Hypochondrie

Lidé, kteří o svém strachu z určitého onemocnění vykládají častěji, než kdyby si „normálně stěžovali“, jsou označeni za hypochondry a často jsou předmětem výsměchu, nezřídka i šikanování. Výraz je odvozený z řeckého slova hypochondrium – podžebří. Oblast pod žeberními oblouky byla totiž místem, kde se podle starověkých lékařů nacházel zdroj potíží pacientů trpících hypochondrií anebo depresemi, protože v těchto místech často lidé s takovými poruchami pociťují svoje „potíže“.

Hypochondričtí pacienti si často stěžují na tělesné problémy

a dožadují se vyšetření lékaři z různých oborů. I když se jim dostupnými metodami nezjistí žádný nález, hypochondři odmítají možnost psychické příčiny svých problémů a hledají pomoc i řešení v alternativních /ne/medicínských postupech. Tím se nezřídka stávají finančními „otroky“.

Život hypochondra se často točí jen okolo jeho „choroby“ a od svého okolí vyžaduje neustálou pozornost a soucítění se svým utrpením. Hypochondrie patří do skupiny somatogenních poruch, jejichž společným znakem je, že při lékařském vyšetření není možné odhalit příčiny v tělesných problémech, na které si postižení stěžují. Klíčovým bodem psychosomatiky je domněnka – ale možná někdy i zkušenost, že duševní problémy se mohou projevit i tělesnými symptomy. Příčinou může být začarovaný kruh: u osob trpících hypochondrií vedou informace o příslušné chorobě při současném vnímání vlastních tělesných příznaků k domněnkám, že oni sami jsou nemocní. Začnou se pozorně sledovat a pociťují strach o vlastní zdraví, což vede ke zvýšené úrovni psychického rozrušení.

Hypochondrický pacient trpí obavou, že může onemocnět určitou chorobou

Běžné tělesné příznaky nebo minimálně somatické změny (mírně zvýšený puls při stoupání po schodech, průběžné problémy s trávením) jsou u hypochondrů označované jako příznaky a zároveň důkazy domnělé nemoci. Ani důkladné lékařské vyšetření nedokáže hypochondra přesvědčit, že je v podstatě zdravý. Důkazy o tom, že není nemocný, vnímá jako možnost, že trpí dosud neznámou chorobou nebo že se lékař při stanovení diagnózy zmýlil. Kvůli svému přesvědčení navštíví značné množství lékařů (toto jednání je možné označit jako doctor-shopping); v mnoha případech se dokonce podrobuje riskantním chirurgickým operacím „na vlastní žádost“. Všeobecně je ale těžké určit hranici mezi hypochondrií a ostatními somatogenními onemocněními. Nejjasnější rozdíl je vidět v tom, že u hypochondra jde o strach z onemocnění, přičemž při ostatních sometogenních poruchách stojí v popředí vědomí samotné choroby.

Z psychoanalytického pohledu vzniká hypochondrie vnitřními konflikty,

zapříčiněnými pocity viny anebo strachu. Jako obrana se používá přesouvání pozornosti na tělesné poruchy, aby nebyla nutná konfrontace právě s těmito ničivými vnitřními kolizními situacemi. Předpokládá se, že tělesné problémy mají symbolický charakter. Před vypuknutím onemocnění se dostali postižení většinou do styku s informacemi o chorobách buď ve svém okruhu známých, nebo z médií. Osoby, které postihla hypochondrie, vykazují často už před samotným vypuknutím onemocnění zvýšenou psychofyziologickou reaktivitu. Postižení často uvádějí, že před onemocněním trpěli chronickým stresem anebo se v jejich životě udály rozhodující změny. Za těchto okolností se sledování tělesných příznaků jako nepravidelný tlukot srdce, pocity závratě, problémy s trávením nebo bolesti hlavy, které jsou jinak běžným jevem přechodných problémů nebo důsledkem vyšší tělesné zátěže, mění v přesvědčení, že jde o známky těžkého onemocnění. Myšlenka, že mohou onemocnět, vede k očekávání dalších potíží a postižení začínají velmi pozorně sledovat svoje tělo. Mají sklony vidět události extrémně negativně. Navíc vznikají doprovodné znaky, které vedou u jednotlivců k udržování hypochondrie: aby ve strachu z nemoci chránili svůj organismus, snižují tělesnou zátěž. To vede k tomu, že už při nízké fyzické zátěži reaguje organismus negativně.

Léčba hypochondra je pro lékaře často aktem balancování

Je potřeba dát udělat podrobné vyšetření i testy, protože popsané symptomy mohou být skutečným průvodním znakem nějaké nemoci. Lékař však velmi rychle zjistí, že stížnosti postiženého nemají opodstatnění. Pacient ale tomuto úsudku nevěří a žádá další vyšetření. Pokud však i po dalších vyšetřeních trvá lékař na svém stanovisku, podpoří hypochondrovu domněnku, že trpí těžko objevitelnou chorobou.

MUDr. Pavel Malovič