován k podání takové žádosti. Pokud jde o spisy – resp. další činnosti, měl by nově jmenovaný soudní exekutor o převzetí spisů informovat oprávněné účastníky, zejména pak tohoto z účastníků, který volí soudního exekutora. Platí, že nově jmenovaný exekutor přebírá od původního exekutora nebo od jeho zástupce spisy, plnění vymožená v rámci exekuce, zajištěné věci, exekutorské úschovy a registry. Je povinností původního exekutora nebo jeho zástupce tyto věci bez zbytečného odkladu vydat.

     Podíl nově jmenovaného soudního exekutora na odměně

Z odst. 6 plyne, že podíl exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, popř. jeho dědiců nebo odkazovníků na odměně nově jmenovaného exekutora nebo exekutora, který převzal řízení dle odst. 7 nebo 9 tohoto paragrafu, se určí dohodou. Znamená to, že nově jmenovaný soudní exekutor má možnost uzavřít s původním exekutorem dohodu o podílu na odměně z nedokončených věcí. Takovou dohodu pak musí předložit Komoře do 2 měsíců ode dne jmenování soudním exekutorem, protože v opačném případě určí podíl prezidium Komory v souladu se zásadami spravedlivého uspořádání. Není vyloučeno, aby taková dohoda s exekutorem, jemuž výkon úřadu zanikl, byla uzavřena i zástupcem exekutora, je-li exekutorem a převezme-li spisy neobsazeného úřadu v souladu s podmínkami v odst. 7. Zákonodárce nebrání ani tomu, aby taková dohoda byla uzavřena ještě před jmenováním nového soudního exekutora s odkládací podmínkou. Dohoda (i rozhodnutí Komory v této věci) o podílu na odměně musí být stanovena procentem či zlomkem podílu původního exekutora na odměně z dosud nedokončených věcí. Předpokládá se, že tento podíl může být pro různé typy činností určen různě. Přitom z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2218/­2019 vyplývá, že rozhodnutí Komory o stanovení podílu odměny původního a nového soudního exekutora podle zásad spravedlivého uspořádání ve smyslu tohoto ustanovení zákona samo o sobě není exekučním titulem podle § 40 odst. 1 písm. e) zákona. Rozhodnutí tvoří podklad pro dělení odměny původního a nového soudního exekutora v každé konkrétní věci, Komora svým rozhodnutím tedy nahrazuje nedostatek vůle smluvních stran při vyjednávání o uzavření dohody o podílu na odměně.

     Neobsazení exekutorského úřadu

V odst. 7 je řešena situace, kdy se ve výběrovém řízení nepodaří obsadit uvolněný exekutorský úřad do 1 roku nebo bude-li neobsazený exekutorský úřad zrušen. Za takové situace pak vyzývá Komora zástupce exekutora, je-li sám exekutorem, aby sdělil, že nesouhlasí s převzetím agendy úřadu, a to ve lhůtě 1 měsíce od doručení takové výzvy. Pakliže se tento zástupce v takto stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že souhlasí s převzetím spisů, plnění vymožených exekucí, zajištěných věcí a dalších původního exekutora. Takto je ve své podstatě díky novele zákona č. 286/­2021 Sb. zajištěn přechod celé agendy neúspěšně obsazovaného úřadu, popř. zrušeného úřadu na zástupce – exekutora, který tímto deklaruje, že nemá proti takovému převzetí zásadní výhrady.

     Agenda zaniklého nebo neobsazeného úřadu

V odst. 8 a 9 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že za situace, kdy zástupce exekutora (který je sám exekutorem) nebude s převzetím agendy zaniklého nebo neobsazeného úřadu souhlasit, popř. je takovým zástupcem kandidát, nezbývá Komoře nic jiného, než ve lhůtách uvedených v odst. 8 o této skutečnosti uvědomit předsedu okresního soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo dotčeného exekutorského úřadu. V souladu s odst. 9 poté předseda okresního soudu vydává následně opatření, kterým dochází k rozvrhu všech neskončených exekučních spisů neobsazeného exekutorského úřadu mezi ostatní soudní exekutory, kteří jsou z hlediska svého sídla úřadu dislokováni v obvodu tohoto okresního soudu. Nenachází-li se v obvodu tohoto okresního soudu již žádný další soudní exekutor, musí být tyto spisy rozděleny mezi soudní exekutory, kteří byli jmenováni do obvodu soudu, který má společnou hranici s tímto obvodem a který náleží do obvodu stejného krajského soudu. Přitom si může předseda okresního soudu vyžádat potřebné podklady též od zástupce exekutora. Platí, že o předání spisů je nutno vyhotovit protokol, který podepisuje předseda soudu (nebo jím pověřený místopředseda), zástupce původního exekutora a exekutor, kterému byl tento spis takto přidělen.

§  Z judikatury

     Má-li být podíl odměny původního a nového exekutora stanoven na základě spravedlivého uspořádání, musí být určen tak, aby v něm bylo promítnuto úsilí původního i nového exekutora na vymáhání dlužné částky, stejně jako způsob, jakým byly splněny povinnosti původního exekutora stanovené v § 15 odst. 5 exekučního řádu, tedy jak původní exekutor zajistil předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištění věcí, exekutorských úschov a registrů nově jmenovanému exekutorovi a předání razítek, průkazů a pečetidel podle § 103 odst. 1 exekučního řádu, jak se podílel na chodu exekutorského úřadu. Není podstatné, jakým způsobem Exekutorská komora stanovila výchozí pozici obou exekutorů, podstatné je, aby stanovení podílu odráželo společné úsilí původního exekutora při vymáhání dlužných částek či splnění jiných povinností v jednotlivých exekučních řízeních.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2218/­2019

Díl 2

Zastupování exekutora

§ 16

(1) Po jmenování exekutora do exekutorského úřadu mu Komora ustanoví na jeho návrh zástupce pro případ nemoci, dovolené, pozastavení nebo zániku výkonu exekutorského úřadu a nebo z jiných vážných důvodů, pro které nemůže vykonávat svůj úřad po dobu delší než 1 měsíc. Nenavrhne-li exekutor svého zástupce do 1 měsíce od svého jmenování, ustanoví mu zástupce Komora. Zastupovaný exekutor a zástupce si dohodnou podíl zástupce na odměně zastupovaného exekutora. Nebude-li dohoda doručena Komoře do dvou měsíců od ustanovení zástupce, rozhodne Komora podle zásad spravedlivého uspořádání.

(2) Zástupce je ustanoven z řad kandidátů exekutora, nejsou-li, z řad exekutorů jmenovaných v obvodu příslušného okresního soudu nebo jejich kandidátů, a nejsou-li, z řad exekutorů jmenovaných v obvodu příslušného krajského soudu nebo jejich kandidátů. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může být zástupce ustanoven z řad exekutorů jmenovaných mimo obvod příslušného krajského soudu nebo jejich kandidátů. Za zástupce exekutora je možné ustanovit kandidáta, jen jestliže splňuje podmínky podle § 11 odst. 1 písm. b).

(3) Exekutor je povinen bez zbytečného odkladu oznámit vznik či zánik skutečností podle odstavce 1 písemně Komoře a svému ustanovenému zástupci. Oznámení o vzniku skutečností podle odstavce 1 obsahuje zejména důvod a den, od kterého exekutor nemůže vykonávat svůj úřad. Oznámení o zániku skutečností podle odstavce 1 obsahuje důvod a den, od kterého exekutor může vykonávat svůj úřad. Zastupování začíná dnem, kdy se zástupce dozví o skutečnosti podle odstavce 1, a končí dnem, kdy zástupce obdrží písemné oznámení o zániku skutečnosti podle odstavce 1. Došlo-li k zániku výkonu exekutorského úřadu, končí zastupování dnem, kdy zástupce obdrží písemné oznámení o tom, že nově jmenovaný exekutor otevřel v sídle exekutorského úřadu, do kterého byl jmenován, kancelář, a je připraven vykonávat exekuční činnost. Bez zbytečného odkladu po dni ukončení zastupování se provede vyrovnání mezi zástupcem a zastupovaným exekutorem, popřípadě jeho dědici nebo odkazovníky, a to ke dni ukončení zastupování.

(4) Zastupovaný exekutor, případně zástupce zastupovaného exekutora zajistí bez zbytečného odkladu svému zástupci, případně novému zástupci přístup ke spisům, plněním vymoženým v exekuci, zajištěným věcem, exekutorským úschovám a registrům, případně souvisejícím datům, technickým zařízením nebo nosičům dat, a je-li to třeba, i razítkům a pečetidlům. Zástupce exekutora má povinnost nahradit újmu způsobenou porušením povinnosti mlčenlivosti. Za újmu způsobenou zaměstnanci zastupovaného exekutora odpovídá zastupovaný exekutor. Tím nejsou dotčena ustanovení zvláštního právního předpisu.

(5) Ustanovení zástupce z řad kandidátů je podmíněno souhlasem exekutora, u něhož je kandidát v pracovním poměru.

(6) Ustanovený zástupce může být na svoji žádost nebo na žádost zastupovaného exekutora uvolněn z funkce zástupce pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných.

(7) Dohody podle odstavce 1 a podle § 15 odst. 6 eviduje Komora.

komentář k § 16

Koncepce zákona vychází z toho, že zástupce exekutora má své opodstatnění v případě, že by v budoucnu nastala situace, kdy exekutor nebude moci po dobu delší než 1 měsíc z vážných důvodů vykonávat svou činnost a řídit po odborné stránce chod úřadu, popř., že dojde k zániku výkonu exekutorského úřadu do doby, než dojde k jmenování nového soudního exekutora do tohoto úřadu. Pokud jde o rozsah pravomoci zástupce exekutora ve vztahu k exekuční činnosti, platí, že je shodný s rozsahem pravomocí zastupovaného exekutora a při jejich výkonu je po dobu zastupování exekutor omezen. Zastupovaný exekutor však i nadále zajišťuje provozně ekonomický a personální chod úřadu.

V odst. 1 se vychází z toho, že zástupce je ustanoven prezidiem Komory na návrh zastupovaného exekutora. Pokud exekutor nenavrhne svého zástupce do 1 měsíce od svého jmenování, učiní tak Komora i bez takového jeho návrhu. Pokud by s takovým návrhem Komory exekutor nesouhlasil, má možnost podat proti rozhodnutí Komory v této věci odvolání a nebude-li takové odvolání úspěšné, je možno toto rozhodnutí napadnout žalobou u soudu. Jak již uvedeno shora, je zástupce exekutora ustaven pro případ delší nemoci, dovolené a dalších situací, které vyžadují, aby za nepřítomného exekutora někdo rozhodoval. V této souvislosti pak mohou exekutor a jeho zástupce uzavřít dohodu o podílu zástupce na odměně zastupovaného soudního exekutora. Nelze vyloučit, že výše podílu na odměně bude určena různě v závislosti na délce zastupování apod. Nepředloží-li soudní exekutor takovou dohodu Komoře do 2 měsíců od ustanovení zástupce do funkce, bude podíl na odměně určen rozhodnutím prezidia Komory.

Z odst. 2 vyplývá, že osoba zástupce exekutora může být ustavena jen z řad jiného exekutora nebo kandidáta, tj. osob, které splňují podmínky uvedené v § 9 zákona. Vedle toho musí osoba zástupce též splňovat podmínku stanovenou v § 11 odst. 1 písm. b) zákona, která spočívá v uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti.

V odst. 3 je stanoveno, že exekutor je povinen oznámit bezodkladně a písemně Komoře vznik a zánik důvodu pro zastupování a den, od kterého soudní exekutor nemůže vykonávat svůj úřad.

Nutno ovšem dodat, že zastupování zpravidla začíná nezávisle na tomto oznámení, tj. okamžikem, kdy se zástupce dozví o důvodu zastupování. A zastupování následně končí tím, že je tomuto zástupci doručeno písemné oznámení o zániku důvodu pro zastupování. Zanikl-li původnímu exekutorovi výkon exekutorského úřadu, končí zastupování dnem, kdy zástupce obdržel písemné oznámení o tom, že nově jmenovaný exekutor otevřel v sídle exekutorského úřadu, do kterého byl ministrem spravedlnosti jmenován kancelář a je připraven vykonávat exekuční činnost.

V odst. 4 je řešena problematika spojená s činností zástupce. Vychází se přitom z toho, že zastupovaný exekutor je povinen zajistit svému zástupci přístup ke všem věcem, které budou nezbytné k jeho efektivnímu a řádnému zastupování. Zástupce exekutora pak činí všechny úkony, které jsou nezbytné k řádnému výkonu funkce soudního exekutora, a současně zástupce odpovídá třetím osobám v rozsahu stanoveném v § 32 zákona za újmu způsobenou činností, kterou takto vykonával osobně a dále též za újmu způsobenou porušením povinnosti mlčenlivosti. Třeba ještě dodat, že za újmu způsobenou během zastupování třetím osobám zaměstnanci úřadu exekutora je odpovědný zastupovaný exekutor a ve vzájemném vztahu exekutora a jeho zástupce odpovídá zástupce zastupovanému exekutorovi za újmu dle občanského zákoníku – viz např. § 2894 a násl. občanského zákoníku.

Z odst. 5 plyne, že kandidát zaměstnaný jiným než zastupovaným soudním exekutorem může být ustanoven zástupcem jen se souhlasem soudního exekutora, u něhož je takto uvedený kandidát zaměstnán.

V odst. 6 je stanoveno, že ustanovený zástupce soudního exekutora může být na svoji žádost nebo na žádost zastupovaného soudního exekutora uvolněn z funkce pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných. Za takové důvody bude zřejmě považována situace, kdy zástupce nemůže svou funkci řádně a dostatečně vykonávat např. z vážných rodinných nebo osobních důvodů, zdravotního stavu apod. Je-li touto osobou podána žádost o uvolnění ze zastupování, musí o této žádosti kompetentně rozhodnout prezídium Komory. Pakliže by žadatel nesouhlasil se zamítavým rozhodnutím ve své věci, má možnost podat odvolání proti tomuto zamítavému rozhodnutí. O tomto odvolání rozhoduje prezident Komory a neuspěje-li žadatel se svým odvoláním ani u prezidenta Komory, může se bránit soudní žalobou.

Z odst. 7 vyplývá, že dohody o podílu na odměně původního a nově jmenovaného soudního exekutora i dohody o podílu na odměně mezi soudním exekutorem a jeho zástupcem eviduje Komora. Tyto dohody je třeba Komoře zaslat nejpozději do 2 měsíců od jmenování nového soudního exekutora anebo ustanovení zástupce soudního exekutora. Pakliže se tak z různých důvodů nestane, určí tento podíl prezidium Komory svým rozhodnutím.

§ 17

(1) Zástupce zastupuje exekutora při výkonu exekuční činnosti. Pokud zastupování trvá, nemůže zastupovaný exekutor vykonávat exekuční činnost. Byl-li exekutorovi pozastaven výkon exekutorského úřadu, nebo pokud mu výkon exekutorského úřadu zanikl, zastupuje ho zástupce při výkonu exekuční i další činnosti.

(2) Zástupce exekutora podepisuje listiny svým jménem a příjmením a současně uvede také jméno a příjmení exekutora, kterého zastupuje.

(3) Jestliže je zástupce exekutorem, používá své razítko a pečetidlo. Jestliže je kandidátem, používá razítko a pečetidlo exekutora, kterého zastupuje.

(4) Ustanovení tohoto zákona vztahující se na exekutora platí také pro kandidáta, jestliže vykonává úřad exekutora jako zástupce exekutora.

(5) Kandidát, který zastupuje exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, vykonává činnost zástupce samostatně. Ustanovení § 32 se použije obdobně.

komentář k § 17

V odst. 1 je zakotveno, že po dobu trvání výkonu exekutorského úřadu má každý soudní exekutor ustanoveného zástupce. Úkolem tohoto zástupce je v době nepřítomnosti soudního exekutora nebo pozastavení výkonu jeho úřadu vykonávat exekutorskou činnost. Hodí se připomenout, že rozsah činnosti tohoto zástupce i rozsah činnosti zastupovaného soudního exekutora po dobu zastupování závisí na důvodech, které nakonec vedly ke vzniku takového zastoupení.

V tomto paragrafu jsou dále podrobněji upraveny podmínky pro zastupování soudního exekutora. Z nich vyplývá, že zástupce soudního exekutora podepisuje listiny svým jménem a příjmením a současně je povinen uvést též jméno a příjmení soudního exekutora, kterého takto zastupuje.

Je-li zástupce soudním exekutorem, používá své razítko a pečetidlo. Je-li exekutorským kandidátem, používá razítko a pečetidlo soudního exekutora, kterého takto zastupuje.

V odst. 4 je pak v obecné rovině stanoveno, že ustanovení, která upravují postavení soudního exekutora, včetně ustanovení o odpovědnosti za škody způsobené v souvislosti s exekuční a další činností soudního exekutora se vztahují též na exekutorského kandidáta, který zastupuje soudního exekutora. Zákon však uspokojivě neřeší otázku vstupu zástupce soudního exekutora do některých právních jednání, která souvisejí se vztahy soudního exekutora a oprávněného, včetně otázky vázanosti takto ustaveného zástupce soudního exekutora návrhy oprávněného, které učinil v průběhu exekučního řízení.

Bude-li zástupcem soudního exekutora ustaven exekutorský kandidát, měl by – pakliže předtím vykonával kromě jiných svých aktivit i nějakou výdělečnou činnost – této zanechat po dobu zastupování soudního exekutora. Vedle toho pak exekutorský kandidát získává po dobu zastupování při výkonu exekuční činnosti a při sepisování exekutorských zápisů, popř. činnostech, které vykonává z pověření soudu, postavení úřední osoby ve smyslu trestního zákoníku.

Exekutorský kandidát, který zastupuje soudního exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, vykonává činnost zástupce samostatně, přičemž na něho v takovém případě dopadá i příslušné ustanovení zákona, které pojednává o náhradě újmy tomu, komu byla způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti.

§ 18

(1) Komora ustanoví exekutorovi nového zástupce,

a)  jestliže ustanoveným zástupcem je exekutor a výkon jeho exekutorského úřadu zanikl nebo byl pozastaven,

b)  jestliže ustanoveným zástupcem je kandidát a Komora ho vyškrtne ze seznamu kandidátů a nebo zanikne-li jeho pojištění odpovědnosti za újmu a ani po upozornění Komory ho v určené lhůtě neobnoví a nebo jestliže mu bylo uloženo kárné opatření odvolání ze zastupování,

c)  jestliže ustanovený zástupce požádá o uvolnění z funkce zástupce,

d)  jestliže o to požádá zastupovaný exekutor.

(2) Ustanovení § 16 se přiměřeně použije i na ustanovení nového zástupce.

(3) Ustanovením nového zástupce zaniká ustanovení předchozího zástupce.

komentář k § 18

V tomto ustanovení zákona, resp. v odst. 1 písm. a) a b) jsou uvedeny důvody pro změnu zástupce soudního exekutora v případech, kdy stojí takovému zastoupení soudního exekutora v cestě nějaká zákonná překážka. Zákon však pracuje i s důvody, kdy dochází ke skončení zastupování soudního exekutora pro existenci podmínek, které byly vytvořeny rozhodnutím ustaveného zástupce, popř. na základě rozhodnutí zastupovaného soudního exekutora.

Koncepce zákona vychází z toho, že není nutné, aby žádost o ukončení zastupování byla jakkoli odůvodněna. Není upravena ani forma či obsah této žádosti, což znamená, že se může jednat o žádost projevenou ústně.

Specifická situace by mohla nastat tehdy, pokud by došlo k ustavení nového zástupce soudního exekutora, kdy by byl předchozím zástupcem soudního exekutora exekutorský kandidát, který je navíc vůči zastupovanému soudnímu exekutorovi v pracovněprávním vztahu. Díky právní úpravě zákoníku práce by to pak znamenalo, že žádost soudního exekutora o ustavení nového zástupce by musela být odůvodněna.

Ustanovení, které pojednává o zastupování soudního exekutora, se použije přiměřeně i na ustanovení nového zástupce soudního exekutora. Ustanovením nového zástupce celkem logicky zaniká ustanovení předchozího zástupce.

Díl 3

Zaměstnanci exekutora

Koncipient

§ 19

(1) Koncipient je zaměstnanec exekutora zapsaný do seznamu koncipientů.

(2) Seznam koncipientů vede Komora.

komentář k § 19

Koncepce tohoto zákona spočívá kromě jiného i v tom, že mezi zaměstnance soudního exekutora náleží též exekutorský koncipient, exekutorský kandidát a další zejména administrativní zaměstnanci. Zákon vychází z toho, že exekutorským koncipientem je osoba, která splňuje podmínky pro to, aby se v nějaké budoucnosti, resp. poté, co splní podmínky praxe a podaří se jí složit exekutorskou zkoušku, se mohla stát exekutorským kandidátem. A následně – pokud uspěje ve výběrovém řízení a složí exekutorský slib – se mohla stát příp. i soudním exekutorem.

Důležité

     Pokud jde o exekutorského koncipienta, nutno dodat, že tato osoba není členem Exekutorské komory ČR, nicméně je na základě návrhu soudního exekutora zapsána v seznamu exekutorských koncipientů, který je veden Exekutorskou komorou ČR. Další rozdíl v pozici mezi soudním exekutorem a exekutorským koncipientem spočívá v tom, že koncipient není omezen ve své další činnosti. Může tedy např. vedle svého pracovního vztahu u soudního exekutora provozovat i jinou výdělečnou činnost, ať již ve formě závislé činnosti anebo OSVČ. I když není exekutorský koncipient členem Exekutorské komory ČR, v souladu s § 116 zákona podléhá odpovědnosti i vůči této Komoře.

§ 20

(1) Komora zapíše do seznamu koncipientů na návrh exekutora občana České republiky, který

a)  splňuje podmínky uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) až c),

b)  je v pracovním poměru u exekutora.

(2) Zápis do seznamu koncipientů vykoná Komora do 1 měsíce ode dne doručení návrhu exekutora. Provedení zápisu, jakož i odmítnutí provedení zápisu oznámí Komora koncipientovi a exekutorovi, u kterého je koncipient v pracovním poměru.

(3) Ten, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu koncipientů, a s jeho souhlasem i exekutor, u kterého je ten, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu koncipientů, v pracovním poměru, má právo domáhat se provedení zápisu návrhem u soudu. Nepodá-li kterákoli z uvedených osob žalobu do 2 měsíců od doručení oznámení Komory o odmítnutí provedení zápisu, nejpozději však do 6 měsíců od doručení návrhu na zápis do seznamu koncipientů Komoře, právo na provedení zápisu toho, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu koncipientů, zaniká.

komentář k § 20

Jak vyplývá z textu tohoto ustanovení, může se exekutorským koncipientem stát pouze osoba, která splňuje podmínky stanovené v tomto paragrafu zákona.

Za situace, kdy by Exekutorská komora ČR např. odmítla soudním exekutorem navrženou osobu, která navíc splňuje všechny uvedené zákonné podmínky, do seznamu zapsat, je možno takový postup nechat přezkoumat soudem. Zákon stanovil propadnou lhůtu pro podání podnětu na soud, což znamená, že marným uplynutím této lhůty právo zaniká. Lhůta pro podání tohoto návrhu je dvouměsíční a počíná běžet od doručení oznámení Exekutorské komory ČR o odmítnutí provedení tohoto zápisu. Určitou modifikaci pak představuje ustanovení o tom, že lhůta končí též uplynutím 6 měsíců od doručení návrhu na zápis osoby do seznamu exekutorských koncipientů. K podání podnětu k soudu svědčí aktivní legitimace jak soudnímu exekutorovi, který tento odmítnutý návrh podal, tak i exekutorskému koncipientu, kterého se takový postup dotýká.

Za situace, kdy dojde k tomu, že takto navržený koncipient nebude z nějakého důvodu zapsán a nic na tom nezmění ani verdikt soudního rozhodnutí, může taková osoba zůstat toliko v pozici zaměstnance soudního exekutora. Zákon nezakazuje ani takový postup, kdy z důvodu nezapsání navržené osoby coby kandidáta skončí původní pracovněprávní vztah u soudního exekutora, přičemž následně je s touž osobou uzavřen nový pracovněprávní vztah a po nějaké době znovu podán návrh na zapsání této osoby do seznamu exekutorských koncipientů.

§ 21

(1) Exekutor může koncipienta písemně pověřit prováděním úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti.

(2) Exekutor však nemůže pověřit koncipienta k vydání exekučního příkazu. Koncipient nemůže vykonat dražbu nemovité věci nebo obchodního závodu (dále jen „závod“), vydávat rozhodnutí v exekuci prodejem nemovitých věcí nebo závodu ani zřizovat exekutorské zástavní právo.

komentář k § 21

Zákon předpokládá, že exekutorský koncipient může být soudním exekutorem písemně povařen k provádění jednotlivých právních jednání, která jsou předmětem exekuční činnosti, popř. i dalších činností v rámci působnosti exekutorské kanceláře. Jak však plyne ze samotného textu zákona, není soudní exekutor oprávněn exekutorského koncipienta pověřit k vydání exekučního příkazu, dále není exekutorský koncipient oprávněn provádět dražbu nemovité věci nebo obchodního závodu, vydávat rozhodnutí v exekuci prodejem nemovitých věcí nebo závodu ani zřizovat exekutorské zástavní právo.

Oproti tomu zákon nevylučuje, aby exekutorský koncipient byl soudním exekutorem pověřen k sepsání exekutorského zápisu anebo např. k provedení výslechu povinného ohledně stavu a umístění jeho majetku.

§ 22

(1) Komora vyškrtne ze seznamu koncipientů toho,

a)  kdo zemřel a nebo kdo byl prohlášen za mrtvého,

b)  kdo pozbyl státní občanství České republiky,

c)  kdo byl omezen ve svéprávnosti,

d)  kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností,

e)  kdo písemně požádal Komoru o vyškrtnutí z tohoto seznamu,

f)  komu skončil pracovní poměr u exekutora,

g)  kdo byl zapsán do seznamu kandidátů.

(2) Vyškrtnutí ze seznamu koncipientů oznámí Komora koncipientovi a exekutorovi, u kterého je a nebo byl koncipient v pracovním poměru.

(3) Ten, kdo byl ze seznamu koncipientů vyškrtnut, a s jeho souhlasem i exekutor, u kterého je ten, kdo byl ze seznamu koncipientů vyškrtnut, v pracovním poměru, má právo domáhat se ochrany návrhem u soudu. Nepodá-li kterákoli z uvedených osob žalobu do 2 měsíců od doručení oznámení Komory o vyškrtnutí ze seznamu koncipientů, právo na ochranu toho, kdo byl vyškrtnut ze seznamu koncipientů, zaniká.

komentář k § 22

Pokud jde o důvody pro vyškrtnutí ze seznamu exekutorských koncipientů, který vede Exekutorská komora ČR, nutno dodat, že v § 22 odst. 1 písm. a) až d) a f) a g) se jedná o taxativní výčet důvodů pro zánik tohoto vztahu ipso facto. Oproti tomu zásadní překážku nepředstavuje vznik situace, kdy bude např. na majetek exekutorského koncipienta soudem prohlášen konkurs, popř. mu bylo soudem povoleno oddlužení. Zákon totiž s touto situací nespojuje důvody pro zrušení pracovněprávního vztahu koncipienta u soudního exekutora. Rovněž tak tento zákon nezakazuje, aby bývalý exekutorský koncipient setrval v nějakém pracovněprávním vztahu u soudního exekutora poté, co mu za podmínek stanovených v tomto paragrafu skončilo u tohoto soudního exekutora koncipienství.

Je-li exekutorský koncipient Exekutorskou komorou ČR vyškrtnut ze seznamu exekutorských koncipientů, může být tento postup přezkoumán soudem. Opět je zde stanovena propadná lhůta k podání podnětu v této věci k soudu, což znamená, že marným uplynutím doby toto právo zaniká. Aktivní legitimace k podání podnětu k soudu svědčí v prvé řadě vyškrtnutému exekutorskému koncipientovi. Podnět k soudu však může podat i soudní exekutor, avšak pouze se souhlasem vyškrtnutého exekutorského koncipienta.

Kandidát

§ 23

(1) Kandidát je zaměstnanec exekutora zapsaný do seznamu kandidátů.

(2) Seznam kandidátů vede Komora.

komentář k § 23

Základní rozdíl mezi exekutorským konci­pientem a exekutorským kandidátem spočívá v tom, že exekutorský kandidát s výjimkou dosud neabsolvovaného výběrového řízení na obsazení uvolněného nebo nově vytvořeného exekutorského úřadu a složení exekutorského slibu splňuje požadované podmínky na jmenování do funkce soudního exekutora.

Exekutorský kandidát již coby zaměstnanec soudního exekutora podléhá kárné pravomoci Exekutorské komory ČR, přičemž kárná odpovědnost exekutorského kandidáta je zakotvena v § 116 zákona. Kromě jiného zákon počítá s koncepcí, že kárnou odpovědností exekutora není dotčena kárná odpovědnost exekutorského kandidáta. Nicméně z celkové pozice exekutorského kandidáta lze vyvozovat, že exekutorský kandidát bude kárně odpovědný pouze za situace, kdy je ustaven zástupcem soudního exekutora.

Exekutorský kandidát není členem Exekutorské komory ČR. Osoba, která vykonává tuto funkci v zaměstnaneckém poměru u soudního exekutora je pouze na základě návrhu tohoto soudního exekutora zapsána do seznamu exekutorských kandidátů, který vede Exekutorská komora ČR.

Stejně jako v případě exekutorského koncipienta neomezuje zákon exekutorského kandidáta, aby souběžně v rámci svého pracovněprávního vztahu k soudnímu exekutorovi vykonával i jinou výdělečnou činnost – ať již jako činnost závislou anebo jako OSVČ. Nastane-li však situace, kdy by exekutorský kandidát byl ustaven zástupcem soudního exekutora, musí po dobu výkonu této funkce ukončit nebo minimálně přerušit tuto souběžnou výdělečnou činnost – ať již ve formě závislé činnosti anebo coby OSVČ.

§ 24

(1) Komora na základě písemné žádosti koncipienta zapíše do seznamu kandidátů toho, kdo

a)  je ke dni zápisu zapsán v seznamu koncipientů a u koho nenastal důvod k jeho vyškrtnutí podle § 22 odst. 1 písm. a) až f),

b)  vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi,

c)  složil exekutorskou zkoušku.

(2) Do doby exekutorské praxe koncipienta se započítává dovolená čerpaná v době trvání této praxe. Nevykonává-li koncipient exekutorskou praxi z důvodu překážek v práci na jeho straně nebo z důvodu omluvené nepřítomnosti v práci, započítávají se mu tyto doby do doby exekutorské praxe nejvýše v rozsahu 70 pracovních dnů v každém roce jejího trvání.

(3) Složení exekutorské zkoušky se musí umožnit každému, kdo splňuje podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) a b).

(4) Zápis podle odstavce 1 provede Komora do 1 měsíce ode dne doručení žádosti. Provedení zápisu oznámí Komora kandidátovi a exekutorovi, u kterého je kandidát v pracovním poměru.

(5) Ten, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu kandidátů, a s jeho souhlasem i exekutor, u kterého je ten, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu kandidátů, v pracovním poměru, má právo domáhat se provedení zápisu do seznamu kandidátů návrhem u soudu. Nepodá-li kterákoli z uvedených osob žalobu do 2 měsíců od doručení oznámení Komory o odmítnutí provedení zápisu do seznamu kandidátů, nejpozději však do 6 měsíců od doručení návrhu na zápis do seznamu kandidátů Komoře, právo na provedení zápisu toho, kdo nebyl ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu kandidátů, zaniká.

komentář k § 24

K tomu, aby mohl být žadatel zapsán do seznamu exekutorských kandidátů, musí být splněny všechny podmínky uvedené v § 24 odst. 1 písm. a) až c) zákona. Jsou zde takto obsaženy podmínky, za nichž je na svou žádost exekutorský koncipient zapsán do seznamu kandidátů a současně je zde i stanoven způsob, kterým se může příslušná osoba bránit postupu Komory, bude-li jí takový zápis z nějakého důvodu odepřen.

Z odst. 1 písm. a) vyplývá, že kandidátem se může stát jen taková osoba, která před zápisem do tohoto seznamu byla zapsána v seznamu koncipientů – pochopitelně i za situace, pokud jí na výkon exekutorské praxe byla dle § 9 odst. 2 věty druhé zákona započítána jiná právnická praxe nebo dle § 9 odst. 3 zákona je u této osoby za exekutorskou zkoušku považována jiná odborná zkouška. Je mimo jakoukoli pochybnost, že před zápisem do tohoto seznamu je prezídium Komory povinno prověřit, zda u takového koncipienta nenastala některá ze skutečností, které předvídá § 22 odst. 1 písm. a) až f) zákona, a která by mohla být důvodem pro vyškrtnutí z tohoto seznamu a zda neprobíhá nebo zda nemělo být zahájeno řízení o vyškrtnutí z tohoto seznamu.

Další podmínky pro zápis do tohoto seznamu jsou obsaženy pod písm. b) až c) a v odst. 2. Předpokládá se, že koncipient musí vykonat alespoň tříletou exekutorskou praxi a složit exekutorskou zkoušku. Nutno dodat, že do exekutorské praxe se započítává též dovolená a doba jiných překážek v práci se započítává nejvýše v rozsahu 70 pracovních dnů v každém roce trvání exekutorské praxe. Komora je vedle toho povinna umožnit každému koncipientovi, který splňuje podmínky předepsané exekutorské praxe, složit exekutorskou zkoušku. Pro tyto účely pak platí, že exekutorskou praxí se rozumí jak praxe koncipienta, tak i další praxe v jiných právnických profesích dle § 9 odst. 2 zákona. Za exekutorskou zkoušku lze považovat i jinou odbornou zkoušku uvedenou v § 9 odst. 3 zákona.

V souladu s odst. 3 pak návrh na zápis do seznamu musí obsahovat údaje, které jsou evidovány v seznamu kandidátů a které jsou známy v době zápisu. Z koncepce zákona je zřejmé, že Komora, resp. její prezídium provádí tento zápis do 1 měsíce od doručení návrhu na zápis a samotné provedení zápisu oznamuje jak kandidátovi, tak i soudnímu exekutorovi, u něhož je kandidát zaměstnán.

Neprovede-li Komora zápis kandidáta ve stanovené lhůtě, pak v souladu s odst. 4 má právo taková nezapsaná osoba domáhat se provedení tohoto zápisu podáním soudní žaloby. Taková žaloba by měla být projednána ve správním soudnictví. Není-li taková žaloba podána do 2 měsíců od doručení oznámení Komory o odmítnutí provedení zápisu do seznamu kandidátů, nejpozději však do 6 měsíců od doručení návrhu na zápis do seznamu kandidátů, poté právo na provedení zápisu toho, kdo nebyl takto ve stanovené lhůtě zapsán do seznamu kandidátů, zaniká.

I když zákon řeší tyto výše uvedené situace, zcela opomněl řešit tu, která spočívá v tom, že ohledně téže osoby v pozici exekutorského koncipienta bude podáván opakovaně návrh na její zápis coby exekutorského kandidáta.

Pokud jde o aktivní legitimaci k vyvolání soudního sporu ohledně neprovedení, resp. odmítnutí tohoto zápisu do seznamu Exekutorské komory ČR, má ji jak soudní exekutor, který návrh na provedení zápisu podal, tak i osoba, která byla coby navržený exekutorský kandidát takto odmítnuta.

§ 25

Exekutor může kandidáta písemně pověřit prováděním úkonů v exekuční nebo další činnosti.

komentář k § 25

Zákon zakotvil koncepci, podle níž může být exekutorský kandidát soudním exekutorem písemně pověřen k provádění jednotlivých úkonů v exekuční nebo další činnosti. Typicky se může jednat též např. o vyslechnutí povinného ohledně jeho majetku anebo sepsání exekutorského zápisu. Z pověření by měl být zjevný projev vůle soudního exekutora k tomu, že provedení těch a těch konkrétních úkonů svěřuje exekutorskému kandidátu. To současně nebrání soudnímu exekutorovi v tom, aby exekutorského kandidáta pověřil k provedení všech úkonů při exekuci jedním pověřením, ve kterém bude výčet těchto úkonů uveden.

§ 26

(1) Komora vyškrtne kandidáta ze seznamu kandidátů z důvodů uvedených v § 22 odst. 1 písm. a) až f).

(2) Vyškrtnutí oznámí kandidátovi a exekutorovi, u kterého je a nebo byl kandidát v pracovním poměru.

(3) Ten, kdo byl ze seznamu kandidátů vyškrtnut, a s jeho souhlasem i exekutor, u kterého je ten, kdo byl ze seznamu kandidátů vyškrtnut, v pracovním poměru, má právo domáhat se ochrany návrhem u soudu. Nepodá-li kterákoli z uvedených osob žalobu do 2 měsíců od doručení oznámení Komory o vyškrtnutí ze seznamu kandidátů, právo na ochranu toho, kdo byl vyškrtnut ze seznamu kandidátů, zaniká.

komentář k § 26

Uvedené ustanovení zákona odkazuje ohledně podmínek pro vyškrtnutí ze seznamu kandidátů – tedy ve své podstatě podmínek pro zánik kandidátství – na přiměřené použití ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) až f) zákona, které upravuje postup pro vyškrtnutí kandidáta ze seznamu exekutorských koncipientů. Vzhledem k tomu, že se jedná o podmínky pro vyškrtnutí ze seznamu exekutorských kandidátů, je zjevným opomenutím zákonodárce, že zde chybí jako důvod pro vyškrtnutí též to, že exekutorský kandidát byl jmenován soudním exekutorem. Mezi další slabiny zákona lze zařadit to, že zde není v odpovídající míře řešena otázka, kdy dochází k zániku pracovněprávního vztahu exekutorského kandidáta u soudního exekutora, resp. související situace, kdy se z tohoto exekutorského kandidáta má stát v důsledku jmenování soudní exekutor. Z toho důvodu bude zřejmě nezbytné, aby tato problematika byla řešena v rámci příslušných pracovněprávních dokumentů.

Oproti tomu zákon nezakazuje, aby bývalý exekutorský kandidát byl v pracovněprávním vztahu vůči soudnímu exekutorovi i poté, co byl vyškrtnut ze seznamu exekutorských kandidátů. Rozhodnutí Exekutorské komory o vyškrtnutí příslušné osoby ze seznamu exekutorských kandidátů je přezkoumatelné soudem. Opět je zde stanovena propadná lhůta k podání tohoto podnětu k soudu, která činí 2 měsíce od doručení oznámení Exekutorské komory ČR o vyškrtnutí ze seznamu exekutorských kandidátů. K podání podnětu, resp. žaloby k soudu, je aktivně legitimován vyškrtnutý exekutorský kandidát. Pokud by měl tuto žalobu podat soudní exekutor, musí s tím souhlasit vyškrtnutý exekutorský kandidát, který byl v pracovněprávním poměru u soudního exekutora.

§ 27

Vykonavatel exekutora a další zaměstnanci exekutora

(1) Exekutor může zaměstnávat v pracovním poměru vykonavatele exekutora a další zaměstnance.

(2) Exekutor může vykonavatele exekutora písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel^3a). Další zaměstnance může pověřit prováděním jednoduchých úkonů, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti.

(3) Vykonavatelem exekutora může být občan České republiky, který

a)  je plně svéprávný,

b)  je bezúhonný,

c)  má úplné středoškolské vzdělání,

d)  je v pracovním poměru u exekutora po dobu nejméně 6 měsíců,

e)  složil kvalifikační zkoušku vykonavatele exekutora.

(4) Rozsah a způsob kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora určí Komora podle § 110 odst. 7 písm. c) a § 110 odst. 8.

komentář k § 27

Zákon obsahuje koncepci, podle níž může soudní exekutor v pracovním poměru zaměstnávat další zaměstnance. V praxi dnes proto není žádnou výjimkou, že exekutorský úřad může leckdy zaměstnávat stovky lidí v pracovním poměru. Tato kategorie zaměstnanců pak bývá v rámci exekutorské kanceláře pověřována různými jednoduchými úkony, které souvisejí s exekuční činností, přičemž nejčastěji se jedná o administrativní pracovníky (ekonomy, účetní, fakturantky apod.) a další zaměstnanci. Do této kategorie zaměstnanců lze dále řadit i bývalé exekutorské kandidáty nebo bývalé exekutorské koncipienty, kteří i po svém vyškrtnutí ze seznamu, který vede Exekutorská komora ČR, setrvali z různých důvodů v pracovním poměru u soudního exekutora.

Koncepce zákona počítá s tím, že tato kategorie zaměstnanců soudního exekutora je oprávněna v rámci exekutorské kanceláře provádět pouze jednoduché úkony – to znamená, že tato kategorie zaměstnanců není rozhodně oprávněna provádět ten charakter činností, ke kterým je např. oprávněn exekutorský kandidát. V rámci exekutorské kanceláře tito zaměstnanci vykonávají jednoduché úkony buď na základě pověření soudního exekutora anebo jejich činnost přímo vyplývá z jejich pracovní náplně v rámci pracovní smlouvy, kterou soudní exekutor s konkrétním zaměstnancem takto uzavřel. Další činnost, resp. rozsah oprávnění konkrétního zaměstnance pak lze dovodit taktéž i z organizačního řádu konkrétního exekutorského úřadu, resp. z náplně činností, které je takto na základě organizačního řádu oprávněn provádět příslušný útvar, v jehož rámci konkrétní zaměstnanec vykonává svou pracovní činnost.

HLAVA III

EXEKUČNÍ ČINNOST

Díl 1

Obecná ustanovení

§ 28

Exekuci vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.

komentář k § 28

Zákon respektuje fakt, že soudní exekutor není účastníkem exekučního řízení, poněvadž nařízenou exekuci sám vede. Výjimečná situace nastane tehdy, jestliže soudní exekutor podává exekučnímu soudu návrh, aby povinný vydal prohlášení o svém majetku. Další zvláštní situace nastává tehdy, pokud soudní exekutor podává návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. V těchto případech zákon přiznává soudnímu exekutorovi oprávnění, která při výkonu rozhodnutí přísluší oprávněnému. Zákon dále přiznává úkonům soudního exekutora stejnou povahu, jako kdyby se jednalo o úkony exekučního soudu. V daném kontextu nutno odkázat na § 50 zákona, kde je zakotveno oprávnění soudního exekutora vyzvat povinného k prohlášení o svém majetku. Dále též třeba dodat, že dle § 52 odst. 2 zákona platí, že nestanoví-li zákon jinak, je soudní exekutor oprávněn vykonávat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli anebo jinému zaměstnanci soudu. Díky těmto ustanovením zákona pak může soudní exekutor např. i udělovat pořádkové pokuty povinnému, pakliže tento třebas maří exekuční činnost pověřeného soudního exekutora. Jak konstatoval ve svém rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2706/­2004 Nejvyšší soud ČR v řízení podle tohoto zákona je soudní exekutor nositelem delegované státní moci a vztah mezi ním a účastníkem tohoto řízení není vztahem soukromoprávním. V případném sporu mezi nimi není dána pravomoc soudu. To však nezbavuje účastníka možnosti, aby se na základě zákona č. 82/­1998 Sb. příp. domáhal vůči soudnímu exekutorovi náhrady škody způsobené např. nesprávným úředním postupem tohoto soudního exekutora.

Aby bylo možno exekuci nařídit, resp. ji vést, musí oprávněný podat takový návrh, ve kterém bude příslušný soudní exekutor řádně označen. Kromě toho je nezbytné, aby byl příslušný soudní exekutor k provedení exekuce řádně pověřen ve formě soudního usnesení.

§ 29

(1) Exekutor je vyloučen z exekučního řízení, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

(2) Důvodem k vyloučení exekutora nejsou okolnosti, které spočívají v postupu exekutora v exekučním řízení o projednávané věci.

(3) Jakmile se exekutor dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně exekučnímu soudu. V řízení může zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

(4) Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora; o tom musí být exekutorem poučeni.

(5) Účastník je povinen námitku podjatosti exekutora uplatnit nejpozději do 8 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 8 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit také tehdy, jestliže nebyl exekutorem poučen o svém právu vyjádřit se k osobě exekutora.

(6) Námitka podjatosti musí obsahovat označení exekutora a uvedení okolností, které zakládají důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě údaj, kdy se o tomto důvodu účastník uplatňující námitku dozvěděl a jakými důkazy mohou být jeho tvrzení prokázána.

(7) K rozhodnutí o námitce podjatosti předloží exekutor bez odkladu věc exekučnímu soudu; v řízení může zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. To neplatí, byla-li námitka uplatněna v den skončení exekučního řízení či jeho zastavení, nebo tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo exekučním soudem již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná.

(8) O vyloučení exekutora rozhoduje exekuční soud.

(9) Rozhodnutí o vyloučení exekutora se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi.

(10) Proti rozhodnutí vydaném v řízení o vyloučení exekutora není přípustný opravný prostředek.

(11) Jestliže bylo rozhodnuto, že exekutor je vyloučen, v exekuci pokračuje ten exekutor, kterého navrhne oprávněný a který se zapíše do rejstříku zahájených exekucí tak, že provede změnu údaje podle § 35b odst. 1 písm. b) a c); nově zaregistrovaný exekutor rozhodne příkazem k úhradě nákladů exekuce o dosud vzniklých nákladech exekuce.

(12) O tom, zda je vyloučen koncipient, kandidát nebo jiný zaměstnanec exekutora, jakož i znalec nebo tlumočník, rozhoduje exekutor; odstavce 1 až 4, 6 a 9 se použijí přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek.

komentář k § 29

Důležité

     Tento paragraf zákona je jistým garantem nezávislosti a nestrannosti osoby soudního exekutora, popř. exekutorského kandidáta nebo exekutorského koncipienta coby zaměstnanců soudního exekutora. Díky koncepci obsažené v tomto paragrafu zákona je proto možné soudního exekutora z důvodů obsažených v tomto ustanovení vyloučit z provedení exekuce pro podjatost.

Zastavíme-li se na chvilku u pojmu podjatost, pak zjistíme, že je vymezena stejně jako v jiných řízeních (např. v správním řízení). Tedy je dána určitým poměrem k věci, k účastníkům exekučního řízení, příp. jeho zástupcům. Zákon je postaven na koncepci, že chce-li někdo namítat podjatost soudního exekutora, nestačí k tomu jeho pouhé pochybnosti, ale musí se jednat o racionální důvody a musí být vyjeveny v písemné formě, tedy coby námitky. Současně s tím se předpokládá, že okruh těchto námitek bude nejen dostatečně vymezen, ale pochopitelně i doložen. Tato námitka musí taktéž obsahovat označení soudního exekutora, včetně již zmíněných okolností, které nasvědčují o jeho podjatosti. Námitka o podjatosti soudního exekutora by měla být takto uplatněna do 8 dnů ode dne, kdy bylo účastníkovi exekučního řízení doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Totéž platí, pokud účastník prokáže, že v této době nevěděl o pověření soudního exekutora. Pokud účastník řízení nevěděl v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li důvod, z něhož se odvíjí námitka podjatosti soudního exekutora později, může tuto námitku uplatnit do 8 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku účastník uplatnit též tehdy, jestliže nebyl soudním exekutorem poučen o svém právu vyjádřit se k osobě soudního exekutora. Námitky povinného k osobě soudního exekutora nemají odkladný účinek, čímž se zákonodárce snaží eliminovat možné obstrukční jednání ze strany dlužníka vůči soudnímu exekutorovi. I když lhůta pro uplatnění námitky podjatosti není nikterak dlouhá (dříve dokonce činila jen pět dnů), zákonodárce její délku odůvodňuje snahou zabránit účelovým průtahům v exekučním řízení, kde námitky by byly dalším vhodným prostředkem k těmto průtahům.

O vyloučení soudního exekutora rozhoduje vždy exekuční soud. To znamená, že k rozhodnutí o námitce podjatosti předloží soudní exekutor bez odkladu věc tomuto soudu. Následně – do vyřešení této otázky – pak může soudní exekutor v dané věci činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. To neplatí pouze za situace, kdy námitka byla uplatněna nejpozději v den skončení exekučního řízení. Je ovšem další nezodpovězenou otázkou, nakolik takovýto koncept respektuje principy koncentrace řízení. Dále tato poučka neplatí v případě jeho zastavení, popř. uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo exekučním soudem již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná.

Proti rozhodnutí exekučního soudu ohledně podjatosti soudního exekutora není přípustný opravný prostředek.

I když zákon bezesporu řeší otázku možné podjatosti soudního exekutora ve vztahu k exekučnímu řízení, resp. činnostem s tím souvisejícím, zákonodárce již opomněl řešit tuto situaci též ve vazbě na další činnosti soudního exekutora, příp. i jeho hlasování v orgánech Exekutorské komory ČR. Je ovšem otázkou, zda je to opomenutí anebo něco jiného. Nicméně nutno dodat, že důvodem pro vyloučení soudního exekutora z provedení exekuce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudního exekutora v exekučním řízení o projednávané věci. Takto je tomu ostatně i v případě soudců. Tedy – samotná nespokojenost účastníka řízení s postupem soudního exekutora nezakládá ve své podstatě důvod pro jeho vyloučení z provedení samotné exekuce pro podjatost.

Nutno dodat, že podmínka poučit účastníky řízení o možnosti vyjádřit se k osobě soudního exekutora musí být provedena jak ze strany exekučního soudu, tak i ze strany samotného soudního exekutora.

§ 30

Exekutor může odmítnout provést požadovaný úkon jedině z některého z těchto důvodů:

a)  odporuje-li zákonu nebo právním předpisům,

b)  jestliže oprávněný nesložil přiměřenou zálohu na náklady exekuce, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte nebo pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona.

komentář k § 30

Toto ustanovení zákona v podstatě víceméně deklaruje to, co je obecně známé, resp. vyplývá z obecných ustanovení tohoto zákona. Tam je totiž kromě jiného podtržena vázanost soudního exekutora právním řádem tohoto státu. Pakliže by soudní exekutor postupoval při výkonu své činnosti v rozporu s právním řádem, musel by jednak nahradit poškozeným osobám vzniklou újmu a jednak by též mohlo dojít ke vzniku trestněprávní odpovědnosti soudního exekutora coby úřední osoby. Např. tedy dle § 329 trestního zákoníku.

V otázkách složení zálohy na náklady exekuce je respektován koncept, podle něhož je na vůli soudního exekutora a oprávněného, zda si složení zálohy smluvně ujednají či nikoliv, s výjimkou exekuce k vymožení výživného nezletilého dítěte pro matku samoživitelku, kde by se takový postup leckdy i vymykal morálním zásadám.

V kontextu s výše uvedeným se hodí připomenout, že soudní exekutor je oprávněn odmítnout provést požadovaný úkon jak ještě před tím, než byl exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, tak i následně potom, co již byla exekuce zahájena. Nejčastěji se tak může stát např. v případě úkonů prováděných před právní mocí pověření k provedení exekuce v souvislosti s prověřováním majetkové podstaty povinného.

§ 31

(1) Exekutor je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při provádění exekuční nebo další činnosti.

(2) Povinnosti mlčenlivosti může exekutora zprostit orgán Komory, a to pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných, v nezbytné míře a pro jednotlivý případ.

(3) Exekutor je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků exekučního řízení. Účastník řízení, jehož oprávněného zájmu se skutečnost dotýká, může exekutora povinnosti mlčenlivosti o takové skutečnosti zprostit. Vyslovil-li účastník exekučního řízení písemný souhlas se sdělením údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, podle zvláštního právního předpisu³⁰⁾, exekutor tyto údaje na výzvu příslušnému orgánu sdělí.

(4) Exekutor nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke svému zaměstnanci, kterého pověřuje provedením jednotlivých úkonů podle zákona, pokud je tato osoba povinna sama povinnost mlčenlivosti zachovávat.

(5) Povinností mlčenlivosti není exekutor vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem. Dále není povinností mlčenlivosti vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a oprávněným nebo povinným nebo jejich právními nástupci, a pro výkon státního dohledu.

(6) Povinnosti mlčenlivosti se exekutor nemůže dovolat v kárném řízení podle tohoto zákona.

(7) Povinností mlčenlivosti není dotčena zákonem uložená povinnost překazit spáchání trestného činu.⁴⁾ Porušením povinnosti mlčenlivosti není plnění povinností vůči příslušnému orgánu podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a zákona o provádění mezinárodních sankcí. Porušením povinnosti mlčenlivosti není poskytnutí informací správci daně při plnění povinností stanovených daňovým řádem exekutorovi jako povinné osobě podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

(8) Povinnost mlčenlivosti podle odstavce 1 trvá i po zániku výkonu úřadu exekutora.

(9) Povinnost mlčenlivosti v rozsahu stanoveném v odstavcích 1 až 8 se obdobně vztahuje i na zaměstnance exekutora, na činnost exekutora v orgánech Komory, rovněž na členy orgánů Komory a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby, které se účastní kárného řízení podle tohoto zákona. U těchto osob trvá i po skončení jejich pracovního poměru u exekutora nebo u Komory, popřípadě po skončení jejich funkce v orgánu Komory.

(10) Porušení povinnosti mlčenlivosti podle předchozích odstavců zakládá kárnou odpovědnost exekutora a jeho povinnost nahradit újmu, která porušením této povinnosti vznikla.

komentář k § 31

Zákon zakotvil koncepci, podle níž je soudní exekutor povinen zachovávat mlčenlivost i po skončení výkonu činnosti soudního exekutora. To je dáno tím, že soudní exekutor má významné postavení v procesu vynutitelnosti práva, dále se tato povinnost odvíjí od významu exekuce v našem právním prostředí a nepochybně je pamatováno i na ten fakt, že soudní exekutor v průběhu výkonu své funkce přichází do styku s celou řadou významných informací. Tudíž význam mlčenlivosti takto nabývá ve vztahu k funkci soudního exekutora na svém nezanedbatelném významu a je bezpochyby nezbytné, aby v případě porušení této povinnosti ze strany konkrétní osoby, které je tato povinnost uložena, následoval i postih.

To znamená, že je-li tato povinnost porušena, měl by ve vztahu k soudnímu exekutorovi následovat i kárný postih, který může být završen až odvoláním soudního exekutora z jeho funkce, resp. úřadu. Dále může mít porušení této povinnosti za následek i vznik jeho povinnosti nahradit újmu tomu, komu ji způsobil následkem nedodržení této povinnosti a v krajním případě může následovat i trestněprávní rozměr. Jelikož soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti nakládá s mnoha citlivými údaji, může mít tento trestněprávní dopad podobu možného podezření např. ze spáchání trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti anebo neoprávněného nakládání s osobními údaji.

Nicméně v kontextu s výše uvedeným je nezbytné, aby zákon zvlášť vymezil, za jakých okolností, popř. vůči kterým osobám může být soudní exekutor zproštěn povinnosti zachovávat mlčenlivost. To jsou situace, kdy je soudní exekutor jednak této povinnost zproštěn tehdy, jestliže sám účastník, jehož oprávněného zájmu se údaje týkají, soudního exekutora této povinnosti zprostí, dále pak situace, kdy soudní exekutor není touto povinností vázán vůči svým zaměstnancům, kteří se spolupodílejí na výkonu exekuční činnosti v rámci konkrétního exekutorského úřadu a dále není touto povinností soudní exekutor též vázán v případě, že musí konkrétní informace poskytnout orgánům činným v trestním řízení za účelem zmaření spáchání trestného činu a za porušení povinnosti dle tohoto zákona se nepovažuje ani stav, kdy plní povinnosti vůči příslušnému orgánu dle zákona č. 253/­2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, příp. zákona o provádění mezinárodních sankcí. Pochopitelně povinností mlčenlivosti není soudní exekutor taktéž vázán, pokud poskytuje konkrétní informace pro účely kárného řízení v rámci Exekutorské komory ČR. Povinností mlčenlivosti není soudní exekutor také vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem a příp. před jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a oprávněným nebo povinným nebo jejich právnímu nástupci a současně též i za situace, kdy je v souvislosti s jeho osobou vykonáván státní dohled dle § 7 odst. 6 zákona. Povinnost mlčenlivosti zůstává konkrétní osobě zachována i poté, co došlo k zániku výkonu úřadu soudního exekutora.

Je otázkou, zda to bylo záměrem zákonodárce anebo se tak stalo dílem okolnosti, že soudního exekutora je oprávněn zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost pouze příslušný orgán Exekutorské komory ČR. Navíc pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných. Tudíž – zda ponechání tohoto oprávnění v gesci Prezídia Exekutorské komory ČR anebo kárné komise téže komory takto striktně úzce pojaté bude vždy a za všech okolností ku prospěchu věci. To může být za určitých okolností i velmi dvojsečné, neboť je málo pravděpodobné, že by byl soudní exekutor tímto orgánem zproštěn vždy a za všech okolností této povinnosti v situaci, kdy by např. měl vypovídat ve věci, které se bytostně též dotýká záležitostí Exekutorské komory ČR.

Povinností mlčenlivosti je vázán též kterýkoli zaměstnanec soudního exekutora, dopadá i na činnost soudního exekutora v orgánech Exekutorské komory ČR, stíhá členy orgánů této komory a její zaměstnance a dotýká se i těch osob, které se účastní kárného řízení dle tohoto zákona. Povinnost mlčenlivosti u tohoto okruhu osob trvá i po skončení jejich pracovního poměru u konkrétního soudního exekutora, příp. u Exekutorské komory ČR, včetně skončení funkce v orgánech této komory. Nutno však dodat, že porušení povinnosti na straně zaměstnance soudního exekutora je limitováno právní úpravou zákoníku práce, což znamená, že způsobí-li zaměstnanec soudního exekutora někomu újmu neúmyslným porušením této povinnosti, je možno se vůči tomuto zaměstnanci domáhat náhrady škody do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku tohoto zaměstnance. Jiná bude situace, pakliže bude tato újmu někomu způsobena úmyslně anebo v důsledku požití alkoholu či jiných omamných látek. V takovém případě by pak zaměstnanec soudního exekutora – mnohdy již v době uplatnění této náhrady „bývalý“ – odpovídal za způsobenou újmu bez omezení.

§ 32

(1) Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

(2) Exekutor se povinnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

(3) Povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu⁵⁾ tím není dotčena.

komentář k § 32

Tento paragraf zákon upravuje odpovědnost soudního exekutora za újmu, kterou způsobí při výkonu své činnosti dle tohoto zákona. Pod tuto odpovědnost spadá i újma, kterou způsobí při výkonu této činnosti jeho zaměstnanci.

V této souvislosti nutno odkázat na § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož platí, že nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Dle § 2971 občanského zákoníku připadá náhrada nemajetkové újmy v úvahu tehdy, pakliže to odůvodňují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, tedy zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Nastane-li taková situace, naradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

Důležité

     Tato povinnost soudního exekutora hradit způsobenou újmu bez dalšího omezení, která je takto zakotvena v tomto zákoně od 1. 1. 2014 zahrnuje jak povinnost nahradit poškozenému majetkovou újmu ve formě škody, tak i nemajetkovou újmu ve formě zadostiučinění. Soudnímu exekutorovi je tak uložena povinnost k odčinění nemajetkové újmy dle § 2894 odst. 2 věty první občanského zákoníku.

Soudní exekutor za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídá (kromě odpovědnosti státu za jeho činnost dle § 4 zákona č. 82/­1998 Sb.) též sám za podmínek, které jsou uvedeny v tomto paragrafu zákona. Předpokladem, aby vznikla odpovědnost soudního exekutora za výkon jeho činnosti je porušení právní povinnosti (zejména porušení právní povinnosti dle tohoto zákona a příp. jiných právních předpisů platných na území ČR), dále je to vznik újmy, která nastala v nemajetkové anebo majetkové sféře poškozeného a kterou lze vyjádřit v penězích a je možno ji reparovat plněním v penězích, dále zde musí existovat příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou újmou a v poslední řadě zde musí být vyloučena možnost liberace s výjimkami uvedenými v § 32 odst. 2 zákona. Podle § 2895 občanského zákoníku je škůdce povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. To je právě případ § 32 zákona, kde v jeho odst. 1 a 2 je odpovědnost soudního exekutora koncipována jako odpovědnost objektivní bez ohledu na subjektivní stránku – tedy na zavinění na straně škůdce.

Pokud jde o formu náhrady újmy, pak bude zřejmě nutno vycházet z dikce § 2951 odst. 1 občanského zákoníku a nebude-li to dost dobře možné, bude škoda hrazena v penězích. Z dikce § 2952 občanského zákoníku plyne, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo, tj. ušlý zisk.

Důležité

     V souvislosti s prevencí a dalšími aspekty činnosti soudního exekutora se hodí připomenout, že právě za této situace se ukazuje jako jedna ze zásadních podmínek výkonu činnosti soudního exekutora, která spočíva v uzavření pojistné smlouvy. Pakliže soudní exekutor zaměstnává další zaměstnance, je nezbytné, aby měl uzavřenu smlouvu o pojištění své odpovědnosti i za újmu způsobenou těmito zaměstnanci v souvislosti s exekuční a další činností soudního exekutora.

V § 32 odst. 3 zákona odkazuje zákonodárce na úpravu, která je zakotvena v § 4 zákona č. 82/­1998 Sb. Třeba připomenout, že z dikce § 32 odst. 1 zákona je zřejmé, že přímá odpovědnost soudního exekutora za způsobenou újmu nastoupí jen tam, kde z § 4 zákona č. 82/­1998 Sb. nevyplývá odpovědnost státu za škodu. Jinak platí, že stát za podmínek stanovených v zákoně č. 82/­1998 Sb. odpovídá za škodu, která byla soudním exekutorem způsobena účastníkům jak trestního, tak i občanskoprávního řízení a tato odpovědnost dopadá i do oblasti škody, kterou způsobil třetím osobám. Tato škoda v souvislosti s výkonem exekuční činnosti dopadá jak na oblast nesprávného úředního postupu soudního exekutora (např. v důsledku toho, že se dopustil celé řady pochybení a byl příp. nečinný), tak i na oblast nezákonného rozhodnutí, které soudní exekutor v průběhu výkonu své exekuční činnosti vydal. Stát však dále odpovídá i za další činnost soudního exekutora, např. v oblasti sepisování exekutorských zápisů anebo za činnost, kterou soudní exekutor vykonává na základě pověření soudu, např. za doručování písemností soudu.

Zákon počítá s možností, že se soudní exekutor povinnosti nahradit způsobenou újmu může zprostit, tedy liberovat, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat, např. že nemohl včas konat, protože v důsledku nenadálé přírodní události udeřil blesk, zasáhl trafostanici a způsobil požár jeho kanceláře, která byla takto v celém rozsahu zničena.

Součinnost třetích osob

§ 33

(1) Soudy, orgány státní správy a samosprávy, obce a jejich orgány, notáři a právnické a fyzické osoby, rozhodují-li o právech a povinnostech, jsou povinni sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o majetku povinného, které jim jsou známy z jejich úřední činnosti.

(2) Policie České republiky poskytne exekutorovi na jeho žádost ochranu a součinnost podle zákona o Policii České republiky.

(3) Orgány státní správy, orgány samosprávy a právnické osoby, které z úřední moci jsou zvláštním právním předpisem pověřeny k vedení evidence osob nebo jejich majetku nebo vzhledem k předmětu své činnosti vedou evidenci osob a jejich majetku, jsou povinny oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje potřebné k vedení exekuce; tuto povinnost má zejména orgán pověřený vedením katastru nemovitostí, orgán správy daní, orgán, který vede registr motorových vozidel, orgán pověřený vedením informačního systému veřejné správy, ve kterém jsou vedeny údaje o zbraních, střelivu a provozovaných střelnicích, orgán správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, komoditní burzy, organizátor regulovaného trhu²⁷⁾ a centrální depozitář, jiné osoby oprávněné k vedení evidence investičních nástrojů a Notářská komora České republiky ve vztahu k Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Pracovník správce daně, orgánu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny se nemůže v odpovědi na písemnou žádost exekutora dovolat povinnosti mlčenlivosti podle zvláštního právního předpisu. V exekučním řízení má exekutor pro účely získání dálkového přístupu k počítačovým souborům, v nichž jsou vedeny údaje katastru nemovitostí, postavení organizační složky státu7f).

(4) Banky, pobočky zahraničních bank , spořitelní a úvěrní družstva, instituce elektronických peněz, pobočky zahraničních institucí elektronických peněz, vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, pobočky zahraničních platebních institucí a poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu (dále jen „peněžní ústav“), pojišťovny, investiční společnosti a investiční fondy, obchodníci s cennými papíry, penzijní společnosti, penzijní fondy podle zvláštního právního předpisu, Garanční systém finančního trhu (dále jen „finanční instituce“), notáři, advokáti, fyzické a právnické osoby jsou povinni sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o číslech účtů povinného nebo jeho jiných jedinečných identifikátorech^7a), jakož i o jejich stavu a změnách a údaje o majetku, věcech, listinách či zaknihovaných cenných papírech povinného jimi spravovaných či u nich pro povinného či povinným uschovaných.

(5) Plátce mzdy nebo plátce jiného příjmu je povinen sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o mzdě nebo jiném příjmu jím vypláceném, srážkách prováděných ze mzdy nebo z jiného příjmu nebo údaje týkající se pracovněprávního vztahu povinného, nároku nebo práva povinného, na jejichž základě povinný pobírá mzdu nebo jiný příjem.

(6) Provozovatel poštovních služeb je povinen oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje potřebné k vedení exekuce, zejména totožnost osob, které si pronajímají poštovní přihrádky nebo jiná doručovací místa, údaje o počtu tam došlých poštovních zásilek a jejich odesilatelích, úhrn peněžních prostředků docházejících povinnému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo do jeho poštovní přihrádky a totožnost příjemce poštovních zásilek uložených u poskytovatele poštovních služeb.

(7) Poskytovatelé služeb elektronických komunikací jsou povinni oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost telefonní, dálnopisné a telefaxové stanice užívané povinným a údaje o nich, pokud nejsou uvedeny ve veřejně dostupných seznamech.

(8) Pojišťovny jsou povinny oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost výplaty pojistných plnění ve prospěch povinného.

(9) Vydavatelé tisku jsou povinni oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost jméno osoby, která podala k uveřejnění inzerát, který se týká nakládání s majetkem povinného a byl uveřejněn pod značkou.

(10) Dopravci a zasilatelé jsou povinni oznámit exekutorovi na jeho písemnou žádost odesílatele a adresáta přepravovaného nákladu, stejně jako údaje o přepravovaném zboží, je-li to třeba k vedení exekuce.

§ 33a

(1) Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky poskytuje pro potřeby exekuce exeku­torům

a)  referenční údaje ze základního registru obyvatel,

b)  údaje z agendového informačního systému evidence obyvatel,

c)  údaje z agendového informačního systému cizinců,

d)  údaje z registru rodných čísel o fyzických osobách, kterým bylo přiděleno rodné číslo, avšak nejsou vedeny v informačních systémech uvedených v písmenech b) a c).

(2) Poskytovanými údaji podle odstavce 1 písm. a) jsou

a)  příjmení,

b)  jméno, popřípadě jména,

c)  adresa místa pobytu,

d)  datum, místo a okres narození; u subjektu údajů, který se narodil v cizině, datum, místo a stát, kde se narodil,

e)  datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí subjektu údajů mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo; je-li vydáno rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, den, který je v rozhodnutí uveden jako den smrti nebo den, který subjekt údajů prohlášený za mrtvého nepřežil, a datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství.

(3) Poskytovanými údaji podle odstavce 1 písm. b) jsou

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě jejich změna, rodné příjmení,

b)  datum narození,

c)  pohlaví a jeho změna,

d)  místo a okres narození; u občana, který se narodil v cizině, místo a stát, na jehož území k narození došlo,

e)  rodné číslo,

f)  státní občanství,

g)  adresa místa trvalého pobytu včetně předchozích adres místa trvalého pobytu,

h)  počátek trvalého pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o místu trvalého pobytu nebo datum ukončení trvalého pobytu na území České republiky,

i)  schválení smlouvy o nápomoci nebo zastoupení členem domácnosti včetně uvedení soudu, který smlouvu nebo zastoupení schválil, omezení svéprávnosti,

j)  rodinný stav, datum jeho změny a místo uzavření manželství,

k)  rodné číslo manžela; je-li manželem cizinec, který nemá přiděleno rodné číslo, jeho jméno, popřípadě jména, příjmení manžela a datum jeho narození,

l)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného uveden jako den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti, a datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného,

m) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky, datum, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo,

n)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti nebo den, který občan prohlášený za mrtvého nepřežil,

o)  jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce nebo opatrovníka; v případě, že jeden z rodičů nebo jiný zákonný zástupce nebo opatrovník nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození; je-li jiným zákonným zástupcem nebo opatrovníkem dítěte právnická osoba, název a adresa sídla.

(4) Poskytovanými údaji podle odstavce 1 písm. c) jsou

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení, jejich změna, rodné příjmení,

b)  datum narození,

c)  pohlaví a jeho změna,

d)  místo a stát narození,

e)  rodné číslo,

f)  státní občanství,

g)  druh a adresa místa pobytu,

h)  číslo a platnost oprávnění k pobytu,

i)  počátek pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o pobytu,

j)  omezení svéprávnosti,

k)  správní nebo soudní vyhoštění a doba, po kterou není umožněn vstup na území České republiky,

l)  rodinný stav, datum a místo jeho změny, jméno, popřípadě jména, příjmení manžela, rodné číslo nebo datum narození,

m) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí mimo území České republiky, stát, na jehož území k úmrtí došlo, popřípadě datum úmrtí,

n)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti nebo den, který cizinec prohlášený za mrtvého nepřežil.

(5) Poskytovanými údaji podle odstavce 1 písm. d) jsou

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,

b)  den, měsíc a rok narození,

c)  místo narození; u fyzické osoby narozené v cizině místo a stát narození,

d)  rodné číslo.

(6) Údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel, se využijí z agendového informačního systému evidence obyvatel nebo agendového informačního systému cizinců, pouze pokud jsou ve tvaru předcházejícím současný stav.

(7) Z poskytovaných údajů lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu.

§ 33b

V elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup poskytne pro potřeby exekuce exekutorům Ministerstvo financí údaje z informačního systému^7g) o

a)  státních občanech České republiky^7c) v rozsahu

1. jméno, popřípadě jména a příjmení,

2. rodné číslo,

3. číslo smlouvy,

4. identifikační číslo osoby (dále jen „identifikační číslo“) stavební spořitelny,

b)  cizincích v rozsahu7h)

1. jméno, popřípadě jména a příjmení,

2. rodné číslo,

3. číslo smlouvy,

4. identifikační číslo stavební spořitelny.

§ 33c

V elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup poskytne pro potřeby exekuce exekutorům Ministerstvo financí údaje z informačního systému⁷ⁱ⁾ o účastnících^7j) v rozsahu

1. jméno, popřípadě jména a příjmení,

2. rodné číslo, a pokud nebylo přiděleno, číslo pojištěnce vedené v registru pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny^7k),

3. číslo smlouvy o penzijním připojištění,

4. identifikační číslo penzijního fondu.

§ 33d

(1) Ministerstvo financí pro potřeby exekuce poskytne exekutorům v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup údaje z informačního systému o účastnících podle zákona upravujícího doplňkové penzijní spoření²⁵⁾, a to v rozsahu

1. jméno, popřípadě jména, a příjmení,

2. rodné číslo, a pokud nebylo přiděleno, číslo pojištěnce vedené v registru pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny^7j),

3. číslo smlouvy o doplňkovém penzijním spoření,

4. identifikační číslo penzijní společnosti.

(2) Ministerstvo financí eviduje důvod poskytnutí údajů podle odstavce 1. Není-li důvod k žádosti o poskytnutí údajů podle odstavce 1 uveden, Ministerstvo financí poskytnutí údajů odepře.

§ 33e

V elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup poskytne pro potřeby exekuce exekutorům Česká správa sociálního zabezpečení údaje z registru pojištěnců o příjemcích dávek důchodového pojištění v rozsahu

a)  rodné číslo a evidenční číslo pojištěnce,

b)  příjmení a jméno,

c)  aktuální adresu pro výplatu důchodu (důchodů),

d)  způsob výplaty důchodu (důchodů),

e)  druh důchodu (důchodů),

f)  výši důchodu (důchodů),

g)  výši předcházející exekuční či jiné srážky z důchodu,

h)  výši důchodu vypláceného po provedení předcházejících srážek,

i)  údaje o jiném příjemci důchodu,

j)  u dlužníků pobývajících v zahraničí stát, kam je důchod poukazován,

k)  příplatky a příspěvky k důchodům vypláceným podle odškodňovacích předpisů.

§ 33f

V elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup poskytne pro potřeby exekuce exekutorům Ministerstvo dopravy údaje z centrálního registru silničních vozidel v rozsahu

a)  vlastník (název, sídlo a identifikační číslo osoby, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu),

b)  provozovatel, není-li současně vlastníkem (název, sídlo a identifikační číslo osoby, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu),

c)  státní poznávací značka silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, datum jejího přidělení a odebrání,

d)  druh a kategorie motorového vozidla a přípojného vozidla,

e)  výrobce silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, značka (obchodní název stanovený výrobcem), typ vozidla a obchodní označení,

f)  datum první registrace silničního motorového vozidla a přípojného vozidla,

g)  účel, pro který je silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo určeno,

h)  zástavní práva váznoucí na silničním motorovém vozidle a přípojném vozidle.

komentář k § 33 až § 33f

     Pravidla pro poskytování součinnosti třetích osob soudnímu exekutorovi

V § 33 zákona jsou upravena pravidla pro poskytování součinnosti třetích osob soudnímu exekutorovi. Třeba dodat, že žádost o součinnost je hlavním prostředkem, kterým je oprávněn soudní exekutor v rámci exekučního řízení žádat o součinnost třetí osoby.

Důležité

     Zákon vychází z koncepce, že třetí osoby, tedy ty, které jsou uvedeny v § 33 zákona, jsou povinny soudnímu exekutorovi poskytnout informace o majetku povinného, a to bez zbytečného odkladu, rozhodují-li o právech a povinnostech, pokud jsou jim známé z jejich úřední činnosti.

V § 33 zákona je podán taxativní výčet subjektů povinných k poskytnutí této součinnosti. Jedná se jak o státní orgány, finanční instituce, tak i o právnické osoby, vydavatele tisku, dopravce a zasilatele. Výčet těchto osob je pak povinen sdělit na písemnou žádost soudního exekutora údaje o majetku povinného, které jsou jim známy jak z jejich úřední, tak i příp. obchodní činnosti. O tom, že je tato problematika stále žhavá a aktuální svědčí i časté soudní spory o rozsah poskytované součinnosti, přičemž v nálezu sp. zn. I. ÚS 3859/13 se vyjadřoval Ústavní soud k problematice oprávnění soudního exekutora požadovat informace od advokáta v kontextu s advokátní mlčenlivostí.

Důležité

     Z praktického úhlu pohledu potřebuje v podstatě každý soudní exekutor k zajištění efektivního průběhu exekuční činnosti zejména údaje o platu či mzdě povinného, příp. o sociálních dávkách, které takto povinný třebas pobírá. Dále potřebuje mít každý soudní exekutor v daném kontextu povědomost o bankovních účtech povinného, jeho stavebním spoření, dále by měl mít informace o tom, zda je povinný vlastníkem movité či nemovité věci a kde jsou tyto věci umístěny.

Z toho důvodu nejčastěji soudní exekutor vyžaduje součinnost ohledně příjmu povinného, tedy ve spolupráci se správou sociálního zabezpečení, příp. příslušnou zdravotní pojišťovnou.

Dále soudní exekutor nezřídka potřebuje součinnost s finančními institucemi, zejména pak bankami a poměrně často využívá služeb (veřejných) rejstříků a registrů, např. katastru nemovitostí anebo centrálního registru motorových vozidel. Soudní exekutor však potřebuje disponovat též informacemi o pobytu povinného, tudíž potřebuje mít stálé a aktuální informace, včetně přístupu do centrální evidence obyvatel, součinnosti s Českou poštou, s. p. ohledně poštovních schránek povinného, kam mu lze příp. doručovat písemnosti apod.

Důležité

     Soudní exekutor však musí myslet i na nejhorší, tedy včetně smrti povinného. V důsledku toho pak často potřebuje mít zajištěnu součinnost s notářem, aby zjistil jaký je okruh dědiců a v jaké fázi je dědické řízení v důsledku smrti povinného, popř. součinnost též se soudem, který určuje notáře k vyřízení pozůstalosti. Je-li povinným právnická osoba, součinnost soudního exekutora bývá nejčastěji upřena ke zjištění majetkových poměrů této právnické osoby a za tím účelem soudní exekutor v mnoha případech žádá o součinnost správce daně ohledně zaslání účetních dokladů, informací o tom, zda povinnému vznikl nárok na vyplacení vratitelného přeplatku na dani, dále je žádost o součinnost též směřována ke zjištění finančních aktiv, movitého či nemovitého majetku, který takto eviduje ve vztahu k povinnému správce daně, popř. soudní exekutor nahlíží do aplikace Ministerstva financí ARES, kde shromažďuje informace ekonomického charakteru, např. údaje z registru plátců DPH.

     Ochrana a součinnosti exekutora poskytnutá Policií ČR

Dle § 33 odst. 2 zákona poskytne Policie ČR soudnímu exekutorovi na jeho žádost ochranu a součinnost podle zákona č. 273/­2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Takovou žádost vůči policejním útvarům soudní exekutor uplatňuje zejména tehdy, pakliže provádí anebo se chystá provádět tzv. mobiliární exekuci, při jejímž výkonu nelze vyloučit, že dojde k napadení jak samotného soudního exekutora, tak příp. i některého z jeho pověřených zaměstnanců, např. vykonavatele soudního exekutora. V tomto ustanovení zákona je tímto způsobem reagováno takto na skutečnost, že soudní exekutor je v souladu s § 127 písm. f) trestního zákoníku považován za úřední osobu. Tato pozice dle judikatury svědčí i vykonavateli soudního exekutora. Má-li být takováto policejní ochrana poskytnuta, měl by soudní exekutor vždy ve své žádosti uvést konkrétní důvody, pro které se domnívá, že může být ohrožen jeho život nebo zdraví v rámci výkonu exekuční činnosti. Vedle toho je soudní exekutor oprávněn požádat útvary policie o poskytnutí součinnosti, pokud potřebuje v rámci své exekuční činnosti informace o povinném, má-li je Policie ČR ve své evidenci.

     Informační kanály

Zákon pamatuje i na další informační kanály, které mají kromě jiného též sloužit ku prospěchu exekuční činnosti, tudíž je v tomto ohledu uložena informační povinnost Ministerstvu financí ohledně údajů souvisejících se stavebním spořením a smlouvami, které jsou dokladem o vzniku tohoto právního vztahu. Další informační povinnost má Ministerstvo financí ohledně evidence smluv o penzijním připojištění a penzijním spoření. Informační povinnosti neunikla ani Česká správa sociálního zabezpečení, která je na žádost soudního exekutora povinna informovat z údaje registrů pojištěnců o příjemcích dávek důchodového pojištění v zákonem stanoveném rozsahu. Rovněž tak i Ministerstvo dopravy má uloženu povinnost zasílat k žádosti soudních exekutorů o součinnost příslušné informace a údaje z centrálního registru silničních vozidel v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

     Plátce mzdy

Důležité

     Důležitá je i součinnost s plátcem mzdy. Plátce mzdy nebo plátce jiného příjmu je povinen sdělit soudnímu exekutorovi na jeho písemnou žádost např. údaje o mzdě nebo jiném příjmu jím vypláceném, včetně výše mzdy za vyžádané období a jednotlivých složek mzdy, údaje o prováděných srážkách z této mzdy nebo jiného příjmu, včetně výše těchto srážek a jejich důvodů, údaje o pracovněprávním vztahu povinného, nároku nebo práva povinného, na jejichž základě povinný pobírá mzdu nebo jiný příjem, včetně uvedení druhu pracovního poměru (tj. pracovní smlouva, dohoda o provedení práce apod.). Vedle toho je soudní exekutor oprávněn požádat i o sdělení jiných údajů, které jsou potřebné pro vedení exekuce, nicméně nejsou uvedeny v odst. 5, ale jsou z hlediska efektivity exekuce potřebné pro její úspěšné završení. Takový požadavek ovšem musí soudní exekutor náležitě odůvodnit. Nebude-li taková žádost ze strany soudního exekutora náležitě odůvodněna, nemusí na ni plátce mzdy reflektovat.

     Pověření k provedení exekuce

Aby mohl soudní exekutor takto vyžadovat od třetích osob zákonem stanovenou součinnost, měl by na jejich žádost prokázat své pověření k provedení exekuce. To znamená předložit originál, stejnopis anebo alespoň ověřenou kopii usnesení příslušného exekučního soudu, kterým byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl takto pověřen. Dále by mělo být z těchto dokumentů zřejmé, kdo je oprávněný, kdo je povinný, jaký nárok je v rámci této exekuce vymáhán a jaká je jeho výše.

§ 34

(1) Exekutor může pro účely exekučního řízení požádat o součinnost třetí osoby podle § 33 a ty jsou povinny ji bezplatně poskytnout. Osoby uvedené v § 33 odst. 4 až 10 a komoditní burzy, organizátor regulovaného trhu²⁷⁾, centrální depozitář a jiné osoby oprávněné k vedení evidence investičních nástrojů mají při poskytování údajů právo na úhradu účelně vynaložených hotových výdajů.

(2) Třetí osoby jsou povinny poskytnout exekutorovi součinnost podle § 33 bez zbytečného odkladu, a je-li to technicky možné, v elektronické podobě; nesplní-li tuto povinnost, jsou povinny oprávněnému a exekutorovi nahradit újmu, která tím oprávněnému nebo exekutorovi vznikne. Způsobil-li škodu nesplněním této povinnosti státní orgán, právnická či fyzická osoba při výkonu veřejné správy, která jim byla svěřena, nebo územní samosprávný celek při výkonu státní správy, který na něj byl přenesen zákonem nebo při výkonu samosprávy, postupuje se podle zvláštního právního předpisu.⁸⁾

(3) Exekutor požádá peněžní ústav o součinnost elektronicky datovým souborem a peněžní ústav součinnost elektronicky datovým souborem poskytne. Peněžní ústav není povinen poskytnout exekutorovi součinnost, není-li žádost o součinnost podána elektronicky datovým souborem nebo nemá-li stanovené obsahové náležitosti anebo nemá-li datový soubor stanovený formát nebo strukturu. Ministerstvo stanoví vyhláškou formát a strukturu tohoto datového souboru a obsahové náležitosti žádosti o součinnost. Věty první a druhá se nepoužijí, týká-li se součinnost údajů o mzdě nebo jiném příjmu vypláceném peněžním ústavem nebo srážek prováděných z tohoto příjmu.

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 34 za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:

(4) Exekutor požádá plátce mzdy na formuláři, jehož náležitosti a vzor stanoví prováděcí právní předpis, o sdělení údajů podle § 33 odst. 5, případně o sdělení jiných údajů potřebných k vedení exekuce, jejichž potřebnost v žádosti odůvodní. Plátce mzdy poskytne exekutorovi požadované údaje na formuláři, jehož náležitosti a vzor stanoví prováděcí právní předpis a který je součástí formuláře podle věty první. Doručuje-li exekutor žádost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, požádá plátce mzdy o údaje podle § 33 odst. 5 i elektronicky datovým souborem. Plátce mzdy, jehož celkový roční úhrn čistého obratu podle zákona o účetnictví za poslední účetní období předcházející žádosti o součinnost dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru (dále jen „kvalifikovaný plátce mzdy“), údaje podle § 33 odst. 5 elektronicky datovým souborem poskytne. Kvalifikovaný plátce mzdy není povinen poskytnout exekutorovi údaje podle § 33 odst. 5, není-li žádost o tyto údaje podána elektronicky datovým souborem na formuláři podle věty první nebo nemá-li datový soubor stanovený formát nebo strukturu. Ministerstvo stanoví vyhláškou formát a strukturu datového souboru.

Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 5 a 6.

(5) Za nesplnění povinností uvedených v § 33 může exekutor uložit třetím osobám pořádkovou pokutu.⁹⁾

(6) Ustanovení § 33 až 33e a odstavců 1 až 3 se použijí i pro zjišťování údajů o majetku manžela povinného v souvislosti s prováděním exekuce, jíž je k vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů nebo pro který lze vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů, postižen účet manžela povinného u peněžního ústavu.

(7) Nebrání-li to účelu exekuce, použije exekutor v exekučním řízení údaje, které mu byly poskytnuty v rámci součinnosti v jiných exekučních řízeních vedených proti témuž povinnému.

komentář k § 34

     Bezplatné poskytnutí součinnosti

Zákon pamatuje na jistý druh komfortu soudních exekutorů v rámci exekuční činnosti i tím, že dle § 34 odst. 1 zákona jsou třetí osoby povinny součinnost poskytnout takto bezplatně. Osoby uvedené v § 33 odst. 1 zákona jsou tak povinny soudnímu exekutorovi poskytnout součinnost v uvedeném rozsahu na základě písemné výzvy soudního exekutora. Zákonodárce povolil výjimku z této koncepce pouze ve vztahu k osobám, které jsou specifikovány v § 33 odst. 4 až 10 zákona. Tyto osoby pak mají při poskytování zákonem stanovených údajů právo na úhradu účelně vynaložených výdajů, které takto musí soudnímu exekutorovi prokázat.

     Náhrada újmy

V odst. 2 je stanoveno, že pokud by uvedené třetí osoby soudnímu exekutorovi na základě jeho písemné výzvy neposkytly požadovanou součinnost, odpovídají za újmu, která tím oprávněnému nebo soudnímu exekutorovi vznikne. Nesplní-li povinnost vyplývající z této součinnosti státní orgán, právnická či fyzická osoba při výkonu veřejné správy, která jim byla takto svěřena, nebo územní samosprávný celek při výkonu státní správy, který na něj byl přenesen zákonem nebo při výkonu samosprávy, následuje postup dle zákona č. 82/­1998 Sb. Tato odpovědnost za škodu by posléze měla být uplatňována dle zákona č. 82/­1998 Sb. v případě, že tuto škodu způsobil státní orgán, právnická nebo fyzická osoba v rámci výkonu veřejné správy, která jí byla takto svěřena, nebo územně samosprávný celek (např. obec) při výkonu státní správy, který na něj byl takto přenesen zákonem, nebo při výkonu samosprávy. Nastane-li situace, kdy nesplnění povinnosti součinnosti třetí osobou má kromě jiného i za následek vznik škody, soudní exekutor většinou uloží pořádkovou pokutu konkrétní osobě, která takto jednala protiprávně a navíc ještě podá žalobu na náhradu škody vůči třetí osobě. Žalobu na náhradu škody vůči třetí osobě může podat rovněž oprávněný.

Vedle již výše uvedeného dále platí, že obeslané třetí osoby by měly tuto součinnost v stanoveném rozsahu poskytnout bezodkladně. A je-li to technicky možné, pak by se mělo jednat o součinnost v elektronické podobě. S tím ostatně počítá i § 34 odst. 3 zákona, kde je upraven prvek elektronizace dat ve vztahu k bance. Pokud jde o formát a strukturu datového souboru, který obsahuje žádost o součinnost a odpověď na tuto žádost, je nutno vycházet z přílohy č. 1 vyhlášky č. 418/­2001 Sb.

Důležité

     Pakliže by se tak nestalo, dle § 34 odst. 5 zákona může být takovým osobám uložena pořádková pokuta. Přitom je odkazováno na § 53 občanského soudního řádu, přičemž horní hranice pro tuto pořádkovou pokutu činí 50 000 Kč, nicméně může být takto ukládána opakovaně za předpokladu, že předchozí uložená pokuta nevedla k požadované nápravě. Zákonodárce ohledně možnosti ukládat tuto sankci přiznal soudnímu exekutorovi stejné pravomoci, jako má předseda senátu soudu. Tedy soudní exekutor může tuto pokutu uložit dodatečně, tj. i po skončení řízení a stejně tak může tuto pokutu prominout, odůvodňuje-li to pozdější chování toho, komu byla takto pokuta uložena.

Důležité

     Od 1. 1. 2024 platí, že soudní exekutor požádá plátce mzdy formulářem, jehož součástí je žádost o sdělení údajů v § 33 odst. 4 zákona. Bude-li exekutor žádat jiné údaje, pak je k jejich získání oprávněn, avšak nikoli podáním tohoto formuláře, nýbrž speciální žádostí, která musí být navíc řádně odůvodněna. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2024 zašle soudní exekutor formulář elektronicky prostřednictvím datové schránky. Zákonodárce ovšem nevylučuje ani možnost, že by tento formulář mohl být zaslán poštou anebo prostřednictvím pověřeného zaměstnance, pakliže tento způsobu doručení zajistí, že takové podání bude úspěšně doručeno.

     Společné jmění manželů

V odst. 6 je zakotvena koncepce, která úzce souvisí s § 262a odst. 4 OSŘ a § 42 zákona, podle nichž platí, že jde-li o vydobytí dluhu, který je součástí SJM nebo dluhu, na který lze takto vést exekuci na majetek v SJM, je možno za takové situace vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (resp. u banky). Nicméně – soudní exekutor však již nemůže údaje o jiném výlučném majetku manžela povinného dále zjišťovat, ledaže by se jednalo o majetek sice formálně vedený na manžela povinného, ale z hlediska faktického právního stavu se lze domnívat, že se jedná o majetek v SJM. Přitom však nutno respektovat, že soudní exekutor může informaci o osobě manžela povinného zjišťovat jen s ohledem na míru jeho účastenství v řízení.

     Údaje, které byly poskytnuty v rámci součinnosti v jiných exekučních řízeních

V odst. 7 bylo novelou zákona č. 286/­2021 Sb. stanoveno, že nebrání-li to účelu exekuce, použije exekutor v exekučním řízení údaje, které mu byly poskytnuty v rámci součinnosti v jiných exekučních řízeních vedených proti témuž povinnému. K oprávněnosti takového postupu však musí být nutně splněna podmínka, která spočívá v tom, že ze spisu musí být parné, z jakého jiného spisu byly tyto údaje získány, kdo a kdy pak tyto údaje poskytl soudnímu exekutorovi. Nezanedbatelným hlediskem při posuzování těchto skutečností je pak pochopitelně i okolnost, nakolik jsou tyto informace ještě pro ono příslušné exekuční řízení aktuální.

Díl 2

Exekuční řízení

§ 35

(1) Exekuční řízení se zahajuje na návrh.

(2) Exekuční řízení je zahájeno dnem, hodinou a minutou, kdy exekuční návrh došel exekutorovi.

(3) Exekutor může začít zjišťovat a zajišťovat majetek povinného nejdříve poté, kdy soud vydal pověření podle § 43a.

(4) Podá-li oprávněný více exekučních návrhů v téže věci, vede exekuci ten exekutor, který je v rejstříku zahájených exekucí zapsán jako první.

(5) Exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis¹⁰⁾ jinak. Nelze také prominout zmeškání lhůty a podat návrh na obnovu exekučního řízení.

(6) Současně s exekučním návrhem může být podán i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání. Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání došel exekutorovi. Nestanoví-li se dále jinak, je k rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání příslušný exekuční soud.

komentář k § 35

K provedení exekuce může dojít jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené zákonem. Navíc soudní exekutor, který byl exekučním soudem pověřen provedením exekuce, je povinen v případě, že zjistí, že zde tyto podmínky naplněny nejsou, by měl na tyto nedostatky bezodkladně upozornit právě tento exekuční soud.

Zastavíme-li se u podmínek pro vedení exekuce, zjišťujeme, že jsou totožné s procesními podmínkami v řízení nalézacím. To znamená, že zde musí být oprávněným podán návrh na provedení exekuce. Dále se předpokládá, že o nařízení exekuce a o pověření konkrétního soudního exekutora k provedení této exekuce rozhoduje věcně a místně příslušný exekuční soud. Zákon počítá též s tím, že v daném konkrétním případě musí být dána pravomoc tohoto exekučního soudu. Vedle toho je nezbytné, aby na straně oprávněného i povinného byli účastníci způsobilí být účastníky řízení, osoby na straně oprávněné i povinné musí být dále procesně způsobilé. Nezbytnou podmínkou je i to, že takovému řízení nesmí bránit překážka věci zahájené anebo překážka věci rozsouzené. Zjistí-li příslušný exekuční soud neodstranitelný nedostatek procesních podmínek, nesmí být za takové situace exekuce nařízena a musí dojít k zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, tak rozhodnutí, jehož nuceného uskutečnění se oprávněný domáhá, musí být vykonatelné již v době, kdy je exekuční řízení zahájeno, jak ostatně dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1152/­2010.

Pokud jde o zahájení exekučního řízení, je toto dle zákona zahájeno dnem, hodinou a minutou, kdy došel soudnímu exekutorovi návrh na provedení exekuce. Takováto definice pak má vést k tomu, aby bylo vždy možno řádně zjistit, u kterého soudního exekutora bylo jako první zahájeno řízení proti osobě téhož povinného. Bude-li návrh na provedení exekuce neoprávněný, nesplňuje podmínky stanovené zákonem anebo není-li např. splněna vzájemná povinnost ze strany oprávněného, musí být řízení ve formě usnesení zastaveno. Samotné podání návrhu má z hlediska běhu lhůt tytéž účinky jako návrh na soudní výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

Třeba připomenout, že zahájení exekučního řízení brání dále tomu, aby o téže věci bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona. Brání tomu překážka zahájeného řízení (překážka litispendence).

Zákon je postaven v tomto ustanovení na koncepci, podle níž exekuční řízení nelze zásadně přerušit, s výjimkou případu, kdy je věc, právo nebo pohledávka povinného, která byla takto postižena exekucí, zahrnuta do majetkové (dříve konkursní) podstaty. Ačkoli již byl zákon č. 328/­1991 Sb., o konkursu a vyrovnání k 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, zákon na něj stále v poznámkách pod čarou, resp. na jeho ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) odkazuje. Nicméně pro pořádek je nutno dodat, že relevantní právní úprava obsažená v zákoně č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení řeší vztah výkonu rozhodnutí a exekuce v návaznosti na probíhající insolvenční řízení v § 140e. To reálně v praxi znamená, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. To neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného dle § 203 odst. 5 zákona č. 182/­2006 Sb. ohledně pohledávek za majetkovou podstatou. Díky této koncepci je zřejmé, že zákonodárce upřednostnil za této situace insolvenční řízení před exekucí, která se po dobu insolvenčního řízení dále neprovádí.

Pro tuto oblast dále platí, že v exekučním řízení nemůže být prominuto zmeškání lhůty a není možno podat návrh na obnovu exekučního řízení. Pod pojmem „prominutí lhůty“ je nutno chápat toliko lhůtu stanovenou zákonem pro určitý úkon účastníka.

Nutno ještě uvést, že vzhledem k tomu, že v reálné praxi vedle sebe mohou souběžně probíhat jak řízení o výkon rozhodnutí, které vede exekuční soud, tak i řízení exekuční dle tohoto zákona, byl již před časem přijat zákon č. 119/­2001 Sb., kterým jsou stanovena pravidla pro případy souběžně probíhajícího výkonu rozhodnutí. Uvedený zákon však neřeší toliko souběhy exekucí prováděné buď soudním exekutorem anebo exekučním soudem, nýbrž i souběh, kde může být na jedné straně soudní exekutor a na druhé správce daně, který provádí daňovou exekuci dle § 175 a násl. zákona č. 280/­2009 Sb., daňový řád. Z toho tedy plyne, že účelem zákona č. 119/­2001 Sb. je úprava postupu exekučních soudů, soudních exekutorů, orgánů veřejné správy a správců daně při provádění exekucí v případech, jsou-li exekucemi nařízenými exekučním soudem, orgánem veřejné správy nebo správcem daně souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

Důležité

     V odst. 6 byla novelou zákona č. 286/­2021 Sb. zakotvena koncepce, podle níž je umožněno oprávněnému podat návrh na prohlášení vykonatelnosti či uznání rozhodnutí současně s exekučním návrhem. Znamená to, že řízení je takto zahájeno dnem, kdy takový návrh dojde soudnímu exekutorovi, když o návrhu jako takovém je kompetentní rozhodnout exekuční soud.

Rejstřík zahájených exekucí

§ 35a

(1) Rejstřík zahájených exekucí je elektronický seznam, který provozuje a spravuje ministerstvo.

(2) Údaje do rejstříku zahájených exekucí zapisuje soud nebo exekutor způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(3) Rejstřík zahájených exekucí je neveřejný. Ministerstvo poskytuje údaje z rejstříku zahájených exekucí pouze soudům a Komoře, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Ministerstvo je oprávněno využívat údaje z rejstříku zahájených exekucí pro výkon své působnosti. Exekutorovi poskytuje ministerstvo údaje o jím vykonávané nebo vykonané exekuční činnosti a údaje podle § 35b odst. 1 písm. l) a m) týkající se exekuční činnosti, kterou vykonává nebo vykonával jiný exekutor.

(4) Údaje vedené v rejstříku zahájených exekucí se z tohoto rejstříku vymažou po uplynutí 25 let od data uvedeného v § 35b odst. 1 písm. n).

§ 35b

(1) V rejstříku zahájených exekucí se vedou údaje v rozsahu

a)  označení exekutora, u kterého bylo zahájeno exekuční řízení,

b)  označení exekutora, který exekuční řízení vede nebo vedl, je-li odlišný od exekutora podle písmene a),

c)  označení exekučního řízení spisovou značkou exekutora, pod kterou je vedeno,

d)  označení exekučního soudu a spisovou značku exekučního soudu,

e)  označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila,

f)  označení oprávněného a povinného,

g)  označení povinnosti, která má být exekucí vymožena,

h)  datum zahájení exekučního řízení,

i)  datum, kdy nastaly skutečnosti podle § 52 odst. 3 písm. a) až c) (dále jen „doložka provedení exekuce“),

j)  údaj o výši zálohy na náklady exekuce nebo zálohy na další vedení exekuce nebo o zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce,

k)  datum složení zálohy na náklady exekuce nebo zálohy na další vedení exekuce,

l)  údaj o tom, že proti povinnému je vedena exekuce prodejem movitých věcí, nejde-li o exekuci podle § 67 odst. 2, a den sepsání movité věci,

m) údaj o skončení exekuce prodejem movitých věcí podle písmene l) nebo o tom, že exekuce je vedena po skončení odkladu exekuce podle § 54 odst. 9,

n)  datum skončení exekučního řízení.

(2) Součástí rejstříku zahájených exekucí jsou i provozní údaje o zápisu údajů podle odstavce 1. Údaje podle odstavce 1 písm. b), d), i) až n) zapíše do rejstříku exekutor.

(3) Údaj podle odstavce 1 písm. l) zapíše exekutor bez zbytečného odkladu po sepsání movité věci, údaj podle odstavce 1 písm. m) exekutor zapíše do 3 dnů poté, co se dozvěděl o skončení exekuce prodejem movitých věcí nebo poté, co skončil odklad exekuce podle § 54 odst. 9.

komentář k § 35a a 35b

Jakmile soudní exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce, dochází tímto okamžikem (tedy doručením tohoto návrhu exekučnímu soudu) k zápisu relevantních informací do rejstříku zahájených exekucí. Rejstřík zahájených exekucí je elektronický seznam, který je provozován a spravován Ministerstvem spravedlnosti. Tento rejstřík je neveřejný a údaje do něho jsou zapisovány exekučním soudem nebo soudním exekutorem dálkovým přístupem. Rejstřík tak slouží jen pro potřeby soudů, Komory a Ministerstva spravedlnosti.

Pokud jde o hlavní smysl a účel tohoto rejstříku, má jimi být podávání přehledu o všech exekucích a současně by měl sloužit i jako evidenční pomůcka, která umožňuje zjistit, zda řízení nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené, příp. překážka litispendence.

Třeba dodat, že Rejstřík zahájených exekucí lze považovat za centrální aplikaci, která je vedena a spravována Ministerstvem spravedlnosti a shromažďuje údaje od všech soudních exekutorů a okresních soudů o zahájených exekucích. Jsou zde obsaženy veškeré údaje o soudních exekucích zahájených od 1. 1. 2013.

Z dikce zákona vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti je oprávněno využívat údaje z rejstříku zahájených exekucí pro výkon celé své agendy. To znamená, že Ministerstvo spravedlnosti může tyto údaje v rámci své činnosti využívat jak pro zjištění statistických údajů, tak i pro výstupy v rámci své legislativní činnosti. Komora pak těchto údajů z Rejstříku může využít při své kontrolní činnosti, přičemž podobnou možnost mají i předsedové okresních soudů a i Ministerstvo spravedlnosti.

Pokud jde o údaje zapisované do Rejstříku zahájených exekucí, jedná se o: označení soudního exekutora, ke kterému podal oprávněný exekuční návrh, označení a spisovou značku nového exekutora, který byl ustaven v průběhu řízení v důsledku toho, že došlo ke změně exekutora, označení a spisovou značku soudu, který je exekučním soudem, označení exekučního titulu, účastníků řízení a vymáhané povinnosti, datum zahájení řízení, tj. datum, kdy exekutoru došel exekuční návrh, doložku provedení exekuce (znamená, že uplynula lhůta 30 dnů od doručení výzvy k plnění povinnému anebo nastala právní moc rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán ve lhůtě podle písm. a), dále údaje o záloze (byla-li složena a zaplacena), informace o mobiliární exekuci (tyto údaje jsou vkládány soudním exekutorem, který vede exekuci prodejem movitých věcí) a datum ukončení exekuce.

Z § 35b odst. 2 vyplývá, že součástí tohoto Rejstříku jsou i provozní údaje o zápisu údajů podle odst. 1. V zájmu řádného výkonu státní správy na úseku justice je i to, aby byly řádně zaznamenány přístupy soudů a Komory do tohoto Rejstříku, včetně uvedení důvodů, proč se tak stalo. Třeba ještě dodat, že další údaje podle odst. 1 písm. b), d), i) až n) pak zapisuje soudní exekutor do Rejstříku přímo poté, jakmile tyto skutečnosti v rámci výkonu exekuce nastaly. Je mimo jakoukoli pochybnost, že údaje zapisované do Rejstříku je nutno považovat za úkony exekuční činnosti a vznikne-li někomu v důsledku nesprávného nebo opožděného zápisu újma, má možnost se domáhat nápravy a náhrady způsobené újmy v souladu s ust. § 32 zákona.

Účastníci řízení

§ 36

(1) Účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný.

(2) Účastníkem exekučního řízení je také manžel povinného, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek ve společném jmění manželů.

(3) Proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.

(4) Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem,¹²⁾ pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

(5) Prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

komentář k § 36

V souladu s koncepcí, která je známa z části páté občanského soudního řádu, vymezuje tento zákon okruh účastníků exekučního řízení. V tomto paragrafu zákona jsou tedy uvedeny procesně legitimované osoby.

Pro účely tohoto zákona je oprávněným ten, v jehož prospěch zní verdikt exekučního titulu, popř. ten, kdo je oprávněným ze závazku sjednaného v tomto exekučním titulu. V souladu s účelem tohoto zákona je za oprávněného považován i ten, na koho oprávnění z exekučního titulu přejde.

Pokud jde o definici povinného, pak zákon stanovil, že je jím ten, kdo je povinen splnit povinnost stanovenou exekučním titulem nebo na koho tato povinnost přejde. Exekuční soud je v daném kontextu povinen zkoumat, zda v případě jak povinného, tak i oprávněného jsou splněny zákonné podmínky – tedy zda je oprávněný v tomto řízení aktivně legitimován a povinný pasivně legitimován. Vedle toho je exekuční soud též povinen zkoumat vykonatelnost exekučního titulu.

Třeba připomenout, že v usnesení, kterým exekuční soud nařizuje provedení exekuce a pověří jejím výkonem konkrétního soudního exekutora, musí být řádně označeni účastníci exekučního řízení, tj. oprávněný a povinný. Dochází-li v souvislosti s prováděním exekuce k postižení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které patří do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení též manžel povinného.

Zákon vychází z koncepce, podle níž je možno změnu v osobě aktivně nebo pasivně legitimované v rámci sporu prokázat toliko listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem, popř. notářem, pakliže k přechodu práv nebo povinností nedochází ex lege. V daném kontextu pak toto ustanovení zákona vychází z koncepce obsažené v § 256 občanského soudního řádu. Nejčastěji dochází k přechodu práv a závazků ze zákona děděním, zánikem a vypořádáním spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů, popř. veřejnou dražbou dle zákona č. 26/­2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Dále ještě nutno dodat, že dochází-li např. k přechodu práv a závazků v důsledku vypořádání spoluvlastnictví, tedy ex lege (ze zákona), měl by být pro účely exekučního řízení tento přechod práv a závazků doložen buď notářským zápisem anebo jinou veřejnou listinou notáře, popř. výpisem z katastru nemovitostí. Bude-li docházet k přechodu práv a závazků veřejnou dražbou, postačí k prokázání přechodu práv a závazků protokol o dražbě, včetně potvrzení o nabytí vlastnictví. Bude-li se navíc jednat o dražbu nedobrovolnou, je kromě jiného její průběh též zachycen a osvědčen notářským zápisem.

Celkově lze ještě dodat, že za listiny, které prokazují přechod či převod práva nelze pokládat listiny s charakterem evidenčním, byť by byly vydány státními orgány. Typicky např. technický průkaz motorového vozidla.

Nastane-li situace, kdy v průběhu řízení na místo dosavadního oprávněného vstoupí jeho právní nástupce, který je schopen toto právní nástupnictví prokázat, musí tento právní nástupce přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení. Při respektování tohoto stavu pak např. nemůže zpochybňovat právní jednání soudního exekutora, které bylo realizováno před jeho vstupem do řízení. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 387/­2020 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že způsob určení rozsahu vstupu povinných do řízení o výkon rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že dědicové využili práva výhrady soupisu pozůstalosti podle ust. § 1674 až 1676 občanského zákoníku. Ačkoli zásadně dědici odpovídají za dluhy zůstavitele bez omezení, výhrada soupisu jim umožňuje, aby odpovídali pouze do výše ceny nabytého dědictví. Bude-li dědiců více a uplatní-li výhradu soupisu, odpovídají pak pouze do výše ceny jimi nabytého dědického podílu.

§  Z judikatury

     Platí-li tedy, že soud (resp. soudní exekutor) rozhodne o vstupu nového oprávněného do řízení na místo původního oprávněného, pokud se z kvalifikovaných listin, připojených k návrhu podává, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva, o něž v exekučním řízení jde, z původního oprávněného na jiného (případně nového oprávněného), a platí-li zároveň, že postoupení pohledávky není právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod směnky (resp. práv ze směnky) na řad – a tedy ani smlouva o postoupení pohledávky není a nemůže být listinou prokazující převod takového práva, potom nelze než uzavřít, že v případě, kdy je exekučně vymáhána povinnost uhradit dlužnou částku z titulu neuhrazené směnky na řad (jako je tomu v nyní řešené věci), nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vstup nového oprávněného do řízení, je-li převod práva prokazován předložením smlouvy o postoupení pohledávky.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2116/­2020

Exekuční návrh

§ 37

(1) Exekuci lze vést jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí podle § 36 odst. 3 a 5.

(2) Oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

(3) Oprávněný nemůže podat exekuční návrh, je-li exekučním titulem

a)  rozhodnutí o péči o nezletilé děti, není-li v odstavci 4 písm. a) stanoveno jinak,

b)  rozhodnutí ve věcech ochrany proti domácímu násilí,

c)  rozhodnutí orgánů Evropské unie, nebo

d)  cizí rozhodnutí nebo cizí rozhodčí nález, není-li v odstavci 4 písm. b) nebo c) stanoveno jinak.

(4) Oprávněný může podat exekuční návrh, má-li být exekuce vedena podle

a)  rozhodnutí o výživném na nezletilé dítě,

b)  cizího rozhodnutí,

1. u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, nebo

2. které je podle přímo použitelného předpisu Evropské unie vykonatelné, aniž je požadováno prohlášení vykonatelnosti, nebo

c)  cizího rozhodnutí nebo cizího rozhodčího nálezu, u nichž bylo rozhodnuto o uznání.

(5) Další řízení zahájené oprávněným proti témuž povinnému u stejného exekutora dříve, než zanikne oprávnění exekutora k vedení předchozí exekuce, se spojuje s předchozí exekucí ke společnému řízení, a to ode dne podání návrhu. V zájmu hospodárnosti řízení může exekutor věc podle věty první vyloučit k samostatnému řízení.

(6) Jsou-li exekuční řízení proti témuž povinnému vedena u více exekutorů nebo zahájí-li další oprávněný u téhož exekutora exekuční řízení proti témuž povinnému, exekuční soud tato řízení spojí na návrh povinného ke společnému řízení,

a)  je-li oprávněným osoba, jež byla věřitelem povinného v době vzniku vymáhaného dluhu, nebo její právní nástupce, a řízení již nebyla spojena podle odstavce 5,

b)  je-li předmětem jednotlivých spojovaných řízení vymožení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a

c)  jsou-li proti povinnému vedena alespoň 2 exekuční řízení podle písmene a).

(7) V usnesení o spojení exekuční soud určí, který exekutor řízení povede. Exekutorovi, který řízení nepovede, náleží náhrada účelně vynaložených hotových výdajů, o níž soud rozhodne v usnesení o spojení. V zájmu hospodárnosti však exekuční soud řízení nespojí, vyžaduje-li to stav těchto řízení nebo se tato řízení ke spojení zjevně nehodí.

komentář k § 37

Zákon vychází v komentovaném ustanovení z koncepce, že exekuční řízení se zahajuje dle tohoto paragrafu zákona pouze na návrh. To znamená, že právo podat návrh na nařízení exekuce vzniká tehdy, pokud dlužník, který je v tomto případě označen jako povinný, nesplní dobrovolně to, co je mu uloženo exekučním titulem. Z uvedeného je tedy zřejmé, že exekuční řízení dle tohoto zákona nelze zahájit ex offo neboli bez návrhu. Iniciovat exekuční řízení proto může jen věřitel, kterému svědčí právo přiznané exekučním titulem nebo na něj přešlo právo či bylo převedeno. Fakticky to pak ve svém důsledku dále znamená, že oprávněný rozhoduje o tom, zda a kdy bude podán exekuční návrh a bude zahájeno samotné exekuční řízení a dále též znamená, že oprávněný rozhoduje o tom, který soudní exekutor má tuto exekuci provést.

V odst. 2 je stanoveno, že oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona. Nutno dodat, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud však nezkoumají, zda povinný dobrovolně uloženou povinnost nesplnil, což znamená, že se vždy vychází z tvrzení oprávněného v rámci jím podaného návrhu. Bude-li povinný dobrovolně plnit ještě před zahájením exekučního řízení, je to důvodem pro to, aby taková exekuce byla zastavena. Pokud jde o postižení majetku v rámci tohoto návrhu, bylo nejen v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 617/­2021 konstatováno, že soudní exekutor v souladu s tímto návrhem postihuje majetek povinného, neboť exekuce je vedena proti němu kvůli nesplnění povinnosti uložené mu v exekučním titulu. Exekutor může postihnout i majetek, o němž předpokládá, že povinnému náleží…

V odst. 3 zákonodárce výslovně uvádí, které tituly není možno v exekučním řízení vykonat. Jedná se o rozhodnutí o péči o nezletilé děti, není-li v odst. 4 písm. a) stanoveno jinak, o rozhodnutí ve věcech ochrany proti domácímu násilí, o rozhodnutí orgánů Evropské unie, nebo o cizí rozhodnutí nebo cizí rozhodčí nález, není-li v odst. 4 písm. b) nebo c) stanoveno jinak.

Z odst. 4 plyne, že na základě cizího rozhodnutí lze vést exekuci tehdy, jestliže u tohoto rozhodnutí bylo vydáno prohlášení o vykonatelnosti, a to na základě přímo použitelného předpisu EU – ať již se jedná o nařízení nebo mezinárodní smlouvu, popř. bylo-li rozhodnuto o uznání takového rozhodnutí. Nařízení Brusel I, nařízení o výživném, nařízení o dědictví, nařízení Rady (EU) 2016/­1103 ze dne 24. 6. 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství, nařízení Rady (EU) 2016/­1104 z 24. 6. 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství jsou považovány za přímo použitelné předpisy EU vyžadující prohlášení vykonatelnosti a vztahující se k exekučnímu řízení. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2042/19 zastává Ústavní soud názor, že nařízení Brusel I bis neponechává členským státům EU v otázce institucionální složky výkonu soudních rozhodnutí žádný prostor pro diskreci (ani žádnou rozumnou pochybnost ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 sp. zn. C-283/81 ve věci CILFIT, body 16, 21) v neprospěch soudních rozhodnutí ostatních členských států EU. Příslušná ustanovení tohoto předpisu jsou přitom natolik jasná, že v případě jejich výkladu v tomto ohledu nevznikají důvodné pochybnosti. V případě exekučního výkonu zahraničních rozhodčích nálezů pak v souladu s judikaturou Ústavního soudu platí, že exekuční výkon těchto nálezů lze vést v souladu s tímto ustanovením zákona jen tehdy, bylo-li českými soudy rozhodnuto o jejich uznání či vydáno prohlášení o vykonatelnosti – k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3141/20.

Důležité

     Pokud jde o prohlášení vykonatelnosti, jedná se o řízení, které je zahajováno na návrh a jeho výsledkem má být prohlášení cizího rozhodnutí za vykonatelné na území našeho státu. Může se ovšem stát, že dojde k zamítnutí takového návrhu. Dojde-li ovšem k prohlášení vykonatelnosti, je možno nařídit výkon rozhodnutí, popř. provést exekuci. Je-li prováděn výkon rozhodnutí, podává se návrh na prohlášení vykonatelnosti současně s návrhem na výkon rozhodnutí. Od 1. 1. 2022 platí tento postup i v případě exekučního řízení, kdy se ponechává na vůli oprávněné osoby, zda tato podá současně s exekučním návrhem též návrh na prohlášení vykonatelnosti anebo k exekučnímu návrhu přiloží rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti, jak tomu bylo doposud.

V odst. 5 až 7 je řešena problematika spojená se spojováním exekučních řízení. Ke spojení věci může dojít na návrh povinného, ale i ex lege. Má-li dojít ke spojení věci, musí podat tatáž oprávněná osoba další exekuční návrh proti témuž povinnému u stejného soudního exekutora. Podkladem pro provedení exekuce je v tomto případě jiný exekuční titul, popř. stejný titul, avšak bude vymáhána jiná část pohledávky tímto exekučním titulem přiznaná. Dále platí, že (pozdější) exekuční řízení, které se zahajuje dnem, kdy soudnímu exekutorovi došel exekuční návrh, musí být zahájeno dříve, než dojde k zániku oprávnění soudního exekutora k vedení předchozí exekuce. Aby mohlo dojít ke spojení věci, musí se tak stát tehdy, bude-li další řízení zahájeno dříve, než nabude právní moci usnesení o změně exekutora dle § 44b zákona anebo dříve, než budou původní pohledávka, včetně příslušenství a nákladů exekuce vymoženy v celém rozsahu. Koncepce zákona vychází z toho, že exekuční soud rozhoduje o spojení věcí na návrh povinného. Předpokládá se, že oprávněný má více pohledávek za povinným a exekuční návrh byl podán u různých soudních exekutorů. Pamatováno je i na situaci, kdy oprávněný postoupil svoji pohledávku za povinným a jiný oprávněný ji takto vymáhá u stejného soudního exekutora. Při naplnění těchto podmínek pak exekuční soud zpravidla taková řízení spojí při splnění podmínky, že oprávněný, popř. jeho nástupce byl věřitelem povinného a měl vůči němu takto pohledávku v době vzniku vymáhané pohledávky a předmětem jednotlivých spojovaných řízení je vymožení peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 10 000 Kč. K příslušenství pohledávky se v tomto případě nepřihlíží. V usnesení o spojení věci exekuční soud určí, který soudní exekutor takové řízení povede. Soudní exekutor, který již nebude v tomto řízení účasten, má nárok na přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů v prokázané výši. Vyžaduje-li to stav jednotlivých řízení nebo se řízení ke spojení zjevně nehodí, exekuční soud návrhu na spojení věci nevyhoví.

§  Z judikatury

     „Exekuční řád ve znění účinném do 31.12. 2021 neobsahoval úpravu uznávání cizích rozhodnutí, tudíž nedovoloval exekuci na základě cizích rozhodnutí (exekučních titulů), pokud u nich nebylo ve zvláštním řízení vydáno prohlášení o vykonatelnosti či rozhodnutí o uznání. Ztrátu vykonatelnosti cizího exekučního titulu, který byl v době zahájení exekučního řízení perfektní, je nutné posuzovat podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o zastavení exekuce – došlo-li do doby takového rozhodnutí k odstranění nedostatku vykonatelnosti exekučního titulu, nelze důvod pro zastavení exekuce dovodit.“

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2. 2022, sp.zn. 20 Cdo 1270/2021

§ 38

(1) V exekučním návrhu musí být označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla. Z návrhu musí být dále patrné, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsán a datován. Kromě toho musí exekuční návrh obsahovat jméno, popřípadě jména, a příjmení účastníků, místo jejich trvalého pobytu^7b), popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince^7d),^7e), a popřípadě rodné číslo nebo datum narození účastníků, nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo, přesné označení exekučního titulu, uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena, a údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu povinný vymáhanou povinnost splnil, popřípadě označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává.

(2) K exekučnímu návrhu je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a případně rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, rozhodnutí o uznání nebo osvědčení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie.

komentář k § 38

V tomto paragrafu zákon stanoví náležitosti exekučního návrhu, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby mohla být nařízena exekuce. Exekuční řízení je zahájeno dnem, hodinou a minutou, kdy dojde takový návrh soudnímu exekutorovi. V tomto exekučním návrhu musí být zejména označen soudní exekutor, který má exekuci vést, včetně uvedení jeho sídla. Jako v případě kteréhokoli návrhu, který je směřován k soudu, i z tohoto musí být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Je zcela nezbytné, aby takový návrh byl dále podepsán a datován. Kromě toho musí exekuční návrh dále obsahovat jméno, popř. jména a příjmení účastníků, místo jejich trvalého pobytu, popř. místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince a popř. též rodné číslo nebo datum narození účastníků řízení. Návrh by měl dále, je-li účastníkem právnická osoba, obsahovat její označení, příp. obchodní firmy nebo názvu, sídla a IČO. I když to může být v některých případech zbytečné, trvá zákon na tom, že musí být součástí exekučního návrhu též přesné označení exekučního titulu, včetně uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena. Nicméně – pokud by měla být tato podmínka splněna, lze ji splnit coby obsah návrhu samotnou přílohou. Další náležitostí, která musí tvořit exekuční návrh, je údaj o tom, zda, popř. v jakém rozsahu povinný vymáhanou povinnost splnil, popř. označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává. Tuto podmínku lze považovat svým způsobem za diskutabilní, poněvadž bude-li nutno posoudit takto otázku rozsahu plnění ze strany povinného a v kontextu s tím posoudit navržené důkazy, neobejde se to zřejmě bez nařízení jednání, což však může být s ohledem na povahu exekučního řízení spíše kontraproduktivní. Je víc než nesporné, že z návrhu musí být jasné, kdo takový návrh činí, které věci se návrh týká, co se návrhem sleduje, čeho se oprávněný domáhá a takový návrh musí obsahovat i vlastnoruční či uznávaný elektronický podpis oprávněného, včetně data jeho zpracování.

Koncepce závazků státu v pozici povinného je postavena na tom, že výkon rozhodnutí (exekuci) ukládající státu zaplacení peněžité částky lze vést zásadně jen na majetek, s nímž je příslušná hospodařit organizační složka státu, z jejíž činnosti závazek vznikl, anebo které přísluší hospodařit s majetkem státu dle zákona č. 219/­2000 Sb., s nímž závazek souvisí, a to vždy jen dle příslušných ustanovení, která upravují výkon rozhodnutí v občanském soudním řádu.

Shrneme-li obsah tohoto paragrafu, pak lze konstatovat, že soudní exekutor má již v této době povinnost dbát o to, aby návrh oprávněného měl všechny tyto výše stanovené náležitosti, přičemž sankcí za to, že by tyto náležitosti neobsahoval, je jeho odmítnutí.

Koncepce zákona vychází z toho, že obligatorní přílohou zmíněného návrhu je originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu, který je opatřen doložkou vykonatelnosti, popř. se skládá ze stejnopisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který byl soudní exekutor podle dřívější právní úpravy oprávněn sepisovat. Je-li vymáhaná povinnost vázána na splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnosti, je nezbytné, aby přílohou k návrhu byla též listina vydaná nebo ověřená státním orgánem nebo notářem. Z takové listiny musí být patrné, že byla splněna podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, příp. je připraven ji splnit. Nezávisle na soudním exekutorovi pak splnění zákonem stanovených předpokladů přezkoumá před zahájením exekuce exekuční soud, aby mohl pověřit soudního exekutora provedením exekuce anebo naopak mohl odmítnout či zamítnout exekuční návrh, popř. zastavit řízení. Bude-li exekuční titul představovat cizí rozhodnutí, u něhož je předpokladem jeho výkonu prohlášení vykonatelnosti, je oprávněný povinen vedle exekučního titulu předložit i pravomocné rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti, pakliže nezvolil možnost předložit současně s exekučním návrhem i návrh na prohlášení vykonatelnosti. Půjde-li o cizí exekuční titul, který byl vydán podle těch nařízení EU, která nevyžadují prohlášení vykonatelnosti, musí oprávněný předložit osvědčení, jehož náležitosti upravují jednotlivá nařízení, např. nařízení Brusel I bis apod.

§ 39

(1) Neobsahuje-li exekuční návrh nebo návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzve exekutor oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést; exekutor vyzve oprávněného k opravení nebo doplnění návrhu nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy mu došel exekuční návrh nebo návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání.

(2) Není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, exekutor usnesením exekuční návrh, případně i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání odmítne. O těchto následcích musí být oprávněný poučen.

(3) Jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce a exekuční návrh nebude odmítnut, exekutor exekuční návrh usnesením nejpozději ve lhůtě podle § 43a odst. 1 zamítne.

(4) Jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení stanovené zákonem, exekutor exekuční řízení usnesením zastaví.

(5) Byl-li současně s exekučním návrhem podán i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání, exekutor rozhodne o zamítnutí exekučního návrhu nebo o zastavení exekučního řízení pouze na základě pokynu soudu podle § 43a odst. 6.

komentář k § 39

Neobsahuje-li exekuční návrh nebo návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzývá soudní exekutor oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil. Současně s tím mu určí lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Soudní exekutor vyzve oprávněného k opravení nebo doplnění návrhu nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy mu došel exekuční návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání. Za nesrozumitelný návrh lze považovat takový návrh, kdy z hlediska způsobu vyjadřování podatele nelze dovodit, zda vůbec obsahuje požadované náležitosti návrhu a je i sporné, jaké náležitosti vůbec jako takový obsahuje. Vedle toho je z takového návrhu problematické určit, čeho se podatel domáhá a zda se jedná o exekuční návrh.

Bude-li současně s exekučním návrhem podán též návrh na prohlášení vykonatelnosti či návrh na uznání cizího exekučního titulu, avšak takový návrh nebude obsahovat předepsané náležitosti, bude soudní exekutor postupovat obdobně jako v případě, že se jedná o vadný exekuční návrh.

Určitým nedostatkem zákona je to, že neobsahuje žádné sankce pro případ, kdy by takto mohlo dojít k průtahům, popř. zmeškání uvedené lhůty. Nicméně – není-li v určené lhůtě exekuční návrh řádně opraven, popř. doplněn a v řízení tak není možné z důvodu tohoto nedostatku pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, soudní exekutor svým usnesením exekuční návrh odmítne. Současně s tím musí o těchto následcích poučit řádně oprávněného.

Soudní exekutor může též v souladu s § 39 odst. 3 zákona exekuční návrh zamítnout, a to nejpozději ve lhůtě dle § 44 odst. 1 zákona. Tak se stane v případě, pokud nebudou dány podmínky pro jeho odmítnutí a pokud nebudou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, a to nejpozději do 15 dnů ode dne doručení exekučního návrhu, popř. ode dne, kdy byly odstraněny vady návrhu. Je celkem logické, že poté už se z uvedených důvodů bude rozhodovat o zastavení exekuce.

Nebude-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, exekutor usnesením exekuční návrh, popř. i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání odmítne. O těchto následcích poučí oprávněného. To bude typické pro případy, kdy např. oprávněný ve stanovené lhůtě návrh neopraví a z návrhu přitom ani není zřejmé, pro jaké peněžité plnění navrhuje oprávněný exekuci takto vést. Nechce-li oprávněný riskovat odmítnutí svého návrhu, musí předložit řádný návrh anebo vadný či neúplný návrh dle pokynů soudního exekutora opravit nebo doplnit a spolu s ním i předložit buď úředně ověřenou kopii exekučního titulu s vyznačenou doložkou právní moci anebo originál.

Nejsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce a exekuční návrh nebude odmítnut, soudní exekutor exekuční návrh svým usnesením nejpozději ve lhůtě dle § 43a odst. 1 zákona zamítne. To je typické pro situaci, kdy exekuční návrh sice obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti a jeho součástí je i příslušný exekuční titul, avšak soudní exekutor následně shledá, že není splněn některý ze zákonných předpokladů vedení exekuce. V takovém případě exekuční návrh ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení zamítne. Pokud soudní exekutor ještě před tím vyzval oprávněného v rámci tohoto řízení k odstranění vad nebo k doplnění exekučního návrhu, bude 15-ti denní lhůta pro zamítnutí návrhu běžet ode dne následujícího po skončení předchozí lhůty, přičemž se jedná o lhůtu pořádkovou.

Jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení stanovené zákonem, soudní exekutor exekuční řízení svým usnesením zastaví. To je situace, kdy došlo k zpětvzetí návrhu anebo z důvodu nedostatku podmínek řízení. Byl-li současně s exekučním návrhem podán i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo uznání, soudní exekutor rozhodne o zamítnutí exekučního návrhu nebo o zastavení exekučního řízení pouze na základě pokynů exekučního soudu dle § 43a odst. 6 zákona. Je zřejmé, že za takové situace není soudní exekutor sám oprávněn zamítnout exekuční návrh nebo zastavit exekuční řízení a tyto návrhy musí bezodkladně postoupit exekučnímu soudu k rozhodnutí.

Exekuční titul

§ 40

(1) Exekučním titulem je

a)  vykonatelné rozhodnutí soudu nebo exekutora, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,

b)  vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek,

c)  vykonatelný rozhodčí nález,

d)  notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu¹³⁾,

e)  vykonatelné rozhodnutí a jiný exekuční titul orgánu veřejné moci,

f)  jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny,¹⁴⁾ jejichž výkon připouští zákon.

(2) Neobsahuje-li exekuční titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.

(3) Má-li podle exekučního titulu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo c) splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li exekuční titul jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem.

(4) Exekuci rozhodnutí soudu o prodeji zástavy lze vést tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.

komentář k § 40

Základní materiální podmínkou pro nařízení exekuce, včetně jejího následného provedení, je existence exekučního titulu. Exekuční titul musí mít předepsanou formu a ukládá se jím určité osobě povinnost něco v určité době plnit. Exekuční titul musí mít určité náležitosti, které mají jednak formální povahu a jednak materiální, resp. obsahovou povahu. V § 40 odst. 1 písm. a) až f) zákona je obsažen výčet exekučních titulů pro oblast exekucí, které jsou prováděny dle tohoto zákona soudními exekutory.

Pokud exekuční soud rozhoduje o návrhu na nařízení exekuce z hlediska jeho věcného posouzení, vychází vždy z ustálené judikatury, která ho zavazuje k tomu, aby zkoumal, zda rozhodnutí (popř. jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vždy vydáno orgánem, který k tomu má dostatečnou pravomoc, dále exekuční soud zkoumá, zda je rozhodnutí vykonatelné jak po stránce formální, tak i obsahovém, dále musí soud zkoumat, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni ve vztahu k uvedenému exekučnímu titulu – tedy jak z hlediska aktivní, tak i pasivní legitimace a v neposlední řadě je exekuční soud povinen zkoumat, zda vymáhané právo není dosud prekludováno.

Z exekučního titulu zpravidla vždy vyplývá lhůta ke splnění povinnosti takto uložené. Pokud však exekuční titul uvedenou lhůtu neobsahuje, má se ex lege za to, že povinnosti uložené takto exekučním titulem je nutno splnit do tří dnů, a jde-li o vyklizení bytu, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Má-li podle exekučního titulu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo c) splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnost, nestanoví-li exekuční titul jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem. Dále též platí, že exekuci rozhodnutí soudu o prodeji zástavy lze vést tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.

Nutno ještě dodat, že jak exekuční soud, tak i soudní exekutor nejsou v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2020/98 oprávněni přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu. To znamená, že obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je exekuční soud i soudní exekutor vázán a musí z něj vycházet. Dále je ještě nutno připomenout, že byl-li exekuční titul změněn, pozbyl vykonatelnosti a přestal být způsobilým exekučním titulem, pak exekuce, která je takto i přes to již realizována, musí být ihned zastavena, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4354/­2009.

§ 41

Potvrzením o vykonatelnosti opatří exekuční titul podle § 40 odst. 1 písm. a) až c), e) a f) ten orgán, který ho vydal, u smírů a dohod pak ten orgán, který je schválil.

komentář k § 41

Zákon vychází z koncepce, že doložkou vykonatelnosti opatří příslušné soudní rozhodnutí, bude-li toto exekučním titulem, soud, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Pakliže bude ve věci rozhodovat v prvním stupni krajský soud, nemůže se tento stát příslušným exekučním soudem, nýbrž je třeba jej považovat toliko za soud, který je oprávněn toto rozhodnutí opatřit doložkou vykonatelnosti.

§ 42

(1) Před vydáním exekučního příkazu na majetek ve společném jmění manželů zjistí exekutor, zda je v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu evidována smlouva o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného jmění manželů, jeho obnovení nebo zúžení jeho stávajícího rozsahu, anebo dohoda nebo rozhodnutí soudu o změně smluveného režimu nebo režimu založeného rozhodnutím soudu.

(2) Při vydání exekučního příkazu je exekutor povinen vycházet z obsahu listiny podle odstavce 1, jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého po jejím zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu nebo jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého před jejím zápisem do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu a vyslovil-li s tím souhlas oprávněný. Nelze-li zjistit z exekučního titulu nebo z listiny podle odstavce 1, že závazek vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, má se za to, že závazek vznikl před zápisem listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém ­režimu.

(3) V ostatních případech lze vydat exekuční příkaz postihující majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl zákonný režim společného jmění manželů změněn.

(4) Jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu. Exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu lze v jednom exekučním řízení provést nejvýše jednou.

komentář k § 42

     Exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů

Zákonem č. 139/­2015 Sb., kterým byl novelizován tento zákon, byla zakotvena koncepce, podle níž má soudní exekutor před vydáním exekučního příkazu na majetek ve společném jmění manželů povinnost zjistit, zda v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu je evidována smlouva o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného jmění manželů, jeho obnovení nebo zúžení jeho stávajícího rozsahu, anebo dohoda nebo rozhodnutí soudu o změně smluveného režimu nebo režimu založeného rozhodnutím soudu.

     Obsah listiny

Dále nutno připomenout, že při vydání exekučního příkazu pak musí soudní exekutor vycházet z obsahu listiny obsažené v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, jde-li o vydobytí dluhu, který se váže k závazku vzniklému po jejím zápisu do tohoto seznamu nebo jde-li o vydobytí dluhu ze závazku, který vznikl před jejím zápisem do Seznamu a vyslovil-li s tím souhlas oprávněný. Pokud nelze zjistit z exekučního titulu anebo z listiny v seznamu, že závazek vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, má se za to, že závazek vznikl před zápisem listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Ve zbývajících případech, tj. za situace, že není v dotyčném seznamu vedeném notářskou komorou zanesena žádná smlouva, která by upravovala majetkový režim manželů, je možno vydat exekuční příkaz, který by postihoval majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl tento zákonný režim společného jmění manželů např. změněn.

Podíváme-li se na tento paragraf zákona optikou manželů povinných, mají díky tomuto ustanovení novou možnost obrany svého majetku, který nespadá do společného jmění manželů z důvodu, že jeho rozsah byl příp. smlouvou před rozhodnutím soudu zúžen. Této obrany se však mohou účinně dovolávat až tehdy, když bude taková listina zužující rozsah společného jmění manželů vložena do seznamu, který za tím účelem vede Notářská komora ČR.

Díky této koncepci proto soudnímu exekutorovi vznikla povinnost nahlédnout do seznamu listin, který vede Notářská komora ČR a tato povinnost jej stíhá takřka ve všech případech, kdy vede exekuci proti dlužníku, který má manžela. V souladu s § 33 odst. 3 zákona pak je založena povinnost Notářské komory ČR ve vztahu k Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vždy oznámit soudnímu exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje potřebné k vedení exekuce.

     Zápis do Seznamu

Z odst. 1 a 2 plyne, že zápis do Seznamu je schopen bránit postihu majetku, který by v případě zákonného majetkového režimu SJM mohl být takto v rámci exekuce postižen, popř. by k jeho postihu mohlo dojít tehdy, když by nebyla v Seznamu zapsána smlouva o manželském majetkovém režimu. Bude-li exekuční návrh směřovat proti povinnému, který má na základě šetření provedeného soudním exekutorem majetek v SJM se svým manželem, musí exekutor ještě před tím, než vydá exekuční příkaz k postihu tohoto majetku zjistit, zda povinný a jeho manžel nemají v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu evidovanou smlouvu o manželském majetkovém režimu. Je-li tomu tak, pak musí exekutor zjistit, kdy vznikl závazek, na jehož základě vymáhá dluh, tj. zda jde o závazek vzniklý před zápisem smlouvy o manželském majetkovém režimu do Seznamu anebo o závazek vzniklý až po zápisu listiny o manželském majetkovém režimu do Seznamu. Půjde-li o dluh ze závazku, který vznikl až po zápisu do Seznamu listin anebo jde o dluh ze závazku, který vznikl před zápisem a oprávněný s tím současně vyslovil souhlas, musí soudní exekutor při vydání exekučního příkazu z obsahu listin vycházet a exekucí postihnout jen takový majetek, který dle smlouvy postihnout lze. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 4160/­2019 Nejvyšší soud konstatoval, že vydá-li soudní exekutor exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného, manžel povinného se může ve smyslu ust. § 262b odst. 2 OSŘ domáhat zastavení exekuce v rozsahu vydaného exekučního příkazu. K tomu, aby byl manžel povinného takto se svým návrhem úspěšný, musí prokázat (vzhledem k vyvratitelné domněnce, že peněžní prostředky by náležely do SJM), že na účtu nejsou ani částečně uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do SJM (pokud by peníze na účet nebyly vloženy, nebyly by součástí SJM). V uvedeném případě však bylo podstatné, že při posouzení, zda ve smyslu ust. § 262b odst. 2 OSŘ se na účtu manžela povinného nacházejí peněžní prostředky, které by jinak náležely do SJM, nelze přihlížet k obsahu smlouvy o zúžení SJM z konkrétního data, a to ani ve vztahu k majetku nabytému jedním z manželů po jejím uzavření, neboť tato byla uzavřena až po vzniku exekvovaného závazku a tudíž je nutno vycházet ze zákonných ustanovení o rozsahu SJM. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 806/­2020 Nejvyšší soud zaujal názor, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého SJM, jež v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo dosud vypořádáno. Pro řešení těchto otázek je však bezesporu zásadní to, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ust. § 262b odst. 1 OSŘ, na jehož základě soud vždy posoudí, zda je majetek v SJM nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který je předmětem exekuce. Pro posouzení, zda byl postižen majetek v SJM či majetek manžela povinné ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je proto rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu, jak vyplývá ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 139/­2020.

Důležité

     Jako poměrně zásadní se jeví v daném kontextu závěry z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 354/­2021, kde soud dospěl k závěru, že pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva k majetku, který by, nebýt smlouvy o zúžení SJM, patřil do SJM povinného a manžela povinného, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení SJM, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení SJM, ale i (ne)vědomost manžel povinného o budoucím závazku jeho manžela (povinného). Je-li manželovi povinného známo, že druhému manželovi má vzniknout závazek, a neupozorní-li věřitele (oprávněného) – ačkoliv tak před uzavřením závazku učinit mohl – na existenci této smlouvy (a ani ho neseznámí s jejím obsahem) o zúžení SJM, podle níž některé věci, které by jinak patřily do SJM, jsou nyní v jeho vlastnictví, nemůže se úspěšně dovolávat svého výlučného práva k tomuto majetku.

     Změna zákonného režimu

V odst. 3 je stanoveno, že v ostatních případech lze vydat exekuční příkaz postihující majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl zákonný režim SJM změněn. Přitom se vychází z toho, že zápis do Seznamu, kterým manželé formou smlouvy o manželském majetkovém režimu takto sepsaly, funguje jako svým charakterem dobrovolný. Z toho důvodu soudní exekutor může postihnout exekucí též i tento majetek, který netvoří společný majetek proto, že došlo ke změně zákonného režimu.

     Exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu

Z odst. 4 vyplývá, že jde-li o vydobytí dluhu, který patří do SJM, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek v SJM, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu. Exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu lze v jednom exekučním řízení provést nejvýše jednou. Děje se tak v zájmu ochrany peněžních prostředků na účtu manžela povinného.

§ 43

(1) Jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze vydat pověření podle § 43a jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

(2) V případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

komentář k § 43

Nezřídka se lze v praxi setkat s tím, že závazek (dluh) povinného je vázán na splnění podmínky nebo příp. splnění vzájemné povinnosti oprávněného. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že na tyto aspekty pamatuje ve svém § 71b notářský řád. Pro názornost lze dodat, že typickými vzájemnými podmínkami je např. dohoda o úhradě kupní ceny až po doložení veškeré dokumentace, atestů a zkoušek, které se vztahují k předmětu koupě anebo dohoda o doplacení kupní ceny až po skončení zkušebního provozu příslušné movité věci.

Pokud jde o lhůtu pro pověření soudního exekutora, která takto činí 15 dnů, jedná se o lhůtu pořádkovou, která běží ode dne dojití řádného návrhu soudu, když tento den se však do této lhůty nezapočítává. Jelikož zákon při vydání pověření nepředpokládá nařízení jednání, nebude aplikován § 343 odst. 3 OSŘ a oprávněný je povinen společně s exekučním návrhem k prokázání zajištěné úhrady předložit kvalifikované listiny a soud poté o takovém návrhu rozhodne do 15 dnů od předložení návrhu. Nebudou-li kvalifikované listiny k návrhu předloženy, je exekutorovi udělen tzv. podmíněný pokyn, aby o této povinnosti oprávněného poučil a vyzval jej ke splnění povinnosti ve stanovené lhůtě. Nesplnění této povinnosti ze strany oprávněného pak vede k zamítnutí exekučního návrhu na vyklizení s náhradou.

Je-li tedy závazek povinného vázán na splnění podmínky ze strany oprávněného, bude možno nařídit exekuce až poté, co oprávněný prokáže, že podmínka byla takto splněna, nebo že sám vzájemnou povinnost vůči povinnému je připraven splnit, pokud ji dosud nesplnil. Současně s tím se předpokládá, že oprávněný doloží splnění podmínek, případně svou ochotu a připravenost ji splnit listinou vydanou nejčastěji notářem. Nic však nebrání tomu, aby takovou listinu vydal kromě notáře též případně i soudní exekutor formou exekutorského zápisu, kterým bude osvědčena skutečnost anebo dokladován průběh děje.

§ 43a

(1) Exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li exekuční návrh, případně návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. Doručením žádosti o pověření soudu se do rejstříku zahájených exekucí elektronicky zapíší údaje podle § 35b odst. 1 písm. a), c) a e) až h).

(2) V žádosti o pověření musí být označen exekutor, který žádost podle odstavce 1 podal, s uvedením jeho sídla. Žádost musí být datována a musí dále zejména obsahovat jméno, popřípadě jména, příjmení a bydliště účastníků nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo a přesné označení exekučního titulu. Součástí žádosti o pověření jsou i údaje podle § 35b odst. 1 písm. a), c) a e) až h). Společně se žádostí exekutor soudu zašle exekuční návrh, případně návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání a všechny listiny, které k návrhu připojil. Žádost včetně všech listin, které se soudu zasílají společně s ní, musí být podána na elektronickém formuláři prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takové žádosti; není-li to technicky možné, mohou být žádost i listiny zaslány prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, případně v listinné podobě.

(3) Soud vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady. Byl-li soudu s žádostí o pověření zaslán návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání, vydá soud pověření poté, kdy rozhodl o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání. O prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání rozhodne exekuční soud bez jednání. Usnesení či rozsudek o prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání musí být odůvodněný.

(4) Pověření obsahuje

a)  označení exekučního soudu,

b)  označení exekutora,

c)  označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila,

d)  označení oprávněného a povinného,

e)  podpis a datum.

-  Dnem 1. července 2022 se v § 43a odst. 4 za písmeno d) vkládá nové písmeno e), které zní:

e)  označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce,“.

Dosavadní písmeno e) se označuje jako písmeno f).

(5) Pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení.

(6) Jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán.

(7) Spolu s pověřením nebo pokynem podle odstavce 6 doručí exekuční soud exekutorovi rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání. Exekutor doručí rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání účastníkům spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce, případně, nebylo-li mu vydáno pověření, s rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí exekučního návrhu nebo o zastavení exekučního řízení.

komentář k § 43a

Tento paragraf zákona stanoví, že soudní exekutor, kterému byl doručen bezvadný exekuční návrh, musí ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto návrhu, požádat exekuční soud o pověření a nařízení exekuce. V § 43a odst. 2 zákona jsou stanoveny obligatorní náležitosti této žádosti, přičemž žádost o pověření zasílá soudní exekutor exekučnímu soudu na standardizovaném elektronickém formuláři prostřednictvím datové sítě a elektronické aplikace, která je určena k podání takových žádostí.

Na základě takovéhoto postupu soudního exekutora exekuční soud následně vydá pověření do 15 dnů od doručení příslušné žádosti, jsou-li splněny všechny zákonem vyžadované předpoklady. Toto pověření má charakter opatření soudu, tudíž se nejedná svou podstatou o rozhodnutí, a proto proti němu nelze podat opravný prostředek. Jelikož nemá toto pověření charakter rozhodnutí, nedoručuje se v souladu s § 43a odst. 5 zákona žádnému z účastníků řízení. Náležitosti pověření jsou uvedeny v § 43a odst. 4 zákona.

Pokud nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, exekuční soud exekuční návrh nezamítne, nýbrž udělí soudnímu exekutorovi pokyn, aby tento návrh v souladu s § 43a odst. 6 zákona odmítl nebo zamítl. Návrh bude soudním exekutorem odmítnut tehdy, jestliže návrh není v určené lhůtě řádně doplněn anebo opraven a v řízení proto nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen k návrhu exekuční titul nebo osvědčení o vykonatelnosti exekučního titulu, jak je obsaženo v § 39 odst. 2 zákona. Proti rozhodnutí soudního exekutora o odmítnutí exekučního návrhu má však již oprávněný možnost podat řádný opravný prostředek. Soudní exekutor může taktéž exekuční návrh na základě pokynu exekučního soudu zamítnout. Tak se může stát zejména tehdy, jestliže nejsou splněny všechny zákonem vyžadované předpoklady pro vedení exekuce. I proti takovému rozhodnutí soudního exekutora se může oprávněný odvolat.

Pověření soudního exekutora má z hlediska samotného vedení exekuce ten význam, že jakmile příslušný soudní exekutor toto pověření k vedení exekuce od exekučního soudu obdrží, může poté již bez zbytečného odkladu provádět všechny nezbytné kroky vedoucí ke zjištění majetku dlužníka. Soudní exekutor je povinen zaslat exekučnímu soudu žádost o pověření vedením exekuce na elektronickém formuláři prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takové žádosti.

Třeba uvést, že zákon č. 286/­2021 Sb. umožnil jednodušší exekuci cizozemských rozhodnutí tím, že oprávněný může společně s exekučním návrhem podat též návrh na prohlášení cizozemského rozhodnutí vykonatelným na území ČR nebo na jeho uznání. Podá-li oprávněný společně s exekučním návrhem i návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo uznání rozhodnutí, je soudní exekutor povinen přeposlat exekučnímu soudu i takový návrh.

V odst. 2 jsou konkretizovány náležitosti žádosti soudního exekutora o pověření k vedení exekuce a její přílohy. K žádosti soudní exekutor připojí elektronickou podobu všech podání a příloh, které mu byly takto doručeny oprávněným. Jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, exekuční soud zpravidla pověří soudního exekutora vedením exekuce, jinak exekutorovi uloží návrh zamítnout. Přitom však soud musí – nezávisle na soudním exekutorovi – pečlivě zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti návrhu, zda návrh obsahuje stanovené náležitosti, zjistit, zda je k návrhu připojen i příslušný exekuční titul, popř. listiny prokazující přechod práva či povinnosti nebo listiny osvědčující splnění vzájemné povinnosti či podmínky. Není-li tomu tak, vrátí soudnímu exekutorovi návrhu s pokynem k odstranění vad podání, popř. k odmítnutí návrhu. Kromě toho musí soud zkoumat svou příslušnost, zejména pak místní a také svou pravomoc. Soud by měl rovněž ověřit, zda exekuční titul byl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomocí a zda je takový titul vykonatelný. Vedle toho by mělo být zkoumáno, zda má oprávněný aktivní legitimaci k podání návrhu a zda je povinný pasivně legitimován v kontextu s tím, zda je exekučním titulem toto právo přiznáno oprávněnému a ukládáno povinnému. Pakliže by bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek povinného, může soud pověřit exekutora vedením exekuce, avšak tento ji nemůže po dobu trvání účinků insolvenčního řízení provést. Exekuční soud by neměl rovněž opomenout přezkoumat ex officio, zda není vymáhané právo prekludováno a je-li tomu tak, nezbývá než takový návrh zamítnout.

Lhůta 15 dnů, kterou má exekuční soud na vydání pověření, je lhůtou pořádkovou, která běží ode dne dojití řádného návrhu tomuto soudu, když tento den se do uvedené lhůty nezapočítává (viz § 57 odst. 1 OSŘ). Byl-li exekučnímu soudu s žádostí o pověření zaslán též návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo uznání, vydá soud pověření poté, kdy rozhodl o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání. O prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání rozhodne exekuční soud bez jednání. Usnesení či rozsudek o prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání musí být odůvodněný.

Důležité

     V souladu s odst. 4 musí pověření obsahovat označení exekučního soudu, označení soudního exekutora, označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal nebo osoby, která jej vyhotovila, označení oprávněného a povinného, podpis a datum a od 1. 7. 2022 též označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinností k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Toto pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení.

V odst. 7 pak byl zákonem č. 286/­2021 Sb. upraven postup soudního exekutora při doručení rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti nebo uznání cizozemského rozhodnutí.

§ 44

(1) Nejpozději do 15 dnů ode dne doručení pověření podle § 43a odst. 3 zašle exekutor oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce. Povinnému zašle exekutor vyrozumění nejpozději s prvním exekučním příkazem, který mu v exekučním řízení doručuje; spolu s vyrozuměním zašle exekutor povinnému exekuční návrh, kopii exekučního titulu a výzvu podle § 46 odst. 6, případně kopii rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, rozhodnutí o uznání nebo osvědčení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, které tvoří přílohu exekučního návrhu. Orgánům pověřeným vedením veřejných rejstříků, do kterých se zapisují právnické osoby, případně dalším orgánům či osobám se vyrozumění zašle, jen je-li to potřebné pro vedení exekuce. Je-li v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo povinného a nejde-li o povinného uvedeného v § 44a odst. 5 nebo o povinného podle odstavce 4, rozhodl-li exekutor o tom, že se zákaz podle § 44a odst. 1 nevztahuje na nemovitou věc v jeho vlastnictví, vyrozumění se zašle katastrálnímu úřadu, v jehož územním obvodu má sídlo soudní exekutor, který vyrozumění o zahájení exekuce zasílá. Vyrozumění není rozhodnutím.

(2) Vyrozumění se doručí povinnému do vlastních rukou.

(3) Vyrozumění obsahuje

a)  označení exekučního soudu,

b)  označení exekutora, který vede exekuční řízení,

c)  označení exekučního řízení spisovou značkou, pod kterou je vedeno,

d)  označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila,

e)  označení oprávněného a povinného,

f)  označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce,

g)  podpis a datum,

h)  poučení podle § 29 odst. 5, § 37 odst. 5 a 6, § 44a odst. 1, § 54, § 55 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 a 2, poučení o podmínkách doručování podle § 56a a § 56b, a případně poučení o možnosti podat návrh na zastavení exekuce z důvodu, ze kterého lze odepřít výkon rozhodnutí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, a další informace týkající se exekučního řízení a postupu v tomto řízení.

(4) Je-li vymáhaná povinnost v hrubém nepoměru k majetku povinného, na který by se vztahoval zákaz podle § 44a odst. 1, může exekutor před zasláním vyrozumění oprávněnému rozhodnout, že se zákaz podle § 44a odst. 1 vztahuje pouze na část majetku přiměřenou vymáhané povinnosti. Toto rozhodnutí zašle spolu s vyrozuměním oprávněnému a povinnému.

§ 44a

(1) Nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.

(2) Složí-li povinný u exekutora částku ve výši vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, exekutor na návrh povinného zruší rozhodnutím zákaz podle odstavce 1 a podle § 47 odst. 6. Exekutor vydá rozhodnutí podle věty první do 7 dnů ode dne, v němž mu byl doručen návrh povinného, a neprodleně ho zašle účastníkům řízení a dalším osobám, jimž byly v rámci exekuce doručeny exekuční příkazy podle § 49 § odst. 8. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

(3) Na návrh povinného může exekutor rozhodnout o tom, že se zákaz podle odstavce 1 a podle § 47 odst. 6 nevztahuje na majetek, který povinný uvedl v návrhu, jestliže povinný zároveň doloží, že jeho zbývající majetek zjevně a nepochybně postačuje k uhrazení vymáhané pohledávky včetně nákladů oprávněného a nákladů exekuce.

(4) S písemným souhlasem exekutora, oprávněného a všech přihlášených věřitelů může povinný k úhradě vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, nákladů exekuce či nákladů oprávněného zpeněžit majetek nebo jednotlivé součásti majetku, nejsou-li postiženy jinou exekucí^16a), nejméně však za obvyklou cenu zjištěnou na základě znaleckého posudku splatnou při podpisu smlouvy k rukám exekutora.

(5) Odstavec 1 se nepoužije, je-li povinným stát nebo územní samosprávný celek.

§ 44b

Změna exekutora

(1) Na návrh oprávněného a souhlasí-li s tím exekutor, který vede exekuci, a exekutor, kterého oprávněný označí v návrhu, převezme exekuci exekutor, kterého oprávněný označil v návrhu. Navrhne-li změnu exekutora oprávněný podle § 15 odst. 5, není souhlasu exekutora, který vede exekuci, třeba. Převzetí exekuce není rozhodnutím.

(2) Nedojde-li ke změně exekutora podle odstavce 1 a požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu exekutora, exekuční soud po vyjádření exekutora, je-li to důvodné, rozhodne, že exekuci bude vést jiný exekutor, kterého navrhne oprávněný, a exekutor, který exekuci dosud vedl, mu věc postoupí. Nedojde-li ke změně exekutora podle odstavce 1 a požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu exekutora podle § 15 odst. 5, exekuční soud rozhodne, že exekuci bude vést jiný exekutor, kterého navrhne oprávněný, a exekutor, který exekuci dosud vedl, mu věc postoupí.

(3) Účinky původního exekučního návrhu oprávněného zůstávají zachovány.

(4) Nový exekutor provede změnu údaje podle § 35b odst. 1 písm. b) a c) v rejstříku zahájených exekucí a rozhodne příkazem k úhradě nákladů exekuce o dosud vzniklých nákladech exekuce. Odměna exekutora, který exekuci dosud vedl, se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce.

(5) Náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou exekutora podle odstavce 1, nejde-li o změnu exekutora podle § 15 odst. 5, nese oprávněný.

komentář k § 44 až § 44b

     Vyrozumění o zahájení exekuce

Zákon vychází v tomto ustanovení z koncepce, podle níž je soudní exekutor povinen do 15 dnů ode dne doručení pověření zaslat oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce. V praxi to znamená, že soudní exekutor takto zašle taktéž i povinnému vyrozumění včetně exekučního návrhu, dále pak kopii exekučního titulu a současně s tím též výzvu ke splnění vymáhané povinnosti. I když zákon výslovně neupravuje lhůtu, do kdy by tak měl soudní exekutor učinit, mělo by být toto vyrozumění zasláno nejpozději s prvním exekučním příkazem.

V souladu s § 46 odst. 6 zákona tato výzva obsahuje vyčíslení vymáhaného nároku a dále též vyčíslení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Součástí výzvy může být i kopie rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, rozhodnutí o uznání nebo osvědčení podle přímo použitelného předpisu EU, které tvoří přílohu exekučního návrhu. Dále tato výzva obsahuje poučení, které spočívá v tom, že splní-li povinný ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy vymáhaný nárok a uhradí-li zálohu, vydá následně soudní exekutor bez zbytečného odkladu příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tento postup má zabránit tomu, aby povinného postihly ještě vyšší náklady exekuce. Pakliže by povinný splnil vymáhaný dluh a uhradil zálohu, zaniká zákaz nakládání s majetkem povinného a rovněž zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů.

Toto vyrozumění o zahájení exekuce je základním dokumentem, který má informativní charakter a současně nutno dodat, že toto vyrozumění nemá charakter rozhodnutí. Jakmile je toto vyrozumění povinnému doručeno, má tento veškeré dostupné informace o zahájené exekuci a vedle toho je poučen i o všech svých procesních právech a povinnostech, které může případně uplatnit v dalším průběhu řízení. V § 44 odst. 3 zákona jsou pak stanoveny taxativní náležitosti takového vyrozumění, včetně jeho poučení. V rámci tohoto poučení by měli být účastníci exekučního řízení poučeni o svých procesních právech a povinnostech, které se k nim váží od okamžiku doručení vyrozumění o zahájení exekuce.

Je-li to potřebné pro vedení exekuce, zasílá se vyrozumění taktéž orgánům pověřeným vedením veřejných rejstříků, do kterých se zapisují právnické osoby, popř. dalším orgánům či osobám, přičemž těmto subjektům se nedoručuje do vlastních rukou, nýbrž běžným způsobem, jak ostatně plyne z § 44 odst. 1 zákona.

     Generální inhibitorium

V § 44a je obsažen základní stavební kámen celého exekučního řízení, který se jinak odborně nazývá generální inhibitorium. Podstatou tohoto institutu je významný zásah do majetkové sféry povinného. Generální inhibitorium nastupuje s okamžikem doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému. V praxi to znamená, že po doručení vyrozumění o zahájení exekuce již nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitých věcí a majetku náležejícího do společného jmění manželů s výjimkou běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost a dále pak jednání spojených s udržováním a správou majetku. Pokud by povinný porušil některým svým právním jednáním tuto výše uvedenou povinnost, považuje se takové jednání za relativně neplatné. Znamená to tedy, že jednání povinného bude považováno za platné, pokud někdo nevznese námitku neplatnosti. Hodí se však ještě uvést, že dojde-li k zastavení exekuce, aniž by byl exekucí postižen majetek, s nímž nakládal povinný v rozporu s generálním inhibitoriem, úkony, resp. právní jednání, kterými povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, se považují za platné, jak dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4545/­2008 Nejvyšší soud ČR. To znamená, že sankci neplatnosti nebudou podléhat dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce tehdy, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci např. z důvodu, že povinný uspěl se svým odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce. Současně s tím je nutno vycházet z koncepce, podle níž platí, že lhůta, ve které je možno se dovolávat této relativní neplatnosti ve vazbě na porušení zákazu generálního inhibitoria je dána z obecné promlčecí lhůty v občanském zákoníku, resp. vychází z jeho § 629 odst. 1. Toto zmíněné omezení však v souladu s § 44a odst. 5 zákona neplatí, bude-li povinným Česká republika anebo územně samosprávný celek. Je tomu tak proto, že zvláštní pozice státu a územně samosprávného celku dává záruku, že nebudou mít zájem jakkoli ztěžovat provedení exekuce, včetně toho, že se nepředpokládá, že by se bezdůvodně v zájmu zmaření exekuce před tím zbavovaly svého majetku.

Nutno ještě dodat, že s požehnáním zákonodárce jsou dány tři případy, ve kterých je možno omezit dopad generálního inhibitoria do majetkové sféry povinného, přičemž tyto výjimky z obecného zákazu upravuje § 44a odst. 2 zákona, dále pak § 44a odst. 4 zákona a § 44 odst. 4 zákona.

     Změna osoby soudního exekutora

Zákon pamatuje i na situaci, kdy může v průběhu exekuce nastat situace, která bezprostředně vyžaduje změnu osoby soudního exekutora. To může být typicky za situace, se kterou počítá § 29 zákona, tedy za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vyloučení soudního exekutora anebo pro změnu soudního exekutora v souladu s § 44b zákona. Soudní exekutor by měl být vyloučen z provedení exekuce, jestliže je tu se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

Důležité

     Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě soudního exekutora, přičemž je povinností je o tomto právu poučit. V kontextu s tím mohou vznést námitku podjatosti v relativně krátké lhůtě 8 dnů ode dne, kdy jim bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce anebo kdy se dozvěděli o důvodech vyloučení.

Na základě § 44b zákona je možno provést i změnu soudního exekutora, a to na návrh oprávněného. Musí zde však být důvody zvláštního zřetele hodné. O tomto návrhu rozhoduje vždy exekuční soud, který si k vyřízení tohoto návrhu též vyžádá vyjádření příslušného soudního exekutora, který má být takto změněn. Navrhne-li změnu soudního exekutora oprávněný v souladu s § 15 odst. 5 zákona, není souhlasu exekutora, který vede exekuci, třeba. Převzetí exekuce není rozhodnutím. Nejčastějším důvodem pro změnu soudního exekutora může být např. jeho dlouhodobá hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, což je i objektivní okolnost, se kterou se musí exekuční soud bezodkladně vypořádat. Změna soudního exekutora může být vyvolána i jinými důležitými okolnostmi, jako je např. smrt soudního exekutora anebo rozhodnutí, kterým byl soudnímu exekutorovi uložen trest zákazu činnosti soudního exekutora apod. Třeba ještě připomenout, že k zániku pověření soudního exekutora v konkrétní věci dochází též i v souvislosti s tím, že exekuční soud rozhodne o spojení exekučních řízení (nepůjde-li právě o soudního exekutora, který spojená řízení takto povede na základě rozhodnutí exekučního soudu). To však nic nemění na tom, že účinky původního exekučního návrhu zůstávají takto zachovány. Zákon však ukládá v daném kontextu novému soudnímu exekutorovi povinnost, aby provedl změnu příslušných údajů v rejstříku zahájených exekucí a dalších povinných evidencích. Odměna soudního exekutora, který exekuci vedl dosud, se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce. Jelikož se změna v osobě soudního exekutora realizuje na návrh oprávněného, zakotvil zákonodárce do zákona též doložku, že náklady exekuce vzniklé v souvislosti s touto změnou, nese oprávněný. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14, dojde-li ke změně soudního exekutora z vůle oprávněného v době, kdy již původní exekutorský úřad byl obsazen nově jmenovaným soudním exekutorem, a to aniž by tento soudní exekutor k takovému kroku oprávněného zavdal jakýkoli důvod svou nekvalitní činností, nejeví se nijak protiústavním určení, že náklady exekuce vzniklé v návaznosti na změnu soudního exekutora, včetně odměny původního soudního exekutora má hradit oprávněný, byť by se jednalo o odměnu třebas i minimální.

     Postoupení věci

Postup a rozhodování soudu dle § 44b odst. 2 jsou podmíněny tím, že nedošlo ke změně dle odst. 1, přičemž tuto skutečnost musí oprávněný exekučnímu soudu doložit. Není-li tedy možno zajistit výslovný souhlas původně pověřeného nebo nově navrženého soudního exekutora, a v konečném důsledku tak nedojde k převzetí exekuce, má oprávněný možnost podat návrhu na změnu soudního exekutora z důvodů zvláštního zřetele hodných. Přitom je oprávněný povinen soudu navrhnout dostatek důkazů k prokázání důvodů i jejich závažnosti. Nedojde-li ke změně soudního exekutora dle odst. 1 a požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu exekutora dle § 15 odst. 5 zákona, exekuční soud rozhodne, že exekuci bude vést jiný soudní exekutor, kterého navrhne oprávněný, a exekutor, který exekuci vedl dosud, mu věc postoupí. Účinky původního exekučního návrhu oprávněného přitom zůstávají zachovány.

     Nový soudní exekutor

V souladu s § 44b odst. 4 zákona platí, že nový soudní exekutor zapíše změnu do rejstříku zahájených exekucí podle § 35b odst. 1 písm. b) a c) zákona a odměna soudního exekutora se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce, tj. dle § 11 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 330/­2001 Sb. Pokud jde o nároky soudního exekutora na náhradu výdajů vynaložených v souvislosti s exekuční činností, dojde k jejich úhradě v souladu s § 13 a 15 vyhlášky č. 330/­2001 Sb. Nutno dodat, že musí být respektováno, že celková odměna a náklady exekutora i oprávněného by neměly být v důsledku této změny vyšší, než by byla, pakliže by ji prováděl původně pověřený soudní exekutor.

     Zvýšení nákladů exekuce

V § 44b odst. 5 zákona je pamatováno na situaci, kdy dojde v průběhu exekuce ke zvýšení nákladů exekuce v důsledku změny soudního exekutora, tj. např. nákladů spojených s předáním spisu, pak hradí oprávněný tyto zvýšené náklady soudnímu exekutorovi, který je vynaložil. Pokud by oprávněný takto stanovené náklady neuhradil, stává se usnesení o jejich určení pro soudního exekutora exekučním titulem.

§ 44c

(1) Exekutor vyrozumí oprávněného na jeho žádost, že vymožené plnění postačuje, případně majetek postižitelný v exekuci by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce. Nepostačuje-li vymožené plnění nebo majetek postižitelný v exekuci alespoň ke krytí nákladů exekuce a obsahuje-li žádost souhlas oprávněného se zastavením exekuce pro tento případ, exekutor exekuci zastaví.

(2) Byla-li exekuce zastavena podle odstavce 1, náklady exekuce do výše složené zálohy na náklady exekuce hradí oprávněný.

komentář k § 44c

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené se zastavením marné exekuce na základě souhlasu oprávněného. Zákon na tomto místě v odst. 1 stanoví, že soudní exekutor vyrozumí oprávněného na jeho žádost, že vymožené plnění postačuje, případně majetek postižitelný v exekuci by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce. Nepostačuje-li vymožené plnění nebo majetek postižitelný v exekuci alespoň ke krytí nákladů exekuce a obsahuje-li žádost souhlas oprávněného se zastavením exekuce pro tento případ, exekutor exekuci zastaví. Koncepce vychází z toho, že exekutor by měl na základě žádosti oprávněného porovnáním aktiv exekuce a nákladů exekuce učinit závěr o tom, zda vymožené plnění a postižitelný majetek postačují ke krytí nákladů exekuce anebo naopak nepostačují. Je-li závěr exekutora takový, že majetek postačuje, měl by o tom zaslat oznámení oprávněnému a dále vést exekuci. Dospěje-li naopak soudní exekutor k závěru, že majetek nepostačuje a exekuce je s největší pravděpodobností marnou, je to důvodem k jejímu zastavení, přičemž důvod k jejímu zastavení musí být zjevný z obsahu spisu. Pokud by oprávněný ke své žádosti nepřiložil výslovný souhlas se zastavením exekuce pro důvody zde uváděné, bude soudní exekutor postupovat v souladu s § 55 odst. 4 zákona a společně s odpovědí na žádost dle § 44c odst. 1 zákona by se měl oprávněného dotázat, zda by souhlasil se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného.

Zůstává ovšem otázkou, zda tato právní úprava k něčemu pozitivnímu přispěje. Tj. zda povede věřitele vždy k tomu, aby nezahajovali zjevně marné exekuce anebo si takové exekuce nechali po určité době zastavit. To navíc za situace, kdy daňové předpisy umožňují věřiteli provést opravu základu daně z přidané hodnoty dle § 46 zákona o DPH, popř. vytvořit odpis pohledávky za dlužníkem pro účely daně z příjmů dle § 24 odst. 2 písm. y) zákona o daních z příjmů, což je právní úprava, která se tak nějak míjí s popisovanou právní úpravou v komentovaném zákoně.

V souladu s odst. 2 dále platí, že zastavil-li soudní exekutor takto marnou exekuci, musí rozhodnout o nákladech exekuce tak, že určí výši nákladů exekuce ve vztahu k oprávněnému ve výši složené zálohy. Nebude-li takto záloha postačovat k uspokojení všech nákladů exekuce nebo nebyla-li tato záloha dosud zaplacena, soudní exekutor uloží svým dalším výrokem povinnému zaplatit náklady exekuce v neuspokojeném rozsahu. O nákladech mezi účastníky řízení pak rozhodne dalším výrokem. To je relevantní v případě, že došlo k zastavení exekuce pro nedostatek majetku a oprávněný má právo na náhradu nákladů vůči povinnému, jelikož k zastavení exekuce nedošlo vinou oprávněného. Nelze se však ubránit dojmu, že tato právní úprava povede spíše k tlaku oprávněných na soudní exekutory, aby tito nevyužívali svého práva na složení zálohy na náklady exekuce zejména v těch řízeních, která jsou z hlediska dobytnosti pohledávek víceméně beznadějná.

§ 45

Věcná a místní příslušnost
exekučního soudu

(1) Věcně příslušným exekučním soudem je okresní soud.

(2) Místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu^7b), popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince^7d),^7e). Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek.

(3) Je-li podle odstavce 2 místně příslušných několik soudů, je místně příslušným ten soud, jehož název je první v abecedním, případně číselném pořadí.

komentář k § 45

Z dikce tohoto paragrafu vyplývá, že věcně příslušný k pověření soudního exekutora k pověření a nařízení exekuce, včetně dalšího jednání je coby exekuční soud příslušný okresní soud nebo jemu na roveň postavený (obvodní) soud. Tento exekuční soud pak rozhoduje v průběhu exekučních řízení o návrzích povinného na odklad a zastavení exekuce. Dále pak na návrh oprávněného tento exekuční soud zastavuje exekuční řízení a rozhoduje o dalších záležitostech.

Místně příslušným exekučním soudem je dle dikce tohoto paragrafu obecný soud povinného. Jedná se tedy o soud, v jehož obvodu má povinný trvalý pobyt, příp. místo pobytu (jde-li o cizince) nebo své sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v ČR místo trvalého pobytu nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v ČR, pak je místně příslušným v této věci soud, v jehož obvodu má povinný svůj majetek. Je-li podle těchto kritérií místně příslušných několik soudů, bude místně příslušným v této věci ten soud, jehož název je první v abecedním, příp. číselném pořadí. To znamená, že pokud by měl například povinný svůj majetek v obvodu okresních soudů Znojmo, Tachov a Liberec, bude místně příslušným v této věci soud v Liberci.

§ 46

(1) Exekutor postupuje v exekuci rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.

(2) Exekutor činí i bez návrhu úkony směřující k vedení exekuce. Exekutor vede exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Úkony a rozhodnutí exekutora a exekučního soudu jsou evidovány v exekučním spise, který vede exekutor v listinné nebo v elektronické podobě.

(3) Exekutor je povinen vést exekuce v pořadí, v jakém mu byly doručeny exekuční návrhy.

(4) Peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí po odpočtu nákladů exekuce oprávněnému, nedohodl-li se s ním na jiné lhůtě či jiné částce, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč. Ze zvláštního účtu podle odstavce 5 vyplatí exekutor peněžní prostředky z vymoženého plnění s úrokem, pokud přirostl, za dobu ode dne připsání vymožených peněžních prostředků na zvláštní účet podle odstavce 5 do dne předcházejícího dni jejich odepsání ze zvláštního účtu. Za vymožené plnění se považuje plnění

a)  získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1,

b)  získané provedením exekuce podle odstavce 6, nebo

c)  hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce, nebylo-li získáno podle písmene a) nebo b).

(5) Exekutor je povinen vymožené peněžité plnění, zálohy na náklady exekuce, zálohy podle § 55 odst. 8 a zaplacené jistoty vést odděleně od vlastních prostředků na zvláštním účtu³¹⁾ u banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva v České republice. Exekutor oznámí bez zbytečného odkladu ministerstvu a Komoře číslo tohoto účtu a peněžní ústav, u kterého je veden. Jde-li o bezhotovostní převod, peněžitá plnění na vymáhanou povinnost, zálohy na náklady exekuce, zálohy podle § 55 odst. 8 a jistoty se exekutorovi hradí na zvláštní účet.

(6) Exekutor zašle povinnému společně s vyrozuměním výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce^16b) a náklady oprávněného. Zároveň povinného poučí, že splní-li ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, a uvede informace týkající se postupu v exekučním řízení. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle § 44a odst. 1 a podle § 47 odst. 6. Jinak exekutor provede exekuci.

(7) Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno^16c) nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést^16d), exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.

(8) Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 6 a § 55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích (seznamech) vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. V oznámení označí také exekuční příkazy, jejichž účinky skončením exekuce podle § 47 odst. 7 zanikly. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení. Na žádost zašle exekutor oprávněnému, který je orgánem sociálního zabezpečení, neprodleně oznámení o dni, ve kterém zanikla vymáhaná povinnost.

komentář k § 46

     Zásady postupu soudního exekutora

V § 46 odst. 1 zákona jsou vyjádřeny zásady, podle níž by měl každý soudní exekutor v rámci exekučního řízení postupovat. Jedná se tedy o významné ustanovení, které samo o sobě zahrnuje několik zásad, včetně stanovení právních limitů postupu soudního exekutora ve vztahu k účastníkům řízení a třetím osobám, které jsou dotčeny tímto jeho postupem.

Mezi základní zásady postupu soudního exekutora tak patří to, že v exekuci postupuje rychle a účelně. Zásada rychlosti má svůj význam zejména ve vztahu k zjišťování majetku povinného a zásada účelnosti pak ve vztahu k způsobu provedení této exekuce. To současně nezbavuje soudního exekutora povinnosti, aby v tomto řízení postupoval hospodárně a současně i efektivně.

V § 46 odst. 2 zákona je obsažena zásada oficiality, přičemž okamžik vymožení povinnosti obsažené v exekučním titulu spojuje tento zákon s tím, že je exekuce provedena. S tím pak souvisí i dikce § 51 zákona, kde je obsažen výčet těch situací, za nichž dochází k zániku oprávnění soudního exekutora. V praxi jde o situaci, kdy exekuční soud rozhodne o vyloučení soudního exekutora, exekuce byla zastavena, pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy, došlo ke změně soudního exekutora dle § 44b zákona anebo exekuční soud rozhodl o spojení exekučních řízení za situace, že se nejedná o soudního exekutora, který povede takto spojená řízení. Nastane-li některá z těchto situací, zaniká soudnímu exekutorovi oprávnění k vedení exekuce. To znamená, že od toho okamžiku již nemůže činit žádné další kroky v rámci exekuční činnosti.

Podíváme-li se na dikci § 46 odst. 3 zákona, pak zjišťujeme, že je zde zakotvena povinnost vést exekuce v pořadí. To znamená, že soudní exekutor je povinen vést exekuce v pořadí, v jakém mu byly doručeny exekuční návrhy. Pro posouzení soudního exekutora v této věci je rozhodné datum, kdy mu byl doručen exekuční návrh.

Dle § 46 odst. 4 zákona je umožněno, aby peněžité plnění na vymáhanou povinnost bylo hrazeno i oprávněnému, ač se má standardně za to, že tato vymáhaná povinnost by v rámci exekuce měla být hrazena prioritně soudnímu exekutorovi. Nicméně – i kdyby se povinný takto rozhodl v průběhu exekuce hradit přímo oprávněnému a „obešel“ tak soudního exekutora, neznamená to, že by soudní exekutor přišel o nárok požadovat svou odměnu. Ohledně nakládání s vymoženým plněním pak v souladu s tímto ustanovením zákona platí, že je soudní exekutor povinen, nedohodne-li se s oprávněným jinak, po uplynutí lhůty 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinnému, zajistit výplatu celé vymožené pohledávky po odpočtu nákladů exekuce do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění takto obdržel. Pokud jde o vymožené částečné plnění, toto pak vyplatí soudní exekutor oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění přesahuje částku 1 000 Kč.

V souladu s § 46 odst. 5 zákona je soudní exekutor povinen vymožené peněžité plnění, zálohy na náklady exekuce, zálohy dle § 55 odst. 8 zákona a zaplacené jistoty vést odděleně od vlastních prostředků na zvláštním účtu. Nutno ještě dodat, že konkrétní pravidla pro vedení tohoto zvláštního účtu jsou upravena v § 13a kancelářského řádu pro soudní exekutory. Smyslem této koncepce je to, aby byl soudní exekutor schopen určit čí prostředky, a v jaké výši se na zvláštním účtu nacházejí. Vzhledem k významu tohoto zvláštního účtu se proto ani nelze divit, že v souladu s § 7 odst. 1 zákona je nakládání se zvláštním účtem, včetně prostředků na něm deponovaných, předmětem státního dohledu. Jde-li o bezhotovostní převod, peněžitá plnění na vymáhanou povinnost, zálohy na náklady exekuce, zálohy dle § 55 odst. 8 zákona a jistoty se hradí soudnímu exekutorovi na zvláštní účet. Tento účet je veden v souladu s § 41f zákona o bankách a jsou na něm evidovány peněžní prostředky více osob na jednom účtu, které představují pohledávku z vkladu se zvláštním režimem. Soudní exekutor je povinen oznámit bezodkladně Ministerstvu spravedlnosti a Komoře číslo tohoto účtu u banky pro účely dohledové činnosti těchto orgánů.

     Skončení exekuce

Pokud jde o aspekty spojené se skončením exekuce, pak na tyto pamatuje dikce § 46 odst. 6 zákona. Jedná se o plnění povinného na základě výzvy. V případě, že povinný splní vymáhanou povinnost ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění o zahájení exekuce, ke kterému soudní exekutor ještě připojí výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, vydá exekutor po splnění této povinnosti a úhradě nákladů příkaz k úhradě nákladů exekuce. V tomto příkazu vyčíslí shodně s výzvou k zaplacení náklady exekuce. Dojde-li ke splnění celé vymáhané povinnosti a k uhrazení nákladů vyčíslených ve výzvě jako záloha ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, dochází k zániku jak generálního, tak speciálního inhibitoria vztahujícího se k majetku povinného doručením vyrozumění o zahájení exekuce, popř. na základě vydaných exekučních příkazů dle § 47 odst. 6 zákona. Ústavní soud se problematikou neúplné výzvy soudního exekutora a dobrovolným splněním vymáhané povinnosti zaobíral ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 944/07, když dospěl k závěru, že jestliže soudní exekutor v rámci výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinného neupozorní, že ve stanovené lhůtě má kromě položek uvedených v exekučním titulu a nákladů oprávněného uhradit i sníženou částku nákladů exekuce, nelze klást k tíži povinného, že tuto soudním exekutorem opomenutou položku nezaplatil. O „dobrovolné“ plnění na základě výzvy exekutora ve smyslu § 46 zákona jde i tehdy, když povinný plní až poté, co mu byl doručen exekuční příkaz. Podstatné je, že tak učiní v zákonem stanovené 15denní lhůtě. Cílem tohoto ustanovení je motivovat povinného k „dobrovolné“ úhradě v přiměřené lhůtě, kterou stanoví soudní exekutor, včetně příslibu vůči povinnému, že budou sníženy konečné náklady takové exekuce.

     Přerušení exekučního řízení

Zákon pamatuje ve svém § 46 odst. 7 i na otázky spojené s možným přerušením exekučního řízení v důsledku vedení rozhodčího řízení anebo na situaci, kdy nelze exekuci provést, protože v tom brání probíhající insolvenční řízení. V této souvislosti třeba zmínit, že právní úprava i judikatura pamatují též na situace, kdy se povinný pokouší opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, které jsou následně odmítány, mařit průběh exekuce, čemuž brání např. ust. § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Není proto v rozporu s právní úpravou, když za takové situace, kdy soud vydá po zahájení insolvenčního řízení předběžné opatření, které má omezit některé z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, umožní insolvenční soud soudnímu exekutorovi provést exekuci dražbou nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného s tím, aby znemožnil obstrukce povinného ve vztahu k nařízené exekuci, jak ostatně i plyne z rozsudku Nevyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2827/­2012. Dojde-li ke střetu exekučního řízení s řízením insolvenčním, favorizuje pro tyto situace zákonodárce řízení insolvenční, což je dáno i tím, že soudní exekutor je za takové situace povinen vydat příp. vymožené plnění insolvenčnímu správci do majetkové podstaty – k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/­2014. Skončí-li exekuce splněním vymáhané povinnosti, včetně jejího příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného nebo v případě, že povinný splnil ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy dle § 46 odst. 6 zákona vymáhaný nárok a uhradil zálohu, měl by soudní exekutor v souladu s § 46 odst. 8 zákona zaslat oznámení o skončení exekuce všem dotčeným orgánům a osobám. Jedná se zejména o orgány a osoby, které ve svých evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci nebo kterým byla v rámci této exekuce uložena nějaká povinnost. Třeba ještě připomenout, že toto oznámení nemá charakter rozhodnutí, nicméně je v praxi nazýváno jako „deblokace majetku.“ Na základě zaslání tohoto dokumentu by totiž takto obeslané osoby a orgány měly zajistit, aby byl majetek takto postižený dříve vydaným exekučním příkazem, uvolněn a dlužník mohl následně vůči tomuto majetku uplatnit veškerá svá dispoziční práva. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 je toto ustanovení zákona začleněno jako reakce na novelu insolvenčního zákona, kdy zákonodárce stanovil určitá pravidla pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení a v § 46 odst. 7 zákona explicitně uvedl, že soudní exekutor má právo si z vymoženého plnění odečíst své náklady, než jej vydá do majetkové podstaty.

I když insolvenční zákon zařazuje soudního exekutora mezi řadové věřitele, právě toto ustanovení zákona umožňuje exekutorovi před vydáním vymoženého plnění uplatnit odpočet jeho nákladů. Přitom Ústavní soud neshledává rozdíl mezi dražbou provedenou takto soudním exekutorem a dražbou, která byla prováděna insolvenčním správcem, když navíc oba dva činí stejný úkon na základě úřední pravomoci, avšak jen jeden z nich má nárok na odměnu zajištěn. Díky tomuto nálezu Ústavního soudu, na který odkazuje i další nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2264/16, tak mohou soudní exekutoři v souladu s tímto ustanovením zákona odpočítat z vymoženého plnění své náklady. Nutno však trvat na tom, aby za situace, kdy soudní exekutor již majetek povinného v exekuci zpeněžil a má výtěžek na svém účtu anebo zajistil povinnému peněžní prostředky při soupisu a dosud jej nepředal oprávněnému, má takový exekutor v souladu s odst. 7 zákona právo zajistit z vymoženého plnění náklady exekuce. Soudní exekutor ihned po vydání rozhodnutí o úpadku usnesením rozhodne, že insolvenčnímu správci vydá vymožené plnění, které dosud nebylo vyplaceno oprávněnému, nicméně až po odečtení vyčíslených účelně vynaložených nákladů exekuce. Ostatně v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4037/­2018 bylo konstatováno, že insolvenční správce dlužníka – povinného nemůže požadovat vydat zpět do podstaty zbývající část finančních prostředků, odpovídajících vyčísleným nákladům exekuce – a to dokonce ani tehdy, náleželo-li by do majetkové podstaty dlužníka samotné vymožené plnění. Běh událostí pak ukáže, zda se jedná o ojedinělou judikaturu Nejvyššího soudu pro tuto oblast anebo již došlo ke sblížení stanovisek obou zmíněných soudů.

Důležité

     Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 286/­2021 Sb., v odst. 4 stanovila, že povinný je v průběhu exekuce oprávněn plnit nejenom k rukám soudního exekutora dle písm. a) a b), ale nevylučuje se ani plnění ve prospěch oprávněného dle písm. c), nicméně povinný by měl počítat s tím, že oprávněný může soudního exekutora informovat o plnění s určitou časovou prodlevou, v důsledku čehož může soudní exekutor určitou dobu blokovat a realizovat majetek povinného pro pohledávku v původní výši, aniž by si uvědomoval, že mezitím bylo ze strany povinného takto plněno.

     Pravidlo pro výplatu oprávněného

V tomto ustanovení zákona je též obsaženo pravidlo pro výplatu oprávněného. Vychází se z toho, že soudní exekutor si může s oprávněným dohodnout lhůtu i částku, ve které exekutor předá oprávněnému vymoženou částku.

Důležité

     Pokud by nedošlo k uzavření takové dohody, bude muset soudní exekutor plnění povinného (a to i částečně, které převyšuje 1 000 Kč) předat oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy je takto obdržel. Nutno dodat, že plnění vymožené v exekuci se dle § 265a OSŘ započítává nejprve na náklady exekuce, poté na jistinu, následně na úroky, poté na úroky z prodlení a nakonec na náklady oprávněného jak z nalézacího, tak i z exekučního řízení. Tento postup v pořadí úhrady se použije i v řízeních zahájených do 31. 12. 2021, jde-li o plnění vymožená po 1. 1. 2022.

V této souvislosti by měl oprávněný poskytnout soudnímu exekutorovi součinnost tím, že mu sdělí číslo bankovního účtu, na který má být následně vymožená částka zaslána, přičemž lhůta 30 dnů běží od data sdělení údajů. Není-li taková součinnost poskytnuta, bude soudní exekutor postupovat dle § 185a a násl. OSŘ, což má za následek, že podá návrh na přijetí takové částky do úschovy soudu. Vymoženou částku však soudní exekutor nemůže oprávněnému poukázat dříve, než nastane okamžik doložky provedení exekuce v souladu s § 35b odst. 1 písm. i) zákona.

     Deblokace majetku

V odst. 8 je řešena problematika spojená s tzv. deblokací. V souladu s tímto ustanovením zákona proto soudní exekutor po skončení exekuce provede deblokaci majetku povinného a současně všem, kteří vedou poznámku o probíhající exekuci, anebo jim takto v důsledku vedené exekuce vyplývala nějaká povinnost, doručí oznámení o skončení exekuce. Půjde zejména o ty osoby, kterým bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a dále též o ty, kterým byly doručeny exekuční příkazy v závislosti na způsobu provedení exekuce. Toto oznámení nelze považovat za rozhodnutí, nýbrž se jedná jen o potvrzení skutečnosti, která je obsažena v exekučním spisu. Povinný nebo manžel povinného, který byl účastníkem řízení, může požádat o vydání tohoto potvrzení, přičemž soudní exekutor je povinen takové žádosti obratem vyhovět. Kromě toho správě sociálního zabezpečení soudní exekutor v oznámení o skončení exekuce na její žádost uvádí i den, ke kterému došlo ke splnění vymáhané povinnosti. Tyto skutečnosti je soudní exekutor též povinen poznamenat do centrální evidence exekucí a rejstříku zahájených exekucí.

§  Z judikatury

     Pokud povinný v exekučním řízení k výzvě exekutora dobrovolně ve lhůtě splní vymáhanou povinnost, jsou splněny podmínky v § 46 odst. 6 exekučního řádu k určení odměny exekutora ve snížené výši, přestože povinný podal návrh na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce. „Dobrovolnost“ plnění nelze zpochybňovat odkazem na podané opravné prostředky a „penalizovat“ tak povinného, který svou povinnost splnil.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 3520/18

     „V exekuci lze bez dalšího i po oznámení exekutora o skončení exekuce pokračovat, zjistí-li se dodatečně, že důvody, pro které exekutor oznámil ukončení exekuce, nebyly naplněny. Je tomu tak proto, že oznámení o skončení exekuce ve smyslu § 46 odst. 8 ex.řádu není rozhodnutím, ale pouze konstatováním, že nastaly okolnosti, pro které došlo k ukončení exekuce přímo ze zákona. Jestliže však tyto okolnosti v realitě nenastaly, je třeba uzavřít, že exekuce ze zákona neskončila a naopak stále plyne. Na tomto faktu nic nemění případné oznámení exekutora o skončení exekuce podle § 46 odst. 8 ex.řádu, které se zakládalo na okolnostech, které ve skutečnosti nenastaly.“

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3. 2022, sp.zn. 20 Cdo 248/2022

Exekuční příkaz

§ 47

(1) Exekutor poté, kdy soud vydal pověření podle § 43a, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění dluhů povinného dosaženo.

(2) Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu nelze exekuci provést před

a)  uplynutím lhůty podle § 46 odst. 6,

b)  právní mocí rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán ve lhůtě podle písmene a),

c)  právní mocí rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání,

d)  zápisem doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí podle § 35b odst. 1 písm. i),

e)  právní mocí exekučního příkazu.

(3) Pro účely odstavce 2 písm. e) není provedením exekuce úkon učiněný k zajištění majetku povinného pro účely jeho postižení takovou exekucí.

(4) Exekuci na majetek povinného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení, lze provést jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení.

(5) Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek.

(6) Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.

(7) Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů.

komentář k § 47

     Exekuční příkaz

Zákon vychází z koncepce, že k provedení exekuce vydá soudní exekutor po zapsání exekuce do rejstříku zahájených exekucí exekuční příkaz. Tento exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Současně s tím je povinen soudní exekutor poté, co soud vydal pověření dle § 43a zákona, posoudit, jakým způsobem bude exekuce provedena a v kontextu s tím tedy buď vydává anebo ruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být takto exekucí postižen. To znamená, že exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Třeba ještě dodat, že exekuci však nelze podle exekučního příkazu provádět před uplynutím lhůty, která byla poskytnuta povinnému ve výzvě ke splnění dle § 46 odst. 6 zákona, ani před právní mocí rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán ve lhůtě. Dále ji není možno provádět před zápisem doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí a ani před právní mocí exekučního příkazu. Pro účely posuzování těchto skutečností pak dále platí, že provedením exekuce není úkon učiněný k zajištění majetku povinného pro účely jeho postižení takovou exekucí. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 339/­2008 zákon nevylučuje, aby exekuční příkaz byl vydán ještě předtím, než vydané usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. Nicméně účinky spojené s vydáním tohoto exekučního příkazu mohou nastat až poté, co nabude právní moci.

     Účinky exekučního příkazu

V odst. 2 jsou uvedeny účinky exekučního příkazu. Hodí se dodat, že první věta tohoto ustanovení vyjadřuje rovnost usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného soudem postupem podle OSŘ a zákona vydaného soudním exekutorem dle komentovaného zákona. To znamená, že všude tam, kde procesní a jiné předpisy spojují určité právní účinky s tím, že bylo vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které postihuje určitý majetek anebo určuje způsob výkonu rozhodnutí, nastávají vydáním exekučního příkazu stejné právní následky. Ve větě druhé odst. 2 je pak deklarován princip, podle něhož může být proces realizace exekuce nevratnými kroky ze strany soudního exekutora završen až po určitých přesně definovaných časových termínech. Než nastane tato doba, může soudní exekutor v souladu s § 46 odst. 1 a § 35 odst. 2 větou třetí činit jen úkony směřující k provedení exekuce, avšak není oprávněn ji dokončit. V rozsudku sp. zn. 20 Cdo 4015/­2019 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jestliže soudní exekutor vydá exekuční příkaz postižením mzdy nebo jiného obdobného příjmu povinného, ačkoliv v době jeho vydání v něm označený plátce není plátcem mzdy nebo jiného obdobného příjmu povinného, nezpůsobuje takový exekuční příkaz účinky nařízení soudního výkonu rozhodnutí, protože dosud neexistuje takto postižitelný příjem povinného a ani osoba, která by jako plátce byla povinna provádět srážky z tohoto příjmu… Nejvyšší soud zastává v této souvislosti názor, že i v řízení konaném podle exekučního řádu musí být exekuční příkaz postihující mzdu nebo jiný obdobný příjem povinného vydán vůči skutečnému plátci takového příjmu a nikoliv vůči někomu, kdo se plátcem teprve potencionálně může stát.

     Způsob exekuce

Důležité

     V kontextu s výše uvedeným pak zákonodárce omezil soudního exekutora dále tím, že při provádění exekuce musí zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Toto omezení ve vztahu k soudnímu exekutorovi je v zákoně obsaženo teprve od roku 2009. Prakticky to znamená, že soudní exekutor nemůže např. bez dalšího pro uspokojení pohledávky v řádu tisíců Kč zpeněžit k uspokojení této pohledávky vilu povinného, která má např. dle znaleckého posudku hodnotu ve výši milionů Kč.

To by současně nemělo nikterak narušovat princip, podle něhož je v rámci exekuce prováděné dle tohoto zákona nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného. Díky této koncepci proto platí, že nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžní částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, správou nemovitosti, pozastavením řidičského oprávnění nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, a teprve pokud uvedené způsoby nepostačují, provede se prodejem movitých věcí a nemovitých věcí nebo postižením podniku dle § 58 zákona. Soudní exekutor však současně s tím musí respektovat pravidlo, že zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce.

     Rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení

Exekuci na majetek povinného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení, lze provést jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení. Pokud by se tak nestalo, byla by taková exekuce stižena nezákonností.

     Odvolání proti exekučnímu příkazu je nepřípustné

Zákon dále stanovil koncepci, podle níž je odvolání proti exekučnímu příkazu nepřípustné. Tato koncepce ostatně platí i ve vztahu k jiným exekucím, které nejsou prováděny soudním exekutorem, např. ve vztahu k exekuci daňové. To však neznamená, že se povinný nemůže proti exekuci bránit např. podáním návrhu na její zastavení.

     Majetek postižen exekučním příkazem

Dále třeba připomenout, že majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Pakliže by tak povinný přes to učinil, je takové jeho právní jednání stiženo neplatností. Provedení exekuce a její zastavení je procesním prostředkem, kterým končí řízení a v souvislosti s tím dochází k zániku účinků všech dosud vydaných exekučních příkazů.

§ 48

(1)   V písemném vyhotovení exekučního příkazu exekutor uvede

a)  exekuční soud,

b)  označení exekutora, který vede exekuční řízení,

c)  exekuční titul a orgán, který jej vydal, nebo osobu, která jej vyhotovila,

d)  označení účastníků, včetně rodného čísla povinného, lze-li je zjistit,

e)  označení povinnosti, která má být exekucí vymožena,

f)  způsob provedení exekuce a číslo účtu oprávněného nebo exekutora vedeného u peněžního ústavu, je-li číslo účtu potřebné pro způsob vedení exekuce,

g)  označení osob, kterým se doručuje exekuční příkaz,

h)  výrok, poučení o odvolání, den a místo jeho vydání a podpis exekutora.

(2) V písemném vyhotovení exekučního příkazu exekutor dále uvede informace týkající se postupu v exekučním řízení.

komentář k § 48

Jak již zmíněno dříve, musí v exekučním příkazu soudní exekutor kromě dalšího i uvést, jakým způsobem bude provedena exekuce. Musí se jednat o takový způsob, se kterým počítá tento zákon a současně s tím je soudní exekutor při volbě tohoto způsobu limitován § 47 odst. 1 zákona. Pochopitelně nejdůležitější náležitostí exekučního příkazu je jeho výrok, včetně označení povinnosti, která má být v exekuci vymožena a poučení o odvolání.

Soudní exekutor je povinen zaslat povinnému v souladu se zvoleným způsobem exekuce spolu s exekučním příkazem též informace o dalším možném postupu v řízení.

§ 49

(1) Výrok exekučního příkazu ukládajícího zaplacení peněžité částky musí rovněž obsahovat

a)  označení toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu (plátce mzdy), případně uložení povinnosti k úhradě nákladů plátce mzdy, jde-li o provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného,

b)  označení peněžního ústavu a čísla účtu nebo jiného jedinečného identifikátoru^7a), jde-li o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu; označí-li se více účtů povinného u téhož peněžního ústavu, uvede se také pořadí, v jakém z nich má být vymáhaná pohledávka odepsána,

c)  označení toho, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužníka povinného), jde-li o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky povinného než z účtu u peněžního ústavu,

d)  označení toho, vůči komu má povinný jiné právo, než je uvedeno pod písmeny a), b) a c), které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného, nebo označení podílu v obchodní společnosti nebo označení členství v družstvu, jde-li o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv povinného,

e)  označení věcí, které mají být prodány, případně spoluvlastnického podílu na nich, nebo údaj o tom, že mají být prodány všechny podle zákona postižitelné movité věci, jde-li o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na movitých věcech,

f)  označení nemovitosté věci, která má být prodána nebo postižena správou, případně spoluvlastnického podílu na ní, jde-li o provedení exekuce prodejem nebo správou nemovitosté věci povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosté věci,

g)  označení závodu nebo části závodu povinného anebo podílu povinného jako spolumajitele závodu, který má být postižen, jde-li o provedení exekuce postižením závodu nebo části závodu povinného anebo podílu povinného jako spolumajitele závodu,

h)  sérii a číslo řidičského průkazu, jehož držitelem je povinný, jde-li o exekuci pozastavením řidičského oprávnění.

(2) Přílohou exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. a) a vyrozumění o tom, že byly splněny podmínky podle § 52 odst. 3, jde-li o provedení exekuce srážkami z jiných příjmů vyplácených Úřadem práce České republiky nebo Českou správou sociálního zabezpečení, je datový soubor, který obsahuje údaje uvedené v tomto exekučním příkazu nebo vyrozumění. Po obdržení datového souboru, který je přílohou exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. a), Úřad práce České republiky nebo Česká správa sociálního zabezpečení bez zbytečného odkladu sdělí exekutorovi datovým souborem údaj podle § 48 písm. e).

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 49 odst. 2 slova „údaj podle § 48 písm. e)“ nahrazují slovy „pořadí vymáhané pohledávky“.

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 49 za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

(3) Nestanoví-li se v odstavci 2 jinak, je přílohou exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. a) vyrozumění o tom, že byly splněny podmínky podle § 52 odst. 3, nebo usnesení o změně nebo zrušení exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. a), je-li plátci mzdy doručováno prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, datový soubor, který obsahuje údaje uvedené v těchto písemnostech. Po obdržení datového souboru podle věty předchozí kvalifikovaný plátce mzdy bez zbytečného odkladu sdělí exekutorovi datovým souborem pořadí vymáhané pohledávky.

Dosavadní odstavce 3 až 8 se označují jako odstavce 4 až 9.

(4) Přílohou exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. b) a vyrozumění o tom, že byly splněny podmínky podle § 52 odst. 3, jde-li o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, je datový soubor, který obsahuje údaje uvedené v tomto exekučním příkazu nebo vyrozumění nebo datový soubor obsahující údaje o změně nebo zrušení exekučního příkazu. Po obdržení datového souboru, který je přílohou exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. b), peněžní ústav bez zbytečného odkladu sdělí exekutorovi datovým souborem čísla účtů a výši peněžních prostředků, na něž se vztahují zákazy podle § 304 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, a údaj podle § 48 písm. e).

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 49 odst. 4 za text „§ 52 odst. 3,“ vkládají slova „nebo usnesení o změně nebo zrušení exekučního příkazu podle odstavce 1 písm. b),“.

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 49 odst. 4 slova „čísla účtů a výši peněžních prostředků, na něž se vztahují zákazy podle § 304 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, a údaj podle § 48 písm. e)“ nahrazují slovy „pořadí vymáhané pohledávky“.

(5) Ministerstvo stanoví vyhláškou formát a strukturu datových souborů podle odstavců 2 a 3.

-  Dnem 1. ledna 2024 se v § 49 odst. 5 slova „2 a 3“ nahrazují slovy „2 až 4“.

(6) Výrok exekučního příkazu o prodeji zástavy musí rovněž obsahovat označení movité nebo nemovité věci, která má být prodána.

(7) Ve výroku exekučního příkazu se uvedou další zákazy, příkazy a výzvy, které podle zvoleného způsobu provedení exekuce musí obsahovat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

(8) Exekuční příkaz doručí exekutor oprávněnému, povinnému a dalším osobám, kterým se podle zvoleného způsobu exekuce doručuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

(9) Do vlastních rukou se osobám uvedeným v odstavci 7 doručuje v případech, v nichž podle zvoleného způsobu exekuce občanský soudní řád stanoví, že se doručuje do vlastních rukou usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

(10) Exekuční příkaz obsahuje i poučení podle § 54 odst. 7, 9 a 10 a § 67, jde-li o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na movitých věcech.

komentář k § 49

     Další obsahové náležitosti exekučního příkazu

V tomto paragrafu zákona jsou dále stanoveny další obsahové náležitosti exekučního příkazu odpovídající zvolenému způsobu provedení exekuce. Bude-li exekuce prováděna k vymožení peněžité částky, musí být v exekučním příkazu označen i plátce mzdy (totéž platí i pro exekuci na jiné příjmy), případně uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce, přičemž takový exekuční příkaz je nutno doručit do vlastních rukou plátce mzdy. Bude-li exekuce prováděna přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, musí soudní exekutor v exekučním příkazu označit banku a čísla účtu nebo jedinečného identifikátoru. Dále platí, že tento exekuční příkaz musí být doručen bance do vlastních rukou, aby mohlo začít působit tzv. arrestatotium. V konečném důsledku poté nebude možno z takto postiženého účtu uspokojit žádné pohledávky, včetně pohledávek bank za povinným, které vyplývají např. ze smlouvy o vedení účtu. Je-li exekuce prováděna přikázáním jiné pohledávky než z účtu povinného u peněžního ústavu, musí být v exekučním příkazu označen ten, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužník povinného). I této osobě musí být exekuční příkaz doručen do vlastních rukou. Půjde-li o exekuci, která postihuje majetková práva povinného, např. z titulu jeho členství v družstvu, musí být v exekučním příkazu opět uveden ten, vůči němuž má povinný toto právo. I v tomto případě je nezbytné, aby byl exekuční příkaz doručen dotyčnému do vlastních rukou. Každopádně musí být v exekučním příkazu tato členská práva a povinnosti blíže popsány. Tento paragraf dále rozebírá, co musí být ve výroku exekučního příkazu ve vztahu k jiným způsobům provedení exekuce, tj. při exekuci prodejem movitých, nemovitých věcí, při exekuci postižením závodu anebo části závodu povinného anebo podílu povinného jako spolumajitele závodu. Zákon se zaobírá i novým způsobem provedení exekuce, kterým je exekuce pozastavení řidičského oprávnění.

     Zákazy jakkoli zatěžovat anebo převádět majetek

Vzhledem k tomu, že v § 47 odst. 4 zákona jsou uloženy povinnému zákazy jakkoli zatěžovat anebo převádět majetek, který je postižen exekučním příkazem, navazuje na tuto koncepci zákonodárce v § 48 odst. 6, když zde stanovil, že ve výroku exekučního příkazu je nutno uvést další zákazy, příkazy a výzvy, které podle zvoleného způsobu provedení exekuce musí obsahovat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu.

Důležité

     Od 1. 1. 2024 nabývá účinnosti odst. 3, který obsahuje parametry elektronické komunikace soudního exekutora s kvalifikovaným plátcem mzdy, jehož definice je obsažena v § 34 odst. 4 zákona. Od tohoto data tak musí tzv. kvalifikovaný plátce mzdy se soudním exekutorem komunikovat toliko prostřednictvím standardizovaných datových souborů, stejně jako tak již činí banky a Úřad práce nebo správa sociálního zabezpečení.

     Elektronická komunikace soudního exekutora s peněžním ústavem

V odst. 4 je zakotvena elektronická komunikace soudního exekutora s peněžním ústavem. V praxi se to odráží v tom, že peněžní ústavy musí od 1. 1. 2015 zpracovávat exekuční příkazy přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu pouze elektronicky. To obnáší, že soudní exekutor zašle peněžnímu ústavu elektronicky exekuční příkaz s datovou přílohou a peněžní ústav bezodkladně sdělí soudnímu exekutorovi čísla účtů a výši peněžních prostředků, na něž se vztahují zákazy dle § 304 odst. 1 a 3 i údaj dle § 48 odst. 1 písm. e) zákona. Následně peněžní ústav po doručení elektronického vyrozumění o doložce provedení exekuce a právní moci exekučního příkazu zasílá zadržené peněžní prostředky soudnímu exekutorovi a zahajuje šestiměsíční sledovací období dle § 306 odst. 1 OSŘ. Po uplynutí tohoto období peněžní ústav provádí další výplatu peněžních prostředků soudnímu exekutorovi, pakliže v tomto období nedošly na tento exekucí postižený účet prostředky, které by postačovaly k úhradě všech vymáhaných pohledávek.

     Formát a struktura datových souborů

V odst. 5 je stanoveno, že Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou formát a strukturu datových souborů dle odst. 2 a 4. Takto uloženou povinnost a zároveň zmocnění k vydání příslušného prováděcího předpisu již ministerstvo naplnilo vydáním vyhlášek č. 491/­2012 Sb., č. 149/­2013 Sb. a č. 365/­2014 Sb.

     Označení movité nebo nemovité věci, která má být prodána

V odst. 6, který je lex specialis vůči odst. 1, bylo stanoveno, že výrok exekučního příkazu o prodeji zástavy musí rovněž obsahovat označení movité nebo nemovité věci, která má být prodána.

     Další zákazy, příkazy a výzvy

V odst. 7 zákonodárce uvedl, že ve výroku exekučního příkazu se uvedou další zákazy, příkazy a výzvy, které podle zvoleného způsobu provedení exekuce musí obsahovat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle OSŘ. Jedná se o vyjádření speciálních inhibitorií a arrestatorií, tj. zákazů povinnému, aby nakládal s určitými věcmi a právy a současně jsou takto uloženy zákazy i dlužníkům povinného, aby nakládali s pohledávkou povinného v rozsahu vymáhané částky.

     Doručování exekučního příkazu

Z odst. 8 a 9 vyplývá, že při doručování exekučního příkazu se postup řídí koncepcí obsaženou v rámci doručování usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dle OSŘ. Znamená to, že exekuční příkaz je nutno doručit jak oprávněnému, tak i povinnému. Vyžádá-li si to exekuční soud, je nutno exekuční příkaz doručit i soudu. Přitom je vždy nezbytné, aby exekuční příkazy byly doručovány v souladu s požadavky na doručení dle zvoleného způsobu exekuce dle příslušných ustanovení OSŘ.

     Splátkový kalendář

Důležité

     V odst. 10 bylo s ohledem na nové procesní postupy při exekuci prodejem movitých věcí na základě novely č. 286/­2021 Sb. stanoveno, že je nezbytné, aby povinný byl v exekučním příkazu též poučen o možnosti požádat o zákonný splátkový kalendář, na základě něhož pak soudní exekutor odloží provádění této exekuce. Současně s tím by měl být povinný takto poučen o možnosti ochrany zranitelných povinných při exekuci prodejem movitých věcí v souladu s § 67 zákona.

§ 50

Součinnost oprávněného
a povinného

(1) Exekutor může vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci, a označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku, (dlužník povinného) a uvedl důvod této pohledávky; jde-li o pohledávku z účtu u peněžního ústavu, uvede oprávněný peněžní ústav a číslo účtu nebo jiný jedinečný identifikátor^7a), z něhož má být pohledávka odepsána.

(2) Považuje-li to exekutor za účelné, může předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul.

(3) Exekutor je oprávněn nahlédnout do soudního spisu o prohlášení o majetku povinného.

komentář k § 50

V tomto paragrafu je upravena součinnost oprávněného a povinného, tedy součinnost mezi samotnými účastníky exekučního řízení. Jedná se o odlišnou formu součinnosti, než je např. zakotvena v § 33 zákona. Koncepce vychází z toho, že jak exekuční soud, tak i soudní exekutor je oprávněn za situace, kdy to pokládá za účelné, předvolat povinného a vyzvat jej k dobrovolnému splnění povinností uložených exekučním titulem anebo vyplývajících z exekučního titulu, popř. k prohlášení o majetku povinného. Jak dovodil např. ve svém usnesení sp. zn. 54 Co 43/­2012 Krajský soud v Brně, je soudní exekutor oprávněn uložit pořádkovou pokutu osobě, jež se na předvolání soudního exekutora podle ust. § 50 odst. 2 zákona nedostavila k prohlášení o majetku bez řádné omluvy.

Ve vztahu k oprávněnému může zase naopak soudní exekutor tohoto oprávněného vyzvat, aby navrhl, jakým způsobem má exekuci provést, označil plátce mzdy povinného, popř. jinak spolupůsobil při zjištění majetkových poměrů povinného.

V kontextu se zásadami, které se vztahují k exekučnímu řízení, je soudní exekutor dále též oprávněn nahlédnout do soudního spisu o prohlášení o majetku povinného, což bezesporu přispívá ke zvýšení efektivity samotného exekučního řízení.

§ 51

Pověření podle § 43a exekutorovi zaniká, jestliže

a)  exekuční soud rozhodl o vyloučení exekutora,

b)  exekuce byla zastavena,

c)  pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy,

d)  došlo ke změně exekutora podle § 44b,

e)  exekuční soud rozhodl o spojení exekučních řízení, nejde-li o exekutora, který povede spojená řízení.

komentář k § 51

V tomto paragrafu jsou taxativně uvedeny důvody, pro které dochází k zániku pověření (které mu bylo uděleno v souladu s § 43a zákona) soudního exekutora k provedení exekuce. Je otázkou, zda by zákon neměl též obsahovat další důvod, který povede k zániku pověření soudního exekutora k provedení exekuce, který spočívá v tom, že pohledávka zanikne jiným způsobem než splněním, např. z titulu neplnění smlouvy, na jejímž podkladě měl povinný poskytovat oprávněnému určité služby, což se však nestane z důvodů, že povinný následně např. zemře).

§ 52

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.

(3) Právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu se v exekučním řízení rozumí

a)  uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6,

b)  právní moc rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podaný ve lhůtě podle písmene a),

c)  právní moc rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání a

d)  právní moc exekučního příkazu.

komentář k § 52

V tomto paragrafu je zakotven princip, který vychází z toho, že tento zákon má ve vztahu k občanskému soudnímu řádu povahu lex specialis. Je zde tedy takto zakotven princip subsidiarity OSŘ v exekučním řízení. To znamená, že tam, kde komentovaný zákon nestanoví něco jiného, je třeba přiměřeně použít OSŘ. Zůstává ovšem otázkou, nakolik je odůvodněné, že jsou soudnímu exekutorovi přiznávána stejná oprávnění, která občanský soudní řád a další právní předpisy v rámci provádění výkonu rozhodnutí svěřují soudním orgánům. Díky této koncepci pak vzniká celá řada nejasností, která musí být následně buď legislativně anebo minimálně s pomocí judikatury dotahována. Díky této právní úpravě je pak v případech, kdy je soudní exekutor povolán k rozhodování, jeho rozhodnutí vždy postaveno na roveň rozhodnutí soudu prvního stupně. Navíc soudní exekutor je oprávněn pověřit prováděním úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti, popř. další činností exekučního koncipienta, exekutorského kandidáta nebo vykonavatele, jak ostatně vyplývá z dikce § 19 a násl. zákona.

V odst. 2 je tak zakotveno oprávnění soudního exekutora realizovat všechny úkony, které jsou svěřeny právními předpisy při provedení výkonu rozhodnutí exekučnímu soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci exekučního soudu, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Zákonodárce na tomto místě svěřil soudnímu exekutorovi kromě jiného i rozhodovací pravomoc, kterou ovšem vykonavatel soudu nemá a nikdy neměl. Navíc – postup soudního exekutora při vlastním provedení exekuce může exekuční soud kontrolovat jen v přesně vymezeném rámci a soudnímu exekutorovi nemohou být oproti soudnímu vykonavateli soudcem ukládány jakékoli závazné pokyny ve vztahu k tomu, jak by měl v průběhu exekuce postupovat. Nutno dodat, že zákon výslovně stanovil, které z úkonů v exekučním řízení činí exekuční soud a ostatní z těchto úkonů svěřil osobě soudního exekutora.

V odst. 3 je společně s dikcí § 47 odst. 2 zákona zajištěno, že k provedení samotné exekuce nemůže dojít dříve, než povinnému uplyne lhůta k plnění v souladu s § 46 odst. 6 zákona. Koncepce obsažená v tomto odstavci dále znemožňuje, aby k provedení exekuce došlo dřív, než bude rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce, který byl podán v této lhůtě. Nastanou-li skutečnosti, které jsou uvedeny v § 52 odst. 3 zákona, měl by soudní exekutor dle § 35b odst. 1 písm. i) zákona zapsat do rejstříku zahájených exekucí doložku provedení exekuce. Poté je pak oprávněn na základě pravomocného exekučního příkazu provádět v rámci exekuce nevratné kroky, tj. např. předat zajištěné peníze oprávněnému apod.

§ 53

zrušen

-  Dnem 1. července 2022 § 53 zní:

§ 53

Exekutor je povinen zaznamenat ve formě zvukového záznamu všechna volání uskutečněná prostřednictvím veřejně dostupné telefonní služby a telefonního čísla exekutorského úřadu, které je určeno pro komunikaci s účastníky řízení, třetími osobami nebo veřejností, týkají-li se jím vedeného exekučního řízení, a evidovat v exekučním spisu údaje o těchto záznamech. Povinnost podle věty první se týká telefonních čísel používaných soudním exekutorem i zaměstnanci soudního exekutora. Záznam se uchovává na trvalém nosiči dat, který je součástí exekučního spisu.

komentář k § 53

Důležité

     Zákonem č. 286/­2021 Sb. byla zavedena povinnost zvukového záznamu všech telefonických hovorů, které byly uskutečněny zaměstnanci exekutorského úřadu při výkonu vlastní exekuční činnosti. V praxi tak musí být na základě tohoto ustanovení zákona zaznamenána veškerá komunikace nejen s účastníky řízení, ale i s dalšími osobami zúčastněnými na řízení – např. s peněžním ústavem, plátci mzdy apod. Povinností kanceláře soudního exekutora přitom je, aby byl telefonující v úvodu rozhovoru na skutečnost, že je tento hovor nahráván, upozorněn. Současně lze doporučit, aby soudní exekutor na tuto zákonnou povinnost upozornil též na svých webových stránkách.

Pokud jde o již zmíněný záznam, pak tento musí být proveden na všech telefonních číslech, která jsou používána zaměstnanci exekutorského úřadu při výkonu svých pracovních povinností. Půjde tak o čísla, která jsou zveřejněna jak na stránkách exekutorského úřadu, tak i čísla, která jednotliví zaměstnanci úřadu (včetně samotného soudního exekutora) sdělují účastníkům řízení jako čísla pro další případnou komunikaci.

Takovýto záznam je nutno zařadit do jednotlivých spisů. Z toho důvodu by proto zaměstnanci exekutorského úřadu měli již na počátku rozhovoru zjistit co nejvíce údajů, které mohou sloužit k identifikaci volajícího. Předpokládá se, že tento záznam by měl být archivován na trvalém datovém nosiči, nejčastěji na CD anebo na pevném serveru v rámci budovy exekutorského úřadu. Takový záznam musí být přístupný jak kontrolním orgánům v rámci dohledové činnosti, tak i exekučnímu a dalším soudům v rámci jejich rozhodovací činnosti.

Návrh prováděcího předpisu v této souvislosti počítá s tím, že záznam bude uložen v běžně používaném formátu na trvalý nosič dat po ukončení volání. Mělo by se tak dít automatizovaně. Pokud jde o volání, která budou učiněna tzv. z terénu, mělo by dojít k jejich uložení a funkčnímu propojení se spisem bezodkladně poté, jakmile to bude objektivně jen trochu možné. Tento prováděcí předpis (resp. jeho návrh) také blíže vymezuje, že se musí jednat o volání, které se týká exekuce, a které bylo uskutečněno od doručení pověření soudnímu exekutorovi dle § 43a zákona do zániku jeho pověření dle § 51 zákona. Předpokládá se, že takto zaznamenávány nebudou komunikace s oprávněným, popř. exekučním soudem, která se týká podání exekučního návrhu nebo žádosti o pověření.

§ 54

Odklad exekuce

(1) Návrh na odklad exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Návrh na odklad exekuce, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý nebo ke kterému nejsou přiloženy listiny k prokázání tvrzení obsažených v návrhu, exekutor do 7 dnů odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze o návrhu věcně rozhodnout. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor

a)  nezajišťuje majetek povinného ani exekuci neprovede, je-li u něj složena jistota a podal-li povinný návrh na zastavení exekuce podle odstavce 6,

b)  exekuci neprovede, jde-li o návrh na odklad exekuce podle odstavce 5 nebo 7 anebo podle § 266 občanského soudního řádu.

(3) Odstavec 2 písm. b) se nepoužije, jde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva nebo uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto. Exekutor o těchto skutečnostech bez zbytečného odkladu povinného vyrozumí.

(4) Odloží-li exekutor nebo exekuční soud exekuci na návrh povinného podle § 266 odst. 1 občanského soudního řádu, potom exekutor nebo exekuční soud uvede dobu, na kterou exekuci odkládá. Je-li exekuce odložena podle odstavce 6, exekutor nezjišťuje ani nezajišťuje majetek povinného ani exekuci neprovede. Po dobu odkladu exekuce podle odstavce 5 a 7 nebo podle § 266 občanského soudního řádu exekutor exekuci neprovede; § 289 odst. 1 občanského soudního řádu tím není dotčen. Po dobu odkladu exekuce nelze zajistit sepsané movité věci. Po uplynutí doby odkladu exekutor i bez návrhu pokračuje v provedení exekuce.

(5) Je-li odložena vykonatelnost exekučního titulu, exekutor nebo exekuční soud odloží provedení exekuce do doby pravomocného skončení řízení, ve kterém soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti exekučního titulu.

(6) Je-li u exekutora složena jistota ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekutor nebo exekuční soud na návrh povinného odloží provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podaném povinným a rozhodne o tom, že povinný není vázán zákazem uvedeným v § 44a odst. 1 a v § 47 odst. 6 ode dne vydání rozhodnutí o odkladu. Nedojde-li k zastavení exekuce, použije se jistota na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce; jinak se vrátí složiteli jistoty.

(7) Není-li dále stanoveno jinak, exekutor odloží i bez návrhu provedení exekuce k vymožení peněžité povinnosti prodejem movitých věcí

a)  vedené proti povinnému neuvedenému v § 67 odst. 1, proti kterému je zároveň vedena exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů pro jiné pohledávky než podle § 279 odst. 2 občanského soudního řádu a v této exekuci jsou prováděny srážky, sdělí-li mu povinný písemně bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o provedení soupisu, že bude zasílat na zvláštní účet podle § 46 odst. 5 k uspokojení pohledávky vymáhané v exekuci prodejem movitých věcí každý kalendářní měsíc peněžní prostředky ve výši druhé třetiny zbytku čisté mzdy z exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů ve výši vypočtené v kalendářním měsíci předcházejícím kalendářnímu měsíci, v němž byl exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů doručen plátci mzdy nebo jiných příjmů, nejméně však ve výši 1 500 Kč,

b)  vedené proti povinnému, který je fyzickou osobou, neuvedenému v písmeni a) a § 67 odst. 1, sdělí-li mu povinný písemně bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o provedení soupisu, že bude zasílat každý kalendářní měsíc na zvláštní účet podle § 46 odst. 5 k uspokojení pohledávky vymáhané v exekuci prodejem movitých věcí peněžní prostředky nejméně ve výši 1 500 Kč.

(8) Exekutor vyzve povinného k zasílání peněžních prostředků ve výši podle odstavce 7 na zvláštní účet bez zbytečného odkladu poté, co byla exekuce odložena. Povinný zašle peněžní prostředky ve výši podle odstavce 7 do 10 dnů od doručení výzvy podle věty první, v následujících kalendářních měsících povinný na zvláštní účet převádí peněžní prostředky ve výši podle odstavce 7 do konce příslušného kalendářního měsíce.

(9) Na nesplnění povinnosti podle odstavce 8 věty druhé exekutor povinného upozorní a určí mu přiměřenou dodatečnou lhůtu pro její splnění. Uplynutím lhůty podle věty první odklad exekuce skončí.

(10) Exekutor exekuci podle odstavce 7 neodloží, návrh na odklad exekuce podle odstavce 7 zamítne, případně vydá usnesení o tom, že se v exekuci odložené podle odstavce 7 pokračuje, přesáhne-li zjištěná cena všech movitých věcí povinného pojatých do soupisu zjevně třicetišestinásobek částky zasílané povinným exekutorovi podle odstavce 7 písm. a) nebo b). Při výpočtu zjištěné ceny dle věty předchozí se nepřihlíží k věcem, jejichž hodnota není zjevně vyšší než 1 000 Kč, a k souboru věcí určených ke společnému zpeněžení, jehož hodnota není zjevně vyšší než 2 000 Kč. V téže exekuci prodejem movitých věcí se odstavce 7 až 9 použijí nejvýše jednou. Odstavce 7 až 9 se nepoužijí v exekuci vedené na věci vymezené v § 67 odst. 1 úvodní části ustanovení. Odstavce 7 až 9 se nepoužijí v exekuci podle § 67 odst. 2.

(11) I bez návrhu může exekuční soud nebo exekutor odložit provedení exekuce, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena.

(12) Nevyhoví-li exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, postoupí jej společně s exekučním spisem v této lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o něm rozhodne bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů.

komentář k § 54

     Návrh na odklad exekuce

Odklad exekuce je velmi důležitým prostředkem k ochraně práv povinného v rámci exekučního řízení. V tomto paragrafu zákona jsou blíže upraveny důvody, pro které může být provedení exekuce odloženo. Tudíž – v podstatě tu platí důvody pro soudní výkon rozhodnutí, které jsou zakotveny v § 266 občanského soudního řádu. Pokud shrneme následující právní úpravu, třeba dodat, že podat návrh na odklad exekuce může jen povinný, přičemž tento návrh se podává u pověřeného soudního exekutora. Soudní exekutor musí tento návrh přezkoumat, zda obsahuje všechny potřebné náležitosti a zda jsou k němu přiloženy listiny k prokázání tvrzení, kterými povinný takto svůj návrh na odklad exekuce odůvodňuje. Je-li podán tento návrh, nesmí soudní exekutor až do rozhodnutí o něm činit žádná další právní jednání, která by směřovala k vlastnímu provedení exekuce.

Pakliže nejsou náležitosti návrhu splněny nebo nejsou-li k návrhu na odklad přiloženy uvedené listiny, popř. je návrh nesrozumitelný nebo neurčitý, soudní exekutor takový návrh do 7 dnů odmítne. Proti tomuto rozhodnutí soudního exekutora se však povinný může bránit odvoláním. Nic mu však nebrání, aby podal nový – další návrh, který je již řádný a úplný. Za situace, kdy se soudní exekutor rozhodne tomuto návrhu na odklad nevyhovět, je povinen jej do sedmi dnů postoupit k rozhodnutí exekučnímu soudu. Exekuční soud by pak měl sám o tomto návrhu na odklad exekuce rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho obdržení. Pokud by však soudní exekutor návrhu na odklad exekuce vyhověl z důvodů uvedených v § 266 občanského soudního řádu, uvede ve svém rozhodnutí též dobu, po kterou se exekuce takto odkládá. Po tuto dobu soudní exekutor neprovádí žádná další právní jednání, která by směřovala k provedení exekuce a v provádění této exekuce bude pokračovat až po uplynutí doby, která byla sjednána na odklad. Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 576/98 Nejvyšší soud ČR v ust. § 266 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu zákon stanoví dva samostatné (na sobě nezávislé) důvody, pro které může být provedení nařízeného výkonu rozhodnutí odloženo. Kromě toho, že se tyto důvody odlišují okolnostmi, pro které lze provedení výkonu rozhodnutí odložit, je mezi nimi rozdíl i ve způsobu zahájení řízení o odklad provedení výkonu rozhodnutí. Zatímco k odkladu provedení výkonu rozhodnutí podle ust. § 266 odst. 2 občanského soudního řádu může soud přistoupit i bez návrhu, o odkladu provedení výkonu rozhodnutí podle ust. § 266 odst. 1 občanského soudního řádu může rozhodnout jen na návrh oprávněného. Zákon počítá rovněž s možností odkladu exekuce za situace, kdy je složena jistota u soudního exekutora v návaznosti na podaný návrh na zastavení exekuce. Bude-li takto složena u soudního exekutora jistota ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, může soudní exekutor na návrh povinného odložit provedení exekuce až do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. To mu současně nebrání v tom, aby s odkladem též rozhodl i o tom, že povinný není dále vázán zákazem stanoveným v § 44a odst. 1 a § 47 odst. 4 zákona. Nutno v daném kontextu dodat, že jistota může být použita na úhradu vymáhaných nároků, ovšem za předpokladu, že nedojde následně k zastavení exekuce. Stejně jako v případě zastavení exekuce, platí i v případě jejího odložení, že exekuční soud toto odložení povolí, lze-li očekávat, že exekuce bude následně zastavena.

     Vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce

Důležité

     Novela zákona č. 286/­2021 Sb. v odst. 2 zavádí koncepci, podle níž musí soudní exekutor nově rozlišovat tři procesní situace s ohledem na obsah takto podaného návrhu. Dle odst. 2 písm. a) odlišuje návrh na odklad exekuce se složením jistoty, což znamená, že je-li složena jistota anebo byl-li v důsledku toho podán návrh na odklad exekuce v souladu s odst. 6, měl by soudní exekutor od okamžiku, kdy byl tento návrh podán, ustat ve všech úkonech, kterými je taková exekuce prováděna (zejména ve zpeněžování majetku a vyplácení oprávněnému), ale současně ustat i se všemi úkony, které směřují k zajištění majetku povinného. Od data vydání usnesení o odkladu exekuce, které obsahuje též ustanovení o tom, že povinný není vázán generálním inhibitoriem a ani speciálními inhibitorii i z nich plynoucími zákazy, by měl současně učinit vše pro to, aby povinný mohl volně se svým majetkem takto nakládat. Dle odst. 2 písm. b) platí, že v případě ostatních návrhů na odklad exekuce (tj. v případě jakéhokoliv jiného návrhu na odklad exekuce) by soudní exekutor neměl činit žádné úkony směřující k provedení exekuce a současně s tím i ustat v jejím provádění. Oproti situaci pod písm. a) mu však nic nebrání v tom, aby činil úkony zjišťovacího charakteru za účelem zmapování majetku povinného a eventuálního odhalení nového majetku povinného.

     Bezúspěšný nebo opakovaný návrh na odklad exekuce

V odst. 3 bylo novelou č. 286/­2021 Sb. pamatováno na situaci, kdy zde existuje zjevně bezúspěšný nebo opakovaný návrh na odklad exekuce. To je relevantní pro situaci, kdy je podán návrh na odklad, který je svévolný anebo uplatnil-li účastník ve svém návrhu na odklad exekuce stejné důvody a skutečnosti, o nichž již bylo dříve takto rozhodnuto. Za takové situace poté soudní exekutor může pokračovat v provádění exekuce bez zásadního omezení a bude provádět současně s tím jak realizační, tak zajišťovací úkony. Současně jej však stíhá povinnost, aby povinnému svým přípisem sdělil, že jeho návrh jím byl vyhodnocen jako se opakující anebo i bezúspěšný, což je i důvodem k tomu, že v exekuci bude i nadále pokračováno. Tento návrh musí soudní exekutor v souladu s odst. 12 předložit exekučnímu soudu, aby o něm tento rozhodl.

     Postup po povolení odkladu exekuce

V odst. 4 je zakotven postup po povolení odkladu exekuce. Je-li vydáno usnesení o odkladu exekuce, musí toto usnesení zásadně obsahovat stanovení doby, po kterou dochází k odkladu této exekuce. Vychází se z toho, že tato doba by měla být určena dnem, dokdy je exekuce odložena, popř. určením jiného okamžiku, např. právní moci usnesení o zastavení exekuce apod. Dojde-li k pravomocnému odložení exekuce dle odst. 6, soudní exekutor exekuci neprovádí a ani nezjišťuje, popř. nezajišťuje majetek povinného. Platí, že po dobu jakéhokoli jiného odkladu exekuce nebude soudní exekutor exekuci provádět, tj. neměl by činit žádné přímé realizační úkony a ani vyplácet oprávněného. Dále též nelze zajistit sepsané movité věci a tyto odvézt, to však neznamená, že tyto věci nemohou být pojaty do soupisu. Pokud jde o ostatní majetek povinného, pak ten soudní exekutor zajistit vydáním exekučního příkazu může, avšak nesmí být realizován (tj. nemělo by být přistupováno k jeho prodeji). Výjimku v rámci této koncepce představuje odklad dle § 289 odst. 1 OSŘ, kde je to dáno tím, že je-li v případě exekuce srážkami ze mzdy či jiných příjmů povolen odklad, neprovádí plátce srážky ze mzdy a mzda je takto v plném rozsahu vyplácena povinnému.

     Odklad exekuce a odklad vykonatelnosti rozhodnutí

V odst. 5 je koncipován odklad exekuce a odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Je-li takto odložena vykonatelnost exekučního titulu, soudní exekutor nebo exekuční soud odloží provedení exekuce do doby pravomocného skončení řízení, ve kterém soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti exekučního titulu. Hodí se uvést, že samotný odklad vykonatelnosti rozhodnutí však nezabrání tomu, aby byl v souvislosti s existencí tohoto rozhodnutí konkrétní soudní exekutor pověřen vedením exekuce.

     Institut tzv. jistoty

V odst. 6 je zakotven institut tzv. jistoty. Se zaplacením jistoty složené v exekuci se pojí odklad exekuce. Takovýto koncept zlepšuje svým způsobem pozici oprávněného v rámci exekuce, jelikož tento má pro případ zamítnutí návrhu na zastavení exekuce zajištěnou úhradu své pohledávky z takto složené jistoty. Bude-li tedy u soudního exekutora (popř. u soudu) složena jistota ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, soudní exekutor, popř. soud na návrh povinného provedení exekuce odloží. Nutno dodat, že takto složená jistota musí bezpečně zajistit úhradu vymáhané pohledávky a všech nákladů exekuce, což znamená, že musí být složena ve výši se zohledněním k nárůstu vymáhané pohledávky a odměny soudního exekutora do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce.

     Zvláštní odklad exekuce prodejem movitých věcí při splátkách

Důležité

     V odst. 7 jsou novelou č. 286/­2021 Sb. zavedeny postupy, které směřují k omezení exekuce prodejem movitých věcí, resp. je zde koncipován zvláštní odklad exekuce prodejem movitých věcí při splátkách. Nutno ovšem dodat, že zákonodárce zvolil tak komplikovanou ochranu povinných, že to v konečném důsledku povede zřejmě k tomu, že soudní exekutoři od tohoto způsobu exekuce z praktických důvodů upustí.

V odst. 7 písm. a) jsou v případě zákonného splátkového kalendáře při souběžné exekuci srážkami ze mzdy stanoveny zákonné podmínky pro odklad exekuce prodejem movitých věcí. Z těchto podmínek vyplývá, že je-li zároveň prováděna exekuce srážkami ze mzdy, nebude postačovat zasílat splátku ve výši 1 500 Kč, ale bude třeba, aby splátka odpovídala srážce z druhé třetiny mzdy vypočtené za kalendářní měsíc předcházející doručení exekučního příkazu plátce mzdy. Přitom postačí, když povinný písemně soudnímu exekutorovi sdělí, že bude měsíčně na jeho účet zasílat potřebné peněžní prostředky ve výši druhé třetiny zbytku čisté mzdy z exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů ve výši, která byla vypočtena v kalendářním měsíci předcházejícím kalendářnímu měsíci, ve kterém byl exekuční příkaz k provedení této exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů doručen plátci mzdy. V odst. 7 písm. b) jsou v souvislosti s existencí zákonného splátkového kalendáře uvedeny zákonné podmínky pro odklad exekuce prodejem movitých věcí. Pakliže povinný splnil všechny takto uvedené podmínky, soudní exekutor i bez návrhu přikročí k vydání usnesení, kterým dojde k odložení exekuce. K vydání tohoto usnesení postačí sdělení povinného, že bude zasílat exekutorovi splátky v souladu s odst. 7 písm. b) v minimální výši a v souladu s odst. 7 písm. a) v rozsahu druhé třetiny zbytku čisté mzdy za měsíc předcházející doručení exekučního příkazu plátci mzdy.

     Institut výzvy k zasílání splátek

V odst. 8 je v souvislosti s touto problematikou zakotven institut výzvy k zasílání splátek. Koncepce vychází z toho, že s usnesením o odkladu exekuce povinnému zasílá soudní exekutor též výzvu, aby první splátka byla zaplacena na příslušný účet soudního exekutora do 10 dnů od doručení této výzvy. Povinný je poté povinen poslat první splátku do 10 dnů od doručení této výzvy, přičemž tato splátka se započítává na měsíc, ve kterém byla splátka zaslána. Rozhodujícím okamžikem je vždy datum zaslání splátky, popř. den zaplacení na poště. Následující splátky povinný zasílá do konce kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po zaslání první splátky.

V odst. 9 je stanoveno, že na nesplnění povinnosti v souvislosti s placením ve splátkách dle odst. 8 věty druhé soudní exekutor upozorní povinného a určí mu přiměřenou dodatečnou lhůtu pro její splnění. Uplynutím lhůty podle věty první odklad exekuce skončí. Je tak pamatováno na situaci, kdy povinný přestane plnit tento splátkový kalendář a soudní exekutor jej na tuto povinnost upozorní a poskytne mu současně i dodatečnou lhůtu ke splnění. Nastane-li situace, kdy bude povinný v prodlení s více měsíčními splátkami, bude nutno poskytnout k jejich úhradě delší přiměřenou lhůtu.

V odst. 10 jsou obsaženy podmínky, kdy se zvláštní odklad prodejem movitých věcí neuplatní. Vyšly-li skutečnosti, které jsou takto obsaženy v tomto odstavci, najevo až po povolení odkladu, soudní exekutor by měl následně vydat usnesení o pokračování exekuce prodejem movitých věcí.

V odst. 11 bylo stanoveno, že i bez návrhu může exekuční soud nebo soudní exekutor odložit provedení exekuce, pakliže je možno očekávat, že exekuce bude zastavena. Platí, že exekuční soud takto bude postupovat zejména tehdy, má-li z dosavadního průběhu řízení zjištěno, že soudní exekutor dosud nerozhodl o odkladu k návrhu účastníků řízení.

V odst. 12 je zakotvena koncepce, podle níž nevyhoví-li soudní exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, je nucen jej postoupit k dalšímu řízení exekučnímu soudu, který by o něm měl nejpozději do 15 dnů rozhodnout. Kromě rozhodnutí o návrhu na odklad bude muset exekuční soud dále rozhodnout o zrušení zákazů (inhibitorií) dle odst. 6, nebylo-li takovému návrhu vyhověno již soudním exekutorem.

§  Z judikatury

     Složení jistoty stěžovatelem podle ustanovení § 54 odst. 5 (nyní odst. 6 – pozn. autora) exekučního řádu ve lhůtě stanovené § 46 odst. 6 exekučního řádu zakládá nárok stěžovatele na snížené náklady exekuce, opačný postup představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 52/18

§ 55

Zastavení exekuce

(1) Návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Podá-li manžel povinného návrh na zastavení exekuce podle § 262b občanského soudního řádu, rozhodne o tomto návrhu exekutor na základě písemných dokladů i bez souhlasu oprávněného do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije.

(2) Návrh na zastavení exekuce musí obsahovat vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byl podán ve lhůtě uvedené v odstavci 1; to neplatí, jde-li o návrh podaný nejpozději ve lhůtě podle § 46 odst. 6. Návrh na zastavení exekuce, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý nebo ke kterému nejsou přiloženy listiny k prokázání tvrzení obsažených v návrhu nebo který byl podán opožděně, exekutor odmítne. Je-li proti takovému rozhodnutí podáno odvolání, exekutor ho zruší a věc postoupí k vyřízení exekučnímu soudu.

(3) Podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.

(4) O zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5.

(5) O zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu.

(6) Nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví.

(7) Nedošlo-li po dobu posledních 6 let počítaných po vyznačení doložky provedení exekuce ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce a není-li exekucí postižena nemovitá věc, vyzve exekutor oprávněného, aby ve lhůtě 30 dnů sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce nebo, aby ve stejné lhůtě sdělil, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Jestliže oprávněný vyjádřil souhlas se zastavením exekuce nebo lhůta podle věty první uplynula marně, exekutor exekuci zastaví.

(8) Nesouhlasil-li oprávněný, který není zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 9, se zastavením exekuce podle odstavce 7, vyzve ho exekutor ke složení zálohy na další vedení exekuce. Ve výzvě exekutor oprávněného poučí o možnosti podat návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 10, o postupu podle věty třetí a o postupu podle odstavce 10 věty poslední. Nepodal-li oprávněný návrh na zproštění od složení zálohy na náklady exekuce, je povinen složit zálohu do 30 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy na náklady exekuce. Nesloží-li oprávněný zálohu na další vedení exekuce ve lhůtě podle věty třetí, exekutor exekuci zastaví. Výši zálohy na další vedení exekuce stanoví prováděcí právní předpis.

(9) Oprávněný je zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, jde-li o exekuci k vymožení pohledávky na výživné pro nezletilé dítě, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona, náhrady újmy způsobené poškozenému pracovním úrazem, nemocí z povolání, ublížením na zdraví nebo trestným činem, pohledávky z deliktu podle občanského zákoníku, bezdůvodného obohacení, pohledávky školy nebo školského zařízení z veřejné služby poskytované podle školského zákona, nebo pokud by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům.

(10) Na návrh podaný do 10 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy podle odstavce 8 oprávněnému může exekutor výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, rozhodnout, že oprávněný je zproštěn od složení zálohy na náklady exekuce, zejména odůvodňují-li to poměry oprávněného. K návrhu oprávněný připojí potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které se podává na formuláři. O návrhu na zproštění od složení zálohy na náklady exekuce rozhodne exekutor do 10 dnů ode dne jeho doručení. Toto rozhodnutí musí být odůvodněno. K návrhu podanému později se nepřihlíží. Kdykoli za řízení může exekuční soud nebo exekutor i bez návrhu přiznané zproštění oprávněnému odejmout, jestliže se do skončení řízení ukáže, že poměry oprávněného osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Nebyl-li oprávněný od složení zálohy na náklady exekuce zproštěn rozhodnutím exekutora nebo bylo-li mu zproštění odňato, je povinen složit zálohu na náklady exekuce do 15 dnů od doručení rozhodnutí, jímž byl návrh na zproštění od složení zálohy na náklady exekuce odmítnut nebo zamítnut nebo jímž mu bylo přiznané zproštění odňato; jinak exekutor exekuci zastaví.

(11) Složením zálohy podle odstavce 8 nebo jde-li o oprávněného, který byl zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, se lhůta podle odstavce 7 prodlužuje o další 3 roky. Prodloužit lhůtu podle věty první je možné nejvýše dvakrát. Po uplynutí lhůty podle odstavce 7 prodloužené o dobu podle věty první a druhé exekutor exekuci zastaví. Celková doba po vyznačení doložky provedení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce, nesmí v nepřerušeném trvání překročit po sobě následujících 12 let od vyznačení doložky provedení exekuce nebo posledního vymoženého plnění, nastalo-li později; do této lhůty se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 12. Dojde-li v rozhodné době k částečnému vymožení povinnosti ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce, běží lhůta uvedená v odstavci 7 větě první znovu od počátku ode dne následujícího po dni, v němž naposledy došlo k částečnému vymožení povinnosti. Po dobu, po kterou trvá prodloužení exekuce, soud nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost a návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost zamítne. Jde-li o oprávněného podle odstavce 9, věty druhá až čtvrtá se nepoužijí.

(12) Lhůta podle odstavců 7 a 11 neběží

a)  je-li předmětem exekuce nepeněžité plnění,

b)  po dobu, po kterou probíhalo řízení o návrhu na zastavení exekuce, námitce podjatosti, návrhu na odklad, odvolání nebo jiném podání účastníka řízení či trval odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést,

c)  po dobu, po kterou byla jako celek exekuce odložena, nebo ji není možné podle zvláštního právního předpisu provést33).

(13) Zastavením exekuce podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11 nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a již vymožená plnění. Byla-li exekuce zastavena podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11, určí se náklady bezvýsledné exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu; je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady exekuce o daň z přidané hodnoty. Náklady exekuce podle věty druhé se uspokojují ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce. Přesahuje-li výše nákladů exekuce podle věty druhé výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká.

§ 55a

Soud exekuci na návrh účastníků nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce.

§ 55b

Rozhodování exekutora

(1) Při rozhodování postupuje exekutor obdobně podle občanského soudního řádu. Exekutor při rozhodování činí úkony, které v řízení o výkon rozhodnutí přísluší soudu prvého stupně.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, exekutor rozhoduje usnesením, které doručí účastníkům řízení a dalším osobám, o jejichž návrzích a právech a povinnostech rozhoduje.

(3) Exekutor rozhoduje bez jednání, nestanoví-li občanský soudní řád jinak.

(4) Stanoví-li tento zákon, že má být úkon učiněn u exekutora, lhůta zůstává zachována, je-li úkon učiněn u exekučního soudu, který podání neprodleně zašle exekutorovi.

§ 55c

Odvolání proti rozhodnutí exekutora

(1) Proti rozhodnutí exekutora může účastník řízení podat odvolání.

(2) O odvolání proti rozhodnutí exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud.

(3) Odvolání není přípustné proti

a)  rozhodnutí exekutora o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu (§ 68 odst. 2 a 3),

b)  exekučnímu příkazu,

c)  usnesení o změně nebo zrušení exekučního příkazu, nebo

d)  příkazu k úhradě nákladů exekuce.

(4) Odvolání lze podat do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u exekutora, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení.

(5) Ustanovení § 201 až 226 občanského soudního řádu se použijí přiměřeně.

(6) Úkony podle § 208 až 210a občanského soudního řádu činí exekutor, který poté odvolání předloží společně s exekučním spisem odvolacímu soudu.

komentář k § 55 až § 55c

     Návrh na zastavení exekuce

V § 55 zákona je upraven procesní prostředek, kterým končí řízení bez toho, že by došlo k nucenému uspokojení oprávněného (ať již zcela anebo částečně). Návrh na zastavení exekuce je povinný oprávněn podat u pověřeného soudního exekutora do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce.

Pokud jde o samotný návrh na zastavení exekuce, musí tento návrh obsahovat vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byl podán v uvedené lhůtě. Z hlediska dispozice s tímto návrhem a jeho dalším osudem je podstatné, že soudní exekutor může sám rozhodnout o jeho odmítnutí, pokud by návrh neobsahoval všechny náležitosti anebo byl nesrozumitelný, popř. neurčitý. Totéž platí i o návrhu, ke kterému by nebyly přiloženy listiny k prokázání tvrzení, která jsou obsažena v tomto návrhu anebo pokud by byl takový návrh podán opožděně.

Nebude-li povinný souhlasit s rozhodnutím soudního exekutora, který takto podaný návrh za zastavení exekuce odmítne, má možnost proti tomuto rozhodnutí podat odvolání, přičemž v důsledku toho soudní exekutor své rozhodnutí zruší a věc postoupí k dalšímu řízení exekučnímu soudu. Za situace, kdy by soudní exekutor návrh podaný povinným ve věci zastavení exekuce neodmítl, je povinen vyzvat účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí. Pokud by účastníci exekuce s návrhem nesouhlasili, mají toto vyjádřit, včetně důvodů, které je k tomu vedou a současně předložit i listiny k prokázání svých tvrzení. Naopak – pokud by účastníci exekuce s návrhem vyslovili souhlas, soudní exekutor tomuto návrhu vyhoví a musí se tak z jeho strany stát ve lhůtě nejdéle do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření. Nastane-li ovšem situace, kdy soudní exekutor návrhu sám nevyhoví, je opět povinen jej postoupit k dalšímu řízení exekučnímu soudu.

Třeba dodat, že zákon vychází z koncepce, podle níž soudní exekutor může též sám i bez návrhu rozhodnout o zastavení exekuce, avšak pouze tehdy, jestliže s tím souhlasí oprávněný. Ještě před tímto rozhodnutím si musí vyžádat stanovisko oprávněného. Z hlediska obrany práv účastníků exekuce nutno připomenout, že proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce je opravný prostředek připuštěn. To je pro oprávněného aktuální zejména za situace, kdy soudní exekutor zastavuje exekuci z důvodu, že při jejím provádění nezjistil žádný exekucí postižitelný majetek povinného. Nastane-li situace, že oprávněný nebude z různých důvodů s postojem soudního exekutora souhlasit, požádá soudní exekutor o rozhodnutí v této věci opět exekuční soud.

     Nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal

Exekuční soud může nařízenou exekuci zastavit též tehdy, jestliže dodatečně zjistí, že je zde nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, např. zde není uzavřena rozhodčí smlouva, ač ve věci rozhodoval rozhodce – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4302/­2011. Jestliže dojde k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci nebyl od počátku materiálně a formálně vykonatelný (např. jej vydal rozhodce, který k tomu nebyl oprávněn), nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Jak dále konstatoval Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. 21 Cdo 402/­2014 oprávněnému lze procesní zavinění na zastavení exekučního řízení přičítat tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachoval potřebnou míru pečlivosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Oproti tomu za situace, kdy exekuční soud zastaví exekuci s odůvodněním, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce, aniž by si vyžádal zprávu soudního exekutora o průběhu a prognóze exekuce, znamená takový postup, že rozhoduje na základě neúplného skutkového zjištění a jeho rozhodnutí by proto mělo být následně zrušeno, jak dovodil ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3118/­2010 Nejvyšší soud ČR. Soudní exekutor však není oprávněn zkoumat promlčení pohledávky při nařízení exekuce, jak dovodil Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpj 159/79, nicméně pokud by promlčení vymáhané pohledávky namítl povinný (dlužník), pak je to v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2806/­2009 důvodem pro zastavení exekuce.

     Exekuce, která byla již dříve nařízena a dosud probíhá

K zastavení exekuce může z povahy věci dojít jen tehdy, jestliže se jedná o exekuci, která byla již dříve nařízena a dosud probíhá. Nelze tedy zastavovat exekuci, která již např. proběhla, protože došlo ke zpeněžení majetku povinného a výplaty výtěžku z této exekuce oprávněnému. Zákon zakládá koncepci, podle níž může exekuci zastavit jak soudní exekutor, tak i příslušný exekuční soud. Oproti soudnímu exekutorovi může exekuční soud takovou exekuci zastavit i z úřední moci. Pokud jde o důvody pro zastavení exekuce, zákon vychází z obecných důvodů známých pro výkon rozhodnutí, které jsou obsaženy v § 268 občanského soudního řádu. Současně s tím počítá i se speciálními důvody pro zastavení exekuce, které jsou uvedeny u jednotlivých způsobů výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu, např. v jeho § 326a.

     Náklady exekuce

Jak např. uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 1247/­2014 předpokladem k zastavení exekuce dle ust. § 290 odst. 2 občanského soudního řádu je kromě jiného, tedy z hlediska požadavků, neexistence nedoplatku za dobu minulou a dále též podmínka, že exekuce už je vedena takto jen pro běžné výživné. Hodí se ještě připomenout, že zastavení exekuce se může týkat jak celé exekuce, tak i její části, popř. jednotlivých způsobů exekuce. Nutno mít na zřeteli, že exekuční soud na návrh kteréhokoli účastníka exekuce není oprávněn exekuci zastavit, nebudou-li zaplaceny náklady exekuce. To je dáno tím, že nařízení exekuce se vztahuje nejen k vymožení pohledávky oprávněného a jeho nákladů řízení, ale taktéž k vymožení nákladů exekuce, které vznikají soudnímu exekutorovi, jak je ostatně stanoveno v § 55a zákona. Zákon pamatuje i na speciální důvod pro zastavení exekuce, kterým je skutečnost, že oprávněný nesložil přiměřenou zálohu na náklady exekuce. V takovém případě pak soudní exekutor exekuci zastaví s výjimkou případů, kdy oprávněný splňuje podmínky pro osvobození od placení zálohy nebo je-li vymáháno výživné na nezletilé dítě. Nutno ještě dodat, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by soudní exekutor pro oprávněného něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (např. pro nemajetnost povinné osoby), jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 71/­2012 Nejvyšší soud ČR.

     Rozhodování exekutora

Při rozhodování postupuje soudní exekutor podle občanského soudního řádu a nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje přitom formou usnesení, které se doručuje účastníkům exekuce a dalším osobám, o jejichž návrzích a právech a povinnostech se takto rozhoduje. Soudní exekutor rozhoduje bez jednání, nestanoví-li občanský soudní řád jinak. Proti rozhodnutí soudního exekutora může účastník řízení podat odvolání. O odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud. Zákon rovněž stanovil, kdy je odvolání nepřípustné a v kontextu s tím dále platí, že toto odvolání lze podat do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudního exekutora, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje.

     Záloha na náklady exekuce

Důležité

     Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 286/­2021 Sb., v § 55 odst. 6 zákona stanovila, že nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soudní exekutor exekuci zastaví. Toto ustanovení dopadá takto jen na případy nezaplacení zálohy na náklady exekuce v souladu s § 90 odst. 3 zákona, přičemž nezaplacení zálohy za účelem dalšího vedení exekuce obsahuje zvláštní režim dle § 55 odst. 7 zákona. Pokud tedy nezaplatí oprávněný zálohu, soudní exekutor vydá v souladu s tímto ustanovením zákona usnesení, kterým exekuci zastaví (nejedná-li se o oprávněného dle § 55 odst. 9 zákona anebo u oprávněného nejsou podmínky pro osvobození dle § 138 odst. 1 OSŘ). Nebude-li oprávněný se zastavením exekuce souhlasit, může proti tomuto usnesení podat odvolání a odvolací soud následně posoudí, zda jsou splněny podmínky pro toto zastavení.

     Bezvýsledné exekuce

Důležité

     V § 55 odst. 7 zákona novela č. 286/­2021 Sb. přistupuje komplexně k problematice bezvýsledných exekucí, což se netýká jenom odst. 7, ale i následujících odstavců tohoto ustanovení zákona. Tento odstavec zákona se na základě bodu 11 přechodných ustanovení zmíněné novely použije poprvé od 1. 1. 2023, a to na řízení zahájená před účinností této novely, kdy dochází k započítání dosavadního běhu dob.

V odst. 7, ale i v odst. 11 byla tímto způsobem stanovena doba, po kterou je dle závěrů zákonodárce akceptovatelné vést kteroukoli exekuci tzv. marně. Dochází tak k stanovení doby vedení marné exekuce na dobu 6 let bez finančního přispění oprávněného s možností prodloužení této exekuce o dalších 6 let po zaplacení příslušné zálohy soudnímu exekutorovi, která bude postačovat též ke zjištění skutečnosti, že povinný je trvale nemajetný. Po uplynutí šestileté doby bezvýslednosti pak vyzývá soudní exekutor v souladu s tímto ustanovením zákona oprávněného, aby se vyjádřil, zda souhlasí se zastavením exekuce. K tomuto vyjádření je takto oprávněnému poskytnuta lhůta 30 dnů, která běží od doručení uvedené výzvy. K vydání a doručení výzvy nemusí exekutor přistoupit, pakliže je na základě vydaného exekučního příkazu prováděna exekuce prodejem nemovité věci (i v případě přerušení této exekuce dle § 14 odst. 1 zákona č. 119/­2001 Sb.), přičemž k vydání této výzvy bude přikročeno bezprostředně poté, kdy taková exekuce skončí. Výzvu není třeba zasílat ani v případě, že předmětem exekuce je vymáhání nepeněžitého plnění. V souladu s odst. 7 je třeba výzvu zaslat po uplynutí doby bezvýslednosti, přičemž k zastavení exekuce na základě této skutečnosti soudní exekutor přistoupí tehdy, jestliže oprávněný s tímto vysloví souhlas anebo se ve stanovené lhůtě k obsahu výzvy nevyjádří. Pokud by se oprávněný nebo privilegovaný oprávněný dle odst. 9 vyjádřili po uplynutí výzvy tak, že se zastavením exekuce nesouhlasí a tento nesouhlas by byl soudnímu exekutorovi doručen ještě dříve, než by rozhodl o zastavení exekuce, měl by soudní exekutor dále postupovat v souladu s odst. 8. Shodně by měl soudní exekutor postupovat i v případě nesouhlasu, který byl vyjádřen až v odvolání proti usnesení o zastavení exekuce.

     Zaplacení zálohy na další vedení exekuce

V § 55 odst. 8 zákona novela č. 286/­2021 Sb. koncipuje výzvu k zaplacení zálohy na další vedení exekuce. Vychází se z toho, že nesloží-li oprávněný, který nepodal návrh na zproštění od složení zálohy na náklady exekuce, potřebnou zálohu na další vedení exekuce ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, soudní exekutor bez dalšího exekuci zastaví. V odůvodnění svého rozhodnutí pak blíže osvětlí důvody, které jej k tomuto postupu vedly, včetně absence příslušné zálohy. Aby bylo možno považovat lhůtu 30 dnů za dodrženou, je nezbytné, aby poslední den této lhůty byla záloha připsána na účet soudního exekutora, který je uveden ve výzvě.

     Zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce pro privilegované oprávněné

V § 55 odst. 9 zákona došlo novelou č. 286/­2021 Sb. k zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce ze zákona pro privilegované oprávněné. V tomto ustanovení zákona jsou proto v rámci výčtu uvedeni privilegovaní oprávnění z chráněných vymáhaných pohledávek. Ohledně této kategorie oprávněných platí, že v jejich případě má stát s ohledem na jejich právní podstatu zvýšený společenský zájem na vymáhání jejich pohledávek. To se projevuje tím, že tato kategorie oprávněných není povinna platit v exekuci některé zálohy, tj. nejčastěji hradit nepovinnou zálohu na náklady exekuce dle § 90 odst. 3 věty první zákona a zálohu na další vedení exekuce dle § 55 odst. 8 zákona. Oproti tomu jsou však povinni platit zálohu na náklady exekuce podle § 90 odst. 3 věty druhé zákona a zálohu na další vedení exekuce jsou pak povinni platit jen někteří privilegovaní oprávnění, jelikož úprava v bodě 19 přechodných ustanovení takto pamatuje jen na některé z nich. Pro privilegované oprávněné dále platí, že se na ně nevztahují pravidla pro prodlužování doby bezvýslednosti ani celková doba pro zastavení exekuce dle odst. 11.

     Zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce na návrh oprávněného

V § 55 odst. 10 zákona zavádí novela č. 286/­2021 Sb. zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce na návrh oprávněného. Koncepce vychází z předpokladu, že oprávněný může být soudním exekutorem zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce pouze v případě, je-li návrh na toto zproštění podán ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy dle odst. 8. Bude-li takový návrh podán později, soudní exekutor k němu nebude přihlížet a vyčká, zda oprávněný složí zálohu do 30 dnů od doručení výzvy.

     Prominutí zmeškání lhůty je v exekuci vyloučeno

V souladu s § 35 odst. 5 věty druhé zákona je pak prominutí zmeškání lhůty v exekuci vyloučeno. Nedojde-li k zaplacení zálohy, bude exekuce soudním exekutorem zastavena, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení exekuce musí soudní exekutor vysvětlit, co jej vedlo k tomu, že k návrhu na zproštění nepřihlédl a musí uvést skutečnosti, z nichž plyne, že návrh byl podán pozdě. Nesouhlasí-li oprávněný s tímto postupem soudního exekutora, může podat odvolání proti usnesení o zastavení exekuce a o tomto odvolání rozhodne posléze soud. Platí, že soudní exekutor může zcela výjimečně zprostit oprávněného od placení zálohy, existují-li pro to zvlášť závažné důvody, tj. odůvodňují-li to poměry oprávněného, např. jeho osobní a majetkové poměry. Zamítne-li soudní exekutor návrh oprávněného na zproštění od složení zálohy, musí oprávněný tuto zálohu zaplatit do 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí, nevyčkává se právní moci a podané odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek. Pokud oprávněné ve stanovené lhůtě zálohu složí a současně podá odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zproštění, kterému odvolací soud vyhoví, je následně soudní exekutor povinen vrátit oprávněnému zaplacenou zálohu. Není-li oprávněným záloha zaplacena ve lhůtě 15 dnů od doručení zamítavého rozhodnutí, měl by soudní exekutor exekuci zastavit. O návrhu oprávněného na zproštění by měl soudní exekutor rozhodnout do 10 dnů od doručení takového návrhu exekutorskému úřadu. Zákon ovšem nespojuje s uplynutím této lhůty žádné další následky, což znamená, že rozhodne-li soudní exekutor až po uplynutí této lhůty, nemá to jakýkoli vliv na zákonnost i správnost takového rozhodnutí.

     Doba bezvýslednosti

V § 55 odst. 11 zákona je díky novele č. 286/­2021 Sb. upravena problematika spojená s dobou bezvýslednosti, jejím prodloužením a přerušením této doby. Z věty páté odst. 11 plyne, že šestiletá doba dle odst. 7 počne běžet nejdříve od doložky provedení exekuce, tj. od data uvedeného v Rejstříku zahájených exekucí podle § 35b odst. 1 písm. i) zákona. Nutno připomenout, že doba neběží od chvíle, kdy soudní exekutor doložku v Rejstříku zahájených exekucí“ vyznačil“. Podle přechodného ustanovení novely č. 286/­2021 Sb. u exekucí zahájených do 31. 12. 2012 počíná doba uvedená v odst. 7 běžet s právní mocí usnesení o nařízení exekuce.

V konečném důsledku pak soudní exekutor musí po uplynutí základní šestileté doby bezvýslednosti, která se počítá od data doložky provedení exekuce, v každé neskončené exekuci posoudit, jaká částka a kdy byla dosud vymožena. K aplikaci postupu dle odst. 7 je třeba, aby za tuto dobu nebylo vymoženo nic anebo jen částečné plnění, které nepostačuje ani k úhradě nákladů exekuce. Věta první až věta třetí odst. 11 zahrnují prodloužení doby bezvýslednosti. Znamená to, že se složením zálohy dle odst. 8 dochází automaticky ex lege k prodloužení šestileté doby uvedené v odst. 7 o 3 roky. Po uplynutí těchto 3 let pak soudní exekutor znovu vyzývá oprávněného podle odst. 7, zda je ochoten souhlasit se zastavením exekuce, a neobdrží-li takový souhlas, je povinen po výzvě dle odst. 8 zaplatit druhou zálohu. Po zaplacení druhé zálohy se doba dle odst. 7 již jednou prodloužená o 3 roky prodlužuje znovu o další 3 roky a po jejím uplynutí již dobu bezvýslednosti dle odst. 7 prodloužit nelze a dojde k zastavení exekuce. Odst. 11 dále ve své větě šesté obsahuje rozhodování o návrhu na zastavení exekuce pro nemajetnost v prodloužené době a ve větě čtvrté téhož odstavce je obsažena celková doba bezvýslednosti, která činí 12 let a počítá se nejdříve od data doložky provedení exekuce, resp. právní moci usnesení o nařízení exekuce. Nutno dodat, že tato doba běží vždy znovu od každého vymoženého plnění. Ve větě sedmé odst. 11 je zakotven postup u privilegovaných oprávněných.

     Stavení dob

V § 55 odst. 12 zákona je novelou č. 286/­2021 Sb. stanoveno, kdy lhůta podle odst. 7 a 11 neběží, resp. kdy dochází k stavení dob. Toto ustanovení zákona fakticky upravuje stavení dob, přičemž odst. 11 fakticky žádnou lhůtu nestanoví a musí proto jít o stavení šestileté doby bezvýslednosti dle odst. 7 a stavení prodloužené doby dle odst. 11 (o 2 × 3 roky), jakož i o stavení celkové 12 leté doby dle odst. 11, přičemž je to přímo v tomto odstavci vyjádřeno. Hodí se dodat, že doba bezvýslednosti dle odst. 7 i prodloužené doby bezvýslednosti dle odst. 11 vůbec neběží dle písm. a), je-li předmětem exekuce nepeněžité plnění. Pod písm. b) až c) je uvedena doba, která se do výše uvedených dob dále nezapočítává.

     Účinky zastavení bezvýsledné exekuce

V § 55 odst. 13 zákona novela č. 286/­2021 nastavila účinky zastavení bezvýsledné exekuce. Ve větě první tohoto odstavce je stanoveno, že zastavení exekuce dle odst. 7, 8 a 11 se nedotýká jakkoli předchozího průběhu exekuce. To znamená, že pravomocným zastavením exekuce nebudou dotčeny účinky již provedených úkonů. Ve větě druhé až čtvrté tohoto odstavce je pak řešena problematika nákladů bezvýsledné exekuce.

§  Z judikatury

     Exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněného z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení povinného (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona), je zásadně vázán právním důvodem, pro který nalézací soud nebo jiný k tomu oprávněný subjekt vydal exekuční titul ve formě rozhodnutí.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/­2020

     Má-li exekutor přistoupit k zastavení exekuce nikoliv na návrh povinného, ale z moci úřední (§ 55 odst. 4 exekučního řádu), souhlas povinného se zastavením exekuce nelze dovodit na základě fikce podle ustanovení § 55 odst. 3 exekučního řádu spočívající v tom, že oprávněný nereagoval na výzvy exekutora, aby se vyjádřil k návrhu povinného na zastavení exekuce.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1185/­2020

     Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí takto podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/­2020

     Ustanovení § 55 odst. 3 exekučního řádu jednoznačně předpokládá, že exekutor návrhu povinného na zastavení exekuce vyhoví, uplynula-li oprávněnému lhůta pro vyjádření se k návrhu. Podává se v něm totiž, že jestliže všichni účastníci se zastavením souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Povinnost exekutora vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce se tedy za daných okolností opírá přímo o ustanovení § 55j odst. 3 větu druhou exekučního řádu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3347/­2020

§ 56

Písemnosti v exekučním řízení doručuje exekutor buď osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky^16a) anebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek.

komentář k § 56 a § 57

V exekučním řízení platí, že pokud soudní exekutor nevyužije k doručování svých písemností pošty, veřejné datové sítě nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, musí tyto písemnosti doručovat sám. Není zde totiž výslovně uvedeno, že se jedná o doručování prostřednictvím exekutorského úřadu, pouze se toliko odkazuje, že je doručováno prostřednictvím jeho zaměstnance. Tito zaměstnanci však v rámci tohoto doručování nebudou požívat ochrany úřední osoby.

V § 57 zákona je pak zakotvena koncepce, podle níž jsou chráněna práva třetích osob nabytá v exekučním řízení. Zákon nedává v tomto ustanovení však přesnou odpověď na možnou otázku, zda bude vždy vyloučeno uvedení v předešlý stav za situace, kdy soudní exekutor jednal v exekučním řízení protiprávně.

§ 56a

Doručování na ohlašovnu

(1) Doručuje-li exekutor fyzické osobě písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, a je-li adresou pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu³⁴⁾ účastníka řízení nebo jeho zástupce místo trvalého pobytu, které se nachází v sídle ohlašovny³⁵⁾, namísto předání písemnosti k doručení provozovateli poštovních služeb, nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, uloží doručovanou písemnost u sebe a zveřejní na centrální úřední desce (§ 125a) výzvu, aby si adresát písemnost vyzvedl nebo požádal o její doslání na jinou adresu.

(2) Výzva podle odstavce 1 obsahuje

a)  označení soudního exekutora, který písemnost doručuje,

b)  označení doručované písemnosti,

c)  číslo jednací doručované písemnosti,

d)  informaci o tom, zda jde o písemnost doručovanou do vlastních rukou či nikoliv,

e)  jméno, příjmení a datum narození adresáta,

f)  adresu trvalého pobytu adresáta včetně označení ohlašovny, v níž se trvalý pobyt adresáta nachází,

g)  místo uložení písemnosti a konkrétní den, do kterého si adresát může písemnost vyzvednout nebo požádat o doslání na jinou adresu,

h)  poučení o následcích nevyzvednutí písemnosti či nepodání žádosti o doslání na jinou adresu,

i)  informaci o možnosti zřízení datové schránky36).

(3) Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne zveřejnění výzvy podle odstavce 1 nebo nedoručil-li exekutorovi adresát písemnosti ve stejné lhůtě žádost o zaslání písemnosti na jinou adresu, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Adresa, kterou adresát uvedl v žádosti podle předchozí věty, se považuje za adresu pro doručování pro dané řízení podle § 46a odst. 2 občanského soudního řádu.

(4) Odstavce 1 až 3 se nepoužijí

a)  pro doručování písemností podle § 44 odst. 1 věty druhé povinnému či manželovi povinného,

b)  pro doručování vyrozumění o zahájení exekuce podle § 44 odst. 1 věty první oprávněnému,

c)  pro doručování písemností v daném řízení oprávněnému, povinnému či manželovi povinného, pokud si v úložní době vyzvedli některou z písemností podle písmena a) nebo b),

d)  pro doručování písemností, u kterých je vyloučeno doručení podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu,

e)  pro doručování exekučního příkazu dlužníkovi povinného.

§ 56b

Doručování ve zvláštních případech

(1) Byla-li v řízení adresátovi exekutorem doručena písemnost do vlastních rukou, která

a)  byla vrácena z důvodu, že v místě doručování nebylo možné zanechat výzvu³⁷⁾, nebo

b)  byla vrácena z důvodu, že v místě doručování není schránka pro vhození písemnosti, nebylo-li současně vhození do schránky vyloučeno³⁸⁾,

doručuje exekutor další písemnosti v řízení doručované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, je-li adresa pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu³⁹⁾ adresáta stejná jako v případě zásilky vrácené podle písmena a) nebo b) tak, že namísto předání písemnosti k doručení provozovateli poštovních služeb, nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, uloží doručovanou písemnost u sebe a zveřejní na centrální úřední desce (§ 125a) výzvu, aby si adresát písemnost vyzvedl nebo požádal o její doslání na jinou adresu.

(2) V případě jiné písemnosti doručené adresátovi a vrácené exekutorovi z důvodu, že jinou písemnost nebo oznámení nebylo možné vhodit do schránky⁴⁰⁾, se odstavec 1 použije obdobně.

komentář k § 56a až 56b

     Postup při doručování písemností povinným

Důležité

     Zákonem č. 286/­2021 Sb. se zákonodárce pokusil zefektivnit postup při doručování písemností povinným, kteří mají svůj evidenční pobyt na ohlašovně obecního úřadu. Touto právní úpravou se reaguje na fakt, že u převážné části těchto povinných se v průběhu exekuce často ani nepodaří jejich skutečný pobyt zjistit. Přijetím tohoto zákona a této právní úpravy mají být tyto neblahé skutečnosti eliminovány a zavádějí se formální podmínky pro doručování této kategorii osob tak, aby byla minimálně adresátovi z řad těchto osob poskytnuta reálná možnost se o zásilce od soudního exekutora dozvědět třebas i dálkově, jelikož po uložení písemnosti na exekutorském úřadě se výzvy k vyzvednutí takové zásilky zveřejňují na centrální úřední desce.

     Doručování písemností na ohlašovnu

V § 56a je upraveno doručování písemností na ohlašovnu. Vychází se z toho, že má-li být písemnost doručena fyzické osobě na ohlašovnu, bude režim doručování záviset na výsledku doručení písemností dle § 44 odst. 1 věty druhé zákona a exekučního příkazu poddlužníkovi. Přitom platí, že tyto písemnosti musí být adresátovi zaslány vždy. Nepodaří-li se však tyto písemnosti doručit, je nutno přistoupit k ukládání dalších v řízení doručovaných písemností u soudního exekutora a současně s tím zajistit vyvěšení výzvy dle § 56a odst. 1 zákona na úřední desce. Pokud jde o doručení písemnosti, která je uložena u soudního exekutora, je tento postup upraven v § 56a odst. 3 zákona. To s sebou přináší fakt, že nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne zveřejnění výzvy dle odst. 1 nebo nedoručil-li soudnímu exekutorovi adresát písemnosti ve stejné lhůtě žádost o zaslání písemnosti na jinou adresu, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou. A to i přes to, že se o jejím uložení adresát nemusel dozvědět. Vychází se z toho, že adresa, kterou adresát uvedl v žádosti podle předchozí věty, bude takto považována za adresu pro doručování pro dané řízení podle § 46a odst. 2 OSŘ. Uvedený postup nelze aplikovat v případě, že adresát písemnosti uvedené v § 56a odst. 4 zákona zaslané na adresu ohlašovny převzal. Stane-li se tak, bude soudní exekutor pokračovat v zasílání písemností na adresu této ohlašovny a postup dle § 56a zákona nebude dále uplatňován – až do okamžiku jejich dalšího nepřevzetí nebo nevyzvednutí ve stanovené úložní době. Od tohoto okamžiku by pak soudní exekutor znovu postupoval v souladu s § 56a odst. 1 a 3 zákona. Požádá-li adresát v úložní době o zasílání písemností na jinou adresu, soudní exekutor tyto písemnosti přepošle. Tato adresa pak platí pro další doručování jako adresa sdělená účastníkem pro doručování písemností v tomto řízení a bude na ni úspěšně doručováno též v případě, že se na této adrese adresát dále nezdržuje, nemá tam schránku anebo nelze zanechat výzvu. Zásilka pak bude doručena fikcí dle § 49 odst. 2 věty druhé a § 46 odst. 4 věty třetí a § 50 odst. 2 OSŘ. Pokud dojde na této adrese k doručení některou z forem kvalifikované fikce doručení, pro další postup v této věci se poté uplatní § 56b zákona.

     Doručování písemností na ohlašovnu

V § 56b zákona je upraveno doručování písemností na ohlašovnu. Toto doručování se bude týkat těch osob, které se nezdržují na adrese trvalého pobytu, která není ohlašovnou. Písemnosti v těchto případech budou doručovány formální fikcí bez materiálního účinku seznámení se s obsahem takových písemností. Pakliže se tedy soudnímu exekutorovi vrátí jako nedoručitelná zásilka, která byla vrácena z důvodu, že v místě doručování nebylo možno zanechat výzvu anebo byla vrácena z důvodu, že v místě doručování není schránka pro vhození písemnosti, nebylo-li současně vhození této schránky vyloučeno, bude soudní exekutor další písemnosti doručovat tak, že namísto jejich fyzického odeslání uloží doručovanou písemnost u sebe a zveřejní na centrální desce výzvu, aby si adresát tuto písemnost vyzvedl nebo požádal o její doslání na jinou adresu. Uvedený postup bude aplikován jak v případě písemností doručovaných do vlastních rukou, tak i v případě jiných písemností nebo oznámení, které nebylo možno vhodit do schránky. K aplikaci tohoto postupu musí být splněna podmínka, která spočívá v předchozí fikci doručení dle § 49 odst. 2 věty druhé OSŘ, § 46 odst. 4 věty třetí OSŘ anebo § 50 odst. 2 OSŘ na tuto adresu. Pakliže se v dalším průběhu exekuce změní adresa pro doručování anebo je naopak sdělena adresa pro doručování dle § 46a odst. 2 OSŘ, nebude soudní exekutor od tohoto okamžiku již postupovat dle § 56b zákona a písemnosti bude zasílat na adresu pro toto doručování. Jak v této souvislosti konstatoval ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 330/­2021 Nejvyšší soud, pak platí, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se „pojistil“ proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Adresou pro doručování v občanském soudním řízení se rozumí adresa, na niž soud odesílá listiny, na niž se listina adresátu doručuje nebo na niž se činí pokus o její odevzdání příjemci a na niž nastává doručení listiny, i když ji adresát nebo příjemce nepřevzali.

Důležité

     Novela pro účely doručování dle § 56a a § 56b zákona ukládá Komoře povinnost vést centrální úřední desku, na které mají být vyvěšovány výzvy k vyzvednutí písemností a ke které má být umožněn dálkový přístup. Díky existenci této centrální úřední desky tak soudní exekutor nebude muset vynakládat peněžní prostředky v souvislosti s marným doručováním některých svých zásilek do rukou povinného. Výzva k vyzvednutí písemností dle § 56a a § 56b zákona bude z centrální desky svěšena po uplynutí 60 dnů ode dne jejího vyvěšení, což má posílit právní jistotu a možnost adresáta, aby se mohl reálně s obsahem této písemnosti seznámit.

Postup dle § 56a a § 56b nebude aplikován při zasílání spisu oprávněné osobě dle § 94 odst. 3 a 4 zákona. To znamená, že spis musí být na uvedenou adresu zaslán, i když se jedná o adresy, které by jinak podléhaly režimu upravenému v § 56a a 56b zákona. V souladu s přechodnými ustanoveními zákona platí, že tento postup pro doručování se použije až v případě řízení zahájených po 1. 1. 2022.

§ 57

Uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno.

HLAVA IV

ZPŮSOBY PROVEDENÍ EXEKUCE

§ 58

(1) Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce.

(2) Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky postupně

a)  přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, a nepostačuje-li to, pak přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu,

b)  přikázáním jiné peněžité pohledávky s výjimkou pohledávky z penzijního připojištění nebo doplňkového penzijního spoření, postižením jiných majetkových práv, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, správou nemovité věci nebo pozastavením řidičského oprávnění, nepostačuje-li způsob provedení exekuce podle písmena a),

c)  prodejem movitých věcí, prodejem nemovitých věcí, které povinný nepoužívá k bydlení sebe a své rodiny, postižením závodu nebo přikázáním pohledávky z penzijního připojištění nebo doplňkového penzijního spoření, nepostačuje-li způsob provedení exekuce podle písmen a) a b), a

d)  prodejem nemovitých věcí, které povinný používá k bydlení sebe a své rodiny, nepostačuje-li způsob provedení exekuce podle písmen a) až c).

(3) Způsob provedení exekuce určí exekutor. Na návrh povinného nebo s jeho souhlasem lze exekuci provést i v jiném pořadí, než stanoví odstavec 2 písm. a) až d).

komentář k § 58

V tomto ustanovení zákona se vychází z toho, že volba způsobu exekuce k vynucení peněžitého plnění je takto svěřena soudnímu exekutorovi. Přitom platí, že jednotlivé způsoby odpovídají způsobům výkonu rozhodnutí dle OSŘ. Je mimo jakoukoli pochybnost, že exekuci musí soudní exekutor vést v přiměřeném rozsahu a způsobem, který umožňuje dosáhnout jejího účelu. Ostatně již v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 352/­2011 Nejvyšší soud konstatoval, že v tomto ustanovení zákona je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle tohoto zákona oproti soudnímu výkonu rozhodnutí dle OSŘ. Exekuce podle tohoto zákona je totiž, je-li jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Soud v usnesení o nařízení exekuce tuto exekuci nařídí, aniž by dále stanovil, jakým způsobem má být exekuce následně provedena. Soudní exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které zákon zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. Toto rozhodnutí však nemůže soudní exekutor činit svévolně.

     Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně

V odst. 1 zákonodárce stanovil, že exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání této exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. Koncepce zde vychází z principu subsidiarity OSŘ, což se obecně odráží v tom, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení OSŘ. V odst. 1 větě druhé je zdůrazněn princip přiměřenosti exekuce, což znamená, že soudní exekutor musí v rámci své činnosti zajistit majetek povinného jen v takovém rozsahu, který odpovídá výši vymáhaného nároku a nákladů. V konečném důsledku proto musí vzít v úvahu nejen výši vymáhané pohledávky a rozsah nákladů oprávněného a soudního exekutora, nýbrž také výši nákladů, které ještě mohou vzniknout v celém průběhu exekuce. Přitom je však třeba zohlednit fakt, že soudní exekutor nemůže ani zdaleka přesně odhadnout, jakého výsledku reálně dosáhne v rámci zpeněžení při aplikaci toho kterého způsobu exekuce a jaké s tím budou spojeny samotné náklady.

     Základní odlišnosti exekučního řízení podle tohoto zákona oproti „klasickému“ soudnímu výkonu rozhodnutí dle příslušných ustanovení OSŘ

V odst. 2 došlo k vyjádření základní odlišnosti exekučního řízení podle tohoto zákona oproti „klasickému“ soudnímu výkonu rozhodnutí dle příslušných ustanovení OSŘ. Oproti výkonu rozhodnutí je tak exekuce dle tohoto zákona, je-li jí vymáhána peněžitá pohledávka, považována za komplexní postih majetku povinného (dlužníka). Je důležité uvést, že pro řízení zahájená v této věci do 31. 8. 2015 platí úprava provedená novelami zákonů č. 286/­2009 Sb. a č. 139/­2015 Sb. Bylo takto stanoveno ve větě třetí odst. 2, že mají v rámci exekuce aplikovat prioritně jako způsoby exekuce přikázání pohledávky, srážku ze mzdy a jiných příjmů a exekutorské zástavní právo. Novela zákona č. 396/­2012 Sb. mezi tyto prioritní způsoby přiřadila též správu nemovité věci a pozastavení řidičského oprávnění. I když výše uvedená právní úprava preferovala exekuci přikázáním pohledávky z účtu, neznamenalo to, že soudní exekutor musel vždy a u každého z povinných vyžadovat od všech bank působících v ČR sdělení, zda je u nich veden účet povinného, proti jehož majetku je takto vedena exekuce. Smyslem této právní úpravy bylo jen eliminovat vznik situací, kdy bez zjištění základních informací o majetku povinného byla často bezúčelně zahajována exekuce prodejem movitých či nemovitých věcí. V exekučních řízeních zahájených po 1. 9. 2015 již soudní exekutor dodržuje pořadí způsobů provádění exekuce, které jsou uvedeny v novelizovaném odst. 2, tj. nejdříve písm. a), následuje písm. b), c) a končí se písm. d). Písm. a) není třeba volit tehdy, je-li prokazatelné, že povinný nemá u banky zřízen účet anebo na takovém účtu nemá dostatek peněžních prostředků k úhradě vymáhané pohledávky. Celá tato koncepce má za úkol zabránit soudnímu exekutorovi v paušální a leckdy neodůvodněné blokaci celého majetku povinného i s přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky. Kromě toho celá tato koncepce neznemožňuje, aby soudní exekutor v odůvodněných případech nevedl exekuci průběžně např. na srážku ze mzdy a vedle toho i prodejem movitých věcí za situace, kdy při volbě jen jednoho ze způsobů exekuce dochází k uspokojení jen malé části dluhu a v důsledku toho by se taková exekuce vedla nepřiměřeně dlouho. K celé problematice lze ještě uvést např. závěr z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 76/­2015, z něhož kromě jiného vyplývá, že exekutor sice může využít způsoby exekuce v jiném pořadí, než jsou uvedeny v § 58 odst. 2 exekučního řádu, k tomu však může přistoupit až poté, co provede základní posouzení osoby povinného, informací o jeho majetku či informací o chování povinného k jeho majetku zjištěných z evidencí, a takto zjištěné informace zváží ve vztahu k výši pohledávky z hlediska principu přiměřenosti. (…) požadavek zákona na rychlost a na ochranu práv účastníků řízení vyplývá ze specifického charakteru exekuční činnosti, která bezprostředně a velmi závažně zasahuje přímo do života osob, které jsou jí podrobeny. Jde o promítnutí principu přiměřenosti exekuce, který je vyjádřen zákonem výslovně například v ust. § 58 odst. 1 exekučního řádu ve vztahu k rozsahu zajištění majetku k provedení exekuce. Princip přiměřenosti je však současně nutno vztáhnout na veškerou činnost exekutora v exekuci. Podstatou principu přiměřenosti je povinnost exekutora jakožto osoby uplatňující státní moc zasahovat do práv účastníků řízení jen v nejnutnější míře a po dobu, po kterou to vyžaduje účel exekuční činnosti – nucené vymožení povinnosti uložené exekučním titulem… V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5801/­2017 bylo konstatováno, že způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh povinného na částečné zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 4 OSŘ, případně návrh na odklad exekuce dle ust. § 266 OSŘ, a nikoliv odvolání do usnesení o příklepu uděleném vydražiteli exekučně postižené nemovité věci.

Soud je tak toho názoru, že jedině v rámci řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce prodejem uvedené nemovité věci může dojít k přezkumu, zda s ohledem na kritéria uvedená v ust. § 58 odst. 2 zákona má být exekuce zastavena v části, v níž je postižená nemovitá věc.

     Způsob provedení exekuce určí soudní exekutor

Z odst. 3 vyplývá, že způsob provedení exekuce určí soudní exekutor. Na návrh povinného nebo s jeho souhlasem lze exekuci provést i v jiném pořadí, než stanoví odst. 2 písm. a) až d) zákona. Není pochyb o tom, že způsob provedení exekuce bude záviset na povaze vymáhané povinnosti a půjde-li o vymáhání peněžité částky, je soudní exekutor vázán postupem dle odst. 2. To však nevylučuje možnost, aby povinný navrhl nebo souhlasil s tím, aby soudní exekutor postupoval v rámci výběru způsobu exekuce v jiném pořadí, než je stanoveno v odst. 2. Tuto svou vůli povinný projeví písemným návrhem, popř. souhlasem, který musí být součástí exekutorského spisu. Návrh musí být konkrétní, tj. obsahovat přesné vyjádření toho, co povinný navrhuje, resp. jakých složek a částí jeho majetku se tento návrh týká.

§  Z judikatury

     … (§ 58 odst. 2 – pozn. autora) stanoví, v jakém pořadí mají být jednotlivé způsoby provedení exekuce zvoleny. Předně je tak třeba zvolit způsob uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení, k další skupině způsobů provedení exekuce smí soudní exekutor přistoupit tehdy, nepostačuje-li předchozí zvolený způsob. K provedení exekuce způsoby uvedenými v § 58 odst. 2 písm. b) ex.řádu tak smí soudní exekutor přistoupit v případě, že povinný ani jeho manželka nemají žádný účet u peněžního ústavu, popř. by zvolený způsob provedení exekuce nevedl v přiměřené době k úplnému uspokojení pohledávky oprávněného.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/­2016

     … (soudní exekutor – pozn. autora) nese hlavní odpovědnost za to, že exekuce bude vedena rychle a účelně. Při tom mu zákon ukládá nejen chránit a respektovat zájmy oprávněného, ale zároveň je povinen dbát i ochrany a práv dalších účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem, jakož i respektovat také další ustanovení týkající se provádění exekuce tak, aby nedocházelo k porušení zákona.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1867/­2017

§ 59

(1) Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést

a)  srážkami ze mzdy a jiných příjmů,

b)  přikázáním pohledávky,

c)  prodejem movitých věcí a nemovitých věcí,

d)  postižením závodu,

e)  správou nemovité věci,

f)  pozastavením řidičského oprávnění.

(2) Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Takovou exekuci lze provést

a)  vyklizením,

b)  odebráním věci,

c)  rozdělením společné věci,

d)  provedením prací a výkonů.

(3) Exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitých věcí.

komentář k § 59

Na tomto místě zákona je zakotven výčet způsobů exekuce, které jsou rozděleny podle jednotlivých druhů povinností, jež jsou takto vymáhány.

V odst. 1 je obsažen taxativní výčet způsobů provedení exekuce při vymáhání peněžité pohledávky. Soudní exekutor tak může použít k vymožení této peněžité pohledávky všechny způsoby provedení exekuce, které jsou coby samostatné způsoby výkonu rozhodnutí upraveny v OSŘ. V § 58 odst. 2 zákona je pak upraveno pořadí, v jakém je soudní exekutor oprávněn při vymáhání této peněžité pohledávky přistoupit k provedení jednotlivých způsobů exekuce.

V odst. 2 je uveden taxativní výčet způsobů provedení exekuce u vymáhání jiných povinností, tj. takových, které představují nepeněžitá plnění. V případě těchto exekucí navíc platí, že i v exekučním řízení je možno obnovit předešlý stav. Tento institut je obsažen v § 351a OSŘ. V souvislosti s tím platí, že osoba, která je povinna podle příslušného exekučního titulu k nějaké povinnosti (tj. něco strpět nebo vykonat), tuto povinnost nejprve dobrovolně či nuceně (v důsledku provedení exekuce) splní, avšak poté tento vzniklý nový pokojný stav opět protiprávně naruší, popř. změní, je možno znovu provést exekuci k obnovení předešlého stavu, která má vést k opětovnému vymožení exekučním titulem již dříve stanovené povinnosti k nepeněžitému plnění. Při provádění této exekuce zvolí soudní exekutor takový způsob provedení exekuce dle odst. 2, který současně s tím odpovídá samotné povaze takto vynucované povinnosti.

V odst. 3 bylo zákonodárcem stanoveno, že exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitých věcí. Aby mohlo být toto ustanovení zákona aktivováno, musí zde existovat pravomocné soudní usnesení, kterým se nařizuje prodej zástavy (viz § 353a až § 358 ZŘS). Bude-li takto prodávána zástava, bude soudní exekutor při jejím prodeji postupovat přiměřeně dle § 338a OSŘ za situace, kdy se jedná o zastavenou movitou či nemovitou věc a dle § 338zr OSŘ za situace, kdy se jedná o prodej zastaveného závodu.

§ 59a

Ustanovení této hlavy upravující způsob provádění exekučního řízení nemají vliv na výkon práv a splnění povinností vyplývajících z ujednání o finančním zajištění za podmínek stanovených zákonem upravujícím finanční zajištění²⁴⁾ nebo srovnatelných podmínek zahraničního právního předpisu, jestliže finanční zajištění bylo sjednáno a vzniklo před podáním exekučního návrhu. To platí i v případě, že finanční zajištění bylo sjednáno nebo vzniklo v den podání exekučního návrhu, avšak až poté, co tato skutečnost nastala, ledaže příjemce finančního kolaterálu o takové skutečnosti věděl nebo vědět měl a mohl.

komentář k § 59a

V tomto ustanovení zákona je upraveno tzv. finanční zajištění, které vychází ze zákona č. 408/­2010 Sb. a vztahuje se na zajištění pohledávek na základě smlouvy, kterou dochází ke sjednání samotného finančního zajištění. Toto zajištění pak slouží k zajištění finanční pohledávky finančního charakteru pro případ, že by snad došlo k prodlení s jejím plněním anebo by nastala jiná skutečnost určená ve smlouvě, kterou se sjednává finanční zajištění. Přitom platí, že právo příjemce uspokojit se z finančního kolaterálu nepodléhá omezením, která vyplývají z obecné úpravy zástavního práva a převodu věcí, práv a jiných majetkových hodnot ve prospěch věřitele. Pohledávkou finančního charakteru bude pohledávka z obchodů, kde předmětem těchto obchodů jsou peněžní prostředky, investiční nástroje, povolenky na emise skleníkových plynů nebo komodity, jakož i práva a pohledávky s těmito obchody související. Finanční zajištění má povahu zástavního práva k finančnímu kolaterálu nebo převodu finančního kolaterálu ve prospěch jeho příjemce. V případě exekuce platí, že soudní exekutor nemůže exekučním příkazem postihnout majetkové hodnoty, které tvoří finanční kolaterál, tj. např. listiny ve formě cenných papírů, finanční prostředky na úvěrovém účtu nebo jinou peněžitou pohledávku, která slouží k zajištění pohledávky finančního charakteru a kterou má povinný takto vůči třetí osobě. Toto ustanovení zákona znemožňuje exekucí postihnout peněžní prostředky na účtu, pakliže tyto tvoří finanční zajištění jako kolaterál.

Díl 1

§ 60

zrušen

§ 61

zrušen

Díl 2

Exekuce přikázáním pohledávky

§ 62

zrušen

§ 63

Exekuci postižením jiných majetkových práv lze provést také postižením podílu povinného jako společníka nebo komanditisty ve společnosti nebo postižením členských práv a povinností povinného jako člena v družstvu (dále jen „postižení podílu společníka ve společnosti“).

§ 64

(1) Patenty, průmyslové vzory a ochranné známky, které byly povinnému uděleny a jsou pro něj zapsány v patentovém rejstříku, v rejstříku průmyslových vzorů nebo v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“), a licence (souhlasy) k využívání vynálezu chráněného patentem, licence k využívání průmyslového vzoru chráněného osvědčením a licence k užívání ochranné známky, které povinný poskytl třetím osobám, exekutor sepíše, jakmile se o nich dozví. Patentové listiny a osvědčení o zápisu průmyslových vzorů a osvědčení o zápisu ochranných známek se vždy odevzdají exekutorovi. V případě potřeby nebo pochybností si exekutor vyžádá od Úřadu zprávu. Je-li třeba, při jejich odebrání se postupuje přiměřeně podle ustanovení o exekuci odebráním věci.

(2) Po sepsání exekutor sdělí Úřadu, jaké patenty, průmyslové vzory a ochranné známky, které byly povinnému uděleny a které Úřad pro povinného zapsal do patentového rejstříku nebo do rejstříku průmyslových vzorů anebo do rejstříku ochranných známek, a jaké licence (souhlasy) k využívání vynálezu chráněnému patentem, licence k využívání průmyslového vzoru chráněného osvědčením a licence k užívání ochranných známek, které povinný poskytl třetím osobám, byly sepsány, kdy k sepsání došlo a že povinný s nimi nesmí počínaje tímto dnem nakládat. Úřad obsah sdělení zapíše do svého patentového rejstříku nebo rejstříku průmyslových vzorů anebo do rejstříku ochranných známek vedených podle zvláštních právních předpisů.¹⁷⁾

(3) Sepsané patenty (patentové listiny), průmyslové vzory (osvědčení o zápisu průmyslových vzorů) a ochranné známky (osvědčení o zápisu ochranných známek do rejstříku) exekutor zpeněží; postupuje přitom přiměřeně podle ustanovení o exekuci prodejem movitých věcí. Všechna práva při převodu patentů, průmyslových vzorů a ochranných známek, která jinak přísluší povinnému jako jejich majiteli zapsanému v patentovém rejstříku, v rejstříku průmyslových vzorů a rejstříku ochranných známek, vykonává po dobu exekuce exekutor.

(4) Se získanou částkou se naloží jako s výtěžkem prodeje.

(5) Pro exekuci práv z licence k využívání vynálezu chráněného patentem, práv z licence k využívání průmyslového vzoru chráněného osvědčením a práv z licence k užívání ochranných známek, které povinný poskytl třetím osobám, se použijí ustanovení o exekuci přikázáním jiných peněžitých pohledávek. Exekuční příkaz se doručí i Úřadu.

(6) Po jejich zpeněžení exekutor vyrozumí Úřad o převodu patentu, průmyslového vzoru a ochranné známky a o nabyvateli těchto práv. Úřad poté provede zápis o převodu v patentovém rejstříku, v rejstříku průmyslových vzorů nebo v rejstříku ochranných známek. Byla-li exekuce zastavena, exekutor vyrozumí po právní moci rozhodnutí Úřad.

(7) Exekucí nelze postihnout práva spojená výhradně s osobou povinného, zejména právo na původcovství.

§ 65

zrušen

komentář k § 63 až 64

     Exekuce přikázáním pohledávky

K těmto ustanovením zákona nutno uvést, že exekuce přikázáním pohledávky může být provedena přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu dle § 303 až 311a OSŘ, přikázáním jiné peněžité pohledávky dle § 312 až 316 OSŘ a postižením jiných majetkových práv dle § 320ab OSŘ.

V této souvislosti nutno reflektovat též pohledávky, které nepodléhají exekuci přikázáním pohledávky. Jsou jimi peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení a jednorázově vyplácené dávky státní podpory a pěstounské péče, jak ostatně plyne z § 317 odst. 2 OSŘ. Dávky státní sociální podpory vyplácené opakovaně, pak podléhají exekuci jedině formou srážek – viz § 72a odst. 2 zákona č. 117/­1995 Sb. a § 299 odst. 1 OSŘ. Dále je z exekuce vyloučena náhrada, která je vyplácena pojišťovnou a určena k opravě nebo novému vybudování budovy, a také pohledávky, které povinný nabyl jako substituční jmění, pakliže s nimi nemůže volně nakládat (při vymáhání dluhů zůstavitele a dluhů souvisejících s nutnou správou substitučního jmění se toto omezení neuplatní) – jedná se o tzv. svěřenské nástupnictví dle § 1512 a násl. občanského zákoníku (§ 303 odst. 2 OSŘ).

     Specifika plynoucí ze SJM

Důležité

     Nutno zohlednit též specifika plynoucí ze SJM, kdy pro vydobytí dluhu, který patří do SJM, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit exekuci na majetek v SJM, je možno vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (§ 262a odst. 4 OSŘ) – k tomu pak komentář k § 58 zákona. Platí, že exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude na návrh manžela povinného vždy zastavena, nejsou-li na účtu prokazatelně ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do SJM.

Není-li prokázán opak, má se za to, že peněžní prostředky na účtu manžela povinného by náležely do SJM (viz § 55 zákona a § 262b OSŘ). V nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/17 Ústavní soud dospěl k závěru, že nepřihlédnutí ke smlouvě budoucích manželů o založení režimu oddělených jmění ke dni vzniku manželství v případě, kdy dlužníkem věřitele je pouze jeden z budoucích manželů, a nezastavení exekuce nařízené výlučný majetek manželky po uzavření manželství se zdůvodněním, že smlouvou budoucích manželů nesmí být dotčena práva třetích osob, ve svém důsledku představují porušení práva manželky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Třeba ještě dodat, že přikázáním pohledávky z účtu je možno postihnout i účet, který byl zřízen pro více osob. V konečném důsledku je takto exekucí postižen pouze podíl povinného na zůstatku na tomto účtu (§ 311a OSŘ).

     Instituce, které jsou pro účely exekuce pokládány za peněžní ústav

Pokud jde o výčet institucí, které jsou pro účely exekuce pokládány za peněžní ústav, je obsažen v § 260 odst. 2 OSŘ. Ohledně pohledávky povinného z účtu vedeného v jakékoli měně u peněžního ústavu lze nařídit exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu působícího v tuzemsku vždy, nestanoví-li zákon jinak. Na základě vydaného exekučního příkazu je poté peněžnímu ústavu zakázáno jakkoli nakládat s prostředky na účtu až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a současně i povinný nesmí s peněžními prostředky v rozsahu vymáhané pohledávky nakládat. Díky tomu je takový účet fakticky „blokován“ a poté, co je peněžní ústav informován, že exekuční příkaz nabyl právní moci, poukáže z účtu povinného příslušnou částku oprávněnému, resp. soudnímu exekutorovi na účet takto uvedený v exekučním příkazu. Nebude-li však pohledávka povinného z účtu dosud splatná, provede peněžní ústav exekuci ve dni, který následuje po její splatnosti, což znamená, že exekuční příkaz nemá vliv na urychlení splatnosti takto přikazované pohledávky. Nepostačuje-li zůstatek na účtu k uspokojení vymáhané pohledávky, bude účet takto „blokován“ ještě následujících 6 měsíců a veškeré prostředky v té době na účet připsané (až do výše vymáhané pohledávky) jsou poté poukázány opět na účet výslovně uvedený v exekučním příkazu. Případný odklad exekuce nezpůsobuje sám o sobě „odblokování“ exekucí postiženého účtu, jak plyne např. z § 308 OSŘ nebo § 54 zákona.

Pakliže by peněžní ústav nepostupoval tak, jak je mu uloženo v příslušných ustanoveních OSŘ, má oprávněný možnost se domáhat (a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek peněžních prostředků), aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně (§ 311 OSŘ). V souladu se závěry judikatury dále platí, že samotné nařízení exekuce však neomezuje peněžní ústav v tom, aby posléze zrušil postižený účet – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 485/­2005.

 Souběh exekuce a zástavního práva nebo zajišťovacího převodu pohledávky je řešen v § 309a OSŘ. Zákon však pamatuje i na mimořádné situace, kdy existují z blokace účtu určité odůvodnitelné výjimky.

V souladu s § 304a a 304b OSŘ je peněžní ústav oprávněn provést i po nařízení exekuce výplatu zde vymezených částek povinnému (jak fyzické, tak i příp. právnické osobě) na základě podané žádosti. Za takové situace se souhlas oprávněného s tímto postupem nevyžaduje. Jedná se o dvojnásobek životního minima jednotlivce dle zákona č. 110/­2006 Sb., který peněžní ústav vyplatí povinnému na jeho žádost, avšak pouze jednou během trvání exekuce. Dále se pak jedná o částku určenou pro výplatu mezd (příp. platů) a dalších plnění nahrazujících odměnu za práci zaměstnancům povinného v nejbližším výplatním termínu, který následuje po doručení tohoto exekučního příkazu peněžnímu ústavu.

Přitom platí, že prostředky na výplaty v dalších výplatních termínech už z takto „blokovaného“ účtu, resp. jeho zůstatku nebude možno uvolnit a budou postiženy exekucí. Ono uvolnění se tak týká jen jedné výplaty. Třeba připomenout, že předpisy vylučující nebo omezující použití pohledávek z účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu nejsou prováděním exekuce dotčeny – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1198/96. Dále platí, že pravidla pro exekuční postižení příjmů uvedených v § 277 až 299 OSŘ jsou relevantní i tehdy, jsou-li tyto příjmy poukazovány na účet u poskytovatele platebních služeb při respektování nezabavitelné částky z tohoto příjmu – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/16.

     Chráněný účet

Od 1. 7. 2021 má povinný na základě novely OSŘ, která byla provedena zákonem č. 38/­2021 Sb., možnost si zřídit tzv. chráněný účet dle § 304c až 304e OSŘ. Tato právní úprava se vyznačuje tím, co je poplatné pro období posledních několika let – komplikovanost, nepřehlednost a administrativní náročnost jak pro samotné peněžní ústavy, tak i pro soudní exekutory a povinné.

Na základě žádosti povinného peněžní ústav v souladu s § 304c odst. 1 OSŘ v případě, že na jeho účet je vedena exekuce, zřídí povinnému do 5 pracovních dnů od podání této žádosti chráněný účet, avšak jen tehdy, pokud již předtím peněžnímu ústavu soudní exekutor doručil alespoň jedno oznámení o čísle účtu, z něhož bude dlužník z chráněného příjmu zasílat prostředky na účet povinného (v souladu s § 304d odst. 3 OSŘ). Předtím však musí dlužník z chráněného příjmu na schváleném formuláři vystavit za tím účelem potvrzení dle § 304d odst. 1 OSŘ, přičemž toto potvrzení poté dlužník z chráněného příjmu vydává na žádost samotného povinného, nebo povinný může požádat soudního exekutora, aby takové potvrzení vyžádal.

Chráněný účet tak může vzniknout jen tehdy, jestliže: povinný má vedenu exekuci na účet u peněžního ústavu, který na základě exekučního příkazu soudního exekutora aktuálně vede exekuci přikázáním pohledávky z účtu, povinný musí oslovit dlužníka z chráněného příjmu se žádostí o vydání potvrzení dle § 304d odst. 1 OSŘ a ten musí potvrzení vydat na schváleném formuláři. Následně dlužník z chráněného příjmu vyplácí ode dne vystavení potvrzení povinnému do dne, kdy mu bude doručeno potvrzení dle § 304e odst. 2 věty poslední OSŘ, z účtu, jehož číslo se uvádí v potvrzení, na účet povinného, jehož číslo je uvedeno v potvrzení, toliko nepostižitelné příjmy, o čemž musí být poučen ve vyplňovaném formuláři. Povinný předá formulář potvrzení exekutorskému úřadu (musí se jednat o exekutorský úřad, jehož exekuce aktuálně na účtu probíhá) a požádá o vydání oznámení dle § 304d odst. 3 OSŘ. K zdárnému průběhu celé operace by si povinný měl nejprve v peněžním ústavu zjistit, která exekuce je na účtu aktuálně vedena. Body 2 a 3 mohou být splněny ze strany povinného i tím, že tento požádá soudního exekutora, aby potvrzení od dlužníka z chráněného příjmu vyžádal. Poté musí exekutorský úřad bez zbytečného odkladu vyhotovit oznámení v souladu s § 304d odst. 3 OSŘ a toto doručit peněžnímu ústavu. Povinný musí požádat peněžní ústav o zřízení chráněného účtu, přičemž peněžní ústav může s povinným uzavřít smlouvu ještě před doručením oznámení dle § 304d odst. 3 OSŘ, nicméně s výhradou, že takový účet zřídí až po doručení tohoto oznámení. Povinný musí učinit prohlášení, které je součástí žádosti, že v jeho prospěch není v den podání žádosti veden žádný chráněný účet. Pokud by peněžní ústav zjistil, že prohlášení povinného se nezakládá na pravdě, musí o tom učinit oznámení do 7 dnů od okamžiku, kdy takovou skutečnost zjistil, přičemž toto oznámení zasílá všem soudním exekutorům, kteří aktuálně vymáhají pohledávku za povinným. Je-li chráněný účet zřízen, peněžní ústav jej označí jedinečným způsobem tak, aby bylo zřejmé, že jde o chráněný účet. Zřízení chráněného účtu oznámí peněžní ústav soudním exekutorům, kteří vydali dosud nerealizované exekuční příkazy. Peněžní ústav na chráněný účet převádí následující pracovní den po jeho zřízení nevyplacené peněžní prostředky z trojnásobku životního minima (§ 304b odst. 1 OSŘ). Peněžní ústav převádí na chráněný účet peněžní prostředky, které byly po zřízení chráněného účtu připsány na původní účet. Bude-li exekuce přikázáním pohledávky z téhož účtu vedena na základě více exekučních příkazů k vydobytí více pohledávek, vztahují se pravidla vedení chráněného účtu na všechny další exekuce, které zde byly vedeny na účet v době, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno první oznámení soudního exekutora dle § 304d odst. 3 OSŘ o chráněném příjmu a současně se bude vztahovat i na další exekuce, jejichž exekuční příkazy dojdou peněžnímu ústavu na původní účet do doby, než chráněný účet zanikne. K zániku chráněného účtu pak v souladu s § 304e odst. 2 OSŘ dochází za situace, kdy byl zrušen původní účet, na něhož je chráněný účet takto navázán nebo přestala-li být na původní účet vedena jakákoliv exekuce (a to i podle jiných předpisů) anebo na základě dohody peněžního ústavu a povinného o zániku závazku ze smlouvy o chráněném účtu. Poruší-li dlužník z chráněného příjmu povinnost dle § 304d odst. 2 OSŘ a na chráněný účet si nechá zasílat i jiné než chráněné příjmy, má oprávněný možnost domáhat se poddlužnickou žalobou, aby mu dlužník z chráněného příjmu zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby dlužník z chráněného příjmu tuto povinnost splnil. Jelikož je problematika chráněného příjmu značně komplikovaná, vyžaduje, aby byl o ní povinný náležitě poučen v exekučním příkazu – k tomu srov. § 304e odst. 4 OSŘ. Je také otázkou, zda tato právní úprava k něčemu podstatnému napomůže a nepřispěje spíše k dalším komplikacím v rámci již tak složitého a nepřehledného exekučního řízení.

Zákon obsahuje i obranné mechanismy proti možnému zneužití tohoto chráněného účtu. Má-li povinný více chráněných účtů, rozhoduje soud, který z těchto účtů zůstane účtem chráněným. Je to také soud, kdo může dle § 304e odst. 1 OSŘ rozhodnout o tom, že účet není chráněný, pakliže by vyšlo najevo, že povinný uvedl v prohlášení k peněžnímu ústavu při zřízení tohoto účtu úmyslně nepravdivé údaje o dlužníku z chráněného účtu. I když tedy zákonodárce avizoval, že právní úprava tohoto chráněného účtu bude představovat pro zaměstnavatele snížení administrativní zátěže, s přihlédnutím k již uvedenému lze konstatovat spíše opak původně slibovaného. Zákonodárci – nakonec nejen v tomto případě – schválili právní normu, která je velmi složitá a svým způsobem i riziková a nedokonalá. Asi nejen toto pak bude důvodem, že o tento chráněný účet není v praxi příliš velký zájem.

     Exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než z účtu

V případě exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než z účtu dle § 312 až 316 OSŘ je její podstatou inkaso plnění z pohledávky od osoby, která je dlužníkem povinného (poddlužníkem). Ve své podstatě tak soudní exekutor inkasuje pohledávky povinného a z výtěžku uspokojuje pohledávky, které jsou takto vymáhány exekucí. Přitom splatnost přikazované pohledávky není podmínkou pro nařízení exekuce, nicméně poddlužník není povinen na svůj dluh plnit před splatností. Pakliže se to jeví jako účelné, může soudní exekutor nařídit prodej pohledávky povinného za poddlužníkem v dražbě. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 78/­2016 rozebíral Nejvyšší soud právní režim finančních prostředků v advokátní úschově. Kromě jiného přitom dospěl k názoru, že povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je (nestanoví-li jinak – šířeji – smlouva o běžném (úschovním) účtu advokát (nikoli složitel). Pokud je vedena exekuce na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele (z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do bankovní úschovy) exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky. Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.

     Souběh exekuce a zástavního práva nebo zajišťovacího převodu

V ust. § 314c OSŘ je řešen souběh exekuce a zástavního práva nebo zajišťovacího převodu. Nevyplatil-li poddlužník postiženou pohledávku a její příslušenství oprávněnému, a byla-li postižená pohledávka, ohledně které je vedena exekuce, již judikována, nemůže oprávněný ohledně ní podat poddlužnickou žalobu, ale může přímo na základě exekučního titulu vydaného ve prospěch povinného podat proti poddlužníkovi návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuční návrh), ve kterém přechod práva z exekučního titulu z povinného na oprávněného prokazuje podle ust. § 256 odst. 2 OSŘ usnesením soudu o nařízení výkonu rozhodnutí (exekučním příkazem) přikázáním pohledávky obsažené v exekučním titulu nebo může v probíhajícím exekučním řízení navrhnout postup dle ust. § 107a OSŘ – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4310/­2019. Oprávněný však současně s tím nese odpovědnost za škodu způsobenou povinnému případnou nečinností (§ 315 OSŘ).

Zákonodárce zakládá koncepci, podle níž lze některé pohledávky postihnout pouze v omezeném rozsahu, tj. 2/5, resp. 3/5 (k uspokojení vymáhané pohledávky uvedené v § 279 odst. 2 OSŘ), a to pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti (§ 318 OSŘ), a pohledávky autorské odměny, pohledávky z práv výkonných umělců a práv původců předmětů průmyslového vlastnictví (§ 319 OSŘ), pakliže je povinným autor, umělec nebo původce. Toto výše uvedené omezení se však neuplatní tehdy, je-li povinným jiná osoba, které má být pohledávka vyplacena. Pro účely tohoto zákona se v souladu s § 319 odst. 2 OSŘ rozumí ochrannou organizací tzv. kolektivní správce dle § 97 zákona, který má v rámci exekučního řízení postavení poddlužníka.

V rámci tohoto způsobu exekuce lze postihnout i tzv. jiná majetková práva, tj. postižení účasti (podílu) povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu (není-li tento podíl představován cenným papírem) a jakékoliv jiné právo, které má majetkovou hodnotu, není osobní povahy a může být převedeno na jiného (např. právo na dodání věci).

Bude-li exekucí postihována účast povinného ve veřejné obchodní společnosti nebo jako komplementáře v komanditní společnosti v souladu s § 320a OSŘ, bude taková exekuce dopadat na pohledávku povinného z práva na vypořádání (pakliže nařízením exekuce dochází k zániku jeho účasti ve společnosti – viz § 119, § 113 odst. 2, § 127 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) anebo pohledávku z práva na podíl na likvidačním zůstatku (dochází-li v důsledku nařízení exekuce k zániku veřejné obchodní společnosti či komanditní společnosti – viz § 113 odst. 1 písm. g) a odst. 2, § 119 a 127 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Při provádění exekuce bude přiměřeně postupováno podle ustanovení zákona a OSŘ použitelných pro exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky a stejně bude postupováno i v případě exekuce, která postihuje nepřevoditelný podíl povinného ve společnosti s ručením omezeným, nepřevoditelný podíl komandisty v komanditní společnosti anebo nepřevoditelný družstevní podíl, kdy takto v souladu s § 320ab odst. 8 OSŘ exekuce postihuje pohledávku z práva na vypořádání. Dojde-li k pravomocnému zastavení exekuce, obnovuje se účast povinného ve společnosti, pokud existuje a pokud dohoda všech společníků či společenská smlouva neurčí jinak (přitom platí, že již vyplacený vypořádací podíl musí společník s obnovenou účastí ve společnosti nahradit – viz § 114 a § 128 zákona o obchodních korporacích).

     Převoditelnost podílu v komanditní společnost

Ohledně problematiky spojené s převoditelností podílu v komanditní společnosti platí, že se přiměřeně řídí ustanoveními upravujícími převoditelnost podílu ve společnosti s ručením omezeným. V § 207 až 210 zákona o obchodních korporacích je pak upravena převoditelnost podílu ve společnosti s ručením omezeným. V § 599 až 601 zákona o obchodních korporacích je upravena převoditelnost družstevního podílu.

 Omezeně převoditelné podíly (podíl povinného ve společnosti s ručením omezeným, podíl povinného jako komandisty v komanditní společnosti a členský podíl v družstvu) budou v rámci exekuce zpeněženy dražbou dle § 320aa a § 320ab OSŘ. Je-li s družstevním podílem spojeno právo na užívání bytu, postupuje se přiměřeně jako při prodeji nemovité věci, jinak bude uplatňován obdobný postup jako v případě prodeje movité věci. Dochází-li k zániku členství povinného v družstvu, zaniká i členství jeho manžela – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 460/­2005. Bude-li takový družstevní podíl převoditelný jen v omezeném rozsahu, může být příklep v dražbě udělen jen tomu, kdo splňuje požadavky stanovené zákonem, společenskou smlouvou, popř. stanovami pro nabytí takového podílu – viz § 320ab odst. 5 OSŘ. Přednostní právo na udělení příklepu pak má v souladu s § 320ab odst. 4 OSŘ společník dotčené obchodní společnosti nebo člen dotčeného družstva, pakliže na dražbě podílu učinil stejné nejvyšší podání s jinými dražiteli. V případě, že se nepodaří podíl prodat ani v opakované dražbě, je nutno postupovat v souladu s § 320ab odst. 8 OSŘ. Doručením vyrozumění o neúspěšné opakované dražbě obchodní společnosti nebo družstvu pak dochází k zániku účasti povinného v dotčené obchodní společnosti nebo družstvu.

Je-li podíl společníka v obchodní společnosti představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, nebo jsou-li práva společníka spojena s cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, lze provést exekuci prodejem movitých věcí a nelze aplikovat exekuci postižením jiných majetkových práv.

Pokud jde o exekuci patentu, průmyslového vzoru, ochranné známky a souvisejících licencí, pak se jedná o exekuci, která stojí na pomezí mezi exekucí jiného majetkového práva a exekucí movité věci. Jedná se o postih nehmotné movité věci. V souladu s § 64 zákona lze takovou exekuci vést ohledně patentů na vynálezy dle zákona č. 527/­1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, průmyslové vzory dle zákona č. 207/­2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, na ochranné známky dle zákona č. 441/­2003 Sb., o ochranných známkách. Dojde-li v rámci výkonu takové exekuce k odebrání patentové listiny, osvědčení o zápisu průmyslových vzorů a dalších, bude exekutor při této činnosti postupovat přiměřeně dle § 345 až 347 OSŘ. Bude-li taková exekuce úspěšně završena, bude v jejím finále prodán patent, průmyslový vzor anebo ochranná známka v dražbě dle § 323 až 332 OSŘ. Vzhledem k tomu, že exekuční postih licence dopadne na právo povinného vůči třetí osobě na cenu licence, je nezbytné postupovat obdobně jako při exekuci přikázáním jiných peněžitých pohledávek v souladu s ust. § 312 až 316 OSŘ, přičemž v rámci takové exekuce nedojde k převodu licence na jinou osobu. Exekucí jsou takto postižitelné jak licence poskytnuté povinným dobrovolně, tak i licence, k jejichž poskytnutí došlo ex lege, jelikož právo povinného na cenu licence není její nucenou povahou dotčeno – k tomu srov. § 19 odst. 3 a § 20 odst. 7 zákona č. 527/­1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích.

Díl 3

Exekuce správou nemovité věci

§ 65a

Náklady exekuce se uspokojují jako náklady správy nemovité věci ve skupině uvedené v § 320h odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.

komentář k § 65a

Zákon počítá s tím, že v souvislosti s vedením exekuce budou exekutorovi vznikat též náklady. V tomto případě se jedná o výdaje vynaložené na správu nemovitých věcí. K zajištění efektivity této exekuce je přitom nezbytné, aby příjmy, které takto soudní exekutor od dlužníků povinného získá, byly vždy podstatně vyšší než výdaje na její správu. To je ostatně základní podmínka pro to, aby mohla být přiměřeně uspokojována peněžitá pohledávka oprávněného a takový výtěžek bude vyplácen oprávněnému, není-li zde jiná dohoda, jednou za 3 měsíce. Výdaje související s touto exekucí pak budou v souladu s § 320h OSŘ hrazeny v následujícím pořadí : nejdříve náklady správy nemovité věci vzniklé státu, poté odměna správce a jeho hotových výdajů, následně plnění, která vyplývají z pojistných smluv a ze smluv, kterými jsou zajištěny dodávky služeb spojených s užíváním a správou nemovité věci. Poté by mělo dojít k úhradě nákladů na udržování a nutné opravy nemovité věci, náklady řízení týkající se nemovité věci a daň z nemovitých věcí za dobu, po kterou trvala správa nemovité věci. Novela zákona č. 286/2021 Sb. oproti tomuto stanovenému pořadí výslovně zavedla, že správcova odměna a jeho hotové výdaje budou uhrazeny poté, co budou uhrazeny náklady správy nemovité věci vzniklé státu. V souladu s § 374a OSŘ je Ministerstvo spravedlnosti zavázáno k vydání vyhlášky, kterou má dojít ke stanovení výše odměna správců závodu, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů a výši odměny správců nemovité věci, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů. Již zmíněná novela zákona výslovně stanovila, že náklady exekuce jsou uspokojovány v první skupině jako náklady správy nemovité věci.

Díl 4

Exekuce prodejem movitých
a nemovitých věcí

§ 66

(1) Zjistí-li exekutor, že ke dni vydání exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí není proti povinnému, který je fyzickou osobou, vedena exekuce prodejem movitých věcí, sepíše všechny movité věci, kterých se může týkat exekuce prodejem movitých věcí podle občanského soudního řádu. Zjistí-li exekutor z rejstříku zahájených exekucí, že proti povinnému již je vedena exekuce prodejem movitých věcí, může povinnému a exekutorovi, který vede tuto exekuci, doručit exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí; § 325 odst. 1 občanského soudního řádu se nepoužije. Věta druhá se použije přiměřeně, zjistí-li exekutor, že movité věci povinného již byly sepsány jinak. Na doručení exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí v řízení podle věty druhé povinnému se hledí jako na sepsání věci, která byla sepsána v exekučním řízení podle věty první.

(2) Do skončení exekuce podle odstavce 1 věty první jiný exekutor exekuci prodejem movitých věcí vůči povinnému, který je fyzickou osobou a proti němuž je vedena exekuce podle odstavce 1 věty první, neprovádí, movité věci nesepisuje ani nezajišťuje. Po skončení exekuce podle odstavce 1 věty první může být ohledně movitých věcí, kterých se může týkat exekuce prodejem movitých věcí podle občanského soudního řádu, prováděna proti témuž povinnému, který je fyzickou osobou, zároveň pouze jedna exekuce prodejem movitých věcí podle odstavce 1 věty druhé až čtvrté.

(3) Odstavce 1 a 2 se nepoužijí,

a)  jde-li o exekuci podle § 67 odst. 2, nebo

b)  jde-li o exekuci vedenou po skončení odkladu exekuce podle § 54 odst. 9.

(4) Exekutor může i bez návrhu oprávněného zajistit movité věci, které sepsal, je-li to účelné a je-li zde obava z jejich poškození nebo ztráty. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele. Zajistit nelze nosič dat, na němž povinný pořídil záznam průběhu soupisu movitých věcí.

(5) K exekuci prodejem nemovité věci povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitá věc je ve vlastnictví povinného.

(6) Ustanovení § 329 odst. 1 věty druhé a § 336h odst. 4 občanského soudního řádu platí obdobně pro exekutory a zaměstnance exekutorských úřadů.

(7) Nepostačuje-li k úhradě dluhů podle § 336n odst. 1 občanského soudního řádu složená jistota, exekutor na základě vykonatelného usnesení podle § 336n odst. 2 občanského soudního řádu bez návrhu zahájí exekuční řízení na majetek vydražitele.

(8) Při oceňování nemovité věci, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitou věcí spojených se použije obvyklá cena podle zvláštního právního předpisu18).

(9) Povinnost podle § 328a odst. 1 občanského soudního řádu je splněna vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední desce exekutora a exekučního soudu; vedle tohoto zveřejnění může exekutor nabídku uveřejnit prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků nebo veřejně přístupné počítačové sítě. Povinnost nabídky se vztahuje na instituce, jejichž zřizovatelem je stát nebo obec.

(10) Náklady exekuce se uspokojují jako náklady prodeje movitých věcí podle občanského soudního řádu nebo jako pohledávky nákladů řízení ve skupině uvedené v § 337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

§ 67

Zvláštní ustanovení o exekuci prodejem
movitých věcí

(1) Exekuce prodejem movitých věcí se může týkat pouze věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela a jejichž počet nebo hodnota neodpovídá obvyklým majetkovým poměrům,

a)  má-li povinný nárok na výplatu starobního důchodu ve výši nepřesahující základní sazbu minimální mzdy za měsíc pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin podle právních předpisů upravujících minimální mzdu,

b)  je-li povinný invalidní ve druhém nebo třetím stupni podle zákona o důchodovém pojištění, nebo

c)  je-li v exekuci vymáhána pohledávka vzniklá před dosažením 18 let věku povinného.

(2) Odstavec 1 se nepoužije

a)  v exekuci, v níž je vymáhána pohledávka na výživném, pohledávka za náhradní výživné podle jiného zákona, pohledávka náhrady újmy způsobené ublížením na zdraví, pohledávka náhrady újmy způsobené trestným činem nebo přestupkem nebo pohledávka náhrady újmy způsobené úmyslným protiprávním jednáním,

b)  jde-li o soupis podle § 327a občanského soudního řádu,

c)  jde-li o věci, které má oprávněný u sebe nebo k nimž má oprávněný nebo další věřitel povinného zástavní právo, zajišťovací převod práva nebo zadržovací právo,

d)  věci ušlé z dlužníkova majetku neúčinným právním jednáním a věci, které dlužník zatajil nebo zcizil v rozporu s § 44a odst. 1,

e)  jde-li o prodej věcí podle § 342 občanského soudního řádu, nebo

f)  jde-li o věci, jejichž prodej navrhne povinný.

§ 68

Vyškrtnutí věci ze soupisu

(1) Ten, jemuž svědčí právo k věci, které nepřipouští exekuci (dále jen „navrhovatel“) může podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Návrh lze podat do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci, a to u exekutora, který věc pojal do soupisu. Opožděný návrh exekutor odmítne.

(2) O návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu rozhodne exekutor do 15 dnů od jeho doručení. Nebyl-li návrh odmítnut pro opožděnost, rozhodne exekutor o návrhu na základě znaleckých posudků, zpráv a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářských nebo exekutorských zápisů a jiných listin, předložených navrhovatelem společně s návrhem.

(3) Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, souhlasí-li s tím oprávněný. Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, pokud během exekuce vyjde najevo, že povinnému nepatří či patřit nemůže.

(4) Žalobu na vyloučení věci podle § 267 občanského soudního řádu může navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. O tom musí být navrhovatel exekutorem poučen. Od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí lhůty podle věty první a po dobu řízení o žalobě nelze sepsané movité věci prodat.

(5) Shledá-li exekutor pravděpodobným tvrzení osoby přítomné při soupisu, že věc je ve vlastnictví třetí osoby, bezodkladně tuto třetí osobu písemně uvědomí o provedení soupisu a poučí ji o právu podat návrh podle odstavce 1.

(6) K žádosti osoby, která tvrdí, že věc pojatá do soupisu je v jejím vlastnictví, exekutor sdělí údaje potřebné k uplatnění práva podle odstavce 1.

(7) Byla-li věc zajištěná podle § 66 odst. 4 vyškrtnuta ze soupisu nebo vyloučena z výkonu rozhodnutí, exekutor věc bez zbytečného odkladu předá navrhovateli na místě, kde ji zajistil, nedohodne-li se s navrhovatelem jinak. Neposkytne-li navrhovatel exekutorovi potřebnou součinnost při předávání věci, věc se navrhovateli předá v sídle exekutora.

komentář k § 66 až 68

Pro celou tuto problematiku je nutno předem uvést, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vychází z § 321 až 334a OSŘ. Prodej nemovitých věcí pak vychází z ust. § 321 a 322 až 337h. Bude-li věc zpeněžována jako zástava, postupuje se dle § 338a OSŘ. V rámci výkonu exekuce může rovněž dojít ke zpeněžení spoluvlastnického podílu na věci dle § 338 OSŘ.

     Vymezení věcí podnikatele, které nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti

V ust. § 321 a § 322 OSŘ dochází k vymezení věcí podnikatele, které tento nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Tento princip neplatí tehdy, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky, která je tímto zástavním právem zajištěna. Přitom platí, že na návrh oprávněného mohou být v exekuci zpeněženy i věci uváděné v § 322 OSŘ, byly-li nabyty povinným z majetkového prospěchu získaného úmyslným trestným činem, jímž byl poškozen oprávněný. V případě věcí, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané dle § 47 a § 79c trestního řádu, lze v rámci výkonu exekuce s takovou věcí nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. Takový souhlas pak není nutný, je-li takto vymáhána pohledávka státu. Třeba dodat, že i po vydání exekučního příkazu může povinný zpeněžit majetek nebo jednotlivé součásti takového majetku za účelem uspokojení vymáhaných pohledávek, jak ostatně plyne i z § 44a odst. 4 zákona.

Bude-li prováděna exekuce prodejem movité věci, k jejímuž využití slouží věc v přídatném spoluvlastnictví (§ 1223 občanského zákoníku), pak se taková exekuce vztahuje i na podíl na této věci v přídatném spoluvlastnictví.

     Soupis movitých věcí

Soupis movitých věcí, který probíhá buď na místě samém nebo jako tzv. jiný soupis, je pak klíčovým úkonem samotné exekuce prodejem movitých věcí. Při výkonu této exekuce se povinnému doručuje exekuční příkaz až při soupisu, resp. po jeho provedení (nebude-li např. povinný přítomen). Dále přitom platí, že jiný soupis dle § 327a OSŘ bude nutno použít pro sepsání věci, která je vedena v zákonem stanovené evidenci, např. v případě plavidla dle plavebního rejstříku, který je upraven zákonem č. 114/­1995 Sb. Takový soupis se provádí na základě údajů zjištěných z příslušné evidence a po právní moci exekučního příkazu je povinný vyzván k vydání této sepsané věci soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor následně zajistí sepsané věci (jejich úschovu) buď z vlastního rozhodnutí anebo na návrh oprávněného (byla-li složena záloha na předpokládané náklady). Pokud si povinný pořídil záznam průběhu tohoto soupisu pro účely dokumentace na nosič dat, nelze takový nosič zajistit soudním exekutorem, jak ostatně plyne z § 66 odst. 1 zákona a § 327 OSŘ. Rozhodne-li se soudní exekutor nezajištěné movité věci ponechat na místě soupisu, musí je viditelně a vhodně označit – k tomu srov. § 327 OSŘ.

Tvrdí-li osoba přítomná při soupisu, že věc pojatá do soupisu je ve vlastnictví třetí osoby (tj. osoby odlišné od povinného), pak je povinností soudního exekutora tuto osobu písemně uvědomit o provedení soupisu a současně ji poučit o možnosti podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem takto sepsané věci, se může nejprve domáhat vyškrtnutí věci ze soupisu, když toto své právo k věci musí prokázat. Poté, co mu soudní exekutor svým rozhodnutím ohledně takto jím podaného návrhu nevyhoví, má taková osoba právo podat tzv. vylučovací žalobu dle § 267 OSŘ. Třeba dodat, že předchozí podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu dle § 68 zákona není podmínkou přípustnosti nebo úspěšnosti takové žaloby – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 418/­2012. Dokud není rozhodnuto ve věci této žaloby, nesmí soudní exekutor tyto věci zpeněžit.

Jakmile nabude právní moci exekuční příkaz na prodej movitých věcí, následuje určení rozhodné ceny sepsaných věcí dle § 328 OSŘ a vyhlášky č. 418/­2001 Sb. v platném znění. Dále dochází ke zveřejnění nabídky prodeje sepsaných věcí významné umělecké, kulturní a historické hodnoty příslušným institucím.

V případě drahých kovů, tj. světově obchodovatelného zlata, cizí měny, cenných papírů, listin nesoucích právo na vyplacení dlužné částky a věcí se rychle kazících dochází ke zvláštnímu způsobu zpeněžení postupem dle § 326b a § 333 a násl. OSŘ.

     Dražba

Důležité

     Platí, že sepsané věci, s výjimkou věcí zpeněžovaných zvláštními postupy (k tomu srov. § 326b, § 328a, § 333 až 334a OSŘ) jsou prodány v dražbě, přičemž značný počet dražeb se nyní realizuje elektronicky prostřednictvím internetu. K samotnému oznámení dražebního roku dochází dražební vyhláškou, která obsahuje stanovené náležitosti a musí být oznámena zákonem stanoveným způsobem. Odvolání do dražební vyhlášky není přípustné. Věřitele je současně třeba upozornit, že jejich vymahatelné nebo zajištěné pohledávky, pro které nebyla exekuce nařízena, mohou být při rozvrhu výtěžku dražby uspokojeny jen tehdy, pakliže je tito věřitelé řádně a včas přihlásí.

Pokud jde o samotné podání v rámci dražby, nutno připomenout, že 1/3 rozhodné ceny činí nejnižší podání, přičemž výsledná cena dosažená dražbou není takto omezena. Zákonodárce výslovně stanovil, které osoby nemohou dražit (viz § 66 odst. 3 zákona a § 329 odst. 1 OSŘ). V § 329 – 330 OSŘ je upraven postup při tzv. opětovné dražbě a při určení vydražitele, pro elektronickou dražbu postup vyplývá z § 330a OSŘ a vyhlášky č. 418/­2001 Sb. Je-li vydražitelem zaplaceno nejvyšší podání řádně a včas, přechází na něj vlastnické právo k vydražené věci (souboru věcí), a to s právními účinky k okamžiku udělení příklepu. Současně s tím je soudní exekutor povinen vydat vydražiteli o této skutečnosti na jeho žádost potvrzení, s výjimkou dražby cenných papírů. U listinných cenných papírů na řad a na jméno musí soudní exekutor ještě na rubu nebo na přívěsku vyznačit přechod vlastnictví, jak plyne z § 329a OSŘ. Zástavní a zadržovací práva a další práva váznoucí na věci pak zanikají přechodem vlastnictví na vydražitele.

Důležité

     Nenajde-li se pro dražené věci vydražitel anebo vydražitel řádně a včas neuhradí své nejvyšší podání (v takovém případě pak též odpovídá za náklady opětovné, resp. další dražby a za vzniklou škodu) anebo si vydražitel vydraženou věc nepřevezme do 1 měsíce od doplacení nejvyššího podání, musí být nařízena opětovná dražba (§ 330 OSŘ). Pokud by vydražitel nesplnil povinnost doplatit nejvyšší podání, které nepřesahuje limit pro platby v hotovosti a činí v současné době 270 000 Kč v rámci jednoho kalendářního dne, ihned na místě po skončení dražby není nařizována opětovná dražba, nýbrž se věc bezprostředně poté draží znovu bez jeho účasti, jak plyne z § 329 odst. 3 OSŘ. Přitom vydražitel odpovídá za způsobenou ­škodu.

Je-li v rámci exekuce prodejem movitých věcí dosaženo výtěžku zpeněžení movité věci, musí být proveden rozvrh výtěžku. Tento rozvrh se provádí podle § 331 až 332 OSŘ a v rámci tohoto rozvrhu musí být pamatováno i na odvedení příslušné DPH (k tomu srov. § 108 odst. 4 zákona č. 235/­2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a § 331 odst. 1 OSŘ). Nutno reflektovat, že v některých případech nuceného prodeje věcí se na základě již uvedeného zákona č. 235/­2004 Sb. uplatní tzv. režim přenesení daňové povinnosti, což znamená, že DPH odvádí plátce, který tuto věc vydražil. (Podrobnější informace k této problematice lze získat na www.financnisprava.cz). Hodí se ještě dodat, že nakládání s věcmi, které byly vyřazeny ze soupisu, nebo které se takto nepodařilo zpeněžit ani v rámci opětovné dražby, se řídí ust. § 330 odst. 4 a 5 OSŘ.

Ohledně problematiky exekuce prodejem nemovitých věcí nutno zdůraznit, že je přípustná jen ohledně těch věcí, u nichž bude zákonem stanoveným způsobem (nejlépe na základě výpisu z katastru nemovitostí) doloženo, že tyto věci vlastní či spoluvlastní povinný, jak ostatně plyne i z § 66 odst. 5 zákona. Exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí musí kromě náležitostí stanovených tímto zákonem obsahovat též náležitosti stanovené v § 335b OSŘ. V rámci výkonu této exekuce platí, že exekuce se vztahuje na nemovitou věc se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, přičemž toto platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím věci nemovité. Půjde-li o exekuci prodejem nemovité věci, k jejímuž využití slouží věc v přídatném spoluvlastnictví dle § 1223 občanského zákoníku, vztahuje se taková exekuce i na podíl na této věci v přídatném spoluvlastnictví.

V rámci výkonu této exekuce hraje významnou roli soudním exekutorem jmenovaný znalec, který po právní moci exekučního příkazu určí obvyklou cenu nemovité věci v souladu se zákonem č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku. Ke stanovení nejen výsledné ceny nemovité věci a jejího příslušenství, ale též i k určení věcných břemen, výměnků a nájemních, pachtovních či předkupních práv, která prodejem v dražbě nezanikají, popř. bude rozhodnuto o zániku těchto práv, je vydáváno usnesení o ceně dle § 336a OSŘ. Dnem, kterým se stane vydražitel nebo předražitel vlastníkem vydražené nemovité věci, zanikají práva uvedená v § 336l odst. 5 OSŘ, tj. např. právo odpovídající věcnému břemeni, výměnek, nájemní právo apod. Hodí se připomenout, že zemědělský pacht neuvedený v dražební vyhlášce nebo takto neoznámený soudním exekutorem po zahájení dražebního jednání zaniká koncem pachtovního roku, přičemž soudní exekutor by měl potvrdit, která věcná nebo jiná práva zapsaná v katastru nemovitostí váznoucí na nemovité věci zanikla a která i nadále působí proti vydražiteli, popř. předražiteli.

Důležité

     Koncepce zákona umožňuje, aby se nemovitá věc prodala i v elektronické dražbě. V takovém případě musí dražební vyhláška obsahovat náležitosti dle § 336b OSŘ a bude doručována postupem dle § 336c OSŘ. Odvolání do této vyhlášky není přípustné. Samotné nejnižší dražební podání pak představuje 2/3 výsledné ceny (přičemž při každé další dražbě téže věci klesá, nejdříve na 50 %, pak na 40 %, 30 % a 25 %.

Nepodařilo-li se nemovitou věc prodat ani při páté dražbě, bude nutno takovou exekuci zastavit v souladu s § 55 odst. 4 a 5 zákona a § 336m OSŘ. Nezbytnou součástí dražební vyhlášky musí být i upozornění a poučení uvedená v § 336b odst. 4 OSŘ. Jedná se jak o poučení adresované věřitelům povinného o tom, že svého uspokojení se mohou domáhat jen tehdy, jestliže své nároky přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání, ale i o tom, že k přihláškám, v nichž výše pohledávky nebo jejího příslušenství nebude uvedena, se nepřihlíží. Vedle toho platí, že věřitel je povinen bez zbytečného odkladu oznámit soudnímu exekutorovi změny v již podané přihlášce a pokud tak neučiní, odpovídá za škodu tím způsobenou – k tomu srov. § 336f odst. 5 OSŘ. Kromě toho oprávněného, další oprávněné i další věřitele a povinného soudní exekutor poučí o tom, že mohou popřít přihlášené pohledávky, a to nejpozději do 15 dnů ode dne zveřejnění oznámení o přihlášených pohledávkách dle § 336p odst. 1 OSŘ, popř. v téže lhůtě žádat, aby k rozvržení rozdělované podstaty bylo nařízeno jednání. Dále je poučí, že k námitkám a žádosti o jednání učiněným později nebude přihlíženo. O popřených pohledávkách, na které připadá část výtěžku zpeněžení, soudní exekutor rozhodne v usnesení o rozvrhu, pakliže je to možné bez dokazování, jinak vyzve dotčené věřitele, aby podali návrh dle § 267a odst. 1 OSŘ a po právní moci rozhodnutí o tomto návrhu provádí dodatečný rozvrh výtěžku. Soudní exekutor dále poučí dražitele o tom, zda je přípustné, aby nejvyšší podání bylo doplaceno úvěrem se zřízením zástavního práva na vydražené nemovité věci – k tomu srov. § 336j odst. 2, § 336l odst. 4 a § 336m odst. 2 OSŘ. Současně soudní exekutor poučí osoby, které mají k nemovité věci předkupní právo, že ho mohou uplatnit jen v dražbě jako dražitelé a že udělením příklepu předkupní právo nebo výhrada zpětné koupě zanikají, nejde-li o předkupní právo stavebníka k pozemku nebo vlastníka pozemku k právu stavby (§ 1254 občanského zákoníku), předkupní právo vlastníka stavby k pozemku a vlastníka pozemku ke stavbě (§ 3056 občanského zákoníku) nebo zákonné předkupní právo (např. §§ 1124, 1125 či 1187 občanského zákoníku), která udělením příklepu takto nezanikají.

V dražební vyhlášce musí soudní exekutor dále upozornit, že pozemek, na který se vztahuje nařízení výkonu rozhodnutí, je zatížen právem stavby, pokud je toto právo zapsáno v katastru nemovitostí.

Chce-li aktivně k tomu legitimovaná osoba uplatnit právo nepřipouštějící dražbu (viz § 267 OSŘ), musí tak učinit u exekučního soudu nejpozději do zahájení dražebního jednání. V důsledku toho soudní exekutor dražbu věci odročí až do rozhodnutí o žalobě. Kdo hodlá uplatnit při dražbě své předkupní právo nebo výhradu zpětné koupě, musí je soudnímu exekutorovi prokázat nejpozději před zahájením dražebního jednání, jak ostatně plyne i z § 336e OSŘ.

V souvislosti se samotnou dražbou nutno ještě zmínit tzv. institut předražku, kdy platí, že nejvyšší dražební podání, na jehož základě je vydražiteli udělen příklep, může být při splnění podmínek uvedených v § 336ja OSŘ „přebito“ prostřednictvím tzv. „předražku“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 331/­2019 bylo konstatováno, že nesprávné poučení o možnosti nabídky předražku, tedy nesprávné uvedení předpokladů (podmínek) pro nabytí vlastnického práva, je vadou dražební vyhlášky a může mít vliv i na zákonnost rozhodnutí o udělení příklepu, protože dochází přinejmenším ke zkrácení takové osoby na jejích právech. Nabízený předražek pak vydražitel buď dorovná anebo soudní exekutor usnesení o příklepu zruší a nahradí je usnesením ve prospěch předražitele, popř. jednoho předražitele v souladu s § 336ja odst. 4 OSŘ.

 Samotné rozvrhové jednání se pak koná jen na žádost oprávněného, povinného, popř. některého z věřitelů. Jinak soudní exekutor provede rozvrh výtěžku zpeněžení bez jednání v souladu s § 336e a násl. OSŘ. K uspokojení samotných exekučních nákladů dochází z tohoto výtěžku přednostně. Pokud by vydražitel neuhradil své nejvyšší dražební podání a v důsledku toho muselo být nařízeno další dražební jednání, musí dojít k úhradě nákladů další dražby, vzniklé škody a případného rozdílu na nejvyšší dražební podání nového vydražitele. Není-li možno tyto pohledávky zcela uhradit ze složené jistoty, má exekutor možnost i bez návrhu zahájit exekuci na majetek tohoto vydražitele.

Zákon počítá jako jedním ze způsobů provedení exekuce také správou nemovité věci. Při provádění této exekuce postupuje soudní exekutor dle § 320f a 320h OSŘ, resp. podle § 320j OSŘ, jelikož tento zákon vlastní úpravu takové exekuce neobsahuje. Samotná exekuce pak spočívá v postupném umořování vymáhaných pohledávek z výtěžků pronájmu či pachtu nemovité věci patřící povinnému. Koncepce této exekuce nebrání tomu, aby totožná věc byla prodána v rámci exekuce. Samotné náklady exekuce se uspokojují jako náklady správy nemovité věci ve skupině uvedené v § 320h odst. 2 OSŘ.

V § 66 odst. 1 až 3 je promítnuta novela zákona č. 286/­2021 Sb., kterou byla zavedena v rámci zákona zvláštní úprava střetu exekucí prováděných soudními exekutory v případě exekuce prodejem movitých věcí povinného. Tato novela pak vyloučila aplikaci § 11 až 13 zákona č. 119/­2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů mezi exekucemi navzájem, nicméně dikce těchto ustanovení není příliš přesná a jednoznačná a je otázkou, nakolik nebude působit v aplikační praxi jisté komplikace. V souladu s odst. 1 je soudní exekutor povinen dříve, než vydá exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinného – fyzické osoby zjistit z rejstříku zahájených exekucí, zda je v něm evidován údaj o tom, že proti této osobě je vedena exekuce prodejem movitých věcí. Pokud rejstřík takový údaj neobsahuje, soudní exekutor vydá následně exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinného a poté přistoupí k jeho realizaci provedením pokusu o soupis věcí na místě samém anebo provede tzv. od stolu jiný soupis dle § 327a OSŘ. Pakliže by soudní exekutor z rejstříku zahájených exekucí naopak zjistil, že jiný soudní exekutor již před ním zahájil exekuci prodejem movitých věcí povinného – fyzické osoby a tato exekuce dosud není ukončena, popř. že byly sepsány movité věci, je exekutor oprávněn přistoupit k vydání exekučního příkazu prodejem movitých věcí povinného. Přitom však tento exekutor neprovádí soupis, nýbrž doručí tento exekuční příkaz nejenom účastníkům tohoto řízení, ale také soudnímu exekutorovi, který tuto exekuci prodejem movitých věcí povinného provádí. Jakmile je tento exekuční příkaz doručen tomuto soudnímu exekutorovi, považují se věci sepsané v první exekuci za sepsané v této další exekuci. Otázkou však zůstává, zda takový účinek nastává i tehdy, jestliže v době doručení tohoto exekučního příkazu první exekutor takto sepsané věci dosud neměl a k jejich soupisu došlo až následně. Koncepce vychází dále z toho, že další exekutor neprovádí exekuci, nesepisuje ani nezjišťuje movité věci až do skončení této první exekuce. Následně pak může být vedena jen jedna další exekuce prodejem movitých věcí povinného. Zákonodárce ovšem neurčil, o kterou exekuci se takto jedná, nicméně by se zřejmě mělo jednat o exekuci, jejíž exekuční příkaz byl soudnímu exekutorovi (který již v té době vedl exekuci prodejem movitých věcí) doručen v prvním pořadí. Je-li ukončena původní exekuce, avšak v rámci ní nedošlo k prodeji sepsaných věcí, považují se zřejmě takové věci za sepsané i pro účely další exekuce, jejíž exekuční příkaz byl doručen jako první v pořadí. Z odst. 3 plyne, že tato právní úprava střetu exekucí prodejem movitých věcí se nepoužije, jde-li o exekuci dle § 67 odst. 2 nebo jedná-li se o exekuci vedenou po skončení odkladu exekuce podle § 54 odst. 9 zákona.

V nově přečíslovaném odst. 10 je stanoveno, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce při exekuci prodejem nemovité věci bude uspokojena z rozvrhu rozdělované podstaty v první skupině dle § 337c odst. 1 písm. a) OSŘ a novelou zákona bylo dále upřesněno, že náklady exekuce při exekuci prodejem movitých věcí se uspokojí podle § 331 odst. 1 OSŘ tak, že nejprve jsou z výtěžku provedeny srážky na náklady a následně je zbytek výtěžku vyplacen oprávněnému.

§ 69

zrušen

§ 69a

zrušen

Díl 5

Exekuce postižením závodu

§ 70

(1) K exekuci postižením závodu nebo části závodu povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude doloženo, že závod nebo část závodu je majetkem povinného.

(2) Exekutor ustanoví v exekučním příkazu správce závodu.

(3) Ustanovení § 338u odst. 3 občanského soudního řádu se použije obdobně pro exekutory a zaměstnance exekutorských úřadů.

(4) Náklady exekuce se uspokojují jako pohledávky nákladů řízení ve skupině uvedené v § 338ze odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Na náklady exekuce při správě závodu se § 65a použije obdobně.

(5) Při oceňování závodu nebo jeho části se použije obvyklá cena podle zvláštního právního předpisu.¹⁸⁾

komentář k § 70

Problematika vážící se k exekuci postižením závodu je upravena v § 338f až § 338zo OSŘ a současně v § 16 vyhlášky č. 418/­2001 Sb. Prodej závodu, který je zástavou, která zajišťuje pohledávku, vychází z § 338zr OSŘ. Koncepce zákona vychází z toho, že touto exekucí lze postihnout třebas i jen část závodu, která tvoří samostatnou organizační složku (§ 338zp OSŘ). Nutno dodat, že jisté odchylky pak budou platit pro spoluvlastnický podíl povinného na závodu (§ 338zq) a prodej rodinného závodu podle § 700 a násl. občanského zákoníku (§ 338qa OSŘ).

Koncepce této exekuce je založena na tom, že v jejím rámci dochází ke jmenování správce, jenž má za úkol zejména posoudit a navrhnout, zda k uspokojení vymáhaných pohledávek takto postačuje správa závodu, která spočívá v postupném umořování vymáhaných pohledávek z výnosů provozu, popř. z nájmu, event. pachtu závodu anebo je nezbytné tento závod prodat. Je-li prováděna takováto exekuce, platí, že při jejím provádění přecházejí na vydražitele dluhy náležející k závodu, které nebyly uspokojeny při rozvrhu (včetně jejich zajištění). Je-li vydán exekuční příkaz na postižení závodu, dochází k odkladu provedení již dříve nařízených exekučních řízení (tj. soudní, daňové, event. správní exekuce) prodejem movitých a nemovitých věcí, které náležejí k tomuto závodu a dále též k odkladu vymáhání přikázáním jiných pohledávek, které rovněž náležejí k závodu (kromě pohledávek z účtu u peněžního ústavu).

Třeba ještě dodat, že jiná exekuční řízení zahájená až po nařízení této exekuce nelze provést a oprávnění z nich mohou své pohledávky v souladu s § 338zn OSŘ a zákonem č. 119/­2001 Sb. přihlásit do exekuce.

Pokud jde o uspokojení nákladů exekutora v rámci této exekuce, byla přijata koncepce, podle níž pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce při exekuci postižením závodu se v souladu se závěry judikatury uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině v souladu s § 338ze odst. 1 písm. a) OSŘ. Přitom dále platí, že náklady exekuce budou uspokojeny jako náklady při správě závodu první v pořadí před ostatními pohledávkami.

Při oceňování závodu nebo jeho části se použije obvyklá cena podle zvláštního právního předpisu. Je-li tak k ocenění závodu přibrán znalec, bude postupovat v souladu s dikcí zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku. Obvyklou cenou se pro tyto účely bude rozumět cena, které by bylo dosaženo při prodejích stejného, popř. obdobného závodu v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni provedení ocenění. Znalec přitom musí zvážit všechny další okolnosti, které mohou mít na takovou cenu vliv, avšak do její výše se nebudou promítat vlivy mimořádných okolností trhu, osobní poměry prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Určení této ceny je toliko podkladem pro stanovení nejnižšího podání, přičemž ani toto nemůže příliš vypovídat o tom, za kolik bude takový závod prodán příp. v dražbě.

§ 71

zrušen

Díl 6

Exekuce pozastavením řidičského
oprávnění

§ 71a

(1) Exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě anebo na zletilé dítě do 26 let věku, které se soustavně připravuje studiem na své budoucí povolání, nebo vymáhána pohledávka za náhradní výživné podle jiného zákona.

(2) Exekuční příkaz se doručí orgánu, který vede registr řidičů podle zvláštního právního předpisu³²⁾, oprávněnému a povinnému. Orgánu, který vede registr řidičů, nesmí být exekuční příkaz doručen dříve než povinnému.

(3) Dnem doručení exekučního příkazu povinnému se povinnému pozastavuje řidičské oprávnění udělené podle zvláštního právního předpisu32). Po dobu pozastavení řidičského oprávnění držitel řidičského oprávnění nesmí řídit motorová vozidla. Exekuční příkaz se povinnému doručuje do vlastních rukou.

(4) Exekutor zruší exekuční příkaz pozastavením řidičského oprávnění,

a)  prokáže-li povinný, že k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nezbytně potřebuje své řidičské oprávnění, nebo

b)  zaplatí-li povinný nedoplatek výživného na nezletilé dítě anebo na zletilé dítě do 26 let věku, které se soustavně připravuje studiem na své budoucí povolání,

c)  zaplatí-li povinný pohledávku za náhradní výživné podle jiného zákona.

Zrušení exekučního příkazu exekutor oznámí orgánu, který vede registr řidičů podle zvláštního právního předpisu³²⁾.

komentář k § 71a

V tomto ustanovení zákona je upravena exekuce pozastavením řidičského oprávnění. Princip této exekuce spočívá v tom, že je postavena na donucení povinného k úhradě nedoplatku na výživném.

V případě této exekuce hraje významnou roli registr řidičů, který je veden obcemi s rozšířenou působností.

Důležité

     Je-li prováděna tato exekuce, pak platí, že dnem doručení exekučního příkazu povinnému nastávají účinky pozastavení řidičského oprávnění. V důsledku toho je povinný nucen odevzdat řidičský průkaz, a to i za situace, kdy jej nezbytně potřebuje k vlastní výdělečné činnosti. Pokud by mu exekuční příkaz za takové situace bránil ve výkonu vlastní výdělečné činnosti, musí o tom soudnímu exekutorovi předložit náležité důkazy a požádat o zrušení exekučního příkazu. Bude-li soudní exekutor tyto argumenty povinného akceptovat, může dojít ke zrušení exekučního příkazu a k navrácení řidičského oprávnění povinnému. Rozhodne-li se povinný účinky vydaného exekučního příkazu ignorovat, může se dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 trestního zákoníku se všemi z toho plynoucími důsledky.

Díl 7

Uspokojení práv na nepeněžité plnění

§ 72

(1) Byl-li vydán exekuční příkaz k provedení prací a výkonů, které může vykonat i někdo jiný než povinný, postará se exekutor o to, aby práce, o které jde, provedl pro oprávněného někdo jiný, nedohodl-li se s oprávněným jinak.

(2) Pokuty uložené při provedení exekuce podle ustanovení § 351 občanského soudního řádu je povinný vždy povinen zaplatit na účet exekučního soudu. Uloženou pokutu vymůže exekutor bez návrhu v rámci exekučního řízení.

(3) Exekuci prováděnou podle § 351 občanského soudního řádu lze zastavit, a to i zčásti, pokud výše uložené pokuty neodpovídá vymáhané povinnosti či okolnostem případu.

komentář k § 72

Zákonodárce na tomto místě zákona upravuje problematiku uspokojení práv na nepeněžité plnění. Znamená to, že exekucí lze takto vymáhat též splnění povinností nepeněžité povahy, které jsou opřeny o exekuční titul. Při výkonu takové exekuce soudní exekutor postupuje přiměřeně dle § 339 až § 351a OSŘ. Exekuce na nepeněžitá plnění se uplatní zejména v případě vyklizení nemovité věci či místnosti dle § 340 až § 342 OSŘ, vydání nebo dodání věci oprávněnému dle § 345 až 347 OSŘ, prodeji společné věci a rozdělení výtěžku z něj mezi spoluvlastníky dle § 348 až 349 OSŘ, provedení prací a výkonů, které může provést i jiná osoba než povinný dle § 350 OSŘ, jiné nepeněžité povinnosti dle § 351 OSŘ, uvedení stavu do souladu s vykonávaným rozhodnutím, došlo-li ke změně následným nesplněním povinnosti na straně povinného dle § 351a OSŘ.

Byla-li exekučním titulem povinnému uložena povinnost k nepeněžitému plnění, tato povinnost byla povinným splněna buď dobrovolně anebo vynucena exekucí a teprve následně po takovém splnění této povinnosti povinný protiprávně nastolil stav, kdy zmíněná povinnost opět není splněna, lze zahájit exekuci za účelem obnovení předešlého stavu.

§ 73

zrušen

HLAVA V

ZŘÍZENÍ EXEKUTORSKÉHO ZÁSTAVNÍHO PRÁVA NA NEMOVITÝCH VĚCECH

§ 73a

(1) Exekuční řízení ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinného k zajištění pohledávky oprávněného se zahajuje na návrh. Exekuční návrh na zřízení exekutorského zástavního práva podává exekutorovi oprávněný.

(2) Týká-li se návrh na zřízení exekutorského zástavního práva nemovité věci, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, exekutor o jeho podání vyrozumí příslušný katastrální úřad. Exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva má účinky i proti osobám, které nabyly nemovitou věc po zápisu poznámky informující o podání návrhu na zřízení exekutorského zástavního práva.

(3) S vyrozuměním o zahájení exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva se povinnému nezasílá výzva podle § 46 odst. 6. Vyrozumění o zahájení exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva obsahuje namísto poučení podle § 37 odst. 5 a 6, § 44a odst. 1, § 54, § 87 odst. 2 poučení podle odstavců 10 a 11. Ustanovení § 35 odst. 6, § 35b odst. 1 písm. i) až m), § 37 odst. 5 až 7, § 43a odst. 3 věty druhé až čtvrté, § 44 odst. 1 věty čtvrté, § 44a, § 44c, § 47 odst. 6, § 50, § 54, § 55 odst. 6 až 12, § 58 až 72 se nepoužijí.

(4) Třetí osoby v rámci součinnosti sdělí exekutorovi údaje potřebné k vedení exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva. Návrh na odklad nelze podat.

(5) Výrok exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva musí rovněž obsahovat označení nemovité věci, k níž má být zřízeno exekutorské zástavní právo, případně spoluvlastnického podílu na ní, označení zástavního věřitele údaji, které se zapisují do katastru nemovitostí, označení zajištěné pohledávky a údaj o dni, který je rozhodný pro pořadí exekutorského zástavního práva.

(6) Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovité věci je rozhodující den, v němž exekutorovi došel exekuční návrh na zřízení exekutorského zástavního práva; došlo-li ve stejný den exekutorovi více exekučních návrhů, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva. Jde-li o pohledávku náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo pohledávku z bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, byla-li nemovitá věc zajištěna v trestním řízení o tomto trestném činu a byl-li exekuční návrh ke zřízení exekutorského zástavního práva podán v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, je pro pořadí exekutorského zástavního práva rozhodující den právní moci rozhodnutí o zajištění nemovité věci podle trestního řádu.

(7) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech.

(8) Oprávněný nemá právo na náhradu nákladů. Náklady exekuce hradí exekutorovi oprávněný. Exekutor nevydá exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva a exekuci zastaví, neuhradí-li oprávněný náklady exekuce podle příkazu k úhradě nákladů exekuce, který se doručuje pouze oprávněnému.

(9) Oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká provedením exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva.

(10) Exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva je provedena právní mocí exekučního příkazu. Provedením exekuce exekutorské zástavní právo nezaniká.

(11) Po provedení exekuce může být podán návrh na zastavení pouze k soudu.

(12) Exekutorské zástavní právo k nemovité věci, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, se do katastru nemovitostí zapíše na návrh oprávněného na základě exekučního příkazu, kterým bylo exekutorské zástavní právo zřízeno.

komentář k § 73a

Na tomto místě zákona zákonodárce řeší problematiku spojenou s exekutorským zástavním právem. Koncepce tohoto zástavního práva přitom vychází z toho, že jako takové nevede k přímé úhradě vymáhaného dluhu, nýbrž toliko zajišťuje jeho budoucí úhradu nemovitou věcí ve vlastnictví povinného nebo spoluvlastnickým podílem k ní. Bude-li oprávněný v budoucnu např. potřebovat hotovost, může takto navrhnout prodej této zástavy. V kontextu s touto problematikou se za nemovitou věc považují pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením a vedle toho též věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci takto prohlásí zákon. Nutno dodat, že za nemovitou je považována i věc, o níž zákon stanovil, že není součástí pozemku, přičemž takovou věc nelze současně přenést z místa na místo bez porušení její podstaty (k tomu srov. § 498 občanského zákoníku).

V návaznosti na tuto problematiku nutno uvést, že požaduje-li oprávněný zřízení exekutorského zástavního práva ke konkrétní nemovité věci, musí tak být výslovně uvedeno v exekučním příkazu. Ke zřízení zástavního práva dojde poté, co bude v katastru nemovitostí na základě sdělení soudního exekutora zapsána poznámka o podání takového návrhu, přičemž se tak stane i tehdy, dojde-li ke změně vlastníka dotčené nemovité věci. Oprávněný však současně musí před vydáním tohoto exekučního příkazu uhradit náklady exekuce na základě příkazu k jejich úhradě – jeho osoba však právo na náhradu svých nákladů nepožívá. Oprávněný si pak musí též sám na podkladě vydaného exekučního příkazu zajistit podání návrhu na zápis exekutorského zástavního práva do katastru nemovitostí.

Ohledně vydaného exekučního příkazu platí, že v něm musí být výslovně uveden den, kterým se určuje pořadí zástavního práva. Toto pořadí má svůj význam v tom, že je rozhodné pro zařazení přihlášené pohledávky oprávněného při rozvrhu výtěžku ze zpeněžení zastavené nemovité věci [k tomu srov. § 337c odst. 1 písm. c) OSŘ nebo § 338a OSŘ]. Pořadí hraje svou roli též pro oddělené uspokojení oprávněného jako zajištěného věřitele v rámci insolvenčního řízení, jak ostatně např. vyplývá z § 167 odst. 1 insolvenčního zákona.

Exekuce jako taková je pak provedena právní mocí exekučního příkazu. Aby se mohl oprávněný domáhat zpeněžení zastavené věci, musí zahájit další soudní řízení dle zákona č. 292/­2013 Sb. a následně navrhnout výkon rozhodnutí o prodeji zástavy dle § 258 odst. 3 OSŘ.

Právní úprava soudcovského zástavního práva je zahrnuta v § 338b až 338e OSŘ, přičemž platí, že soudní exekutor ji aplikuje přiměřeně, není-li tímto zákonem stanoveno jinak.

Tato právní úprava představuje speciální exekuční řízení, které má výrazně zajišťovací charakter.

Novela zákona se výrazněji dotkla dikce odst. 3, kde třetí věta tohoto odstavce výslovně stanovila, která konkrétní ustanovení tohoto zákona se při exekuci zřízením exekutorského zástavního práva nepoužijí.

HLAVA VI

DALŠÍ ČINNOST EXEKUTORA

Díl 1

Obecná ustanovení

§ 74

(1) Exekutor v rámci další činnosti

a)  poskytuje právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností,

b)  provádí autorizovanou konverzi dokumentů podle zvláštního právního předpisu⁴¹⁾,

c)  sepisuje listiny a vykonává jinou činnost, stanoví-li tak tento zákon.

(2) O úkony podle odstavce 1 může fyzická i právnická osoba (dále jen „žadatel“) požádat jakéhokoliv exekutora.

(3) Exekutor odmítne provedení požadovaného úkonu, jestliže

a)  tento úkon odporuje právnímu předpisu,

b)  exekutor, jeho zaměstnanec nebo osoba jim blízká jsou zúčastněni na věci, nebo

c)  ve věci již poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní pomoc žádá.

komentář k § 74

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o další činnosti soudního exekutora. Soudní exekutor tak v rámci další činnosti poskytuje právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního příkazu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností. Podstatou této právní pomoci by mělo být zejména rychlé a dobrovolné splnění povinnosti uložené exekučním titulem, popř. volba vhodného a efektivního exekučního postupu za účelem vymožení pohledávky. Za takovouto činnost náleží soudnímu exekutorovi mimosmluvní odměna podle vyhlášky č. 330/­2001 Sb., pakliže se nedohodne s žadatelem jinak.

Soudní exekutor dále provádí autorizovanou konverzi dokumentů dle zákona č. 300/­2008 Sb., přičemž tato činnost spočívá v převedení listiny v analogové podobě do podoby digitální či naopak s tím, že výstup takové konverze by měl být rovnocenný originálnímu dokumentu.

Kromě toho soudní exekutor sepisuje listiny a vykonává jinou činnost, stanoví-li tak tento zákon. V rámci této činnosti se jedná nejčastěji o úkony spojené s doručováním soudních písemností anebo přebíráním věcí do úschovy, popř. sepisování a podávání návrhů na povolení oddlužení za dlužníka v úpadku dle insolvenčního zákona. Návrh však nemůže exekutor podat v případě takového dlužníka, proti jehož majetku anebo majetku jeho manžela vede exekuci.

Koncepce zákona vychází z toho, že o provedení těchto úkonů může fyzická i právnická osoba požádat jakéhokoli soudního exekutora.

Zákon též stanoví případy, kdy může exekutor poskytnutí právní pomoci, sepsání listiny nebo provedení jiného úkonu v rámci další činnosti soudního exekutora odmítnout.

Soudní exekutor je povinen sepsat protokol o každém úkonu provedeném v rámci exekuční činnosti. To neplatí za situace, byl-li úkon učiněn v písemné formě a listina, v níž je předmětný úkon zachycen, je součástí spisu.

§ 75

(1) Exekutor v souvislosti s exekučním, soudním nebo jiným řízením přijímá do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci, jejichž povaha to umožňuje.

(2) O přijetí do úschovy vydá exekutor tomu, kdo hodnoty skládá, písemné potvrzení. Jsou-li předmětem úschovy peněžní prostředky, je exekutor povinen je vést odděleně od vlastních peněžních prostředků na zvláštním účtu³¹⁾ u banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva v České republice; § 46 odst. 5 věty druhá a třetí se použijí ob­dobně.

komentář k § 75

Z dikce tohoto ustanovení zákona vyplývá, že exekutor může v souvislosti s exekučním, soudním nebo jiným řízením přijímat do úschovy peníze, listiny, popř. jiné movité věci, jejichž povaha to umožňuje. Není tak oprávněn činit jen na soukromou žádost složitele, která navíc ani nesouvisí s jakýmkoli z uvedených řízení. Není-li však soudní exekutor pro úschovu konkrétní věci vybaven, popř. je-li taková věc pro danou úschovu nevhodná, může exekutor takovou úschovu odmítnout.

O přijetí věci do úschovy pak exekutor vydá tomu, kdo hodnoty ukládá, písemné potvrzení. Jsou-li předmětem úschovy peníze, je soudní exekutor povinen tyto vést na zvláštním účtu u peněžního ústavu nebo spořitelního a úvěrního družstva v ČR, přičemž tyto jednotlivé vklady musí být pojištěny. Půjde o účet, který je u peněžního ústavu zřízen dle § 41f zákona o bankách, přičemž na tomto účtu jsou takto evidovány peněžní prostředky více osob na jednom účtu, které představují pohledávku z vkladu se zvláštním režimem. V kontextu s tím soudního exekutora stíhá povinnost oznámit Ministerstvu spravedlnosti a Komoře číslo takového účtu a peněžní ústav, u něhož je tento účet veden, aby oba tyto zmíněné subjekty mohly efektivně vykonávat dohledovou činnost.

§ 76

(1) Pověří-li soud exekutora, může exekutor provádět i jinou činnost, zejména doručovat písemnosti soudu a vykonávat činnost soudního vykonavatele podle zvláštního právního předpisu.¹⁹⁾ V rámci další činnosti exekutor vykonává i jinou činnost, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

(2) Exekutor může též provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.

komentář k § 76

V tomto ustanovení, resp. v odst. 1 zákona je popsána jiná činnost soudního vykonavatele. Vychází se přitom z toho, že soudní vykonavatel vykonává svou činnost při soudním výkonu rozhodnutí a jeho činnost je upravena vyhláškou č. 37/­1992 Sb.

Koncepce tohoto ustanovení zákona vychází z toho, že soudní exekutor může rovněž provádět tzv. dobrovolnou dražbu věci na návrh osoby oprávněné s touto věcí nakládat. Při výkonu této dražby postupuje přiměřeně dle ustanovení tohoto zákona a OSŘ. Dle tohoto ustanovení zákona dále soudní exekutor provádí dražbu v rámci likvidace pozůstalosti dle § 232 zákona č. 292/­2013 Sb. Odměna za výkon této činnosti a další nároky soudního exekutora při provádění dobrovolné dražby, resp. dražby majetku zůstavitele se určují dle vyhlášky č. 330/­2001 Sb.

V rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2927/­2020 Nejvyšší soud dospěl k názoru, že k provedení dražby podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu je exekutor oprávněn na návrh oprávněné osoby nebo orgánu, a to zpravidla (stanoví-li tak zvláštní zákon) poté, co s navrhovatelem uzavře smlouvu o provedení dražby. Exekutor může v mezích ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu vést dvojí typ dražby, jednak „dražbu veřejnoprávní“, jednak „dražbu soukromoprávní“. Dražbou podle předpisů veřejného práva je dražba, kterou exekutor koná na základě návrhu nebo pověření osoby či orgánu, který je nadán veřejnoprávní pravomocí k vedení řízení, v jehož rámci se má dražba uskutečnit. Jedná se zejména o dražbu vedenou na základě návrhu notáře v postavení soudního komisaře nebo insolvenčního správce (§ 232 odst. 1 zákona č. 292/­2013 Sb., § 289a zákona č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) „Soukromoprávní dražbou“ je dražba, kterou exekutor uskutečňuje nikoliv na návrh nebo z pověření orgánu veřejné moci, ale pouze a jedině na základě soukromoprávního ujednání (smlouvy o provedení dražby) s osobou soukromého práva, typicky s vlastníkem věci (§ 17 odst. 1 a § 36 odst. 1 zákona č. 26/­2000 Sb., o veřejných dražbách – dále jen „ZVD“). V soukromoprávní dražbě exekutor vystupuje pouze jako dražebník, nikoliv jako subjekt, na který byla přenesena veřejnoprávní pravomoc ke zpeněžení věci ze strany orgánu vedoucího hlavní řízení (např. soudního komisaře nebo insolvenčního správce). Z toho mj. plyne, že proti úkonu exekutora (např. vůči příklepu) není při soukromoprávní dražbě přípustný opravný prostředek. Právní následky příklepu a případných pochybení exekutora se řeší podle ZVD, případně podle obecných norem soukromého práva (např. § 545 a násl. zákona č. 89/­2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Naopak činí-li exekutor úkony při „veřejnoprávní dražbě“, posuzuje se přípustnost případného opravného prostředku do úkonů exekutora během dražby podle norem veřejného práva procesního (např. § 336k OSŘ, jde-li o příklep při dražbě nemovité věci). Následky „veřejnoprávní dražby“ a případné vady, k nimž došlo při uskutečnění „veřejnoprávní“ dražby, se rovněž posuzují podle předpisů veřejného práva procesního, tedy ustanovení exekučního řádu a na ně navazujících norem OSŘ, případně zvláštních procesních norem, na jejichž základě se uskutečňuje hlavní řízení, v jehož rámci je soudní exekutor oprávněn k uskutečnění dražby (zde § 195 a násl. zákona č. 292/­2013 Sb.) – ustanovení ZVD ustupují do pozadí (k tomu srov. § 76 odst. 2 exekučního řádu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 559/­2014)…Jde-li o následky případné procedurální vady předcházející vydání usnesení o příklepu v dražbě uskutečňované soudním exekutorem podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, jakož i možné vady při doručování dražební vyhlášky či usnesení o příklepu, je na místě je posoudit podle předpisů, na něž odkazuje ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu (zejména § 195 a násl. zákona č. 292/­2013 Sb. a § 335 a násl. OSŘ). Z toho plyne, že ani tyto možné vady proto nemají za následek, že by pravomocné usnesení o příklepu bylo možné považovat za nicotné (srov. § 57 exekučního řádu, § 159a OSŘ)…

Hodí se připomenout, že činnost soudního exekutora dle § 76 odst. 2 zákona pokrývá toliko samotné provedení dražby. Soudní exekutor při provádění dražby nevyužívá veškerých ust. § 66 a násl. zákona a § 323 a násl. OSŘ, popř. § 335 a násl. OSŘ. To znamená, že exekutor tak do svého vlastního řízení přejímá dosavadní stav a výsledek hlavní procedury, v níž byl takto pověřen konáním dražby – včetně účastníků hlavního řízení a případně i včetně stanovení nejnižšího podání a následků, není-li žádným z dražitelů uskutečněno.

§  Z judikatury

     Koná-li soudní exekutor dražbu nemovité věci podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu v rámci likvidace dědictví [§ 232 odst. 1 písm. d) ZŘS], uplatní se ustanovení § 336l odst. 2 OSŘ, podle něhož se vydražitel stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno (§ 57 exekučního řádu) a nelze ho dosáhnout ani prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva třetí osoby k vydražené věci podané vůči vydražiteli.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/­2020

§ 76a

Na základě pověření soudu nebo státního zástupce zjišťuje exekutor majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním řízení zajištění a na základě pověření orgánu činného v trestním řízení osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vykonává správu majetku zajištěného v trestním řízení. Při evidenci spravovaného majetku postupuje exekutor přiměřeně jako při evidenci věcí převzatých do úschovy.

§ 76b

(1) Nezná-li exekutor žadatele, musí mu být jeho totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; nezná-li exekutor tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem.

(2) Svědkem totožnosti nemůže být osoba, která není plně svéprávná, nebo osoba, která nemůže číst nebo psát. Dále jím nemůže být osoba blízká žadateli a osoba, která je na věci zúčastněna, a zaměstnanci exekutora, který je žádán o úkony další činnosti.

§ 76c

Je-li mateřštinou žadatele jiný než český jazyk, může exekutor přibrat tlumočníka. Jako tlumočníka nelze přibrat osobu žadateli blízkou nebo toho, kdo je na věci zúčastněn.

Oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání

§ 76d

Exekutor na žádost věřitele doručí oznámení věřitele o jeho výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání podle jiného právního předpisu (dále jen „oznámení o výhradě“) tomu, koho žadatel označil za toho, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat.

§ 76e

(1) O žádosti podle § 76d exekutor sepíše za účasti věřitele protokol, který musí obsahovat

a)  místo a datum sepsání protokolu,

b)  jméno, příjmení, datum narození a bydliště věřitele a je-li věřitelem právnická osoba, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno, a jméno, příjmení, datum narození a bydliště jejího přítomného zástupce,

c)  jméno, příjmení, datum narození a bydliště toho, vůči komu je oznámení o výhradě činěno a jde-li o právnickou osobu, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno,

d)  adresu, na kterou má být oznámení doručeno, je-li rozdílná od bydliště nebo adresy sídla,

e)  údaj o tom, že bylo oznámení o výhradě exekutorem převzato,

f)  podpis věřitele, otisk úředního razítka exekutora a jeho podpis.

(2) Jedno vyhotovení protokolu exekutor předá věřiteli.

(3) Exekutor neodpovídá za obsah oznámení o výhradě.

(4) Exekutor zašle oznámení o výhradě osobě uvedené v odstavci 1 písm. c) do 3 pracovních dnů ode dne sepsání protokolu. Jakmile exekutor zjistí, že bylo oznámení o výhradě této osobě doručeno a kdy se tak stalo, sdělí tyto skutečnosti věřiteli. Nepodaří-li se exekutorovi oznámení o výhradě předat, sdělí tuto skutečnost věřiteli.

§ 76f

(1) Věřitel může oznámení o výhradě učinit do protokolu o žádosti podle § 76d, který musí obsahovat

a)  místo a datum sepsání protokolu,

b)  jméno, příjmení, datum narození a bydliště věřitele a je-li věřitelem právnická osoba, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno, a jméno, příjmení, datum narození a bydliště jejího přítomného zástupce,

c)  oznámení o výhradě, které musí mít tyto náležitosti:

1. jméno, příjmení, datum narození a bydliště věřitele a je-li věřitelem právnická osoba, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno, a jméno, příjmení, datum narození a bydliště jejího zástupce, který jménem věřitele oznámení o výhradě činí,

2. jméno, příjmení, datum narození a bydliště toho, vůči komu je oznámení o výhradě činěno a jde-li o právnickou osobu, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno,

3. označení právního jednání, ohledně něhož si vyhrazuje věřitel práva dovolat se jeho neúčinnosti,

4. jméno, příjmení, datum narození a bydliště dlužníka věřitele, a je-li dlužníkem právnická osoba, její název, adresu jejího sídla a identifikační číslo nebo registrační číslo či jiné obdobné identifikující číslo, bylo-li právnické osobě některé z nich přiděleno,

5. označení pohledávky věřitele vůči dlužníku,

6. výhradu věřitele práva dovolat se neúčinnosti právního jednání,

d)  podpis věřitele, otisk úředního razítka exekutora a jeho podpis.

(2) Exekutor další vyhotovení protokolu předá věřiteli a další vyhotovení protokolu zašle osobě uvedené v odstavci 1 písm. c) bodu 2 do 3 pracovních dnů ode dne sepsání protokolu. Jakmile exekutor zjistí, že bylo vyhotovení protokolu této osobě doručeno a kdy se tak stalo, nebo nepodaří-li se exekutorovi oznámení o výhradě doručit, sdělí tyto skutečnosti věřiteli.

§ 76g

(1) Ten, kdo žádá o úkon podle § 76d, je povinen exekutorovi prokázat svoji totožnost úředním průkazem, nezná-li ho exekutor osobně. Jde-li o právnickou osobu, je povinen její zástupce prokázat vedle své totožnosti i její existenci. Obdobně se postupuje, je-li zástupcem právnické osoby jiná právnická osoba. Právnická osoba prokazuje svoji existenci výpisem z veřejného rejstříku, do kterého se zapisuje; nezapisuje-li se, prokazuje svoji existenci jiným způsobem, ze kterého lze soudit, že existuje a také prohlášením o její existenci osobou, která za ni právně jedná.

(2) Není-li exekutorovi totožnost, popřípadě existence podle odstavce 1 prokázána, exekutor odmítne požadovaný úkon provést.

komentář k § 76a až § 76g

     Majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním řízení zajištění

V § 76a zákona je stanoveno, že na základě pověření soudu nebo státního zástupce zjišťuje soudní exekutor majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním řízení zajištění a na základě pověření orgánu činného v trestním řízení osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vykonává správu majetku zajištěného v trestním řízení. Při evidenci spravovaného majetku postupuje soudní exekutor přiměřeně jako při evidenci věcí převzatých do úschovy. Smyslem tohoto ustanovení zákona je pro účely trestního řízení zabezpečit vykonatelnost rozhodnutí o uložení trestu propadnutí majetku nebo povinnosti k náhradě újmy v případě, že obviněný bude uznán vinným trestným činem. Soudní exekutor má tímto svým postupem zamezit případnému zničení, znehodnocení nebo zašantročení takového majetku, bude-li navíc takový majetek předmětem trestního řízení anebo může být použit jako zdroj prostředků k náhradě újmy poškozeného. Soudní exekutor takto jedná na základě pověření orgánu činného v trestním řízení (tj. státního zástupce nebo soudu) v souladu se zákonem č. 279/­2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Mimosmluvní odměnu za výkon této činnosti pro soudního exekutora lze tomuto přiznat na základě vyhlášky č. 330/­2001 Sb. O výši těchto nároků, včetně přiznaných nákladů exekuce musí rozhodnout a tyto vyplatit orgán činný v trestním řízení, který exekutora k výkonu této činnosti pověřil.

     Prokázání totožnosti

V § 76b zákona je uvedeno, že nezná-li soudní exekutor žadatele, musí mu být jeho totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti. Nezná-li exekutor tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem. Pro tyto účely se platným úředním průkazem rozumí u občanů ČR platný občanský průkaz a platný cestovní doklad – pas v souladu se zákony č. 328/­1999 Sb. a č. 329/­1999 Sb. Jiné doklady, např. řidičský průkaz nebo průkaz pojištěnce nemohou za této situace platně prokázat identitu osoby. Půjde-li o občana jiného státu, může být takovým průkazem též potvrzení o přechodném pobytu, pobytová karta nebo průkaz o povolení k trvalému pobytu. Za svědka nemůže být za daných okolností považována osoba, která není plně svéprávná, nebo osoba, která nemůže číst nebo psát. Svědkem rovněž nemůže být osoba blízká žadateli a osoba, která je na věci zúčastněna, a zaměstnanci soudního exekutora, který je žádán o úkony další činnosti. Definice osoby blízké je podána v § 22 občanského zákoníku, přičemž uvedené aspekty je třeba posuzovat toliko ve vztahu k žadateli, resp. jeho osobě. Z dikce zákona vyplývá, že svědkem může být zaměstnanec jiného soudního exekutora, tj. osoby rozdílné od toho, která byla takto pověřena orgánem činným v trestním řízení např. vyhledáním majetku obviněného za účelem jeho zajištění.

     Tlumočník

V § 76c zákona se uvádí, že je-li mateřštinou žadatele jiný než český jazyk, může soudní exekutor přibrat tlumočníka. Jako tlumočníka nelze přibrat osobu žadateli blízkou nebo toho, kdo je na věci zúčastněn. Toto ustanovení zákona má tak umožnit přibrat tlumočníka v těch případech, kdy se soudní exekutor není schopen s žadatelem takto dorozumět v jazyku českém. Poté nezbývá nic jiného, než přibrat tlumočníka. Pro účely tohoto zákona se osobou, která je na věci zúčastněna, rozumí taková osoba, jejíž práva nebo povinnosti mohou být v důsledku samotné činnosti soudního exekutora založeny, změněny, popř. zrušeny.

     Oznámení o výhradě

Z dikce § 76d zákona vyplývá, že soudní exekutor na žádost věřitele doručí oznámení věřitele o jeho výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání podle jiného právního předpisu (dále jen „oznámení o výhradě“) tomu, koho žadatel takto označil za toho, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat. Přitom se vychází z ust. § 593 občanského zákoníku. Koncepce zákona má takto zajistit věřiteli, aby se neúčinnosti právního jednání, kterým dochází ke zkrácení uspokojení jeho pohledávky, později nemusel dovolávat ještě před tím, než se tato pohledávka stane vykonatelnou. Lhůta k podání odpůrčí žaloby díky tomu počne běžet až poté, jakmile se pohledávka stane vykonatelnou.

     Náležitosti žádosti

V § 76e odst. 1 písm. a) až f) zákona jsou uvedeny obligatorní náležitosti žádosti dle § 76d zákona. Přitom se vychází z teze, že zmíněná výhrada může být učiněna prostřednictvím soudního exekutora, notáře, popř. soudu, přičemž soudní exekutor může v těchto případech působit i v pozici doručovatele, který doručuje oznámení o výhradě, a tím pádem pak nebude zodpovídat za jeho obsah a nebude ji ani sepisovat. Požádá-li o doručení oznámení věřitel, soudní exekutor o této žádosti sepisuje protokol s již zmíněnými náležitostmi dle odst. 1 písm. a) až f) zákona.

Zákon nebrání ani tomu, aby soudní exekutor toto oznámení sám sepsal za přítomnosti dotčených věřitelů do protokolu, přičemž v takovém případě musí mít oznámení náležitosti v souladu s § 76f zákona a protokol, v němž je toto oznámení zachyceno, musí být doručen dlužníkovi.

     Doručení oznámení o výhradě

V § 76g zákona je obsažena koncepce, které stanoví podmínky, při jejichž naplnění soudní exekutor odmítne provést doručení oznámení o výhradě. To za situace, pakliže mu věřitel, resp. osoba, která jedná jeho jménem (je-li věřitel právnickou osobou), kterou navíc soudní exekutor ani osobně nezná, odmítne prokázat svou totožnost úředním průkazem anebo není schopna takovou totožnost prokázat. V případě právnické osoby je navíc nezbytné, aby tato prokázala svou existenci, nejlépe výpisem z příslušného rejstříku, ve kterém je registrována, popř. jiným vhodným dokumentem, který má povahu zakladatelského dokumentu, nemá-li navíc registrační povinnost.

Díl 2

Sepisování exekutorských zápisů

§ 77

Exekutor na žádost sepíše exekutorský zápis o osvědčení skutkového děje nebo stavu věci, například splnění dluhu, stavu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor, jestliže jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem a jestliže se skutkový děj udál v přítomnosti exekutora nebo jestliže se exekutor přesvědčil o stavu věci.

komentář k § 77

V § 77 zákona se uvádí, že soudní exekutor na žádost sepíše exekutorský zápis o osvědčení skutkového děje nebo stavu věci, například splnění dluhu, stavu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor, jestliže jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem a jestliže se skutkový děj udál v přítomnosti soudního exekutora nebo jestliže se exekutor přesvědčil o stavu věci.

Výsledkem této činnosti soudního exekutora jsou veřejné listiny, přičemž v souvislosti s existencí těchto listin a jejich následným uplatněním dochází na základě různých právních předpisů ke vzniku významných důsledků. Hodí se dodat, že od 1. 1. 2013 nemá již soudní exekutor kompetenci k sepisování exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti, kdy tento zápis se bezesporu řadí mezi exekuční tituly. Nicméně však platí, že exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti, které byly soudním exekutorem sepsány do data 31. 12. 2012, je nutno i nadále považovat za listinu, která má povahu exekučního titulu.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce na tomto místě zákona používá pojem „skutkový děj“, hodí se uvést, že pod tímto pojmem lze chápat každý průběh určité události, např. průběh jednání, vyjádření určité osoby apod. Soudní exekutor může v kontextu s tímto ustanovením zákona osvědčit stav každé věci v právním slova smyslu dle § 498 občanského zákoníku – ať již se jedná o věci movité nebo nemovité, jejich součásti i příslušenství.

V souladu s § 125 OSŘ lze exekutorský zápis použít jako důkaz v občanském soudním řízení, když tento zápis má povahu veřejné listiny dle § 134 OSŘ. Své místo má exekutorský zápis i ve správním řízení, jak ostatně plyne z dikce § 53 odst. 3 správního řádu.

V kontextu s již uvedeným třeba upozornit, že exekutorský zápis nemůže osvědčit takové skutkové děje nebo stavy věci, u nichž zákon výslovně svěřuje osvědčení jiným orgánům nebo subjektům. Typicky např. občanský zákoník takto výslovně stanovil ve svém § 3026, ale i komentovaný zákon takto činí ve svém § 36 odst. 4, § 43 odst. 2 a § 66 odst. 2, kde tuto pravomoc přiznává výlučně notářům. Pakliže takto zákon výslovně pravomoc k vydání osvědčení svěřil jinému orgánu (např. notářům), není exekutor oprávněn takový exekutorský zápis sepsat. Učiní-li tak i přes tuto skutečnost, odpovídá poté v souladu s § 32 zákona a § 4 odst. 1 zákona č. 82/­1998 Sb. za náhradu škody, která takto mohla účastníkovi vzniknout.

Dále ohledně této problematiky platí, že soudní exekutor může osvědčit v rámci takového zápisu jen takové skutkové děje, byl-li jejich průběhu osobně přítomen po celou dobu průběhu děje, jenž má být takto pojat do exekutorského zápisu.

§ 78

zrušen

§ 79

(1) Exekutorský zápis musí obsahovat

a)  místo, den, měsíc a rok jeho sepsání,

b)  jméno a příjmení exekutora a jeho sídlo,

c)  místo a dobu děje nebo zjištění stavu věcí,

d)  popis děje nebo stavu věci,

e)  otisk úředního razítka exekutora a jeho ­podpis.

(2) Exekutorský zápis je veřejnou listinou.

komentář k § 79

V § 79 odst. 1 písm. a) až e) jsou uvedeny náležitosti exekutorského zápisu. Jedná se o tzv. obecné formální náležitosti exekutorského zápisu, přičemž formální náležitosti exekutorského zápisu obsahuje ve svém § 26 stavovský předpis Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 5. 2002, kancelářský řád, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o významné ustanovení zákona, jelikož i nedostatek zcela nepatrné formální náležitosti způsobuje, že takový zápis nemá charakter veřejné listiny.

Hodí se dodat, že jak soudní exekutor, tak i exekutorský kandidát jsou oprávněni sepsat exekutorský zápis. Exekutorský kandidát tak ovšem může učinit jen tehdy, je-li k tomu soudním exekutorem zmocněn. V takovém případě pak musí takový exekutorský kandidát připojit k tomuto zápisu též opis rozhodnutí Komory o ustanovení zástupcem soudního exekutora.

Ztratí-li soudní exekutor exekutorský zápis, musí tuto skutečnost oznámit Komoře bez zbytečného odkladu, jakmile tuto ztrátu zjistí.

V souladu s vyhláškou č. 196/­2001 Sb., v platném znění náleží soudnímu exekutorovi odměna a náhrada nákladů za sepsání exekutorského zápisu.

Dle odst. 2 platí, že exekutorský zápis má povahu veřejné listiny. To ovšem platí pouze tehdy, jestliže takový zápis má náležitosti uvedené v § 79 zákona, v opačném případě se může jednat o platnou listinu soukromou.

§ 80 až 85

zrušeny

§ 86

Exekutorské zápisy musí být neprodleně po sepsání uloženy v kanceláři exekutora pod uzávěrou.

komentář k § 86

V tomto ustanovení zákona bylo stanoveno, že exekutorské zápisy musí být neprodleně po sepsání uloženy v kanceláři soudního exekutora pod uzávěrou. Zákon zde takto stanoví zvláštní režim pro uschovávání prvopisu exekutorského zápisu. Je-li exekutorský zápis sepisován v kancelářských prostorách soudního exekutora, zavazuje toto ustanovení zákona soudního exekutora k tomu, aby prvopis a vyhotovené stejnopisy byly vždy uloženy v kovové skříni bezprostředně poté, co byly vyhotoveny. Bude-li zápis vyhotovován mimo kancelář soudního exekutora, musí být rovněž respektován postup, který ukládá takový dokument bez zbytečného odkladu následně uložit do kovové skříně v kanceláři.

 Pakliže by soudní exekutor z nějakého důvodu porušil takto uloženou povinnost, odpovídá v souladu s § 32 zákona za újmu tím způsobenou. Tím není vyloučena ani možnost kárného postihu takového soudního exekutora, popř. trestně právní rovina takového protiprávního jednání.

HLAVA VII

NÁKLADY EXEKUCE, NÁKLADY OPRÁVNĚNÉHO A NÁKLADY PLÁTCE MZDY

§ 87

(1) Náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce závodu a správce nemovité věci plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu²⁰⁾ (dále jen „náklady exekuce“). Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce.

(2) Oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen „náklady oprávněného“). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Náklady exekuce, které byly uspokojeny ze zálohy, se stávají nákladem oprávněného; to neplatí, byla-li náhrada nákladů exekuce uložena oprávněnému. Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času, která není nákladem exekuce, se nestává nákladem oprávněného.

(3) Plátce mzdy má právo na paušálně stanovenou náhradu nákladů, které mu vznikly za každý kalendářní měsíc, v němž provádí srážky ze mzdy nebo jiných příjmů povinného. Paušálně stanovenou náhradu nákladů hradí plátci mzdy povinný. Provádí-li plátce mzdy zároveň srážky k vydobytí několika pohledávek vůči témuž povinnému, náleží mu náhrada nákladů pouze jednou. Právo na částku náhrady nákladů, jež nebyla odečtena ze sražené částky podle občanského soudního řádu, zaniká.

(4) Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný.

(5) Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

komentář k § 87

Důležité

     V tomto ustanovení zákona je pojednáno o nákladech exekuce. Náklady exekuce tvoří několik složek:

a) mimosmluvní odměna soudního exekutora dle § 90 zákona a vyhlášky č. 330/­2001 Sb.,

b) náhrada hotových výdajů v paušální či v účelně vynaložené výši (tj. dle vyhlášky č. 330/­2001 Sb.)

c) náhrada cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času při exekuci (do výše stanovené vyhláškou č. 330/­2001 Sb.)

d) náhrada za doručení písemností (dle § 15 vyhlášky č. 330/­2001 Sb.)

e) odměna a náhrada nákladů správce závodu a správce nemovité věci (dle vyhlášky č. 330/­2001 Sb. a vyhlášky č. 485/­2000 Sb.)

f) daň z přidané hodnoty dle zákona č. 235/­2004 Sb., je-li soudní exekutor plátcem této daně

     Právo oprávněného na úhradu nákladů

V odst. 2 je zakotveno právo oprávněného na úhradu nákladů, resp. se zde presumuje úspěch oprávněného ve věci, je-li podle jeho návrhu pověřen soudní exekutor vedením exekuce. Koncepce zákona na tomto místě vychází z předpokládaného zavinění povinného, který nesplnil uloženou povinnost a v konečném důsledku tak zavinil, že exekuční řízení muselo být takto zahájeno. Z toho důvodu odpovídá nejen oprávněnému za náhradu nákladů, které při vymáhání tohoto nároku vznikly. V ust. § 137 odst. 1 a 3 OSŘ jsou pak definovány výdaje, které lze zařadit mezi náklady oprávněného. Třeba ještě dodat, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 došlo ke zrušení tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/­2000 Sb., která stanovovala odměnu za jednotlivé fáze exekuce. Výši nákladů oprávněného soudní exekutor určí v příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž v tomto příkazu musí být uvedeny jednotlivé složky, ze kterých se náklady oprávněného takto skládají.

     Paušálně stanovena náhradu nákladů

V odst. 3 je stanoveno, že plátce mzdy má právo na paušálně stanovenou náhradu nákladů, které mu vznikly za každý kalendářní měsíc, v němž provádí srážky ze mzdy nebo jiných příjmů povinného. Paušálně stanovenou náhradu nákladů hradí plátci mzdy povinný. Provádí-li plátce mzdy zároveň srážky k vydobytí několika pohledávek vůči témuž povinnému, náleží mu náhrada nákladů pouze jednou. Právo na částku náhrady nákladů, jež nebyla odečtena ze sražené částky podle občanského soudního řádu, zaniká. Bude-li plátce mzdy při srážkách postupovat v rozporu s touto právní úpravou a zadrží na paušální náhradu víc, může se oprávněný tohoto rozdílu na něm domáhat poddlužnickou žalobou podanou dle § 292 OSŘ. To však nezbavuje povinného možnosti, aby vůči němu uplatnil žalobu na náhradu škody v souladu s § 2910 občanského zákoníku.

     Náklady exekuce hradí soudnímu exekutorovi povinný

Z odst. 4 vyplývá, že náklady exekuce hradí soudnímu exekutorovi povinný. Toto platí pouze za situace, kdy v rámci exekuce soudní exekutor vymohl tyto náklady na povinném anebo je povinný zaplatil zcela dobrovolně.

     Příkaz k úhradě nákladů exekuce

V odst. 5 zákonodárce zakotvil, že náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Vychází se přitom z teze, že exekuce se vztahuje i na náklady exekuce, které mají být zároveň vymoženy v rámci této exekuce. Z dikce lze dovodit, že náklady určené v příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce mohou být vymoženy jen v důsledku činnosti soudního exekutora v exekuci, ve které došlo k vydání příkazu a že současně příkaz k úhradě nákladů exekuce nemůže být exekučním titulem v jiných exekučních řízeních.

§ 88

(1) Náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému.

(2) Příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje

a)  označení exekučního soudu,

b)  označení exekutora, který vede exekuční řízení,

c)  označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila,

d)  označení oprávněného a povinného včetně rodného čísla povinného, lze-li ho zjistit,

e)  označení vymáhané povinnosti,

f)  stanovení povinnosti k náhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění,

g)  výši zaplacené zálohy, případně její vyúčtování a odůvodnění vyúčtování,

h)  datum a podpis exekutora, poučení o námitkách a další informace týkající se postupu v exekučním řízení.

(3) Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal.

(4) Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek.

komentář k § 88

V tomto ustanovení zákona je upraven institut tzv. příkazu k úhradě. Příkaz k úhradě je jako takový považován za rozhodnutí sui generis, které je vydáváno soudním exekutorem a jehož prostřednictvím dochází k určení jednotlivých složek a výše nákladů exekuce, které je takto povinný povinen uhradit soudnímu exekutorovi a oprávněnému. Prostřednictvím tohoto příkazu dochází ke konkretizaci vzniklých nákladů spojených s vlastním provedením exekuce.

Důležité

     Příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje:

a) označení exekučního soudu,

b) označení exekutora, který vede exekuční řízení,

c) označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila,

d) označení oprávněného a povinného včetně rodného čísla povinného, lze-li ho zjistit,

e) označení vymáhané povinnosti,

f) stanovení povinnosti k náhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění,

g) výši zaplacené zálohy, případně její vyúčtování a odůvodnění vyúčtování,

h) datum a podpis exekutora, poučení o námitkách a další informace týkající se postupu v exekučním řízení.

Hodí se připomenout, že právo soudního exekutora k vymáhání nákladů exekuce a nákladů oprávněného vychází jak z § 87 zákona, tak i z pověření a nařízení exekuce, kde se kromě jiného výslovně uvádí, že soudní exekutor se pověřuje také k vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které vzniknou v rámci exekučního řízení.

V souladu s dosavadní koncepcí platí, že je nutno příkaz k úhradě nákladů exekuce doručit účastníkům exekučního řízení a tito následně mohou dle § 88 odst. 3 zákona podat u téhož soudního exekutora námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pakliže účastníci námitky nepodají, nabývá takový příkaz k úhradě exekuce právní moci. Je-li námitka byť i jedním z účastníků podána, musí soudní exekutor posoudit její důvodnost. Jestliže soudní exekutor uzná důvodnost takové námitky a v plném rozsahu jí vyhoví, musí svým usnesením zrušit původní příkaz k úhradě a obratem vydat nový i se zohledněním této námitky a nebudou-li proti němu opětovně podány námitky či námitka, nabývá takový příkaz po osmi dnech právní moci. Za situace, kdy soudní exekutor neuzná uplatněnou námitku, resp. takové námitce nevyhoví, je povinen tuto námitku neprodleně postoupit exekučnímu soudu, který se jí musí zabývat. Současně s tím exekuční soud vyzve soudního exekutora k tomu, aby doložil výši uplatňovaných nákladů a jejich celkovou důvodnost. Za tím účelem musí soudní exekutor předložit soudu veškeré doklady i faktury spolu s obsahem exekučního spisu, z něhož musí vyplývat důvodnost exekučního nákladů.

Jakmile exekuční soud rozhodne o uplatněných námitkách nebo námitce, musí být takové rozhodnutí doručeno účastníkům exekučního řízení i soudnímu exekutorovi, přičemž proti tomuto rozhodnutí exekučního soudu není připuštěn opravný prostředek.

§  Z judikatury

     O nákladech exekuce a nákladech účastníků rozhoduje soudní exekutor zvlášť v příkazu k úhradě nákladů exekuce, na jehož základě je následně vymáhá. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce může účastník řízení podat ve lhůtě 8 dnů od doručení námitky – jestliže soudní exekutor námitkám v plném rozsahu nevyhoví, rozhodne o nich exekuční soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek. Podkladem pro zahrnutí nákladů soudního exekutora do rozvrhového usnesení může být pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Při rozhodování o rozvrhu tedy soudní exekutor ohledně výše nákladů a oprávněného a povinného subjektu pohledávky na nákladech exekuce a nákladech účastníků řízení vychází z pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pokud účastníci řízení nesouhlasí s určením nákladů, mají možnost vznést proti příkazu v zákonné lhůtě námitky, které následně přezkoumá soud. V rámci rozvrhového řízení proto soudnímu exekutorovi (resp. soudu při odvolacím přezkumu) již nepřísluší přezkoumávat výši nákladů či otázku, kdo je povinen je hradit.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2420/2021

§ 89

Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků, případně paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

§ 89a

(1) Pokud účastník, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, nedoloží výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, má právo na jejich náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce.

(2) Zastupoval-li účastníka, jenž má právo na náhradu nákladů řízení, jiný zástupce než podle § 137 odst. 2, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji účastníkovi.

komentář k § 89 a 89a

V ust. § 89 zákona je upraven způsob náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení. Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků, případně paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy ten, který zastavení zavinil. Toto ustanovení zákona v rámci věty první umožňuje za situace, kdy dojde k zastavení exekuce, uložit účastníkům řízení nahradit exekutorovi náklady exekuce podle procesního zavinění na zastavení exekuce. Platí, že soud nebo soudní exekutor musí vždy rozhodnout při úplném zastavení exekuce o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem i o náhradě nákladů exekuce, jelikož právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, dochází k zániku účinnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce coby podkladu k vymáhání nákladů a k jeho zrušení. Novela zákona č. 286/­2021 Sb. vkládá do tohoto ustanovení zákona možnost, aby v rámci rozhodování o nákladech exekuce při jejím zastavení byla oprávněným (nese-li vinu na zastavení exekuce) hrazena i paušálně stanovená náhrada nákladů plátce mzdy. Otázkou je, nakolik je to efektivní úprava. Již dnes bývá proto odborníky na exekuční právo doporučováno, aby o paušální náhradě plátce mzdy nebylo samostatně nerozhodováno a ponechat tak tento nárok vzájemnému následnému vypořádání nároků z exekuce mezi účastníky navzájem.

V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje soudnímu exekutorovi oprávněný. I když se toto ustanovení zákona v praxi téměř nepoužívá, lze konstatovat, že své opodstatnění najde tam, kde oprávněný nezachová náležitou opatrnost a uvážlivost při zahájení exekuce a mohl téměř s jistotou očekávat, že dojde k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. V takovém případě má pak soudní exekutor nárok na náhradu hotových výdajů v souladu s § 87 odst. 1 zákona v paušální výši nebo účelně vynaložených konkrétních hotových výdajů.

Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. Je tak umožněno soudnímu exekutorovi, aby si předem s oprávněným sjednal výši hotových výdajů pro případ, kdy by došlo k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Takováto sjednaná výše hotových výdajů může být jak nižší, tak i vyšší oproti tarifní paušální výši a nic nebrání tomu, aby byla vztažena k jednotlivé exekuční věci anebo k více exekučním řízením, ohledně nichž byl tento soudní exekutor pověřen jejich provedením. Při tomto ujednání je však nutno reflektovat právní úpravu zakotvenou v § 87 odst. 1 zákona, podle níž je náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času limitována částkou 1 500 Kč, resp. 500 Kč na jednu cestu. Díky této koncepci platí, že mezi soudním exekutorem a oprávněným dojde ke vzniku závazkového vztahu, kdy jeho obsah musí být náležitě definován v podobě písemné smlouvy, která bude obsahovat výši vynaložených hotových výdajů.

V § 89a zákona je upravena problematika nákladů nezastoupeného účastníka řízení, přičemž v odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že účastník řízení, který není nikým zastoupen, popř. účastník, který je zastoupen jinou osobou než zástupcem profese uvedené v § 137 odst. 2 OSŘ (tj. např. advokátem), má takto právo na paušální náhradu dle vyhlášky nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 OSŘ a podle § 89a zákona. V této vyhlášce je upravena výše paušální náhrady, která přísluší účastníkovi, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem a současně nedoložil výši svých hotových výdajů anebo svého zástupce.

Bude-li účastník zastoupen někým jiným než např. advokátem, tj. bude zastoupen obecným zmocněncem, je povinností protistrany platit tuto náhradu přímo k rukám úspěšného účastníka a nikoli k rukám tohoto obecného zmocněnce, jak ostatně plyne i z dikce odst. 2.

HLAVA VIII

ODMĚNA EXEKUTORA

§ 90

(1) Za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona náleží exekutorovi odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.²⁰⁾

(2) Exekutor a oprávněný mohou uzavřít písemnou smlouvu o vedení exekuce, v níž mohou sjednat smluvní odměnu za vedení exekuce. Smluvní odměna není nákladem exekuce. Tím není dotčeno právo exekutora na odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za doručení písemností a náhradu za ztrátu času.

(3) Nejde-li o exekuci k vymožení pohledávky oprávněného podle § 55 odst. 9 nebo nesplňuje-li oprávněný podmínky osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu, má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Je-li exekuce vedena pro pohledávku, při jejímž vymáhání již byla jednou exekuce zastavena, nebo k vymožení nákladů řízení z exekuce, která byla zastavena a náklady řízení nebyly zaplaceny, požádá exekutor oprávněného o přiměřenou zálohu na náklady exekuce.

§ 91

Za výkon další činnosti podle § 74 odst. 1 písm. a) náleží exekutorovi mimosmluvní odměna, nedohodne-li se s žadatelem jinak.

§ 91a

(1) Za výkon činnosti podle § 76a náleží exekutorovi mimosmluvní odměna.

(2) O výši odměny podle odstavce 1 a nároku na náhradu dalších nákladů exekuce podle § 87 odst. 1 rozhoduje a přiznané náklady exekuce vyplácí soud nebo státní zástupce, který výkonem činnosti podle § 76a exekutora pověřil.

§ 92

Podrobnosti o výši a způsobu určení odměny, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času stanoví ministerstvo vyhláškou.

komentář k § 90 až 92

Důležité

     V těchto ustanoveních zákona je pojednáno o odměně soudního exekutora. Hodí se uvést, že tato odměna tvoří jednu ze tří nejvýznamnějších kategorií nákladů samotné exekuce. Odměna tvoří jednu ze složek množiny nákladů exekuce. Jedná se ve své podstatě o úplatu za činnost vykonávanou osobně soudním exekutorem, popř. jeho zaměstnanci. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 se Ústavní soud vyjádřil tak, že vyúčtované hotové výdaje nesmějí zahrnout ty úkony, které jsou již takto kryty exekutorskou odměnou. Způsob výpočtu této odměny je obsažen ve vyhlášce č. 330/­2001 Sb., tzv. exekutorském tarifu. V této vyhlášce, resp. v § 5 až 11 je stanovena výše a způsob určení mimosmluvní odměny za exekuční činnost, v § 13 hotových výdajů, v § 14 náhrady za doručení písemnosti a v § 15 náhrady za ztrátu času soudního exekutora. Je-li soudní exekutor plátcem daně, je součástí těchto položek i DPH, která se vypočte z celkové částky nákladů exekuce základní sazbou 21 %.

Při exekuci peněžité pohledávky je způsob stanovení odměny upraven v § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/­2001 Sb., kde se uvádí, že základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je výše soudním exekutorem vymoženého plnění, které obsahuje vymáhanou pohledávku včetně jejího příslušenství podle § 513 občanského zákoníku. Pro praxi je však typické, není-li zákonem stanoveno jinak, že soudní exekutor získá transformovaný základ pro stanovení výše své odměny tím způsobem, že od vymoženého plnění odečte náklady exekuce a rovněž tak náklady oprávněného, které vznikly v rámci exekučního řízení.

Koncepce zákona umožňuje a stanovuje podmínky pro stanovení smluvní odměny mezi oprávněným a soudním exekutorem. V § 90 odst. 2 zákona je takto zakotvena formální podmínka, která spočívá v tom, že smlouva musí být písemná, jinak by bylo takové ujednání neplatné. Vychází se přitom ze základní teze, že smluvní odměna v tomto případě netvoří náklad exekuce. Nutno dodat, že pro povinného není podstatné, zda mezi soudním exekutorem a oprávněným došlo na základě této smlouvy k úhradě uvedené odměny, což znamená, že povinný je i nadále povinen soudnímu exekutorovi uhradit odměnu stanovenou v prováděcí vyhlášce.

V souladu s tímto ustanovením zákona i prováděcí vyhláškou ještě třeba dodat, že v případě odměny za provedení exekuce pro nepeněžitá plnění platí, že vyhláška č. 330/­2001 Sb. stanoví odměnu za exekuci vyklizením ve svém § 7, odměnu za exekuci odebráním věci ve svém § 8 a odměnu za exekuci rozdělením společné věci ve svém § 9.

Důležité

     V § 90 odst. 3 zákona byly novelou zákona č. 286/­2021 Sb. zavedeny různé druhy záloh. V praxi se tak jedná o zálohy na náklady exekuce, popř. o zálohy na další vedení exekuce, ať již jsou povinné anebo nepovinné. Záloha na náklady exekuce, která je zakotvena v § 90 odst. 3 větě první zákona, patří mezi zálohy nepovinné. Soudní exekutor proto může rozhodnout, zda ji bude na oprávněném vyžadovat v průběhu exekuce anebo při jejím zahájení, zejména vyžaduje-li to okolnost případu a zvýšené výdaje. Záloha na náklady exekuce dle § 90 odst. 3 věty druhé zákona náleží mezi zálohy povinné a soudní exekutor ji musí oprávněnému vyúčtovat na začátku opětovně vedené exekuce. Záloha na další vedení exekuce dle § 55 odst. 8 zákona patří mezi zálohy povinné za situace, kdy je exekuce vedena po stanovenou dobu bezvýsledně. Novela zákona č. 286/­2021 Sb. dále stanovila další dva případy, kdy si musí soudní exekutor vyžádat v průběhu dosud bezvýsledně vedené exekuce na oprávněném další zálohu, tzv. zálohu na další vedení exekuce. Bude se tak jednat o situace, které jsou předvídány v § 55 odst. 8 zákona a dále o situace, ve kterých soudní exekutor bezvýsledně vymáhá pohledávku nepřevyšující 1 500 Kč v již dříve zahájených exekucích.

V případě problematiky záloh na náklady exekuce nutno uvést, že zaplatí-li oprávněný soudnímu exekutorovi zálohu, tato se stává v nespotřebované výši nákladem oprávněného a soudní exekutor nemá povinnost ji oprávněnému vracet. Z toho důvodu budou pak náklady exekuce vymáhané na povinném ve prospěch soudního exekutora sníženy o částku dosud zaplacené zálohy a částka odpovídající této záloze je následně vymáhána pro oprávněného coby jeho náklady – k tomu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/­2005.

V § 91 je zakotvena mimosmluvní odměna při poskytnutí právní pomoci. Na tu má takto soudní exekutor nárok v případě, že poskytne tuto právní pomoc v souvislosti s exekuční a další činností exekutora. Zákonodárce ponechal výši odměny na smluvní volnosti soudního exekutora a žadatele o tuto právní pomoc. Nebude-li v této otázce mezi oběma stranami dosažena shoda, náleží soudnímu exekutorovi mimosmluvní odměna, která odpovídá výši mimosmluvní odměny advokáta za poskytování právní pomoci.

V § 91a je stanovena odměna za činnost soudního exekutora při správě majetku v trestním řízení. Jedná se o činnosti, které soudní exekutor v daném kontextu vykonává na základě pověření trestního soudu, státního zástupce, popř. jiného orgánu činného v trestním řízení. Z odst. 1 plyne, že soudnímu exekutorovi náleží za tuto činnost mimosmluvní (tarifní) odměna. Přitom platí, že cena věci nebo majetku, které mu byly takto svěřeny do správy, a která byla zjištěna podle zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku, je základem této odměny. Dále platí, že soudní exekutor má při zjišťování tohoto majetku, které podléhá zajištění, nárok na odměnu podle počtu provedených úkonů. Hodí se dodat, že vedle již zmíněné odměny lze exekutorovi přiznat i náhrady určené v § 87 odst. 1 zákona, tj. nejčastěji náhradu účelně vynaložených hotových výdajů a náhradu za doručení písemností. V odst. 2 je stanoven způsob určení odměny za tuto činnost, když se vychází z toho, že výši odměny a nákladů soudního exekutora ve svém rozhodnutí stanoví trestní soud anebo státní zástupce, který takto soudního exekutora pověřil provedením příslušných úkonů. Odměnu vyplácí soud nebo státní zástupce z účtu svého úřadu, přičemž na žádost soudního exekutora je možno poskytnout přiměřenou zálohu s ohledem na délku trvání takové správy majetku.

HLAVA IX

MANIPULACE SE SPISY A JEJICH ÚSCHOVA

Díl 1

Manipulace se spisy

§ 93

(1) Nejsou-li spisy ukončené, musí být uloženy v kanceláři exekutora tak, aby byly jak exekutorovi, tak kontrolním orgánům kdykoliv přístupné. Nemá-li exekutor takový spis u sebe, musí být ze záznamu v příslušném registru zřejmé, kde se spis nachází.

(2) Opisy a potvrzení ze spisů uložených v kanceláři exekutora vydává na žádost oprávněných orgánů a osob exekutor nebo jím pověřený zaměstnanec.

komentář k § 93

Z dikce tohoto ustanovení zákona vyplývá, že nejsou-li spisy ukončené, musí být uloženy v kanceláři soudního exekutora tak, aby byly jak exekutorovi, tak kontrolním orgánům kdykoliv přístupné. Nemá-li exekutor takový spis u sebe, musí být ze záznamu v příslušném regionu zřejmé, kde se spis nachází. Třeba uvést, že podrobnější úpravu manipulace s takovými spisy upravuje kancelářský řád Komory, jak ostatně plyne z § 102 odst. 3 zákona. Zákon umožňuje, aby spis byl veden též v elektronické podobě v souladu s vyhláškou č. 418/­2001 Sb. Stavovským předpisem prezídia Komory došlo k určení postupu soudních exekutorů, popř. pověřených zaměstnanců exekutorských úřadů při plnění úkolů souvisejících se zpracováním osobních údajů uvedených v informačním systému evidence obyvatel.

Neplní-li soudní exekutor povinnosti, které mu v souvislosti s ukládáním těchto spisů ze zákona a dalších předpisů vyplývají, může být taková skutečnost v závislosti na okolnostech toho kterého případu posouzena jako kárné provinění v souladu s § 116 zákona anebo příp. i jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 180 trestního zákoníku.

Opisy a potvrzení ze spisů uložených v kanceláři exekutora vydává na žádost oprávněných orgánů a osob exekutor nebo jím pověřený zaměstnanec. Správnímu poplatku dle zákona č. 634/­2004 Sb. podléhá pak poskytnutí opisu a negativního potvrzení ze spisu.

Nahlížení do spisů

§ 94

(1) Oprávněné orgány a osoby mohou nahlížet do spisů a pořizovat si z nich výpisy; oprávněné osoby tak mohou činit výlučně v kanceláři exekutora pod jeho dohledem nebo pod dohledem jím pověřeného zaměstnance. O nahlédnutí do spisu se ve spisu provede záznam.

(2) Na odůvodněnou žádost oprávněných orgánů a osob je možno spis zaslat jinému exekutorovi, v jehož kanceláři je možno do něho nahlédnout.

(3) Na základě písemné žádosti oprávněných osob zpřístupní exekutor elektronicky kopii celého spisu vedeného v elektronické podobě nebo ji zašle na datovém nosiči oprávněné osobě. Požádá-li o to oprávněná osoba, zašle ji k jinému exekutorovi určenému v písemné žádosti, u nějž si oprávněná osoba může tuto kopii vyzvednout, nebo na adresu určenou oprávněnou osobou v této žádosti. Za opakovanou žádost o zaslání kopie spisu může exekutor požadovat úhradu nákladů.

(4) Spis, nezpřístupňuje-li se elektronicky, se doručuje do vlastních rukou. Vhození zásilky se spisem do schránky se vylučuje. Je-li zásilka se spisem vrácena doručujícím orgánem zpět exekutorovi, sdělení na úřední desce exekutora se nevyvěšuje. Postup podle § 56a a § 56b se nepoužije.

(5) Do spisů týkajících se další činnosti exekutora může nahlížet pouze žadatel; jiné osoby jen s jeho souhlasem. Ministerstvo může v souvislosti s výkonem státního dohledu nahlížet do spisů týkajících se činností exekutora podle § 74 odst. 1 písm. b) bez souhlasu žadatele.

(6) Exekutor zašle jednou za kalendářní rok, nedohodne-li se s účastníkem řízení jinak, účastníku řízení na jeho žádost informaci o výši vymoženého plnění a o datu, kdy k vymožení došlo. Informace podle věty první se zašle elektronicky, nevysloví-li s tím účastník řízení v žádosti nesouhlas.

komentář k § 94

Koncepce zákona vychází z toho, že oprávněným orgánům je takto umožněno nahlížet do spisu i mimo kancelář soudního exekutora a bez dohledu exekutora nebo jím pověřeného zaměstnance. Není tak vyloučeno zapůjčení spisu oprávněnému orgánu. Nejčastěji vystupují v pozici tzv. oprávněných orgánů orgány činné v trestním řízení dle § 12 trestního řádu. Nicméně – ani tyto oprávněné orgány však nesmí nahlížet do spisu týkajícího se další činnosti exekutora dle § 74 až 86 zákona bez souhlasu osoby, která o tuto další činnost požádala. Následně pak toliko Ministerstvo spravedlnosti je oprávněno v rámci své dohledové pravomoci nahlížet bez souhlasu žadatele do spisů, které se týkají sepisování listin a jiné činnosti vykonávané soudním exekutorem v případech, kdy tak stanoví zákon, jak ostatně plyne i z odst. 5.

Důležité

     Na základě přechodných ustanovení novely č. 286/­2021 Sb. mohou oprávněné osoby uvedené v § 95 a v odst. 5 tohoto paragrafu požádat soudního exekutora o to, aby jim umožnil dálkový přístup do elektronického spisu nebo aby jim kopii elektronického spisu zaslal na dálkovém nosiči. Tuto možnost však mohou využívat až od 1. 1. 2022. Přitom platí, že soudní exekutor musí zaslat první kopii spisu bezplatně a toliko jen za situace, kdy si stejný účastník zažádá o vydání další kopie, může takovouto opakovanou žádost v téže věci podmínit úhradou nákladů s tím spojených.

Neumožní-li soudní exekutor z nějakého důvodu oprávněné osobě dálkový přístup do elektronického spisu, nicméně kopii spisu zašle na datovém nosiči na adresu označenou žadatelem, bude taková zásilka doručována adresátovi do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení vhozením zásilky do schránky adresáta. Při tomto doručení se postupuje podle § 49 OSŘ, nicméně postup podle § 49 odst. 2 věty druhé OSŘ a třetí a odst. 4 OSŘ nebude aplikován.

Důležité

     Soudní exekutor zašle jednou za kalendářní rok, nedohodne-li se s účastníkem řízení jinak, účastníku řízení na jeho žádost informaci o výši vymoženého plnění a o datu, kdy k vymožení došlo. Informace podle věty první se zašle elektronicky, nevysloví-li s tím účastník řízení v žádosti nesouhlas. Tento postup byl zaveden novelou zákona č. 286/­2021 Sb., kdy se vychází z předpokladu, že nemají-li účastníci řízení datovou schránku, tak k elektronickému doručení přehledu postačí jeho zasílání na e-mailovou adresu, ze které již takto dříve oprávněný nebo povinný vedl komunikaci s exekutorským úřadem.

§ 95

(1) Oprávněnými orgány jsou v rozsahu své působnosti ministerstvo, Komora, orgány činné v trestním řízení, soudy, státní zastupitelství, finanční úřady a katastrální úřady.

(2) Oprávněnými osobami jsou účastníci exekučního řízení, jejich právní nástupci, zástupci těchto osob a znalec, pokud ho příslušný orgán uvedený v odstavci 1 za znalce ustanovil a uložil mu povinnost nahlédnout do spisu.

(3) Každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, exekutor na žádost povolí, aby nahlédl do exekučního spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen.

komentář k § 95

Pro účely tohoto zákona se za tzv. oprávněné orgány považují v rozsahu své působnosti Ministerstvo spravedlnosti, Komora, orgány činné v trestním řízení, soudy, státní zastupitelství, finanční a katastrální úřady. Vedle toho k oprávněným osobám náleží též účastníci exekučního řízení dle § 36 zákona, jakož i jejich právní nástupci (dědicové, nástupnické právnické osoby) a zástupci účastníků a jejich právních nástupců. Za oprávněnou osobu lze považovat též znalce, který je ustanoven oprávněným orgánem, pakliže mu byla výslovně uložena povinnost nahlédnout do exekutorského spisu.

 Soudní exekutor může povolit nahlédnout do spisu, který neobsahuje utajované skutečnosti dle zákona č. 412/­2005 Sb., popř. povolit pořízení opisů, kopií či výpisů každému, kdo prokáže právní zájem nebo vážné důvody k tomu. Ust. § 94 zákona platí pro tyto případy přiměřeně i ve vztahu k nahlížení do exekutorských zápisů, není-li v § 98 a násl. zákona uvedeno jinak.

§ 96

Půjčování spisů

Exekutor předá kopie požadovaných listin z exekučního spisu, případně kopii celého spisu na základě písemné žádosti orgánům činným v trestním řízení, soudům, finančním úřadům, katastrálním úřadům a znalcům. Nepostačí-li poskytnutí kopií listin nebo kopie celého spisu, umožní exekutor osobám pověřeným těmito orgány nahlížení do spisu; jen je-li to zcela nezbytné, spis jim zapůjčí. Na půjčování spisů ministerstvu se vztahuje § 7 odst. 4 písm. a); obdobně se postupuje při předkládání věci soudu v souvislosti s rozhodováním soudu v exekučním řízení.

komentář k§ 96

I když se v praxi upřednostňuje poskytnutí kopie spisu nebo jeho části, popř. nahlédnutí do něho prostřednictvím pověřené osoby, pamatuje zákon i na krajní možnost, kterou je zapůjčení exekučního spisu. Pro samotné zapůjčení exekutorského zápisu pak platí zvláštní právní úprava v § 99 zákona. Ve vyhlášce č. 418/­2001 Sb. je upraven způsob a postup při předkládání spisu jak v listinné, tak i elektronické podobě.

 Z dikce tohoto ustanovení zákona je zřejmé, že soudní exekutor musí na základě písemné žádosti, která nemusí být odůvodněna, poskytnout uvedeným orgánům kopii svého spisu nebo listin uvedených v této žádosti. Přitom platí, že na kopiích takto požadovaných listin nebo spisu musí být ověření jejich shody s originálem a příslušný pracovník exekutorské kanceláře musí tuto doložku podepsat na základě svého pověření k výkonu takové činnosti. Nebude-li postačovat poskytnutí kopie spisu, pak soudní exekutor umožní pověřené osobě nahlédnout do spisu ať již ve svém exekutorském úřadu nebo jiném takovém úřadu, kam lze takový spis zaslat. Požádat o předložení spisu na nezbytně dlouhou dobu jsou v rámci prováděného dohledu též oprávněni Ministerstvo spravedlnosti a předsedové okresních soudů. Též exekuční nebo odvolací soud je oprávněn vyžadovat na nezbytně dlouhou dobu předložení takového spisu v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudního exekutora.

§ 97

Rekonstrukce spisů

(1) Exekutor provádí rekonstrukci spisů, které byly zcela nebo z části zničeny nebo se ztratily.

(2) Exekutor vyhotoví opisy písemností, které si vypůjčí od účastníků nebo od jejich právních nástupců, od jiného exekutora, od soudu, od orgánu katastru nemovitostí, případně od jiného orgánu nebo od znalce. Na tyto připojí své razítko a doložku, že opis nahrazuje zničenou nebo ztracenou listinu.

(3) Exekutor může vykonat i potřebné zjišťování obsahu listiny, zejména vyslechnutím účastníků, případně jejich právních nástupců, a obsah listiny osvědčí zápisem, ve kterém uvede všechny zjištěné okolnosti. V osvědčení uvede obsah tvrzení účastníků nebo jejich právních nástupců o obsahu listiny.

komentář k § 97

V tomto ustanovení zákona se řeší situace, kdy dojde ke zničení nebo ztrátě spisu, popř. ke ztrátě nebo zničení jeho části.

Má-li být rekonstruován celý spis, začíná se tím, že se poznačí na nově vytvořeném spisu poznámka, že jde o spis rekonstruovaný, přičemž další údaje na obal tohoto spisu zjišťuje soudní exekutor z rejstříku exekucí. Při rekonstrukci spisu využije soudní exekutor primárně údaje, které se nacházejí přímo v jeho úřadu. Přitom dále nejčastěji vychází z výpisů z rejstříku, ze své počítačové databáze vydaných rozhodnutí anebo ze záznamů odeslané pošty.

Při rekonstrukci spisu může soudní exekutor využít i součinnost s účastníky řízení, od nichž lze vyžádat i listiny, které sám nedohledal ve svém úřadu. Takto poskytnuté listiny následně opatří doložkou, že opis nahrazuje zničenou anebo ztracenou listinu.

Soudní exekutor může vedle již shora uvedených postupů při rekonstrukci spisu postupovat též tak, že vykoná potřebná zjištění obsahu listiny, která měla svůj zásadní význam pro samotné exekuční řízení. Za tím účelem může účastníky řízení, popř. jejich zástupce vyslechnout k obsahu těchto listin a obsah listiny osvědčit zápisem.

Manipulace s exekutorskými stejnopisy

§ 98

O nahlížení do exekutorských zápisů platí obdobně úprava uvedená v § 94, není-li v zákoně výslovně stanoveno jinak.

§ 99

(1) Exekutor zapůjčí exekutorský zápis jen soudu, ministerstvu nebo Komoře na jejich žádost.

(2) Exekutor založí namísto zapůjčeného exekutorského zápisu jeho ověřený opis s připojením žádosti, na jejímž základě byl exekutorský zápis vydán.

(3) Je-li prvopis exekutorského zápisu zapůjčen podle odstavce 1, může exekutor vydávat stejnopisy z ověřeného opisu založeného podle odstavce 2. To neplatí, jestliže soud, ministerstvo nebo Komora toto vydávání pozastavily.

§ 100

Exekutor ukládá exekutorské zápisy pod uzávěrou v kovové skříni odděleně od spisů.

§ 101

(1) Exekutor, který byl jmenován do uvolněného exekutorského úřadu, převezme do úschovy exekutorské zápisy exekutora, který zemřel nebo který byl odvolán.

(2) Exekutor, který převzal do úschovy exekutorské zápisy podle odstavce 1, vydává z nich stejnopisy, opisy či výpisy. O nahlížení a zapůjčení těchto exekutorských zápisů platí ustanovení hlavy osmé dílu prvního této části zákona.

komentář k § 98 až 101

     Nahlížení do spisů oprávněnými orgány a osobami

V § 98 zákona je odkazováno na postup dle § 94 zákona, ve kterém je upraveno nahlíženo do spisů oprávněnými orgány a osobami jak v kanceláři soudního exekutora pod dohledem anebo v kanceláři jiného soudního exekutora dle § 94 odst. 2 zákona. Pokud jde o nahlížení do stejnopisu či opisu zápisu, lze z koncepce zákona dovodit, že obsah exekutorského zápisu bude při nahlížení do něj prezentován nejspíše ve formě opisu, popř. stejnopisu. Pokud jde o okruh oprávněných osob či orgánů pro takové nahlížení, je jejich výčet podán v § 95 odst. 1 zákona. V případě ostatních oprávněných osob k nahlédnutí do exekutorského zápisu lze odkázat na ust. § 94 odst. 5 zákona, tj. vždy žadatel o sepsání zápisu a další osoby, které mají jeho souhlas.

     Orgány oprávněné k zapůjčení prvopisu zápisu

V § 99 odst. 1 zákona jsou uvedeny orgány oprávněné k zapůjčení prvopisu zápisu. Těmito orgány jsou soudy, Ministerstvo spravedlnosti a Komora. Přitom by tyto orgány měly vždy uvážit, zda ke splnění účelu jejich žádosti nepostačí zaslání stejnopisu, který se vyhotoví v souladu s § 107 zákona. V odst. 2 je zakotven postup při zapůjčení prvopisu zápisu. Před zapůjčením zápisu tak soudní exekutor pořídí jeho ověřený opis a připojí k němu žádost oprávněného orgánu. I když zákon nestanoví náležitosti ověřovací doložky, lze dovodit, že doložka by měla obsahovat údaj, že se ověřený opis doslovně shoduje s prvopisem exekutorského zápisu, počtem listů zápisu a údajem, kdy byl ověřený opis vyhotoven. Následně s tím by měl soudní exekutor doložku podepsat a připojit otisk svého úředního razítka. V odst. 3 je upravena problematika spojená s pozastavením vydávání stejnopisů zápisu. Nutno dodat, že podmínky, za nichž dochází k pozastavení vydávání stejnopisu exekutorského zápisu, nejsou zákonem stanoveny. Lze se domnívat, že půjde o situaci, kdy orgán dohledu zjistí velmi závažné pochybení v činnosti soudního exekutora při sepisování takového zápisu, např. v souvislosti s trestnou činností a pozastaví proto jeho vydávání do doby, než soud rozhodne o příp. žalobě účastníka zápisu, který se bude takto domáhat toho, aby skutečnosti obsažené v zápisu byly prohlášeny za nepravdivé.

     Ukládání exekutorských zápisů

V § 100 zákona je stanoveno, že soudní exekutor ukládá exekutorské zápisy pod uzávěrou v kovové skříni odděleně od spisů. Je tak stanoven zvláštní režim uschovávání prvopisu exekutorského zápisu coby veřejné listiny, navíc z dikce § 86 zákona vzniká exekutorovi povinnost uložit tímto způsobem exekutorské spisy neprodleně po jejich sepsání. Pakliže by soudní exekutor tuto povinnost porušil, může být takové jednání shledáno (závažným) kárným deliktem dle § 116 zákona, popř. i trestným činem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 trestního zákoníku. Vedlo-li takové jednání soudního exekutora ke vzniku újmy, odpovídá pak za ni dle § 32 zákona a je možno uvažovat i o odpovědnosti státu v souladu s § 32 odst. 3 zákona a § 4 zákona č. 82/­1998 Sb.

     Převzetí exekutorských zápisů uvolněného úřadu

V § 101 zákona je upravena problematika související s převzetím exekutorských zápisů uvolněného úřadu. Pamatuje se tak na řešení situace, kdy osobě soudního exekutora zanikne výkon exekutorského úřadu. V odst. 1 je řešena situace, kdy je soudní exekutor jmenován do uvolněného úřadu, ačkoli tento úřad byl uvolněn z jiných než zde výslovně uvedených důvodů. V důsledku toho jsou soudnímu exekutorovi předány prvopisy exekutorských zápisů, popř. stejnopisy, opisy nebo výpisy z nich, byly-li již vyhotoveny a nacházejí se v kanceláři exekutora v době zániku výkonu jeho exekutorského úřadu. Spolu s nimi se pak předají i ročníkové rejstříky EZ a další. Předání těchto dokumentů nově jmenovanému soudnímu exekutorovi zajišťuje exekutor, jehož úřad zanikl, popř. zástupce původního exekutora anebo jeho dědicové, příp. opatrovník. Z odst. 2 plyne, že nově jmenovaný soudní exekutor převzaté exekutorské spisy bezodkladně po převzetí uloží v kovové skříni pod uzávěrou odděleně od spisů a je zodpovědný za jejich řádnou a bezpečnou úschovu.

Díl 2

Úschova ukončených spisů

§ 102

(1) Ukončené spisy exekutora a ukončené spisy, které exekutor převzal podle § 15 odst. 5 (dále jen „ukončené spisy“), se ukládají a uschovávají v kanceláři exekutora. Po uložení spisů se na jejich evidenci vztahují právní předpisy platné pro uložení soudních spisů.

(2) Ukončené spisy zůstávají po celou dobu výkonu exekutorského úřadu uložené v kanceláři exekutora.

(3) Podrobnější úpravu manipulace se spisy, jejich úschovu, vedení registrů a dalších evidenčních pomůcek upraví kancelářský řád vydaný Komorou.

(4) Výpisy, opisy a potvrzení z ukončených spisů vydává na písemnou žádost oprávněných orgánů a osob exekutor. O nahlížení do spisů a půjčování těchto spisů platí přiměřeně ustanovení hlavy deváté dílu prvního této části zákona.

§ 103

(1) Komora převezme razítka, průkazy a pečetidla exekutorů, jejichž úřad zanikl nebo kteří byli přeloženi do obvodu jiného okresního ­soudu.

(2) O odevzdání razítka, průkazu a pečetidla se sepíše zápis.

komentář k § 102 až 103

Na tomto místě zákona je pojednáno o úschově skončených spisů. Pro účely tohoto zákona se ukončenými spisy rozumí např. exekuční spisy, spisy exekutorských úschov nebo spisy týkající se exekutorských zápisů. V tomto režimu chápeme za ukončené i spisy, které soudní exekutor převzal po svém předchůdci.

V § 102 odst. 1 a 2 zákona je stanoveno, že spisy mají být u soudního exekutora uloženy náležitým způsobem tak, aby bylo předejito jejich ztrátě, odcizení anebo zničení. Soudní exekutor v číselném pořadí dle rejstříků ukládá vyřízené spisy ve spisovně, přičemž tato je součástí kanceláře soudního exekutora. Není však výslovně požadováno, aby taková spisovna byla přímo v budově, kde se nachází sídlo soudního exekutora.

V odst. 3 je stanoveno, že podrobnější úpravu manipulace se spisy, jejich úschovu, vedení registrů a dalších evidenčních pomůcek stanoví kancelářský řád vydaný Komorou. Jedná se o stavovský předpis Exekutorské komory České republiky – kancelářský řád, jenž byl vydán 23. 5. 2002 a k jehož změnám došlo k 15. 4. 2005 a 11. 6. 2010. Právě tento stavovský předpis pak upravuje podrobnosti, které se týkají vedení exekutorského úřadu, přijímání a vyhotovování písemností apod. Z odst. 4 plyne, že při nahlížení do ukončených spisů a potvrzení z nich je postupováno stejně jako v případě spisů neukončených a lze přitom odkázat na ust. § 93 a násl. zákona.

V § 103 zákona je zakotven postup při ukončení exekutorského úřadu. V odst. 1 bylo stanoveno, že Komora převezme razítka, průkazy a pečetidla soudních exekutorů, jejichž úřad zanikl nebo kteří byli přeloženi do obvodu jiného okresního soudu. V souladu s § 15 odst. 1 zákona výkon exekutorského úřadu zaniká právě ve zde uvedených případech a také v případě přeložení do jiného soudního okresu, přičemž soudní exekutor, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu je následně povinen zajistit předání razítek, průkazů a pečetidel Komoře. Pokud exekutor zemřel, splní tyto povinnosti nově jmenovaný soudní exekutor ve spolupráci se zástupcem původního soudního exekutora. Dále platí, že spisy, plnění vymožená v exekuci, zajištěné věci a další přebírá nově jmenovaný soudní exekutor. V souladu s odst. 2 je třeba o odevzdání razítka, průkazu a pečetidla sepsat zápis, který se následně ukládá u Komory.

§ 104

zrušen

Díl 3

Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů

§ 105

Z exekutorských zápisů se vydávají stejnopisy nebo opisy.

§ 106

(1) Stejnopisy exekutorských zápisů se vydávají účastníkům, jichž se exekutorský zápis týká, není-li v exekutorském zápisu stanoveno jinak. Někomu jinému mohou být také vydány, jestliže všichni účastníci s tím souhlasí.

(2) Opisy exekutorských zápisů lze vydat osobám, kterým lze vydat stejnopisy. Jiným osobám lze opisy vydat jen se souhlasem osob, kterým lze vydat stejnopisy.

§ 107

(1) Stejnopis exekutorského zápisu musí doslovně souhlasit s exekutorským zápisem. Obsahuje také opisy plných mocí a ostatních příloh exekutorského zápisu.

(2) Doložka o ověření stejnopisu exekutorského zápisu obsahuje údaje o tom, že se stejnopis shoduje doslovně s exekutorským zápisem, komu je stejnopis určen a kdy byl stejnopis vyhotoven. Exekutor doložku podepíše a připojí otisk úředního razítka exekutora.

§ 108

(1) Z exekutorského zápisu lze vydat výpis. Výpis z exekutorského zápisu se může týkat i jen některých samostatných právních jednání nebo jen některých skutečností uvedených v exekutorském zápisu. Při vydávání výpisů se použije přiměřeně postup týkající se vydávání stejnopisů.

(2) Výpis podle odstavce 1 nesmí zpochybnit obsah exekutorského zápisu, z něhož byl vydán.

komentář k § 105 až 108

V těchto ustanoveních zákona je pojednáno o problematice spojené s vydáváním stejnopisů, opisů a výpisů z exekutorských zápisů. Je třeba dodat, že z dikce § 93 odst. 2 a § 102 odst. 4 zákona lze dovodit, že při této činnosti se postupuje právě s využitím těchto zmíněných ustanovení zákona.

Správnímu poplatku dle zákona č. 634/­2004 Sb. pak podléhá poskytnutí stejnopisu nebo opisu exekutorského zápisu. Za prvopis listiny se považuje též kopie listiny, která obsahuje podpisy a otisky razítek v originálu. Má-li listina stejný formát jako prvopis, považuje se za stejnopis. V souladu s koncepcí tohoto zákona platí, že stejnopis zápisu musí doslovně souhlasit s originálem zápisu a musí k němu být připojeny kopie všech příloh původního zápisu. Jsou předepsány též náležitosti doložky, která ověřuje shodu stejnopisu s původním zápisem.

Tvoří-li přílohu exekutorského zápisu některá z písemností, je nutno doložku o ověření stejnopisu exekutorského zápisu umístit až za prostý opis přílohy a tato musí rovněž obsahovat údaj, že stejnopis obsahuje taktéž opis přílohy, který doslovně souhlasí s přílohou. Bude-li přílohou exekutorského zápisu toliko geometrický plán, jiné grafické zobrazení nebo jiná písemnost, kterou nelze takto ověřit, je nutno doložku o ověření stejnopis exekutorského zápisu umístit až za opis exekutorského zápisu.

Zákon předpokládá, že v něm zmíněný výpis nemusí vždy doslovně souhlasit s původním zápisem. To však neznamená, že by s ním mohl být v rozporu anebo jej jakkoli zpochybňovat. Z toho důvodu kancelářský řád Komory výslovně upravuje náležitosti písemností soudního exekutora i vyhotovování prvopisů a stejnopisů.

Třeba ještě poznamenat, že koncepce zákona vychází z toho, že okruh osob, kterému může takto být vydán stejnopis zápisu, se omezuje na ty účastníky, kterých se takový zápis týká, není-li v něm uvedeno něco jiného. Pakliže by takový zápis stanovil jinak, je nutno postupovat v intencích takového zápisu. V případě jiných osob, než takto vymezených, platí, že zápis jim lze vydat jen se souhlasem osob, kterým může být vydán stejnopis v souladu s tímto zákonem nebo dle obsahu samotného zápisu.

HLAVA X

SAMOSPRÁVA EXEKUTORŮ

§ 109

Komora

(1) Zřizuje se Exekutorská komora České republiky se sídlem v Praze.

(2) Komora je samosprávnou stavovskou organizací, která sdružuje všechny exekutory a vede seznam exekutorů, kandidátů a koncipientů. Exekutor se stává členem Komory okamžikem jmenování exekutorem. Členství v Komoře zaniká odvoláním exekutora, jeho smrtí nebo prohlášením za mrtvého.

(3) Komora je právnickou osobou. Její příjmy tvoří členské příspěvky, dary a jiné příjmy. Členské příspěvky jsou exekutoři povinni platit ve výši stanovené sněmem exekutorů.

(4) Komora má tyto orgány:

a)  sněm,

b)  prezidium,

c)  prezidenta,

d)  revizní komisi,

e)  zkušební komisi,

f)  kárnou komisi,

g)  kontrolní komisi.

(5) Komora může zřizovat poradní orgány.

(6) Funkční období členů orgánů Komory je tříleté.

komentář k § 109

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená se samosprávou soudních exekutorů, resp. s existencí Exekutorské komory České republiky (v textu jen „Komora“). Tato Komora je samosprávnou stavovskou organizací, ve které jsou sdruženi všichni soudní exekutoři. Komora vede seznam těchto soudních exekutorů, kandidátů a koncipientů, přičemž jejím sídlem je Praha.

 Soudní exekutor se stává členem této Komory okamžikem jmenování soudním exekutorem a k zániku jeho členství dochází jeho odvoláním z této funkce, jeho smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Pro účely právního posouzení se Komora považuje za právnickou osobu a její příjmy jsou tvořeny členskými příspěvky, dary a jinými příjmy, když zmíněné členské příspěvky jsou soudní exekutoři povinni platit ve výši, která byla stanovena sněmem soudních exekutorů.

Orgány Komory jsou tvořeny sněmem, prezídiem, prezidentem, revizní komisí, zkušební komisí, kárnou komisí, kontrolní komisí a není vyloučeno, aby Komora dále zřizovala i poradní orgány. Funkční období členů orgánů Komory bylo stanoveno na dobu 3 let.

§ 110

Sněm exekutorů

(1) Sněm je nejvyšším orgánem Komory.

(2) Právo účastnit se sněmu má každý exekutor.

(3) Prezidium svolává sněm zpravidla jednou za 2 roky. Jestliže o to písemně požádá aspoň jedna třetina exekutorů, revizní komise, prezident Komory nebo ministr, je prezidium povinno svolat sněm exekutorů do 2 měsíců ode dne doručení žádosti.

(4) Sněm je schopný usnášení, je-li přítomna alespoň nadpoloviční většina exekutorů zapsaných v seznamu exekutorů.

(5) Není-li sněm schopný usnášení, svolá prezidium do 2 měsíců sněm nový; takto svolaný sněm je schopný usnášení, pokud je přítomna alespoň třetina všech exekutorů zapsaných v seznamu exekutorů.

(6) K platnosti usnesení sněmu exekutorů je nutný souhlas většiny přítomných exekutorů zapsaných v seznamu exekutorů.

(7) Sněm zejména

a)  volí přímou a tajnou volbou na dobu 3 let z řad exekutorů členy prezidia Komory, náhradníky prezidia Komory a členy ostatních orgánů Komory z řad exekutorů a jejich náhradníky a odvolává je, nestanoví-li tento zákon jinak,

b)  projednává a schvaluje zprávu o činnostech orgánů Komory,

c)  přijímá organizační, volební, zkušební, kárný a kancelářský řád Komory,

d)  ruší nebo mění usnesení prezidia Komory; práva, která ze zrušeného rozhodnutí prezidia vznikla exekutorům nebo jiným osobám, však nemohou být dotčena,

e)  schvaluje rozpočet a hospodaření Komory,

f)  schvaluje výšku ročního členského příspěvku exekutorů na činnost Komory, jakož i jiných plateb předvídaných tímto zákonem nebo řády Komory, popřípadě stanoví zásady pro určení jejich výše,

g)  schvaluje výši náhrady za ztrátu času při výkonu funkcí v orgánech Komory, popřípadě stanoví zásady pro určení jejich výše,

h)  zřizuje fondy Komory a schvaluje pravidla jejich tvorby a používání,

i)  schvaluje stavovské předpisy přijaté prezidiem v případech, které si vyhradí,

j)  stanoví postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10,

k)  stanoví postup při vedení, správě a provozu centrální evidence exekucí,

l)  stanoví podrobnosti k plnění povinnosti pořizovat a uchovávat záznamy podle § 53,

m) usnáší se o dalších věcech, které si vyhradí.

(8) K platnosti zkušebního, kárného a kancelářského řádu, jakož i k postupu při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10 je zapotřebí souhlasu ministerstva.

komentář k § 110

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená se sněmem exekutorů a jeho působností. Vychází se z toho, že sněm je nejvyšším orgánem Komory, přičemž každý soudní exekutor má právo účastnit se sněmu. Je-li přítomna alespoň nadpoloviční většina soudních exekutorů zapsaných v seznamu soudních exekutorů, je sněm schopný usnášení. Není-li sněm naopak schopný se usnášet, je prezidium povinno do 2 měsíců svolat sněm nový. Takto svolaný sněm pak bude schopný usnášení tehdy, jestliže je na něm přítomna alespoň třetina všech soudních exekutorů zapsaných v seznamu soudních exekutorů. Platí, že k platnosti usnesení sněmu soudních exekutorů je nezbytný souhlas většiny přítomných soudních exekutorů zapsaných v seznamu soudních exekutorů.

Mezi významné pravomoci sněmu soudních exekutorů náleží, že volí přímou a tajnou volbou na dobu 3 let z řad soudních exekutorů členy prezidia Komory, jejich náhradníky a členy ostatních orgánů Komory z řad soudních exekutorů a dále též tyto uvedené funkcionáře odvolává. Může rovněž zrušit nebo změnit usnesení prezidia Komory, schvaluje rozpočet a hospodaření Komory, výši ročního členského příspěvku soudních exekutorů na činnost Komory, stavovské předpisy přijaté prezidiem v případech, které si takto vyhradí, stanoví postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení a další.

§ 111

Prezidium Komory

(1) Prezidium je řídícím a výkonným orgánem Komory.

(2) Prezidium má 5 členů a 5 náhradníků; klesne-li počet členů prezidia pod počet stanovený tímto zákonem, je prezidium oprávněno doplnit z řad náhradníků členy nové.

(3) Prezidium Komory volí a odvolává ze svých členů prezidenta a viceprezidenta Komory.

(4) Zasedání prezidia Komory svolává prezident Komory zpravidla jednou za měsíc, nejméně jednou za 3 měsíce.

(5) Členství v prezidiu Komory je neslučitelné s členstvím v revizní, kárné nebo kontrolní ko­misi.

(6) Prezidium

a)  zastupuje, chrání a prosazuje zájmy exekutorů,

b)  dohlíží na činnost exekutorů a jejich zástupců,

c)  organizuje odbornou výchovu exekutorů, kandidátů, koncipientů a vykonavatelů exekutora a zajišťuje publikační, studijní, dokumentační a informační činnost,

d)  vede evidenci (seznamy) exekutorů, kandidátů, koncipientů a ustanovených zástupců exekutorů a provádí v nich zápisy a změny; seznam exekutorů zasílá krajským a okresním soudům,

e)  hospodaří s finančními prostředky Komory a spravuje její majetek,

f)  organizuje exekutorské zkoušky a jmenuje dvě třetiny členů zkušební komise,

g)  vyhlašuje a organizuje výběrové řízení podle § 10 a jmenuje členy výběrové komise,

h)  podává ministrovi a ministerstvu návrhy v případech, kdy to stanoví tento zákon,

i)  svolává sněm,

j)  vypracovává návrh organizačního řádu, volebního řádu, zkušebního řádu, kárného řádu, kancelářského řádu, jakož i k postupu při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10, a předkládá je sněmu ke schválení,

k)  předkládá ministerstvu ke schválení zkušební řád, kárný řád a kancelářský řád, jakož i postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10,

l)  vyjadřuje se k návrhům právních předpisů týkajících se činnosti exekutorů,

m) ustanovuje zástupce exekutora,

n)  schvaluje studijní plán exekutorské zkoušky,

o)  přijímá stavovské předpisy a činí veškerá opatření nezbytná k zajištění řádné činnosti Komory,

p)  provádí další činnost podle tohoto zákona a rozhoduje ve všech dalších věcech podle tohoto zákona, pokud rozhodování o nich není svěřeno jinému orgánu Komory.

komentář k § 111

Z tohoto ustanovení zákona vyplývá, že prezidium Komory lze považovat za řídící a výkonný orgán Komory. Tento orgán má 5 členů a 5 náhradníků. Platí, že klesne-li počet členů prezidia pod počet takto stanovený zákonem, má prezidium právo doplnit z řad náhradníků nové členy. Mezi nejdůležitější oprávnění prezidia náleží, že volí a odvolává ze svých členů prezidenta a viceprezidenta Komory. Nejméně jednou za 3 měsíce (zpravidla však jednou za měsíc) prezident Komory svolává zasedání prezidia Komory.

Pokud jde o pravomoc a působnost prezidia Komory, hodí se zdůraznit, že prezidium zastupuje, chrání a prosazuje zájmy všech soudních exekutorů, resp. minimálně jejich většiny. Hospodaří s finančními prostředky Komory a spravuje majetek Komory. K dalším pravomocem prezidia náleží svolávání sněmu soudních exekutorů. Kromě toho prezidium vypracovává návrh organizačního řádu, volebního řádu, zkušebního řádu, kárného řádu, kancelářského řádu, postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení na obsazení uvolněného exekutorského úřadu a předkládá je sněmu ke schválení. Dále předkládá Ministerstvu spravedlnosti ke schválení zkušební, kárný a kancelářský řád i postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení na obsazení uvolněného exekutorského úřadu a vyjadřuje se k návrhům právních předpisů, které se dotýkají činnosti soudních exekutorů.

§ 112

Prezident Komory

(1) Prezident Komory

a)  zastupuje Komoru navenek a jedná jejím jménem ve všech věcech,

b)  řídí jednání sněmu,

c)  svolává prezidium Komory nejméně jednou za 3 měsíce a řídí jeho jednání; prezidium Komory svolá do 20 dnů vždy, požádá-li o to alespoň jedna třetina členů prezidia Komory nebo požádá-li o to revizní komise Komory,

d)  je oprávněn činit v době mezi zasedáními prezidia rozhodnutí v působnosti prezidia, která nesnesou odkladu, a veškerá opatření a rozhodnutí nezbytná k zajištění řádné činnosti orgánů Komory, která nejsou tímto zákonem nebo stavovským předpisem vyhrazena jinému orgánu Komory,

e)  navrhuje na výzvu předsedy kárného soudu 10 exekutorů do seznamu přísedících kárného soudu,

f)  rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí Komory vydaných ve správním řízení⁴²⁾; ustanovení o rozkladových komisích se použije obdobně⁴³⁾.

(2) Prezidenta Komory zastupuje viceprezident Komory.

komentář k § 112

V tomto ustanovení zákona je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že prezident Komory zastupuje tuto komoru navenek a jedná jejím jménem ve všech věcech. Kromě toho řídí též jednání sněmu, svolává prezidium Komory nejméně jednou za 3 měsíce a řídí i její jednání. Prezident je dále povinen svolat do 20 dnů prezidium Komory, pakliže o to požádá alespoň jedna třetina členů prezidia Komory anebo je-li o to požádán revizní komisí Komory. K dalším oprávněním prezidenta náleží v době mezi zasedáními prezidia činit rozhodnutí v působnosti tohoto prezidia, která nesnesou odkladu, včetně veškerých opatření a rozhodnutí nezbytných k zajištění řádné činnosti Komory, nejsou-li tímto zákonem nebo stavovským předpisem vyhrazena jinému z orgánů Komory. Prezident Komory též navrhuje na výzvu předsedy kárného soudu 10 soudních exekutorů do seznamu přísedících kárného soudu a rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí Komory vydaných ve správním řízení, přičemž ustanovení o rozkladových komisích se použije obdobně. Prezident Komory je zastupován viceprezidentem Komory.

§ 113

Revizní komise

(1) Revizní komise má 5 členů a 3 náhradníky; klesne-li počet členů revizní komise pod počet stanovený tímto zákonem, je revizní komise oprávněna doplnit z řad náhradníků členy nové.

(2) Členové revizní komise volí ze svých členů předsedu a místopředsedu revizní komise.

(3) Revizní komise

a)  přezkoumává hospodaření Komory a podává zprávu o výsledku hospodaření Komory sněmu exekutorů; za tímto účelem musí být revizní komisi Komory umožněn přístup ke všem dokladům Komory,

b)  vyjadřuje se k návrhu rozpočtu Komory,

c)  schvaluje roční závěrečný účet Komory.

(4) Předsedu revizní komise zastupuje místopředseda revizní komise.

(5) Členství v revizní komisi je neslučitelné s členstvím v prezidiu Komory, s funkcí náhradníka člena prezidia Komory a s členstvím v kárné komisi a v kontrolní komisi.

§ 113a

Kontrolní komise

(1) Kontrolní komise má 9 členů a 5 náhradníků; klesne-li počet členů kontrolní komise pod počet stanovený tímto zákonem, je kontrolní komise oprávněna doplnit z řad náhradníků členy nové.

(2) Kontrolní komise ze svých členů volí a odvolává předsedu a místopředsedu kontrolní komise.

(3) Kontrolní komise

a)  připravuje podklady, zpracovává zprávy a navrhuje opatření týkající se vyřizování stížností na exekutory, kandidáty, koncipienty a další zaměstnance exekutorů; za tím účelem je kontrolní komise oprávněna činit šetření v dotčených exekutorských úřadech,

b)  provádí kontroly a doporučuje prezidiu opatření při provádění dohledu nad činností exekutorů a nad vedením exekutorských úřadů,

c)  působí preventivně a výchovně, provádí analýzy a zásadní poznatky ze své činnosti ve spolupráci s ostatními orgány Komory navrhuje prezidiu ke zveřejnění.

(4) Předsedu kontrolní komise zastupuje místopředseda kontrolní komise.

(5) Členství v kontrolní komisi je neslučitelné s členstvím v prezidiu Komory, s funkcí náhradníka člena prezidia Komory, jakož i s členstvím v revizní komisi.

§ 114

Kárná komise

(1) Kárná komise má 9 členů, z toho 6 členů z řad soudců a 3 členy z řad exekutorů. Kárná komise má 3 náhradníky z řad exekutorů; klesne-li počet členů kárné komise z řad exekutorů pod počet stanovený tímto zákonem, je kárná komise oprávněna doplnit z řad náhradníků členy nové.

(2) Členové kárné komise volí ze svých členů předsedu a místopředsedu kárné komise. Předsedou kárné komise může být pouze soudce.

(3) Předsedu kárné komise zastupuje místopředseda kárné komise.

(4) Kárné řízení se koná před tříčlenným kárným senátem jmenovaným předsedou kárné komise. Kárný senát se skládá z 2 členů kárné komise z řad soudců a z 1 člena kárné komise z řad exekutorů. Předsedou kárného senátu může být pouze soudce.

(5) Členství v kárné komisi je neslučitelné s členstvím v prezidiu Komory a s členstvím v revizní komisi a kontrolní komisi.

(6) Řízení, rozhodování a činnost kárné komise upraví Komora kárným řádem.

§ 115

Zkušební komise

(1) Zkušební komise má 15 členů.

(2) Členové zkušební komise volí ze svých členů předsedu a místopředsedu zkušební komise.

(3) Předsedu zkušební komise zastupuje místopředseda zkušební komise.

(4) Exekutorská zkouška se koná před tříčlenným zkušebním senátem složeným ze 2 členů zkušební komise z řad exekutorů a z 1 člena zkušební komise z řad soudců; senátu předsedá člen určený předsedou zkušební komise.

(5) Řízení, rozhodování a činnost zkušební komise upraví Komora zkušebním řádem.

§ 115a

Výběrová komise

(1) Výběrová komise má 6 členů; 2 členové jsou jmenováni z řad soudních exekutorů, 2 z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu, v jehož obvodu se nachází okresní soud, do jehož obvodu by měl být exekutor jmenován, a 2 na návrh ministra z řad zaměstnanců ministerstva.

(2) Výběrová komise určí svého předsedu losem.

(3) Rozhodnutí výběrové komise je přijato, vyslovila-li se pro ně nadpoloviční většina jejích členů. Při rovnosti hlasů se návrh pokládá za zamítnutý.

§ 115b

(1) Komora bezplatně poskytne ministerstvu na jeho žádost v přiměřené lhůtě určené ministerstvem údaje v podobě statistických informací týkající se činnosti exekutorů nebo údaje týkající se činnosti Komory, lze-li je zjistit bez nepřiměřených obtíží.

(2) Exekutor je povinen bezplatně poskytnout Komoře na její žádost v přiměřené lhůtě určené Komorou anonymizované údaje týkající se jeho činnosti, lze-li je zjistit bez nepřiměřených obtíží.

(3) Jestliže Komora neposkytne ministerstvu údaje, které je povinna poskytnout podle odstavce 1, v přiměřené lhůtě určené ministerstvem, upozorní ji ministerstvo na porušení této povinnosti a určí jí lhůtu k nápravě.

komentář k § 113 až 115b

Na těchto místech zákona je řešena problematika spojená s činností jednotlivých odborných komisí v rámci Komory.

V případě revizní komise platí, že tato má 5 členů a především přezkoumává hospodaření Komory a podává zprávu o výsledku hospodaření Komory sněmu exekutorů. Dále se tato komise vyjadřuje k návrhu rozpočtu Komory a schvaluje roční závěrečný účet Komory.

Kontrolní komise se skládá z 9 členů a 5 náhradníků. Tato komise připravuje podklady, zpracovává zprávy a navrhuje opatření, která se týkají vyřizování stížností na soudní exekutory, kandidáty, koncipienty a další zaměstnance soudních exekutorů. Dále tato komise provádí kontroly a doporučuje prezidiu opatření při provádění dohledu nad samotnou činností soudních exekutorů a nad vedením exekutorských úřadů. Mezi další úkoly této komise patří působit preventivně a výchovně, dále provádět analýzy a navrhovat zásadní poznatky ze své činnosti ve spolupráci s ostatními orgány Komory prezidiu ke zveřejnění.

Pokud jde o další komisi, kterou je kárná, je tato složena z 9 členů, přičemž 6 členů této komise pochází z řad soudců a 3 členové pochází z řad soudních exekutorů. Platí, že členové této komise volí ze svých členů předsedu a místopředsedu této komise. Koncepce vychází z toho, že předsedou komise může být pouze soudce. Samotné kárné řízení se pak koná před kárným senátem složeným ze tří členů, kteří jsou pro tyto účely jmenováni předsedou kárné komise. Samotný kárný senát je složen z 2 členů z řad soudců a 1 člena z řad soudních exekutorů.

Důležitou roli hraje rovněž zkušební komise. Ta se skládá z 15 členů. Členové této komise volí ze svých členů předsedu a místopředsedu komise. Před tříčlenným zkušebním senátem, který je složen tak, že 2 členové jsou z řad soudních exekutorů a 1 člen z řad soudců, se koná exekutorská zkouška. Zkušebnímu senátu předsedá člen, který je takto určen předsedou zkušební komise.

Nutno vzpomenout i výběrovou komisi, která se skládá z 6 členů, přičemž 2 členové komise jsou pro tyto účely jmenováni z řad soudních exekutorů, 2 členové z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu, v jehož obvodu se nachází okresní soud, do jehož obvodu by měl být soudní exekutor jmenován, a 2 členové na návrh Ministerstva spravedlnosti z řad zaměstnanců tohoto ministerstva. Předseda výběrové komise je určován losem. Vyslovila-li se pro rozhodnutí výběrové komise nadpoloviční většina jejich členů, je takové rozhodnutí přijato, přičemž v případě rovnosti hlasů se návrh pokládá za zamítnutý.

Zákon pamatuje i na součinnost a spolupráci mezi Komorou a Ministerstvem spravedlnosti v oblasti poskytování statistických informací týkajících se činnosti soudních exekutorů a dalších údajů ohledně činnosti Komory. Současně je soudní exekutor povinen bezplatně poskytovat Komoře na její žádost v přiměřené lhůtě určené Komorou anonymizované údaje, které se týkají jeho činnosti, lze-li je zjistit bez nepřiměřených obtíží.

HLAVA XI

KÁRNÁ ODPOVĚDNOST EXEKUTORA, KANDIDÁTA A KONCIPIENTA

Obecná ustanovení

§ 116

(1) Exekutor, kandidát a koncipient jsou kárně odpovědni za kárný delikt nebo závažný kárný delikt (dále jen „kárné provinění“). Kárnou odpovědností exekutora podle odstavců 4 a 5 není dotčena kárná odpovědnost kandidáta nebo koncipienta a kárnou odpovědností kandidáta nebo koncipienta není dotčena kárná odpovědnost exekutora.

(2) Kárným deliktem je

a)  porušení povinností exekutora, kandidáta nebo koncipienta stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory,

b)  jednání, jímž exekutor narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti, nebo

c)  jednání, jímž kandidát nebo koncipient narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v odborný výkon činnosti exekutora.

(3) Závažným kárným deliktem je závažné

a)  porušení povinností exekutora, kandidáta nebo koncipienta stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory,

b)  jednání, jímž exekutor narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti, nebo

c)  jednání, jímž kandidát nebo koncipient narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v odborný výkon činnosti exekutora.

(4) Za kárný delikt exekutora se považuje i

a)  porušení povinností stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory, nebo

b)  jednání, jímž se narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěra v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti,

dopustil-li se jich zaměstnanec exekutora.

(5) Za závažný kárný delikt exekutora se považuje i závažné

a)  porušení povinností stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory, nebo

b)  jednání, jímž se narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěra v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti,

dopustil-li se jich zaměstnanec exekutora.

(6) Exekutorovi lze za kárný delikt uložit některé z těchto kárných opatření:

a)  písemné napomenutí,

b)  veřejné napomenutí,

c)  pokutu do 2 500 000 Kč,

d)  odvolání z exekutorského úřadu.

(7) Kandidátovi lze za kárný delikt uložit některé z těchto kárných opatření:

a)  písemné napomenutí,

b)  veřejné napomenutí,

c)  pokutu do 250 000 Kč,

d)  odvolání ze zastupování.

(8) Koncipientovi lze za kárný delikt uložit některé z těchto kárných opatření:

a)  písemné napomenutí,

b)  veřejné napomenutí,

c)  pokutu do 50 000 Kč.

(9) Za závažný kárný delikt lze exekutorovi uložit kárné opatření podle odstavce 6 písm. b) a d) a pokutu od 50 000 Kč do 5 000 000 Kč, kandidátovi kárné opatření podle odstavce 7 písm. b) a d) a pokutu od 10 000 Kč do 500 000 Kč a koncipientovi kárné opatření podle odstavce 8 písm. b) a pokutu od 5 000 Kč do 100 000 Kč.

(10) Za kárný delikt lze zároveň uložit písemné napomenutí i pokutu nebo veřejné napomenutí i pokutu. Za závažný kárný delikt lze zároveň uložit veřejné napomenutí i pokutu. Při ukládání kárného opatření se přihlédne k tomu, že exekutor, kandidát nebo koncipient se znovu dopustil kárného provinění, ačkoliv již byl pravomocně uznán vinným kárným proviněním.

(11) Exekutorovi se uloží kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu, byl-li v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závažným kárným deliktem, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v exekutorském povolání. Kandidátovi se uloží kárné opatření odvolání ze zastupování, byl-li v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závažným kárným deliktem, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího zastupování exekutora.

(12) Jestliže bylo uloženo kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu, nesmí být odvolaný exekutor po dobu 5 let od právní moci rozhodnutí o odvolání jmenován exekutorem. Jestliže bylo uloženo kárné opatření odvolání ze zastupování, nesmí být odvolaný kandidát po dobu 5 let od právní moci rozhodnutí o odvolání ustanoven zástupcem nebo být jmenován exekutorem. Kárné opatření veřejného napomenutí je povinen ten, komu bylo toto kárné opatření uloženo, uveřejnit na vlastní náklady v celostátním tisku do 1 měsíce ode dne právní moci rozhodnutí, jímž se kárné řízení končí; toto rozhodnutí je vykonáno dnem, kdy bylo uveřejněno. Obsah a formu veřejného napomenutí určí senát kárného soudu v rozhodnutí, jímž se kárné řízení končí.

(13) Příjem z pokut uložených exekutorům je příjmem státního rozpočtu, příjem z pokut uložených kandidátům a koncipientům připadá Komoře.

(14) Odpovědnost exekutora, kandidáta nebo koncipienta za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení.

(15) Exekutor se zprostí odpovědnosti za kárný delikt podle odstavců 4 a 5, pokud se prokáže, že provedl veškerá opatření, která po něm lze spravedlivě požadovat při řízení exekutorského úřadu podle § 13 odst. 1.

komentář k § 116

     Kárná odpovědnost soudního exekutora, kandidáta a koncipienta

Na tomto místě zákona dochází k řešení problematiky spojené s kárnou odpovědností soudního exekutora, kandidáta a koncipienta. V úvodu nutno uvést, že na projednávání těchto kárných deliktů, resp. kárného řízení se aplikuje tento zákon a podpůrně správní řád. Kárná odpovědnost soudního exekutora zpravidla bezprostředně navazuje na dohledovou činnost příslušných orgánů. Pokud jde o postup Nejvyššího správního soudu coby soudu kárného, je tento upraven v zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Není-li touto právní normou stanoveno jinak, použije se přiměřeně trestní řád. Z toho plyne, že vztah uvedeného zákona č. 7/2002 Sb. je ve vztahu subsidiarity ke komentovanému zákonu, což znamená, že není-li tímto zákonem stanoveno jinak, použijí se obdobně příslušná ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. Na kárná řízení ve věcech soudních exekutorů se rovněž aplikuje trestní řád a další právní předpisy.

Zákonodárce v obecné rovině vymezil dva typy skutkových podstat kárného provinění. Jde o porušení povinností stanovených právními nebo stavovskými předpisy nebo usnesením Komory. Dalším typem kárného provinění je jednání soudního exekutora, kandidáta nebo koncipienta, které narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo jednání exekutora, které ohrožuje důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti. Třeba uvést, že koncipient a kandidát jsou oproti soudnímu exekutorovi odpovědni pouze za jednání, které ve své podstatě ohrožuje důvěru v odborný výkon exekuční činnosti. Nutno dodat, že v případě dalšího typu kárného provinění nebude rozhodující, zda je takové jednání nutně v rozporu s právními či stavovskými předpisy, popř. s usnesením Komory, kdy se může jednat též o případy tzv. zneužití práva, tj. se zdánlivě dovoleným jednáním dosahují účinky odporující smyslu a účelu příslušné právní normy. Koncepce vychází z toho, že kárného provinění se příslušná osoba dopouští jak svým konáním, tak i opomenutím, příp. svou nečinností.

Pro účely tohoto zákona se jednání, která naplňují skutkovou podstatu kárného provinění, dělí dle stupně závažnosti na kárné delikty a závažné kárné delikty. Z tohoto rozdělení vychází i samotný druh a výměra sankcí za takové jednání. Dále platí, že závažné kárné delikty není možno řešit oproti „běžným“ kárným deliktům pouhým napomenutím. Nutno dodat, že rozdílná jsou též i kárná opatření, která lze u těchto kárných provinění následně uložit.

Vymezení hranice mezi kárnými a závažnými kárnými delikty je ponecháno na judikatuře kárného soudu. Pokud jde o závažnost porušení povinnosti nebo dalšího jednání takto relevantního pro kárný postih, pak toto je určováno zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za nichž došlo ke spáchání uvedeného činu, osobou, která se tohoto činu dopustila atd. Mezi typická kárná provinění soudních exekutorů náleží např. nečinnost soudního exekutora, který svou nečinností navodí dlouhotrvající stav výrazné právní nejistoty, která způsobí závažné důsledky a významně se dotkne práv vydražitele, který ještě pár let po udělení příklepu nemůže s vydraženou nemovitostí disponovat – k tomu srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 1/2010. Dalším příkladem nečinnosti soudního exekutora může být typicky situace, kdy po podání návrhu na zastavení exekuce neučiní soudní exekutor žádný úkon, o tomto návrhu nerozhodne, aniž by ještě tento návrh s exekučním spisem předložil exekučnímu soudu, jak ostatně i plyne z § 55 odst. 2 zákona, čímž v konečném důsledku závažně poruší zákonem stanovenou povinnost – k tomu srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 7/2011. Jakékoli pomalé vyřizování věci v rámci exekuce je v rozporu se zásadou rychlosti exekučního řízení, a přestože zákon, OSŘ ani Listina základních práv a svobod explicitně nedefinují pojem „průtah“ nebo pojem „bez zbytečného odkladu“, přičemž právě neodůvodněnost nebo nepřiměřenost takových průtahů je nutno zkoumat v každém jednotlivém případě, a to s přihlédnutím k povaze a složitosti věci i k chování účastníků řízení či třetích osob – k tomu srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kse 18/­2009.

Důležité

     V případě závažného deliktu nemůže např. sazba pokuty u soudního exekutora, který tento delikt spáchal, klesnout pod 50 000 Kč a též i horní sazba pokuty je odstupňována pro kategorie soudní exekutor, kandidát a koncipient, když např. u již zmíněného soudního exekutora činí 5 000 000 Kč. Je mimo jakoukoli pochybnost, že konkrétní výše pokuty, která bude takto udělena, závisí na uvážení kárného senátu, resp. soudu a při jejím udělení musí být přihlédnuto též k tomu, zda jde o první anebo již opakované provinění konkrétního jednotlivce.

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 2/2019 vyplývá, že soud při ukládání pokuty, resp. při úvaze o její konkrétní výši zváží všechna kritéria spoluurčující povahu a závažnost kárného deliktu. Zohlední význam chráněného zájmu, jímž je zájem na řádném výkonu svěřené pravomoci soudních exekutorů, dále četnost pochybení kárně obviněného a rozsah následku. Přihlédne rovněž k osobě kárně obviněného a povaze jeho jednání. Přihlíží rovněž k polehčujícím okolnostem, jakož i snaze o odčinění následků. Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 1/2010 plyne, že při volbě výše sankce kárný senát přihlíží rovněž k důsledkům jednání (nečinnosti) soudního exekutora, k celkové době, po kterou obviněný exekutor byl nečinný a především i k tomu, že tak činil s vyšší mírou zavinění podmíněnou úmyslným zaviněním. Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 9/2012 lze dovodit, že se přihlíží i k tomu, zda byl kárně obviněný dosud trestán, resp. zda vůbec nebyl, zda lituje svého jednání a zda učinil mezitím již nějaké kroky k nápravě nežádoucího stavu. Zákonodárce umožňuje, aby takto uložená pokuta byla zaplacena i ve splátkách. Není vyloučeno, aby došlo k souběžnému uložení písemného napomenutí, popř. veřejného napomenutí a pokuty. Nevylučuje se, aby jednotlivá kárná opatření byla ukládána i samostatně. Jedná-li se však o závažný kárný delikt, nebude možno soudnímu exekutorovi uložit písemné napomenutí a bude mu tedy možno uložit buď veřejné napomenutí, nebo dojde k jeho odvolání z exekutorského úřadu, popř. k uložení pokuty ve výši 50 000 až 5 000 000 Kč.

     Odvolání soudního exekutora z exekutorského úřadu

V souvislosti s ukládáním kárných opatření nutno zmínit jedno velmi zásadní, které spočívá v odvolání soudního exekutora z exekutorského úřadu. Toto kárné opatření je možno uložit tehdy, pakliže se soudní exekutor v uplynulých 5 letech opakovaně, tj. minimálně 3x dopustil závažného kárného provinění a pokud současně tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v exekutorském úřadu. Totéž platí v případě exekutorského kandidáta, kdy by tyto skutečnosti neblaze dopadaly na zastupování soudního exekutora. Aby mohl být tento trest uložen, musí dojít k naplnění obou uvedených podmínek. V důsledku toho dochází k pravomocnému odvolání soudního exekutora a tento je vyškrtnut ze seznamu soudních exekutorů a výkon jeho úřadu v souladu s § 15 zákona zaniká. Takováto osoba nemůže být po dobu 5 let poté znovu jmenována soudním exekutorem a je-li takovou osobou odvolaný kandidát, nemůže být po tutéž dobu ustanoven zástupcem soudního exekutora anebo jmenován soudním exekutorem. K odvolání soudního exekutora z exekutorského úřadu dochází i na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti dle § 15 odst. 2 zákona, avšak toto se již děje mimo sféru kárného opatření.

     Výkon kárného opatření

V § 42 kárného řádu Komory je upraven samotný výkon kárného opatření. Toto opatření je v gesci prezidenta Komory anebo jím pověřené osoby, není-li zákonem nebo kárným řádem stanoveno jinak. Zveřejněním rozhodnutí o uložení kárného opatření písemným napomenutím ve věstníku Komory dochází k vykonání tohoto rozhodnutí. Pokud jde o výkon kárného opatření formou veřejného napomenutí, provádí se toto opatření tak, že ten, komu bylo toto kárné opatření uloženo, musí na své náklady uveřejnit v celostátním tisku do 1 měsíce ode dne právní moci konečného rozhodnutí napomenutí. Toto napomenutí má obsah a formu určenou v rozhodnutí o uložení kárného opatření. Je-li kárné opatření uloženo ve formě pokuty, dochází k jeho vykonáním dnem zaplacení této pokuty Komoře. Pokuta může být zaplacena i ve splátkách, přičemž v takovém případě se má za to, že rozhodnutí bylo vykonáno dnem zaplacení poslední splátky. Příjem z pokut uložených soudním exekutorům je příjmem státního rozpočtu a příjem z pokut uložených kandidátům a koncipientům připadá Komoře. Do rejstříku kárných opatření je pak nutno zapsat každé pravomocně uložené kárné opatření. Tento rejstřík je veden kárnou komisí Komory. V § 123 zákona jsou stanoveny podmínky pro zahlazení kárného postihu.

Ohledně odpovědnosti za kárné provinění soudního exekutora dále platí, že soudní exekutor odpovídá též za kárná provinění svých zaměstnanců (koncipientů a kandidátů, které zaměstnává), tj. bez ohledu na to, zda kárné provinění skutečně i zavinil, přičemž se ještě hodí dodat, že zde není přímá úměrnost v závažnosti jejich jednání – k tomu srov. např. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 5/2014.

Koncepce zákona vychází z toho, že soudní exekutor se může zprostit odpovědnosti za kárné provinění spáchané jeho zaměstnancem tehdy, prokáže-li, že provedl veškerá opatření, která po něm lze při řízení exekutorského úřadu spravedlivě požadovat, aby takovému provinění zabránil. Ohledně splnění těchto podmínek nese důkazní břemeno zmíněný soudní exekutor, který by měl být taktéž schopen prokázat, že ve vztahu ke svým zaměstnancům vykonával vždy náležitou kontrolu v souladu s právními předpisy nebo která byla vyžádána danými okolnostmi případu. Takové zproštění odpovědnosti nepřichází v úvahu tehdy, pakliže budou sice v rámci příslušného exekutorského úřadu přijata formálně preventivní opatření, ale tato nebudou ve skutečnosti jakkoli dodržována, popř. se prokáže, že v tomto případě soudní exekutor neučinil vše, co učinit měl a mohl, aby spáchání konkrétního deliktu takto odvrátil.

Ti zaměstnanci soudního exekutora, kteří nejsou koncipienty nebo kandidáty, však za kárný delikt samostatně neodpovídají. Nezbavuje je to však odpovědnosti za případné protiprávní jednání v rovině pracovněprávní anebo trestní. Každopádně však kárnou odpovědnost za jejich protiprávní jednání nese soudní exekutor. Koncipient nebo kandidát, který je takto zaměstnancem soudního exekutora, bude vždy odpovídat za kárné provinění, jehož se dopustil – a to bez ohledu na to, že takovou odpovědnost vedle něho nese též zaměstnavatel – soudní exekutor.

Uplynutím stanovené doby dochází k zániku odpovědnosti za kárné provinění. To vše se odvíjí od řádně a včas podané žaloby. Odpovědnost soudního exekutora, kandidáta nebo koncipienta za kárné provinění tak zaniká, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení.

Hodí se ještě dodat, že kárný soud při ukládání konkrétního kárného opatření zpravidla přihlíží kromě individuality každé konkrétní věci i k samotné délce kárného řízení. Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kse 18/­2009 vyplývá, že samotná délka kárného řízení je určitým relevantním kritériem při zvažování výše uloženého trestu, jelikož je zřejmé, že již samotná existence kárného řízení negativně zasahuje právní sféru obviněného, čemuž nemůže plně zabránit ani dokonalé respektování principu presumpce neviny v kárném řízení. Přitom je však nutno zohlednit i další faktory ovlivňující tuto délku řízení v důsledku změnu právní úpravy nebo jinými faktory, které jsou zcela nezávislé na jednání obviněného. Z toho důvodu je pak v konečném důsledku nutno při ukládání kárných opatření zohlednit jak samotnou závažnost kárného provinění soudního exekutora, tak i samotnou délku kárného řízení.

§ 117

(1) Kárné řízení se zahajuje na návrh, který se nazývá kárnou žalobou.

(2) Kárnou žalobu je oprávněn podat

a)  ministr proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi,

b)  předseda revizní komise a předseda kontrolní komise ve věcech působnosti těchto komisí proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi,

c)  předseda krajského soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora či zástupci exekutora,

d)  předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora,

e)  předseda exekučního soudu proti exekutorovi, který tuto exekuci vede, proti kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora nebo zástupci exekutora

(dále jen „kárný žalobce“).

(3) Kárná žaloba musí být podána do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo.

(4) Kárná žaloba musí obsahovat jméno a příjmení exekutora, kandidáta nebo koncipienta, proti němuž žaloba směřuje, jeho sídlo, sídlo exekutora, u něhož je kandidát nebo koncipient zaměstnán, popis skutku, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení, a označení důkazů, o které se návrh opírá. Ke kárné žalobě se připojí důkazy, které má kárný žalobce k dispozici.

komentář k § 117

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s tzv. kárnou žalobou. Touto žalobou se zahajuje kárné řízení. Iniciovat kárné řízení mohou jen osoby vymezené v zákoně. Nutno dodat, že jak předseda revizní komise, tak i předseda kontrolní komise mohou tuto žalobu iniciovat pouze ve věcech, v nichž vykonává působnost příslušná komise. Pokud jde o osobu předsedy krajského nebo okresního soudu, může být tento kárným žalobcem vůči konkrétnímu soudnímu exekutorovi, který sídlí v obvodu tohoto soudu, a dále též vůči kandidátovi nebo koncipientovi soudního exekutora (bez ohledu na to, zda je tento soud exekučním soudem, resp. na to, zda pověřil soudního exekutora jinou činností). V případě předsedy exekučního soudu platí, že tento může podat kárnou žalobu proti každému soudnímu exekutorovi, jehož tento soud pověřil provedením exekuce, popř. proti jeho koncipientovi nebo kandidátovi bez ohledu na umístění sídla exekutora – musí však být splněna podmínka kárného provinění, ke kterému došlo v průběhu této exekuce.

Kárná žaloba musí být podána do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. V rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 15 Kse 5/2018 bylo konstatováno, že kárná žaloba musí být podána do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo, tj. nejpozději do 3 let ode dne spáchání kárného provinění. Kromě toho soud dovodil, že ve vztahu tohoto ustanovení zákona a § 9 odst. 1 kárného řádu platí vztah předpisu speciálního a obecného. Znamená to, že tento zákon je v poměru speciality k ustanovení kárného řádu pouze při úpravě lhůty objektivní, přičemž existenci lhůty subjektivní je nutno s ohledem na absenci její úpravy v tomto zákoně dovodit z obecného procesního předpisu – kárného řízení.

Počátek běhu této lhůty je vázán na okamžik, kdy se indicie indikující existenci kárného provinění dostaly do sféry kárného navrhovatele. V nálezu sp. zn. I. ÚS 947/09 Ústavní soud uvedl, že smyslem subjektivní lhůty (zakotvené v předpisech upravujících správní trestání) je poskytnout příslušnému orgánu prostor pro prověření skutkových indicií věci a zvážení, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení (přičemž právě efektivní využití této lhůty má zabránit tomu, aby docházelo k zahajování bezdůvodných a skutkově nepodložených řízení)…

Zákon a kárný řád stanovily náležitosti kárné žaloby. V kárné žalobě je nutno uvést jméno a příjmení soudního exekutora, označení jeho sídla a označení důkazů, které se k žalobě v důsledku jejího podání připojují. Důraz je ovšem třeba klást též na přesné vymezení skutku. Nebude-li v žalobě výslovně uvedeno, který předpis měl být v důsledku jednání soudního exekutora porušen a jakým způsobem, bude možno stěží z takto popsaného jednání soudního exekutora dovozovat kárnou odpovědnost. Ostatně – jednoznačné vymezení skutku má svůj zásadní význam pro zachování zásady ne bis in idem, jelikož soudní exekutor nemůže být postižen za totožný skutek dvakrát – k tomu srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kse 1/2010 a 14 Kse 5/2010. Třeba uvést, že před uplynutím lhůty 3 let ode dne spáchání kárného provinění musí být kárná žaloba proti kandidátovi či koncipientovi doručena Komoře, resp. kárná žaloba proti soudnímu exekutorovi musí být doručena Nejvyššímu správnímu soudu. Jde o lhůtu prekluzivní, což znamená, že jejím uplynutím zaniká kárná odpovědnost pachatele tohoto provinění. Žalobce může vzít podanou kárnou žalobu zpět až do doby, než se kárný senát odebere k závěrečné poradě. Po zahájení jednání kárného senátu je tak možno učinit jen se souhlasem kárně obviněného koncipienta nebo kandidáta. I kárnou žalobu podanou proti soudnímu exekutorovi lze vzít zpět, a pokud se tak stane, soud řízení o žalobě zastaví. O kárné žalobě, která byla podána proti koncipientovi nebo kandidátovi rozhodne kárný senát kárné komise dle tohoto zákona, kárného řádu Komory a s podpůrnou aplikací správního řádu. O kárné žalobě proti soudnímu exekutorovi bude rozhodováno v souladu se zákonem č. 7/2002 Sb.

§  Z judikatury

     … smyslem subjektivní lhůty pro podání kárného návrhu je vytvořit kárnému navrhovateli prostor pro prověření skutečností indikujících existenci kárného provinění – počátek běhu této lhůty je proto logicky vázán na okamžik, kdy se tyto indicie dostaly do sféry kárného navrhovatele, a nikoliv až okamžik, kdy kárný navrhovatel nabyl dostatečnou jistotu o tom, že k určitému jednání, vykazujícímu znaky kárného provinění skutečně došlo (rozhodnutí kárného senátu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 11 Kss 4/2017-49).

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 15 Kse 1/2019

     Z rozhodovací praxe kárných senátů plyne, že lhůtu k podání kárného návrhu nelze odvíjet od subjektivních skutečností odvislých pouze od vůle kárného žalobce, případně od zcela nepochopitelných postojů pracovníků dozorových orgánů (např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti nebo od personálního obsazení). S takovými právně irelevantními skutečnostmi počátek běhu lhůty stanovené pro zahájení kárného řízení nelze spojovat, neboť by tím byl popřen především ústavněprávní požadavek právní jistoty. Lhůta 6 měsíců je zcela postačující k tomu, aby byly získané indicie o existenci kárného provinění vyhodnoceny a vyvozeny z nich případné závěry a zpracovány podklady pro podání kárné žaloby… K dalšímu tvrzení kárného žalobce uvedenému v replice, že odvozovat lhůtu k podání žaloby ode dne, kdy se konala samotná kontrola, by fakticky znamenalo nemožnost podání žaloby pro skutky, které jsou co do rozsahu složité, konstatuje soud, že kárný řád nerozlišuje běh lhůt u složitějších a jednodušších případů. Podle názoru kárného soudu je šestiměsíční lhůta dostatečná k prověření rozhodných skutečností, resp. k podání kárné žaloby…

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 14 Kse 2/2020

Kárné řízení proti kandidátovi a koncipientovi

§ 117a

(1) O tom, zda se kandidát nebo koncipient dopustil kárného provinění, a o uložení kárného opatření rozhoduje v kárném řízení pro každou věc ustanovený tříčlenný kárný senát.

(2) Na návrh člena kárného senátu prezident Komory nebo viceprezident Komory, účastní-li se prezident Komory jinak ve věci, se souhlasem prezidia Komory odvolá člena kárného senátu, který závažným způsobem porušil své povinnosti či jinak ohrozil důvěru v řádné a nestranné rozhodování kárného senátu. Zanikne-li funkce některého z členů kárného senátu, kárná komise Komory bez odkladu zvolí nového člena.

§ 117b

(1) O podání kárné žaloby vyrozumí předseda kárného senátu kandidáta nebo koncipienta, proti němuž se kárné řízení vede (dále jen „kárně obviněný“), jejím doručením. Poučí jej o právu zvolit si zástupce z řad exekutorů nebo advokátů, vyjádřit se ke skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a navrhnout důkazy na svou obhajobu. O zahájení řízení se vyrozumí též ministr, pokud není kárným žalobcem.

(2) Kárně obviněnému, který není zastoupen, ustanoví kárný senát opatrovníka, jestliže to vyžaduje ochrana jeho zájmů, zejména byl-li stižen duševní poruchou nebo chorobou, která mu brání náležitě se hájit. Opatrovníkem ustanoví kárný senát exekutora nebo advokáta s jejich souhlasem.

§ 118

(1) Kárně obviněný má právo se vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a navrhovat důkazy na svou obhajobu. Kárně obviněný může být v řízení zastoupen exekutorem nebo advokátem.

(2) V řízení lze vyslýchat svědky, znalce a účastníky, jen když se dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď.

(3) Pověřený člen kárného senátu provede potřebná šetření, zejména zjistí potřebné další skutečnosti a důkazy, nejsou-li v návrhu uvedeny, a jde-li o listiny nebo jiné věci, opatří je k provedení důkazu. Úkony, které v kárném řízení nemohou být provedeny, provede na dožádání kárného senátu a na náklady Komory soud; soud dožádání vyhoví, nejde-li o úkon podle zákona nepřípustný. Soud přitom učiní všechna rozhodnutí, která jsou k provedení dožádání potřebná.

komentář k § 117a až 118

V těchto ustanoveních zákona je upravena problematika vážící se ke kárnému řízení proti kandidátovi a koncipientovi. Podrobněji je průběh tohoto řízení upraven kárným řádem Komory. Přitom platí, že obviněnému musí být takto poskytnut vždy prostor k vyjádření se k žalobě v rozsahu 2 až 4 týdnů.

Předseda senátu určí termín ústního jednání k projednání věci a vyrozumí o něm účastníky a zástupce kárně obviněného tehdy, jestliže nerozhodne kárný senát o zastavení nebo přerušení kárného řízení, jak ostatně plyne z § 119 zákona. Má-li kárně obviněný opatrovníka, je nutno vyrozumět tohoto opatrovníka. Jednání, které je neveřejné, se koná za stálé přítomnosti všech členů kárného senátu a zapisovatele. Průběh jednání je zachycen v protokolu.

Pokud jde o samotné jednání, je řízeno předsedou kárného senátu, přičemž tento předseda rozhoduje ve všech věcech souvisejících s vedením kárného řízení před kárným senátem, které nejsou zákonem nebo kárným řádem svěřeny někomu jinému. Kárný senát musí rozhodnout o námitce toho, kdo nesouhlasí s rozhodnutím předsedy kárného senátu, které bylo učiněno při jeho jednání.

Jednání je vždy zahájeno předsedou kárného senátu, dochází k ověření totožnosti účastníků řízení, popř. jejich zástupců. Následně je uděleno slovo kárnému žalobci k přečtení kárné žaloby. Poté, co je kárná žaloba takto přečtena, umožní předseda kárného senátu kárně obviněnému, aby se k této žalobě vyjádřil. Není-li kárně obviněný přítomen, tj. jedná se v jeho nepřítomnosti, je přečteno jeho písemné vyjádření k této kárné žalobě, bylo-li za tím účelem předloženo.

Dle okolností toho kterého případu může být součástí kárného řízení též dokazování. Označení důkazů je ostatně jednou z náležitostí žaloby, přičemž o tyto důkazy se návrh opírá a současně musí být k žalobě připojeny důkazy, které má kárný žalobce v té době k dispozici. Všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, listiny apod., mohou v tomto řízení sloužit jako důkaz.

 Koncepce zákona připouští, aby v kárném řízení byli vyslýcháni svědkové, znalci nebo účastníci tehdy, pakliže se dobrovolně dostaví a poskytnou svou výpověď. I jiné důkazy mohou být prováděny jen tehdy, jestliže jsou dobrovolně poskytnuty. Předseda kárného senátu pak v souladu s § 119 odst. 5 zákona předvolává k výslechu svědky, je-li to k objasnění okolností nezbytné. Nutno ovšem dodat, že důkazy, které nelze z nějakého důvodu takto provést, provádí se na dožádání kárného senátu a na náklady Komory soud. Soud poté takovému dožádání kárného senátu zpravidla vždy vyhoví, nejedná-li se o provedení důkazu, který je dle zákona nepřípustný.

V kontextu s již uvedeným platí, že Komora hradí takto obeslanému svědkovi hotové výdaje a výdělek, který mu v důsledku poskytnutí svědecké výpovědi ušel. Nechce-li svědek o tyto své nároky přijít, musí je uplatnit u Komory do 3 dnů od výslechu, jinak mu možnost uplatnit takové nároky zaniká. Přitom je nezbytné o těchto skutečnostech svědka náležitě poučit.

Při vedení tohoto kárného řízení si předseda kárného senátu vyžádá od soudního exekutora, u něhož je kárně obviněný koncipient nebo kandidát zaměstnán, písemné vyjádření k dosavadnímu průběhu jeho praxe.

Poté, co je ukončeno dokazování, předseda kárného senátu udělí účastníkům kárného řízení slovo k závěrečným řečem a po těchto závěrečných řečech následuje porada kárného senátu. Po skončení porady kárného senátu dochází k hlasování o tom, zda se kárně obviněný skutečně dopustil kárného provinění. O průběhu tohoto hlasování musí být sepsán zvláštní protokol v souladu s kárným řádem. Po skončení porady a hlasování je předsedou kárného senátu vyhlášeno rozhodnutí v souladu s § 120 zákona, které musí být řádně odůvodněno a musí obsahovat poučení.

§ 119

(1) Kárný senát bez ústního jednání řízení zastaví, jestliže

a)  byla kárná žaloba podána opožděně nebo byla vzata zpět,

b)  skončil pracovní poměr kandidáta nebo koncipienta u exekutora,

c)  zanikla odpovědnost kárně obviněného za kárné provinění,

d)  kárně obviněný byl za skutek, pro který se vede kárné řízení, pravomocně odsouzen v trestním řízení.

(2) Kárný senát řízení přeruší, má-li za to, že skutek, který se kárně obviněnému klade za vinu, má znaky trestného činu, a věc předloží příslušnému orgánu činnému v trestním řízení.

(3) Kárný senát přeruší kárné řízení také tehdy, dozví-li se, že pro skutek, pro který bylo kárné řízení zahájeno, se proti kárně obviněnému vede trestní stíhání.

(4) Kárný senát pokračuje v řízení, jestliže orgán činný v trestním řízení rozhodl jinak než podle odstavce 1 písm. d).

(5) Nerozhodne-li kárný senát o zastavení nebo přerušení kárného řízení, určí jeho předseda termín ústního jednání a vyrozumí o něm kárného žalobce, kárně obviněného, a má-li zástupce, také jeho zástupce. Má-li kárně obviněný ustanoveného opatrovníka podle § 117b odst. 2, termín ústního jednání se sdělí jen opatrovníkovi. Je-li třeba vyslechnout svědky, předvolá je předseda kárného senátu k ústnímu jednání.

§ 120

(1) Dojde-li kárný senát k závěru, že kandidát se dopustil kárného provinění, rozhodne, že je vinen, a uloží mu kárné opatření podle § 116 odst. 7. Dojde-li kárný senát k závěru, že koncipient se dopustil kárného provinění, rozhodne, že je vinen, a uloží mu kárné opatření podle § 116 odst. 8.

(2) Dojde-li kárný senát k závěru, že se kárně obviněný kárného provinění nedopustil nebo mu nelze kárné provinění prokázat, rozhodne, že kárně obviněný se kárného obvinění zprošťuje.

(3) Kárný senát zastaví kárné řízení, jestliže vyjde najevo některý z důvodů zastavení uvedených v § 119 odst. 1 při ústním jednání.

(4) Jestliže kárný senát kárnou žalobu zamítl nebo kárně obviněného obvinění zprostil, má kandidát nebo koncipient, proti němuž se kárné řízení vedlo, nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným řízením. Bylo-li kárné řízení zahájeno na návrh kárného žalobce podle § 117 odst. 2 písm. a), c), d) nebo e), má kandidát nebo koncipient, proti němuž se kárné řízení vedlo, nárok na náhradu vůči státu. Bylo-li kárné řízení zahájeno na návrh kárného žalobce podle § 117 odst. 2 písm. b), má kandidát nebo koncipient, proti němuž se kárné řízení vedlo, nárok na náhradu vůči Komoře.

(5) Náklady kárného řízení nese Komora. V rozhodnutí podle odstavce 1 uloží kárný senát kárně obviněnému, aby zaplatil Komoře náklady řízení stanovené paušální částkou v kárném řádu.

(6) Komora nahradí svědkovi hotové výdaje a výdělek, který mu prokazatelně ušel. Nárok je třeba uplatnit u Komory do 3 dnů od výslechu, jinak zaniká; o tom musí být svědek poučen. Náhrada hotových výdajů a poskytování odměn znalcům a tlumočníkům se řídí zvláštními právními předpisy^20b).

komentář k § 119 až 120

Kárný senát může v řízení rozhodovat ve věci samé anebo nemeritorně. Bude-li rozhodovat nemeritorně, může dojít k zastavení řízení bez ústního projednání a k přerušení řízení. K zastavení řízení pak dochází z několika důvodů. Prvním takovým důvodem může být opožděnost podané žaloby. Dalším z důvodů je zpětvzetí žaloby, které může navrhovatel učinit takto až do okamžiku, než se kárný senát odebere k závěrečné poradě. Možným důvodem pro zastavení řízení může být též ztráta pasivní legitimace soudního exekutora, jelikož mezitím došlo k zániku výkonu exekutorského úřadu. Zánik kárné odpovědnost soudního exekutora je dalším pádným důvodem k zastavení řízení.

Nutno upřesnit, že dalším typem nemeritorního rozhodnutí je přerušení řízení. Takto bude kárný senát postupovat tehdy, pakliže má za to, že kárné provinění má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, popř. trestného činu a věc následně postoupí k řešení příslušnému orgánu. Obdobně bude postupováno, jestliže bude zjištěno, že pro totožný skutek je vedeno správní či trestní řízení. Po právní moci rozhodnutí příslušného orgánu v této věci bude v řízení pokračováno jen tehdy, má-li kárný senát za to, že takto uložená sankce není dostačující, jinak dojde k zastavení řízení.

Pro tyto účely chápeme meritorním rozhodnutím buď rozhodnutí o vině a uložení kárného opatření, popř. rozhodnutí o upuštění od uložení kárného opatření, nebo zprošťující rozhodnutí. Nebylo-li prokázáno, že se kárné provinění stalo, nebo skutek v kárné žalobě není kárným proviněním, nebo se soudním exekutor kárného provinění nedopustil, dochází nutně ke zproštění obvinění.

Důležité

     Je-li vydáno zprošťující rozhodnutí, vzniká soudnímu exekutorovi nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů. V případě, že je soudní exekutor pro některé skutky v kárné žalobě uznán vinným a ohledně některých došlo k jeho zproštění, aplikuje se přiměřeně kritérium míry úspěchu a neúspěchu za současného posouzení míry závažnosti skutku, pro který byl uznán vinným, a závažnosti skutku, pro který byl v kárném řízení zproštěn. Jinak platí, že náklady kárného řízení nese Komora a součástí jejího rozhodnutí je i výrok o nákladech kárného řízení, kterým je kárně obviněný vázán a které jsou v případě jeho nezproštění stanoveny paušální částkou ve výši 6 000 Kč.

Proti rozhodnutí kárného senátu je kárný žalobce oprávněn podat žalobu dle § 66 zákona č. 150/­2002 Sb., soudní řád správní, shledá-li na tom závažný veřejný zájem. Tuto žalobu však může podat i ten, o jehož kárném provinění bylo rozhodováno. Příslušným soudem k projednání takové žaloby je dle sídla Komory, jejímž orgánem je již zmíněná kárná komise, Městský soud v Praze. Hodí se ještě dodat, že odvolání proti rozhodnutí kárného senátu není přípustné a rozhodnutí se z toho důvodu stává pravomocným dnem jeho doručení účastníkům řízení.

V § 42 kárného řádu Komory je pak upraven výkon kárného opatření, přičemž pravomocně uložené kárné opatření se zapisuje do rejstříku kárných opatření, který vede kárná komise Komory.

§  Z judikatury

     Jmenoval-li ministr kárně obviněného exekutorského kandidáta exekutorem dříve, než o kárném provinění téhož kandidáta rozhodl kárný senát kárné komise Exekutorské komory České republiky, dokončí řízení o kárném provinění tento kárný senát – řízení však zastaví podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona č. 120/­2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), protože pracovní poměr exekutorského kandidáta jmenováním takové osoby exekutorem skončil. O kárném provinění exekutorského kandidáta po jeho jmenování exekutorem nemůže rozhodovat kárný senát Nejvyššího správního soudu jako kárný soud – ten dle § 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, rozhoduje o kárné odpovědnosti jen exekutorů, nikoli exekutorských kandidátů.

Z usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/­2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. Konf 23/­2015

§ 120a

(1) Pro rozhodnutí v kárném řízení je rozhodující skutkový a právní stav v době, kdy ke kárnému provinění došlo; pozdější právní úpravy se použije, jestliže je to pro kárně obviněného příznivější.

(2) Rozhodnutí kárného senátu musí být písemné a musí obsahovat výrok a odůvodnění; pro doručování se použijí přiměřeně ustanovení správního řádu o doručování rozhodnutí vydaných ve správním řízení.

(3) Rozhodnutí kárného senátu se doručí kárně obviněnému a kárnému žalobci do vlastních rukou. Má-li kárně obviněný v řízení zástupce nebo opatrovníka, doručí se jim rozhodnutí namísto kárně obviněnému. Dále se doručí ministrovi, pokud nebyl kárným žalobcem.

(4) Proti rozhodnutí kárného senátu není odvolání přípustné.

(5) Kárný žalobce je oprávněn podat žalobu podle zvláštního právního předpisu²¹⁾ proti rozhodnutí kárného senátu podle § 120 odst. 1 až 3, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.

komentář k § 120a

V tomto ustanovení zákona je dále stanoveno, že pro rozhodnutí v kárném řízení je rozhodující skutkový stav a právní stav v době, kdy ke kárnému provinění došlo. Pozdější právní úpravy se použije, jestliže je to pro kárně obviněného příznivější. Tento princip je ostatně odvozen z trestního práva a použije se i v případě rozhodování v kárném řízení se soudními exekutory, koncipienty a kandidáty.

Podrobnější úpravu pro náležitosti, vyhotovování a doručování rozhodnutí vydaných v kárném řízení se soudními exekutory, koncipienty a kandidáty lze nalézt v kárném řádu Komory, kde je současně s tím upraveno i vedení kárného spisu.

Není-li v kárném řádu stanoveno jinak, použijí se pro kárné řízení jako celek přiměřeně ustanovení správního řádu. V kontextu s tím platí, že Komora doručuje kárně obviněnému do sídla soudního exekutora, jehož je zaměstnancem. Dále platí, že zástupci, který je advokátem nebo soudním exekutorem, je Komorou doručováno do jeho sídla, resp. do sídla úřadu. Přednostně se doručuje prostřednictvím datové schránky účastníka řízení, resp. jeho zástupce či opatrovníka a není-li to z nějakého důvodu možné, je Komora oprávněna doručit rozhodnutí sama nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Požádá-li o to výslovně účastník kárného řízení, může mu Komora doručovat na adresu pro doručování, kterou účastník sdělí, zejména může-li takový postup přispět k urychlení samotného řízení. Bude-li doručováno kárně obviněnému takto prostřednictvím pošty, je nutno dbát na to, aby byl v adrese na obálce uveden na prvním místě, nad názvem exekutorského úřadu, na jehož adresu je mu tímto způsobem doručováno. Jinak by se mohlo stát, že by byl za adresáta takto považován soudní exekutor a mohlo by dojít k doručení nezákonným způsobem, jelikož doručování soudnímu exekutorovi se řídí jinými pravidly než doručování fyzické osobě.

§ 121

Kárné řízení proti exekutorovi

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, na kárné řízení proti exekutorovi se použijí obdobně ustanovení zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců²¹⁾.

(2) Opatření potřebná k výkonu uloženého kárného opatření provede ministerstvo.

komentář k § 121

Toto ustanovení zákona je věnováno problematice kárného řízení proti soudnímu exekutorovi u Nejvyššího správního soudu. Zákonem č. 286/­2009 Sb. byla vedle řady jiných opatření Komoře odebrána rovněž i kárná pravomoc nad soudními exekutory. Od roku 2009 platí, že Komoře byla takto „vykastrována“ možnost vést kárné řízení se soudními exekutory a zůstala jí toliko pravomoc vést taková řízení jen ve vztahu k exekutorským koncipientům a kandidátům. Nutno zohlednit, že soudní exekutoři jsou ve své podstatě podnikatelé, kteří vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, resp. na svoje vlastní ekonomické riziko vykonávají samostatnou výdělečnou činnost v oblasti výkonu exekucí. Na to pamatuje svým způsobem i složení kárného senátu, který je takto složen většinově z jiných osob než soudních exekutorů a tyto osoby působí mimo struktury Komory, což zajišťuje i jejich větší míru nestrannosti. Kárná řízení v případě soudních exekutorů jsou vedena podle zákona č. 7/2002 Sb. Nestanoví-li zákon č. 7/2002 Sb. jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se soudním exekutorem se rovněž přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.

Jak již uvedeno dříve, Nejvyšší správní soud projednává kárně provinění soudních exekutorů. Senát kárného soudu je složen z předsedy, jeho zástupce a 4 přísedících. Na výzvu předsedy kárného soudu pak prezident Komory navrhuje 10 soudních exekutorů do seznamu přísedících kárného soudu. Nebyla-li by taková povinnost ze strany Komory splněna, lze ji považovat za přestupek, který lze potrestat uložením pokuty až do výše 5 000 000 Kč.

Byla-li žaloba podána opožděně nebo byla-li vzata zpět anebo došlo-li k zániku odpovědnosti soudního exekutora za kárné provinění, soud kárné řízení bez ústního jednání zastaví. Ze stejných důvodů může pak dojít k přerušení kárného řízení jako v případě kárného řízení s koncipientem nebo kandidátem. Stejné důvody mohou u soudního exekutora současně vést k pozastavení výkonu exekutorského úřadu.

 Pakliže senát dojde k závěru, že se obviněný soudní exekutor dopustil kárného provinění, rozhodne o tom, že je vinen a uloží mu kárné opatření dle § 116 zákona. Dojde-li senát naopak k závěru, že se soudní exekutor kárného provinění nedopustil nebo mu je nelze prokázat, popř. nebylo ani prokázáno, že se stal skutek, pro který se řízení vede anebo není tento skutek kárným proviněním, vynese zprošťující rozhodnutí. Předseda senátu rozhodnutí vyhlásí při ústním jednání.

Byl-li soudní exekutor zproštěn obvinění, má nárok vůči státu na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným řízením (bez ohledu na to, kdo vystupoval jako kárný žalobce). Ve zprošťujícím rozhodnutí pak bude zpravidla vždy obsažen i tento nárok nebo je-li třeba provést další šetření, bude o takovém nároku rozhodnuto v samostatném rozhodnutí.

Vyjde-li při ústním jednání najevo některý z důvodů zastavení, které jsou obsaženy v § 14 zákona č. 7/2002 Sb., je to důvodem pro zastavení kárného řízení. Nutno připomenout, že odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení je nepřípustné. Současně s tím však platí, že soudní exekutor může podat návrh na obnovu kárného řízení, a to ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí, kterým byl uznán vinným. Je to ostatně jediná forma obrany, kterou takto zákonodárce soudnímu exekutorovi poskytl.

Zatímco kárná řízení se soudci a státními zástupci jsou svého druhu pracovněprávními spory a kárná opatření takto ukládána nelze považovat za sankci ukládanou v řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla vyhlášena pod č. 209/­1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, protože toto řízení pravděpodobně nesplňuje kritéria vyžadovaná judikaturou Evropského soudu pro lidská práva pro to, co je řízení o trestním obvinění ve smyslu zmíněné Úmluvy, v případě kárného řízení se soudním exekutorem už takovýto závěr není zcela jednoznačný.

Ústavní soud se otázkou, co je a co není „trestním obviněním“ ve smyslu zmíněné Úmluvy zaobíral ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, kde posuzoval, zda je možno kárná řízení ve věcech soudců koncipovat jako jednoinstanční. Přitom nakonec dospěl k závěru, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění. V prvé řadě jde z hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoli trestní, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že napadená úprava umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je řízením svou povahou klasicky disciplinárním a nikoliv trestním. Je v něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak toto se týká pouze specifických povinností soudce. Za porušení povinností soudce může být uložena pouze sankce měnící podmínky právního vztahu mezi soudcem a státem či tento právní vztahu ukončující. Sankce, které je možno v kárném řízení soudci uložit, se tak dotýkají pouze podmínek (snížení platu), resp. existence (odvolání z funkce soudce) právního vztahu mezi státem a soudcem a nejde proto z povahy věci o sankci trestní, nýbrž disciplinární.

Oproti tomu kárné delikty soudních exekutorů jsou založeny na principu objektivní odpovědnosti s liberačním důvodem, tj. s možností vyvinit se, nicméně požadavek učinit „veškerá opatření“, která lze po soudním exekutorovi takto „spravedlivě požadovat“ při řízení exekutorského úřadu dle § 13 odst. 1 zákona, lze zřejmě považovat za požadavek přísnější než požadavek chovat se dbale. Z toho důvodu se ozývají názory, že kárný delikt soudního exekutora se tak mnohem více blíží svou povahou přestupku podnikající fyzické osoby a v konečném důsledku tak zakládá odpovědnost profesionála v regulovaném odvětví podnikání za zákonem nedovolené jednání. Nutno ovšem dodat, že Ústavní soud se prozatím vyhnul nutnosti řešit s konečnou platností otázku charakteru deliktu soudního exekutora ve výše uvedeném kontextu a nezbude zřejmě nic jiného, než na tuto odpověď vyčkat až do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci soudního exekutora Jana Grosama (viz Grosam proti České republice, stížnost č. 19750/13), ačkoli judikatura kárných senátů Nejvyššího správního soudu už v některých případech podřadila pod pojem řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy i kárné řízení – k tomu srov. např. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kse 1/2010 nebo 14 Kse 5/2012. To však nic nemění na tom, že stěžovatel, soudní exekutor, v tomto svém podání namítá, že řízení o kárném provinění proti němu nebylo spravedlivé ve smyslu článku 6 Úmluvy, neboť kárný senát Nejvyššího správního soudu nesplňuje co do svého složení požadavky na „soud“ ve smyslu daného ustanovení a usnesení Ústavního soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti nebylo náležitě odůvodněno. Stěžovatel se dále dovolává porušení článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě (právo na odvolání v trestních věcech) s tím, že kárné řízení ve věcech soudních exekutorů je jednoinstanční, i když jde svou povahou o řízení kvazi-trestní. V kontextu s tímto dosud nevyřízeným podáním k Evropskému soudu pro lidská práva se ozývají názory, že Ústavní soud se v shora zmíněném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s problematikou jedné instance v kárném řízení, přičemž důsledkem jedné instance kárného řízení je možnost velkých odchylek v judikatuře kárných senátů. Navíc je nutno brát v potaz, že soudním exekutorům lze oproti soudcům uložit za kárné provinění pokutu až do výše 5 000 000 Kč, přičemž takováto výše sankce má povahu závažné hrozící sankce, jelikož exekutor je na rozdíl od soudce podnikatelem a na jeho finančních prostředcích tak zcela nepochybně závisí chod celého exekutorského úřadu, včetně jeho zaměstnanců. Z toho důvodu lze pochybovat o tom, že kárné řízení v případě soudního exekutora nemá povahu kvazi-trestní a samotná kárná odpovědnost soudního exekutora je v porovnání s kárnou odpovědností soudců nebo notářů o poznání přísnější.

§  Z judikatury

     … soudní exekutor je objektivně odpovědný za fungování celého svého úřadu. Jedná se totiž o „monokraticky“ koncipované orgány veřejné moci, kde je odpovědností exekutora, koho zaměstná, jakým způsobem si tyto pracovníky vybírá, jak je školí a organizuje jejich práci. Exekutor by za své zaměstnance nebyl odpovědný pouze tehdy, pokud by tito jednali zjevně excesivně, exekutor by se od nich distancoval a bylo by například prokázáno, že jednali v rozporu s jeho pokyny, resp. že je nerespektovali.

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 13 Kse 1/2011

     … jakkoli nelze zaměňovat trestní odpovědnost soudních exekutorů s jejich kárnou odpovědností, zůstává otázkou, zda případná objektivní odpovědnost soudních exekutorů v kárném řízení, při respektování zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, není nepřiměřená. Při uplatnění principu objektivní odpovědnosti soudních exekutora za porušení povinností jeho zaměstnanců při provádění exekuce na místě samém, kde soudní exekutor nebyl přítomen, by jeho postavení bylo horší než v trestním řízení.

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 14 Kse 9/2011

     Ponechá-li exekutor zjištěná pochybení bez povšimnutí, jde o postup v rozporu s § 13 odst. 1 větou první exekučního řádu a exekutor se dopouští kárného provinění. Obdobně půjde o zaviněné porušení povinností exekutora, jestliže exekutor vadný (protizákonný) postup svých zaměstnanců vůbec nezjistí, ač to při řádném řízení exekutorského úřadu zjistit měl a mohl. Stejný postup zákon předpokládá i v případě, jsou-li zjištěna pochybení zaměstnanců exekutora na základě státního dohledu podle § 7 exekučního řádu nad exekuční činností a nad činností exekutora. Zde nejde o to, aby se exekutor od svých zaměstnanců „distancoval“ nebo dal najevo nějaký morální odsudek, i když i to je možné. Podstatnější je, aby na základě zjištění státního dohledu bezodkladně učinil odpovídající (výše naznačená) a nikoliv pouze formální opatření k nápravě zjištěného stavu.

Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 14 Kse 4/2012

§ 122

Pozastavení výkonu exekutorského
úřadu

(1) Ministr může pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliže bylo proti němu zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, a to až do právní moci rozhodnutí.

(2) Exekutorovi je pozastaven výkon exekutorského úřadu od zveřejnění rozhodnutí o jeho úpadku v insolvenčním rejstříku do skončení insolvenčního řízení.

(3) Po dobu pozastavení výkonu exekutorského úřadu nesmí exekutor vykonávat exekuční ani další činnost podle tohoto zákona.

(4) Proti rozhodnutí ministra o pozastavení výkonu exekutorského úřadu lze podat žalobu u soudu.²²⁾

komentář k § 122

Na tomto místě zákona dochází k řešení problematiky spojené s pozastavením výkonu exekutorského úřadu. Z koncepce zákona přitom plyne, že pozastavení výkonu exekutorského úřadu je právem ministra spravedlnosti. Nejde tedy o výkon, resp. samotnou realizaci kárného opatření a ministr při něm postupuje dle příslušných ustanovení správního řádu.

Ministr může pozastavit soudnímu exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliže bylo proti němu zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, a to až do právní moci rozhodnutí. Ministr pozastaví soudnímu exekutorovi výkon exekutorského úřadu po dobu výkonu trestu odnětí svobody, jestliže nejsou dány důvody pro jeho odvolání. V kontextu s výše uvedeným platí, že proti rozhodnutí ministra je možno – po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. podání rozkladu, podat žalobu dle § 65 a násl. zákona č. 150/­2002 Sb., soudní řád správní.

Kandidát nebo jiný soudní exekutor určený Komorou pak zastupuje v době pozastavení výkonu úřadu soudního exekutora. Po dobu pozastavení výkonu exekutorského úřadu nesmí exekutor vykonávat exekutorskou ani jinou činnost soudního exekutora. Pozastavení však nemůže být důvodem pro vyškrtnutí soudního exekutora ze seznamu exekutorů nebo pro zánik jeho funkce v orgánech Komory. Takový soudní exekutor se může i nadále účastnit sněmu exekutorů. To však nebrání tomu, aby byl podán návrh na odvolání takového soudního exekutora z orgánů Komory.

Stane-li se majetek soudního exekutora předmětem úpadku, dochází k pozastavení výkonu exekutorského úřadu od zveřejnění rozhodnutí o jeho úpadku v insolvenčním rejstříku do skončení insolvenčního řízení.

Do seznamu exekutorů je nutno zaznamenat pozastavení a zánik pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Provádění těchto záznamů je v gesci kanceláře Komory, která tak činí na základě pokynu prezidia Komory. Současně s tím stíhá povinnost soudního exekutora, který je takto dotčen změnou svého statusu, aby písemně tyto změny sdělil kanceláři Komory do 30 dnů ode dne vzniku rozhodné skutečnosti, přičemž nesplnění takové povinnosti může být shledáno jako kárné provinění v souladu s § 116 zákona.

 Třeba ještě dodat, že dnem, kdy je soudnímu exekutorovi doručeno rozhodnutí o jeho odvolání (§ 15 odst. 3 zákona), dochází takto k pozastavení výkonu exekutorského úřadu ex lege.

§ 123

Zahlazení kárného postihu

Po uplynutí 5 let od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření se pro účely kárné odpovědnosti hledí na exekutora, kandidáta nebo koncipienta, jako by nebyl pro kárné provinění stíhán. Jestliže výkon kárného opatření do té doby neskončil, kárný postih se zahlazuje vykonáním kárného opatření.

komentář k § 123

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená se zahlazením kárného postihu. Je to důležité v tom případě, kdy je soudní exekutor, kandidát, popř. koncipient stíhán pro opakovaná kárná provinění. V této souvislosti třeba zmínit, že při rozhodování o výši pokuty bude nutno přihlédnout i k předchozím kárným proviněním takové osoby – bez časového omezení. Institut zahlazení tak umožňuje nepřihlížet ke kárným proviněním, k jejichž projednání v souvislosti s nabytím právní moci došlo již před více než 5 lety.

Splácí-li soudní exekutor uloženou pokutu v době, kdy má takto dojít k zahlazení kárného postihu, dojde k zahlazení tedy až uhrazením poslední splátky takto „zasplátkované“ pokuty, jak ostatně vyplývá i z příslušných ustanovení kárného řádu Komory.

HLAVA XII

ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O DORUČOVÁNÍ

§ 124

(1) Pokud občanský soudní řád stanoví, že listina má být vyvěšena na úřední desce soudu, platí, že tato povinnost je splněna vyvěšením na úřední desce exekutora, nestanoví-li tento zákon výslovně jinak. Povinnost zveřejnit vyhláškou různé údaje stanovená v zákoně je splněna jejich uveřejněním v Obchodním věstníku,²³⁾ pokud se zákon neomezuje na zveřejnění údajů na úřední desce soudu.

(2) Pokud zákon stanoví, že rozhodnutí nebo listina mají být vyvěšeny na úřední desce soudu nebo na úřední desce exekutora, platí, že desátým dnem po vyvěšení byly doručeny účastníkům, kteří nejsou exekutorovi známi nebo jejichž pobyt není znám.

(3) Ohlašovnou se pro účely tohoto zákona rozumí obecní úřady a v hlavním městě Praze a v územně členěných statutárních městech úřady městských částí nebo městských obvodů, pokud tak stanoví statuty těchto měst, které vykonávají státní správu podle zákona o evidenci obyvatel44).

komentář k § 124

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o doručování. Platí, že pokud občanský soudní řád stanoví, že listina má být vyvěšena na úřední desce soudu, má se za to, že platí, že tato povinnost je splněna vyvěšením na úřední desce soudního exekutora, nestanoví-li tento zákon výslovně jinak. S tím ostatně souvisí ust. § 66 odst. 3 zákona v souvislosti s nabídkovou povinnosti dle § 328a odst. 1 OSŘ. S ohledem na celkovou koncepci je zřejmé, že v těchto případech nestačí pouze vyvěšení na úřední desce soudního exekutora, ale taková vyhláška musí být vyvěšena též na úřední desce exekučního soudu.

Hodí se dodat, že OSŘ ve spojení s § 124 zákona předpokládá, že při prodeji nemovité věci bude na úřední desce soudního exekutora vyvěšen pravomocný exekuční příkaz, dražební vyhláška a usnesení o příklepu (viz § 335b odst. 5, § 336c odst. 3 OSŘ). Vedle toho bude na úřední desce zveřejněno oznámení o přihlášených pohledávkách a předvolání k jednání o rozvrhu. Obdobný postup je nutno zvolit při exekuci postihující převoditelný podíl v družstvo, se kterým je spojeno právo užívat byt, jak ostatně plyne z § 320ab odst. 1 OSŘ. I v případě pravomocného exekučního příkazu, kterým je nařízeno postižení dlužníkova závodu, dražební vyhláška a předvolání k rozvrhovému jednání musí být takto vyvěšena na úřední desce (k tomu srov. § 338h odst. 4, § 338p odst. 3 a § 338zb odst. 3 OSŘ).

V souvislosti s doručováním dále platí, že účinky doručení zveřejněním písemnosti na úřední desce soudního exekutora takto nastávají též vůči dalším osobám uvedeným v § 50l OSŘ, tedy nejen vůči těm, jejichž pobyt nebo totožnost soudní exekutor nezná. Nutno uvést, že při doručování písemností a dalších dokumentů soudní exekutor postupuje přiměřeně dle příslušných ustanovení OSŘ.

Za účelem zvýšení efektivity i právní jistoty v doručování osobám, které mají trvalé bydliště často hlášeno na obecním úřadu, zákon definuje pro tyto účely ohlašovnu jako obecní úřad a v hlavním městě Praze a v územně členěných statutárních městech úřady městských částí nebo městských obvodů, stanoví-li tak statuty těchto měst, které vykonávají státní správu podle zákona č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel.

HLAVA XIII

PŘESTUPKY

§ 124a

Přestupky fyzických osob

(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a)  v rozporu s § 4 odst. 1 použije označení „soudní exekutor“, „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov nebo označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními, přestože neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů,

b)  v rozporu s § 4 odst. 2 označuje svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“ nebo tvary slov od nich odvozenými či jiným označením způsobilým vyvolat nebezpečí záměny, přestože neprovádí nucený výkon exekučních titulů na základě zákona,

c)  vykonává exekuční nebo další činnost exekutora podle tohoto zákona, ačkoli není osobou, která je podle tohoto nebo jiného právního předpisu oprávněna tuto činnost vykonávat,

d)  jako exekutor, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, v rozporu s § 15 odst. 5 nebo 9 nezajistí bez zbytečného odkladu

1. předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů, případně souvisejících dat, technických zařízení nebo nosičů dat nově jmenovanému exekutorovi, nebo

2. předání razítek, průkazů a pečetidel Komoře,

e)  jako exekutor, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, v rozporu s § 15 odst. 9 neposkytne předsedovi soudu údaje potřebné pro rozvržení exekučních řízení.

(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a), b), d) nebo e) lze uložit pokutu do 200 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. c) pokutu do 3 000 000 Kč.

(3) Za přestupek podle odstavce 1 písm. c) lze spolu s pokutou uložit zákaz činnosti do 1 roku.

§ 124b

Přestupky právnických a podnikajících
fyzických osob

(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a)  v rozporu s § 4 odst. 1 použije označení „soudní exekutor“, „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov nebo označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními, přestože neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů,

b)  v rozporu s § 4 odst. 2 označuje svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“ nebo tvary slov od nich odvozenými či jiným označením způsobilým vyvolat nebezpečí záměny, přestože neprovádí nucený výkon exekučních titulů na základě zákona, nebo

c)  vykonává exekuční nebo další činnost exekutora podle tohoto zákona, ačkoli není osobou, která je podle tohoto nebo jiného právního předpisu oprávněna tuto činnost vykonávat.

(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) nebo b) lze uložit pokutu do 200 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. c) pokutu do 3 000 000 Kč.

(3) Za přestupek podle odstavce 1 písm. c) lze spolu s pokutou uložit zákaz činnosti do 1 roku.

§ 124c

Přestupky Komory

(1) Komora se dopustí přestupku tím, že

a)  neprovádí dohled nad činností exekutora nebo nad řízením činnosti exekutorského úřadu nebo nad dodržováním povinností stanovených exekutorovi zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu anebo dohled provádí v rozporu s § 7 odst. 5,

b)  nepředloží ministerstvu stavovské předpisy podle § 8a odst. 1,

c)  nevede seznam koncipientů nebo jej vede v rozporu s § 20 odst. 1 nebo 2,

d)  nevyškrtne koncipienta ze seznamu koncipientů podle § 22 odst. 1 nebo vyškrtnutí ze seznamu koncipientů neoznámí podle § 22 odst. 2,

e)  nevede seznam kandidátů nebo jej vede v rozporu s § 24 odst. 1 nebo 4,

f)  nevydá exekutorovi průkaz exekutora, razítko nebo pečetidlo,

g)  neustanoví exekutorovi zástupce nebo nového zástupce podle § 16 odst. 1 a 2 nebo § 18,

h)  orgán Komory provede zproštění mlčenlivosti v rozporu s § 31 odst. 2,

i)  prezidium Komory zorganizuje exekutorské zkoušky v rozporu s § 115 odst. 4 nebo nezajistí provedení exekutorské zkoušky v souladu se zkušebním řádem vydaným podle § 115 odst. 5,

j)  nevede centrální evidenci exekucí nebo ji vede v rozporu s § 125,

k)  poruší rozhodnutí o nucené správě Komory,

l)  poruší povinnosti stanovené v § 8d odst. 3,

m) nenavrhne na výzvu předsedy kárného soudu 10 exekutorů do seznamu přísedících kárného soudu podle § 112 odst. 1 písm. e), nebo

n)  ani ve lhůtě podle § 115b odst. 3 nesplní povinnost stanovenou v § 115b odst. 1.

(2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do

a)  10 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene a), i), j), k) nebo l),

b)  5 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene c), d), e), g), h) nebo m),

c)  1 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene b), f) nebo n).

komentář k § 124a až § 124c

     Přestupky fyzických osob, právnických osob, podnikajících fyzických osob a Komory

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky vážící se k přestupkům fyzických osob, právnických osob, podnikajících fyzických osob a Komory. Podle § 5 zákona č. 250/­2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) platí, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Základním předpokladem odpovědnosti za přestupek je spáchání přestupku, přičemž k naplnění znaku subjektivní stránky přestupku fyzické osoby je v souladu s § 15 zákona o přestupcích vyžadováno zavinění. V případě odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby mluvíme o tzv. objektivní odpovědnosti za přestupek, tj. nevyžaduje se zde zavinění. V kontextu s tím se právnická osoba a obdobně i podnikající fyzická osoba mohou odpovědnosti za přestupek zprostit, pakliže prokáží, že vynaložily veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby takto přestupku zabránily. K tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 12/94 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 19/­2010. Důkazní břemeno v této věci pak nese celkem logicky tato právnická osoba.

Tyto se ovšem nemohou zprostit odpovědnosti, jestliže z jejich strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické nebo podnikající fyzické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo k odvrácení přestupku – k tomu srov. § 21 a § 23 zákona o přestupcích.

V řízení o přestupku musí být vždy respektován princip zákonnosti. Princip zákonnosti je důležitým hlediskem v tomto řízení, naopak nedodržení tohoto principu v praxi má za následek nezákonnou správní praxi, která nemůže založit legitimní očekávání, jak např. dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 5 As 155/­2015 Nejvyšší správní soud. Současně je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo nebo povinnost. Neznamená to ovšem, že by měl správní orgán odhlížet od toho, co je předmětem řízení, jak vyplývá např. z rozsudku téhož soudu sp. zn. 1 As 165/­2018. Po celou dobu řízení o přestupku musí být respektována zásada rovnoprávnosti, která je vyjádřena v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zásada materiální pravdy, zásada proporcionality, zásada zákazu zneužití správního uvážení dle § 2 odst. 2 správního řádu, zásada ochrany dobré víry a oprávněných zájmů, zásada souladu s veřejným zájmem zásada právní jistoty, zásada koncentrace řízení, zásada procesní ekonomie i zásada konání v přiměřené časové lhůtě. Nutno ještě zmínit právo na ústní jednání. Obviněný z přestupku by měl mít možnost požádat o ústní jednání kdykoli v průběhu správního, resp. přestupkového řízení, přičemž správní orgán by měl posoudit, zda je to nezbytné k uplatnění jeho práv, avšak by měl vždy k výkladu těchto premis přistupovat tak, aby to nebylo v neprospěch obviněného – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 34/­2010. Judikatura správních soudů ostatně dlouhodobě zastává názor, že součástí záruku, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu je též právo být slyšen – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 126/­2002. Není proto správný přístup, kdy správní orgán kromě odepření tohoto práva ještě navíc ani nepoučí obviněného z přestupku o právu žádat nařízení ústního jednání. Je to dáno i tím, že řízení o přestupku, resp. uložení sankce za takový přestupek představuje tzv. trestní obvinění, přičemž tento pojem je zakotven v právu na spravedlivý proces v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovodila, že pod tento pojem spadá i řízení o sankcích ukládaných správními orgány za přestupek. V rozsudku ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí pak byla vymezena tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy, přičemž tato kritéria jsou též známa pod názvem „Engelova kritéria.“ Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium poté zahrnuje povahu deliktu z hlediska chráněného zájmu a účelu sankce. Posledním kritériem je pak druh a závažnost sankce. Třeba ještě připomenout, že druhé a třetí kritérium jsou alternativní. V návaznosti na již uvedené proto nepřekvapí, že i české soudy považují za trestné činy ve smyslu výše uvedeného článku Úmluvy též přestupky, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/­2012. Vyplývá z něho, že trestní soud za trestné činy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy považuje ve shodě s ESLP taktéž např. přestupky dle zákona o přestupcích. K obdobným závěrům dospěl taktéž Ústavní soud, který je také zastáncem teze, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním – k tomu srov. nález téhož soudu sp. zn. II. ÚS 788/02.

Výše zmíněná Úmluva zdůrazňuje taktéž presumpci neviny, která je uplatněna v zákoně o přestupcích a v souvislosti s ní vystupuje do popředí zásada in dubio pro reo. Má-li tedy soud o přestupku, resp. o osobě, která jej spáchala, určité pochybnosti, musí je vždy zohlednit ve prospěch obviněného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 46/­2005.

Nelze pominout ani zásadu ne bis in idem, která je výslovně obsažena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl dříve pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Jedná se tak v podstatě o zákaz vedení řízení, resp. zákaz meritorního rozhodování v něm, o témže skutkové ději a stran téhož obviněného, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto některým ze způsobů, pro trestní věci předpokládaným trestním řádem.

     Určování výměry sankce

Při určování výměry sankce se vychází i ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008, kde bylo kromě jiného i konstatováno, že: „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ V kontextu s již uvedeným je možno takto dále odkázat též na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 11. 1. 2007 (Mamidakis versus Řecko), z něhož vyplývá, že přílišná pokuta může být takovým omezením vlastnického práva, které je nepřiměřené sledovanému cíli a je tak i v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.

Do výčtu těchto názorů náleží dále i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/02, kde jsou vysvětleny aspekty rovnosti ve vztahu k majetkovým poměrům pachatele přestupku. Správní orgán by proto vždy měl při ukládání pokuty přihlédnout i k poměrům pachatele, které zahrnují jak jeho dosavadní činnost, tak i jeho majetkové poměry. Správní orgán by tak nikdy neměl navodit situaci, kdy by sankce uložená takto za přestupek byla pro pachatele likvidační. Správní orgán vychází v této věci z údajů, které mu byly doloženy samotným pachatelem, popř. z těch, které má ze své činnosti anebo vyplynuly z dosavadního průběhu řízení. Nemůže přitom přehlížet skutečnosti, které jsou mu v daném kontextu známy např. z úřední činnosti, nicméně využití informací z jiných správních řízení má své limity, jak vyplývá např. i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 248/­2017. Nebude-li mít ovšem správní orgán tyto údaje k dispozici, může přikročit k jejich odhadu – a to zejména za situace, kdy údaje nejsou vůbec k dispozici, nebyly předloženy anebo byly předloženy, ale z hlediska správnosti a pravdivosti se na ně nelze zcela spolehnout. Správní orgány by měly hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele přestupku ke dni svého rozhodování, nikoli k okamžiku spáchání tohoto přestupku. Obdobně by pak měl výši uložené pokuty posuzovat v rámci správního soudnictví a řízení o žalobě správní soud – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 1/2012. Ovšem s tímto názorem polemizuje část odborné veřejnosti, která zastává názor, že trest, má-li být účinný, musí přijít co nejrychleji po spáchání činu, tudíž by nemělo docházet k velké časové prodlevě mezi dnem spáchání přestupku a dnem, kdy je přestupek správním orgánem posuzován, a tudíž ani k velkým změnám v majetkových poměrech pachatele přestupku (např. že mezitím může pachatel nápadně majetkově „zchudnout“ a vyhnout se následnému výraznějšímu potrestání). Při ukládání této sankce správní orgán též přihlédne k způsobu spáchání přestupku, tj. zda byl spáchán systematicky, plánovitě anebo naopak amatérsky, jaké jsou zde přitěžující a jaké polehčující okolnosti, tj. zda např. pachatel poskytoval přiměřenou součinnost anebo jinak výrazně napomáhal k řádnému zjištění skutkového stavu v souvislosti se spáchaným přestupkem anebo naopak cíleně mařil průběh vyšetřování apod. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání má tak čistě veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu státu, resp. jeho k tomu zřízených složek a obviněného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 25/­2012.

     Postih fyzických nepodnikajících osob

V § 124a odst. 1 zákona zavádí postih fyzických nepodnikajících osob. Smyslem právní úpravy v odst. 1 písm. a) až c) je zajistit ochranu všech osob před klamavými praktikami fyzických osob zneužívajících právní úpravy obsažené v tomto zákoně ke svému nelegálnímu obohacení anebo k získání určitých výhod. Porušení, kterého se takto konkrétní fyzická osoba dopustí, je považováno za přestupek. Nutno dodat, že posuzování přestupku se proto řídí dále ustanoveními zákona o přestupcích, jak již zmíněno shora. V otázkách, které nejsou upraveny v zákoně o přestupcích je nutno aplikovat obecné předpisy – správní řád. Fyzická osoba je odpovědná za přestupek, pakliže v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok svého věku. K naplnění odpovědnosti za tento přestupek se předpokládá aktivní chování a postačí zavinění z nedbalosti. Smyslem právní úpravy v odst. 1 písm. d) a e) je postihnout přestupky soudního exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu.

Důležité

     Přestupku se tak nově s účinností od 1. 1. 2022 dopouští též bývalý soudní exekutor, pakliže nesplní povinnosti vyplývající z ukončení výkonu úřadu a nezajistí předání své agendy v souladu s § 15 odst. 5 a 9 zákona. Nezajistí-li tedy svému nástupci nebo soudnímu exekutorovi, který převzal konkrétní exekuční řízení, bez zbytečného odkladu předání spisů, zajištěných věcí apod., dopouští se přestupku. Za přestupek bude takto považováno i jednání, kdy soudní exekutor Komoře bezodkladně nepředá razítka, průkazy a pečetidla.

     Projednání přestupků

V odst. 2 bylo stanoveno, že orgánem určeným k projednání takovýchto přestupků je Ministerstvo spravedlnosti. Účastníky tohoto řízení jsou obviněný z přestupku a poškozený, pokud má dojít k projednávání náhrady majetkové škody takto způsobené přestupkem. Koncepce předpokládá, že v rámci přestupkového řízení může ten, komu měla být přestupkem způsobena majetková újma, uplatnit nárok na její náhradu v tomto řízení, a je-li újma a její výše spolehlivě zjištěna, ukládá správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit. V opačném případě pak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu újmy na civilní soud. Neexistují-li pochybnosti o tom, že obviněný z přestupku se přestupku skutečně dopustil, má správní orgán možnost vydat příkaz o uložení pokuty v souladu s § 90 zákona o přestupcích. Proti takovému příkazu má obviněný z přestupku právo podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor správnímu orgánu, který takový příkaz vydal. Je-li odpor podán včas, dochází ke zrušení příkazu a správní orgán pokračuje v řízení. Z toho důvodu ani nelze obviněnému z přestupku uložit vyšší výměru sankce, než byla uvedena v příkazu. Prvostupňový správní orgán koná o přestupku ústní jednání. Následně se pak vydává rozhodnutí o přestupku, přičemž ve výroku takového rozhodnutí, kterým byl obviněný z přestupku uznán vinným, musí být též obsažen popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, výměra pokuty, příp. rozhodnutí o upuštění od uložení peněžité sankce a výrok o nároku na náhradu škody, popř. o náhradě nákladů řízení. Obviněný z přestupku, a jde-li o mladistvého, pak jeho zákonný zástupce a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí, mohou proti rozhodnutí o přestupku podat odvolání, přičemž včas podané odvolání má odkladný účinek, který není možno vyloučit. Nutno dodat, že v odvolacím řízení není správní orgán oprávněn změnit uloženou sankci jakkoli v neprospěch obviněného z přestupku. Nedosáhne-li obviněný z přestupku zrušení takového rozhodnutí v rámci odvolacího řízení, může nechat takové rozhodnutí přezkoumat soudem.

Důležité

     V odst. 2 je upravena maximální výše pokuty, která vychází z toho, že u přestupků dle odst. 1 písm. a), b), d) a e) je možno uložit pokutu do 200 000 Kč a za přestupek dle odst. 1 písm. c) lze uložit pokutu do 3 000 000 Kč. Platí, jak již zmíněno dříve, že do výše takto uložené pokuty se promítá míra společenské škodlivosti toho kterého přestupku. Jiný druh trestu v souladu s odst. 2 již uložen být nemůže. V odst. 3 je pak zakotvena další forma trestu, kterou je zákaz činnosti, který lze uložit spolu s pokutou. K uložení této formy trestu dojde jen tehdy, jestliže soudní exekutor vykonává souvislou a nezákonnou činnost, hrozí-li navíc, že takováto činnost bude vykonávána i nadále. Otázkou však zůstává, zda je tato právní úprava smysluplná a konzistentní, neboť jen stěží si lze představit situaci, že osoba, která doposud nezákonně vykonávala funkci soudního exekutora, ji bude najednou po uplynutí doby 1 roku vykonávat s veškerou pečlivostí a v souladu se zákonem.

     Skutkové podstaty veřejnoprávních deliktů

V § 124b odst. 1 písm. a) až c) zákona jsou uvedeny skutkové podstaty veřejnoprávních deliktů v případě právnických a podnikajících fyzických osob. Odpovědnost za takovýto přestupek není podmíněna zaviněním, což znamená, že právnické osoby odpovídají za přestupek i tehdy, existuje-li příčinná souvislost mezi jednáním osob, jejichž jednání je jim přičitatelné, a naplněním znaků skutkově podstaty přestupku. Přitom platí, že jednání fyzické osoby je přičitatelné právnické osobě, pakliže dotyčná fyzická osoba jednala za právnickou osobu jako člen některého z jejích orgánů, zaměstnanec nebo jinak pověřená osoba a pokud její jednání nelze považovat za exces. Jak již zmíněno úvodem k tomuto ustanovení, právnická osoba, která způsobila deliktní jednání, má možnost se zprostit odpovědnosti za přestupek (liberace), pakliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti (které takto zakládá skutkovou podstatu přestupku) zabránila. Při ukládání výše sankce dle odst. 2 je nutno zohlednit závažnost přestupku, která je charakterizována třemi jeho znaky, tj. způsobem spáchání přestupku, jeho následky a okolnostmi, za nichž byl spáchán. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 As 53/­2021, tak z § 38 zákona o přestupcích vyplývá, že závažnost přestupku je v daném případě nutno posuzovat zejména s ohledem na význam zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, význam a rozsah následku přestupku, způsob a okolnosti spáchání přestupku. Nejvyšší správní soud podotýká, že v takových případech je namístě zhodnotit i další kritéria, jako je například pochopení společenské škodlivosti a nepřijatelnosti existence pachatelem vyvolaného protiprávního stavu, nezištná snaha závadný stav napravit a odstranit následky či dosavadní přístup k plnění povinností. K zániku odpovědnosti za spáchaný přestupek dochází (tj. k prekluzi), nedojde-li ve lhůtě dle § 30 a násl. zákona o přestupcích k zahájení řízení o tomto přestupku. K tomuto zániku dochází ex lege, právnická ani podnikající fyzická osoba jej nemusejí namítat a Ministerstvo spravedlnosti musí za trvání odpovědnosti vždy zkoumat z úřední povinnosti toto trvání odpovědnosti ze všech k tomu existujících relevantních hledisek. Pokuta uložená právnické nebo podnikající fyzické osobě je příjmem státního rozpočtu. Nebude-li zaplacena dobrovolně, lze ji vymáhat formou exekuce na peněžitá plnění v souladu s § 106 správního řádu. I v tomto případě lze dle odst. 3 lze za přestupek dle odst. 1 písm. c) zákona uložit spolu s pokutou též zákaz činnosti do 1 roku.

     Přestupky Komory

V § 124c dochází k řešení problematiky spojené s přestupky Komory. Koncepce zákona vychází z toho, že Komora jako právnická osoba je výlučně subjektem přestupku dle tohoto ustanovení zákona. Hodí se uvést, že skutkové podstaty přestupků v tomto ustanovení zákona jsou definovány tak, že přestupkem je zde neplnění různých povinností Komory na úseku veřejné správy s přímými dopady do exekuční činnosti. V odst. 1 písm. a) je zakotven přestupek v souvislosti s neprováděním dohledu. Podstata tohoto přestupku spočívá v porušení povinnosti provádět dohled nad vymezenými oblastmi, které se týkají exekucí. Přestupek může mít dvě formy. Jedna z forem spočívá v tom, že není prováděn dohled a druhá z forem poté spočívá v tom, že dohled sice prováděn je, ale v rozporu s ustanovením zákona, které tyto dohledové pravomoci zakotvuje. Neprovádění dohledu (tj. v oblastech, ve kterých má Komora v souladu s § 7 odst. 5 zákona aktivně působit) se může týkat dohledu nad činností soudního exekutora, dohledu nad řízením činnosti exekutorského úřadu nebo dohledu nad dodržováním povinností stanovených soudnímu exekutorovi zákonem č. 253/­2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o provádění dohledu v rozporu s § 7 odst. 5 zákona, hodí se uvést, že toto spočívá v nedostatečném využívání kontrolních pravomocí, v sporadickém, povrchním nebo dokonce formálním provádění této dohledové činnosti, v libovůli při výběru kontrolovaných subjektů apod. V odst. 1 písm. b) je zakotvena skutková podstata přestupku neplnění předkládací povinnosti. Toto ustanovení zákona je v praxi hůře uchopitelné, neb z dikce jeho skutkové podstaty nelze jednoznačně dovodit, v jakém maximálním časovém odstupu musí k opakování porušení povinnosti dle § 8a odst. 1 zákona dojít, aby došlo k naplnění skutkové podstaty takto definovaného přestupku. V odst. 1 písm. c) je definován přestupek, resp. jeho skutková podstata, která spočívá v pochybení při vedení seznamu koncipientů. Nutno uvést, že skutková podstata tohoto přestupku je opět složena zde dvou forem, tj. nevedení seznamu koncipientů, resp. faktické nečinnosti Komory ve vztahu k výkonu takové agendy nebo v druhé formě, která pak spočívá v nesprávném vedení takového seznamu, který je tím pádem v rozporu s § 20 odst. 1 a 2 zákona. K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku nejčastěji postačí neprovedení zápisu ve stanovené jednoměsíční lhůtě anebo jeho odmítnutí. Dále může být tato skutková podstata naplněna i tím, že do seznamu bude zapsána osoba, která nesplňuje podmínky pro takový zápis. V odst. 1 písm. d) je zakotven přestupek nevyškrtnutí koncipienta ze seznamu. Uvedený přestupek se skládá ze dvou samostatných skutkových podstat. První skutkovou podstatou je nevyškrtnutí příslušné osoby ze seznamu koncipientů a druhou skutkovou podstatou je neoznámení vyškrtnutí zákonem stanoveným osobám. V odst. 1 písm. e) se jedná o přestupek pochybení při vedení seznamu kandidátů. Ohledně tohoto přestupku platí obdobně to, co již bylo uvedeno k přestupku dle odst. 1 písm. c). V odst. 1 písm. f) je uveden přestupek nevydání průkazu, razítka a pečetidla soudnímu exekutorovi. Skutková podstata tohoto přestupku se odvíjí od ust. § 13 zákona. Komora se v daném kontextu dopustí přestupku tím, že soudnímu exekutorovi nevydá uvedené prostředky – bez ohledu na to, že uvedený soudní exekutor k tomu splňuje všechny vyžadované podmínky. V odst. 1 písm. g) se uvádí přestupek neustanovení zástupce soudního exekutora. K tomuto ustanovení zákona třeba uvést, že definuje dvě na sobě navzájem relativně nezávislé skutkové podstaty. Tou první z nich je nejmenování „obecného“ zástupce soudního exekutora dle § 16 odst. 1 a 2 zákona. Druhou z nich pak je nejmenování zástupce dle § 18 zákona, tj. pro specifické situace. Přestupkem ve smyslu tohoto ustanovení zákona však nebude stav, kdy Komora jmenuje do této funkce jinou osobu, než kterou původně navrhoval zastupovaný soudní exekutor, pakliže jím navrhovaná osoba nemohla být jmenována z důvodu, že by to bylo v rozporu s pravidly dle § 16 odst. 2 zákona a jestliže zastupovaný soudní exekutor byl na vadu svého návrhu zavčas upozorněn a byl vyzván k navržení takového zástupce, který zmíněným pravidlům vyhovuje, ale takovýto úkon zůstal ze strany zastupovaného soudního exekutora bez odezvy. V odst. 1 písm. h) je zakotven přestupek chybného zproštění mlčenlivosti. Na tomto místě zákona dochází k sankcionování porušení § 31 odst. 2 zákona, které může mít nejčastěji podobu v tom, že ke zproštění došlo z jiných než zvláštního zřetele hodných důvodů, popř. k němu došlo ve větší než nezbytné míře anebo se vztahovalo na větší okruh situací než jen na jeden konkrétní případ. V odst. 1 písm. i) je koncipován přestupek za nesprávnou organizaci exekutorské zkoušky. I tento přestupek je složen ze dvou relativně nezávislých skutkových podstat. První z těchto skutkových podstat spočívá v tom, že zorganizovaná exekutorská zkouška byla v rozporu s § 115 odst. 4 zákona, což se projevilo např. tím, že zkušební senát byl nesprávně složen. Druhá ze skutkových podstat je založena na tom, že provedení exekutorské zkoušky nebylo zajištěno v souladu se zkušebním řádem, který byl za tím účelem vydán dle § 115 odst. 2 zákona. To se může projevit např. tím, že bude porušena povinnost publikovat seznam předpisů, jejichž znalost je u zkoušky vyžadována. Z odst. 1 písm. j) vyplývá přestupek nevedení centrální evidence exekucí. I v tomto případě je třeba počítat se dvěma úzce souvisejícími skutkovými podstatami. Aby došlo k naplnění této skutkové podstaty přestupku, musí dojít k porušení povinnosti stanovených v § 125 zákona, ale též i zákonných povinností stanovených v tomto ustanovení zákona a dále konkretizovaných ve vyhlášce o centrální evidenci exekucí. Z odst. 1 písm. k) a l) vyplývá přestupek porušení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o nucené správě Komory. K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku dochází tehdy, jestliže je porušeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o nucené správě Komory. V § 8d odst. 1 a 2 zákona jsou pak popsány obsah a účinky takového rozhodnutí. Porušení zákazu jednat v rozsahu pozastavení se považuje za přestupek ve smyslu tohoto ustanovení zákona. V odst. 1 písm. m) je definován přestupek v podobě nepodání návrhu na obsazení kárného soudu. K naplnění skutkové podstaty takového přestupku může přispět svou nečinností prezident Komory, kterého jinak stíhá povinnost dle § 112 odst. 1 písm. e) zákona navrhnout na výzvu předsedy kárného soudu 10 exekutorů do seznamu přísedících kárného soudu. Přestupkem může být za dané situace i jednání téhož prezidenta, který sice takový návrh podá, avšak bez závažného důvodu překročí lhůtu k předložení takového návrhu, která byla stanovena předsedou kárného soudu. Z odst. 1 písm. n) vyplývá, že přestupkem dle tohoto ustanovení zákona je i nesdělení statistických informací Ministerstvu spravedlnosti. K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku dochází tehdy, jestliže prezidium Komory ani na dodatečnou výzvu dle § 115b odst. 3 zákona nesdělí Ministerstvu spravedlnosti požadované statistické ukazatele dle § 115b odst. 1 zákona. Přestupek může být v daném kontextu uložen jak za nečinnost Komory, tak i za neodborné splnění uvedené povinnosti, tj. bude-li ono sdělení neúplné anebo nebude splněno řádně. V souladu s odst. 2 je možno za výše uvedené přestupky uložit pokutu. Podle typové závažnosti jednotlivých přestupků jsou pak do tří skupin rozčleněny výměry těchto pokut. Vzhledem k tomu, že spodní hranice pokut není v žádné ze zmíněných skupin stanovena, umožňuje zákonodárce v konečném důsledku i postih velmi málo společensky nebezpečných případů. Lze shrnout, že do první podskupiny řadíme neplnění základních povinností Komory na úseku dohledové činnosti a kontrol a dále též nevedení jí zákonem svěřeného stanoveného veřejného seznamu. Druhou podskupinu tvoří zejména jednání, které spočívá v porušení důležitých administrativních povinností, které mohou mít i nezanedbatelné důsledky vůči osobám mimo Komoru. A konečně poslední – třetí podskupinu budou tvořit sice závažná administrativní selhání, nicméně současně takového charakteru, že z nich nehrozí přímé důsledky vůči osobám mimo sféru Komory. Uložené pokuty jsou příjmem státního rozpočtu a nebudou-li řádně a včas uhrazeny, má Ministerstvo spravedlnosti možnost požádat o jejich vymáhání obecného správce daně místně příslušného dle zvláštního zákona, kterým je v případě Komory Finanční úřad pro hlavní město Prahu.

§  Z judikatury

     Výše pokuty uložené za správní delikt může být odůvodněna toliko obsahem skutku, jenž se stal předmětem porušení zákona a byl vymezen výrokovou částí rozhodnutí.

Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 2 A 10/­2000

     Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahují na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02

     také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/­2002

     Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 5 A 164/­2002

     …i pro správní trestání platí zásada non bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán za tentýž skutek. Předpokladem této zásady ovšem je, aby se jednalo o stejný skutek, tj. aby byla dána totožnost skutku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. A 6/2003

     Je-li předmětem řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu, potom nepominutelnou součástí výroku, který se ukládá povinnost uhradit pokutu jako trest za správní delikt, musí být rovněž i určení, jakého deliktu se příslušný subjekt dopustil. Pokud ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace deliktu, nemůže takové rozhodnutí obstát, neboť jeho důsledkem je narušení principu právní jistoty (není jasné, za jaký delikt byl vlastně žalobce postižen), což může vést i k pochybnostem o tom, zda určitá jednání či opomenutí, která naplnila skutkovou podstatu deliktu, byla potrestána, či nikoliv, a tedy, zda pro budoucno jde o res iudicata (věc rozsouzenou). I ve správním trestání totiž platí obecná zásada ne bis in idem (nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro tentýž skutek).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 6 As 57/­2004

     Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede – tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 As 2/2005

     …opravný prostředek musí být projednán předepsaným pořadem správních stolic – nestane-li se tak, dochází k porušení účastníkova subjektivního procesního práva.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 Afs 56/­2004

     …kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 27/­2008

     Zkoumání shodnosti či alespoň částečné shodnosti v podstatných okolnostech skutku je pak věcí každého konkrétního posouzení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 9 As 67/­2010

     … soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle § 78 odst. 2 SŘS na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 SŘS by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nezval do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 Afs 1/2012

     I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu z roku 2004 prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 5 As 64/­2011

     …trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 9 Afs 58/­2013

     Postup obviněného z přestupku je nutno hodnotit ve vztahu ke všem rozhodným skutečnostem týkajícím se předmětného přestupkového řízení, jako jsou například doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek, zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněného z přestupku působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku, apod. Jedině tak lze naplnit základní zásady správního řízení, že správní orgán musí vyřizovat věci bez zbytečných průtahů a postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Ani vada spočívající ve skutečnosti, že v řízení o přestupku nebylo provedeno žádné ústní jednání, nemá vždy bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 As 331/­2017

     Povinnosti posoudit majetkové poměry pachatele správního deliktu za situace, kdy přímo namítá, že uložená pokuta je likvidační, se přitom správní orgán nemůže zcela zříci s odkazem na § 52 správního řádu, podle něhož jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Dle věty druhé § 50 odst. 3 správního řádu je totiž povinností správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost. Skutečnost, že pachatel správního deliktu své majetkové poměry konkrétněji nedoložil, tedy nezprošťuje správní orgán povinnosti námitku vypořádat – v tomto směru lze odkázat na již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publ. pod č. 2092/­2010 Sb. NSS… Odvolací námitky ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty ovšem stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, přičemž ani stěžovatel, ani správní orgán prvního stupně se nezabývali posouzením majetkových poměrů žalobce. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší správní soud kasační námitky nedůvodnými a naopak se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 5 As 38/­2019

     Prekluze je právní institut, který je upravován napříč odvětvími právního řádu. Lze se s ní setkat tradičně v právu soukromém, ale také veřejném. Jejím hlavním účelem je zejména zajištění právní jistoty v čase, ale sekundárně také ochrana povinného subjektu. Jejím předmětem může být jak majetkové právo, tak i možnost učinit určitý procesní úkon. Z širokého výskytu prekluze v různých právních odvětvích vyplývají obsahové rozdíly – i přes tyto rozdíly je však možné vysledovat základní znaky, které jsou pro prekluzi společné a bez nich by o prekluzi nebylo možno vůbec hovořit. Mezi tyto znaky lze nepochybně zařadit samotnou konstrukci prekuze, která je založena na dvou právních skutečnostech – a sice uplynutí doby a neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je vždy také zánik samotného práva, přičemž s takto závažnými následky, které jsou s prekluzí spojeny, se pojí výše zmiňovaný logický důsledek – k prekluzi musí orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 1 As 359/­2021

     Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že řádné odůvodnění ukládané sankce je základním předpokladem přezkoumatelnosti úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 37 a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky (zákon o přestupcích – pozn. autora) obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměru sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 9 As 170/­2020

§ 124d

Přestupky podle tohoto zákona projednává ministerstvo.

komentář k § 124d

Na tomto místě zákona je stanoveno, že přestupky podle tohoto zákona projednává Ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti je tak funkčně příslušným správním orgánem v řízení o přestupcích v první instanci. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti lze v souladu s § 152 odst. 1 správního řádu podat rozklad. O tomto opravném prostředku rozhoduje ministr spravedlnosti. Nutno poznamenat, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o rozkladu lze přezkoumat správním soudem na základě podané žaloby dle § 65 a násl. SŘS. Touto správní žalobou se lze domáhat zrušení vydaného správního rozhodnutí.

HLAVA XIV

CENTRÁLNÍ EVIDENCE EXEKUCÍ

§ 125

(1) Komora vede centrální evidenci exekucí, v níž se evidují po uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6

a)  vyrozumění o zahájení exekuce podle § 44,

b)  výzvy ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6,

c)  pravomocná usnesení o zastavení a odkladu exekuce,

d)  dražební vyhlášky vydané podle § 336b odst. 2 a § 338o odst. 2 občanského soudního řádu,

e)  oznámení dražebního roku podle § 328b odst. 3 občanského soudního řádu,

f)  exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem movitých věcí.

(2) Do centrální evidence exekucí se zapisuje

a)  rodné číslo povinného, bylo-li přiděleno; tento údaj se však z evidence neposkytuje ani se neuvádí ve výpisu podle odstavce 10,

b)  údaj o tom, zda exekuční řízení byla spojena,

c)  údaj o tom, že došlo k zániku pověření soudního exekutora s uvedením důvodu zániku; vede-li po zániku pověření exekuci jiný soudní exekutor, zapíše se do centrální evidence exekucí i tento exekutor,

d)  celková výše vymáhaného peněžitého plnění ke dni provedení zápisu údajů z písemností podle odstavce 1 písm. a) a b) do centrální evidence exekucí,

e)  údaj o tom, že proti povinnému je vedena exekuce prodejem movitých věcí, nejde-li o exekuci podle § 67 odst. 2, případně o tom, že exekuce je vedena po skončení odkladu exekuce podle § 54 odst. 9.

(3) Údaje o oprávněném se poskytují pouze povinnému z téhož exekučního řízení nebo se uvádějí ve výpisu podle odstavce 10, který je vydáván povinnému z téhož exekučního řízení. Vstoupil-li po vydání výzvy ke splnění vymáhané povinnosti namísto dosavadního oprávněného do řízení jeho právní nástupce, zapíší se do centrální evidence exekucí údaje o tom, kdo vstoupil do řízení namísto dosavadního oprávněného. Údaj podle odstavce 2 písm. d) se aktualizuje vždy k 31. prosinci, došlo-li v průběhu příslušného kalendářního roku ke změně celkové výše vymáhaného peněžitého plnění bez nákladů exekuce a nákladů oprávněného.

-  Dnem 1. ledna 2023 se v § 125 se za odstavec 3 vkládají nové odstavce 4 a 5, které znějí:

(4) Centrální evidence exekucí je veřejným seznamem v části tvořené zapsanými údaji, které nebyly vymazány, a neveřejným seznamem v části tvořené vymazanými údaji. Komora zveřejňuje údaje z centrální evidence exekucí způsobem umožňujícím dálkový přístup; na písemnou žádost soudu nebo orgánů činných v trestním řízení poskytne Komora informace z neveřejné části.

(5) Centrální evidence exekucí je vedena, provozována a spravována Komorou.“.

Dosavadní odstavce 4 až 8 se označují jako odstavce 6 až 10.

(6) Zápisy do centrální evidence exekucí provede elektronicky exekutor, který je pověřen exekucí, v přiměřené lhůtě.

(7) Postup pro zápis a výmaz údajů a uchovávání vymazaných údajů v centrální evidenci exekucí a pro její vedení, provoz a správu je upraven vyhláškou ministerstva.

(8) Nestanoví-li se dále jinak, náleží za poskytnutí údajů z veřejné části centrální evidence exekucí Komoře odměna, kterou stanoví ministerstvo vyhláškou.

(9) Odměna podle odstavce 8 Komoře nenáleží

a)  za poskytnutí údajů podle odstavce 1 písm. d) a e),

b)  za poskytnutí údajů podle odstavce 1 ministerstvu nebo soudům.

(10) Komora vydá na žádost výpis z centrální evidence exekucí nebo potvrzení o tom, že určitý údaj v centrální evidenci exekucí není zapsán. Výpis a potvrzení jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v centrální evidenci exekucí k okamžiku, který je na nich uveden.

-  Dnem 1. ledna 2023 se v § 125 se doplňují odstavce 11 a 12, které včetně poznámky pod čarou č. 45 znějí:

(11) Komora nejméně jednou za tři měsíce bezplatně zveřejňuje aktuální statistická data z centrální evidence exekucí jako otevřená data⁴⁵⁾, a to nejméně v následujícím věcném rozsahu:

a)  počet exekucí vedených jednotlivými exekutorskými úřady,

b)  počet fyzických osob v exekuci s trvalým pobytem v jednotlivých obcích,

c)  celkový počet exekucí vůči fyzickým osobám s trvalým pobytem v jednotlivých obcích a anonymizovaný údaj o počtu exekucí vedených vůči jednotlivým fyzickým osobám v dané obci,

d)  celková výše vymáhaného peněžitého plnění od fyzických osob s trvalým pobytem v jednotlivých obcích,

e)  průměr a medián vymáhaného peněžitého plnění na jednu osobu v exekuci s trvalým pobytem v jednotlivých obcích,

f)  údaj o věkové kategorii fyzických osob v exekuci s trvalým pobytem v jednotlivých obcích; věkové kategorie jsou rozděleny v pětiletých intervalech.

(12) Pokud by zveřejněním údajů podle odstavce 11 písm. d), e) a f) došlo k zjevně nepřiměřenému zásahu do práv na ochranu osobnosti, soukromí a osobních údajů fyzických osob, Komora před zveřejněním osobní údaje anonymizuje tak, aby vyloučila tento následek a zároveň zachovala v maximální míře informační hodnotu zveřejněných dat. Součástí zveřejněných dat musí být poznámka o tomto postupu.

———

⁴⁵⁾ § 3 odst. 11 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

komentář k § 125

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí centrální evidence exekucí. Koncepce vychází z toho, že centrální evidence exekucí je pojata jako veřejný seznam, v němž jsou evidovány zákonem stanovené údaje o exekucích, u nichž již uplynula zákonem stanovená lhůta, tj. 30 dnů od doručení výzvy k plnění povinnému. Vyhláška č. 329/­2008 Sb., o centrální evidenci exekucí, v platném znění, pak obsahuje podrobný postup při provádění zápisů a vedení evidence pro tuto oblast.

Důležité

     Zákonem č. 286/­2021 Sb. došlo k rozšíření údajů evidovaných v centrální evidenci exekucí. Tento zákon též rozdělil tuto evidenci na neveřejnou a veřejnou část s účinností od 1. 1. 2023. Vedle toho vznikla Komoře povinnost prostřednictvím této evidence exekucí zveřejňovat poměrně podrobné statistické výstupy.

V odst. 1 je stanovena povinnost Komory vést evidenci exekucí, u nichž uplynula lhůta 30 dnů, která je stanovena v § 46 odst. 6 zákona. Toto ustanovení zákona rovněž stanoví pod písm. a) až f) další náležitosti, které jsou součástí takto zapisovaných a zveřejňovaných údajů. V tomto ustanovení zákona není stanovena povinnost zveřejňovat v evidenci dražební jednání prováděná v rámci dražby pohledávek a majetkových práv, která vyplývají z novely zákona č. 396/­2012 Sb. (k tomu srov. § 314a odst. 1, § 320 odst. 2 a § 320ab odst. 1 OSŘ).

V odst. 2 písm. a) až e) jsou stanoveny další zapisované údaje, které byly doplněny již zmíněnou novelou zákona č. 286/­2021 Sb. a současně došlo k významnému rozšíření množství údajů, které je takto nutno zapisovat a uchovávat v centrální evidenci exekucí.

V odst. 3 je zakotvena povinnost evidovat údaje o oprávněném a o výši vymáhaného plnění. Půjde tedy o evidenci jména či názvu oprávněného, data jeho narození, IČO, bydliště nebo sídla, přičemž tyto údaje nebudou veřejně přístupné. Vstoupí-li do řízení po vydání výzvy ke splnění vymáhané povinnosti namísto dosavadního oprávněného jeho právní nástupce, je nutno v centrální evidenci exekucí provést změnu oprávněného.

Z odst. 4 plyne, že centrální evidence exekucí je veřejný seznam jen v části tvořené aktuálními údaji, přičemž každý má po zaplacení příslušného poplatku právo na to, aby mu byly sděleny evidované údaje nejen ve vztahu k jeho osobě, ale i údaje o jiných povinných osobách. Veřejnou část centrální evidence exekucí vede Komora na svých webových stránkách https://www.ekcr.cz, kde je umožněn dálkový přístup. Pokud jde o neveřejnou část centrální evidence, je tato tvořena vymazanými údaji o exekucích, které již jsou skončeny, resp. údaji z dosud probíhajících exekucí, které již nejsou momentálně aktuální. Údaje z neveřejné části Komora poskytuje toliko soudu nebo orgánům činným v trestním řízení, pakliže tyto o to písemně požádají.

Z odst. 5 vyplývá, že Komora je zodpovědná za vedení a správu evidence, ale i za funkčnost systému vedení záznamů v evidenci a za případně způsobenou újmu tím, že systém byl po určitou dobu nefunkční. Nevede-li Komora centrální evidenci anebo ji vede v rozporu se zákonem, může se jednat o přestupek dle § 124c odst. 1 písm. j) zákona.

V odst. 6 je stanoveno, že zápisy do centrální evidence exekucí provádí elektronicky soudní exekutor, který je pověřen exekucí. Mělo by se tak stát v přiměřené lhůtě. Soudní exekutor je současně s tím odpovědný za správnost a úplnost těchto zápisů, přičemž Komora poskytuje tomuto exekutorovi přístup k elektronickému zadání údajů do evidence, popř. k vymazání takovýchto údajů z evidence. Vyhláška č. 329/­2008 Sb., o centrální evidenci exekucí stanoví podrobný postup při provádění těchto zápisů a vedení evidence.

V odst. 7 je odkazováno na již zmíněnou prováděcí vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 329/­2008 Sb.

V odst. 8 je odkaz na odměnu za poskytnutí elektronického údaje, která je upravena vyhláškou č. 329/­2008 Sb., když v této vyhlášce je stanoven i způsob výpočtu odměny za poskytnutí elektronického údaje v případě nepřetržitého sledování údajů v této centrální evidenci.

Z odst. 9 vyplývá výluka z placení odměny, když je zde stanoveno, že odměna stanovená v § 5 vyhlášky č. 329/­2008 Sb. se neplatí při nahlížení do seznamu dražebních podání, které jsou zveřejňovány dle § 125 odst. 1 písm. d) a e) zákona. Smyslem této koncepce je zajistit maximální transparentnost takových dražeb. Současně s tím platí, že jak soudy, tak i Ministerstvo spravedlnosti při výkonu svých agend neplatí odměnu za poskytnutí jakékoli informace a údajů z centrální evidence exekucí.

Z odst. 10 plyne, že Komora v souvislosti s provozem centrální evidence vydává jak výpisy o údajích, které jsou ve veřejné části evidence vedeny, tak i potvrzení o negativním zjištění, tj. že určitá osoba nebo určitý údaj není v danou chvíli v centrální evidenci registrován. Takovýto dokument vydaný Komorou má charakter veřejné listiny dle § 134 OSŘ se všemi z toho plynoucími důsledky.

V odst. 11 a 12 bylo zákonem č. 286/­2011 Sb. Komoře uloženo, aby s účinností od 1. 1. 2023 zveřejňovala jednou za 3 měsíce aktuální statistická data v rozsahu stanoveném v odst. 11. Pokud jde o odst. 12, bude jeho aplikace relevantní spíše ve vztahu k malým obcím, v nichž exekuci nepodléhá příliš osob.

§ 125a

Centrální úřední deska

(1) Komora vede veřejně přístupnou centrální úřední desku, na níž se způsobem umožňujícím dálkový přístup vyvěšují výzvy k vyzvednutí písemností podle § 56a a 56b.

(2) Výzvy podle odstavce 1 na centrální úřední desku vyvěšuje elektronicky dálkovým přístupem exekutor, který je pověřen exekucí. Výzva podle odstavce 1 se z centrální desky svěsí po uplynutí 60 dnů ode dne vyvěšení.

(3) Na centrální úřední desce se k jednotlivým písemnostem podle odstavce 1 zveřejňuje

a)  datum vyvěšení výzvy,

b)  iniciály a rok narození adresáta,

c)  datum podle § 56a odst. 2 písm. g),

d)  předpokládané datum svěšení výzvy podle odstavce 2 věty druhé.

komentář k § 125a

Od 1. 1. 2022 zákon č. 286/­2021 Sb., kterým byl novelizován komentovaný zákon, zavádí pro případy, jsou-li povinnému písemnosti soudním exekutorem doručovány na ohlašovnu dle § 56a anebo povinný nemá schránku anebo mu nelze zanechat výzvu při doručování písemností postup, aby pro účastníky řízení, kterým se doručuje tímto zjednodušeným postupem, byla vždy dosažitelná informace, která je zpraví o tom, že jim jsou takto písemnosti doručovány. Centrální úřední deska, která je spravována Komorou, má pak sloužit právě ke zveřejnění informací o zásilkách, jejichž doručení probíhá touto cestou.

Z odst. 1 plyne, že Komora vede centrální úřední desku na adrese, která je veřejně přístupná přes její webové stránky https://www.ekcr.cz, která umožňuje i dálkový přístup.

V odst. 2 bylo stanoveno, že výzvy podle odst. 1 na centrální úřední desku vyvěšuje elektronicky dálkovým přístupem soudní exekutor, který je pověřen exekucí. Výzva podle odst. 1 se z centrální desky svěsí po uplynutí 60 dnů ode dne vyvěšení. Soudní exekutor, který by takto nedostál svým povinnostem a výzvu nezveřejnil, pak odpovídá dle § 32 zákona za škodu způsobenou tímto svým postupem.

V odst. 3 se uvádí, že na centrální úřední desce se k jednotlivým písemnostem podle odst. 1 zveřejňuje datum vyvěšení výzvy, iniciály a rok narození adresáta, datum podle § 56a odst. 2 písm. g) zákona (tj. konkrétní den, do kterého si adresát může písemnost vyzvednout anebo požádat o její zaslání na jinou adresu) a předpokládané datum svěšení výzvy podle odst. 2 věty druhé. Hodí se dodat, že obsah samotné výzvy v této věci je obsažen v § 56a odst. 2 zákona.

HLAVA XV

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
USTANOVENÍ

§ 126

Do zahájení činnosti Komory vykonává její funkci ministerstvo, které svolá ustavující konferenci exekutorů nejdéle do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona.

komentář k § 126

Toto ustanovení zákona je již obsoletní.

§ 127

Ministerstvo schvaluje na návrh Komory kárný řád, kancelářský řád, zkušební řád pro exekutorské zkoušky a stanoví pravidla pro složení výběrové komise a postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10.

komentář k § 127

Na tomto místě zákona se podává, že Ministerstvo spravedlnosti schvaluje na návrh Komory kárný řád, kancelářský řád, zkušební řád pro exekutorské zkoušky a stanoví pravidla pro složení výběrové komise a pro postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení podle § 10 zákona. Je zřejmé, že pravomoc Ministerstva spravedlnosti schvalovat takto základní stavovské předpisy, které jsou vydávány Komorou, je nezpochybnitelná.

§ 128

Vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky nebo jejich právních předchůdců se považuje za vysokoškolské právnické vzdělání podle § 9 odst. 1 písm. b).

komentář k § 128

V tomto ustanovení zákona je upřesněna podmínka vysokoškolského právnického vzdělání pro případ absolvování studia na právnické fakultě v ČR nebo na Slovensku před 1. 1. 1993, přičemž se má za to, že vysokoškolské právnické vzdělání je v souladu s § 9 odst. 1 písm. b) zákona nezbytnou podmínkou pro jmenování soudním exekutorem. Vždy se musí jednat o VŠ vzdělání v oboru právo, které bylo získáno v magisterském programu na VŠ v ČŘ nebo získané studiem na VŠ v zahraničí, pokud je uznáváno za rovnocenné na základě mezinárodní smlouvy, která je závazná pro ČR nebo pokud bylo uznáno dle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 18/­2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace.

§ 129

Výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční podle dosud platných právních předpisů; jestliže však pohledávka oprávněného nebyla zcela uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona.

komentář k § 129

V tomto ustanovení zákona se podává, že výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Jestliže však pohledávka oprávněného nebyla zcela uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na nařízení exekuce dle tohoto zákona. Toto ustanovení zákona je však dnes již s ohledem na plynutí času od vydání tohoto zákona obsoletní, jelikož řeší přechod mezi výkony rozhodnutí, které byly prováděny mezi týmiž účastníky pro vynucení stejné judikované povinnosti před přijetím tohoto zákona a nově zaváděnými exekucemi.

§ 130

(1) Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také exekuce podle tohoto zákona. Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o nařízení výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také vedení exekuce podle tohoto zákona.

(2) Tam, kde se v zvláštních právních předpisech hovoří o nákladech státu na provedení soudního výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také náklady exekuce podle tohoto zákona.

(3) Je-li exekucemi vedenými podle tohoto zákona i výkonem rozhodnutí prováděným podle občanského soudního řádu postižen tentýž majetek, postupuje se podle zákona, kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí16a).

komentář k § 130

Na tomto místě zákona je řešena otázka terminologického použití výkonu rozhodnutí i pro exekuci.

V odst. 1 je stanoveno, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také exekuce podle tohoto zákona. Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o nařízení výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také vedení exekuce podle tohoto zákona. V této souvislosti je nezbytné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/­2005, kde se tento soud vyjádřil, že řízení o výkonu rozhodnutí a exekuční řízení představují procesy vedoucí k nucenému vymožení subjektivních práv, jejichž jednota není popřena subsidiární povahou občanského soudního řádu. Soud je toho názoru, že jednota obou procesů je normativně podtržena § 2 písm. a) zákona č. 119/­2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, který pod pojem exekuce podřazuje „výkon rozhodnutí nařizovaný soudem a prováděný soudem nebo soudním exekutorem dle zvláštních předpisů“.

V odst. 2 se uvádí, že tam, kde se v zvláštních právních předpisech hovoří o nákladech státu na provedení soudního výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také náklady exekuce dle tohoto zákona. V konečném důsledku to znamená, že soudní exekutor by neměl opomenout v rámci vedené exekuce vymožení nákladů, které v řízení hradil stát, např. v podobě znalečného a následně toto vymožené plnění zaslat na účet soudu.

Z odst. 3 vyplývá, že v případě souběhu více exekucí, má povahu lex specialis již zde zmíněný zákon č. 119/­2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. V tomto zákoně jsou totiž upravena pravidla pro vzájemné střety exekucí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí nebo nemovitých věcí a prodejem závodu. Vychází se přitom z principu, že postihují-li exekuce souběžně stejnou věc nebo právo povinného, bude upřednostněna ta exekuce, která byla nejdříve „nařízena“, přičemž u ostatních exekucí dochází k jejich přerušení. Vedle toho však platí, že je-li řízení dle tohoto zmíněného zákona přerušeno, může oprávněný vstoupit do prováděné exekuce jako další oprávněný a navíc mu zůstává zachováno pořadí pohledávky z exekuce, kterou ze své iniciativy zahájil, ale u níž došlo k již zmíněnému přerušení. Podmínkou ovšem je, že toto své právo uplatní tím, že se přihlásí do rozvrhu rozdělované podstaty získané v jiné exekuce, jak předpokládá § 15 zákona č. 119/­2001 Sb.

§ 131

(1)   Ministerstvo se zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou

a)  výši a způsob určení odměny exekutora, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času, včetně přiměřené výše zálohy,

b)  paušální výši náhrady nákladů účastníka řízení pro účely rozhodování o nákladech v případech podle § 89a,

c)  výši a způsob určení odměny správců závodu a náhrady jejich hotových výdajů a výši a způsob určení odměny správců nemovité věci a náhrady jejich hotových výdajů,

d)  výši a způsob určení paušálně stanovené náhrady nákladů plátce mzdy nebo jiného příjmu,

e)  podmínky pojištění odpovědnosti za újmy způsobené exekutorem činností dle tohoto zákona,

f)  postup pro zápis a výmaz údajů a uchovávání vymazaných údajů v centrální evidenci exekucí a pro její vedení, provoz a správu a poskytování a užití údajů z ní,

g)  postupy při výkonu exekuční a další činnosti k provedení hlavy třetí až osmé tohoto zákona, náležitosti a vzor formuláře žádosti exekutora určené plátci mzdy o sdělení údajů, náležitosti a vzor formuláře sdělení požadovaných údajů plátcem mzdy exekutorovi podle § 34 odst. 4, včetně formátu a struktury datových souborů, a náležitosti formuláře potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.

(2) Formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uveřejní ministerstvo a Komora způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba není zpoplatněna.

komentář k § 131

Tímto ustanovením zákona je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno k tomu, aby vydalo všechny důležité prováděcí předpisy k tomuto zákonu a přispělo tak nezbytnou měrou k tomu, aby byl zákon aplikovatelný v praxi. Jedná se zejména dle odst. 1 písm. a), c) a e) o podrobnou úpravu otázek spojených s náklady exekuce, které jsou součástí vyhlášky č. 330/­2001 Sb. a vyhlášky č. 485/­2000 Sb. Dále se takto jedná o podrobnou úpravu otázek spojených s náklady nezastoupeného účastníka dle odst. 1 písm. b), které jsou řešeny vyhláškou č. 254/­2015 Sb. Nově je nyní Ministerstvo spravedlnosti zmocněno k podrobné úpravě otázek spojených s výší a způsobem určení paušálně stanovené náhrady nákladů plátce mzdy nebo jiného příjmu, jak vyplývá z odst. 1 písm. d). V odst. 1 písm. g) pak bylo Ministerstvo spravedlnosti takto zmocněno k vydání prováděcí vyhlášky č. 418/­2001 Sb., o postupu při výkonu exekuční a další činnosti, v níž jsou upraveny postupy při výkonu exekuční a další činnosti k provedení hlavy třetí až osmé tohoto zákona. V odst. 2 je pak stanoveno, že formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uveřejní Ministerstvo spravedlnosti a Komora způsobem umožňujícím dálkový přístup, přičemž tato služba není zpoplatněna.

§ 132

Po dobu 2 let od účinnosti tohoto zákona může se souhlasem ministra Komora započítat i jinou právní praxi v délce 3 let.

komentář k § 132

Toto ustanovení lze považovat v současné době za obsoletní.

ČÁST DRUHÁ až DEVATENÁCTÁ

Změny některých souvisejících zákonů

§ 133 – § 150

ČÁST DVACÁTÁ

Účinnost

§ 151

Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. května 2001, s výjimkou části první hlavy třetí až osmé a § 131, které nabyly účinnosti dnem 1. září 2001.

* * *

Zákon č. 6/2002 Sb. nabyl účinnosti 1. dubna 2002.

Zákon č. 279/­2003 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2004.

Zákon č. 360/­2003 Sb. nabyl účinnosti 29. října 2003.

Zákon č. 53/­2004 Sb. nabyl účinnosti 1. dubna 2004.

Zákon č. 257/­2004 Sb. nabyl účinnosti 1. května 2004.

Zákon č. 284/­2004 Sb. nabyl účinnosti 1. září 2004.

Zákon č. 499/­2004 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2005.

Zákon č. 501/­2004 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2006.

Zákon č. 377/­2005 Sb. nabyl účinnosti 29. září 2005.

Zákon č. 57/­2006 Sb. nabyl účinnosti 1. dubna 2006.

Zákon č. 70/­2006 Sb. nabyl účinnosti 1. dubna 2006.

Zákon č. 79/­2006 Sb. nabyl účinnosti 1. dubna 2006.

Zákon č. 253/­2006 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2006.

Zákon č. 296/­2007 Sb. nabyl účinnosti 1. led­na 2008.

Zákon č. 347/­2007 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2008.

Zákon č. 254/­2008 Sb. nabyl účinnosti 1. září 2008.

Zákon č. 259/­2008 Sb. nabyl účinnosti 1. září 2008.

Zákon č. 274/­2008 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2009.

Zákon č. 301/­2008 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2009.

Zákon č. 7/2009 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2009.

Zákon č. 41/­2009 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2010.

Zákon č. 183/­2009 Sb. nabyl účinnosti 26. červ­na 2009.

Zákon č. 227/­2009 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2010.

Zákon č. 281/­2009 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2011.

Zákon č. 285/­2009 Sb. nabyl účinnosti 1. listopadu 2009.

Zákon č. 286/­2009 Sb. nabyl účinnosti 1. listopadu 2009.

Zákon č. 409/­2010 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2011.

Zákon č. 188/­2011 Sb. nabyl účinnosti 15. července 2011.

Zákon č. 428/­2011 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2013.

Zákon č. 89/­2012 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014.

Zákon č. 396/­2012 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2013, s výjimkou ustanovení § 49 odst. 2, které nabylo účinnosti dnem 1. července 2013 a ustanovení § 49 odst. 3, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2015.

Zákon č. 45/­2013 Sb. nabyl účinnosti 1. srpna 2013, s výjimkou ustanovení § 33d, § 40, § 41, § 43a, § 49, § 120, § 124c, která nabyla účinnosti 25. února 2013.

Zákon č. 170/­2013 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2014.

Zákon č. 256/­2013 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014.

Zákon č. 303/­2013 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014.

Zákonné opatření č. 340/­2013 Sb. nabylo účinnosti 1. ledna 2014.

Zákonné opatření č. 344/­2013 Sb. nabylo účinnosti 1. ledna 2014.

Zákon č. 139/­2015 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2015.

Zákon č. 164/­2015 Sb. nabyl účinnosti 1. září 2015 s výjimkou ustanovení § 49 odst. 3, které nabylo účinnosti 1. ledna 2016.

Zákon č. 375/­2015 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2016.

Zákon č. 183/­2017 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2017.

Zákon č. 258/­2017 Sb. nabyl účinnosti 1. září 2017.

Zákon č. 298/­2017 Sb. nabyl účinnosti 4. října 2017.

Zákon č. 94/­2018 Sb. nabyl účinnosti 5. června 2018.

Zákon č. 31/­2019 Sb. nabyl účinnosti 1. června 2019.

Zákon č. 588/­2020 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2021.

Zákon č. 38/2021 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2021.

Zákon č. 218/2021 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2022.

Zákon č. 261/2021 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2022.

Zákon č. 286/2021 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2022, s výjimkou ustanovení § 43a a § 53, která nabývají účinnosti dnem 1. července 2022, s výjimkou ustanovení § 125 odst. 4, odst. 11 a odst. 12, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2023 a ustanovení § 34 a § 49, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2024.

* * *

Čl. IV
zákona č. 38/2021 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

V exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; k tomu, že přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byla v tomto řízení provedena exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, se nepřihlíží. Byl-li exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu vydán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu se dokončí podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. IV
zákona č. 286/­2021 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Není-li dále stanoveno jinak, dokončí se exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a zákona č. 99/­1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Drobné nedostatky v činnosti nebo drobné poklesky v chování jiného zaměstnance než exekutorského kandidáta nebo exekutorského koncipienta, k nimž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nelze podle § 7a odst. 2 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, exekutorovi vytknout.

3. Výběrové řízení do exekutorského úřadu, který byl uvolněn nebo nebyl obsazen z jiného důvodu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo výběrové řízení vyhlášené v případě, že Komoře bylo oznámeno zvýšení počtu exekutorských úřadů přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 120/­2001 Sb., účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nebude-li na návrh Komory podle § 10 odst. 1 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jmenován exekutor, postupuje se podle § 10 odst. 2 až 7 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

4. Došlo-li k uvolnění exekutorského úřadu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, doba od uvolnění exekutorského úřadu do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona se do lhůty podle § 15 odst. 7 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nezapočítává.

5. Ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nepoužije na zápočet překážek v práci na straně exekutorského koncipienta nebo jeho omluvené nepřítomnosti v práci, k nimž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

6. Ustanovení § 265a zákona č. 99/­1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na plnění vymožené v exekuci ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

7. V exekučních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí § 29, § 33 odst. 4 a 5, § 34 odst. 3, 4 a 7, § 35a, § 35b odst. 1 písm. c), d) a k), § 35b odst. 2, § 39 odst. 3 a 4, § 43 odst. 1, § 43a odst. 1 a 2, § 44c, § 46 odst. 2, 4 až 6 a 8, § 47 odst. 1, § 48 odst. 2, § 49 odst. 2 až 5, § 53, § 65a, § 66 odst. 6 a 10, § 70 odst. 4, § 73a odst. 8, § 87 odst. 1 a 2, § 88 odst. 3 písm. h), § 94 odst. 6 a § 125 odst. 3 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Na zálohy na náklady exekuce a jistoty zaplacené exekutorovi přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije § 46 odst. 5 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

8. V exekučních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí § 44b odst. 1, 2 a 5 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nepostupoval-li oprávněný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle § 15 odst. 5 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

9. Nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona povinný předvolán a vyzván k prohlášení o majetku povinného, použije se v exekučních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona § 50 odst. 2 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

10. Na řízení o návrhu na odklad podaném v den nabytí účinnosti tohoto zákona nebo později v exekučních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije § 54 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

11. Nestanoví-li se dále jinak, v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona začne běžet lhůta podle § 55 odst. 7 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. V řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byla vyznačena doložka provedení exekuce, se do lhůty podle § 55 odst. 7 a 11 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, započítává doba, v níž nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce a exekucí nebyla postižena nemovitá věc; § 55 odst. 12 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije obdobně. V řízení podle věty druhé lhůta podle § 55 odst. 7 a 11 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplyne dříve než uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro účely postupu podle § 55 odst. 7 až 13 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vyznačením doložky provedení exekuce rozumí též nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce.

12. V řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebyl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů, se použijí § 49 odst. 1 písm. a), § 87 odst. 3 a § 89 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

13. V řízeních, v nichž přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebyl povinnému zaslán první exekuční příkaz, se použije § 88 odst. 1 až 4 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

14. V exekučních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije § 279 odst. 2 písm. g) zákona č. 99/­1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

15. V exekučních řízeních, v nichž přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byl vydán exekuční příkaz k přikázání pohledávky z kompenzace nebo mzdových nároků podle zákona upravujícího ochranu zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, se exekuce na tyto příjmy ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona provádí podle zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a zákona č. 99/­1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jako exekuce srážkami z kompenzace nebo mzdových nároků podle zákona upravujícího ochranu zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Účinky vydaného exekučního příkazu zůstávají zachovány.

16. Na úschovy, které exekutor přijal přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije § 75 zákona č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

17. Na rozhodování o odvolání proti rozhodnutím Komory vydaným ve správním řízení přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 120/­2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

18. V exekučních řízeních vedených podle zákona č. 120/­2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve kterých usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci nebo ve kterých nastaly skutečnosti podle § 52 odst. 1 písm. a) a b) ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona před více než 3 lety přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jejichž předmětem byla ke dni nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce nebo dni, ke kterému nastaly skutečnosti podle § 52 odst. 1 písm. a) a b) ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pohledávka oprávněného nepřevyšující částku 1 500 Kč bez příslušenství, a ve kterých v posledních třech letech přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo nic vymoženo, exekutor do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona vyzve oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce ve výši stanovené prováděcím právním předpisem, kterou oprávněný složí ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Nesloží-li oprávněný ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví. Složí-li oprávněný zálohu na náklady exekuce podle věty první, soud po dobu 3 let od složení zálohy na náklady exekuce nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost bez návrhu a návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost podaný před složením zálohy na náklady exekuce podle věty první, o kterém do složení zálohy na náklady exekuce podle věty první nebylo rozhodnuto, nebo podaný po dobu 3 let od složení zálohy na náklady exekuce podle věty první zamítne. Pro účely ustanovení bodů 18 až 24 se na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo.

19. Výzva ke složení zálohy se nezašle a exekutor exekuci nezastaví, probíhá-li proti povinnému insolvenční řízení nebo pokud jsou vymáhány pohledávky výživného, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona, pohledávky náhrady újmy způsobené poškozenému ublížením na zdraví nebo pohledávky náhrady újmy způsobené úmyslnými trestnými činy.

20. Skončí-li insolvenční řízení podle bodu 19 jinak než osvobozením dlužníka od placení neuspokojených pohledávek, postupuje exekutor podle bodu 18. Lhůta tří měsíců podle bodu 18 věty první běží od skončení insolvenčního řízení.

21. Oprávněnému za exekuci zastavenou podle bodu 18 a 20 náleží náhrada ve výši 30 % vymáhané pohledávky bez příslušenství. Bylo-li na jistinu pohledávky v řízení před zastavením exekuce něčeho vymoženo, pak se náhrada snižuje o výši uhrazené částky. O přiznání náhrady rozhodne exekutor v usnesení o zastavení exekuce. Tato náhrada je poskytována formou slevy na dani z příjmů. Při zastavení exekuce podle bodu 18 a 20 nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení.

22. Za úkony spojené se zastavením exekuce podle bodů 18 až 21 náleží exekutorovi paušální náhrada nákladů ve výši 30 % paušálních hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/­2001 Sb., hrazená státem. Je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k náhradě nákladů podle věty první částka odpovídající této dani, kterou je exekutor povinen odvést podle zvláštního právního předpisu. Tuto náhradu vyplatí exekutorovi stát prostřednictvím exekučního soudu. O přiznání náhrady rozhodne exekutor v usnesení o zastavení exekuce. Další náklady exekuce není možné povinnému uložit.

23. Zastavil-li exekutor více exekucí proti témuž povinnému, náleží mu náhrada podle bodu 22 nejvýše za 5 exekucí.

24. Je-li exekuce zastavena podle bodu 18 nebo 20 věty druhé, nelze pro pohledávku, která byla předmětem zastavené exekuce po skončení řízení podle tohoto zákona podat exekuční návrh a nemůže být uplatněna před soudem ani jiným orgánem. Závazek, z něhož měl oprávněný vůči povinnému pohledávku vymáhanou v zastavené exekuci, zaniká ke dni právní moci usnesení o zastavení exekuce v rozsahu, v jakém byla oprávněnému přiznána náhrada podle bodu 21.

25.

(1) Řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ve kterých je povinným fyzická osoba a oprávněným je

a)  Česká republika,

b)  územní samosprávný celek, včetně městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy,

c)  státní příspěvková organizace,

d)  státní fond,

e)  veřejná výzkumná instituce nebo veřejná vysoká škola,

f)  dobrovolný svazek obcí,

g)  regionální rada regionu soudržnosti,

h)  příspěvková organizace územního samosprávného celku,

i)  ústav založený státem nebo územním samosprávným celkem,

j)  obecně prospěšná společnost založená státem nebo územním samosprávným celkem,

k)  státní podnik nebo národní podnik,

l)  zdravotní pojišťovna,

m) Český rozhlas nebo Česká televize, nebo

n)  právnická osoba, v níž má stát nebo územní samosprávný celek sám nebo s jinými územními samosprávnými celky většinovou majetkovou účast, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby (dále jen „veřejnoprávní oprávnění“)

exekutor i bez souhlasu oprávněného a bez návrhu exekuci zastaví, pokud

1. uhradí povinný do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nezaplacenou nebo jinak nezaniklou jistinu vymáhanou v exekučním řízení a na nákladech exekuce částku 750 Kč zvýšenou o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, nebo

2. byla ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona v exekučním řízení vymožena nejméně celá vymáhaná jistina a 750 Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, a takto vymožené plnění není dotčeno právy třetích osob.

Nebyla-li exekuce ještě nařízena, exekutor zastaví exekuční řízení. Je-li exekuce vedena jen pro část jistiny, postupuje se podle ustanovení tohoto bodu přiměřeně a povinný může doplatit pouze nezaplacenou nebo jinak nezaniklou část jistiny vymáhané v exekučním řízení a na nákladech exekuce částku 750 Kč zvýšenou o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty. Je-li exekuce vedena jen pro vymožení příslušenství vzniklého podle hmotného práva, má se za to, že celá jistina byla vymožena a postupuje se podle ustanovení tohoto bodu přiměřeně. Ustanovení tohoto odstavce se vztahují přiměřeně i na pohledávky veřejnoprávních oprávněných, kteří jsou dalšími oprávněnými, zástavními věřiteli nebo přihlášenými věřiteli v exekučním řízení.

(2 Částka 750 Kč se považuje za paušální výši nákladů exekuce zahrnující odměnu exekutora i jeho hotové výdaje.

(3) Po zaplacení jistiny vymáhané v exekučním řízení a nákladů exekuce ve výši 750 Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, vydá exekutor rozhodnutí, jímž povinného, který je fyzickou osobou, osvobodí od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu v exekučním řízení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, a povinným zaplacenou jistinu vyplatí oprávněnému, dalšímu oprávněnému, věřiteli ze zástavního práva anebo přihlášenému věřiteli podle toho, čí jistinu povinný zaplatil. Vymožené, avšak oprávněnému nevyplacené plnění, se použije na úhradu nezaplacených anebo nezaniklých pohledávek dalších oprávněných, pohledávek zajištěných zástavním právem a pohledávek přihlášených do exekuce podle pravidel pro rozvrh. Není-li jich, vyplatí se vymožené, avšak nevyplacené plnění, povinnému. S rozhodnutím o osvobození od placení spojí exekutor i bez návrhu rozhodnutí o zastavení exekuce v rozsahu zaplacených anebo zaniklých pohledávek, ledaže jsou do exekuce přihlášeny další pohledávky, které postupem podle tohoto odstavce nebo jinak nezanikly a exekuce tak k jejich vymožení trvá. Veškeré dosud vymožené a vyplacené plnění na jakýkoliv nárok, byť by přesahovalo vymáhanou jistinu v exekučním řízení, přísluší tomu, komu již bylo vyplaceno. Vymáhané příslušenství pohledávky, od jehož placení je dlužník osvobozen, zaniká právní mocí usnesení exekutora o osvobození od placení.

(4) Je-li vymáhaných jistin veřejnoprávních oprávněných v postavení oprávněného, dalšího oprávněného, věřitelů ze zástavního práva anebo přihlášených věřitelů v jednom exekučním řízení více, použije se ustanovení odstavce 1 na každou jistinu vymáhanou v exekučním řízení zvlášť s tím, že v případě zaplacení jen některých jistin vymáhaných v exekučním řízení zanikají pouze pohledávky, které jsou příslušenstvím zaplacené jistiny. O osvobození od placení a zastavení exekuce rozhodne exekutor pouze v rozsahu, v němž pohledávky zanikly.

(5) Osvobození podle odstavců 3 a 4 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči povinnému pro tyto pohledávky právo postihu.

(6) Proti rozhodnutí, jímž exekutor přizná povinnému osvobození podle odstavce 3 anebo 4, se může odvolat pouze oprávněný, další oprávněný, věřitel ze zástavního práva a přihlášený věřitel, v případě, že jejich pohledávka na jistině vymáhaná v exekučním řízení vůči povinnému nebyla v exekučním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození povinnému.

(7) Ustanovení předchozích odstavců se vztahují obdobně i na pohledávky dalších oprávněných, pohledávky zajištěné zástavním právem anebo pohledávky přihlášené do exekučního řízení, jde-li o pohledávky veřejnoprávních oprávněných.

(8) Ustanovení odstavců 1 až 7 se nevztahují na peněžité tresty nebo jiné majetkové sankce, které byly dlužníku uloženy v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona a pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

²⁾   Zákon č. 65/­1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

^3a)  § 265 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.

      § 46 a následující vyhlášky č. 37/­1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.

⁴⁾   § 167 trestního zákona.

⁵⁾   § 4 zákona č. 82/­1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/­1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/­2001 Sb.

⁶⁾   § 44 zákona č. 283/­1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 120/­2001 Sb.

⁷⁾   § 24 zákona č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

^7a)  § 2 odst. 3 písm. h) zákona č. 284/­2009 Sb., o platebním styku.

^7c)  Zákon č. 40/­1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

      § 33 odst. 3

^7f)  § 22 odst. 5 zákona č. 344/­1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.

^7f)  § 13b zákona č. 133/­2000 Sb., ve znění zákona č. 53/­2004 Sb.

^7g)  § 9a zákona č. 96/­1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů.

^7h)  § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů.

⁷ⁱ⁾  § 42 odst. 3 zákona č. 42/­1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů.

^7j)  § 2 zákona č. 42/­1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů.

^7k)  § 27 odst. 1 zákona č. 592/­1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

⁸⁾   Zákon č. 82/­1998 Sb., ve znění zákona č. 120/­2001 Sb.

⁹⁾   § 53 občanského soudního řádu.

¹⁰⁾   § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/­1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

¹²⁾   § 6 zákona č. 358/­1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

¹³⁾   § 71a až 71c zákona č. 358/­1992 Sb., ve znění zákona č. 30/­2000 Sb.

¹⁴⁾   § 12 zákona č. 328/­1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

§ 56 a 74

^16a)  Zákon č. 300/­2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

^16a)  Zákon č. 119/­2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí.

^16b) § 11 vyhlášky č. 330/­2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů.

^16c)  Například § 35 odst. 2 zákona č. 216/­1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

^16d) Například § 109 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 zákona č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

¹⁷⁾   Zákon č. 527/­1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.

      Zákon č. 137/­1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů.

¹⁸⁾   § 2 odst. 1 zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).

¹⁹⁾   § 45 a následující vyhlášky č. 37/­1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.

²⁰⁾   Zákon č. 588/­1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

^20b) Zákon č. 36/­1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění zákona č. 322/­2006 Sb.

²¹⁾   § 66 soudního řádu správního.

²²⁾   § 247 a následující občanského soudního řádu.

²³⁾   § 769 obchodního zákoníku.

²⁴⁾   Zákon č. 408/­2010 Sb., o finančním zajištění.

²⁵⁾   Zákon č. 427/­2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření.

²⁷⁾   § 37 odst. 1 zákona č. 256/­2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění zákona č. 230/­2008 Sb.

²⁸⁾   § 46 zákona č. 111/­1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.

²⁹⁾   § 89 zákona č. 111/­1998 Sb.

³⁰⁾   Zákon č. 111/­2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

³¹⁾   § 41f zákona č. 21/­1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.

³²⁾   Zákon č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

³³⁾   § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

³⁴⁾   § 46b občanského soudního řádu.

³⁵⁾   § 10 a 10a zákona č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel.

³⁶⁾   Zákon č. 300/­2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.

³⁷⁾   § 49 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu.

³⁸⁾   § 49 odst. 4 věta třetí občanského soudního řádu.

³⁹⁾   § 46b občanského soudního řádu.

⁴⁰⁾   § 50 odst. 2 občanského soudního řádu.

⁴¹⁾   Zákon č. 300/­2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.

⁴²⁾   Zákon č. 500/­2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

⁴³⁾   § 152 a násl. správního řádu.

⁴⁴⁾   § 2 zákona č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel.

⁴⁵⁾   § 3 odst. 11 zákona č. 106/­1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Použitá literatura:

Kasíková, Jirmanová a kol. Exekuční řád. C. H. Beck 2017

Wolfová, Štika: Soudní exekuce. Wolters Kluwer 2016

Citace judikatury z: www.nssoud.cz, www.nsoud.cz a www.usoud.cz

 

Příloha č. 1
k zákonu č. 120/2001 Sb.

Vzor otisku razítka a pečetidla exekutora

Příloha č. 2
k zákonu č. 120/2001 Sb.

Vzor označení exekutorského úřadu