Insolvenční řízení – úpadek

Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit („platební neschopnost“). Kdo může podat návrh na zjištění úpadku? Jak se posuzuje schopnost dlužníka uhradit splatné závazky? V čem spočívá princip předlužení?

DEFINICE POJMU ÚPADEK – V ustanovení § 3 insolvenčního zákona je podána definice pojmu úpadek pro účely insolvenčního řízení. Návrh na zjištění úpadku může dle zákona podat dlužník či věřitel.

K základním stavebním kamenům celého insolvenčního řízení patří pojem úpadek, který je definován mnohostí věřitelů (minimálně 2 věřitelé), peněžitými závazky vůči těmto věřitelům po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které dlužník není schopen (objektivně) plnit (jde o úpadek ve formě platební neschopnosti).

S ohledem na závažnost dopadu podání insolvenčního návrhu ze strany věřitele je třeba řádně posuzovat věřitelské insolvenční návrhy. Věřitelský insolvenční návrh musí obsahovat řádné vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, tedy konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, stejně jako konkrétní údaje o pohledávkách těchto věřitelů, konkrétní údaje o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebo že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSCR 221/2016, sp. zn. KSBR 47 INS 1632/2016). Limitem pro popis skutkových okolností se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sen. zn. 29 NSCR 66/2017, sp. zn. KSBR 52 INS 9985/2016, kdy dospěl k závěru, že „požadavek, aby věřitelský insolvenční návrh obsahoval jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, také konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, totiž neznamená, že insolvenční navrhovatel je povinen uvést, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti takové pohledávky vznikly a zda jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení.“

POHLEDÁVKY – V případě úpadku dlužníka musí jít o splatné pohledávky. Splatnost pohledávky lze stanovit dohodou smluvních stran či právním předpisem, a teprve pokud takto stanovena není, je pohledávka splatná prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán (v občanskoprávních vztazích) nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (v obchodněprávních vztazích) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSCR 74/2015, sp. zn. MSPH 79 INS 7499/2011).

K objektivní (ne)schopnosti dlužníka plnit viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, sp. zn. KSPH 60 INS 3129/2014-A-73, podle kterého „to, zda splatná pohledávka dlužníkova věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od dlužníka), např. z titulu ručení (ve všech jeho formách) nebo z titulu zástavního práva (váznoucího na majetku třetí osoby), nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně schopnosti dlužníka samotného tyto své závazky splatit. Dlužník totiž není osobou, jež by bez dalšího (jen proto, že pohledávka věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby) mohla s majetkem ve vlastnictví třetí osoby disponovat tak, že z něj uhradí (bude schopen uhradit) svůj dluh vůči věřiteli. Obdobně to platí (jak správně rozpoznaly oba soudy) i pro osoby, jež jsou (vůči věřiteli dlužníka) v postavení dlužníkových spoludlužníků.“ Jak již uvedeno, právní definice úpadku je definována tak, jak již zmíněno shora.

PŘEDLUŽENÍ – V odst. 4 § 3 insolvenčního zákona je vymezena druhá forma úpadku – předlužení, které se týká dlužníků-právnických osob nebo fyzických osob – podnikatelů; zde je rovněž potřeba plurality věřitelů a současně aby výše závazků takového dlužníka převyšovala hodnotu jeho majetku. Při ocenění dlužníkova majetku je třeba zohledňovat jeho obvyklou (tržní) cenu a přihlédnout k dalšímu provozování podniku dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016, sp. zn. KSPA 56 INS 18666/2012). Hodnotu majetku tak představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015). Pokud bychom to shrnuli, tak princip předlužení spočívá v tom, že došlo ke spotřebování vlastního kapitálu a aktiv dlužníka a dlužníkovy závazky jsou vyšší než aktiva včetně jeho pohledávek. Vychází se tedy z tzv. bilančního testu, kterým má dojít ke zjištění předlužení dlužníka, přičemž úpadek dlužníka má vycházet z „bilance“, kterou však obvykle dlužník nemá k dispozici anebo ji vlastní se značným zpožděním. Tento „bilanční“ test se však v praxi jeví jako bezzubý, neboť při posouzení vztahu aktiv a pasiv se přihlíží k příštím (budoucím) výsledkům a výnosům z podnikatelské činnosti dlužníka. To ve svém důsledku znamená, že lze popřít fakt předlužení pouhým odkazem na očekávání příštího vývoje, resp. např. budoucí výnosy z podnikatelské činnosti. Navíc při použití rozvahového testu nastupují další praktické problémy v souvislosti s porovnáním účetních hodnot s objemem závazků, když účetní hodnota je v dané souvislosti v podstatě bezcenná, jelikož je nezbytné pro poznání skutečného stavu pracovat s odhadem tržní hodnoty dlužníkových aktiv.

Vyvratitelné domněnky platební neschopnosti definuje

odst. 2 § 3 insolvenčního zákona. Na dlužníka po dobu, po kterou domněnka trvá, přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník tak vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, sp. zn. MSPH 88 INS 7327/2009 (R 83/2012), i usnesení ze dne 12. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, sp. zn. MSPH 88 INS 4881/2012, (R 45/2014)). V usnesení ze dne 2. 12. 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, (R 80/2011), Nejvyšší soud konstatoval, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (R 83/2012).

Hodnota majetku dlužníka nemá význam jen při posuzování jeho předlužení, nýbrž může být využita i jako obrana proti konstatování jeho platební neschopnosti, pakliže dlužník doloží, že osvědčené pohledávky je možno s ohledem na jeho majetkové poměry bez obtíží vymáhat exekucí – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2014.

Za zastavení plateb se považuje vědomé jednání dlužníka, jeho rozhodnutí, že nebude dále plnit své peněžité závazky, zpravidla doprovázené prohlášením o tom, že své závazky hradit nebude. K naplnění domněnky postačí, učiní-li tak dlužník alespoň ve vztahu k podstatné části svých závazků (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSCR 24/2013, sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011).

Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky

se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona [viz R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 9 NSČR 23/2011, sp. zn. MSPH 94 INS 9160/2009 (R 43/2012)].

Část odborné veřejnosti považuje přístupy nastíněné v judikatuře svým způsobem za problematické. V této souvislosti je upozorňováno na to, že pouze krátkodobý finanční majetek a peněžní prostředky jsou z ekonomického pohledu vždy likvidní a zohlednění např. nemovitého majetku (jehož zpeněžení může být zpravidla časově náročnější) může vést mj. i ke stírání rozdílu mezi platební neschopností a předlužením, a tím k narušení principu právní jistoty a potencionálnímu oddalování podání samotného insolvenčního návrhu. Navíc – zohlednění pouze likvidních složek reflektuje samotný koncept mezery krytí v § 3 odst. 3 zákona a možnost obrany odvrácením druhotné platební neschopnosti dle § 143 odst. 3 zákona (k tomu např. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon, komentář, C.H. Beck 2019, str. 10-12).

Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky, platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka, např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, sp. zn. KSBR 40 INS 6055/2009).

V praxi není příliš časté podání insolvenčního návrhu pro tzv. hrozící úpadek. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSCR 1/2008, sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, konstatoval, že „se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala podstatné části dlužníkových peněžitých závazků.“ Není pochyb o tom, že platná definice hrozícího úpadku je velmi vágní.

Občas zaznívají i názory, že stávající definice by měla být otočena a využita k definici hrozícího úpadku jako stavu, kdy disponibilní aktiva dlužníka převyšují jeho splatné závazky pouze o deset procent objemu těchto závazků (např. názor insolvenčního správce L. Loudy). Ten však současně připouští, že jakékoli ekonomické definování hrozícího úpadku je nutno podrobit pečlivé odborné diskusi a pokud možno i testování. Za stávající situace tak hrozící úpadek v českém prostředí značí stav v podstatě neodvratného sklouznutí do úpadku, kde se již pracuje s modelem, kdy finanční stav dlužníka již není v normě a lze předpokládat, že vykazuje značné anomálie oproti normálnímu ekonomickému stavu.

Novelou č. 64/2017 Sb. byla do insolvenčního zákona v odst. 3 zavedena tzv. mezera v krytí jako další kritérium pro rozhodnutí o úpadku podnikatele. Prakticky se porovnají disponibilní finanční prostředky a splatné závazky, jde tedy o zjištění platební (ne)schopnosti podnikatele. Insolvenční soud může dlužníku uložit povinnost předložit výkaz stavu a výkaz vývoje likvidity, přičemž pokud jde o insolvenčního navrhovatele s vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem, pak insolvenční soud tuto povinnost dlužníku uložit musí (§ 128 odst. 3 insolvenčního zákona). K provedení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona slouží vyhláška č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele.

Výhled vývoje likvidity

představuje krátkodobý plán vývoje oběžných aktiv, krátkodobých závazků a peněžních toků dlužníka. Jeho účelem je posouzení schopnosti dlužníka splnit jeho splatné závazky v období, na které se výhled vývoje likvidity sestavuje. Zpracovatelem, který sestavuje výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity, může být:

a) statutární auditor nebo auditorská společnost, jsou-li oprávněni provádět auditorskou činnost podle zákona upravujícího činnost auditorů,

b) znalec zapsaný do seznamu znalců vedeného Ministerstvem spravedlnosti podle zákona upravujícího činnost znalců s oprávněním pro obor Ekonomika, odvětví Účetní evidence nebo znalecký ústav zapsaný do seznamu znaleckých ústavů vedeného Ministerstvem spravedlnosti podle zákona upravujícího činnost znalců s oprávněním k výkonu znalecké činnosti pro obor Ekonomika, nebo

c) osoba, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací, a výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity zpracovává prostřednictvím osob podle písmena a) nebo b).

Vývoj likvidity by měl tedy osvětlit, zda ekonomické problémy podnikatele jsou toliko dočasného charakteru nebo zda jde o systémovou platební neschopnost. Přetrvávající mezera krytí je důvodem, pro to aby statutární orgán podnikatele podal insolvenční návrh, jinak odpovídá věřitelům za škodu, která jim mohla vzniknout tím, že insolvenční návrh nebyl včas podán.

Výkaz stavu likvidity se obvykle sestavuje k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, v němž bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Dlužník sestaví za účelem sestavení výkazu stavu likvidity mezitímní účetní závěrku k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity, z níž výkaz stavu likvidity vychází. Ze strany závazků výkazu stavu likvidity lze vyloučit pohledávky věřitelů, vůči kterým má dlužník k započtení způsobilé pohledávky, není-li zde důvod, který by bránil dlužníkovi v provedení započtení, a lze vyloučit také pohledávky věřitelů, které jsou sporné, pokud dlužník existenci takových pohledávek věrohodně popírá, a to zejména u pohledávky, která se dovolává faktury vystavené bez doloženého plnění věřitele či jednání dlužníka.

Výhled vývoje likvidity vychází zejména z mezitímní účetní závěrky pro informace o počátečních stavech, očekávané doby inkasa pohledávek dlužníka existujících k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity, přičemž zpracovatel prověří zejména dobytnost pohledávek, které jsou k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity po splatnosti, očekávaných výnosů podložených reálnými zakázkami, očekávané splatnosti pohledávek z těchto zakázek, očekávaných nákladů a plateb závazků odpovídajících těmto nákladům, včetně dob splatnosti jednotlivých závazků; pokud nejsou sjednány doby splatnosti závazků, použije zpracovatel lhůtu splatnosti 15 dnů, nevyplývá-li ze zvyklostí či dokumentace vztahující se k podnikání dlužníka jiná lhůta splatnosti, a možnosti financování z cizích zdrojů a využití alternativních forem financování, zejména factoringu.

Pokud bychom to shrnuli, představuje zmíněná mezera krytí jakési „změkčení“ definice úpadku testem likvidity, jelikož vedle platební neschopnosti přichází s pojmem platební zadrhnutí, což deklaruje dočasnost a přechodnost těchto platebních potíží. Samotná definice mezery krytí pak porovnává splatné závazky a disponibilní prostředky, když splatné závazky nesmějí být o více než deset procent vyšší než disponibilní prostředky. Na mezeru krytí se může primárně odvolávat dlužník v tom případě, kdy byl na něj, resp. na jeho majetek, podán insolvenční návrh. Má tak možnost prokázat, že jeho momentální stav není platební neschopností, nýbrž platebním zadrhnutím. Pokud toto prokáže, měl by získat možnost určitého časového prostoru k tomu, aby se s touto nepříznivou situací vyrovnal vlastními silami nebo aby hledal řešení v rámci diskuse s věřiteli, příp. se pokusil o jednání s investory. To však nic nemění na tom, že pobyt v mezeře krytí je potvrzením platební neschopnosti v ryze ekonomickém smyslu slova. Mezera krytí definuje pouze úpadek z hlediska jeho právní definice v rámci tohoto zákona, nikoli však platební neschopnost coby ekonomický pojem. Judikatura se už shodla na tom, že domněnka platební schopnosti dlužníka, založená mezerou krytí nepřesahující jednu desetinu splatných peněžitých závazků dlužníka takto nahrazuje domněnku platební neschopnosti dlužníka podle § 3 odst. 2 písm. b) zákona, nikoli však některou z domněnek platební neschopnosti dlužníka, které jsou uvedeny v § 3 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona. Současně s tím platí, že dlužník musí insolvenčnímu soudu předložit výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení, příp. ve lhůtě stanovené insolvenčnímu soudem ve výzvě podle § 128 odst. 3 zákona, přičemž taková výzva musí být vydána nejpozději do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 13/2019.

S ohledem na povinnost péče řádného hospodáře

u statutárního a podobného orgánu obchodní korporace bylo třeba zavedení pravidel pro diskvalifikaci těchto statutárních a obdobných orgánů v případě, že poruší své povinnosti. Sankcí, kterou může být člen statutárního orgánu podnikatele (obchodní korporace) postižen, je vyloučení z funkce ve smyslu § 63 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Dále může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. To neplatí pro člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.

Z judikatury

Nesplnění povinnosti předložit seznamy (dle § 104 zákona – pozn. autora), byla-li uložena soudem, zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky [§ 3 odst. 2 písm. d) zákona]. Při neúplnosti seznamů je pak nutné rozlišit, zda jde o neúplnost formální (zda obsahuje seznam zákonem požadované náležitosti) či neúplnost materiální (zda obsahuje seznam nesprávné údaje). V případě formální neúplnosti je povinností insolvenčního soudu dlužníka vyzvat k opravě (srov. § 128 odst. 2, § 320 odst. 2, § 393 odst. 2 zákona) s poučením, že neodstranění vad povede k odmítnutí podaného návrhu, v případě věřitelského insolvenčního návrhu pak může zakládat domněnku platební neschopnosti. Zjištěná materiální neúplnost (nesprávnost) seznamů může vedle domněnky platební neschopnosti vést i k dalším nepříznivým následkům pro dlužníka, zejména pokud jde o reorganizaci nebo oddlužení. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

Mgr. Petr Taranda