Insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. s komentářem

Insolvenční zákon

Zákon č. 182/2006 Sb. s komentářem

Mgr. Petr Taranda

Insolvenční zákon upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Dále taky upravuje podmínky při oddlužení dlužníka. Podle tohoto zákonu má insolvenční řízení vést k rychlému, hospodárnému a co nejvyššímu uspokojení věřitelů. Zároveň má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

Úvodem

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“, „zákon“, popř. „IZ“) patří mezi ty právní normy, které podléhají častým novelizacím. Insolvenční zákon a insolvenční právo jako takové stíhá i další neduh, kterým je nestálost, resp. neustálé proměny, které se nezřídka týkají velmi zásadních otázek.

Je to dáno bezesporu i tím, že se jedná o velmi důležitou právní normu, která má pomoci řešit úpadek a hrozící úpadek dlužníka, přičemž význam této právní normy v časech hospodářské krize a jiných ekonomických potíží stoupá několikanásobně. Hodí se dodat, že tato právní norma byla za poslední dobu poznamenána několika významnými novelami – ať již se jednalo o zákon č. 31/2019 Sb., „covidové“ novely provedené zákony č. 191/2020 Sb. a č. 460/2020 Sb. a další související změny. Český zákonodárce však doposud svým občanům „dluží“ implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. 6. 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci). Cílem této navrhované preventivní restrukturalizace má být umožnit podnikům ve finančních obtížích pokračovat v dalším podnikání, resp. napomoci k jejich určitému restartu s využitím restrukturalizace jejich kapitálové struktury. Konečnou podobu tohoto legislativního počinu má nyní v rukou stále ještě český zákonodárce. V souvislosti s tím lze očekávat, že s největší pravděpodobností dojde k přijetí nového zákona o preventivní restrukturalizaci a dvou novel (mj. insolvenčního zákona).

Komentář zákona vychází z právního stavu k 1. 6. 2022.

Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	OBECNÁ ČÁST
HLAVA I	ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ	§	1 – 8
HLAVA II	PROCESNÍ SUBJEKTY
Díl 1	Procesní subjekty	§	9 – 13
Díl 2	Účastníci řízení	§	14 – 20
Díl 3	Insolvenční správce a další správci	§	21 – 45
Díl 4	Věřitelské orgány	§	46 – 68
Díl 5	Další procesní subjekty	§	69 – 70
HLAVA III	USTANOVENÍ O INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ	§	71 – 96
HLAVA IV	PROJEDNÁNÍ ÚPADKU A ROZHODNUTÍ O NĚM
Díl 1	Zahájení insolvenčního řízení	§	97 – 102
Díl 2	Insolvenční návrh	§	103 – 108
Díl 3	Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení	§	109 – 114
Díl 4	Moratorium	§	115 – 127
Díl 5	Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm	§	128 – 147
Díl 6	Stanovení způsobu řešení úpadku	§	148 – 157
Díl 7	Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku	§	158
Díl 8	Incidenční spory	§	159 – 164
HLAVA V	VĚŘITELÉ A UPLATŇOVÁNÍ POHLEDÁVEK
Díl 1	Postavení věřitelů a jejich pohledávek	§	165 – 172
Díl 2	Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání	§	173 – 202
Díl 3	Jiné způsoby uplatňování pohledávek	§	203 – 204
HLAVA VI	MAJETKOVÁ PODSTATA	§	205 – 230
HLAVA VII	NEPLATNOST A NEÚČINNOST PRÁVNÍCH ÚKONŮ
Díl 1	Neplatnost právních úkonů	§	231 – 234
Díl 2	Neúčinnost právních úkonů	§	235 – 243
ČÁST DRUHÁ	ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU
HLAVA I	KONKURS
Díl 1	Prohlášení konkursu a jeho účinky	§	244 – 262
Díl 2	Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení	§	263 – 267
Díl 3	Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů	§	268 – 276
Díl 4	Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu	§	277 – 282
Díl 5	Zpeněžení majetkové podstaty	§	283 – 295
Díl 6	Nakládání s výtěžkem zpeněžení	§	296 – 301
Díl 7	Konečná zpráva a rozvrh	§	302 – 307
Díl 8	Zrušení konkursu	§	308 – 313
Díl 9	Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu	§	314 – 315
HLAVA II	REORGANIZACE
Díl 1	Přípustnost reorganizace	§	316
Díl 2	Návrh na povolení reorganizace	§	317 – 324
Díl 3	Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace	§	325 – 333
Díl 4	Věřitelé při reorganizaci	§	334 – 337
Díl 5	Reorganizační plán	§	338 – 351
Díl 6	Provádění reorganizačního plánu	§	352 – 361
Díl 7	Skončení reorganizace	§	362 – 364
HLAVA III	ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O VYLOUČENÍ ÚČINKŮ ZÁKONA	§	365 – 366
HLAVA IV	ÚPADEK FINANČNÍCH INSTITUCÍ
Díl 1	Úpadek bank, spořitelních a úvěrních družstev, některých zahraničních bank, obchodníků s cennými papíry a jiných osob	§	367 – 378
Díl 2	Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky	§	379 – 388
Díl 3	Úpadek podílového fondu a úpadek podfondu akciové společnosti s proměnným základním kapitálem	§	388a –388c
HLAVA V	ODDLUŽENÍ	§	389 – 418
ČÁST TŘETÍ	AKREDITACE PRO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB V OBLASTI
ODDLUŽENÍ		§	418a – 418h
HLAVA I	AKREDITACE PRO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB V OBLASTI ODDLUŽENÍ
HLAVA II	DOHLED	§	418i – 418i
ČÁST ČTVRTÁ	SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
HLAVA I	INSOLVENČNÍ REJSTŘÍK	§	419 – 425
HLAVA II	VZTAH KE STÁTŮM EVROPSKÉ UNIE	§	426 – 430
HLAVA III	FORMULÁŘ	§	430b
HLAVA IV	ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ	§	431 – 434

ZÁKON č. 182/2006 Sb.,

o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

ve znění
zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 108/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb.,
(úplné znění č. 56/2008 Sb.), zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 458/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 163/2009 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb.,
zákona č. 285/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 241/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 260/2010 Sb.,

zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 334/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 45/2013 Sb., zákona č. 185/2013 Sb., zákona č. 294/2013 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 64/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 291/2017 Sb., zákona č. 182/2018 Sb., zákona č. 307/2018 Sb., zákona č. 31/2019 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 230/2019 Sb., zákona č. 119/2020 Sb., zákona č. 191/2020 Sb., zákona č. 460/2020 Sb., zákona č. 527/2020 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 298/2021 Sb. a zákona č. 96/2022 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ ČÁST

HLAVA I

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

§ 1

Předmět úpravy

Tento zákon upravuje

a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů,

b) oddlužení dlužníka.

komentář k § 1

V úvodních ustanoveních insolvenční zákon upravuje základní cíl právní úpravy, resp. předmět úpravy. I když insolvenční zákon výslovně nestanovuje, co je jeho účelem, lze z konkrétních ustanovení dovodit, že je jím řešení právních stavů, které souvisejí s dlužníkovým úpadkem, popř. s hrozícím úpadkem dlužníka. Hodí se dodat, že insolvenční právo, resp. řízení jako specifický druh občanského práva procesního, zařazujeme do práva veřejného. V praxi to znamená, že insolvenční řízení se přiměřeně řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pokud insolvenční zákon nestanoví jinak a není-li to v rozporu se zásadami, ze kterých samotné insolvenční řízení vychází (zejména by nemělo jít o rozpor se společným zájmem věřitelů). Není-li aplikace občanského soudního řádu z některých uvedených důvodů v insolvenčním řízení možná, pak se použije ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a aplikace ustanovení, která se týkají buď výkonu rozhodnutí, anebo exekuce, jsou-li použitelná v rámci insolvenčního řízení pouze tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon výslovně odkazuje. Prakticky se tak jedná o výkon soudní moci, přičemž pro takovou právní normu je charakteristický vztah nadřízenosti a podřízenosti, který v daném případě vzniká mezi státním orgánem povolaným autoritativně rozhodnout věc (např. insolvenční soud) a účastníky řízení, pro něž navzájem zůstává zachován vztah rovnosti (např. v případě jednotlivých věřitelů dlužníka v úpadku).

Obecně lze shrnout, že účel a cíl insolvenčního zákona je nutno vykládat v kontextu se základními zásadami insolvenčního řízení, které zákonodárce vyjádřil v § 5 zákona. Koncepce tohoto zákona vychází z toho, že věřitelé by měli být více motivováni k tomu, aby zasáhli výrazněji do řešení úpadku dlužníka formou vzájemné dohody na způsobu jeho řešení a dlužník samotný by měl být motivován upřednostněním rychlého řešení své krizové situace, namísto obvyklé pasivity.

Jiná zásada je ovšem použita při úpadku osoby dlužníka, který je řešen oddlužením. V tomto případě je hlavní důraz kladen na opětovné zapojení takto postižené fyzické (popř. právnické) osoby do aktivního ekonomického života, kdy v případě zmíněného oddlužení jde o maximalizaci dlouhodobého užitku, kdy se předpokládá opětovné zapojení fyzické osoby do ekonomického života a ochota této fyzické osoby znovu pracovat, čímž stát i společnost bezpochyby získá více, než za situace, kdy by dlužník raději využil k řešení svých problémů komplexně a definitivně příslušné sociální záchranné sítě. Sanační forma řešení úpadku, kterou ovšem není jen oddlužení, nýbrž také reorganizace, spojuje se svou existencí z velké části i legální možnost zbavení se části dluhů při zachování či obnovení dlužníkovy činnosti.

§ Z judikatury

Legislativní úprava řešení úpadku sleduje jak zájmy na dobrém fungování hospodářství, neboť dochází k uvolnění zdrojů z činností, v nichž jsou využívány neefektivně, a tyto zdroje se následně mohou znovu efektivně zapojit do ekonomiky, tak – v případě osobních bankrotů fyzických osob – zájmy sociální. Fyzické osobě se umožňuje po úspěšném oddlužení začít nový život nezatížený nezvladatelnými dluhy a znovu se zapojit do hospodářského a společenského života. Dle Ústavního soudu tyto sledované zájmy bezpochyby představují ústavně chráněné veřejné zájmy a ve druhém případě i individuální zájmy úpadce. Neschopnost fyzické osoby plnit své závazky a případně její předlužení má negativní dopady na řadu jejích základních práv, zejména v oblasti práv sociálních, jako je například právo na bydlení a na přiměřenou životní úroveň (viz čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Umožnění oddlužení soukromé osoby může být také v konkrétním případě považováno za realizaci povinnosti státu pomáhat osobám v hmotné nouzi (čl. 31 odst. 2 Listiny).

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13

§ 2

Vymezení některých základních
pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí

a) insolvenčním řízením soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení,

b) insolvenčním soudem soud, před nímž probíhá insolvenční řízení, jakož i soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení,

c) insolvenčním návrhem u insolvenčního soudu podaný návrh na zahájení insolvenčního řízení,

d) incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,

e) majetkovou podstatou majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů,

f) osobou s dispozičními oprávněními osoba, které v průběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá,

g) zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy; zajištěným věřitelem je i agent pro zajištění podle zákona o dluhopisech,

h) přihláškou pohledávky procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení,

i) insolvenčním rejstříkem informační systém, který obsahuje údaje podle tohoto zákona,

j) společným zájmem věřitelů zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku; tím není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů,

k) finanční institucí banka, spořitelní a úvěrní družstvo, obchodník s cennými papíry, který je investičním podnikem podle čl. 4 odstavce 1 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky (dále jen "obchodník s cennými papíry"), pojišťovna a zajišťovna, a za dále stanovených podmínek tohoto zákona i některé další osoby.

komentář k § 2

V tomto ustanovení zákona dochází k vymezení některých základních pojmů vážících se k insolvenčním řízení. Ve srovnání s předchozí právní terminologií, která se váže k zákonu o konkursu a vyrovnání, nutno dodat, že se v některých případech jedná o zcela novou právní terminologii, která si takto vyžádala toto vymezení některých základních pojmů, aby byly srozumitelné pro širokou uživatelskou veřejnost v praxi.

Důležité

Oproti zákonu o konkursu a vyrovnání došlo k zavedení pojmu insolvenční řízení, a to jako řízení jednotného. Pod tímto pojmem chápeme taková řízení, jejichž předmětem a cílem je řešení úpadku dlužníka, popř. jeho hrozícího úpadku a způsobu jeho řešení. To vše se děje v závislosti na samotné osobě dlužníka, povaze jeho dluhů, stanovisek jeho věřitelů apod.

Dalším z používaných pojmů je pojem insolvenční soud, kterým se rozumí jak soud prvního stupně (který rozhoduje o vyhlášení moratoria před podáním insolvenčního návrhu, o podaném insolvenčním návrhu, o způsobu řešení dlužníkova úpadku apod.), tak i odvolací soud, popř. jiný soud, který rozhoduje o dalším opravném prostředku v rámci insolvenčního řízení. Rozhodující je v daném kontextu zejména ten moment, kdy má dojít k určení insolvenčního soudu při podání přihlášky pohledávky. Pokud by ji věřitel totiž podal u jiného krajského soudu, než insolvenčního soudu, lze ji pokládat za včas přihlášenou do insolvenčního řízení jen tehdy, pakliže takový jiný než insolvenční soud přihlášku nejpozději poslední den lhůty určené k přihlášení pohledávek v rozhodnutí o úpadku odevzdal orgánu, který má povinnost ji doručit insolvenčnímu soudu – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2012.

Neméně důležitým pojmem je pojem insolvenční návrh, kterým je vždy zahajováno vlastní insolvenční řízení. Tento insolvenční návrh musí být podán u příslušného insolvenčního soudu a musí směřovat proti konkrétnímu dlužníkovi.

Zákon definuje rovněž pojem incidenční spor. Pro účely tohoto zákona se pod tímto pojmem rozumí takové spory, které jsou vyvolány insolvenčním řízením, o nichž tak stanoví zákon, a které jsou projednávány v rámci insolvenčního řízení. Koncepce vychází z toho, že tyto spory projednává insolvenční soud, resp. soudce, který podle rozvrhu práce vykonává v příslušném insolvenčním řízení dohled. Pro tyto spory platí určitá pravidla zakotvená přímo v insolvenčním zákoně, když u tohoto sporu se zpravidla vždy bude na straně žalobce nebo žalovaného účastnit insolvenční správce, nepůjde-li o situaci, kdy bude pohledávka přihlášená věřitelem popírána jiným věřitelem. Od 1. 1. 2014 jsou do této kategorie sporů zařazeny též spory dle § 231 odst. 2 zákona a dle § 289 odst. 3 zákona a související problematika řešení pořadí pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim naroveň dle § 203a zákona, včetně řešení sporu o to, zda určitá pohledávka spadá do režimu pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení dle § 170 zákona. Do této kategorie sporů dále patří spory o pravost, výši nebo pořadí pohledávky, spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení dle § 225 odst. 5 zákona, spory o vypořádání SJM, spory na základě odpůrčí žaloby, spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčního správce, další spory, které takto zákon označí jako incidenční, tj. spory ze žalob věřitele o určení trvání jeho pohledávky, ohledně které soud ukončil účast věřitele v insolvenčním řízení z důvodu jeho zániku (§ 186 zákona), spory ze žalob na určení platnosti smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatné právní jednání (§ 233 zákona).

Důležité

Dalším z důležitých pojmů je pojem majetková podstata, přičemž pod tímto pojmem je chápán majetek, který je určen k uspokojení dlužníkových věřitelů, nicméně pro vlastní průběh insolvenčního řízení zákonodárce s ohledem na povahu přijatého nebo zvažovaného způsobu řešení úpadku tento pojem ještě v zákoně dále upřesňuje.

Na tomto místě zákona je zmíněn též pojem osoba s dispozičními oprávněními, což je osoba, které v průběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá. Nutno dodat, že tato oprávnění v sobě zahrnují jak oprávnění s majetkovou podstatou nakládat, tak i oprávnění a zároveň i povinnost tuto majetkovou podstatu spravovat. Znamená to, že těmito oprávněními a současně i povinnostmi je nadána osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, kterou může být v závislosti na průběhu insolvenčního řízení buď dlužník, anebo insolvenční správce. Nelze pominout, že samotné správné posouzení otázky, kdo je v danou chvíli tou správnou – vhodnou osobou k dispozičním oprávněním k majetkové podstatě v průběhu insolvenčního řízení, může mít často dopad i ve vztahu k posouzení platnosti či neúčinnosti právních jednání provedených v té které fázi insolvenčního řízení tou kterou osobou.

Jedním z klíčových pojmů zde obsažených je pojem zajištěný věřitel. Je jím takový věřitel, který má pohledávku zajištěnu majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka jen způsobem uznaným tímto zákonem – tj. zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění v rámci národní právní úpravy, popř. právem obdobným v rámci úpravy zahraniční.

Dalším z neopomenutelných pojmů je pojem přihláška pohledávky. Jedná se o základní způsob uplatnění práv věřitelů k pohledávkám vůči dlužníkovi, a který představuje takto formální způsob. Tato formálnost se projevuje tím, že zákonodárce vyžaduje v případě obecných věřitelů podání přihlášky pohledávky – bez ohledu na to, zda se jedná o věřitele, který podával již původně insolvenční návrh, anebo o zajištěného věřitele. Zmíněná forma se odráží v tom, že zákonodárce předpokládá, že uspokojeni v rámci insolvenčního řízení mohou být (až na zákonem stanovené výjimky) jen ti věřitelé, kteří touto cestou (podáním přihlášky) své pohledávky řádně a včas přihlásili. Věřitelovou přihláškou pohledávky se pak rozumí jeho procesní úkon, kterým uplatňuje uspokojení svých majetkových práv v insolvenčním řízení prostřednictvím předepsaného formuláře – přihlášky. Zákon ovšem zná i jiné způsoby uplatnění pohledávek věřitelů dlužníka, které jsou vyhrazeny pro určitou část věřitelů, resp. jejich pohledávek.

Nelze pominout ani pojem insolvenční rejstřík, který je významným zdrojem údajů o insolvenčním řízení, a který slouží všem procesním subjektům, který je pojímán jako veřejný. Neveřejná část tohoto rejstříku obsahuje zvláštní informační systém, který slouží již jen části vybraných subjektů.

Mezi zásadní pojmy bezesporu náleží pojem společný zájem věřitelů. Jedná se o základní princip, který je vyjádřen tím, že všichni věřitelé jako celek mají usilovat o to, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně všechny spravedlivý a výnosnější než jiné zvažované způsoby řešení úpadku (např. snaha o podporu sanačních způsobů řešení úpadku). Tento všeobecný korektiv je však dále limitován tím, že již zákon určité kategorie věřitelů tak jako tak preferuje a jejich vlastní zájem je tak často od společného zájmu věřitelů již příkře oddělen. To se týká zejména pozice zajištěných věřitelů.

§ 3

Úpadek

(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má

a) více věřitelů a

b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c) tyto závazky není schopen plnit

(dále jen „platební neschopnost“).

(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

(3) Má se za to, že dlužník, který je podnikatelem a vede účetnictví, je schopen plnit své peněžité závazky, jestliže rozdíl mezi výší jeho splatných peněžitých závazků a výší jeho disponibilních prostředků (dále jen "mezera krytí") stanovený ve výkazu stavu likvidity podle prováděcího právního předpisu představuje méně než desetinu výše jeho splatných peněžitých závazků, anebo pokud výhled vývoje likvidity sestavený podle prováděcího právního předpisu osvědčuje, že mezera krytí klesne v období, na které se výhled vývoje likvidity sestavuje, pod jednu desetinu výše jeho splatných peněžitých závazků. Výkaz stavu likvidity anebo výhled vývoje likvidity musí být sestavené v souladu s požadavky, které stanoví prováděcí právní předpis, auditorem, znalcem nebo osobou, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací a splňuje požadavky stanovené prováděcím právním předpisem.

(4) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

(5) O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

(6) Obsah, rozsah a způsob sestavování výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity a uspořádání, označování a obsahové vymezení jednotlivých položek majetku, závazků, nákladů, výnosů, příjmů a výdajů ve výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity, délku období, na které se sestavuje výhled vývoje likvidity, a požadavky na osoby, které jsou oprávněny k sestavení výkazu stavu likvidity anebo výhledu vývoje likvidity, stanoví prováděcí právní předpis.

komentář k § 3

V tomto ustanovení zákona je podána definice pojmu úpadek pro účely insolvenčního řízení. Návrh na zjištění úpadku může dle zákona podat dlužník či věřitel. K základním stavebním kamenům celého insolvenčního řízení patří pojem úpadek, který je definován mnohostí věřitelů (minimálně 2 věřitelé), peněžitými závazky vůči těmto věřitelům po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které dlužník není schopen (objektivně) plnit (jde o úpadek ve formě platební neschopnosti).

S ohledem na závažnost dopadu podání insolvenčního návrhu ze strany věřitele je třeba řádně posuzovat věřitelské insolvenční návrhy. Věřitelský insolvenční návrh musí obsahovat řádné vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, tedy konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, stejně jako konkrétní údaje o pohledávkách těchto věřitelů, konkrétní údaje o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebo že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSCR 221/2016, sp. zn. KSBR 47 INS 1632/2016). Limitem pro popis skutkových okolností se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sen. zn. 29 NSCR 66/2017, sp. zn. KSBR 52 INS 9985/2016, kdy dospěl k závěru, že „požadavek, aby věřitelský insolvenční návrh obsahoval jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, také konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, totiž neznamená, že insolvenční navrhovatel je povinen uvést, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti takové pohledávky vznikly a zda jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení.“

V případě úpadku dlužníka musí jí o splatné pohledávky. Splatnost pohledávky lze stanovit dohodou smluvních stran či právním předpisem, a teprve pokud takto stanovena není, je pohledávka splatná prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán (v občanskoprávních vztazích) nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (v obchodněprávních vztazích) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSCR 74/2015, sp. zn. MSPH 79 INS 7499/2011).

K objektivní (ne)schopnosti dlužníka plnit viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, sp. zn. KSPH 60 INS 3129/2014-A-73, podle kterého „to, zda splatná pohledávka dlužníkova věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od dlužníka), např. z titulu ručení (ve všech jeho formách) nebo z titulu zástavního práva (váznoucího na majetku třetí osoby), nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně schopnosti dlužníka samotného tyto své závazky splatit. Dlužník totiž není osobou, jež by bez dalšího (jen proto, že pohledávka věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby) mohla s majetkem ve vlastnictví třetí osoby disponovat tak, že z něj uhradí (bude schopen uhradit) svůj dluh vůči věřiteli. Obdobně to platí (jak správně rozpoznaly oba soudy) i pro osoby, jež jsou (vůči věřiteli dlužníka) v postavení dlužníkových spoludlužníků.“ Jak již uvedeno, právní definice úpadku je definována tak, jak již zmíněno shora.

V odst. 4 § 3 insolvenčního zákona je vymezena druhá forma úpadku – předlužení, které se týká dlužníků-právnických osob nebo fyzických osob – podnikatelů; zde je rovněž potřeba plurality věřitelů a současně aby výše závazků takového dlužníka převyšovala hodnotu jeho majetku. Při ocenění dlužníkova majetku je třeba zohledňovat jeho obvyklou (tržní) cenu a přihlédnout k dalšímu provozování podniku dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016, sp. zn. KSPA 56 INS 18666/2012). Hodnotu majetku tak představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015). Pokud bychom to shrnuli, tak princip předlužení spočívá v tom, že došlo ke spotřebování vlastního kapitálu a aktiv dlužníka a dlužníkovy závazky jsou vyšší než aktiva včetně jeho pohledávek. Vychází se tedy z tzv. bilančního testu, kterým má dojít ke zjištění předlužení dlužníka, přičemž úpadek dlužníka má vycházet z „bilance“, kterou však obvykle dlužník nemá k dispozici anebo ji vlastní se značným zpožděním. Tento „bilanční“ test se však v praxi jeví jako bezzubý, neboť při posouzení vztahu aktiv a pasiv se přihlíží k příštím (budoucím) výsledkům a výnosům z podnikatelské činnosti dlužníka. To ve svém důsledku znamená, že lze popřít fakt předlužení pouhým odkazem na očekávání příštího vývoje, resp. např. budoucí výnosy z podnikatelské činnosti. Navíc při použití rozvahového testu nastupují další praktické problémy v souvislosti s porovnáním účetních hodnot s objemem závazků, když účetní hodnota je v dané souvislosti v podstatě bezcenná, jelikož je nezbytné pro poznání skutečného stavu pracovat s odhadem tržní hodnoty dlužníkových aktiv.

Vyvratitelné domněnky platební neschopnosti definuje odst. 2 § 3 insolvenčního zákona. Na dlužníka po dobu, po kterou domněnka trvá, přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník tak vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, sp. zn. MSPH 88 INS 7327/2009 (R 83/2012), i usnesení ze dne 12. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, sp. zn. MSPH 88 INS 4881/2012, (R 45/2014)). V usnesení ze dne 2. 12. 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, (R 80/2011), Nejvyšší soud konstatoval, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (R 83/2012).

Hodnota majetku dlužníka nemá význam jen při posuzování jeho předlužení, nýbrž může být využita i jako obrana proti konstatování jeho platební neschopnosti, pakliže dlužník doloží, že osvědčené pohledávky je možno s ohledem na jeho majetkové poměry bez obtíží vymáhat exekucí – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2014.

Za zastavení plateb se považuje vědomé jednání dlužníka, jeho rozhodnutí, že nebude dále plnit své peněžité závazky, zpravidla doprovázené prohlášením o tom, že své závazky hradit nebude. K naplnění domněnky postačí, učiní-li tak dlužník alespoň ve vztahu k podstatné části svých závazků (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSCR 24/2013, sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011).

Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona [viz R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 9 NSČR 23/2011, sp. zn. MSPH 94 INS 9160/2009 (R 43/2012)].

Část odborné veřejnosti považuje přístupy nastíněné v judikatuře svým způsobem za problematické. V této souvislosti je upozorňováno na to, že pouze krátkodobý finanční majetek a peněžní prostředky jsou z ekonomického pohledu vždy likvidní a zohlednění např. nemovitého majetku (jehož zpeněžení může být zpravidla časově náročnější) může vést mj. i ke stírání rozdílu mezi platební neschopností a předlužením, a tím k narušení principu právní jistoty a potencionálnímu oddalování podání samotného insolvenčního návrhu. Navíc – zohlednění pouze likvidních složek reflektuje samotný koncept mezery krytí v § 3 odst. 3 zákona a možnost obrany odvrácením druhotné platební neschopnosti dle § 143 odst. 3 zákona (k tomu např. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon, komentář, C.H. Beck 2019, str. 10-12)

Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky, platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka, např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, sp. zn. KSBR 40 INS 6055/2009).

V praxi není příliš časté podání insolvenčního návrhu pro tzv. hrozící úpadek. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSCR 1/2008, sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, konstatoval, že „se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala podstatné části dlužníkových peněžitých závazků.“ Není pochyb o tom, že platná definice hrozícího úpadku je velmi vágní.

Občas zaznívají i názory, že stávající definice by měla být otočena a využita k definici hrozícího úpadku jako stavu, kdy disponibilní aktiva dlužníka převyšují jeho splatné závazky pouze o deset procent objemu těchto závazků (např. názor insolvenčního správce L. Loudy). Ten však současně připouští, že jakékoli ekonomické definování hrozícího úpadku je nutno podrobit pečlivé odborné diskusi a pokud možno i testování. Za stávající situace tak hrozící úpadek v českém prostředí značí stav v podstatě neodvratného sklouznutí do úpadku, kde se již pracuje s modelem, kdy finanční stav dlužníka již není v normě a lze předpokládat, že vykazuje značné anomálie oproti normálnímu ekonomickému stavu.

Novelou č. 64/2017 Sb. byla do insolvenčního zákona v odst. 3 zavedena tzv. mezera v krytí jako další kritérium pro rozhodnutí o úpadku podnikatele. Prakticky se porovnají disponibilní finanční prostředky a splatné závazky, jde tedy o zjištění platební (ne)schopnosti podnikatele. Insolvenční soud může dlužníku uložit povinnost předložit výkaz stavu a výkaz vývoje likvidity, přičemž pokud jde o insolvenčního navrhovatele s vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem, pak insolvenční soud tuto povinnost dlužníku uložit musí (§ 128 odst. 3 insolvenčního zákona). K provedení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona slouží vyhláška č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele.

Výhled vývoje likvidity představuje krátkodobý plán vývoje oběžných aktiv, krátkodobých závazků a peněžních toků dlužníka. Jeho účelem je posouzení schopnosti dlužníka splnit jeho splatné závazky v období, na které se výhled vývoje likvidity sestavuje. Zpracovatelem, který sestavuje výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity, může být

a) statutární auditor nebo auditorská společnost, jsou-li oprávněni provádět auditorskou činnost podle zákona upravujícího činnost auditorů,

b) znalec zapsaný do seznamu znalců vedeného Ministerstvem spravedlnosti podle zákona upravujícího činnost znalců s oprávněním pro obor Ekonomika, odvětví Účetní evidence nebo znalecký ústav zapsaný do seznamu znaleckých ústavů vedeného Ministerstvem spravedlnosti podle zákona upravujícího činnost znalců s oprávněním k výkonu znalecké činnosti pro obor Ekonomika, nebo

c) osoba, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací, a výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity zpracovává prostřednictvím osob podle písmena a) nebo b).

Vývoj likvidity by měl tedy osvětlit, zda ekonomické problémy podnikatele jsou toliko dočasného charakteru nebo zda jde o systémovou platební neschopnost. Přetrvávající mezera krytí je důvodem, pro to aby statutární orgán podnikatele podal insolvenční návrh, jinak odpovídá věřitelům za škodu, která jim mohla vzniknout tím, že insolvenční návrh nebyl včas podán.

Výkaz stavu likvidity se obvykle sestavuje k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, v němž bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Dlužník sestaví za účelem sestavení výkazu stavu likvidity mezitímní účetní závěrku k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity, z níž výkaz stavu likvidity vychází. Ze strany závazků výkazu stavu likvidity lze vyloučit pohledávky věřitelů, vůči kterým má dlužník k započtení způsobilé pohledávky, není-li zde důvod, který by bránil dlužníkovi v provedení započtení, a lze vyloučit také pohledávky věřitelů, které jsou sporné, pokud dlužník existenci takových pohledávek věrohodně popírá, a to zejména u pohledávky, která se dovolává faktury vystavené bez doloženého plnění věřitele či jednání dlužníka.

Výhled vývoje likvidity vychází zejména z mezitímní účetní závěrky pro informace o počátečních stavech, očekávané doby inkasa pohledávek dlužníka existujících k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity, přičemž zpracovatel prověří zejména dobytnost pohledávek, které jsou k datu posouzení likvidity nebo k odlišnému datu posouzení likvidity po splatnosti, očekávaných výnosů podložených reálnými zakázkami, očekávané splatnosti pohledávek z těchto zakázek, očekávaných nákladů a plateb závazků odpovídajících těmto nákladům, včetně dob splatnosti jednotlivých závazků; pokud nejsou sjednány doby splatnosti závazků, použije zpracovatel lhůtu splatnosti 15 dnů, nevyplývá-li ze zvyklostí či dokumentace vztahující se k podnikání dlužníka jiná lhůta splatnosti, a možnosti financování z cizích zdrojů a využití alternativních forem financování, zejména factoringu.

Pokud bychom to shrnuli, představuje zmíněná mezera krytí jakési „změkčení“ definice úpadku testem likvidity, jelikož vedle platební neschopnosti přichází s pojmem platební zadrhnutí, což deklaruje dočasnost a přechodnost těchto platebních potíží. Samotná definice mezery krytí pak porovnává splatné závazky a disponibilní prostředky, když splatné závazky nesmějí být o více než deset procent vyšší než disponibilní prostředky. Na mezeru krytí se může primárně odvolávat dlužník v tom případě, kdy byl na něj, resp. na jeho majetek, podán insolvenční návrh. Má tak možnost prokázat, že jeho momentální stav není platební neschopností, nýbrž platebním zadrhnutím. Pokud toto prokáže, měl by získat možnost určitého časového prostoru k tomu, aby se s touto nepříznivou situací vyrovnal vlastními silami nebo aby hledal řešení v rámci diskuse s věřiteli, příp. se pokusil o jednání s investory. To však nic nemění na tom, že pobyt v mezeře krytí je potvrzením platební neschopnosti v ryze ekonomickém smyslu slova. Mezera krytí definuje pouze úpadek z hlediska jeho právní definice v rámci tohoto zákona, nikoli však platební neschopnost coby ekonomický pojem. Judikatura se už shodla na tom, že domněnka platební schopnosti dlužníka, založená mezerou krytí nepřesahující jednu desetinu splatných peněžitých závazků dlužníka takto nahrazuje domněnku platební neschopnosti dlužníka podle § 3 odst. 2 písm. b) zákona, nikoli však některou z domněnek platební neschopnosti dlužníka, které jsou uvedeny v § 3 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona. Současně s tím platí, že dlužník musí insolvenčnímu soudu předložit výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení, příp. ve lhůtě stanovené insolvenčnímu soudem ve výzvě podle § 128 odst. 3 zákona, přičemž taková výzva musí být vydána nejpozději do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 13/2019.

S ohledem na povinnost péče řádného hospodáře u statutárního a podobného orgánu obchodní korporace bylo třeba zavedení pravidel pro diskvalifikaci těchto statutárních a obdobných orgánů v případě, že poruší své povinnosti. Sankcí, kterou může být člen statutárního orgánu podnikatele (obchodní korporace) postižen, je vyloučení z funkce ve smyslu § 63 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Dále může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. To neplatí pro člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.

Nesplnění povinnosti předložit seznamy (dle § 104 zákona – pozn. autora), byla-li uložena soudem, zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky [§ 3 odst. 2 písm. d) zákona]. Při neúplnosti seznamů je pak nutné rozlišit, zda jde o neúplnost formální (zda obsahuje seznam zákonem požadované náležitosti) či neúplnost materiální (zda obsahuje seznam nesprávné údaje). V případě formální neúplnosti je povinností insolvenčního soudu dlužníka vyzvat k opravě (srov. § 128 odst. 2, § 320 odst. 2, § 393 odst. 2 zákona) s poučením, že neodstranění vad povede k odmítnutí podaného návrhu, v případě věřitelského insolvenčního návrhu pak může zakládat domněnku platební neschopnosti. Zjištěná materiální neúplnost (nesprávnost) seznamů může vedle domněnky platební neschopnosti vést i k dalším nepříznivým následkům pro dlužníka, zejména pokud jde o reorganizaci nebo oddlužení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

(1) Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí

d) zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů.

a) jde-li o konkurs nebo o některý ze zvláštních způsobů řešení úpadku, rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (dále jen „rozhodnutí o prohlášení konkursu“),

Toto ustanovení zákona vychází z teze, že insolvenční řízení lze v zásadě rozdělit do dvou základních fází. Účelem první fáze je rozhodnout o tom, zda je dlužník v úpadku nebo v hrozícím úpadku. Účelem druhé fáze, která bude následovat pouze v případě, že bylo soudem vydáno rozhodnutí o úpadku anebo o hrozícím úpadku, pak je nalézat a přijmout odpovídající způsob řešení úpadku dlužníka. Insolvenční zákon v § 4 stanoví způsoby řešení úpadku, přičemž v praxi převažují s ohledem na úpadky fyzických osob (nepodnikatelů) návrhy na řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, které s účinností od 1. 6. 2019 (novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb.) doznají podoby oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty; druhou formou oddlužení zůstává zpeněžení majetkové podstaty.

a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;

c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;

d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Toto ustanovení zákona vychází ze zvláštní povahy insolvenčního řízení, která vyžaduje uznání zvláštních procesních principů ovládajících pouze toto zvláštní (insolvenční) řízení. Na tyto aspekty proto pamatuje i toto ustanovení zákona. V podstatě by se dalo shrnout, že § 5 insolvenčního zákona představuje zásady insolvenčního řízení jako zásadu co nejrychlejšího, nejhospodárnější a nejvyššího uspokojení věřitelů, rovnost věřitelů, ochrana práv věřitelů nabytých v dobré víře, uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Pokud jde o zásadu spravedlivého, rychlého, hospodárného a efektivního vedení řízení, pak v praxi tato zásada znamená, že všechny procesní subjekty musí v insolvenčním řízení usilovat o to, aby žádný z jeho účastníků (jak dlužník, tak i jeho věřitelé) nebyl nespravedlivě poškozen nebo nebyl nedovoleně zvýhodněn a aby bylo řízení směřováno k rychlému, popř. hospodárnému výsledku, kterým je co nejvyšší uspokojení věřitelů, kteří se tohoto řízení účastní. Jde-li o zásadu specifické rovnosti věřitelů, znamená to, že věřitelé si mají být rovni, pouze pokud jim insolvenční zákon toto rovné – a zásadně stejné nebo obdobné postavení přiznává.

Věřitelé si jsou tedy rovni mezi sebou v rámci kategorie věřitelů či pohledávek, které jsou v insolvenčním řízení uplatňovány. Platí zde proto zásada pari passu, tj. rovného zacházení s věřiteli. V insolvenčním řízení se dále uplatní zásada ochrany práv nabytých v dobré víře, tj. za situace, kdy věřitel dlužníka, který je v úpadku, nabyl svého práva před zahájením insolvenčního řízení v dobré víře. Takové právo věřitele je poté možno v insolvenčním řízení omezit výlučně v souladu s insolvenčním zákonem, a to ještě pouze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, popř. zcela výjimečně postupem insolvenčního správce. Nelze pominout ani zásadu zákonného omezení smluvní volnosti věřitelů, tj. v rámci insolvenčního řízení mohou být věřitelům uložena omezení spočívající v povinnosti zdržet se všech jednání, která směřují k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení výlučně tehdy, pakliže to dovolí zákon.

V souladu se zásadami insolvenčního řízení uvedenými v § 5 písm. b) a c) insolvenčního zákona se insolvenčním zákonem prosazovaný prvek nerovnováhy mezi skupinou zajištěných věřitelů na straně jedné a skupinou nezajištěných věřitelů na straně druhé projevuje tím, že zajištění věřitelé mají z titulu zajištění, které získali v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení, výhodnější postavení při uspokojení svých pohledávek ze zajištění a zajištění jim dovoluje prosazovat v insolvenčním řízení svůj vliv také co do správy a zpeněžení předmětu zajištění. Rovnovážné zastoupení obou skupin věřitelů ve věřitelském výboru garantuje úprava obsažená v § 57 insolvenčního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, sp. zn. KSBR 37 INS 398/2010).

Nad rámec již v zákoně uvedených zásad je možno ještě zmínit další, které prostupují celým insolvenčním řízením a jejich význam není možno jakkoli bagatelizovat. Tyto zásady spočívají v tom, že žádný ze subjektů insolvenčního řízení není oprávněn užívat svých práv způsobem, který by na úkor ostatních znemožňoval či oddaloval rychlé a úspěšné ukončení insolvenčního řízení, dále platí, že všichni účastníci insolvenčního řízení mají rovný přístup k informacím o úkonech insolvenčního soudu, příp. věřitelského orgánu a v souvislosti s tím je nutno jim poskytnout potřebnou součinnost k získávání těchto informací. Vedle již zmíněného se uplatní taktéž zásady civilního procesu, zásady týkající se soudnictví, princip zákonného soudce, zásada dispoziční, zásada vyhledávací, která je doplněna povinností insolvenčního soudu v zákonem stanovených případech rozhodnout až po slyšení určitých subjektů (dlužníka, insolvenčního správce, věřitelského výboru). Nelze opomenout zásadu přímosti, zásadu písemnosti i ústnosti, ale rovněž i zásadu veřejnosti, kterou je nutno vztáhnout k řízení jako celku.

Z výše uvedených důvodů lze proto tyto zásady považovat za základní instituty, které procházejí celým úpadkovým právem a jakákoli řešení přijímaná v průběhu řešení úpadku dlužníka by proto s nimi neměla být v rozporu. Tyto hlavní zásady insolvenčního řízení jsou následně dále rozváděny v jiných ustanoveních insolvenčního zákona.

h) právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek ²⁾ před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil.

a) finanční instituci, po dobu, po kterou je nositelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů, upravujících její činnost; toto se nevztahuje na obchodníka s cennými papíry,

b) zdravotní pojišťovnu zřízenou podle zvláštního právního předpisu³⁾, po dobu, po kterou je nositelem povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění,

c) politickou stranu nebo politické hnutí v době vyhlášených voleb podle zvláštního právního předpisu.

Koncepce vychází z toho, že zákon má obecnou působnost, tj. vztahuje se na všechny dlužníky, nikoli však absolutně. Dochází tak k případům vynětí z osobní působnosti zákona, jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, ale počítá se i s vyloučením účinků zákona, jak lze vysledovat z § 365.

Použití občanského soudního řádu a zákona
o zvláštních řízeních soudních

Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu⁴⁾ týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

c) ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinnosti podat insolvenční návrh,

d) ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu,

e) ve věcech vyplývajících z právních vztahů mezi dlužníkem a insolvenčním správcem týkajících se majetku patřícího do dlužníkovy majetkové podstaty.

(1) Pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka. Pro insolvenční řízení proti dlužníku, který je zapsán v obchodním rejstříku, je příslušný soud, v jehož obvodu byl obecný soud dlužníka ke dni, který předchází o 6 měsíců okamžik zahájení insolvenčního řízení; není-li takový soud, je příslušný soud podle věty první.

(2) Jde-li o insolvenční řízení, v němž se má řešit úpadek nebo hrozící úpadek osoby tvořící s dlužníkem koncern, je vedle soudu uvedeného v odstavci 1 k řízení příslušný také insolvenční soud, u něhož probíhá insolvenční řízení řešící úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který s touto osobou tvoří koncern.

(3) Jde-li o insolvenční řízení, v němž se má řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je zahraniční osobou, a nebrání-li tomu přímo použitelný předpis práva Evropské unie⁵⁹⁾, lze insolvenční řízení zahájit i u insolvenčního soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn podnik nebo organizační složka podniku takového dlužníka.

(4) Insolvenční soud je příslušný ve věcech uvedených v § 7a písm. b) až e).

(5) Insolvenční soud, u něhož insolvenční řízení probíhá, učiní i před rozhodnutím o místní příslušnosti opatření, která nesnesou odkladu, a rozhodne o jmenování prozatímního věřitelského výboru, o jmenování předběžného správce, o tom, že se insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním rejstříku nezveřejňují, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost.

Vychází se z toho, že insolvenční zákon obsahuje komplexní úpravu týkající se úpadku dlužníka a jeho procesní řešení. Koncepce je postavena na tezi, že pokud by insolvenční zákon řešení pro konkrétní procesní situace neobsahoval, je třeba použít zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení (tj. jak zásad výslovně stanovených v § 5 zákona, tak i zásad dalších). Pokud by ani toto nepostačovalo k efektivnímu řešení, je nutno použít přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z toho plyne, že insolvenční zákon je lex specialis vůči obecné procesní úpravě, která je představována zmíněným občanským soudním řádem. Vzhledem k tomu, že existuje zvláštní úprava zvláštních řízení soudních o nesporném řízení, insolvenční zákon tuto subsidiaritu občanského soudního řádu omezil na ustanovení o sporném řízení. Nicméně – pakliže by ani její použití nebylo možné, bude třeba použít ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V případě zmíněné subsidiarity občanského soudního řádu je třeba připomenout, že tato je insolvenčním zákonem omezena v případě ustanovení o výkonu rozhodnutí či exekuci, přičemž tato ustanovení lze subsidiárně použít pouze tehdy, je-li na ně v samotném insolvenčním zákoně takto odkazováno (např. v rámci § 286 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona). Je proto nesporné, že insolvenční řízení je specifickým druhem civilního řízení, kde se obecná pravidla soudního řízení použijí jen přiměřeně a podpůrně, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, a není-li takový postup v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.

Ust. § 7a insolvenčního zákona řeší věcnou příslušnost insolvenčního soudu, ust. § 7b insolvenčního zákona řeší místní příslušnost insolvenčního soudu.

K určení místní příslušnosti obecně platí, že soud smí přihlédnout pouze ke skutečnostem, které mu jsou známy v okamžiku zahájení řízení a které plynou z obsahu žaloby (návrhu) a jejích příloh. Nevyjdou-li v řízení v době, kdy je soud oprávněn otázku místní příslušnosti zkoumat, najevo skutečnosti, které by zpochybnily údaj o bydlišti osoby, která podala návrh na zahájení řízení (respektive o místu, kde se taková osoba zdržuje), není soud povinen sám vyšetřovat (ujišťovat se), zda jej takový navrhovatel o svém bydlišti informuje pravdivě (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 Cdo 5761/2016, a ze dne 30. 3. 2017, sen. zn. 29 NSCR 94/2015, sp. zn. KSHK 35 INS 33039/2014).

K otázce vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, který se přiměřeně použije i na insolvenční řízení (§ 7 insolvenčního zákona) viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 138/2017, sp. zn. KSBR 39 INS 11090/2017, který dovodil, že „že skutečnost, že dlužník až po zahájení insolvenčního řízení přemístil své sídlo do obvodu jiného insolvenčního soudu a odtamtud nyní řídí své podnikatelské aktivity, sama o sobě důvodem k přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu není.“

Obecně důvody vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně mohou být okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem, avšak k delegaci jinému soudu je třeba přistupovat restriktivně s ohledem na to, že jde o výjimku ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Samo o sobě pak jako důvod pro delegaci vhodnou nestačí ani to, že cesta účastníka řízení k věcně a místně příslušnému soudu trvá delší dobu nebo je spojena s organizačními a finančními problémy a jinými problémy, které jsou běžné.

Státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného insolvenčního řízení, včetně incidenčních sporů, a moratoria.

Ustanovení části první a čtvrté tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.

V tomto ustanovení je řešena problematika spojená se vstupem státního zastupitelství do insolvenčního řízení. Státní zastupitelství může vstoupit do insolvenčního řízení, nemůže jej však zahájit. V případě vstupu do insolvenčního řízení patří k oprávnění státního zastupitelství např. účastnit se schůze věřitelů (§ 47 odst. 2 insolvenčního zákona), má možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí insolvenčního soudu (§ 69 insolvenčního zákona).

e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a

b) průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen „dohlédací činnost“).

(1) Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.

(2) Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru.

(1) V insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jedná a rozhoduje v prvním stupni jediný soudce (samosoudce).

(2) Zákon upravující vyšší soudní úředníky a vyšší úředníky státního zastupitelství stanoví, kdy je v insolvenčním řízení oprávněn jednat a rozhodovat vyšší soudní úředník.

Asistent soudce insolvenčního soudu činí jednotlivé úkony insolvenčního řízení z pověření soudce insolvenčního soudu.

V těchto ustanoveních zákona je podán taxativní výčet procesních subjektů. Je tomu tak proto, že insolvenční řízení má autonomní úpravu subjektů řízení a z toho důvodu musí obsahovat též autonomní definici účastníků řízení. Zvláštní postavení zastává insolvenční správce viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, č. j. 4 VSPH 948/2017-B-49, sp. zn. KSPA 59 INS 6557/2014, v němž uvedl, že „insolvenční soud má v insolvenčním řízení vůči insolvenčnímu správci zvláštní (nadřazené) postavení, neboť je to výlučně insolvenční soud, který v insolvenčním řízení a) vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, b) průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (§ 10 IZ), který při výkonu dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§ 11 odst. 1 IZ), který je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření, který je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (§ 11 odst. 2 IZ), a který mj. též insolvenčního správce ustanovuje (§ 25 a násl. IZ) a odvolává (§ 31 IZ) nebo zprošťuje jeho funkce (§ 32 IZ). Jinou věcí je, že insolvenční správce vystupuje pravidelně jako účastník řízení v celé řadě incidenčních sporů (§ 159 a násl. IZ); v těchto případech pak má stejně jako kterýkoliv jiný účastník řízení též právo podat námitku podjatosti soudce rozhodujícího takovou konkrétní věc.“ Ostatně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 32/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že insolvenční správce je zvláštním procesním subjektem, který se pokládá za účastníka insolvenčního řízení tam, kde je rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Legitimace k podávání příslušných návrhů a opravných prostředků proti rozhodnutím insolvenčního soudu mu jinak přísluší jen v rozsahu, ve kterém mu ji insolvenční zákon (ať již výslovně, nebo ve vazbě na povahu věci) přiznává.

Insolvenční správce je správcem cizího majetku (dlužníkova majetku nebo majetku třetích osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek). Pokud na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, koná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona), což se týká rovněž incidenční sporů. Nároky, k jejichž splnění bude v těchto sporech zavázán „jako insolvenční správce dlužníka,“ nemohou být uspokojovány z osobního majetku insolvenčního správce.

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil porušením povinnosti uložených zákonem nebo rozhodnutím soudu, nebo tím, že nepostupoval s odbornou péčí, je pak osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce, a plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno z osobního majetku insolvenčního správce. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016.

Insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá nebo rozhoduje v režimu tzv. dohlédací činnosti, přičemž proti rozhodnutím učiněným v rámci dohlédací činnosti zásadně není odvolání přípustné (viz § 91 insolvenčního zákona). Vrchní soud v Praze např. v usnesení ze dne 10. 3. 2017, č. j. 4 VSPH 411/2017-B-78, sp. zn. KSPA 59 INS 14482/2015, ohledně výkonu dohlédací činnosti konstatoval, že rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je insolvenčnímu správci povolena výjimka ze zákazu zpeněžit majetkovou podstatu před právní mocí rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve před první schůzí věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením podle § 283 odst. 2 IZ, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti. Podobně viz závěry starší judikatury např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 199/2003, 52 K 92/97 k úpravě v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, které se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, podle něhož usnesení, jímž konkursní soud uděluje správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu (§ 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu, proti němuž není odvolání přípustné. K těmto závěrům se Vrchní soud v Praze přihlásil např. v usnesení ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2 VSPH 1566/2017-B-52, sp. zn. KSLB 76 INS 1119/2015, ve vztahu k souhlasu insolvenčního soudu k prodeji mimo dražbu insolvenčnímu správci v rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře.

K rozhodovací činnosti insolvenčního soudu ohledně výhrady insolvenčního správce proti pokynu zajištěného věřitele stran zpeněžení předmětu zajištění viz např. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 1 VSPH 369/2019-B-30, sp. zn. KSUL 69 INS 2271/2018, kdy s odkazem na § 293 insolvenčního zákona postupuje insolvenční soud rovněž v režimu dohlédací činnosti.

Ve vztahu k soudcům se lze i v insolvenčních řízeních setkat s námitkami podjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 občanského soudního řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Základní právní úpravu námitky podjatosti obsahuje § 14 a následující zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Podle ustálené soudní praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSR 26/2012, R 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, poměr soudce k určité věci může vyplynout z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, je-li soudce sám účastníkem řízení, jako žalobce nebo žalovaný, nebo pokud by byl přímo dotčen na svých právech např. v postavení vedlejšího účastníka řízení. Poměrem k věci může být i situace, pokud by soudce získal znalosti o věci jiným způsobem nežli dokazováním, byl-li například svědkem ve věci a vnímal tak skutečnosti, které byly předmětem dokazování, v důsledku čehož byl náhled soudce na věc deformován jeho vlastními poznatky získanými mimoprocesním způsobem. Poměr soudce k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům může být získán příbuzenským či obdobným vztahem, jemuž může být na roveň vztah (ne)přátelský. Musí jít o objektivní skutečnosti, nikoli jen o difamující tvrzení či pouhé domněnky. Pouhé pracovní (kolegiální) vztahy nezakládají důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce (viz např. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 4 Nd 201/2011).

Důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být jeho postup v řízení a jeho rozhodování v jiných věcech, neboť pouze tak se projevuje výkon samotného soudnictví, což však neznamená, že by účastníci řízení byli vystaveni libovůli soudce, neboť jeho procesní postup a rozhodování musí mít základ v zákonné úpravě, jež je pro něj závazná, a podléhají přezkumu jiným soudcem za zákonem stanovených podmínek v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků.

(1) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.

(2) Vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno.

Nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje.

(1) Účastníky řízení v incidenčních sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak.

Vstup do řízení⁷⁾ a záměna účastníka řízení⁸⁾ nejsou v insolvenčním řízení přípustné.

(1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou⁹⁾ nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly.

(2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 pracovních dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. K návrhu, který nebude podán na formuláři podle odstavce 1, se nepřihlíží. Nerozhodne-li insolvenční soud ve lhůtě podle věty první, není již povinen o návrhu podle odstavce 1 rozhodnout a má se za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl; toto rozhodnutí není soud povinen vyhotovit.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně.

(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se nedoručuje zvlášť dlužníku. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.

(1) Nabyvatel pohledávky se stává účastníkem insolvenčního řízení, jakmile insolvenční soud podle § 18 rozhodne o jeho vstupu do insolvenčního řízení, a platí pro něj stav insolvenčního řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem. Nabyvatel takto vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky.

(2) Ustanovení § 177 odst. 2 až 6 se použije obdobně. Požadované doklady předloží nabyvatel pohledávky insolvenčnímu správci ve lhůtě 15 dní od vstupu do insolvenčního řízení.

(1) Ustanovení části první hlavy třetí občanského soudního řádu, která se týkají jednání za právnickou osobu, stát a územní samosprávní celky a zastoupení účastníků řízení, platí obdobně pro insolvenční řízení a incidenční spory.

(2) Odborová organizace může v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech zastupovat dlužníkova zaměstnance, jde-li o uplatňování jeho pracovněprávních pohledávek.

V souladu s § 14 zákona jsou účastníky insolvenčního řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi. Třeba poznamenat, že uvedená definice účastníků řízení je ve své podstatě autonomní a definice účastníků řízení dle občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních nejsou pro samotné insolvenční řízení aplikovatelné. Vedlejší účastenství je v insolvenčním řízení nepřípustné. Přitom platí, že uvedená definice účastníků řízení je relevantní pouze pro vlastní insolvenční řízení, neuplatní se již v případě incidenčních sporů, kde bude účastníkem řízení žalobce a žalovaný a v řízení o incidenčních žalobách, které je řízením sporným a řídí se tedy občanským soudním řádem. Nutno ještě dodat, že označení účastníků řízení – věřitel a dlužník – není totožné s hmotněprávním vymezením, jelikož jako dlužník může v insolvenčním řízení vystupovat fyzická nebo právnická osoba, u níž došlo k naplnění pojmu úpadek, jenž tvoří základní podmínku pro projednání a rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužníka.

Hodí se připomenout, že věřitel je účastníkem řízení jako fyzická nebo právnická osoba, která má vůči dlužníku splatnou pohledávku, přičemž věřitelem může být ten, kdo podává věřitelský insolvenční návrh, popř. ten, který svou pohledávku vůči dlužníkovi uplatňuje přihláškou nebo ji nepřihlašuje a uplatňuje způsobem uvedeným v insolvenčním zákoně. Nejedná-li se o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje. Jak již zmíněno shora, v § 16 je řešena problematika účastenství v incidenčních sporech, přičemž v odst. 2 je stanoveno, že vedlejší účastenství je v incidenčních sporech přípustné. Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe, což znamená, že není osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka. Vedlejší účastník může být např. zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána. Vedlejší účastenství v řízení však nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Byl-li to dle obsahu spisu právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil. Tyto závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (v rámci incidenčních sporů – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Icdo 9/2013. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení však nepostačuje – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 113/2014.

Třeba ještě dodat, že pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, jelikož zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Institut vedlejšího účastenství by tak neměl sloužit pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), nýbrž i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3960/2013.

Ustanovení § 17 insolvenčního zákona vylučuje pro insolvenční řízení vstup do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 občanského soudního řádu a záměnu účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 občanského soudního řádu.

Úprava obsažená v § 18 a 19 insolvenčního zákona nahrazuje pro insolvenční řízení úpravu obsaženou v § 107a občanského soudního řádu. Novela insolvenčního zákona, která byla provedena zákonem č. 31/2019 Sb., stanoví insolvenčnímu soudu lhůtu 3 pracovních dnů pro rozhodnutí o návrhu o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení namísto dosavadního insolvenčního věřitele. Současně, pokud v dané 3denní lhůtě není o návrhu na vstup ze strany insolvenčního soudu rozhodnuto, má se za to, že návrhu na vstup insolvenční soud vyhověl. Může se jednat o případy, kdy věřitel postoupí svou pohledávku na jinou osobu, tj. dojde k singulární sukcesi. Následně insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky, přičemž se tak stane na základě návrhu věřitele, který byl učiněn na předepsaném formuláři, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, bude nutno doložit veřejnou listinou nebo listinou, která je úředně ověřena, včetně pravosti podpisů osob, které ji takto podepsaly.

Ke vstupu do insolvenčního řízení viz též § 183 insolvenčního zákona při plnění třetí osoby insolvenčnímu věřiteli za dlužníka. Ustanovení § 183 odst. 3 insolvenčního zákona legitimuje k podání návrhu ve smyslu § 18 insolvenčního zákona osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, tedy osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, nebo osoby, které ručí za plnění dluhu dlužníkem, za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou.

Vedlejší účastenství v incidenčních sporech představuje výjimku z obecného principu zákazu vedlejšího účastenství v insolvenčním řízení. Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran, tedy žalobce či žalovaného, a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe, není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka. Vedlejší účastenství není možno založit proti vůli účastníka, který má být vedlejším účastníkem v řízení podporován. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil, tedy pokud rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka. Např. přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce – insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, kdy samotný přihlášený věřitel není oprávněn k podání odpůrčí žaloby.

Pokud jde o zastoupení účastníků řízení v insolvenčním řízení, platí, že této problematiky se týká ustanovení části první hlavy třetí občanského soudního řádu.

(1) Insolvenční správce se ustanovuje ze seznamu insolvenčních správců, který vede Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“).

(2) Náležitosti seznamu insolvenčních správců, údaje do něj zapisované, jeho členění, vedení a podmínky zápisu do něj a vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce upravuje zvláštní právní předpis^9a).

(3) Insolvenčním správcem se pro účely tohoto zákona rozumí i hostující insolvenční správce.

(1) Osoba zapsaná do seznamu insolvenčních správců může své ustanovení insolvenčním správcem odmítnout, jen má-li pro to důležité důvody.

(2) Nelze-li insolvenčního správce vybrat ze seznamu insolvenčních správců, je možné jím ustanovit i fyzickou osobu, která splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu insolvenčních správců a se svým ustanovením souhlasí.

Insolvenční správce uzavře na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem jeho funkce nebo s činností jeho zaměstnanců pro celou dobu trvání jeho funkce.

Na tomto místě zákon pojednává o ustanovení insolvenčního správce. Insolvenčním správcem je osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce. Postavení insolvenčních správců blíže upravuje zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. Z hlediska samotné koncepce zákona, ale též i z dikce zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích je zřejmé, že činnost správců je regulována. Účelem regulace je obecný zájem na řádném průběhu insolvenčního řízení. Insolvenční správce má totiž v řízení specifické postavení spojené s výkonem pravomoci, kterou nemůže vykonávat každý. Z toho důvodu musí osoby pro výkon této činnosti získat povolení a splňovat podmínky dle § 6 či § 8 zákona č. 312/2006 Sb., mezi které patří mimo jiné složení zkoušky insolvenčního správce. Existuje zde totiž významný veřejný zájem na řádnosti výkonu profese insolvenčního správce, kdy se jedná o vysoce specializovanou činnost, která má navíc přesah až do majetkové sféry dlužníka i jeho věřitelů. Cílem právní úpravy pak je upravit jak represi za případné pochybení insolvenčního správce, tak i poskytnout ochranu účastníkům insolvenčního řízení a jejich majetkovým právům. Je to dáno tím, že jak stát, tak i účastníci insolvenčního řízení mají zájem na tom, aby insolvenční správce postupoval vždy v souladu se zákonem. Pokud by tak správce nepostupoval, je nejúčinnější ochranou zmíněných legitimních zájmů zbavit takového správce jeho pravomocí.

Povinnost insolvenčního správce uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem jeho funkce nebo s činností jeho zaměstnanců pro celou dobu trvání jeho funkce, stanoví § 23 zákona. V souladu s § 39 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích jsou upraveny minimální limit pojistného plnění a minimální standardy pojistných smluv vyhláškou č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců.

Insolvenční správce je ustanoven ze seznamu insolvenčních správců, který vede Ministerstvo spravedlnosti. V kontextu s uvedeným platí, že osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců může toto své ustanovení insolvenčním správcem odmítnout z důležitých důvodů, např. z důvodu vysokého věku nebo nepříznivého zdravotního stavu.

Insolvenčním správcem je mimo fyzické osoby rovněž i veřejná obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdružení, hostujícím insolvenčním správcem je státní příslušník členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, který vykonává činnost insolvenčního správce v jiném členském státě a má právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na území České republiky. U insolvenčního správce – veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti je činnost insolvenční správce vykonávána prostřednictvím tzv. ohlášeného společníka. Veřejná obchodní společnost zapsaná v seznamu insolvenčních správců může mít více ohlášených společníků.

Zákon o insolvenčních správcích upravuje rovněž postavení tzv. zvláštního insolvenčního správce (§ 35 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon dále upravuje rovněž postavení odděleného insolvenčního správce (§ 34 insolvenčního zákona) a zástupce insolvenčního správce (§ 33 insolvenčního zákona). Insolvenční soud má možnost ustanovit před rozhodnutím o úpadku tzv. předběžného insolvenčního správce.

Ozývají se názory, že náhled moci výkonné na činnost insolvenčního správce posunuje tuto osobu stále více do role kvazi opatrovníka dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením, což vyplývá koneckonců i z rozsahu a podoby dohledové činnosti dle § 15 písm. a) až d) vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. To se odráží v pravidelném posuzování míry úsilí pro získání nebo zvýšení příjmů, zjišťování aktuálního stavu závazků dlužníka po splatnosti apod.

I když insolvenčním správcem mohou být jak advokáti, tak též např. daňoví poradci, nutno reflektovat, že tyto osoby při výkonu funkce insolvenčního správce nereprezentují zájem svého klienta, nýbrž musí zabezpečovat veřejnou službu v souvislosti s výkonem příslušné insolvenční agendy v rámci toho kterého insolvenčního soudu.

Rozlišovat je třeba insolvenčního správce se zvláštním povolením a insolvenčního správce s „obecným“ povolením k výkonu činnosti. K případům, kdy je třeba insolvenčního správce se zvláštním povolením viz též § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích.

Seznam insolvenčních správců vede Ministerstvo spravedlnosti. Seznam se člení na část obecnou a část zvláštní. Součástí seznamu je i seznam hostujících insolvenčních správců. Ministerstvo spravedlnosti rovněž vykonává dohled na insolvenčními správci. Nutno připomenout, že insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud, přičemž insolvenční soud ustanoví insolvenčního správce nejpozději v rozhodnutí o úpadku.

(1) Insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

(2) Veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků, prostřednictvím kterých vykonává činnost insolvenčního správce ⁶⁰⁾, bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně.

(1) Insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a odstavci 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno.

(2) Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené

a) pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích^9a),

b) pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení.

(3) Je-li v době určení podán návrh na povolení reorganizace nebo je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích^9a) bez ohledu na způsob řešení úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu insolvenčních správců.

(4) Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu. Obdobně se postupuje v případě dlužníků, kteří jsou manžely.

(5) Nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní.

(6) Odstavce 2 a 3 se nepoužijí v případě určení osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem. Předseda insolvenčního soudu určí pro insolvenční řízení osobu insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem, z příslušné části seznamu postupem, který je v souladu se zásadou dočasnosti nebo příležitostnosti, je-li to vhodné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem.

Proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

(1) Insolvenční soud ustanoví insolvenčního správce nejpozději v rozhodnutí o úpadku. Za podmínek stanovených tímto zákonem může insolvenční soud ustanovit před rozhodnutím o úpadku předběžného insolvenčního správce (dále jen „předběžný správce“); toto rozhodnutí se zveřejní stejným způsobem jako rozhodnutí o úpadku.

(2) Předběžný správce vykonává před rozhodnutím o úpadku činnosti stanovené v tomto zákoně a uložené mu insolvenčním soudem a má práva a povinnosti, které mu tento soud vymezí. Tato práva a povinnosti nemůže insolvenční soud vymezit v širším rozsahu, než v jakém náleží insolvenčnímu správci po rozhodnutí o úpadku. Nestanoví-li insolvenční soud o osobě insolvenčního správce jinak v rozhodnutí o úpadku, stává se předběžný správce po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou působností.

(3) Ustanovení o insolvenčním správci platí přiměřeně i pro předběžného správce.

Za podmínek stanovených tímto zákonem rozhodují o změně v osobě insolvenčního správce i věřitelské orgány; pro jejich rozhodnutí platí § 21 až 24 a § 25 odst. 3 obdobně.

(1) Na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, se mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. O odvolání insolvenčního správce, kterým byla v rámci reorganizace povolené podle § 148 odst. 2 insolvenčním soudem ustanovena osoba určená v předloženém reorganizačním plánu podle § 25 odst. 1, a o ustanovení nového insolvenčního správce se mohou věřitelé usnést také na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přeměně reorganizace v konkurs. Toto usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, je toto usnesení přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše (§ 49 odst. 1) zároveň činí nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek.

(2) Usnesení o ustanovení insolvenčního správce podle odstavce 1 potvrzuje insolvenční soud; nepotvrdí je pouze tehdy, nesplňuje-li insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a § 25 odst. 3; § 54 odst. 1 se nepoužije.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 vydá insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení; § 55 odst. 1 platí obdobně.

(4) Insolvenčnímu správci odvolanému postupem podle odstavce 1 insolvenční soud uloží, aby mu ve stanovené lhůtě podal zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval odměnu, hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku.

(1) Přijme-li schůze věřitelů usnesení o odvolání ustanoveného insolvenčního správce, aniž se usnese na ustanovení insolvenčního správce nového, nebo byl-li touto schůzí ustanovený insolvenční správce odvolán z funkce podle § 31 odst. 2, ustanoví insolvenčního správce svým rozhodnutím insolvenční soud; pro takto ustanoveného insolvenčního správce se § 29 odst. 1 nepoužije.

(2) Jestliže v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky pohledávky dojde k takové změně v osobách věřitelů nebo výši jejich pohledávek, která by měla vliv na výsledek usnesení schůze věřitelů podle odstavce 1, může usnesení podle § 29 odst. 1 přijmout i schůze věřitelů, která nejblíže následuje po této změně.

V těchto ustanoveních zákona jsou upraveny podmínky pro vyloučení a odvolání insolvenčního správce. Obecně platí, že insolvenční správce nesmí být podjatý. Je-li důvod se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků pochybovat o jeho nepodjatosti, je z řízení vyloučen. Podmínky vyloučení insolvenčního správce lze v zásadě poměřit s podmínkami pro vyloučení soudce podle § 14 občanského soudního řádu.

Důvody podjatosti insolvenčního správce se mohou týkat jak dlužníka, tak věřitelů i účastníků v incidenčních sporech. Vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení, pro který je dán důchod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen na vztazích příbuzenských či podobných, kterému může být na roveň vztah (ne)přátelský. Podjatost přitom nemusí být prokázána, postačí pochybnost o nepodjatosti insolvenčního správce. Pokud je insolvenční správce vyloučen jen z některých (nepočetných) úkonů, lze ustanovit odděleného insolvenčního správce (§ 34 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSCR 107/2013, sp. zn. MSPH 79 INS 24023/2011, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dospěl k závěru, že „ mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.“

Další důvod pro vyloučení insolvenčního správce z funkce uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 NSCR 4/2015, sp. zn. KSUL 46 INS 30243/2013, uveřejněné pod číslem 136/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kdy „poměr insolvenčního správce, jímž je veřejná obchodní společnost, k zástupci dlužníkova věřitele, jímž je společník této veřejné obchodní společnosti, je v situaci, kdy takový věřitel má (spolu s dalším věřitelem, s nímž tvoří koncern) výrazný vliv na chod insolvenčního řízení, důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona) a tedy pro jeho odvolání z funkce postupem dle § 31 insolvenčního zákona.“ Srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sen. zn. 29 NSCR 103/2015, uveřejněné pod číslem 23/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „Poměr insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) k věřiteli dlužníka, který má (může mít) výrazný vliv na chod insolvenčního řízení a kterému poskytuje právní služby (spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčním řízení, jednání s protistranami a dalších formách) advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), jež je společníkem insolvenčního správce, ve spojení se skutečností, že věřitel dlužníka opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) ustanovuje „novým“ insolvenčním správcem stejnou osobu, je důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení a jeho odvolání z funkce.“

Třeba dodat, že ust. § 24 zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ust. § 34 zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

Shrneme-li již uvedené, pak mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, které se významně týkají majetkové podstaty dlužníka – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 12/2020.

Oproti tomu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSCR 110/2014, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSCR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „skutečnost, že stejní věřitelé (majoritní věřitel) opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) postupem podle § 29 insolvenčního zákona ustanovují „novým“ insolvenčním správcem stejnou osobu, není sama o sobě důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti tohoto insolvenčního správce.“

(1) Z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

(2) Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle § 29 odst. 1 až 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, požádá-li o to do 3 dnů poté, co se o svém ustanovení dozvěděl; to neplatí, jestliže insolvenční správce se svým ustanovením předem souhlasil.

(3) Insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích^9a), může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce, věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu odvolat z funkce. Pokud to okolnosti dovolují, učiní tak po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

(4) Insolvenčního správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích^9a), insolvenční soud odvolá z funkce. Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, bylo-li mu zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích^9a) na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích^9a). Vyjde-li dodatečně najevo, že dlužník je osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích^9a) a insolvenční správce nebyl ustanoven postupem podle § 25 odst. 3, vyrozumí o tom insolvenční správce neprodleně insolvenční soud, který ho odvolá.

(5) Odvolá-li insolvenční soud insolvenčního správce z funkce, ustanoví současně nového insolvenčního správce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné; proti výroku o ustanovení nového insolvenčního správce se však lze samostatně odvolat jen z důvodů uvedených v § 26.

(6) Odvolaný insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu řádně informovat nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předá mu všechny doklady souvisící s výkonem jeho funkce; jeho odpovědnost za dobu výkonu funkce nezaniká.

(1) Insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh podle odstavce 1. Ustanovení § 29 odst. 4 a § 31 odst. 5 a 6 platí obdobně.

V těchto ustanoveních zákona je upravena problematika spojená s odvoláním z funkce insolvenčního správce. Insolvenční zákon rozlišuje odvolání z funkce insolvenčního správce, které není z důvodu porušení povinností insolvenčního správce, a dále zproštění insolvenčního správce funkce s ohledem na vadný výkon funkce insolvenčního správce.

Podle § 31 odst. 4 věty prvé insolvenčního zákona odvolá insolvenční soud z funkce insolvenčního správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce. Ust. § 31 odst. 3 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění (proto, že správci právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona nebo mu bylo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích) může insolvenční soud odvolat insolvenčního správce z funkce. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce může být skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s insolvenčním zákonem, nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce, bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSCR 147/2016, sp. zn. KSPH 37 INS 12650/2013 k otázce porušení povinností insolvenčního správce dospěl k názoru, že „porušení povinností insolvenčního správce nemůže spočívat v tom, že se řídí pokyny zajištěného věřitele. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 56/2014, z něhož se podává, že povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je naopak základní povinností insolvenčního správce.“

O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje insolvenční soud v intencích § 32 odst. 1 zákona „po slyšení insolvenčního správce“. Stane se tak tedy na základě vysvětlení, které insolvenční správce podal k tvrzením osoby, která žádá jeho zproštění a na základě obsahu insolvenčního spisu, který by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby byl insolvenční správce zproštěn funkce, pak soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2014.

Třeba ještě dodat, že „slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho odvolání bude pravidlem tam, kde se projeví mezi procesními subjekty insolvenčního řízení spor o důvod, jenž má k odvolání vést. Právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 24/2014. Od slyšení insolvenčního správce lze však upustit v případě, že insolvenční soud k tomuto kroku přistupuje bez návrhu a slyšení správce nemůže vést k objasnění důvodů vedoucích ke zproštění správce – k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2119/21. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sen. zn. 29 NSCR 20/2014, sp. zn. KSPA 59 INS 11383/2010, dovodil, že „samotné nepodání vyjádření k výše označeným incidenčním žalobám (bez vazby na případné následky, jež takový procesní postup insolvenčního správce měl v konečném důsledku pro majetkovou podstatu dlužníka) bez dalšího nepředstavuje porušení povinností insolvenčního správce, pro které by jej bylo možné podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona zprostit funkce.“ Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 12. 2018, sen. zn. 29 NSCR 15/2017, dovodil, že „nepředkládá-li insolvenční správce věřitelskému výboru nejméně jednou za 3 měsíce písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení, jde o porušování povinností insolvenčního správce (§ 36 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). S přihlédnutím k okolnostem dané věci, kdy insolvenční správce zasílal pravidelné zprávy o své činnosti insolvenčnímu soudu a tyto zprávy byly průběžně zveřejňovány v insolvenčním rejstříku, nejde (v mezích citované judikatury) o natolik závažné porušení povinnosti stanovené zákonem, které by mohlo vést ke zproštění správce funkce.“

V duchu závěrů plynoucích z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též i při zohlednění závěrů z usnesení téhož soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019 v souladu s § 31 odst. 3 zákona odvolá insolvenční soud insolvenčního správce z funkce jen tehdy, dospěje-li v návaznosti na důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, se zřetelem ke konkrétním poměrům insolvenčního správce k závěru, že zde jsou (nebo při pravidelném chodu věcí mohou být) překážky, které insolvenčnímu správci se zaniklou činností brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení. Skutečnost, že právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci ze zákona zaniklo, není důvodem pro jeho odvolání z funkce podle § 31 odst. 3 zákona bez dalšího – proto také nelze takové odvolání odůvodnit negativně (tedy tím, že odvolání z funkce „nic nebrání“, než odvolání z funkce „není v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení“). K postupu insolvenčního soudu ohledně zproštění insolvenčního správce funkce viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSCR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, sp. zn. KSPL 27 INS 4224/2011, podle kterého „ o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. K nesplnění povinností uložené insolvenčnímu správci soudem a zproštění insolvenčního správce funkce viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sen. zn. 29 NSCR 187/2016, kdy usnesením insolvenčního soudu byl insolvenčnímu správci uložen pokyn, který měl být splněn ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení, správce musel vědět, že případný odklad právní moci vyvolaný jeho odvoláním neměl odkladný účinek ohledně vykonatelnosti usnesení (usnesení bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc). Pokyn byl insolvenčnímu správci insolvenčním soudem uložen opakovaně, správci byla rovněž uložena pořádková pokuta, avšak teprve následně správce pokyn splnil. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro účely posouzení, zda správce porušil své povinnosti tím, že nesplnil pokyn obsažený v usnesení insolvenčního soudu, nebyla podstatná povaha tohoto usnesení, nýbrž to, že šlo o vykonatelné usnesení, které přes urgence insolvenčního soudu a uloženou pořádkovou pokutu nebylo včas a řádně splněno.

Námitkou, že insolvenční soud jej zprostil funkce (insolvenčního správce – pozn. autora), aniž jej vyslechl k tvrzeným důvodům zproštění, jak předpokládá § 32 odst. 1 zákona, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečností vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou OSŘ). K jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání...

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sen. zn. 29 NSCR 131/2019

Řízení, v němž Ministerstvo spravedlnosti zrušilo povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, není řízením o správním deliktu či trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 As 13/2019

Jakkoli představuje zproštění výkonu funkce insolvenčního správce nejpřísnější sankci, je třeba zdůraznit, že neexistuje přesný výčet všech případů, v nichž by měl soud vůči insolvenčnímu správci takto přísně postupovat. Míra pochybení a jeho důsledky jsou vždy výsledkem individuálního posouzení insolvenčním soudem. …..Výklad a použití podústavního práva (v daném případě tedy zejména výklad § 32 odst. 1 insolvenčního zákona) je v pravomoci Nejvyššího soudu a Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze ve výjimečných případech zjevného vybočení z uznávaných pravidel výkladu a aplikace práva, zcela nedostatečného odůvodnění či jiných vad dosahujících ústavní úrovně.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2119/21

Z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost) insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona. Ve výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka tak může – a pokud tomu nebrání důležité důvody, bude – pokračovat subjekt, který již není zapsán v seznamu insolvenčních správců a který, je-li veřejnou obchodní společností, z povahy věci nemůže disponovat v tomto seznamu zapsaným „ohlášeným společníkem“ (R 135/2018). V ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona nebo na jiném místě insolvenčního zákona (nebo i zákona o insolvenčních správcích) však nejsou vymezena žádná kritéria (vodítka) pro aplikaci zkoumaného pravidla insolvenčním soudem (pro určení, kdy zákonný zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce k odvolání z funkce vést má). Má-li být uvedené pravidlo vykládáno ústavně konformním způsobem, pak ovšem musí být interpretováno způsobem, jenž vyloučí libovůli insolvenčního soudu při rozhodování, zda insolvenční správce v takovém případě odvolá. Při absenci jiných pravidel tak korektivem pro rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda insolvenčního správce v případě uvedeném v § 31 odst. 3 insolvenčního zákona odvolá z funkce, má (musí) být především úvaha, zda takový postup naplňuje účel insolvenčního zákona (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sen. zn. 29 NSCR 33/2022

Je-li to účelné, může insolvenční soud ustanovit insolvenčnímu správci zástupce pro případ, že by ze závažných důvodů nemohl přechodně svou funkci vykonávat. Pro zástupce insolvenčního správce platí § 29 až 31 přiměřeně.

(1) Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce.

(2) Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy.

(3) Byl-li insolvenční správce odvolán postupem podle § 29 z funkce, insolvenční soud jej s jeho souhlasem ustanoví odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávky, kterou před svým odvoláním popřel, a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů a uplatňování majetkových práv vůči věřiteli, který hlasoval pro jeho odvolání z funkce, nestanoví-li insolvenční soud jinak.

(1) V případech, kdy je nutné v rámci insolvenčního řízení řešit zvláštní problematiku vyžadující odborné specializace, může insolvenční soud ustanovit i zvláštního insolvenčního správce a upravit jeho vztah k insolvenčnímu správci. Není-li dále stanoveno jinak, není důvodem pro ustanovení zvláštního insolvenčního správce činnost týkající se zpeněžení majetkové podstaty.

(2) Pro ustanovení do funkce, odměňování a zprošťování funkce zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce platí ustanovení o insolvenčním správci obdobně.

(3) Zvláštního insolvenčního správce ustanoví soud pro výplatu nároku uživatelů platebních služeb nebo držitelů elektronických peněz postupem stanoveným zákonem upravujícím platební styk a pro vydání majetku zákazníka postupem stanoveným zákonem o podnikání na kapitálovém trhu.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika vážící se k zástupci insolvenčního správce, oddělenému insolvenčnímu správci a zvláštnímu insolvenčnímu správci. K otázce podjatosti insolvenčního správce srov. § 24 insolvenčního zákona. Ustanovení § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava v § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další podmínky, že zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení je důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSCR 107/2013, sp. zn. MSPH 79 INS 24023/2011, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Oddělený správce pak představuje zvláštní druh správce. Bude ustanoven tehdy, jestliže insolvenční správce je vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

Pak může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce. Bude-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů jen proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy. Z toho plyne, že institut odděleného správce je určen s ohledem na důvody procesní ekonomie k řešení otázky podjatosti odlišně od nalézacího a vykonávacího řízení. Nejvyšší soud v kontextu s již uvedeným v usnesení sen. zn. 29 NSCR 107/2013 konstatoval, že „jde-li o možnost „rozšíření rozsahu působnosti“ (již pravomocně ustanoveného) odděleného insolvenčního správce, insolvenční zákon v tomto směru neobsahuje žádné omezení; rozhodující tak je zásadně (jen) posouzení, zda úkony, pro které byl oddělený insolvenční správce ustanoven, včetně úkonů, pro které byla jeho „působnost rozšířena“, ještě vyhovují požadavkům určeným ustanovením § 34 insolvenčního zákona.“

Bude-li nutno v rámci insolvenčního řízení řešit zvláštní problematiku, která vyžaduje odbornou specializaci, může insolvenční soud ustanovit též zvláštního insolvenčního správce a současně upravit jeho vztah k insolvenčnímu správci. Přitom platí, že není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak, nebude důvodem pro ustanovení zvláštního insolvenčního správce činnost, která se týká zpeněžení majetkové podstaty.

(1) Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

(2) Insolvenční správce poskytuje věřitelským orgánům součinnost nezbytnou k řádnému výkonu jejich funkce; zejména se na žádost věřitelského orgánu účastní jeho jednání. Neurčí-li insolvenční soud jinak, předkládá insolvenční správce věřitelskému orgánu a insolvenčnímu soudu nejméně jednou za 3 měsíce písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení; písemnou zprávu o splnění oddlužení předloží bez zbytečného odkladu po splnění oddlužení.

(3) Je-li způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužení, předloží insolvenční správce neprodleně písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení v případě, lze-li důvodně předpokládat naplnění podmínek odůvodňujících zrušení schváleného oddlužení (§ 418) nebo jiných skutečností rozhodných pro průběh insolvenčního řízení (zejména § 407 odst. 3); v této zprávě insolvenční správce například uvede, zda doporučuje zrušit schválené oddlužení a z jakých důvodů.

(4) V písemné zprávě o splnění oddlužení insolvenční správce uvede, zda dlužník řádně plnil všechny povinnosti podle tohoto zákona a zda doporučuje rozhodnout o splnění oddlužení.

(5) Insolvenční správce zřizuje v každém insolvenčním řízení zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva za účelem odděleného vedení majetku náležícího do majetkové podstaty.

(6) Obsah požadavků na plnění povinností insolvenčního správce podle odstavců 1 a 2, § 31 odst. 6, § 136 odst. 5, § 246 odst. 1, § 313 odst. 2, § 371, § 373 odst. 2, § 383 odst. 1, § 385 odst. 2 a § 430a odst. 1 stanoví prováděcí právní předpis.

(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

(2) Podle odstavce 1 insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami uvedenými v § 40 odst. 2, kterých použil při výkonu své funkce. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem.

(3) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou.

(4) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.

(1) Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu¹⁰⁾.

(2) Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50 000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50 000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce.

(3) Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval.

(4) Insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

(5) Insolvenční správce odvolaný z funkce nebo zproštěný funkce v průběhu insolvenčního řízení provede vyúčtování odměny a hotových výdajů ve zprávě o své činnosti; pro projednání této zprávy platí přiměřeně § 304. Umožňuje-li to stav insolvenčního řízení, rozhodne insolvenční soud o schválení této zprávy již v jeho průběhu; jde-li o hotové výdaje insolvenčního správce, náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a vyúčtování vyplacených záloh, učiní tak bez zbytečného odkladu po projednání zprávy. Proti rozhodnutí o schválení takové zprávy mohou podat odvolání insolvenční správce, který zprávu podal, ustanovený insolvenční správce a věřitelé a dlužník, jejichž námitkám proti této zprávě nebylo vyhověno.

(6) Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, insolvenční správce uloží z měsíčních splátek částku odpovídající jeho odměně a náhradě hotových výdajů za dobu 6 měsíců jako zálohu na úhradu své odměny a náhrady hotových výdajů na zvláštní účet podle § 36 odst. 5.

(7) Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis.

(1) Věřitelé jsou oprávněni se souhlasem insolvenčního soudu na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout insolvenčnímu správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně. Při poskytnutí zálohy se určí podmínky jejího vyúčtování; určit lze též účel, na který má být záloha vynaložena.

(2) Náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Výjimečně lze splnění těchto činností jinými osobami podle § 40 odst. 2 hradit z majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

(3) Náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.

Insolvenční správce je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení hledí jako na dlužníkův majetek. Zákon obsahuje řadu ustanovení týkající se insolvenční správy majetku – tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, která se týkají správy cizího majetku. Z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku dle § 1405 až 1408 občanského zákoníku. Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku dle § 1409 až 1447 občanského zákoníku však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku týkajícího se plné správy cizího majetku je nutno provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 167/2017.

Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ je povinnost vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“, tudíž § 1411 občanského zákoníku se pro insolvenční správu neuplatní – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 38/2019.

Odměňování insolvenčních správců podrobně upravuje vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, která stanoví podrobné podmínky pro určení odměny insolvenčního správce při jednotlivých způsobech řešení úpadku, dále odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, dále náhrady hotových výdajů insolvenčního správce.

K otázce určení výše odměny insolvenčního správce v konkursu, ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek, se Nejvyšší soud vyslovil v poměrech vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které § 2a neobsahovalo) v usnesení ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSCŘ 27/2010, uveřejněném pod č. 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že v insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem a ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, nelze odměnu insolvenčního správce určit dle § 1 vyhlášky a je namístě postupovat dle § 5 vyhlášky (tedy odměnu určit rozhodnutím insolvenčního soudu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce). Nejvyšší soud zdůraznil, že dle § 38 zákona se odměna insolvenčního správce určuje z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, přičemž § 1 odst. 5 vyhlášky dopadá na případy, kdy náklady konkursu odčerpaly veškerý výnos zpeněžení a mezi věřitele tak nebylo rozděleno nic. Z dikce zákona (jeho § 38 odst. 1 věty druhé) i vyhlášky (jejího § 1) lze ovšem i za použití jazykového výkladu dovodit, že samozřejmým předpokladem pro výpočet odměny insolvenčního správce pro případ, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, je vlastní proces zpeněžování majetkové podstaty (bez zpeněžení majetkové podstaty nebo její části nelze hovořit ani o výtěžku zpeněžení určeném k rozdělení mezi věřitele). Na těchto východiscích nic nezměnila ani novela vyhlášky provedená s účinností od 1. 1. 2014 vyhláškou č. 398/2013 Sb. Naopak, zákonodárce zde navázal na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnil do vyhlášky pravidlo (§ 2a větu třetí), určující odměnu insolvenčního správce v případech, kdy v konkursu nedošlo k žádnému zpeněžení. Tomu ostatně napovídá i samotné znění důvodové zprávy k této vyhlášce. Zároveň je stanoveno, že v případě konkursu, ve kterém nedošlo ke zpeněžení, náleží odměna za přezkoumané přihlášky nejméně 45 000 Kč, přičemž tato koncepce má takto insolvenčnímu správci zachovat minimální odměnu. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 129/2018, pak zjevným úmyslem zákonodárce takto bylo, aby minimální odměna 45 000 Kč náležela insolvenčnímu správci jak v konkursu, v němž náklady konkursu zcela vyčerpaly výnos zpeněžení (§ 1 odst. 5 vyhlášky), tak v konkursu, ve kterém vůbec nedošlo ke zpeněžení (§ 2a věta třetí vyhlášky), a vyloučit tak nutnost určovat v posledně uvedeném případě odměnu postupem dle § 5 vyhlášky.

V kontextu s již uvedeným platí, že pro určení odměny insolvenčního správce je rozhodující, jakým způsobem je úpadek dlužníka řešen a podle toho lze odměnu určit aplikací § 38 zákona ve spojení s vyhláškou č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v platném znění. Žádná jiná pravidla se neuplatní. Při oddlužení je tak dle § 38 zákona možné určit odměnu pouze dle ust. § 3 uvedeného prováděcího předpisu, přičemž pro oddlužení plněním splátkového kalendáře, kde není zpeněžován majetek tvořící předmět zajištění, lze odměnu určit jen dle ust. § 3 písm. b) prováděcího předpisu. Ačkoli lze i dobrovolné peněžité plnění dlužníka považovat za zpeněžení majetkové podstaty, jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 141/2016, žádné ustanovení zákona ani prováděcího předpisu neupravuje odměnu insolvenčního správce za jakoukoli jeho činnost dle § 421 odst. 1 písm. b) zákona (ať už jde o zpeněžení či jen o rozdělení mimořádné splátky mezi věřitele). Přímo za zpeněžení majetkové hodnoty (pokud k němu došlo) dle § 412 odst. 1 písm. b) zákona insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce dle § 3 písm. b) prováděcího předpisu za podmínek stanovených § 38 odst. 3 zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 84/2019.

V případě zpeněžení zajištěného i nezajištěného majetku v konkursu je do základu pro výpočet odměny zahrnuta i částka připadající na odměnu insolvenčního správce – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2015. Výše uvedené platí i pro výpočet odměny insolvenčního správce v případě, kdy je způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení a zvoleným způsobem oddlužení (§ 398 odst. 1 zákona) zpeněžení majetkové podstaty [§ 3 písm. a) a § 1 vyhlášky]. Je-li zpeněžením majetkové podstaty dlužníka dosažena částka převyšující částku určenou k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a částku určenou k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou, netvoří tento přebytek (hyperocha) základ pro určení odměny insolvenčního správce – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2015.

Hodí se dodat, že jedinými kritérii pro snížení odměny insolvenčního správce nejsou okolnosti příkladmo uvedené v § 38 odst. 3 větě třetí zákona (porušení povinnosti insolvenčním správcem a nenavržení provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav majetkové podstaty dovoloval) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2012.

Ve vztahu k oddlužení lze v návaznosti na již uvedené shrnout, že pokud se zpeněžuje v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, pak výše odměny činí 20 000 Kč plus DPH. Třeba dodat, že druhou složku odměny v oddlužení se zpeněžením činí zpeněžený majetek, kdy výše této odměny není jednotná. Je-li prodáván majetek, který je sepsán v soupisu majetkové podstaty, např. v podobě nemovitých věcí, movitých věcí aj., činí 20 %, v případě zpeněžení ostatního nezajištěného majetku v podobě deponovaných finančních prostředků v hotovosti, stavebního spoření, majetku získaného z dědictví apod. je sazba odměny jednotná a činí 4 % ze zpeněžení plus DPH. Výše odměny bude rozdílná při zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, kdy je procentní výše odměny opět odstupňována dle výše zpeněžení výtěžku a začíná na 9 %. Za této situace se však odměna vypočítává až po odečtení veškerých výdajů, včetně odečtení jedné desetiny přihlášené pohledávky SVJ. Samotnou kapitolou je pak určení odměny ze zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, které bylo provedeno soudním exekutorem v exekučním řízení. Přímo ze zpeněžení majetkové hodnoty zde insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce určené dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění, za podmínek stanovených v § 38 odst. 3 zákona, což zřejmě nebrání tomu, aby soud mohl insolvenčnímu správci takovouto odměnu přiznat, nikoli však v zákonné výši, ale v závislosti na příslušných úkonech, které musel insolvenční správce provést k tomu, aby došlo k vydání tohoto výtěžku do majetkové podstaty – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 180/2017 a 29 NSČR 84/2019.

Pokud jde o výši odměny za přihlášky platí, že v oddlužení má insolvenční správce nárok na 250 Kč za každou přihlášku nebo za každého přihlášeného věřitele spolu s DPH, pakliže je plátcem daně. Právní úprava však nestanoví, zda dle zákona náleží insolvenčnímu správci odměna za přihlášky, popř. za věřitele. Vrchní soud v Praze dal prozatím za pravdu názoru, že odměna se takto přiznává dle přihlášených věřitelů – k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 1301/2017.

Ohledně náhrady hotových výdajů insolvenčního správce dle § 7 odst. 4 prováděcí vyhlášky, které vznikly při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením třeba připomenout, že v případě oddlužení, kdy je uvedena paušální částka měsíční náhrady a tato částka pokrývá úplně všechny výdaje insolvenčního správce, včetně cestovného, mají mnozí správci občas snahu si účtovat cestovné z místa sídla do pobočky, která je leckdy od místa sídla značně vzdálena. Pokud si navíc takový insolvenční správce vedle svého sídla zřídil k výkonu své činnosti provozovny v různých místech a tím docílil svého zápisu do seznamu správců pro obvody více krajských soudů, musí počítat s tím, že pro insolvenční řízení, kdy je úpadek dlužníka řešen oddlužením, bude muset náklady spojené se zvýšenými cestovními výlohami hradit ze svého – k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 460/2017 a 2 VSPH 1447/2018.

K odpovědnosti insolvenčního správce viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněné pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, sp. zn. KSPH 37 INS 1460/2009, podle kterého „Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností). Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.“ Dá se tedy shrnout, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností), která je založena na současném splnění následujících předpokladů:

3. příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.

Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno přitom leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Hodí se ještě dodat, že předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 zákona), a to tím, že insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo rozhodnutím (insolvenčního) soudu, anebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Je zřejmé, že insolvenční správce je takto chápán jako správce cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 380/2020.

Insolvenční správce je povinen postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, jinak odpovídá dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám za škodu nebo jinou újmu tím způsobenou v souladu s § 37 odst. 1 zákona – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 49/2014. K výkladu pojmu „odborná péče“ (a odlišení od pojmu „péče řádného hospodáře“) srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2837/2012. Prohlášením konkursu insolvenční správce též mj. vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel včetně plnění povinností zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů. I v této souvislosti musí insolvenční správce jednat s náležitou odbornou péčí. Při posuzování toho, zda správce jednal s požadovanou odbornou péčí je nutno přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci, což znamená, že závěr o tom, že správce (ne)postupoval s odbornou péčí, se neobejde bez skutkově podložené právní úvahy, v jaké době od prohlášení konkursu měl správce (s ohledem na konkrétní okolnosti insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku) plně převzít a zajistit provoz jeho závodu, včetně plnění svých pracovněprávních povinností. Pokud odvolací soud uzavře tato zjištění tím, že příčinná souvislost mezi porušením péče řádného hospodáře ze strany jednatele a škodou je bez dalšího vyloučena již z důvodu, že odpovědnost za škodu vzniklou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nese vždy insolvenční správce (již proto, že na něj přešlo v plném rozsahu oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka), je minimálně závěr o nedostatku příčinné souvislosti předčasný – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1099/2020. V rámci postupu s odbornou péčí se vždy počítá s jistou mírou racionality, hospodárnosti a efektivnosti při výkonu této funkce, což se odráží i v tom, že správce by neměl vytvářet zbytečné či marginální incidenční spory, které v důsledku hladkého chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak jej zatěžují vysokými transakčními náklady, které spočívají v nutně vynaloženém pracovním úsilí všech zúčastněných – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1575/16. Přitom je třeba vzít v potaz i to, že insolvenční správce vystupuje v rámci insolvenčního řízení coby odborník, pro kterého je výkon této funkce zažitou rutinou – na rozdíl od jednotlivých věřitelů. V souvislosti s tím platí, že insolvenční správce by neměl této situace využívat k tomu, aby jakkoli těžil z pouhé neznalosti nebo dezorientace jednotlivých věřitelů v rámci komplikovaného insolvenčního řízení.

Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 986/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování výše škody vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou v konkursu (plně) uspokojen, je podstatné rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů vychází ze schválené konečné zprávy. Obecně pak platí, že škodu představuje částka, která by byla rozvrhem určena k uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodního jednání (resp. rozdíl částky, kterou by věřitel v takovém případě obdržel, a částky, která byla na uspokojení jeho přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení skutečně uhrazena). Základním předpokladem pro vznik škody je tak to, že pohledávka věřitele není v řízení (plně) uspokojena. Jestliže pohledávka v řízení je, přes existenci protiprávního jednání škůdce, i tak (zcela) uspokojena, nelze uvažovat o vzniku škody. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 Nejvyšší soud uzavřel, že za nedobytnou je možno považovat pohledávku (její neuspokojenou část), již ke dni, kdy žalobce obdržel (částečné) plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele může být zodpovězena (dle stavu konkursního či insolvenčního řízení) i dříve než při rozvrhu, k němuž ostatně ani nemusí v závislosti na průběhu insolvenčního řízení dojít. Míra možného uspokojení věřitelů dlužníka může být objasněna již při vydání částečného rozvrhu, přičemž v řadě případů je možno uzavřít výši škody již při pravomocném schválení konečné zprávy, je-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou a pracovních nároků.

Povinnost insolvenčního správce vystupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí zahrnuje tak předcházení zbytečným (snadno vyhnutelným) incidenčním sporům, které v důsledku hladkého chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak nedůvodně zatěžují insolvenční soudy a mohou jít i na úkor majetkové podstaty.

Pokud by insolvenční správce takový incidenční spor, kterému lze snadno předejít výzvou věřitele k nápravě jeho pochybení (např. při připojování příloh přihlášky pohledávky), zahájí, aniž by nejdřív vyzval věřitele k nápravě, a následně vezme žalobu zpět, jelikož v průběhu řízení věřitel své původní pochybení napraví, nelze takový incidenční spor považovat za důvodně zahájený a procesní zavinění za jeho zastavení klást pouze na stranu věřitele. Obecné soudy přitom nemohou opomenout zbytečnost, resp. předčasnost zahájení takového incidenčního sporu a přiznat insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení vůči věřiteli. Pokud by tak přes to učinily, poruší právo věřitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 645/20.

(1) Insolvenční správce vykonává svou funkci osobně. Veřejná obchodní společnost vykonává funkci insolvenčního správce ohlášeným společníkem podle § 24 odst. 2.

(2) Insolvenční správce může svou funkci vykonávat také prostřednictvím svého zaměstnance nebo zaměstnance dlužníka. Ve zvlášť odůvodněných případech může svou funkci vykonávat prostřednictvím jiných osob, zejména právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků; tím nejsou dotčeny jeho povinnosti ani odpovědnost podle tohoto zákona.

(3) Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.

(4) Jednáním podle odstavce 3 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka.

(5) Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v jiných soudních a dalších řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.

Na základě rozhodnutí a jiných exekučních titulů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení proti insolvenčnímu správci pro pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty, nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce; to neplatí, jde-li o pořádková opatření uložená insolvenčnímu správci v souvislosti s takovými řízeními, a o rozhodnutí, jimiž bylo insolvenčnímu správci uloženo nahradit náklady řízení, které způsobil svým zaviněním nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila.

Ust. § 40 zákona má zabránit tomu, aby osoba insolvenčního správce byla některými věřiteli bez dalšího ztotožňována s jeho vlastní činností v insolvenčním řízení, včetně možných dopadů z titulu majetkové odpovědnosti. Insolvenční správce v insolvenčním řízení jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. I nadále platí zásada, že insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jeho věřitelů, je zvláštním procesním subjektem a má samostatné postavení jak vůči dlužníkovi, tak vůči jeho věřitelům. Insolvenční správce nemá v okamžiku, kdy je podle § 229 odst. 3 písm. c) zákona osobou s dispozičním oprávněním, postavení statutárního orgánu společnosti, i když je nesporné, že na něho ve své podstatě přešlo obchodní vedení společnosti. Na rozdíl od správce konkursní podstaty nejedná na vlastní účet, ale na účet dlužníka, což v konečném důsledku znamená, že dlužníkovi z tohoto jednání vznikají práva a povinnosti. Z toho důvodu je nezbytné, aby se insolvenční správce pro jednání v průběhu insolvenčního řízení označoval způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce. Zákon současně umožňuje správci, aby pro účely zastupování v soudních a jiných řízeních pověřil zaměstnance své anebo zaměstnance dlužníka touto činností, tj. není vyloučeno, aby např. osoba zaměstnaná v ekonomickém úseku dlužníka byla takto pověřena insolvenčním správcem k zastupování před správcem daně, nebude-li tato činnost zadána specializovanému odborníkovi z řad daňových poradců. Existují však situace, kdy je aktivní přístup insolvenčního správce nezbytný a osoba správce je principiálně nezastupitelná na některých druzích jednání – např. v podobě účasti na přezkumném jednání.

Jakkoli je insolvenční správce dle ust. § 9 odst. 1 písm. b) zákona zvláštním procesním subjektem, v insolvenčním řízení „nehájí své zájmy, ani nejedná na svůj účet“. Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 zákona) a zejména chrání společné zájmy věřitelů (§ 36 odst. 1 zákona). K účelnosti nákladů právního zastoupení insolvenčního správce se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1809/20.

V § 40a zákona je zakotven zákaz vedení výkonu rozhodnutí na majetek insolvenčního správce pro pohledávky za insolvenčním správcem či pro jiná práva, která se týkají majetkové podstaty, který se však netýká pořádkových opatření uložených insolvenčnímu správci v souvislosti s řízením a ani nákladů řízení, které takto zavinil či které vznikly náhodou.

Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s tím, že by obrat „jedná svým jménem na účet dlužníka“ znamenal, že když finanční orgán ukládá povinnosti, pak je musí uložit insolvenčnímu správci, nikoliv dlužníkovi, jak tvrdil stěžovatel. Zdejší soud upřesňuje, že v nynější věci nešlo o uložení dosud neexistující povinnosti, ale o pouhé deklaratorní rozhodnutí, jehož obsahem bylo vyrozumění o již vzniklém úroku z prodlení (v daném ohledu se úprava v § 63 zákona o správě daní a poplatků shoduje s § 252 daňového řádu). Podstatné však je, že § 40 odst. 1 věta první insolvenčního zákona se týká toliko účinků jednání insolvenčního správce, které jdou na účet dlužníka – dlužníkovi tak vznikají z tohoto jednání práva a povinnosti. Zřejmé však je, že ve vyrozumění o úroku z prodlení ze strany správce daně nelze spatřovat jednání insolvenčního správce. Dané ustanovení tak pro nynější věc významné není.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 9 Afs 7/2013

S právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod není v rozporu, je-li v tzv. bagatelních věcech výše nákladů na právní zastoupení advokátem stanovována tak, že zpravidla nebude přesahovat žalovanou částku. Výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen v odůvodněných případech – tento požadavek dopadá i na (incidenční) řízení o určení pravosti, pořadí nebo výše pohledávky.

Usnesení, jímž insolvenční soud poté, co určí jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení, ukládá insolvenčnímu správci dlužníka, aby z takto určené odměny do 15 dnů od právní moci usnesení vyplatil konkrétní částku (podíl na odměně) v insolvenčním řízení dříve činnému insolvenčnímu správci dlužníka, je ve smyslu ustanovení § 40a insolvenčního zákona exekučním titulem pro pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, která má být uspokojena z majetkové podstaty dlužníka a pro kterou proto nelze vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek insolvenčního správce.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3391/2020

(1) Insolvenční správce může pro udržení nebo obnovení provozu podniku, který je součástí majetkové podstaty, uzavřít za obvyklých obchodních podmínek smlouvy o úvěru a smlouvy obdobné, jakož i smlouvy na dodávky energií¹¹⁾ a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv (dále jen „úvěrové financování“).

(2) Nenabídnou-li horší podmínky než nejlepší nabídka, mají dosavadní zajištění věřitelé přednostní právo, aby smlouvy podle odstavce 1 byly uzavřeny s nimi; to platí obdobně pro věřitele ze smluv na dodávky energií a surovin podle odstavce 1.

(1) Majetek získaný z prostředků poskytnutých v rámci úvěrového financování není předmětem zajištění podle dříve uzavřených smluv.

(2) Prostředky získané z úvěrového financování lze použít jen k účelu uvedenému ve smlouvách o úvěrovém financování.

(3) K uzavření smluv o úvěrovém financování je oprávněn také dlužník s dispozičními oprávněními nebo dlužník po dobu trvání moratoria.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika spojená s úvěrovým financováním podniku (závodu) dlužníka, který se součástí majetkové podstaty dlužníka, přičemž k zajištění provozu podniku smí insolvenční správce uzavřít smlouvy o úvěru a smlouvy obdobné, jakož i smlouvy na dodávky energií a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv. Otázkou, co lze považovat za dodávky surovin, řešil např. Vrchní soud v Olomouci v rámci rozsudku ze dne 14. března 2013, č. j. 5 Cmo 445/2012-127, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, uveřejněného pod číslem 12/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. K otázce zajištění podle § 41 odst. 1 insolvenčního zákona viz též zčásti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSCR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

(1) Orgány veřejné správy, zejména katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla a jiné správní úřady, jakož i notáři, soudní exekutoři, osoby vedoucí evidenci cenných papírů, finanční instituce, provozovatelé telekomunikačních služeb, provozovatelé poštovních služeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, vydavatelé tisku a dopravci poskytnou insolvenčnímu správci na jeho písemnou žádost bez zbytečného odkladu součinnost dále uvedeným způsobem.

(2) Součinnost podle odstavce 1 spočívá v tom, že orgány a osoby v něm uvedené poskytují insolvenčnímu správci údaje o majetku dlužníka a některé další údaje, které jsou nutné pro výkon správy, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je poskytly přímo dlužníku. Tato součinnost spočívá také v tom, že uvedené orgány a osoby, které mají u sebe listiny nebo jiné věci, které mohou sloužit ke zjištění dlužníkova majetku, je bez zbytečného odkladu po doručení žádosti vydají nebo zapůjčí insolvenčnímu správci. Jde-li o údaje vedené v elektronické podobě, splní orgány a osoby uvedené v odstavci 1 povinnost poskytnout součinnost tím, že k nim insolvenčnímu správci umožní dálkový přístup. Součinnost se poskytuje bezplatně; nejde-li o orgány veřejné správy, přísluší tomu, kdo součinnost poskytl, právo na náhradu s tím spojených hotových výdajů.

(3) Soudní exekutor pověřený provedením exekuce v řízení, kde je povinným dlužník, poskytne insolvenčnímu správci součinnost podle odstavce 1 také tak, že na jeho písemnou žádost poskytne insolvenčnímu správci údaje o majetku a závazcích a o jiných zjištěních k hospodářské situaci dlužníka získané v exekučním řízení. Na písemnou žádost vydá nebo zapůjčí insolvenčnímu správci také znalecký posudek vypracovaný k ocenění majetku dlužníka nebo jeho části. Náklady na vypracování znaleckého posudku jsou pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jestliže nebyly v exekučním řízení uhrazeny.

(4) Povinnost orgánů a osob uvedených v odstavci 1 poskytnout insolvenčnímu správci součinnost podle jiných ustanovení tohoto zákona, případně podle ustanovení zvláštního právního předpisu, tím není dotčena.

a) osoby vedoucí evidenci cenných papírů sdělí insolvenčnímu správci údaje o tam evidovaných cenných papírech, které náleží do majetku dlužníka,

b) banky, spořitelní a úvěrní družstva a pobočky zahraničních bank sdělí insolvenčnímu správci čísla dlužníkových účtů, informují jej o stavech těchto účtů a pohybech peněžních prostředků na nich a podají mu informace o dlužníkových úschovách a vkladních knížkách,

c) provozovatelé poštovních služeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, informují insolvenčního správce o dlužníkových doručovacích místech, rozsahu a povaze doručovaných zásilek a úhrnu peněžních prostředků, které dlužník přijímá jejich prostřednictvím,

d) poskytovatelé služeb elektronických komunikací oznámí insolvenčnímu správci údaje o dlužníkových telefonních, dálnopisných, telefaxových a jiných elektronických stanicích a adresách, které nejsou uvedeny v dostupných seznamech,

e) pojišťovny sdělí insolvenčnímu správci údaje o dlužníkových pojistných smlouvách a pojistných plněních,

f) vydavatelé tisku sdělí insolvenčnímu správci údaje o inzerci, která se týká majetkové podstaty,

g) dopravci sdělí insolvenčnímu správci údaje o přepravovaných dlužníkových věcech a jejich příjemci.

(2) Na žádost orgánů a osob, od nichž vyžaduje součinnost, insolvenční správce doloží své ustanovení do funkce rozhodnutím insolvenčního soudu.

(3) Osoby a orgány, které jsou povinny poskytnout insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci součinnost, odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobily, v případě, že tuto součinnost neposkytnou řádně a včas.

Insolvenční správce zachovává mlčenlivost o skutečnostech, o kterých zvláštní právní předpis stanoví povinnost mlčenlivosti, pokud se o nich dozvěděl při výkonu své funkce, a to i po jejím skončení; této mlčenlivosti jej v rozsahu výkonu této funkce může zprostit ten, v jehož zájmu ji má, nebo insolvenční soud. Totéž platí pro osoby, prostřednictvím kterých insolvenční správce vykonává svou funkci.

V těchto ustanoveních zákona se řeší problematika spojená s poskytováním součinnosti orgánů veřejné moci ve vztahu k insolvenčnímu správci. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci součinnost má rovněž dlužník v souladu s § 210 insolvenčního zákona. Neposkytnutím součinnosti insolvenčnímu správci se dotyčný subjekt vystavuje riziku uložení pořádkové pokuty ve smyslu § 53 občanského soudního řádu. K možnosti uložit pořádkovou pokutu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 3 VSPH 1251/2012-B-40 , sp. zn. KSUL 45 INS 1196/2011.

Součinnost spočívá v tom, že tyto orgány a osoby poskytují insolvenčnímu správci údaje o majetku dlužníka a některé další údaje, které jsou nutné pro výkon správy, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je poskytly přímo dlužníku. Tato součinnost se poskytuje bezplatně, nejde-li o orgány veřejné správy, přísluší tomu, kdo součinnost poskytl, právo na náhradu s tím spojených hotových výdajů.

(1) Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů.

(2) Schůzi věřitelů přísluší volba a odvolání členů věřitelského výboru a jeho náhradníků nebo zástupce věřitelů; rozhoduje též o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor. Schůze věřitelů si může vyhradit cokoli, co patří do působnosti věřitelských orgánů. Usnesení, jímž si schůze věřitelů vyhrazuje působnost jiných věřitelských orgánů, je přijato, jestliže pro ně hlasovala většina tvořená nejméně dvěma třetinami hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Není-li ustanoven věřitelský výbor ani zástupce věřitelů a není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, vykonává schůze věřitelů i jejich působnost.

(3) Věřitelský výbor vykonává působnost věřitelských orgánů s výjimkou věcí, které patří do působnosti schůze věřitelů nebo které si schůze věřitelů vyhradila.

(1) Schůzi věřitelů svolává a řídí insolvenční soud. Svolá ji z vlastní iniciativy, nebo na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru anebo, není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, alespoň 2 věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše (§ 49 odst. 1) činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek; je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, svolá ji na návrh nadpoloviční většiny všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše (§ 49 odst. 1) činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek. Insolvenční soud svolá schůzi věřitelů tak, aby se konala do 30 dnů poté, co byl o její svolání požádán, není-li navržen pozdější termín konání.

(2) Právo zúčastnit se schůze věřitelů mají přihlášení věřitelé, dlužník, insolvenční správce a státní zastupitelství, pokud se účastní insolvenčního řízení. Má-li dlužník zaměstnance, má právo zúčastnit se schůze věřitelů také odborová organizace, která u dlužníka působí. Působí-li u dlužníka vedle sebe více odborových organizací, má toto právo odborová organizace s největším počtem členů nebo sdružení odborových organizací s největším počtem členů, nedohodnou-li se odborové organizace působící u dlužníka jinak.

(1) Oznámení o svolání schůze věřitelů zveřejní insolvenční soud vyhláškou (§ 71 odst. 3), v níž musí být uveden předmět jednání, jakož i místo a termín konání schůze. Svolává-li schůzi věřitelů na návrh osoby uvedené v § 47 odst. 1, označí insolvenční soud jako předmět jednání vždy i záležitost, pro kterou byl tento návrh podán.

(2) Schůzí věřitelů může být projednán jen předmět jednání, který byl uveden v oznámení o jejím svolání. Jsou-li přítomni všichni věřitelé, mohou se usnést i na dalším předmětu jednání; za přítomného se pro tento účel nepovažuje věřitel, který hlasuje písemně (§ 50 odst. 2). Není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, předmětem jednání první schůze věřitelů je vždy volba věřitelského výboru a usnesení věřitelů podle § 29 odst. 1, byl-li ustanoven insolvenční správce a koná-li se tato schůze po přezkumném jednání, zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti, a byl-li ustanoven prozatímní věřitelský výbor, zpráva tohoto výboru o jeho dosavadní činnosti. Jestliže insolvenční soud ještě nerozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku, je předmětem jednání první schůze věřitelů také způsob řešení dlužníkova úpadku.

(3) Věřitel, který podal opakovaně nedůvodně návrh na svolání schůze věřitelů, je povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na schůzi věřitelů, konané na jeho návrh; takovému věřiteli uloží insolvenční soud zaplatit i paušální částku na náhradu nákladů spojených s projednáním nedůvodného návrhu na svolání schůze věřitelů ve výši 5 000 Kč; zaplacení této paušální částky, která je příjmem státu, nelze prominout.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, vyžaduje se k platnosti usnesení schůze věřitelů prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas.

(2) Náleží-li pohledávka více osobám, musí se dohodnout, kdo bude vykonávat práva s ní spojená. Nedohodnou-li se, vykonávají tato práva jen ohledně svého dílu pohledávky; pro tyto účely platí, že každé z těchto osob náleží stejný díl pohledávky. Ustanovení občanského zákoníku¹²⁾ o spoluvlastnictví se použijí obdobně.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží.

(2) Věřitelé mohou hlasovat také písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu. K jejich hlasu se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(3) Náležitosti hlasovacího lístku podle tohoto ustanovení stanoví prováděcí právní předpis.

(1) Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů. Jestliže schůze věřitelů nepřizná hlasovací právo věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena, rozhodne o hlasovacím právu těchto věřitelů na jejich návrh podle § 52 odst. 2 insolvenční soud.

(2) Popření pohledávky přihlášeným věřitelem nebo dlužníkem nemá vliv na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena.

(3) Nejde-li o případy uvedené v odstavci 1, rozhodne o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná, insolvenční soud podle seznamu přihlášených pohledávek anebo na návrh dlužníka nebo některého z věřitelů podle § 52 odst. 2.

(4) Není-li dále stanoveno jinak, nemají hlasovací právo věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou (§ 168), věřitelé s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169), věřitelé s pohledávkami vyloučenými ze způsobu řešení úpadku (§ 170), věřitelé s podřízenými pohledávkami (§ 172) a do doby splnění odkládací podmínky věřitelé, kteří přihlásili pohledávky vázané na odkládací podmínku.

(1) Hlasovací právo zkoumá insolvenční soud u každého z věřitelů jednotlivě.

(2) Návrh, aby insolvenční soud rozhodl o hlasovacím právu odlišně od seznamu přihlášených pohledávek, musí být doručen insolvenčnímu soudu nejpozději 7 dní před schůzí věřitelů; tato lhůta však neskončí dříve než 5 dní po zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku. Skutečnosti rozhodné pro hlasovací právo lze doplnit a důkazy k jejich osvědčení insolvenčnímu soudu předložit nejpozději 2 pracovní dny před schůzí věřitelů; soud o tom věřitele poučí ve vyhlášce o svolání schůze věřitelů.

(3) Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Tímto rozhodnutím není insolvenční soud pro další schůzi věřitelů vázán.

(4) Je-li na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů závislé jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, proti kterému je odvolání přípustné, lze v mezích odvolání podaného proti takovému rozhodnutí přezkoumat i správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů; to platí jen pro první takové rozhodnutí vydané po rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů.

(1) Věřitel, který s dlužníkem tvoří koncern anebo je osobou dlužníkovi blízkou, nesmí na schůzi věřitelů hlasovat, nestanoví-li zákon jinak; o reorganizačním plánu předloženém jinou osobou než dlužníkem nebo věřitelem podle věty před středníkem hlasovat může.

(2) Věřitel nesmí hlasovat ve věcech, kterých se účastní nebo kterých je nebo má být stranou, které se týkají

b) právního jednání ohledně práva, které je anebo může být součástí majetkové podstaty,

(3) Věřitel nesmí hlasovat ani ve věcech uvedených v odstavci 2, týkají-li se osoby, která je osobou věřiteli blízkou anebo s ním tvoří koncern.

(4) Insolvenční soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele, není-li to v rozporu se společným zájmem věřitelů a nehrozí-li střet zájmů, na návrh podle § 52 odst. 2 a po slyšení insolvenčního správce povolit věřiteli hlasovat i v případě podle odstavců 1 až 3.

(5) Insolvenční soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele, vyžaduje-li to ochrana společného zájmu věřitelů a hrozí-li střet zájmů, na návrh podle § 52 odst. 2 a po slyšení insolvenčního správce zakázat věřiteli hlasování i v případech neuvedených v odstavcích 1 až 3.

(6) Při určení většiny hlasů potřebné pro přijetí rozhodnutí schůze věřitelů se nepřihlíží k hlasům věřitele, který nesmí hlasovat.

(7) Odstavce 1 až 6 se použijí obdobně, hlasují-li věřitelé mimo schůzi věřitelů.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika spojená s činností věřitelských orgánů. Schůze věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání, kterou svolává a řídí insolvenční soud, a rovněž je vrcholným věřitelským orgánem, jehož prostřednictvím se věřitelé vyslovují k zásadním otázkám insolvenčního řízení. Tomuto orgánu přísluší volba a odvolání členů věřitelského výboru a jeho náhradníků nebo zástupce věřitelů. Rozhoduje též o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor. Vedle toho platí, že schůze věřitelů si může vyhradit cokoli, co patří do působnosti věřitelských orgánů. Usnesení, kterým si schůze věřitelů vyhrazuje působnost jiných věřitelských orgánů, je přijato, pakliže pro ně hlasovala většina tvořená nejméně dvěma třetinami hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Není-li ustanoven věřitelský výbor ani zástupce věřitelů a zákon nestanoví jinak, vykonává schůze věřitelů i jejich působnost. Insolvenční soud svolává a řídí schůzi věřitelů. Tuto schůzi svolává z vlastní iniciativy, popř. na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru. Nestanoví-li zákon jinak, vyžaduje se k platnosti usnesení schůze věřitelů prostá většina přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas. S účinností novely č. 64/2017 Sb. (účinnost od 1. 7. 2017) se schůze věřitelů ve fázi povoleného oddlužení stala toliko fakultativním orgánem, tedy není svolávána povinně.

Rozhodnutí o reorganizačním plánu (ať schválení či zamítnutí) je rozhodnutím, které se (zpravidla) vydává po konání schůze věřitelů, na níž se hlasuje o přijetí reorganizačního plánu. Schůze věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání. To plyne již z toho, že ji ve smyslu § 47 odst. 1 zákona svolává a řídí insolvenční soud. Je však také současně vrcholným věřitelským orgánem, jehož prostřednictvím se věřitelé vyslovují k zásadním otázkám insolvenčního řízení, definovaným pro příslušné stadium insolvenčního zákona buď zákonem (k předmětu jednání první schůze věřitelů srov. opět R 96/2011) nebo příslušným kvórem věřitelů (srov. § 47 odst. 1 zákona, ve spojení s § 48 odst. 1 zákona). Právě proto, že jde o soudní jednání sui generis, není možné schůzi věřitelů bez dalšího považovat za jednání, jehož nařízení insolvenčním soudem vytváří v odvolacím řízení překážku pro to, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení odvolacího jednání o odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu vycházejícího z usnesení (první) schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku (srov. § 94 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona, či závěry uvedené v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

Ke zvláštní právní úpravě hlasování věřitelů v případě svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí srov. § 399 a následující insolvenčního zákona (pozn. k hlasování věřitelů v reorganizace viz § 344 a následující insolvenčního zákona).

(1) Odporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit; to neplatí v případě uvedeném v § 29 odst. 1, § 51 odst. 1 a pro usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o reorganizačním plánu nebo o způsobu oddlužení.

(2) Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do skončení schůze věřitelů, která usnesení přijala, a může tak učinit jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí usnesení schůze věřitelů.

(1) Po vyhlášení rozhodnutí, kterým zruší usnesení schůze věřitelů, insolvenční soud vyzve každého z přítomných věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí usnesení schůze věřitelů, aby uvedl, zda se vzdává odvolání; současně je poučí, že odvolání, které nebude podáno do skončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí insolvenční soud doručí pouze osobám, které proti němu podaly odvolání.

(2) Jestliže insolvenční soud návrh na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů zamítl, uplatní postup podle odstavce 1 přiměřeně ve vztahu k osobě, která návrh podala.

(3) Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů je pouze věřitel, který hlasoval pro přijetí tohoto usnesení. K podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů je oprávněna pouze osoba, která návrh podala.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika spojená se zrušením usnesení schůze věřitelů. Insolvenční zákon dává insolvenčnímu soudu možnost zrušit usnesení schůze věřitelů s výjimkami uvedenými v odst. 1 § 54 insolvenčního zákona, pokud usnesení schůze věřitelů odporuje společnému zájmu věřitelů, jehož cílem je to, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku.

(1) Je-li přihlášených věřitelů více než 50, je schůze věřitelů povinna ustanovit věřitelský výbor. Členy věřitelského výboru a jejich náhradníky volí schůze věřitelů.

(2) Věřitelský výbor má nejméně 3 a nejvýše 7 členů. O počtu členů rozhoduje schůze věřitelů. Schůze věřitelů se může usnést, že každý člen věřitelského výboru má svého náhradníka; schůze věřitelů může rozhodnout o vyšším počtu náhradníků členů věřitelského výboru.

(3) Je-li způsobem řešení úpadku nepatrný konkurs nebo oddlužení, není volba věřitelského výboru povinná.

(1) Ve věřitelském výboru mají být zastoupeni zajištění i nezajištění věřitelé. Členů věřitelského výboru navržených nezajištěnými věřiteli musí být vždy nejméně tolik, kolik členů navržených zajištěnými věřiteli; to neplatí, jestliže nezajištění věřitelé své členy nenavrhnou nebo jimi navržené osoby s tímto návrhem nesouhlasí anebo nejsou zvoleny z jiných důvodů.

(2) Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení nezajištěnými věřiteli se volí a odvolávají hlasy nezajištěných věřitelů. Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení zajištěnými věřiteli se volí hlasy zajištěných věřitelů.

(3) Volbu a odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud; jeho rozhodnutí se nedoručuje. Pro usnesení schůze věřitelů podle § 62 odst. 2 platí věta první obdobně.

(1) Věřitelský výbor chrání společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení.

c) uděluje insolvenčnímu správci nebo dlužníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování,

d) schvaluje průběžně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty,

e) může nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹³⁾,

f) může rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem,

g) může nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce,

h) plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem,

i) je oprávněn podávat insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí.

(3) Věřitelský výbor vykonává svou činnost jako sbor; ze svého středu volí předsedu, který svolává a řídí jeho schůze. Jestliže věřitelský výbor nezvolí předsedu ani při opakované volbě, určí ho z řad členů věřitelského výboru insolvenční soud. Věřitelský výbor se schází z vlastní iniciativy nebo jej svolá insolvenční soud anebo insolvenční správce. Rozhoduje většinou hlasů svých členů s tím, že nepřítomné členy zastupují jejich náhradníci; má-li člen věřitelského výboru více náhradníků (§ 56 odst. 2), zastupují jej v pořadí určeném schůzí věřitelů při jejich volbě. Při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy. Usnášet se věřitelský výbor může jen tehdy, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů nebo jejich náhradníků. Ustanovení § 53 odst. 1 až 6 se na hlasování člena věřitelského výboru použije obdobně; při posuzování schopnosti věřitelského výboru se usnášet se § 53 odst. 6 použije přiměřeně. Připouští-li to povaha některé z činností, může věřitelský výbor jejím provedením nebo prováděním pověřit některého ze svých členů nebo jeho náhradníka.

(4) Členové a náhradníci věřitelského výboru se mohou ve věřitelském výboru dát na své nebezpečí zastoupit kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu; nejde-li o advokáta, může tento zástupce jednat jedině osobně. Náklady, které jim tím vzniknou, platí ze svého.

(1) Členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat.

(2) Členy ani náhradníky věřitelského výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Takto lze usuzovat zejména, jde-li o osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnance dlužníka podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, společníky dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern.

(3) Insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru, je-li tu důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti nebo o tom, že budou k výkonu funkce způsobilí. Toto rozhodnutí musí insolvenční soud vyhlásit do skončení schůze věřitelů, na které k volbě došlo.

(4) Po vyhlášení rozhodnutí podle odstavce 3 insolvenční soud vyzve každého z přítomných věřitelů, kteří hlasovali pro zvolení, aby uvedl, zda se vzdává odvolání, současně je poučí, že odvolání, které nebude podáno do skončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí insolvenční soud doručí pouze osobám, které proti němu podaly odvolání.

(1) Členové a náhradníci věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce. Společnému zájmu věřitelů jsou při výkonu funkce povinni dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Nabývat majetek z majetkové podstaty mohou jen se souhlasem schůze věřitelů. Odpovídají i za své zaměstnance a jiné osoby, jejichž prostřednictvím plnili či měli plnit své povinnosti.

(2) Členové a náhradníci věřitelského výboru mají právo na náhradu nutných výdajů spojených s výkonem funkce a na přiměřenou odměnu, jejíž výši určí insolvenční soud.

(3) Věřitelský výbor může při své činnosti využívat služeb právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků. Náklady, které tím členům nebo náhradníkům věřitelského výboru vzniknou, lze hradit z majetkové podstaty pouze se souhlasem insolvenčního soudu. Při udělování souhlasu insolvenční soud zkoumá účelnost vynaložených nákladů, jejich rozsah v porovnání s celkovým rozsahem majetkové podstaty a přínos pro majetkovou podstatu. Je-li souhlas udělen, jde o pohledávku za majetkovou podstatou.

(4) Způsob určení nutných výdajů a odměny členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nejvyšší přípustnou výši stanoví prováděcí právní předpis.

(1) Do doby, než dojde k ustanovení věřitelského výboru a k potvrzení volby jeho členů a náhradníků, může insolvenční soud, a to i před první schůzí věřitelů a před rozhodnutím o úpadku, jmenovat prozatímní věřitelský výbor; navrhne-li to dlužník, přihlášený věřitel nebo předběžný správce, učiní tak neprodleně.

(2) Jestliže věřitelský výbor neustanovila schůze věřitelů k tomu účelu svolaná, vykonává po jejím skončení působnost věřitelského výboru insolvenční soud; to platí obdobně, nebyla-li v oddlužení schůze věřitelů svolána. Novou schůzi věřitelů za účelem ustanovení věřitelského výboru svolá insolvenční soud jen na návrh oprávněné osoby (§ 47 odst. 1).

(3) Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud jmenuje prozatímní věřitelský výbor, není odvolání přípustné.

(1) Je-li to možné, jmenuje insolvenční soud prozatímní věřitelský výbor tak, aby v něm byli zastoupeni zajištění i nezajištění věřitelé.

(2) První schůze věřitelů konaná po jmenování prozatímního věřitelského výboru rozhodne o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor. Usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala většina přítomných nebo řádně zastoupených zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a většina přítomných nebo řádně zastoupených nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek. První schůze věřitelů konaná po jmenování prozatímního věřitelského výboru může též odvolat některého z jeho členů nebo jeho náhradníků nebo do něj zvolit dalšího člena a jeho náhradníka; přitom se postupuje podle § 57 odst. 2.

(3) Prozatímní věřitelský výbor ukončí svou činnost, jakmile insolvenční soud potvrdí věřitelský výbor ustanovený schůzí věřitelů. Od okamžiku, kdy insolvenční soud potvrdí usnesení, jímž schůze věřitelů ponechá prozatímní věřitelský výbor ve funkci, se tento výbor považuje za věřitelský výbor ustanovený schůzí věřitelů.

(1) Funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru zaniká jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení.

(2) Jestliže účast věřitele v insolvenčním řízení skončí postupem podle § 18, přechází na nabyvatele jeho pohledávky i členství tohoto věřitele ve věřitelském výboru; to neplatí, nabylo-li tímto způsobem pohledávku dosavadního věřitele více osob.

(3) Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu.

(1) Proti rozhodnutí o odvolání z funkce může podat odvolání každá z odvolaných osob.

(2) Proti rozhodnutí, kterým se návrh na odvolání z funkce zamítá, může podat odvolání osoba, která návrh podala.

(1) Člen nebo náhradník věřitelského výboru může kdykoli ze své funkce odstoupit. Činí tak podáním adresovaným insolvenčnímu soudu, které nemusí obsahovat důvody.

(2) Dojde-li k tomu, že věřitelský výbor nebo některý z jeho členů nebo náhradníků nemůže pro zánik funkce vykonávat svou činnost a věřitelský výbor již nemá počet členů ustanovený schůzí věřitelů, svolá insolvenční soud schůzi věřitelů za účelem provedení nové volby nebo doplňující volby. Zanikne-li funkce člena věřitelského výboru, nastoupí na jeho místo jeho náhradník a doplňující volbou bude určen nový náhradník. Jde-li o prozatímní věřitelský výbor jmenovaný insolvenčním soudem, který dosud nepotvrdila schůze věřitelů, pak nový prozatímní věřitelský výbor nebo některého z jeho členů anebo náhradníků jmenuje insolvenční soud.

(1) Jestliže v průběhu insolvenčního řízení poklesne počet členů věřitelského výboru ustanoveného schůzí věřitelů na méně než 3 nebo pod většinu, vykonává působnost věřitelského výboru až do potvrzení nové volby nebo doplňující volby členů věřitelského výboru do počtu nejméně 3 nebo do počtu většiny členů insolvenční soud.

(2) Jestliže chybějící členy věřitelského výboru do počtu nejméně 3 nebo do počtu většiny členů nezvolila schůze věřitelů k tomu účelu svolaná, vykonává po jejím skončení působnost věřitelského výboru insolvenční soud; § 61 odst. 2 věta druhá a § 61 odst. 3 platí obdobně.

(3) Úkon, který insolvenční soud provádí při výkonu působnosti věřitelského výboru, tak musí být označen.

Má-li dlužník zaměstnance, má právo zúčastnit se jednání věřitelského výboru nebo prozatímního věřitelského výboru s hlasem poradním také odborová organizace, která u dlužníka působí. Působí-li u dlužníka vedle sebe více odborových organizací, má toto právo odborová organizace s největším počtem členů nebo sdružení odborových organizací s největším počtem členů, nedohodnou-li se odborové organizace působící u dlužníka jinak.

(1) Není-li volba věřitelského výboru povinná, může schůze věřitelů místo něho zvolit zástupce věřitelů a jeho náhradníka.

(2) Ustanovení o věřitelském výboru platí pro zástupce věřitelů a jeho náhradníka obdobně.

Tato ustanovení zákona řeší pozici věřitelského výboru. Věřitelský výbor je druhým věřitelským orgánem, který vykonává působnost věřitelských orgánů (s výjimkou věcí, které patří do působnosti schůze věřitelů nebo které si schůze věřitelů takto vyhradila). Bude-li přihlášených věřitelů více než 50, je povinností schůze věřitelů ustanovit věřitelský výbor. Není-li volba věřitelského výboru povinná, může schůze věřitelů místo něho zvolit zástupce věřitelů a jeho náhradníka. Členy a náhradníky věřitelského výboru volí schůze věřitelů. Třeba dodat, že věřitelský výbor má nejméně 3 a nejvýše 7 členů, přičemž o jejich počtu rozhoduje schůze věřitelů. Rovnovážné zastoupení obou skupin věřitelů zajišťuje § 57 insolvenčního zákona. Věřitelský výbor má chránit společný zájem věřitelů, jeho členové a náhradníci jsou při výkonu funkce povinni postupovat s odbornou péčí. Věřitelský výbor zejména dohlíží na činnost insolvenčního správce, poskytuje mu při jeho činnosti podporu a součinnost apod. Věřitelský výbor ze svého středu volí předsedu, který svolává a řídí jeho schůze.

K otázce nepodjatosti člena či náhradníka věřitelského výboru viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 NSCR 55/2014, uveřejněné pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „skutečnost, že dlužník je členem spořitelního družstva, nečiní (podle výše formulovaného zákonného vymezení postavení spořitelního družstva) ze spořitelního družstva sama o sobě osobu, u které je ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona důvod pochybovat o její nepodjatosti coby člena věřitelského výboru dlužníka.“ Výklad rozhodných podmínek vedoucích k závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti, spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.

Důvod pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztahu k dlužníku je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnosti (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení, která poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti uvedené osoby – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 79/2014. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 178/2017 Nejvyšší soud doplnil, že z výše citované judikatury ve spojení s dikcí § 59 odst. 2 zákona se podává, že důvod k pochybnostem o nepodjatosti člena věřitelského výboru je dán, je-li zde objektivní skutečnosti, nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení, která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána, postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečností lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není nepodjatý. Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem dle § 63 odst. 2 zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 zákona. K přijetí takového závěru pak tedy nepostačují pouhé domněnky o záměrech, které taková osoba např. sleduje v insolvenčním řízení nebo případná majetková účast takové osoby ve společnosti, vůči níž má dlužník v úpadku neuspokojenou pohledávku nečiní z takové osoby nezbytně osobu podjatou ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 14/2019.

K tomu srov. též § 271 odst. 2 insolvenčního zákona ohledně souhlasu věřitelského výboru s dohodou o vypořádání společného jmění manželů v konkursu, a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona ohledně souhlasu věřitelského výboru s prodejem majetku mimo dražbu. Srov. též nález Ústavního soudu – pléna ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 23/14 ohledně výkonu oprávnění výboru věřitelů podle § 61 odst. 2 věty druhé, popř. § 66 insolvenčního zákona ze strany insolvenčního soudu.

Do doby, než dojde k ustanovení věřitelského výboru a k potvrzení volby jeho členů a náhradníků, může insolvenční soud (a to i před první schůzí věřitelů a před rozhodnutím o úpadku), jmenovat prozatímní věřitelský výbor. Navrhne-li to dlužník, přihlášený věřitel nebo předběžný správce, učiní tak soud neprodleně.

Výklad rozhodných podmínek pro závěr, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníku důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 zákona), spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Důvod pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztah k dlužníku (§ 59 odst. 2 zákona) je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána – postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečností lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není podjatý. Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem dle § 63 odst. 3 zákona, mohou být skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 zákona… K přijetí závěru, podle něhož vystupování (člena věřitelského výboru) v insolvenčním řízení zakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti nebo důvěryhodnosti, nepostačují pouhé domněnky o záměrech, jež sleduje v insolvenčním řízení – musí být zjištěny objektivní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochyby o nepodjatosti či důvěryhodnosti člena věřitelského výboru za opodstatněné.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sen. zn. 29 NSCR 84/2021

Je-li proti rozhodnutí insolvenčního soudu přípustný opravný prostředek, může jej podat i státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, do incidenčního sporu nebo do moratoria.

(1) Likvidátor dlužníka vykonává v insolvenčním řízení svou působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce; do jeho působnosti patří i součinnost s insolvenčním správcem uložená zákonem dlužníkovi.

(2) Působnost podle odstavce 1 vykonává likvidátor dlužníka od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, od rozhodnutí o úpadku.

(3) V souvislosti se svou činností v insolvenčním řízení má likvidátor dlužníka právo na náhradu, nutných výdajů a na přiměřenou odměnu, jejíž výši určí insolvenční soud na návrh insolvenčního správce v souladu se zvláštním právním předpisem.

(4) Pro osoby v postavení obdobném postavení likvidátora dlužníka platí odstavce 1 až 3 obdobně.

V tomto ustanovení zákona je reagováno na další procesní subjekty. Vedle procesních subjektů uvedených v § 9 insolvenčního zákona se lze v insolvenčním řízení dále setkat se státním zastupitelstvím a likvidátorem dlužníka. Nutno dodat, že zákon obsahuje např. v ust. § 69 zvláštní (od obecné úpravy provedené v OSŘ odlišnou) úpravu podmínek, za nichž je takto státní zastupitelství oprávněno k podávání opravných prostředků proti rozhodnutí insolvenčního soudu. To se vyznačuje i tím, že zákon na tomto místě přiznává státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, oprávnění podat (lhostejno zda řádný či mimořádný) opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu jen v těch případech, kdy je proti takovému rozhodnutí opravný prostředek objektivně vzato přípustný. Znamená to, že nebude-li mít v konkrétním případě opravný prostředek k dispozici žádný z procesních subjektů, nedisponuje takovým oprávněním logicky ani státní zastupitelství – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 69/2017. V kontextu s tímto ustanovením zákona převládá názor, že veřejná služba státních zastupitelství v insolvenčních řízeních by neměla sledovat jejich vlastní cíle v trestní oblasti.

Likvidátor dlužníka je dalším procesním subjektem, který vykonává v insolvenčním řízení svou působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce. Do působnosti likvidátora patří i součinnost s insolvenčním správcem, která je uložena zákonem dlužníkovi. Zmíněnou působnost pak likvidátor vykonává od podání insolvenčního návrhu, a půjde-li o insolvenční návrh, který byl podán věřitelem dlužníka, od rozhodnutí o úpadku. Půjde-li o insolvenční řízení, které bude vedeno proti právnické osobě v likvidaci, bude působnost náležející jinak statutárnímu orgánu rozdělena mezi likvidátora a insolvenčního správce. V souladu s § 98 odst. 2 zákona třeba připomenout, že likvidátora stíhá povinnost podat za dlužníka insolvenční návrh neprodleně poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku dlužníka.

(1) Soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení.

(2) Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění.

(3) Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna zveřejněním příslušné písemnosti v insolvenčním rejstříku; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně.

(1) Vedle doručení vyhláškou nebo zveřejnění vyhláškou může insolvenční soud písemnost nebo údaje zveřejnit i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků anebo sítě nebo služby elektronických komunikací, je-li to účelné vzhledem k počtu účastníků a povaze věci; toto zveřejnění nemusí obsahovat odůvodnění.

(2) Předvolání účastníků k insolvenčnímu soudu učiněné vyhláškou musí být zveřejněno nejméně 15 dnů přede dnem, kdy se má jednání nebo jiný úkon insolvenčního soudu konat.

Nestanoví-li tento zákon jinak, doručuje insolvenční soud vyhláškou také soudní rozhodnutí, která podle tohoto zákona vydává před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho skončení; totéž platí pro doručení předvolání, vyrozumění nebo jiné písemnosti, která s vydáním takového soudního rozhodnutí souvisí.

(1) Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti.

(2) Je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O tom musí být adresát poučen.

(1) O zvláštní způsob doručení jde tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, doručuje se písemnost v insolvenčním řízení zvlášť dlužníku, osobám, které mají právo podání opravného prostředku, osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje, a osobám, které mají v insolvenčním řízení něco vykonat.

(3) Vedle doručení vyhláškou mohou být v určitých případech zvlášť doručeny i písemnosti, o kterých tak stanoví předseda senátu. Tento postup insolvenčního soudu však nesmí být v rozporu s principem rovnosti účastníků insolvenčního řízení.

(1) Doručuje-li insolvenční správce písemnosti týkající se insolvenčního řízení osobně, má přitom postavení soudního doručovatele.

(2) Písemnosti doručované prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb insolvenční správce zasílá, je-li pro insolvenční řízení nutný doklad o doručení písemnosti, jako poštovní zásilku s dodejnou nebo jako poštovní zásilku určenou k dodání do vlastních rukou adresáta.

(3) Nepodaří-li se insolvenčnímu správci písemnost doručit prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, osobně nebo prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb, může požádat o doručení insolvenční soud.

(1) Písemnost určenou insolvenčnímu správci doručuje insolvenční soud do datové schránky insolvenčního správce^16a). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, předá insolvenční soud písemnost doručujícímu orgánu k doručení na adresu jeho sídla zapsanou v seznamu insolvenčních správců. Jestliže insolvenční správce o to požádá, insolvenční soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České republice, kterou sdělil insolvenčnímu soudu. Na jinou adresu nebo elektronickou adresu lze doručovat jen tehdy, nelze-li doručovat do datové schránky.

(2) Písemnost určenou insolvenčnímu správci včetně písemnosti doručované do vlastních rukou mohou přijmout také jeho zaměstnanci, jakož i jiné fyzické osoby, které k tomu insolvenční správce zmocnil.

(1) Je-li insolvenčním správcem fyzická osoba, které se podle občanského soudního řádu písemnosti vzhledem k jejímu postavení doručují jinak než ostatním fyzickým osobám, a není-li možné doručit písemnost do datové schránky insolvenčního správce^16a) předá insolvenční soud písemnost určenou insolvenčnímu správci doručujícímu orgánu k doručení tímto způsobem; § 77 se nepoužije.

(2) Nejde-li o případ uvedený v odstavci 1, insolvenční soud v písemnosti, kterou předá k doručení doručujícímu orgánu, připojí k označení insolvenčního správce dodatek „insolvenční správce“.

(1) Písemnost určenou věřitelskému výboru insolvenční soud doručuje do datové schránky jeho předsedy^16a). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, předá písemnost doručujícímu orgánu k doručení na adresu pro doručování jeho předsedy.

(2) Jestliže o to věřitelský výbor požádá, insolvenční soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České republice, kterou věřitelský výbor sdělil insolvenčnímu soudu. Na jinou adresu nebo elektronickou adresu lze doručovat jen tehdy, nelze-li doručovat do datové schránky.

(1) Jestliže se osobě, které se písemnost doručuje zvlášť, nepodařilo doručit písemnost na adresu uvedenou v podání, které učinila v insolvenčním řízení, jako adresa jejího bydliště nebo sídla anebo jako adresa v České republice, na kterou jí má být písemnost doručována, doručí insolvenční soud písemnost znovu vyhláškou; ustanovení § 74 odst. 2 se v takovém případě nepoužije. Neobsahovala-li písemnost označení adresáta, opatří ji insolvenční soud před doručením vyhláškou i tímto údajem.

(2) Učinila-li osoba, které se písemnost doručuje zvlášť, v insolvenčním řízení více podání, doručuje se jí písemnost podle odstavce 1 na adresu bydliště nebo sídla anebo na adresu v České republice, na kterou má být písemnost doručována, kterou uvedla v posledním podání insolvenčnímu soudu.

(3) Osoba, které bylo rozhodnutí insolvenčního soudu doručeno vyhláškou nebo které bylo doručeno pouze zkrácené znění takového rozhodnutí, má právo na bezplatné vyhotovení stejnopisu rozhodnutí. Insolvenční soud tak učiní na její žádost.

(1) Osoby, kterým se podle zvláštního právního předpisu zřizuje datová schránka bez žádosti, činí podání včetně příloh v elektronické podobě do datové schránky soudu nebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Není-li v odůvodněných případech možné učinit podání podle věty první, lze je výjimečně a s uvedením důvodu učinit v listinné podobě.

(2) Insolvenční správce činí podání včetně příloh na elektronických formulářích, jejichž náležitosti stanoví prováděcí právní předpis; to neplatí pro podání nebo přílohy, které je třeba opatřit podpisem dlužníka.

(3) Není-li podání učiněno na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.

(4) Odstavce 1 a 3 se použijí také tehdy, zřizuje-li se podle zvláštního právního předpisu datová schránka bez žádosti pouze zástupci osoby, která činí podání, nebo činí-li za dlužníka podání osoba podle § 390a odst. 1.

Toto ustanovení pojednává o doručování v insolvenčním řízení. V insolvenčním řízení se zásadně (až na výjimky) doručuje pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku.

Insolvenční zákon zná i možnost doručování prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, avšak jde spíše o teoretickou možnost nežli o možnost v praxi hojně využívanou. K otázce sdělování informací prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků viz např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sen. zn. 29 NSCR 21/2011, sp. zn. MSPH 94 INS 7143/2009, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „v případě zveřejňování rozhodnutí insolvenčního soudu v hromadných sdělovacích prostředcích není nikterak vyloučeno, aby se insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku rozhodl (podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení) jinak a aby takovéto zveřejňování ohlásil (samostatným usnesením) kdykoli později. Kdykoli později může insolvenční soud (samostatným usnesením) označení hromadných sdělovacích prostředků ohlášené v rozhodnutí o úpadku též změnit nebo proces zveřejňování svých rozhodnutí v těchto prostředcích ukončit. V odpověď na první z dovolatelem položených otázek proto Nejvyšší soud uzavírá, že v intencích ustanovení § 136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku nemusí obsahovat jiný údaj, než že insolvenční soud bude svá rozhodnutí zveřejňovat (jen) v insolvenčním rejstříku. Hromadné sdělovací prostředky, ve kterých bude zveřejňovat svá rozhodnutí, označí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku jen tehdy, má-li v době vydání tohoto rozhodnutí za to, že takový postup je podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení účelný.“

Insolvenční zákon upravuje postup při doručování insolvenčnímu správci (§ 77 insolvenčního zákona) i možnost opětovného doručování vyhláškou, pokud se osobě, které mělo být doručováno zvlášť, nezdařilo písemnost doručit (§ 80 insolvenčního zákona). Osoby, kterým se ze zákona zřizuje datová schránka bez žádosti (viz zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů), musí činit podání včetně příloh v elektronické podobě s uznávaným elektronickým podpisem, přičemž insolvenční správce k tomu využije příslušné elektronické formuláře (§ 80a insolvenčního zákona).

Zákon č. 191/2020 Sb., který reagoval na pandemii COVID-19, zavedl v souvislosti s touto pandemií dočasná odchylná pravidla doručování pro dobu výskytu této pandemie. Cílem bylo snížit zbytné administrativní zatížení insolvenčních soudů spočívajícího ve fyzickém vypravování soudních zásilek osobám, které se o jejich existenci a obsahu mohly dozvědět prostřednictvím veřejně přístupného elektronického insolvenčního rejstříku. Zvláštního přístupu se dostalo jen vybraným osobám, tj. dlužníku, osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje, a osobám, které měly v insolvenčním řízení něco vykonat, bylo doručováno i nadále vždy. Je tomu tak proto, že u těchto osob se předpokládá, že rozhodnutí insolvenčního soudu může bezprostředně upravovat jejich práva a povinnosti, aniž by bylo zcela zaručeno, že se o nutnosti jejich plnění dozví v reálném čase z insolvenčního rejstříku. Koncepce § 75 odst. 2 zákona způsobuje, že jsou insolvenční soudy nuceny doručovat masivní objemy písemností zejména v oddlužení pouze z důvodu, že proti nim zákon formálně připouští podání opravného prostředku, přičemž právní úprava obsažená v zákoně č. 191/2020 Sb. umožňovala, aby insolvenční soud odchylně od výše uvedeného mohl určit, že se písemnost zvlášť doručuje i dalším osobám.

Postup insolvenčního správce při doručování upravuje § 76 insolvenčního zákona, přitom v tomto případě má insolvenční správce postavení soudního doručovatele (např. v situaci, kdy vyrozumí o popření nevykonatelné pohledávky věřitele a vyzve jej k podání určovací žaloby).

Od 1. 6. 2019 musí insolvenční správce činit svá podání včetně příloh na elektronických formulářích, jejichž náležitosti jsou stanoveny prováděcím předpisem. Insolvenční soud doručuje své písemnosti insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru v souladu s § 77-79 zákona.

V poměrech upravených pravidly doručování podle insolvenčního zákona lze podle ustanovení § 50d OSŘ vyslovit neúčinnost zvláštního způsobu doručení písemnosti ve smyslu § 75 odst. 1 insolvenčního zákona. Rozhodnutí podle § 50d OSŘ o neúčinnosti doručení soudní písemnosti v insolvenčním řízení vyhláškou (ve smyslu § 71 insolvenčního zákona) je pojmově vyloučeno předmětné ustanovení není na tento způsob doručení aplikovatelné ani přiměřeně.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2017

(1) Pořádkovou pokutu¹⁷⁾ může insolvenční soud uložit i členům nebo náhradníkům věřitelského výboru, kteří se bez řádné omluvy neúčastní jeho schůzí nebo jinak neplní své povinnosti.

(2) Insolvenčnímu správci, který nesplnil povinnost uloženou mu soudem nebo řádně neplní jiné své povinnosti, může insolvenční soud uložit pořádkovou pokutu, a to i opakovaně, nejvýše však do úhrnné částky 200 000 Kč.

Problematika spojená s institutem pořádkové pokuty v průběhu insolvenčního řízení je upravena v § 81 zákona. Základním právní úpravu pořádkové pokuty nalezneme v § 53 občanského soudního řádu. K uložení pořádkové pokuty podle § 53 občanského soudního řádu insolvenčním soudem katastrálnímu úřadu v souvislosti se žádostí insolvenčního správce o vyřešení problému se změnou zápisu vlastnických práv ke zpeněžené nemovitosti viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 3 VSPH 1251/2012-B-40, sp. zn. KSUL 45 INS 1196/2011, kdy Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že toliko katastrálnímu úřadu přísluší posoudit splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o povolení vkladu a insolvenční soud není oprávněn tento postup hodnotit a sankcionovat. Tato pokuta může být uložena též členům nebo náhradníkům věřitelského výboru, pokud se bez řádné omluvy neúčastnili jeho schůzí nebo jinak neplnili své povinnosti, a také insolvenčnímu správci, který nesplnil povinnost uloženou mu zákonem nebo řádně neplní jiné své povinnosti. Správci pak může být pokuta uložena i opakovaně, nejvýše však úhrnem ve výši 200 000 Kč.

(1) Předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.

(2) Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také

b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo

c) uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

(3) Neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž

a) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v době trvání moratoria, nebo

b) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku, anebo

c) zakázat pro určité případy nebo na určitou dobu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele.

(4) Předběžné opatření uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, lze nařídit jen na návrh dlužníka podaný při prvním úkonu, který dlužníku přísluší po podání insolvenčního návrhu, a jen tehdy, jestliže dlužník doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude osvědčen, insolvenční soud návrh na nařízení takového předběžného opatření zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení § 202 odst. 5 a 6 a ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření. Předběžné opatření podle odstavce 3 lze nařídit jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce, věřitele, jehož se započtení týká, nebo osoby, která na tom má právní zájem.

(5) Rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 2 písm. b) nebo c) doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli. Předběžné opatření podle odstavce 3 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a v případě, že se předběžné opatření vztahuje na pohledávky jednotlivých věřitelů, i těmto věřitelům.

(6) Je-li dlužník provozovatelem nebo účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, vyrozumí insolvenční soud o vydání předběžného opatření podle odstavce 3 současně s jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku Českou národní banku.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika vážící se k tzv. předběžným opatřením. Ust. § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona dává insolvenčnímu soudu možnost povolit dokončení již zahájeného exekučního řízení s tím, že výtěžek zpeněžení bude k dispozici v insolvenčním řízení.

K otázce účinků předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015, uveřejněné pod číslem 59/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „účinky usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Doručení takového usnesení zvláštním způsobem má význam (jen) pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku.“

Dále rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3811/2014, uveřejněné pod číslem 18/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ze kterého vyplývá, že „podání odvolání (opravného prostředku) proti usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nemá ve vztahu k předběžným opatřením umožněnému provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) suspenzivní účinek.

Není-li překážkou provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zahájení odvolacího řízení o posuzovaném předběžném opatření, nemůže mít na provedení exekuce či výkonu rozhodnutí (v posuzované věci na účinky pravomocně uděleného příklepu v dražbě nemovitosti) zpětně vliv ani výsledek odvolacího řízení, tedy i takového rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku něhož předběžné opatření zaniklo. Uvedený závěr dovolacího soudu bere v úvahu rovněž legitimní očekávání vydražitele, jehož právní jistotu v těchto souvislostech nelze opomenout.“

Celé toto ustanovení zákona má zajistit předběžnou ochranu zájmů věřitelů, které ve své podstatě zahrnuje jistý rozsah zákonného omezení dispozic dlužníka vůči majetkové podstatě, hrozí-li např. do rozhodnutí o úpadku změny jejího rozsahu v neprospěch samotných věřitelů dlužníka.

Prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné; totéž platí, jde-li o zmeškání soudního jednání, včetně zmeškání schůze věřitelů nebo přezkumného jednání.

Není-li dále stanoveno jinak, není v insolvenčním řízení přípustné spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení.

(1) Přerušení insolvenčního řízení není přípustné; po dobu, po kterou Česká národní banka pozastavila obchodování se všemi investičními nástroji na regulovaném trhu podle zvláštního právního předpisu¹⁸⁾, však nelze vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka, který je podnikatelem.

(2) Jde-li o případ podle odstavce 1 a navrhne-li to přihlášený věřitel, insolvenční soud ustanoví dlužníku předběžného správce. Nejde-li o insolvenčního navrhovatele, může insolvenční soud takovému věřiteli uložit, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady předběžného správce; § 108 se použije přiměřeně.

Na tomto místě zákona je pojednáno o problematice prominutí zmeškání lhůty, spojení věci a nemožnosti přerušit insolvenční řízení. V insolvenčním řízení insolvenční zákon v zásadě zapovídá prominutí zmeškání lhůty.

V insolvenčním řízení se nespojují insolvenční věci (řízení) dlužníků. V minulosti se spojovala toliko insolvenční řízení manželů, kteří podali separátně insolvenční návrh (každý svým jménem), přičemž s účinností novely č. 294/2013 Sb. od 1. 1. 2014 byla do insolvenčního zákona vložena zvláštní úprava (§ 394a) postupu podání společného návrhu na povolení oddlužení manželů (zjednodušeně řečeno jde o řešení úpadku společného jmění manželů oddlužením).

Rovněž není obecně přípustné přerušení insolvenčního řízení, avšak v tomto ohledu je třeba odkázat na nově vložené ust. § 412b insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. (účinnost od 1. 6. 2019), které umožňuje přerušení průběhu oddlužení až na 1 rok z důležitých důvodů.

Zákon č. 191/2020 Sb., který reagoval na pandemii COVID-19, prolamoval koncepci obsaženou v této dikci zákona a umožňoval insolvenčnímu soudu, aby na návrh dotčené osoby došlo k povolení prominutí zmeškání lhůty z důvodů mimořádných opatření při epidemii, pokud této osobě tato epidemie zabránila úkon, k němuž je podle zákona oprávněna, učinit. Princip, podle kterého soud o prominutí takto rozhodoval, odpovídal předchozím pravidlům. Lhůta pro podání návrhu byla stanovena v délce 7 dnů a neskončila dříve než 7 dnů od skončení nouzového stavu. O žádosti rozhodoval insolvenční soud, vůči kterému žádost směřovala a který by jinak měl pravomoc rozhodnout o zmeškaném úkonu, s výjimkou opravných prostředků, kde rozhodoval soud prvního stupně. Výjimku představovaly věci vypočtené v § 93 zákona, tj. odvolání proti vybraným úkonům, které byly již za stávající úpravy řešeny přímo vrchními soudy. Odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu bylo s ohledem na procesní povahu rozhodnutí takto vyloučeno. Tento postup byl však z hlediska časového svázán toliko s mimořádnými opatřeními při již zmíněné epidemii COVID-19.

(1) V insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné. O úkonech, při nichž insolvenční soud jedná s ostatními procesními subjekty o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, se vždy sepisuje protokol; není-li to možné vzhledem ke způsobu, jakým se procesní subjekt obrátil na insolvenční soud a je-li jednostranné přijetí nebo podání informace insolvenčním soudem ve společném zájmu věřitelů, je insolvenční soud povinen o takto přijaté nebo poskytnuté informaci vždy pořídit záznam do insolvenčního spisu. Náležitosti takového záznamu stanoví prováděcí právní předpis.

(2) Návrhy, které mohou být podle tohoto zákona podány, a procesní úkony, které mají být provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu nebo na schůzi věřitelů, nemohou dodatečně provést osoby, které se nedostavily, ač byly řádně obeslány.

V insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.

(1) I v případě, že podle tohoto zákona může insolvenční soud vydat příslušné rozhodnutí nebo učinit jiný úkon v insolvenčním řízení až po slyšení dlužníka, lze od slyšení dlužníka upustit, jestliže se dlužník zdržuje v cizině a je-li zde nebezpečí nepřiměřeného prodlení; totéž platí, není-li znám pobyt dlužníka. Je-li to možné, insolvenční soud v takovém případě vyslechne zástupce dlužníka nebo osobu dlužníkovi blízkou.

(2) Je-li dlužníkem právnická osoba, platí odstavec 1 přiměřeně pro výslech fyzických osob, které jsou oprávněny za ni jednat.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika vážící se k jednání a dokazování v průběhu insolvenčního řízení. Při projednání insolvenčního návrhu se insolvenční soud řídi tzv. vyšetřovací zásadou, tedy provede i jiné důkazy, než které byly ze strany účastníků řízení navrhovány. K tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSCR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „Při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 insolvenčního zákona, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání...“

Lze shrnout, že pro dokazování v insolvenčním řízení je nutno uplatnit vyhledávací zásadu. V některých případech zákon podmiňuje vydání určitého rozhodnutí nebo učinění jiného úkonu v řízení slyšením dlužníka – od slyšení dlužníka lze za splnění zákonných podmínek upustit, příp. jej v takovém případě nahradit slyšením jeho zástupce nebo osoby jemu blízké.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, v záhlaví písemného vyhotovení usnesení vydaného v insolvenčním řízení se uvede označení insolvenčního soudu, jména a příjmení soudců, označení dlužníka a jeho zástupce, označení osoby, o jejímž podání se rozhoduje, a jejího zástupce a označení věci. Je-li to možné, uvede se v označení dlužníka též jeho datum narození nebo jeho identifikační číslo osoby (dále jen „identifikační číslo“).

(1) Není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

(2) Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně.

(3) Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu zveřejnit rozhodnutí podle odstavce 2 v insolvenčním rejstříku, učiní tak nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. Namísto úplného znění vyhlášeného rozhodnutí lze takto zveřejnit vhodně zkrácené znění rozhodnutí. Zkrácené znění rozhodnutí zpravidla neobsahuje odůvodnění. Povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku úplné znění vyhlášeného rozhodnutí neprodleně poté, co bude vyhotoveno písemně, tím není dotčena. Účinky rozhodnutí podle odstavce 2 nastávají již zveřejněním jeho zkráceného znění v insolvenčním rejstříku; takové zveřejnění však nemá účinky doručení rozhodnutí.

Ustanovení občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí nebo o odkladu právní moci rozhodnutí se pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení nepoužijí.

V těchto ustanoveních zákona je pojednáno o rozhodnutích, která vydává insolvenční soud v průběhu řízení o úpadku. Insolvenční soud rozhoduje v řízení usnesením, s výjimkou incidenčních sporů, u kterých v případě rozhodnutí ve věci samé rozhoduje rozsudkem, o smíru pak usnesením (§ 162 odst. 1 insolvenčního zákona). Náležitosti usnesení insolvenčního soudu jsou podrobně upraveny v § 88 odst. 2 zákona. Přitom platí, že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, s výjimkou rozhodnutí vydaných v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání.

Pokud má soud dle tohoto zákona zveřejnit své rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, musí tak učinit nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno, a to buď v jeho úplném, nebo zkráceném znění. Úplné znění vyhlášeného rozhodnutí zveřejní soud neprodleně po jeho písemném vyhotovení. Účinky rozhodnutí v tomto případě nastávají již zveřejněním jeho zkráceného znění – takové zveřejnění však nemá účinky doručení rozhodnutí. U rozhodnutí insolvenčního soudu, která byla vydána v insolvenčním řízení, nepřichází v úvahu možnost odložit jejich vykonatelnost nebo právní moci dle občanského soudního řádu nebo zvláštního soudního řízení. K otázce odložení právní moci a vykonatelnosti viz též § 109 odst. 6 insolvenčního zákona (novela č. 31/2019 Sb.).

Proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Odvolací soud je povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v insolvenčním řízení s nejvyšším urychlením, a to nejprve odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu.

(1) Jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, předloží soud prvního stupně věc odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání; po uplynutí této lhůty úkony směřující k odstranění vad včasného odvolání, k doručení odvolání ostatním účastníkům, k vyšetření podmínek řízení nebo jiná obdobná šetření činí předseda senátu odvolacího soudu.

(2) Odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně; ustanovení § 92 tím není dotčeno.

(1) K projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.

c) odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,

e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.

(3) Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.

Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, může na jeho základě změnit také soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví; to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

(2) V řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení se nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci.

Na tomto místě zákona je řešena problematika opravných prostředků v rámci insolvenčního řízení. Odvolání není přípustné proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které učinil v rámci tzv. dohlédací činnosti – viz § 10 a § 11 insolvenčního zákona (např. usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžením majetkové podstaty prodejem mimo dražbu).

V insolvenčním řízení není přípustná obnova řízení. V souladu se zásadou hospodárnosti je odvolací soud povinen projednat a rozhodnout odvolání v insolvenčním řízení s nejvyšším urychlením v zákonem stanoveném pořadí – proti rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, rozhodnutí o úpadku, rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu. Z toho plyne, že odvolací soud projedná a rozhodne o odvolání v těchto případech nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo soudem prvního stupně předloženo.

Mimořádné opravné prostředky mají v insolvenčním řízení jen omezené uplatnění, tj. přípustné jsou jen žaloba pro zmatečnost a dovolání za obecných podmínek dle občanského soudního řádu.

(1) Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.

(2) Insolvenční návrh musí být v listinné podobě opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala; jinak se k němu nepřihlíží.

(3) Je-li insolvenční návrh podepsán způsobem uvedeným v odstavci 2 pouze zástupcem insolvenčního navrhovatele na základě procesní plné moci, je podmínka uvedená v odstavci 2 splněna jen tehdy, je-li úředně ověřeným podpisem opatřena k insolvenčnímu návrhu připojená procesní plná moc. To platí obdobně, jedná-li za insolvenčního navrhovatele, jímž je právnická osoba, jeho zaměstnanec (člen), který tím byl pověřen statutárním orgánem, nebo byl-li insolvenční návrh podle § 390 odst. 1 podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1 na základě zvláštní plné moci.

(4) K insolvenčnímu návrhu, který není podán ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, se nepřihlíží.

(5) K insolvenčnímu návrhu dlužníka podle § 390 odst. 1, který není sepsán a podán osobou podle § 390a odst. 1 nebo 2, se nepřihlíží.

(6) O tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, insolvenční soud vyrozumí insolvenčního navrhovatele a, byl-li insolvenční návrh podán podle § 390 odst. 1, také osobu, která jej za insolvenčního navrhovatele podala podle § 390a odst. 1, usnesením, proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné.

(7) Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

(1) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu⁴⁾ proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.

(2) Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.

(3) Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut.

(1) Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.

(2) Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

(3) Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Na tomto místě zákon pojednává o problematice spojené se zahájením insolvenčního řízení a odpovědností vážící se k nesplnění této povinnosti. Insolvenční řízení je možno zahájit jen na základě věřitelského nebo dlužnického insolvenčního návrhu, přičemž pro tzv. hrozící úpadek může podat insolvenční návrh toliko dlužník. Viz též § 390a insolvenčního zákona. U insolvenčního řízení navíc platí dispoziční zásada, která spočívá v tom, že toto řízení lze zahájit jen na návrh, přičemž takové řízení je pak zahájeno dnem, kdy tento návrh dojde věcně příslušnému soudu.

Dlužník má v některých případech povinnost podat na svůj majetek insolvenční návrh – bude tomu tak u dlužníka – právnické osoby nebo dlužníka – fyzické osoby – podnikatele, který se dozví anebo se při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, a dále pokud u něj dojde k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postižením jeho závodu z důvodu nepostačujícího majetku, jde-li o jeho jediný závod. V obou těchto případech musí být insolvenční návrh podán bez zbytečného odkladu. Uloženou povinnost za dlužníka plní jeho zákonní zástupci, statutární orgán, popř. jeho likvidátor a vždy tak činí jménem dlužníka.

Zákon č. 191/2020 Sb. po přechodnou dobu do 31. 8. 2020 suspendoval schopnost věřitele svým insolvenčním návrhem vyvolat zahájení insolvenčního řízení v souvislosti s pandemií COVID-19. Vyvolání účinků věřitelského insolvenčního návrhu tak bylo po tuto dobu vyloučeno a k takovému insolvenčnímu návrhu se nepřihlíželo. K účinku nepřihlížení k takovému věřitelskému insolvenčnímu návrhu se vztahovalo i skutečnost, že takový insolvenční návrh nebyl zveřejněn v insolvenčním rejstříku a insolvenční soud svým usnesením vyrozumíval insolvenční věřitele o tom, že k jejich návrhu se nepřihlíží, přičemž proti tomuto rozhodnutí nebyl připuštěn opravný prostředek. Účinky výše uvedeného zvláštního opatření pak pomíjely k datu 31. 8. 2020, přičemž následujícím dnem se plně obnovovalo právo věřitele podáním insolvenčního návrhu zahájit kolektivní insolvenční řízení.

K otázce vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh ve smyslu § 98 insolvenčního zákona lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněný pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „věřitel, který (ač tak mohl učinit) v propadné přihlašovací lhůtě nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nemá podle § 98 a § 99 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy (způsobené nedobytností pohledávky) vůči osobě uvedené v § 98 odst. 2 insolvenčního zákona, která ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona porušila povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka.“ Odpovědnost osob uvedených v § 98 zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je, jak již uvedeno, občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016. Povinnost podat insolvenční návrh dle § 98 zákona je povinností trvající (nikoli jednorázovou). Odpovědnost člena statutárního orgánu právnické osoby za škodu vzniklou věřiteli po 31. 12. 2007 v důsledku porušení povinnosti podat insolvenční návrh dle § 98 a 99 zákona, se posuzuje dle tohoto zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4462/2017. Škoda vznikla v den, kdy byl podán insolvenční návrh, což je vodítko, od kterého se pak počítají promlčecí lhůty. Jelikož zákon neobsahuje v tomto případě speciální promlčecí lhůty, je nutno použít občanský zákoník, který zná tříletou klasickou subjektivní lhůtu a desetiletou, popř. patnáctiletou objektivní lhůtu – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016. Samotná škoda představuje rozdíl mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky, která byla přihlášena věřitelem k uspokojení k soudu, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení obdržel. Z této koncepce vyplývá, že žaloby na náhradu škody budou podávány v době, kdy je již známa výše přihlášených pohledávek, popř. již došlo k částečnému uspokojení takové pohledávky. Judikatura opakovaně poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že pro uplatnění nároku na náhradu škody není nutná znalost zcela přesné výše škody, nýbrž postačí i přibližná výše, která je v případě náhrady škody dle § 99 zákona vždy vymezena výší uplatněné a zjištěné pohledávky. Díky tomu tak poškozený může již po podání insolvenčního návrhu podat žalobu na náhradu škody dle § 99 zákona, čímž dojde k jejímu stavění, soud řízení o této žalobě přeruší v souladu s § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a po skončení insolvenčního řízení nic nebrání poškozenému vzít žalobu zpět v rozsahu, v němž byla jeho pohledávka uspokojena v insolvenčním řízení – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, popř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3473/2019.

Dotčené osoby se mohou této odpovědnosti zprostit, přičemž zákon upravuje dva liberační důvody. Prvním z nich je skutečnost, že škůdce prokáže, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah škody určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení a druhý liberační důvod spočívá v tom, že škůdce prokáže, že tuto povinnost nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jeho vůli anebo které nemohl odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh, jak již ostatně uvedeno shora.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016). Porušení povinnosti podat insolvenční návrh se už z podstaty netýká reorganizačního plánu a již z toho důvodu nemůže zakládat jeho nepoctivost. Porušení uvedené povinnosti zakládá odpovědnost příslušných osob (většinou statutárního orgánu dlužníka) za škodu, kdy tato odpovědnost se vztahuje na všechny osoby, jež tuto povinnost měly (od vzniku povinnosti podat insolvenční návrh do podání návrhu) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017. Po dobu účinnosti mimořádných opatření Lex covid I a Lex covid II došlo k pozastavení povinnosti podávat dlužnický insolvenční návrh u dlužníků v úpadku. Z toho důvodu je proto možno tuto situaci argumentačně využít i ve vztahu k druhému liberačnímu důvodu ohledně možnosti zprostit se odpovědnosti za škodu dle komentovaného ustanovení zákona.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4669/2014 Nejvyšší soud zapověděl věřitelům, kteří nepřihlásili řádně a včas svou pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení, možnost, aby si tito uplatňovali škodu vůči tomuto dlužníkovi v rámci občanskoprávního řízení, která byla často způsobena celkovou nedobytností takové pohledávky z důvodu, že dlužník často i porušil povinnost podat insolvenční návrh v souladu s § 98 odst. 2 zákona.

Zákonem č. 191/2020 Sb., tj. od 24. 4. 2020 byla po přechodnou dobu, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona do uplynutí 6 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemie covidu, nejpozději však do 31. 12. 2020, suspendována povinnost dlužníka, který je právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou, podat na svůj majetek insolvenční návrh. Účelem tohoto opatření bylo poskytnout zvláštní ochranu osobám zasaženým epidemií COVID-19, u nichž úpadek nastal po přijetí mimořádných opatření při epidemii. Toto opatření se naopak netýkalo osob, u nichž úpadek nastal již před přijetím tohoto mimořádného opatření a též ani osob, jejichž úpadek nebyl převážně zapříčiněn v důsledku mimořádných opatření při této epidemii, nýbrž v důsledku jiných závažných okolností (např. pozbytím licence apod.).

Ust. § 99 odst. 2 zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4269/2014. Příčinná souvislost je koncipována jako jeden z důvodů uvedených v § 99 odst. 3 zákona, pro který se osoba odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod, který spočívá v nedostatku příčinné souvislosti, však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Zákon tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci. Pro samotné posouzení příčinné souvislosti není rozhodné srovnání výše pohledávek žalobce v době vzniku povinnosti člena statutárního orgánu podat insolvenční návrh (a jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou bude dána, jestliže pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Pokud by naopak porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost zde dána není a tím pádem ani odpovědnost za škodu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4961/2017. Podstatné je tedy to, že žalobce v tomto řízení uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla (tj. žalobce by již se společností v úpadku dále např. neobchodoval), kdyby člen statutárního orgánu včas jménem společnosti podal návrh na insolvenční řízení – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017.

Právním prostředkem k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popř. že tato povinnost (vznikla-li až poté, co společnost převzala takový závazek) nebyla řádně splněna a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci insolvenčního řízení, je (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh, jak vyplývá z dikce § 99 zákona – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5291/2015. Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů, tj. porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou tyto parametry v podmínkách tohoto zákona určitým způsobem modifikovány. Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017. Věřitele, který se bude dle § 99 zákona domáhat náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, v konečném důsledku tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a) dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b) žalovaný (statutární orgán či jeho člen) porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti a c) věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.

(1) Je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku¹⁹⁾. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit.

(2) Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem.

(3) V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s nařízením předběžného opatření. K nařízení předběžného opatření podle § 100 insolvenčního zákona lze přistoupit na základě návrhu věřitele k uložení předběžného opatření k uložení náhrady škody či jiné újmy vzniklé porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tedy je-li selhání osob povinných k podání insolvenčního návrhu zcela zjevné. K posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření a nutnosti míry obezřetnosti viz též závěry staršího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 VSPH 190/2009-B-62, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, podle kterého „dopad předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je ovšem zcela zásadní, tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně, poté, kdy dle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit (odložit vykonatelnost rozhodnutí zapovídá § 90 IZ), a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele (zde by se tak dle výzvy soudu mohlo stát až po skončení insolvenčního řízení). Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu § 99 odst. 3 IZ okolnosti, jež je jejich odpovědnosti za škodu zprošťují. Odtud plyne, že k nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ nutno přistoupit s maximální uvážlivostí a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb, bez toho, že by soud znal dopředu jejich stanoviska.

Jinak řečeno, návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ lze vyhovět výhradně za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek tam uvedených, tedy, že již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení.

Podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 2 VSOL 115/2015, uveřejněné pod číslem 115/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní pak předběžné opatření podle § 100 insolvenčního zákona může insolvenční soud nařídit i po rozhodnutí o úpadku dlužníka.

Jednání dovolatelky nenaplňuje kritéria § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. Dovolatelka mohla kontaktovat finanční úřad, jednotlivé dodavatele i odběratele společnosti P za účelem zjištění závazků a pohledávek, mohla pověřit účetní společnosti, aby se pokusila o rekonstrukci účetnictví, rovněž mohla podat žalobu na osoby, o nichž byla přesvědčena, že zadržují účetnictví. Dovolatelka však žádný z těchto kroků neučinila, podala pouze trestní oznámení a po konzultaci s policií ustanoveným znalcem teprve následně podala insolvenční návrh. Takové jednání rozhodně nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které by bylo možné po dovolatelce požadovat.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1621/2019

Ústavní soud vnímá, že otázka náhrady škody dle § 99 insolvenčního zákona a zejména otázka počátku běhu promlčecí doby práva na tuto náhradu je mimořádně složitá a neexistuje k ní řešení, které by vyhovovalo všem zainteresovaným subjektům. Nejvyšší soud tak při kreaci předmětného právního názoru musel vyvažovat nejrůznější protichůdné zájmy, a tedy stál v situaci, v níž nemohl vybírat to nejlepší z několika dobrých řešení, ale řešení nejméně špatné ze špatných. Kdyby byl totiž připuštěn stěžovatelkou prosazovaný právní názor, že promlčecí doba má začít běžet až právní mocí rozhodnutí schvalujícího závěrečnou zprávu insolvenčního správce či alespoň rozvrhového usnesení, byly by značné nejistotě vystaveny zase osoby nesoucí potenciální odpovědnost dle § 99 insolvenčního zákona. Zcela stejné nahodilosti, jaké stěžovatelka naříká ve vztahu ke svému postavení, by totiž pak byly vystaveny ony, neboť délka promlčecí doby práva uplatnitelného proti nim by se uměla natahovala po dobu insolvenčního řízení, tedy fakticky by vůči nim došlo k účinku stavění promlčecí doby v důsledku uplatnění práva před příslušným orgánem veřejné moci, a to bez splnění zákonných podmínek, neboť by se tak stalo uplatněním jiného práva (na uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení) svědčící vůči jinému subjektu (dlužník v insolvenčním řízení) a vůči tomuto jinému subjektu také uplatněné. Oproti předmětnému právnímu názoru by pak v této situaci tyto osoby neměly vůbec žádnou možnost, jak své právní postavení ovlivnit. Není totiž pravdou, jak už ostatně opakovaně uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud, že poškozený dle § 99 insolvenčního zákona nemá reálnou možnost uplatnění svého nároku bez ohledu na probíhající insolvenční řízení, tedy že je nucen podávat jakousi „spekulativní“ žalobu, v níž ještě přesně nezná výši skutečné škody, která mu vznikla, neboť ta je závislá na chování dlužníka v insolvenčním řízení, ale i dalších subjektů v něm.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21

(1) Má-li insolvenční soud důvodné pochybnosti o důvodnosti insolvenčního návrhu podaného věřitelem (§ 128a), rozhodne, že insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním spise se v insolvenčním rejstříku nezveřejňují; učiní tak neprodleně, nejpozději do konce nejblíže následujícího pracovního dne po podání insolvenčního návrhu.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 není odvolání přípustné; rozhodnutí se pouze poznamená do spisu a tímto nabývá právní moci.

(3) V odůvodnění rozhodnutí podle odstavce 1 insolvenční soud stručně uvede důvody, pro které se insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním spise nezveřejňují v insolvenčním rejstříku.

(4) Při postupu podle odstavců 1 a 2 má právo nahlížet do spisu a činit si z něho výpisy a opisy pouze dlužník a insolvenční navrhovatel.

(5) Neshledá-li insolvenční soud důvod k rozhodnutí podle odstavce 1, učiní o tom ve lhůtě podle odstavce 1 záznam do spisu.

(6) Ustanovení § 128a není předběžným posouzením insolvenčního návrhu podaného věřitelem dotčeno.

(1) Zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh podaný dlužníkem nebo kdy byl učiněn záznam do spisu podle § 100a odst. 5. Jestliže insolvenční návrh podaný dlužníkem insolvenčnímu soudu dojde nebo je záznam do spisu podle § 100a odst. 5 učiněn v době, kdy do skončení úředních hodin insolvenčního soudu zbývají méně než 2 hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, zveřejní insolvenční soud tuto vyhlášku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu. Vyhláška obsahuje

(2) Je-li podán insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, lhůta ke zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení podle odstavce 1 činí 3 pracovní dny ode dne, kdy takový návrh došel insolvenčnímu soudu; insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a jiné dokumenty v insolvenčním spise se zveřejní v insolvenčním rejstříku nejdříve spolu s vyhláškou.

(3) Vyhláška podle odstavce 1 se doručuje účastníkům insolvenčního řízení; odvolání proti ní není přípustné.

(4) Rozhodne-li insolvenční soud podle § 100a odst. 1 a neodmítne-li insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, oznámí zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, kterou spolu s insolvenčním návrhem a jinými dokumenty v insolvenčním spise zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu poté, co uplynula lhůta podle § 128a odst. 1. Odmítne-li insolvenční soud v této lhůtě insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, oznámí zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, kterou spolu s insolvenčním návrhem a jinými dokumenty v insolvenčním spise zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu po vydání rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost změněno.

Ust. § 100a insolvenčního zákona souvisí s odmítnutím věřitelského insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost podle § 128a insolvenčního zákona. Důvodová zpráva k novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., která tuto novinku do insolvenčního řízení přinesla, uvádí, že cílem je zamezit diskreditaci dlužníka. Znamená to, že pokud rozhodne insolvenční soud dle § 100a odst. 1 zákona, ale současně ještě neodmítne insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a zákona, anebo pokud odmítne insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, platí pro oznámení zahájení insolvenčního řízení postup dle § 101 odst. 4 zákona.

(1) Insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání²⁰⁾ obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje.

(2) V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

(3) Insolvenční návrh je nutné předložit s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u insolvenčního soudu a aby každý, komu se doručuje, dostal jeden stejnopis. Insolvenční navrhovatel je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává; přílohy a listiny však nejsou součástí insolvenčního návrhu.

(4) Stejnopis insolvenčního návrhu věřitele se doručuje pouze dlužníku, a to do vlastních rukou. Insolvenční návrh dlužníka se nedoručuje.

a) seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (dále jen „seznam majetku“),

b) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (dále jen „seznam závazků“), nespojil-li s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení,

(2) V seznamu majetku je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek, včetně pohledávek. U pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, a uvede jejich výši; výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti. U majetku, včetně pohledávek, o kterých probíhá soudní nebo jiné řízení, nebo ohledně nichž již bylo příslušným orgánem rozhodnuto, dlužník tato řízení (rozhodnutí) označí.

(3) V seznamu závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Jsou-li věřiteli dlužníka osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, které tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾, musí dlužník tyto skutečnosti výslovně uvést. Dlužník v seznamu závazků uvede údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků a stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč. Má-li dlužník věřitele, o kterých je mu známo, že proti němu mají právo na uspokojení ze zajištění, nebo kteří toto právo proti němu uplatňují, uvede je odděleně. U pohledávek těchto věřitelů dále označí věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, u kterých se uplatňuje uspokojení ze zajištění, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele nebo třetí osoby, dále označení druhu zajištění a důvodu jeho vzniku. Dále dlužník uvede, zda a v jakém rozsahu právo na uspokojení ze zajištění popírá a proč.

(4) Nemá-li dlužník žádné zaměstnance nebo žádné dlužníky, uvede to v seznamech výslovně. Pro označení osob v seznamech platí § 103 odst. 1 obdobně. Předložené seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.

(1) Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; je-li dlužníkem právnická osoba, je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona⁶⁵⁾, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona⁶⁶⁾, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. Jde-li v případě pohledávky podle věty první o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

(2) Je-li insolvenčním navrhovatelem podle odstavce 1 věta první za středníkem zahraniční právnická osoba nebo fyzická osoba, která nemá bydliště nebo sídlo na území České republiky, lze pohledávku doložit také dokladem ověřeným nebo vydaným cizím státem, který je podle cizího právního řádu srovnatelný s uznáním pohledávky dlužníkem s jeho ověřeným podpisem, vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti, nebo dokladem o tom, že o pohledávce účtuje podle účetních, daňových nebo jiných obdobných předpisů cizího státu, který je podle cizího právního řádu srovnatelný s potvrzením auditora, soudního znalce nebo daňového poradce podle odstavce 1.

(3) Nesplní-li věřitel, který podal insolvenční návrh, povinnost podle § 177 odst. 2 a 3, platí, že pohledávku vůči dlužníkovi neosvědčil, ledaže jde o případ podle § 177 odst. 4 nebo 6.

(1) Dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek nebo hrozící úpadek oddlužením, musí s insolvenčním návrhem spojit i návrh na povolení oddlužení. S insolvenčním návrhem je rovněž možné spojit návrh na povolení reorganizace. V těchto případech musí insolvenční návrh obsahovat i náležitosti předepsané pro tyto návrhy a musí k němu být přiloženy další pro ně požadované přílohy.

(2) I když s insolvenčním návrhem nejsou spojeny návrhy podle odstavce 1, může v něm být uvedeno, jak má být podle insolvenčního navrhovatele řešen úpadek dlužníka.

Na tomto místě zákonodárce řeší problematiku spojenou s insolvenčním návrhem. Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. v případě příloh k dlužnickému insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení přináší změnu ohledně povinnosti připojit seznam závazků k insolvenčnímu návrhu. K tomu viz rovněž změnu v § 392 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona ve vztahu k předložení seznamu závazků k návrhu na povolení oddlužení.

Mezi ostatními skutečnostmi je povinen dlužník k insolvenčnímu návrhu připojit seznam svého majetku a svých pohledávek, přičemž dlužníkova subjektivní představa, že určitý majetek, který je obecně vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli však tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku neuvede. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 86/2013).

Seznamy uvedené v § 104 zákona (majetku, závazků a zaměstnanců) jsou základním pramenem informací v počátku insolvenčního řízení. Seznam majetku je východiskem pro zjišťování majetkové podstaty v souladu s § 211 odst. 1 zákona. Seznam závazků je pak zdrojem informací o dlužníkových věřitelích ve fázi od zahájení insolvenčního řízení do přezkumného jednání (do zjištění, kteří věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení a jak se k těmto věřitelům staví insolvenční správce coby „strážce“ společného zájmu věřitelů) a postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu závazků (zda je dlužník takto popírá a proč) je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 6/2008. Dlužník je povinen předložit seznamy v souvislosti s vlastním insolvenčním návrhem, jak plyne z § 104 odst. 1 zákona, k návrhu na povolení moratoria (§ 116 odst. 2 zákona) či návrhu na jeho prodloužení (§ 119 odst. 2 zákona), na výzvu insolvenčního soudu (§ 128 odst. 3 zákona, § 136 odst. 2 písm. g) zákona), k návrhu na povolení reorganizace (§ 319 odst. 2 zákona), k reorganizačnímu plánu (§ 342 písm. e) zákona) a k návrhu na povolení oddlužení (srov. § 392 odst. 1 písm. a) zákona, přičemž od 31. 5. 2019 se tato povinnost vztahuje pouze k seznamu majetku). Seznamy musí dlužník zpracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby věrně zobrazovaly jeho jmění a prohlásit jeho úplnost a správnost.

Výkladem § 104 odst. 3 zákona se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení sen. zn. 29 NSČR 38/2010, přičemž v tomto usnesení dospěl k závěru, že dlužník je povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvody) zpochybňuje, protože jinak by byl zbytečný požadavek zákona, aby dlužník v seznamu závazků stručně uvedl, „které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč.“

Jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka, který podává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, je, aby k tomuto insolvenčnímu návrhu připojil seznam svého majetku v souladu s § 104 odst. 1 písm. a) zákona. Tento seznam by měl obsahovat všechny předepsané náležitosti v souladu s § 104 odst. 2 zákona. Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že je správný a úplný – viz § 104 odst. 4 zákona (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 125/2020).

Věřitelský insolvenční návrh musí v souladu s § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka a rovněž konkrétní údaje o pohledávkách těchto věřitelů, konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, ve kterém konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSCR 221/2016, sp. zn. KSBR 47 INS 1632/2016. Požadavek, aby věřitelský insolvenční návrh obsahoval jako součást vylíčení okolností osvědčující úpadek dlužníka, rovněž konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, neznamená, že by byl insolvenční navrhovatel povinen uvést, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti tyto pohledávky vznikly a zda jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2017, sen. zn. 29 NSCR 66/2017, sp. zn. KSBR 52 INS 9985/2016.Nové znění ust. § 105 insolvenčního zákona přinesla novela č. 64/2017 Sb. Důvodová zpráva k této novele uvádí, že „potvrzení o tom, že insolvenční navrhovatel o pohledávce účtuje nebo že ji vede v daňové evidenci, představuje z hlediska sledovaného účelu rovnocennou alternativu k jiným dokladům, jimiž lze podle § 105 doložit pohledávku. Důvodem je předpoklad, že na zaúčtovanou pohledávku lze hledět s větší důvěrou ohledně její pravosti, neboť by její fiktivní vytvoření s sebou neslo pro věřitele určité negativní důsledky (např. vznik zvláštní daňové povinnosti vůči státu nebo riziku trestněprávního postihu).“

K § 104 zákona, resp. k jeho samotné koncepci se Nejvyšší soud vyjádřil např. ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 16/2020. V této souvislosti mj. konstatoval, že: „Ukládá-li ustanovení § 104 odst. 2 zákona dlužníku (insolvenčnímu navrhovateli) povinnost označit v seznamu majetku jednotlivě svůj majetek včetně pohledávek (věta první) s tím, že u pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, uvede jejich výši a výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti (věta druhá), pak je odtud zjevné, že dlužník není oprávněn vyřazovat (neuvádět) pohledávky ze seznamu svého majetku na základě svého vlastního úsudku o jejich nedobytnosti. Z dikce uvedeného ustanovení jednoznačně plyne, že dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek. Hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku. Znamená to, že dlužníkova subjektivní představa, že určitý majetek, jenž je obecně (druhově) vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku „pomine“ – k tomu srov. R 86/2013.

Ust. § 105 odst. 1 IZ představuje prvek ochrany dlužníka před šikanózními insolvenčnímu návrhy ex ante a předvídá nutnost kvalifikovaného doložení splatné pohledávky ze strany věřitele. Kvalifikované doložení je možné několik způsoby, kdy z jejich povahy vyplývá, že pohledávka skutečně existuje a není pouze účelově vykonstruována, přičemž splatnou pohledávku lze doložit uznáním dlužníka s ověřeným podpisem, vykonatelným rozhodnutím, notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti, potvrzením auditora, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. Je na insolvenčním navrhovateli (věřiteli), aby uvážil před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

(1) Další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele.

(2) Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení.

(3) Podle odstavců 1 a 2 se nepostupuje, byl-li další insolvenční návrh podán v době, po kterou se na základě rozhodnutí podle § 100a odst. 1 insolvenční návrh dříve podaný věřitelem ani jiné dokumenty v insolvenčním spise nezveřejňují v insolvenčním rejstříku. Dříve podaný insolvenční návrh se považuje za přistoupení k řízení zahájenému později podaným insolvenčním návrhem zveřejněným v insolvenčním rejstříku; odstavec 1 věta druhá a odstavec 2 se použijí obdobně.

(4) Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.

(5) K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží. Je-li součástí dalšího insolvenčního návrhu i návrh na způsob řešení dlužníkova úpadku, který byl podán dříve, než insolvenční soud o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodl, zůstávají účinky návrhu na způsob řešení dlužníkova úpadku zachovány.

(6) Stejnopis dalšího insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem se doručuje pouze dosavadnímu insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku, a to do vlastních rukou.

Na tomto místě zákona řeší zákonodárce situaci, která spočívá v podání vícera insolvenčních návrhů vůči jedinému dlužníku. K otázce doručování a odvolání v rámci přistoupivšího insolvenčního navrhovatele viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 4 VSPH 917/2015-A-38, sp. zn. MSPH 93 INS 9589/2015, podle kterého „v případech, kdy po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku stávajícím účastníkům insolvenčního řízení, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, dojde insolvenčnímu soudu další (nový) insolvenční návrh, pak se tomuto přistoupivšímu navrhovateli rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu již nedoručuje zvláštním způsobem doručení, a proto přistoupivšímu navrhovateli ani nemůže běžet žádná (další) lhůta k podání odvolání proti takovému rozhodnutí, když případné odvolání může přistoupivší navrhovatel podat zásadně jen lhůtě běžící poslednímu z původních účastníků insolvenčního řízení. Ve shora popsaném případě pro počátek běhu odvolací lhůty proti rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, je rozhodující až den jeho doručení stávajícím účastníkům insolvenčního řízení zvláštním způsobem doručení, a nikoliv již den jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (při doručení vyhláškou). Jinak řečeno: doručením rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku v případě uvedeném v § 107 odst. 3 větě druhé IZ se rozumí doručení zvláštním způsobem doručení (§ 75 IZ), a nikoliv doručení vyhláškou (§ 71 IZ).“

(1) Je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle § 107 odst. 1.

(2) Insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli – zaměstnanci nebo bývalému zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

(3) Výši zálohy podle odstavce 2 může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

(4) Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení stanovená rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavců 2 a 3 ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

(5) Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou.

(6) Je-li vydáno předběžné opatření podle § 147 odst. 6, považuje se složená záloha na náklady insolvenčního řízení za částku uhrazenou na základě takového předběžného opatření.

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s ukládáním zálohy na náklady insolvenčního řízení. Právní úprava zálohy na náklady insolvenčního řízení i aplikační praxe insolvenčních soudů v oblasti záloh doznaly během existence insolvenčního zákona četných změn. Základním principem je jednak snaha ochránit potenciální (tvrzené) dlužníky před šikanózními insolvenčními návrhy (k tomu v počáteční fázi insolvenčního řízení viz též právní úpravu předběžného posouzení insolvenčního návrhu v § 100a insolvenčního zákona, § 105 insolvenčního zákona, viz též § 128a odst. 4 insolvenčního zákona k možnosti podání nového insolvenčního návrhu navrhovatele, jehož insolvenční návrh byl odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost), jednak snaha zajistit pro průběh insolvenčního řízení finanční prostředky pro úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Podstatné změny v ukládání zálohy přinesla novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017.

Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím třeba i jen zčásti k úhradě nákladů insolvenčního řízení, avšak pro dobu následující po rozhodnutí o úpadku není dán dostatek finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady insolvenčního řízení. Je třeba vycházet z toho, že insolvenční řízení má smysl jen za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, ze kterého by mohly být alespoň zčásti uspokojeny pohledávky věřitelů; pokud tomu tak není, nedává insolvenční zákon podkladu pro pokračování insolvenčního řízení.

V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen tehdy, zaplatí-li dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení tak sleduje zákon ten cíl, aby i v případě, že v majetkové podstatě (podle dosavadních výsledků řízení, ozřejmujících stav dlužníkova majetku) nejsou k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost insolvenčního správce majetkové podstaty od počátku jeho ustanovení do funkce – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 172/2017 nebo 29 NSCR 7/2018.

Je třeba zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností (dlužníků), ale řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů, proto má insolvenční řízení smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být – v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka – alespoň zčásti uspokojeny pohledávky věřitelů.

Pokud bychom shrnuli, tak povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení lze zařadit mezi součásti „stanoveného postupu, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož úprava náleží ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zákonodárci. Povinnost platit tuto zálohu nepochybně omezuje přístup k soudu, vedle toho zakládá i nerovnost v rámci jedné skupiny osob – insolvenčních navrhovatelů z řad věřitelů, s nimiž je nakládáno odlišně (různá výše stanovené zálohy, přičemž určité skupiny osob jsou z jejího hrazení osvobozeny), a jde jim k tíži (nesplnění povinnosti uhradit zálohu při podání insolvenčního návrhu vede k jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a odst. 2 zákona. Nutno vycházet z toho, že insolvenční řízení je vedeno především v zájmu věřitelů, kteří se snaží docílit navrácení svého majetku. V jejich zájmu by pak mělo být, aby insolvenční řízení řádně proběhlo. Riziko možného nevrácení zálohy je rizikem, které lze při patřičné bdělosti eliminovat na přijatelnou úroveň. I když byl institut zálohy na náklady insolvenčního řízení prezentován zákonodárcem primárně coby institut odrazující od podávání šikanozních insolvenčních návrhů, není možno přehlédnout ani jeho eventuální funkci reparační. Dojde-li ke vzniku újmy subjektu, vůči němuž byl takto insolvenční návrh směřován, bude možno z této zálohy hradit i tuto újmu. Nic to však nemění na tom, že složená záloha bude primárně použita na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, což má vést insolvenční navrhovatele z hlediska podávání insolvenčních návrhů k maximální odpovědnosti – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 104/20.

Současně je třeba poukázat na souvislost mezi institutem povinnosti placení zálohy ve smyslu § 108 odst. 1 insolvenčního zákona a možností odmítnutí podaného věřitelského insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Nezaplacení zálohy na náklady řízení, která je splatná spolu s podáním věřitelského insolvenčního návrhu, je jedním z důvodů, pro které insolvenční soud insolvenční návrh odmítne jako zjevně bezdůvodný v souladu s § 128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona. Lze očekávat, že případné nezaplacení zálohy vzbudí v insolvenčním soudu důvodnou pochybnost o (ne)důvodnosti podaného insolvenčního návrhu, přičemž insolvenční soud postupuje podle § 100a odst. 1 insolvenčního zákona.

Povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 zákona, je součástí „stanoveného postupu“ při uplatnění práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož úprava náleží zákonodárci ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny. Tento institut jak z pohledu práva na přístup k soudu, tak z pohledu práva na rovné zacházení (čl. 37 odst. 3 Listiny) vykazuje znaky, které jej v rovině ústavněprávní mohou za určitých okolností diskvalifikovat. Výrazné posílení ochranných prvků zamezujících, resp. odrazujících od podávání tzv. šikanozních věřitelských insolvenčních návrhů, jejichž záměrem je zejména poškození jiné osoby (např. soutěžitele) na pověsti a důvěryhodnosti už samotnou informací o zahájení insolvenčního řízení, je legitimním cílem napadeného ustanovení. Zavedení zálohy na náklady insolvenčního řízení, jako institutu sledujícího eventuálně i reparační funkci, je ústavně ospravedlnitelné. Jiné možnosti nabízené proti podávání šikanozních věřitelských návrhů, jako např. přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti osoby, proti níž byl podán insolvenční návrh odmítnutý pak pro zjevnou bezdůvodnost vinou insolvenčního navrhovatele, či uložení sankce sledující stejný účel, jakož i fakultativní instituty závislé na úvaze soudu (stanovení zálohy podle § 108 odst. 2 zákona), zjevně nedokázaly zamezit negativním účinkům takového podání (diskreditaci údajného dlužníka). I když má tato záloha jinou povahu, než např. soudní poplatek nebo jistota na náklady předběžného opatření, není naprosto vyloučeno použití institutů zmírňujících dopady překážek, které brání věřiteli v přístupu k soudu, podle subsidiárně aplikovatelného občanského soudního řádu. Použití např. osvobození od placení soudního poplatku na bázi prosté analogie s § 138 OSŘ však není na místě, ledaže by pro to byly ve zcela výjimečném případě dány řádně doložené důvody. V opačném případě by mohlo docházet k rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjmenovány v § 5 zákona, pokud by některý z účastníků byl nespravedlivě znevýhodňován a byla tak narušena rovnost mezi věřiteli. Dobrodiní osvobození od soudních poplatků ale není možno jakkoliv nárokovat. Řádný průběh insolvenčního řízení je i v zájmu insolvenčního věřitele, který tím, že řízení vyvolal, může nést povinnost úhrady části dlužníkem případně nepokrytých nákladů. Riziko možného nevracení zálohy lze při patřičné bdělosti insolvenčního věřitele omezit či eliminovat na akceptovatelnou úroveň.

a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou,

b) právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení; právo na uspokojení ze zajištění přitom náleží v případě zajištěné podmíněné pohledávky i dojde-li ke splnění odkládací podmínky pro vznik takové pohledávky po zahájení insolvenčního řízení; to platí obdobně v případě zajištěné budoucí pohledávky, dojde-li ke vzniku takové zajištěné budoucí pohledávky po zahájení insolvenčního řízení,

c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému,

d) nelze uplatnit dohodou věřitele a dlužníka založené právo na výplatu srážek ze mzdy nebo jiných příjmů, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou nebo platem.

(2) Úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem.

(3) Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží.

(4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku.

(5) Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.

(6) K rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c); může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé se doručuje zvlášť také orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala.

V tomto ustanovení zákona jsou vymezeny účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Třeba dodat, že tyto účinky jsou jedním ze základních stavebních kamenů, ze kterých je složena koncepce samotného jednotného insolvenčního řízení.

Zákon vychází z toho, že se zahájením insolvenčního řízení je provázána celá řada procesních i hmotněprávních účinků, které v konečném důsledku postihují jak věřitele, tak i dlužníka samotného. Přitom nutno respektovat fakt, že insolvenční řízení se zahajuje dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému insolvenčnímu soudu. Insolvenční soud je povinen oznámit zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, přičemž účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění této vyhlášky v insolvenčním rejstříku. Touto vyhláškou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.

Se zahájením insolvenčního řízení se pojí ten účinek, že již nelze vůči dlužníkovi uplatnit žalobou pohledávky a jiná práva, která se týkají majetkové podstaty, je-li možno je uplatnit přihláškou. Koncepce tohoto ustanovení zákona má chránit dlužníka před novými žalobami. Pokud by i přes tuto koncepci byla po zahájení insolvenčního řízení žaloba podána, není možný jiný postup, než řízení o této žalobě (po pravomocném rozhodnutí o úpadku dlužníka) zastavit podle § 141a zákona. V konečném důsledku platí, že uplatní-li věřitel pohledávku vůči dlužníku u příslušného soudu žalobou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) zákona, řízení o takové pohledávce se přeruší okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (viz § 140a odst. 1 věta první zákona). Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a zákona – a to bez zřetele k tomu, zda bude úpadek dlužníka následně řešen konkursem, reorganizací, popř. oddlužením. Pokud jde o žaloby podané u obecných soudů v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) zákona, nebrání tak okolnost, že řízení o nich se ex lege přerušilo podle § 140a odst. 1 zákona, následnému (po právní moci rozhodnutí o úpadku) zastavení řízení dle § 141a zákona, jak ostatně dovodil ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 5749/2016 Nejvyšší soud. Bude-li žaloba o zaplacení pohledávky, kterou je nutno v insolvenčním řízení uplatnit přihláškou, podána před zahájením insolvenčního řízení, nebrání nic tomu, aby byla taková žaloba po zahájení insolvenčního řízení projednána a bylo o ní řádně rozhodnuto. Nicméně takto lze postupovat jen do okamžiku, kdy bude rozhodnuto o úpadku dlužníka, jelikož v souladu s § 140a zákona se rozhodnutím o úpadku přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se pohlíží jako na přihlášené anebo o pohledávkách, které se podle § 170 zákona v insolvenčním řízení neuspokojují. V rozsudku sen. zn. 29 Cdo 3559/2017 přitakal Nejvyšší soud závěru, že věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v tomto řízení své pohledávky přihláškou i za situace, kdy dosud insolvenční soud nezveřejnil výzvu k podávání těchto přihlášek.

Zahájení insolvenčního řízení má výrazný dopad i na pozici zajištěných věřitelů, resp. věřitelů s nárokem na uspokojení ze zajištění. Právo na uspokojení ze zajištění lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž toto platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. Nejvyšší soud již ve svém usnesení sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci na straně druhé. Právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení. Současně Nejvyšší soud v zmíněném rozhodnutí dodal, že uvedené platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) zákona do části první, obecné části zákona. Ust. § 248 odst. 2 zákona na tomto závěru nic nemění, neboť, jak vysvětleno výše, nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení – k tomu srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Icdo 9/2019.

Samotné zahájení insolvenčního řízení se výrazně dotýká i oblasti výkonu rozhodnutí a exekucí. To znamená, že se samotným zahájením insolvenčního řízení je takto spojen též zákaz provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který tvoří majetkovou podstatu tohoto dlužníka. Z hlediska koncepce to znamená, že samotnou exekuci lze sice nařídit nebo ji dokonce i zahájit, avšak v průběhu trvání těchto účinků ji není možno provést, resp. vykonat. V rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Cdo 5643/2016 dospěl soud k závěru, že úkon, kterým soudní exekutor vyplatil výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli je nepřípustným prováděním exekuce dle § 109 odst. 1 písm. c) zákona. Zákonodárce se takto pokouší svým způsobem zajistit ochranu majetku, který tvoří majetkovou podstatu dlužníka v úpadku. V souladu s § 109 odst. 2 zákona není za nedovolený úkon považován stav, kdy se v souvislosti s nařízeným výkonem rozhodnutí anebo exekucí provádí úkon směřující k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dále též v daném kontextu platí, že se zahájením insolvenčního řízení jsou spojeny i další účinky stanovené zákonem. Aby byl tento zákon v průběhu insolvenčního řízení respektován a nemohlo docházet k zneužití, je v § 109 odst. 6 zákona stanoveno, že k rozhodnutím a opatřením, které jsou přijaty při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuci v rozporu s těmito omezeními se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Dále platí, že insolvenční soud může i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření, které byly přijaty při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s těmito výše uvedenými zákonnými omezeními anebo insolvenční soud může zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s již výše uvedenými zákonnými omezeními. Rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé se doručuje zvlášť též orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala anebo připravovala.

Nutno dodat, že proti rozhodnutím soudu, která byla vydána dle § 109 odst. 1 písm. b) a c) zákona je odvolání přípustné a mohou je tudíž podat účastníci řízení o výkon rozhodnutí anebo účastníci exekučního řízení, které bylo nařízeno podle exekučního řádu. Těmto účastníkům, exekučnímu soudu anebo soudnímu exekutorovi je třeba tato rozhodnutí doručit zvláštním způsobem.

V odst. 3 zákona je obsažena koncepce, podle níž se věřitelům staví promlčecí a prekluzivní lhůta ohledně pohledávek, které lze v insolvenčním řízení uplatnit přihláškou. V kontextu s tím platí, že po zahájení insolvenčního řízení tyto lhůty nezačínají běžet anebo neběží (pokud začaly běžet před zahájením insolvenčního řízení). Tato koncepce má napomoci zejména věřitelům v tom, aby jim byly zachovány lhůty za situace, kdy jejich pohledávky nemohou být v důsledku zahájení insolvenčního řízení uplatněny již dále žalobou. To znamená, že by mělo chránit věřitele před promlčením anebo zánikem jejich práv vůči dlužníkovi.

V souladu s odst. 5 zákona platí, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení trvají zásadně až do skončení insolvenčního řízení. Je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací, pak do schválení reorganizačního plánu, není-li zákonem stanoveno jinak.

Úprava obsažená v ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) zákona postihuje situace, kdy žaloba je podána (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 odst. 4 zákona), bez zřetele k tomu, že věřitelé dlužníka mohou uplatnit své pohledávky v insolvenčním řízení i dříve (již od zahájení insolvenčního řízení). Věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sen. zn. 29 Cdo 3559/2017

Je-li část pohledávky uplatněna věřitelem u soudu žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) zákona, nejsou splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu – kvalifikovaná výzva dle § 114b odst. 1 OSŘ s takovým platebním rozkazem spojená, nemůže vyvolat účinky uznání nároku a na tomto základě nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání ani ve vztahu k dalším částem pohledávky. Soud nesmí schválit smír v řízení o nároku uplatněném žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013

Je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c) zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 56/2013

Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) (příkaz k úhradě nákladů exekuce) je ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona „prováděním exekuce“ a nikoli jejím „nařízením.“

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo 5/2014

Při aplikaci ustanovení § 80 odst. 1 věta druhá zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 81a trestního řádu nelze pominout ustanovení § 109 odst. 4 zákona, přičemž zákon je v tomto případě ve vztahu k trestnímu řádu lex specialis.

K okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (včetně těch účinků, jež upravuje § 109 odst. 1 písm. c) zákona) již dlužník pozbyl vlastnické právo k penězům, které (před zahájením insolvenčního řízení) předal žalované za účelem uspokojení (části) vymáhané pohledávky oprávněného, přičemž v rozhodné době žalované neukládalo povinnost vydat takto vymožené plnění insolvenčnímu správci dlužníka ani ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu. Jde-li o zbývající část finančních prostředků, odpovídajících vyčísleným nákladům exekuce, jejich vydání nemůže insolvenční správce dlužníka (se zřetelem k výše uvedenému) s úspěchem požadovat dokonce ani tehdy, náleželo-li by do majetkové podstaty dlužníka samotné vymožené plnění.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4037/2018

(1) Věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.

(2) Insolvenční soud vyzve věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. Tuto výzvu lze spojit s oznámením o zahájení insolvenčního řízení; je-li výzva učiněna samostatně až v průběhu insolvenčního řízení, oznamuje se stejným způsobem, jakým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.

(3) Přihlášky pohledávek na základě výzvy podle odstavce 2 mohou věřitelé podávat až do rozhodnutí o úpadku. Kratší lhůtu není insolvenční soud oprávněn stanovit. Náležitosti této výzvy stanoví prováděcí právní předpis.

Toto ustanovení zákona reaguje na novou koncepci insolvenčního zákona. Z toho důvodu umožňuje věřitelům, aby se ihned po zahájení insolvenčního řízení mohli se svými pohledávkami přihlašovat u insolvenčního soudu bez ohledu na to, že dosud insolvenční soud nerozhodl, resp. nezjistil úpadek dlužníka a ani nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.

V souladu s odst. 2 zákona je insolvenční soud povinen současně vyzvat věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. V praxi může insolvenční soud spojit tuto výzvu již s oznámením o zahájení insolvenčního řízení dle § 101 zákona. To má svůj význam i efekt v případech, kdy je insolvenčním navrhovatelem samotný dlužník. Zcela irelevantní je taková výzva v případech, kdy dojde k odmítnutí insolvenčního návrhu soudem dle § 128 zákona.

Bude-li výzva k věřitelům vydána samostatně až v průběhu insolvenčního řízení, je třeba ji oznámit stejným způsobem, jako je provedeno oznámení o zahájení insolvenčního řízení. Musí proto dojít k jejímu zveřejnění v insolvenčním rejstříku, jak ostatně plyne z § 71 odst. 3 zákona.

Pokud jde o náležitosti této výzvy, je nutno vycházet z § 8 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, v platném znění. V praxi pak insolvenční soudy vycházejí z toho, že přihlašovací lhůta k uplatnění této přihlášky u insolvenčního soudu nikdy nesmí být kratší než do rozhodnutí o úpadku. S tím ostatně souvisí i jedna z náležitostí, kterým je poučení, že přihlášky na základě této výzvy lze podávat až do rozhodnutí o úpadku.

S přihlédnutím k této koncepci a k těmto limitům pak platí, že věřitelé jsou oprávněni přihlašovat své pohledávky jen do konce lhůty určené soudem v rozhodnutí o úpadku. Bude-li přihláška pohledávky věřitelem podána až po uplynutí této lhůty, má to za následek, že insolvenční soud k takové přihlášce ex lege nepřihlíží a tyto nároky již není možno v rámci insolvenčního řízení uspokojit. O tom musí být věřitelé řádně poučeni v rozhodnutí o úpadku.

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy²²⁾, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

V tomto ustanovení zákona je upraveno omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou již od okamžiku, kdy nastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení za předpokladu, že by v souvislosti s takovým nakládáním mohlo dojít k podstatné změně nebo k využití či určení tohoto majetku majetkové podstaty anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení, a to pod sankcí neúčinnosti takto provedených úkonů vůči věřitelům. Pochopitelně již od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. V souvislosti s touto koncepcí pak dlužník může plnit své peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení toliko v rozsahu a za podmínek, které jsou uvedeny v zákoně. Právní úkon, kterým dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 zákona), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů anebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Pro posouzení zanedbatelnosti zmenšení majetku dlužníka bude vždy (bez ohledu na výši částky) podstatné, jaký je poměr takového úkonu k objemu zjištěných pohledávek – jen takto si lze učinit úsudek o tom, zda skutečně došlo k neúčinnému úkonu ve smyslu § 111 zákona. Při úvahách o nikoli zanedbatelném zmenšení majetku dlužníka nelze současně opomenout situace, kdy dlužník (společně a koordinovaně s některým ze svých věřitelů či tzv. bílých koňů) vyvede z podniku majetek prostřednictvím mnoha dílčích (třebas i bagatelních) úkonů, které za aplikace výše nastíněných vodítek – izolovaně představují toliko zanedbatelné zmenšení majetku.

Série těchto úkonů však kumulativně způsobuje významné zmenšení majetkové podstaty a poškozuje tak dlužníkovy věřitele podstatným způsobem. Insolvenční soudy, které řídí celý průběh řízení, jsou za takové situace povinny zohlednit případný kumulativní efekt vícero výše popsaných úkonů v rámci rozhodování o porušení § 111 odst. 1 zákona – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1575/16.

Přitom pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2 zákona. Jedinou další korekcí je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný. Plnil-li dlužník na splatný závazek (ze smlouvy o půjčce) po zahájení insolvenčního řízení, šlo o plnění na peněžitý závazek dle § 111 odst. 1 věty druhé zákona, jež nespadá pod žádnou z výjimek vypočtených v ust. § 111 odst. 2 zákona. Žádné jiné okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nejsou pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, významné, tedy ani zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení toho majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Pro úplnost lze ještě dodat, že ani na jiném místě zákon takto neumožňuje dlužníku takový závazek po zahájení insolvenčního řízení hradit – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 108/2016.

Chce-li se insolvenční správce dovolat neúčinnosti právního úkonu, který byl dlužníkem takto učiněn v rozporu s § 111 odst. 1 zákona, musí tak učinit podání žaloby dle § 235 odst. 2 zákona. Pakliže si dlužník k provedení tohoto úkonu předem obstará souhlas insolvenčního soudu, o neúčinný úkon se jednat nebude, jak ostatně plyne z § 111 odst. 3 zákona. V rozsudku sp. zn. 29 ICdo 17/2016 Nejvyšší soud dovodil, že neúčinným právním úkonem ve smyslu § 111 odst. 3 zákona může být též plnění na již splatný dluh.

V souladu s odst. 2 se omezení dlužníka nebude týkat jen úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvracení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Rozhodující pro posouzení, zda dlužník spornou platbou odvracel hrozící škodu ve smyslu § 111 odst. 2 zákona bude zpravidla povaha (spornou platbou hrazeného) plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka, přičemž Nejvyšší soud je toho názoru, že k naplnění výjimky upravené v § 111 odst. 2 zákona nebude zásadně postačovat, že (obecně vzato) každou platbou, kterou dlužník plní závazek vůči svému věřiteli, odvrací možné (právním předpisem či smlouvou předpokládané) důsledky (např. majetkové sankce), které by jinak měly (nebýt takové platby) negativní dopad (byť omezený ust. § 170 zákona) do majetkových poměrů dlužníka, jak ostatně výslovně uvedl i ve svém již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 ICdo 17/2016. Za této situace pak dlužník může nakládat s majetkem, který je součástí majetkové podstaty též i způsoby, které jsou uvedeny v § 111 odst. 1 zákona, aniž by takové úkony byly vůči věřitelům stiženy neúčinností. Ohledně pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených přitom platí, že budou plynule i po zahájení insolvenčního řízení hrazeny osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Tyto pohledávky budou uspokojovány v termínech splatnosti, bude-li to s ohledem na stav majetkové podstaty možné. Třeba však připomenout, že tato výjimka se nemůže vztahovat na pohledávky za majetkovou podstatou uvedené v § 168 odst. 2 písm. a) až k) zákona, neboť se jedná o pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, tedy v jiném období, než které je definováno v § 111 odst. 1 zákona. Typicky např. daně, poplatky, zdravotní pojištění apod.

Zákon počítá i s tím, že výjimečně může insolvenční soud rozhodnout o tom, že dlužník nebude v nakládání s majetkovou podstatou jakkoli omezen anebo bude takto omezen, ale jen z části. Takové rozhodnutí insolvenčního soudu je rozhodnutím v rámci dohlédací činnosti soudu a odvolání proti němu není zásadně přípustné. Toto rozhodnutí je doručeno věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku a zvlášť je pak doručováno dlužníkovi, předběžnému insolvenčnímu správci a státnímu zastupitelství, pokud vstoupilo do insolvenčního řízení.

Zvláštní právní úpravu ve vztahu k uvedené problematice obsahuje např. ustanovení o reorganizaci, kde je stanoveno, že právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace dochází ke zrušení omezení dispozičních oprávnění dlužníka, k nimž došlo ex lege anebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu tohoto řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne dle § 332 zákona jinak (viz § 330 odst. 2 zákona).

Takovými úkony, které může dlužník provádět, aniž by byly vůči věřitelům neúčinné, jsou například placení daní nebo poplatků, a to včetně soudních poplatků dle zákona o soudních poplatcích.

Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s tímto omezením, jsou vůči věřitelům neúčinné. Neúčinný je přitom právní úkon dlužníka učiněný v rozporu s § 111 odst. 1 zákona přímo ze zákona (neúčinnost předjímá § 111 odst. 3 zákona). A dle ustálené judikaturní praxe proto není nutné se neúčinnosti nejdříve dovolávat prostřednictvím odpůrčí žaloby, ale insolvenční správce je legitimován k přímému sepisu majetku, který dlužník vyvedl z majetkové podstaty v rozporu s § 111 zákona zpět do majetkové podstaty dlužníka jeho sepisem.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, 2 VSPH 90/2011-44

Započtení není způsobem či formou splnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“ – z jeho povahy totiž plyne, že jde vždy o úkon ekvivalentní. Takové započtení však může vést „k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka.“

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 85/2017, ze dne 28. 11. 2018

S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, ze dne 30. 8. 2018

Přitom omezení dlužníka plynoucí z ust. § 111 odst. 1 věty druhé zákona není vázáno na podmínky určené ust. § 111 odst. 1 věty první zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ust. § 111 odst. 1 věty druhé zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018

Při posuzování otázky „nezanedbatelnosti zmenšení“ podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona musejí soudy výši plnění poměřovat zejména s objemem celkových přihlášených (a nejlépe zjištěných) pohledávek věřitelů a hodnotou dlužníkova majetku náležejícího do majetkové podstaty. Pro posouzení zanedbatelnosti zmenšení majetku dlužníka bude vždy (bez ohledu na výši částky) podstatné, jaký je poměr takového úkonu k objemu zjištěných pohledávek. Insolvenční soudy jsou v rámci rozhodování o porušení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona povinny zohlednit případný kumulativní efekt vícero (jinak zanedbatelných) úkonů – před civilními soudy se event. uplatní § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

(1) Insolvenční soud ustanoví předběžným opatřením předběžného správce i bez návrhu, jestliže nařídil předběžné opatření, kterým omezil dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v širším rozsahu, než je uvedeno v § 111.

(2) Insolvenční soud může předběžného správce ustanovit i tehdy, jestliže vyhlásil moratorium nebo odůvodňuje-li to rozsah majetkové podstaty, který je vhodné i předběžně zjistit a zajistit, anebo jsou-li zde jiné, stejně závažné důvody.

(3) Povinností předběžného správce je provést opatření ke zjištění dlužníkova majetku a k jeho zajištění, jakož i k přezkoumání dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹³⁾.

(4) Jestliže insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku zruší předběžné opatření, kterým byl ustanoven předběžný správce, uloží mu současně, aby ve stanovené lhůtě podal insolvenčnímu soudu zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval náklady, které mu vznikly. Stejně se postupuje, jestliže na základě odvolání změní předběžné opatření odvolací soud, ledaže jde o změny, které se netýkají osoby předběžného správce a jeho činnosti.

Koncepce zákona vychází z toho, že insolvenční soud je oprávněn dlužníkovi ustavit předběžného správce i bez návrhu. To znamená, že vydá-li soud předběžné opatření, kterým současně omezí dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v rámci širšího rozsahu, než vyplývá z § 111 zákona, je současně jeho povinností tomuto dlužníkovi ustavit předběžného správce.

Dále platí, že soud může předběžného správce dlužníkovi ustavit i v případě vyhlášení moratoria, za situace, kdy to odůvodňuje rozsah majetkové podstaty, který je např. vhodné i předběžně zajistit anebo existují-li zde jiné závažné důvody pro ustavení předběžného správce. Smyslem ustavení předběžného správce pak je zejména provedení opatření ke zjištění dlužníkova majetku a k jeho zajištění, resp. zabezpečení, dále má předběžný správce přezkoumat dlužníkovo účetnictví anebo daňovou evidenci. Kromě již uvedeného předběžný správce dává dlužníkovi souhlas k nakládání s majetkovou podstatou anebo s její částí, dále přijímá plnění od osoby, které mají vůči dlužníkovi dluhy, dává dlužníkovi pokyny anebo provádí u osob, které mají u sebe majetek tvořící majetkovou podstatu, příslušnou prohlídku tohoto majetku, včetně jeho ocenění.

Náklady, které vznikají v souvislosti s činností tohoto správce je nezbytné v rámci insolvenčního řízení uspokojit jako přednostní pohledávku. Z toho důvodu je nicméně vhodné, aby byl předběžný správce ustaven až poté, co bude insolvenčním navrhovatelem uhrazena záloha na náklady insolvenčního řízení.

Předběžného správce určuje předseda insolvenčního soudu ze seznamu insolvenčních správců, ve výjimečném případě může tohoto správce vybrat i z osob mimo tento seznam. Stejně jako insolvenční správce však musí mít i předběžný správce ještě před svým ustavením do funkce uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která může v souvislosti s výkonem jeho funkce vzniknout. K ustavení předběžného správce může dojít v rámci rozhodnutí o nařízení předběžného opatření anebo může být tento správce ustaven samostatným rozhodnutím. Nutno dodat, že o ustavení předběžného správce rozhodne soud svým usnesením. Toto usnesení se doručuje věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Zvlášť se pak toto usnesení doručuje dlužníkovi, předběžnému správci, dále pak osobám, o jejichž návrhu na ustavení předběžného správce soud takto rozhodl. Zvlášť doručeno bude rovněž i státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do insolvenčního řízení, příp. orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, kde je dlužník, vůči němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, zapsán. O ustavení předběžného správce se všechny zainteresované osoby dozvědí tak, že se tato skutečnost zveřejní v insolvenčním rejstříku.

Zákon počítá s možností odvolání proti rozhodnutí o ustavení předběžného správce. Nicméně toto odvolání je přípustné toliko z důvodů, které jsou obsaženy v § 26 zákona – tedy z důvodu, že je buď podjatý anebo nesplňuje podmínky pro ustavení do této funkce.

Z hlediska právní jistoty je důležité, aby insolvenční soud řádně vymezil ve svém rozhodnutí o ustavení tohoto správce rozsah jeho oprávnění a povinností. Tento rozsah může být v dalším průběhu řízení rozhodnutím soudu měněn.

Koncepce zákona dále vychází z toho, že bude-li takto v insolvenčním řízení ustaven předběžný správce, stává se tento předběžný správce po vydání rozhodnutí o úpadku (není-li v tomto rozhodnutí uvedeno jinak) insolvenčním správcem s plnou působností. To neplatí za situace, kdy je předběžné opatření, kterým byl tento předběžný správce ustaven, soudem zrušeno ještě před rozhodnutím o úpadku. V takovém případě pak tento správce na základ rozhodnutí soudu podá tomuto soudu ve stanovené lhůtě pouze zprávu o své činnosti, včetně vyúčtování nákladů, které mu při výkonu jeho činnosti vznikly.

(1) Je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, insolvenční soud může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi a předběžnému správci.

(3) Týkají-li se omezení uložená dlužníku té části jeho majetkové podstaty, která je zapsána v katastru nemovitostí, v Rejstříku zástav nebo v jiných veřejných či neveřejných seznamech, které podle zvláštních právních předpisů osvědčují vlastnictví nebo jiná věcná práva k tomuto majetku, insolvenční soud doručí stejnopis předběžného opatření také katastrálním pracovištím příslušných katastrálních úřadů (dále jen „katastrální pracoviště“), Notářské komoře České republiky a orgánu nebo osobě, která vede jiný veřejný či neveřejný seznam. Je-li dlužník provozovatelem nebo účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, vyrozumí insolvenční soud o vydání předběžného opatření současně s jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku Českou národní banku.

(4) Proti předběžnému opatření nařízenému podle tohoto ustanovení se může odvolat pouze dlužník. Jde-li o usnesení, kterým insolvenční soud návrh na nařízení takového předběžného opatření zamítl, je osobou oprávněnou k podání odvolání osoba, která návrh podala.

b) vydáním rozhodnutí podle § 142, neurčí-li insolvenční soud v takovém rozhodnutí, že předběžné opatření zanikne až právní mocí rozhodnutí,

c) účinností moratoria, ledaže insolvenční soud určil v rozhodnutí o vyhlášení moratoria jinak,

d) vydáním rozhodnutí, kterým se předběžné opatření zruší, jakmile pominou důvody, pro které bylo nařízeno.

(6) Rozhodnutí podle odstavce 5 písm. d) může insolvenční soud vydat i bez návrhu. Pro jeho doručení platí odstavce 2 a 3 obdobně; odvolat se proti němu může pouze osoba, která návrh na nařízení předběžného opatření podala, není-li totožná s osobou, která navrhla zrušení předběžného opatření.

Zákon vychází z koncepce, že soud může jak na návrh, tak i bez návrhu nařídit v průběhu insolvenčního řízení předběžné opatření. Děje se tak tehdy, jestliže v době do vydání rozhodnutí o úpadku je třeba zabránit dlužníkovi ve změnách v rozsahu majetkové podstaty, která by poškozovala dlužníkovy věřitele. Nad rámec zákonných omezení, která jsou uvedena v § 111 zákona je možno předběžným opatřením dále nařídit, aby dlužník nenakládal s určitými věcmi nebo právy, které náležejí do majetkové podstaty, dále může soud rozhodnout o tom, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou anebo její části pouze se souhlasem předběžného správce, příp. je soud oprávněn takto nařídit osobám, které mají dluhy vůči dlužníkovi, aby v budoucnu toto plnění nepoukazovaly dlužníkovi, nýbrž předběžnému správci, přičemž následky porušení této povinnosti pak upravuje § 114 zákona. V usnesení sp. zn. 2 VSPH 87/2009-A Vrchní soud uvedl, že aplikace § 113 zákona přichází v úvahu pouze tehdy, není-li omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z § 111 odst. 1 zákona dostatečným, nebo je dlužník nerespektuje, anebo je-li důvodnou obava, že je respektovat nebude. Judikatura tak nařízení předběžného opatření v souvislosti s insolvenčním řízením orámovala těmito parametry. Tuto problematiku z pohledu insolvenčního soudu pak tentýž soud blíže osvětlil v usnesení sp. zn. 3 VSPH 17/2010-B, když uvedl, že bez zřetele k tomu, jakými skutečnostmi je odůvodňován návrh na vydání předběžného opatření podle § 113 zákona, či bez zřetele k tomu, zda je takový návrh vůbec podán, je úkolem insolvenčního soudu zasáhnout ve prospěch oprávněných zájmů věřitelů předběžným opatřením, jestliže je třeba dlužníka omezit v jeho dispozičních oprávněních. K takovému zásahu soud přistoupí po pečlivé úvaze tehdy, když nepostačí omezení spojená s účinky, jež vyvolává zahájení insolvenčního řízení (a ve stejném rozsahu rozhodnutí o úpadku), v jejichž důsledku je dlužníku umožněno jen tzv. běžné nakládání s majetkovou podstatou (v závislosti na tom, zda řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele nebo insolvenčním návrhem dlužníka). Takové rozhodnutí soudu nemůže být závislé jen na osvědčení skutečností rozhodných pro uložení konkrétního předběžného opatření, jež je jinak vydáváno na riziko navrhovatele, jak to předpokládá ustanovení § 75c odst. 1 písm. a) OSŘ. Jelikož jde o omezení dispozičních oprávnění dlužníka, která jsou mu podle zákona zásadně zachována, s výjimkou prohlášení konkursu, nebude zpravidla možné, aby soud vydal předběžné opatření podle § 113 zákona bez slyšení dlužníka, popřípadě bez dokazování..... V odůvodnění usnesení podle § 113 zákona (proto) insolvenční soud zejména uvede, které skutečnosti, jež odůvodňují závěr, že je nutné uložit dlužníku některá z omezení podle odstavce prvého, má za prokázány, popřípadě osvědčeny a na základě jakých důkazů. Dále v něm insolvenční soud musí uvést, která konkrétní omezení uložil a z jakých důvodů a proč je toho třeba (že dochází ke změnám v rozsahu majetkové podstaty) k ochraně věřitelů. Přitom není, jde-li o vymezení rozhodných skutečností, vázán návrhem toho, kdo žádá vydání předběžného opatření.

Za situace, kdy dosud nebyl ustaven předběžný správce, měl by jej insolvenční soud v souvislosti s nařízením předběžného opatření ustavit. Třeba dodat, že rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je soud povinen doručit zvlášť do vlastních rukou dlužníkovi a předběžnému správci. Podle povahy nařízeného předběžného opatření je dále nutno doručit toto opatření taktéž katastrálním orgánům, Notářské komoře ČR a orgánu nebo osobě, která vede jiný veřejný či neveřejný seznam. Pokud jde o ostatní účastníky řízení, tak těmto se doručuje vyhláškou, která musí být zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Zákon předpokládá, že proti tomuto soudnímu rozhodnutí se může odvolat jen samotný dlužník.

Pokud bude návrh na nařízení předběžného opatření soudem zamítnut, je nezbytné toto rozhodnutí doručit zvlášť dlužníkovi a dále pak navrhovateli tohoto předběžného opatření. Proti tomuto rozhodnutí se může současně odvolat toliko navrhovatel předběžného opatření, který nebyl se svým návrhem u soudu úspěšný. V usnesení sen. zn. 29 NSCR 24/2017 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud změnil anebo potvrdil usnesení insolvenčního soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 113 zákona není objektivně přípustné.

V § 113 odst. 5 zákona je obsažen výčet skutečností, se kterými je spojen zánik nařízeného předběžného opatření. Za situace, kdy insolvenční soud zrušil předběžné opatření, musí být toto rozhodnutí o jeho zrušení doručeno obdobně jako při jeho nařízení. Současně platí, že proti rozhodnutí má právo podat odvolání toliko jen navrhovatel tohoto předběžného opatření, nejde-li o osobu, která navrhla zrušení tohoto předběžného opatření. Bude-li nařízení předběžného opatření nebo rozhodnutí o jeho zrušení napadeno odvoláním, je insolvenční soud prvního stupně povinen předložit věc bez zbytečného odkladu odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplynula lhůta k podání odvolání. Zákon současně počítá s tím, že jde-li o úkony směřující k odstranění vad včasného odvolání, o doručení odvolání ostatním účastníkům, popř. o vyšetření podmínek řízení nebo jiná obdobná šetření, nebudou tyto úkony již prováděny soudem prvního stupně, ale provede je již předseda příslušného senátu odvolacího soudu, jak ostatně i plyne z § 93 odst. 1 zákona.

Odvolací soud poté rozhodne o podaném odvolání, včetně provedení všech nezbytných úkonů v rámci nejvyššího urychlení dle § 92 zákona, přičemž se tak musí stát nejdéle do dvou měsíců od předložení soudem prvního stupně. Bude-li podáno opožděné odvolání, bude předsedou senátu soudu prvního stupně usnesením odmítnuto.

Při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, který byl podán věřitelem dlužníka, bude nutno respektovat fakt, že do majetkové podstaty náleží majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po nařízení takového předběžného opatření, jak ostatně plyne z § 205 odst. 2 zákona. Těmito výchozím parametry je tak soud při svém rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření vázán.

Jestliže insolvenční soud v řízení zjistí, že dlužník, který je osobou s dispozičním oprávněním, nakládá s majetkem náležejícím do majetkové podstaty ta, že tím poškozuje oprávněné zájmy věřitelů, pak je povinen přijmout opatření, jež takovému jednání zabrání. Tím může být omezení (zákaz) v nakládání s určitými věcmi nebo právy anebo zákonem výslovně předjímané podmínění nakládání dlužníka s majetkovou podstatou nebo její části se souhlasem předběžného správce.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010, 2 VSPH 526/2011-A-70

Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po zahájení insolvenčního řízení dlužníku, ačkoliv podle předběžného opatření má plnění poskytnout předběžnému správci, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o předběžném opatření nemohla vědět.

Toto ustanovení zákona pamatuje na případy, kdy bude dlužníkův dlužník plnit svůj dluh napřímo dlužníkovi – bez ohledu na to, že by měl v souladu s nařízeným předběžným opatřením plnit výlučně do rukou ustaveného předběžného správce. Nedostane-li se takové plnění prostřednictvím dlužníka do majetkové podstaty a tím pádem do dispoziční sféry předběžného správce, má to za následek to, že dlužníkův dlužník není zproštěn svého dluhu vůči majetkové podstatě. To by neplatilo pouze za situace, kdy by tento prokázal, že o předběžném opatření nemohl vědět.

Dlužník, který je podnikatelem, může do 7 dnů od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, do 15 dnů od jeho doručení insolvenčním soudem, navrhnout insolvenčnímu soudu vyhlášení moratoria; toto právo nemá právnická osoba v likvidaci.

V tomto ustanovení zákona je zakotvena koncepce, podle níž dlužník, který je podnikatelem, může do 7 dnů od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, do 15 dnů od jeho doručení insolvenčním soudem, navrhnout insolvenčnímu soudu vyhlášení moratoria. Takovou možnost ovšem nemá právnická osoba v likvidaci. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 799/2009-A Vrchní soud zaujal názor, že lhůta k podání návrhu na moratorium je lhůtou procesní. Tentýž soud pak ve svém usnesení sp. zn. 1 VSPH 982/2010-A dospěl k závěru, že správce podniku dlužníka není osobou oprávněnou podat návrh na vyhlášení moratoria.

Koncepce moratoria vychází z toho, že v rámci časově omezeného úseku tak není možno vydat rozhodnutí o úpadku. Samotné moratorium má poskytnout dlužníkovi ochranu před jeho věřiteli a současně jej chránit před vydáním rozhodnutí o úpadku. Zákonodárce tak prostřednictvím tohoto institutu poskytuje dlužníkovi určitý časový úsek k tomu, aby překonal svůj úpadek nebo hrozící úpadek, popř. provedl některý z nezbytných kroků k tomu, aby určitou restrukturalizací překonal neblahý ekonomický stav.

K podání návrhu na vyhlášení moratoria je aktivně legitimován toliko dlužník, který je podnikatelem. Zatímco právnická osoba v likvidaci takový návrh učinit nemůže, jak již uvedeno shora, právnická osoba v nucené správě tuto možnost má. Je-li takovýto návrh standardně v souladu se zákonem podán, musí o něm rozhodnout insolvenční soud do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh došel, jak ostatně plyne z § 117 zákona. Soud může toto moratorium vyhlásit pouze tehdy, jestliže jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 115 a 116 zákona a současně nebylo dosud rozhodnuto o insolvenčním návrhu. Pokud tomu tak není, nezbývá soudu nic jiného než návrh odmítnout.

Vydá-li insolvenční soud rozhodnutí, kterým moratorium u příslušného dlužníka vyhlásí, není odvolání proti takovému rozhodnutí přípustné. Pakliže by soud odmítl návrh na moratorium, pak aktivní legitimaci k odvolání proti takovému rozhodnutí má pouze dlužník.

Zákon nezbavuje dlužníka – podnikatele možnosti, aby podal návrh na vyhlášení moratoria i před zahájením insolvenčního řízení. Není-li zákonem stanoveno jinak, platí pro řízení o tomto návrhu obdobně § 115 až 124 zákona. Zákonodárce tedy připouští, aby moratorium ohledně majetku dlužníka bylo vyhlášeno ještě před tím, než dojde k samotnému zahájení insolvenčního řízení, resp. aniž by zde probíhalo ono samotné insolvenční řízení.

(1) Návrh na moratorium musí kromě obecných náležitostí podání¹⁸⁾ obsahovat všechny skutečnosti, které odůvodňují jeho vyhlášení.

(2) K návrhu podle odstavce 1 je dlužník kromě seznamů a listin, které je povinen připojit k insolvenčnímu návrhu, povinen připojit poslední účetní závěrku a písemné prohlášení většiny jeho věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, že s vyhlášením moratoria souhlasí; podpisy věřitelů na tomto prohlášení musí být úředně ověřeny.

Pokud jde o samotný návrh na moratorium, resp. na jeho vyhlášení, musí tento návrh kromě obecných náležitostí podání dle § 42 odst. 4 OSŘ obsahovat všechny skutečnosti, které náležitě odůvodňují jeho vyhlášení. Dlužník by měl tedy k tomuto návrhu vždy připojit seznam svého majetku, včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků – tedy v souhrnu seznam svého majetku, dále seznam svých závazků – jak splatných, tak i nesplatných s uvedením všech svých věřitelů – v souhrnu tedy seznam závazků, dále by měl připojit seznam svých zaměstnanců jak v HPP, tak i VPP, včetně DPP, listiny, které dokládají jeho úpadek nebo eventuálně hrozící úpadek, dále by měla být připojena poslední účetní závěrka a v neposlední řadě i písemné prohlášení většiny jeho věřitelů, že s prohlášením moratoria souhlasí. Většina jeho věřitelů bude počítána podle výše jejich pohledávek. Podpisy všech těchto věřitelů na tomto prohlášení je třeba nechat úředně ověřit. V usnesení sp. zn. 2 VSPH 1434/2011-A-19 zaujal Vrchní soud v Praze názor, že při posuzování toho, zda jsou splněny předpoklady vymezené v § 116 odst. 2 zákona, musí soud vždy vycházet ze stavu ke dni podání tohoto návrhu.

Návrh na vyhlášení moratoria by měl být jak z hlediska formálního, tak i právního dokonalý, resp. v perfektním stavu již od samého počátku, poněvadž o něm musí insolvenční soud rozhodnout do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh došel a postup k odstranění případných vad, který předpokládá § 43 OSŘ nelze v daném případě použít. Je proto zejména bytostným zájmem dlužníka, který bude usilovat o toto moratorium, aby všem těmto parametrům při podání tohoto návrhu bezezbytku dostál. V usnesení sp. zn. 3 VSPH 1998/2013-A-32 Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že návrh na moratorium podléhá přísně formálním náležitostem, přičemž jejich nedostatek není možno napravovat postupem podle § 43 OSŘ. Pokud chce být tedy dlužník se svým návrhem na moratorium úspěšný, měl by k němu připojit též listiny, které vyžaduje § 104 zákona, tj. všechny požadované seznamy, dále poslední účetní závěrku v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a úředně podepsané souhlasy většiny jeho věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek s tímto návrhem. Údaje obsažené v tomto návrhu, které jsou uváděny v příslušných listinách, musí být aktuální ke dni podání tohoto návrhu na moratorium.

O návrhu na moratorium rozhodne insolvenční soud do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh došel; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

V tomto ustanovení zákona je zakotvena koncepce, podle níž o návrhu na moratorium rozhodne insolvenční soud do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh došel. Právě toto pojetí, kdy se vzhledem k soudním poměrům o věci rozhoduje nezvykle rychle, klade i přísné nároky na kvalitu případných návrhů na vyhlášení moratoria. Dojde-li tedy např. dlužnický návrh na vyhlášení moratoria soudu např. v pátek, musí o něm insolvenční soud rozhodnout do konce pondělí. To samozřejmě za předpokladu, že takový návrh je úplný a bez jakýchkoli formálních nedostatků, které navíc ani není možno odstranit obvyklým postupem dle § 43 OSŘ.

Podmínkou vyhovění návrh na vyhlášení moratoria je i to, aby dlužník k návrhu připojil seznamy a listiny, které jsou povinnou přílohou insolvenčního návrhu. Mezi ně patří i seznam závazků dlužníka s uvedením jeho věřitelů (§ 104 odst. 1 písm. b) zákona), který musí splňovat náležitosti předepsané v ustanovení § 104 odst. 3 zákona. Nemají-li povinné přílohy stanovené náležitosti, soud návrh odmítne, aniž by postupoval podle § 43 OSŘ.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 NSCR 16/2014

(1) Insolvenční soud vyhlásí moratorium, jestliže jsou splněny předpoklady uvedené v § 115 a 116 a nebylo-li dosud rozhodnuto o insolvenčním návrhu; jinak návrh na moratorium odmítne.

(2) Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhlásí moratorium, není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí, kterým se návrh na moratorium odmítá, se může odvolat pouze dlužník.

(3) Je-li dlužník provozovatelem nebo účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, vyrozumí insolvenční soud o vyhlášení moratoria současně se zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku Českou národní banku.

Toto ustanovení zákona vychází z předpokladu, že o návrhu na vyhlášení moratoria může být rozhodnuto pouze dvěma možnými způsoby – a to, že dojde k vyhlášení moratoria anebo bude návrh na vyhlášení moratoria odmítnut, tedy i za situace, kdy by bylo jinak vhodné tento návrh zamítnout anebo o něm řízení jako takové zastavit.

Pakliže by měl insolvenční soud návrhu na vyhlášení moratoria vyhovět, musí být formálně splněny všechny předpoklady uvedené v § 115 až 116 zákona a vedle toho musí být splněna i další podmínka, která spočívá v tom, že dosud nebylo soudem rozhodnuto o insolvenčním návrhu. Nutno připomenout, že insolvenční soud není oprávněn přezkoumávat skutečnosti, které odůvodňují vyhlášení moratoria. Stejně je to i s opatřeními, která bude dlužník navrhovat k realizaci po dobu trvání moratoria. Je tedy na věřitelích, aby sami dostatečně a řádně posoudili, nakolik je vyhlášení moratoria v tomto ohledu ze strany dlužníka opodstatněné a hlavně odůvodněné. Oproti tomu insolvenční soud je oprávněn za situace, kdy po vyhlášení moratoria bude zjištěno, že dlužník úmyslně uvedl v návrhu na vyhlášení moratoria nepravdivé údaje anebo chtěl dlužník vyhlášením moratoria poškodit některé své věřitele, takové moratorium zrušit.

Bude-li insolvenčním soudem vydáno usnesení o vyhlášení moratoria, musí toto usnesení obsahovat výrok o jeho vyhlášení a též údaj o délce trvání moratoria, včetně uvedení dne, od kterého se toto moratorium počítá.

Z hlediska doručování usnesení o vyhlášení moratoria anebo jeho odmítnutí je důležité vědět, že toto rozhodnutí se doručuje obecně vyhláškou, resp. jejím zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Zvláštním způsobem doručení v souladu s § 75 odst. 2 zákona se doručuje dlužníkovi, prozatímnímu správci, prozatímnímu věřitelskému výboru, státnímu zastupitelství, pokud vstoupilo do insolvenčního řízení a taktéž orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, ve kterém je dlužník zapsán, jde-li o písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis.

Rozhoduje-li insolvenční soud o vyhlášení moratoria, děje se tak bez nařízení jednání. Proti samotnému rozhodnutí o vyhlášení moratoria pak není odvolání přípustné. Bude-li návrh na vyhlášení moratoria soudem odmítnut, odvolání proti tomuto rozhodnutí je oprávněn podat toliko dlužník. V souladu s § 92 a 93 zákona se hodí ještě dodat, že rozhodnutí o odmítnutí návrhu na vyhlášení moratoria zákonodárce nezařadil mezi tzv. prioritní rozhodnutí, které by musel odvolací soud urychleně projednat.

V souvislosti s moratoriem nutno zdůraznit, že bude-li soudem vyhlášeno, je insolvenční soud též oprávněn ustavit dlužníkovi i bez příslušného návrhu předběžného správce. Pakliže by to navrhl dlužník, soud předběžného správce ustaví v rozhodnutí o vyhlášení moratoria na základě takto učiněného návrhu. Předběžný správce bude rovněž ustaven tehdy, jestliže za tím účelem podají návrh věřitelé (popř. věřitel) dlužníka, kteří nepodepsali prohlášení podle § 116 odst. 2 zákona a jejichž pohledávky počítané podle výše činí alespoň desetinu pohledávek věřitelů, které dlužník uvedl v seznamu svých závazků.

V souvislosti s vyhlášením moratoria, resp. s jeho účinností dochází k zániku předběžných opatření, která byla dříve nařízena insolvenčním soudem, pokud insolvenční soud neurčil v rozhodnutí o vyhlášení moratoria jinak.

(1) Moratorium je účinné od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o jeho vyhlášení v insolvenčním rejstříku a trvá po dobu uvedenou v návrhu na moratorium, nejdéle však 3 měsíce.

(2) Insolvenční soud může na návrh dlužníka prodloužit moratorium nejdéle o 30 dnů, jestliže dlužník k takovému návrhu připojí ke dni podání návrhu aktualizovaný seznam závazků a písemné prohlášení většiny jeho věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, že s prodloužením moratoria souhlasí; podpisy věřitelů na tomto prohlášení musí být úředně ověřeny.

V tomto paragrafu zákona je pojednáno o délce trvání moratoria. Obecně platí, že délka trvání samotného moratoria se odvíjí od doby, kterou takto požadoval ve svém návrhu dlužník, nejdéle však může činit tři měsíce. Má-li dlužník důvod k tomu, aby požadoval lhůtu delší, a uvede to napřímo ve svém návrhu, např. že požaduje lhůtu šesti měsíců, není to důvodem k odmítnutí takového návrhu, nicméně insolvenční soud může takovému návrhu opět jen v souladu se zákonem přiznat maximální lhůtu v délce tří měsíců. V této souvislosti je třeba zmínit, že délka trvání moratoria musí být insolvenčním soudem jednoznačně uvedena v jeho rozhodnutí, včetně dne, hodiny i minuty, od kterých se takto bude počítat.

Zákon přiznává v souvislosti s délkou moratoria dlužníkovi ještě jedno důležité právo – a to sice požadovat, aby již dříve povolené moratorium bylo prodlouženo nejdéle o dalších 30 dnů, ovšem při splnění podmínek, že dlužník k této své žádosti připojí též aktualizovaný seznam svých závazků a současně s tím i písemné prohlášení většiny jeho věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, že s prodloužením tohoto moratoria takto souhlasí. Aby bylo zákonu učiněno zadost, musí být všechny tyto podpisy úředně ověřeny. Chce-li dlužník dosáhnout tohoto prodloužení moratoria, musí svoji žádost o jeho prodloužení zaslat insolvenčnímu soudu s dostatečným časovým předstihem, tedy tak, aby soud o této žádosti mohl rozhodnout již v průběhu dosud trvajícího moratoria – nikoli tedy až po jeho skončení. V takovém případě by pak tato žádost postrádala jakékoli opodstatnění. Rozhodne-li insolvenční soud o této žádosti o prodloužení moratoria kladně, doručí soud rozhodnutí o tom stejným způsobem jako v případě rozhodnutí o jeho vyhlášení, jak vyplývá z § 118 zákona. Samotné moratorium, resp. usnesení o jeho vyhlášení nabývá účinků od okamžiku jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku – tedy ode dne, hodiny i minuty od zveřejnění.

(2) Není-li dále stanoveno jinak, po dobu trvání moratoria zůstávají zachovány účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

V odst. 1 zákonodárce formuloval účel institutu moratoria, kterým je zákaz vydání rozhodnutí o úpadku po dobu, kdy trvají účinky spojené s jeho zveřejněním, resp. se zveřejním usnesení o vyhlášení moratoria.

Samotné účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nejsou vyhlášením moratoria nikterak dotčeny, tudíž zůstávají zachovány i po dobu trvání moratoria, s výjimkami, které plynou z § 121 a 122 zákona.

(1) I v době trvání moratoria mohou oprávněné osoby přistoupit k řízení a věřitelé uplatnit svá práva přihláškou pohledávky. Účinky těchto úkonů však nastávají až zánikem moratoria, není-li dále stanoveno jinak.

(2) Za věřitele dlužníka se po dobu trvání moratoria považují přihlášení věřitelé a osoby uvedené v seznamu závazků.

Z odst. 1 vyplývá, že i po vyhlášení moratoria mohou věřitelé podávat další insolvenční návrhy, kterými takto přistupují do insolvenčního řízení. Totéž platí i ohledně možnosti podávat přihlášky svých pohledávek, nicméně s omezením, že účinky spojené s těmito úkony se takto zásadně odsouvají až do okamžiku zániku samotného moratoria, není-li zákonem stanoveno jinak. Cílem tohoto ustanovení je proto uvést do souladu účinky spojené s vyhlášením moratoria s dalšími insolvenčními návrhy dle § 109 až 114 zákona a s přihláškami pohledávek dle § 173 odst. 4 zákona.

V odst. 2 je vymezen širším způsobem okruh věřitelů dlužníka coby účastníků insolvenčního řízení po dobu trvání moratoria, tedy coby přihlášených věřitelů, včetně těch, kteří podali přihlášku svých pohledávek v průběhu moratoria a současně nebyli uvedeni v dlužníkově seznamu závazků a nově též osoby uvedené v dlužníkově seznamu závazků, které dosud nepodaly žádnou přihlášku a ani insolvenční návrh. Zákon přiznává všem těmto věřitelům právo účastnit se schůze věřitelů a současně se v souvislosti s tím i stát členy nebo náhradníky věřitelského výboru (popř. prozatímního věřitelského výboru).

(1) Závazky bezprostředně souvisící se zachováním provozu podniku vzniklé v posledních 30 dnech před vyhlášením moratoria nebo po něm je dlužník po dobu trvání moratoria oprávněn hradit přednostně před dříve splatnými závazky.

(2) Smlouvy na dodávky energií a surovin, jakož i další smlouvy o dodávkách zboží a služeb, které ke dni vyhlášení moratoria trvaly alespoň po dobu 3 měsíců, nemůže druhý účastník smlouvy po dobu trvání moratoria vypovědět nebo od nich odstoupit pro prodlení dlužníka s placením úhrady za zboží nebo služby, ke kterému došlo před vyhlášením moratoria, nebo pro zhoršení majetkové situace dlužníka, hradí-li dlužník na základě těchto smluv řádně a včas alespoň závazky podle odstavce 1.

(3) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele není po dobu trvání moratoria přípustné, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před vyhlášením moratoria.

V § 122 odst. 1 zákona je zakotvena koncepce, podle níž platí, že dlužník je oprávněn, aby coby osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, po dobu trvání moratoria přednostně hradil své závazky bezprostředně související se zachováním provozu svého závodu. To znamená, že takto může přednostně hradit platby za energie, zboží nebo služby, které nezbytně potřebuje pro výrobu anebo dokončení sjednané zakázky vzniklé v posledních 30 dnech před vyhlášením moratoria nebo po něm na úkor ostatních dříve splatných závazků bez toho, že by za to byl jakkoli sankcionován dle příslušných ustanovení zákona – typicky např. neúčinností takovýchto právních úkonů dle § 241 zákona.

Dle § 122 odst. 2 zákona platí, že po dobu trvání moratoria nemohou dodavatelé energií, surovin, zboží a služeb vypovědět smluvní vztah s dlužníkem anebo od něj odstoupit z důvodu prodlení dlužníka s placením úhrady za zboží nebo služby, ke kterému došlo před vyhlášením tohoto moratoria anebo z důvodu zhoršení majetkové situace dlužníka za situace, kdy dlužník hradí na základě těchto smluv řádně a včas alespoň závazky vzniklé v posledních 30 dnech před vyhlášením moratoria anebo po něm. Je zřejmé, že koncepce tohoto ustanovení má poskytnout dlužníkovi po dobu trvání moratoria maximální možnou ochranu před jakýmkoli nežádoucím jednáním ze strany jeho smluvních partnerů – tedy zejména dodavatelů vybraných strategických služeb a zboží. Tyto pohledávky věřitelů, které vznikly za dobu trvání moratoria ze smluv podle tohoto ustanovení zákona, jsou v rámci insolvenčního řízení považovány za privilegované pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 1 písm. e) zákona. V případě pohledávek věřitelů, které vznikly za trvání moratoria vyhlášeného před samotným zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle tohoto ustanovení zákona pak platí, že v průběhu insolvenčního řízení mají postavení privilegovaných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. g) zákona.

V § 122 odst. 3 zákona je upraven zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitelů po dobu trvání moratoria – (ať již se jedná o započtení na základě jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu). Zákonodárce se snaží touto formou chránit dlužníka, který bude řešit svůj úpadek anebo úpadek, který mu vážně hrozí nikoli likvidační, ale sanační formou – nejčastěji např. svoji restrukturalizací. Existují-li k tomu vážné důvody, může insolvenční soud předběžným opatřením k započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitele dát svůj souhlas. Toto předběžné opatření může být vydáno soudem na základě návrhu insolvenčního správce, dlužníka, věřitele, kterého se toto započtení týká, popř. osoby, která na tom má odůvodněný právní zájem. Z hlediska celkového pojetí je toto ustanovení zákona pojato jako kategoricky formulovaný zákaz. Svým charakterem toto ustanovení zákona silně připomíná ust. § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, které obsahovalo kategorický zákaz započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, přičemž v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3017/2010 se v kontextu s tím Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že zákaz zde obsažený je zákazem absolutním v tom smyslu, že není rozhodné, zda jde o započtení jednostranné anebo oboustranné, kdo činí úkon směřující k započtení a zda započtení dává (pro konkrétní věc) ekonomický smysl, když rozhodné je pouze to, zda jde o započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. Jediný, kdo je tedy oprávněn tento zákaz za určitých podmínek revidovat, je insolvenční soud. Zakázal-li zákonodárce po dobu trvání moratoria jakýkoli zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, nečiní přitom žádný rozdíl mezi věřiteli soukromoprávními a věřiteli veřejnoprávními. Porušení tohoto zákazu by mělo za následek též porušení zásad upravených v § 5 zákona a šlo by zcela jistě i proti závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 263/2020. Smyslem a účelem této právní úpravy je tedy nejen samotné řešení úpadku dlužníka, ale rovněž i naplnění účelu samotného moratoria. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení zákona je možno považovat ve své podstatě za kogentní, nabízí se současně s tím i otázka, zda je např. úkon, který by byl proveden v rozporu s tímto zákazem, bez dalšího zatížen i neplatností. Bez této koncepce by totiž bylo takové ustanovení zákona v praxi spíše bezzubé. Každopádně smyslem a účelem této právní úpravy je bezesporu nejen samotné řešení úpadku dlužníka anebo jeho hrozícího úpadku, ale taktéž i naplnění účelu samotného moratoria.

Pokud jde o doručení takto vydaného předběžného opatření soudem, vychází se z § 82 odst. 5 zákona. Je nepochybné, že hlavní snaha bude vždy směřovat k tomu, aby dlužníkovi byla i touto formou poskytnuta poslední možnost pro překonání jeho úpadku, popř. hrozícího úpadku.

(1) Navrhne-li to dlužník, ustanoví insolvenční soud v rozhodnutí o vyhlášení moratoria předběžného správce. Za trvání moratoria ustanoví insolvenční soud předběžného správce též na návrh věřitele nebo věřitelů dlužníka, kteří nepodepsali prohlášení podle § 116 odst. 2 a jejichž pohledávky, počítané podle výše, činí alespoň desetinu pohledávek věřitelů, které dlužník uvedl v seznamu závazků.

(2) Nejde-li o insolvenčního navrhovatele, může insolvenční soud navrhovateli nebo navrhovatelům podle odstavce 1 uložit, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady předběžného správce; § 108 se použije přiměřeně.

Bude-li insolvenčním soudem vyhlášeno moratorium, může být též na základě rozhodnutí tohoto soudu ustaven předběžný správce, aniž by k tomu někdo podal návrh. Vedle toho je možno předběžného správce ustavit na základě návrhu dlužníka anebo věřitele či věřitelů dlužníka, kteří nepodepsali prohlášení, že souhlasí s vyhlášením moratoria a jejichž pohledávky, které se počítají podle výše, činí alespoň desetinu pohledávek věřitelů, které dlužník uvedl v seznamu svých závazků.

Dojde-li k ustavení předběžného správce na návrh, je insolvenční soud oprávněn uložit navrhovateli (nejedná-li se o insolvenčního navrhovatele), aby v jím stanovené lhůtě uhradil zálohu na náklady tohoto správce. Bude-li tato záloha uhrazena, může být předběžný správce ustaven, neustaví-li jej soud i bez návrhu. Tato povinnost, resp. povinnost uhradit tuto zálohu, je ukládána soudem formou usnesení, přičemž toto usnesení musí obsahovat vždy odůvodnění, ve kterém soud vždy vysvětlí důvody, které jej vedou k tomu, že požaduje zaplacení zálohy na náklady předběžného správce, včetně poučení o tom, že nebude-li tato záloha uhrazena, může insolvenční soud řízení o návrhu na ustavení předběžného správce zastavit – a pokud tak neučiní, může přikročit k vymáhání této zálohy. Insolvenční soud přitom musí sám uvážit, zda po marném uplynutí jím stanovené lhůty k úhradě zálohy řízení o návrhu na ustavení předběžného správce zastaví pro její nezaplacení (aniž by ustavil předběžného správce) anebo rovnou přikročí k jejímu vymáhání.

V souvislosti s náhradou částky zaplacené věřitelem na zálohu na ustavení předběžného správce nutno uvést, že tato je v insolvenčním řízení považována za pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 1 písm. d) zákona. Tato záloha je odlišným institutem ve vztahu k záloze na úhradu hotových výdajů správce podle § 39 odst. 1 zákona.

(1) Moratorium zaniká uplynutím doby, na kterou bylo vyhlášeno; před uplynutím této doby zaniká moratorium rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho zrušení.

a) na návrh většiny věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, uvedené v seznamu závazků,

b) i bez návrhu, jestliže dlužník uvedl v návrhu na moratorium nepravdivé údaje, nebo vyjde-li za trvání moratoria najevo, že dlužník vyhlášením moratoria sledoval nepoctivý záměr, zejména přednostní uspokojení jen některých jeho věřitelů.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 písm. b) vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka, předběžného správce, byl-li ustanoven, a zpravidla též po vyjádření alespoň 3 věřitelů s nejvyššími pohledávkami, kteří podepsali prohlášení podle § 116 odst. 2.

(5) Před uplynutím stanovené doby zanikne moratorium i tím, že insolvenční soud zamítne nebo odmítne insolvenční návrh anebo řízení o něm zastaví.

Zákonodárce v tomto zákoně zakotvil koncepci, která vychází z toho, že moratorium zaniká uplynutím doby, na kterou bylo soudem vyhlášeno. Před uplynutím této doby může dojít k zániku moratoria jen tehdy, jestliže bylo vydáno soudní rozhodnutí o jeho předčasném zrušení nebo došlo k zamítnutí nebo odmítnutí insolvenčního návrhu, popř. bylo zastaveno insolvenční řízení.

Má-li být vydáno rozhodnutí o zrušení moratoria, může se tak stát jen na návrh většiny věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, která je uvedena v dlužníkově seznamu závazků anebo bez takového návrhu za situace, kdy dlužník uvedl v návrhu na vyhlášení moratoria zjevně nepravdivé údaje, popř. vyjde-li za dobu trvání moratoria najevo, že dlužník jeho vyhlášením sledoval nepoctivý záměr, tedy např. přednostní uspokojení pohledávek jen vybrané skupiny věřitelů.

Zákon počítá s tím, že soud je povinen bez zbytečného odkladu rozhodnout o návrhu na zrušení moratoria. Pokud by mělo dojít ke zrušení moratoria bez návrhu, může se tak stát pouze po předchozím slyšení dlužníka a předběžného správce a po vyjádření alespoň 3 věřitelů s nejvyššími pohledávkami, kteří podepsali prohlášení, že souhlasí s vyhlášením moratoria.

Než dojde k zrušení moratoria, měl by soud předvolat dlužníka a předběžného správce ke slyšení. Současně s tím by jim měl umožnit vyjádřit se ústně do protokolu ke všem skutečnostem, které jej vedou k závěru, že moratorium má být zrušeno (např. v souvislosti s nepoctivým záměrem dlužníka). K takto nařízenému soudnímu jednání by měli být dále obesláni minimálně 3 věřitelé s nejvyššími pohledávkami, kteří podepsali prohlášení, že souhlasí s vyhlášením moratoria, dále též prozatímní věřitelský výbor a eventuálně i státní zastupitelství, pakliže vstoupilo do tohoto řízení.

Pokud je soudu známo, že dlužník souhlasil výslovně se zrušením moratoria, může být od jeho slyšení upuštěno. Tentýž postup lze zvolit i tehdy, jestliže by samotné slyšení dlužníka mohlo např. způsobit neúměrné průtahy v řízení atd.

Pokud jde o doručování usnesení o zrušení moratoria, platí ohledně jeho doručování totéž, co v případě usnesení o jeho vyhlášení. To znamená, že se doručuje obecně vyhláškou, resp. jejím zveřejněním v insolvenčním rejstříku a současně se dále doručuje zvláštním způsobem doručení dlužníkovi, předběžnému správci, prozatímnímu věřitelskému výboru, státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do řízení a v neposlední řadě taktéž orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, ve kterém je dlužník zapsán, jde-li o písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní právní norma.

Proti rozhodnutí, kterým soud ruší moratorium, není odvolání přípustné – mj. i proto, že v souladu s § 120 zákona zanikají v této souvislosti účinky moratoria.

Dlužník uvedený v § 115 může u insolvenčního soudu podat návrh na moratorium i před zahájením insolvenčního řízení. Není-li dále stanoveno jinak, platí pro řízení o tomto návrhu obdobně § 115 až 124.

Zákon dlužníkovi umožňuje, jak již zmíněno dříve, iniciovat moratorium, resp. jeho vyhlášení i za situace, kdy dosud nebylo v souvislosti s jeho nelichotivou ekonomickou situací u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení. To může být přínosné zejména pro dlužníka, který není v likvidaci, avšak reálně pociťuje hrozbu hrozícího úpadku. Samotné vyhlášení moratoria mu může přitom napomoci tento nevalný stav překonat. Krajský soud v Plzni pak ve svém usnesení sp. zn. KSPL 20 INS 4342/2009 již dříve konstatoval, že po dobu trvání moratoria nelze vydat rozhodnutí o úpadku, a byť věřitelé mohou podat insolvenční návrh a uplatnit svá práva přihláškou pohledávky, nastanou účinky těchto úkonů až zánikem moratoria, tj. jeho uplynutím anebo tím, že dlužník sám podá insolvenční návrh.

Dlužník může svůj návrh na vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení podat u věcně a místně příslušného insolvenčního soudu. Třeba dodat, že ust. § 115 až 124 zákona platí obdobně i ohledně moratoria před samotným zahájením insolvenčního řízení.

(1) Rozhoduje-li o návrhu na moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nezveřejňuje insolvenční soud až do rozhodnutí o vyhlášení moratoria informace o průběhu řízení; právo nahlížet do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy, má po tuto dobu pouze dlužník.

(2) Před zahájením insolvenčního řízení nastávají vyhlášením moratoria účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; ustanovení § 122 tím není dotčeno.

(3) Pro vyrozumění o vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení se použije za trvání moratoria ustanovení § 102 obdobně.

(4) Moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení zaniká i tím, že dlužník podá insolvenční návrh.

Bude-li insolvenční soud rozhodovat o návrhu na moratorium před zahájením insolvenčního řízení, má to svá specifika, která se projevují tím, že soud nezveřejňuje žádné informace o průběhu řízení a nebude tedy postupovat ani dle § 101 a 102 zákona a vedle toho je omezeno právo nahlížet do spisu, popř. si z něj činit výpisy anebo opisy. Tímto právem v daném okamžiku disponuje toliko dlužník.

Zákon vychází z toho, že o návrhu na vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení rozhoduje soud vždy do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh na vyhlášení moratoria došel. Třeba dodat, že soud vyhlásí moratorium před zahájením insolvenčního řízení pouze tehdy, pakliže budou splněny předpoklady zákonem stanovené v § 115 a 116. V opačném případě dojde k odmítnutí takového návrhu. Bude-li návrh odmítnut, pak se toto rozhodnutí doručuje pouze dlužníkovi, který má právo se proti němu odvolat. Vyhlásí-li soud moratorium ještě před zahájením insolvenčního řízení, pak platí, že odvolání proti němu není přípustné.

Bude-li vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, je třeba rozhodnutí o něm doručit obecně závaznou vyhláškou, která se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku, a dále je třeba toto rozhodnutí doručit zvláštním způsobem doručení dle § 75 odst. 2 zákona dlužníkovi, předběžnému správci, prozatímnímu věřitelskému výboru, státnímu zastupitelství, pokud vstoupilo do tohoto řízení a orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, ve kterém je tento dlužník zapsán.

V případě vyhlášení moratoria v tomto časovém období pak může insolvenční soud ustavit dlužníkovi i bez návrhu předběžného správce v souladu s § 112 odst. 2 zákona. To samé platí, pokud o ustavení předběžného správce požádal samotný dlužník ve svém návrhu. Předběžný správce může být v této fázi řízení ustaven též na návrh některého věřitele anebo věřitelů dlužníka, kteří nepodepsali prohlášení podle § 116 odst. 2 zákona a jejichž pohledávky, počítané podle výše, činí alespoň desetinu pohledávek věřitelů, které dlužník uvedl v seznamu svých závazků.

Nutno dodat, že v souvislosti s vyhlášením moratoria jsou spojeny účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dle § 109 a 110 zákona, včetně omezení, která plynou z § 120 až 122 zákona. K zániku samotného moratoria, které bylo takto vyhlášeno před zahájením insolvenčního řízení, dochází vedle důvodů uvedených v § 124 zákona též i tím, že dlužník ve vztahu ke své majetkové podstatě učiní insolvenční návrh.

(1) Dlužník, který v době trvání moratoria poruší své povinnosti stanovené tímto zákonem, odpovídá věřitelům za škodu nebo jinou újmu, kterou jim tím způsobí. Této odpovědnosti se dlužník zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu moratoria.

(2) Za škodu nebo jinou újmu vzniklou podle odstavce 1 ručí společně a nerozdílně členové statutárního orgánu dlužníka.

V tomto ustanovení zákona je upravena odpovědnost dlužníka za případnou škodu za období trvání moratoria. Jedná se tedy o odpovědnost za škodu, která vznikla v souvislosti s porušením povinností stanovených zákonem v době trvání moratoria, přičemž tato odpovědnost postihuje jak moratorium navrhované před zahájením insolvenčního řízení, tak i moratorium navrhované až po zahájení insolvenčního řízení.

Dojde-li k situaci, kdy dlužník v době trvání moratoria poruší své povinnosti stanovené zákonem, pak odpovídá každému svému věřiteli za škodu nebo jinou újmu, která byla tomuto věřiteli způsobena v důsledku porušení povinností dlužníka. Samotná odpovědnost za škodu je v tomto případě upravena jako objektivní odpovědnost – není tedy rozhodující, zda dlužník v konečném důsledku toto porušení zavinil anebo nikoli.

Prokáže-li dlužník, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého svého úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě v průběhu moratoria takto vyžadovat, může se této své odpovědnosti zprostit.

Poškozený věřitel by měl být schopen tuto škodu nebo způsobenou újmu nejen definovat, ale též i vyčíslit, přičemž zákonem není jakkoli limitována.

S ohledem na koncepci běhu promlčecích lhůt, resp. na skutečnost, že tento běh není vázán na skončení insolvenčního řízení, jeví se jako důležité, aby věřitel svůj eventuální nárok z tohoto titulu uplatnil vůči dlužníkovi co nejdříve. Případně vzniklý spor o náhradu škody za toto období se uplatňuje vůči samotnému dlužníkovi mimo rámec insolvenčního řízení a není-li nárok promlčen, může být uplatněn i po skončení insolvenčního řízení.

(1) V době do 30. června 2021 může dlužník, který je podnikatelem a který nebyl k 5. říjnu 2020 v úpadku, podat u insolvenčního soudu před zahájením insolvenčního řízení, případně po jeho zahájení k návrhu jiné osoby, návrh na mimořádné moratorium. Jde-li o návrh na mimořádné moratorium podaný po zahájení insolvenčního řízení na návrh jiné osoby, musí být podán do 15 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku insolvenčním soudem. Není-li dále stanoveno jinak, platí pro řízení o tomto návrhu a pro účinky mimořádného moratoria § 117 až 124, § 126 odst. 1, 3 a 4 a § 127. Ustanovení § 118 odst. 1, § 119 odst. 2, § 120 odst. 2 a § 122 odst. 1 a 3 se nepoužijí.

(2) Návrh na mimořádné moratorium musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat:

a) okolnosti, na nichž se zakládá místní příslušnost insolvenčního soudu ve smyslu § 7b,

b) prohlášení o tom, že dlužníkovo středisko hlavních zájmů je v České republice, případně jiné okolnosti, na nichž se zakládá mezinárodní příslušnost insolvenčního soudu,

c) počet dlužníkových zaměstnanců v pracovním poměru k datu podání návrhu,

1. mimořádné moratorium je navrhováno v důsledku mimořádných opatření při epidemii ve smyslu § 1 zákona o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby, případně dalších opatření přijatých Českou republikou v reakci na rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2,

2. k 5. říjnu 2020 nebyl v úpadku a že všechny v návrhu obsažené údaje jsou pravdivé a

3. v průběhu dvou měsíců před 12. březnem 2020 ani poté nevyplatil členům, společníkům nebo akcionářům nebo osobám jimi ovládaným nebo je ovládajícím nebo členům orgánu mimořádné podíly na zisku, ani mezi ně jinak nerozdělil vlastní zdroje a ani jim neposkytl jiné mimořádné plnění včetně předčasného splácení úvěrů či zápůjček, nebo že bylo veškeré takto poskytnuté plnění vráceno.

(3) Insolvenční soud vyhlásí mimořádné moratorium, jestliže návrh na mimořádné moratorium obsahuje předepsané náležitosti a nebylo-li dosud rozhodnuto o insolvenčním návrhu ani dříve vyhlášeno mimořádné moratorium; jinak návrh na mimořádné moratorium odmítne. V rozhodnutí, kterým se mimořádné moratorium vyhlašuje, insolvenční soud vždy uvede, že se jedná o mimořádné moratorium.

(4) Se zveřejněním rozhodnutí o vyhlášení mimořádného moratoria v insolvenčním rejstříku se spojují účinky podle § 109 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 a 6 a § 111. Ustanovení § 112 a 113 se použijí obdobně. V době po podání návrhu na mimořádné moratorium je dlužník povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, a společnému zájmu věřitelů je povinen dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

(5) Po dobu trvání mimořádného moratoria nebrání dlužníkovi ustanovení § 111 v tom, aby využil veřejné podpory poskytované podnikatelům ke zmírnění dopadů onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.

(6) Závazky bezprostředně související se zachováním provozu podniku vzniklé po vyhlášení mimořádného moratoria je dlužník po dobu jeho trvání oprávněn hradit přednostně před dříve splatnými závazky. Osoby, které nejsou podle § 122 odst. 2 oprávněny ukončit smlouvy s dlužníkem výpovědí nebo odstoupením, nejsou po dobu trvání mimořádného moratoria oprávněny odepřít plnění nebo pokračování takových smluv ani na základě jiného důvodu, ledaže jde o odepření nového čerpání úvěru či jiného peněžního plnění v důsledku případu porušení podmínky pro jeho poskytnutí, který nastal již před vyhlášením mimořádného moratoria.

(7) Lhůty k uplatnění práv vůči dlužníku po dobu trvání mimořádného moratoria nezačínají nebo dále neběží.

(8) Insolvenční soud může na návrh dlužníka prodloužit mimořádné moratorium nejdéle o 3 měsíce, jestliže dlužník k takovému návrhu připojí seznam svých závazků, o kterém čestně prohlásí, že je k datu podání návrhu úplný a správný, a písemné prohlášení většiny jeho věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, že s prodloužením mimořádného moratoria souhlasí. Není-li prohlášení věřitele doručeno insolvenčnímu soudu v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem věřitele nebo odesláno z datové schránky věřitele, musí být podpis věřitele na tomto prohlášení úředně ověřen. Ustanovení § 53 se nepoužije. Souhlas věřitelů s prodloužením mimořádného moratoria podle věty první se nevyžaduje, podal-li dlužník návrh na mimořádné moratorium do 31. srpna 2020.

(9) Před zánikem mimořádného moratoria podle § 126 odst. 4 insolvenční soud zruší mimořádné moratorium i postupem podle § 124 odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4. Ustanovení § 124 odst. 5 se nepoužije. Ustanovení § 124 odst. 2 písm. a) se použije pouze v případě, že mimořádné moratorium bylo prodlouženo podle odstavce 8.

(10) Mimořádné moratorium skončí i tím, že insolvenční soud na dlužníkův návrh rozhodne o jeho skončení nebo vyhlásí moratorium podle § 115. Skončí-li mimořádné moratorium uplynutím doby, na kterou bylo vyhlášeno, nebo rozhodnutím insolvenčního soudu na dlužníkův návrh, vyškrtne insolvenční soud dlužníka neprodleně ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní.

(11) Odpovědnost a ručení podle § 127 se vztahuje i na škodu nebo jinou újmu vzniklou nepravdivým prohlášením ohledně skutečností uvedených v odstavci 2 písm. e) a ohledně seznamu závazků předloženého podle odstavce 8.

(12) Není-li v tomto paragrafu stanoveno jinak, všude tam, kde tento zákon používá označení moratorium, rozumí se tím i mimořádné moratorium.

(13) Ministerstvo spravedlnosti uveřejní elektronický formulář návrhu na mimořádné moratorium způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Novelou zákona, která byla provedena zákonem č. 191/2020 Sb., byl do zákona vložen institut tzv. mimořádného moratoria. Hlavním cílem tohoto mimořádného moratoria bylo ochránit jinak konkurenceschopné podniky v době mimořádné krize a překonat výpadek disponibilních prostředků prostřednictvím dočasného omezení realizace zajištění či zahájení vykonávacího řízení (exekuce), jak ostatně plyne z odst. 1. V odst. 2 pak jsou zakotveny formální náležitosti podání, přičemž se vychází z cíle zajistit relativně neformální postup pro zahájení mimořádného moratoria a zajistit tak přístup k tomuto institutu v relativně krátkém časovém úseku co největšímu počtu potřebných podnikatelských subjektů. V odst. 3 je kladen důraz na to, aby insolvenční soud v tomto svém rozhodnutí vždy zdůraznil skutečnost, že se jedná o mimořádné moratorium tak, aby bylo toto mimořádné opatření výslovně odlišeno od moratoria ve smyslu § 115 a násl. zákona. V odst. 4 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že se zveřejněním rozhodnutí o vyhlášení mimořádného moratoria je pro splnění účelu, který spočívá v pomoci podnikatelům v přechodných problémech, nezbytné spojit účinky insolvenčního práva omezující možnost zřízení a realizaci zajištění a provedení exekucí na majetek dlužníků, avšak na druhé straně je nezbytné pro ochranu věřitelů stanovit povinnost, aby se dlužník po přechodnou dobu zdržel jednání, které by vedlo k podstatné změně ve skladbě, využití či určení majetku dlužníka anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Přitom se však věřitelům nebrání, aby svá práva takto uplatňovali žalobou, přičemž ani vyhlášení mimořádného moratoria by nemělo být v tomto ohledu překážkou v řízení o takových žalobách.

Vedle toho může soud v průběhu mimořádného moratoria za podmínek stanovených v § 112 zákona ustanovit předběžného insolvenčního správce a rozhodnout předběžným opatřením v souladu s § 113 zákona o omezení dispozičních oprávnění dlužníka s majetkovou podstatou. V odst. 5 byla zakotvena koncepce, že dlužník má i při mimořádném moratoriu možnost čerpat od státu, EU a dalších orgánů pomoc určenou podnikatelům ke zmínění následků krizové situace vyvolané virem SARS CoV-2. V odst. 6 je dlužníkovi dána možnost hradit závazky bezprostředně související se zachováním podniku, resp. jeho provozem, bez obavy, že takové jednání by bylo následně posouzeno jako zvýhodňující vůči některým věřitelům – viz § 241 odst. 5 písm. c) zákona. Současně je pro tyto účely modifikován zákaz ukončení smluv, který je však mnohem širší a zahrnuje jakékoli pokusy kvalifikovat důvod ukončení smlouvy jinak. Z odst. 7 vyplývá, že během mimořádného moratoria nezačínají či dále neběží věřitelům lhůty k uplatnění práv vůči dlužníkovi, čímž má být do určité míry vyváženo jisté znevýhodnění věřitelů vůči dlužníkovi v průběhu mimořádného moratoria. V odst. 8 je stanoveno, že pro prodloužení účinků moratoria je vždy nezbytný nadpoloviční souhlas věřitelů dlužníka tak, aby došlo ke zmírnění negativních dopadů na věřitele a účinky moratoria zůstaly zachovány pouze tehdy, souhlasí-li s tím nadpoloviční většina. Připouští se, aby věřitel za dané situace udělil svůj souhlas neformálně prostřednictvím datové schránky či elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem. Jinak se ovšem vychází z toho, že pro vyšší transparentnost musí být podpisy věřitele na jeho souhlasu úředně ověřeny. V odst. 9 je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že návrh většiny věřitelů na zrušení tohoto moratoria má smysl až po překlenutí nejkrizovější úvodní fáze, kdy ještě není souhlas věřitelů s trváním mimořádného moratoria nezbytný. Z odst. 10 plyne, že zákonodárce počítá s dalšími možnostmi ukončení mimořádného moratoria či jeho přeměnou na moratorium dle § 115 a násl. zákona. Nelze pominout, že mimořádné moratorium může skončit též uplynutím doby anebo na žádost dlužníka, kdy se již dlužníkovi podařilo překonat krizové období. To jsou důvody, kdy již není nezbytné, aby podnikatelský subjekt byl dohledatelný v insolvenčním rejstříku. V odst. 11 je upravena problematika odpovědnosti a ručení dle § 127 zákona, přičemž pravidlo o odpovědnosti, resp. ručení převzaté ze zákona, je takto dále rozšířeno ve vztahu ke správnosti údajů uváděných v návrhu na mimořádné moratorium a návrhu na jeho prodloužení. Koncepčně je zaměřeno spíše na nepoctivé dlužníky, kteří by záměrně v seznamu svých věřitelů neuvedli některé ze svých významných a neopomenutelných závazků. V odst. 12 pak dochází k propojení mimořádného moratoria s pravidly stanovenými v zákoně pro moratorium dle § 115 a násl. Není-li stanoveno jinak, na mimořádné moratorium se uplatní pravidla o moratoriu dle § 115 a násl. V odst. 13 je zavedena možnost zahájení mimořádného moratoria na předem stanoveném formuláři Ministerstva spravedlnosti, který má zajistit vyšší operativnost na straně soudů.

Zákonem č. 460/2020 Sb. byl tento institut znovu aktivován, resp. došlo k prodloužení lhůty, ve které mohou dlužníci požádat o toto mimořádné moratorium. Zákon č. 191/2020 Sb. reálně umožňoval požádat o ochranu mimořádného moratoria v době od 24. 4. 2020 do 31. 8. 2020. S příchodem druhé vlny koronaviru byl tento institut obnoven od účinnosti zákona č. 460/2020 Sb. do 30. 6. 2021. Aby mohl být institut mimořádného moratoria aktivován, resp. aplikován, musel být splněn úpadkový test k okamžiku vyhlášení nouzového stavu, tj. prvně k 12. 3. 2020 a podruhé k 5. 10. 2020.

Přijatá koncepce měla bránit tomu, aby podnikatelé, kteří využili benefitu mimořádného moratoria, jej po zániku jeho účinků opětovně vyvolali. Dikce zákona tak měla znemožnit možné řetězení mimořádných moratorií pro případy uplynutí času jeho vyhlášení či zániku jeho účinků. Podnikatelé využívající úvodního tříměsíčního mimořádného moratoria, na které byly zákonodárcem stanoveny kvalitativně nižší požadavky ve prospěch rychlého a efektivního přiznání ochrany, nemohli po jeho skončení podat nový návrh, nýbrž museli dosáhnout souhlasu svých věřitelů s jeho prodloužením. Současně bránila dříve zmíněným podnikatelům, kteří již využili benefitu mimořádného moratoria a případně mezitím již třebas dosáhli i jeho prodloužení, aby do 30. 6. 2021 tuto ochranu obdrželi takto znovu. Dlužníkovi současně byla uložena povinnost, aby dal společnému zájmu věřitelů přednost před zájmy vlastními i zájmy jiných osob. V rámci institutu „mimořádného moratoria“ je umožněno hradit přednostně tzv. nové dluhy před starými, což při dlouhodobém působení výrazně zasahuje do postavení původních věřitelů dlužníka. Koncepce vychází z toho, že ochrany mimořádného moratoria by měl mít možnost každý dlužník využít maximálně jednou a v maximální délce nejvýše 6 měsíců. Zákonodárce rovněž v souvislosti s tímto institutem přijal koncepci, že lze částečně upustit od požadavku doložení souhlasu většiny věřitelů s prodloužením mimořádného moratoria až o další 3 měsíce, a to pro případy, kdy bylo mimořádné moratorium vyhlášeno v první fázi, tj. do 31. 8. 2020.

(1) Insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, vyzve ji insolvenční soud usnesením k doplnění insolvenčního návrhu v jím určené lhůtě a toto usnesení doručí také dlužníku. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, nezačne tato lhůta běžet dříve, než je usnesení podle věty první doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.

(3) Insolvenční soud může rozhodnout, aby mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 a případně též výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity předložil i dlužník, který není insolvenčním navrhovatelem; má-li insolvenční navrhovatel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, uloží insolvenční soud tuto povinnost dlužníku vždy. Seznam majetku, výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity zveřejní v takovém případě v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku.

(4) Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 je insolvenční navrhovatel. Proti rozhodnutí podle odstavce 3 není odvolání přípustné.

Zákon v tomto svém ustanovení vychází z koncepce, že při odstraňování vad insolvenčního návrhu není možno postupovat dle § 43 OSŘ. To znamená, že není možno aplikovat postup, kdy je kromě jiného vyzýván účastník k tomu, aby svůj vadný návrh odpravil anebo doplnil. V konečném důsledku tak návrh, který bude např. neurčitý, insolvenční soud bez dalšího odmítne, není-li navíc možno pro tyto jeho nedostatky v řízení dále pokračovat. Insolvenční soud je povinen takový návrh odmítnout bez zbytečného odkladu, tj. ihned poté, co jej obdrží nejpozději však do 7 dnů poté, co byl takový návrh u soudu podán. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 5/2008 Vrchní soud v Praze uvedl, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 zákona. Lhůta takto stanovená k odmítnutí návrhu je lhůtou pořádkovou.

V souladu s § 128 odst. 1 zákona je možno v tomto ustanovení předvídaný postup uplatnit tehdy, jestliže návrh neobsahuje všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo se jedná o návrh neurčitý. V konečném důsledku tedy tento návrh obsahuje z pohledu soudu takové vady, které brání postupu v řízení. To znamená, že není-li takový návrh od samého počátku perfektní a bezchybný, včetně srozumitelnosti a určitosti, nezbývá insolvenčnímu soudu nic jiného než jej jako takový odmítnout. Ostatně již v usnesení sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A Nejvyšší soud uvedl, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí i insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Navrhovatel je vždy povinen řádně srozumitelně vylíčit všechny rozhodující skutečnosti, které svědčí pro úpadek dlužníka a toto nemůže nahrazovat pouhým odkazem na tu kterou listinu. V usnesení sp. zn. 29 NSČR 23/2010 Nejvyšší soud dále uvedl, že důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 zákona nemůže být pouhé zjištění, že insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti (např. že v něm u dlužníka, který je právnickou osobou chybí IČO), popř. že je návrh neurčitý, přičemž zásadním nezbytným předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je i současný závěr o tom, že pro tyto nedostatky již není možno pokračovat dále v řízení.

Neobsahuje-li návrh z hlediska povinných příloh k němu povinné přílohy, popř. neobsahují-li předložené přílohy stanovené náležitosti, musí být postupováno v souladu s § 128 odst. 2 zákona. Za takové situace pak insolvenční soud určí navrhovateli lhůtu k doplnění tohoto návrhu, přičemž stanovená lhůta nesmí být v případě, že byl tento návrh podán věřitelem, delší než 7 dnů. V případě dlužnického návrhu je možno určit delší lhůtu k doplnění jeho insolvenčního návrhu, tedy lhůtu delší, než je zmíněných 7 dnů, např. i 10 a více dnů. Nebude-li však přes to insolvenční návrh, resp. přílohy k němu ve stanovené lhůtě doplněny, insolvenční soud přikročí k odmítnutí takového návrhu.

V souladu s § 128 odst. 3 zákona je soud oprávněn dlužníkovi uložit povinnost, aby v jím stanovené lhůtě předložil seznam svého veškerého majetku, včetně svých pohledávek, včetně identifikace k tomu odpovídajících dlužníků, dále pak seznam svých splatných i nesplatných závazků s konkrétní identifikací tomu odpovídajících věřitelů a v neposlední řadě i seznam všech svých zaměstnanců.

Bude-li insolvenčním navrhovatelem věřitel, který má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, budou povinnosti uvedené v § 128 odst. 3 zákona dlužníkovi uloženy soudem vždy. Je přitom celkem logické, že rozhodnutí o uložení povinnosti předložit všechny seznamy v souladu s § 104 odst. 1 zákona bude doručováno toliko dlužníkovi, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí není možné. Bude-li insolvenční řízení iniciováno na popud některého z dlužníkových věřitelů, dojde ke zveřejnění dlužníkova seznamu majetku až poté, co soud zjistí dlužníkův úpadek, resp. bude vydáno rozhodnutí o úpadku.

Podle § 128 odst. 4 zákona dále platí, že osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí podle odst. 1 téhož paragrafu je insolvenční navrhovatel – lhostejno, zda se jedná o dlužníka anebo některého z jeho věřitelů.

Odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání dlužníku v podání nového insolvenčního návrhu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. KSBR 37 INS 497/2008, 29 NSČR 3/2008-A

Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný (§ 104 odst. 4 zákona), povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem (§ 104 odst. 1 zákona) řádně nesplnil. Lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí insolvenčního návrhu v § 128 odst. 1 zákona je lhůtou pořádkovou.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 NSČR 22/2009

Vady insolvenčního návrhu lze odstranit do rozhodnutí o jeho odmítnutí pro vady podle ustanovení § 128 odst. 1 zákona, přičemž je nerozhodné, zda tak učiní insolvenční navrhovatel z vlastní iniciativy nebo dojde k jejich zhojení jinak, např. uplynutím času, takže závazky dlužníka vůči minimálně dvěma věřitelům budou ke dni rozhodnutí o návrhu více než tři měsíce po lhůtě splatnosti.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 VSOL 1400/2014

Ačkoli je insolvenční návrh značně nedbalý co do tvrzených skutečností osvědčujících existenci splatných pohledávek insolvenčního navrhovatele, když neuvádí, jaké konkrétní služby a plnění podle uzavřených smluv insolvenční navrhovatel prováděl a jak dospěl k ceně za tyto služby, kterou následně dlužníku vyúčtoval, není správný závěr odvolacího soudu, že jde o návrh neprojednatelný. Insolvenční návrh by byl co do vylíčení rozhodujících skutečností ohledně aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele (věřitele) vadný pouze tehdy, kdyby vylíčení rozhodujících skutečností o pohledávkách insolvenčního navrhovatele bylo natolik nedostatečné, že by nebylo možno dovodit, jaké pohledávky k osvědčení své aktivní legitimace tvrdí, nebo tehdy, kdyby rozhodující skutečnosti byly vylíčeny natolik nesrozumitelně, že by nebylo možné dovodit, jaké skutečnosti vlastně insolvenční navrhovatel tvrdí (z čeho dovozuje vznik pohledávek za dlužníkem).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sen. zn. 29 NSCR 28/2018

(1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán.

a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,

b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu,

c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka, nebo

d) záloha na náklady insolvenčního řízení splatná s podáním insolvenčního návrhu nebyla věřitelem, který insolvenční návrh podal, řádně a včas zaplacena.

(3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pokutu určenou do výše 500 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k okolnostem podání insolvenčního návrhu, následkům jeho podání a jejich závažnosti, k jednání insolvenčního navrhovatele po podání návrhu a případné účinné snaze nahradit způsobenou škodu nebo odstranit škodlivé následky.

(4) Insolvenční navrhovatel, jehož insolvenční návrh byl pravomocně odmítnut podle odstavce 1, může podat nový insolvenční návrh proti stejnému dlužníkovi nejdříve po 6 měsících od právní moci rozhodnutí podle odstavce 1, jinak se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží. To neplatí, byl-li insolvenční návrh odmítnut proto, že spolu s insolvenčním návrhem nebyla složena záloha na náklady insolvenčního řízení.

(5) Bylo-li dříve rozhodnuto podle § 100a odst. 1, insolvenční soud rozhodnutí podle odstavce 1, případně i rozhodnutí o odvolání proti němu, doručí zvlášť pouze insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku.

V tomto ustanovení zákona je obsažen institut odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Je to reakce na situace, kdy se leckteří věřitelé pokoušejí dlužníka coby podnikatele vyřadit z hospodářské soutěže anebo jej jinak podáním insolvenčního návrhu, který je bezdůvodný, v konečném důsledku poškodit.

Koncepce tohoto ustanovení zákona vychází z toho, že proceduře, resp. zkoumání, které je v tomto paragrafu zákona upraveno, je možno podrobit jen takový návrh, který je projednatelný dle § 128 zákona. O samotném odmítnutí insolvenčního návrhu pro jeho zjevnou bezdůvodnost pak insolvenční soud rozhoduje bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh takto podán.

V § 128a odst. 2 zákona se uvádí demonstrativní výčet případů, kdy lze pokládat insolvenční návrh za zjevně bezdůvodný. Třeba ještě dodat, že v usnesení, kterým soud odmítá insolvenční návrh pro jeho zjevnou bezdůvodnost, je soud dále oprávněn v souladu s odst. 3 uložit insolvenčnímu navrhovateli pořádkovou pokutu určenou do výše 50 000 Kč.

Splnění podmínek zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu věřitele podle ustanovení § 128a odst. 2 zákona lze posuzovat pouze tehdy, je-li insolvenční návrh projednatelný ve smyslu ustanovení § 128 zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 12 VSOL 202/2013-A-13

Tam, kde se o „šikanózní povahu“ insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (např. proto, že se dlužník k insolvenčnímu návrhu vyjádří a tvrzení o své šikaně uplatní ještě před uplynutím sedmidenní lhůty) a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a insolvenčního zákona. Závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po věcném projednání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 29NSCR 116/2013

Je vyloučeno, aby rozhodnutí podle § 128a zákona vydal vyšší soudní úředník nebo asistent.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 1 VSPH 1682/2014

Pokud dlužník v insolvenčním řízení předloží důkazy o tom, že návrh má šikanózní povahu, resp. spočívá ve zneužití práva věřitele, je povinností soudu vysvětlit, proč se s takovým tvrzením neztotožňuje – k tomu může provádět důkazy. Soud nedostojí požadavkům práva na spravedlivý proces, jestliže se nevypořádá s tvrzeními směřujícími k domněnce, že existence podmínek pro úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k takovým účelům, ke kterým nebylo vytvořeno.

(1) Insolvenční navrhovatel může vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

(2) Věřitel, který vzal zpět insolvenční návrh, jej může pro tutéž pohledávku znovu podat až po 6 měsících ode dne jeho zpětvzetí. Totéž platí pro osobu, která pohledávku od věřitele nabyla.

Koncepce zákona je postavena na tom, že insolvenční navrhovatel – ať již se jedná o samotného dlužníka anebo věřitele – není jakkoli omezen v dispozici s insolvenčním návrhem a tím pádem jej může vzít kdykoli zpět až do okamžiku, než je vydáno soudem rozhodnutí o úpadku anebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu dle § 142 zákona.

Pokud vezme svůj insolvenční návrh zpět některý z věřitelů dlužníka, může tentýž návrh pro tutéž pohledávku znovu podat až poté, co uplyne šest měsíce ode dne jeho zpětvzetí. Totéž platí i pro osobu, která pohledávku od věřitele zcela (anebo případně i z části) nabyla. Zákonodárce se touto koncepcí snaží zabránit tomu, aby věřitelé mohli takto opakovaným podáváním insolvenčního návrhu pro stejnou pohledávku šikanovat dlužníka.

Poplatková povinnost v insolvenčním řízení vzniká i v souvislosti s rozhodnutím soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. MSPH 60 INS 21742/2011, 1 VSPH 295/2012-A-35

Ustanovení § 129 a § 130 zákona vylučují pro případ zpětvzetí insolvenčního návrhu použití § 96 OSŘ.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 4 VSPH 1373/2015

(1) Je-li insolvenční návrh vzat zpět, insolvenční soud řízení zastaví. Je-li insolvenční návrh vzat zpět až poté, co o něm insolvenční soud rozhodl jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, insolvenční soud rozhodne též o zrušení rozhodnutí.

(2) Je-li insolvenčních navrhovatelů více a insolvenční návrh vezme zpět jen některý z nich, insolvenční soud řízení zastaví jen ve vztahu k navrhovateli, který vzal návrh zpět.

(3) Byl-li insolvenční návrh vzat zpět až po vydání rozhodnutí o úpadku nebo poté, co jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu již nabylo právní moci, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí insolvenčního návrhu není účinné.

(4) Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je pouze insolvenční navrhovatel.

(5) Byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení.

V tomto ustanovení zákonodárce pamatuje na situaci, kdy dochází k tomu, že insolvenční návrh je vzat zpět až poté, co o něm již insolvenční soud rozhodl odmítnutím insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, zastavením řízení pro nedostatek podmínek řízení, které nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro nezaplacení zálohy dle § 108 zákona, popř. zamítnutím insolvenčního návrhu a přitom rozhodnutí insolvenčního soudu dosud není v právní moci, pak za takové situace insolvenční soud dříve vydané rozhodnutí zruší a řízení zastaví.

Bude-li se tohoto řízení účastnit více navrhovatelů a insolvenční návrh vezme zpět jen některý z těchto navrhovatelů, soud již dále nezjišťuje příp. nesouhlas ostatních navrhovatelů s tímto zpětvzetím jednoho z návrhů a řízení z části zastaví jen ve vztahu k navrhovateli, který takto prokazatelně vzal svůj návrh zpět. V řízení tak bude pokračovat jen se zbývajícími navrhovateli, kteří svůj návrh zpět nevzali.

Třeba dodat, že zpětvzetí návrhu z hlediska požadavků zákona nemusí být za všech okolností opatřeno úředně ověřeným podpisem osoby, která tento návrhu učinila, popř. jejím zaručeným elektronickým podpisem.

Za situace, kdy dochází ke zpětvzetí návrhu opožděně, tedy až po vydání rozhodnutí o úpadku anebo poté, co již jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu (např. o zamítnutí návrhu) nabylo právní moci, musí insolvenční soud vydat deklaratorní rozhodnutí o tom, že takto učiněné zpětvzetí návrhu není z hlediska samotného řízení účinné.,

Nutno připomenout, že rozhodnutí o zastavení řízení, zrušení rozhodnutí a zastavení řízení nebo rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu se doručuje obecně vyhláškou, která se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku. Zvláštním způsobem doručení se doručí toliko insolvenčnímu navrhovateli, dlužníkovi a rejstříkovému soudu, resp. orgánu, který vede obchodní rejstřík. Proti takovému rozhodnutí má možnost odvolání pouze insolvenční navrhovatel.

V § 130 odst. 5 zákona je zákonodárcem založena vyvratitelná domněnka, která vychází z toho, že dlužník, který po zahájení řízení uspokojí pohledávku insolvenčního navrhovatele a zaviní takto zastavení tohoto insolvenčního řízení, by měl být současně i tou osobou, která by měla navrhovateli nahradit náklady tohoto insolvenčního řízení.

Ustanovení § 129 a § 130 zákona vylučují pro případ zpětvzetí insolvenčního návrhu použití § 96 OSŘ.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 4 VSPH 1373/2015

(1) Skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny.

(2) Při projednání insolvenčního návrhu podaného věřitelem se k výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity pro účely § 3 odst. 3 přihlíží pouze, předloží-li dlužník oba dokumenty insolvenčnímu soudu nejpozději do 14 dní od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Tuto lhůtu může insolvenční soud na žádost dlužníka z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně prodloužit.

Toto ustanovení zákona vychází z koncepce, že po projednání věci a rozhodnutí o podaném insolvenčním návrhu by mělo postačovat, aby rozhodné skutečnosti (zejména pak existence dlužníkova úpadku) byly pouze osvědčeny. V konečném důsledku by tak měla k vydání rozhodnutí o úpadku postačovat toliko pravděpodobnost rozhodných zjištění, čímž ovšem není vyloučeno, aby soud v rámci řízení rozhodl o úpadku dlužníka na základě dokazování. Jak ostatně vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 17/2009-A tak: „Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoliv však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.“

V kontextu s uvedeným platí, že v insolvenčním řízení by měl soud za účelem zjištění skutkového stavu provést i další důkazy nezbytné k osvědčení dlužníkova úpadku a je-li to potřebné, pak zjištění skutkového stavu provést v rámci klasického nalézacího řízení.

Povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele vůči dlužníku. Ustanovení § 86 zákona tím není dotčeno.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A

(1) U insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami.

(2) Má-li dlužník více statutárních orgánů oprávněných jednat jeho jménem samostatně nebo má-li více osob, které mají postavení statutárního orgánu, oprávněných jednat jeho jménem samostatně, a není-li jeho insolvenční návrh některou z těchto osob podepsán, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku až poté, co se takováto osoba k insolvenčnímu návrhu vyjádřila nebo jí uplynula lhůta k vyjádření. Obdobně se postupuje, má-li dlužník více zákonných zástupců oprávněných jednat jeho jménem samostatně.

(3) Podle odstavce 1 nelze postupovat, vyjdou-li v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou s tvrzeními dlužníka obsaženými v insolvenčním návrhu nebo se skutečnostmi obsaženými v listinách připojených k insolvenčnímu návrhu v rozporu. Totéž platí, jestliže insolvenční soud zjistí, že další osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které insolvenční návrh nepodepsaly, s podáním insolvenčního návrhu nesouhlasí.

V § 132 odst. 1 zákona je upravena míra zjišťování rozhodných skutečností v případě insolvenčního návrhu, který byl podán samotným dlužníkem. Je-li podán takový návrh, tak pro kladné rozhodnutí o úpadku postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji uvedenými v insolvenčním návrhu a dále též údaji, který vyplývají z příloh k tomuto návrhu. Zákon vychází z koncepce, že v případě dlužnického návrhu postačí, když je tento návrh perfektní, srozumitelný a určitý. Pochopitelně musí být i ve shodě s připojenými přílohami. O tomto návrhu insolvenční soud rozhoduje bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů od jeho podání.

V § 135 odst. 2 zákona je reagováno na situaci, kdy za dlužníka v rámci oprávnění jedná před soudem více osob a je nutno řešit různé možné konflikty zájmů, resp. rozpornost procesních úkonů, které tyto osoby mohou v rámci řízení takto činit. Má-li tedy dlužník více statutárních orgánů, které jsou oprávněny jednat jeho jménem samostatně nebo má více osob, které mají postavení statutárního orgánu oprávněného jednat jeho jménem samostatně anebo má-li dlužník více zákonných zástupců, kteří jsou oprávněni jednat jeho jménem samostatně a není-li přitom insolvenční návrh podepsán některou z oprávněných osob, je insolvenční soud povinen před rozhodnutím o úpadku vyzvat takovou osobou k tomu, aby se k insolvenčnímu návrhu, který byl podán jinou oprávněnou osobou, vyjádřila. Soud může k výzvě připojit i doložku ve smyslu § 101 odst. 4 OSŘ, ve které upozorní osobu, že pokud se tato nevyjádří v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá k tomuto návrhu žádné námitky. Lhůta k vyjádření stanovená ve výzvě bude ve většině případů v podstatě šibeniční, už i s ohledem na koncepci vyjádřenou v § 134 zákona.

V souladu s § 132 odst. 3 zákona není možno uvažovat o osvědčení dlužníkova úpadku tehdy, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo rozpor mezi skutečností a údaji uvedenými dlužníkem v insolvenčním návrhu anebo v jeho přílohách, popř. za situace, kdy soud zjistí, že další osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které navíc insolvenční návrh nepodepsaly, s jeho podáním vůbec nesouhlasí.

Nastanou-li takové situace, insolvenční soud je povinen provést i jiné důkazy nezbytné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku. Půjde tedy o ty důkazy, které dlužník nenavrhoval, a měly by být provedeny za účelem řádného zjištění skutkového stavu, aby nebyl poškozen žádný z účastníků řízení. Bude-li takto soud postupovat a provádět dokazování ke zjištění řádného skutkového stavu, tedy zda je dlužník v úpadku či nikoliv, bude nutno nařídit jednání i za situace, že se jedná o dlužnický insolvenční návrh, jak ostatně i plyne z § 133 odst. 3 zákona.

Návrh je projednatelný, i pokud jsou konkrétní údaje o věřitelích dlužníka a jeho závazcích uvedeny toliko v seznamu, jenž je zákonem požadovanou přílohou insolvenčního návrhu dlužníka.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. MSPH 99 INS 2808/2008, 2 VSPH 136/2008-A

(1) Nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže

b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

(2) Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

(3) Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

V § 133 odst. 1 zákona jsou obsaženy podmínky, při jejichž splnění je insolvenční soud oprávněn rozhodnout o návrhu věřitele na zahájení insolvenčního řízení i bez nařízeného jednání. Musí být tedy splněny podmínky, že má být zcela vyhověno návrhu, kterému dlužník neodporoval (tj. nejčastěji za situace, kdy je dlužník např. nečinný) a je-li možno o návrhu rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, přičemž tito účastníci se současně sami vzdali práva účasti na projednání věci. Stejný postup bude aplikován též za situace, kdy tito účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasí. S ohledem na principy insolvenčního řízení by měl insolvenční soud doručit dlužníkovi insolvenční návrh s výzvou tak, aby se k němu vyjádřil a současně i uvedl, zda souhlasí s tím, aby o věci bylo takto rozhodnuto bez nařízení jednání. Některé soudy k této výzvě připojují též doložku dle § 101 odst. 4 OSŘ v tom smyslu, že nevyjádří-li se takto dlužník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

Nebudou-li splněny podmínky a předpoklady, za nichž je možno o insolvenčním návrhu věřitele rozhodnout bez nařízení jednání, měl by insolvenční soud nařídit jednání o věci samé. Jak ostatně vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 30/2009 při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. To znamená, že předmětem takto nařízeného jednání musí být zjištění existence nebo příp. neexistence dlužníkova úpadku.

V souladu s § 133 odst. 2 zákona je insolvenční soud povinen nařídit jednání o insolvenčním návrhu věřitele tehdy, jestliže jeho rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku nebo provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku, popř. jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních prostředků účastníků. Jsou-li naplněny podmínky, bude takto postupovat i v případě, že se jedná o dlužnický návrh.

Podle § 133 odst. 3 zákona musí být dlužníkovi vždy dána možnost, aby se k věřitelskému insolvenčnímu návrhu mohl vyjádřit ještě před vydáním rozhodnutí o úpadku, což kromě jiného znamená, že insolvenční soud musí tento návrh doručit dlužníkovi spolu s výzvou, aby se k němu písemně vyjádřil. V kontextu s tím se hodí dodat, že podá-li insolvenční návrh jiná osoba než dlužník, je povinností soudu poučit dlužníka o tom, že může podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníkovi. Z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 277/2008 pak plyne, že nevyjádří-li se dlužník k (řádnému) doručenému insolvenčnímu návrhu ani přes výzvu (a ve stanovené lhůtě nepředložil současně požadované seznamy dle § 104 zákona), byly dány podmínky k tomu, aby dle § 133 odst. 1 písm. a) zákona vydal insolvenční soud usnesení o úpadku dlužníka bez jednání (a byla tak nastolena domněnka dlužníkovy neschopnosti platit své peněžité závazky dle § 3 odst. 2 písm. d) zákona). Současně však nutno zdůraznit, že za takovéto situace by soud při vydání rozhodnutí o úpadku mohl vycházet jen ze skutkových tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, nikoli však ze skutečností, jež v něm tvrzeny nebyly a jež v řízení vyšly najevo jinak.“

Insolvenční zákon sice nevylučuje možnost rozhodnout i o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však připouští pouze za splnění předpokladů uvedených v § 133 odst. 1 a 2 zákona. Pokud dlužník zpochybňuje tvrzenou pohledávku insolvenčního navrhovatele, kterou ten osvědčuje své oprávnění podat návrh (§ 103 odst. 2 zákona), může insolvenční soud po posouzení účastníky předložených listinných důkazů o návrhu rozhodnout bez nařízení jednání zásadně jen v případě, že se účastníci svého práva na projednání věci výslovně vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. KSBR 40 INS 4408/2008, 2 VSOL 13/2009-A

Ustanovení § 133 odst. 1 zákona upravuje výjimku z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ustanovení § 133 odst. 2 věta první zákona, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení § 133 odst. 1 zákona neuvedenou výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 zákona.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 29 NSČR 41/2010

Insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí věci. O insolvenčním návrhu rozhodne bez zbytečného odkladu, v případě uvedeném v § 132 odst. 1 nejpozději do 15 dnů od jeho podání; je-li vyhlášeno moratorium, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od zániku moratoria.

V souladu s tímto ustanovením zákona platí, že insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí ve věci. O insolvenčním návrhu tak rozhodne bez zbytečného odkladu, v případě uvedeném v § 132 odst. 1 zákona nejpozději do 15 dnů od jeho podání. Bude-li vyhlášeno moratorium, neskončí takto lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od zániku tohoto moratoria.

Zákonodárce se touto formou snaží o maximální urychlení insolvenčního řízení, což se odráží v tom, že o insolvenčním návrhu věřitele dlužníka je takto soud povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu, tj. za situace, kdy už má osvědčen dlužníkův úpadek, resp. považuje tento úpadek za osvědčený.

V případě dlužnického návrhu musí soud rozhodnout též bez zbytečného odkladu, to znamená za situace, kdy má rozhodné skutečnosti pro zjištění úpadku osvědčeny odpovídajícími údaji v insolvenčním návrhu, včetně jeho příloh, nejpozději však do 15 dnů od podání tohoto návrhu. V případě, že dojde k vyhlášení moratoria, je logické, že zákonem stanovená lhůta nemůže skončit dřív než uplynutím deseti dnů od zániku uvedeného moratoria.

Při projednávání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností.

Uvedené ustanovení zákona zakotvilo koncepci, podle níž platí, že do řízení přistoupivší další insolvenční navrhovatelé mají stejná práva a povinnosti jako ti původní insolvenční navrhovatelé či navrhovatel, z jejichž podnětu bylo toto insolvenční řízení soudem zahájeno. Třeba dodat, že každý z těchto navrhovatelů však jedná v insolvenčním řízení sám za sebe. Bude-li úkon některého z těchto navrhovatelů odporovat úkonům ostatních navrhovatelů, posoudí jej soud po uvážení všech okolností. Toto ustanovení má svůj význam i pro další účastníky insolvenčního řízení, pro něž platí již výše uvedené, tj. i pro věřitele, kteří již dříve přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. Ve své podstatě by tak toto ustanovení mělo garantovat všem uvedeným subjektům rovnost procesních práv v rámci insolvenčního řízení.

Námitka, že další insolvenční navrhovatel, pro kterého platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 zákona), nebyl přítomen dokazování provedenému předtím, než přistoupil k řízení, je právně bezvýznamná. Přihlášený věřitel je ve smyslu § 14 odst. 1 a § 135 zákona jako „jiný“ účastník insolvenčního řízení (než insolvenční navrhovatel) oprávněn zúčastnit se jednání před insolvenčním soudem a vyjadřovat se k provedeným důkazům – to, že tak nečiní, jde k jeho tíži.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 NSCR 22/2010

(1) Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

a) výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek,

d) výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve lhůtě 2 měsíců, s poučením o následcích jejího zmeškání,

e) výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením, že jinak mohou odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou tím, že do majetkové podstaty nebude včas sepsán majetek dlužníka sloužící k zajištění, nebo tím, že nebudou včas zjištěna zajišťovací práva; to neplatí, jsou-li tato zajišťovací práva zřejmá z veřejného seznamu,

f) není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání; je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, výrok, jímž se uloží insolvenčnímu správci podat insolvenčnímu soudu ve lhůtě do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek zprávu o přezkumu, zprávu pro oddlužení a předložit soupis majetkové podstaty,

g) výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznam svého majetku s uvedením svých dlužníků, a není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, seznam závazků s uvedením svých věřitelů,

h) je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, výzvu, aby v případě zájmu přihlášení věřitelé insolvenčnímu soudu sdělili, že mají zájem o výkon funkce ve věřitelském orgánu,

i) je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, výzvu nezajištěným věřitelům, aby soudu ve lhůtě do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 nebo aby v této lhůtě hlasovali podle § 400, s poučením o následcích zmeškání této lhůty.

(3) Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, a rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže žádný z věřitelů neuplatnil stanovisko podle § 389 odst. 2 písm. a) a nebyly zde pochybnosti podle § 397 odst. 1.

(4) V rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6). V rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

(5) Insolvenční správce ustanovený v rozhodnutí o úpadku navazuje na činnost předběžného správce, byl-li dříve ustanoven. Nejde-li o stejnou osobu, je předběžný správce povinen podat insolvenčnímu správci úplné informace o své dosavadní činnosti a předat mu její výsledky, jakož i doklady, které má k dispozici, a poskytnout mu potřebnou součinnost.

V § 136 odst. 1 zákona je zakotvena koncepce, podle níž platí, že pro samotné vydání rozhodnutí o úpadku postačí, bude-li dlužníkův úpadek, příp. jeho hrozící úpadek osvědčen v případech uvedených v § 131, § 132 odst. 1, příp. § 133 odst. 1 anebo je zjištěn dlužníkův úpadek dle § 132 odst. 3 anebo § 133 odst. 2 zákona. Nicméně nutno respektovat, že i za situace, kdy bude dlužník v úpadku anebo mu bude úpadek hrozit, není možno rozhodnutí o úpadku vydat, pakliže to zákon výslovně zakazuje, např. po dobu trvání moratoria.

Pokud jde o vydání rozhodnutí o úpadku, měl by je insolvenční soud vydat bez zbytečného odkladu ve lhůtách stanovených v § 134 zákona. V § 136 odst. 2 jsou pak stanoveny povinné náležitosti výroku rozhodnutí o úpadku, které musí obsahovat výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka anebo jeho hrozící úpadek, dále pak výrok, jímž insolvenční soud ustavuje insolvenčního správce. Nejdéle v rámci rozhodnutí o úpadku totiž musí být insolvenční správce takto ustaven a při jeho výběru se postupuje dle § 25 zákona, přičemž jeho osobu určuje předseda insolvenčního soudu. Rozhodnutí musí dále obsahovat údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku spolu s výzvou, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve lhůtě 2 měsíců s poučením o následcích jejího zmeškání. V usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 8/2008-P pak bylo dovozeno, že k zachování lhůty k podání přihlášek stanovené insolvenčním soudem v rozhodnutí o úpadku postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 NSČR 63/2012 dospěl k závěru, že povinnost přihlásit včas do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem stíhá věřitele bez ohledu na to, zda pohledávka je nesporná, zda byla uplatněna u soudu a zda jde o pohledávku vykonatelnou. Samotný údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, musí být přesně identifikován, resp. musí být určen dnem, hodinou a minutou, příp. i vteřinou, je-li to za daných okolností nevyhnutelné. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 1493/2011-P10-13 dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že zřejmá nesprávnost spočívající v tom, že insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku usnesení o úpadku pod jiným názvem události, nemůže být věřitelům k tíži, avšak má pouze ten důsledek, že konec lhůty k podání přihlášek pohledávek určený v usnesení o úpadku lze odvinout až od okamžiku, kdy tato událost bude v systému ISIR správně uvedena tak, aby mohla být věřiteli standardním způsobem zjištěna. Dále je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obsahovalo výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením, že jinak mohou odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou tím, že do majetkové podstaty nebude včas sepsán majetek dlužníka sloužící k zajištění, nebo tím, že nebudou včas zjištěna zajišťovací práva. Toto neplatí za situace, jsou-li tato zajišťovací práva zřejmá z veřejného seznamu.

Nezbytnou náležitostí uvedeného rozhodnutí je též výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání – to za situace, není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, musí rozhodnutí obsahovat výrok, jímž se uloží insolvenčnímu správci podat insolvenčnímu soudu ve lhůtě do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek zprávu o přezkumu, zprávu pro oddlužení a předložit soupis majetkové podstaty. Při vydání tohoto rozhodnutí nesmí soud opomenout ani výrok, jímž uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů.

Není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, měl by dlužník předložit seznam závazků s uvedením svých věřitelů. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, výzvu, aby v případě zájmu přihlášení věřitelé insolvenčnímu soudu sdělili, že mají zájem o výkon funkce ve věřitelském orgánu. Třeba ještě dodat, že je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, musí rozhodnutí též obsahovat výzvu nezajištěným věřitelům, aby soudu ve lhůtě do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 zákona, nebo aby v této lhůtě hlasovali podle § 400 zákona, s poučením o následcích zmeškání této lhůty.

V § 136 odst. 3 zákonodárce zakotvil koncepci, podle níž platí, že je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, nemusí takové rozhodnutí obsahovat odůvodnění, pakliže žádný z věřitelů neuplatnil stanovisko podle § 389 odst. 2 písm. a) zákona a nebyly zde pochybnosti podle § 397 odst. 1 zákona. Tedy za situace, kdy žádný z věřitelů dlužníka nenamítá, že tu dluh z dlužníkova podnikání brání řešit jeho situaci oddlužením a nemá-li soud pochybnosti o tom, zda je dlužník vůbec oprávněn podat návrh na oddlužení.

Pakliže dlužník společně s insolvenčním návrhem navrhne jako způsob řešení svého úpadku reorganizaci, měl by v souladu se zákonem předložit společně s tímto návrhem reorganizační plán, který je předem přijat všemi skupinami věřitelů. V takovém případě pak insolvenční soud s rozhodnutí o úpadku vydá i rozhodnutí o povolení reorganizace dle § 148 odst. 2 zákona. Má-li dlužník důvod k tomu, aby před rozhodnutím o úpadku požádal o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu dle § 316 odst. 6 zákona, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku tuto lhůtu k předložení reorganizačního plánu prodlouží, přičemž toto prodloužení může činit maximálně 30 dnů. Podal-li dlužník společně s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení, soud tento návrh spojí s rozhodnutím o úpadku v jediné rozhodnutí o povolení oddlužení dle § 148 odst. 3 zákona. Současně však uloží dlužníkovi, aby platil měsíční zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v souladu s vyhláškou č. 313/2007 Sb. ve znění pozdějších změn.

Zákon dále vychází z koncepce, že insolvenční správce ustavený v rozhodnutí o úpadku takto navazuje na činnost předběžného správce, byl-li již dříve ustaven. Nejde-li o stejnou osobu, je předběžný správce povinen insolvenčnímu správci po jeho ustavení podat úplné informace o své dosavadní činnosti a předat mu její výsledky, včetně podkladů, které má za tím účelem k dispozici.

Jestliže věřitel nepoužil k přepravě přihlášky orgán, jenž má povinnost zásilku doručit (§ 57 odst. 3 OSŘ), je z hlediska včasnosti jejího uplatnění rozhodný den, kdy přihláška došla insolvenčnímu soudu.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. KSPA 48 INS 561/2009, 1 VSPH 211/2009-P8

Podání učiněné prostřednictvím datové schránky je soudu odevzdáno (doručeno) již okamžikem, kdy bylo dodáno do datové schránky soudu (okamžikem, jímž se podáno dostalo do sféry dispozice soudu, resp. okamžikem, kdy soud nabyl objektivní možnosti se s ním seznámit) a nikoli až okamžikem, kdy se soud s obsahem podání skutečně seznámil (kdy se do datové schránky soudu přihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2010 sp. zn. KSPH 36 INS 8243/2010, 2 VSPH 967/2010-P12

Přihláškou pohledávky do likvidace dlužníka nedochází k přihlášení pohledávky i do insolvenčního řízení.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. KSHK 41 INS 1709/2011, 2 VSPH 1144/2011-P34-7

Při respektu k obecnému právnímu principu vigilantibus iura scripta sunt lze od věřitele očekávat, že k tomu, aby naplnil požadavky kladené obecně na přihlášení pohledávky v insolvenčním řízení svého dlužníka, prozkoumá elektronické spisy, jež se mu po vyhledání podle údajů o dlužníku v insolvenčním rejstříku nabídnou.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSČR 17/2011

Věřitelé v insolvenčním řízení mohou přihláškou uplatnit pohledávky, které existovaly nejpozději k momentu zjištění úpadku dlužníka. Později vzniklé pohledávky mohou uplatnit pouze v případě, že je lze zahrnout do pohledávek za majetkovou podstatou nebo jim postaveným na roveň (§ 168 a 169 zákona).

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 101 VSPH 412/2013-39

(1) Není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, svolá insolvenční soud schůzi věřitelů tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku.

(2) Není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, určí insolvenční soud termín přezkumného jednání tak, aby se konalo nejpozději do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, ne však dříve než po 7 dnech od uplynutí této lhůty; z důvodů hodných zvláštního zřetele může insolvenční soud tuto lhůtu prodloužit.

(3) Jestliže se první schůze věřitelů svolaná po rozhodnutí o úpadku má konat před přezkumným jednáním, svolá insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku další schůzi věřitelů na den, kdy se má konat přezkumné jednání, a to tak, aby se konala po skončení přezkumného jednání.

V § 137 odst. 1 zákona je stanoveno, že není-li způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení, pak insolvenční soud svolá schůzi věřitelů tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od vydání rozhodnutí o úpadku. Je logické, že termín svolání schůze věřitelů je třeba uvést již ve výroku rozhodnutí o úpadku tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od vydání rozhodnutí o úpadku, přičemž do 30. 3. 2011 byla tato lhůta toliko dvouměsíční. Praxe prokázala, že k úspěšnému svolání této schůze je třeba delší čas.

Dle § 137 odst. 2 zákona platí, že není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, určí insolvenční soud termín přezkumného jednání tak, aby se konalo nejpozději do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, ne však dříve než po 7 dnech od uplynutí této lhůty. Zákon pamatuje i na zvláštní situace, kdy je např. z důvodů hodných zvláštního zřetele tuto výše uvedenou lhůtu prodloužit.

Tato koncepce klade citelné nároky na osobu insolvenčního správce, protože je to zejména on, kdo je povinen stihnout v kontextu dané lhůty zpracovat veškeré do té doby došlé přihlášky pohledávek věřitelů do seznamu přihlášek. Vzhledem k tomu, že ne vždy musí být v silách správce toto vše v uvedených lhůtách stíhat – zejména v případě úpadku, kde je zahlcen leckdy několika tisíci přihlášek, může soud z důvodů hodných zvláštního zřetele tuto lhůtu prodloužit, jak již zmíněno výše.

V souladu s § 137 odst. 3 zákona platí, že má-li se první schůze věřitelů svolaná po rozhodnutí o úpadku konat před přezkumným jednáním, svolá insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku další schůzi věřitelů na den, kdy se má konat přezkumné jednání, a to tak, aby se konala po skončení přezkumného jednání.

Rozhodnutí o úpadku doručí insolvenční soud dlužníku a insolvenčnímu správci do vlastních rukou.

V souladu s tímto ustanovením zákona se rozhodnutí o úpadku doručuje dlužníkovi a insolvenčnímu správci do vlastních rukou. Ostatním zde takto neuvedeným subjektům se doručuje obecně vyhláškou, a to zveřejněním této vyhlášky v insolvenčním rejstříku.

Běh lhůty k opravnému prostředku podávanému proti rozhodnutí insolvenčního soudu se při zvláštním způsobu doručení podle § 75 zákona odvíjí výlučně od jeho doručení zástupci účastníka a jeho právní moc závisí i v tomto případě od jeho doručení zástupci účastníka, a nikoliv na jeho doručení přímo účastníkovi, jemuž se musí také doručit.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. MSPH 91 INS 2145/2009, 1 VSPH 424/2010-B

(1) I po rozhodnutí o úpadku trvají účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem; insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření. V rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce.

(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v případě jistoty při nájmu bytu podle § 2254 občanského zákoníku je přípustné i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny do schválení oddlužení.

(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel

a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.

V souladu s § 140 odst. 1 zákona platí, že i po rozhodnutí o úpadku nadále trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jak jsou ostatně definovány v § 109 až § 111 zákona a současně s tím též trvají i účinky spojené s předběžným opatřením, které bylo nařízeno insolvenčním soudem a vztahuje se zejména k omezením dlužníka v možnosti nakládat se svou majetkovou podstatou. Již dříve vydaná předběžná opatření však může soud i bez návrhu zrušit, popř. změnit.

V § 140 odst. 2 zákona jsou upraveny podmínky pro oblast započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele pro dobu po vydání rozhodnutí o úpadku. Oproti dřívější právní úpravě, kterou představoval zákon o konkursu a vyrovnání, již tento zákon započtení za přesně vymezených podmínek v průběhu insolvenčního řízení umožňuje. Oproti tomu zákon o konkursu a vyrovnání ve svém § 14 odst. 1 písm. i) obsahoval kategorický zákaz započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, tedy se jednalo o ustanovení kogentní, které obsahovalo zákaz kompenzace jak soukromoprávních, tak i veřejnoprávních pohledávek, šlo o zákaz absolutní a nebylo přitom ani rozhodné, zda jde o započtení jednostranné anebo dvoustranné, jak dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3017/2010 Nejvyšší soud. Právní úprava v tomto zákoně jde odlišnou cestou, což dle představ zákonodárce má zejména umožnit výrazně redukovat výši dlužníkových pohledávek, které takto náležejí do majetkové podstaty a bylo by je nutno vymáhat, a taktéž i výši pohledávek uplatněných věřiteli vůči dlužníkovi. Započtení těchto pohledávek je z hlediska koncepce zákona přípustné tehdy, pokud byly splněny zákonné – hmotněprávní – podmínky tohoto započtení ještě v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a není-li stanoveno jinak. Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v případě jistoty při nájmu bytu podle § 2254 občanského zákoníku je přípustné i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny do schválení oddlužení.

Právě v oblasti započtení dochází poslední dobou k výraznému posílení různých výjimek z těchto pravidel v oblasti veřejného práva, zejména ve prospěch předpisů z oblasti daní. I když oblast insolvenčního řízení nepatří a z povahy věci ani nemůže patřit k oblastem, kde by státu unikaly významné majetkové hodnoty, judikatura Nejvyššího správního soudu zde dlouhodobě razí trend, že insolvenční zákon není lex specialis v případech, kdy stát potřebuje vybrat daně, resp. řešit otázky spojené s placením daní.

V § 140 odst. 3 zákona je stanoveno, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele však není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem (tj. pokud nepodal přihlášku své započitatelné pohledávky k insolvenčnímu soudu. Z toho důvodu je nezbytné, aby věřitel podal vždy včas přihlášku své započitatelné pohledávky k soudu a teprve potom provedl její započtení anebo získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem dle § 235 až 243 zákona anebo v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, popř. dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, ve kterém tato pohledávka převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele, čímž se takto požaduje, aby věřitel nejdříve doplatil část svého dluhu vůči dlužníkovi na zbytek svého dluhu, přičemž po takto provedeném vzájemném započtení by již dlužníkovi neměla zůstat vůči věřiteli žádná splatná pohledávka.

V praxi bývá nezřídka v souvislosti s touto problematikou doporučováno, aby k tomuto započtení bylo přistoupeno teprve poté, co byly zjištěny pohledávky všech věřitelů, kteří je přihlásili k insolvenčnímu soudu, tedy po přezkumném jednání. To platí ve vztahu jak k jednostrannému, tak i dvoustrannému započtení. Opět nutno připomenout, že judikaturu Nejvyššího správního soudu zvýhodňuje díky platné právní úpravě v daňovém řádu v oblasti možností započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele stát, jelikož v rozsudku sp. zn. 7 Afs 261/2015 dospěl tento soud mj. k závěru, že: „Za majetek daňového subjektu se pro potřeby insolvenčního řízení považuje pouze přeplatek, který je vratitelný (§ 242 odst. 2 věta první daňového řádu). Je jím tedy pouze částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně (§ 154 odst. 2 a 4 daňového řádu). Převedení přeplatku na úhradu nedoplatků je však omezeno – pravidla se liší podle dne vzniku přeplatku. Přeplatek z daňových povinností vzniklých nejpozději dnem předcházejícím rozhodnutí o úpadku lze použít pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za podstatou. Jedná se tedy o pohledávky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku, a které musí správce daně uplatnit přihláškou pohledávky. Pokud by je správce daně přihláškou neuplatnil, nemohl by na jejich úhradu přeplatek vůbec použít, jelikož by tím obcházel insolvenční zákon a dosáhl tak lepšího postavení než zbývající insolvenční věřitelé. Přeplatek z daňových povinností vzniklých v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou, i když takováto koncepce jde nad rámec insolvenčního zákona, který se započítáváním zapodstatových pohledávek nepočítá, a představuje tak ve své podstatě započtení veřejnoprávních pohledávek, jak o něm např. pojednává nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04.

Dle § 140 odst. 4 zákona platí, že tento zákon zakazuje započtení, jako tomu bylo např. v § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, a to po dobu trvání moratoria dle § 122 odst. 3 zákona a v případě reorganizace dle § 324 odst. 3 zákona, tj. od zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku až do právní moci usnesení o schválení reorganizačního plánu. Zákon rovněž počítá s možností, že soud je oprávněn předběžným opatřením udělit souhlas k započtení v těch fázích insolvenčního řízení, kdy je toto započtení zákonem jinak zakázáno, tedy např. v průběhu moratoria. Stejně tak může soud svým předběžným opatřením účinky spojené se započtením omezit anebo rovnou zakázat, ačkoli jinak to zákon umožňuje.

Nejnověji na problematiku pokusů o předbíhání v rámci započtení ve vztahu k veřejnoprávním pohledávkám (nejčastěji z titulu daní) reagoval v rozsudku rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 4/2018 Nejvyšší správní soud, který kromě jiného konstatoval, že: „Zásadně mají být pravidla uspokojování pohledávek, včetně pravidel pro „započtení“ upravena pro insolvenční situace v insolvenčním zákoně (viz jeho § 140 odst. 2 až 4). Lze totiž vycházet z toho, že insolvenční zákon zpravidla nastavuje obecná pravidla pro uspokojování pohledávek všech věřitelů tak, aby byla zajištěna jejich rovnost a předejito nepřípustnému zvýhodnění některých z nich. Zákonodárce však může pro určité typy pohledávek zavést zvláštní procesní pravidla reflektující zvláštní povahu těchto pohledávek či zvláštní způsob rozhodování o nich. Tímto případem jsou ust. § 242 až 244 daňového řádu (a s nimi související modifikace některých pravidel o lhůtách, zakotvené v jeho § 245). Ze znění zmíněných ustanovení je jasné a nepochybné, že se vztahují na insolvenční situace a že pro tyto situace v některých ohledech upřesňují pravidla obecně zakotvená v insolvenčním zákoně. V tomto rozsahu tedy jsou pravidla v § 242 až 245 daňového řádu v těch případech, na něž dopadají, použitelná přednostně před jim odpovídajícími obecnými pravidly insolvenčního zákona. I tak je však třeba vykládat je ve světle smyslu a účelu insolvenčního práva a s vědomím jeho limitů, jak byly vyloženy výše. Mimo jiné tedy nelze dovodit, aby nepřiměřeně širokým uplatněním „započtení“ daňových pohledávek postupem podle ustanovení daňového řádu (jež by šlo nad rámec obecných pravidel o započtení v insolvenci) byl ústavně nepřípustně zvýhodněn správce daně jako věřitel.“

Účinky započtení provedeného (nepřípustně) v době trvání konkursu na majetek dlužníka nenastávají ani po zrušení konkursu na majetek dlužníka.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009

Započtení úpadcova daňového přeplatku na jeho daňové nedoplatky za trvání konkursu je nepřípustné, jelikož nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně je pohledávkou úpadce za jeho dlužníkem (státem, reprezentovaným správcem daně) a pohledávky úpadce jsou součástí majetku jeho konkursní podstaty. Za této situace nemůže být nárok na vrácení přeplatku na dani takovým „zápočtem“ konzumován a je nutno se jej domáhat předepsaným postupem vůči správci daně.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 29 Cdo 660/2008

Započítávání pohledávek (včetně pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim naroveň), je od účinnosti reorganizačního plánu možné pouze v případě, kdy tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v § 140 odst. 2 až 4 zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to reorganizační plán.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014

Nebyly-li daňové pohledávky za dlužníkem podle § 40a odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, včas, tedy do jejich přezkumu v přezkumném jednání uhrazeny zvláštní formou „započtení“ podle § 64 odst. 2 téhož zákona, a tím spíše, nejsou-li vůbec takové pohledávky správce daně za dlužníkem, je případný přeplatek na dani, který dlužník má, „vratitelným přeplatkem“ a musí být správcem daně zaplacen do podstaty, aby jej bylo možno použít k uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 Afs 64/2011

Za této situace, kdy daňový řád zjevně zohledňuje specifické postavení daňových pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona, tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu nic nebránilo správci daně v postupu podle § 152 odst. 3 daňového řádu. Argumentuje-li stěžovatel tím, že je to on jako insolvenční správce, nikoli správce daně, kdo rozhoduje o hrazení pohledávek za majetkovou podstatou, je třeba upozornit, že postup podle § 242 odst. 3 daňového řádu nepředstavuje uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení. Jde o vypořádání přeplatku v režimu daňového řádu, kdy je ze zákona naprosto automaticky přeplatek použit na úhradu daňového nedoplatku a do insolvenčního řízení vstupuje až případný vratitelný přeplatek, neboť teprve ten se považuje za majetek daňového subjektu (§ 242 odst. 2 daňového řádu).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 5 Afs 249/2016

Pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 daňového řádu), například takto vzniklý nadměrný odpočet DPH, nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 Afs 4/2018

(1) Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

(2) Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.

(3) Přerušení řízení působí na účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník, jen jde-li o nerozlučné společenství³⁷⁾ nebo o vedlejší účastenství³⁸⁾.

(4) Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.

V tomto ustanovení zákona je založena koncepce, která vychází z toho, že rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech, které se týkají majetkové podstaty a mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou pohledávky a dále o pohledávkách a jiných právech, které se týkají majetkové podstaty, přičemž se na ně v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení v souladu s § 170 zákona neuspokojují. V kontextu s touto problematikou zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 149/2017 názor, že pokud orgány veřejné správy mohou zásadně (tj. až na zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení – insolvenční zákon – stanovené výjimky) uplatňovat své pravomoci vůči dlužníkovi i po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku, musí být i po tuto dobu dlužníkovi zaručena účinná soudní kontrola vůči takovému jednání veřejné správy (odst. 63 uvedeného rozsudku). Ačkoli výsledek řízení ve správním soudnictví může mít pro insolvenční řízení zásadní význam, neboť je způsobilý ovlivnit majetkové poměry dlužníka, tedy se týkat majetkové podstaty, jedná se o řízení specifické, takže na ně právní úprava v § 140a a násl. insolvenčního zákona nedopadá. Vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví (odst. 66 uvedeného rozsudku). Ze stejného důvodu nemůže mít rozhodnutí o úpadku vliv na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení, takže dlužník je i nadále účastníkem správního řízení ve správním soudnictví s oprávněním činit veškeré procesní úkony (odst. 70 uvedeného rozsudku). Tento závěr přitom platí ve vztahu k insolvenčnímu řízení jako celku, nikoli pouze k etapě od zjištění úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Řízení před správními soudy se nepřerušuje a procesní oprávnění dlužníka se nesistují ani tehdy, dojde-li k prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Znamená to tedy, že Nejvyšší správní soud takto vyložil vztah mezi insolvenčním řízením a soudním řízením správním ve prospěch ochrany práv dlužníka v úpadku a zajištění účinné soudní kontroly vůči jednání veřejné správy i ve vztahu k subjektům, které procházejí insolvenčním řízením, a to i za situace, kdy by se mělo jednat o přezkum správních rozhodnutí, jejichž adresátem je např. dlužník v konkursu, jak ostatně znovu tento soud potvrdil např. ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 318/2018.

K tomuto závěru se znovu přihlásil ve svém rozsudku sp. zn. 4 Afs 332/2018, kde znovu potvrdil, že insolvenční řízení neznamená ztrátu práva bránit se proti rozhodnutím ve správním soudnictví. Výsledek řízení ve správním soudnictví může totiž mít často zásadní význam pro insolvenční řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se i týká majetkové podstaty ve smyslu terminologie používané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické, vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava v § 140a zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní soudnictví vůbec nedopadá.

Třeba dodat, že o přerušení řízení, ke kterému dochází takto ex lege, není nutno vydávat žádné rozhodnutí ze strany soudu. Pokud tento zákon nestanoví jinak, je možno v těchto řízeních pokračovat až poté, co pominou účinky spojené s rozhodnutím o úpadku.

V souvislosti s tímto stavem lze připomenout, že dojde-li k přerušení řízení v důsledku vydání rozhodnutí o úpadku, nekonají se žádná jednání před soudem a ani neběží žádné lhůty. Pokud se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu. Dojde-li k přerušení řízení, postihuje tato skutečnost vedle samotného dlužníka taktéž i jeho nerozlučné společníky a vedlejší účastníky, kteří podporují dlužníka, resp. mají zájem totožný s dlužníkem.

V souladu s § 140a odst. 4 zákona platí, že zjistí-li soud v průběhu řízení, že došlo k přerušení řízení v důsledku rozhodnutí o úpadku dlužníka, nelze v řízení pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky spojené s rozhodnutím o úpadku. Bylo-li i přes tyto skutečnosti soudem mezitím vydáno rozhodnutí (např. z důvodu, že soud nevěděl o existenci rozhodnutí o úpadku dlužníka, takto vydané rozhodnutí se účastníkům řízení již nedoručuje s výjimkou případů, kdy se týká i jiných pohledávek. Pokud by však i přes to bylo takové rozhodnutí účastníkům doručeno, nemůže nabýt právní moci a nemůže být ani vykonatelné. Dojde-li k přerušení řízení až následně, např. v průběhu běhu odvolací lhůty, nemůže rovněž takové rozhodnutí nabýt právní moci. Teprve po odpadnutí této překážky v podobě přerušení řízení je možno rozhodnutí řádně doručit všem účastníkům řízení, aby mohla odvolací lhůta počít znovu běžet.

Ustanovení § 140a zákona neplatí pro exekuční (vykonávací) řízení. Vliv účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného a vliv rozhodnutí, jímž byl zjištěn úpadek povinného, na probíhající exekuční (vykonávací) řízení upravuje ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona a ustanovení § 140e zákona.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 62 Co 24/2015

Ustanovení § 140a zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. lednem 2014. Ustanovení § 140a zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku v době od 1. ledna 2014.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Smyslem této právní úpravy je znemožnit po dobu trvání insolvenčního řízení vznik pohledávek, které jsou vyloučeny z uspokojení v rámci insolvenčního řízení dle § 170 zákona a taktéž i pohledávek, které mohou být v tomto řízení uspokojeny pouze na základě řádného přihlášení k insolvenčnímu soudu, tedy jsou z hlediska vzniku časově limitovány a musí být řádně uplatněny postupem upraveným v tomto zákoně. Výjimkou z této zásady je trestní řízení a v jeho rámci vydávaná rozhodnutí, v jehož rámci je poškozeným osobám přiznáváno právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, příp. uspokojení bezdůvodného obohacení v souvislosti s trestným činem. Tyto nároky mohou být výjimečně přihlášeny do insolvenčního řízení i poté, co uplynula propadná lhůta pro jejich přihlášení stanovená tímto zákonem.

Ustanovení § 140b až § 140e a § 141a zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku sice před 1. lednem 2014, ale po uvedeném datu stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

Toto ustanovení zákona znemožňuje věřitelům dlužníka po rozhodnutí o úpadku uplatňovat práva vůči dlužníkovi jak žalobou, tak návrhem na zahájení rozhodčího řízení. Toto omezení se týká nejen pohledávek, které musí být v tomto řízení uplatněny formou přihlášky, ale taktéž i pohledávek, na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené i pohledávek, které nemohou být v rámci insolvenčního řízení v souladu s § 170 zákona uspokojeny. Současně s tím platí, že bude-li po rozhodnutí o úpadku taková žaloba nebo návrh na zahájení rozhodčího řízení u příslušného soudu podán, nemůže být postupováno jinak, než že bude řízení o nich v souvislosti s právní mocí rozhodnutí o úpadku dlužníka zastaveno dle § 141a zákona.

Poměrně dlouho se vedly diskuse o tom, do jaké míry ovlivňuje insolvenční řízení kromě jiného i řízení před správním soudem, např. ve věci daňové a jiné povinnosti, je-li např. nositel této povinnosti následně v insolvenčním řízení. Nejvyšší správní soud se k této problematice vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 As 149/2017, kde se vyslovil pro to, aby i v průběhu insolvenčního řízení zůstalo dlužníkovi právo na soudní ochranu, včetně možnosti přístupu ke správnímu soudu.

To znamená, že toto ustanovení zákona nepostihuje řízení, které je vedeno před správním soudem. Je toho názoru, že skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví a toto ustanovení zákona, ale též i § 140b zákona se na správní soudnictví nevztahují. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako s dlužníkem) nemá žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí, stejně tak jako dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li to právní úprava správního soudnictví.

Převážil tedy ve výsledku názor, že i přes to, že zákon v rámci řešení úpadku koncentruje spory ohledně peněžitých závazků a dalších majetkových hodnot dlužníka zásadně do řízení před insolvenčním soudem, ponechává v tomto ohledu nedotčena zásadně všechna řízení správní, jejichž účastníkem je dlužník, a nadále v nich ponechává dlužníkovi účastenství. Díky tomu, že se navíc na rozdíl např. od řízení soudních řízení správní nebo daňové, po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku nepřerušují, nejsou orgány veřejné správy omezeny v tom, aby po dobu účinků rozhodnutí o úpadku i nadále uplatňovaly vůči dlužníkovi svou zákonem vymezenou pravomoc.

Ustanovení § 140b až § 140e a § 141 zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku sice před 1. lednem 2014, ale po uvedeném datu stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

Skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví – ustanovení § 140a (přerušení řízení), § 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a § 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 As 149/2017

(1) Jiná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví-li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník.

(2) Rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušují zejména

c) řízení o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního předpisu³⁹⁾,

d) řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti⁴⁰⁾.

Toto ustanovení zákona vychází z koncepce, že rozhodnutí o úpadku s sebou nepřináší žádné další účinky na průběh zde vyjmenovaných řízení, tedy těch demonstrativně uvedených v § 140d odst. 2 zákona. Z toho důvodu se i tato řízení nepřerušují, tudíž je možno je i nově zahájit. Účastníkem těchto řízení pak zůstává samotný dlužník, není-li zákonem stanoveno jinak. V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 149/2017 bylo ve vztahu k tomuto ustanovení zákona víceméně konstatováno, že vliv insolvenčního řízení na soudní řízení správní je třeba vnímat prizmatem ustanovení § 140d insolvenčního zákona, jako by se jednalo o navazující fázi správního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Žalobcem v tomto případě zůstává samotný dlužník i z toho důvodu, že to výslovně stanoví poslední věta § 140d odst. 1 zákona, jak ostatně dovodil ve svém usnesení sp. zn. 54 Af 19/2018 Krajský soud v Praze. Ohledně práva na soudní ochranu před nezákonným jednáním veřejné správy zaujal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 318/2018 názor, že „musí být dlužníkovi umožněno účastnit se řízení před správními soudy i v daňových věcech. Mohou totiž nastat situace, kdy bude jedině dlužník se svou osobní daňovou historií a zkušeností schopen účinně formulovat výhrady, jež by mohly vést až ke zrušení daňových rozhodnutí pro nezákonnost s vlivem na rozsah majetku. Vzhledem k možným rozdílům v motivaci aktivně vystupovat před správními soudy a k tomu, že předmětem soudního přezkumu je vždy určitý akt veřejné správy (např. rozhodnutí správce daně) a správní soudy testují jeho zákonnost v zásadě jen z pohledu řádně uplatněných žalobních bodů, je žádoucí umožnit jak insolvenčnímu správci, tak i dlužníku, aby iniciovali soudní přezkum správních aktů i ve věci plnění daňových povinností úpadce v režimu daňového řádu.“

Shrneme-li již výše uvedené, pak platí, že věci řešené s dlužníkem v úpadku ve správním soudnictví jsou nezávislé na insolvenčním řízení, ohledně jehož majetku, resp. úpadkové situace je toto řízení koneckonců vedeno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že předmět řízení o správních žalobách z povahy věci přímo nesouvisí s majetkovou podstatou a z toho důvodu je proto správní žalobu takto oprávněn podat i sám dlužník v úpadku. Z výše uvedené koncepce vyplývá, že jakkoli insolvenční zákon v rámci řešení úpadku koncentruje spory ohledně peněžitých závazků a dalších majetkových hodnot dlužníka v úpadku do řízení před insolvenčním soudem, ponechává v tomto ohledu nedotčena zásadně všechna řízení správní, jejichž účastníkem je dlužník, a nadále v nich ponechává dlužníkovi účastenství.

Lze proto dovodit, že koncepce insolvenčního zákona na tomto místě vychází z toho, že soudní a rozhodčí řízení specifikovaná v § 140a, § 140b a § 140c (a speciálně pro oblast konkursu v § 263 s výjimkami uvedenými v § 266 odst. 1 insolvenčního zákona) jsou po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku (případně s účinky od prohlášení konkursu v případě řešení úpadku konkursem) řešením úpadku silně dotčena (přerušují se, nelze je zahájit, nelze v nich vydat určité typy rozhodnutí, pokračovat v nich lze jen se souhlasem správce apod.). U řízení správních však dle tohoto zákona platí přesný opak – jejich dotčení řešením úpadku je spíše výjimečné. To znamená, že orgány veřejné správy zásadně nejsou omezeny v tom, aby po dobu účinků rozhodnutí o úpadku i nadále uplatňovaly vůči dlužníkovi svou zákonem vymezenou pravomoc, a dlužník i nadále zůstává tím, kdo jako účastník řízení má procesní práva a povinnosti a procesní způsobilost podle obecných pravidel správního (a tedy i daňového) práva procesního.

Proto musí platit, že nejsou-li po dobu účinků rozhodnutí o úpadku omezeny pravomoci správních orgánů vůči dlužníkovi vydávat rozhodnutí v rámci formálních řízení, nejsou omezeny ani u jiných typů jejich pravomoci (typicky pravomoci ke kontrolním postupům, evidenci údajů o dlužníkovi apod.), ledaže by zákon takové omezení přesně stanovil (např. v případě správní či daňové exekuce dle § 140e insolvenčního zákona). Mohou-li orgány veřejné správy zásadně (tj. až na zákonem stanovené výjimky) uplatňovat své pravomoci vůči dlužníkovi i po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku, musí být i po tuto dobu dlužníkovi zaručena účinná soudní kontrola vůči takovémuto jednání veřejné správy, což je v daném případě zajištěno v rámci správního soudnictví – k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 149/2017.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

(1) V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5.

(2) Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle odstavce 1 platí § 109 odst. 6 obdobně.

Ustanovení zákona vychází z koncepce, že samotné účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku zakazují výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by v konečném důsledku postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, ale i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. To znamená, že takovou exekuci nelze poté nařídit anebo zahájit. Takto to platí s výjimkou, kterou představuje nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, pokud k jejich vymáhání dal insolvenční soud souhlas v souladu s § 203 odst. 5 zákona a současně určil na návrh oprávněné osoby, insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičními oprávněními lhůtu k uspokojení takové pohledávky a jejího příslušenství a taktéž stanovil, která část majetkové podstaty bude použita k uspokojení ve výkonu rozhodnutí, pakliže nebude takováto pohledávka v určené lhůtě uspokojena.

Pokud bude výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízena v rozporu s těmito ustanoveními, platí, že obdobně dle § 109 odst. 6 zákona k rozhodnutím nebo opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezeními stanovenými v § 140c zákona nebude v insolvenčním řízení přihlíženo. Insolvenční soud je oprávněn i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření, která byla přijata při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s § 140c zákona, popř. může soud zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezeními dle § 140c zákona. Výjimkami z těchto zákazů a omezení jsou pak ust. § 408 odst. 2 a § 409 odst. 2 zákona.

Hodí se ještě dodat, že proti rozhodnutí soudu o tom, že k rozhodnutím a opatřením, která byla přijata v rozporu s ust. § 140c, nebo proti rozhodnutí, kterým soud pozastavil vykonatelnost, nebo odložil právní moc rozhodnutí, je možno se odvolat ze strany účastníků řízení o výkon rozhodnutí anebo exekučního řízení. Těmto osobám je třeba, aby soud tato rozhodnutí též doručil zvláštním způsobem.

Z příkazu k úhradě nákladů exekuce, byl-li vydán až po zahájení insolvenčního řízení, nelze při určení náhrady nákladů oprávněného v exekuci vycházet, neboť je jím prováděna exekuce. Věřitel má však i v tomto případě právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v exekučním řízení k vymáhání přiznaných pohledávek za situace, kdy bylo jeho návrhu na nařízení exekuce vyhověno.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 102 VSPH 359/2013

Jestliže v průběhu řízení o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného insolvenční soud zjistí úpadek povinného, odvolací soud po právní moci rozhodnutí o úpadku zruší usnesení o nařízení exekuce a řízení zastaví (§ 140e odst. 1 zákona).

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 66 Co 319/2014

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 62 Co 24/2015

Ustanovení § 140e zákona zakazuje nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, i pro ta insolvenční řízení, v nichž i v době od 1. 1. 2014 trvají účinky rozhodnutí o úpadku vydaných před 1. 1. 2014.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2015

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

(1) Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

(2) Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

Zákon v tomto ustanovení obsahuje koncepci, podle níž platí, že proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele je oprávněn podat odvolání pouze dlužník, přičemž takovým odvoláním lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno, jelikož úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Z této koncepce je pak zřejmé, že dlužník je k podání odvolání legitimován i proti rozhodnutí o úpadku, které bylo vydáno na návrh orgánu dozoru nebo dohledu dle § 368 zákona. Jen v případech, že je rozhodnutí o úpadku vydáno k návrhu dlužníka nebo v insolvenčním řízení, do kterého takto dlužník přistoupil svým návrhem, není proti takovému rozhodnutí odvolání přípustné.

Zákonodárce v tomto ustanovení zákona zakotvil pravidlo, podle něhož se ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení, které je vedeno následně, nepřihlíží. To znamená, že ke změně skutkového stavu, k níž došlo teprve po vydání rozhodnutí o úpadku, nebude přihlíženo a odvolací soud se může zabývat jen takovými skutečnostmi, které existovaly a byly zjištěny již před vydáním odvoláním napadeného rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů jsou proto odvolací důvody dlužníka limitovány toliko námitkami, že jeho úpadek nebyl řádně osvědčen, popř. že vydání rozhodnutí o úpadku brání některá z překážek, která je stanovena v tomto zákoně, např. v podobě jeho § 6. To může mít svůj význam i za situace, kdy budou dlužníkovy námitky směřovat proti samotné aktivní legitimaci navrhovatele z řad jeho věřitelů.

Zatímco v civilním sporném řízení platí obecně zákaz nových důkazů a tvrzení, v insolvenčním řízení tak tomu není a jistá nova jsou v odvolacím řízení přípustná. To při splnění zákonné podmínky, že se jednalo o skutečnosti, které existovaly v okamžik rozhodování soudu prvního stupně, byť před ním nebyly tvrzeny, dokazovány a zjištěny a vyšly najevo až dodatečně. Dle § 14 odst. 1 zákona jsou totiž účastníky insolvenčního řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku, nejen navrhovatel a dlužník. Tito věřitelé své pohledávky uplatňují zásadně podáním přihlášky. Pokud by proto – s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení – odvolací soud nemohl přihlížet k právům uplatněným ostatními věřiteli v souladu s právě uvedenými zákonnými ustanoveními, tj. teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně o úpadku dlužníka, bylo by popřeno základní právo nenavrhujících věřitelů dlužníka v úpadku zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tzn. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. také § 140c zákona, podle kterého v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou). V odvolacím řízení se totiž rozhoduje i o právu nenavrhujících věřitelů, zda má být věc řešena poměrným uspokojením dle insolvenčního zákona – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3190/20.

Bude-li osvědčen úpadek dlužníka, nebude důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil samotné rozhodnutí o úpadku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení – tedy až po vydání rozhodnutí o úpadku – ztratil způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 OSŘ.

Jestliže insolvenční navrhovatelé nedoložili proti dlužníkovi splatnou pohledávku, bylo by v rozporu se zásadou spravedlnosti insolvenčního řízení, kdyby měl insolvenční soud za osvědčený dlužníkův úpadek ve smyslu § 141 odst. 2 zákona, jehož příčinou nebyla dlužníkova nezpůsobilost dostát splatným závazkům vzešlá z jeho vlastních ekonomických poměrů, nýbrž porušení povinnosti banky dlužníka umožnit mu běžné nakládání s prostředky na účtu.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A

Ustanovení § 141 zákona vylučuje zrušení nebo změnu rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem jen proto, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 NSČR 24/2009

Nedostatek aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele (nedoložení pohledávky insolvenčního navrhovatele) nezpůsobuje nedostatek jakékoli podmínky insolvenčního řízení. Ustanovení § 141 zákona vylučuje zrušení nebo změnu rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem jen proto, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 NSCR 31/2011

Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011

Novou skutečností, která ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 poslední věty zákona není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015

Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c.

Toto ustanovení zákona je reakcí na důsledek toho, že věřitel v rozporu se zákazem uvedeným v § 109 odst. 1 písm. a) zákona uplatní po zahájení insolvenčního řízení žalobou proti dlužníkovi pohledávku nebo jiné právo, které se v insolvenčním řízení uplatňuje přihláškou nebo v rozporu se zákazem stanoveným v § 140c zákona po rozhodnutí o úpadku zahájení podáním žaloby soudní nebo rozhodčího řízení proti dlužníkovi o pohledávce nebo jiném právu, které se v insolvenčním řízení uplatňuje přihláškou anebo o pohledávce, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou, popř. o pohledávce, která se v insolvenčním řízení v souladu s § 170 zákona neuspokojuje. Důsledkem tohoto jednání by pak mělo být zastavení takového řízení, přičemž k faktickému zastavení řízení dochází až s právní mocí rozhodnutí o úpadku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016

Bylo-li řízení zastaveno podle ustanovení § 141a zákona, vrátí soud žalobci jím zaplacený soudní poplatek v plné výši.

Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 8 Co 1526/2016

b) zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu,

V tomto ustanovení zákona je obsažen výčet různých typů rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení, kterými je možno o insolvenčním návrhu rozhodnout jinak, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Jedná se přitom o rozhodnutí procesní povahy, mezi něž patří odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady dle § 128 zákona, odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a zákona, zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, přičemž tento nedostatek nelze odstranit anebo se jej nepodařilo odstranit, dále se jedná o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy dle § 108 zákona anebo o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dle § 130 zákona.

Ve věci samé lze rozhodnout vydáním zamítnutí insolvenčního návrhu dle § 143 zákona. K účinnosti těchto zmíněných rozhodnutí dochází jejich zveřejněním v insolvenčním rejstříku, přičemž současně s tím dochází k zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, pakliže není insolvenčním soudem výslovně určeno, že tyto účinky zanikají až s právní mocí výše zmíněných rozhodnutí.

V řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce litispendence nelze podle § 142 odst. 2 zákona přihlédnout ke skutečnosti, že po rozhodnutí soudu I. stupně bylo řízení ve věci dříve zahájené pravomocně skončeno a překážka litispendence odpadla.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 1 VSOL 1362/2014

(1) Insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

(2) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

(3) Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

(4) Je-li dlužníkem právnická osoba, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil.

Zákon na tomto místě upravuje čtyři důvody k zamítnutí podaného insolvenčního návrhu. Podíváme-li se na zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu, že nejsou splněny zákonem uvedené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, půjde zejména o takové návrhy směřující proti dlužníkovi, které jsou buď po určitou dobu vyňaty za určitých podmínek z působnosti tohoto zákona anebo jsou zcela vyňaty z působnosti tohoto zákona, jak ostatně plyne z jeho § 6. V případě dlužníků uvedených v § 6 odst. 1 zákona je soud povinen takový návrh proti nim zamítnout bezodkladně. Půjde-li o dlužníky vymezené v § 6 odst. 2 zákona, je možno takový návrh proti nim zamítnout jen v době, po kterou není možno tento zákon vůči tomuto dlužníku aplikovat. Dojde-li však k podání tohoto návrhu sice těsně před skončením doby, která takto vymezená neumožňovala použít tohoto zákona vůči dlužníkovi, nicméně soud dosud o takovém návrhu nerozhodl, nemůže soud za této situace po skončení této lhůty návrh zamítnout jen s poukazem na to, že byl podán v době, kdy to dle zákona nebylo možné.

Dojde-li k zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu, že nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a minimálně další osoba mají proti dlužníkovi splatnou pohledávku, v konečném důsledku to znamená, že insolvenční navrhovatel nedoložil existenci své splatné pohledávky za dlužníkem anebo nedošlo k osvědčení existence dlužníkova úpadku z toho důvodu, že zde není ještě alespoň jedna další osoba se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tím, že insolvenční navrhovatel doloží svou splatnou pohledávku za dlužníkem, prokazuje v souladu s § 97 odst. 5 zákona oprávnění podat návrh na zahájení insolvenčního řízení – tedy včetně své aktivní legitimace a současně takto se zjištěním existence splatné pohledávky je zde osvědčován úpadek dlužníka. Nutno dodat, že musí být pochopitelně splněna podmínka mnohosti věřitelů, přičemž tato podmínka mnohdy svádí k umělému navyšování počtu věřitelů dlužníka. Tomu má bránit § 143 odst. 2, který stanoví, že za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Zákonodárce se takto pokouší zamezit tomu, aby věřitel svoji splatnou pohledávku za dlužníkem rozdělil na více osob a s poukazem na takto vzniklou mnohost věřitelů se domáhal zahájení insolvenčního řízení proti konkrétní osobě dlužníka.

Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, jedná v dobré víře a současně osvědčí, že jeho platební neschopnost vznikla jako důsledek protiprávního jednání třetí osoby a že současně se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých dluhů, je to dalším důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu. Zákon chce touto cestou chránit před zahájením insolvenčního řízení takového dlužníka, který se dostal do nepříznivé ekonomické situace nezaviněně, resp. v důsledku jednání třetích osob, např. je v přechodné platební neschopnosti z důvodu špatných dodavatelsko-odběratelských vztahů a lze očekávat, že svou platební neschopnost překoná do 3 měsíců po splatnosti těchto peněžitých dluhů.

Dojde-li k situaci, že za dlužníka, který je právnickou osobou, převezme po zahájení insolvenčního řízení všechny jeho dluhy stát anebo obec či kraj, popř. se tyto subjekty za tyto dluhy zaručí, je to další důvod k tomu, aby insolvenční soud zamítl návrh na zahájení insolvenčního řízení.

Samotné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu musí být doručeno insolvenčnímu navrhovateli, který má možnost se proti němu odvolat.

Spočívá-li důvod, jenž dlužníka vedl k podání insolvenčního návrhu v tom, že prostřednictvím insolvenčního řízení chce dosáhnout výmazu z obchodního rejstříku, pak nelze než ho odkázat na to, aby postupoval podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, zejména podle ustanovení upravujících zánik obchodní společnosti po provedení likvidace. V takovém případě nejsou splněny předpoklady vyžadované pro vydání rozhodnutí o úpadku podle § 136 odst. 1 zákona, neboť úpadek dlužníka nebyl osvědčen, a insolvenční návrh dlužníka je namístě zamítnout podle § 143 odst. 1 zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. MSPH 60 INS 1294/2009, 2 VSPH 205/2009-A

Účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 NSČR 13/2011

Insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé.

Toto ustanovení zákona vychází z koncepce, že insolvenční navrhovatel – dlužník je povinen zaplatit na výzvu soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení i přes to, že nedisponuje reálně žádným hodnotnějším majetkem. Od 1. ledna 2014 se výmaz dlužníka z obchodního rejstříku řídí postupem dle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

Proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu se může odvolat pouze insolvenční navrhovatel.

V tomto ustanovení zákona je zakotveno, že proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu se může odvolat toliko insolvenční navrhovatel – ať již jím je věřitel anebo samotný dlužník.

(1) Účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.

(2) V řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.

(3) Je-li toho podle stavu insolvenčního řízení zapotřebí, rozhodne insolvenční soud po právní moci rozhodnutí podle § 142 o hotových výdajích a odměně předběžného správce, jakož i o způsobu jejich úhrady; § 38 a 39 platí obdobně.

Za rozhodnutí insolvenčního soudu jsou v souladu s § 142 považována rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady dle § 128 zákona nebo pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a zákona. Dále jsou to rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, anebo který se nepodařilo odstranit pro nezaplacení zálohy dle § 108 zákona nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dle § 130 zákona, popř. v důsledku zamítnutí insolvenčního návrhu dle § 143 zákona. Tato rozhodnutí jsou účinná již okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, přičemž od stejného okamžiku pak zanikají bez dalšího i účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Soud může ve výjimečných případech odložit okamžik zániku těchto účinků až na právní moc rozhodnutí, přičemž se tak děje zejména v případech, kdy je návrh zamítnut dle § 143 zákona.

Zákon obsahuje pravidlo, podle něhož platí, že ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží, což znamená, že ke změně skutkového stavu, ke které došlo až po vydání rozhodnutí dle § 142 zákona, se nepřihlíží a odvolací řízení je zaměřeno jen na skutečnosti, které existovaly nebo byly zjištěny před vydáním tohoto odvoláním napadeného rozhodnutí. Případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je odvolací soud povinen v rámci svého řízení vypořádat.

V souladu se závěry judikatury platí, že v odst. 1 větě druhé zákona je připuštěna výjimka z pravidla, že (již) účinností rozhodnutí dle § 142 zákona zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 50/2021.

Jakmile nabude rozhodnutí vydané dle § 142 zákona právní moci, je soud povinen rozhodnout o hotových výdajích a odměně předběžného, popř. insolvenčního správce, došlo-li k jejich ustavení. Za hotové výdaje předběžného správce budou zejména považovány jeho cestovní výdaje, poštovné, znalecké posudky, překlady, opisy a další, které se váží k výkonu jeho funkce. Pokud jde o nároky předběžného správce, tedy zejména jeho odměnu, hotové výdaje, včetně DPH budou tyto přednostně uspokojeny z majetkové podstaty, tj. na vrub dlužníka. Dojde-li však ke skončení insolvenčního řízení způsobem dle § 142 zákona, musí být tyto nároky uspokojeny ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, tj. na vrub insolvenčního navrhovatele, jejíž výše je určena insolvenčním soudem. Pakliže ani tento způsob uspokojení nároků nepřipadá v úvahu, budou muset být tyto nároky uspokojeny státem, tj. s využitím zdrojů daňových poplatníků.

Z povahy věci přitom plyne, že insolvenční soud může přistoupit k určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí podle ust. § 142 zákona, pouze do účinnosti takového jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (tedy do jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku). Pozdější (dodatečné) určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí dle ust. § 142 zákona, nemůže odsunout již (ze zákona) nastalý zánik těchto účinků. Jinak řečeno, vydání jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve smyslu ust. § 142 zákona a jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku brání pozdějšímu (dodatečnému) určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí takového jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sen. zn. 29 NSČR 50/2021

(1) Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.

(2) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.

(3) Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.

(4) Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor.

(5) Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká. Nebyla-li včas podána žaloba podle odstavce 3, právo domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 podle odstavce 3 tím zaniká.

(6) Je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku¹⁹⁾. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu; nebyl-li insolvenční návrh odmítnut podle § 128a, nelze předběžné opatření nařídit před nabytím právní moci takového rozhodnutí. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Při nařízení předběžného opatření dále insolvenční soud postupuje obdobně podle § 100 odst. 2 a 3.

V tomto ustanovení zákona je upraven nárok na náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla dlužníkovi v případech, kdy bylo řízení o insolvenčním návrhu, jenž byl podán věřitelem, zastaveno anebo došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu vinou insolvenčního navrhovatele. V souladu s § 147 odst. 1 zákona je v pochybnostech konstruován předpoklad, který vychází z toho, že insolvenční navrhovatel je viníkem toho, že došlo k zastavení insolvenčního řízení anebo došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu. V kontextu s tím je pak zřejmé, že to bude insolvenční navrhovatel, kdo bude muset prokázat, že zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí návrhu jako takového svým jednáním nezavinil. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 dále plyne, že: „Dlužník se podle § 147 odst. 1 zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele – jinou újmou se rozumí i materiální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva). Šikanózní insolvenční, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.“

V § 147 odst. 2 zákona dochází k rozšíření práva na náhradu škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli taktéž z důvodu pro zamítnutí insolvenčního návrhu dle § 143 zákona. Z tohoto okruhu jsou však vyloučeny ty případy, kdy byl insolvenční návrh již dříve podaný soudem zamítnut z důvodu, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které souvisely s osvědčením jeho úpadku nebo že se dlužník dohodl se svými věřiteli na jiném způsobu splnění těchto závazků, popř. z důvodu, že dlužník, který není předlužen a současně jedná v dobré víře, byl schopen osvědčit, že jeho namítaná platební neschopnost vznikla až jako důsledek protiprávního jednání třetí osoby. Tento dlužník však musí současně osvědčit, že lze předpokládat, že tuto svoji platební neschopnost bude schopen překonat, resp. ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti těchto peněžitých závazků.

Pokud bychom tedy měli shrnout základní parametry ke vzniku výše uvedené odpovědnosti, pak musí být naplněny její jednotlivé předpoklady. Základním předpokladem odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu dle § 147 odst. 1 a 2 zákona je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1726/2019). To znamená, že byl-li podán insolvenční návrh, který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu. Druhý předpoklad spočívá v tom, že podáním insolvenčního návrhu nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení byla dlužníkovi způsobena újma na jmění (škoda) a příp. nemajetková újma. Příčinná souvislost pak spočívá v tom, zda újma vznikla insolvenčním návrhem nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení. Posledním předpokladem je zavinění, kdy insolvenční navrhovatel odpovídá za škodu či jinou újmu tehdy, jestliže zavinil, že řízení o jeho insolvenčním návrhu bylo zastaveno, insolvenční návrh byl zamítnut nebo odmítnut (s výjimkou stanovenou v § 147 odst. 2 věty za středníkem zákona). Zavinění se přitom podle § 147 odst. 1 věty druhé zákonu presumuje, tudíž je na žalovaném, aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobů nezavinil. Existuje tedy vyvratitelná domněnka, že insolvenční navrhovatel zastavení řízení nebo odmítnutí návrhu zavinil. Může se vyvinit, může tuto domněnku vyvrátit, nicméně důkazní břemeno a břemeno tvrzení leží na něm – k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 110/2017 a 29 Cdo 373/2018.

Jak plyne z § 147 odst. 3 zákona, je snahou zákonodárce rozšířit odpovědnost insolvenčního navrhovatele, kterým je právnická osoba, rovněž na členy jejího statutárního orgánu, kteří díky této koncepci nyní ručí společně a nerozdílně za splnění náhrady škody nebo jiné újmy dle § 147 odst. 1 a 2 zákona. Svého ručitelského závazku se tyto osoby mohou zprostit pouze tehdy, jestliže prokáží, že bez zbytečného odkladu po zahájení insolvenčního řízení podali soudu informaci o tom, že tento insolvenční návrh je bezdůvodný anebo že není splněn některých z dalších předpokladů, které zákon vyžaduje pro vydání rozhodnutí o úpadku. Snahou je takto bezesporu snížit možnost výskytu šikanózních insolvenčních návrhů.

V souladu s § 147 odst. 4 zákona je dlužník povinen žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy podat nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu, tedy jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. K podání žaloby tak dochází ještě v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu. Pokud by tato žaloba nebyla dlužníkem podána včas, zaniká tím dlužníkovi právo na náhradu škody nebo jiné újmy. Je-li tato žaloba dlužníkem podána, nebude projednávána jako incidenční spor, přičemž místně a věcně příslušným k projednání této žaloby je insolvenční soud.

Podle § 147 odst. 6 zákona platí, že osoba, které vznikla škoda nebo jiná újma, má možnost navrhnout insolvenčnímu soudu vydání předběžného opatření, kterým může soud povinné osobě uložit povinnost, aby složila u tohoto soudu do úschovy přiměřenou peněžitou částku k zajištění úhrady škody. K vydání tohoto předběžného opatření je soud oprávněn přikročit k návrhu oprávněné osoby podanému do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž předběžné rozhodnutí bude tímto soudem vydáno až po právní moci takového rozhodnutí.

Chce-li být navrhovatel se svým návrhem na vydání předběžného opatření úspěšný, měl by ve stejný den, kdy podal u insolvenčního soudu návrh na jeho nařízení též složit jistotu ve výši 10 000 Kč. Nicméně – pakliže nebude z dosavadního průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že oprávněné osobě vznikla škody či jiná újma, bude soud nucen takový návrh bez dalšího zamítnout pro jeho předčasnost.

Shledá-li soud důvody pro vydání předběžného opatření jako dostatečné, vyhoví návrhu oprávněné osoby a uloží povinné osobě povinnost složit na náhradu škody nebo jiné újmy do úschovy soudu, jenž je věcně a místně příslušný k projednání žaloby o náhradu škody nebo jiné újmy, přiměřenou částku. Výše částky se odvíjí od okolností daného případu, avšak nebude nikdy vyšší, než v jakém je oprávněnou osobou navrhována. Vždy by však mělo být respektováno hledisko, že výše této částky by měla krýt větší (podstatnou) část předpokládané škody. Samotné rozhodnutí o předběžném opatření je třeba doručit vyhláškou, resp. jejím zveřejněním v insolvenčním rejstříku, a zvláště je nutno doručit dlužníkovi, osobě, která příp. návrh podávala, dále osobám, které mají v tomto řízení v souvislosti s rozhodnutím něco osobně vykonat a dále též státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení.

Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byla navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je veřejnou internetovou sítí, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu § 184 odst. 1 trestního zákoníku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014

Insolvenční navrhovatel se zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zamítnutím insolvenčního návrhu i tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut jen proto, že dlužník je schopen plnit závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, vzhledem k předpokládaným příjmům, kterých se dlužníku má dostat v nejisté době budoucí.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5745/2015

Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení právnické osoby – podnikatele na trhu – čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti. Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk) – přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015

(1) Insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.

(2) Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

(3) Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Toto ustanovení zákona upravuje případy, kdy rozhodnutí o úpadku je možno spojit bez dalšího též s rozhodnutím o způsobu jeho řešení. To znamená, že rozhodnutím o způsobu řešení úpadku chápeme rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo o povolení reorganizace, popř. o povolení oddlužení. Hodí se připomenout, že k prohlášení konkursu na majetek dlužníka dochází za situace, kdy jde o dlužníka, u něhož zákon vylučuje řešení jeho úpadku reorganizací anebo oddlužením. S rozhodnutím o prohlášení konkursu je možno spojit též rozhodnutí o tom, že dlužníkův úpadek bude řešen nepatrným konkursem, včetně souvisejících odchylek spojených s tímto postupem. Konkurs jako takový představuje likvidační formu insolvenčního řízení.

Bude-li dlužník naopak usilovat o sanační formu řešení svého úpadku, zvolí zřejmě reorganizaci. Tou lze řešit úpadek nebo již hrozící úpadek u dlužníka, který je podnikatelem a má obchodní závod, jak plyne z § 316 odst. 2 zákona. Reorganizace však nebude v souladu s § 316 odst. 3 a 4 zákona přípustná tehdy, jestliže se bude jednat o dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci, obchodníkem s cennými papíry anebo osobou oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu a jestliže celkový roční úhrn čistého obratu takového dlužníka za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč nebo zaměstnává-li dlužník méně než 50 zaměstnanců (s výjimkou uvedenou v § 316 odst. 5 zákona). Chce-li dlužník dosáhnout toho, aby s rozhodnutím o úpadku bylo vydáno též rozhodnutí o povolení reorganizace, musí spolu s insolvenčním návrhem, ve kterém je jako způsob řešení úpadku navržena reorganizace, předložit taktéž reorganizační plán, který musí být přijat alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou nezajištěných věřitelů, počítanou rovněž podle výše pohledávek. Je zřejmé, že musí mít tuto reorganizaci takto předjednanou s vybraným okruhem věřitelů.

Druhou ze sanačních forem řešení úpadku je oddlužení. Tím lze též řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Soud může o oddlužení rozhodnout jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 393 až 395 zákona. Je-li iniciátorem svého oddlužení samotný dlužník, který chce svůj úpadek řešit oddlužením, musí takový dlužník podat návrh na povolení oddlužení spolu s návrhem na zahájení insolvenčního řízení – tedy v rámci jednoho předepsaného formuláře, který byl vydán Ministerstvem spravedlnosti.

Pokud soud o způsobu řešení úpadku dlužníka nerozhodne spolu s rozhodnutím o úpadku, bude o něm rozhodnuto následně v rámci samostatného rozhodnutí postupem upraveným v § 149 zákona.

(1) Nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

a) dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby; v takovém případě rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku, nebo

b) se dlužník stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením, po rozhodnutí o úpadku; v takovém případě může insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem před termínem konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

(3) Má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle odstavce 1, je předmětem jednání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku vždy zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti a jeho vyjádření o vhodnosti navrženého způsobu řešení úpadku; je-li takových návrhů více, vyjádří se insolvenční správce k tomu, který z nich považuje za nejvhodnější a proč.

Ustanovení zákona zde reaguje na situaci, kdy není v rozhodnutí o úpadku současně rozhodnuto i o způsobu jeho řešení – ať již konkursem, reorganizací anebo oddlužením. V takovém případě bude o způsobu řešení úpadku dlužníka rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

Koncepce zákona vychází z toho, že o způsobu řešení dlužníkova úpadku musí být rozhodnuto do 3 měsíců od vydání rozhodnutí o úpadku. Nemělo by však být rozhodnuto dříve než po skončení schůze věřitelů, která byla svolána v souvislosti s rozhodnutím o úpadku. Dle § 137 odst. 1 zákona přitom platí, že soud svolá schůzi věřitelů tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku.

V případě dlužníka, který podal návrh na povolení oddlužení v řízení, které inicioval věřitel, měl by insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení jeho úpadku do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku. Nutno připomenout, že stane-li se dlužník po rozhodnutí o úpadku osobou, jehož úpadek není možno řešit reorganizací ani oddlužením – tedy sanačními formami řešení úpadku – je insolvenční soud oprávněn rozhodnout o prohlášení konkursu na majetek takového dlužníka – a to i bez závěrů, které vzejdou ze schůze věřitelů za tím účelem svolané.

Není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o způsobu jeho řešení, bude nezbytné doplnit předmět jednání schůze věřitelů též o některé další důležité body, jako jsou např. rozhodnutí věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku dle § 150 zákona anebo o vyjádření insolvenčního správce k vhodnosti navrženého způsobu řešení úpadku dle § 149 odst. 3 zákona.

Toto ustanovení zákona tedy v konečném důsledku posiluje rozhodovací pravomoc, resp. samotnou roli věřitelů v tomto procesu.

Má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1 a je-li dlužník podnikatelem, u kterého je podle tohoto zákona přípustná reorganizace, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem nebo reorganizací.

V tomto ustanovení zákonodárce přikročil k formulaci oprávnění schůze věřitelů rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku. To se týká zejména situací, kdy je u dlužníka jako způsob řešení jeho úpadku připuštěna reorganizace, tedy v těch případech, kdy insolvenční soud sám již dříve nerozhodl o způsobu tohoto řešení úpadku. Jak již uvedeno dříve, jedná se o oprávnění, nikoli však o povinnost věřitelského orgánu, což znamená, že je na úvaze tohoto orgánu, zda tohoto oprávnění využije anebo nikoliv. Bude-li dlužníkův úpadek řešen reorganizací, může se tento věřitelský orgán usnést též o tom, že reorganizační plán sestaví osoba odlišná od osoby dlužníka, jak ostatně plyne z § 339 odst. 3 zákona. I když může takovéto usnesení věřitelského orgánu odporovat společnému zájmu věřitelů dle § 54 odst. 1 zákona, není soud oprávněn je zrušit.

Usnesením schůze o způsobu řešení dlužníka úpadku je insolvenční soud vázán a nemůže je zrušit, i kdyby odporovalo společnému zájmu věřitelů.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 99 INS 453/2009, 2 VSPH 378/2009-B-30

(1) Usnesení schůze věřitelů podle § 150 je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů

a) pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo

b) pro ně hlasovalo nejméně 90 % přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

(2) Jestliže z věřitelů přítomných na schůzi věřitelů se zúčastní hlasování pouze zajištění věřitelé nebo pouze nezajištění věřitelé, je usnesení schůze věřitelů podle § 150 přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných hlasujících věřitelů počítána podle výše jejich pohledávek.

(3) Za přítomného podle odstavce 1 a 2 se nepovažuje věřitel, který hlasoval písemně.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika hlasování věřitelů na schůzi věřitelů, která je svolávána rozhodnutím o úpadku, resp. způsobem řešení úpadku. V této souvislosti platí, že usnesení schůze věřitelů podle § 150 zákona je přijato, pokud z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání této schůze věřitelů pro toto usnesení hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek anebo pro ně hlasovalo nejméně 90 % fyzicky přítomných věřitelů, počítáno podle výše jejich pohledávek. Usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku – ať již jde o konkurs anebo o reorganizaci – je tedy přijato vždy, jsou-li splněny výše uvedené podmínky, přičemž tyto podmínky platí alternativně – nemusí být tedy splněny kumulativně.

Pokud se schůze věřitelů účastní pouze nezajištění anebo naopak jen zajištění věřitelé s právem hlasovat, bude usnesení schůze takto přijato, bude-li pro ně hlasovat prostá většina všech na schůzi přítomných věřitelů s právem hlasu počítaných podle výše jejich pohledávek. Tito věřitelé však nemohou hlasovat písemně a dále je třeba respektovat, že věřitelé, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili z různých důvodů až v den, kdy se má konat tato schůze věřitelů, se tohoto hlasování taktéž nebudou účastnit. K tomu, aby bylo usnesení schůze věřitelů nezpochybnitelné, je tedy vždy nutno, aby věřitelé hlasovali na místě – tj. v rámci své fyzické přítomnosti a není proto možno uvažovat o korespondenční formě hlasování. Toto usnesení schůze věřitelů pak není insolvenční soud oprávněn zrušit.

Přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Z tohoto ustanovení zákona vyplývá, že přijme-li schůze věřitelů usnesení dle § 150 zákona, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku dle tohoto usnesení. To ovšem neplatí za situace, kdy je v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u níž zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, tedy půjde např. o právnickou osobu v likvidaci, kde již není připuštěn sanační způsob řešení jejího úpadku anebo bude-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem, který byl přijat všemi skupinami věřitelů, jenž byl takto dlužníkem předložen soudu po rozhodnutí o úpadku. Hodí se ještě dodat, že usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku nemá soud oprávnění zrušit.

(1) Jestliže insolvenční soud rozhodne, že způsobem řešení úpadku je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty; současně znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně. Obdobně insolvenční soud postupuje, jestliže schůze věřitelů vedle usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přijme i usnesení, kterým doporučuje zpeněžení majetkové podstaty podle § 290.

(2) Schůze věřitelů, která přijme usnesení o způsobu řešení úpadku reorganizací, nebo schůze věřitelů, která vedle usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přijme i usnesení, kterým doporučuje zpeněžení majetkové podstaty podle § 290, může též přijmout usnesení, kterým určí osobu znalce podle odstavce 1; v takovém případě rozhodne insolvenční soud o ustanovení znalce podle tohoto usnesení.

(3) Usnesení schůze věřitelů o určení osoby znalce je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

Zákon v tomto ustanovení vychází z toho, že dojde-li schůze věřitelů k závěru, že úpadek dlužníka je třeba řešit reorganizací, je oprávněna v souvislosti s tím přijmout i usnesení, kterým dochází k určení osoby znalce za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka. K přijetí tohoto usnesení dojde tehdy, jestliže pro ně bude hlasovat kvalifikovaná většina nejméně dvou třetin všech fyzicky přítomných věřitelů s právem hlasovat počítaných podle výše jejich pohledávek. Nutno připomenout, že věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení až v den konání schůze věřitelů hlasovat takto nemohou.

Samotné rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací není soud oprávněn přezkoumávat, resp. jakkoli revidovat i kdyby snad i odporovalo společnému zájmu věřitelů. Usnese-li se schůze věřitelů na osobě znalce, resp. dojde k určení znalce, je tímto usnesením soud vázán, ledaže by toto usnesení odporovalo společnému zájmu věřitelů. Pokud osobu znalce neurčí schůze věřitelů, musí ji určit soud. K určení osoby znalce dojde v rámci výroku usnesení, ve kterém soud současně tomuto znalci uloží povinnost zpracovat posudek písemně, tj. ocenit majetkovou podstatu dlužníka.

Pokud rozhodne schůze věřitelů o tom, že úpadek dlužníka je třeba řešit konkursem, může být též přijato usnesení, kterým je insolvenčnímu správci doporučeno, aby zpeněžil majetkovou podstatu jednou smlouvou. Schůze věřitelů takové usnesení přijme tehdy, jestliže pro ně hlasuje prostá většina přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů s právem hlasu počítáná podle výše jejich pohledávek. Toto usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem je soudem nepřezkoumatelné, resp. je není možno revidovat, a to i tehdy, pakliže by odporovalo společnému zájmu věřitelů.

Bude-li přijato usnesení schůze věřitelů o zpeněžení majetkové podstaty jednou smlouvou, může být též schůzí věřitelů přijato usnesení, kterým dojde k určení osoby znalce za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka. Za této situace se postupuje obdobně – tedy jako kdyby schůze věřitelů rozhodla o způsobu řešení úpadku reorganizací. Insolvenční soud vydá usnesení o ustavení znalce spolu s výrokem, kterým uloží znalci povinnost zpracovat posudek písemně, tedy přistoupit k ocenění majetkové podstaty dlužníka – a toto je opět povinnou součástí rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dojde-li tedy k ustavení znalcem na základě rozhodnutí schůze věřitelů dle § 153 odst. 1 zákona, není již na místě postup dle § 219 odst. 1 až 4 zákona, tj. insolvenční správce již nebude oceňovat majetkovou podstatu tímto způsobem.

(1) Odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem podle § 153 se řídí předpisy, které obecně upravují odměňování znalce při úkonech mimo soudní řízení²³⁾.

(2) Výši odměny znalce podle odstavce 1 schvaluje věřitelský výbor; nedojde-li ke schválení odměny do 15 dnů po ustanovení znalce, schvaluje jeho odměnu insolvenční soud.

Zákon na tomto místě vychází z toho, že odměna znalce ustaveného insolvenčním soudem k ocenění majetkové podstaty dlužníka primárně vychází ze zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a prováděcích předpisů k tomuto zákonu. Věřitelský výbor je pak oprávněn k schválení výše odměny tohoto znalce a neschválí-li ji do 15 dnů od svého ustavení, musí tak učinit soud. Proti usnesení o znalečném se lze odvolat a toto znalečné, resp. úhrada hotových výdajů a odměny znalce jsou pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. d) zákona.

(1) Pro účely ocenění majetkové podstaty na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 153 platí, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku; části majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se ve znaleckém posudku ocení i odděleně.

(2) Znalecký posudek podle odstavce 1 předkládá znalec insolvenčnímu soudu, který neprodleně poté svolá za účelem jeho projednání a schválení schůzi věřitelů, ke které předvolá i znalce; znalecký posudek musí být zveřejněn v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se má schůze věřitelů konat.

(3) Po projednání znaleckého posudku rozhodne schůze věřitelů o tom, zda jej schvaluje; usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

(4) Podle usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku vydá insolvenční soud rozhodnutí o ceně majetkové podstaty; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V tomto ustanovení zákona je pamatováno na situace, kdy je v souvislosti s oceněním majetkové podstaty dlužníka nezbytně nutné též přihlédnout k fiktivnímu požadavku, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni předložení znaleckého posudku soudu a majetek, ke kterému bylo uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, bude nutno v posudku takto ocenit odděleně. Tímto specifikem je respektován fakt, že zajištění věřitelé mají povinnost zaplatit do majetkové podstaty takto polovinu odměny a hotových výdajů znalce.

Vychází se přitom z koncepce, že poté, co je znalecký posudek předložen soudu, svolá soud bezodkladně schůzi věřitelů za účelem projednání a schválení tohoto posudku. Za tím účelem je na toto jednání předvolán znalec a dochází též ke zveřejnění tohoto posudku v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem konání této schůze věřitelů. Tím má být dosaženo toho, aby se s ním mohli všichni zúčastnění takto seznámit.

Jakmile je znalecký posudek projednán, musí schůze věřitelů rozhodnout o tom, zda jej schválí anebo nikoliv. Ke schválení znaleckého posudku dojde, jestliže pro něj hlasovala kvalifikovaná většina nejméně dvou třetin všech na schůzi přítomných věřitelů s právem hlasovat počítaná podle výše jejich pohledávek. V tomto případě může hlasování probíhat i korespondenčně. Stejně jako v jiných případech však platí, že věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení až v den konání schůze věřitelů se tohoto hlasování účastnit nemohou.

Bude-li usnesení o schválení znaleckého posudku přijato, je jím soud bez dalšího vázán. To znamená, že podle tohoto usnesení, resp. závěrů znaleckého posudku vydá rozhodnutí o ceně majetkové podstaty. Proti tomuto rozhodnutí pak není odvolání přípustné. Pakliže by toto usnesení schůze věřitelů odporovalo společnému zájmu věřitelů, je soud oprávněn je zrušit.

Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a OSŘ, pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem – to platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013

Znalecký posudek vypracovaný znalcem, který nesmí ve věci posudek podat z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), není způsobilým důkazem, na základě něhož by bylo možné učinit skutková zjištění soudů – ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013

Jestliže schůze věřitelů znalecký posudek neschválí, může přijmout usnesení, kterým určí osobu nového znalce; ustanovení § 153 až 155 platí obdobně.

Pakliže schůze věřitelů znalecký posudek neschválí, může přijmout usnesení, kterým určí osobu nového znalce, přičemž musí být dodrženy podmínky uvedené v § 153 až § 155 zákona. Tím má být dosaženo nového ocenění majetkové podstaty.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013

(1) Zajištění věřitelé uhradí do majetkové podstaty společně a nerozdílně polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci, a to ve lhůtě stanovené ve výzvě insolvenčního správce; mezi sebou se vypořádají podle poměru hodnot jejich zajištění určených znaleckým posudkem.

(2) Po dobu, po kterou je zajištěný věřitel v prodlení se splněním povinnosti podle odstavce 1, se jeho zajištěná pohledávka neúročí.

Toto ustanovení zákona má ve své podstatě představovat jistou formu hmotné zainteresovanosti zajištěných věřitelů na nákladech spojených s oceněním majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční správce je pak tou osobou, která je oprávněna stanovit lhůtu ke splnění povinností zaplatit společně a nerozdílně do majetkové podstaty polovinu věřitelským výborem anebo soudem schválené odměny a hotových výdajů uhrazených znalci z této majetkové podstaty. Splnění této povinnosti však není nikterak vymáháno, jelikož zajištěný věřitel je k jejímu splnění již dostatečně motivován tím, že po dobu, po kterou je v prodlení s plněním takto uložené povinnosti se jeho zajištěná pohledávka neúročí. Vedle toho tato koncepce počítá i s tím, že se mu vydá výtěžek zpeněžení teprve po odečtení částky připadající na splnění této jeho povinnosti.

Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a OSŘ, pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem – to neplatí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013

(1) Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že

b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny.

(2) Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci. Právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí.

(4) Pro rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení části druhé hlavy první dílu 8 tohoto zákona o zrušení konkursu přiměřeně.

(5) Tytéž účinky jako rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 má i rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně; právní mocí usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně, však insolvenční řízení nekončí.

Na tomto místě zákon reaguje na situace, kdy v mezidobí od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu jeho řešení vyjde v insolvenčním řízení najevo, že dlužník není v úpadkové situaci. Nastane-li tento stav, musí insolvenční soud svým usnesením takto rozhodnout – i bez návrhu – tehdy, jestliže zjistí, že ani po rozhodnutí o úpadku nedošlo k osvědčení dlužníkova úpadku (např. z důvodu zániku pohledávek věřitelů) anebo že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uspokojeny (tedy, že se v přihlašovací lhůtě nikdo do řízení nepřihlásil), popř. se zjistí, že dlužník předložil návrh na vydání takového rozhodnutí a připojil k němu listinu, na které s tímto postupem vyslovili souhlas všichni věřitelé a insolvenční správce, včetně ověřených podpisů (jedná se tedy o společný projev vůle všech těchto uvedených osob). Pouze při splnění těchto podmínek může soud vydat své usnesení o tom, že dlužník se v úpadku nenachází. Takto vydané rozhodnutí je vykonatelné a jeho účinky nastávají až s jeho právní mocí, přičemž stejným dnem dochází k ukončení insolvenčního řízení.

Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 2 VSPH 474/2009-B Vrchní soud v Praze tak „bylo-li již vydáno rozhodnutí o úpadku spojené s rozhodnutím o povolení oddlužení, je vyloučen (byť i jen analogický) postup podle § 158 zákona. Na tom nic nemění, že se do insolvenčního řízení nepřihlásil žádný z věřitelů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu. Tato skutečnost nemůže vést po povolení oddlužení k vydání rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku, ani nemůže vést k neschválení oddlužení nebo zastavení insolvenčního řízení, neboť ani za takového stavu věci dlužníku nelze upírat možnost řešit úpadek oddlužením.“

Dlužno dodat, že ustanovení § 308 až 313 zákona, která pojednávají o zrušení konkursu, platí přiměřeně také pro rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku, což znamená, že v souvislosti s tím platí, že pro doručení a zveřejnění rozhodnutí o tom, že dlužník se v úpadku nenachází, platí totéž, co o doručení a zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu, když za této situace je nutno toto rozhodnutí doručit dlužníkovi a insolvenčnímu správci do vlastních rukou. Proti tomuto rozhodnutí mohou podat odvolání toliko insolvenční správce a přihlášení věřitelé dlužníka. K zániku účinků rozhodnutí o úpadku, s výjimkou účinků, u kterých není možné jejich navrácení do stavu před rozhodnutím o úpadku, dochází s právní mocí tohoto rozhodnutí, nicméně platnost a účinnost právních úkonů, které byly provedeny během insolvenčního řízení, tím není dotčena.

Po účinnosti tohoto rozhodnutí za dlužníka, který je právnickou osobou, jednají opět jeho statutární orgány nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci, přičemž přerušením likvidace po vydání tohoto rozhodnutí končí a likvidace se opět obnovuje. Pokud jde o funkci insolvenčního správce, resp. o její výkon, nekončí právní mocí rozhodnutí o tom, že dlužník se nenachází v úpadku, ačkoli jeho oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty dlužníka a další dispoziční oprávnění v této souvislosti přejdou zpět na dlužníka.

V této souvislosti insolvenčnímu správci vyvstávají další povinnosti, které spočívají v tom, že je povinen ke dni právní moci rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku uzavřít účetní knihy, sestavit účetní závěrku, splnit povinnosti uložené daňovými a dalšími veřejnoprávními předpisy a současně předat dlužníkovi potřebné účetní záznamy. Insolvenční správce by dále měl předat dlužníkovi majetek a zajistit další součinnost v oblasti archivační, evidenční a dalších souvisejících činností dle povahy podnikání dlužníka.

Za situace, kdy odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané soudem prvního stupně, dochází s právní mocí tohoto rozhodnutí k ukončení insolvenčního řízení. Zruší-li odvolací soud pouze výrok rozhodnutí o úpadku vydaný soudem prvního stupně a současně vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, s právní mocí tohoto rozhodnutí nedochází k ukončení insolvenčního řízení. Nicméně v obou případech má toto měnící se nebo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu stejné účinky jako rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo stanoveno, že dlužník se v úpadku nenachází.

Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 zákona).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 29 NSCR 138/2016

b) spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5,

e) spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,

f) spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu,

g) spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem,

(2) Pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení.

(3) Není-li dále stanoveno jinak, v incidenčních sporech nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení.

(4) V incidenčních sporech podle odstavce 1 písm. a) až c) a e) až g) lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory podle odstavce 1 písm. a) se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a incidenční spory podle odstavce 1 písm. b), s výjimkou sporů o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5, za spory o určení, zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení.

(5) Účastníkem incidenčních sporů podle odstavce 1 písm. a) až c) a f) a g), v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník.

(6) Incidenční spory podle odstavce 1 písm. d) se dnem, kdy insolvenční řízení skončí zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení, přerušují a lze v nich pokračovat pouze na návrh některého z dlužníkových věřitelů podaný do 30 dnů od přerušení takového sporu. Dnem, kdy jeho návrh došel insolvenčnímu soudu, se každý takový věřitel stává účastníkem řízení místo insolvenčního správce. Nepodá-li takový návrh ve stanovené lhůtě žádný z věřitelů, insolvenční soud řízení o incidenčním sporu zastaví.

V tomto ustanovení zákona je obsažen základní výčet incidenčních sporů, které jsou vyvolány insolvenčním řízením. Pro tyto spory je společné pravidlo, že vznikají v přímé souvislosti s insolvenčním řízením, tedy jsou s ním svázány, jejich účastníky jsou zpravidla účastníci insolvenčního řízení a insolvenční správce, avšak insolvenční správce nemusí být povinným účastníkem incidenčního sporu. Výsledek incidenčního sporu je závazný pro insolvenční řízení, je tedy uplatnitelný jen v rámci tohoto řízení a samotné incidenční spory jsou projednávány výlučně insolvenčními soudy, které jsou takto věcně a místně příslušné k jejich projednání.

Podle § 159 odst. 1 se za incidenční spory považují spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek – tedy spory v souvislosti s popřením přihlášených pohledávek, dále se jedná o spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty anebo o vydání výtěžku ze zpeněžení – jedná se tedy o vylučovací žaloby, které se řídí ustanovením § 225 nebo § 233 odst. 2 zákona. V usnesení sp. zn. 29 ICdo 13/2013 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení. Dále se jedná o spory o vypořádání SJM dlužníka v úpadku a jeho manžela dle § 268 až 276 zákona, o spory na základě odpůrčí žaloby – tedy žaloby o neúčinnost právních úkonů dlužníka podle § 235 až 243 zákona, spory o náhradu škody na majetkové podstatě, která vznikla porušením povinnosti ze strany insolvenčního správce dle § 37 zákona, spory o platnost smluv, na základě nichž došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu dle § 289 zákona, v neposlední řadě se jedná o spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem a o další spory, které jsou zákonem výslovně označeny jako incidenční, tedy spor přihlášeného věřitele o určení, že jeho pohledávka nebyla v průběhu řízení uspokojena a nezanikla jiným způsobem a nadále proto trvá dle § 186 zákona, spor o určení platnosti smluv, na základě nichž došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon ohledně majetku nebo závazků dlužníka dle § 233 odst. 3 zákona, dále spor o platnost smluv, na základě nichž došlo ke zpeněžení mimo dražbu dle § 289 odst. 3 zákona, spor věřitele, jenž nesouhlasí s výší své pohledávky (nebo jejím charakterem) vyplývající z účetnictví dlužníka, kterým je banka nebo spořitelní a úvěrní družstva, popř. jiná osoba dle § 373 zákona, spor o uložení povinnosti uhradit do majetkové podstaty sankci podle § 178 a 179 zákona a taktéž i spor o pořadí pohledávky dle § 203a zákona. Právě v případě řízení o určovací žalobě musí vždy na straně žalobce existovat naléhavý právní zájem, jelikož pokud tomu tak není, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu podal znovu v době, kdy tento naléhavý právní zájem získá, jak ostatně dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 914/2014 i Nejvyšší soud.

V § 159 odst. 2 zákona je negativně vymezeno, že pro účely tohoto zákona není incidenčním sporem každý spor, jehož účastníkem by byl insolvenční správce, a to i tehdy, pokud by probíhal v průběhu insolvenčního řízení. Pro účely tohoto zákona se tedy za incidenční spor nepovažují spory o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé věřitele porušením povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh dle § 100 odst. 2 zákona, a to i přes to, že k projednání je příslušný insolvenční soud, dále spory o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé naopak dlužníkovi podáním insolvenčního návrhu věřitelem dle § 147 zákona i přes to, že k jejich projednání je příslušný insolvenční soud. Dále sem patří spory, ve kterých věřitelé vůči insolvenčnímu správci nebo dlužníkovi s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě uplatňují v souladu s tímto zákonem, resp. jeho § 203, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, spory o vyklizení zpeněžené nemovitosti, která je dlužníkem využívána k bydlení své rodiny, nebo bytu ve vlastnictví dlužníka podle § 285 odst. 2 a v neposlední řadě též spory, ve kterých insolvenční správce uplatňuje a vymáhá dlužníkovy pohledávky ve prospěch majetkové podstaty, jak např. plyne z § 294 zákona, popř. další spory.

Nově rozhoduje insolvenční soud v řízení o incidenčním sporu o povinnosti člena statutárního orgánu, který přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace, vydat do majetkové podstaty prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období dvou let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka. Soud tak učiní na návrh insolvenčního správce, který je osobou v tomto řízení nejlépe obeznámenou se stavem obchodní korporace, která má navíc možnost si snadno opatřit podklady pro takový návrh. Další důležité informace a podněty v této věci může insolvenční správce získat od věřitelů.

Zákon vychází z koncepce, že v incidenčních sporech není možno pokračovat po skončení insolvenčního řízení. Bylo-li však insolvenční řízení skončeno v důsledku toho, že soud rozhodl o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, po splnění reorganizačního plánu anebo po splnění oddlužení, pak platí, že lze pokračovat v incidenčních sporech uvedených v § 159 odst. 1 písm. a) až c) a e) až g) zákona, ovšem s tím, že dnem skončení insolvenčního řízení se stává pro účely tohoto zákona jejich účastníkem dlužník namísto insolvenčního správce. Třeba ještě dodat, že incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a) zákona je pro tyto účely považován za spor o pravost, výši nebo pořadí pohledávek toliko po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení. Dále platí, že spor dle § 159 odst. 1 písm. b) zákona je sporem o určení, zda právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náleží do majetkové podstaty ke dni skončení insolvenčního řízení. Nutno připomenout, že incidenční spory dle § 159 odst. 1 písm. d) zákona, což jsou spory na základě odpůrčí žaloby, se přerušují a bude v nich možno pokračovat na návrh, kde aktivní legitimace svědčí dlužníkovu věřiteli. Tento návrh musí být podán do 30 dnů od přerušení řízení, přičemž věřitel, který navrhl pokračování v tomto řízení, se takto stane účastníkem tohoto řízení namísto insolvenčního správce. Pokud však nebyl návrh dlužníkovým věřitelem ve stanovené lhůtě řádně podán, dochází k zastavení tohoto sporu.

Z odst. 3, 4 a 6 vyplývá, že (také) ve sporu o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (§ 159 odst. 1 písm. f) zákona) nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona. Nemožnost pokračovat po skončení insolvenčního řízení v incidenčním sporu představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Icdo 64/2017.

Řízení o žalobě, kterou se insolvenční správce domáhá vůči soudnímu exekutorovi vydání exekučního výtěžku zpeněžení nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, není incidenčním sporem (§ 159 zákona). K projednání a rozhodnutí takového sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 OSŘ).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 15 Cmo 53/2009

Žaloba na obnovu řízení není přípustná ve věci odmítnutí přihlášky pohledávky. Žaloba na obnovu řízení je přípustná v incidenčních sporech.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 15 Cmo 95/2011

Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 15/2013

Je-li předmětem řízení o žalobě podané (insolvenčním) dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) zákona, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 29 ICdo 43/2015

K projednání a rozhodnutí té části žaloby, kterou se insolvenční správce domáhal u insolvenčního soudu vedle určení, že dlužník je vlastníkem nemovité věci (ve smyslu § 7a písm. b) ve spojení s § 159 odst. 1 písm. g) zákona), vůči žalovanému též vyklizení této věci, je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud – potud nejde o incidenční spor.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 101 VSPH 174/2015

Dopad čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na posuzovanou věc je jen zprostředkovaný, resp. jeho porušení se odvíjí od porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Věřitel totiž předně musí svou pohledávku zákonem stanoveným způsobem (až na výjimky) v daném řízení uplatnit, tj. přihlásit (§ 165 zákona), tato musí být zjištěna (§ 201 zákona), příp. je-li popřena, musí být o ní v incidenčním řízení rozhodnuto (§ 159 odst. 1 písm. a) zákona). Teprve poté lze hovořit o takové pohledávce jako o majetku, to ovšem jen co do té jeho části, ve které taková pohledávka podle insolvenčních předpisů nekonkuruje právu dalších osob v rámci poměrného uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů (popř. i právu dlužníka v případě oddlužení).

(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby²⁴⁾.

(2) Stanoví-li tak rozvrh práce, incidenční spor projedná a rozhodne jiný soudce insolvenčního soudu.

(3) V řízení o žalobě podle odstavce 1 se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování; nejde-li o případ podle § 80 odst. 1, účastníkům řízení se rozhodnutí ve věci samé doručuje do vlastních rukou. Insolvenčního správce, který není účastníkem incidenčního sporu, insolvenční soud vždy neprodleně vyrozumí o rozhodnutích v tomto sporu vydaných ustanovení § 75 odst. 2 se nepoužije.

(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat^24),25).

(5) Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud řízení o této žalobě zastaví.

V § 160 odst. 1 je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že incidenční návrh je třeba svou povahou chápat jako žalobu. V daném kontextu pak platí, že žaloba je projednána insolvenčním soudcem, jenž vykonává dohled v insolvenčním řízení, kterého se tento spor týká. Pro řízení o této žalobě, resp. ve věci incidenčního sporu se použijí ustanovení o doručování, tedy § 71 až 80 zákona, s výjimkou ust. § 75 odst. 2 zákona. Třeba dodat, že účastníkům tohoto řízení jsou doručovány písemnosti vedle doručení vyhláškou i zvlášť a určitá rozhodnutí – tedy rozhodnutí ve věci samé (např. rozsudek) jim musí být doručen vždy do vlastních rukou.

Za situace, kdy není insolvenční správce účastníkem incidenčního řízení, je insolvenční soud povinen o rozhodnutích vydaných v incidenčním řízení takto neprodleně informovat insolvenčního správce. Tato povinnost bude za dané situace splněna tím, že bude správci zaslán stejnopis vydaného rozhodnutí.

Je-li žaloba podána opožděně, je-li podána osobou k tomu neoprávněnou anebo má-li tato žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit postupem podle § 43 OSŘ a tyto nedostatky brání pokračování v řízení, pak je insolvenční soud oprávněn svým usnesením takovou žalobu odmítnout. Ve vztahu k lhůtám dospěl Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení sp. zn. 11 VSOL 83/2012 k závěru, že „v incidenčních sporech je prominutí zmeškání lhůty přípustné za podmínek dle ustanovení § 58 OSŘ. Toto ustanovení se vztahuje pouze na zákonné procesní lhůty, nikoliv na hmotněprávní lhůty, a proto nelze postupem podle § 58 OSŘ promíjet lhůtu k podání žaloby. Pozdě podanou incidenční žalobu je třeba odmítnout podle ustanovení § 160 odst. 4 zákona.“

Ohledně charakteru § 160 odst. 2 zákona se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/16 Ústavní soud kromě jiného vyjádřil tak, že „§ 160 odst. 2 zákona svým zněním, systematickou souvislostí i účelem slouží jako výjimka ze zásady jednotnosti insolvenčního řízení před jedním soudcem. Nevylučuje plně souběžné užití zákona o soudech. Zákon o soudech obsahuje obecnou úpravu pro přidělování věcí („podle předem daných pravidel“) a jejich případné přerozdělování („je-li soudce nedostupný“), insolvenční zákon stanoví některá zvláštní pravidla pro přidělování („incidenční spory jednomu soudci, ledaže hrozí průtahy“) a přerozdělování věcí („hrozí-li průtahy, lze odebrat a přidělit jinému soudci“). K uplatnění § 160 odst. 2 zákona tedy může dojít pouze podle pravidel stanovených v rozvrhu práce a za splnění požadavků § 41-44 zákona o soudech. Zároveň může být toto ustanovení použito jen k naplnění jeho zákonného účelu – odstranění nebezpečí průtahů v insolvenčním řízení. To platí jak pro prvotní přidělení věci, tak i pro její výjimečné přerozdělení. Z úpravy insolvenčního zákona a zákona o soudech lze dovodit obecná zákonná pravidla a limity pro způsob, jakým mají být věci přidělovány a přerozdělovány, i obecné stanovení podmínek pro uplatnění napadeného ustanovení. Ty musí být pro poměry a potřeby jednotlivých insolvenčních soudů provedeny konkrétními pravidly stanovenými v rozvrhu práce.“

Brání-li projednání incidenční žaloby nedostatek podmínky řízení, jenž není možno odstranit, anebo který se nepodařilo odstranit (byť jde svou povahou o odstranitelný nedostatek), nezbude insolvenčnímu soudu nic jiného než svým usnesením řízení o této žalobě zastavit.

Přikázal-li předseda insolvenčního soudu projednání incidenčního sporu na základě rozvrhu práce jinému soudci tohoto soudu, musí tak vždy učinit opatřením.

Žalobu, kterou se dlužník v režimu oddlužení domáhá určení neexistence nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, nutno odmítnout podle § 160 odst. 4 zákona jako žalobu podanou neoprávněnou osobou.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 12 VSOL 50/2014

Český soud, na jehož území bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek (insolvenčního) dlužníka, je příslušný (má pravomoc) rozhodnout o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem jako spor vyvolaný tímto insolvenčním řízením (incidenční spor) proti žalovanému, který má sídlo na území Slovenska.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 29 ICdo 7/2015

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 29 ICdo 43/2015

Rozvrh práce musí stanovit jasná a konkrétní pravidla pro použití § 160 odst. 2 zákona s ohledem na rozhodovací poměry toho kterého insolvenčního soudu. Možnost přikázání incidenčního sporu jinému soudci slouží především pro případy tzv. zastavení nápadu incidenčních sporů soudci, který řeší insolvenční věc, z níž tyto spory vzešly. Přikázání již přiděleného incidenčního sporu jinému soudci (přerozdělení věci) je možné výjimečně, v případech svou závažností srovnatelných s nahrazením soudce podle obecných pravidel zákona o soudech a soudcích.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 42 zákona o soudech a soudcích se podává, že přidělení věci do jiného soudního oddělení brání (zásadně) skutečnost, že ve věci již byl (soudcem, jemuž byla věc dle rozvrhu práce původně přidělena) učiněn) úkon. Uvedené závěry se přitom prosadí i při výkladu § 160 odst. 2 zákona. Jinými slovy, předseda insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a projedná-li a rozhodne věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud tedy, že v řízení před insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný soudce.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 ICdo 28/2016

(1) Insolvenční soud projedná incidenční spor při jednání, pro které neplatí ustanovení o jednání v insolvenčním řízení. K tomuto jednání předvolá účastníky a osoby, jejichž účasti je třeba. Od jednání může insolvenční soud upustit v případech, kdy to připouští občanský soudní řád.

(2) Jestliže insolvenční soud ukončí účast popírajícího věřitele v insolvenčním řízení v průběhu incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, lze v incidenčním sporu pokračovat jen na návrh insolvenčního správce. Dnem, kdy insolvenčnímu soudu takový návrh dojde, se insolvenční správce stává účastníkem incidenčního sporu místo popírajícího věřitele; insolvenční soud poté vrátí popírajícímu věřiteli složenou jistotu. Nepodá-li insolvenční správce tento návrh ve lhůtě, kterou mu insolvenční soud za tím účelem určí, insolvenční soud řízení o incidenčním sporu vůči popírajícímu věřiteli zastaví.

V rámci řízení o incidenčním sporu platí, že se nejdříve při jeho projednání postupuje podle ustanovení o jednání, jak jsou upravena v OSŘ, jelikož ustanovení o jednání v rámci insolvenčního řízení zde nejsou relevantní, jak ostatně plyne z § 85 zákona. To znamená, že k nařízenému jednání musí soud předvolat účastníky a osoby, jejichž účast je s ohledem na charakter řízení nezbytná (např. svědky). Připouští-li to OSŘ, může být od jednání upuštěno. V návaznosti na uvedené lze shrnout, že incidenční spor bude projednán jako běžná sporná věc.

V § 161 odst. 2 zákona je reagováno na situaci, kdy měl věřitel v souladu s dřívější právní úpravou právo popřít pohledávku jinému věřiteli. Za dané situace tak věřitel popírá pravost, výši nebo pořadí pohledávky jiného věřitele na formuláři, jenž se při určitém procesním stavu považuje za žalobu. Běží-li takový incidenční spor, stává se jeho účastníkem na straně žalobce věřitel, který tuto pohledávku popírá a na straně žalovaného je účastníkem ten věřitel, jehož pohledávka byla takto popřena. Pokud by v průběhu řízení o tomto sporu došlo k ukončení účasti popírajícího věřitele v insolvenčním řízení, je možno na návrh insolvenčního správce, který je podán v soudem určené lhůtě, pokračovat v řízení, přičemž na místo žalobce vstupuje insolvenční správce anebo nepodá-li insolvenční správce svůj návrh včas, nezbývá soudu nic jiného než řízení o incidenčním sporu zastavit.

Insolvenční správce je jako žalovaný v řízení o určení pravosti a výše pohledávky procesně legitimován k podání odvolání do zamítavého rozsudku soudu I. stupně pro předčasnost, jenž je svou povahou rozsudkem pro tentokrát.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 101 VSPH 139/2013-172

(1) V incidenčním sporu rozhoduje insolvenční soud rozsudkem, jde-li o rozhodnutí ve věci samé; o smíru však rozhoduje usnesením.

(2) Smír uzavřený v incidenčním sporu insolvenčním správcem může insolvenční soud schválit, jen jestliže s ním souhlasí věřitelský výbor.

Zákon v tomto svém ustanovení zakotvil koncepci, podle níž v incidenčním sporu rozhoduje insolvenční soud rozsudkem, jde-li o rozhodnutí ve věci samé, ať již se jedná o rozsudek vyhovující anebo zamítavý. Bude-li soud rozhodovat o schválení smíru, děje se tak vždy formou usnesení.

Pokud v rámci incidenčního sporu uzavřel insolvenční správce smír s druhým účastníkem, je soud oprávněn jej schválit jen tehdy, pakliže s ním souhlasí věřitelský orgán. Současně však musí být splněny i podmínky uvedené v § 99 OSŘ. Chybí-li souhlas tohoto věřitelského orgánu, není možno takový smír schválit.

Byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 71/2014

O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

I v případě incidenčního sporu, resp. úhrady nákladů s tímto sporem spojených, platí obecně postup stanovený v § 137 až 151 OSŘ, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Třeba ještě uvést, že pro náhradu nákladů incidenčního sporu není relevantní úprava uvedená v § 170 písm. f) zákona, což v konečném důsledku znamená, že přisouzená náhrada nákladů incidenčního sporu (není-li zákonem stanoveno jinak) se považuje za pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. k) zákona.

Důvod hodný zvláštního zřetele k odepření náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 OSŘ není dán, jestliže žalobce poté, co na základě výsledku řízení o vylučovací žalobě přišel o aktivní věcnou legitimaci k vymáhání uplatněného nároku, na žalobě setrval (takže musela být zamítnuta).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013

Pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty.

Zákon zde výslovně stanovil pravidlo, že pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty. To znamená, že takový rozsudek zavazuje nejen všechny účastníky insolvenčního řízení (tedy i ty, kteří se např. incidenčního sporu ani neúčastnili), ale i všechny ostatní procesní subjekty, aby byl zásadní význam takového rozsudku v rámci insolvenčního řízení zcela nezpochybnitelný.

(1) Věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak.

(2) Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky.

(3) Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno.

(4) Není-li dále stanoveno jinak, plnění poskytnuté věřiteli po rozhodnutí o úpadku postupem podle tohoto zákona k uspokojení jeho pohledávky se započte nejprve na jistinu, pak na úroky, poté na úroky z prodlení a nakonec na náklady spojené s uplatněním pohledávky.

Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, a jde-li o zajištěné věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g).

(1) Zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak. To platí obdobně pro věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g).

(2) Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem se uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo. Pro pořadí uspokojení podle odstavce 1 je rozhodující doba vzniku zajištění podle trestního řádu. Ustanovení týkající se postavení zajištěných věřitelů platí pro tyto věřitele obdobně.

(3) Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém případě považují za nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje, dokud nedojde ke zpeněžení zajištění.

(4) Zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v insolvenčním řízení zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky.

(5) Je-li zajišťovací právo, které zaniklo zpeněžením podle odstavce 4, zapsáno ve veřejném či neveřejném seznamu, který podle zvláštního právního předpisu osvědčoval vlastnictví nebo jiná věcná práva ke zpeněžené věci, pohledávce, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá insolvenční správce nabyvateli zpeněžené věci, pohledávky, práva nebo jiné majetkové hodnoty neprodleně potvrzení o zániku zajištění.

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené s postavením věřitelů a jejich pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Nejčastěji věřitelé uplatňují svá práva v insolvenčním řízení prostřednictvím řádně a včas podaných přihlášek pohledávek. Tito věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které budou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatnění pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Za včas podanou přihlášku se považuje taková přihláška, jestliže poslední den lhůty je odevzdána k přepravě na věcně příslušný soud.

Zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak. To platí obdobně pro věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g) zákona. Pohledávka věřitele může být zajištěna zástavním právem. Zástavní věřitel se může rozhodnout, zda právo na uspokojení ze zajištění (ne)uplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 ICdo 61/2016, uvádí, že „věřitel, jenž přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, jejíž zajištění bylo zřízeno jedním právním jednáním pro celou zajištěnou pohledávku (jistinu i akcesorické pohledávky s jistinou související, tzn. úroky, úroky z prodlení, náklady řízení apod.), nemůže v přihlášce pohledávky tuto pohledávku uplatnit částečně jako zajištěnou a částečně jako nezajištěnou, ale buď zcela jako zajištěnou či zcela jako nezajištěnou. Pokud tak věřitel neučiní, obsahuje přihláška pohledávky vady, jež musí být k výzvě insolvenčního správce odstraněny, jinak není přihláška pohledávky způsobilá přezkumu.“ Judikatura nevylučuje, aby za splnění určitých okolností uplatnil věřitel právo na uspokojení ze zajištění i samostatným podáním – viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, sp. zn. KSOS 31 INS 12026/2010, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „stala-li se dlužnice vlastníkem nemovitostí (zástav) až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Takového věřitele je nutné vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít insolvenční soud za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil. Takovou výzvu je povinen vydat insolvenční soud (obecná propadná přihlašovací lhůta se také odvíjí od rozhodnutí insolvenčního soudu).“ Zpeněžením věci, práva, pohledávka nebo jiné majetkové hodnoty v insolvenčním řízení zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky.

Právo na uspokojení ze zajištění je možno vzít zpět – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 NSCR 34/2016, sp. zn. KSCB 28 INS 9858/2013, podle kterého „zajištěný věřitel, který vzal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v plném rozsahu zpět do skončení přezkumného jednání o této pohledávce, se při oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojuje s ostatními nezajištěnými věřiteli jako nezajištěný věřitel.“

Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem se uspokojují ze zpeněžení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo. Pro pořadí uspokojení zajištěného věřitele je rozhodující doba vzniku zajištění podle trestního řádu. Ustanovení týkající se postavení zajištěných věřitelů platí pro tyto věřitele obdobně.

Jestliže podle dohody stran smlouvy o úvěru přirostly smluvené úroky, s jejichž úhradou byl úvěrový dlužník v prodlení, k jistině před rozhodnutím o úpadku úvěrového dlužníka, je částka, kterou úvěrový dlužník uhradil věřiteli podle zvoleného způsobu řešení úpadku v průběhu insolvenčního řízení na úhradu této části pohledávky (přihlášené a zjištěné jako část jistiny vzniklá kapitalizací úroků), úhradou jistiny pohledávky ve smyslu ustanovení § 165 odst. 4 insolvenčního zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2454/2019

(1) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou

a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem,

b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci,

c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru,

d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník,

e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2,

(2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou

c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku,

d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty,

e) daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění,

f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení,

g) pohledávky věřitelů ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními neodmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku po zahájení insolvenčního řízení; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení,

h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními odmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku v době od zahájení insolvenčního řízení do dne, kdy podle tohoto zákona nastaly účinky odmítnutí; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení,

j) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost,

(3) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou

a) pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak,

c) pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům, za náhradní výživné podle jiného zákona a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů a pohledávky státu – správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty,

d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem,

f) náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení,

g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle § 122 odst. 2, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria,

(2) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,

a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika spojená s existencí pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a pohledávek vyloučených z uspokojení v rámci insolvenčního řízení. Obecně platí, že věřitelé v insolvenčním řízení mohou přihláškou uplatnit pohledávky, které existovaly nejpozději k momentu zjištění úpadku dlužníka. Později vzniklé pohledávky mohou uplatnit v zásadě jen v případě, že je lze zahrnout do pohledávek za majetkovou podstatou nebo jim postaveným na roveň.

V ust. § 168 zákona jsou taxativně uvedeny tzv. pohledávky za majetkovou podstatou. Jedná se o pohledávky, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení anebo po vyhlášení moratoria, popř. až po rozhodnutí o úpadku. Mezi pohledávky věřitelů vzniklé po zahájení insolvenčního řízení je možno zařadit náhradu hotových výdajů nebo náhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji na základě rozhodnutí insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník. Mezi pohledávky věřitelů vzniklé až po rozhodnutí o úpadku, které lze rovněž svým charakterem řadit mezi tzv. přednostní, náleží např. hotové výdaje a odměna insolvenčního správce anebo daně, poplatky a cla.

Právě v případě tzv. veřejnoprávních pohledávek z titulu daní a cel musí insolvenční zákon na tento typ pohledávek pohlížet tak, že okamžik jejich „vzniku“ pro účely tohoto zákona má být postaven na pokud možno jednotné logice a navzájem srovnatelných kritériích v rámci celé škály těchto pohledávek, bez ohledu na jejich povahu a podstatu. Speciální procesní režim, jak jej upravují daňový řád, rozpočtová pravidla či případně jiné podobné zákony z oblasti veřejného práva, tedy sám o sobě nesmí být důvodem k tomu, aby okamžik „vzniku“ pohledávky posouval do budoucnosti oproti tomu okamžiku, v němž lze spatřovat jejich hmotněprávní základ. Takový posun by totiž stát nebo jiné veřejnoprávní subjekty jako věřitele speciálním způsobem zvýhodnil, což je zásadně ústavně nepřípustné. Ústavní limity insolvenčního práva, upravujícího situace, v nichž se střetávají pohledávky více věřitelů v pomyslné vzájemné konkurenci a rozdělení zpravidla nedostatečného majetku dlužníka, tak plynou z čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto ústavního pravidla plyne, že pohledávky některých věřitelů nemohou být zásadně zvýhodněny oproti pohledávkám věřitelů ostatních. Výjimky z tohoto pravidla musí být zákonem jasně stanoveny, a to z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky, a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky. Zejména je zcela nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním, neboť stát jako vlastním nemá obecné právo být oproti jiným vlastníkům zvýhodněn – k tomu srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 4/2018.

Pohledávky věřitelů postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 zákona jsou v tomto svém ustanovení taxativně vymezené a lze je uspokojit kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Mezi tyto typy pohledávek náleží zejména pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, nicméně poslední dobou dochází k dalšímu rozšiřování tohoto typu pohledávek o výčet veřejnoprávních pohledávek z titulu daní vzniklých na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně z přidané hodnoty v případě reorganizace nebo provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky upravující daň z přidané hodnoty.

Na tyto pokusy státu však judikatura Nejvyššího soudu reaguje vesměs negativně a takovéto počínání bez dalšího odmítá jako nedůvodné s tím, že takováto pohledávka správce daně (státu) nemůže mít charakter přednostní pohledávky – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 98/2015. V případě této pohledávky správce daně to navíc v praxi znamená, že bude-li reorganizace dlužníka založena na restrukturalizaci pohledávek věřitelů spočívající v prominutí části dluhů dlužníka, pak samotné prominutí části dluhů bude tímto ve své podstatě „zdaněno“ sazbou DPH, což bude kromě jiného klást i značné nároky na likviditu samotného dlužníka v rámci zmíněné reorganizace. Dlužník tak musí v rámci reorganizace, ve které hodlá navrhnout restrukturalizaci pohledávek spočívající v prominutí části dluhů dlužníka, počítat s tím, že 21 % z částky, o kterou budou pohledávky věřitelů (se kterými je spojena DPH) snižovat, musí ihned po nabytí účinnosti reorganizačního plánu uhradit správci daně, což jej může v této fázi již finančně vyčerpat a ohrozit průběh navrhované reorganizace.

V § 170 zákona jsou uvedeny taxativně pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. K mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d) IZ – odvodu za porušení rozpočtové kázně – k tomu srov. argumentaci Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 101 VSPH 308/2015 176, 44 ICm 1408/2014, KSPA 44 INS 6314/2011, podle kterého „principu racionality a bezrozpornosti právního řádu by proto zjevně odporovalo, pakliže by bylo nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou předpisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako pohledávky daňové a nepoužívá termín mimosmluvní sankce, který je uveden v § 170 písm. d/ IZ, a který musí být jednotně aplikován na všechny druhy pohledávek, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to, že peněžitou mimosmluvní sankci zakotvuje zákon o rozpočtových pravidlech, tedy zákon práva veřejného.“ K tomu srovnej měnící rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, sp. zn. KSPA 44 INS 6314/2011, uveřejněný pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, není mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jde-li o pohledávku, která vznikla po rozhodnutí o úpadku, je odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. Insolvenční zákon má ve vztahu k zákonu č. 280/2009 Sb., daňovému řádu, povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost), ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek.“ Nejvyšší soud v daném rozhodnutí dále mimo jiné dovodil, že „insolvenční zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost) ohledně plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. To lze dokumentovat i tím, že daňové pohledávky vzniklé před rozhodnutím o úpadku dlužníka musí být přihlášeny do insolvenčního řízení a po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku je zásadně nelze uspokojit jinak, než jak předjímá (podle zvoleného způsobu řešení úpadku dlužníka) insolvenční zákon. Budiž dodáno, že ke stejným závěrům dospěla judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu již při výkladu vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněný pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Při takto nastaveném pojetí pak Nejvyšší soud (též s přihlédnutím k závěru obsaženému v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 53/2013-33, citovaném v odstavci [17]) nemá pochyb o tom, že odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, je ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona peněžitým plněním „obdobným dani“. Již v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, Nejvyšší soud k pohledávkám za majetkovou podstatou uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. Tomuto účelu předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně též odpovídá, neboť povinnost k vrácení dotace (k uhrazení odvodu za porušení rozpočtové kázně) v dané věci vyplynula z opatření přijatého při správě dlužníkova podniku, respektive z rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku (§ 261 insolvenčního zákona).“

K uvedenému srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněný pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužnice z titulu přeplatku na dávce pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle § 47e písm. a/, § 47f a § 47z zákona o sociálně-právní ochraně dětí, není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.“

Jak již zmíněno shora, novela zákona, která byla provedena zákonem č. 80/2019 Sb., zvýhodnila pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o DPH tak, že je z kategorie pohledávek za majetkovou podstatou převedla do kategorie pohledávek postavených jim na roveň, což se stalo jejich vložením do ust. § 169 odst. 1 písm. c) zákona. Tato koncepce pak zajišťuje zvýhodnění této kategorie pohledávek státu na úkor ostatních věřitelů a dochází takto k odčerpávání prostředků majetkové podstaty ve prospěch jednoho z věřitelů – finanční správy. Děje se tak jak v rozporu s postojem judikatury, který je prezentován v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 98/2015, popř. v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 266/2017, tak i v rozporu se samotným obsahem důvodové zprávy, která doprovázela úvodní zákon, jehož přijetí Parlamentem ČR vedlo nakonec i k nabytí účinností insolvenčního zákona k 1.1. 2008.

Zákonem č. 588/2020 Sb., kterým byl novelizován tento zákon, došlo v § 169 odst. 1 písm. c) k zakotvení pohledávky státu za náhradní výživné podle jiného zákona coby privilegované pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou z důvodu, aby se pohledávka za náhradní výživné uspokojovala po pohledávce na výživném.

V případě pochybností ohledně charakteru pohledávky insolvenční soud uloží i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby podal žalobu na určení pořadí pohledávky – viz § 203a IZ, jde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. a) IZ.

Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, není mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jde-li o pohledávku, která vznikla po rozhodnutí o úpadku, je odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Insolvenční zákon má ve vztahu k zákonu č. 280/2009 Sb., daňovému řádu, povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost), ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016

Nejvyšší soud (v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) v rozsudku ze dne 27.června 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2017, při výkladu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d) (s účinností od 1. prosince 2011 jde o § 152 odst. 1 písm. e) trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) zákona– je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 92/2017

Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním obdobným dani ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, a pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, má povahu pohledávky za majetkovou podstatou. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona, ovšem zároveň má povahu penále za nezaplacení peněžitého plnění obdobného dani podle téhož ustanovení. V insolvenčním řízení se uspokojuje za předpokladu, že povinnost zaplatit je vznikla před rozhodnutím o úpadku. Pohledávka na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně vznikne před rozhodnutím o úpadku ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, jen pokud se jedná o penále vázané k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 Afs 4/2018

Jak se podává již (nejen však pouze) z dikce § 170 insolvenčního zákona, insolvenční zákon terminologicky odlišuje (i před tím, než se pravidlo formulované v § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona stalo součástí insolvenčního zákona, odlišoval pojmy „úroky z prodlení“ a „poplatek z prodlení“ (§ 170 písm. a) a b) insolvenčního zákona) a „smluvní pokuta“ (§ 170 písm. e) insolvenčního zákona) od pojmu „mimosmluvní sankce“ (§ 170 písm. d) insolvenčního zákona), mezi něž výslovně začlenil (tím, že je označil jako pohledávky, pro které neplatí pravidlo o vyloučení mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka z uspokojení v insolvenčním řízení) i „penále za nezaplacení“ „pojistného za veřejné zdravotní pojištění“, pokud povinnost zaplatit toto „penále“ vznikla před rozhodnutím o úpadku.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 73/2020

(1) Byl-li sjednán úrok, zajištěná pohledávka se úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku úrokovou sazbou dohodnutou před tím, než se dlužník dostal do prodlení; to neplatí, jde-li o úrok z prodlení.

(2) Je-li způsobem řešení úpadku konkurs a majetková podstata je zpeněžena podle § 290, zvyšuje se přihlášená pohledávka zajištěného věřitele o úroky přirostlé podle odstavce 1.

(3) Je-li způsobem řešení úpadku konkurs a majetková podstata je zpeněžena jinak než podle § 290, odstavec 1 se nepoužije.

(4) Je-li způsobem řešení úpadku reorganizace, přirůstají úroky podle odstavce 1 věta před středníkem k pohledávce zajištěného věřitele ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a splatné jsou měsíčně, jakmile znalec ocení hodnotu zajištění.

V ust. § 171 zákona je řešena problematika spojená s úroky ze zajištěné pohledávky. Toto ustanovení zákona reaguje na skutečnost, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v § 109 odst. 1 zákona znemožňují věřitelům zejména individuální procesní postup – nejčastěji v podobě vymáhání své pohledávky za dlužníkem, např. zpeněžením zástavy. Ust. § 171 zákona proto chrání časovou hodnotu kapitálu tohoto zajištěného věřitele, přičemž koncepce úročení je zvolena tak, aby zajištěnému věřiteli byly kompenzovány vzniklé finanční náklady, které mu vznikly v souvislosti se znemožněním realizace samotné zástavy v důsledku zahájeného insolvenčního řízení ohledně majetku dlužníka. Možnost úročení těchto pohledávek pak představuje zásadní výjimku z pravidla uvedeného v § 170 insolvenčního zákona.

K otázce úročení pohledávky zajištěného věřitele viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 175/2016, podle kterého „(také) při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se pohledávka zajištěného věřitele úročí podle ustanovení § 171 insolvenčního zákona jen tehdy, je-li majetková podstata zpeněžena (v intencích § 290 insolvenčního zákona) jedinou smlouvou.“

(1) Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.

(2) Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu²⁶⁾. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.

(3) Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se uspokojují poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to poměrně.

(4) Pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu se v insolvenčním řízení neuplatňují, ale pouze se oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci.

Na tomto místě je řešena problematika vážící se k podřízeným pohledávkám a pohledávkám společníků nebo členů dlužníka. Pro účely insolvenčního řízení byl zaveden pojem pohledávky podřízené, přičemž pro tyto pohledávky je typické, že je lze uspokojit až po úplném uspokojení všech ostatních pohledávek, tj. jde o pohledávky podřízené a pohledávky zůstatkové. Pro účely tohoto zákona se za podřízenou pohledávku považuje rovněž pohledávka z podřízeného dluhopisu dle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech. Tytéž závěry platí i, co se uspokojování pohledávek týče, pro pohledávky společníků nebo členů dlužníka, které nejčastěji vyplývají z tohoto členství ve společnosti nebo v družstvu. Vyznačují se mj. tím, že k jejich uplatnění v průběhu insolvenčního řízení nedochází, poněvadž jejich výše se oznamuje správci, který za tím účelem o těchto pohledávkách vede zvláštní evidenci.

Zákonem č. 31/2019 Sb. byla do odst. 2 vložena věta druhá, přičemž cílem této změny je řešit situace, v nichž v praxi dochází k přihlašování takových pohledávek do oddlužení, jejichž příslušenství výrazně převyšuje výši jistiny (navýšením o různé úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení apod.). V konečném důsledku pak při plnění splátkového kalendáře dochází k distribuci měsíčních splátek ve značné výši na příslušenství pohledávek, což snižuje uspokojení jistiny pohledávek věřitelů, kterým pohledávka plynutím času a navyšováním o úroky nenarostla. Z toho důvodu bylo stanoveno, že příslušenství pohledávky ve formě úroků, úroků z prodlení a poplatků z prodlení přesahující výši jistiny bude v insolvenčním řízení uspokojováno v režimu tzv. podřízených pohledávek dle tohoto ustanovení zákona, tj. až po úplném uhrazení všech ostatních pohledávek zahrnutých do oddlužení.

(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

(2) Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(4) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu.

Na tomto místě zákon řeší problematiku s podáváním přihlášek pohledávky. Přihláška pohledávky je písemný procesní úkon, kterým konkrétní věřitel uplatňuje v insolvenčním řízení u insolvenčního soudu pohledávku na peněžité nebo nepeněžité plnění. Ust. § 2 písm. h) zákona definuje přihlášku pohledávky jako procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení.

Přihláška pohledávky do insolvenčního řízení je podání, které má charakter žaloby a které v rozsahu, ve kterém jinak nestanoví zákon, musí obsahovat náležitosti dle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž se předpokládá, že taková pohledávka podléhá přezkumnému jednání dle § 190 a násl. zákona. Insolvenční zákon stanoví, že v rámci insolvenčního řízení mohou být uspokojeny jen řádně a včasně přihlášené pohledávky.

Je proto zásadně na věřitelích, aby sledovali stav svých dlužníků v insolvenčním rejstříku. Insolvenční zákon neukládá konkrétní způsob, jakým má věřitel vyhledávat dlužníky v insolvenčním rejstříku. Pokud tedy věřitel použije při vyhledávání některý či více údajů umožňujících spolehlivou identifikaci dlužníka, nelze mu klást k tíži, že nepoužil ještě jiné údaje. U právnické osoby pak k údajům, jež mají přinést spolehlivý výsledek vyhledávání, patří identifikační číslo osoby anebo obchodní firma nebo název. Dozvěděl-li se věřitel z jiných údajů v insolvenčním rejstříku, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, není pro posouzení, zda přihlásil pohledávku za dlužníkem včas, významná skutečnost, že v insolvenčním rejstříku nebyl zveřejněn údaj identifikačního čísla dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sen. zn. 29 NSČR 11/2012, sp. zn. KSBR 24 INS 8918/2010). K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2013, uveřejněné pod číslem 93/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dodal, že „z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 11/2012, jakož i z (tam zmíněného) usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 1719/11, plyne, že tam, kde absence údaje povinně zveřejňovaného v insolvenčním rejstříku mohla mít (měla) vliv na možnost věřitele přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka v propadné přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, tato přihlašovací lhůta začala běžet (v délce předepsané rozhodnutím o úpadku) až okamžikem zveřejnění takového údaje v insolvenčním rejstříku.“ V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud stran identifikačního čísla jako identifikátoru dlužníka – fyzické osoby dodal, že „u dlužníka – fyzické osoby nepatří k těmto spolehlivým identifikátorům samo o sobě identifikační číslo osoby (dlužníka) [bez zřetele k tomu, že jde o podnikatele]. Věřitel, který pro účely prověření, zda je vedeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka (fyzické osoby), použije pouze tento údaj (tento identifikátor), nekoná v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Je tomu tak především proto, že ve věřitelském insolvenčním návrhu nemusí být tento údaj o dlužníku – fyzické osobě uveden prostě proto, že jej insolvenční navrhovatel nezná. Nesprávnost postupu insolvenčního soudu pak nelze spatřovat v tom, že tento údaj nezveřejní v insolvenčním rejstříku proto, že mu jej nesdělil (lhostejno proč) dlužník – fyzická osoba, ač tak měl učinit (tyto situace předjímá úprava obsažená v § 420 odst. 4 insolvenčního zákona). Nespolehlivost tohoto údaje coby jediného identifikátoru dlužníka – fyzické osoby pro účely zjištění, zda je vedeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, plyne též z ustanovení § 420 odst. 2 insolvenčního zákona. To ukládá insolvenčnímu soudu zapsat do insolvenčního rejstříku (do seznamu dlužníků) též identifikační číslo (osoby) jen tehdy, je-li dlužníkem fyzická osoba, která „je podnikatelem“.“ V daném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ustanovení § 420 insolvenčního zákona neukládá insolvenčnímu soudu povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku (v seznamu dlužníků) identifikační číslo osoby, jde-li o dlužníka – fyzickou osobu, který ke dni zahájení insolvenčního řízení (§ 97 odst. 1 část věty za středníkem) již není podnikatelem. Skutečnost, že insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku identifikační číslo osoby týkající se dlužníka – fyzické osoby, který ke dni zahájení insolvenčního řízení již nebyl podnikatelem, nemá žádný vliv na běh této lhůty.“

Ve vztahu k přihlášce vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSCR 14/2015, uveřejněné pod číslem 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.“

K výkladu stran pohledávky ve smyslu § 173 odst. 1 věta třetí IZ lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 VSPH 1310/2015-B-59, sp. zn. KSPH 42 INS 31742/2012, podle kterého „poslední větu novelizovaného znění § 173 odst. 1 IZ je třeba vykládat tak, že zajištění pohledávky coby nárok na předností uspokojení může trvat nejen ve formě prosté existence vlastnického práva obžalovaného k věci, na které zajištění vázne, ale i tak, že se nárok plynoucí ze zajištění bude vztahovat k výtěžku zpeněžení této věci (zde nemovitostí), protože zpeněžením se, zjednodušeně pro potřeby tohoto řízení vyloženo, jen změnila forma zajištění z nemovitých věcí na formu peněžní. Vyložit danou problematiku zajištění v tom smyslu, že výtěžek zpeněžení lze vydat ostatním zajištěným věřitelům jen proto, že poškozeným dosud jejich pohledávky specifikované v § 167 odst. 2 a 173 odst. 1 IZ nebyly pravomocně přiznány, neznamená ve svém důsledku nic jiného, než rezignaci na tento zdroj reparace a konstatování, že nemá-li pachatel jiného majetku, pak nebude možné později přiznané nároky z čeho zapravit. Odvolací soud proto souhlasí s náhledem soudu I. stupně, jenž shledal takovou argumentaci rozpornou s těmi principy, na nichž zákon č. 45/2013 Sb. stojí, přičemž sám pro úplnost k dané problematice pokládá za potřebné doplnit, že vyplacení výtěžku zpeněžení bez souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení brání též ustanovení § 47 odst. 5 trestního řádu, jež platnost jakékoli dispozice se zajištěným majetkem (zde peněz co výtěžku zpeněžení), a to i v insolvenčním řízení, podmiňuje právě souhlasem soudu nebo státního zastupitelství, který v souzené věci vydán nebyl. Jako další argument svědčící pro správnost přístupu soudu I. stupně k projednávané problematice se jeví být ustálená judikatura stojící na závěrech, že zpeněžením věci sice ve smyslu § 167 odst. 4 IZ zaniká zajištění, čili nový nabyvatel věci již dále není zásadně omezen ve svém vlastnickém právu nároky věřitelů, v jejichž prospěch bylo na prodané věci zajištění zřízeno, nutně však nemusí vždy být oslabena kvalita pohledávky (zajištění) či vůbec pohledávka sama, míněna tím pohledávka uplatnitelná v insolvenčním řízení. Tak kupříkladu v usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 112/2012, Nejvyšší soud dovodil, že nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že (teprve) po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 32/2011, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 112/2012).“

Přihlašují se pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Tyto pohledávky mohou být problematické, zejména pak ty s odkládací podmínkou. V takovém případě je totiž nezbytné (ačkoli takovou pohledávku nelze uznat nebo popřít jen podmíněně) tuto pohledávku přezkoumat a v rámci insolvenčního řízení k ní přistupovat stejně jako by se jednalo o pohledávku popřenou.

Ostatně i v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 62/2014 zazněl názor, že odkládací podmínka, která byla v daném případě představována pohledávkou z titulu náhrady nákladů řízení, je překážkou k tomu, aby pohledávka byla přihlášena předem coby pohledávka vázaná na splnění odkládací podmínky. To znamená, že takovou pohledávku není možno do insolvenčního řízení přihlásit před právní mocí příslušného rozhodnutí. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

Zákon vychází z koncepce, že s podáním přihlášky pohledávky k soudu jsou spojeny stejné následky jako je uplatnění nároku žalobou, a to ode dne, kdy přihláška došla příslušnému insolvenčnímu soudu. S přihlédnutím k § 109 odst. 3 zákona lze konstatovat, že běh prekluzivní, popř. promlčecí lhůty se staví okamžikem podání přihlášky k soudu. Lhůta pro podání přihlášky je lhůtou procesní, což znamená, že postačí k jejímu zachování, pokud je přihláška odevzdána k přepravě orgánu, který má podle zákona povinnost ji doručit, tedy držiteli poštovní licence. Přihláška pohledávky, resp. její podání k insolvenčnímu soudu, tak zůstává základním aktem, kterým věřitel uplatňuje svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Přihlášku pohledávky je nutno v souladu s § 136 odst. 2 písm. d) zákona podat nejpozději ve lhůtě 2 měsíců od vydání rozhodnutí o úpadku.

Pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení se nestává pohledávkou vázanou na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 zákona) jen proto, že přihlášený věřitel (bez opory v textu zákona nebo ve smluvním ujednání) nějakou „odkládací podmínku“ v přihlášce sám zformuje. Sjednaná výhrada vlastnického práva dle § 445 obch. zák., případně dikce § 260 odst. 2 zákona, proto neopodstatňuje přihlášení pohledávky z titulu doplacení (zaplacení) kupní ceny za zboží, jehož se týká sjednaná výhrada vlastnického práva, jako pohledávky vázané na splnění podmínky.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020

Uplynutím lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k podání přihlášky zaniká účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 3.

Uplynutím lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k podání přihlášky takto zaniká účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, který je uveden v § 109 odst. 3 zákona, tj. po marném uplynutí této lhůty dochází opět k běhu promlčecích a prekluzivních lhůt ohledně pohledávek, které nebyly řádně a včas přihlášeny u insolvenčního soudu podáním přihlášky pohledávky. S účinností od 1. 1. 2014 dochází na základě tohoto ustanovení k tomu, že s uplynutím lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku je spojen zánik účinků uvedených v § 109 odst. 3 zákona, a proto není vyloučeno, že se věřiteli, který neuplatnil pohledávku za dlužníkem přihláškou (i když mu v tom nic nebránilo) a jemuž je zakázáno po zahájení insolvenčního řízení uplatnit takovou pohledávku žalobou, do skončení insolvenčního řízení (kdy dojde k zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení) zmíněná pohledávka promlčí.

(1) Přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci.

(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání²⁰⁾ obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

(3) Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

(4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá.

Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis.

V těchto ustanoveních zákona jsou upraveny náležitosti přihlášky pohledávky a další souvislosti s pohledávkou zajištěnou a pohledávkou vykonatelnou. Skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, představují skutkové okolnosti, na základě, kterých lze usuzovat na existenci pohledávky. Nejedná se o pouhou právní kvalifikaci pohledávky.

Skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek umožnil jasnou individualizaci pohledávky. Kromě obecných a zvláštních náležitostí podání dle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu musí přihláška pohledávky obsahovat též důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Věřitel by měl rovněž uvést, zda jde o pohledávku peněžitou, nepeněžitou, popř. se jedná o pohledávku podmíněnou nebo nepodmíněnou, zda jde o pohledávku splatnou nebo nesplatnou a zda je pohledávka vyjádřena v českých korunách nebo v cizí měně.

Věřitel zajištěné pohledávky by měl ve své přihlášce uvést, z jakého předmětu zajištění právo na zajištění uspokojuje, o jaký druh zajištění se jedná, dále uvést dobu jeho vzniku. Pokud tak zajištěný věřitel neučiní, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Přihlašuje-li věřitel do řízení vykonatelnou pohledávku, je povinen v přihlášce uvést i skutečnosti, které osvědčují tuto vykonatelnost. Nejčastěji lze tuto podmínku splnit tím, že rozhodnutí, které je zároveň exekučním titulem a tvoří přílohu přihlášky pohledávky, je opatřeno doložkou vykonatelnosti.

K podání přihlášky pohledávky elektronickou formou viz § 80a insolvenčního zákona, který předepisuje pro určité subjekty povinně elektronické podání přihlášky.

Přihlášky pohledávky se podává na příslušném formuláři, přičemž každou pohledávku je třeba ve formuláři přihlášky jednotlivě vymezit jejím důvodem, výší a dalšími předepsanými údaji o pohledávce. Vada přihlášky spočívající v nedodržení předepsané formy je odstranitelná předložením řádně vyplněné přihlášky na předepsaném formuláři. Ohledně formy podání opravy přihlášky pohledávky lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSCR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „S přihlédnutím k tomu, že neexistuje nic jako (zákonem předepsaný) „formulář na opravu vad přihlášky“, je Nejvyšší soud přesvědčen, že takové vady nebo neúplnosti přihlášky, která již byla podána na předepsaném formuláři, lze zhojit i podáním, pro které nebude použit formulář přihlášky pohledávky předepsaný ustanovením § 176 insolvenčního zákona; ostatně, kdyby měl být takový formulář (znovu) použit k opravě nebo doplnění přihlášky, neznamenalo by to, že věřitel musí znovu vyplnit celou přihlášku (i v částech, jichž se výzva k opravě nebo doplnění netýkala).“

Do insolvenčního řízení se přihlašují peněžité i nepeněžité pohledávky (nutno vyčíslit v penězích), pohledávky soukromoprávního původu i veřejnoprávního původu (pohledávky správce daně).

K vyčíslení pohledávky v cizí měně viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 VSPH 243/2018-P35-9, sp. zn. KSCB 44 INS 19400/2017, podle kterého „skutečnost, že pohledávku v cizí měně věřitel v přihlášce přepočetl na českou měnu podle jiného kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou, než který náleží užít podle § 175 IZ, nepředstavuje vadu přihlášky této pohledávky bránící jejímu přezkoumání ve smyslu § 188 odst. 2 IZ. Je-li pohledávka v důsledku takového chybného přepočtu na českou měnu vyčíslena v přihlášce ve vyšší výši, než která jí náleží, je dán důvod k jejímu popření co do výše v rozsahu, ve kterém se od správného přepočtu její výše na českou měnu liší.“

Náležitosti přihlášky pohledávky jsou podrobně upraveny vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Tato forma přihlášky je požadována jak pro pohledávky přihlašované věřiteli samostatně, tak pro pohledávku přihlášenou jako přílohu insolvenčního návrhu dle § 105 zákona.

Podá-li věřitel u insolvenčního soudu přihlášku pohledávky sice včas ve stanovené lhůtě, avšak nikoli na požadovaném formuláři, jedná se o vadu přihlášky, kterou lze odstranit postupem dle § 188 odst. 2 zákona.

(1) K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

(2) Věřitel, který nabyl pohledávku postoupením nebo obdobným způsobem po zahájení insolvenčního řízení anebo v posledních 6 měsících před zahájením insolvenčního řízení, doloží v příloze přihlášky pohledávky čestné prohlášení, v němž uvede informaci o tom, kdo je jeho skutečným majitelem podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů, a údaje o skutečnostech zakládajících postavení skutečného majitele.

(3) Věřitel nemá povinnost podle odstavce 2, jestliže se na obchod podle zvláštního zákona⁶⁷⁾, z něhož pohledávka věřitele vznikla, uzavřený mezi povinnou osobou podle zvláštního zákona⁶⁷⁾ a věřitelem, nevztahuje povinnost provést kontrolu klienta podle zvláštního zákona⁶⁷⁾. Věřitel nemá povinnost podle odstavce 2 ani v případě, kdy je hodnota plnění z právního jednání učiněného mezi věřitelem a jinou než povinnou osobou, z něhož pohledávka věřitele vznikla, nižší než 10 000 EUR. Důvod, pro který je povinnost podle odstavce 2 vyloučena, uvede věřitel v čestném prohlášení, které předloží v příloze přihlášky.

(5) Dokud věřitel povinnost stanovenou v odstavci 2 nebo 3 nesplní, nesmí vykonávat hlasovací práva spojená s pohledávkou.

(6) Je-li informace o skutečném majiteli věřitele podle odstavce 2 uvedena v soudu a insolvenčnímu správci přístupné evidenci podle zvláštního právního předpisu, věřitel podle odstavce 2 nemá povinnost doložit ji podle odstavce 2 ani doložit prohlášení podle odstavce 3.

Toto ustanovení zákona řeší problematiku listin připojených k přihlášce pohledávky. Dané ustanovení má za cíl předcházet prosazování partikulárních zájmů skupin věřitelů. Tato právní úprava platí i pro vstup nabyvatele pohledávky, který do řízení vstoupil namísto původního přihlášeného insolvenčního věřitele v souladu s § 18 a § 19 odst. 2 insolvenčního zákona. Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 527/2020 Sb., pak v odst. 2 zpřesnila použitou terminologii, aby navazovala na úpravu skutečného majitele nového zákona o evidenci skutečných majitelů. V odst. 3 větě první došlo ke zrušení nesprávného odkazu a ke zrušení textu, protože skutečný majitel bude nově vymezen primárně zákonem o evidenci skutečných majitelů. V odst. 4 je reagováno na nové vymezení skutečného majitele dle zákona o evidenci skutečných majitelů. V odst. 5 je reagováno formou legislativně-technické změny na zrušení dosavadního odst. 4.

(1) Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor.

(2) Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1, se nepovažuje za přihlášenou ta část pohledávky, kterou vzal věřitel účinně zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona nepřihlíží k popřené části pohledávky.

(1) Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená zajištěná pohledávka zjištěna tak, že věřitel má právo na uspokojení této pohledávky v rozsahu menším než 50 % její výše nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce pohledávky, k jeho právu na uspokojení této pohledávky ze zajištění se v insolvenčním řízení nepřihlíží; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši zajištěné přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Ustanovení § 167 odst. 4 tím není dotčeno. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku, zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem uplatnění a přezkoumání práva na uspokojení ze zajištění, nejvýše však částku, o kterou hodnota zajištění uvedená v přihlášce převýšila hodnotu zjištěného zajištění; jde o incidenční spor.

(2) Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1, se nepovažuje za uplatněnou v přihlášce ta část práva na uspokojení ze zajištění, kterou vzal věřitel účinně zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona nepřihlíží k popřené části práva na uspokojení ze zajištění.

Povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.

Osoby, které přihlášku pohledávky podepsaly, ručí za splnění povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179 s; v případě, že jde o zástupce na základě plné moci, však za splnění této povinnosti ručí osoby, které zástupce k takovému úkonu zmocnily, nejde-li o zastupování v rozsahu obvyklém pracovnímu zařazení nebo funkci. To neplatí, je-li věřitelem stát nebo Česká národní banka.

Jestliže na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 178 nebo 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na postup podle § 178 odst. 1 nebo § 179 odst. 1.

V těchto ustanoveních zákona dochází k řešení problematiky tzv. sankce za nadsazenou přihlášku pohledávky. Ust. § 178 a § 179 zákona mají minimalizovat počet formálně i věcně nesprávných podání, v daném případě přihlášek pohledávek.

Smyslem těchto ustanovení zákona je předejít účelovým manipulacím s přihláškami pohledávek za účelem posílení vlivu nikoliv skutečných věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech a zabránit tomu, aby věřitelé v průběhu insolvenčního řízení uplatňovali neopodstatněné nároky nebo usilovali o získání lepšího pořadí pro uspokojení jejich pohledávek. I když má § 178 zákona zajistit optimalizaci počtu podání směrem k insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci, není samotná koncepce vnímána jako zcela bezproblémová. To vynikne zejména tehdy, pokud věřitel přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku, u níž bude zjištěno, že její skutečná výše činí méně než 50 % z přihlášené částky. Může to vypadat i tak, že věřitel přihlásí pohledávku ve výši 100 000 Kč, která bude zjištěna ve výši 45 000 Kč. Podle dikce zákona však nemůže být k takové přihlášce pohledávky přihlédnuto a věřitel by navíc měl uhradit do majetkové podstaty částku ve výši 55 000 Kč. Tato platba stíhá i věřitele, který přihlásil svůj nárok do insolvenčního řízení jako zajištěný, avšak v průběhu přezkumného jednání byl tento nárok zjištěn v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění nebo v horším pořadí než uvedeném v přihlášce pohledávky. Takový věřitel poté ztrácí právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění zcela. To neplatí, jde-li o situaci, kdy takové přihlášení pohledávky bylo odvislé od znaleckého posudku nebo od úvahy soudu, jak byl s účinností od 1. 1. 2014 upřesněn stávající text zákona. Současně s tím může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty byla tímto věřitelem zaplacena částka, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna, přičemž se jedná o incidenční spor. Třeba ještě dodat, že § 178 insolvenčního zákona upravuje sankční postih dvojího druhu – jednak ve vztahu ke zjištěné výši pohledávky, kdy se nepřihlíží ani ke zjištěné výši, není-li překročena hranice 50 % pohledávky, jednak ve vztahu k sankčnímu postihu věřitele, který takovou pohledávku přihlásil, a který pak bude povinen v závislosti na rozhodnutí insolvenčního soudu odvést ve prospěch majetkové podstaty nejvýše částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila její skutečný (zjištěný) rozsah. Z hlediska právní teorie je však jen obtížné definovat, o jaký druh plnění jde v případě částek uváděných v § 178 a 179 zákona. Lze se domnívat, že se nejedná o typickou veřejnoprávní sankci typu pořádkové pokuty, kterou je postihován např. účastník občanského soudního řízení dle občanského soudního řádu. Výnos z tohoto plnění navíc nemá být příjmem veřejného rozpočtu, nýbrž věřitelů (v případě hrazení ve prospěch majetkové podstaty), resp. zajištěných věřitelů, který je jim zákonem takto přiznáván, aniž by byl jimi nárokován, a aniž by pro něj existoval standardní hmotně právní titul.

Pokud jde o závěry judikatury k § 178 insolvenčního zákona, dospěly insolvenční soudy z větší části k závěrům, že má zabránit tomu, aby přihlášení věřitelé prosazovali svou vůli v insolvenčním řízení prostřednictvím nadhodnocené dosud nezjištěné pohledávky. Srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSCR 75/2016, sp. zn. KSOS 33 INS 30209/2014, uveřejněné pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

K otázce výkladu pojmu „výkonu práv“ spojených s pohledávkou lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 30/2016, uveřejněný pod číslem 40/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. V § 180 zákona se ostatně zákonodárce pokouší určitým způsobem zmírnit dopady sankcí, které jsou vymezeny v § 178 a 179 zákona. Z koncepce vyplývá, že věřitel, který přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení a současně s tím nechce riskovat uložení některé ze sankcí zakotvených v § 178 a 179 zákona, je nucen být v insolvenčním řízení do doby, než je zjištění jím přihlášené pohledávky, popř. její zajištění, postaveno najisto, v tomto řízení pasivní. Otázkou zůstává, zda lze pod pojem „výkon práv“ podřadit v daném kontextu i takový výkon práv, kdy je věřitel přímo nezneužíval. Srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, č. j. 104 VSPH 565/2018-70, sp. zn. 60 ICm 1133/2018, KSPA 60 INS 24559/2016, podle kterého „ustanovení § 178 IZ se uplatní též na přihlášené pohledávky, které byly postupem podle IZ přezkoumány tak, že jejich skutečná výše činí 0 % přihlášené částky, tedy že takové pohledávky byly zcela popřeny co do své pravosti nebo výše. A ještě jinak řečeno, ustanovení § 178 IZ se uplatní též na přihlášené pohledávky, jež byly zcela popřeny co do své pravosti nebo výše a jež již postupem podle 201 IZ nemohou být zjištěny ani zčásti.“

V § 179 je řešena, jak již zmíněno shora, problematika zajištěných věřitelů, kteří by v insolvenčním řízení hodlali uplatnit nadhodnocenou pohledávku nebo její lepší pořadí (na uspokojení ze zajištění, než by jim po právu příslušelo. Koncepčně toto ustanovení navazuje na již probíraný § 178 zákona.

Za problematické lze považovat ust. § 181 zákona, kde je zakotvena teze, že věřitel je plně odpovědný za obsah přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Tato odpovědnost je pak vztažena jak na věřitele samotného, tak i na osoby, které za věřitele jednají nebo jsou na základě vnitřních organizačních předpisů oprávněny za věřitele činit konkrétní procesní úkony. Tyto osoby se poté dostávají do pozice zákonného ručitele za splnění závazku z titulu sankce ukládané přihlašovateli pohledávky dle § 178 nebo § 179 zákona. Znamená to, že nesplní-li přihlašovatel pohledávky, kterému pro danou situaci svědčí pozice dlužníka, povinnost zaplatit sankci ve prospěch majetkové podstaty, ačkoli byl k tomu vyzván, bude muset plnit takto zákonem stanovený ručitel. Zákonodárce stanovil pro tyto případy jedinou výjimku, kterou představuje osoba zástupce na základě plné moci, kdy za splnění výše uvedené povinnosti neručí tento zástupce, nýbrž osoba, která zástupce k takovému úkonu zmocnila. Z důvodu právní jistoty je stanoveno, že ručitelská povinnost dále nestíhá osoby v zaměstnaneckém poměru u věřitele, který podal příslušnou přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení – bez ohledu na to, v jaké pracovní pozici i funkci se osoba v zaměstnaneckém poměru u tohoto věřitele nachází. To však neplatí v případě osob, které mají postavení statutárního orgánu právnické osoby, která pověřila svého zaměstnance přihlášením pohledávky do insolvenčního řízení. Výjimky z těchto pravidel pak zákonodárce koncipuje ve vztahu ke státu a ČNB. Celkově však v kontextu s již uvedeným je nutno si položit otázku, nakolik mají ust. § 178 a 179 zákona charakter (kvazi) trestního obvinění a nakolik je v souvislosti s jejich aplikací třeba tomu, na koho tato ustanovení takto dopadají, přiznat případně práva dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? Tato otázka nabývá na svém významu i s přihlédnutím k tomu, že obě ustanovení tohoto zákona (včetně § 181) jsou koncipována jako „sankční“, i když zákon jednoznačně nespecifikuje o jaký druh sankce se má vlastně jednat. Judikatura dosud na tyto otázky neposkytla jakoukoli odpověď.

V § 182 zákona je vloženo další ustanovení, které je namířeno proti možnosti zmanipulovat insolvenční řízení nadhodnocenými nebo zcela fiktivními pohledávkami domnělých věřitelů. Toto ustanovení má odradit tyto domnělé věřitele od jakéhokoli aktivního působení v insolvenčním řízení tím, že by snad nechali nadhodnocenou přihláškou otestovat, zda insolvenční správce pohledávku popře, či nikoliv, případně využít možností daných v § 29 a 51 zákona, a teprve v případě neúspěchu vzít takovou přihlášku zpět s cílem vyhnout se možnému uložení sankcí dle § 178 a 179 zákona. Insolvenční soud má za tím účelem pravomoc posoudit dobrou víru věřitele při přihlášení takové pohledávky v návaznosti na další adekvátní postup.

(1) Věřiteli, který je cizincem s obvyklým pobytem v cizině nebo zahraniční právnickou osobou, může insolvenční soud uložit na návrh jiného účastníka řízení nebo insolvenčního správce, aby ve stanovené lhůtě složil jistotu na náklady insolvenčního řízení určenou soudem nebo jistotu na náhradu škody, které mohou vzniknout účastí věřitele v insolvenčním řízení jiným účastníkům řízení. Ustanovení § 202 odst. 4 se použije obdobně a ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření se použijí přiměřeně.

(2) Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud uloží složení jistoty podle odstavce 1, se může odvolat pouze věřitel, kterému byla povinnost složit jistotu podle odstavce 1 uložena. Proti rozhodnutí, kterým byl návrh na složení jistoty podle odstavce 1 zamítnut, se může odvolat pouze osoba, která tento návrh podala.

(3) Nesloží-li věřitel jistotu ve stanovené lhůtě, k přihlášce pohledávky se nepřihlíží. Povinnost složit jistotu podle odstavce 1 nemá věřitel, který ve stanovené lhůtě osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit, a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma.

(4) Povinnost složit jistotu na náklady insolvenčního řízení ani povinnost složit jistotu na náhradu škody podle odstavce 1 nelze uložit

a) věřiteli, který je občanem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor nebo zahraniční právnickou osobou mající v takovém státě sídlo,

b) jestliže ve státě, jehož je věřitel občanem, se v podobných případech od státních občanů České republiky nebo právnických osob se sídlem v České republice jistota nevyžaduje, nebo

c) jestliže má věřitel v České republice nemovitou věc v hodnotě dostačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení anebo náhradě škody podle odstavce 1.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o jistotě na náklady insolvenčního řízení. Do insolvenčního zákona bylo vloženo novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. účinnou k 1. 7. 2017. Podle důvodové zprávy k novele má za cíl umožnit efektivnější zajištění případné náhrady škody vzniklé účastí věřitele, který je cizincem s obvyklým pobytem v cizině nebo zahraniční právnickou osobou, nebo uložit povinnost složit jistotu na náklady řízení. Sankcí v případě nesložení jistoty je postup, kdy se k přihlášce takového věřitele nebude přihlížet.

Současně je v odst. 4 § 182a insolvenčního zákona stanoveno, kterých věřitelů se tato povinnost nemá týkat, tedy zejména, je-li věřitel občanem členského státu EU či EHS či právnickou osobou se sídle v EU či státě EHS. Další výjimka se vztahuje na případ, kdy tento věřitel má nemovitost v České republice v hodnotě, která zaručuje případnou úhradu nákladů insolvenčního řízení, popř. náhradu škody, nebo pokud stát, jehož je věřitel občanem či právnickou osobu se sídlem v tomto státě, nevyžaduje složení jistoty v podobném případě v případě věřitele – občana ČR nebo právnické osoby se sídlem v ČR.

Třeba dodat, že omezení práva na rovné zacházení cizince je vyváženo zájmem na ochraně nároku jiného účastníka řízení, jemuž toto ustanovení zákona poskytuje garanci uspokojení nároku na náhradu škody alespoň ve výši stanovené zálohy.

(1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

(2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení²⁷⁾, to platí obdobně.

(3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

V tomto ustanovení zákona zákonodárce řeší problematiku spojenou s právem nedotčenou přihláškou a s přihlášením podmíněné pohledávky. Insolvenční zákon dává možnost insolvenčnímu věřiteli, aby bez ohledu na výsledek v rámci insolvenčního řízení uplatnil právo na uspokojení své pohledávky rovněž za třetí osobou, která poskytla svoji majetkovou hodnotu k zajištění pohledávky, případně za ručitelem dlužníka. Pokud takto uspokojením pohledávky insolvenčního věřitele vznikne třetí osobě regresní nárok za dlužníkem jako důsledek plnění pohledávky věřitele, může tato třetí osoba uplatnit svůj nárok za dlužníkem podmíněnou přihláškou pohledávky nebo může navrhnout svůj vstup do insolvenčního řízení namísto insolvenčního věřitele, kterému plnila.

Je-li tedy osobní dlužník v úpadku, nebrání to jeho věřiteli v tom, aby se domáhal mimo rámec insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka uspokojení své pohledávky po ručiteli, přičemž tento závěr lze uplatnit i ve vztahu k ručiteli z bankovní záruky, která je právní teorií i soudní praxí chápána jako zvláštní druh ručení, když navíc odst. 2 zákona bankovní záruku použitím příslovce „včetně“ zahrnuje mezi ručení – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1730/2018.

Povinnost ručitele k plnění je subsidiární, což znamená, že ručitel zde vystupuje v pozici náhradního dlužníka. Platí-li ručitel za daňového dlužníka, pak platí na jeho účet – nikoliv na svůj. Pouze daňové subjekty jsou zavázány vlastním daňovým dluhem – vlastní daňovou povinností. Vůči státu jako věřiteli daňové povinnosti je v prvé řadě povinován ten, u koho byly naplněny podmínku vzniku daňové povinnosti podle zvláštního předpisu a koho tedy jako osobu k placení daně povinnou označuje zvláštní zákon – k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/2000. Povinnost ručení za dluhy obchodní společnosti, která vznikla do 31. 12. 2013, se řídí i nadále obchodním zákoníkem. Povinnost ručení za dluhy obchodní společnosti, která vznikla po 1. 1. 2014, se již řídí ustanoveními zákona o obchodních korporacích – k tomu srov. § 775 zákona o obchodních korporacích. Vznik ručitelské povinnosti je nutno vztahovat ke konkrétní povinnosti, např. daňové, kterou je ručitel povinen při splnění zákonných podmínek splnit namísto dlužníka. K ručením vzniklému dle obchodního zákoníku i zákona o obchodních korporacích lze ještě dodat, že zajišťuje vždy dluhy obchodní společnosti, včetně jejich příslušenství. Ten ručitel, který splnil dluh, za který ručí, nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele a tuto skutečnost musí zohledňovat i insolvenční zákon. Dle § 1938 odst. 2 občanského zákoníku totiž platí, že splněním dluhu ze strany třetí osoby přechází ve smyslu § 183 odst. 3 zákona pohledávka, včetně zajištění na tuto osobu. Ručitel nebo kterákoli jiná třetí osoba však nesmí příliš vyčkávat s podáním své přihlášky do insolvenčního řízení, jelikož by mohli zmeškat propadnou lhůtu pro podání přihlášky dle § 136 odst. 2 písm. d) zákona. I z toho důvodu je jejich přihláška koncipována jako přihláška podmíněné pohledávky, která vůči dlužníkovi vznikne, budou-li plnit namísto něho.

V souladu se závěry judikatury platí, že ust. § 183 odst. 3 zákona legitimuje k podání návrhu dle § 18 zákona též osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění dle § 183 odst. 1 a 2 zákona, tedy osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovou pohledávku za dlužníkem nebo osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo osoby, které ručí za splnění dluhu dlužníkem, a to vždy za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou. Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ust. § 18 zákona je dále doplněna (v § 183 odst. 3 zákona, větě druhé části před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí § 18 (zákona) „přiměřeně“. Z ust. § 183 zákona (ani z jiných ustanovení zákona) se nepodává, proč by pro osoby oprávněné k podání návrhu podle § 18 zákona mělo být ust. § 183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem zákona vyloučeno použití pravidel vyjádřených v § 18 odst. 3 a 4 zákona, včetně pravidla, podle kterého odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu sice není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán. Tam, kde soud rozhoduje dle § 18 zákona na návrhu osoby uvedené v § 183 odst. 3 zákona, je předpokladem vyhovění takovému návrhu zejména prokázání (doložení) skutečnosti, že tato osoba uhradila pohledávku dosavadnímu (přihlášenému) věřiteli – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2020.

Pokud jde o pohledávku věřitele za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení dle § 68 zákona o obchodních korporacích (jež vzniká právní mocí rozhodnutí soudu o žalobě podle označeného ustanovení) je pohledávkou, která se uplatňuje podáním přihlášky dle § 165 zákona. Tuto pohledávku může věřitel přihlásit do insolvenčního řízení jen tehdy, vznikne-li jeho pohledávka (tj. nabude-li právní moci rozhodnutí o žalobě podle § 68 zákona o obchodních korporacích) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. V opačném případě jde o pohledávku, jež je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1169/2019. Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku), k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.

(1) Věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, proti kterému může podat odvolání jen věřitel nebo osoba, která podala návrh na vstup do řízení na místo věřitele (§ 183 odst. 2). Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.

(2) Věřitel, který vezme přihlášku pohledávky zpět proto, že ji uspokojila některá z osob, od kterých může požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, to uvede ve zpětvzetí přihlášky; jestliže tak neučiní, odpovídá takové osobě za škodu nebo jinou újmu tím vzniklou.

(3) V případě uvedeném v odstavci 2 vyrozumí insolvenční soud o zpětvzetí přihlášky osobu, která pohledávku podle zpětvzetí uspokojila, a poskytne jí lhůtu k podání návrhu na vstup do řízení místo věřitele; o zpětvzetí přihlášky rozhodne insolvenční soud až po uplynutí této lhůty. V rozsahu, v němž insolvenční soud vyhoví návrhu osoby, která pohledávku uspokojila, na vstup do řízení místo věřitele, se ke zpětvzetí přihlášky pohledávky nepřihlíží.

Na tomto místě zákonodárce upravil postup při zpětvzetí přihlášky. Ustanovení zákona dává věřiteli možnost, aby během insolvenčního řízení mohl vzít svou přihlášku pohledávky zpět. Následně insolvenční soud takový úkon věřitele vezme na vědomí svým usnesením, přičemž nabytím právní moci usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Aktivně legitimován k podání odvolání proti takovému usnesení je věřitel nebo osoba, která podala návrh na vstup do řízení na místo věřitele. Vezme-li věřitel zpět přihlášku pohledávky z důvodu, že tato pohledávka byla uspokojena, měl by tuto skutečnost uvést ve svém návrhu na zpětvzetí. Bude-li věřitel uspokojen ze strany ručitele, má opět povinnost tuto skutečnost v návrhu na zpětvzetí uvést. Soud poté, co obdrží návrh na zpětvzetí přihlášky pohledávky, vyrozumí o zpětvzetí přihlášky osobu, která věřitele uspokojila, a umožní ji poskytnutím lhůty vstoupit do řízení na místo tohoto věřitele. Usnesení o tom, že zpětvzetí přihlášky pohledávky věřitele bere soud na vědomí, vydá insolvenční soud až po uplynutí lhůty určené osobě, která věřitele uspokojila. Speciální případ zpětvzetí přihlášky se uplatní ve vztahu k § 183 insolvenčního zákona v případě uspokojení insolvenčního věřitele ze strany třetí osoby. K tomu viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 1 VSPH 2026/2016 , uveřejněné pod číslem 123/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému může podat odvolání jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená s rozhodnutím o odmítnutí přihlášky. Jde o řešení situace, kdy je třeba deklarovat ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení, jelikož nastala skutečnost, na jejímž základě se již ex lege nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce – vše hlavně v zájmu právní jistoty účastníků řízení.

Toto ustanovení proto pamatuje hlavně na vadné přihlášky pohledávek, kdy nedošlo k odstranění vad, dále se jedná o opožděné přihlášky pohledávek, popřené nevykonatelné pohledávky, ohledně nichž nebyla včas podána určovací žaloba apod. Znamená to, že zjistí-li insolvenční soud skutečnost, se kterou je spojen zákonný následek, tj. že se k přihlášce nebo k pohledávce již dále nepřihlíží, odmítne svým usnesením přihlášku pohledávky.

Usnesením o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon následek, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží, přičemž toto rozhodnutí nemá konstitutivní povahu a vyslovuje se jen k tomu, zda v minulosti již nastala skutečnost, která popsaný následek způsobila. Toto rozhodnutí se doručuje přihlášenému věřiteli, dlužníkovi a insolvenčnímu správci. Dále se doručuje vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku. Proti takovému rozhodnutí je odvolání přípustné, nicméně náleží pouze věřiteli. Právní mocí usnesení účast věřitele v řízení končí, přičemž o této skutečnosti musí být přihlášený věřitel vyrozuměn insolvenčním soudem ve výroku rozhodnutí.

Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené co do pravosti dlužníkem v reorganizaci proti dlužníku včas žalobu o určení pravosti pohledávky, k jeho pohledávce se po marném uplynutí lhůty k podání takové incidenční žaloby v insolvenčním řízení nadále nepřihlíží (§ 185 insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, že později došlo k přeměně reorganizace v konkurs. Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené co do výše dlužníkem v reorganizaci proti dlužníku včas žalobu o určení výše pohledávky, je pohledávka po marném uplynutí lhůty k podání takové incidenční žaloby zjištěna pouze ve výši uvedené při jejím popření, bez zřetele k tomu, že později došlo k přeměně reorganizace v konkurs.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sen. zn. 29 ICdo 95/2020

(1) Jestliže pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena nebo zanikla jiným způsobem a přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět, insolvenční soud jeho účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, které musí být odůvodněno co do důvodu zániku pohledávky, a proti kterému nejsou opravné prostředky přípustné.

(2) Přihlášený věřitel, který tvrdí, že jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat určení, že jeho pohledávka nadále trvá. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy přihlášenému věřiteli bylo doručeno rozhodnutí podle odstavce 1. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Nebyla-li žaloba včas podána, platí, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla způsobem uvedeným v rozhodnutí podle odstavce 1. Totéž platí, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnovuje. Žaloba se projednává jako incidenční spor.

Na tomto místě zákonodárce řeší situaci, kdy přihlášený věřitel setrvá v řízení i přesto, že jeho zjištěná pohledávka v dalším průběhu řízení zanikla. S ohledem na nemožnost podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení účasti insolvenčního věřitele v insolvenčním řízení v případě uspokojení pohledávky věřitele nebo při jejím zániku jiným způsobem (např. započtení), má proto věřitel možnost podat žalobu k insolvenčnímu soudu na určení, že pohledávka věřitele stále trvá. Zjistí-li insolvenční soud tyto skutečnosti, ukončí svým usnesením účast takového věřitele v řízení. Rozhodnutí soudu se doručuje přihlášenému věřiteli, dlužníkovi a insolvenčnímu správci. Dále se toto rozhodnutí doručuje zveřejněním v insolvenčním rejstříku. V odůvodnění takového rozhodnutí musí soud uvést důvod zániku pohledávky. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné a právní mocí tohoto rozhodnutí dochází k zániku účasti věřitele v tomto řízení.

Nesouhlasí-li věřitel s tímto postupem a chce se i nadále účastnit řízení, musí podat žalobu o určení, že jeho pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení i nadále trvá. Taková žaloba musí být podána u insolvenčního soudu do 30 dnů ode dne, kdy bylo přihlášenému věřiteli doručeno rozhodnutí o ukončení jeho účasti v řízení.

Žaloba musí být směřována proti insolvenčnímu správci, přičemž lhůta pro její podání je zachována, byla-li žaloba podána u soudu nejpozději poslední den lhůty. Pokud soud takové žalobě vyhoví, právní mocí takového rozhodnutí se znovu obnovuje účast věřitele v insolvenčním řízení.

Pro část přihlášené pohledávky platí postup podle § 184 až 186 obdobně.

Koncepce obsažená v tomto ustanovení vychází z toho, že postup podle § 184 až 186 insolvenčního zákona se uplatní i pro jednotlivé pohledávky uplatněné jednou přihláškou.

(1) Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹³⁾. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout.

(2) Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.

V této části zákona dochází k řešení problematiky spojené s přezkoumáním přihlášek pohledávek insolvenčním správcem. Insolvenční správce přezkoumává podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů i dostupného účetnictví (popř. daňové evidence) dlužníka. Vedle toho zákonodárce ukládá správci povinnost, aby si k přihlášeným pohledávkám opatřil vyjádření dlužníka. Na tomto místě proto zákon ukládá v případě vad nebo neúplnosti přihlášky pohledávky insolvenčnímu správci povinnost vyzvat k opravě či doplnění přihlášky pohledávky. Insolvenční správce musí výzvu k vyjádření k pohledávkám doručit dlužníkovi do vlastních rukou a stanoví mu lhůtu k provedení tohoto vyjádření. Nevyjádří-li se dlužník k seznamu přihlášených pohledávek, není to důvodem k tomu, aby seznam jako takový nebyl předložen soudu na přezkumném jednání. V případě, že insolvenční správce zjistí, že přihláška pohledávky je vadná či neúplná, a nelze ji proto přezkoumat, vyzve věřitele, aby ji opravil či doplnil ve lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dnů. Současně s tím je povinen věřitele poučit, jakým způsobem musí přihlášku opravit nebo doplnit, a upozornit ho, že pokud tak neučiní, předloží ji insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce nepřihlíží. Jestliže věřitel (přihlašovatel) přihlášku pohledávky nedoplní či neopraví v souladu s výzvou insolvenčního správce, insolvenční soud na základě podnětu insolvenčního správce může na základě své úvahy přistoupit k odmítnutí přihlášky, s tím, že se k ní nepřihlíží a k ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení v souladu s § 185 insolvenčního zákona.

Pokud insolvenční soud dospěje po přezkoumání náležitostí přihlášky k závěru, že nemá nedostatky, pro něž by měla být odmítnuta, buď proto, že těmito nedostatky nikdy netrpěla, nebo proto, že insolvenční věřitel vady přihlášky odstranil po výzvě insolvenčního správce včas a řádně (oproti mínění insolvenčního správce) nebo že sice má nedostatky, ale jde o nedostatky, které nebrání jejímu přezkoumání, pak se přihlášku pohledávky vrátí insolvenčnímu správci s pokynem, aby ji zařadil na seznam přihlášených pohledávek.

Postup podle § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tedy přihláška pohledávky. Skutečnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže. Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 insolvenčního zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jak R 13/2009).

Vada přihlášky spočívající v nedodržení předepsané formy je odstranitelná předložením řádně vyplněné přihlášky na předepsaném formuláři, a to nejpozději do uplynutí lhůty určené věřiteli insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sen. zn. 29 NSČR 17/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze). „Byla-li přihláška pohledávky podána na předepsaném formuláři, jehož některé rubriky obsahují chybu v počtech, chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost, případně neobsahují předepsaný údaj, lze takové vady nebo neúplnosti přihlášky zhojit i podáním, pro které nebude použit formulář přihlášky pohledávky předepsaný ustanovením § 176 insolvenčního zákona. Výzva k odstranění vad přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona musí obsahovat také údaj o tom, v čem spočívá vada přihlášky nebo její neúplnost. „Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSCR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Lze shrnout, že podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku své pohledávky, je včasné pouze tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu. To platí bez zřetele k tomu, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Pokud by věřitel přes řádné poučení ve výzvě takovou opravu nebo doplnění přihlášky zaslal pouze insolvenčnímu správci, bude taková oprava či doplnění považována za včasnou jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce tuto opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději poslední den lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu.

V souladu s § 174 odst. 2 zákona by proto měla přihláška pohledávky obsahovat výši a důvod vzniku přihlašované pohledávky. Dále by zde měly být popsány skutečnosti, na základě, kterých pohledávka vznikla, natolik podrobně, aby bylo možno tuto přihlašovanou pohledávku odlišit od jiných pohledávek ostatních věřitelů a v kontextu s tím posoudit i její pravost. Půjde-li o pohledávku vykonatelnou, lze tvrzení o důvodu jejího vzniku založit též na rozhodnutí, smíru nebo listině, pro kterou se takto pohledávka stala vykonatelnou.

Podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku pohledávky, je včasné jen tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu to platí bez zřetele k tomu, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění, byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Jestliže věřitel přes řádné poučení ve výzvě zašle opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky pouze insolvenčnímu správci, je taková oprava nebo doplnění včasná jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději posledního dne lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu. Následek spočívající v tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží pro vady (§ 185, § 188 odst. 2 insolvenčního zákona), nemůže vyvolat existence těch vad přihlášky, k jejichž odstranění insolvenční správce nebo insolvenční soud věřitele nevyzval. Takový následek pak lze uplatnit jen pro tu část přihlášené pohledávky, která je takovou vadou (nebo nedostatkem doplnění) postižena (pro tu část přihlášené pohledávky, u které přetrvávající vady přihlášky nebo přetrvávající nedostatek doplnění přihlášky brání řádnému přezkoumání).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 NSCR 118/2019

(1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné a pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2. V seznamu se vyznačí návrh na rozhodnutí o hlasovacím právu u pohledávek, které zatím nejsou přezkoumány, a údaj o existenci propojení podle § 53 odst. 1, 3 a 5, je-li insolvenčnímu správci známa.

(2) Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven.

(3) Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 10 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek spolu se zprávou o přezkumu. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek a zprávy o přezkumu.

(4) Seznam přihlášených pohledávek se předkládá pouze na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis.

(1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje, není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

(2) Termín a místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Není-li dále stanoveno jinak, může se insolvenční správce na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců.

(3) Oznámení o změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání doručí insolvenční soud zvlášť osobám uvedeným v odstavci 2 za podmínek tam stanovených.

(4) Insolvenční soud může insolvenčnímu správci uložit, aby mu poskytl součinnost potřebnou k přípravě přezkumného jednání, a určit povahu této součinnosti.

(1) Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek. Pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, se nezařazují na přezkumné jednání po dobu, po kterou v insolvenčním řízení uplatňuje vůči dlužníku přihlášenou pohledávku věřitel.

(2) Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.

(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

(2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek.

(3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

(4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.

O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

(1) Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky.

(2) Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.

(1) Výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.

(2) Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika spojená se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Seznam přihlášených pohledávek dle § 189 zákona představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášky pohledávky včetně jejích příloh. Náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb. Účastníci insolvenčního řízení jsou oprávněni nahlédnout u insolvenčního správce do seznamu přihlášených pohledávek, který tento správce vyhotovil. Totéž platí i ohledně dokladů, na jejichž základě byl seznam takto vyhotoven. Tuto možnost může účastník řízení uplatnit i ve vztahu k insolvenčnímu soudu bezprostředně poté, co jej správce tomuto soudu předloží.

V souladu s § 190 zákona je přezkumné jednání považováno za jednání ve věci samé, které svolává a řídí insolvenční soud za účelem přezkoumání pohledávek. Na přezkumném jednání dochází k přezkoumání pohledávek, které byly do insolvenčního řízení přihlášeny nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku dle § 136 odst. 2 písm. d) zákona. Termín a místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s výjimkou případu, kdy je úpadek dlužníka řešen oddlužením. Dlužníku a insolvenčnímu správci insolvenční soud doručuje předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti na tomto jednání. Po přezkumném jednání, jehož předmětem je přezkum přihlášených pohledávek, se výsledek přezkumného jednání zapíše do seznamu přihlášených pohledávek. K možnosti opakování přezkumného jednání v pozdějších fázích insolvenčního řízení se negativně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSČR 44/2020. Odlišný postup platí v případě, že je způsobem řešení úpadku oddlužení, když se přezkumné jednání jako soudní rok často vůbec nekoná a insolvenční správce závěry přezkumu pohledávek shrne v rámci zprávy o přezkumu, která je pak následně (ne)schválena ze strany insolvenčního soudu nejpozději v rozhodnutí o (ne)schválení oddlužení.

Popěrné právo může uplatnit insolvenční správce, přihlášený insolvenční věřitel a dlužník. Popření pohledávky je procesním úkonem, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní „určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (resp. v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce (srov. z odborné literatury např. Krčmář, Z. in: Justiční praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy – 2. část“, str. 326 – 328, či Taranda, P. in Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 670 – 671).“ Ve vztahu k popření vykonatelné pohledávky pak Nejvyšší soud v daném rozsudku dospěl k závěru, že „insolvenční správce popírající vykonatelnou pohledávku musí již v rámci popěrného úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by návrh na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Lze proto uzavřít, že popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření).“

Nelze pominout, že ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek hraje významnou roli fakt, jak byly pohledávky z pozice konkrétního věřitele přihlášeny, zda přihláška pohledávky obsahuje konkrétně specifikovaný důvod tak, že tento důvod není možno zaměnit s jiným, ale i to, jakým způsobem byla nakonec podána samotná žaloba.

Popření pravosti pohledávky je upraveno v § 193 zákona a v podstatě se týká toho, že pohledávka nevznikla jako celek, zanikla anebo se zcela promlčela. Judikatura vychází z toho, že insolvenční správce není povinen při popření pravosti pohledávky uvádět kompletní argumentaci, postačí, aby správce prohlásil, že pohledávka se popírá co do základu. V případě popření výše pohledávky dle § 194 zákona jde o to, že je namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než částka přihlášená věřitelem. Ten, kdo takto popírá výši pohledávky, je povinen současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. Popření pohledávky, resp. její výše představuje námitku, že přezkoumávaná pohledávky tu sice je, avšak nikoliv v takové výši, jakou např. uvádí její přihlašovatel v přihlášce. Z toho důvodu by měl správce, popř. ten, kdo ji takto popírá, konkrétně uvést, v jaké výši má pohledávku za nespornou, tj. že ji popírá co do částky x Kč a ve zbývající části x Kč již ji má za nespornou. Obdobně je tomu i u pořadí pohledávky. Popírá-li někdo pořadí pohledávky, nestačí uvést, že popírá pořadí pohledávky, ale musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. Popěrný úkon typu: „Popírám pořadí“, bez uvedení údaje o tom, v jakém pořadí má být taková pohledávka uspokojena, je popěrným úkonem neurčitým, který sám o sobě nemůže vyvolat účinky předjímané v § 195 zákona. Hodí se poznamenat, že v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2011/2014 Nejvyšší soud dospěl k názoru, že spor o pořadí, v jakém zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v jeho § 195.

Přihlášený věřitel učiní popření pohledávky na příslušném formuláři (§ 200 odst. 1 insolvenčního zákona), který je dostupný na www.justice.cz. Insolvenční zákon stanoví věřitelům lhůtu k podání popěrného úkonu v § 200 odst. 2 insolvenčního zákona.

Popírat lze tedy pravost (§ 193 insolvenčního zákona), výši (§ 194 insolvenčního zákona) či pořadí (§ 195 insolvenčního zákona) pohledávky.

Z dikce § 196 zákona vyplývá, že popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí a popření pořadí pohledávky zase nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky. Současně s tím platí, že popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit toliko z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.

V souladu s § 197 zákona musí výsledek přezkumného jednání insolvenční správce promítnout do seznamu přihlášených pohledávek a takto upravený seznam pak tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením, pak správce přezkoumá přihlášené pohledávky a zhotoví zprávu o přezkumu, kterou předloží v souladu s § 410 odst. 2 a 3 zákona insolvenčnímu soudu. Do seznamu přihlášených pohledávek je nutno zapsat výsledek přezkumného jednání, včetně jednotlivých úkonů popření, které byly učiněny v průběhu přezkumného jednání. Náležitosti seznamu přihlášených pohledávek a upraveného seznamu jsou stanoveny vyhláškou č. 191/2017 Sb. Požádají-li o to věřitelé, pak insolvenční soud vydá těmto věřitelům z upraveného seznamu výpis, který však podléhá poplatkové povinnosti.

Ustanovení § 197 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona předpokládá, že poučení o účincích popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (stejně jako poučení o účincích popření pořadí vykonatelné pohledávky) se věřiteli dostane (má dostat) při přezkumném jednání poté, co osoba nadaná popěrným právem takové popření uplatní. Postup, jímž insolvenční soud poskytne poučení o možných následcích popření všem přítomným věřitelům na počátku přezkumného jednání (před vlastním přezkumem přihlášených pohledávek), není v souladu s insolvenčním zákonem. To, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splnil svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020

Opakování přezkumného jednání v pozdějších fázích insolvenčního řízení by nutně vedlo k destabilizaci takového řízení. Vneslo by nejistotu do právního postavení věřitelů zjištěných i popřených pohledávek. U věřitelů se zjištěnou pohledávkou mohlo již dojít k uspokojení pohledávky přijatým způsobem řešení úpadku – navíc pokud jde o věřitele, kteří se zjištění pohledávky domohli incidenčním sporem, by takový (nový) přezkum výsledky sporu anuloval (mohl anulovat). Věřitelé s popřenou pohledávkou pak již dávno nemusí být účastníky řízení, kdy opakování přezkumu by je nutně mezi věřitele znovu zařadilo. To vše by vedlo k prodlužování insolvenčního řízení (incidenčními spory) a bylo v rozporu se zásadou nepoškozovat věřitele a dosáhnout jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a) zákona).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

Na tomto místě zákona dochází k řešení problematiky spojené s určovací žalobou a nevykonatelnou popřenou pohledávkou. Platí, že popření pohledávky lze učinit i jako procesní úkon, přičemž věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo na žalobu na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní, což znamená, že žaloba musí být doručena nejpozději poslední den lhůty insolvenčnímu soudu. Tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění dle § 197 odst. 2 zákona. Třeba připomenout, že písemné vyrozumění s náležitostmi dle § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. zasílá insolvenční správce pouze těm insolvenčním věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla na přezkumném jednání popřena, a kteří se přezkumného jednání nezúčastnili. Vyplývá z toho, že poučení o možnosti podat žalobu je možno učinit přímo při jednání, anebo poté písemně. To současně nevylučuje ani ten postup, že je-li při přezkumném jednání věřitel popřené pohledávky fyzicky přítomen, bude na místě při přezkumném jednání o dalším postupu poučen přímo insolvenčním soudem. Tato žaloba se podává vždy proti insolvenčnímu správci a vždy u insolvenčního soudu. Insolvenční zákon v odst. 2 omezuje tvrzení stran důvodu vzniku pohledávky, která byla popřena. Znamená to, že v žalobě o určení existence pohledávky lze jako důvod vzniku popřené pohledávky uplatnit pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku žalobce uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobě dozvěděl později proto, že mu např. kupující ze smlouvy o prodeji závodu nebo jeho části dle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Pokud by v průběhu řízení o žalobě na určení existence pohledávky vyšlo najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to samo o sobě důvodem k zamítnutí této žaloby. Žalovaný je však za takové situace povinen prokázat důvod popření dle § 199 zákona a fakticky se tak důkazní břemeno v incidenčním sporu z žalujícího věřitele přesouvá na žalovaného insolvenčního správce a řízení proběhne tak, jako kdyby pohledávka již při popření byla vykonatelná.

Insolvenční správce může stanovisko ohledně popření pohledávky měnit do té doby, než uplyne lhůta věřitele k uplatnění popřené pohledávky v incidenčním sporu.

K popření směnečné pohledávky viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 101 VSPH 126/2016, KSPA 53 INS 28510/2014, uveřejněné pod číslem 137/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „věřitel v insolvenčním řízení přiložil k přihlášce pohledávky jen kopii směnky, byť v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu směnky nezbytné. Neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným k jeho přihlášené pohledávce ze směnky – žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz Čl. I. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ, přičemž tato ustanovení platí dle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky, byla-li směnka na řad rubopisována). V nalézacím řízení (v řízení o zaplacení směnky) není pochyb o tom, že pokud směnečný žalobce nepředloží soudu originál směnky, soud nemůže vydat směnečný platební rozkaz ani vyhovět takové žalobě a zavázat žalovaného k zaplacení směnky, nýbrž je nutno takovou žalobu zamítnout. Stejný postup musí platit i v insolvenčním řízení, tj. nepřiloží-li věřitel k přihlášce nevykonatelné pohledávky ze směnky originál této směnky a nepředloží-li tuto směnku do konání přezkumného jednání (s výjimkou např. procesní situace, kdy směnka je již v soudní úschově z důvodu probíhajícího soudního řízení o zaplacení směnky), insolvenčnímu správci nezbývá nic jiného, než pravost takové směnečné pohledávky popřít, neboť nemá osvědčeno, že věřitel je majitelem tvrzené směnky, resp. že taková směnka vůbec existuje. Pokud věřitel nepředloží směnku ani v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky ze směnky, nemůže věřitel v tomto incidenčním sporu uspět.“

V řízení o zjištění popřené nevykonatelné pohledávky insolvenční soud zejména zkoumá, zda věřitel podal žalobu včas, zda se domáhá zjištění své pohledávky z důvodu, který byl jím uplatněn v přihlášce pohledávky nebo nejpozději při přezkumném jednání, zda je popřená pohledávka skutečně pohledávkou nevykonatelnou, zda při přezkumném jednání byl popřen důvod pohledávky, její výše, pořadí apod.

(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s popřením pohledávky insolvenčním správcem. Ust. § 199 zákona upravuje oproti situaci v § 198 zákona popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem. Správce se může dovolávat jen skutečností, pro které danou vykonatelnou pohledávku popřel (tj. pravosti, výše, popř. pořadí).

K námitkám uplatnitelným v souladu s § 199 insolvenčního zákona a k otázce vymezení jiného právního posouzení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, sp. zn. KSPL 56 INS 23224/2011, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dospěl k názoru, že „u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.“ Srov. též novější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sen. zn. 29 ICdo 3/2017, sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012 nebo ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu (správce daně) viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017.

Pokud bychom chtěli shrnout, tak pro účely postupu dle § 199 odst. 2 zákona pak již není významné, že účastník řízení, jemuž příslušný správní orgán uložil rozhodnutím platební povinnost, možnost kontroly správnosti či zákonnosti správního rozhodnutí soudem nevyužil (správní rozhodnutí se tak stalo pravomocným a vykonatelným, aniž je přezkoumal soud). Ostatně již v důvodech R 106/2013 Nejvyšší soud uzavřel, že příslušným orgánem ve smyslu ust. § 199 odst. 2 zákona může být „nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud.“ Z toho tedy plyne, že omezení kladené tímto výše zmíněným ustanovením zákona co do důvodů popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí vydané správcem daně v rámci daňového řízení. Pro výklad ust. § 200 odst. 6 zákona (resp. ust. § 199 odst. 2 zákona) není (a ani nemůže být) významné, zda jde o skutečnost, ze které příslušný orgán učinil nesprávné nebo neúplné skutkové zjištění, případně o skutečnost, na jejímž základě přijal nesprávný závěr o skutkovém stavu věci. Stejně tak není (a ani nemůže být) významné, zda jde o skutečnost (tvrzení), ke které příslušný orgán nepřihlédl proto, že ji neměl za podstatnou pro rozhodnutí o věci. Ve všech těchto případech jde o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu. Jde tedy o skutečnost, kterou popírající insolvenční správce (v režimu § 199 odst. 2 zákona) anebo popírající věřitel (v režimu § 200 odst. 6 zákona) nemůže uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Jde totiž o skutečnost, kterou se příslušný orgán popsaným způsobem zabýval, byť ji pro účely rozhodnutí o věci vyhodnotil chybně: co do jejího obsahu (rozuměj co do posouzení, jakou skutkovou námitku jí dlužník uplatnil), co do její významnosti v rovině skutkové (rozuměj ohledně toho, jaký má vliv na skutková zjištění nebo na skutkové závěry příslušného orgánu o věci), nebo co do její významnosti v rovině právní (potud, zda jde o skutečnost, která může mít nebo má vliv na právní posouzení věci příslušným orgánem).

V kontextu s již dříve uvedeným lze proto přijmout závěr, že v incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávek daňových), insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy, s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam. Jelikož se omezení důvodů popření vztahuje jen na vykonatelnou pohledávku, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, v incidenčním sporu mají a mohou mít význam pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z § 199 odst. 2 zákona jen ty „procesní“ námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže rozhodnutí příslušného orgánu zde není, popř. ty procesní námitky, jež vedou k závěru, že rozhodnutí příslušného orgánu se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným.“ Námitka chybného postupu správce daně v daňovém řízení, jež vyústilo ve vydání nikoli nicotného (nulitního) rozhodnutí správce daně, jež se stalo pravomocným a vykonatelným, je tedy sama o sobě právně bezcenná – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2017.

Dalo by se shrnout, že jako důvod popření lze v těchto případech uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny samotným dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Za situace, kdy přizná příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky tím, že chybně určí právní předpis, kterým je stanoveno, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (např. namísto úroku z prodlení je přiznán poplatek z prodlení), bude kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení.

Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební výměr nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci) – tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky (spor o výši).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013

Ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně o pohledávce, která není (daňovou) pohledávkou za majetkovou podstatou (srov. § 168 odst. 2 písm. e) zákona) s „ukončením“ přezkumného jednání (rozuměj přezkumného jednání, při kterém byla taková daňová pohledávka přezkoumána). To znamená, že ani v těch případech, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným dnem právní moci rozhodnutí, nebylo rozhodnutí správce daně, které nabylo právní moci podle ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu, v době svého přezkumu pravomocným ani vykonatelným. Tím více to platí pro ty případy, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným po uplynutí lhůty počítané (až) od jeho právní moci.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017

(1) Věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis.

(2) K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce a, je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, nejpozději do 10 dnů po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek; v případě řešení úpadku oddlužením lhůta neskončí dříve než 7 dní ode dne zveřejnění přihlášky pohledávky v insolvenčním rejstříku. V případě postupu podle věty první se § 43 občanského soudního řádu nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží.

(3) Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce nebo nejpozději v rozhodnutí podle § 410.

(4) Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 je pouze věřitel, který popřel pohledávku.

(5) Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání a, je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, po schválení zprávy o přezkumu za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil.

(6) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s popřením pohledávky přihlášeným věřitelem. Hodlá-li věřitel popřít pohledávku jiného věřitele, musí se tak stát elektronicky za použití formuláře, jehož náležitosti stanovila vyhláška č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení. Není-li popření pohledávky soudem odmítnuto dle § 200 odst. 3 zákona pro vady nebo pro jeho opožděnost, považuje se podání, kterým přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, resp. v případě řešení úpadku oddlužením po schválení zprávy o přezkumu, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil.

Tento incidenční spor je postaven na tom, že žalobou je zde popěrný úkon ve formě formuláře. V petitu by mělo být uvedeno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. To lze učinit jen na formuláři, který musí být podán nejpozději tři pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání. Je-li podání usnesení odmítnuto, může být takové usnesení vydáno nejpozději do konce přezkumného jednání o této popřené pohledávce, popř. nejpozději v rozhodnutí dle § 410 zákona.

Není-li podání odmítnuto, považuje se nadále za žalobu, která je určena k projednání v řízení o incidenčním sporu. Jestliže soud podání neodmítne, ač tak učinit měl, lze následně odmítnout tuto žalobu jako „opožděnou“ dle § 160 odst. 4 zákona. K otázce formy podání srov. též § 80a insolvenčního zákona, kterým je pro určitý okruh osob předepsána forma podání, která má být splněna i u popěrného úkonu.

a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů,

b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem,

c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo

d) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí.

(2) Vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé.

(3) Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená i bez návrhu insolvenční správce v upraveném seznamu pohledávek a upravený seznam pohledávek zašle insolvenčnímu soudu.

(4) Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům.

V této části zákona dochází k řešení problematiky spojené se zjištěním nevykonatelné a vykonatelné pohledávky. Pohledávka je zjištěna, pokud ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, pokud ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, pokud insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme toto své popření zpět anebo se tak stalo rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Vykonatelná pohledávka je zjištěna též tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření anebo byla-li taková žaloba zamítnuta, popř. řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé.

(1) Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

(2) Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

(3) Přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

(4) Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.

(5) Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne.

(6) Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky.

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené s náhradou nákladů řízení ve sporu o pravosti, výši a pořadí pohledávky. Insolvenční zákon v daném ustanovení upravuje náhradu nákladů řízení v incidenčním sporu. Zvláštní pozornost pak věnuje v odst. 3 a 4 popěrnému úkonu insolvenčního věřitele, kterému ukládá složit jistotu na náklady incidenčního sporu a současně stanoví insolvenčnímu soudu možnost uložit takovému věřiteli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody či jiné újmy vzniklé nedůvodným popřením pohledávky. Výjimku z těchto povinností pak stanoví v odst. 5 § 202. K opožděnému složení jistoty, byť by bylo učiněno před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle § 202 odst. 5 insolvenčního zákona, se nepřihlíží (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, sp. zn. KSBR 45 INS 12149/2012, uveřejněné pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Třeba ocenit, že zákon řeší situaci, kdy ke vzniku těchto nákladů dochází zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Za takové situace náklady nese samotný insolvenční správce, který je navíc zavázán je ostatním účastníkům řízení nahradit. To má svůj význam zejména tehdy, jestliže insolvenční správce navíc při výkonu funkce nepostupoval s náležitou odbornou péčí.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

(2) Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹³⁾.

(3) Osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty.

(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

(5) Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.

(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

(2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

Na tomto místě zákonodárce řeší problematiku spojenou s uplatňováním pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim rovnocenných v průběhu insolvenčního řízení. Ust. § 203 insolvenčního zákona upravuje způsob uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených (§ 168-169 insolvenčního zákona) vůči osobě s dispozičními oprávněními (srov. též § 229), nejčastěji pak proti insolvenčnímu správci. Pokud se nejedná o uplatnění u insolvenčního správce, měl by věřitel takto uplatněné pohledávky o této skutečnosti vždy vyrozumět insolvenčního správce. Třeba ještě uvést, že neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku dle § 169 odst. 1 zákona v jiné výši, bude jeho pohledávka bez dalšího pokládána za uplatněnou v takové výši, jak vyplývá z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu.

Vychází se z koncepce, že osoba s dispozičními oprávněními by měla a má uspokojit pohledávky z majetkové podstaty. Dojde-li k tomu, že osoba s dispozičními oprávněními neuspokojí pohledávky v plné výši a včas, může se věřitel této pohledávky domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními – nejedná se však o incidenční spor. Žalovanou osobou přitom bude ta osoba, která má dispoziční oprávnění k majetkové podstatě v souladu s tímto zákonem.

Existují-li pochybnosti o tom, zda taková pohledávka, která byla uplatněna věřitelem jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka jí na roveň postavená je takovou pohledávkou, anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje dle § 170 zákona, uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky. Na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Lhůtu 30 dnů je nutno dodržet, protože má hmotněprávní charakter (je propadnou lhůtou). Jedná se o incidenční spor. Pro případ výkonu rozhodnutí stran takové pohledávky viz též § 140e zákona upravující ve vztahu k § 203 odst. 5 zákona výjimku z obecného zákazu nařízení či zahájení výkonu rozhodnutí (exekuce) po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, zajištění věřitelé, kteří mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena v průběhu insolvenčního řízení, uplatňují její uspokojení vůči insolvenčnímu správci. Pokud jim insolvenční správce nevyhoví, mohou se nápravy domáhat u insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti; sporné skutečnosti o tom, zda jde o zajištěné věřitele a zda a v jakém rozsahu trvá zajištěná pohledávka nebo zajištění, přitom nelze řešit.

(2) Věřitelé, kteří se domáhají toho, aby věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota byla vyloučena z majetkové podstaty, tak mohou učinit jen vylučovací žalobou podle tohoto zákona.

V tomto ustanovení zákona se řeší problematika spojená s uplatněním nároků zajištěných věřitelů v průběhu insolvenčního řízení. Ust. § 204 insolvenčního zákona stanoví právo zajištěných věřitelů domoci se uspokojení své pohledávky z výtěžku zajištění v souladu s § 298 insolvenčního zákona, přičemž faktické provedení uspokojení zajištěného věřitele je na insolvenčním správci. V případě nečinnosti insolvenčního správce se lze domáhat nápravy u insolvenčního soudu v rámci tzv. dohlédací činnosti (viz § 10 a 11 insolvenčního zákona). V rámci soudního přezkumu pak insolvenční soud řeší pouze to, zda takový věřitel má přednostní právo na uspokojení své zajištěné pohledávky.

Pokud jde o možnost vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty, viz § 225 a § 226 insolvenčního zákona.

(1) Jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

(2) Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí.

(3) Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.

(4) Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka.

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména

f) akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva,

h) dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné,

i) dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci,

j) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

(2) Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí²⁸⁾; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou.

(2) Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky²⁹⁾.

(3) Je-li podle ustanovení o výkonu rozhodnutí nebo exekuci posouzení otázky, který majetek nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, závislé na rozhodnutí soudu, pro účely insolvenčního řízení vydá takové rozhodnutí insolvenční soud.

Nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů³⁰⁾, majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem³¹⁾.

Tato ustanovení řeší problematiku související s definicí a rozsahem majetkové podstaty. V ust. § 2 písm. e) zákona je definována majetková podstata jako majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů. Zákonodárce přitom vymezuje rozsah majetkové podstaty v závislosti na tom, která osoba podávala insolvenční návrh – tj. zda byl podán dlužníkem anebo některým z jeho věřitelů.

Bude-li podán návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužníkem, platí, že majetková podstata bude tvořena majetkem, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. O účincích spojených se zahájením insolvenčního řízení zákon pojednává zejména v § 101, 102 a § 109. Tyto účinky se vážou k okamžiku, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhláškou, kterou oznamuje zahájení tohoto řízení.

Je-li insolvenční návrh podán věřitelem, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetkem, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a dále též majetkem, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí. Třeba dodat, že podmínky, za nichž je insolvenční soud oprávněn nařídit předběžné opatření, vyjadřuje § 113 zákona. V souladu se zákonem dále platí, že podání věřitelského návrhu s sebou automaticky nespojuje omezení dlužníka v nakládání s jeho vlastním majetkem.

Pokud je dlužníkem spoluvlastníkem majetku patřícího dle zákonného vymezení do majetkové podstaty, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Do majetkové podstaty patří zásadně i majetek v SJM dlužníka a jeho manžela. V případě majetku jiných osob, než dlužníka náleží tento do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních jednání. Nutno dodat, že pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka. Současně však nutno uvést, že do majetkové podstaty nenáleží majetek třetích osob, které jím zajišťovaly závazek dlužníka, např. majetek třetí osoby, který byl použit jako předmět zástavy. K pojmu majetkové podstaty a nakládání s ní srov. § 111 insolvenčního zákona, který stanoví omezení nakládání s majetkem majetkové podstaty od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

Z majetkové podstaty jsou vyloučeny majetkové hodnoty, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí či exekucí s odkazem na příklady uvedené v § 321, 322 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, tedy např. běžné oděvní součásti, včetně prádla a obuvi, obvyklé vybavení domácnosti, zejména lůžko, stůl, židle, kuchyňská linka, kuchyňské nářadí a nádobí, lednička, sporák, vařič, pračka, vytápěcí těleso, palivo, přikrývka a ložní prádlo, pokud hodnota takové věci zjevně nepřesahuje cenu obvyklého vybavení domácnosti, studijní a náboženská literatura, školní potřeby a dětské hračky, snubní prsten, písemnosti osobní povahy, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho rodiny a nosiče dat těchto záznamů, pokud nelze takové záznamy přenést na jiný nosič dat, a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný nebo člen jeho domácnosti potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce, zvířata, u nichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a která slouží člověku jako jeho společník. Nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří též účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávného celku nebo státního fondu apod.

K vyloučení majetku zahrnutého nesprávně do soupisu majetkové podstaty viz § 225 insolvenčního zákona (žaloby podaná třetí osobou na vyloučení majetku z majetkové podstaty) a § 226 insolvenčního zákona (návrh dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty).

… peněžení prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úschovy (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek advokáta, jež by (v případě zjištění jeho úpadku) náležel do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 206 zákona. V tomto ohledu jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonával jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon, kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. Takovému úkonu nelze podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat, neboť nejde o právní úkon, kterým by dlužník – jak nesprávně dovozuje dovolatel – mohl zkrátit možnost uspokojení svých věřitelů nebo zvýhodnit některé věřitele na úkor jiných.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 87/2017

(1) Zjišťování majetkové podstaty zajišťuje od svého ustanovení insolvenční správce nebo předběžný správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními. Přitom je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu.

(2) Dokud insolvenční správce nebo předběžný správce není ustanoven, může insolvenční soud rozhodnout o opatřeních potřebných ke zjištění podstaty a o způsobu jejich provedení.

(1) Dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

(2) Je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti podle odstavce 1 její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Jestliže postavení statutárního orgánu má více osob oprávněných jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Uvedené osoby mají tuto povinnost i v případě, že jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení.

(3) Insolvenční soud může vyžadovat splnění povinností podle odstavců 1 a 2 také od osob, které jsou společníky, zaměstnanci nebo členy právnické osoby, a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu.

(4) Je-li dlužníkem fyzická osoba, mají povinnosti podle odstavců 1 a 2 i její zákonní zástupci; má-li fyzická osoba více zákonných zástupců oprávněných jednat jejím jménem samostatně, může insolvenční soud vyžadovat splnění těchto povinností od každého z nich.

(1) Východiskem zjišťování majetkové podstaty je seznam majetku, který je dlužník povinen předložit současně s insolvenčním návrhem, případně na základě rozhodnutí insolvenčního soudu.

(2) Insolvenční správce nebo předběžný správce provede vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky a majetkové hodnoty než ty, které dlužník uvedl v seznamu majetku. Potřebnou součinnost mu jsou povinny poskytnout také věřitelské orgány.

(3) Nemůže-li insolvenční správce nebo předběžný správce dosáhnout úplného zjištění majetkové podstaty proto, že mu nebyla poskytnuta požadovaná součinnost, oznámí to insolvenčnímu soudu a navrhne mu přijetí příslušného opatření.

(1) Dlužník musí umožnit insolvenčnímu správci přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náležející do majetkové podstaty.

(2) Je-li to potřebné, zejména neposkytuje-li dlužník insolvenčnímu správci součinnost potřebnou ke zjištění a zajištění majetkové podstaty, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nařídit prohlídku bytu, sídla a jiných místností dlužníka, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má dlužník svůj majetek; za tím účelem je insolvenční správce oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti dlužníka přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít.

(3) Písemné vyhotovení rozhodnutí podle odstavce 2 nemusí obsahovat odůvodnění; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje pouze insolvenčnímu správci a dlužníku. Insolvenční soud doručí rozhodnutí insolvenčnímu správci spolu se stejnopisem rozhodnutí, který má být doručen dlužníku. Dlužníku doručí rozhodnutí insolvenční správce při prohlídce místností, kterých se usnesení týká. Nepodaří-li se insolvenčnímu správci doručit rozhodnutí dlužníku při tomto úkonu, vrátí je k doručení insolvenčnímu soudu.

(4) Každý, v jehož objektu má dlužník svůj byt, sídlo nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby insolvenční správce, který provádí soupis nebo činí úkony směřující k řádnému zajištění a správě majetkové podstaty, provedl prohlídku bytu a jiných místností dlužníka. Nesplní-li tuto povinnost, je insolvenční správce oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti dlužníka přístup.

(5) Je-li to potřebné, přibere insolvenční správce k prohlídce vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. O prohlídce sepíše insolvenční správce protokol, v němž musí být uveden majetek, který byl při prohlídce zjištěn, a majetek, který byl při prohlídce zajištěn. Protokol podepíše insolvenční správce, případně osoba, kterou k prohlídce přibral. Protokol předá insolvenční správce insolvenčnímu soudu s tím, že si ponechá opis. Opis protokolu insolvenční soud doručí dlužníkovi a věřitelskému výboru.

Ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku, a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění.

(1) Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku. Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů. Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem.

(2) Předvolaný je povinen dostavit se k insolvenčnímu soudu osobně. Jestliže se nedostaví bez včasné a důvodné omluvy, bude předveden; o tom musí být předvolaný poučen.

(3) Před zahájením výslechu zopakuje insolvenční soud poučení podle odstavce 1. V prohlášení o majetku musí předvolaný uvést, který majetek náleží do majetkové podstaty.

a) plátce mzdy dlužníka nebo jiného jeho příjmu postižitelného srážkami ze mzdy a výši této pohledávky,

b) banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní družstva, u kterých má dlužník účty, výši pohledávek a čísla účtů,

c) dlužníky, u nichž má dlužník jiné peněžité pohledávky, důvod a výši těchto pohledávek,

d) osoby, vůči nimž má dlužník jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu,

e) movité věci dlužníka nebo spoluvlastnický podíl na nich, a kde, popřípadě u koho se nacházejí; totéž platí o vkladních knížkách, vkladních listech a jiných formách vkladů, akciích, směnkách, šecích nebo jiných listinných cenných papírech anebo o jiných listinách, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, jakož i o zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírech dlužníka,

h) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

(2) Pro označení osob v prohlášení o majetku platí § 103 odst. 1 obdobně.

(1) O prohlášení o majetku sepíše insolvenční soud protokol; předloží-li předvolaný seznam majetku, tvoří tento seznam přílohu protokolu, jestliže předvolaný o něm prohlásí, že obsahuje úplné a pravdivé údaje, popřípadě jestliže jej do protokolu doplní. V protokolu se dále uvede obsah poučení poskytnutého insolvenčním soudem podle § 214 a výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku dlužníka. Protokol podepíše soudce, zapisovatel a předvolaný. Úkony insolvenčního soudu podle tohoto odstavce může učinit jen soudce.

(2) O výslechu k prohlášení o majetku vyrozumí insolvenční soud insolvenčního správce a věřitelský výbor. Insolvenční správce a věřitelský výbor má právo klást předvolanému otázky. Opis protokolu o výslechu se doručuje insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

V těchto ustanoveních jsou popsány činnosti související se zjišťováním majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Třeba připomenout, že základním procesním úkonem nezbytným pro vymezení obsahu majetkové podstaty je její zjištění, které musí zajistit insolvenční správce nebo příp. i předběžný správce. V souvislosti s tím je dlužník povinen insolvenčnímu správci či předběžnému insolvenčnímu správci poskytnout veškerou potřebnou součinnost, přičemž k návrhu insolvenčního správce či věřitelského výboru může insolvenční soud přistoupit k předvolání dlužníka či osoby za něj jednající k výslechu a k učinění prohlášení o majetku.

Dlužník je také neopomenutelnou osobou k tomu, aby mohlo dojít k řádnému zjištění majetkové podstaty. Dlužník je ex lege povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci všestrannou součinnost, zejména je povinen dbát jejich pokynů.

Je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnost součinnosti její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Insolvenční soud může vyžadovat splnění povinnosti součinnosti rovněž od osob, které jsou společníky, zaměstnanci nebo členy právnické osoby, a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu, tedy v rozsahu daném jejich zákonným zastoupením, zejména v rámci vymezení jejich funkčního postavení nebo pracovní náplně. Východiskem pro zjišťování majetku dlužníka by měl být obecně seznam majetku dlužníka, který by měl dlužník předložit současně s insolvenčním návrhem nebo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu (§ 211). Vzhledem k tomu, že zákon ukládá insolvenčnímu správci povinnost provést vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky či majetkové hodnoty než ty, které dlužník uvedl v seznamu majetku, je dlužník povinen umožnit insolvenčnímu správci přístup na všechna místa, kde by se mě nacházet majetek dlužníka náležící do majetkové podstaty (§ 212). Součinnost mají insolvenčnímu správci poskytovat rovněž věřitelské orgány. Povinnost zpřístupnit prostory, v nichž se může nalézat majetek dlužníka, se takto týká i třetích osob, a proto zákonodárce stanovil povinnost součinnosti těchto osob vůči insolvenčnímu správci.

Hodí se dodat, že třetí osoby, u nichž se nalézá majetek dlužníka, mají v souladu s § 213 zákona vůči insolvenčnímu správci informační povinnost. Současně s tím na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění. Insolvenční soud může při zjišťování majetku na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku dle § 214 zákona. Předvolaný se musí dostavit k insolvenčnímu soudu osobně, nemůže za sebe vyslat k jednání pouze zástupce. Pokud by se nedostavil bez včasné a důvodné omluvy, bude předveden, přičemž o této možnosti musí být náležitě poučen. V prohlášení o majetku musí předvolaný v souladu s § 215 zákona uvést, který majetek náleží do majetkové podstaty. O prohlášení o majetku sepíše insolvenční soud protokol. Předloží-li předvolaná osoba seznam majetku dlužníka, je přílohou tohoto protokolu, pokud o něm předvolaný prohlásí, že obsahuje úplné a pravdivé údaje. Předvolaný může toto prohlášení doplnit též do protokolu. Neobsahuje-li seznam majetku prohlášení o úplnosti a správnosti, není možno jej považovat za součást protokolu a jeho význam je minoritní. Protokol musí být podepsán insolvenčním soudcem, zapisovatelem a předvolaným. Protokol musí vždy obsahovat poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslených údajů, čímž by se uvedená osoba mohla dopustit trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku dle § 227 trestního zákoníku.

(1) Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

(2) Insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z majetkové podstaty. Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty.

(1) Majetek náležející do majetkové podstaty se zapisuje do soupisu samostatnými položkami. Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci; to neplatí, jde-li o majetek nepatrné hodnoty. Je-li zde překážka dočasné povahy bránící řádné identifikaci sepisovaného majetku, doplní insolvenční správce označení tohoto majetku neprodleně po jejím odpadnutí.

(2) Podnik³²⁾ nebo jiná hromadná věc a soubory věcí se zapisují jedinou položkou, ze které však musí být zřejmé, co všechno do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu do soupisu podstaty.

(1) Součástí soupisu je i ocenění provedené insolvenčním správcem, který přitom vychází z údajů v účetnictví dlužníka nebo v evidenci vedené podle zvláštního právního předpisu¹³⁾ a z dalších dostupných informací. Ocenění se nepromítá do účetnictví dlužníka.

(2) Požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem, za předpokladu, že to věřitelský výbor finančně zajistí.

(3) Ocenění obtížně ocenitelného majetku může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění.

(4) Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně.

(5) Při ocenění podle odstavců 1 až 4 se majetek oceňuje obvyklou cenou. Postup podle odstavců 1 až 4 se neuplatní, byl-li ustanoven znalec podle § 153 odst. 1.

Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, musí být v soupisu vždy uveden i důvod soupisu, případně den a důvod vyloučení sepsaného majetku ze soupisu. V pochybnostech se má za to, že insolvenční správce příslušnou položku sepsal nebo ji ze soupisu vyloučil v den, kdy tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu soudu.

Jestliže o to insolvenční správce požádá, je dlužník povinen písemně potvrdit úplnost a správnost soupisu. Prohlášení o správnosti soupisu nebo jeho části může dlužník písemně odmítnout, jen jestliže současně písemně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný.

(1) Soupis se předkládá pouze na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis.

(2) Soupis a doplněný soupis zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku neprodleně po jeho sestavení nebo doplnění.

V případech stanovených zákonem lze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu upustit od soupisu nebo od ocenění sepsaného majetku. Po právní moci takového rozhodnutí insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu majetku náležejícího do majetkové podstaty.

V těchto ustanoveních zákona je stanoven postup pro pořízení soupisu majetkové podstaty. Soupis majetkové podstaty je listinou, do které je zapisován majetek náležející do majetkové podstaty. Hodí se připomenout, že cílem zjišťování majetkové podstaty je sestavení jejího soupisu, přičemž se jedná o činnost, která probíhá během insolvenčního řízení a která není (až na jedinou výjimku) nikterak časově limitována. Tuto výjimku představuje jednoroční prekluzivní lhůta stanovená v § 239 odst. 3 zákona insolvenčnímu správci k podání odpůrčí žaloby, počítaná ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Soupisem majetkové podstaty postupem dle § 217 a násl. zákona deklaruje zejména insolvenční správce své přesvědčení o tom, že tento majetek náleží do majetkové podstaty dlužníka, že s ním může nakládat osoba s dispozičními oprávněními a že jej podřizuje účinkům insolvenčního zákona. Tam, kde vlastnickému právu dlužníka k takovému majetku nekonkuruje tvrzené silnější právo jiné osoby a kde není zpochybňováno dispoziční oprávnění osoby takový majetek zpeněžující, není (nemusí být) samotné zahrnutí onoho majetku do majetkové podstaty dlužníka ani předpokladem (podmínkou) platnosti zpeněžení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018).

Soupis majetkové podstaty se účastníkům insolvenčního řízení (tedy ani dlužníku) nedoručuje. Jednotlivé položky soupisu je třeba ocenit (§ 219), dále je třeba uvést důvod pro zapsání majetku do soupisu (§ 220), případně vyloučení ze soupisu a jeho důvod (viz též § 225 a § 226). Z ust. § 222 odst. 2 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční soud je povinen insolvenčním správcem předložený soupis (nebo doplněný soupis) majetkové podstaty neprodleně zveřejnit v insolvenčním rejstříku. Zveřejněním soupisu majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku plní soud svou oznamovací povinnost ve smyslu § 421 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (ve spojení s ust. § 71 odst. 3 insolvenčního zákona), nikoli povinnost směřující k doručení tohoto soupisu. Odstranění možných pochybností o některých položkách soupisu majetkové podstaty prostřednictvím součinnosti dlužníka neřeší zákon tím, že by insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci ukládal doručit takový soupis dlužníku, nýbrž postupem dle § 221 insolvenčního zákona (tedy tak, že na žádost insolvenčního správce je dlužník povinen písemně potvrdit úplnost a správnost soupisu, přičemž prohlášení o správnosti soupisu nebo jeho části bude moci písemně odmítnout tehdy, jestliže současně písemně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný). Zákon zde takto vychází z toho, že po zjištění úpadku musí být dlužníku bez dalšího zřejmé, že do majetkové podstaty bude zahrnut veškerý jeho zpeněžitelný majetek, zvláště a zejména nemovité věci vlastněné dlužníkem. Vědomost všech procesních subjektů, především pak účastníků insolvenčního řízení o tom, jaký majetek dlužníka zahrnul insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty, dostatečným způsobem zajišťuje zveřejnění takového soupisu v insolvenčním rejstříku – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 28/2020. Na základě žádosti insolvenčního správce dlužník potvrdí písemně úplnost a správnost soupisu, případně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný. K podrobným náležitostem soupisu majetkové podstaty viz § 12 vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Soupis se zveřejní v insolvenční rejstříku.

Jestliže tedy znalecký posudek dle § 219 odst. 4 zákona určí hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky věřitele již prvního v pořadí, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle § 230 odst. 4 zákona. Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 věty poslední ve spojení s § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst. 4 zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění – za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3 zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f) a § 289 odst. 3 zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018

Soupis majetkové podstaty zveřejněný v insolvenčním rejstříku se účastníkům insolvenčního řízení nedoručuje – insolvenční zákon rovněž neukládá insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci vyrozumět dlužníka zvlášť o tom, které z nemovitých věcí náležejících do výlučného vlastnictví dlužníka, nebo do společného jmění dlužníka a jeho manžela zahrnul do soupisu majetkové podstaty zveřejněného v insolvenčním rejstříku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sen. zn. 29 NSČR 28/2020

(1) Insolvenční správce, který zapíše do soupisu věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleží dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují, do soupisu poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo. Tuto osobu insolvenční správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o tom vydá osvědčení. Osvědčení musí vždy obsahovat i uvedení důvodu, pro který insolvenční správce tento majetek sepsal.

(2) Vyrozumění podle odstavce 1 musí obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

(3) Je-li do soupisu zapsána nemovitost, která podle katastru nemovitostí není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce příslušné katastrální pracoviště. Je-li do soupisu sepsána věc, která podle Rejstříku zástav není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce Notářskou komoru České republiky. Obdobně to platí o majetku uvedeném v jiných veřejných či neveřejných seznamech, jestliže podle zvláštních právních předpisů osvědčují vlastnictví nebo jiná věcná práva k tomuto majetku.

(4) Je-li do soupisu zapsána kulturní památka³³⁾, sbírka muzejní povahy nebo předmět kulturní hodnoty, vyrozumí o tom insolvenční správce neprodleně Ministerstvo kultury.

Zahrne-li insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty třetích osob, vyrozumí je o tomto úkonu a poučí je o možnosti podání vylučovací žaloby, délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, jakož i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. V případech uvedených v odst. 2 až 4 vyrozumí insolvenční správce o zahrnutí o soupisu příslušné orgány.

(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

(4) Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno.

(5) Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě.

(6) Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno.

Na tomto místě zákona je upraven postup třetích osob pro podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou je třeba podat v rámci 30denní lhůty v souladu s odst. 2 § 225 tak, aby žaloba došla příslušnému insolvenčnímu soudu nejpozději posledního dne lhůty. V souvislosti s podanou žalobou platí omezení stran zpeněžení majetku, o jejíž vyloučení se jedná. K tomu srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 101 VSPH 462/2018-74, sp. zn. 42 ICm 4945/2017, KSCB 41 INS 18021/2016, podle kterého „I když občanský zákoník v § 2134 používá termín, že výhrada vlastnictví „působí vůči věřitelům“ jen je-li sjednána v zákonem předepsané formě, nelze toto ustanovení vykládat jinak, než jako zákonnou neúčinnost výhrady vlastnictví vůči věřitelům dlužníka, resp. tak, že do té doby výhrada vlastnictví nemá žádné právní účinky vůči věřitelům dlužníka, nelze ji proti nim uplatnit, a nelze ji proto uplatnit ani vůči majetkové podstatě dlužníka v insolvenčním řízení, jež slouží výlučně k uspokojení pohledávek kupujícího dlužníka. Insolvenční správce je tudíž oprávněn věci, jichž se výhrada vlastnictví týká, sepsat podle § 205 odst. 4 IZ do soupisu majetkové podstaty dlužníka, neboť insolvenční zákon v tomto ustanovení nezakotvuje, že majetek jiných osob náleží do majetkové podstaty jen, stanoví-li to insolvenční zákon, neboť výslovně uvádí „stanoví-li tak zákon“ a tímto zákonem je nepochybně i občanský zákoník, konkrétně ustanovení § 2134.“

Dojde-li k vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty z důvodu, že soud vyhověl vylučovací žalobě, provede insolvenční správce vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty a současně do soupisu vyznačí den a právní důvod vyloučení konkrétního majetku z majetkové podstaty. Okamžikem, kdy dojde k vynětí majetku z majetkové podstaty, ztrácí insolvenční správce právo s majetkem dlužníka dále nakládat a k majetku se v plném rozsahu obnovují dispoziční oprávnění jeho vlastníka.

(1) Dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.

(2) V návrhu podle odstavce 1 musí dlužník kromě obecných náležitostí podání²⁰⁾ označit věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, o jejíž vynětí ze soupisu žádá, a uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá, že tento majetek neměl být sepsán. Je-li návrh neúplný nebo vadný a nelze-li jej pro tyto nedostatky projednat a rozhodnout o něm, vyzve insolvenční správce dlužníka, aby jej opravil nebo doplnil. K opravě nebo doplnění návrhu určí přiměřenou lhůtu a dlužníka poučí, jak je nutné opravu nebo doplnění provést. Poučí jej rovněž, že návrh, který nebude přes výzvu řádně opraven nebo doplněn, insolvenční soud odmítne.

(3) Nezdaří-li se insolvenčnímu správci odstranit vady a neúplnost dlužníkova návrhu nebo má-li za to, že návrh je opožděný, předloží insolvenční správce návrh se zprávou o tom insolvenčnímu soudu. Pokládá-li to insolvenční soud za potřebné, může usnesením výzvu k odstranění vad návrhu zopakovat nebo vydat výzvu novou.

(4) Nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, insolvenční správce vyzve věřitelský výbor, aby se k návrhu v určené lhůtě vyjádřil; dospěje-li po uplynutí této lhůty k závěru, že návrhu nelze vyhovět, předloží jej s případným vyjádřením věřitelského výboru a se zprávou o důvodech, pro které majetek nevyloučil, insolvenčnímu soudu; dlužník má právo se k těmto důvodům vyjádřit.

(5) O návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s uplatněním vynětí dlužníkem. Insolvenční soud o návrhu rozhodne usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b) insolvenčního zákona), proti němuž je však (oproti § 91 insolvenčního zákona) odvolání přípustné, kdy se zvláštní povaha takového rozhodnutí projevuje nejen výjimečným připuštěním odvolacího přezkumu, ale i tím, že v jeho důsledku může majetkovou podstatu dlužníka s konečnou platností opustit majetek, jenž by jinak byl určen k uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účelem institutu vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je prověřit, zda do majetkové podstaty nebyl nesprávně zahrnut majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen (§ 208 zákona).

Z dikce § 226 odst. 1 zákona je nepochybné, že závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty lze přijmout jen tehdy, byl-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu. Dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. V každém konkrétním případě je totiž nutno zkoumat, zda dlužník v rámci takto neurčitě vymezené lhůty podal návrh na vynětí majetku bezodkladně, popř. tak učinil s „odkladem“, který „není zbytečný“ (tj. i zohlednit, jaké skutečnosti mu v tom reálně bránily). Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 226 odst. 1 zákona počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku. Institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 zákona je koncipován na ochranu práv dlužníka. Prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty nemůže dlužník prosazovat práva třetích osob – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 11/2017.

Lze však připustit, že je-li dlužník osobou se zdravotním postižením, jehož povaha mu významně ztěžuje možnost seznamovat se s písemnostmi zveřejňovanými v insolvenčním rejstříku, může okamžik, k němuž se váže počátek běhu lhůty stanovené v § 226 odst. 1 zákona, tedy okamžik, kdy se „při náležité pečlivosti“ měl dozvědět o zahrnutí majetku, který navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, do soupisu majetkové podstaty, výjimečně nastat (v návaznosti na povahu postižení a konkrétní okolnosti té které věci) i později než k okamžiku, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku. Stejně tak lze připustit, že je-li dlužník osobou se zdravotním postižením, jehož povahu mu významně ztěžuje písemnou komunikaci se soudem, bude lhůta „bez zbytečného odkladu“ posuzována (její délka zvažována) v návaznosti na toto dlužníkovo omezení (tolerance co do délky této lhůty bude větší) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 28/2020. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSCR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „ani skutečnost, že dlužník, který porušil povinnost uvést v seznamu majetku svůj osobní automobil, potřebuje osobní automobil na cesty k lékaři, jej za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nezbavuje povinnosti vydat osobní automobil insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře.“

I přes to, že dlužník podal návrh na vynětí majetku, je insolvenční správce oprávněn ke zpeněžení nebo jinému nakládání s předmětným majetkem již tehdy, zamítl-li insolvenční soud návrh dlužníka na vynětí majetku, avšak v řízení o návrhu dosud nebylo pravomocně ukončeno. Pokud však insolvenční soud návrhu dlužníka na vynětí vyhoví, provede insolvenční správce vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty a zároveň dle § 220 zákona vyznačí do soupisu den a právní důvod vynětí tohoto majetku z majetkové podstaty. Jakmile je vyňat majetek z majetkové podstaty, ztrácí správce právo s majetkem dále nakládat a k majetku má plná dispoziční oprávnění dlužník.

Insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky nebo majetek, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení a k jehož zpeněžení nebyl udělen souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

V tomto ustanovení zákona se řeší problematika vážící se k vynětí věci nebo práva z majetkové podstaty insolvenčním správcem. Zákon tak na tomto místě počítá s možností, aby insolvenční správce vyňal z majetkové podstaty majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, a to po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

a) právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty,

b) výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě akciové společnosti,

c) výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dlužníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti³⁴⁾,

e) rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku,

f) výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dlužníka,

i) plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění,

l) výkon dalších práv a povinností, jestliže se týkají majetkové podstaty.

(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.

(2) Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními

b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,

(4) Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.

(5) Od rozhodnutí o úpadku a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem, od okamžiku, kdy se jím stal, platí o povinnostech dlužníka s dispozičními oprávněními ustanovení § 36 a 37 přiměřeně.

(1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby

a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,

b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,

c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,

d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.

(2) Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; jinak pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud, který současně rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho pokynu. Osoba s dispozičními oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

(3) Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého.

(4) Není-li k pokynům zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního správce a dlužníka a zajištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách podle věty třetí.

V těchto ustanoveních zákona je pojednáno o příkladech nakládání s majetkovou podstatou, dispozičním oprávnění k majetkové podstatě a správě majetkové podstaty. Insolvenční zákon stanoví v § 229 v závislosti na fázi insolvenčního řízení osobu, které má dispoziční oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou a současně demonstrativním výčtem definuje, jaké jednání se nakládáním s majetkovou podstatou rozumí. To, že osoba požívá dispozičních oprávnění k majetkové podstatě, nutně neznamená, že nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v samotném průběhu insolvenčního řízení (např. zákaz dispozic s majetkem v uvedeném rozsahu v případě reorganizace apod.) Bude-li mít dispoziční oprávnění k majetkové podstatě jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti takto uložené dlužníkovi zákonem. Od pojmu nakládání s majetkovou podstatou je nutno odlišit správu majetkové podstaty. V § 230 insolvenční zákon stanoví pravidla pro správu majetkové podstaty. „Je-li předmětem zajištění neužívaná bytová jednotka, patří mezi náklady spojené s její správou, jež se ve smyslu ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona odečítají od výtěžku zpeněžení, i náklady vynaložené na spotřebované energie a služby související s chodem a provozem (společných částí) domu, v němž se bytová jednotka nachází.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 94/2014, sp. zn. KSPH 39 INS 6776/2010, uveřejněné pod číslem 12/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Pokud bychom chtěli shrnout poznatky k výše uvedenému, pak nutno poznamenat, že zatímco pod pojmem nakládání s majetkovou podstatou chápeme výkon práv a povinností spojených s majetkem, tak hlavním znakem správy majetkové podstaty je výčet preventivního jednání sloužícího k ochraně, zachování, příp. i k rozmnožení majetkové podstaty.

(1) Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

(2) V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud.

(3) Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce.

Byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení.

(1) Je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení.

(2) Odmítne-li insolvenční správce vydat majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu nebo nevyřídí-li žádost o jeho vydání v přiměřené lhůtě, lze se jeho vydání domáhat vylučovací žalobou podle tohoto zákona, která musí být podána nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy insolvenční správce osobě, která o vydání majetkového prospěchu žádá, doručil písemné vyrozumění o odmítnutí její žádosti; právo na náhradu škody tím není dotčeno.

(3) Platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematiku spojená s neplatností právního úkonu v průběhu insolvenčního řízení. K otázce aktivní legitimace pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněný pod číslem 82/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „jde-li o určení neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, přiznává ustanovení § 231 odst. 3 insolvenčního zákona možnost dovolat se tzv. relativní neplatnosti právního úkonu insolvenčnímu správci vedle osoby k tomu oprávněné (dlužníka), i když insolvenční správce není osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona). S účinností od 1. ledna 2014 insolvenční zákon v § 231 ani na jiném místě nepředepisuje okruh osob oprávněných (aktivně věcně legitimovaných) v průběhu insolvenčního řízení k podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka a z možnosti tak učinit (podat žalobu o požadované určení) nevylučuje ani dlužníka samotného.“

Pokud bychom to shrnuli, platí, že zákon rozlišuje dvě možnosti posouzení neplatnosti jednání dlužníka insolvenčním soudem. Půjde-li o neplatné jednání dlužníka, není insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení, tj. po zahájení tohoto řízení, došlo ke zjištění neplatnosti právního jednání, které se týká majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. Pouze insolvenční soud může posoudit v souladu s § 231 odst. 1 a 2 zákona neplatnost takového právního jednání. Vzhledem k tomu, že většina důvodů neplatnosti právních jednání podle občanského zákoníku vychází z principu relativní neplatnosti, může se takové neplatnosti dovolávat též insolvenční správce.

Byla-li neplatnost právního jednání, které se týkalo majetku nebo závazků dlužníka, zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní jednání, jehož se rozhodnutí týká, v souladu s § 233 zákona za neplatné i v insolvenčním řízení.

Je-li v obou případech pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost jednání týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný takovým plněním z majetkové podstaty. Insolvenční správce však má možnost toto odmítnout, pakliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení. Na tento postup je pak možno reagovat již jen podáním vylučovací žaloby, která musí být podána nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy insolvenční správce osobě, která o vydání majetkového prospěchu žádá, doručil písemné vyrozumění o odmítnutí její žádosti. I z toho důvodu je insolvenční správce v tomto sporu pasivně legitimován.

(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

(1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

(2) Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

(2) Dědici nebo právní nástupci osob uvedených v odstavci 1, na které přešlo dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, mají povinnost vydat je do majetkové podstaty,

a) jestliže jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám uvedeným v odstavci 1, nebo

b) jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké.

(3) Osoby, které vydaly dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, se mohou po skončení insolvenčního řízení domáhat jeho vrácení, jen nebylo-li použito k uspokojení věřitelů nebo nebylo-li s ním nakládáno jiným zákonem povoleným způsobem.

(4) Bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

Proti pohledávce na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty není přípustné započtení.

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(2) Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou.

(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

V těchto ustanoveních zákona jsou řešena neúčinná právní jednání. Neúčinným právním úkonem (jednáním) dlužník krátí možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele či některé věřitele oproti ostatním svým věřitelům. Zákon dělí neúčinná právní jednání do těchto skupin: neúčinné jednání bez přiměřeného protiplnění, neúčinné zvýhodňující jednání a neúčinné úmyslně zkracující jednání. Neúčinnost takového právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem v jednoroční lhůtě ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobě či osobám, které měly z takového jednání dlužníka prospěch či v jejichž prospěch byl neúčinný úkon učiněn a mají tak povinnost vydat plnění dlužníka z neúčinného právního úkonu či neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, případně se tato povinnost může týkat jejich dědiců či právních nástupců. „Platba, kterou dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na peněžitý závazek vzniklý v souvislosti s omezením jeho podnikatelské činnosti (s rušením „dílčích provozoven“ dlužníka), není úkonem nutným k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona). Samotná skutečnost, že věřitel poskytl dlužníku plnění, aniž požadoval jeho okamžité zaplacení, neznamená, že by pohledávka z titulu takového plnění byla pohledávkou z úvěrového financování (§ 41 odst. 1 insolvenčního zákona). Pro posouzení, zda dlužník platbou odvracel hrozící škodu, je zpravidla rozhodující povaha platbou hrazeného plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněný pod číslem 56/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Nebude-li možno vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního jednání, musí být v souladu s § 236 zákona poskytnuta rovnocenná náhrada.

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s neúčinností právních úkonů bez přiměřeného protiplnění. Pro posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko, tedy poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou a rozdíl obou cen, avšak současně je třeba přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit a rovněž k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil a stejně tak i k dalším okolnostem, za kterých dlužník právní úkon (jednání) učinil.

„Neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 1 IZ) může být též právní úkon (právní jednání) dlužníka jako dosavadního leasingového nájemce, kterým dlužník se souhlasem leasingového pronajímatele bezúplatně převede svá práva a povinnosti ze smlouvy o finančním leasingu s následnou koupí předmětu leasingu na nového leasingového nájemce. Pro zjištění výše peněžitého plnění, které z takového neúčinného právního úkonu (právního jednání) dlužníka případně ušlo z jeho majetkové podstaty, je zpravidla určující rozdíl mezi tržní hodnotou předmětu leasingu a součtem zbývajících leasingových splátek navýšených o dohodnutou prodejní cenu po ukončení leasingu.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2019, č. j. 104 VSPH 485/2017-181, sp. zn. 56 ICm 377/2013, KSPA 56 INS 8104/2012.

Nelze pominout, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu tohoto ustanovení zákona vychází z toho, že neúčinným právním jednáním může být i smlouva, na jejímž základě se dlužník, který (v době jejího uzavření) je v úpadku, zbaví svého majetku ve prospěch třetí osoby, smluvní strany této smlouvy, na níž převede smlouvou vymezený majetek, aniž by se mu za tento majetek dostalo (reálně) odpovídajícího plnění. Není přitom podstatné, zda je ve smlouvě sjednáno odpovídající plnění (jeho výše odpovídá dlužníkem poskytovanému plnění), ale zda se toto plnění dostane do majetkové sféry dlužníka, resp. zda je (dlužníkem) využitelné pro úhradu jeho (dalších) závazků. Tak tomu zpravidla bude v situaci, kdy dlužník uzavře smlouvu s osobou, která vůči němu disponuje splatnou pohledávkou, jíž následně (ať již na základě dohody s dlužníkem či jednostranným právním jednáním) využije k zápočtu proti pohledávce dlužníka, která je založena touto smlouvou. Jde zpravidla o kupní smlouvu, ale může jít i o smlouvu o postoupení pohledávky. Tato judikatura vychází z toho, že jako odporovatelná právní jednání lze postihnout dlužníkem sjednané smlouvy, jimiž dlužník umožní svým věřitelům v situaci, kdy není schopen uhradit jejich splatné pohledávky peněžitým plněním, uspokojit je „naturální“ formou, tj. převodem jiného majetku (ať již movitého či ve formě pohledávek). Judikatura při výkladu § 240 insolvenčního zákona tak dopadá na případy, kdy si dlužník z řady svých věřitelů vybere jednoho (některé), jemuž umožní se uspokojit touto formou plnění, ač ostatní věřitelé nedostanou peněžité plnění ani tuto „náhradu“ a nezbývá jim než čekat na (možné a v zásadě jen poměrné) uspokojení v následném insolvenčním řízení. Jde tak o uspokojení věřitelů, kteří „již mají“ své pohledávky za dlužníkem a „pouze“ nemají, jak je uspokojit, proto berou „zavděk“ alespoň tímto způsobem uspokojení – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 51/2020.

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník

c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,

d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,

b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,

c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

V těchto ustanoveních zákona je řešena poměrně složitá materie související s neúčinností zvýhodňujících právních úkonů a neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. K této problematice se již dříve vyjádřila judikatura takto: „Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

„Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona].“ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017, sp. zn. 14 ICm 2101/2014, KSOS 14 INS 23976/2012, podle kterého „Při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti pak Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 rovněž uzavřel, že nastaly-li právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel před zahájením insolvenčního řízení, až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona). Tento úsudek navazoval na závěry přijaté při výkladu § 42a obč. zák. již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž Nejvyšší soud citoval coby nosnou část argumentace tuto pasáž: „Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) – i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem – ještě nedochází. I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného, a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil, nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí), pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popřípadě že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, respektive je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele.“ [18] V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 je též citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů.[19] Z výše citované judikatury se podává, že pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)].“

Pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou, nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii. Zaměstnanec sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že zastává vedoucí pracovní místo a že je z toho důvodu podle zastávaného stupně řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek, neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, tedy aby důvodně pociťoval újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sen. zn. 21 ICdo 61/2018, a ze dne 27. listopadu 2019, sen. zn. 21 ICdo 49/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sen. zn. 21 ICdo 35/2018). Právní posouzení věci odvolacím soudem výše uvedené judikatorní závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci) plně respektuje. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný jako manažer dlužníka nemohl být osobou blízkou dlužníku (jen) proto, že byl oprávněn jednat jménem dlužníka navenek, neboť pociťoval újmu, kterou (by) dlužník utrpěl, jako újmu vlastní, není mu (v tomto směru) co vytknout. Žádné jiné skutečnosti, jež by odvolací soud vybízely k úvahám o tom, že žalovaný by mohl důvodně pociťovat újmu, kterou dlužník utrpěl, jako újmu vlastní, v průběhu řízení nevyšly najevo.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 64/2019

Okolnost, že si strany kupní smlouvy, jíž insolvenční správce zpeněžuje zajištěný majetek sepsaný v majetkové podstatě, sjednaly (údajně) nízkou kupní cenu, nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, může však založit odpovědnost zajištěného věřitele za udělený pokyn či insolvenčního správce za zpeněžení zajištění. Právní jednání, kterým insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatou, nemůže být neúčinným právním jednáním podle § 242 insolvenčního zákona. Nedodržení insolvenčním zákonem stanoveného postupu při zpeněžování zajištění může vést k neplatnosti takového zpeněžení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020

Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby⁴⁾ rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika plnění z neúčinného právního úkonu mimo podstatu. Jedná se tedy o situaci, kdy se věřitel dlužníka domohl před právní mocí rozhodnutí o úpadku pravomocného rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu dlužníka a může se proto domáhat vydání plnění z tohoto úkonu až do výše své pohledávky. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněné pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Konkurs je způsob řešení úpadku spočívající v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak.

I tato právní úprava navazuje v tomto ohledu na předchozí právní úpravu v tom, že konkurs zůstává ve většině případů hlavním způsobem řešení úpadku dlužníka, který je podnikatelem. Podstata konkursu přitom spočívá v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části zrušením konkursu nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak. To znamená, že konkurs coby likvidační forma řešení dlužníkova úpadku nevede k zániku dlužníkových závazků, přičemž tyto pak bez ohledu na výsledek konkursu trvají nadále i po samotném zrušení konkursu, resp. skončení insolvenčního řízení.

Insolvenční správce není osobou oprávněnou podat dovolání proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Proti usnesení, kterým odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, není dovolání přípustné.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 NSČR 32/2010

Opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 zákona). Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 NSCR 103/2013

(1) Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.

(2) Prohlášením konkursu se přerušuje likvidace právnické osoby, končí nucená správa, a pokud insolvenční soud nerozhodne jinak, zaniká předběžné opatření, bylo-li nařízeno.

(3) Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost.

(4) Insolvenční soud může po prohlášení konkursu i bez návrhu změnit své předběžné opatření.

V tomto ustanovení zákona jsou obsaženy účinky spojené s prohlášením konkursu. Třeba dodat, že k prohlášení konkursu na majetek dlužníka může dojít už v rámci rozhodnutí o úpadku, je-li s tímto rozhodnutím spojeno i rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Dále může k prohlášení konkursu na majetek dlužníka dojít později samostatným rozhodnutím, které je vydáno nejpozději do tří měsíců po rozhodnutí o úpadku.

Zákon obsahuje koncepci, podle níž samotné účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem (tj. v souladu s § 71 odst. 2 zákona) zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Tento okamžik pak může být definován dnem, hodinou a minutou v rámci takto konkrétně časově vymezeného okamžiku. Proti takto vydanému usnesení o prohlášení konkursu je odvolání přípustné. Toto usnesení přitom musí být doručeno obecně vyhláškou, tedy zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona, a dále se doručí zvláštním způsobem doručení dle § 75 odst. 2 zákona dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelskému orgánu, osobám, o jejichž podání soud rozhodoval, orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, ve kterém je dlužník zapsán, jde-li o písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis. Dále je nutno toto usnesení takto doručit též státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do tohoto insolvenčního řízení.

Insolvenční soud by měl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vyrozumět kromě jiného i Českou národní banku, byl-li dlužník v rozhodný okamžik účastníkem platebního systému nebo vypořádacího systému dle § 247 zákona.

V souvislosti s účinky prohlášení konkursu dochází k tomu, že se přerušuje likvidace právnické osoby, nicméně likvidátor v souladu s § 70 odst. 1 zákona vykonává po dobu trvání insolvenčního řízení svoji působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce. Dále v souvislosti s účinky prohlášení konkursu končí nucená správa, přičemž o pozici nuceného správce platí obdobně totéž, co bylo řečeno ve vztahu k likvidátorovi. Pakliže insolvenční soud nerozhodne jinak, zaniká účinky spojenými s prohlášením konkursu dříve nařízené předběžné opatření dle § 113 zákona. Insolvenční soud je však oprávněn po prohlášení konkursu i bez návrhu změnit své předběžné opatření. Nutno připomenout, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka s sebou nepřináší žádný vliv na dlužníkovu svéprávnost a změn nedoznává ani otázka spojená s jeho procesní způsobilostí dle § 19 OSŘ. V konečném důsledku to znamená, že bez ohledu na účinky spojené s prohlášením konkursu je dlužník oprávněn činit právní úkony a vést soudní řízení, nicméně jen v takovém rozsahu, jak připouští zákon.

Nejvyšší soud nerozhoduje jako soud prvního stupně o žalobách o určení neplatnosti prohlášených konkursů.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3866/2009

Je-li v důsledku prohlášení konkursu řízení přerušeno pouze ve vztahu k jednomu z více žalovaných, kteří v řízení vystupují jako samostatní společníci, soud věc projedná a rozhodne ve vztahu k ostatním žalovaným.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1622/2011

Je-li součástí majetkové podstaty pohledávka za jinou osobou, pak prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na insolvenčního správce právo domáhat se zaplacení této pohledávky, stejně jako právo s pohledávkou jinak disponovat, např. pohledávku úplatně postoupit na jiný subjekt – což je ostatně plně v souladu s účelem institutu konkursu, tedy zpeněžení majetkové podstaty dlužníka za účelem uspokojení věřitelů. Je-li pohledávka insolvenčního dlužníka, pak se v souladu se zákonem okamžikem prohlášení konkursu stává oprávněným insolvenční správce namísto dlužníka.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2498/2014

Prohlášení konkursu na majetek prodávajícího samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od kupní smlouvy nebo nezanikla-li tato smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný, i nadále trvá závazek správce konkursní podstaty (nyní insolvenčního správce) převést vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3144/2010

(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

(2) Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije.

(3) Nakládal-li dlužník s majetkovou podstatou v den, kdy se rozhodnutí o úpadku stalo účinným, má se v pochybnostech za to, že tak učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(4) Právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.

V souvislosti s prohlášením konkursu dochází k přechodu celé řady práv a povinností z osoby dlužníka, který přestává být dle § 229 odst. 3 písm. b) zákona osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, a tato práva a povinnosti přecházejí na insolvenčního správce. Tato koncepce je ostatně převzata ze zákona o konkursu a vyrovnání, který je předchůdcem zákona a byl tímto zákonem nahrazen s účinností od 1. ledna 2008. Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce nejen oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, ale taktéž i výkon práva a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Z demonstrativního výčtu lze uvést, že insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. Zvláštní pozice insolvenčního správce ve vztahu k daňovému řízení je pak podtržena i zvláštní právní úpravou v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, kde v jeho § 20 odst. 3 jsou insolvenčnímu správci v souvislosti se zajištěním plnění daňových povinností přiznána stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu, který je nositelem této daňové povinnosti, jak ostatně plyne i závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 7/2013. Každopádně však prohlášení konkursu neznamená přechod této daňové povinnosti z osoby dlužníka na osobu insolvenčního správce, neboť tato daňová povinnost i nadále leží na osobě dlužníka, přičemž insolvenční správce jen v souvislosti s prohlášením konkursu zajišťuje její řádné splnění. Nutno však ještě dodat, že v rozsudku sp. zn. 8 Afs 33/2007 dospěl již před časem Nejvyšší správní soud k názoru, že povinnosti podle předpisů o daních související s nakládáním s majetkem patřícím do majetkové podstaty plní insolvenční správce (dříve správce konkursní podstaty) i tehdy, jedná-li se o majetek, který není ve vlastnictví dlužníka (dříve úpadce). Podstatným hlediskem přitom je, zda je tento majetek sepsán řádně do soupisu majetkové podstaty (např. pozemek ve vlastnictví třetí osoby). Mezi tato práva ovšem též náleží nejen oblast daňová, ale též oprávnění vykonávat procesní práva v soudním řízení o přezkumu zákonnosti žalobou napadených správních rozhodnutí.

Dojde-li po prohlášení konkursu k situaci, kdy dlužník účinky spojené s tímto prohlášeným konkursem z různých důvodů nerespektuje, má to vliv toliko na účinnost jeho právních úkonů (jednání) ve vztahu k majetkové podstatě. To znamená, že pokud by takový úkon dlužníka provedený po prohlášení konkursu v konečném důsledku poškozoval majetkovou podstatu (např. by zmenšoval majetek, který tuto podstatu tvoří), mělo by to za následek jeho neúčinnost vůči jeho věřitelům. Pokud by šlo o opačnou situaci, tedy by takový úkon naopak přispíval ke zvětšení tohoto majetku, bude tento úkon nejen platný, ale ve vztahu k majetkové podstatě a jejím věřitelům též i účinný.

V § 246 odst. 3 zákona je založena koncepce, podle níž platí, že nakládal-li dlužník s majetkovou podstatou v den, kdy se rozhodnutí o úpadku stalo účinným, má se v pochybnostech za to, že tak učinil poté, co oprávnění nakládat s touto podstatou přešlo na insolvenčního správce, nestanoví-li zákon jinak. Zákonodárce tak zakotvil koncepci, která vychází z toho, že důkazní břemeno o tom, že dlužník učinil právní úkon v den prohlášení konkursu, avšak před okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, přenáší z insolvenčního správce na dlužníka, popř. další osobu, jejíž jednání s tímto úkonem bezprostředně souvisí.

Podle § 246 odst. 4 zákona platí, že právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž pak platí za situace, kdy dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle níž má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl. Na tomto místě pak jsou takto konstruovány dva případy, se kterými zákon spojuje příp. neplatnost právního úkonu dlužníka, přičemž celá koncepce má směřovat k tomu, aby dlužník neměl takto možnost v podstatě platným jednáním zabránit tomu, aby došlo k dalšímu rozmnožení majetkové podstaty o tyto majetkové soubory. Toto ustanovení má svůj význam i v průběhu trvání reorganizace.

Správce konkursní podstaty (nyní insolvenční správce) ustanovený soudem v rámci konkursního řízení vstupuje do práv úpadce a vykonává i další práva stanovená ZKV. Mezi taková práva patří i možnost vypovědět nájemní či podnájemní smlouvu k nemovitosti spadající do konkursní podstaty. V případě pochybností o platnosti či účinnosti takové smlouvy musí správce konkursní podstaty postupovat vůči nájemci v souladu s občanskoprávními předpisy, jinak se může za splnění dalších podmínek dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 11 To 255/2007

Nevyloučil-li insolvenční správce dlužníka (žalobce) pohledávku z majetkové podstaty dlužníka, zůstalo mu zachováno i dispoziční oprávnění k této pohledávce – skutečnost, že nepodal návrh na pokračování v řízení o zaplacení této pohledávky a v řízení je pokračováno na návrh dlužníka na tom nic nemění.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013

Výzva k vrácení daru učiněná po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného musí být adresována insolvenčnímu správci.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 78/2014

Správci konkursní podstaty (nyní insolvenčnímu správci) náleží oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty a pouze u tohoto majetku je úpadce (nyní dlužník) omezen v dispozici s ním. V případě majetku, který není zahrnut do konkursní podstaty, není úpadce nikterak omezen. Vzhledem k tomu, že prohlášením konkursu neztrácí úpadce právní subjektivitu ani způsobilost být účastníkem řízení, popř. procesní způsobilost, je zřejmé, že ve věcech (řízeních), na něž se nevztahují omezení uvedená zejména v ust. § 14 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona o konkursu a vyrovnání vystupuje sám úpadce, nikoliv správce konkursní podstaty.

Vysloví-li soud pravomocně neúčinnost odporovaného právního úkonu v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce (nyní dlužníka), není správce konkursní podstaty úpadce (nyní insolvenční správce) oprávněn jen na základě výsledku takového řízení zahrnout majetek, který v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z dlužníkova majetku, do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 945/2011

Majitel směnky je oprávněn vyplnit v souladu s dohodou o jejím vyplnění údaj o splatnosti směnky i po prohlášení konkursu na majetek směnečného dlužníka. Prohlášením konkursu na majetek směnečného dlužníka se v insolvenčním řízení považuje za splatnou ve smyslu § 250 zákona též dosud nesplatná směnka.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 15 Cmo 16/2012

Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013

Bez ohledu na popření pohledávky není za trvání konkursu vedeného na jeho majetek dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele. Odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015

Citovaný § 20 odst. 3 daňového řádu se dotýká otázky, jaké postavení mají z hlediska procesního práva osoby ustanovené podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům. Vymezuje, jakým způsobem je z hlediska daňového procesního práva nahlíženo na tyto osoby. Nemění se tím však obsah samotných hmotných práv či povinností daňového subjektu, dané ustanovení pouze respektuje to, že dle zvláštních zákonů mohou povinnosti stanovené daňovým subjektům v rámci daňového procesu plnit jiné osoby, přičemž při jejich plnění mají tyto osoby stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 9 Afs 7/2013

Je-li správce daně povinen vydat částku zaplacenou pod zajišťovacím příkazem ve prospěch majetkové podstaty, nemůže samotný zajišťovací příkaz ovlivnit její výši. Tím spíše se majetkové podstaty nemůže dotknout řízení o zajišťovacím příkazu, podle kterého dosud vůbec nebylo placeno (jako v posuzované věci). Krajský soud proto správně nadále jednal s žalobcem § 246 odst. 1 ani § 252 odst. 1 insolvenčního zákona se neuplatní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 8 Afs 130/2014

Skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví – ustanovení § 140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) zákona se na správní soudnictví nevztahují.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 As 149/2017

Lze tedy shrnout, že prohlášením konkursu na majetek úpadkyně v souladu s § 246 odst. 1 zákona vznikla žalobci jakožto insolvenčnímu správci úpadkyně povinnost zajišťovat plnění jejích daňových povinností a s tím související procesní práva a povinnosti. Neuplatní se tedy subsidiární norma obsažená v poslední větě § 140d odst. 1 zákona aplikovaná rozšířeným senátem NSS v nedaňové věci řešené pod sp. zn. 4 As 149/2017 a lze uzavřít, že na insolvenčního správce přešlo též procesní právo podat na ochranu majetkové podstaty úpadkyně správní žalobu. Byl to také insolvenční správce, komu byl žalovaný povinen napadené rozhodnutí zaslat. Protože tak neučinil, nezbylo soudu než postupovat podle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004-78, č. 450/2005 Sb. NSS, a prvním výrokem tohoto usnesení žalovanému uložit, aby napadené rozhodnutí žalobci dodatečně doručil a doklad o tom předložil soudu k založení do správního spisu. Po splnění této povinnosti žalovaným budou řádně splněny procesní podmínky a soud bude moci přistoupit k meritornímu projednání žaloby.

Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 54 Af 19/2018

Pravomocný rozsudek, jímž bylo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka rozhodnuto vůči dlužníkovi o určení, zda tu právní vztahu nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c) OSŘ) nebo jímž bylo vůči dlužníkovi rozhodováno o vindikační žalobě ve smyslu § 126 ObčZ 1964, je ve smyslu § 159a odst. 1 OSŘ závazný i pro správce konkursní podstaty (nyní insolvenčního správce – pozn. autora), na kterého přešlo prohlášením konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání (nyní insolvenčního zákona – pozn. autora) oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008

Správce konkursní podstaty (nyní insolvenční správce – pozn. autora) je po dobu trvání účinků soupisu majetku do konkursní podstaty oprávněn s tímto majetkem nakládat i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty tak, že jej pronajme (a bude inkasovat nájemné).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2816/2012

Oprávnění správce konkursní podstaty (nyní insolvenčního správce – pozn. autora) uplatnit v soudním řízení pohledávku úpadce, která dosud nevznikla, není (nemůže být) založeno jen tím, že soud na majetek úpadce prohlásí konkurs.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1026/2010

Účinky prohlášení konkursu podle § 246 odst. 1 zákona nespočívají v tom, že by dlužník přestal být účastníkem hmotněprávních vztahů, ale v přechodu dispozičního oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Podle § 246 odst. 1, věty první zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Otázkou, zda úpadce i nadále zůstává daňovým dlužníkem, se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004-94, ve kterém konstatoval, že: „Účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání znamenají, že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty. V důsledku toho ovšem úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů a na jeho místo nenastupuje správce konkursní podstaty – úpadce je i nadále např. věřitelem či dlužníkem pohledávek a vlastníkem majetku, nesmí s nimi však disponovat (u vlastnického práva mu zůstává tzv. holé vlastnictví – nuda proprietas). Co se týče majetku, jenž do podstaty nenáleží, nejsou úpadcovy dispozice omezeny vůbec. Smyslem omezení úpadcovy dispoziční volnosti je zabránit tomu, aby mohl konkursní věřitele poškozovat. (…) Na hmotněprávním postavení úpadce se nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem, a proto správce daně vyměřuje daň jemu a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu ovšem dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle § 7 odst. 2 písm. e) daňového řádu (míněn zákon o správě daní a poplatků, pozn. NSS) správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva jako měl úpadce...“Na uvedené navázal ve své další judikatuře, zejména je vhodné odkázat na rozsudek ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 7/2013-36, kde dovodil, že citované závěry jsou aplikovatelné i ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v § 246 zákona. Dlužník byl tedy osobou povinnou i po prohlášení konkursu na jeho majetek a správní orgány s ním vedly správní řízení v souladu se zákonem, insolvenční správce (žalobce) měl toliko oprávnění činit za dlužníka úkony v řízení týkajícím se majetkové podstaty. Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení o žalobě i kasační stížnosti byl účastníkem řízení insolvenční správce, a to v souladu s § 249 odst. 1 zákona (k žalobní legitimaci insolvenčního správce srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Afs 161/2014-41).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 9 As 280/2014

Podle věty první § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon nebo jen zákon) platí, že „prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.“ Nakládáním s majetkovou podstatou se přitom podle § 228 písm. i) téhož zákona mj. rozumí zejména „plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění.“ Ustanovení § 20 odst. 3 daňového řádu pak stanoví, že „osoby ustanovené podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům, zejména osoba spravující pozůstalost, svěřenský správce a insolvenční správce, mají stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt.“ Ze shora citované právní úpravy lze dovodit, že insolvenční správce v rámci správy daní de facto vstupuje do postavení daňového subjektu, tj. jedná za daňový subjekt, jako by jím sám byl. Vzhledem ke skutečnosti, že se napadené rozhodnutí žalovaného týká plnění povinností dlužníka podle předpisů o daních, tzn. nakládání s majetkovou podstatou, ke kterému je od okamžiku prohlášení konkursu dlužníka oprávněn insolvenční správce, nemůže být dle názoru rozhodujícího senátu tomuto insolvenčnímu správci upřena možnost podat proti takovému rozhodnutí správní žalobu. Jelikož insolvenční správce v nyní projednávaném případě fakticky jedná za daňový subjekt, není tento názor rozhodujícího senátu v rozporu ani s výše citovaným rozsudkem rozšířeného senátu, potažmo s § 140d odst. 1 insolvenčního zákona.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 Afs 173/2017

Jednatel společnosti s ručením omezeným má (i v poměrech zákona o obchodních korporacích) po prohlášení konkursu na majetek této společnosti (v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona) povinnost jednat s péčí řádného hospodáře – neoprávněným nakládáním s majetkem společnosti (v rozporu s povinností nezbytné loajality) jí může způsobit škodu.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1099/2020

Je-li dlužník účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, vyrozumí insolvenční soud o prohlášení konkursu současně se zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku Českou národní banku.

Zákon na tomto místě obsahuje koncepci, která počítá s tím, že o prohlášení konkursu na majetek dlužníka musí insolvenční soud bez dalšího vyrozumět též Českou národní banku, pakliže je dlužník účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání. Tuto povinnost soud splní tím, že České národní bance doručí usnesení o prohlášení konkursu zvláštním způsobem dle § 75 odst. 2 zákona a současně dojde ke zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.

(1) Dlužníkovi věřitelé mohou po prohlášení konkursu svá práva uplatnit jen způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; to platí i pro ty věřitele, kteří se nestali účastníky insolvenčního řízení.

(2) Nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.

(3) Věcná břemena zatěžující majetkovou podstatu, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se prohlášením konkursu stávají v insolvenčním řízení neúčinnými.

Zákon na tomto místě vychází z koncepce, podle níž mohou věřitelé dlužníka i po prohlášení konkursu uplatňovat svá práva způsobem a za podmínek stanovených zákonem – tedy zejména přihlašovat své pohledávky postupem stanoveným v § 165 až § 204 zákona. Takto upravená práva i povinnosti jsou přitom závazné pro všechny věřitele, i kdyby se nestali účastníky insolvenčního řízení, tj. se rozhodli z nějakého důvodu tohoto řízení neúčastnit.

V souladu s § 248 odst. 2 zákona platí, že prohlášením konkursu se stávají neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty, jestliže je věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tedy po okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. To, že se tato práva stávají neúčinnými, však neznamená, že by se současně stala i neplatnými. Pro účely tohoto zákona se pak zajištěními, která se týkají majetkové podstaty, rozumí zástavní práva, zadržovací práva, omezení převodu nemovitostí, zajišťovací převody práva nebo postoupení pohledávky, obdobná práva dle zahraniční právní úpravy a agent pro zajištění podle zákona o dluhopisech. Dojde-li ke zpeněžení majetku, který slouží k zajištění, poté, co byla zveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, bude součástí majetkové podstaty též výtěžek získaný zpeněžením a současně je jeho nabyvatel povinen jej na příslušnou výzvu insolvenčního správce vydat do majetkové podstaty. V nálezu sp. zn. I. ÚS 760/18 Ústavní soud vyložil vůli zákonodárce projevenou v textu § 167 odst. 1 zákona (zjevně ve spojení s § 109 odst. 1 písm. b) zákona) v tom duchu, že v poměrech upravených zákonem ve znění účinném od 1. 7. 2017 se právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, rozumí i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva. Je-li tímto způsobem interpretován vznik práva na uspokojení za zajištění tvořeného zástavou pro účely výkladu ust. § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 zákona, pak bez zřetele k tomu, že s účinností od 1. 7. 2017 samo nedoznalo změn, nelze jinak vykládat ani ust. § 248 odst. 2 zákona (co do interpretace slovního spojení „práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení“). Rozumí-li se tedy ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva, pak totéž právo nelze pro účely posouzení účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka popsaných v § 248 odst. 2 zákona pokládat za právo na uspokojení ze zajištění získané věřitelem (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 88/2019. Za zajištění, které není třeba do podstaty vydat, resp. se na ně toto ustanovení nevztahuje, se pro účely zákona považuje zajištění vzniklé na základě úvěrového financování dle § 41 zákona a dále také na zajištění podle trestního řádu, které se týká vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s trestným činem.

Třeba ještě dodat, že dle § 248 odst. 3 zákona věcná břemena zatěžující majetkovou podstatu, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se prohlášením konkursu stávají v insolvenčním řízení neúčinnými. To znamená, že v souvislosti s prohlášením konkursu nedochází sice k jejich zániku, nestávají se neplatnými, ale celá tato koncepce má zabránit dlužníkovi ve znehodnocení jeho majetku tím, že by tzv. na poslední chvíli tento majetek zatížil zřízením věcných břemen.

O nápadně nevýhodné podmínky půjde zejména tam, kde došlo ke zřízení tohoto věcného břemene zjevně zcela bezdůvodně ve vztahu k osobě oprávněného a kde lze usuzovat na to, že s ohledem na dosavadní délku i způsobu užívání dané nemovitosti je takový úkon zjevně směřován pouze k tomu, aby v případě prohlášení konkursu byla ztížena možnost zpeněžení takové nemovitosti.

Skutečnost, že po prohlášení konkursu na majetek dlužníka měla být žaloba o zaplacení peněžité pohledávky podána proti insolvenčnímu správci dlužníka (§ 248 odst. 4 zákona), nečiní z insolvenčního správce osobu oprávněnou k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve sporu vedeném mezi věřitelem dlužníka a dlužníkem tak, že se řízení nezastavuje.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2803/2013

Ze zákona (§ 248 odst. 2 zákona) je jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění týkající se majetkové podstaty, které získal věřitel dlužníka po nabytí účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení i v případě, kdy při přezkumném jednání konaném před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka bylo takové právo na uspokojení ze zajištění zjištěno.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 4 VSOL 1500/2016

(1) Není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne.

(2) Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.

V tomto ustanovení zákonodárce upravil postup pro vymáhání nároků dlužníka. Není-li tedy zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, které se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce. Pokud by takový návrh podala jiná osoba, povede to k zamítnutí takového návrhu. Dojde-li k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, které se týká majetkové podstaty až po zahájení insolvenčního řízení, nicméně ještě před prohlášením konkursu, dojde následným prohlášením konkursu k přerušení takového řízení. Budou-li splněny podmínky uvedené v § 264 zákona, může takové řízení posléze pokračovat.

V kontextu s výše uvedeným lze proto shrnout, že k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, je po prohlášení konkursu na majetek dlužníka osobou oprávněnou pouze insolvenční správce, jak ostatně též vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu – viz např. rozsudek sp. zn. 1 Afs 55/2004 a dále shodně rozsudky sp. zn. 7 Afs 181/2014 a sp. zn. 9 As 280/2014.

Bude-li osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plnit tento závazek po prohlášení konkursu dlužníkovi, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže se prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo, že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty. To znamená, že dostane-li se plnění takto poskytnuté do majetkové podstaty prostřednictvím insolvenčního dlužníka, který toto plnění přijal namísto osoby insolvenčního správce, dochází tím ke splnění závazkové povinnosti, neb závazek zanikl splněním. Za situace, kdy se takto poskytnuté plnění do majetkové podstaty nedostane, tedy nebude odevzdáno insolvenčnímu správci, nedochází k zániku závazkové povinnosti, ledaže by dlužník prokázal, že o prohlášení konkursu nemohl vědět anebo že vzhledem k okolnostem případu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.

Proti usnesení, kterým soud zamítl přihlášku pohledávky, může podat odvolání jen ten věřitel, který pohledávku přihlásil či byl oprávněn přihlásit – jen tato osoba může být zamítnutím přihlášky ve svých právech dotčena. Jestliže ohledně takového věřitele bylo zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn úpadek tohoto věřitele (tedy tohoto dlužníka) a na jeho majetek prohlášen konkurs, pak osobou výlučně oprávněnou je po prohlášení konkursu insolvenční správce tohoto věřitele – dlužníka.

Z usnesení Vrchního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. KSCB 28 INS 1945/2009, 1 VSPH 528/2009-P3

Za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce (nyní dlužníka) podle zákona o konkursu a vyrovnání vymáhá pohledávky úpadce (nyní dlužníka) za jeho dlužníky (lhostejno, zda taková pohledávka vznikla až v průběhu konkursu a že případně šlo o pohledávku vůči bývalému správci konkursní podstaty úpadce) správce konkursní podstaty úpadce, na kterého přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu na majetek úpadce (nikoli až soupisem).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011

Plnil-li dlužník na základě věřitelova příkazu svůj dluh vůči věřiteli k rukám třetí osoby poté, co tento příkaz zanikl prohlášení konkursu na majetek věřitele (§ 14 odst. 1 písm. h) zákona o konkursu a vyrovnání), nedošlo tím k zániku dluhu splněním (§ 559 odst. 1 ObčZ). Správce konkursní podstaty (nyní insolvenční správce – pozn. autora) má nadále právo žádat splnění dluhu po dlužníku a dlužník má právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 451 odst. 2 ObčZ přijetím plnění bez právního důvodu (bez příkazu) po třetí osobě.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3729/2014

Podá-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně účastník řízení, který je osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, není jeho procesní nástupce, který vstoupí do odvolacího řízení podle § 107a OSŘ po podání odvolání, povinen platit soudní poplatek za odvolání. Osvobození od soudních poplatků však na procesního nástupce nepřechází.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 144/2015

Právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty zpět na původního pronajímatele. Obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala věc bez právního důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce – v takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty na vlastníka věci.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012

Nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak.

Koncepce vychází z toho, že prohlášením konkursu se považují za splatné pouze pohledávky věřitelů vůči dlužníkovi, není-li zákonem stanoveno jinak. Smyslem takové koncepce je to, aby insolvenční věřitelé dostali možnost v insolvenčním řízení si vyčíslit a současně uplatnit – tedy formou přihlášky pohledávky – své pohledávky za dlužníkem bez ohledu na jejich dobu splatnosti. Je to dáno i tím, že nelze přesně odhadnout, jak dlouho bude takový konkurs trvat, a tudíž je žádoucí, aby se do tohoto řízení přihlásili všichni věřitelé, tedy i ti, kteří by za standardních okolností ještě neměli splatnou pohledávku za dlužníkem. Pozornost by tomuto účinku měli kromě jiných věnovat i věřitelé, kteří mají např. s dlužníkem, který se takto ocitl v konkursu, sjednaný odklad splatnosti svých pohledávek – typicky formou splátkového kalendáře. Prohlášení konkursu jako takové totiž způsobí zesplatnění těchto pohledávek, včetně těch, kde byl před tím odklad jejich splatnosti deklarován přijetím splátkového kalendáře. Dojde-li ke zrušení konkursu, dochází i k zániku tohoto účinku spojeného s prohlášením konkursu, tedy k tzv. „zesplatnění“ pohledávek.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 15 Cmo 16/2012

Pohledávky úpadce (nyní dlužníka), které se v konkursu považují za splatné (§ 14 odst. 1 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání) je správce konkursní podstaty (nyní insolvenční správce) úpadce (nyní dlužníka) oprávněn uplatnit v soudním řízení a následně vymáhat – svědčí mu i právo odstoupit od smlouvy pro prodlení úpadcova dlužníka.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2089/2008

(1) Prohlášením konkursu zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, zejména jeho příkazy, pověření a plné moci včetně prokury, není-li dále stanoveno jinak.

(2) Osoba, které dlužník udělil příkaz, pověření nebo plnou moc, musí v případě, že je nebezpečí z prodlení, pokračovat v obstarávání jeho záležitostí, kterých se tyto jeho úkony týkají, a to až do doby, než se jejich obstarávání ujme insolvenční správce. Náhrada nutných výdajů této osoby a přiměřená odměna za tuto její činnost je pohledávkou za majetkovou podstatou.

(3) Prohlášení konkursu není samo o sobě důvodem zániku pověření a plných mocí udělených dlužníkem pro insolvenční řízení. Pohledávky pověřené osoby nebo zmocněnce vzniklé z tohoto důvodu po prohlášení konkursu nelze uspokojit z majetkové podstaty, pokud nejde o pohledávky pracovněprávní.

(4) Prohlášením konkursu zanikají, pokud se týkají majetkové podstaty, dosud nepřijaté dlužníkovy návrhy na uzavření smlouvy a dlužníkovo přijetí návrhů smluv, pokud na jejich základě již smlouva nevznikla. Návrhy smluv, které dlužník v době prohlášení konkursu ještě nepřijal, může přijmout jen insolvenční správce.

V souladu s tímto ustanovením zákona je s dalšími účinky spojenými s prohlášením konkursu spojen též zánik všech právních jednání dlužníka, která se týkají jeho majetkové podstaty, tedy zejména jeho příkazů, pověření, plných mocí včetně prokury, dále dosud nepřijatých dlužníkových návrhů na uzavření smlouvy, které se týkají majetkové podstaty a dlužníkových přijetí návrhů smluv týkajících se majetkové podstaty, pakliže na jejich základě již smlouva nevznikla. Tedy k situaci, že k samotné akceptaci tohoto návrhu ze strany dlužníka došlo ještě před samotným prohlášením konkursu.

Zákon na tomto místě upravuje též zánik právních jednání dlužníka, přičemž v této souvislosti platí, že osoba, které dlužník udělil příkaz, pověření nebo plnou moc, je povinna v případě nebezpečí z prodlení pokračovat v obstarávání těchto záležitostí, kterých se tyto úkony týkají – tedy až do doby, než se tohoto s odbornou péčí ujme insolvenční správce. Nutno dodat, že právní jednání učiněná v tomto období po zániku příkazu, pověření nebo plné moci jsou nadána stejnými účinky, jako kdyby toto zastoupení trvalo i nadále. Pokud by však právní jednání takového zmocněnce odporovalo tomu, co nařídil dlužník nebo insolvenční správce, pak tato jednání takové účinky mít nemohou. V § 252 odst. 2 zákona je takto zabezpečena ochrana zájmů dlužníka, popř. insolvenčního správce, včetně náhrady nutných výdajů zmocněnce, když koncepce počítá s tím, že by se s ohledem na charakter insolvenčního řízení jednalo o pohledávku za majetkovou podstatou.

V souladu s § 252 odst. 3 zákona však nedochází k zániku pověření nebo plných mocí udělených dlužníkem pro jeho procesní zastupování v rámci insolvenčního řízení. Z toho důvodu je tedy např. i po prohlášení konkursu relevantní smlouva o právním zastoupení s advokátem, kterého si dlužník zvolil ke svému zastupování ještě před prohlášením konkursu. Nicméně pohledávky takové osoby však nelze uspokojit z majetkové podstaty, s výjimkou pohledávek zaměstnanců dlužníka.

Koncepce zákona dále vychází z toho, že návrhy smluv, které se týkají majetkové podstaty dlužníka v úpadku, jež nebyly dlužníkem v době prohlášení konkursu ještě přijaty, je po samotném prohlášení konkursu oprávněn účinně přijmout toliko insolvenční správce, který tak může učinit jak platně, tak i účinně. Dlužník by sice mohl též tyto smlouvy platně přijmout, avšak tento úkon by nebyl ve vztahu k jeho věřitelům účinný.

Bez zřetele k tomu, že dispoziční oprávnění k majetkové podstatě přechází prohlášením konkursu na insolvenčního správce, nemá tento účinek – sám o sobě – vliv na další trvání plných mocí udělených dlužníkem pro insolvenční řízení. Tento závěr se uplatní i tehdy, kdy insolvenčním správcem dlužníka a insolvenčním správcem věřitele (jako dlužníka) byla tatáž právnická osoba.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. KSCB 28 INS 1945/2009, 3 VSPH 420/2010-P3

(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění.

(2) Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.

(3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku.

(4) Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.

(5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.

V tomto ustanovení je zakotvena koncepce, podle níž platí, že nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna jak dlužníkem, tak druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit namísto dlužníka a zažádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění. Ve své podstatě je zde takto upraven důsledek spojený s účinky prohlášení konkursu ve vztahu ke smlouvám o vzájemném – tedy dvoustranném plnění. Tento postup se bude vždy odvíjet od konkrétních podmínek toho kterého insolvenčního případu. Je na insolvenčním správci, aby sám dostatečně posoudil, zda je pro majetkovou podstatu plnění smlouvy o koupi najaté věci místo dlužníka dostatečně výhodné anebo nikoliv. Jak ostatně uvedl v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 20/2012 Nejvyšší soud, tak „zvláštní úprava obsažená v § 253 zákona nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu. Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy.

V § 253 odst. 2 zákona je stanoveno, že pokud se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění – do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak. Má-li tedy insolvenční správce zájem na tom, aby smlouva o vzájemném plnění byla naplněna, resp. plněna, měl by toto sdělit druhému účastníkovi smluvního vztahu neprodleně, nejdéle však do 30 dnů od prohlášení konkursu. To znamená, že by druhému účastníkovi měl sdělit, že na dodržení, resp. naplnění smlouvy trvá a bude ji plnit namísto dlužníka. V kontextu s uvedeným dále platí, že druhý účastník smluvního vztahu není oprávněn ve lhůtě takto určené insolvenčnímu správci k vyjádření odstoupit sám o sobě od této smlouvy, pakliže v ní nebude ujednáno jinak.

V § 253 odst. 3 zákona je zakotvena ochrana druhému účastníkovi smluvního vztahu, který by byl jinak povinen podle smlouvy plnit jako první. Zákon vychází pro tyto případy z koncepce, že druhý účastník smlouvy může své plnění insolvenčnímu správci odmítnout až do doby, než mu bude poskytnuto anebo zabezpečeno plnění vzájemné – tedy od insolvenčního správce. Toto však nebude platit tehdy, jestliže uzavřel druhý účastník smlouvu o vzájemném plnění až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, resp. byla tato skutečnost zveřejněna v insolvenčním rejstříku.

Podle § 253 odst. 4 zákona dále platí, že odmítne-li insolvenční správce plnit, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody toliko podání přihlášky pohledávky z tohoto právního důvodu, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění insolvenčním správcem. Třeba dodat, že pohledávky věřitelů z titulu práva na vrácení plnění ze smluv, kde toto plnění insolvenční správce odmítl a týkají-li se plnění poskytnutého dlužníkovi v době od zahájení insolvenčního řízení do dne, kdy nastaly účinky odmítnutí plnění, se v insolvenčním řízení takto považují za pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. g) zákona, přičemž se uplatňují přímo u insolvenčního správce.

V souladu s § 253 odst. 5 zákona platí, že se druhý účastník smlouvy o vzájemném plnění není oprávněn domáhat vrácení částečného plnění, které poskytl dlužníkovi ještě před vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, jen proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka dohodnuté plnění.

Hodí se připomenout, že po dobu trvání reorganizace je možno ust. § 253 používat přiměřeně – nutno upozornit, že v případě reorganizace vykonává práva náležející podle tohoto komentovaného ustanovení namísto insolvenčního správce dlužník s dispozičními oprávněními po předchozím souhlasu věřitelského výboru. Toto ustanovení bude v souladu s § 397a zákona používáno přiměřeně taktéž v průběhu oddlužení.

Jestliže druhá smluvní strana neplnila včas a řádně povinnosti podle smlouvy o vzájemném plnění již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu v takovém (protiprávním) jednání pokračuje, může insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy podle obecného právního režimu, kterým se smlouva řídí – pro účely posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení druhé smluvní strany za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 zákona).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 29 ICdo 183/2017

Nelze-li po odstoupení od smlouvy vrátit poskytnuté plnění proto, že tomu brání právo třetí osoby, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (§ 351 odst. 2 obch. zák.)

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012

Smlouva o vzájemném plnění je zcela splněna (ve smyslu § 253 odst. 1 zákona) v případě, že došlo k naplnění jejích pojmových znaků, respektive splnily-li strany zcela své (hlavní) vzájemné závazky vymezující předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ ve smyslu § 253 odst. 1 zákona a samo o sobě nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit podle § 253 odst. 1 zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 14/2016

Úprava § 253 zákona řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak, než v režimu § 253 zákona. Úprava § 253 zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 ICdo 70/2014

Smlouva o archivaci a skartaci byla zcela splněna (ve smyslu § 253 odst. 1 zákona) v případě, že došlo k naplnění jejích pojmových znaků, respektive splnily-li strany zcela své (hlavní) vzájemné závazky vymezující předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ ve smyslu § 253 odst. 1 zákona a samo o sobě nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit podle § 253 odst. 1 zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 14/2016

Jestliže postupník ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele) zčásti nesplnil smlouvu o postoupení pohledávky (byl v prodlení se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané za postoupení pohledávky), pak insolvenční správce dlužníka nemohl podle § 253 zákona odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky, kterou dlužník ke stejnému okamžiku splnil zcela. Jestliže však prodlení postupníka se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané za postoupení pohledávky, které započalo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka (postupitele), pokračovalo i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele), mohl insolvenční správce odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle obecného právního režimu, kterým se smlouva řídí – pro účely posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení postupníka za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sen. zn. 29 ICdo 183/2017

(1) Bylo-li dohodnuto, že předmět plnění, který má tržní cenu, bude dodán v přesně určené době nebo v pevně určené lhůtě, a nastane-li doba plnění nebo uplyne-li tato lhůta teprve po prohlášení konkursu, nelze požadovat splnění závazku, nýbrž jen náhradu škody způsobené tím, že dlužník závazek nesplnil.

(2) Škodou podle odstavce 1 se rozumí rozdíl mezi dohodnutou cenou a tržní cenou, která se platí ke dni účinnosti prohlášení konkursu v místě určeném smlouvou jako místo plnění. Druhý účastník smlouvy může uplatňovat náhradu škody jako věřitel přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu.

Toto ustanovení zákona obsahuje koncepci, podle níž platí, že bude-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, platí pro závazek dlužníka z fixní smlouvy, že je-li v této smlouvě dohodnuto, že předmět plnění s tržní nebo burzovní cenou měl být dlužníkem dodán v přesné době plnění a připadne-li tato doba až do období po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, není již po tomto dlužníkovi možno požadovat splnění jeho závazku. Jediné, co je možno po dlužníkovi vyžadovat, je náhrada škody způsobená tím, že dlužník takto svůj závazek nesplnil. Dojde-li k prohlášení konkursu na majetek tohoto dlužníka, dochází fakticky k zániku závazků spojených s existencí fixní smlouvy.

Zákon koncipuje definici škody vzniklé z této situace, kdy se má za to, že škodou se rozumí rozdíl mezi dohodnutou cenou a tržní nebo burzovní cenou, která se platí ke dni účinnosti prohlášení konkursu v místě určeném smlouvou jako místo plnění. To znamená, že efektivně je možno náhradu škody uplatnit jen ve výši rozdílu mezi dohodnutou cenou a tržní nebo burzovní cenou, která by se platila ke dni účinnosti prohlášení konkursu, přičemž věřitel tak musí učinit podáním přihlášky své pohledávky nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Třeba dodat, že ohledně této pohledávky neplatí obecná přihlašovací lhůta stanovená soudem v rozhodnutí o úpadku.

Nutno připomenout, že toto ustanovení zákona se v souladu s § 330 a § 397 zákona přiměřeně použije i v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací anebo oddlužením.

Uzavřel-li dlužník smlouvu o výpůjčce, je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení.

Zákon na tomto místě předpokládá, že uzavřel-li dlužník smlouvu o výpůjčce, je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení. Za situace, kdy smlouvu o výpůjčce uzavřel dlužník jako vypůjčitel, má insolvenční správce právo po prohlášení konkursu na majetek dlužníka požadovat po vypůjčiteli předčasné vrácení dlužníkovy věci ještě před uplynutím výpůjční doby. Současně platí, že nebude-li v době prohlášení konkursu ještě předán předmět výpůjčky, má insolvenční správce i druhý účastník tohoto smluvního vztahu právo od smlouvy odstoupit – pokud by tak učinil toliko insolvenční správce, má druhý účastník smluvního vztahu právo domáhat se náhrady škody způsobené předčasným ukončením smlouvy podáním přihlášky pohledávky z tohoto právního titulu. Ohledně samotného procesu odstoupení od smlouvy dále platí, že každá ze smluvních stran je povinna druhému účastníkovi smlouvy do 10 dnů poté, co k tomu byla vyzvána, sdělit, zda od smlouvy odstupuje anebo nikoliv. Pokud takto neučiní, právo odstoupit od takové smlouvy jí v souladu s § 258 zákona zaniká.

Nutno dodat, že dle § 330 a § 397 zákona bude toto ustanovení aplikováno přiměřeně i v průběhu reorganizace či oddlužení.

(1) Insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena.

(2) Jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy.

(3) Právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika nájemních a podnájemních smluv v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Dle § 256 odst. 1 zákona je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem coby pronajímatelem nebo nájemcem, popř. podnájemcem ve lhůtě stanovené zákonem anebo smlouvou. Takto postupovat může i v případě, že byla sjednána na dobu určitou s tím, že výpovědní lhůta nesmí být delší než 3 měsíce. Díky této koncepci pak má insolvenční správce snazší roli při zpeněžení věci, která nebude zatížena nájemním nebo podnájemním vztahem v těch případech, kdy byl dlužník jejím pronajímatelem.

V § 256 odst. 2 zákona je umožněno nájemci, aby se bránil v odůvodněných případech nepřiměřené tvrdosti v postupu insolvenčního správce v těch případech, kdy došlo k výpovědi nájemní smlouvy na dobu určitou, ve které je dlužník pronajímatelem. Bude-li nájemce v souvislosti s účinky této výpovědi nepřiměřeně dotčen na svých oprávněných zájmech anebo by v souvislosti s tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, je oprávněn do 15 dnů od doručení takové výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu, aby byla zrušena. Takovémuto postupu může navíc nájemce předejít tím, že poskytne odpovídající zajištění toho, že předmět nájmu koupí při zpeněžení majetkové podstaty za obvyklou cenu. Jasný projev vůle tímto směrem může tedy projevit tím, že tuto cenu složí do úschovy. Za dané situace by pak měl insolvenční soud návrhu na zrušení výpovědi zpravidla vyhovět.

Podle § 256 odst. 3 zákona platí, že právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. To znamená, že zákonodárce na tomto místě výslovně deklaruje, že právo na nezaplacené nájemné, popř. jinou formu úhrady za dobu před prohlášení konkursu může nositel takového práva uplatnit v rámci insolvenčního řízení toliko přihláškou pohledávky, která musí být pochopitelně podána nejpozději do konce přihlašovací lhůty a bude jako taková přezkoumána v rámci přezkumného jednání. Stejný postup je nutno dodržet i ohledně pohledávky z titulu nespotřebovaného nájemného, které bylo povinnou osobou zaplacenou předem, včetně dalších s tím spojených úhrad, které byly takto rovněž zaplaceny předem. Shrneme-li vše do stručné věty, pak od okamžiku, kdy je věřiteli předepsáno přihlášení takové pohledávky (tj. od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním rejstříku) se v daném případě prosadí i omezení založené ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) zákona co do nemožnosti uplatnit pohledávku žalobou a toto uplatnění uskutečnit podáním přihlášky k insolvenčnímu soudu.

Dále nutno dodat, že toto ustanovení zákona bude v souladu s § 330 a § 397a zákona aplikováno přiměřeně též v případě reorganizace či oddlužení.

Nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3 věty druhé zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku. Od prohlášení konkursu na majetek nájemce platí pro takovou pohledávku omezení dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) zákona. Je-li část pohledávky uplatněna věřitelem u soudu žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) zákona, nejsou splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu. Kvalifikovaná výzva dle § 114b odst. 1 OSŘ, s takovým platebním rozkazem spojená, nemůže vyvolat účinky uznání nároku a na tomto základě nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání ani ve vztahu k dalším částem pohledávky.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013

Proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž návrh nájemce na zrušení výpovědi nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou, dané mu dle § 256 odst. 1 zákona insolvenčním správcem zamítl z důvodu, že tento návrh dle § 256 odst. 2 věty prvé byl podán opožděně, je odvolání přípustné. Lhůta k podání návrhu nájemce na zrušení správcovy výpovědi nájemní smlouvy stanovená v § 256 odst. 2 větě prvé je lhůtou procesněprávní a začne běžet dnem následujícím po doručení této výpovědi nájemci, aniž by nájemce o svém právu navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi musel být insolvenčním správcem zvlášť poučen.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. KSPH 36 INS 388/2011, 3 VSPH 729/2012-B

Pohledávka z titulu práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem může věřitel (nájemce) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (pronajímatele) již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v tom, že insolvenční správce vypoví nájemní smlouvu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 256 odst. 3 zákona). K pohledávce přihlášené z tohoto titulu později, se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 NSCR 49/2013

Nájemní nebo podnájemní smlouvu, kterou dlužník uzavřel jako nájemce nebo podnájemce, nemůže druhý účastník smlouvy po rozhodnutí o úpadku vypovědět nebo od ní odstoupit pro prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku, anebo pro zhoršení majetkové situace dlužníka.

Ustanovení zákona vychází z koncepce, podle níž nájemní nebo podnájemní smlouvu, kterou dlužník uzavřel jako nájemce nebo podnájemce, nemůže druhý účastník smlouvy po rozhodnutí o úpadku vypovědět nebo od ní odstoupit pro prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku, anebo pro zhoršení majetkové situace dlužníka. Ve své podstatě má tato koncepce bránit druhé osobě v postavení pronajímatele v tom, aby předčasně ukončila nájemní nebo podnájemní smlouvu, která byla dlužníkem uzavřena v pozici nájemce anebo podnájemce. Po rozhodnutí o úpadku proto není možno ze strany druhé osoby vypovědět tyto smlouvy a ani od nich odstoupit jen z důvodu prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku anebo v důsledku zhoršení majetkové situace takového dlužníka. Pohledávka, která se opírá o tento právní důvod, může být v rámci insolvenčního řízení uplatněna pouze podání přihlášky pohledávky, a to nejpozději do konce přihlašovací lhůty.

Nebyl-li v době prohlášení konkursu ještě předán předmět nájmu, podnájmu nebo výpůjčky, může insolvenční správce i druhý účastník smlouvy od smlouvy odstoupit; učiní-li tak insolvenční správce, může se druhý účastník smlouvy domáhat náhrady škody způsobené předčasným ukončením smlouvy přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Každá ze smluvních stran je povinna druhému účastníku smlouvy do 10 dnů poté, co k tomu byla vyzvána, sdělit, zda od smlouvy odstupuje; jestliže tak neučiní, právo odstoupit od smlouvy podle tohoto ustanovení jí zaniká.

Zákon pamatuje na tomto místě na situace, kdy v době do prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedošlo z různých důvodů podle dlužníkem uzavřené smlouvy k předání předmětu nájmu, podnájmu či výpůjčky. Podle tohoto ustanovení pak může po prohlášení konkursu insolvenční správce nebo druhý účastník smlouvy odstoupit od uzavřené smlouvy. Přešlo-li mezitím dispoziční oprávnění na insolvenčního správce a tento od smlouvy odstoupí, je druhý účastník smlouvy oprávněn domáhat se náhrady škody, která mu byla takto způsobena jejím předčasným ukončením. Učinit by tak měl podáním přihlášky pohledávky, přičemž tato musí být takto podána nejpozději do 30 dnů ode dne odstoupení od smlouvy.

Třeba připomenout, že možnost odstoupení od nájemní smlouvy, podnájemní smlouvy anebo smlouvy o výpůjčce, u nichž dosud nedošlo k předání jejich předmětu, je časově ohraničena. To znamená, že požádá-li jedna smluvní strana o sdělení, zda smlouva trvá, musí jí druhá smluvní strana do 10 dnů poté, co k tomu je takto vyzvána, sdělit, zda od uvedené smlouvy odstupuje. Není-li tak provedeno ve stanovené lhůtě, zaniká druhé smluvní straně právo odstoupit od smlouvy, přičemž první straně však takové právo svědčí i nadále.

Ustanovení § 256 až 258 platí přiměřeně i pro leasingové smlouvy a smlouvy o koupi najaté věci.

Z tohoto ustanovení plyne, že v § 256 až 258 zákona jsou upraveny účinky spojené s prohlášením konkursu nebo rozhodnutím o úpadku ve vztahu k nájemním smlouvám nebo podnájemním smlouvám, přičemž tato ustanovení se též aplikují přiměřeně nejen na smlouvy o koupi najaté věci nebo leasingové smlouvy, ale rovněž i na smlouvy o nájmu dopravního prostředku, smlouvy o pachtu závodu a další podobné smluvní vztahy.

(1) Jestliže dlužník před prohlášením konkursu věc prodal s výhradou vlastnictví a kupujícímu ji předal, může kupující věc vrátit nebo trvat na smlouvě.

(2) Jestliže dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo, nemůže prodávající uplatňovat vrácení věci, jestliže insolvenční správce splní povinnosti podle smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co k tomu byl prodávajícím vyzván.

Toto ustanovení zákona pamatuje na situaci, kdy dlužník před prohlášením konkursu prodal věc s výhradou vlastnictví a kupujícímu ji předal. Za takové situace má kupující po prohlášení konkursu na majetek dlužníka na výběr, zda takovou věc buď vrátí (nezaplatil-li již před tím insolvenčnímu správci) anebo zda bude trvat na dodržení smlouvy, včetně úhrady takové věci. Koupil-li a převzal-li dlužník před prohlášením konkursu cizí věc s výhradou vlastnictví, ale za tuto věc dosud nezaplatil, nemůže prodávající po prohlášení konkursu na majetek dlužníka žádat vrácení věci, pakliže insolvenční správce splní povinnosti, tedy zejména bezodkladně za věc zaplatí poté, co k tomu byl prodávajícím vyzván.

Judikatura přijala závěr, že smyslem ust. § 260 odst. 2 zákona je poskytnout insolvenčnímu správci jako osobě s dispozičními oprávněními prostor pro uvážení, zda je pro majetkovou podstatu ekonomicky výhodné splnit za dlužníka povinnost zaplatit z finančních prostředků majetkové podstaty kupní cenu (zbytek kupní ceny), tedy přivodit vznik vlastnického práva k věci převzaté s výhradou vlastnictví, tuto věc zapsat do soupisu majetkové podstaty a následně ji zpeněžit. Jinými slovy, žádat vrácení věci po insolvenčním správci může prodávající jen tehdy, pokud mu ani přes jeho předchozí výzvu insolvenční správce za věc nezaplatí bez zbytečného odkladu. Pokud by tedy dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo, a jestliže insolvenční správce coby osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka rovnou oznámí prodávajícímu, že nesplní povinnosti podle uzavřené kupní smlouvy, i kdyby jej k tomu prodávající takto vyzval, má prodávající možnost uplatňovat vrácení věci, aniž by insolvenčního správce předtím vyzval (v souladu s § 260 odst. 2 zákona) ke splnění povinnosti dle zmíněné smlouvy – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Icdo 86/2020.

(1) Prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak³⁵⁾.

b) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh insolvenčního správce po vyjádření věřitelského výboru, byl-li již zvolen nebo jmenován; rozhodnutí se doručuje insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelskému výboru a zveřejňuje se vyhláškou; odvolání proti němu není přípustné.

Dojde-li k prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neznamená to obecně ukončení provozování dlužníkova závodu. K ukončení provozování dlužníkova závodu by došlo jen tehdy, pakliže to stanoví zvláštní zákon upravující zejména obecné podmínky provozování závodu, resp. výkonu povolání nebo podnikání (např. zákon o advokacii) anebo prodejem závodu jednou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty, popř. rozhodne-li tak soud.

Z výše uvedeného plyne, že není-li překážkou k provozování dlužníkova závodu nějaký zákaz stanovený právním předpisem anebo rozhodnutí soudu v této věci, stíhá insolvenčního správce po prohlášení konkursu povinnost provozovat i nadále dlužníkův závod. O tomto pak není třeba vydávat žádné zvláštní rozhodnutí.

Dojde-li naopak k ukončení provozování dlužníkova závodu, děje se tak na základě rozhodnutí soudu po předchozím návrhu insolvenčního správce, se kterým musí vyslovit souhlas věřitelský orgán. Toto usnesení musí být doručeno zvlášť insolvenčnímu správci, dlužníkovi a věřitelskému orgánu na adresu jeho předsedy a dále musí být zveřejněno vyhláškou publikovanou v insolvenčním rejstříku. Proti tomuto usnesení není připuštěn opravný prostředek.

V průběhu insolvenčního řízení je soud oprávněn v rámci své dohledací činnosti své rozhodnutí o ukončení provozování závodu kdykoli změnit, popř. zrušit, nastanou-li okolnosti, které tento postup odůvodňují. Je celkem logické, že provozovat závod po prohlášení konkursu je oprávněn z hlediska dispozičních oprávnění k majetkové podstatě toliko insolvenční správce. Insolvenční správce však může tímto pověřit konkrétní osoby, které jsou k tomu odborně způsobilé.

Zvláštní právní předpisy stanoví další účinky prohlášení konkursu v souvislosti s předmětem jejich úpravy³⁶⁾.

V tomto ustanovení zákona se vychází z toho, že další účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka mohou být upraveny v dalších právních předpisech, např. v zákoně o advokacii, živnostenském zákoně a dalších právních normách.

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, přerušují se soudní a rozhodčí řízení, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, prohlášením konkursu. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem; možnost postupovat podle ustanovení § 141a tím není dotčena.

(2) Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.

(4) Jakmile se soud, rozhodce nebo stálý rozhodčí soud příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.

V tomto ustanovení zákona je zakotvena koncepce, podle níž platí, že není-li tímto zákonem stanoveno jinak, přerušují se soudní a rozhodčí řízení, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, a to vždy, dojde-li k prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K přerušení těchto soudních nebo rozhodčích řízení tak dochází vždy při splnění těchto podmínek, nedošlo-li k jejich přerušení již v souvislosti s nástupem účinků dle § 140a zákona, tedy v souvislosti s účinky rozhodnutí o úpadku. Vzhledem k tomu, že k přerušení těchto řízení dochází ex lege, není nutno vydávat o tom žádné rozhodnutí. Z ustanovení též plyne, že tyto účinky dopadají jen na taková rozhodnutí, která se týkají majetkové podstaty dlužníka, přičemž ta ostatní, která tento dopad nemají, např. řízení o neplatnosti manželství apod., se prohlášením konkursu logicky přerušovat nebudou. Dalším z řízení, která se prohlášením konkursu přerušovat nebude, ač má ovšem dopad na majetkovou podstatu dlužníka, je řízení před správním soudem, kde je účastníkem dlužník v úpadku. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 As 149/2017 tak „výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním řízením. Nicméně jde o řízení specifické, vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava v § 140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“

Dojde-li k prohlášení konkursu, jsou řízení výše uvedená přerušena, nekonají se tedy jednání a ani nemohou běžet žádné lhůty. Pokud bude v řízení pokračováno, počínají takové lhůty běžet znovu. Dojde-li k přerušení řízení, dotkne se to nejen dlužníka samotného, ale též i jeho nerozlučných společníků nebo vedlejších účastníků.

V § 263 odst. 4 zákona je upraven postup soudů a rozhodců, kteří jsou příslušní k projednání a rozhodování ve věcech v případech, kdy je v průběhu řízení zjištěno, že je toto řízení přerušeno v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V této souvislosti je poté nutno vyrozumět o této skutečnosti účastníky řízení s poučením, že toto řízení bude znovu pokračovat za těch a těch podmínek, jak ostatně plyne i z § 264 zákona. Pokud jde o rozhodnutí, která byla vydána v době, kdy již bylo řízení přerušeno, tak tato se nedoručují. Jsou ponechána ve spisu a účastníkům je bude možno doručit až poté, co odpadne překážka v podobě přerušení řízení. Bylo-li by však i přes to takové rozhodnutí doručeno, nemůže z uvedených důvodů – tedy pro existenci překážky v podobě přerušení řízení – nabýt po onu dobu právní moci. Bude-li řízení přerušeno až v průběhu běhu odvolací lhůty, nemůže ani takové rozhodnutí nabýt právní moci. Jakmile odpadne překážka v podobě přerušení řízení, bude možno toto rozhodnutí řádně doručit a odvolací lhůta znovu počne běžet.

Podle § 263 odst. 1 zákona se prohlášením konkursu přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, není-li v zákoně stanoveno jinak. Majetkovou podstatou se rozumí v souladu s § 2 odst. 1 písm. e) majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů. Nejvyšší soud se vyjádřil k § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se přerušovala řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku následovně: „Nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, se přitom rozumí veškeré nároky, jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo souvisejí a které tak mají vliv na některá (byť dílčí) oprávnění s majetkem podstaty spojená.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98). Nejvyšší správní soud odkázal na toto stanovisko i při výkladu pojmu „řízení týkající se majetkové podstaty“ podle insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 58/2010-74). V rozsudku ze dne 3. 4. 2007, čj. 8 Afs 88/2005-53, Nejvyšší soud uzavřel, že „pojem nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty“, (…) je nutno vnímat tak, že jde i o nároky, jež by se konkursní podstaty mohly dotýkat. (…) Z tohoto pohledu jsou pak tedy významné i sporné majetkové hodnoty, jež by výši konkursní podstaty výrazně ovlivnily.“ Přestože soud v citované věci rozhodoval podle zákona o konkursu a vyrovnání, jeho závěr je bezpochyby platný i pro výklad pojmu „řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty.“ Řízení se netýká majetkové podstaty, pokud se jedná pouze o otázku procesního práva, jejíž řešení se nedotkne hmotněprávní sféry úpadce (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, čj. 8 Afs 31/2008-40). V rozsudku ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 64/2009-68, Nejvyšší správní soud uzavřel, že se nepřerušují řízení o nárocích, které z majetkové podstaty nemohou být uspokojeny (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2011, čj. 8 As 39/2010-114). Obecně se řízení nepřerušuje, pokud jeho výsledek nemůže mít vliv na výši majetkové podstaty (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 29/2010-61).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 8 As 130/2014

(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu, rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, u kterého je řízení vedeno, došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka.

(2) Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem, rozhodcem nebo stálým rozhodčím soudem, u kterého je řízení vedeno, nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.

Zákon na tomto místě vychází z koncepce, že je možno pokračovat v těch přerušených řízení, ve kterých byl dlužník žalobcem anebo navrhovatelem, přičemž naopak v těch řízeních, kde byl dlužník žalovaným anebo odpůrcem není možno po dobu trvání účinků prohlášení konkursu pokračovat, s výjimkami, které jsou uvedeny v § 265 zákona.

V kontextu s tím platí, že tam, kde je dlužník žalobcem anebo navrhovatelem, včetně řízení, ve kterých uplatňoval takto své pohledávky anebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty, bude možno po prohlášení konkursu pokračovat toliko na návrh insolvenčního správce nebo dlužníka, popř. ostatních účastníků tohoto řízení.

Pakliže podá návrh na pokračování takto přerušeného řízení insolvenční správce, přičemž se tak stane např. na výzvu soudu, stává se insolvenční správce dnem, kdy soudu takový návrh došel, ex lege účastníkem tohoto řízení namísto dlužníka, přičemž o této změně není třeba vydávat žádné rozhodnutí a v řízení bude od této chvíle pokračováno se správcem. Pokud by ovšem insolvenční správce návrh na pokračování takto přerušeného řízení nepodal ani ve lhůtě mu určené soudem, rozhodcem anebo stálým rozhodčím soudem, je oprávněn za této situace takový návrh podat buď samotný dlužník anebo ostatní účastníci tohoto řízení. Za situace, kdy takový návrh dojde soudu anebo jinému orgánu příslušnému k jeho projednání, odpadne tím překážka přerušení řízení a řízení se dokončí s jeho původními účastníky, tedy s dlužníkem. Třeba ještě dodat, že do takového řízení je insolvenční správce oprávněn později vstoupit již jen coby vedlejší účastník na straně dlužníka v úpadku.

Z dikce zákona je zřejmé, že pakliže by insolvenční správce ani ostatní účastníci řízení, včetně samotného dlužníka v úpadku takový návrh na pokračování v řízení z různých důvodů nakonec nepodali, není možno v přerušením řízení dále pokračovat – a to až do doby, než odpadne překážka přerušení řízení, tedy až do samotného zániku účinků spojených s prohlášením konkursu.

(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh těchto věřitelů nebo insolvenčního správce, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň. Dnem, kdy soudu, rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, u kterého je řízení vedeno, došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka.

(2) V řízeních o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, lze po prohlášení konkursu pokračovat, jen rozhodl-li o tom na návrh osoby, která takové nároky uplatňuje, nebo na návrh insolvenčního správce insolvenční soud; obdobně to platí, jde-li o řízení přerušená prohlášením konkursu podle § 263, kterých se netýká úprava obsažená v § 264 a odstavci 1. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli.

(3) Rozhodnutí o pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání.

V tomto ustanovení zákona jsou upravena pravidla pro možné pokračování v přerušených řízeních v souvislosti s prohlášením konkursu, resp. účinky spojenými s prohlášením konkursu. Vychází se z toho, že v přerušených řízeních, ve kterých je dlužník žalovaným, lze pokračovat jen ve sporech o rozsah majetkové podstaty, přičemž výjimku z této zásady představují spory o vyloučení z majetkové podstaty, dále o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo ve sporech o pohledávkách za majetkovou podstatou dle § 168 zákona nebo o pohledávkách podstavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 zákona.

V těchto řízeních se pokračuje na návrh některého z účastníků přerušeného řízení, příp. insolvenčního správce. Poté se insolvenční správce takto stává účastníkem řízení, resp. žalovaným namísto dlužníka.

V případě přerušených řízení, ve kterých byl dlužník žalovaným anebo odpůrcem o nárocích, které je třeba přihlásit nebo na které se v rámci insolvenčního řízení pohlíží jako na přihlášené, lze v těchto řízeních pokračovat toliko na návrh osoby, která takové nároky uplatňuje anebo na návrh insolvenčního správce.

Hodí se poznamenat, že soud vyhoví návrhu na pokračování v přerušeném řízení pouze tehdy, pokud jeho samotné pokračování může vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením, tedy souvisí-li takový spor se zjištěním přihlášených pohledávek anebo k ukončení dlužníkových sporů takovým způsobem, kde je záruka, že jím nebude jakkoli významně zatížena majetková podstata. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, soud takový návrh na pokračování v přerušeném řízení odmítne.

Nesouhlasí-li účastník řízení s rozhodnutím soudu v této věci, nemá možnost toto rozhodnutí napadnout opravným prostředkem. Toto rozhodnutí soudu je pak třeba doručit zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci a navrhovateli a toto rozhodnutí musí být dále pochopitelně zveřejněno vyhláškou v insolvenčním rejstříku.

Pokud však soud návrhu na pokračování v přerušeném řízení vyhoví, stává se insolvenční správce tímto okamžikem účastníkem řízení namísto dlužníka, přičemž o tom není třeba vydávat jakékoli další rozhodnutí a v přerušeném řízení bude možno pokračovat po přezkumném jednání, resp. po jeho skončení.

(1) Prohlášením konkursu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušují

d) řízení o výživném nezletilých dětí bez zřetele k tomu, zda v něm dlužník vystupuje jako osoba oprávněná nebo jako osoba povinná,

e) řízení ve věcech ochrany osobnosti a ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby; to neplatí, je-li dlužník podnikatelem nebo je-li požadováno peněžité plnění,

f) řízení ve věcech veřejných rejstříků podle zvláštního právního předpisu,

(2) Není-li dále stanoveno jinak, účastníkem řízení uvedených v odstavci 1 je i nadále dlužník.

(3) Jde-li o řízení ve věcech kapitálového trhu nebo o řízení, ve kterém je dlužník jediným účastníkem, může insolvenční soud na návrh orgánu, který je vede, nebo i bez návrhu po posouzení povahy předmětu řízení a jeho vlivu na další průběh insolvenčního řízení rozhodnout, že se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

(4) Úpravou podle odstavců 1 až 3 nejsou dotčena ustanovení § 140a až § 140e.

Zákon v tomto svém ustanovení obsahuje s účinností od 1. 1. 2014 taxativní výčet jednotlivých druhů soudních a rozhodčích řízení, která se prohlášením konkursu takto nepřerušují. Vychází se přitom z koncepce, podle níž prohlášení konkursu má dopad zejména na soudní a rozhodčí řízení. Z důvodů právní jistoty účastníků řízení je proto nezbytná i tato právní úprava, která obsahuje výčet těchto řízení, na něž samotné prohlášení konkursu nemá samo o sobě vliv.

V souladu s § 266 odst. 2 zákona pak účastníkem těchto řízení zůstává i nadále dlužník, není-li dále zákonem stanoveno jinak. To platí jak pro dobu před prohlášením konkursu, tak pro dobu, kdy nastaly účinky spojené s prohlášením konkursu, přičemž insolvenční správce může mít v těchto řízeních postavení toliko vedlejšího účastníka řízení na straně dlužníka.

Koncepce obsažená v § 266 odst. 3 zákona dává insolvenčnímu soudu možnost, aby ve vyjmenovaných případech rozhodl na návrh orgánu, který vede řízení, popř. i bez tohoto návrhu (přičemž přitom musí posoudit jak povahu předmětu řízení a jeho případný vliv na další průběh řízení, tak i další související faktory) o tom, že se insolvenční správce stane účastníkem tohoto řízení namísto dlužníka. Bude-li takové rozhodnutí soudem vydáno, není proti němu přípustný opravný prostředek. Toto rozhodnutí musí být doručeno zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci a orgánu, který vede toto rozhodnutí. Dále je nutno toto doručení doručit ostatním účastníkům řízení vyhláškou, která se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku.

Vydání shora dotčených rozhodnutí nejsou dotčeny účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku, které jsou upraveny v § 140a až 140e zákona.

„Dědickým řízením“ se ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 písm. d) zákona rozumí nejen projednání a vypořádání dědictví po zůstaviteli, ale také spory, které byly zahájeny poté, co byl dědic, jehož dědické právo se jevilo jako méně pravděpodobné, odkázán na to, aby své právo uplatnil žalobou (§ 175 odst. 2 OSŘ), a spory vzniklé následkem toho, že v důsledku postupu podle § 175k odst. 3 OSŘ nebo podle § 175l odst. 1 věty druhé OSŘ nebyl zůstavitelům majetek nebo jeho dluhy zařazeny do aktiv a pasiv dědictví, a že proto se účastníci řízení domáhali svých práv žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst. 1 OSŘ) – také v těchto sporech je totiž předmětem řízení dědické právo a majetek (dluhy) zanechaný zůstavitelem, když jejich účele spočívá v tom, aby byly odstraněny „sporné“ skutečnosti týkající se dědění (osoby dědice a vypořádání majetku a dluhů zůstavitele). Dědic (dlužník) zůstává účastníkem těchto řízení (dědických sporů) a insolvenční správce v nich může být jen účastníkem vedlejším.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4574/2014

Skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví – ustanovení § 140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) zákona se na správní soudnictví nevztahují.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 As 149/2017

(1) Není-li dále stanoveno jinak, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh se i nadále podává proti povinnému; proti insolvenčnímu správci jej nelze podat, ani má-li být povinným dlužník. Ustanovení § 140e tím není dotčeno.

(2) Jde-li o řízení o výkon rozhodnutí nebo o exekuci, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává se prohlášením konkursu insolvenční správce oprávněným místo dlužníka.

I když zákon obsahuje ustanovení § 140e, které zakazuje po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek podstaty, neplatí toto omezení pro pohledávky za majetkovou podstatou anebo pohledávky jim na roveň postavené, které jsou uplatňovány v průběhu insolvenčního řízení na základě rozhodnutí soudu, které bylo vydáno v souladu s § 203 odst. 5 zákona. Za této situace je možno podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce u příslušného orgánu toliko proti dlužníkovi, který zde vystupuje v pozici povinného.

Bude-li výkon rozhodnutí nebo exekuce zahájena na návrh dlužníka v pozici oprávněného, dochází v souvislosti s prohlášením konkursu k tomu, že insolvenční správce se takto ex lege stává oprávněným namísto dlužníka, aniž by o tom bylo nutno vydávat jakékoli rozhodnutí. Bude-li insolvenční správce při vymáhání těchto nároků úspěšný, je celkem logické, že se výtěžek z takové exekuce stává součástí majetkové podstaty, se kterou je insolvenční správce oprávněn v průběhu konkursu nakládat.

Zákon předpokládá, že nárok správce podniku na odměnu a náhradu hotových výdajů bude po zahájení insolvenčního řízení uspokojován v insolvenčním řízení (nebyl-li řádně a včas přihlášen) – stát není povinen – například na rozdíl od nároků insolvenčních správců – plnit správci podniku jen proto, že nemohl být (zcela nebo zčásti) uspokojen při rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Bylo-li po pravomocném nařízení výkon rozhodnutí prodejem podniku zahájeno u povinného insolvenční řízení, má to za následek, že výkon rozhodnutí nelze (od okamžiku, v němž nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení) provést. Znamená to (mimo jiné), že ti, kteří provádějí výkon rozhodnutí (včetně správce podniku), přestanou (ihned a bez výslovného pokynu soudu) činit všechny úkony, které směřují k provedení výkonu rozhodnutí, a zdrží se takového jednání, které by mělo za následek, že by majetek povinného mohl být použit k uspokojení věřitelů v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4396/2014

(1) Prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství.

(2) Po prohlášení konkursu se provede vypořádání společného jmění manželů, které

c) bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno.

(3) V případech uvedených v odstavci 2 písm. b) a c) se prohlášením konkursu staví lhůta stanovená podle zvláštního právního předpisu k vypořádání společného jmění manželů, jestliže má skončit nejpozději do 6 měsíců od prohlášení konkursu.

Jedním z významných účinků spojených s prohlášením konkursu je i to, že dochází k zániku SJM dlužníka a jeho manžela. Byl-li vznik SJM dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, bude mít prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik samotného manželství.

V konečném důsledku tak zaniká toto manželství, přičemž byl-li vznik SJM vyhrazen smlouvou uzavřenou formou veřejné listiny v souladu s § 717 odst. 1 občanského zákoníku zcela nebo z části ke dni zániku manželství, musí mít prohlášení konkursu stejné účinky, jaké by nastaly při zániku manželství. Prohlášením konkursu je tedy splněna podmínka pro to, aby došlo k zániku SJM dlužníka a jeho manžela.

V souvislosti s prohlášením konkursu proto insolvenčního správce stíhá povinnost provést vypořádání SJM, které zaniklo v důsledku prohlášení konkursu nebo které zaniklo ještě před samotným prohlášením konkursu nebo které bylo před prohlášením konkursu zúženo za tím účelem uzavřenou smlouvou anebo o tomto zúžení rozhodl soud a do prohlášení konkursu nebylo ještě vypořádáno. Přitom musí insolvenční správce respektovat § 741 občanského zákoníku, podle něhož platí, že nedošlo-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku SJM k vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let do jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, má se za to, že hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro svou potřebu, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako jejich vlastník používá, ostatní věci movité a nemovité věci jsou v podílovém vlastnictví obou, přičemž jejich podíly jsou stejné. Dále v souvislosti s uvedeným platí, že ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží oběma, přičemž jejich podíly jsou stejné.

V souladu s § 268 odst. 3 zákona platí, že dojde-li k zániku SJM nebo k jeho zúžení smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do samotného prohlášení konkursu nebylo toto ještě vypořádáno, má prohlášení konkursu též ten účinek, že dochází ke stavení lhůty určené k jeho vypořádání, měla-li tato lhůta skončit do 6 měsíců od prohlášení konkursu. Tím se má poskytnout insolvenčnímu správci dostatečný čas k tomu, aby se řádně zorientoval v majetkové podstatě dlužníka a správně přikročil k pozdějšímu vypořádání SJM.

Ústavní soud musí zdůraznit základní princip, na němž je založen institut SJM, které je ve smyslu § 143 starého občanského zákoníku tvořeno jednak majetkem nabytým jedním z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, a jednak závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trávní manželství (v obou případech se zákonnými výjimkami). Tento základní princip vázanosti nabývání majetku i závazků pouze na dobu trvání manželství pak nalézá svůj odraz jak v § 262a odst. 1 OSŘ, tak v § 42 odst. 1 exekučního řádu. Jinými slovy, žádný z manželů nenese právní odpovědnost za závazky, které učinil druhý z manželů v době před uzavřením manželství, ani není nucen strpět zásah ohledně takových závazků do majetku náležejícího do SJM. To však pochopitelně neznamená, že by exekuce nemohla být vedena proti výlučnému majetku povinného, tedy např. majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 odst. 1 písm. a) OSŘ). Ochrana věřitelů je pak posílena tím, že pro účely exekučního řízení je šířeji koncipován rozsah SJM tak, že je konstituována neúčinnost některých smluv o zúžení či rozšíření SJM. V úvahu připadá též postup podle insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.

K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do SJM.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010

(1) Smlouvy mezi manželi, které byly uzavřeny po podání insolvenčního návrhu dlužníkem, a jde-li o insolvenční návrh věřitele poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se stávají prohlášením konkursu neplatnými, jde-li o

b) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě stal součástí společného jmění manželů majetek do té doby náležející jen dlužníku,

c) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě staly součástí společného jmění manželů závazky náležející do té doby jen manželu dlužníka,

d) dohody o vypořádání společného jmění manželů včetně soudem schváleného smíru.

(2) Jestliže v době od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do prohlášení konkursu již uplynula lhůta k vypořádání společného jmění manželů, aniž byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, nastanou účinky spojené podle zvláštního právního předpisu s uplynutím lhůty k vypořádání společného jmění manželů až po 6 měsících od prohlášení konkursu, do té doby lze uzavřít novou dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo podat návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu; práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však nejsou dotčena.

(3) Jestliže v důsledku neplatnosti smluv mezi manželi podle odstavce 1 dochází ke změně práv zapsaných v katastru nemovitostí, podá insolvenční správce příslušnému katastrálnímu pracovišti návrh na vklad, který doloží potvrzením obsahujícím údaje o tom, k jaké změně práv došlo.

V § 269 odst. 1 zákona je vložena koncepce proti možnému poškození majetkové podstaty, kdy mezi dlužníkem a jeho manželem jsou po zahájení insolvenčního řízení a leckdy i před prohlášením konkursu uzavřeny smlouvy o zúžení rozsahu SJM, rozšíření rozsahu SJM, pakliže se na jejich základě stal součástí SJM majetek do té doby náležející jen dlužníkovi, o rozšíření rozsahu SJM, pakliže se na jejich základě styly součástí SJM závazky náležející do té doby jen manželu dlužníka a dále smlouvy o vypořádání SJM, včetně soudem schváleného smíru. Takovéto smlouvy jsou zákonem bez dalšího prohlášeny v daném kontextu za neplatné. Pokud by insolvenční správce zjistil některou z těchto skutečností, bude postupovat tak, že ušlý majetek jím bude zahrnut do SJM a následně jej vypořádá. Bude-li předmětem tohoto ušlého majetku nemovitá věc, kde je jako její vlastník zapsán v katastru manžel dlužníka, insolvenční správce podá katastru návrh na vklad – tedy zpětný zápis vlastnictví ve prospěch SJM.

Dojde-li k situaci, že v době od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení konkursu marně uplyne tříletá lhůta, ve které bylo možno vypořádat takto SJM, nastávají zákonné účinky dle § 741 občanského zákoníku až po uplynutí 6 měsíců od prohlášení konkursu, pakliže mezitím insolvenční správce neuzavře novou dohodu o vypořádání SJM nebo nepodá návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, čímž by mohlo dojít ke vzniku incidenčního sporu podle § 159 odst. 1 písm. c) zákona. Nutno však dodat, že zákon vychází z koncepce, že tímto postupem nesmí být dotčena práva třetích osob, která tyto osoby nabyly v dobré víře.

Mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého SJM lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku SJM, probíhá-li soudní řízení o vypořádání SJM.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009

Účastníci dohody o vypořádání zaniklého či zúženého SJM se mohou domluvit i tak, že budou vázat uzavření dohody o zaplacení částky na vyrovnání výše podílů, kterých se jim na základě dohody dostalo, případně i samotné peněžní dorovnání výše podílů, na budoucí nejistou událost (podmínka odkládací). V dohodě o zúžení SJM tak lze sjednat, že její účastníci vypořádají mezi sebou nároky vzniklé v důsledku zúžení SJM až při (eventuálním) zániku manželství.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015

Ustanovení § 205 odst. 3 věty druhé zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) SJM a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek v SJM.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 ICdo 37/2016

(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo navrhnout jeho vypořádání u soudu. Dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené dlužníkem po prohlášení konkursu jsou neplatné.

(2) Část společného jmění manželů, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění manželů vždy do majetkové podstaty.

Zákon v tomto ustanovení vychází z koncepce, že k vypořádání SJM dochází na základě dohody schválené insolvenčním soudem, rozhodnutím v incidenčním sporu, rozhodnutím v řízení před okresním soudem anebo se SJM nevypořádává vůbec a celé SJM je pak zahrnuto do majetkové podstaty.

V § 270 odst. 1 zákona je stanoveno, že prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání SJM nebo navrhnout jeho vypořádání soudu. Dohody o vypořádání SJM uzavřené dlužníkem po prohlášení konkursu jsou neplatné. Z uvedeného vyplývá, že po prohlášení konkursu je oprávněn k vypořádání SJM toliko insolvenční správce, který tak může učinit dohodou o jeho vypořádání anebo navrhnout insolvenčnímu soudu jeho následné vypořádání. Dlužník sám o sobě nemůže takovou dohodu uzavřít pod sankcí jeho neplatnosti bez ohledu na to, zda by takové vypořádání bylo v konečném důsledku pro majetkovou podstatu výhodné anebo nevýhodné.

V § 270 odst. 2 zákona je uvedeno, že část SJM, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání SJM vždy do majetkové podstaty. Ani tato koncepce však nenarušuje základní principy pro vypořádání SJM, které jsou stanoveny v § 742 občanského zákoníku. To znamená, že hodnota toho, co ze SJM bude vynaloženo na výhradní majetek dlužníka, včetně hodnoty toho, co z výhradního majetku manžela bude vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání SJM započte zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku až do dne, kdy došlo k zúžení SJM nebo k jeho rušení příp. zániku, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad takto vynaložen.

Ani případné následné vypořádání SJM nezbavuje věřitele práva domáhat se uspokojení své pohledávky i z majetku patřícího (původně) do SJM a přikázaného v rámci vypořádání do výlučného vlastnictví manžela (srovnej závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 či sp. zn. 22 Cdo 1725/2006). Stejně tak vypořádání, podle nějž by závazek ze SJM měl být nadále výlučným závazkem jen jednoho z bývalých manželů, věřitele tohoto závazku neváže, pokud s tím výslovně nesouhlasil. Postavení (právo) věřitele se dohodou o vypořádání SJM dlužníka a jeho manžela nemůže zhoršit – dohoda porušující tuto zásadu je vůči němu ze zákona bezúčinná. Táž pravidla platí i pro případ dohody o vypořádání SJM, již by v insolvenčním řízení uzavřel namísto manžela (dlužníka) insolvenční správce, jakož i pro případ vypořádání SJM rozhodnutím soudu.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. KSCB 25 INS 1565/2012, 3 VSPH 423/2012-A-14

Ostatními věřiteli uvedenými v § 298 odst. 3 zákona se rozumí výlučně věřitelé – účastníci insolvenčního řízení ve smyslu § 14 nebo § 15 zákona. Je-li ohledně každého z dlužníků – manželů nebo bývalých manželů, schváleno samostatné oddlužení, v němž má být zpeněžen také majetek patřící do jejich zaniklého a dosud nevypořádaného SJM, je třeba před jeho zpeněžením provést jeho vypořádání obdobně postupem podle § 270 až § 273 zákona – ustanovení § 274 zákona přitom použít nelze.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 VSPH 1347/2015

Není-li spor o vypořádání SJM sporem vzniklým v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo incidenčním sporem, lze jej projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení. Pravomocným rozsudkem, jímž soud před zahájením insolvenčního řízení vypořádal SJM (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela, je insolvenční správce, na kterého přešlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka právo nakládat s majetkovou podstatou, vázán (v intencích § 159 odst. 4 OSŘ) stejně jako dlužník. Totéž platí pro rozhodčí nález, jím rozhodce před zahájením insolvenčního řízení vypořádal SJM (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela, a který nabyl účinku pravomocného soudního rozhodnutí.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 ICdo 11/2014

Mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého SJM lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku SJM, probíhá-li soudní řízení o vypořádání SJM.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009

(1) Dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená insolvenčním správcem je účinná, jakmile ji schválí insolvenční soud.

(2) Insolvenční soud dohodu o vypořádání společného jmění manželů neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy nebo jestliže s ní nesouhlasí věřitelský výbor.

(3) Insolvenčním soudem schválená dohoda o vypořádání společného jmění manželů má účinky pravomocného rozsudku. Pro zrušení rozhodnutí o schválení dohody platí obdobně ustanovení občanského soudního řádu o zrušení usnesení o schválení smíru.

Podle tohoto ustanovení zákona platí, že dohoda o vypořádání SJM uzavřená insolvenčním správcem je účinná tehdy, jestliže ji schválí insolvenční soud. S přihlédnutím k uvedenému bývá doporučováno, aby věci, které budou součástí této dohody, byly vždy výslovně uvedeny ve výroku soudního rozhodnutí, kterým je takto tato dohoda schvalována.

V souladu s § 271 odst. 2 zákona pak platí, že je-li taková dohoda o vypořádání SJM v rozporu s právními předpisy anebo s ní nesouhlasí věřitelský výbor, nemůže být soudem schválena. Nesouhlasí-li s takovou dohodou věřitelský orgán, soud již dále důvody jeho nesouhlasu nezkoumá a řídí se toliko jen jeho vůlí, tedy záměrem dohodu neschválit.

V souladu s § 271 odst. 3 zákona má takto soudem schválená dohoda o vypořádání SJM účinky pravomocného rozsudku, přičemž pro zrušení takového rozhodnutí o schválení dohody platí obdobně ustanovení OSŘ o zrušení usnesení o schválení smíru. Je-li takováto dohoda následně z nějakého důvodu soudem zrušena, může se tak stát jen formou rozsudku, když návrh na její zrušení lze podat pouze do tří let od právní moci usnesení o jejím schválení, jak ostatně plyne z § 99 odst. 3 OSŘ.

Proti rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud tuto dohodu neschválí, se mohou odvolat jen účastníci dohody.

Zákon v tomto svém ustanovení vychází z koncepce, že opravný prostředek proti rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání SJM není přípustný. Oproti tomu proti rozhodnutí, kterým soud tuto dohodu z nějakého důvodu neschválí, mají právo uplatnit opravný prostředek toliko účastníci této dohody.

(1) Probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce prohlášením konkursu účastníkem tohoto řízení místo dlužníka. Trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku, nelze toto řízení skončit soudním smírem.

(2) Bylo-li podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud neschválil dohodu o vypořádání společného jmění manželů, soud řízení o vypořádání společného jmění manželů přeruší až do rozhodnutí odvolacího soudu.

Zákon vychází z koncepce, která předpokládá, že je-li vedeno u okresního soudu řízení o vypořádání SJM, stane se účastníkem tohoto řízení namísto dlužníka insolvenční správce. Trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku, není možno toto řízení navíc ukončit soudním smírem, a to i přes to, že lze v uvedeném řízení provést vypořádání SJM rozsudkem. Soud, který vede toto řízení, by měl svým rozhodnutím přerušit řízení o vypořádání SJM, bylo-li mezitím podáno odvolání proti usnesení soudu, kterým nedošlo ke schválení dohody o vypořádání SJM. V duchu principů insolvenčního řízení pak bude možno v takto přerušeném řízení pokračovat až po skončení odvolacího řízení.

(1) Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty. Výtěžek zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů.

(2) Pokud jsou vedena insolvenční řízení dlužníka i insolvenční řízení jeho manžela nebo bývalého manžela, zpeněžuje se majetek náležející do jejich společného jmění manželů podle odstavce 1 v insolvenčním řízení, ve kterém dříve nastaly účinky prohlášení konkursu nebo ve kterém zajištěný věřitel dříve požádal o zpeněžení majetku, který slouží k zajištění; v tomto řízení se také vypořádá výtěžek zpeněžení.

Není-li možno provést vypořádání SJM proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do SJM, zahrne se celý majetek náležející do SJM do majetkové podstaty. To je tedy opak situace, kdy majetek v SJM převyšuje hodnotu dluhů dlužníka v úpadku, které z něj mohou být následně uspokojeny.

Pohledávka manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

Zákon v tomto ustanovení vychází z koncepce, podle níž pohledávka manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním SJM se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Jedná se o pohledávku, která vznikla po lhůtě určené k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení z vypořádání SJM, které bylo takto provedeno insolvenčním správcem. Pro tyto pohledávky platí zvláštní režim, který spočívá v tom, že není nutno je přihlašovat k insolvenčnímu soudu a tím pádem ani přezkoumávat v průběhu přezkumného jednání. Tento druh pohledávek pak bude uspokojen spolu s ostatními přihlášenými pohledávkami.

(1) Po dobu trvání účinků prohlášení konkursu nemůže vzniknout nové společné jmění manželů; uzavře-li dlužník nové manželství, odkládá se vznik společného jmění manželů ke dni zániku těchto účinků.

(2) Smlouvy o rozšíření společného jmění manželů, které odporují odstavci 1 nebo jej obcházejí, jsou neplatné.

Koncepce tohoto ustanovení zákona vychází z toho, že po dobu trvání účinků prohlášení konkursu nemůže platně vzniknout nové SJM. Pokud by dlužník v této době uzavřel nové manželství, pak se jeho vznik odkládá až ke dni zániku účinků prohlášení konkursu. Dojde-li k uzavření nových smluv o rozšíření SJM, které byly uzavřeny dlužníkem v úpadku a odporují této koncepci, popř. zákazu vzniku nového SJM, stíhá zákon takové smlouvy neplatností.

(1) Neprodleně poté, co nabude účinnosti prohlášení konkursu, zajistí insolvenční správce provedení procesních úkonů a dalších činností, které z prohlášení konkursu vyplývají.

(2) Insolvenční správce zaměří svou činnost zejména ke zjištění, zajištění a soupisu, k dokončení seznamu přihlášených pohledávek, k přípravě přezkumného jednání a k přípravě schůze věřitelů.

(3) Jde-li o dlužníka, který vede účetnictví nebo evidenci podle zvláštního právního předpisu¹³⁾, sestaví insolvenční správce ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky prohlášení konkursu, mezitímní účetní závěrku nebo přehled o příjmech, výdajích, majetku a závazcích.

V tomto ustanovení zákona jsou upraveny činnosti insolvenčního správce, které následují bezprostředně po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V kontextu s tím by měl insolvenční správce převzít svá oprávnění disponovat s majetkovou podstatou, ujmout se obstarávání záležitostí, které pro dlužníka doposud obstarávaly osoby na základě dlužníkova příkazu, pověření nebo plné moci, zaujmout stanovisko ke smlouvám o vzájemném plnění, které dosud nebyly zcela splněny, požadovat vrácení výpůjčky poskytnuté dlužníkem, zajistit provoz dlužníkova závodu a další s tím spojené povinnosti. Současně s tím by měl insolvenční správce zjistit rozsah majetkové podstaty dlužníka v úpadku, tuto majetkovou podstatu zajistit, sepsat ji, dále pak sestavit mezitímní účetní závěrku ke dni předcházejícímu dni, kterým nastaly účinky prohlášení konkursu, zpracovat seznam přihlášených pohledávek a připravit podklady pro nastávající schůzi věřitelů. Insolvenční správce by měl též postupovat v úzké součinnosti s insolvenčním soudem a věřitelským orgánem, byl-li ustaven.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, povinnosti, které zákon ukládá dlužníku, osobám jednajícím za dlužníka a dalším osobám v souvislosti s prohlášením konkursu, musí být splněny do 15 dnů od prohlášení konkursu; tuto lhůtu může insolvenční soud přiměřeně prodloužit jen z důvodů hodných zvláštního zřetele.

(2) Jestliže povinnosti podle odstavce 1 nejsou ve stanovené lhůtě splněny, přijme insolvenční soud na návrh insolvenčního správce přiměřená opatření k jejich vynucení.

Toto ustanovení zákona vychází z úzké součinnosti dlužníka s insolvenčním správcem, tedy v období bezprostředně po prohlášení konkursu. Dlužníkovi, popř. osobám, které za něj takto jednají, je v kontextu s tím uloženo, aby veškeré své povinnosti splnil do 15 dnů od prohlášení konkursu. Ve výjimečných případech může insolvenční soud tuto lhůtu prodloužit z důvodu hodných zvláštního zřetele (např. z důvodu úrazu dlužníka, který mu brání v plnění této povinnosti).

Zákon pamatuje i na situaci, kdy dlužník tyto povinnosti mu takto uložené nesplní řádně anebo včas. Za této situace je pak soud oprávněn na návrh insolvenčního správce přijmout příslušná opatření k vynucení splnění těchto povinností, tedy např. je zde možnost dlužníkovi uložit pořádkovou pokutu, příp. dlužníka nechat předvést k výslechu a k prohlášení o majetku podle § 214 zákona.

Nestanoví-li tento zákon jinak, je soupis listinou, která insolvenčního správce v rámci konkursu opravňuje ke zpeněžení zapsaného majetku.

Zákon na tomto místě zakotvil koncepci, podle níž platí, že není-li v něm dále stanoveno jinak, je soupis majetkové podstaty listinou, která insolvenčního správce v rámci konkursu opravňuje k tomu, aby zpeněžil sepsaný majetek dlužníka. To znamená, že insolvenční správce může takovýto majetek sepsat pouze tehdy, jestliže jej předtím zapsal řádně do soupisu majetkové podstaty. Pakliže by tak insolvenční správce neučinil, nemá oprávnění k tomu, aby majetek dlužníka jakkoli zpeněžoval. Je celkem pochopitelné, že insolvenční správce by neměl ke zpeněžení takového majetku přistoupit do doby, než bude zcela jisté, že tento majetek náleží do majetkové podstaty oprávněně a že nehrozí v této souvislosti např. vyvolání incidenčního sporu. Jsou-li tyto podmínky splněny, je možno po právní moci usnesení, kterým došlo k prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nejdříve však po první schůzi věřitelů, zpravidla přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty, což se týká zejména situace, kdy předmětem zpeněžení nebudou věci podléhající bezprostřední zkáze anebo není-li v této věci soudem povolena příslušná výjimka.

(1) Na základě seznamu přihlášených pohledávek a soupisu a s využitím i jinak získaných poznatků sestaví insolvenční správce zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu. Ve zprávě zejména porovná majetkovou podstatu se závazky dlužníka a vyjádří se k možnosti dalšího využití dlužníkova podniku.

(2) Zprávu o hospodářské situaci dlužníka předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu nejméně 10 dní přede dnem konání první schůze věřitelů svolané po prohlášení konkursu. Věřitelé mají právo do této zprávy u insolvenčního soudu nahlížet.

Na tomto místě zákonodárce upravil povinnost insolvenčního správce k podání zprávy o hospodářské situaci dlužníka v úpadku. Tato zpráva by měla být insolvenčním správcem vždy zpracována ke dni prohlášení konkursu a jedná se o dokument, který má v zásadě velmi nezastupitelný význam pro jednání první schůze věřitelů, která následuje bezprostředně po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Na této schůzi se totiž kromě jiného věřitelé mohou vyjádřit k dosavadním výsledkům a průběhu insolvenčního řízení a příp. dát návrhy i k připravovanému způsobu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Zákon vychází z předpokladu, že tato zpráva by měla být insolvenčním správcem předložena soudu nejméně 10 dnů před konáním schůze věřitelů, přičemž je zde i zakotveno právo těchto věřitelů do této zprávy u soudu nahlížet, včetně možnosti si z ní činit na vlastní náklady výpisy.

(1) Schůze věřitelů projedná zprávu insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka se závěry, které představují doporučení insolvenčnímu správci pro jeho další postup.

(2) Schůze věřitelů dále rozhodne, zda a v jakém rozsahu se má dlužníku, který je fyzickou osobou, a jeho rodině poskytovat plnění z majetkové podstaty k úhradě jejich odůvodněných existenčních potřeb. Učiní tak na žádost dlužníka nebo některého z členů jeho rodiny.

Toto ustanovení zákona pojednává o úhradě existenčních potřeb dlužníka v úpadku. Vychází se přitom z toho, že na první schůzi věřitelů, která bude konána po prohlášení konkursu by mělo dojít k projednání zprávy insolvenčního správce k hospodářské situaci dlužníka v úpadku, která obsahuje též doporučující závěry pro další postup v souvislosti se zpeněžováním majetkové podstaty dlužníka v úpadku a současně by se zde takto mělo i rozhodnout o příp. návrhu ze strany dlužníka – fyzické osoby, popř. některého jeho rodinného příslušníka o tom, zda je možno a za jakých podmínek, příp. v jakém rozsahu těmto osobám poskytnout určité finanční plnění z majetkové podstaty za účelem úhrady jejich existenčních potřeb.

Předpokládá se, že tato schůze by měla být svolána současně s okamžikem, kdy je vydáno usnesení o prohlášení konkursu, pakliže o tomto způsobu řešení úpadku bylo vydáno samostatné rozhodnutí. Tato první schůze věřitelů, která by se měla konat bezprostředně po prohlášení konkursu, dává insolvenčnímu správci legitimitu k tomu, aby následně mohl přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku, nepůjde-li o zpeněžení takových věcí, kterým bezprostředně hrozí zkáza anebo ohledně nichž insolvenční soud nepovolil konkrétní výjimku dle § 283 odst. 2 zákona.

(1) Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen.

(2) Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku.

(3) Zpeněžení majetku v majetkové podstatě dlužníka, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení, lze provést jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení. Převyšuje-li dosažený výtěžek zpeněžení majetku podle věty první částku určenou k vyplacení, informuje insolvenční správce o této skutečnosti orgán činný v trestním řízení, který o zajištění rozhodl. Nesdělí-li orgán činný v trestním řízení do 30 dnů insolvenčnímu správci, že se zajištění vztahuje i na zbytek výtěžku, použije se k rozdělení mezi věřitele.

(4) Kopie písemností, které dokládají zpeněžení majetkové podstaty a podmínky, za kterých ke zpeněžení došlo, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k založení do insolvenčního spisu neprodleně poté, co došlo ke zpeněžení.

(5) Není-li dále staveno jinak, nepřecházejí zpeněžením majetkové podstaty na nabyvatele závazky váznoucí na věci.

Toto ustanovení zákona upravuje praktické aspekty související se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Za tím účelem je v § 283 odst. 1 zákona vymezen pojem zpeněžení majetkové podstaty, tedy jako transformaci veškerých majetkových hodnot do peněžení podoby, včetně využití bankovních kont dlužníka a úplatného postoupení dlužníkových pohledávek opět do peněžní formy. V usnesení sp. zn. 29 NSČR 141/2016 pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „i dobrovolné peněžité plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 zákona.“ Uvedený výklad plně odpovídá tomu, že dle § 283 odst. 1 věty druhé zákona se za zpeněžení považuje i „pouhé“ využití peněžní hotovosti dlužníka nebo zůstatku na jeho účtech – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 43/2019.

V § 283 odst. 2 zákona je konstruována jistá forma překážky, která má zabránit excesům při náhlém zpeněžení majetkové podstaty. Spočívá v tom, že není možno takovýto majetek zpeněžovat dřív, než bude rozhodnutí o prohlášení konkursu pravomocné a současně neproběhne první schůze věřitelů. Výjimku z těchto pravidel představují pouze situace, kdy by se jednalo o prodej věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením jako jsou např. potraviny anebo ovoce anebo není insolvenčním soudem povolena v této věci příslušná výjimka. Jak v této souvislosti uvedl ve svém usnesení sp. zn. 4 VSPH 411/2017 Vrchní soud v Praze, tak „rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je insolvenčnímu správci povolena výjimka ze zákazu zpeněžit majetkovou podstatu před právní mocí rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve před první schůzí věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením podle § 283 odst. 2 zákona, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 zákona) a nelze je napadnout odvoláním.“

V souladu s výše uvedeným dále platí, že insolvenční správce může přikročit ke zpeněžení majetku majetkové podstaty teprve poté, co je tento majetek řádně sepsán do majetkové podstaty, přičemž další omezení, která pro správce takto plynou, jsou dána řízením o vylučovací žalobě dle § 225 zákona.

Pokud jde o § 283 odst. 3 zákona, pak nutno dodat, že je reakcí na zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Z toho vyplývá, že pokud se v rámci trestního řízení vedeného proti dlužníkovi v úpadku stal jeho majetek předmětem zajištění podle § 47 a násl. trestního řádu, není insolvenční správce oprávněn takový majetek zpeněžit dřív, než k tomu dostane souhlas od orgánů činných v trestním řízení. To se nezřídka může stát až poté, co bude takové trestní řízení pravomocně ukončeno.

V § 283 odst. 4 zákona je insolvenčnímu správci uložena povinnost, která spočívá v tom, že je povinen založit do insolvenčního spisu ke zveřejnění v insolvenčním rejstříku kopie písemností, které dokládají průběh a podmínky zpeněžení majetkové podstaty dlužníka.

Dle § 283 odst. 5 zákona dále platí, že není-li tímto zákonem stanoveno dále jinak, nepřecházejí zpeněžením majetkové podstaty na nabyvatele závazky váznoucí na věci.

Smlouva o převodu nemovitosti uzavřená v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je absolutně neplatným právním úkonem (§ 39 ObčZ 1964), ledaže nemovitost převedl na kupujícího správce konkursní podstaty v rámci úkonů zpeněžení majetku, který byl v souladu se zákonem sepsán do konkursní podstaty.

Pokud příslušný orgán činný v trestním řízení (§ 47 trestního řádu č. 141/1961 Sb.) povolil zpeněžení předmětu zajištění za podmínky, že výtěžek zpeněžení bude složen do úschovy soudu, může být výtěžek zpeněžení, pokud zajištění trvá, vydán jinému zajištěnému věřiteli jen se souhlasem tohoto orgánu, a to i za situace, kdy se poškození dosud do insolvenčního řízení nepřihlásili jen proto, že nedisponují exekučním titulem.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 VSPH 1310/2015-B-59

Pokud má dlužník za to, že zpeněžovaný majetek nepatří do soupisu majetkové podstaty, má podle § 226 zákona možnost uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty, jestliže se jedná o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208 zákona. Domáhat se nařízení předběžného opatření, jímž má být zasahováno do zpeněžování jeho majetku, však dlužník oprávnění není.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze dne 24. 3. 2011, sp. zn. KSCB 28 INS 3821/2009, 2 VSPH 218/2011-B

Rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je insolvenčnímu správci povolena výjimka ze zákazu zpeněžit majetkovou podstatou před právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve před první schůzí věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením podle § 283 odst. 2 zákona, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2017, sen. zn. 4 VSPH 411/2017

Pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016

(1) K nemovitostem, které tvoří pozemní část veřejného přístavu⁴¹⁾, má při jejich zpeněžení předkupní právo stát.

(2) Zákonnými předkupními právy je insolvenční správce při zpeněžování majetkové podstaty vázán. Smluvními předkupními právy není insolvenční správce při zpeněžení majetkové podstaty vázán.

(3) Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán zákonným předkupním právem nájemce bytu, kterým je fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do majetkové podstaty při jejím prvním převodu podle § 1187 občanského zákoníku.

(4) Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán povinností nabídnout převod jednotky zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám v souladu s § 1188 občanského zákoníku. Insolvenční správce je dále při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem tvořeným právy nájemců podle zákona o vlastnictví bytů.

(5) Insolvenční správce zajistí provedení všech úkonů, které jsou k provedení převodů podle odstavců 3 a 4 nezbytné; za to mu od osob oprávněných podle odstavců 3 a 4 náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nevyužije-li osoba oprávněná podle odstavce 3 nebo 4 práva na převedení jednotky do 3 měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, může insolvenční správce zpeněžit jednotku postupem podle tohoto zákona.

V § 284 odst. 1 zákona je výslovně stanoveno, že při zpeněžování majetku podstaty bude mít stát vždy zákonné předkupní právo k nemovitým věcem tvořícím pozemní část vnitrozemského veřejného přístavu, tedy zejména např. pokud jde o překladiště, přístavní mola, doky apod. Při zpeněžování tohoto majetku není insolvenční správce vázán smluvními předkupními právy, která na něm takto v souladu s § 2140 občanského zákoníku váznou. Zákonodárce chce takto odblokovat veškerá smluvně založená předkupní práva, která by v praxi z různých důvodů znemožňovala anebo minimálně komplikovala rychlé a efektivní zpeněžení majetkové podstaty. Definice přístavu přitom vychází z § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě a je přihlédnuto i k faktu, že dle § 8 odst. 1 a 4 citovaného zákona může takto veřejný přístav používat každý provozovatel plavidla, pokud splní podmínky plavebního provozu v tomto přístavu. Nutno ovšem dodat, že při zpeněžování tohoto druhu majetkové podstaty bude insolvenční správce vázán zákonným předkupním právem, tj. např. předkupním právem vlastníka pozemku k právu stavby dle § 254 občanského zákoníku apod.

Třeba dále uvést, že insolvenční správce bude v daném kontextu též vázán zákonným předkupním právem nájemce bytu, kterým je fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do majetkové podstaty při jejím prvním převodu dle § 1187 občanského zákoníku, dále jej stíhá povinnost nabídnout převod jednotky zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám, jak plyne z § 1188 občanského zákoníku, dále jej zavazuje zákonné předkupní právo tvořené právy nájemců podle zákona o vlastnictví bytů – tedy dle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, při převodu k vlastnictví bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba a toto právo má dosavadní vlastník bytu, popř. vlastník budovy má takto povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Koncepce vychází dále v § 284 odst. 3 a 4 zákona z toho, že pakliže by tyto zmíněné osoby nevyužily svého práva na převedení jednotky do tří měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, je pak insolvenční správce oprávněn zpeněžit tuto jednotku postupem stanoveným v tomto zákoně, jak plyne ostatně i z § 284 odst. 5 zákona.

(1) Zpeněžením majetkové podstaty zanikají v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku,

a) účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, účinky doručení vyrozumění o zahájení exekuce a účinky vydaných exekučních příkazů,

b) ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku, včetně neuplatněných předkupních práv podle § 284 odst. 3 a 4 a včetně závad zapsaných ve veřejném seznamu, není-li dále stanoveno jinak.

(2) Byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor.

(3) Při vyklizení podle odstavce 2 přísluší dlužníku stejná bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu.

(4) Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena, s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o účincích zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Účelem tohoto ustanovení je to, aby insolvenční správce mohl efektivně zpeněžit majetek dlužníka, který byl sepsán do majetkové podstaty, nicméně tento je nějak zatížen. Zákonodárce usiloval o to, aby takto nějak zatížený majetek získal po zpeněžení jeho nabyvatel bez zatížení z titulu služebností anebo jiných reálných břemen. Koncepce přitom dále vychází z toho, že zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v průběhu konkursu dojde k zániku zajištění pohledávky zajištěného věřitele, tedy i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky. Při zpeněžení majetkové podstaty proto dochází k zániku zástavních práv, zadržovacích práv, omezení převodu nemovitosti, zajišťovacího převodu práva nebo postoupení pohledávky k zajištění, popř. obdobného práva podle zahraniční právní úpravy. Totéž platí i ohledně zajištěného věřitele v pozici agenta pro zajištění dle zákona o dluhopisech.

V § 285 odst. 2 a 3 zákona pamatuje zákonodárce na řešení situací, kdy dojde ke zpeněžení nemovité věci (např. bytu), kterou dlužník v úpadku používal (byl jejím vlastníkem) k bydlení své rodiny. Za takové situace je pak dlužník povinen takovou nemovitou věc vyklidit. Pakliže by tak ovšem neučinil dobrovolně, má nabyvatel této nemovité věci právo se jejího vyklízení domáhat žalobou u okresního soudu. Námitka, že by za vyklizení nemovité věci odpovídal insolvenční správce je proto v daném kontextu lichá.

Za situace, kdy v insolvenčním zákoně je pro případ prodeje bytu užívaného dlužníkem v konkursu výslovně zakotveno práva dlužníka na bytovou náhradu (§ 285 odst. 3 zákona), nemůže být prodej bytu v dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb. důvodem, pro který by bylo možno tuto bytovou náhradu výjimečně odepřít.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 54 Co 104/2009

Písemná nabídka převodu bytu (jednotky), učiněná vlastníkem budovy (bytu) nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., musí obsahovat náležitosti obsažené v § 6 odst. 1 tohoto zákona – jejich absence má za následek absolutní neplatnost nabídky. Postupem podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. se nájemce bytu nemůže úspěšně domáhat uložení povinnosti vlastníku bytu uzavřít s ním smlouvu o převodu tohoto bytu.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008

K nabídce převodu bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů nemusí být připojen půdorys všech podlaží, popřípadě jejich schémata, určující polohu jednotek, s údaji o podlahových plochách podle § 6 odst. 2 téhož zákona.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1129/2011

b) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí,

d) v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu.

(2) O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce.

Podle § 286 odst. 1 zákona platí, že majetkovou podstatu dlužníka v úpadku je možno zpeněžit veřejnou dražbou podle zákona č. 26/2000 Sb., dále prodejem movitých věcí a nemovitých věcí podle příslušných ustanovení OSŘ – tedy výkonem rozhodnutí anebo prodejem mimo dražbu. Z hlediska uvedeného pořadí je víc než zřejmé, že zákonodárce v tomto ustanovení preferuje z hlediska způsobu zpeněžení jednoznačně zpeněžení majetkové podstaty s využitím veřejné dražby. Teprve – pokud by nebyla z nějakého důvodu možná veřejná dražba – by mělo nastoupit zpeněžení majetkové podstaty výkonem rozhodnutí dle OSŘ, popř. prodejem z volné ruky, tedy mimo dražbu anebo v dražbě provedené soudním exekutorem dle exekučního řádu. K tomuto zpeněžení může dojít až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů. Výjimku představují věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo je-li v tomto ohledu správci soudem povolena výjimka dle § 283 odst. 2 zákona. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 1036/2010-B pak Vrchní soud v Praze dovodil, že „usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžením majetkové podstaty mimo dražbu, je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu, proti němuž není odvolání přípustné.“ Tento závěr se však vztahuje ke všem formám zpeněžení majetkové podstaty, kde je třeba souhlasu insolvenčního soudu s tímto postupem.

Koncepce zákona dále počítá s tím, že o způsobu zpeněžení majetkové podstaty by takto mělo být rozhodnuto insolvenčním správcem, který k tomu musí mít souhlas věřitelského orgánu. Pokud by správce takovýmto souhlasem nedisponoval, nemá oprávnění zpeněžení provést. Bude-li se názor insolvenčního správce na zpeněžení majetkové podstaty lišit od názoru věřitelského orgánu, měl by vzniklou situaci řešit v rámci dohlédací pravomoci insolvenční soud.

Usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžením majetkové podstaty mimo dražbu (§ 289 odst. 1 zákona), je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu (§ 11 odst. 1 zákona), proti němuž není odvolání přípustné (§ 91 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. MSPH 60 INS 4476/2008, 1 VSPH 1036/2010-B

Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností). Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 ICdo 49/2014

Insolvenční zákon v § 286 nepřipouští způsob zpeněžení majetkové podstaty dražbou provedenou prostřednictvím soudního exekutora postupem dle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 VSOL 1227/2015

Ustanovení § 286 zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem. Takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb. Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů – samozřejmě za předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 NSČR 179/2016

(1) Zpeněžení veřejnou dražbou se provede podle ustanovení zvláštního právního předpisu³⁸⁾.

(2) Veřejnou dražbu provede dražebník na návrh insolvenčního správce. Smlouva o provedení dražby se v takovém případě stane účinnou dnem, kdy ji schválí věřitelský výbor.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika veřejné dražby coby způsobu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Bude-li majetková podstata dlužníka zpeněžována veřejnou dražbou, omezuje se činnosti a odpovědnost insolvenčního správce na výběr co nejvhodnější osoby tohoto dražebníka. Při výběru této osoby by měl insolvenční správce řádně spolupracovat s věřitelským orgánem – už i proto, že k účinnosti smlouvy o provedení dražby je nezbytný souhlas tohoto věřitelského orgánu. Pokud by věřitelský orgán s navrženou osobou správci nevyslovil souhlas, nezbývá mu nic jiného, pakliže neuspěje s touto osobou ani u schůze věřitelů, aby vybral jinou vhodnou osobu. Pozice věřitelského orgánu je v tomto ohledu naprosto klíčová a nezastupitelná, jelikož tento souhlas může udělit toliko on a případně insolvenční soud, pokud vykonává působnost věřitelského orgánu. V souladu s § 287 odst. 2 zákona proto platí, že veřejnou dražbu provádí dražebník na návrh insolvenčního správce, přičemž smlouva o provedení dražby se za této situace stává účinnou dnem, kdy dojde k jejímu schválení věřitelským orgánem.

Obdobně jako v jiných případech může dojít ke zpeněžení majetkové podstaty veřejnou dražbou teprve poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pakliže nejde o věc bezprostředně ohroženou zkázou nebo jejím znehodnocením anebo jestliže insolvenční soud nepovolil v dané věci výjimku.

Bude-li zpeněžována věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota, která slouží k zajištění pohledávky, je celkem logicky insolvenční správce v této věci vázán pokyny zajištěného věřitele, které směřují ke zpeněžení ve veřejné dražbě. Pokyny zajištěného věřitele jsou pro insolvenčního správce za dané situace závazné tehdy, pokud jsou dovolené, tedy nevybočují z právního rámce. Kdyby tyto pokyny vybočovaly z právního rámce anebo v kontextu s tím byly navíc z hlediska výtěžku zpeněžení nevýhodné, není insolvenční správce povinen se jimi řídit a může požádat soud o jejich přezkoumání.

Insolvenční soud není soudem věcně příslušným k rozhodování sporů mezi správcem a dražebníkem plynoucích ze vztahu založeného smlouvou o provedení dražby. Platná právní úprava vylučuje, aby insolvenční soud ukládal v insolvenčním řízení předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak, než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníkovi řízení. Insolvenční soud tedy zásadně není oprávněn omezit dražebníka, jenž účastníkem insolvenčního řízení není, nařízením předběžného opatření ve vazbě na spor plynoucí z jeho smluvního vztahu ke správci.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 2 VSPH 2481/2014

(1) Ke zpeněžení prodejem movitých věcí a nemovitostí je příslušný okresní soud podle ustanovení občanského soudního řádu. Návrh na tento prodej podává insolvenční správce, který je jediným účastníkem tohoto řízení.

(2) Příslušný soud nařídí prodej podle odstavce 1, je-li k návrhu přiloženo rozhodnutí o prohlášení konkursu, soupis potvrzený insolvenčním soudem a souhlas věřitelského výboru s tímto způsobem zpeněžení.

(3) Rozhodnutí vydaná v tomto řízení se doručují pouze insolvenčnímu správci, který proti nim může podat odvolání.

Toto ustanovení zákona pojednává o prodeji movitých a nemovitých věcí v rámci zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku za situace, kdy je tento úpadek řešen konkursem. Tyto věci lze zpeněžit též výkonem rozhodnutí podle příslušných ustanovení OSŘ. Nicméně – oproti veřejné dražbě nepůjde v případě tohoto způsobu zpeněžení majetkové podstaty o tak efektivní nástroj.

Insolvenční správce podává návrh na prodej movitých a nemovitých věcí, které tvoří majetkovou podstatu dlužníka v úpadku, přičemž je současně jediným účastníkem takového řízení. V souladu s § 288 odst. 2 je pak v případě prodeje movitých věcí věcně příslušným zpravidla místně příslušný obecný soud dlužníka dle § 252 odst. 1 OSŘ, půjde-li o nemovité věci, je k výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, jak plyne z § 252 odst. 4 písm. b) OSŘ. Aby mohl být tento výkon rozhodnutí realizován, musí s ním být vysloven souhlas věřitelského orgánu, tj. výboru nebo schůze věřitelů. Exekuční soud nařídí prodej movitých nebo nemovitých věcí tehdy, jestliže je k návrhu na výkon rozhodnutí taktéž připojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu, soupis movitých nebo nemovitých věcí, které mají být takto zpeněženy, který je současně potvrzen insolvenčním soudem. V neposlední řadě musí být součástí těchto dokumentů i souhlas věřitelského orgánu, jak již uvedeno shora.

V souladu s § 288 odst. 3 zákona bude nutno rozhodnutí exekučního soudu, která budou vydávána v tomto vykonávacím řízení, doručit toliko insolvenčnímu správci. On jediný je pak oprávněn proti nim podávat opravné prostředky. Samotný výtěžek ze zpeněžení movité nebo nemovité věci pak exekuční soud vydá opět jen insolvenčnímu správci, který vystupuje v pozici oprávněného.

I pro exekuční soud platí, že ke zpeněžení majetkové podstaty je takto možno přistoupit až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, nejde-li o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením, popř. nepovolil-li výjimku insolvenční soud. Taktéž i zde platí, že ohledně movitých či nemovitých věcí, které takto slouží k zajištění pohledávky a budou zpeněženy v rámci výkonu rozhodnutí, je nutno, aby insolvenční správce respektoval pokyny zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení v rámci výkonu rozhodnutí, nejsou-li tyto pokyny v rozporu s právem a nesměřují-li k nevýhodnému způsobu zpeněžení majetkové podstaty. Pokud by taková situace nastala, měl by jejich plnění správce odmítnout a požádat o jejich přezkoumání insolvenční soud v rámci jeho dohlédací pravomoci.

(1) Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.

(2) Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.

(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.

Podle tohoto ustanovení zákona platí, že prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Jedná se o nejproblematičtější způsob zpeněžení majetkové podstaty, který je však v praxi hojně využíván. Tento ve své podstatě tzv. prodej z volné ruky musí mít ovšem též svá pravidla. Při udělení souhlasu může insolvenční správce stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským orgánem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. To je zásadní pojistka proti tomu, aby byl majetek z majetkové podstaty nějak netransparentně vyváděn. Tento způsob zpeněžení majetkové podstaty by měl zároveň nastoupit až tehdy, pakliže veřejná dražba nebo soudní výkon rozhodnutí nevedou k efektivnímu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Pro účely tohoto zákona je možno smlouvou o prodeji mimo dražbu chápat takové zpeněžení majetku dlužníka v úpadku, kdy dochází k jakémukoli úplatnému převodu tohoto majetku – nejčastěji kupní smlouvou anebo smlouvou o prodeji obchodního závodu anebo jeho části.

Pokud soud vysloví souhlas s prodejem mimo dražbu, není proti takovému rozhodnutí již připuštěn opravný prostředek. Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 1 VSPH 1036/2010-B Vrchní soud v Praze, jedná se o rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 odst. 1 zákona. Současně s tím se toto rozhodnutí doručí obecně vyhláškou, tj. zveřejněním v insolvenčním rejstříku a dále se zvláštním doručením, tedy tradičním v souladu s § 75 odst. 2 zákona doručí dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu. Ohledně uděleného souhlasu je insolvenční soud oprávněn toto své rozhodnutí kdykoli změnit nebo zrušit, příp. změnit podmínky, za nichž byl původní souhlas udělen. To má své místo zejména za situace, kdy se nedaří dlouhodobě majetek sepsaný v majetkové podstatě realizovat. Oproti tomu souhlasu insolvenčního soudu nebo věřitelského orgánu nebude třeba tehdy, pakliže půjde o prodej věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jako jsou např. potraviny, u věcí běžně zcizovaných v souvislosti s pokračujícím provozováním dlužníkova závodu.

V souladu s § 289 odst. 2 zákona platí, že při prodeji mimo dražbu je insolvenční správce oprávněn stanovit kupní cenu i pod cenu odhadní, nicméně přitom musí přihlédnout k nákladům, které by bylo nutné vynaložit v souvislosti se správou takto zpeněžovaného majetku.

Podle § 289 odst. 3 platí, že kterýkoliv z účastníků insolvenčního řízení nebo účastník smlouvy má možnost nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku napadnout u insolvenčního soudu žalobou platnost smlouvy o prodeji mimo dražbu. Tuto žalobu je třeba podat proti insolvenčnímu správci a bude o ní rozhodnuto v rámci insolvenčního řízení, neboť se jedná o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. f) zákona. Bude-li žaloba podána až po uplynutí takto stanovené lhůty, dojde k jejímu odmítnutí pro opožděnost. Takto stanovená lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 OSŘ, nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne této lhůty došla insolvenčnímu soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 148/2020.

I v těchto případech platí, že k zpeněžení majetku touto cestou může dojít až poté, co rozhodnutí o prohlášení konkursu nabylo právní moci, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pakliže nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením, popř. neudělil v této věci výjimku insolvenční soud. Jsou-li předmětem zpeněžení takto věci, práva nebo pohledávky, které slouží k zajištění pohledávky, musí při jejich zpeněžení insolvenční správce respektovat pokyny zajištěného věřitele, které směřují ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, přičemž správce může tyto pokyny odmítnout jen tehdy, nejsou-li po právu anebo směřují k nevýhodnému zpeněžení. V případě sporů mezi insolvenčním správcem a zajištěným věřitelem by měl rozhodnout insolvenční soud v rámci své dohledací pravomoci.

I dlužník je osobou oprávněnou k podání žaloby dle § 289 odst. 3 zákona na určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 44 ICm 1902/2010, 102 VSPH 111/2011

Řízení o žalobě dle § 289 odst. 3 zákona na určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, se musí účastnit všichni, kdo ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 44 ICm 1902/2010, 102 VSPH 15/2012

Usnesení, jímž insolvenční soud nestandardně „nahradil“ souhlas zástupce věřitelů s prodejem mimo dražbu, není rozhodnutím předvídaným § 289 zákona a jako takové – vydané mimo rámec zákona – nemůže mít do průběhu řízení nebo do poměrů jeho účastníků jakékoliv účinky.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. MSPH 94 INS 12509/2010, 1 VSPH 100/2013-B-94

Tím, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona omezují (vymezují) dobu, do které lze nejpozději podat žaloba na určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona) a že předurčují (vymezením, že jde o incidenční spor) k projednání takové určovací žaloby v prvním stupni insolvenční soud (§ 159 odst. 1 insolvenčního zákona), žádným způsobem nemění (neotevírají dovolacímu soudu k posouzení jako otázku, která dosud nebyla vyřešena) ustálené judikatorní závěry, jež podmiňují úspěšnost určovací žaloby tohoto typu tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany napadené smlouvy. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce, když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020

(1) Zpeněžení soudním exekutorem se provede podle ustanovení zvláštního právního předpisu.

(2) Dražbu provede soudní exekutor na návrh insolvenčního správce. Smlouva o provedení dražby se v takovém případě stane účinnou dnem, kdy ji schválí věřitelský výbor.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku soudním exekutorem. Toto zpeněžení se provádí podle příslušných ustanovení exekučního řádu. Samotnou dražbu pak provádí soudní exekutor na návrh insolvenčního správce, přičemž se tak může stát teprve poté, co bude smlouva o provedení této dražby schválena věřitelským orgánem.

(1) Dlužníkův podnik může insolvenční správce zpeněžit jedinou smlouvou.

(2) Výtěžek zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou je součástí celkového výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem.

Toto ustanovení zákona upravuje zpeněžení dlužníkova závodu jedinou smlouvou. Zákon umožňuje insolvenčnímu správci, aby se tak stalo jedinou smlouvou, přičemž snahou je takto dosáhnout co nejvyššího výtěžku zpeněžení tím, že se závod prodá jako celek a současně byla respektována právní jistota účastníků tohoto právního vztahu, např. dlužníkových zaměstnanců, tj. umožnit přechod práv a závazků, které s tímto prodejem souvisejí, včetně pracovněprávních vztahů.

V souladu s § 290 odst. 2 zákona platí, že výtěžek zpeněžení dlužníkova závodu jedinou smlouvou je součástí celkového výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným závodem. To znamená, že tento výtěžek je součástí celkového výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, a tudíž je s ním možno naložit jako s kterýmkoli výtěžkem zpeněžení, s výjimkou specifické situace ohledně zajištěných věřitelů dle § 298 a 299 zákona.

Rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je insolvenčnímu správci udělen souhlas s uzavřením smlouvy podle § 290 odst. 2 zákona, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. MSPH 78 INS 3734/2008, 2 VSPH 479/2009-B

(1) Zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, včetně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pohledávek proti dlužníku vzniklých do účinnosti smlouvy.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na smlouvu podle § 290 obdobně příslušná ustanovení zvláštního právního předpisu o prodeji podniku; za splnění závazků, které přešly na nabyvatele, prodávající neručí.

Toto ustanovení zákona upravuje přechod práv a povinností v souvislosti se zpeněžením dlužníkova závodu jedinou smlouvou. Vychází se z toho, že v takovém případě přecházejí ex lege na nabyvatele závodu všechny pohledávky a dluhy, na něž se prodej vztahuje. Současně s tím přecházejí též všechny práva a povinnosti, které vyplývají z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova závodu, s výjimkou pohledávek, které vznikly do účinnosti smlouvy. Takové pohledávky podléhají režimu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Díky této koncepci pak nemusí insolvenční správce řešit pracovněprávní nároky dlužníkových zaměstnanců, které jsou spojeny s ukončením pracovních poměrů za situace, kdy by byla majetková podstat zpeněžena po částech a zbylým zaměstnancům by někdo musel dát výpověď a řešit jejich nároky na odstupné.

Při aplikaci smlouvy o zpeněžení dlužníkova závodu bude třeba aplikovat § 2175 a násl. občanského zákoníku, které pojednávají o koupi závodu, není-li v § 290 a 291 zákona stanoveno jinak. V důsledku toho pak insolvenční správce za splnění veškerých dluhů, které takto přejdou na nabyvatele závodu, neručí.

Ustanovení § 290 a 291 platí obdobně, je-li jen jedinou smlouvou zpeněžována celá majetková podstata nebo část dlužníkova podniku.

V tomto ustanovení zákona se vychází z toho, že dojde-li ke zpeněžení dlužníkova závodu jedinou smlouvou, pak ustanovení § 290 a 291 zákona platí obdobně i v případech, když je zpeněžována celá majetková podstata (tedy i za situace, kdy nejde o závod ve smyslu § 502 občanského zákoníku) anebo je zpeněžována část dlužníkova závodu.

(1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

(2) Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.

Koncepce tohoto ustanovení zákona vychází z toho, že insolvenční správce je povinen v průběhu insolvenčního řízení respektovat pokyny zajištěného věřitele při zpeněžení majetku majetkové podstaty, kdy tento majetek zajišťuje jeho pohledávku. Systematicky je o tom pojednáno zejména v § 230 zákona.

V kontextu s tím platí, že bude-li zajištěných věřitelů takto více, bude pokyn ke zpeněžení udělovat věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí, neudělí-li pokyn tento takto předjímaný věřitel, je oprávněn tyto pokyny ke zpeněžení udělit další věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Pakliže by tyto pokyny neudělil ani tento věřitel, bude nutno uplatnit obecné souhlasy směřující ke zpeněžení dle § 286 až 289 zákona – tedy souhlas věřitelského orgánu a bude-li prováděn prodej mimo dražbu, bude třeba navíc i souhlas insolvenčního soudu. Navíc, pokud by došlo ke sporům mezi insolvenčním správcem a zajištěným věřitelem ohledně způsobu zpeněžení majetku, který zajišťuje jeho pohledávku, co se zákonnosti týče, popř. by měl insolvenční správce podezření, že tento předmět dokáže on sám zpeněžit výhodněji, než navrhuje zajištěný věřitel, musí se s řešením svého sporu obrátit na insolvenční soud.

Chce-li zajištěný věřitel udělit insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení, musí k tomuto pokynu připojit písemný souhlas i ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka bude uspokojována ze stejného předmětu zajištění. Pokud by se tak nestalo, musí o tom insolvenční správce uvědomit insolvenční soud. Soud by poté měl tento pokyn zveřejnit v insolvenčním rejstříku a připojit k němu svou výzvu, aby se k němu ostatní zajištění věřitelé vyjádřili a příp. proti němu vznesli své námitky v propadné lhůtě 7 dnů od zveřejnění tohoto pokynu v rejstříku. Budou-li tyto námitky takto vzneseny, je soud povinen je projednat při jednání, které se musí konat do 30 dnů od zveřejnění tohoto pokynu v rejstříku. K vypořádání těchto námitek by mělo dojít na jednání, které soud za tím účelem takto svolá.

Pokud se soud vypořádá s vznesenými námitkami, dojde ke schválení či neschválení pokynu ke zpeněžení. Toto rozhodnutí pak soud doručí obecně vyhláškou, tj. zveřejněním této písemnosti v insolvenčním rejstříku a současně doručí též tradičně dlužníkovi, insolvenčnímu správci, zajištěným věřitelům, kterých se toto rozhodnutí dotýká. Nutno ještě dodat, že proti tomuto rozhodnutí soudu není připuštěn opravný prostředek.

(1) Insolvenční správce je povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi.

(2) Povinnost podle odstavce 1 insolvenční správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání těchto pohledávek jsou neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty.

V tomto ustanovení zákona je zakotvena povinnost insolvenčního správce k tomu, aby vymáhal pohledávky dlužníka. Tedy ty pohledávky, které má samotný dlužník za svými dlužníky. Jedná se jak o pohledávky peněžité, tak i ty nepeněžité, které jsou ocenitelné penězi. V kontextu s tím je pak insolvenční správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty tyto pohledávky. Při uplatňování a vymáhání těchto pohledávek je místně příslušným soudem obecný soud dlužníkova dlužníka, přičemž se nejedná v souvislosti s touto činností o incidenční spor. Samotný insolvenční správce bude v rámci těchto řízení vystupovat buď v pozici žalobce, pakliže bude tyto pohledávky uplatňovat v rámci nalézacího řízení, anebo v pozici oprávněného, pakliže získá exekuční titul a bude usilovat o vymáhání těchto pohledávek v rámci vykonávacího anebo exekučního řízení.

Třeba dodat, že insolvenční správce nemá povinnost takové pohledávky vymáhat tehdy, pakliže by náklady s tím spojené byly neúměrně vysoké v poměru k pohledávce, o jejíž vymáhání se jedná anebo není možno takové náklady krýt z majetkové podstaty. Podrobněji se pak k této problematice vyjádřil ve svém usnesení sp. zn. 2 VSPH 420/2012 Vrchní soud v Praze. V souvislosti s touto činností by měl insolvenční správce z hlediska celkové efektivity též uvážit, zda tyto pohledávky nezpeněžit prodejem ve veřejné dražbě anebo je např. nepostoupit mimo dražbu.

(1) Dlužník, osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern, nesmí nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu, i když jim svědčí zákonné předkupní právo. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné; považují se však za platné, pokud se ten, kdo je jimi dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.

a) vedoucí zaměstnance dlužníka podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, a osoby jim blízké,

b) osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost,

c) společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová,

d) akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu,

f) členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty,

g) osoby tvořící s členy a náhradníky věřitelského výboru podle písmene f) a g) koncern a osoby členům a náhradníkům věřitelského výboru podle písmene f) a g) blízké.

(3) Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a) až e) a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f) a g); proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala.

Toto ustanovení zákona řeší problematiku spojenou se zákazem nabývání majetku z majetkové podstaty dlužníka v úpadku. V souladu s § 295 odst. 1 zákona je zřejmé, že při zpeněžování majetkové podstaty nesmí k takovému majetku nabývat vlastnictví dlužník, osoby dlužníkovi blízké dle § 22 občanského zákoníku, dále též osoby, které s dlužníkem tvoří koncern dle § 79 zákona o obchodních korporacích. V kontextu s tím platí, že nabývat majetek z podstaty při jeho zpeněžení v konkursu je zapovězen i ohledně všech dalších následných prodejů uskutečněných do tří let od skončení konkursu. Pokud by se tak přes to stalo, právní úkony provedené v rozporu s tímto zákazem by byly neplatné. Zákonodárce se prostřednictvím této koncepce pokouší omezit nežádoucí manipulace s majetkem podstaty ve vztahu k osobám, které jsou vůči dlužníkovi v pozici tzv. osob blízkých anebo s ním nějak jinak spojených. V usnesení sp. zn. 3 VSPH 2341/2016 pak Vrchní soud v Praze doslova uvedl, že: „Smyslem omezení osob uvedených v § 295 zákona stran nabývání majetku z majetkové podstaty je především zamezit takovým spekulacím s majetkem, jejichž výsledkem by bylo jen to, že se těmto osobám podaří v relativně krátké době pro sebe (či skrytě pro dlužníka samého) ke škodě věřitelů znovu získat zpět zpeněžovaný majetek, tedy ve své podstatě má toto ustanovení mimo jiné bránit podvodným úpadkům.“ O tom, že právní úkony, které by byly takto provedeny v rozporu s uvedeným zákazem, jsou stižený dle § 295 odst. 1 zákona absolutní neplatností, je přesvědčen i tentýž soud, který tak dovozuje ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 VSPH 579/2013.

Podle § 295 odst. 2 zákona platí, že zákaz stanovený v odst. 1 téhož paragrafu zákona je takto rozšířen rovněž ve vztahu k dalším osobám, kde se dá předpokládat, že se tyto přímo nebo nepřímo podílely na úpadku samotného dlužníka, včetně osob, které jsou členy věřitelského orgánu, kde by mohl v souvislosti s koncepcí zákona hrozit možný střet zájmů při výkonu funkce v tomto orgánu s tím spojené. Chtějí-li osoby, které vykonávají funkci člena věřitelského orgánu anebo náhradníka nabýt majetek z majetkové podstaty, musí s tím vyslovit souhlas schůze věřitelů. Pakliže by se tak nestalo, nemůže taková osoba takový majetek nabýt po celou dobu trvání insolvenčního řízení, resp. řešení úpadku konkursem. To však neznamená, že schůze věřitelů nemůže takový souhlas udělit z nějakého důvodu později.

V § 295 odst. 3 zákona je dána insolvenčnímu soudu možnost, aby ve zcela ojedinělých případech povolil výjimku ze zákazu nabývání vlastnictví. To může nastat zejména za situace, kdy se bude jednat o prodej nedobytných pohledávek anebo za dané situace jen velmi těžko zpeněžitelných věcí. Nutno dodat, že ust. § 295 odst. 3 věty první zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vyžaduje pouze, aby se vyjádřil věřitelský výbor, popř. zástupce věřitelů. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle § 295 odst. 3 věty první zákona, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 112/2019.

Ustanovení § 295 zákona obsahuje taxativní výčet subjektů, nelze jej rozšiřovat výkladem. Pro závěr, zda nabytím majetku není obcházen zákonný zákaz (omezení) při nabývání majetku z majetkové podstaty, není podstatné jen to, v jakém postavení vůči členu věřitelského výboru je osoba, která nabývá majetek z majetkové podstaty, ale zda jednání této osoby a dotčeného člena věřitelského výboru nesměřuje k tomu, aby prostřednictvím této osoby v konečném důsledku majetek z majetkové podstaty nabyl člen věřitelského výboru, aniž by před uzavřením smlouvy o nabytí majetku požádal o vyslovení souhlasu s takovým nabytím majetku schůzi věřitelů.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 77/2014

… skutečnost, že majetek z majetkové podstaty nabude ten, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu, je základním pravidlem zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Kdyby mechanicky platilo, že majetek podstaty má být bez dalšího prodán zájemci nabízejícímu nejvyšší cenu, bylo by ustanovení § 295 insolvenčního zákona nadbytečné. V kontextu úvah o povolení výjimky tak nabídka nejvyšší ceny představuje (pouze) výchozí předpoklad pro udělení výjimky, ke kterému musí přistoupit zvážení dalších rozhodných okolností případu, mezi něž patří i stanovisko věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů) je jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky. Účel tohoto ustanovení je zřejmý – ekonomické důsledky (ne)udělení výjimky vždy nesou věřitelé. Proto právě jejich postoj nejlépe vystihuje výsledek proporčního testu posouzení možného vyššího výnosu zpeněžení na straně jedné a možného nespravedlivého výsledku zpeněžování (osoby navázané na dlužníka by znovu nabyly tentýž majetek, aniž by byly zcela uhrazeny dluhy z jeho dřívějšího užívání) na straně druhé.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 NSCR 112/2019

(1) Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, se hradí z výtěžku zpeněžení.

(2) Po ukončení provozu dlužníkova podniku nesmí být výtěžek zpeněžení použit k podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti ani se souhlasem věřitelského výboru. To nebrání tomu, aby s tímto výtěžkem bylo naloženo tak, že se zhodnotí o úroky nebo jiné přírůstky.

V tomto ustanovení zákona je řešen problematika krytí pohledávek a nákladů na správu majetkové podstaty. V § 296 odst. 1 zákona je pro tyto účely deklarováno, že insolvenční správce hradí z výtěžku zpeněžené majetkové podstaty v průběhu insolvenčního řízení, kde je úpadek dlužníka řešen konkursem, pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty – tedy ty, které jsou definovány v § 168 odst. 2 písm. b) zákona.

V § 296 odst. 2 zákona je insolvenčnímu správci zákonodárcem zakázáno, aby po ukončení provozu dlužníkova podniku používal i nadále výtěžek ze zpeněžení k další podnikatelské nebo výdělečné činnosti. Nemůže tak postupovat ani tehdy, pakliže by mu to uložil věřitelský orgán. V kontextu s tím platí, že výtěžek ze zpeněžení, resp. získaný zpeněžením majetkové podstaty dlužníka v úpadku nemůže být obecně použit k tomu, aby s ním insolvenční správce jakkoli podnikal – třebas i se souhlasem věřitelského orgánu, nýbrž má primárně sloužit k tomu, aby z něj byly uspokojeny přihlášené a zjištěné pohledávky dlužníkových věřitelů.

To ovšem nebrání insolvenčnímu správci v tom, aby tento výtěžek po přechodnou a nezbytnou dobu neuložil v bance za účelem jeho dalšího zhodnocení, např. o připsané úroky na termínovaném účtu anebo nepřispěl i jinak k celkovému dalšímu zhodnocení takového vkladu.

(1) Nestačí-li výtěžek zpeněžení ke krytí pohledávek a nákladů podle § 296 odst. 1, lze ke krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pohledávek věřitelů vzniklých za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, pohledávek věřitelů z úvěrového financování a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty použít prostředků získaných zálohou na náklady insolvenčního řízení nebo zálohou poskytnutou věřitelským výborem.

(2) Pokud nepostačují ani prostředky podle odstavce 1, rozhodne o pořadí úhrady pohledávky nebo o její poměrné úhradě insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle § 305 odst. 2.

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky použitých záloh. Z toho důvodu se tu takto upravuje pořadí uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou dle § 168 zákona, pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 zákona a nákladů souvisejících se správou majetkové podstaty za situace, kdy výtěžek ze zpeněžení nepostačuje k jejich plné úhradě. Nastane-li taková situace, pak platí, že ke krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pohledávek věřitelů vzniklých za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2 zákona, pohledávek věřitelů z úvěrového financování a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty, je možno použít zálohu složenou insolvenčním navrhovatelem podle § 108 zákona nebo zálohu, která byla takto poskytnuta věřitelským orgánem.

Pakliže by úhradě z nějakého důvodu nepostačovaly ani tyto prostředky, musí rozhodnout o pořadí úhrady k návrhu insolvenčního správce soud, přičemž v takovém případě se vychází z ust. § 305 odst. 2 zákona a úhrada je prováděna tak, že nejdříve dojde k uspokojení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, následují pohledávky věřitelé vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2 zákona, poté dojde k úhradě pohledávek věřitelů z úvěrového financování, následuje poměrná úhrada nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka v úpadku, pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, které vznikly po rozhodnutí o úpadku, následně je třeba uspokojit pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, po nich přijdou na řadu pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví a poté následují ostatní pohledávky, k jejichž uspokojení dochází na poměrném základě. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 59/2013, je závěr o tom, že pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim naroveň postavené nebude možné uspokojit v plném rozsahu, na úvaze insolvenčního správce. Rozhodnutí podle § 305 odst. 2 zákona pak s konečnou platností určí, které pohledávky za majetkovou podstatou a současně v jakém rozsahu budou takto v rámci konkursu uspokojeny, dospěl-li insolvenční správce k závěru, že výtěžek ze zpeněžení nebude postačovat k jejich plné úhradě.

(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.

(3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví.

(4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.

(5) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.

(6) Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3.

(7) Proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou podat odvolání jen dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitel, který proti němu podal námitky.

(8) V případě, že je zpeněžena jednotka v domě a osoba odpovědná za správu domu a pozemku⁷²⁾ přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, uspokojí se tato pohledávka z výtěžku zpeněžení jednotky před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů podle odstavce 1, a to do výše jedné desetiny výtěžku zpeněžení po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika uspokojování pohledávek zajištěných věřitelů. Koncepce tohoto ustanovení vychází z toho, že k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů dochází v prvé řadě v průběhu konkursu z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, kterými byly takto zajištěny. Pokud jde o jejich neuspokojené části, pak ohledně nich platí, že k jejich uspokojení dochází sekundárně při rozvrhu spolu s ostatními (nezajištěnými) pohledávkami. V rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 4/2013 Nejvyšší soud zaujal názor, že: „Jinak řečeno, zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka. Toto právo zajištěného věřitele se však váže pouze k předmětu zajištění. Nastane-li situace, že se výtěžek zpeněžení v době, kdy má být rozhodnuto o jeho vydání zajištěnému věřiteli, již v majetkové podstatě nenachází, nemá zajištěný věřitel právo na oddělené uspokojení své zajištěné pohledávky z jiného majetku dlužníka.“

Koncepce zákona počítá s tím, že zajištěnému věřiteli se v průběhu konkursu nevydává celý hrubý výtěžek zpeněžení, ale ještě předtím se z něj odečtou náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění, dále pak částka připadající na odměnu insolvenčního správce za jeho zpeněžení a teprve poté je možno, aby insolvenční správce takto očištěný výtěžek zpeněžení vydal zajištěnému věřiteli. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 67/2013 dospěl soud k závěru, že: „Je-li zajištěná pohledávka v insolvenčním řízení řádně zjištěna, pak okolnost, že případně probíhá (pravomocně neukončené) trestní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění některého z předpokladů, na nichž spočívá existence zjištěné zajištěné pohledávky, není v žádném směru důvodem k vyloučení postupu dle § 298 odst. 2 zákona (k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli), pro který je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Okolnost, že v budoucnu možná (snad) bude jednání, jež vedlo ke vzniku pohledávky, posouzeno jako trestné, je právně bezvýznamná, jestliže v rozhodné době zde (při řádně zjištěné pohledávce) takového rozhodnutí není.“

Návrh insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku společně s výzvou, která obsahuje sdělení, že mají dlužník a věřitelé možnost podat proti tomuto návrhu příp. námitky v propadné lhůtě 7 dnů od zveřejnění návrhu na vydání výtěžku v insolvenčním rejstříku. Budou-li námitky takto podány včas, projedná je soud při svém jednání, ke kterému předvolá též insolvenčního správce, dlužníka, věřitele, kteří podali tyto námitky a zajištěného věřitele, kterému má být podle návrhu výtěžek takto vydán. Takto koncipovaná lhůta platí i ve vztahu k dlužníkovi. Její význam tkví zejména v tom, že tam, kde dlužník neuplatnil námitky proti takovému návrhu vůbec, nebo je neuplatnil včas, nebude moci účinně odůvodnit případné odvolání proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli těmito námitkami „skutkově novými“. Současně platí, že insolvenční soud při posuzování návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a při rozhodování o tomto návrhu není vázán pouze obsahem včasných námitek věřitelů a dlužníka, ale přihlíží ke všem skutečnostem vyšlým (podle obsahu spisu) najevo v dosavadním průběhu insolvenčního řízení (do uplynutí lhůty k podání námitek). Nejsou-li tedy žádnou z oprávněných osob podány námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, insolvenční soud takovému návrhu nevyhoví, jde-li s ohledem na dosavadní obsah insolvenčního spisu o návrh nesprávný – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 108/2021.

O výsledku jednání vydá soud usnesení, kterým buď návrh schválí anebo neschválí. Toto usnesení soud doručí účastníkům řízení zveřejněním v insolvenčním rejstříku a zvlášť je doručí dlužníkovi, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli a věřitelům, kteří uplatnili takto své námitky, jak ostatně plyne z § 298 odst. 7 zákona. Výčet těchto osob je pak oprávněn toto usnesení soudu napadnout opravným prostředkem. V usnesení sp. zn. 4 VSPH 236/2016-B-37 Vrchní soud v Praze dovodil, že „rozhodnutí, jímž insolvenční soud vysloví souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle § 298 odst. 2 zákona, je (meritorním) rozhodnutím ve věci samé, neboť je nelze podřadit pod žádné z typových usnesení uvedených v § 169 odst. 2 OSŘ. Je tomu tak především proto, že rozhodnutí podle § 298 odst. 2 zákona vzhledem ke svému obsahu odpovídá svojí povahou rozvrhovému usnesení a jeho vydání vzhledem k § 298 odst. 3 zákona předchází postup obdobný postupu při projednávání konečné zprávy.“ V usnesení sp. zn. 1 VSPH 857/2010-B-301 pak tentýž soud upřesnil, že rozhodnutí, kterým insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 zákona, ani mezi rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné, nýbrž se jedná o rozhodnutí, kterým insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplácení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši.

V § 298 odst. 4 zákona je stanoveno, že náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení. Jedná se o náklady spojené s veřejnou nebo soudní dražbou, přičemž tyto náklady lze z hrubého výtěžku takto odečíst maximálně v této výši. Pokud jde o náklady spojené se správou předmětu zajištění, tedy typicky např. náklady spojené s údržbou, náklady na energie, pojištění a další, je možno tyto odečíst z hrubého výtěžku zpeněžení maximálně v rozsahu 4 % z výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele je možno odečíst náklady i ve větším rozsahu. Pokud by však zajištěný věřitel z nějakého důvodu nesouhlasil s jejich zvýšením, musí být takové vícenáklady následně hrazeny z celé majetkové podstaty anebo by byl k jejich úhradě zavázán samotný insolvenční správce, pakliže by závažně porušil své povinnosti při správě majetku. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 599/2010 dospěl Vrchní soud k závěru, že: „V rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 zákona udílí souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli, se zásadně nerozhoduje o tom, které z nákladů spojených se správou a zpeněžením mají být z takto získaných prostředků zapraveny a v jakém poměru. O úhradě dosud nezaplacených pohledávek, které se uspokojují kdykoliv v průběhu konkursního řízení se rozhodne samostatně podle § 305 zákona.“

V § 298 odst. 5 zákona je pamatováno na situace, kdy se jedná o zajištěného věřitele, který dosud z nějakého důvodu neuhradil do majetkové podstaty odměnu a hotové výdaje znalce, k jejichž úhradě je povinen dle § 157 zákona. Za takové situace se takovému věřiteli vydá výtěžek zpeněžení snížený o částku připadající na splnění této výše zmíněné povinnosti.

Dle § 298 odst. 6 zákona dále platí, že pro zpeněžení podle § 293 zákona se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 zákona. Byl-li tedy předmět zajištění též zpeněžen dle pokynů zajištěného věřitele, není již možno od hrubého výtěžku zpeněžení odečíst náklady spojené se správou nebo zpeněžením předmětu zajištění, jelikož tyto náklady nese takto přímo zajištěný věřitel. V kontextu s tím se hodí ještě dodat, že bude-li zajištěná pohledávka zcela uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, pak je možno případný přebytek tohoto výtěžku použít k uspokojení jiných neprivilegovaných pohledávek ostatních věřitelů.

Ve vztahu k § 298 odst. 7 zákona judikatura potvrdila závěr, že zákonodárce na tomto místě rozlišuje mezi osobami, které mohou podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení pouze tehdy, jestliže (předtím) podaly proti návrhu insolvenčního správce včasné námitky. K prověření jejich důvodnosti pak slouží námitkové řízení před insolvenčním soudem – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 108/2021. Platí, že na jedné straně tak věřitelé (odlišní od zajištěného věřitele, jemuž má být výtěžek vydán) musí své námitky proti věcné správnosti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podat ve lhůtě uvedené v § 298 odst. 3 zákona a pouze v takovém případě mohou v odvolání požadovat, aby odvolací soud přezkoumal závěry insolvenčního soudu o rozsahu a účelnosti nákladů spojených se správou a zpeněžením a dalších částkách odečítaných od výtěžku zpeněžení ve smyslu § 298 odst. 2 zákona. Oproti tomu dlužník, insolvenční správce a zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, mohou podat odvolání proti rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení „bez dalšího.“

V souladu s § 298 odst. 8 zákona platí, že je-li zpeněžena jednotka v domě a osoba odpovědná za správu domu a pozemku se přihlásila do insolvenčního řízení s pohledávkou, která souvisí se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, dojde k uspokojení této pohledávky z výtěžku zpeněžení jednotky před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů podle odst. 1, a to do výše jedné desetiny výtěžku zpeněžení po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odst. 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce. Toto ustanovení je svou povahou speciální a reaguje na specifika spojená s insolvencí vlastníků jednotek. Tato právní úprava byla do zákona vložena novelou v podobě zákona č. 291/2017 Sb. a jejím účelem bylo vytvořit právní nástroj ochrany vlastníků jednotek, kteří řádně své závazky související se správou domu a pozemku hradí. Dle zákonné úpravy jsou totiž nuceni ručit za závazky těch vlastníků jednotek, kteří dluží často značné částky za správu domu a pozemku. V důsledku preferenčního postavení zejména zástavních věřitelů je omezena vymahatelnost jejich pohledávek. V souvislosti se zavedením této nové právní úpravy vyvstala otázka její časové působnosti, tj. zda se uplatní i na insolvenční řízení zahájená před nabytím účinnosti této novely, tedy před 1. prosincem 2017 a popř. v jakém rozsahu. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení č. j. 2 VSOL 184/2018-B-76 zaujal kromě jiného názor, že „tam, kde na základě pokynu zajištěného věřitele dle § 293 odst. 1 zákona (předpokládajícího rozdělení výtěžku zpeněžení dle tehdy platné právní úpravy) došlo ke zpeněžení zajištěného majetku a podání návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli do 30. 11. 2017, je i při rozhodování o tomto návrhu s ohledem na princip nepravé zpětné účinnosti třeba postupovat dle právní úpravy obsažené v § 298 zákona, ve znění účinném do 30. 11. 2017.“ Přiklonil se tak k závěru, že v těchto případech nebude pohledávka osoby, která je odpovědná za správu domu a pozemku, hrazena přednostně před pohledávkou zajištěného věřitele. Oproti tomu Vrchní soud v Praze pak ve svém usnesení č. j. 4 VSPH 697/2019-B-38 dospěl k opačnému závěru. Vzhledem k tomu, že oba vrchní soudy zaujaly při řešení této otázky rozdílný postoj, bude třeba vyčkat nějaký čas v této věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

U dlužníka, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i daň z přidané hodnoty. Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění a nepodléhá proto zákonnému limitu dle § 298 odst. 4 insolvenčního zákona. Dokud není částka odpovídající v dosaženém výtěžku zpeněžení dani z přidané hodnoty odvedena (postupem dle § 108 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), jde v neuhrazeném rozsahu o daňovou pohledávku státu za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Vyjde-li v insolvenčním řízení, v němž je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, následně najevo, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nestačí k uspokojení všech pohledávek uvedených v § 305 odst. 1 insolvenčního zákona, není vyloučeno postupovat ohledně částky odpovídající dani z přidané hodnoty způsobem uvedeným v § 305 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Na tom, že ve smyslu ustanovení § 305 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nejde o výtěžek zpeněžení předmětu zajištění určený k uspokojení zajištěného věřitele, se ani při takovém postupu ničeho nemění.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSCR 43/2018

Insolvenční správce podává insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty a o nakládání s výtěžkem tohoto zpeněžení. Tyto zprávy podává z vlastního podnětu nebo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu anebo žádosti věřitelského výboru. O zpeněžení majetkové podstaty vyrozumí insolvenční správce neprodleně také soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení týkající se zpeněženého majetku, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka. Jestliže zpeněžením majetkové podstaty zanikají věcná práva ke zpeněženému majetku, vydá insolvenční správce nabyvateli zpeněženého majetku neprodleně potvrzení o zániku těchto věcných práv.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s vyrozuměním o zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Vychází se z toho, že insolvenční správce je povinen podávat soudu a věřitelskému orgánu dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty a o nakládání s výtěžkem tohoto zpeněžení. Pokud by tak insolvenční správce nečinil, bude k tomu vyzván insolvenčním soudem, který jej takto zaváže svým usnesením v rámci své dohlédací pravomoci anebo mu tak bude uloženo věřitelským orgánem. Z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 1757/2014 plyne, že pokud by i přes takto uložené povinnosti insolvenční správce toto ignoroval, resp. nepodával soudu a věřitelskému orgánu dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty, je to jeden z pádných důvodů k tomu, aby mu byla soudem následně uložena pořádkové pokuta.

Třeba ještě dodat, že dle § 283 odst. 4 zákona musí insolvenční správce neprodleně po zpeněžení majetkové podstaty založit do insolvenčního spisu veškeré kopie písemností, které se váží k tomuto zpeněžení. Dále je nezbytné, aby všechny tyto dokumenty byly následně soudem zveřejněny v insolvenčním rejstříku. Současně s tím stíhá insolvenčního správce povinnost, aby o zpeněžení majetku, ohledně něhož probíhá takto řízení před soudem, správcem daně, soudním exekutorem, popř. jiným orgánem, vyrozuměl též příslušné orgány – tedy např. soudního exekutora, správce daně atd.

Nutno poznamenat, že zpeněžením majetkové podstaty dochází k zániku věcných práv ke zpeněžovanému majetku, přičemž o této skutečnosti je insolvenční správce povinen vydat nabyvateli tohoto majetku potvrzení, což se týká např. situace, kdy dochází k zániku zajištění, která vázla na zpeněženém majetku dle § 167 odst. 4 zákona anebo při zániku služebností a reálných břemen, která jsou v insolvenčním řízení neúčinná podle § 285 odst. 4 zákona.

(1) Umožňuje-li to stav zpeněžení majetkové podstaty, insolvenční správce kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení navrhne insolvenčnímu soudu, aby povolil částečný rozvrh; s jeho návrhem musí souhlasit věřitelský výbor. V návrhu musí uvést, které pohledávky mají být v částečném rozvrhu uspokojeny a do jaké výše.

(2) Insolvenční soud povolí částečný rozvrh, jestliže jej umožňuje stav výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, jestliže jím nejsou dotčena práva zajištěných věřitelů, jestliže jím nemůže být ohrožen rozvrh po konečné zprávě a jestliže je navrhované uspokojení pohledávek, zahrnutých do částečného rozvrhu, nepochybné.

(3) Proti rozhodnutí o povolení částečného rozvrhu není odvolání přípustné.

(4) O pohledávkách zahrnutých do částečného rozvrhu vydá insolvenční soud rozvrhové usnesení, které doručí dlužníkovi, insolvenčnímu správci a všem věřitelům, kteří jsou do něho zahrnuti. Tyto osoby mohou proti němu podat odvolání. Odvoláním lze namítat také to, že nebyly splněny předpoklady pro povolení částečného rozvrhu.

Zákon na tomto místě pojednává o problematice spojené s částečným rozvrhem pohledávek. Jedná se o řešení situací, kdy v průběhu konkursu má insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky a může být tedy povolen po schválení soudem částečný rozvrh. Není přitom rozhodné např. to, že dosud nedošlo ke zpeněžení veškerého majetku, který tvoří majetkovou podstatu dlužníka v úpadku. Aby však mohl být takový částečný rozvrh povolen, musí k návrhu na jeho povolení insolvenční správce přidat též souhlas od věřitelského orgánu, jenž musí být vyžádán takto předem.

Podává-li insolvenční správce návrh na částečný rozvrh, měl by tento návrh obsahovat údaje o stavu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, včetně budoucích předpokládaných výdajů a dosud neuspokojených pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených a zajištěných pohledávek, dále seznam pohledávek, kterých se tento rozvrh takto dotýká, včetně návrhu, do jaké míry by měly být takto uspokojeny. Nezbytnou součástí tohoto návrhu musí být též výslovné prohlášení insolvenčního správce o tom, že částečný rozvrh nepovede k ohrožení rozvrhu po vydání konečné zprávy a že jím nebudou dotčena ani práva zajištěných věřitelů. Pokud by tyto podmínky nebyly splněny, není opět možno souhlas s částečným rozvrhem udělit. Jestliže následně insolvenční soud shledá, že návrh je důvodný, svým usnesením mu vyhoví. Proti tomuto jeho rozhodnutí není odvolání přípustné, s výjimkou osob, kterým se doručuje zvlášť. Samotné rozhodnutí soudu v této věci je nutno doručit věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku, a zvláště se doručuje v souladu s § 75 odst. 2 zákona dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřitelům uvedeným v částečném rozvrhu, resp. v jeho návrhu. Dlužník, insolvenční správce a tato část věřitelů má možnost podat proti tomuto usnesení odvolání, kde mohou kromě jiného namítat též, že nejsou splněny všechny potřebné předpoklady pro povolení tohoto částečného rozvrhu. V usnesení sp. zn. 4 VSPH 145/2016-B-61 dospěl Vrchní soud v Praze kromě jiného též k závěru, že: „Proti rozhodnutí o částečném rozvrhu mohou podat odvolání i přihlášení věřitelé (§ 173 zákona), kteří do něho nejsou zahrnuti a jejichž pohledávky jsou uvedeny v upraveném seznamu přihlášených věřitelů (§ 197 zákona) a pravidelně se zařazují do (konečného) rozvrhu (§ 306 zákona).“

Insolvenční správce odpovídá za to, že řádně zjistí, že jsou dány podmínky pro provedení částečného rozvrhu – navíc v opačné situaci, kdy by podmínky existovaly, ale on je např. záměrně ignoroval, může mu soud ve výsledku za takový postup snížit i odměnu.

(1) V závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže

a) dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy,

b) se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat.

(2) Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména

a) přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,

b) přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,

c) přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,

d) uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo,

g) přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení.

(3) Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce.

(4) Ke dni sestavení konečné zprávy sestaví insolvenční správce účetní závěrku.

(5) Konečná zpráva se předkládá pouze na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis.

V tomto ustanovení zákona je stanoven obsah konečné zprávy. Zákonodárce zde tedy stanovil, že kromě povinných náležitostí této zprávy, které jsou uvedeny v § 302 odst. 2 zákona, by měla zpráva obsahovat též údaj o částce, kterou chce insolvenční správce vydat z výtěžku zpeněžení na předpokládané výlohy, které se váží k ukončení konkursního řízení dle § 305 odst. 3 zákona.

Koncepce zákona nebrání tomu, aby insolvenční správce ještě před úplným zpeněžení majetkové podstaty předložil konečnou zprávu. To znamená, že se tak stává nejčastěji ve chvíli, kdy má insolvenční správce již zpeněžen veškerý majetek, který jím byl takto určen ke zpeněžení. Konečná zpráva může být předložena i přes to, že dosud nejsou pravomocně ukončeny všechny dříve vyvolané incidenční spory – nicméně jen takové spory, které se netýkají vyloučení majetku z majetkové podstaty. Tento druh sporů – tedy na vyloučení – pak objektivně předložení konečné zprávy celkem logicky brání.

V konečné zprávě dochází nejen k vyčíslení částky, která by měla být následně v rámci rozvrhového usnesení rozdělena mezi věřitele, ale taktéž i k uvedení okruhu věřitelů, kterým by měla být tato částka v duchu zásad poměrného uspokojení rozdělena. Z toho důvodu by měli všichni takoví věřitelé předložení této zprávy věnovat náležitou pozornost, zejména z toho pohledu, zda jsou zde uvedeni. V opačném případě jim pak hrozí, že neuspějí s opravným prostředkem do rozvrhového usnesení, neb jim bude namítnuto, že se proti tomuto postupu měli bránit již námitkami při předložení konečné zprávy před jejím schválením. Konečná zpráva má zásadní význam i pro insolvenčního správce, který takto jejím prostřednictvím předkládá soudu a věřitelům vyúčtování své odměny a výdajů, jak ostatně plyne z § 303 zákona.

(1) Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu i vyúčtování své odměny a výdajů.

(2) Vyúčtování své odměny a výdajů podá i předběžný správce a další správci, kteří se podíleli na správě majetkové podstaty a jsou osobami rozdílnými od insolvenčního správce a jejich odměna netvoří součást jeho odměny.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce. Jak již zmíněno v komentáři k § 302 zákona, v rámci předložení konečné zprávy insolvenční správce též předkládá vyúčtování své odměny a výdajů. Byl-li v tomto insolvenčním řízení činný též např. oddělený insolvenční správce, měl by i on sám za sebe předložit v této souvislosti své vyúčtování za dobu výkonu své funkce.

I v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSCR 118/2016

(1) Insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v ní obsažené.

(2) O konečné zprávě insolvenčního správce po její úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že ji zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 15 dnů od zveřejnění konečné zprávy v insolvenčním rejstříku mohou proti ní podat námitky; námitky se podávají u insolvenčního soudu dvojmo s tím, že jedno vyhotovení se doručuje insolvenčnímu správci k vyjádření.

(3) K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání. Termín a místo tohoto jednání zveřejní insolvenční soud vyhláškou.

(4) Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že

a) schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné,

b) nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,

c) odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí.

(5) Nebyly-li podány námitky proti konečné zprávě, může insolvenční soud vydat rozhodnutí podle odstavce 4 i bez nařízení jednání.

(6) Rozhodnutí podle odstavců 4 a 5 doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, o jejichž námitkách bylo rozhodováno. Odvolání proti těmto rozhodnutím mohou podat insolvenční správce a věřitelé a dlužník, jejichž námitkám nebylo vyhověno.

Zákonodárce na tomto místě řeší problematiku spojenou s jednáním soudu o konečné zprávě a vyúčtováním insolvenčního správce. Koncepce zákona přitom vychází z toho, že předloženou konečnou zprávu spolu s vyúčtováním odměny a výdajů insolvenčního správce musí soud přezkoumat – tedy jak z hlediska její formální, tak i věcné správnosti. Za situace, kdy by výsledkem tohoto přezkoumání byly nějaké konkrétní nedostatky, které by ve svém důsledku bránily jejímu projednání a následnému schválení, měl by je insolvenční soud po slyšení insolvenčního správce odstranit anebo tuto zprávu bez dalšího vrátit insolvenčnímu správci spolu se svým pokynem, jak si představuje přepracování této chybné zprávy.

Posoudí-li však soud zprávu jako perfektní, tedy bezchybnou, uvědomí o jejím obsahu a svém závěru k ní insolvenční soud účastníky řízení – tedy nejen dlužníka, ale i všechny věřitele tím, že ji zveřejní vyhláškou v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 3 zákona. Současně poučí tyto účastníky o tom, že mají možnost proti konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce podat námitky do 15 dnů od jejího zveřejnění. Tyto námitky by měly být podány dvojmo u insolvenčního soudu, který tuto zprávu přezkoumával.

Jakmile uplyne takto stanovená lhůta pro podání námitek, měl by insolvenční soud doručit v této lhůtě došlé námitky insolvenčnímu správci, aby se tento k nim vyjádřil. Současně s tím nařídí jednání, kde by mělo dojít k projednání a schválení nejen této konečné zprávy, ale též i vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce. Insolvenční soud zodpovídá za to, že termín a místo jednání bude zveřejněno vyhláškou v insolvenčním rejstříku a zvláštní předvolání k tomuto jednání bude doručeno toliko insolvenčnímu správci, dlužníkovi v úpadku, věřitelům, kteří podali námitky proti této konečné zprávě, státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do insolvenčního řízení a věřitelskému orgánu.

Výsledkem tohoto jednání o konečné zprávě a odměně a výdajích insolvenčního správce pak může být to, že soud konečnou zprávu včetně vyúčtování schválí, bude-li jím shledána jako věcně správná a proti této zprávě současně nebudou podány žádné námitky, popř. námitky, které jsou irelevantní anebo byly podány opožděně. Další možností je to, že soud nařídí insolvenčnímu správci, aby jím předložená konečná zpráva byla doplněna, včetně vyúčtování, pakliže shledá některou z námitek důvodnou bez změny jejího základního obsahu.

Za této situace soud uloží insolvenčnímu správci, aby takto doplněnou či pozměněnou konečnou zprávu, včetně vyúčtování předložil ve lhůtě, která mu bude soudem určena. Jakmile bude zpráva, včetně vyúčtování v náhradní lhůtě předložena, vzniká opět nutnost ji přezkoumat, zveřejnit a projednat stejným způsobem jako v případě předchozí neschválené zprávy. Poslední z možností, která se v souvislosti s konečnou zprávou nabízí, je situace, kdy soud odmítne předloženou konečnou zprávu přijmout, protože shledá uplatněné námitky jako důvodné, tedy zpochybňující konečnou zprávu jako celek. Potom nezbývá nic jiného než soudem uložit insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, která mu bude následně soudem určena. I tato nová konečná zpráva se bude muset projednat a přezkoumat stejným postupem jako ty předchozí.

Insolvenční soud zveřejní rozhodnutí o konečné zprávě spolu s vyúčtováním odměny a výdajů insolvenčního správce v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona. Dále toto rozhodnutí zvlášť doručí toliko dlužníkovi v úpadku, insolvenčnímu správci a dále též věřitelům, kteří proti této zprávě uplatnili své námitky a byli při jejich uplatnění úspěšní. Rozhodnutí může být též doručeno předsedovi věřitelského orgánu.

Zákon pamatuje i na jistou míru racionalizace, neb za situace, kdy by nebyly žádné námitky vůči konečné zprávě uplatněny, je možno, aby soud rozhodl o této zprávě i bez jejího projednání a tedy bez nutnosti nařizovat soudní jednání.

Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů – o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení. Konečná zpráva má obsahovat údaj o tom, jak vysoký výtěžek zpeněžení má být rozdělen mezi konkursní věřitele, jakož i přehled pohledávek (včetně označení tříd), jež z tohoto výtěžku mají být hrazeny (včetně údaje o pohledávkách předurčených k uspokojení před rozvrhem), nikoli však údaj o tom, jaká výše uspokojení v procentech či podílu náleží konkursním věřitelům pro jejich pohledávky první nebo druhé třídy (ten je vyhrazen rozvrhovému usnesení). Konečná zpráva má obsahovat též výsledky přezkumných jednání a incidenčních sporů.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3798/2014 – vztahuje se k zákonu o konkursu a vyrovnání ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007, přičemž některé jeho závěry mají svůj význam i v této době

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSCR 118/2016

Proti usnesení, kterým insolvenční soud dle § 304 odst. 4 zákona rozhodl, že konečnou zprávu neschvaluje, mohou dle § 304 odst. 5 zákona podat odvolání pouze věřitelé, jejichž námitkám nebylo vyhověno. Insolvenční správce takovou osobou není.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. KSHK 41 INS 2434/2009, 1 VSPH 758/2009-B

K podání odvolání proti rozhodnutí, jímž byla bez námitek schválena konečná zpráva a vyúčtování (§ 304 odst. 5 zákona), jsou legitimováni účastníci řízení také v případě, že konečná zpráva a vyúčtování byla schválena – k jejich tíži – v jiném než ve zveřejněném znění, s nímž byli tito účastníci řízení srozuměni a proti němuž námitky nepodali (§ 304 odst. 2 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 VSPH 40/2015-B

Námitka, že částka určená k rozvrhu mezi věřitele měla být použita na uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, měla být uplatněna nejpozději ve lhůtě k podání námitek proti konečné zprávě. Později (při rozvrhu) již není možné konečnou zprávu zpochybňovat.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 NSCR 71/2014

Nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2315/2012

Pouze pohledávky věřitelů zahrnuté v konečné zprávě mohou být v insolvenčním řízení uspokojovány buď před rozvrhem postupem dle ustanovení § 305 zákona (tj. u pohledávek za majetkovou podstatou či pohledávek jim na roveň postavených), nebo v rozvrhu postupem dle ustanovení § 306 zákona. Jelikož tedy odvolatel není zahrnut v pravomocně schválené konečné zprávě, nemůže být v insolvenčním řízení uspokojován, a to ani před rozvrhem postupem dle ustanovení § 305 zákona, a ani v rozvrhu postupem dle ustanovení § 306 zákona. Odvolatel měl možnost podat námitky proti konečné zprávě a domáhat se zahrnutí své pohledávky mezi pohledávky za majetkovou podstatou (§ 302 odst. 2 písm. a), § 304 odst. 2 zákona), což však neučinil. Tím, že námitky proti konečné zprávě nepodal, zbavil se možnosti podat odvolání proti konečné zprávě (§ 304 odst. 6 zákona) a tím i možnosti podat odvolání proti rozvrhovému usnesení (§ 307 odst. 1 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 4 VSOL 895/2016

(1) Před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 167 a 298.

(2) Nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté poměrně náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců vzniklé po rozhodnutí o úpadku a poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a poté pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.

(3) Z výtěžku zpeněžení vyčlení insolvenční správce před rozvrhem částku na předpokládané výlohy, spojené s ukončením řízení.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s pohledávkami, které se uspokojují před rozvrhem. Koncepce zákona vychází z toho, že je takto insolvenčnímu správci uložena povinnost, aby ještě před rozvrhem uspokojil všechny dosud nezaplacené pohledávky, které je možno uspokojit kdykoli v průběhu konkursu v souladu s § 168, 169 a též § 167 a § 298 zákona. Tato koncepce má zajistit zejména to, aby předmětem rozvrhového řízení byly jen takové pohledávky, které není možno v průběhu konkursu z nějakého důvodu uspokojit.

Vychází se z toho, že nepostačuje-li výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek, které je možno uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu, je v § 305 odst. 2 zákona uvedeno pořadí, v jakém mají být tyto pohledávky za této situace uspokojeny. To znamená, že nejdříve budou uspokojeny odměna a hotové výdaje insolvenčního správce dle § 168 odst. 2 písm. a) zákona, které budou následovat pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2 zákona, dále dojde k uspokojení pohledávek věřitelů z úvěrového financování podle § 41 zákona, které budou následovat poměrné náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dle § 168 odst. 2 písm. b) zákona a pracovněprávní nároky dlužníkových zaměstnanců vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Jakmile budou tyto pohledávky uspokojeny, dochází k uspokojení pohledávek věřitelů na výživném ze zákona dle § 169 odst. 1 písm. e) zákona a poté dojde k uspokojení pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví dle § 169 odst. 1 písm. b) zákona. Ostatní pohledávky poté již budou uspokojovány v duchu zásad poměrného uspokojení.

Rozvrhové usnesení je základem pro poměrné uspokojení přihlášených a zjištěných pohledávek, včetně pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Bude-li zajištěná pohledávka uspokojena zcela z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, je možno takový přebytek, který v souvislosti s tímto zpeněžením vznikne, použít k uspokojení zbývajících – tedy nezajištěných pohledávek, které neměly privilegované postavení.

V souladu s § 305 odst. 3 zákona je insolvenční správce povinen z výtěžku zpeněžení vyčlenit před rozvrhem částku na předpokládané výlohy, které jsou spojeny s ukončením řízení. Z této částky by pak následně měly být hrazeny zejména výdaje spojené s uzavřením účetních knih dlužníka v úpadku, popř. výlohy, které se váží k plnění povinností dle daňových předpisů, archivnictvím apod.

V rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 zákona udílí souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli, se zásadně nerozhoduje o tom, které z nákladů spojených se správou a zpeněžením mají být z takto získaných prostředků zapraveny a v jakém poměru. O úhradě dosud nezaplacených pohledávek, které se uspokojují kdykoliv v průběhu konkursního řízení se rozhodne samostatně podle § 305 zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. KSUL 70 INS 362/2008, 1 VSPH 599/2010-B

Projednáním konečné zprávy a vyúčtování se uzavírá fáze zjišťování a zpeněžování podstaty, když tímto způsobem jsou za účasti věřitelů – co do aktiv i pasiv – postaveny najisto výsledky konkursu (resp. dosavadního insolvenčního řízení, jestliže před konkursem byl úpadek dlužníka řešen jiným způsobem). Pravomocným schválením konečné zprávy a vyúčtováním se zakládá definitivní závěr jak o celkových příjmech podstaty, tak o výdajích souvisejících se správou majetkové podstaty i všech ostatních pohledávkách za majetkovou podstatou a pohledávkách jim na roveň postavených, které již správce uspokojil a které ještě uspokojit zbývá, jakož i o plnění poskytnutém zajištěným věřitelům (všechny tyto rozhodné údaje jsou povinnou náležitostí konečné zprávy). Z toho vzešlé výsledky konkursu pak indikují některý ze zákonem předvídaných dalších procesních postupů. Tím je buď úplné uspokojení případných dosud neuhrazených pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, provedené dle § 305 odst. 1 zákona (po zapravení zajištěných pohledávek) a následované rozvrhem dle § 306 zákona, anebo rozhodnutí soudu podle § 297 odst. 2 zákona o poměrném uspokojení neuhrazených pohledávek v režimu za podstatou (podle pravidel vymezených v § 305 odst. 2 zákona), jímž bude výtěžek ze zpeněžení zcela spotřebován, a po právní moci tohoto usnesení (a jeho splnění insolvenčním správcem) pak následuje zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 VSPH 1380/2013-B-113

K vydání rozhodnutí o pořadí úhrady nebo o poměrné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených podle ustanovení § 305 odst. 2 zákona může insolvenční soud přistoupit až po schválení konečné zprávy.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 59/2013

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 4 VSOL 895/2016

Postačí proto připomenout, že podle § 168 odst. 2 písm. e) zákona jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Podle odst. 3 téhož ustanovení není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. V režimu § 305 zákona se postupuje teprve tehdy, pokud stav majetkové podstaty neumožňuje plné či poměrné uspokojení pohledávek za podstatou. Tato situace v souzené věci ve vztahu k předmětu řízení nenastala, neboť právní úprava obsažená v daňovém řádu předpokládá uspokojení pohledávky za podstatou i prostřednictvím převedení přeplatku na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 Afs 33/2018

(1) Po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

(2) Insolvenční soud přezkoumá věcnou správnost návrhu předloženého insolvenčním správcem. Poté vydá rozvrhové usnesení, v němž určí částky, které mají být věřitelům vyplaceny.

(3) Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak, jak byla zjištěna.

(4) Vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud o pohledávku spornou; jde zejména o pohledávky,

(5) Pro zařazení do rozvrhu je u pohledávek vázaných na podmínku rozhodný stav ke dni vydání rozvrhového usnesení.

V této části zákona je řešena problematika vydání rozvrhového usnesení v rámci konkursu. Koncepčně je vycházeno z toho, že insolvenční správce je po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy takto povinen předložit soudu návrh na vydání rozvrhového usnesení. Ještě, než se tak stane, by však měl insolvenční správce vyjmout z majetkové podstaty zbývající věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty, které nemohly sloužit k uspokojení věřitelů, zejména pak neprodejné věci a nedobytné pohledávky, pochopitelně po předchozím souhlasu soudu a věřitelského orgánu. Dále by měl insolvenční správce ještě před tím uspokojit všechny dosud nezaplacené pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim na roveň postavené, dále zajištěné pohledávky při respektování podmínek obsažených v § 167 a § 298 zákona.

Třeba dodat, že dojde-li k vydání rozvrhového usnesení, bude se toto týkat toliko těch pohledávek, které byly uplatněny přihláškou a přezkoumány na přezkumném jednání anebo těch, které mají výjimky v podobě toho, že je není třeba přihlašovat k soudu – tedy např. pohledávky z vypořádání SJM, nebude-li vydáván rozvrh dle § 305 odst. 2 zákona, který vychází z toho, že v něm dojde k poměrnému uspokojení toliko pohledávek za majetkovou podstatou a dalších pohledávek jim na roveň postavených.

Při vydání rozvrhového usnesení se vychází z usnesení o schválení konečné zprávy dle § 302 odst. 3 zákona a též z upraveného seznamu přihlášených pohledávek dle § 197 a násl. zákona. Aby se mohl insolvenční soud návrhem na vydání rozvrhového usnesení zaobírat, musí v něm insolvenční správce uvést, kolik si představuje vyplatit na každou jednotlivou pohledávku konkrétního věřitele anebo zda má být takto složeno do soudní úschovy. Insolvenční správce by neměl pominout ani svůj návrh ohledně výše částky, která má být určena na předpokládané výlohy spojené se samotným ukončením insolvenčního řízení. Nutno respektovat fakt, že všichni věřitelé, kteří jsou takto zahrnuti do rozvrhu, by měli být uspokojováni poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak, jak byla na přezkumném jednání zjištěna.

V souladu s § 306 odst. 4 zákona platí, že vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li o dosud pohledávku spornou – tedy se jedná zejména o pohledávky, kterých se týká odvolání proti konečné zprávě anebo o pohledávky, ohledně kterých dosud nebyl pravomocně skončen incidenční spor. Tuto situaci lze navíc řešit tak, že částky na jejich úhradu je možno do skončení tohoto sporu složit do soudní úschovy a poté, co odpadnou překážky k jejich výplatě, je možno i o nich vydat rozvrhového usnesení. Prokáže-li se, že ohledně některé z takto předpokládaných částek nejsou posléze splněny předpoklady pro její samotné zařazení do rozvrhu, měl by je insolvenční správce vyloučit z rozvrhu. Obecně platí pravidlo, že ohledně uspokojování pohledávek zařazených v upraveném seznamu přihlášených pohledávek dochází k jejich plnému uspokojení, je-li pro ně v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků anebo jsou uspokojovány – jak již uvedeno – poměrně vzhledem k jejich zjištěné výši. Budou-li tyto pohledávky uspokojeny, s výjimkou těch obsažených v § 170 zákona, je možno uspokojit též podřízené pohledávky uvedené v § 172 zákona. Ostatně ve vztahu k pohledávkám dle § 170 zákona konstatoval Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 3 VSPH 391/2013-P143-11, že „i v insolvenčním řízení jsou aplikovatelné závěry planoucí z rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 2169/2008 (R 77/2010), že prohlášením konkursu na majetek dlužníka nezanikají pohledávky, které jsou podle ustanovení § 33 odst. 1 ZKV vyloučeny z uspokojení v konkursu. Takové pohledávky může konkursní věřitel i za trvání konkursu bez omezení uplatnit vůči úpadcovým ručitelům, jakož i vůči úpadcovým spoludlužníkům a jejich ručitelům. Na věci nic nemění skutečnost, že i ručitel – dlužník je v úpadku.“

Podle § 306 odst. 5 zákona platí, že ohledně zařazení podmíněné pohledávky do rozvrhu je vždy rozhodný stav této pohledávky ke dni vydání rozvrhového usnesení. Je to dáno tím, že se jedná o pohledávky, ohledně nichž většinou nejsou v době jejich přihlášení splněny základní materiální podmínky pro jejich vyplacení a zákonodárce tak musí s ohledem na jejich specifika volit tuto konstrukci.

Projednáním konečné zprávy a vyúčtování se uzavírá fáze zjišťování a zpeněžování podstaty, když tímto způsobem jsou za účasti věřitelů – co do aktiv i pasiv – postaveny najisto výsledky konkursu (resp. dosavadního insolvenčního řízení, jestliže před konkursem byl úpadek dlužníka řešen jiným způsobem). Pravomocným schválením konečné zprávy a vyúčtování se zakládá definitivní závěr jak o celkových příjmech podstaty, tak o výdajích souvisejících se správou majetkové podstaty i všech ostatních pohledávkách za majetkovou podstatou a pohledávkách jim na roveň postavených, které již správce uspokojil a které ještě uspokojit zbývá, jakož i o plnění poskytnutém zajištěným věřitelům (všechny tyto rozhodné údaje jsou povinnou náležitostí konečné zprávy). Z toho vzešlé výsledky konkursu pak indikují některý ze zákonem předvídaných dalších procesních postupů. Tím je buď úplné uspokojení případných dosud neuhrazených pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, provedené dle § 305 odst. 1 (po zapravení zajištěných pohledávek) a následované rozvrhem dle § 306 zákona, anebo rozhodnutí soudu podle § 297 odst. 2 zákona o poměrném uspokojení neuhrazených pohledávek v režimu za podstatou (podle pravidel vymezených v § 305 odst. 2 zákona), jímž bude výtěžek ze zpeněžení podstaty zcela spotřebován, a po právní moci tohoto usnesení (a jeho splnění insolvenčním správcem) pak následují zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 VSPH 1380/2013-B-113

(1) Rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, jejichž pohledávek se toto usnesení týká; tyto osoby mohou proti rozvrhovému usnesení podat odvolání.

(2) V rozvrhovém usnesení určí insolvenční soud insolvenčnímu správci lhůtu k jeho splnění; lhůta nesmí být delší než 2 měsíce od právní moci tohoto usnesení.

(3) Částky určené pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení jim insolvenční správce proplatí na jejich náklad zpravidla ve svém sídle. Částky nepřesahující 500 Kč může složit do úschovy u soudu a věřitele o tom písemně vyrozumět. Obdobně postupuje, jestliže nedojde k proplacení částek určených pro jednotlivé věřitele do 30 dnů od rozvrhového usnesení pro překážku na jejich straně. O splnění rozvrhového usnesení podá insolvenční správce insolvenčnímu soudu zprávu.

(4) Částky, které by mohly připadnout na pohledávky uvedené v § 306 odst. 4, složí insolvenční správce do úschovy u insolvenčního soudu. Jakmile odpadnou překážky k jejich výplatě, vydá o nich insolvenční soud další rozvrhové usnesení; ustanovení o rozvrhovém usnesení platí obdobně i pro další rozvrhové usnesení. Pokud se ukáže, že ohledně některé z těchto částek nejsou splněny předpoklady pro její zařazení do rozvrhu, vyloučí ji insolvenční soud z rozvrhu; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Obdobně se postupuje ohledně částek vyčleněných na výlohy spojené s ukončením řízení, pokud nebyly použity.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s lhůtami pro splnění samotného rozvrhového usnesení. V souladu s § 307 odst. 1 zákona platí, že rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníkovi a věřitelům, jejichž pohledávek se toto usnesení dotýká. K doručení dochází zveřejněním obecně vyhláškou, která je zveřejněna v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona a dále se též doručí zvláštním způsobem doručení dle § 75 odst. 2 zákona dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelům, jejichž pohledávek se usnesení dotýká, věřitelskému orgánu, nebylo již před tím doručováno v této věci předsedovi tohoto orgánu a příp. též státnímu zastupitelství, pakliže toto vstoupilo do řízení. Proti tomuto usnesení se může odvolat jak dlužník, insolvenční správce, tak i kterýkoli z věřitelů, jehož pohledávky se toto usnesení dotýká.

V souladu s § 307 odst. 2 zákona platí, že v rozvrhovém usnesení určí insolvenční soud insolvenčnímu správci lhůtu k jeho splnění, přičemž lhůta k splnění nemůže být delší než 2 měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Podle § 307 odst. 3 zákona je navozován dojem, že výplatu částek určených pro jednotlivé věřitele provádí insolvenční správce ve svém sídle, popř. v některé ze svých provozoven, a to na náklad věřitelů. Rozhodne-li se insolvenční správce vyplácet tyto částky mimo své sídlo nebo provozovny, měl by toto výslovně uvést v návrhu rozvrhového usnesení. Takto by tomu teoreticky mohlo být za situace, pokud by byl respektován zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, který stanovuje pevně konkrétní limit hotovostní částky. Nicméně v praxi bude insolvenční správce postupovat nejčastěji tak, že bude tyto částky určené rozvrhovým usnesením zasílat věřitelům bankovním převodem, a to na jejich náklad. Bagatelní částky, o které se konkrétní věřitel nepřihlásí do 30 dnů od rozvrhového usnesení, popř. nesdělí potřebné kontaktní a bankovní údaje, bude insolvenční správce zpravidla skládat do soudní úschovy u obecného soudu podle svého sídla. Třeba ještě dodat, že vyplacením takto určených částek anebo jejich poukázáním do konkrétní soudní úschovy dochází ke splnění rozvrhového usnesení a o této skutečnosti insolvenční správce informuje následně soud.

V § 307 odst. 4 zákona je řešena problematika ohledně částek, které vyplývají z rozvrhového usnesení, avšak prozatím je nelze vyplatit, protože např. ohledně nich nebyl doposud pravomocně ukončen incidenční spor. Takovéto částky se též složí do soudní úschovy, avšak tentokráte přímo u insolvenčního soudu a jakmile odpadne příslušná překážka, např. dojde k pravomocnému ukončení incidenčního sporu, dochází též k jejich výplatě spolu s vydáním dalšího rozvrhového usnesení. Zjistí-li se v průběhu řízení, že ohledně některé z takto deponovaných částek nejsou splněny následně předpoklady pro její zařazení do rozvrhu, nezbývá soudu nic jiného, než ji vyloučit z rozvrhu a takto získaná částka se poté musí znovu rozvrhnout dalším rozvrhovým usnesením mezi ostatní pohledávky.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSCR 118/2016

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 NSCR 71/2014

a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty,

b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny,

c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení,

d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty.

(2) Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly.

V tomto ustanovení zákona jsou uvedeny důvody ke zrušení konkursu. Jedná se tedy o důvody, kdy prvoinstanční soud je oprávněn zrušit dříve prohlášený konkurs na majetek dlužníka. V souladu s § 308 odst. 1 zákona je tedy prvoinstanční soud oprávněn zrušit konkurs i bez návrhu zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek, přičemž toto neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty. Dále jsou dány důvody ke zrušení konkursu tehdy, jestliže je zjištěno, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené jsou uspokojeny. Prvoinstanční soud by měl konkurs zrušit taktéž po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení anebo zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty dle § 225 a násl. zákona. Jak konstatoval ve svém rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1319/2018 Nejvyšší soud, tak „jakkoli neuspokojené pohledávky či části pohledávek dlužníka, který je právnickou osobou, zanikají zánikem právnické osoby, k němuž došlo v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona (§ 173 odst. 2 obč. zák.), nelze přijmout závěr, který by neumožňoval založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu obchodní korporace za takto zaniklé neuspokojené pohledávky či jejich části, a to přestože jde o závěr zastávaný částí odborné literatury (viz Řeháček, O., Vrba, M. Nová úprava obchodních korporací a některé její souvislosti s insolvenčním právem. Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 365, Hurychová, K. K institutu wrongful trading Governance. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 164, Kupčík, J. Proč má český wrongful trading do originálu daleko? Obchodněprávní revue, 2017, č. 1, str. 10). Pokud by mělo platit, že po zániku neuspokojených pohledávek obchodní korporace nebo jejich částí (k němuž nedošlo v důsledku zániku korporace proto, že byl konkurs na majetek korporace zrušen podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona nelze založit „sankční“ ručení (bývalých) členů statutárních orgánu, zůstal by smysl § 68 odst. 1 ZOK nenaplněn. Takový výklad by mimo jiné (v případě konkurence řízení dle § 68 odst. 1 ZOK a insolvenčního řízení) připouštěl „závod s časem“, přičemž by značně zvýhodňoval potenciálně nejzávažnější případy porušení péče řádného hospodáře, které vedou k tomu, že je konkurs na majetek korporace – relativně rychle – zrušen, protože insolvenční soud zjistí, že majetek korporace je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Soud by proto měl mít možnost dle § 68 odst. 1 ZOK s odkazem na § 2026 odst. 2 obč. zák. možnost založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu obchodní korporace za splnění povinností obchodní korporace též tehdy, zanikla-li obchodní korporace (a spolu s ní i zajišťované pohledávky či jejich části) v důsledku zrušení konkursu na majetek obchodní korporace dle § 308 odst. 1 písm. d) zákona. Smyslem „sankčního“ ručení dle § 68 ZOK je proto kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné k tomu, aby úpadek korporace odvrátil.

Dle § 308 odst. 2 zákona je možno dále zrušit též konkurs na návrh dlužníka, pakliže dlužník k takovému svému návrhu připojí listinu, na které uvede všechny věřitele, kteří vyslovili se zrušením konkursu souhlas. Souhlas v této věci potřebuje i od insolvenčního správce – musí se proto jednat o dohodu všech s tímto navrženým postupem. Aby mohl být takový návrh soudem projednán a posouzen, musí být opatřen úředně ověřenými podpisy všech takto podepsaných osob. Pokud by soud s tímto návrhem vyslovil souhlas, je možno proti rozhodnutí soudu o zrušení konkursu, který byl podán dlužníkem, podat odvolání insolvenčním správcem a přihlášenými věřiteli, jak ostatně plyne z § 309 odst. 2 zákona. Povinností insolvenčního soud je ve výroku svého rozhodnutí uvést přesné důvody, které vedly soud ke zrušení konkursu nejen v souvislosti s účinky spojenými s prohlášením a na to navazujícím zrušením tohoto konkursu.

Jestliže již byla zpeněžena podstatná část majetkové podstaty, zapovídá ustanovení § 308 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, zákona zrušit konkurs, pokud dosud nedošlo k uspokojení dlužníkových věřitelů z výnosu tohoto zpeněžení.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. MSPH 78 INS 1241/2008, 2 VSPH 649/2009-B-81

Jestliže v průběhu řízení o dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky nezajištěného věřitele pro opožděnost, zruší insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona s odůvodněním, že po poměrném uspokojení věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a věřitelů pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou nezbyla již žádná částka, jež by mohla být rozdělena mezi nezajištěné věřitele, je to důvod k odmítnutí dovolání pro bezpředmětnost.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 NSČR 5/2009

Zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) zákona lze připustit až za situace, kdy dlužník nemá žádného věřitele a jsou uhrazeny i všechny jeho pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené. K tomu viz usnesení NS sp. zn. 29 Odo 551/2006.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2012, KSHK 40 INS 19535/2011, 1 VSPH 987/2012-B

Navrhovatel, jehož návrhu na zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 zákona soud nevyhověl, nemůže proti tomuto rozhodnutí podat odvolání. Při zkoumání důvodů zrušení konkursu podle § 308 zákona se insolvenční soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o úpadku a o prohlášení konkursu, ani správnosti rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu, případně správnosti rozhodnutí je potvrzujících.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. KSPL 29 INS 14764/2010, 1 VSPH 80/2013-B-81

Zahájení konkursního řízení nemá za následek naprostou anulaci dosud proběhlých soudních a jiných řízení, ale jejich pouhé přerušení po dobu trvání konkursu. Tím, že obecný soud nepřiznal relevanci skutečnosti, že konkurs byl zrušen dle ustanovení § 308 odst. 2 zákona, neomezeně do budoucna petrifikoval účinky prohlášení konkursu a stěžovatelce zabránil nejen v možnosti domoci se přiznání jejího nároku v nalézacím řízení, ale i posléze přiznané právo vymoci v řízení exekučním – tím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.

Byly-li zjištěny pohledávky přihlášených věřitelů, je pro účely rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. a) zákona nevýznamná argumentace dlužníka zpochybňující existenci, případně výši zjištěných pohledávek.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 NSCR 13/2014

Důvodem ke zrušení konkursu podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. a) zákona není (nemůže být) pouhé jiné právní hodnocení těch skutečností, z nichž vyšel insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Oproti úpravě obsažené v § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání dovoluje ustanovení § 308 odst. 1 písm. a) zákona zrušit konkurs na majetek dlužníka, jestliže podle stavu insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o zrušení konkursu, lze uzavřít (postavit najisto), že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, a zároveň nebyl ve stavu úpadku (při odhlédnutí od vlastních účinků rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle § 308 odst. 1 písm. a) zákona). Pro účely závěru, že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku ani později [v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle § 308 odst. 1 písm. a) zákona], přihlíží insolvenční soud i k těm pohledávkám (v posuzovaném období existujícím), které věřitelé neuplatnili v insolvenčním řízení (např. proto, že zmeškali lhůtu určenou k přihlášení pohledávky nebo proto, že jejich pohledávku uhradila jiná osoba (spoludlužník, ručitel apod.). Vydal-li insolvenční soud na základě dlužnického insolvenčního návrhu rozhodnutí o úpadku, jímž zjistil jen hrozící úpadek dlužníka, je závěr o naplnění předpokladů pro zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 písm. a) zákona podmíněn tím, že dlužníku nehrozil úpadek v době vydání rozhodnutí o úpadku ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle § 308 odst. 1 písm. a) zákona).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 NSCR 8/2013

Podmínky pro zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení dle § 308 odst. 1 písm. c) zákona nejsou dány, jestliže byl nalezen další majetek dlužníka.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sen. zn. 1 VSPH 133/2017-B-46

(1) Pro doručení a zveřejnění rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, platí totéž co o doručení a zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dlužníku a insolvenčnímu správci se toto rozhodnutí doručuje do vlastních rukou.

(2) Proti rozhodnutí podle § 308 odst. 1 mohou podat odvolání pouze insolvenční správce a přihlášení věřitelé.

(3) Rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci.

(4) Právní mocí rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, insolvenční řízení končí.

Toto ustanovení zákona obsahuje řešení problematiky vážící se k právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu. V souladu s § 309 odst. 1 zákona platí, že pro doručení a zveřejnění rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, platí totéž, co o doručení a zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu. Tedy toto rozhodnutí se doručuje obecně vyhláškou zveřejněnu v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona a dále se tradičním způsobem dle § 75 odst. 2 zákona doručí dlužníkovi do vlastních rukou, taktéž insolvenčnímu správci do vlastních rukou, dále se doručí věřitelskému orgánu, státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do insolvenčního řízení a obchodnímu rejstříku, resp. orgánu, který vede příslušný rejstřík, ve kterém je dlužník v úpadku zapsán.

Dojde-li ke zrušení konkursu, měl by o tom insolvenční soud vyrozumět v souladu s § 247 zákona též Českou národní banku.

Je-li vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 zákona, může se proti tomuto rozhodnutí odvolat dlužník a všichni přihlášení věřitelé. Bude-li vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu dle § 308 odst. 2 zákona, mohou se proti němu odvolat toliko přihlášení věřitelé. Je-li vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu v kontextu s úmrtím dlužníka v úpadku dle § 310 zákona, není odvolání proti takovému rozhodnutí vůbec přípustné.

V souladu s § 309 odst. 3 zákona platí, že rozhodnutí, kterým se ruší konkurs, je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Dojde-li ke zrušení konkursu, zanikají též účinky prohlášení konkursu, a to s výjimkou účinků, u nichž není možno jejich navrácení do stavu před samotným prohlášením konkursu. Třeba však ještě připomenout, že v souladu s § 312 odst. 1 zákona tím platnost a účinnost úkonů – tedy těch, které byly provedeny během konkursu – není dotčena.

Podle § 309 odst. 4 zákona dochází k tomu, že právní mocí rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, dochází též zpravidla ke skončení insolvenčního řízení.

(1) Jestliže dlužník v průběhu konkursu zemře, nastupují na jeho místo jeho dědicové, a není-li jich, stát.

(2) Insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o dosavadních výsledcích projednání konkursu spolu s vyúčtováním své poměrné odměny a již vynaložených výloh. Insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá a rozhodne o ní; § 304 platí přiměřeně.

(3) Po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy podle odstavce 2 insolvenční soud zruší konkurs a postoupí věc soudu, který projednává dědictví. O doručení a zveřejnění tohoto rozhodnutí platí § 309; odvolání proti němu však není přípustné.

Toto ustanovení zákona pojednává o problematice právního nástupnictví dlužníka a dědickém řízení. Z § 310 odst. 1 zákona plyne, že zemře-li dlužník v průběhu konkursu, nastupují do tohoto řízení ex lege jeho dědictví, a pokud není dědiců, nastoupí stát.

V okamžiku, kdy insolvenční správce zjistí, že dlužník v úpadku zemřel, neprodleně zastaví další zpeněžování majetkové podstaty a dále též zpracuje, resp. předloží soudu zprávu o dosavadních výsledcích projednání konkursu spolu s vyúčtováním své poměrné odměny a již vynaložených výloh. Jakmile se tak stane, insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá a rozhodne o ní. Je vhodné, aby tato zpráva insolvenčního správce byla zpracována v obdobné struktuře jako konečná zpráva, přičemž pro její projednání a následné schválení bude platit přiměřeně postup dle § 304 zákona.

Podle § 310 odst. 3 zákona dále platí, že po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy insolvenční soud zruší konkurs a postoupí tuto věc k projednání soudu, který je příslušný k projednání dědictví. Proti tomuto usnesení insolvenčního soudu není přípustný opravný prostředek. Součástí takto schválené zprávy musí být i vyúčtování poměrné odměny a vynaložených výloh insolvenčního správce. V usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 574/2011 dospěl tento soud k závěru: „Jestliže insolvenční soud navzdory úmrtí dlužníka – účastníka společného insolvenčního řízení, v insolvenčním řízení pokračoval a uskutečnil přezkumné jednání, pak výsledky takového přezkumného jednání postrádají právní relevanci a bude nutno v insolvenčním řízení dlužnice provést posléze přezkum pohledávek znovu.“

O doručení a zveřejnění výše uvedeného rozhodnutí platí § 309 zákona, tedy shodný postup jako v případě doručení a zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu. Tím pádem je třeba takové rozhodnutí doručit obecně vyhláškou, resp. zveřejněním této písemnosti v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona a tradičním způsobem doručení dle § 75 odst. 2 zákona dědicům dlužníka – tedy každému z těchto dědiců do jeho vlastních rukou, insolvenčnímu správci též do vlastních rukou, věřitelskému orgánu, resp. jeho předsedovi a státnímu zastupitelství, které vstoupilo již dříve do tohoto řízení.

Dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění.

V tomto ustanovení zákonodárce upravuje problematiku zrušení a zániku dlužníka bez právního nástupce. Ve své podstatě se jedná o to, že bude-li konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení dle § 308 odst. 1 písm. c) zákona anebo pro nedostatek majetku dle § 308 odst. 1 písm. d) zákona a je-li dlužníkem v úpadku právnická osoba, dochází ke zrušení této právnické osoby v souvislosti se zrušením konkursu a výmazem takové právnické osoby, která nemá právního nástupce, dochází k jejímu zániku. Za této situace pak zákonodárce nastavil koncepci, podle níž spolu s touto právnickou osobou zanikají taktéž neuspokojené pohledávky dlužníkových věřitelů nebo jejich část, přičemž výjimku tvoří případ, kdy se jedná o pohledávky, které by mohly být uspokojeny i po zániku této právnické osoby z dosud existujícího zajištění, např. z majetku třetích osob, který byl takto poskytnut k zajištění. V rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 538/2006 ostatně Nejvyšší soud dospěl kromě jiného též k závěru, že „Na uplatnění pohledávky zajištěné třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.) nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal.“

(1) Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu s výjimkou účinků, u kterých je možné jejich navrácení do stavu před prohlášením konkursu. Platnost a účinnost právních úkonů, které byly provedeny během konkursu, tím není dotčena.

(2) Za dlužníka, který je právnickou osobou, jednají opět jeho statutární orgány nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci; přerušení likvidace právnické osoby končí.

(3) Zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem.

(4) Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zrušení konkursu. To neplatí, jde-li o neuspokojenou pohledávku nebo její část, která zaniká podle § 311.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o účincích spojených se zrušením konkursu. V souladu s § 312 odst. 1 zákona platí, že zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu s výjimkou účinků, u kterých je možno jejich navracení do stavu před prohlášením konkursu. Jedná se tedy o účinky, u kterých je možné jejich navrácení do stavu před prohlášením konkursu, což v konečném důsledku též znamená, že u těchto účinků platí, že prohlášením konkursu nezanikají a trvají i nadále, pakliže je dlužník nějak svými úkony nezruší. Jedná se typicky např. o situaci, kdy v souvislosti s prohlášením konkursu dochází k zániku dlužníkových plných mocí, včetně prokury a má-li dojít k jejich obnovení po zrušení konkursu, musí tak opět vzejít z vůle samotného dlužníka, který tyto plné moci obnoví. Třeba připomenout, že zánik účinků prohlášení konkursu však nemá žádný vliv na platnost a účinnost právních úkonů, které byly v průběhu konkursu realizovány insolvenčním správcem. V rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/12 dospěl tento soud mj. i k závěru, že: „Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu (srov. ustanovení § 312 odst. 1 zákona), čímž odpadá i překážka bránící pokračování soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník (srov. ustanovení § 263 odst. 1 zákona). Tato překážka odpadá jak v řízení ve věci samé, tj. v odvolacím řízení před vrchním soudem, tak i v řízení exekučním. Rozhodnutí obecných soudů chybně vydaná po přerušení řízení proto dodatečně nabývají právních účinků, dochází k jejich určité „konvalidaci“. Taková rozhodnutí tedy nejsou nulitní a není třeba je nahrazovat novými rozhodnutími vydanými znovu v téže věci.“

Dle § 312 odst. 2 zákona v souvislosti se zrušením konkursu dochází k tomu, že za dlužníka, který je právnickou osobou, jedná opět jeho statutární orgán nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Zrušením konkursu totiž dochází ke zrušení účinků, které předtím spočívaly v přerušení této likvidace, jak ostatně lze i dovodit z § 245 odst. 2 zákona.

V souladu s § 312 odst. 3 zákona zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona bude takto podkladem i pro výmaz dlužníka – právnické osoby z obchodního rejstříku, pakliže se nejedná o právnickou osobu zřízenou zákonem. To má svůj význam zejména v tom, že u takovéto právnické osoby již nebude dále vyžadována její likvidace.

Poměrně zásadní účinek spojený se zrušením konkursu je uveden v § 312 odst. 4 zákona. Zákonodárce zde zakotvil, že upravený seznam přihlášených pohledávek je po zrušení konkursu exekučním titulem, přičemž na jeho podkladě může věřitel pohledávky, která nebyla v průběhu konkursu zcela anebo částečně uspokojena, podat návrh na výkon rozhodnutí, popř. exekuci proti dlužníkovi jako povinnému. Pochopitelně – základním předpokladem pro takový postup je minimálně to, že takováto věřitelova pohledávka nebyla v průběhu přezkumného jednání popřena, má se tedy za zjištěnou pohledávku. K promlčení takového exekučního titulu dochází za 10 let od zrušení konkursu. Pokud byl dlužník pasivní a v průběhu přezkumného jednání takovou pohledávku nepopřel, jedná se z jeho strany v podstatě o jistou formu uznání závazku se všemi z toho plynoucími důsledky. Jak již svého času uvedl ve svém rozhodnutí sp. zn. 26 Co 365/2005 Krajský soud v Hradci Králové, tak „k prokázání exekučního titulu, kterým je seznam přihlášených pohledávek v konkursním řízení, postačuje předložení výpisu ze seznamu přihlášek.“ Toto by neplatilo pouze za situace, kdyby dle § 311 zákona mezitím došlo k zániku těchto neuspokojených pohledávek.

Z § 312 odst. 4 zákona se podává, že na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel – toto právo se promlčí za 10 let od zrušení konkursu. To neplatí, jde-li o neuspokojenou pohledávku nebo její část, která zaniká podle § 311. Podle § 201 odst. 1 zákona je pohledávka zjištěna, jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů [písm. a)], (…) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí [písm. d)]. Z výslovné dikce § 192 odst. 3 části věty za středníkem ve spojení s § 312 odst. 4 zákona se zjevně podává, že popře-li dlužník pohledávku přihlášeného věřitele co do pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek nikdy exekučním titulem (bez ohledu na to, zda pohledávka byla v insolvenčním řízení zjištěna – viz zejména § 312 odst. 4 větu první insolvenčního zákona, jež hovoří o „zjištěné“ nepopřené pohledávce. Jinými slovy, i v případě, že dlužníkem popřená pohledávka je zjištěna, ať už proto, že je úpadek řešen konkursem, v jehož rámci nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění (§ 201 odst. 1 písm. a) zákona), nebo proto, že je úpadek řešen oddlužením a věřitel uspěl se svou určovací žalobou vůči popírajícímu dlužníku (§ 201 odst. 1 písm. d) zákona), má popření pohledávky dlužníkem vždy za následek, že v rozsahu popření není upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. Tento zvláštní důsledek popření pohledávky dlužníkem není možné nijak zvrátit, nelze se mu tedy ubránit ani žalobou o určení pravosti či výše pohledávky – jeho existence aktivní věcnou legitimaci k podání takové žaloby nezakládá.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 121/2016

(1) Funkce insolvenčního správce nekončí zrušením konkursu, i když jeho oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty a další dispoziční oprávnění přecházejí na dlužníka.

(2) Insolvenční správce je povinen ke dni zrušení konkursu uzavřít účetní knihy, sestavit účetní závěrku, splnit povinnosti uložené daňovými předpisy a předat dlužníku potřebné účetní záznamy. Dále je povinen předat dlužníkovi zbývající majetek, zajistit činnosti evidenční a odbornou správu dokumentů⁶¹⁾vzniklých z činnosti dlužníka, popřípadě z činnosti jeho právních předchůdců, a další činnosti související se zrušením konkursu. Nevede-li dlužník účetnictví, týkají se tyto povinnosti přiměřeně jeho daňové evidence.

(3) Po provedení činností podle odstavce 2 insolvenční soud insolvenčního správce zprostí jeho funkce. Současně rozhodne o výdajích, které insolvenčnímu správci vznikly v souvislosti se zrušením konkursu, a o způsobu jejich úhrady.

V tomto ustanovení zákona je upravena činnost insolvenčního správce po zrušení konkursu. V souladu s § 313 odst. 1 zákona platí, že funkce insolvenčního správce nekončí zrušením konkursu, i když jeho oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty a další dispoziční oprávnění přecházejí na dlužníka. To, že správce pozbyl oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou, však neznamená, že výkon funkce správce zcela skončil, jak ostatně potvrdil i ve svém usnesení sp. zn. 4 VSPH 1403/2016 Vrchní soud v Praze. Dle § 313 odst. 2 zákona je totiž insolvenční správce povinen ke dni zrušení konkursu uzavřít účetní knihy, sestavit účetní závěrku, splnit povinnosti uložené daňovými předpisy, které se váží zejména k období po rozhodnutí o úpadku a zahrnují daně, které mají charakter pohledávek za majetkovou podstatou. Kromě toho zákon ukládá správci, aby předal dlužníkovi potřebné účetní záznamy, tedy účetnictví anebo daňovou evidenci a vedle toho i zajistil s tím spojené činnosti evidenční či archivační povahy, které se váží též např. ke zrušení konkursu.

Splní-li insolvenční správce všechny výše uvedené povinnosti, je insolvenční soud v souladu s § 313 odst. 3 zákona takového správce zprostit výkonu jeho funkce. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení sp. zn. 1 VSOL 1245/2015 v této souvislosti kromě jiného podotkl, že: „Za situace, že insolvenční správce soudu sdělil, že všechny činnosti provedl, a ani dlužnice podle obsahu spisu a ani v podaném odvolání nesplnění činností vyjmenovaných v § 313 odst. 2 zákona nenamítá, lze bez dalšího uzavřít, že provedení těchto činností je nesporné, a proto bylo důvodné rozhodnout o zproštění insolvenčního správce funkce podle ustanovení § 313 odst. 3 zákona.“ Ne vždy však musí spolupráce mezi insolvenčním správcem a dlužníkem v úpadku probíhat zcela ideálně, tudíž může dojít i k situaci, kdy některé povinnosti nebude v silách insolvenčního správce splnit zcela, protože neobdržel v této věci od dlužníka v průběhu konkursu řádné anebo úplné podklady. V takovém případě musí insolvenční soud v tom kterém případě posoudit, nakolik byly tyto povinnosti správcem splněny vzhledem k daným okolnostem alespoň třebas částečně, resp. přiměřeně dané situaci. Současně s rozhodnutím o zproštění výkonu funkce rozhoduje insolvenční soud též o výdajích, které insolvenčnímu správci takto vznikly v souvislosti se zrušením konkursu, včetně způsobu jejich následné úhrady. Vzniklé výdaje by měly být zpravidla vždy hrazeny z částky určené na předpokládané výlohy vážící se k ukončení řízení dle § 305 odst. 3 zákona. Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 3 VSOL 666/2013 Vrchní soud v Olomouci, náleží mezi tyto výdaje i takové výdaje, které jsou spojeny se splněním archivační povinnosti a budou hrazeny z částky vyčleněné insolvenčním správcem z výtěžku zpeněžení, resp. z tzv. rezervy. Insolvenční soud může o zproštění konkrétní osoby z funkce insolvenční správce a o jeho výdajích rozhodnout jedním rozhodnutím. Takové rozhodnutí se doručuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku a zvlášť musí být ještě doručeno v souladu s § 75 odst. 2 zákona taktéž dlužníkovi a insolvenčnímu správci, kteří se proti němu mohou odvolat.

b) nebyl zjištěn celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu⁴⁶⁾ za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu přesahující 2 000 000 Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.

(2) Rozhodnutí o tom, že jde o nepatrný konkurs, může insolvenční soud vydat i bez návrhu a spojit je s prohlášením konkursu nebo je vydat kdykoli v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu.

(3) Vyjde-li dodatečně najevo, že konkurs neměl být považován za nepatrný, insolvenční soud přijaté rozhodnutí bez zbytečného odkladu zruší.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 není odvolání přípustné, musí však být vždy odůvodněno.

(1) Nerozhodne-li schůze věřitelů jinak, v nepatrném konkursu se postupuje podle tohoto zákona s těmito odchylkami:

a) místo věřitelského výboru mohou věřitelé ustanovit zástupce věřitelů,

b) k účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů není potřeba schválení insolvenčním soudem ani souhlasu věřitelského orgánu,

c) k vyloučení nedobytných pohledávek a věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které není možné prodat, není nutný souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu,

d) o včasných námitkách proti konečné zprávě a vyúčtování lze rozhodnout i bez nařízení jednání,

e) při přezkumném jednání lze současně projednat všechny otázky, o kterých by jinak byla oprávněna rozhodnout pouze schůze věřitelů, a je-li to účelné, lze přednést také konečnou zprávu a vyúčtování a projednat námitky proti nim,

f) předloží-li insolvenční správce společně s konečnou zprávou návrh rozvrhového usnesení, insolvenční soud může spojit rozhodnutí o schválení konečné zprávy s rozvrhovým usnesením, přičemž rozvrhové usnesení nabude právní moci nejdříve dnem právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy.

(2) Není-li to v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů, insolvenční soud může pro nepatrný konkurs stanovit i další odchylky od zákona, pokud povedou k rychlému a hospodárnému průběhu insolvenčního řízení; těmito odchylkami nesmí být dotčeno postavení zajištěných věřitelů ani zásady insolvenčního řízení. Toto rozhodnutí může insolvenční soud spojit s rozhodnutím o nepatrném konkursu nebo je může vydat kdykoli později.

V těchto ustanoveních zákona je pojednáno o problematice tzv. nepatrného konkursu, resp. o otázkách souvisejících s rozhodnutím o nepatrném konkursu a průběhem nepatrného konkursu. Podle § 314 odst. 1 zákona se pak za nepatrný konkurs považuje situace, kdy je dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem anebo nebyl zjištěn celkový obrat dlužníka (ať již se jedná o právnickou anebo fyzickou osobu) podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu přesahující 2 mil. Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů. V případě věřitelů se jimi rozumějí takoví věřitelé, kteří se za dlužníkem se svými pohledávkami přihlásili do insolvenčního řízení.

V souladu s § 314 odst. 2 zákona platí, že soud vydá rozhodnutí o tom, že se jedná o nepatrný konkurs zpravidla na návrh dlužníka anebo i bez návrhu tzv. z moci úřední. Rozhodnutí o tom, že úpadek dlužníka bude řešen nepatrným konkursem je možno vydat již s prohlášením konkursu dle § 148 odst. 1 nebo § 149 odst. 1 zákona, popř. kdykoli v samotném průběhu konkursu. Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 3 VSPH 512/2010 Vrchní soud v Praze tak „každé rozhodnutí o tom, že konkurs bude projednáván v režimu nepatrného konkursu, vydané z povahy věci ve fázi, kdy nemůže být založeno na ničem jiném než odhadu skutečnosti, má zásadní rizikový potenciál, daný možným zájmem dlužníka a ovšem i určitých jeho věřitelů obejít zákonná pravidla projednávání konkursu (ustanovení § 244 až 313 zákona). Proto zákon ukládá soudu zrušit rozhodnutí podle § 314 odst. 2 zákona, jakmile vyjde v řízení najevo, že konkurs neměl být považován za nepatrný.“ V souvislosti s tím nutno dodat, že dle § 314 odst. 3 zákona platí, že vyjde-li dodatečně najevo, že konkurs by neměl být považován za nepatrný, je povinností insolvenčního soudu takto vydané rozhodnutí o nepatrném konkursu bezodkladně zrušit.

V souladu s § 314 odst. 4 zákona se rozhodnutí soudu o nepatrném konkursu doručuje věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona a zvlášť dle § 75 odst. 2 zákona je toto rozhodnutí doručováno dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelskému orgánu, popř. osobě, o jejímž návrhu soud takto rozhodoval. Soud musí ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit, proč rozhodl o návrhu na nepatrný konkurs tak, jak rozhodl, resp. proč považuje konkurs za nepatrný. Proti takovému jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. To však nebrání v tom, aby soud toto své rozhodnutí revokoval, resp. pozměnil tehdy, jestliže se výrazně změní okolnosti, za nichž bylo toto rozhodnutí původně vydáno.

Koncepce obsažená v § 315 zákona vychází z požadavku, aby řízení vedené v souvislosti s nepatrným konkursem bylo co nejrychlejší, nejefektivnější, ale taktéž i nejúspornější. Z toho důvodu zákonodárce dává účastníkům řízení i soudu možnost, aby se v podmínkách uvedených v § 315 odst. 1 zákona odchýlili od způsobu vedení řízení, jak jsou zvyklí v případě klasického konkursu v parametrech zde takto výslovně zmíněných. Podmínkou pro takový postup ovšem je, že se věřitelský orgán, resp. schůze věřitelů neusnesla ohledně těchto výjimek jinak a nezavázala tedy insolvenčního správce k jinému postupu. Insolvenční soud je pak oprávněn kromě těchto výjimek povolit pro řešení úpadku dlužníka nepatrným konkursem i další výjimky, příp. odchylky, ovšem pouze tehdy, pokud to není v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů, nebude tím jakkoli výrazně narušen hospodárný průběh insolvenčního řízení, včetně dopadů na rychlost tohoto řízení a případné odchylky nezpůsobí zhoršení postavení zajištěných věřitelů a nebudou též jakkoli nabourány základní zásady insolvenčního řízení. Tyto aspekty by tedy měly být řádně posouzeny insolvenčním soudem a na základě jejich důkladného posouzení poté soud zvolí svůj další přístup k jakýmkoli návrhům tohoto typu v rámci řízení o způsobu řešení úpadku dlužníka.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že jde o nepatrný konkurs, není přípustné.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 NSČR 49/2012

(1) Reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.

(2) Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

(3) Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu.

(4) Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu⁴⁶⁾ za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno.

(5) Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije.

(6) Jde-li o insolvenční návrh věřitele a dlužník před rozhodnutím o úpadku požádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle odstavce 5, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží tuto lhůtu nejdéle o 30 dnů.

V tomto ustanovení zákona je upravena přípustnost reorganizace, resp. základní podmínky, včetně pojmu. V souladu s § 316 odst. 1 zákona platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova závodu, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto závodu podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany dlužníkových věřitelů. Reorganizace je na rozdíl od konkursu tzv. sanační formou, tedy by neměla v konečném důsledku směřovat k likvidaci dlužníka, resp. k ukončení jeho podnikatelské činnosti. Je proto důležité, aby dlužníkův závod byl schopen generovat potřebné finanční prostředky k úhradě všech pohledávek za majetkovou podstatou a současně umožňoval, aby z jeho provozního zisku bylo možno zajistit úhradu všech přihlášených věřitelů v souladu s podmínkami obsaženými ve schváleném reorganizačním plánu. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že reorganizace spočívá většinou v tom, že dlužník – podnikatel jako osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku (obchodního závodu) podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSCR 15/2016.

Podle § 316 odst. 2 zákona je možno reorganizací řešit úpadek anebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem. Reorganizace se tedy týká jeho závodu. Není důležité, zda se jedná o podnikatele fyzickou osobu anebo o právnickou osobu – podstatné vždy bude, aby tento podnikatel vlastnil v rozhodné době závod, přičemž tento závod existuje odděleně a jeho existence je jednou ze základních podmínek k tomu, aby takový podnikatel mohl reálně uvažovat o tom, že svůj úpadek bude řešit sanační formou, tedy reorganizací. Z koncepce zákona vyplývá, že reorganizace je z hlediska využitelnosti limitována ve vztahu k podnikajícím fyzickým osobám jak existencí obchodního majetku, tak i osobními aktivy.

Třeba připomenout, že dle § 316 odst. 3 zákona není reorganizace přípustná, pakliže je dlužníkem v úpadku anebo zde hrozí úpadek právnické osobě v likvidaci anebo se jedná o obchodníka s cennými papíry anebo osobu oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního předpisu. Zákonodárce se tak snaží touto formou z reorganizace vyloučit určitou část podnikatelských subjektů, u kterých buď nepředpokládá, že by reorganizace mohla splnit svůj účel anebo zvláštní povaha těchto subjektů je předem z tohoto procesu vylučuje.

Jak uvedl ve svém usnesení č. j. 2 VSOL 106/2009-B-26 Vrchní soud v Olomouci „smyslem absolutní nepřípustnosti reorganizace osob oprávněných k obchodování na komoditní burze, stanovené v § 316 odst. 3 zákona, je ochrana čistoty burzovních obchodů. Účastník burzovního obchodu, byť by u něj byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek, avšak dosud nebylo by rozhodnuto o jeho řešení konkursem, není ze zákona vyloučen z obchodování na burze. U takovéto osoby lze stěží předpokládat, že bude schopna řádně a včas plnit závazky z burzovních obchodů (viz čl. 4.4, písm. d) Statutu Energetické burzy Praha, dostupné též na www.pxe.cz). Tuto ochranu proto stanoví zákon tak, že pro případ úpadku těchto osob stanoví absolutní nepřípustnost reorganizace a rozhodnutí o zjištění úpadku spojuje s prohlášením konkursu, kterým je takováto osoba ze zákona vyloučena z burzovních obchodů (§ 22 odst. 1 písm. b) zák. č. 229/1992 Sb., zákona o komoditních burzách). Podle odvolacího soudu není účelem úpravy § 316 odst. 3 zákona vyloučit z reorganizace osoby, které byly oprávněny k obchodování na komoditní burze, v době rozhodování o úpadku však již toto oprávnění pozbyly a převážná část jejich závazků vznikla v souvislosti s jejich burzovními obchody. Odvolací soud nevidí rozumný důvod, proč těmto bývalým obchodníkům na burze bezvýjimečně odepřít možnost reorganizace v případě, že jim to bude věřiteli umožněno, a nutit nejen je, ale i jejich věřitele, řešit úpadek konkursem i pokud mají předpoklady dále na trhu ve své jiné činnosti pokračovat, a tím nejen zachovat svou existenci, ale umožnit případně svým věřitelům i vyšší míru uspokojení jejich nároků.“ Z uvedeného je zřejmé, že leckdy i úmysl předkladatele návrhu zákona, který může být vtělen do důvodové zprávy, je schopna reálná praxe následně přepsat. Nicméně – obecně by mělo platit, že v případě právnických osob v likvidaci (ať již jím bude burza nebo kterýkoli jiný subjekt), které ostatně nemají až do svého zániku ani právního nástupce, je taková výluka celkem logickým řešením.

Podle § 316 odst. 4 zákona je reorganizace přípustná, pakliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zákona o účetnictví za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru, přičemž ustanovení odstavce 3 téhož paragrafu tím není dotčeno. Dlužník v úpadku může usilovat o reorganizaci v souladu s tímto zákonem za situace, kdy splňuje alespoň jednu z těchto dvou podmínek. Nutno poznamenat, že splnění jedné z těchto dvou podmínek však ještě dlužníkovi nezaručuje, že mu bude následně reorganizace soudem povolena, nicméně mu dává takto oprávnění takový návrh k soudu podat.

V § 316 odst. 5 zákona je dána možnost žádat o povolení reorganizace i těm podnikatelům, kteří nejsou obecně schopni splnit požadavky, které jsou dány v § 316 odst. 4 zákona. Díky tomuto ustanovení tak může podnikatel – dlužník podat návrh na povolení reorganizace tehdy, jestliže spolu s insolvenčním návrhem předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán schválený hlasy alespoň 50 % zajištěných a dále též hlasy 50 % nezajištěných věřitelů počítaných podle výše jejich pohledávek. Dlužník v úpadku, který je podnikatelem, jenž vlastní závod, si takto může reorganizaci se svými věřiteli předjednat, ačkoli jinak podmínky stanovené v odst. 4 nesplňuje. Jak vyplývá z unesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 137/2018, splnění podmínek kvantitativní brány lze nahradit splněním podmínek předjednané reorganizace, přičemž jde o reorganizaci podmíněně přípustnou. V konečném důsledku tak ke schválení takto navržené reorganizace bude postačovat pouhý souhlas příslušného množství věřitelů a po povolení reorganizace již takový dlužník bude postupovat klasicky jako ostatní dlužníci, kteří obecné podmínky splňují. Této formy reorganizace budou asi nejvíce využívat dlužníci, kteří mají omezený počet věřitelů a mohou se tedy s nimi v rámci své aktivity takto i předem dostatečně dohodnout na této formě řešení úpadku. Třeba dodat, že při předjednané reorganizaci se podle seznamu závazků rovněž posuzuje splnění podmínek dle tohoto ustanovení zákona, tedy to, zda dlužník společně s návrhem na povolení reorganizace předložil reorganizační plán přijatý alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů. Úplnost a správnost tohoto seznamu (a zejména uvedení pohledávek, které dlužník popírá a z jakého důvodu) je pak nutná pro posouzení dosažení potřebného kvóra věřitelů dle tohoto ustanovení zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020. Tyto reorganizace jsou v praxi limitovány zejména neochotou rozhodujících věřitelů pro jejich přijetí, omezeným časem na předložení konkrétního reorganizačního plánu a dalšími hledisky. Využití tohoto typu reorganizace je tak většinou omezeno na dlužníky s omezeným okruhem věřitelů.

Podle § 316 odst. 6 zákona dále platí, že jde-li o insolvenční návrh věřitele a dlužník před rozhodnutím o úpadku požádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle odstavce 5, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží tuto lhůtu nejdéle o 30 dnů. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 134/2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu podle § 316 odst. 6 zákona skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku – § 74 odst. 2 zákona se v tomto případě neuplatní.....Lhůta k předložení reorganizačního plánu tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku – běh prodloužené lhůty dle § 316 odst. 6 zákona skončí nejpozději uplynutím 30.dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout.“ Zákonodárce tak touto úpravou reaguje na možné komplikace, které jsou objektivního rázu a mohou se v souvislosti s předkládáním reorganizačního plánu objevit.

Pokud bychom to shrnuli, tak reorganizace patří k tzv. sanačním způsobům řešení dlužníkova úpadku – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2012. Jejím cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo jeho další ekonomické fungování nebo alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku konkursem – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 15/2016. Tento společný oprávněný zájem věřitelů na výhodnějším způsobu uspokojení věřitelů nelze upozadit před zájmem jednoho nebo skupiny několika věřitelů, jejichž uspokojení by při zmaření reorganizace a vyhlášení konkursu mohlo být sice vyšší, avšak na úkor ostatních věřitelů, jejichž společné zájmy jsou uplatňovány prostřednictvím hlasování ve věřitelských orgánech – k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1083/20. Reorganizace tedy spočívá v tom, že dlužník – podnikatel coby osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku (obchodního závodu) podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1430/2014.

Při posuzování podmínek pro povolení reorganizace podnikatele – fyzické osoby se musí soud nejprve vypořádat s otázkou, zda má tato osoba podniku ve smyslu § 5 odst. 1, 2 obch. zák. Nemá-li jej v době rozhodování soudu o povolení reorganizace, nelze řešit úpadek podnikatele – fyzické osoby povolením reorganizace dle § 316 a násl. zákona.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. KSPA 56 INS 21027/2011, 1 VSPH 897/2012-B

Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá podnik.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 NSCR 50/2013

Jestliže insolvenční soud v rozporu s úpravou obsaženou v § 148 odst. 1 a § 316 zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka dříve, než dlužníku uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu, nebrání zrušení nesprávně vydaného usnesení o prohlášení konkursu okolnost, že v době rozhodování odvolacího soudu již lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu marně uplynula – po dobu trvání účinků konkursu návrh na povolení reorganizace úspěšně podat nelze.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 66/2014

Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 134/2016

Postavení věřitelů v reorganizaci je tak mnohem silnější než v oddlužení a věřitelé tak mají výsadní „právo“ rozhodnout, zda reorganizace u dlužníka proběhne či nikoliv. To se projevuje nejen ve fázi před rozhodnutím o povolení reorganizace, ale i ve fázi po tomto rozhodnutí, a to nejen při schvalování reorganizačního plánu. Pouze věřitelé (schůze věřitelů) totiž mohou rozhodovat o tom, kdo je oprávněn sestavit reorganizační plán či zda v případě, kdy byl reorganizační plán zamítnut, bude připravovat reorganizační plán další (jiná) osoba.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sen. zn. 29 NSCR 15/2016

Princip specializace soudců (soudních oddělení) v insolvenčním řízení na agendu reorganizací (jako způsobu řešení dlužníkova úpadku) je možné ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů promítnout do rozvrhu práce jedině tak, že věci budou do příslušného oddělení rozděleny podle hledisek určitelných ke dni zahájení insolvenčního řízení (např. podle toho, zda byl návrh na reorganizaci podán spolu s insolvenčním návrhem, popřípadě podle kritérií stanovených v § 316 odst. 4 zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. KSPH 39 INS 2737/2010, 3 VSPH 608/2010-B-33

(1) Osobou oprávněnou podat návrh na povolení reorganizace je dlužník nebo přihlášený věřitel.

(2) Návrh na povolení reorganizace může podat pouze ten, kdo je v dobré víře, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu.

Zákon v tomto svém ustanovení vychází z koncepce, že právo podat návrh na povolení reorganizace náleží dlužníkovi a taktéž i přihlášenému věřiteli. Zákon tak umožňuje předložit reorganizační plán též osobě určené schůzí věřitelů. V konečném důsledku by přitom měla být dána možnost reorganizační plán předložit každému ze subjektů, který byly takto výše zmíněny a tato možnost by měla být omezena pouze rozhodnutím schůze věřitelů, resp. věřitelským orgánem. Z dikce je tedy zřejmé, že bude-li věřitel podávat návrh na reorganizaci dlužníka, může tak učinit až poté, co si přihlásil u insolvenčního soudu za dlužníkem svou pohledávku. V souladu s § 317 odst. 2 zákona dále platí, že návrh na povolení reorganizace může podat pouze ten, kdo je v dobré víře, že již jsou anebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu. Zákonodárce tak prostřednictvím tohoto ustanovení v podstatě apeluje na navrhovatele, aby ve vztahu k insolvenčnímu soudu vždy podával jen takový návrh, který má šanci obstát, i když v reálné praxi lze jen stěží zjišťovat, nakolik je u navrhovatele dostatečně zastoupena při podání návrhu dobrá víra anebo naopak není. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2849/17 Ústavní soud kromě jiného též v této věci poznamenal: „Současně však nelze přehlédnout, že rozhodnutí o řešení úpadku reorganizací může mít pro insolvenční věřitele závažné ekonomické důsledky. Neúspěšné pokusy o reorganizaci totiž mohou mít zásadní dopad na dlužníkovu (již tak špatnou) majetkovou situaci, a tak insolvenční věřitelé mohou být v následném konkursu uspokojeni v podstatně menší míře, než kdyby byl úpadek rovnou řešen tímto způsobem. Navíc zde vzniká vysoké riziko zneužití daného institutu ze strany dlužníka a některých věřitelů, jež mohou splnění podmínek citovaného ustanovení předstírat či účelově navodit....“

Ani v počátečním stadiu insolvenčního řízení se nemůže insolvenční soud omezit jen na posouzení předpokladů aplikace § 148 odst. 2 zákona, ale rovněž musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z věcného hlediska, a to i s použitím generální klauzule dobré víry dlužníka a „poctivosti“ záměru z hlediska rizik, popř. výhod okamžitého povolení reorganizace pro insolvenční věřitele s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.

(1) Dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

(2) Opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která opožděný návrh podala.

Dle § 318 odst. 1 zákona platí, že dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, je oprávněn podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku. Koncepce zákona zde vychází z předpokladu, že na řešení úpadku reorganizací má dominantní zájem dlužník v úpadku anebo v hrozícím úpadku. Výše uvedené lhůty, resp. časové ohraničení bude platit u těch dlužníků, kteří jsou schopni splnit alespoň jedno z kritérií, která jsou obsažena v § 316 odst. 4 zákona. U dlužníků, kteří nejsou schopni splnit ani jedno z kritérií uvedených v § 316 odst. 4 zákona, pak zákonodárce předpokládá, že spolu s insolvenčním návrhem budou schopni předložit i reorganizační plán, který bude schválen většinou věřitelů, jak ostatně plyne z § 316 odst. 5 zákona – v opačném případě soud v rozhodnutí o úpadku současně prohlásí konkurs na majetek dlužníka. Poté už řešení úpadku dlužníka formou reorganizace není možné. Může se však stát, že soud i u dlužníka, který nesplňuje žádné z kritérií obsažených v § 316 odst. 4 zákona, rozhodne toliko o prohlášení úpadku, avšak již nezvolí způsob řešení tohoto úpadku formou konkursu. Takovému dlužníkovi nic nebrání v tom, aby podal návrh na povolení reorganizace dle § 318 odst. 1 zákona, a to nejpozději 10 dnů před konáním první schůze věřitelů. Dlužníci, kteří nesplňují ani jedno z kritérií obsažených v § 316 odst. 4 zákona by proto měli z praktických důvodů ještě před prohlášením úpadku přikročit buď k podání návrhu na povolení reorganizace anebo požádat insolvenční soud, aby v rozhodnutí o prohlášení úpadku byla dlužníkovi prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, jenž bude opatřen souhlasem většiny zajištěných a nezajištěných věřitelů. Třeba ještě dodat, že bude-li insolvenční návrh podáván dlužníkem, který chce řešit svůj úpadek anebo hrozící úpadek reorganizací, měl by být takový návrh podán bezprostředně s tímto návrhem, resp. by měl být součástí insolvenčního návrhu. Pro dlužníka je to výhodné zejména z toho úhlu pohledu, že jeho věřitelé jsou za takové situace zbaveni možnosti započtení svých závazků proti závazkům dlužníka, což má pochopitelně i příznivý vliv na samotné cash flow.

(1) Návrh na povolení reorganizace, podaný dlužníkem, musí vedle obecných náležitostí podání²⁰⁾ obsahovat

b) dlužníkovi známé údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které dlužníka ovládají nebo které tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾, včetně údaje o tom, zda ohledně některé z těchto osob neprobíhá insolvenční řízení, anebo prohlášení, že není takových osob,

(2) K návrhu na povolení reorganizace musí dlužník připojit seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil.

(3) Návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem musí kromě obecných náležitostí podání²⁰⁾ obsahovat údaje uvedené v odstavci 1 písm. a) a c). Ostatní údaje podle odstavce 1 uvede věřitel, jen pokud jsou mu známy.

(4) Pro označení osob v návrhu na povolení reorganizace a v seznamech k němu připojených platí § 103 odst. 1 obdobně.

(5) Údajem o způsobu reorganizace, obsaženým v návrhu na povolení reorganizace, nejsou osoby sestavující reorganizační plán, ani osoba, která návrh podala, vázány.

V tomto ustanovení zákona je řešen obsah návrhu na povolení reorganizace dlužníka v úpadku. V souladu s § 319 odst. 1 platí, že návrh na povolení reorganizace, který je podán dlužníkem, musí vedle obecných náležitostí podání dle § 79 odst. 1 a 2 OSŘ obsahovat též označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat. To znamená, že dlužník by měl být coby fyzická osoba označen osobním jménem, příjmením a bydlištěm, a půjde-li o podnikatele, pak IČO. Bude-li dlužníkem právnická osoba, měla by být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a IČO. Pokud by návrh na povolení reorganizace podával samotný stát, měl by být vždy označen svoji příslušnou organizační složkou, která za něj před insolvenčním soudem vystupuje – např. v podobě příslušného ministerstva. Dalším z povinných údajů v této souvislosti jsou dlužníkovi známé údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které dlužníka ovládají nebo tvoří s dlužníkem koncern, včetně údajů o tom, zda ohledně některé z těchto osob neprobíhá insolvenční řízení, anebo prohlášení, že není takových osob. Pokud by návrh podával přihlášený věřitel, nemusí tyto údaje uvádět. Dále v návrhu musí být obsažen údaj o způsobu navrhované reorganizace. Nemusí se jednat o příliš podrobné vyjádření, postačí, když bude uvedeno obecným způsobem s odkazem na některé způsoby, které jsou uvedeny v § 341 zákona. Je celkem logické, že v tomto návrhu by měly být též označeny důkazy, kterých se navrhovatel dovolává, což jsou zejména listiny uvedené v § 319 odst. 2 zákona. Každý návrh musí rovněž obsahovat petit, tedy čeho se navrhovatel u soudu domáhá a v daném případě půjde navrhovateli o to, aby insolvenční soud povolil dlužníkovi reorganizaci.

Jak již zmíněno výše, ust. § 319 odst. 2 zákona definuje povinné přílohy dlužníkova návrhu na povolení reorganizace, přičemž součástí by měl být i seznam majetku a závazků, který by měl dlužník zpracovat s náležitostmi, které jsou uvedeny v § 104 odst. 2 a 4 zákona. Jakékoli změny ohledně tohoto seznamu by měly být následně doplněny prohlášením dlužníka o eventuálních změnách, ke kterým došlo následně, tedy po jeho zpracování.

(1) Neobsahuje-li návrh na povolení reorganizace všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést.

(2) Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení reorganizace připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.

(3) Návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a osobě, která návrh na povolení reorganizace podala; odvolání proti němu může podat jen osoba, která návrh na povolení reorganizace podala. K podanému odvolání se nepřihlíží, jestliže před rozhodnutím o něm insolvenční soud povolil reorganizaci na návrh jiné osoby.

V tomto ustanovení zákona se vychází z koncepce, podle níž je soudu uložena povinnost, aby svým usnesením vyzval osobu, která podala návrh na povolení reorganizace, nicméně tento návrh není úplný, aby v určené lhůtě (nikoli delší než sedm dnů) tento návrh doplnila. Insolvenční soud by měl rovněž této osobě dát příslušné poučení, jak má tuto opravu nebo doplnění svého návrhu provést – tedy by měl specifikovat, jaké informace v návrhu požaduje, popř. jak mají být tyto informace v návrhu zpracovány. Totéž platí i pro přílohy k tomuto návrhu a bude to mít svůj význam hlavně v případech, kdy tento návrh bude podáván dlužníkem v úpadku anebo s hrozícím úpadkem.

Nebudou-li tyto podklady i přes výzvu soudu v určeném termínu navrhovatelem doplněny, nezbývá soudu než takový návrh na povolení reorganizace odmítnout a pokračovat v projednávání věci dalšími postupy. Současně se insolvenčnímu soudu ukládá povinnost, aby rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace doručil dlužníkovi, předběžnému nebo insolvenčnímu správci, věřitelskému orgánu a osobě, která návrh na povolení reorganizace takto podala. Obdobně by bylo postupováno i v případě, že by nedošlo k odmítnutí návrhu na povolení reorganizace, nýbrž k jeho zamítnutí, jak ostatně plyne z § 326 odst. 3 zákona.

Zákonodárce na tomto místě zakotvil koncepci, podle níž odvolání proti odmítnutí návrhu na povolení reorganizace může podat toliko osoba, která návrh na povolení reorganizace podala. Pakliže by insolvenční soud v průběhu odvolacího řízení povolil jiný návrh na povolení reorganizace ve stejném případu, pak k odvolání dále nepřihlíží. Z toho tedy vyplývá, že soud není povinen postupovat v tomto řízení v duchu posloupnosti, ale je zavázán k rychlosti v řízení, včetně toho, že musí upřednostnit v rámci projednávání ten návrh na povolení reorganizace, který je možno akceptovat bez výhrad a je úplný.

Nejsou-li přes výzvu insolvenčního soudu k návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo tyto přílohy přes jeho výzvu neobsahují stanovené náležitosti, soud bez dalšího návrh odmítne podle § 320 odst. 3 zákona, aniž by zkoumal, zda tyto nedostatky neumožňují v řízení pokračovat.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. KSBR 27 INS 1207/2008, 3 VSOL 188/2008-B

Postup podle § 320 odst. 1 zákona je třeba dodržet i v případě, že dlužník dříve řádně nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 zákona, kterou mu uložil insolvenční soud (§ 3 odst. 2 písm. d) zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. MSPH 95 INS 4090/2011, 1 VSPH 256/2012-B-27

(1) Jestliže poté, co insolvenčnímu soudu došel návrh na povolení reorganizace, podá tento návrh i další osoba, považuje se návrh další osoby za přistoupení k řízení, jehož předmětem je reorganizace; § 107 se použije přiměřeně.

(2) Insolvenční soud vyzve osoby podle odstavce 1, aby ve lhůtě, která nesmí být delší než 30 dnů, odstranily odlišnosti svých návrhů a vyrozuměly jej o společném stanovisku. Nestane-li se tak, vychází insolvenční soud z návrhu, který podal dlužník, a není-li jej, pak z návrhu věřitele, který mu došel dříve.

Zákon v tomto ustanovení zakládá koncepci, podle níž poté, co insolvenčnímu soudu došel návrh na povolení reorganizace, podá tento návrh i další osoba, považuje se návrh další osoby za přistoupení k řízení, jehož předmětem je reorganizace. Zákonodárce takto pamatuje na řešení situace, kdy je v určitém insolvenčním řízení podáno více návrhů na povolení reorganizace. Tato koncepce, která spočívá v přistoupení dalších osob k návrhu na povolení reorganizace, může zabránit tomu, aby původní navrhovatel reorganizace vzal těsně před uplynutím lhůty pro podání návrhů na povolení reorganizace zpět a tímto svým krokem pak následně znemožnil povolení reorganizace jako takové.

V souladu s § 321 odst. 2 zákona platí, že insolvenční soud vyzve osoby uvedené v § 321 odst. 1 zákona, aby ve lhůtě, která nesmí být delší než 30 dnů, odstranily odlišnosti svých návrhů a vyrozuměly jej o společném stanovisku. Pokud by se tak nestalo, vychází insolvenční soud z návrhu, který podal dlužník, a není-li jej, pak z návrhu věřitele, kterým mu došel dříve. Touto koncepcí se zákonodárce pokouší o zajištění shody mezi osobami, které podávají jednotlivé návrhy na povolení reorganizace, ačkoli lze pochybovat, že zrovna takováto koncepce toho může dosáhnout. Hlavním důvodem pochybností je skutečnost, že toto ustanovení zákona pozapomnělo na řešení situace, kdy je další návrh na povolení reorganizace podán bezprostředně poté, co insolvenční soud rozhodl o původním návrhu na povolení reorganizace jinak než jejím povolením – tedy např. tento návrh odmítl.

Je správný závěr soudu prvního stupně, že navrhne-li dlužník přeměnu reorganizace v konkurs, a to po povolení reorganizace na návrh dlužníka a před schválením reorganizačního plánu (což je procesní stav předmětného insolvenčního řízení), soud musí tomuto návrhu dlužníka vyhovět bez toho, že by věcně přezkoumával důvody, které dlužníka vedly k podání návrhu. Pokud chtěl některý z přihlášených věřitelů tomuto postupu dlužníka zabránit, nic mu nebránilo podat též návrh na povolení reorganizace a tím dle § 321 zákona přistoupit k řízení, jehož předmětem je reorganizace. V takovém případě by návrh samotného dlužníka na přeměnu reorganizace v konkurs nemohl vyvolat postup insolvenčního soudu dle § 363 odst. 1 písm. a) zákona. Odvolací soud dodává, že souhlas některých věřitelů s reorganizací, vyslovený na první schůzi věřitelů dne 25. 4. 2016 nebyl návrhem na povolení reorganizace (neměl náležitosti tohoto návrhu dle § 319 odst. 3 zákona) a navíc nepochybně nebyla splněna podmínka daná v § 318 odst. 1 druhé věty zákona, podle které návrh na povolení reorganizace bylo nutno podat nejpozději 10 dní před první schůzí věřitelů, která se konala po rozhodnutí o úpadku.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 VSPH 1594/2016

(1) Osoba, která podala návrh na povolení reorganizace, jej může vzít zpět do doby, než insolvenční soud reorganizaci povolí nebo o podaném návrhu jinak rozhodne.

(2) Zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu není přípustné. Po vydání tohoto rozhodnutí insolvenční soud nepokračuje v projednání reorganizace.

(3) Byl-li návrh na povolení reorganizace vzat zpět až poté, co o něm bylo rozhodnuto, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí není účinné; toto rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

(4) Osobu, která podala další návrh na povolení reorganizace, vyzve insolvenční soud, aby mu do 15 dnů sdělila, zda trvá na jeho projednání; nestane-li se tak, v projednání reorganizace insolvenční soud nepokračuje.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zpětvzetím návrhu na povolení reorganizace. Dle § 322 odst. 1 zákona přitom platí, že osoba, která podala návrh na povolení reorganizace, jej může vzít zpět do doby, než insolvenční soud reorganizaci povolí nebo o podaném návrhu jinak rozhodne. Zákonodárce na tomto místě vychází z principu volné dispozice účastníka řízení se svým návrhem, přičemž rozhodným okamžikem, kdy tento účastník ztrácí možnost již dále svobodně se svým návrhem disponovat, tedy např. vzít jej zpět, je okamžik, kdy soud o tomto návrhu rozhodne svým usnesením.

Bude-li v souladu s § 322 odst. 2 zákona návrh na povolení reorganizace vzat svým navrhovatelem zpět, vezme insolvenční soud tuto skutečnost na vědomí svým usnesením. Toto usnesení se doručí zvlášť osobě, která byla iniciátorem návrhu na povolení reorganizace, dále dlužníkovi v úpadku anebo hrozícího úpadku a věřitelskému orgánu. V souladu s § 71 odst. 1 zákona se dále doručí vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku ostatním účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí soudu není přípustný opravný prostředek. Jakmile je takové rozhodnutí soudu vydáno, nepokračuje již insolvenční soud v dalším projednávání navržené reorganizace.

Pokud by byl návrh na povolení reorganizace vzat dle § 322 odst. 3 zákona až poté, co o něm bylo rozhodnuto, soud rozhodne, že zpětvzetí není účinné. Toto usnesení soudu je třeba doručit osobě, která návrh podala, dále dlužníkovi v úpadku anebo hrozícího úpadku, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu. I toto rozhodnutí je třeba v souladu s § 71 odst. 1 zákona doručit ostatním účastníkům zveřejněním vyhláškou v insolvenčním rejstříku. Ani proti tomuto soudnímu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Bude-li návrh na povolení reorganizace vzat účinně zpět a mezitím bude soudu doručen další návrh na povolení reorganizace, je povinností insolvenčního soudu vyzvat osobu, která takto v pořadí podala další návrh na povolení reorganizace svým usnesením, aby tato osoba ve lhůtě 15 dnů písemně sdělila, zda trvá na projednání svého návrhu, či nikoliv, jak ostatně plyne z § 322 odst. 4 zákona. Nebude-li tato osoba na toto podání soudu jakkoli reagovat, tedy zachová nečinnost, insolvenční soud nebude již dále pokračovat v projednávání navržené reorganizace.

(1) Návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem musí schválit schůze věřitelů; učiní tak po zprávě insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka.

(2) Před rozhodnutím schůze věřitelů o schválení návrhu na povolení reorganizace upozorní insolvenční správce na jemu známé důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru navrhujícího věřitele.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se schválením návrhu na povolení reorganizace schůzí věřitelů. Je celkem logické – a s ohledem na samotnou koncepci zákona tomu ani nemůže být jinak – že návrh na povolení reorganizace musí být ještě před rozhodováním soudu o tomto návrhu schválen schůzí věřitelů. Souhlas schůze věřitelů by nebyl potřebný jen za situace, kdy by dlužník spolu s návrhem na povolení reorganizace předložil soudu též reorganizační plán, který by byl schválen všemi skupinami věřitelů. Není-li tomu tak, musí být návrh na povolení reorganizace vždy projednán a schválen schůzí věřitelů, přičemž tato rozhodne o tomto návrhu poté, co insolvenční správce podá zprávu o hospodářské situaci dlužníka v úpadku. Při hlasování o tomto reorganizačním plánu se však věřitelé nemusí této schůze účastnit osobně, poněvadž zákon umožňuje hlasovat v této záležitosti korespondenčně. Za situace, kdy schůze věřitelů předložený návrh z nějakého důvodu neschválí, soudu nezbývá, než v souladu s § 326 odst. 1 písm. c) zákona návrh na povolení reorganizace zamítnout. Insolvenční soud je rozhodnutím tohoto věřitelského orgánu vázán, a to i za situace, kdyby jeho rozhodnutí v konečném důsledku odporovalo společnému zájmu věřitelů. V opačném případě, tedy pokud schůze věřitelů návrh bez dalšího schválí, měla by být reorganizace jako taková soudem povolena. V usnesení Vrchního soudu sp. zn. 3 VSPH 470/2010-B-74 vyslovil tento soud názor, že „absence kvalifikovaného souhlasu věřitelů s návrhem na povolení reorganizace vytváří překážku pro její povolení jen v případě návrhu podaného věřitelem – § 326 odst. 1 písm. c) zákona.“

Podle § 323 odst. 2 zákona dále platí, že před rozhodnutím schůze věřitelů o schválení návrhu na povolení reorganizace by měl insolvenční správce upozornit věřitelský orgán i soud na jemu známé důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru navrhujícího věřitele. Tyto důvody by měl insolvenční správce přednést na schůzi věřitelů bezprostředně poté, co seznámí věřitele s hospodářskou situací dlužníka v úpadku. Na této schůzi by měl insolvenční správce taktéž podat zprávu o své dosavadní činnosti a vyjádřit se rovněž i k otázkám vhodnosti navrženého způsobu řešení úpadku.

Na této schůzi mají věřitelé současně možnost bez uvedení bližších důvodů odvolat většinou hlasů stávajícího insolvenčního správce a jmenovat správce nového, budou-li splněny všechny podmínky uvedené v § 29 odst. 1 zákona. K případnému odvolání takového správce by proto z praktických důvodů mělo dojít až poté, co si stávající insolvenční správce splní všechny své povinnosti uvedené v § 323 odst. 1 a 2 zákona.

(1) Po podání návrhu na povolení reorganizace a před rozhodnutím o úpadku jsou osoby oprávněné nakládat s majetkovou podstatou povinny zdržet se právních úkonů, jimiž by mohla být zmařena nebo ohrožena navrhovaná reorganizace.

(2) Insolvenční soud může po podání návrhu na povolení reorganizace i bez návrhu změnit své předběžné opatření.

(3) Od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem.

V tomto ustanovení zákona jsou upravena dispoziční oprávnění dlužníka, která se váží k období od podání návrhu na povolení reorganizace až do okamžiku vydání rozhodnutí o úpadku. Toto ustanovení zákona tak ve své podstatě svým způsobem modifikuje ust. § 111 zákona, kde je pojednáno o dispozičních omezeních dlužníka po zahájení insolvenčního řízení. Podstatné je v daném kontextu též to, že dle § 324 odst. 2 zákona je insolvenční soud oprávněn po podání návrhu na povolení reorganizace i bez návrhu změnit své předběžné opatření.

V § 324 odst. 3 zákona je zakotven zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitelů poté, co byl zveřejněn návrh na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku. Tímto ustanovením zákona je tak modifikován § 140 odst. 3 zákona, ve kterém je dána možnost k započtení pohledávek po prohlášení úpadku, resp. po jeho zjištění. Zákaz je pojímán kategoricky, ledaže by v této věci určil svým předběžným opatřením jinak insolvenční soud, přičemž to by platilo i za situace, kdy zákonné podmínky tohoto započtení by byly splněny již před uvedeným okamžikem. Zákonodárce se touto koncepcí snaží zabránit tomu, aby v důsledku eventuálních zápočtů pohledávek ze strany obchodních partnerů nenastal u dlužníka v úpadku stav, kdy nebude mít dostatek prostředků k financování výroby minimálně do okamžiku, než soud rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Chce-li se dlužník v úpadku této nelichotivé situaci vyhnout, má možnost tomu zabránit tím, že podá návrh na povolení reorganizace. K problematice započtení v průběhu reorganizace se ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1430/2014 vyjadřoval též Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že započítávat pohledávky mimo pohledávek, o nichž to stanoví výslovně schválený reorganizační plán, není možno ani v průběhu provádění reorganizačního plánu. To platí i pro pohledávky zapodstatové. Samotné povolení reorganizace nemá na zákaz započtení plynoucí z § 324 odst. 3 zákona vliv, přestože právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona anebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 332 zákona jinak (§ 330 odst. 1 zákona). Zakázal-li tedy zákonodárce bez dalšího v souvislosti s podáním návrhu na reorganizaci jakýkoli zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele a současně přitom nečiní žádný rozdíl mezi věřiteli soukromoprávními a veřejnoprávními, vztahuje se takový zákaz bezesporu i na pohledávky státu, např. v rovině daňové. Pokud by byl takový zákaz porušen, dochází k porušení zásad insolvenčního řízení dle § 5 zákona se všemi z toho plynoucími důsledky a zřejmě by to mělo mít i vliv na platnost takto provedeného započtení, které by bylo navíc provedeno i bez jakékoli ingerence insolvenčního soudu, kterou zde navíc zákonodárce výslovně předpokládá.

Třeba připomenout, že tento zákaz započtení se vztahuje jak na pohledávky soukromoprávní, tak i pohledávky veřejnoprávní. Z toho důvodu ani pohledávky veřejnoprávní s odkazem např. na speciálnost § 242 odst. 2 daňového řádu nemohou být v rámci reorganizace zvýhodněny jakkoli před ostatními pohledávkami, jelikož § 324 odst. 3 zákona je v dané situaci lex specialis.

Jen takový přístup je pak v souladu se zásadou rovnosti věřitelů v insolvenčním řízení akcentovanou rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 4/2018 a v něm zmíněnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, kterou představuje zejména rozhodnutí I. ÚS 544/02 nebo Pl. ÚS 48/06 a od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku tak nemůže ani správce daně aplikovat institut vratitelného přeplatku dle příslušných ustanovení daňového řádu – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 263/2020.

Hodí se dodat, že stanoví-li § 327 odst. 1 zákona, že účinky návrhu na povolení reorganizace zanikají rozhodnutím insolvenčního soudu (též) o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace, platí, že zaniknout může jen to, co existovalo. Tedy i vadný návrh na povolení reorganizace vyvolává (po jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku) účinky spojené s návrhem na povolení reorganizace (mezi něž patří i zákaz započtení dle § 324 odst. 3 zákona) a tyto účinky trvají až do doby vydání některého z rozhodnutí vyjmenovaných v ust. § 327 odst. 1 zákona (nedojde-li k povolení reorganizace). Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by zánik těchto účinků měl nastat se zpětnou účinností. Váže-li text insolvenčního zákona zánik účinků spojených s podáním návrhu na povolení reorganizace až k rozhodnutí insolvenčního soudu, je též zřejmé, že otázka trvání těchto účinků nemůže být předběžně posuzována jiným soudem v jiném řízení. Úprava týkající se nastolení a trvání účinku zákazu započtení spojeného s (vadným) návrhem na povolení reorganizace je totiž doplněna dalšími instituty insolvenčního zákona, které (mimo jiné) zamezují případnému zneužití možnosti podat návrh na povolení reorganizace a vyvolat tak jeho účinky. Vedle již zmíněného pravidla o odstraňování vad a případného odmítnutí návrhu na povolení reorganizace má každý dlužníkův dlužník, který zamýšlí započíst vzájemné pohledávky, k dispozici zejména návrh na nařízení předběžného opatření dle § 82 odst. 3 zákona. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která umožňuje (a též ukládá) insolvenčnímu soudu vždy zvážit všechny v dané věci podstatné okolnosti – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2533/2019. Dá se proto shrnout, že i vadný návrh na povolení reorganizace vyvolává účinky spojené s návrhem na povolení reorganizace, přičemž takové účinky trvají až do případného vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace. Účinky návrhu na povolení reorganizace pomíjejí ex nunc, z čehož plyne, že jiný než insolvenční soud nemůže předběžně posuzovat otázku trvání těchto účinků za období předcházející vydání usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí vadného návrhu na povolení reorganizace.

Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že § 242 odst. 2 daňového řádu je speciálním ustanovením k § 324 odst. 3 zákona, čímž žalovaný odůvodňuje svůj postup při převodu přeplatku na nedoplatek dle § 242 odst. 2 daňového řádu. Takový výklad by byl v rozporu se základní zásadou insolvenčního zákona zakotvenou v ustanovení § 5 písm. a) zákona, neboť by umožňoval výhodnější postavení jednoho věřitele, správce daně, resp. státu, oproti jiným věřitelům, kterým je započtení pohledávek od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku ustanovením § 324 odst. 3 zákona výslovně zakázáno (s výjimkou povolení insolvenčním soudem). K uspokojení má mimo stanovené výjimky docházet řádným způsobem v insolvenčním řízení, nikoli mimo něj. Opačný postup by byl bezdůvodným zvýhodněním státu jako věřitele v insolvenčním řízení, neboť jako jediný věřitel by mohl započíst pohledávky i v době pro zveřejnění návrhu na povolení reorganizace, v důsledku čehož by byl takový postup v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, z níž jednoznačně vyplývá důraz na rovné postavení všech věřitelů a zákaz neodůvodněného zvýhodnění státu.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 65 Af 44/2017

Je tedy nutno přisvědčit stěžovateli, že v nyní posuzované věci došlo aplikací pravidla obsaženého v § 242 odst. 2 daňového řádu k nepřípustnému zvýhodnění správce daně jako věřitele v insolvenčním řízení. Nejvyšší správní soud však nesdílí názor stěžovatele, že by uvedenou situaci bylo lze řešit pouze předložením věci Ústavnímu soudu za účelem zrušení § 242 odst. 2 daňového řádu. Návod pro řešení nastalé situace poskytuje opět výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu, podle kterého je § 242 daňového řádu speciální právní normou vůči obecným ustanovením insolvenčního zákona, a to ještě pouze v situacích, které nepovedou ke zvýhodnění správce daně jako věřitele nad rámec insolvenčního zákona. Nyní posuzovaná situace však vede právě k takovému nepřípustnému zvýhodnění, jak bylo uvedeno výše, a nadto § 324 odst. 3 insolvenčního zákona na rozdíl od rozšířeným senátem posuzovaného § 140 insolvenčního zákona nepředstavuje obecnou úpravu insolvenčního řízení. Ustanovení § 140 insolvenčního zákona se týká veškerých řízení po rozhodnutí o úpadku. Ustanovení § 324 odst. 3 daného zákona pak konkrétně reguluje pouze jeden z možných způsobů řešení úpadku (reorganizací) a ve své podstatě představuje speciální rozšíření zákazů zápočtů uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona týkající se pouze reorganizace (viz § 140 odst. 4 insolvenčního zákona a KOZÁK, Jan a kol. Insolvenční zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, dostupný v systému ASPI. Z uvedeného plyne, že pravidlo o speciálnosti (přednosti) § 242 odst. 2 daňového řádu před obecnými ustanoveními insolvenčního zákona v nyní projednávané věci nelze uplatnit. Je naopak namístě věc posoudit ve shodě se stěžovatelem tak, že § 324 odst. 3 insolvenčního zákona je normou speciální k normě obsažené v § 242 odst. 2 daňového řádu. Jako norma speciální pak má aplikace § 324 odst. 3 insolvenčního zákona (v situacích, na které dopadá) přednost před aplikací § 242 odst. 2 daňového řádu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 Afs 263/2020

Při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s projednáním návrhu na povolení reorganizace. Koncepce zákona v tomto ustanovení vychází z toho, že při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 zákona. Po celou dobu insolvenčního řízení, kdy by měl být úpadek dlužníka řešen reorganizací, platí, že dlužník je dlužníkem s dispozičním oprávněním, pakliže soud nerozhodne jinak. V kontextu s tímto ustanovením zákona proto za situace, kdy je podán návrh na povolení reorganizace k tomu oprávněnou osobou a nemá-li takový návrh žádné formální nedostatky, měl by insolvenční soud dále postupovat dle § 148 až 152 zákona. Z již uvedených důvodů by proto měl insolvenční soud spojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o povolení reorganizace tehdy, jestliže insolvenční návrh obsahuje rovněž i způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, tento návrh je podán dlužníkem a jeho součástí je i reorganizační plán, který byl předem schválen alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek. Nenastane-li taková situace, což znamená, že dlužník v úpadku nedisponuje před rozhodnutím o povolení reorganizace souhlasem dostatečného počtu věřitelů s jím zpracovaným reorganizačním plánem anebo v případech, kdy je návrh na povolení reorganizace podán přihlášeným věřitelem, měl by insolvenční soud nejdříve rozhodnout o úpadku dlužníka a současně s tím svolat do 3 měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku schůzi věřitelů. Tato schůze věřitelů by pak měla následně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Třeba ještě dodat, že rozhodnutím schůze věřitelů je soud vázán, s výjimkou případů uvedených v § 326 odst. 1 písm. a) a b) zákona. V rozhodnutí sp. zn. 29 NSCR 30/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 zákona a není oprávněn o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace rozhodnout až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod jednání této schůze věřitelů vyčerpán. Schůze věřitelů přitom může v nyní popisovaném případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů k tomu oprávněným osobám (v intencích § 317 odst. 1 zákona tedy dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů) již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace. Aby mohlo dojít ke schválení návrhu na povolení reorganizace schůzí věřitelů, je nezbytné, aby byl získán souhlas alespoň poloviny zajištěných a poloviny nezajištěných věřitelů s právem hlasovat (počítáno podle výše jejich pohledávek), kteří jsou přítomni na schůzi věřitelů anebo souhlas věřitelů, kteří sami o sobě reprezentují 90 % přihlášených pohledávek přítomných na této schůzi věřitelů. Nutno dodat, že do přítomných věřitelů se zahrnují i ti věřitelé, kteří hlasovali nebo budou hlasovat písemně. Z hlediska výhledů dlužníka v úpadku na možnost dosáhnout řešení svého úpadku reorganizací přitom bude zásadní postoj zajištěných věřitelů, včetně zpeněžitelnosti takto zajištěného majetku.

a) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

b) který znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto, anebo

(2) Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení reorganizace lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu

a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo

b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

(3) Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace se doručuje dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která návrh podala.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zamítnutím návrhu na povolení reorganizace. V § 326 odst. 1 písm. a) a b) zákona jsou zakotveny dvě určité pojistky, proti možnému spekulativnímu jednání ze strany dlužníka. To znamená, že i za situace, kdy bude návrh na povolení reorganizace schválen schůzí věřitelů postupem podle § 149 až 151 zákona, musí insolvenční soud odmítnout návrh na povolení reorganizace za situace, kdy je podáním návrhu na povolení reorganizace sledován nepoctivý záměr – např. v podobě toho, že tento návrh zvýhodňuje určitou skupinu věřitelů anebo tehdy, jedná-li se o návrh podaný osobou, jejíž předchozí návrh na povolení reorganizace (téhož dlužníka) byl odmítnut nebo zamítnut či byl touto osobou vzat zpět. V usnesení sen. zn. 29 NSCR 15/2016 Nejvyšší soud doslova uvedl, že „při řešení úpadku reorganizací požaduje insolvenční zákon poctivý záměr vždy s ohledem na danou fázi reorganizace. Ve fázi od podání návrhu na povolení reorganizace do rozhodnutí o tomto návrhu brání nepoctivý záměr povolení reorganizace (§ 326 odst. 1 písm. a) zákona). Nepoctivý záměr může být dále (jako v tomto případě) důvodem k tomu, aby insolvenční soudu omezil dispoziční oprávnění dlužníka (§ 332 zákona). Od povolení reorganizace do uplynutí lhůty k předložení reorganizačního plánu se pak případná nepoctivost záměru (spočívající v tom, že není řádně pokračováno v sestavování plánu, event. v postupu, který by mohl reorganizaci zmařit) osoby, jež připravuje reorganizační plán, může projevit tak, že insolvenční soud podle § 339 odst. 4 zákona tuto osobu z přípravy reorganizačního plánu vyřadí.“ Návrh na povolení reorganizace z pochopitelných důvodů soud zamítne též tehdy, jestliže tento návrh, který byl podán přihlášeným věřitelem, neschválila schůze věřitelů. Z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 179/2009-B-38 vyplývá, že při absenci kvalifikovaného souhlasu věřitelů s návrhem dlužníka na povolení reorganizace není nutno vždy rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem, i když by tomu tak mělo vzhledem k dikci § 326 odst. 1 písm. c) zákona být bezesporu v případě, kdy jde o návrh věřitele. Půjde-li však o dlužnický návrh, pak by se tak mělo stát jen tehdy, pokud by věřitelé dali kvalifikovaně najevo, že si přejí řešit dlužníkův úpadek konkursem.

Nutno ještě dodat, že posouzení, zda dlužník či přihlášený věřitel (ne)sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr (§ 326 odst. 1 písm. a) zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. U dlužníka je pak nezbytné zkoumat i to, zda při změně jeho přístupu oproti minulosti a při jeho snaze své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení, je tento jeho postoj míněn vážně. O tom by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v řízení vyšlo najevo.

Je proto podstatné, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o povolení reorganizace je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí zpravidla nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

U podmíněně přípustné reorganizace vede závěr o nepoctivosti záměru navrhovatele reorganizace k zamítnutí takového návrhu dle § 326 odst. 1 písm. a). Insolvenční soud tak může učinit společně s rozhodnutím o úpadku, nebo kdykoli po konání první schůze věřitelů (která o způsobu řešení úpadku může rozhodovat). Přijme-li schůze věřitelů dle § 150 zákona usnesení, jímž rozhodne o způsobu řešení úpadku reorganizací, aniž předtím insolvenční soud rozhodl o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, je nepoctivý záměr dlužníka překonán zájmem věřitelů na sanačním způsobu řešení úpadku (reorganizace se povolí). Je-li v době konání první schůze věřitelů návrh na povolení reorganizace zamítnut, pak vzhledem k tomu, že reorganizace je přípustná pouze podmíněně (pouze tehdy, pokud je zde návrh spojený s reorganizačním plánem), a návrh na povolení reorganizace již byl vypořádán (není tak splněna podmínka přípustnosti – chybí návrh), nemůže na způsobu řešení úpadku dlužníka ničeho změnit ani usnesení přijaté na schůzi věřitelů (§ 152 věta druhá zákona) a insolvenční soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka. U objektivně přípustné reorganizace nepoctivý záměr nevylučuje dlužníka z řešení úpadku reorganizací. Bez ohledu na to, zda dlužník (či přihlášený věřitel) podá návrh na povolení reorganizace (kterým sleduje nepoctivý záměr) nebo takový návrh vůbec neučiní, může o způsobu řešení úpadku reorganizací (i proti vůli dlužníka) rozhodnout závazně schůze věřitelů (podle § 150 zákona) a insolvenční soud bude takovým rozhodnutím vázán (§ 152 zákona) a bude muset rozhodnout o způsobu řešení úpadku dle schůze věřitelů (jakékoliv jiné rozhodnutí by bylo nesprávné). Poctivost návrhu na povolení reorganizace bude insolvenční soud zkoumat pouze tehdy, jestliže schůze věřitelů usnesení dle § 150 zákona nepřijme – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

Z výše uvedeného vyplývá, že nepoctivý záměr osoby navrhující reorganizaci (jíž nemusí být takto pouze dlužník) může být překonán usnesením schůze věřitelů dle § 150 zákona. Samotná nepoctivost záměru nemusí být nutně překážkou pro povolení reorganizace, čímž se také reorganizace zásadně odlišuje od oddlužení.

V § 326 odst. 2 zákona jsou uvedeny příklady skutečností, které mohou vést soud k tomu, že bude usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka v souvislosti s podaným návrhem na povolení reorganizace. I když se zákonodárce pokouší v tomto ustanovení podat jistý návod k tomu, kdy má soud s ohledem na dané skutečnosti dovozovat onen nepoctivý záměr, je zřejmé, že uvedený výčet příkladů není taxativní a v konečném důsledku ani nemůže postihnout širokou škálu případů, kdy je možno dovozovat nepoctivý záměr z jednání konkrétní osoby anebo skupiny osob.

Podle § 326 odst. 3 zákona pak platí, že rozhodne-li soud o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, měl by toto své rozhodnutí v této věci doručit dlužníkovi, dále osobě, která tento návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu. Ostatním účastníkům řízení je toto rozhodnutí doručováno v souladu s § 71 odst. 1 zákona vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku. Možnost podat odvolání proti takovému zamítavému rozhodnutí soudu má možnost pouze osoba, která návrh na povolení reorganizace podala k soudu.

Nepoctivost záměru se nevyčerpává jednáními popsanými v § 326 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona (jež jsou uvedeny jako příklad a soud je povinen se s nimi vypořádat vždy), neboť k úsudku ve smyslu § 326 odst. 1 písm. a) zákona mohou vést různá jednání. Nepoctivé jednání dlužníka se vždy bude zejména vztahovat k zásadě dle § 5 písm. a) zákona, tedy poctivost chování dlužníka bude zkoumána ve vazbě na uspokojení věřitelů, s čímž souvisí i nakládání s majetkem dlužníka. Krom případů dle § 326 odst. 2 zákona bude typicky (nikoli však vždy a bezvýjimečně) jako nepoctivé možno posoudit jednání dlužníka směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, zatajujícího majetek či závazky, zkracujícího uspokojování věřitelů, zvýhodňujícího některé věřitele, znemožňujícího věřitelům a insolvenčnímu správci plně zhodnotit jeho majetkovou situaci, poškozujícího svůj majetek apod. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v § 326 odst. 2 zákona, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník (přihlášený věřitel) sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

(1) Jestliže insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, pokračuje bez dalšího v insolvenčním řízení. Účinky podání návrhu na povolení reorganizace tímto rozhodnutím zanikají.

(2) Na osobu, jejíž návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, se použije přiměřeně § 147.

Z dikce § 327 odst. 1 zákona vyplývá, že není-li reorganizace soudem povolena, došlo tedy např. k zamítnutí návrhu a není současně v uvedené době podán další návrh na povolení reorganizace, měl by soud rozhodnout po uplynutí lhůt k podání návrhu na povolení reorganizace o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V usnesení sp. zn. 1 VSPH 965/2010-B-47 dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že dokud insolvenční soud nerozhodl např. o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, je prohlášení konkursu na dlužníkův majetek vyloučeno. Současně se vychází z koncepce, že účinky spojené s podáním – návrhem na povolení reorganizace takto zanikají. Fakticky tak s právní mocí rozhodnutí, kterým soud např. zamítá návrh na povolení reorganizace, dochází k zániku účinků podání návrhu na povolení reorganizace, včetně zániku zákazu uvedeného v § 324 odst. 3 zákona. Jiné účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tedy zejména ty vyjádřené v § 109 a 111 však nezanikají.

V § 327 odst. 2 zákona je zakotvena koncepce, podle níž osoba, která podala neúspěšný návrh na povolení reorganizace (tento návrh byl takto soudem např. zamítnut), odpovídá dlužníkovi a jeho věřitelům za škodu, která jim byla způsobena neoprávněným podáním návrhu na povolení reorganizace. Zákonodárce předpokládá, že v kontextu s tím pak za splnění povinnosti k náhradě škody, kterou způsobila takto právnická osoba, ručí za toto splnění statutární orgán této právnické osoby. Při uplatnění tohoto nároku škody je pak nutno postupovat dle § 147 zákona.

Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika související s vydáním rozhodnutí o povolení reorganizace. Zákonodárce doslova stanovil, že nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru, přičemž odvolání proti němu není přípustné. Je tomu tak proto, že zákonodárce nemá v úmyslu podporovat některé obstrukční snahy určité části věřitelů, kteří mají na způsob řešení dlužníkova úpadku jiný názor než ti ostatní s většinovou podporou. I když toto ustanovení zákona bylo podrobeno testu ústavnosti, Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1162/17 jeho protiústavnost neshledal.

Koncepce zákona vychází z toho, že v kontextu s postupem upraveným v § 148 až 152 zákona dotváří toto ustanovení zákona vzájemně spojený celek, který je postaven na tom, že do tří měsíců od rozhodnutí o úpadku by měl soud též rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka. Zákonodárce nastavil parametry tak, že chtějí-li věřitelé prosadit jako způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizaci, mají reálnou možnost tuto svoji vůli prosadit i přes případný odpor dlužníka (jedná-li se o věřitelský návrh) anebo dokonce i samotného insolvenčního soudu.

V nyní projednávaném případě je však situace odlišná, a proto nelze právní závěry obsažené v nálezu, na který navrhovatel odkazuje (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08 – pozn. autora), analogicky aplikovat i na ustanovení § 328 zákona. V tomto případě totiž zákon nenahrazuje projev vůle účastníků řízení, pouze v rámci urychlení celého procesu nepřipouští proti usnesení o povolení reorganizace řádného opravného prostředku. Ústavní soud má za to, že se ještě stále jedná o přípustný „urychlovací institut“ celého řízení. K tomu je ostatně třeba dát do souvislosti i tu skutečnost, že věřitelé podle ustanovení § 339 odst. 3 zákona mohou dlužníka zbavit jeho možnosti přednostně sestavit reorganizační plán, a dále rovněž tu skutečnost (kterou mj. v naprosto odlišné souvislosti vyzdvihoval i insolvenční správce dlužníka), že usnesení o povolení reorganizace není rozhodnutím konečným v celém insolvenčním procesu, ale právě naopak, na toto usnesení pak navazují další rozhodnutí insolvenčního soudu (zejm. případné usnesení o schválení reorganizačního plánu), proti kterým je již možné se bránit formou podání řádných opravných prostředků. Lze proto konstatovat, že není možné na každé rozhodnutí, proti kterému zákon nepřipouští užití řádného opravného prostředku, nahlížet jako na akt, kterým dochází k porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, byť přesně tyto závěry lze dovodit z argumentace navrhovatele. V takovém případě by totiž čl. 36 odst. 4 Listiny, podle kterého podmínky pro uplatnění práva zaručeného v čl. 36 Listiny upraví zákon, do značné míry ztrácelo opodstatnění. Současně je třeba připomenout, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinné dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (č. 332/2010 Sb., N 205/58 SbNU 827), nebo nález ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06).

b) informaci o tom, kdo je insolvenčním správcem, a nebyl-li dosud ustanoven, výrok o jeho ustanovení,

c) výzvu, aby dlužník ve lhůtě 120 dnů předložil reorganizační plán nebo aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělil, že jej předložit nehodlá,

d) informaci o tom, za jakých podmínek mohou předložit reorganizační plán další osoby.

(2) Ustanovení odstavce 1 písm. c) se nepoužije, jestliže dlužník před vydáním rozhodnutí podle odstavce 1 insolvenčnímu soudu oznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá.

(3) Rozhodnutí o povolení reorganizace může dále obsahovat výrok o jiných opatřeních týkajících se majetkové podstaty a nezbytných k zajištění účelu reorganizace.

V tomto ustanovení zákona se pojednává o náležitostech rozhodnutí o povolení reorganizace. Hlavní snahou zákonodárce v tomto ustanovení je vytvořit ideální podmínky pro to, aby insolvenční řízení, kde úpadek dlužníka je řešen reorganizací, nebylo zatíženo zbytečnými průtahy a zbytečnými procesními kroky, které efektivitu takového řízení v konečném důsledku snižují.

V souladu s § 329 odst. 1 zákona platí, že rozhodnutí o povolení reorganizace obsahuje výrok o povolení reorganizace, dále informaci o tom, kdo je insolvenčním správcem, přičemž soud ustaví insolvenčního správce v rozhodnutí o povolení reorganizace, nejedná-li se o případy, kdy šlo o povolení reorganizace postupem podle § 148 odst. 2 zákona, popř. o případ, kdy byl insolvenční správce ustaven v rozhodnutí o úpadku až do jeho výměny první schůzí věřitelů anebo o případ, kdy již byla osoba insolvenčního správce určena v reorganizačním plánu, který byl následně předložen dlužníkem insolvenčnímu soudu. Dále musí toto rozhodnutí obsahovat výzvu určenou dlužníkovi, aby v zákonné lhůtě 120 dnů předložil reorganizační plán, anebo aby bez zbytečného odkladu soudu sdělil, že tento plán předložit nehodlá. Rozhodnutí musí dále taktéž obsahovat informaci o tom, za jakých podmínek mohou předložit reorganizační plán též další osoby, přičemž se bude jednat o situace, kdy dlužník nedisponuje přednostním právem na předložení reorganizačního plánu anebo o situaci, kdy samotný insolvenční soud přednostní právo dlužníka na předložení reorganizačního plánu zrušil.

Koncepce zákona zde vychází z toho, že nehodlá-li dlužník v úpadku anebo s hrozícím úpadkem předložit reorganizační plán, nebude ani aplikován § 329 odst. 1 písm. c) zákona. Nutno ovšem dodat, že zákonodárce poněkud pozapomněl na možnou situaci, kdy může být dlužník na základě rozhodnutí dle § 339 odst. 3 zákona na základě vůle věřitelů zbaven práva na přednostní sestavení reorganizačního plánu. V takovém případě pak aplikace § 329 odst. 1 písm. c) nemá opodstatnění už i z toho důvodu, že reorganizační plán by tak musel stejně sestavit některý z věřitelů. § 329 odst. 2 zákona řeší situaci, kdy dlužník na základě projevené vůle sám dospěje k závěru, že z nějakého důvodu reorganizační plán předložit nehodlá.

V souladu s § 329 odst. 3 zákona platí, že rozhodnutí o povolení reorganizace může dále obsahovat výrok o jiných opatřeních týkajících se majetkové podstaty a nezbytných k zajištění účelu reorganizace. Zákonodárce se tak pokouší dát volnou ruku soudu k tomu, aby v závislosti na konkrétním případě toho kterého dlužníka v úpadku sám uvážil, která taková další specifická opatření jsou z jeho pohledu nezbytná k tomu, aby byl zajištěn samotný účel reorganizace.

(1) Právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 332 jinak.

(2) Právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru. Porušení této povinnosti má za následek odpovědnost dlužníka za škodu nebo jinou újmu, kterou tím věřitelům nebo třetím osobám způsobil; členové statutárního orgánu dlužníka za takto způsobenou škodu nebo jinou újmu ručí společně a nerozdílně.

(3) Za právní úkony, které mají podle odstavce 3 zásadní význam, se považují úkony, jejichž důsledkem se významně změní hodnota majetkové podstaty nebo postavení věřitelů anebo míra uspokojení věřitelů.

(4) Pohledávky vedoucích zaměstnanců dlužníka s dispozičními oprávněními podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, které vznikly po povolení reorganizace, lze v průběhu insolvenčního řízení uspokojit pouze do výše, kterou určí insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru.

(5) Ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky povolení reorganizace, sestaví dlužník mezitímní účetní závěrku.

Toto ustanovení zákona řeší důležitou problematiku, která spočívá v dispozičních oprávněních dlužníka v průběhu reorganizace. V souladu s § 330 odst. 1 zákona proto platí, že nabytím právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dochází k tomu, že se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení – dlužníkovi se tak navracejí veškerá dispoziční oprávnění k majetku, jenž tvoří majetkovou podstatu, včetně majetku, který slouží k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů. Dochází tak k zániku zákonných omezení dlužníka v dispozici s majetkovou podstatou, která byla dána zákonem např. dle § 140 anebo předběžným opatřením soudu, které bylo vydáno před rozhodnutím o povolení reorganizace.

Třeba upozornit, že dle § 330 odst. 2 zákona je nutno reflektovat jistou formu omezení dispozičních práv dlužníka i nadále, kde se předpokládá, že právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, může v průběhu reorganizace dlužník činit jen s předchozím souhlasem věřitelského orgánu. To ovšem nemusí být taxativní výčet omezení, která budou dlužníka v průběhu reorganizace takto stíhat – další omezení pro něho může např. vyplývat z reorganizačního plánu, kde může být obsažen další výčet úkonů, který bude moci dlužník činit opět jen se souhlasem věřitelského orgánu anebo půjde o výčet úkonů, které budou dlužníkovi ve své podstatě přímo odepřeny.

Ostatně i § 332 zákona počítá s tím, že dlužníka je možno omezit v rámci dispozičních oprávnění nad rámec § 330 odst. 3 zákona, popř. nad rámec, který by byl dán reorganizačním plánem, pouze s využitím tohoto dříve zmíněného ustanovení zákona. Zákonodárce se touto koncepcí pokouší o to, aby se v průběhu reorganizace navodil pokud možno co nejvíce stav, který se podobá stavu standardnímu, a dát tak dlužníkovi co nejvíce prostoru k tomu, aby činil vše potřebné k dosažení samotného účelu reorganizace, i když pod dohledem insolvenčního soudu a věřitelských orgánů. Ostatně omezení dispozičních oprávnění dlužníka po pravomocném rozhodnutí o povolení řešení jeho úpadku reorganizací dle § 330 odst. 2 zákona představuje jediné zbývající dispoziční omezení dlužníka, nepočítaje v to soudem omezené nakládání s majetkem dle § 332 zákona. Toto zbývající omezení se však týká jen těch právních úkonů, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam (srov. § 330 odst. 3 zákona). V tomto směru není rozhodujícím kritériem bez dalšího pouhá hodnota majetku, kterého se právní dispozice dlužníka takto týká, ani její poměr k ostatnímu majetku dlužníka. Klíčovým je pro tyto situace naopak celková povaha, smysl a účel konkrétního právního jednání, tedy zhodnocení toho, zda v jeho důsledku dojde k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1379/19.

V § 330 odst. 3 zákona je definován pojem „právní jednání zásadního významu“, pod kterým zákonodárce chápe každý úkon dlužníka, v jehož důsledku dojde k významné změně v hodnotě majetkové podstaty, popř. takový úkon má zásadní vliv na postavení věřitelů anebo na míru jejich uspokojení. Toto ustanovení zákona by přitom mělo být určitou pojistkou proti tomu, aby dlužník v průběhu reorganizace bez dalšího prováděl takové úkony, které povedou proti samotnému obsahu reorganizačního plánu, včetně aspektů jeho splnění zejména v kontextu s tou jeho částí, kde je věřitelům garantována minimální výše úhrady jejich zjištěných pohledávek. Bude na posouzení soudu, aby určil, které úkony z hlediska svého obsahu spadají do této kategorie, tedy zda sem budou např. automaticky spadat všechny úkony spojené s rozprodejem majetku dlužníka potřebného k provozování závodu, veškeré změny ve výrobním programu, snahy o získání významné zakázky apod. V § 330 odst. 3 zákona je zakotvena taktéž odpovědnost dlužníka za škodu, která se odvíjí od toho, že tento způsobil věřitelů či třetím osobám tuto škodu tím, že učinil předmětná jednání bez předchozího souhlasu věřitelského orgánu. Zákonodárce přitom vychází z toho, že za náhradu této formy škody ručí společně a nerozdílně, tj. svým majetkem členové statutárního orgánu dlužníka. Postih ručením by měl zasáhnout ty členy statutárního orgánu, kteří takový úkon za dlužníka jménem statutárního orgánu učinili, popř. jej schválili. K diskusi je též otázka ručení u členů tohoto orgánu, kteří zůstali v této věci z nějakého důvodu nakonec nečinní a realizaci nebránili.

Dle § 330 odst. 4 zákona je umožněno insolvenčnímu správci, aby po předchozím souhlasu věřitelského orgánu uspokojil do výše schválené tímto věřitelským orgánem i pohledávky vedoucích zaměstnanců dlužníka, které se opírají o řádně uzavřené pracovní smlouvy a tyto nároky z těchto pracovních smluv vznikly až po povolení reorganizace. Do této kategorie zaměstnanců je pak možno zahrnout jak vedoucí z doby před vznikem úpadku dlužníka, tak i osoby z řad krizových manažerů, které působily v různých funkcích až v průběhu reorganizace, např. z podnětu insolvenčního správce. Toto ustanovení zákona má tak hlavně napomoci insolvenčnímu správci k tomu, aby i v průběhu reorganizace byl dlužníkův závod odborně veden a insolvenční správce byl oprávněn za tím účelem popř. i najmout příslušné odborníky.

Podle § 330 odst. 5 zákona platí, že ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky povolení reorganizace, sestaví dlužník mezitímní účetní závěrku. Jedná se o povinnost, která s ohledem na přechod dispozičních oprávnění svědčí bezesporu dlužníkovi a má napomoci k hladkému průběhu reorganizace.

Započítávání pohledávek (včetně pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených) je od účinnosti reorganizačního plánu možné pouze v případě, kdy tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v § 140 odst. 2 a 4 zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to reorganizační plán.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014

(1) Za trvání reorganizace platí přiměřeně ustanovení § 246 odst. 4 a § 253 až 260. Práva náležející podle těchto ustanovení insolvenčnímu správci, vykonává dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru; o porušení této povinnosti platí § 330 odst. 2 věta druhá.

(2) U smlouvy o vzájemném plnění platí, že dlužník s dispozičním oprávněním, který se do 30 dnů od povolení reorganizace nevyjádří tak, že odmítá splnění, musí smlouvu splnit.

V tomto ustanovení zákona je řešen právní režim smluv dlužníka v období od povolení reorganizace do nabytí účinnosti reorganizačního plánu. Díky tomuto ustanovení zákona mají smlouvy a jiná jednání dlužníka z doby před prohlášením úpadku stejný režim jako je tomu v případě prohlášení konkursu s tím, že právo k jejich ukončení má dlužník. V konečném důsledku to znamená, že výkon těchto práv bude podléhat režimu § 330 odst. 2 a 4 zákona a bude-li dlužník zvažovat postup dle § 253 až 260, měl by vždy uvážit, zda k takovému postupu bude z hlediska jeho následků pro majetkovou podstatu potřebovat přechozí souhlas věřitelského orgánu anebo to riskne a se všemi z toho možnými plynoucími důsledky o tento souhlas žádat nebude.

Podle § 330a odst. 2 zákona platí, že u smlouvy o vzájemném plnění platí, že dlužník s dispozičními oprávněními, který se do 30 dnů od povolení reorganizace nevyjádří tak, že odmítá splnění, musí smlouvu splnit. To je odlišný postup než v případě konkursu, přičemž nevyjádří-li se dlužník v takto stanovené lhůtě záporně k obsahu uvedeného závazku, má se za to, že musí tuto smlouvu splnit.

Insolvenční správce vykonává dohled nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními, pokračuje ve zjišťování majetkové podstaty a jejím soupisu, vede incidenční spory, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zprávy věřitelskému výboru. Kromě toho plní i další úkoly a provádí další činnosti, které mu uložil insolvenční soud.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s dohledem a další činností insolvenčního správce v průběhu reorganizace. Koncepce vychází z toho, že insolvenční správce vykonává dohled nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními, pokračuje ve zjišťování majetkové podstaty a jejím soupisu, vede incidenční spory, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zpráva věřitelskému orgánu. Kromě toho plní i další úkoly a provádí další činnosti, které mu uložil insolvenční soud.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pozice insolvenčního správce v průběhu reorganizace je odlišná od pozice insolvenčního správce v případě, kdy je např. úpadek dlužníka řešen konkursem. Obecně tedy platí, že tato pozice správce v průběhu reorganizace je svým způsobem slabší, nicméně to nic nemění na tom, že věřitelé mohou tuto pozici v průběhu reorganizace za určitých okolností též posílit. Díky tomu pak může takový insolvenční správce nadále vykonávat funkci valné hromady dlužníka, zejména za situace, kdy reorganizační plán zcela vyloučil výkon akcionářských práv ze strany stávajících akcionářů dlužníka nad rámec stanovený v § 333 zákona.

Aby však mohlo dojít k jakémukoli posílení pozice insolvenčního správce v průběhu reorganizace, je nezbytné, aby rozsah tohoto posílení byl výslovně zakotven v reorganizačním plánu a s touto zesílenou pozicí souhlasil i samotný insolvenční správce.

(1) Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru anebo i bez návrhu zakázat dlužníku s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo může jeho oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit. Učiní tak v zájmu věřitelů zejména tehdy, vzniknou-li pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné způsobilosti dlužníka nebo osob jednajících jeho jménem.

(2) Je-li návrhů podle odstavce 1 více, insolvenční soud o nich rozhodne jedním rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné. Zamítne-li je, lze další návrhy podle odstavce 1 podat až po uplynutí 30 dnů. Omezení stanovená rozhodnutím vydaným podle odstavce 1 může insolvenční soud kdykoli před schválením reorganizačního plánu na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru zrušit nebo změnit.

(3) Jestliže insolvenční soud zakáže dlužníku s dispozičními oprávněními nakládat s majetkovou podstatou nebo jeho oprávnění k tomu omezí, přecházejí tato dispoziční oprávnění na insolvenčního správce.

Toto ustanovení zákona řeší problematiku spojenou s omezením dispozičních oprávnění dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem. Toto ustanovení zákona je koncipováno tak, že dává možnost soudu, aby na návrh věřitele, popř. i bez takového návrhu omezil dlužníka v dispozičních oprávněních k majetkové podstatě i po dobu provádění samotné reorganizace.

Díky tomuto ustanovení zákona má soud možnost dlužníka omezit jakýmkoli způsobem i nad rámec omezení, která plynou z § 111 a 140 zákona, tedy ve své podstatě omezit dlužníkovy dispozice s majetkem, který tvoří majetkovou podstatu. Soud může takto učinit i bez potřebného návrhu, jedná-li v zájmu všech věřitelů. To může nastat třebas v situaci, kdy má soud důvodné pochybnosti o poctivosti jednání samotného dlužníka. Jestliže soud takto omezí dlužníka v určitém rozsahu v možnosti nakládat s majetkem, který tvoří majetkovou podstatu, je zřejmé, že v tomto rozsahu omezení přejdou tato oprávnění na osobu insolvenčního správce, jak ostatně vyplývá z § 332 odst. 3 zákona. Insolvenční soud o návrhu na omezení dispozičních oprávnění rozhoduje svým usnesením, přičemž proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Toto usnesení soudu je třeba doručit dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předsedovi věřitelského orgánu a státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do řízení, přičemž je třeba dodržet postup dle § 75 odst. 2 zákona. Ostatním účastníkům řízení, tedy zejména věřitelům, se usnesení doručí zveřejněním v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona. Pokud jde o omezení dispozičních oprávnění dlužníka, může tento návrh podat jak insolvenční správce, tak i věřitelský orgán, bude-li jeho usnesení přijatou prostou většinou jeho členů.

V souladu s § 332 odst. 2 zákona platí, že bude-li podáno insolvenčnímu soudu více návrhů na omezení dispozičních oprávnění dlužníka, měl by o nich soud rozhodnout jedním společným usnesením, proti kterému není přípustný opravný prostředek. Dojde-li k zamítnutí návrhu na omezení dispozičních oprávnění dlužníka, je možno další návrh v této věci podat znovu až po uplynutí 30 dnů od jeho zamítnutí. To znamená, že navrhovatel musí tuto lhůtu respektovat, nicméně pokud by se rozhodl jinak a návrh opakoval ještě před uplynutím této lhůty, riskuje, že takový návrh bude soudem odmítnut. Omezení stanovená rozhodnutím o omezení dispozičních oprávnění může insolvenční soud před schválením reorganizačního plánu na návrh insolvenčního správce, popř. věřitelského orgánu zrušit anebo změnit. Koncepce zákona vychází z toho, že samotný soud bez příslušného návrhu není oprávněn zrušit anebo změnit již dříve vydaného rozhodnutí o omezení dispozičních oprávnění dlužníka k majetkové podstatě.

V souladu s tímto ustanovením zákona se hodí dodat, že od povolení reorganizace do uplynutí lhůty k předložení reorganizačního plánu může být nepoctivý záměr důvodem k tomu, aby insolvenční soud omezil dispoziční oprávnění dlužníka – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

Samotné podání žaloby dlužníkem k vymožení jeho pohledávky vůči třetí osobě v zásadě nepředstavuje zkracující jednání, neboť tím samo o sobě nedochází k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení. Naopak, v takovém kroku je zpravidla nutno spatřovat prvky péče řádného hospodáře, s níž dlužník přistupuje ke svému majetku. Dlužníka tedy nelze v obecné rovině vyloučit z těchto dispozic, jimiž se snaží domoci svých práv, jež mu náležejí, jen proto, že jejich hodnota je v poměru k ostatnímu majetku významná. Pro případ, že se ukáže, že dlužník podává zjevně bezúspěšné žaloby či postupuje jinak lehkomyslně k tíži majetkové podstaty, poskytuje insolvenční zákon insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru či samotnému insolvenčnímu soudu oprávnění zakázat dlužníkovi s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo dispoziční oprávnění ve vymezeném rozsahu omezit (§ 332 zákona). Takové rozhodnutí ovšem musí být řádně a přiléhavě odůvodněno.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka a místo valné hromady nebo členské schůze dlužníka rozhoduje v její působnosti insolvenční správce.

(2) Valné hromadě nebo členské schůzi dlužníka i po rozhodnutí o povolení reorganizace zůstává zachováno právo jmenovat nebo volit a odvolávat členy statutárního orgánu dlužníka a dozorčí rady dlužníka; k účinnosti jejího rozhodnutí se však vyžaduje souhlas věřitelského výboru. Jde-li však o reorganizaci povolenou na základě návrhu na povolení reorganizace podaného věřitelem nebo nemá-li dlužník právo sestavit reorganizační plán, náleží právo jmenovat nebo volit a odvolávat členy statutárního orgánu dlužníka a dozorčí rady dlužníka věřitelskému výboru.

(3) Zanikne-li funkce statutárního orgánu dlužníka nebo dozorčí rady anebo funkce všech členů těchto orgánů a není-li postupem podle zvláštního právního předpisu jmenován nebo zvolen do 30 dnů poté nový statutární orgán nebo dozorčí rada nebo jejich členové, zvolí je věřitelský výbor.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s pozastavením výkonu funkce orgánů dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem. Koncepce zákona zde vychází z předpokladu, že zájmy stávajících akcionářů nebo společníků dlužníka v úpadku nebudou zcela v souladu se zájmy věřitelů tohoto dlužníka. Ke střetu těchto zájmů může intenzivně docházet např. za situace, kdy má být reorganizace provedena tím způsobem, že bude prodán dlužníkův závod a akcionářům, popř. společníkům dlužníka tak nezůstane prakticky nic, tedy bude k dispozici jen tzv. prázdná společnost. Dle § 333 odst. 1 zákona platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka a místo valné hromady nebo členské schůze dlužníka přechází jejich působnost na insolvenčního správce.

V souladu s § 333 odst. 2 zákona dále platí, že valné hromadě nebo členské schůzi dlužníka i po rozhodování o povolení reorganizace zůstává zachováno právo jmenovat nebo volit a odvolávat členy statutárního orgánu dlužníka a dozorčí rady, přičemž k účinnosti jejího rozhodnutí je však nyní potřebný souhlas věřitelského orgánu. Půjde-li však o reorganizaci povolenou na základě návrhu na povolení reorganizace podaného věřitelem anebo nemá-li dlužník právo sestavit reorganizační plán, náleží toto právo – tedy např. jmenovat anebo odvolávat členy statutárního orgánu dlužníka a dozorčí rady dlužníka věřitelskému orgánu. V případě předjednané organizace je tedy k takovému jednání vždy nezbytný souhlas věřitelského orgánu, který má takto bez dalšího působnost valné hromady.

Dle § 333 odst. 3 zákona platí, že věřitelský orgán má za situace, kdy např. členy představenstva volí a odvolává valná hromada, která se skládá z akcionářů nebo společníků dlužníka a tato valná hromada je z nějakého důvodu nečinná (anebo je nečinná členská schůze), možnost zvolit též členy nebo člena statutárního orgánu dlužníka nebo dozorčí rady, pokud jeho funkce zanikla a který nebyl např. v souladu se zákonem o obchodních korporacích včas jmenován, popř. zvolen. Zákon umožňuje, aby reorganizační plán výkon funkce některých orgánů dlužníka po dobu trvání reorganizace zcela vyloučil a tyto kompetence přímo přenesl na věřitelský orgán.

Reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, jakož i věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a věřitelé jim na roveň postavení.

Koncepce zákona vychází v tomto ustanovení z toho, že reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, jakož i věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a věřitelé jim na roveň postavení. Tato definice odpovídá z hlediska své koncepce definici věřitelů coby účastníků insolvenčního řízení, která je obsažena v jiných ustanoveních tohoto zákona, např. v § 14 odst. 1 zákona anebo § 165 až 172 zákona. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že nestanoví ve vztahu k reorganizaci dlužníka v úpadku žádný další nový zvláštní okruh účastníků insolvenčního řízení, který by šel nad rámec již zavedeného.

(1) Při reorganizaci se za věřitele dlužníka považují i společníci a členové dlužníka; za pohledávku těchto osob se považuje právo vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.

(2) Platí, že výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo v družstvu je rovna nule; ustanovení § 347 odst. 2 tím není dotčeno.

V tomto ustanovení zákona je řešena otázka spojená s postavením věřitelů při reorganizaci dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem. V § 335 odst. 1 zákona je řešeno postavení společníků, popř. akcionářů dlužníka za situace, kdy je jeho úpadek řešen reorganizací. Třeba dodat, že zde zmíněné osoby, tj. společníci, popř. akcionáři dlužníka budou mít ve vztahu k těmto pohledávkám v případě reorganizace postavení zajištěných anebo nezajištěných věřitelů a současně jejich majetková účast u dlužníka by neměla mít v daném ohledu na jejich pohledávky či další práva jakýkoli významný vliv. Z § 335 odst. 2 zákona plyne, že výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo družstvu je rovna nule, přičemž ust. § 347 odst. 2 zákona tím není dotčeno, což v konečném důsledku znamená, že společníci, popř. samotní akcionáři dlužníka budou mít z titulu existence svých pohledávek a ve vztahu ke své majetkové účasti u dlužníka pozici nezajištěných věřitelů, pakliže jim zákon nepřiznává postavení jiné. Takovýto druh věřitelů pak žádnou další skupinu neohrožuje a samotná koncepce zákona z nich díky nulové hodnotě akcií či obchodních podílů, které takto v průběhu reorganizace drží, činí v konečném důsledku osoby, které při přechodu těchto akcií či obchodních podílů na nabyvatele nemají za takovým nabyvatelem či nabyvateli žádnou pohledávku.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202.

(2) Popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

(3) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše v reorganizaci uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

(4) Popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá po dobu trvání reorganizace vliv na zjištění popřené pohledávky.

Koncepce zákona na tomto místě vychází z toho, že není-li dále zákonem stanoveno jinak, ohledně přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci platí stejné postupy jako v případě konkursu anebo oddlužení, resp. se tyto postupy řídí ust. § 190 až 202 zákona. Nicméně v § 336 odst. 2 zákona je zakotvena výjimka z obecné úpravy přezkoumání pohledávek, když toto ustanovení popření přihlášené pohledávky ze strany dlužníka přiznává stejné účinky jako v případě popření pohledávky insolvenčním správcem.

To je dáno tím, že s povolením reorganizace dochází k tomu, že zanikají omezení, která se vztahují k dispozičním oprávněním dlužníka a tím pádem za situace, kdy dlužník takto popře v průběhu reorganizace kteroukoli přihlášenou pohledávku kteréhokoli věřitele, je takové jeho popření většinou důvodem k tomu, že vzniká incidenční spor ohledně pravosti, výše nebo pořadí takto popřené přihlášené pohledávky.

Bude-li se přezkumné jednání konat dříve než došlo k povolení reorganizace a dlužník na takovém přezkumném jednání pohledávku popřel, nastávají účinky takového popření ke dni, kdy bylo usnesení o povolení reorganizace zveřejněno v insolvenčním rejstříku a zároveň od tohoto dne začínají běžet též lhůty k podání incidenční žaloby. Půjde-li o nevykonatelnou pohledávku, která byla takto popřena toliko dlužníkem, budou moci do 30 dnů od zveřejnění usnesení o povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku podat žalobu na určení u soudu. Lhůta k podání žaloby však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 zákona, nebyl-li věřitel takto popřené pohledávky na přezkumném jednání přítomen anebo podle § 198 odst. 1 zákona, pokud na jednání přítomen byl. Nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě k insolvenčnímu soudu podána, pak se k nevykonatelné pohledávce popřené dlužníkem, co pravosti, nepřihlíží. Současně platí, že nevykonatelná pohledávka, která byla takto dlužníkem popřena co do výše nebo pořadí, se má v takovém případě za zjištěnou ve výši nebo pořadí, které dlužník výslovně uvedl při jejím popření.

V souladu s § 336 odst. 3 zákona platí, že dlužník po povolení reorganizace je oprávněn v průběhu přezkumného jednání popřít vykonatelnou pohledávku co do její pravosti nebo výše pouze z důvodu, že pohledávka zanikla nebo je promlčená, jsou-li takové důvody v souladu s právními předpisy podnětem pro zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce. Pro některé další důvody není dlužník již oprávněn vykonatelnou pohledávku takto v průběhu reorganizace, resp. v průběhu přezkumného jednání, popřít. Bude-li přezkumné jednání prováděno až po povolení reorganizace, bude dlužník při přezkoumávání pohledávek jednotlivých přihlášených věřitelů postupovat obdobně – tedy jako kdyby byly tyto pohledávky přezkoumávány samotným insolvenčním správcem, přičemž podmínky pro podání eventuální určovací žaloby vycházejí z § 198 a 199 zákona.

Podle § 336 odst. 4 zákona dále platí, že popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá po dobu trvání reorganizace vliv na zjištění popřené pohledávky. Tím se koncepce obsažená takto pro způsob řešení úpadku dlužníka reorganizací výrazně odlišuje od způsobu řešení úpadku dlužníka např. konkursem, kde by takovéto popření pohledávky přihlášeným věřitelem mělo výrazně jiné účinky, jak vyplývá ostatně z komentáře k příslušným ustanovením zákona.

Zamítnutím reorganizačního návrhu dlužníka a prohlášením konkursu na jeho majetek sice dlužník neztrácí právo popřít pohledávku přihlášeného věřitele, ale s tímto popřením přestávají být nadále spojeny účinky stanovené v § 336 odst. 2 zákona. Po prohlášení konkursu se pohledávka popřená jen dlužníkem pokládá za zjištěnou a dlužník zásadně nemůže být ve sporu o její pravost úspěšným.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 15 Cmo 89/2011

Při rozhodování o přistoupení dlužníka v reorganizaci jako dalšího žalovaného do řízení, v němž se přihlášený věřitel (jako žalobce) domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako žalovanému) určení pravosti, výše nebo pořadí své nevykonatelné pohledávky, není významné, zda vůči dlužníku v reorganizaci přihlášenému věřiteli uplynula lhůta k podání incidenční žaloby před podáním návrhu na přistoupení dlužníka v reorganizaci do řízení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 25/2013

Popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v reorganizaci, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky podána (v rozsahu dotčeného popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci a dlužníku). Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem i dlužníkem v reorganizaci včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících (vůči insolvenčnímu správci nebo vůči dlužníku), pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí zákona. Včasnou žalobou podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu, insolvenční soud zamítne – stejně postupuje i v případě, že je reorganizace posléze přeměněna v konkurs, neboť rozhodnutím podle § 363 zákona nelze odklidit dříve nastalé účinky podle § 198 odst. 1 věty třetí zákona.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 104 VSPH 536/2015-94

Nemůže-li dlužník – povinný uplatnit námitku promlčení v exekučním řízení, nelze ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani v konkursním řízení probíhajícím v době, kdy exekuční řízení není skončeno.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1471/2012

(1) Pro potřeby určení rozsahu uspokojení zjištěných pohledávek a hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu se věřitelé dlužníka při reorganizaci rozdělují do skupin, a to tak, aby v každé skupině byli věřitelé se zásadně shodným právním postavením a se zásadně shodnými hospodářskými zájmy. Rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin obsahuje reorganizační plán, v němž se vždy uvede, podle jakých kritérií k rozdělení věřitelů došlo.

(3) Pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem je pohledávka, jejíž výši, splatnost ani další její vlastnosti a práva s ní spojená reorganizační plán nemění, nebo pohledávka, o které věřitel písemně uznal, že není reorganizačním plánem dotčena.

(4) Pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem je i pohledávka, u které v důsledku prodlení dlužníka došlo ke ztrátě sjednané výhody splátek, jestliže reorganizační plán

a) stanoví splatnost jistiny včetně úroků stejně jako před prodlením dlužníka,

b) nemění žádná další práva spojená s pohledávkou, s výjimkou práv věřitele spojených s účinky zahájení insolvenčního řízení nebo s již nastalým prodlením dlužníka,

c) stanoví, že všechny splátky jistiny a úroku, které měl dlužník zaplatit před svým prodlením do dne účinnosti reorganizačního plánu, budou uhrazeny neprodleně po účinnosti reorganizačního plánu.

(5) Odůvodněnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin posoudí insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu.

(6) Na základě návrhu dotčeného věřitele nebo předkladatele reorganizačního plánu může insolvenční soud rozhodnout o zařazení věřitele do jiné skupiny; učiní tak před schválením reorganizačního plánu. Proti jeho rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o rozdělení věřitelů dlužníka v úpadku do skupin v souvislosti s reorganizací. Takovéto rozdělení má svůj zásadní význam zejména z hlediska hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, včetně dalších důležitých hlasování věřitelů v rámci reorganizace. Má to svůj vliv pochopitelně i na uspokojení pohledávek těchto věřitelů. Hodí se poznamenat, že jednotlivé skupiny věřitelů a jejich zařazení do těchto skupin vychází z reorganizačního plánu. V této souvislosti je třeba respektovat fakt, že věřitelé se shodným právním postavením a shodnými ekonomickými zájmy by měli tvořit samostatnou skupinu věřitelů. Reorganizační plán by proto měl obsahovat rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin a zdůvodnění, proč došlo k vytvoření zrovna těchto skupin věřitelů a jak byli tito jednotliví věřitelé do těchto skupin začleněni, resp. jaká byla kritéria pro toto začlenění. Jak odborná literatura, tak i judikatura se v zásadě shodují v tom, že nezajištění věřitelé by měli tvořit zpravidla jen jednu skupinu.

Je tomu tak vzhledem k zásadě poměrného uspokojení věřitelů (srov. § 1 písm. a) zákona), která se nejvýrazněji projevuje právě u nezajištěných věřitelů. Mají-li nezajištění věřitelé ohledně způsobu a míry uspokojení svých pohledávek stejné postavení, odpovídá to základní zásadě insolvenčního řízení uvedené v § 5 písm. b) zákona, aby měli při hlasování o přijetí reorganizačního plánu rovné možnosti, tedy aby pokud možno hlasovali (poměrně podle výše svých pohledávek) v rámci jedné skupiny a žádný z nich nebyl nedůvodně vydělován do skupiny samotné.

Nejsou-li zde zvláštní okolnosti věci odůvodňující rozdělení nezajištěných věřitelů do různých skupin, mají nezajištění věřitelé pro hlasování o přijetí reorganizačního plánu tvořit zásadně jednu skupinu ve smyslu § 337 odst. 1 zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 109/2020.

V § 337 odst. 2 zákona jsou stanoveny základní skupiny věřitelů – tedy ty, které jsou základním stavebním kamenem reorganizačního plánu. Tyto skupiny tvoří každý zajištěný věřitel – tedy ten věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem anebo zajišťovacím převodem práva tvoří v rámci reorganizačního plánu samostatnou skupinu. Bude-li např. v rámci reorganizace existovat sedm zajištěných věřitelů, je tu současně s tím sedm skupin zajištěných věřitelů. Dále sem náleží společníci či akcionáři, popř. členové dlužníka, kteří vůči tomuto dlužníkovi disponují pohledávkami z titulu vlastnictví akcií, které vydal samotný dlužník, dále obchodním podílem v dlužníkovi anebo členským podílem v dlužníkovi.

Budou-li mít tyto osoby i další pohledávku za dlužníkem, budou samozřejmě též členy i jiné skupiny věřitelů. Důležitou skupinu věřitelů v rámci reorganizačního plánu tvoří věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny. K věřitelům s pohledávkami nedotčenými reorganizačním plánem srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4272/2016. Jedná se tedy o tu část věřitelů, kteří mají garantováno, že dojde k úplnému uspokojení jejich pohledávek anebo naopak nebude jejich pohledávka uspokojena vůbec, protože některý z těchto věřitelů ji nestihl řádně a včas přihlásit k insolvenčnímu soudu. Do této skupiny pohledávek náleží věřitelé (zaměstnanci dlužníka), kde platí, že jejich pohledávky nejsou při reorganizaci dotčeny co do své výše, splatnosti a ani v dalších ohledech. Dále sem patří věřitelé, kteří dobrovolně písemnou formou uznali, že jejich pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, i když může být následná skutečnost odlišná. Náleží sem též věřitelé pohledávek, u nichž došlo v souvislosti s prodlevou dlužníka ke ztrátě sjednané výhody splátek, pakliže reorganizační plán stanoví splatnost jistiny, včetně úroků stejně jako před prodlením dlužníka, nemění žádná další práva spojená s pohledávkou, s výjimkou práv věřitele spojených s účinky zahájení insolvenčního řízení nebo s již nastalým prodlením dlužníka, stanoví, že všechny splátky jistiny a úroku, které měl dlužník zaplatit před svým prodlením do dne účinnosti reorganizačního plánu, budou uhrazeny neprodleně do účinnosti reorganizačního plánu. Zákonodárce počítá s tím, že není též vyloučeno, aby další samostatné skupiny věřitelů vytvořil dále reorganizační plán např. v souvislosti s hospodářským zájmem dlužníka. Může se tak např. jednat o dodavatele energií anebo jiné významné dodavatele dlužníka v úpadku. Bude ovšem hodně záležet na samotném dlužníkovi, kolik bude chtít vytvořit takto zájmových skupin věřitelů v rámci reorganizačního plánu a současně jim takto přiznat i v rámci reorganizace silnější postavení. To může později hrát významnější roli i při samotném schvalování tohoto reorganizačního plánu.

V § 337 odst. 5 a 6 zákona je dána pravomoc insolvenčnímu soudu k tomu, aby v rámci schvalování reorganizačního plánu též posoudil vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin. Pakliže by soud v některých případech shledal nedůvodnost tohoto rozdělení, má možnost konkrétního věřitele takto přeřadit do jiné skupiny věřitelů, přičemž se tak musí stát nejpozději před schválením reorganizačního plánu. Proti takovémuto rozhodnutí soudu pak není možno uplatnit opravný prostředek.

Po nabytí účinnosti reorganizačního plánu nelze měnit jeho obsah ani důsledky plynoucí ze zařazení věřitelů do jednotlivých skupin.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013

Je-li reorganizační plán schválen všemi skupinami věřitelů (není-li o tom pochyb), nebude mít věřitel, který hlasoval proti jeho přijetí, námitky spočívající v tom, že nezajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou ve skupině, je vůči věřitelům nespravedlivý a povede k dalšímu úpadku dlužníka či jeho likvidaci, neboť tyto okolnosti nejsou důvodem pro neschválení jednomyslně (všemi skupinami) přijatého reorganizačního plánu. O reorganizačním plánu totiž hlasují skupiny věřitelů (jako osoby se zásadně shodným právním postavením a zásadně shodnými hospodářskými zájmy) stanovené reorganizačním plánem (odůvodněnost zařazení zkoumá soud ex offo i k návrhu dotčeného věřitele a přijetím reorganizačního plánu skupinou věřitelů přijímá celá skupina rizika, která z reorganizačního plánu plynou.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

Nejsou-li zde zvláštní okolnosti odůvodňující rozdělení nezajištěných věřitelů do různých skupin, mají nezajištění věřitelé pro hlasování o přijetí reorganizačního plánu tvořit zásadně jednu skupinu ve smyslu § 337 odst. 1 zákona. Pravidlem tak je zařazení nezajištěných věřitelů do jediné skupiny podle § 337 odst. 1 zákona, přičemž výjimky z tohoto pravidla musí být odůvodněny právě tím, že skupina nezajištěných věřitelů je natolik nesourodá, že jejich právní postavení a hospodářské zájmy nelze označit za zásadně shodné. V odůvodněných případech tak může jít například o věřitele poskytující dlužníku úvěrové financování, strategické dodavatele energií a surovin nutných pro další provoz závodu dlužníka apod. Podstatné pro postavení věřitelů v tomto ohledu také může být, prostřednictvím jakých opatření je provedení reorganizace v reorganizačním plánu navrhováno (§ 341 zákona). Naopak různých právní důvod (titul) vzniku pohledávek nezajištěných věřitelů zpravidla nebude sám o sobě dostačujícím podkladem pro rozdělení věřitelů do různých skupin.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 109/2020

(1) Reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, a to na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.

(2) Reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu. Po jeho předložení nesmí nikdo až do zprávy o reorganizačním plánu vyvíjet činnost směřující k jeho přijetí nebo odmítnutí. Předkladatel je povinen zdržet se všech činností, které jsou v rozporu s reorganizačním plánem nebo které jinak ovlivňují jeho splnění.

(3) V reorganizačním plánu se lze odchýlit od ustanovení tohoto zákona, pokud jde o uspokojení věřitelů včetně zajištěných věřitelů a věřitelů, jimiž jsou společníci a členové dlužníka uplatňující pohledávku vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, o nakládání s majetkovou podstatou a o závazky dlužníka po skončení insolvenčního řízení.

(4) Další průběh reorganizace nesmí být v rozporu s reorganizačním plánem, pokud nedošlo stanoveným způsobem k jeho změně.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí reorganizačního plánu dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem. Podle § 338 odst. 1 zákona reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, a to na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova závodu a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Zákonodárce vychází z koncepce, že základním dokumentem pro realizaci reorganizace bude vždy tento reorganizační plán. Tento dokument nejen určuje, jak má být reorganizace prováděna, ale taktéž i upravuje pravidla pro realizaci tohoto procesu, rozsah uspokojení pohledávek jednotlivých přihlášených a dalších věřitelů dlužníka, omezuje dispoziční oprávnění dlužníka k majetkové podstatě apod. Ve své podstatě tak reorganizační plán slouží právě k tomu, aby upravil podrobný a konkrétní postup, podle něhož bude dlužník jednat, aby vyřešil svůj úpadek. Jde o smlouvu svého druhu (sui generis) mezi dlužníkem, věřiteli a případnými, reorganizačním plánem dotčenými, dalšími osobami, z níž musí být zcela zřejmé, jaká jsou práva a povinnosti jednotlivých účastníků – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 160/2018. Klíčový význam reorganizačního plánu dále spočívá v tom, že schválený reorganizační plán je právním důvodem zániku zjištěných pohledávek, popř. dalších závazků dlužníka v rozsahu, v jakém tento plán nepočítá s jejich uspokojením, tedy naopak stanoví jejich zánik. Reorganizační plán bývá zpravidla vytvořen na několik let a měl by směřovat k postupnému uspokojování závazků dlužníka tak, aby na jeho konci bylo uspokojení věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny, v rozsahu větším než v případě, že by byl úpadek dlužníka řešen konkursem. Na základě tohoto reorganizačního plánu jsou tak ve své podstatě stanovena zejména ekonomická pravidla, která upravují proces reorganizace a mají naplnit její účel.

V souladu s § 338 odst. 2 zákona platí, že reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu osobou, která byla pověřena jeho sestavením. Touto osobou je zpravidla dlužník, popř. věřitel. Tento plán musí být soudu předložen ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Takto stanovená lhůta může být soudem prodloužena maximálně o dalších 120 dnů. I když během lhůty, která je takto určena pro sestavení reorganizačního plánu zůstává dlužníkovi zachováno dispoziční oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou, je předkladatel tohoto plánu povinen se zdržet všech činností, které jsou v rozporu s reorganizačním plánem anebo které jinak ovlivňují jeho splnění. Ve své podstatě tedy navrhovatel nesmí v této době činit nic takového, co by mohlo vést k odmítnutí sestaveného reorganizačního plánu, např. vyvádět jakkoli majetek z majetkové podstaty.

Současně s tím platí, že po předložení reorganizačního plánu až do projednání zprávy o reorganizačním plánu nemůže dlužník ani jakákoli třetí osoba, včetně insolvenčního správce, činit jakékoli úkony, které by rovněž směřovaly k odmítnutí reorganizačního plánu, popř. v důsledku ovlivnění těmito osobami, k jeho přijetí. Touto koncepcí usiluje zákonodárce o to, aby byla zejména zachována majetková struktura dlužníka a jeho vztahy v odpovídajícím stavu v době příprav na provedení reorganizace, resp. tvorbu reorganizačního plánu.

Dle § 338 odst. 3 zákona se může předkladatel reorganizačního plánu odchýlit od jiných kogentních ustanovení zákona v případech, kdy se jedná o uspokojení kterékoliv skupiny věřitelů, nakládání s majetkovou podstatou, popř. jde o závazky dlužníka po skončení insolvenčního řízení. Je však nezbytné, aby tato odchylka byla stanovena přímo v reorganizačním plánu a tento reorganizační plán byl řádně schválen.

V § 338 odst. 4 zákona je stanoveno, že věřiteli přijatý a soudem schválený reorganizační plán představuje v průběhu insolvenčního řízení závazný právní rámec a je nutno jeho obsah v rámci reorganizačního plánu důsledně respektovat, nedojde-li k situaci, kterou zákonodárce předvídá v § 361 zákona.

(1) Přednostní právo sestavit reorganizační plán má dlužník, i když návrh na povolení reorganizace podal některý přihlášený věřitel. Může jej předložit současně s návrhem na povolení reorganizace anebo ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Tuto lhůtu může insolvenční soud na návrh dlužníka přiměřeně prodloužit, nejdéle však o 120 dnů.

(2) Přednostní právo sestavit reorganizační plán však nemá dlužník, který insolvenčnímu soudu oznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá.

(3) Přednostní právo sestavit reorganizační plán nemá rovněž dlužník, jehož věřitelé se tak usnesli na schůzi věřitelů. Schůze věřitelů, na které se projednává nebo schvaluje návrh na povolení reorganizace, je oprávněna přijmout takové usnesení vždy.

(4) Jestliže dlužník před uplynutím lhůty podle odstavce 1 oznámí, že nehodlá předložit reorganizační plán, insolvenční soud rozhodne o ukončení této lhůty; pravost podpisů osob, které oznámení podepsaly, musí být úředně ověřena. Vyjdou-li najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník v sestavování reorganizačního plánu řádně nepokračuje, že postupuje způsobem, kterým může reorganizaci zmařit, nebo že zajištěným věřitelům neplatí úroky podle § 171 odst. 4, může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout o zkrácení nebo ukončení lhůty podle odstavce 1. Učiní tak zpravidla po vyjádření dlužníka, insolvenčního správce a věřitelského výboru.

(5) Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavců 1 a 4 není odvolání přípustné.

(6) Nemá-li dlužník právo přednostně sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavce 4, může o tom, kdo má přednostní právo sestavit reorganizační plán, rozhodnout schůze věřitelů. Nerozhodne-li schůze věřitelů podle věty první, vyzve insolvenční soud k předložení reorganizačního plánu další osoby, které návrh na povolení reorganizace podaly, nebo které se k němu připojily; ustanovení odstavců 2 a 4 platí pro tyto osoby obdobně. Ustanovení odstavce 1 o lhůtách k předložení reorganizačního plánu a možnosti jejich prodloužení platí pro tyto osoby přiměřeně.

V tomto ustanovení zákona je upraveno přednostní právo dlužníka k sestavení reorganizačního plánu. V § 339 odst. 1 zákona je stanoveno, že přednostní právo sestavit reorganizační plán má dlužník, i když návrh na povolení reorganizace podal některý přihlášený věřitel. Z toho plyne, že dlužník má vždy přednost, pokud jde o podání reorganizačního plánu bez ohledu na to, kdo nakonec bude tento návrh podávat. Zákonodárce předpokládá, že právě dlužník by měl znát nejlépe svoji momentální ekonomickou situaci a v kontextu s tím i usoudit, nakolik je tento jeho plán v daném momentu realizovatelný. Tento plán může dlužník předložit současně s návrhem na povolení reorganizace anebo ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Dlužník může svůj reorganizační plán též předložit po zahájení insolvenčního řízení ve lhůtách pro podání návrhu na povolení reorganizace dle § 318 zákona.

Výhodu v oblasti přednosti podání návrhu na povolení reorganizace však dlužník v souladu s § 339 odst. 2 zákona ztrácí tehdy, jestliže soudu sám oznámí, že tento reorganizační plán sestavit a tím pádem i předložit soudu nehodlá. Pokud se takto dlužník svého práva na předložení reorganizačního plánu sám a dobrovolně vzdá a tuto svoji vůli oznámí též písemně soudu, přednostního práva celkem logicky pozbývá. Přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu nebude mít též v souladu s § 339 odst. 3 zákona takový dlužník, který se netěší důvěře svých věřitelů, resp. tito věřitelé se sami usnesli takto na schůzi věřitelů, že tohoto práva není tento dlužník hoden.

Věřitelé takto mohou dlužníku (z libovolného důvodu) odejmout právo sestavit reorganizační plán kdykoli v době od povolení reorganizace do schválení reorganizačního plánu. Schůze věřitelů tak může rozhodnout většinou hlasů věřitelů přítomných na této schůzi (počítáno dle výše pohledávek), že dlužníkovi právo na přednostní sestavení reorganizačního plánu nesvědčí, přičemž takové rozhodnutí je nejen pro dlužníka, ale i soud závazné. Důvody, které mohou vést schůzi věřitelů k takovému rozhodnutí, je možno vysledovat z § 339 odst. 4 zákona. Pokud tedy dlužník před uplynutím lhůty stanovené v § 339 odst. 1 zákona soudu oznámí, že nehodlá předložit reorganizační plán, soud rozhodne o ukončení této lhůty, přičemž pravost podpisů osob, které oznámení takto podepsaly, musí být úředně ověřena. Pochopitelně – pakliže v průběhu tohoto řízení vyjdou najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník např. postupuje způsobem, který může reorganizaci zmařit, je soud oprávněn i bez návrhu rozhodnout o zkrácení nebo ukončení této lhůty, avšak ještě před tím by měl v této věci vyslechnout dlužníka, insolvenčního správce a věřitelský orgán. Pakliže soud např. rozhodne o ukončení lhůty dle § 339 odst. 1 zákona, není proti jeho rozhodnutí v této věci přípustný opravný prostředek. Nutno dodat, že případná nepoctivost záměru (spočívající v tom, že není řádně pokračováno v sestavování reorganizačního plánu, eventuálně v postupu, který by mohl reorganizaci jako takovou zmařit) osoby, jež připravují reorganizační plán, se může projevit tak, že insolvenční soud v souladu s § 339 odst. 4 zákona tuto osobu z přípravy reorganizačního plánu vyřadí – srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

Podle § 339 odst. 6 zákona platí, že nemá-li dlužník právo přednostně sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 339 odst. 4 zákona, může o tom, kdo má přednostní právo sestavit reorganizační plán, rozhodnout schůze věřitelů. Nepodaří-li se schůzi věřitelů určit vhodnou osobu k sestavení reorganizačního plánu, měl by k jeho sestavení vyzvat některou z osob insolvenční soud. Půjde většinou o ty osoby, které buď přistoupily k návrhu na povolení reorganizace anebo o některou z osob, která podala návrh na povolení reorganizace. Bude-li takto nalezena osoba, která sestaví a předloží reorganizační plán, měla by tato současně s tím i připravit zprávu o reorganizačním plánu dle § 343 zákona. Může ovšem dojít i k situaci, kdy se nepodaří z nějakého důvodu sestavit reorganizační plán ani, aniž v prodloužené lhůtě, tj. do 240 dnů od povolení reorganizace a v takovém případě soudu nezbývá jiná možnost, než v souladu s § 363 zákona rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs.

a) rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách,

c) určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou, a s určením osob, které s ní mohou nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní,

d) údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek,

e) uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovy závazky anebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit,

f) údaj o tom, zda a jak reorganizační plán ovlivní zaměstnanost v dlužníkově podniku, a o opatřeních, která mají být v tomto směru uskutečněna,

g) údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace.

(2) V reorganizačním plánu musí být též uvedeno, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor, a pohledávek vázaných na odkládací podmínku, jaká je výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek pro každou skupinu věřitelů, do které byly zařazeny, a jaká je celková výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek podle reorganizačního plánu.

(3) Reorganizační plán musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka.

(4) Náležitosti reorganizačního plánu stanoví prováděcí právní předpis.

Toto ustanovení zákona pojednává o obsahu reorganizačního plánu. Jsou zde tedy obsaženy minimální obsahové náležitosti tohoto reorganizačního plánu, což znamená, že musí být vždy součástí takového plánu. Pokud by tomu tak nebylo, nezbývá soudu nic jiného, než takový reorganizační plán zamítnout, i kdyby s ním třebas i věřitelé souhlasili.

V souladu s § 340 odst. 1 reorganizační plán obsahuje vždy rozdělení věřitelů do skupin s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách, přičemž to nebrání tomu, aby reorganizační plán stanovil další skupiny věřitelů, je-li to odůvodněno jejich ekonomickými zájmy anebo příp. jejich právním postavením. Reorganizační plán musí vždy obsahovat určení způsobu reorganizace – tedy jaká konkrétní opatření nezbytná k plnění samotného reorganizačního plánu budou přijata a jak má být dosaženo samotného účelu reorganizace, včetně uspokojení pohledávek věřitelů v rozsahu předpokládaném tímto plánem. V usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 853/2015-B-246 dospěl tento soud např. k závěru, že reorganizace je sice všeobecně pojímána jako nelikvidační způsob řešení úpadku, z dikce ustanovení § 341 zákona, jež připouští prodej celé majetkové podstaty, její části či prodeje podniku dlužníka, a z dikce ustanovení § 348 odst. 2 zákona in fine téhož zákona připouštějící, aby byla likvidace reorganizačním plánem předvídána, však plyne, že zákon ve skutečnosti připouští i likvidační způsob provedení reorganizace. Nezbytnou součástí reorganizačního plánu je i určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou, s určením osob, které s ní mohou takto nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní. Důležitou součástí tohoto plánu je dále též údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova závodu nebo jeho části a za jakých podmínek, přičemž plán by měl z důvodu vypovídacích schopností a transparentnosti obsahovat i základní ekonomické parametry za nichž bude k tomuto provozování docházet. Neopomenutelnou součástí plánu je rovněž uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovy závazky nebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit. Půjde tedy o uvedení zdrojů, které poskytují financování dlužníkovu závodu v době reorganizace, přičemž by měly být dále uvedeny zdroje tohoto financování z hlediska svého druhu, např. úvěrové financování apod. Z hlediska sociálních aspektů je nutné v plánu uvést údaj o tom, zda a jak reorganizační plán ovlivní zaměstnanost v dlužníkově závodu, včetně opatření, která mají být v tomto směru uskutečněna. Fakticky by mělo být jednoznačně deklarováno, zda opatření směřují k celkovému snížení počtu zaměstnanců anebo dokonce umožňují tento faktor např. stabilizovat. Klíčovou součástí tohoto plánu je rovněž údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace, včetně údajů o tom, jak je zajištěno splnění pohledávek a jaká je výše částky určená k jejich uspokojení. Věřitelé by se zde takto měli dozvědět, k jaké finanční částce se dostanou za situace, že dojde ke splnění reorganizačního plánu. V již dříve zmíněném usnesení sp. zn. 3 VSOL 853/2015-B-246 se Vrchní soud v Olomouci vyjádřil kromě jiného též k důvodům pro schválení reorganizačního plánu, resp. k otázkám plnění zajištěným věřitelům v průběhu reorganizace. Jak soud uvedl v tomto svém rozhodnutí, tak i kdyby důsledkem provedené reorganizace bylo – jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí – vyplacení „prakticky“ pouze jediného zajištěného věřitele a v případě všech ostatních věřitelů by byla míra uspokojení „se zohledněním nákladů řízení v podstatě nulová“, tedy jinak řečeno „stejná“ jako hodnota plnění, které by (nezajištění) věřitelé zřejmě obdrželi, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je, jak shora vyloženo, důvod schválit reorganizační plán bezpochyby dán. Definitivní závěr ohledně povinných náležitostí reorganizačního plánu a konkrétního vymezení způsobu, jakým má být reorganizace provedena, včetně toho, aby vše mohlo takto sloužit k možné kontrole provádění reorganizačního plánu, učinil Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSČR 160/2018. Vedle již uvedeného musí reorganizační plán uvádět rozdělení věřitelů do skupin, včetně určení, jakým způsobem bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách a údajích o existenci závazků, které mí mít dlužník vůči věřitelům po skončení reorganizace a jejich specifikaci. Konkrétní vymezení způsobu, kterak má být reorganizace provedena, slouží k možné kontrole provádění reorganizačního plánu – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 160/2018.

V souladu s § 340 odst. 2 zákona platí, že předkladatel reorganizačního plánu je povinen specifikovat v tomto plánu zjištěné pohledávky přihlášené jako podmíněné a pohledávky, ohledně kterých je veden incidenční spor. Plán musí proto určit, do jaké míry budou uspokojeny tyto pohledávky a jak bude zajištěno jejich splnění za situace, že uvedené pohledávky se stanou nepodmíněnými anebo dojde v rámci incidenčního sporu k jejich zjištění. Stejně tak by měl reorganizační plán pamatovat i na řešení opačné situace, tj. jak se naloží s prostředky, které byly původně vyhrazeny pro tyto pohledávky, která se nakonec nestaly nepodmíněnými anebo nebyly vůbec zjištěny. Většinou pak dochází k tomu, že tyto prostředky jsou následně rozděleny v duchu zásad poměrného uspokojení mezi věřitele, jejichž pohledávky byly zjištěny.

Dle § 340 odst. 3 zákona dbá zákonodárce o to, aby reorganizační plán byl sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka. Pokud by se tak nedělo, tj. reorganizační plán by třebas nezobrazoval věrně ekonomické možnosti dlužníka, bylo by to důvodem k zamítnutí takového plánu.

Třeba ještě dodat, že náležitosti reorganizačního plánu stanovuje prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 311/2007 Sb. ve znění pozdějších změn.

Obsah reorganizačního plánu je pro dlužníka a věřitele závazný a nelze připustit jeho dodatečné zpochybňování. Připuštění možnosti dodatečného zpochybnění zařazení věřitelů do jednotlivých skupin věřitelů by vedlo k tomu, že by věřitelé po nabytí účinnosti reorganizačního plánu vznášeli vůči dlužníku nové požadavky. Závěr, že měli být zařazeni do jiné skupiny věřitelů, event. že jejich pohledávka neměla být dotčena reorganizací (§ 337 odst. 3 nebo 4 zákona), by pak mohl vést až k tomu, že dlužník nebude schopen splnit přijatý reorganizační plán. Takto nově se objevivší nároky by totiž mohly překročit možnosti dlužníka, s nimiž počítal předkladatel reorganizačního plánu. Dalším důsledkem by bylo zkreslení výsledků hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Až po jeho schválení insolvenčním soudem by se totiž dodatečně ukázalo, že někteří věřitelé hlasovali o přijetí reorganizačního plánu v rámci určité skupiny věřitelů, ač správně jejich pohledávka patřila do skupiny jiné (a měla by být uspokojena podle podmínek určených reorganizačním plánem pro tuto jinou skupinu věřitelů).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013

a) restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti,

b) prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku,

c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast,

d) fúzí dlužníka – právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, připouštějí-li to právní předpisy o hospodářské soutěži⁴⁷⁾,

e) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo novou právnickou osobou podle písmene c) nebo d),

g) změnou zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka.

(2) V reorganizačním plánu může být uplatněno i více ze základních opatření podle odstavce 1, pokud to jejich povaha připouští.

(3) U věřitelů, do jejichž práv reorganizační plán zasahuje, se v reorganizačním plánu uvede, o jakou částku je jejich pohledávka snížena nebo po jakou dobu bude trvat odklad její splatnosti nebo vykonatelnosti anebo v čem spočívají jiné zásahy do práv věřitelů.

(4) Má-li dojít ke změně údajů, které se zapisují do obchodního rejstříku, musí být z reorganizačního plánu zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké údaje nově zapsány.

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená se způsoby provedení reorganizace na základě reorganizačního plánu. Toto samotné ustanovení zákona je však ve své podstatě jistým demonstrativním výčtem způsobů, kterými je takto možno v reálné praxi a v souladu se zákonem reorganizaci provést. Ostatně i to je důvodem, že v tomto ustanovení jsou použity slovní obraty „lze provést zejména prostřednictvím“. Zákonodárce pak za běžné způsoby reorganizace považuje restrukturalizaci pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti. Půjde o dluhy, které nemají charakter pohledávek za majetkovou podstatou a kde jsou např. věřitelé ochotni dlužníkovi část těchto dluhů prominout anebo minimálně posečkat. Dalším běžným způsobem reorganizace je prodej celé majetkové podstaty anebo její části, popř. prodej dlužníkova závodu.

Pokud dojde k prodeji dlužníkova závodu, je to důvod k tomu, aby došlo ke skončení reorganizace a věřitelé, jejichž pohledávky byly zjištěny, mohou být následně uspokojeni z výtěžku takového prodeje na základě parametrů nastavených v reorganizačním plánu. Reorganizace může být provedena taktéž vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají tito věřitelé majetkovou účast. Budou-li takto vyvedena dlužníkova aktiva do nové společnosti, bude to opět důvodem ke skončení reorganizace, neboť současně s tím dojde k zániku pohledávek, které byly zjištěny a ke splnění reorganizačního plánu.

Dalším možným způsobem provedení reorganizace je fúze dlužníka – právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, pokud to připouštějí právní předpisy o hospodářské soutěži. Nejčastěji půjde o bezplatný převod dlužníkova závodu výměnou za zánik dlužníkových závazků. Reorganizace může být dále provedena emisí akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo nově založenou právnickou osobou, přičemž hlavním smyslem této operace je majetkový vstup třetí osoby v podobě investora do majetkové struktury dlužníka v úpadku. Může se tak stát např. kapitalizací zjištěných pohledávek – tedy těch, které nezaniknou v důsledku účinnosti reorganizačního plánu anebo peněžitým vkladem této osoby. Poměrně častým způsobem provedení reorganizace je taktéž zajištění financování provozu dlužníkova závodu anebo jeho části, který však má spíše doplňkovou povahu a má svůj význam zejména za situace, kdy je třeba zajistit chod tohoto závodu a současně s tím i dosáhnout uspokojování zjištěných pohledávek z prostředků, které budou získány dalším provozováním tohoto závodu. Zákonodárce též připouští, aby k reorganizaci došlo i změnou zakladatelského dokumentu anebo stanov anebo jiných dokumentů, které upravují vnitřní poměry dlužníka, i když se opět jedná víceméně o doplňkový způsob reorganizace, který má umožnit, aby celý proces byl maximálně efektivní a úspěšný. Z toho důvodu proto může např. reorganizační plán v kontextu s tímto ustanovením svěřit pravomoc dozorčí rady věřitelskému orgánu apod.

Z odst. 1 vyplývá podmínka, že plnění věřitelům z reorganizace by mělo být vyšší než likvidační hodnota podniku (v konkursu) připadající na jejich podíl na pohledávkách příslušné třídy. Tato podmínka je zcela logická, protože si v praxi lze jen zcela obtížně představit motivaci věřitelů, kteří by podpořili riskantní a finančně náročnou reorganizaci, kde se jim slibuje ještě nižší plnění než v rámci klasického konkursu. Schopnost podstoupit reorganizaci má však zejména takový dlužník, jehož podnik je schopen ze své hlavní podnikatelské činnosti generovat dostatečnou přidanou hodnotu a vytvářet cash-flow alespoň rámcově odpovídající závazkům a nákladům na ně – k tomu srov. Louda, L. a kol. Transformace a restrukturalizace podniku. Praha: C.H. Beck, 2018, str. 39-67.

Z důvodů právní jistoty je v § 341 odst. 3 zákona stanoveno, že reorganizační plán musí výslovně uvést všechny věřitele, kteří jím jsou nějak zasaženi, resp. jejichž práva jsou tímto plánem nějak zasažena a dále zde musí být uvedeno, jakému krácení nároků tohoto věřitele v souvislosti s účinností reorganizačního plánu dochází, popř. jak jinak bude tento věřitel na svých právech dotčen, např. s prodloužením splatnosti jeho pohledávek za dlužníkem. Plán může dále též stanovit, že některá z těchto omezení mohou nabýt účinnosti později, než je okamžik účinnosti samotného reorganizačního plánu.

V § 341 odst. 4 zákona je zakotvena koncepce, podle níž platí, že reorganizační plán bude podkladem pro změnu údajů zapisovaných do obchodního rejstříku dlužníka, popř. jiné osoby, která je tímto plánem nějak dotčena.

K reorganizačnímu plánu musí být v závislosti na navrhovaném typu reorganizace připojeny tyto doklady:

a) nové znění zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiného dokumentu upravujícího vnitřní poměry dlužníka, má-li podle reorganizačního plánu dojít k jeho změně,

b) prohlášení osob ochotných financovat provedení reorganizačního plánu nebo převzít některé z dlužníkových závazků anebo je zajistit, s uvedením rozsahu, jehož se prohlášení týká; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

c) prohlášení dlužníkova manžela, že souhlasí s použitím majetku ve společném jmění manželů, má-li být podle reorganizačního plánu tento majetek použit; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

d) není-li předkladatelem reorganizačního plánu dlužník, prohlášení dlužníka – fyzické osoby nebo prohlášení neomezeně ručících společníků dlužníka – právnické osoby o ochotě pokračovat v provozu podniku, který předpokládá reorganizační plán; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

e) aktualizované seznamy majetku a závazků dlužníka ke dni předložení reorganizačního plánu, mají-li být věřitelé uspokojováni z provozu dlužníkova podniku,

f) smlouvy uzavřené s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem,

g) seznam a popis významných smluv, které mají být podle reorganizačního plánu po jeho schválení insolvenčním soudem uzavřeny.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o dokladech k reorganizačnímu plánu. Toto ustanovení zákona má ve své podstatě demonstrativní charakter a celé je zaměřeno k tomu, aby bylo zřejmé, které doklady mají být k sestavenému reorganizačnímu plánu přiloženy. V souladu s § 342 zákona by tedy k reorganizačnímu plánu mělo být předloženo nové úplné znění zakladatelského dokumentu nebo stanov, popř. jiného dokumentu, který upravuje vnitřní poměry dlužníka, pakliže reorganizační plán předjímá např. jejich nutnou změnu, obdobné platí i v případě fúze dlužníka dle § 341 zákona. Dále se předpokládá předložení prohlášení osob ochotných financovat provedení reorganizačního plánu anebo převzetí některého z dlužníkových závazků či poskytnutí zajištění těchto závazků. Zde by mělo být uvedeno, v jakém rozsahu by měly být např. tyto závazky převzaty a toto prohlášení by mělo být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena. Nicméně takové samotné prohlášení nemůže z pochopitelných důvodů nahradit smluvní vztah, resp. např. existenci smlouvy o úvěru. Dalším dokladem, který by měl být předložen k sestavenému reorganizačnímu plánu, je prohlášení dlužníkova manžela, že souhlasí s použitím majetku v SJM, má-li být podle reorganizačního plánu tento majetek k vypořádání věřitelů použit. Toto prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úřední ověřena. Je však otázkou, nakolik bude tento doklad relevantní – už i s ohledem na samotnou povahu reorganizace, kde se řeší ve většině případů úpadek právnické osoby. Pokud by nebyl předkladatelem reorganizačního plánu samotný dlužník v úpadku anebo s hrozícím úpadkem, mělo by být dalším průvodním dokladem prohlášení dlužníka – fyzické osoby nebo prohlášení neomezeně ručících společníků dlužníka – právnické osoby o ochotě pokračovat v provozu závodu, který předpokládá takto reorganizační plán. I toto prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena. Opět je otázkou, nakolik bude tento dokument frekventovaný s ohledem na specifika reorganizace v praxi. Poměrně zásadním dokumentem, který bude nutno přiložit k reorganizačnímu plánu, bude aktualizovaný seznam majetku a závazků dlužníka ke dni předložení reorganizačního plánu, mají-li být věřitelé uspokojováni z provozu dlužníkova závodu. Dále by měly být coby průvodní doklady k sestavenému reorganizačnímu plánu předloženy smlouvy uzavřené s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu soudem, přičemž u těchto smluv se předpokládá, že budou zásadními dokumenty, které umožní samotnou realizaci reorganizace právě z důvodů existujících závazkových vztahů a pokračování obchodních kontraktů k zajištění dalšího provozování dlužníkova závodu v průběhu reorganizace. V neposlední řadě bude přílohou k reorganizačnímu plánu i seznam a popis významných smluv, které mají být podle reorganizačního plánu po jejich schválení insolvenčním soudem uzavřeny. Jedná se tedy o smlouvy, které jsou z hlediska možnosti provozovat závod v průběhu reorganizace velice důležitým nástrojem k samotné realizaci, avšak jejich uzavření se takto předpokládá až poté, co bude schválen předložený reorganizační plán.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 15 Cmo 89/2011

(1) Předkladatel reorganizačního plánu zpracuje zprávu o reorganizačním plánu, která musí obsahovat dostatečné informace o návrhu reorganizačního plánu. Součástí této zprávy je reorganizační plán nebo jeho shrnutí a zhodnocení jeho dopadu na věřitele.

(2) Dostatečnými informacemi podle odstavce 1 se rozumí informace, které musí věřitel určité skupiny znát k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda přijme reorganizační plán, zejména informace o tom, jaké plnění, v jaké hodnotě se jednotlivým skupinám věřitelů nabízí. Takovými informacemi však nejsou informace, které předkladatel může získat jen s nepoměrnými obtížemi, nebo informace o reorganizačním plánu jiné osoby než předkladatele.

(3) Zpráva o reorganizačním plánu se předkládá věřitelům v dostatečném předstihu před schůzí věřitelů, která má rozhodnout o jeho přijetí, nejpozději 15 dnů před termínem jejího konání. Tuto zprávu lze zveřejnit až poté, co ji schválil insolvenční soud.

(4) Náležitosti zprávy o reorganizačním plánu stanoví prováděcí právní předpis.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o zprávě o reorganizačním plánu. Koncepce zákona vychází z toho, že tuto zprávu by měl sestavovat jeho předkladatel. Základním smyslem této zprávy by mělo být to, aby poskytovala věřitelům ve zkrácené formě zásadní informace o navržené reorganizaci, včetně všech možných dopadů ve vztahu k jednotlivým věřitelům dlužníka. Součástí této zprávy je pak reorganizační plán anebo jeho shrnutí a zhodnocení jeho přímých dopadů na jednotlivé věřitele. Zpráva by měla obsahovat dostatečné informace o navrhovaném reorganizačním plánu, včetně samotného zhodnocení dopadů tohoto plánu.

Měla by poskytovat takové informace, které umožňují dlužníkovým věřitelům dospět k závěru, zda předložený reorganizační plán přijmou anebo nikoliv. Měla by zde být obsažena informace, jaké plnění, v jaké hodnotě se jednotlivým věřitelským skupinám takto nabízí, tj. poskytují se zde informace, které věřitelé běžně k dispozici nemají. Zpráva tak ve své podstatě představuje určitý průvodní dokument k reorganizačnímu plánu a její náležitosti jsou upraveny vyhláškou č. 311/2007 Sb., ve znění pozdějších změn.

Zpráva musí být předložena nejen věřitelům, ale též insolvenčnímu soudu, a to nejlépe spolu s předkládaným reorganizačním plánem, jak vyplývá např. i z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1223/2012-B-66. Stále častěji se však ozývají též názory, že zprávu o reorganizačním plánu lze předložit i po předložení reorganizačního plánu, přičemž při předložení reorganizačního plánu je třeba avizovat, v jaké lhůtě je předkladatel schopen předložit tuto zprávu, aby insolvenční soud mohl podle toho svolat schůzi věřitelů, která bude o tomto plánu hlasovat. Otázkou však zůstává, jak bude následně na tyto situace reagovat praxe a následně i judikatura.

V souladu s § 343 odst. 2 zákona by měla tato zpráva poskytnout dostatečné informace, což jsou v kontextu s tímto ustanovením zákona takové informace, které musí věřitel určité skupiny znát k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda přijme reorganizační plán. Pro věřitele je podstatná informace o tom, jakého plnění a v jaké hodnotě by se mu mělo dostat. Mělo by se tedy jednat o informace objektivní, které buď podporují schválení reorganizačního plánu anebo toto svým způsobem zpochybňují. Dostatečné informace však nejsou takové informace, které předkladatel může získat jen s nepoměrnými obtížemi anebo informace o reorganizačním plánu jiné osoby než předkladatele.

Dle § 343 odst. 3 zákona se zpráva o reorganizačním plánu předkládá věřitelům v dostatečném předstihu před schůzí věřitelů, která má rozhodnout o jeho přijetí – tedy měl by být zohledněn vždy fakt, že by ji měl mít soud možnost přezkoumat, schválit a uveřejnit v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů před termínem konání schůze věřitelů. Právě tato schůze věřitelů pak má následně rozhodnout o přijetí či nepřijetí reorganizačního plánu. Z hlediska rozsahu přezkumu má poté insolvenční soud oprávnění takovouto zprávu přezkoumat toliko v rozsahu, zda tato zpráva po formální stránce odpovídá požadavkům stanoveným v § 343 odst. 1 a 2 zákona. Pokud insolvenční soud tuto zprávu svým usnesením schválí, není již proti tomuto usnesení připuštěn opravný prostředek. Toto usnesení se doručuje věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona a zvlášť se doručuje dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předkladateli reorganizačního plánu, státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do řízení postupem dle § 75 odst. 2 zákona. Usnesení by mělo být též doručeno předsedovi věřitelského orgánu v souladu s § 79 odst. 1 zákona. Nebude-li zpráva soudem z nějakého důvodu schválena, je její předkladatel povinen ji na základě pokynů soudu opravit, popř. doplnit. V ust. § 25 vyhl. č. 311/2007 Sb. ve znění pozdějších změn jsou pak stanoveny náležitosti této zprávy.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů, která je svolána jen za tímto účelem. O přijetí reorganizačního plánu se v takovém případě hlasuje ve skupinách věřitelů, stanovených reorganizačním plánem.

(2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti.

(3) Schůzi věřitelů k projednání a přijetí reorganizačního plánu insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže mimo schůzi věřitelů hlasovala o přijetí reorganizačního plánu každá jím stanovená skupina věřitelů nebo považuje-li se reorganizační plán podle tohoto zákona za přijatý bez hlasování.

Toto ustanovení zákona pojednává o přijetí reorganizačního plánu schůzí věřitelů. V § 344 odst. 1 zákona je vyjádřena koncepce, která vychází z toho, že není-li zákonem dále stanoveno jinak, k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů. Tato schůze je pak svolána jen za tímto účelem. O samotném přijetí reorganizačního plánu se zde hlasuje ve skupinách věřitelů, které jsou stanoveny reorganizačním plánem. V této souvislosti nutno připomenout, že oznámení o svolání schůze věřitelů zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 3 zákona. Toto oznámení musí být zveřejněno nejdéle 15 dnů před dnem konání schůze věřitelů dle § 72 odst. 2 zákona. V souladu s § 344 odst. 2 zákona dlužníkovi a insolvenčnímu správci doručí soud předvolání na schůzi věřitelů do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti.

Pakliže jsou splněny podmínky dle § 344 odst. 3 zákona, insolvenční soud svolávat schůzi věřitelů k projednání a schválení reorganizačního plánu nebude. To se týká situace, kdy o přijetí reorganizačního plánu hlasovala každá reorganizačním plánem stanovená skupina věřitelů mimo schůzi věřitelů dle § 346 zákona anebo považuje-li se reorganizační plán za přijatý bez hlasování dle § 347 odst. 4 zákona.

(1) O přijetí reorganizačního plánu mohou věřitelé hlasovat i mimo schůzi věřitelů, a to i před podáním návrhu na povolení reorganizace nebo i před podáním insolvenčního návrhu, jestliže měli možnost seznámit se s informacemi, které svým obsahem a rozsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy ve zprávě o reorganizačním plánu; tím není dotčena informační povinnost dlužníka, jehož účastnické cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu¹⁸⁾.

(2) Výsledky hlasování dosažené mimo schůzi věřitelů se připočtou k výsledkům hlasování dosaženým na schůzi věřitelů. Je-li rozpor mezi hlasováním věřitele mimo schůzi věřitelů a jeho hlasováním na schůzi věřitelů, považuje se za rozhodné hlasování věřitele na schůzi věřitelů; o tom insolvenční soud tohoto věřitele neprodleně vyrozumí.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Přitom nutno dodat, že koncepce zákona umožnila, aby o přijetí tohoto plánu hlasovali věřitelů i mimo schůzi věřitelů, která je svolána dle § 344 zákona. Toto hlasování může proběhnout buď korespondenčně anebo před podáním insolvenčního návrhu, půjde-li např. o tzv. předjednanou reorganizaci dle § 316 odst. 5 zákona. Zákon umožňuje, aby o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů bylo možno hlasovat i před podáním návrhu na povolení reorganizace, a to do ukončení schůze věřitelů, která je svolána dle § 344 zákona. Může se tak stát tehdy, jestliže se takto hlasující věřitelé měli možnost seznámit se všemi informacemi, které by jinak měla obsahovat zpráva o reorganizačním plánu, jež je sestavena parametricky dle § 343 zákona. Předkladatel tedy musí za této situace soudu dokázat, že umožnil těmto věřitelům seznámení se s informacemi v rozsahu dle § 343 zákona. Pakliže by předkladatel ve vztahu k soudu toto důkazní břemeno v konečném důsledku neunesl, soud k hlasům těchto věřitelů dále nepřihlíží.

Bude-li přihlášeným věřitelem v řízení o úpadku dlužníka stát, resp. jeho organizační složka, která např. vybírá pro stát daně, vzniká otázka, zda hlasováním pro přijetí reorganizačního plánu takový (veřejnoprávní) věřitel neposkytuje dlužníkovi v úpadku nepovolenou státní podporu ve smyslu čl. 107 Smlouvy o fungování EU. V kontextu s tím nutno uvést, že nakládá-li reorganizační plán s pohledávkami takovýchto věřitelů z hlediska jejich uspokojení stejně jako s pohledávkami soukromoprávních věřitelů, a pokud je plán těmito soukromoprávními věřiteli jejich hlasováním bez dalšího akceptován, není pochybností o tom, že takový plán vyhovuje v konečném důsledku principům tržního investora a není proto ani důvod uvažovat o jakékoli formě nedovolené státní podpory. K jistým problémům může dojít za situace, kdy je zde takovýto veřejnoprávní věřitel v pozici zajištěného věřitele. Zde se musí posoudit, zda reorganizační plán stejným způsobem zachází se zajištěnými pohledávkami jiných soukromoprávních věřitelů (např. bank) anebo není-li zde takových věřitelů, pokud by soukromoprávní věřitel v případném řešení úpadku konkursem rozumně očekával nižší uspokojení obdobně zajištěných pohledávek, jak např. vyplynulo i ze závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-73/11 ze dne 24. 1. 2013 (Frucona Košice versus Evropská komise).

V souladu s § 345 odst. 2 zákona platí, že výsledky hlasování dosažené mimo schůzi věřitelů se připočtou k výsledkům hlasování dosaženým na schůzi věřitelů. Vznikne-li rozpor mezi hlasováním věřitele mimo schůzi věřitelů a jeho hlasováním na schůzi věřitelů, bude za rozhodné považováno hlasování věřitele právě na schůzi věřitelů. Povinností soudu je o tom tohoto věřitele bezodkladně vyrozumět.

(1) Hlasují-li věřitelé o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Hlasují-li věřitelé o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů.

(3) O tom, že k hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout z důvodů podle odstavců 1 a 2, tohoto věřitele neprodleně vyrozumí

a) insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení,

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s hlasováním mimo schůzi věřitelů. Zákonodárce zde upravil jak formální, tak i technický postup při hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, jak ostatně plyne z dikce § 346 odst. 1 zákona. V § 346 odst. 2 zákona je pak upravena tento postup při hlasování věřitelů před zahájením insolvenčního řízení.

Podstatný je zejména rozdíl v postupu při hlasování věřitelů před zahájením a po zahájení insolvenčního řízení. Ten se odlišuje v tom, že půjde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení musí být hlasovací lístek, který musí současně s tím splňovat náležitosti stanovené v § 346 odst. 1 zákona, doručen soudu nejpozději jeden den před schůzí věřitelů. Bude-li se jednat o hlasování mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení – uvažujeme-li o tzv. předjednané reorganizaci. Toto hlasování je plně v kompetenci dlužníka. Dlužník tedy dbá o to, aby hlasovací lístek měl stejné náležitosti jako hlasovací lístek v případě hlasování, které by probíhalo až po zahájení insolvenčního řízení. Tento lístek je nutno doručit dlužníkovi a dlužník stanoví též lhůtu, v níž má být hlasovací lístek doručen. Dlužník musí mít na paměti, že věřitelé mohou platně hlasovat pouze tehdy, budou-li pro dlužnický návrh hlasovat písemně – formou podání, které je označeno jako „Hlasovací lístek“. Z tohoto podání musí být zcela nepochybný výsledek jeho hlasování – tedy, že bylo hlasováno pro dlužníkem předložený reorganizační plán. Současně s tím musí být úředně ověřena pravost podpisu věřitele na tomto hlasovacím lístku. Aby byla procedura platná, je dále nezbytné, aby tento hlasovací lístek byl dlužníkovi doručen nejpozději poslední den lhůty stanovené již dříve dlužníkem, přičemž tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů.

Aby byl celý proces legitimní, musí být respektováno, že není-li možno pro některou z vad hlasovacího lístku, popř. pro jeho opožděné doručení k takovému hlasovacímu lístku přihlížet, musí dlužník, hlasuje-li se před zahájením insolvenčního řízení, popř. insolvenční správce, pakliže je hlasováno až po zahájení insolvenčního řízení, o těchto okolnostech věřitele bezodkladně informovat. To má význam zejména v situaci, kdy je osobou s dispozičními oprávněními dlužník, který má zájem na tom, aby byl jeho plán realizován. Při tvorbě obsahových náležitostí hlasovacího lístku se vychází z § 19 a 20 vyhl. č. 311/2007 Sb. ve znění pozdějších změn.

(1) Jestliže se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina hlasujících věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek hlasujících věřitelů této skupiny, platí, že tato skupina věřitelů reorganizační plán přijala.

(2) Jde-li o skupinu věřitelů uvedených v § 335, platí, že tato skupina přijala reorganizační plán, jestliže se pro jeho přijetí vyslovila většina společníků nebo členů dlužníka; u dlužníka se základním kapitálem musí souhrnný podíl těchto společníků nebo členů dlužníka současně představovat alespoň dvě třetiny základního kapitálu dlužníka.

(3) Má-li věřitel více pohledávek zařazených do různých skupin, hlasuje prostřednictvím každé takové pohledávky v těchto skupinách zvlášť.

(4) Skupina věřitelů, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, se vždy považuje za skupinu, která reorganizační plán přijala; obdobně to platí pro jednotlivé věřitele této skupiny.

(5) Pokud hlasující věřitel přijal nebo odmítl reorganizační plán v důsledku jednání, které je v rozporu se zákonem nebo jej obchází, rozhodne insolvenční soud, jestliže dosud neschválil reorganizační plán, i bez návrhu a po jednání, že se k hlasu tohoto věřitele nepřihlíží. Rozhodoval-li tento hlas o přijetí nebo odmítnutí reorganizačního plánu, nařídí insolvenční soud nové hlasování o přijetí reorganizačního plánu.

Zákon na tomto místě upravuje hlasování jednotlivých skupin věřitelů. Jsou zde proto obsažena pravidla pro hlasování věřitelů o předloženém reorganizačním plánu. V případě reorganizace jsou zde takto věřitelé rozděleni do skupin a současně je zde založena koncepce tzv. většiny, která je vyžadována zákonem pro schválení tohoto předloženého reorganizačního plánu.

Reorganizační plán tak může být schválen tehdy, jestliže se pro něj v každé skupině vyslovila vždy většina hlasujících věřitelů – tedy všech osob, které se aktivně účastní hlasování, jejichž pohledávky činí nejméně polovinu z celkově zjištěných pohledávek, kterými v dané skupině disponují věřitelé, jež jsou do této skupiny na základě reorganizačního plánu takto zařazeni a současně se tohoto hlasování účastní. Pro určení nadpoloviční většiny je tak podstatná účast těch věřitelů a jejich pohledávek, kteří se tohoto hlasování aktivně účastní s využitím postupu dle § 346 zákona, popř. účastí na schůzi věřitelů.

Jak vyplývá z již uvedeného, je přijetí reorganizačního plánu v rámci jednotlivých skupin svázáno se splněním dvou podmínek, a to podmínky počtu věřitelů a podmínky minimální výše pohledávek. Pokud jde o minimální počet věřitelů spočívající ve většině věřitelů, pak zde platí, že tento se počítá pouze z hlasujících věřitelů. Oproti tomu minimální velikost pohledávek se počítá z celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů dané skupiny. Není zde dán požadavek na většinu, nýbrž postačí nejméně – a tudíž právě – polovina – k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 343/2009-B-103.

Zákon vychází z toho, že každý věřitel hlasuje o reorganizačním plánu v každé skupině, ve které má podle tohoto plánu zařazeny své přihlášené pohledávky. Bude-li mít takový věřitel více pohledávek, které jsou v rámci reorganizačního plánu zařazeny do více skupin, má možnost hlasovat o schválení tohoto plánu v každé skupině, do které byla zařazena jeho pohledávka. Je ovšem věcí soudu, aby zhodnotil odůvodněnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin, jak vyplývá z předloženého reorganizačního plánu a v odůvodněných případech též např. určitého věřitele v souladu s § 337 odst. 5 a 6 zákona případně přeřadil do jiné skupiny.

Z hlediska specifik nutno upozornit, že ve skupině věřitelů, kterou pro účely tohoto hlasování povinně tvoří akcionáři, společníci, členové dlužníka ve vztahu k pohledávkám z jejich majetkové účasti v dlužníkovi, se pro schválení reorganizačního plánu vyžaduje souhlas většiny počítané podle počtu osob a vytváří-li dlužník základní kapitál, je nezbytný souhlas takové většiny společníků – akcionářů – členů dlužníka, jejichž akcie, popř. podíly představují minimálně dvě třetiny základního kapitálu dlužníka. Pokud bychom to shrnuli, tak pro společníky dlužníka, kteří tvoří samostatnou skupinu věřitelů, platí, že přijala reorganizační plán, pokud se pro něj tedy vyslovila většina společníků dlužníka se souhrnným podílem na základním kapitálu dlužníka ve výši alespoň 2/3. I zde je přijetí posuzováno podle hlav a podle podílů. Pokud jde o věřitele, kteří se vyznačují tím, že jejich pohledávky nebudou reorganizačním plánem dotčeny, uplatňuje se dle § 347 odst. 4 zákona fikce, že tato skupina věřitelů plán přijala a bez dalšího již nehlasuje.

Z hlasování o reorganizačním plánu jsou vyloučeni ti věřitelé, ohledně nichž vyšlo najevo, že chce hlasovat anebo už dokonce hlasoval na této schůzi v rozporu se zákonem anebo se pokoušel svým jednáním zákon obejít. Může se jednat zejména o takové jednání, které je v rovině trestního práva, popř. narušuje parametry ochrany hospodářské soutěže apod. V § 347 odst. 5 zákona se rozlišuje, kdy k takovému jednání došlo, tedy posuzuje se závislost na tom, kdy tyto negativní skutečnosti vyšly v řízení najevo. Pokud soud zjistil toto nežádoucí jednání ještě před schválením reorganizačního plánu, k hlasu takového věřitele nebude přihlížet. Zjistí-li soud tuto skutečnost až po případném přijetí nebo odmítnutí reorganizačního plánu a věřitel již v této věci hlasoval, nezbude soudu nic jiného, než nařídit nové hlasování o přijetí reorganizačního plánu – pochopitelně již bez hlasování takového věřitele.

b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr,

c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala,

d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním,

e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.

(2) Insolvenční soud může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v odstavci 1 písm. c), jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o schválení reorganizačního plánu soudem. Je zde obsažena koncepce, která vychází z toho, že k tomu, aby mohl být reorganizační plán účinný, je nezbytné, aby byl pravomocně schválen soudem. Soud by měl reorganizační plán schválit tehdy, jsou-li splněny podmínky obsažené v § 348 odst. 1 zákona. Ke schválení reorganizačního plánu může insolvenční soud přistoupit teprve tehdy, byl-li tento plán projednán na schůzi věřitelů anebo po tom, co o něm věřitelé hlasovali ve smyslu § 345 zákona mimo schůzi věřitelů – k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 512/2012-B-116. Nebude-li splněna některá z podmínek obsažených v tomto ustanovení, s výjimkou předpokládanou v § 348 odst. 2 zákona, nezbývá soudu než takový plán odmítnout.

Podmínkou schválení reorganizačního plánu je tedy kumulativní naplnění všech předpokladů uvedených v § 348 odst. 1 zákona, kdy každý z těchto předpokladů se posuzuje samostatně – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 43/2013. Při nesplnění, byť jediného předpokladu (s výjimkou, kterou zákon předvídá v § 348 odst. 2), musí insolvenční soud reorganizační plán zamítnout.

To však nebrání tomu, aby byl případně později předložen, projednán a schválen nový reorganizační plán. Ten, kdo předložil plán, jenž byl následně soudem zamítnut, může takový plán předložit znovu, pakliže dosud neuplynula lhůta pro předložení reorganizačního plánu. Vedle toho je soud oprávněn lhůtu k předložení reorganizačního plánu prodloužit přímo ve svém rozhodnutí, kterým původně předložený reorganizační plán zamítl. Třeba ovšem upozornit, že zamítne-li soud reorganizační plán a v daném okamžiku, kdy bylo takto soudem rozhodnuto, uplynula oprávněné osobě též lhůta k předložení reorganizačního plánu, nemůže soud postupovat jinak, než rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs.

U reorganizačního plánu schváleného všemi skupinami věřitelů se vychází z toho, že skupiny věřitelů zvážily způsoby jeho realizace, jakož i možné rizikové faktory, které mohou ovlivnit jeho provádění, a vyjádřily svou vůli řídit se tímto plánem. Za takové situace pak insolvenční soud zkoumá „pouze“ soulad s právními předpisy (§ 348 odst. 1 písm. a) zákona), poctivost (§ 348 odst. 1 písm. b) zákona), ekonomickou smysluplnost reorganizačního plánu pro věřitele (§ 348 odst. 1 písm. d) zákona) a uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (§ 348 odst. 1 písm. e) zákona) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 160/2018. Nevyjádří-li však všechny skupiny věřitelů svůj souhlas, musí se insolvenční soud (v zájmu věřitelů) zabývat vedle výše uvedených předpokladů rovněž předpoklady uvedenými v § 348 odst. 2 zákona. Těmi jsou rovnost a spravedlnost reorganizačního plánu a dále okolnost, zda schválení a uskutečnění reorganizace nepovede k dalšímu úpadku dlužníka. Naplněním těchto předpokladů lze překlenout nedostatek souhlasu (skupiny či skupin věřitelů) a insolvenční soud může reorganizační plán schválit. Tento postup bývá označován jako nahrazení souhlasu skupiny soudem. V takovém případě je nutno trvat na splnění testů rovnosti, ekonomické realizovatelnosti a spravedlnosti v souladu s § 348 odst. 1 zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 54/2018. Účelem tohoto ustanovení je čelit tomu, aby reorganizace nemohla být neodůvodněně mařena obstrukcemi ze strany některé skupiny (či skupin) věřitelů tím, že se jejich souhlas s reorganizačním plánem nahradí rozhodnutím insolvenčního soudu. Pro schválení reorganizačního plánu musí být kumulativně naplněny všechny podmínky vyplývající z § 348 odst. 1 zákona, přičemž splnění každého předpokladu má být posouzeno samostatně – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 43/2013.

Každý schválený reorganizační plán musí splňovat předpoklady stanovené v § 348 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona. Zákonnost, poctivost, vyšší uspokojení než v případě řešení úpadku konkursem a úhrada pohledávek za majetkovou podstatou patří mezi objektivní podmínky, bez nichž schválení reorganizačního plánu nepřipadá vůbec v úvahu. Jestliže insolvenční soud naplnění uvedených předpokladů posoudí nesprávně, pak může každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, uplatňovat v rámci opravných prostředků námitky nedostatku předpokladů pro schválení reorganizačního plánu (a to i v případě, že jinak schválily reorganizační plán všechny skupiny věřitelů). Uvedené plyne z toho, že tyto předpoklady jsou nutné pro řádný průběh reorganizace (chrání zájem všech věřitelů na řádném průběhu reorganizace), a pokud věřitel hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, pak důvodem takového hlasování mohlo být právě nesplnění některého z předpokladů písm. a), b), d), e), jež by mohl ohrožovat samotnou reorganizaci. Každý věřitel, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, pak rovněž může namítat, že reorganizační plán nebyl přijat všemi skupinami věřitelů (§ 348 odst. 1 písm. c) zákona). Pokud by taková námitka byla důvodná, pak by odvolací soud musel rozhodnutí soudu prvního stupně o schválení reorganizačního plánu zrušit, neboť se insolvenční soud nevypořádal s tím, zda reorganizační plán splňuje kritéria uvedená v § 348 odst. 2 zákona – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

Důležité je hledisko poctivého záměru dlužníka dle § 348 odst. 1 písm. b) zákona. Pro reorganizaci (ale též i pro oddlužení) jako sanační způsob řešení dlužníkova úpadku je základním a určujícím principem právě již zmíněné hledisko poctivého záměru, resp. poctivost. Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, zejména pak co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených zákonem. Právní normy obsahující požadavek poctivosti (§ 323 odst. 2, § 326 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1, § 348 odst. 1 písm. b) a § 395 odst. 1 písm. a) zákona), přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Proto i závěr, že osoba prosazující řešením úpadku sanačním způsobem sleduje takto nepoctivý záměr, bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, které vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 137/2018. Ke zkoumání (nepoctivosti) záměru sledovaného návrhem na povolení reorganizace proto nelze přistupovat šablonovitě, nýbrž je třeba zkoumat každý případ jednotlivě v mezích stanovených zejména zásadami a cílem insolvenčního řízení dle § 1 až 5 zákona.

Pokud bychom to shrnuli, pak reorganizační plán bude soudem schválen tehdy, jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr (§ 348 odst. 1 písm. b) zákona). Z citovaného ustanovení jasně plyne, že při schvalování reorganizačního plánu insolvenční soud zkoumá, zda přímo reorganizačním plánem nesleduje dlužník nepoctivý záměr. Vychází tedy ze samotného obsahu reorganizačního plánu – z toho, jak dlužník rozdělil jednotlivé věřitele do skupin a jak bude nakládáno s jejich pohledávkami, jakým způsobem má být prováděna reorganizace, jaká zvolil opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou včetně osob, jež mohou s majetkovou podstatou nakládat a jakým způsobem, za jakých podmínek bude pokračovat provoz dlužníkova podniku, jaké osoby se budou podílet na financování reorganizačního plánu či provedení reorganizace a dále též to, zda a jaké závazky bude mít dlužník po skončení reorganizace. Nepoctivost reorganizačního plánu může být spatřována např. v tom, že předkladatel reorganizačního plánu rozdělí věřitele do skupin bez racionálního odůvodnění, aby tak došlo ke schválení reorganizačního plánu, navrhuje provedení reorganizace způsobem, který je s přihlédnutím ke všem okolnostem nerealizovatelný, za osoby, jež budou nakládat s majetkovou podstatou či se budou podílet na financování reorganizačního plánu či provedení reorganizace, volí osoby, které nejsou důvěryhodné (např. osoby trestně stíhané, v insolvenčním řízení či tzv. bílé koně), případně uvede v reorganizačním plánu údaje, které nezobrazují věrně ekonomické a právní možnosti samotného dlužníka. Znamená to, že při zkoumání podmínky dle § 348 odst. 1 písm. b) zákona lze na nepoctivý záměr usuzovat pouze v souvislosti s reorganizačním plánem, tj. většinou s tím, co takový plán obsahuje, včetně jeho příloh – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020. Poctivost záměru dlužníka je proto ve fázi rozhodování o reorganizačním plánů nutno posuzovat toliko ve vztahu k obsahu samotného reorganizačního plánu.

I kdyby byl postup insolvenčního soudu při rozhodování o povolení reorganizace nesprávný (nebylo by dosaženo potřebného kvóra, či byl dlužníkův návrh na povolení reorganizace veden nepoctivým záměrem), je vyloučeno s ohledem k nepřípustnosti odvolání proti usnesení o povolení reorganizace (§ 328 in fine zákona), jakož i s ohledem na to, že rozhodnutím o povolení reorganizace se končí druhá fáze insolvenčního řízení, zkoumat správnost takového rozhodnutí v jiné fázi řízení (při rozhodování o reorganizačním plánu) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 16/2016.

Reorganizace byla pravomocně povolena a její případné přeměny v konkurs lze dosáhnout již jen postupem a za podmínek uvedených v § 363 zákona. Ve fázi schvalování reorganizačního plánu se posouzení nepoctivého záměru musí týkat přímo reorganizačního plánu (jím musí být sledován nepoctivý záměr). Podstatné je však to, zda se dlužník reorganizačním plánem snaží poctivě vypořádat se svými věřiteli.

Zkoumání podmínek pro schválení reorganizačního plánu, jež jsou uvedeny v § 348 odst. 2 zákona, je zpravidla vyvoláno nesouhlasem skupiny (či skupin) věřitelů v situaci, kdy některé jiné skupiny věřitelů (alespoň jedna) byly ochotny příslušná rizika reorganizačního plánu nést a reorganizační plán jako takový přijaly. Hlasuje-li tak skupina věřitelů pro přijetí reorganizačního plánu, vztahuje se takové hlasování na celou skupinu věřitelů a u všech věřitelů dané skupiny se tak předpokládá, že jsou ochotni nést rizika daná schvalovaným reorganizačním plánem. Stejně jako nemá námitky dle § 348 odst. 2 zákona věřitel, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu v situaci, kdy reorganizační plán schválily všechny skupiny věřitelů, nemá takové námitky ani věřitel, který sice hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, avšak jeho skupina reorganizační plán přijala.

Znamená to, že námitky, že reorganizační plán nesplňuje podmínky podle § 348 odst. 2 zákona, může v rámci opravných prostředků uplatňovat pouze ten věřitel, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu a (zároveň) jehož skupina reorganizační plán nepřijala. Námitkou, že je reorganizační plán ekonomicky nerealizovatelný (tj. že povede k dalšímu úpadku dlužníka či k jeho likvidaci) má k dispozici (může ji s úspěchem uplatnit) pouze ten z věřitelů, který může být takovou situací ohrožen, tj. takový věřitel, který by se mohl dostat do situace, kdy by plnění jeho zjištěné pohledávky mohlo být ohroženo či zmařeno – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020.

Předpoklady pro schválení reorganizačního plánu vypočtené v § 348 odst. 1 písm. a) až e) zákona se posuzují samostatně (každý z nich má jiný obsah). Z toho, že nebyl naplněn jeden z předpokladů schválení reorganizačního plánu uvedených v § 348 odst. 1 zákona, nelze činit závěr, že není naplněn ani jiný z tam uvedených předpokladů.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sen. zn. 29 NSCR 43/2013

Pro oba sanační způsoby řešení úpadku je základním principem poctivost, kterou se do insolvenčního zákona promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potes (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem. Právní normy obsahující požadavek poctivosti přitom patří i právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.... Při řešení úpadku reorganizací požaduje insolvenční zákon poctivý záměr vždy s ohledem na danou fázi reorganizace. Ve fázi od podání návrhu na povolení reorganizace do rozhodnutí o tomto návrhu brání nepoctivý záměr povolení reorganizace (§ 326 odst. 1 písm. a) zákona). Nepoctivý záměr může být dále (jako v tomto případě) důvodem k tomu, aby insolvenční soud omezil dispoziční oprávnění dlužníka (§ 332 zákona). Od povolení reorganizace do uplynutí lhůty k předložení reorganizačního plánu se pak případná nepoctivost záměru (spočívající v tom, že není řádně pokračováno v sestavování plánu, event. v postupu, který by mohl reorganizaci zmařit) osoby, jež připravuje reorganizační plán, může projevit tak, že insolvenční soud podle § 339 odst. 4 zákona tuto osobu z přípravy reorganizačního plánu vyřadí.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sen. zn. 29 NSCR 15/2016

Insolvenční zákon v § 348 (ani jinde) nepředepisuje insolvenčnímu soudu, aby o schválení reorganizačního plánu rozhodl po nařízení jednání, přičemž nutnost nařízení jednání insolvenčním soudem nebyla dána ani potřebou dokazování. Proto nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, jenž uvedl, že relevantní skutečnosti plynuly z listinných důkazů a ze „stanoviska věřitelů“ při schůzi svolané k hlasování o schválení reorganizačního plánu – výslechy svědků, u nichž by potřeba nařídit jednání vyvstala, nebylo nutné provádět a navíc se věřitelé mohli vyjádřit v průběhu celého insolvenčního řízení, což podle odvolacího soudu první dovolatel využil „v rozsahu stovek stran.“

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020

(1) Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině zajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, mají-li podle něj věřitelé takové skupiny získat k zajištění svých pohledávek stejný nebo obdobný druh zajištění, v témže pořadí, ke stejnému nebo obdobnému majetku dlužníka, případně k jinému majetku dlužníka nejméně stejné hodnoty, stanovené ke dni účinnosti reorganizačního plánu a obdržet plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu se bude rovnat nejméně hodnotě zajištění stanovené ve znaleckém posudku.

(2) Není-li dále stanoveno jinak, reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině nezajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, jestliže podle něj má každý věřitel zařazený do takové skupiny získat plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu není nižší než jmenovitá hodnota jeho zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu, nebo jestliže podle něj žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění.

(3) Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině věřitelů uvedených v § 335, která ho nepřijala, za spravedlivý, má-li podle něj každý z těchto věřitelů ke dni účinnosti reorganizačního plánu obdržet nejméně takové plnění, kterého by se mu zřejmě dostalo, kdyby po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, proběhla likvidace takového dlužníka.

(4) Podmínka uvedená v odstavci 3 je splněna, jestliže na základě reorganizačního plánu některá skupina nezajištěných věřitelů nezíská plnění, jehož celková současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu je alespoň stejná jako celková jmenovitá hodnota všech zjištěných pohledávek věřitelů zařazených do této skupiny včetně úroku k těmto pohledávkám ke dni účinnosti reorganizačního plánu.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o skupinách věřitelů a spravedlivosti reorganizačního plánu. Ve své podstatě je zde takto legislativně ukotven tzv. test nejlepšího zájmu, včetně stanovení podmínek, při jejichž naplnění by měl soud schválit reorganizační plán i tehdy, pakliže jej jako takový neschválily z nějakého důvodu všechny skupiny věřitelů. Koncepce zákona tedy vychází z toho, že ust. § 348 odst. 2 ve spojení s pravidly obsaženými v § 349 zákona je jistou formou pojistky proti tomu, aby některé skupiny věřitelů z nějakého obstrukčního důvodu bránily přijetí reorganizačního plánu.

V souladu s § 349 odst. 1 zákona bude možno považovat reorganizační plán za spravedlivý pro každého zajištěného věřitele, jenž takto hlasoval pro jeho přijetí a tento každý zajištěný věřitel tvoří v rámci plánu samostatnou skupinu tehdy, jestliže má podle tohoto plánu získat k zajištění svých zjištěných pohledávek zajištění stejného, popř. obdobného druhu jako zajištění, kterým věřitel disponoval před schválením reorganizačního plánu, se stejným pořadím a k shodnému anebo obdobnému majetku dlužníka, popř. k jinému majetku téhož dlužníka, přičemž hodnota tohoto majetku bude dosahovat stejné hodnoty, která je takto zjištěna ke dni účinnosti reorganizačního plánu a současně má tento zajištěný věřitel obdržet plnění, přičemž hodnota tohoto plnění se bude ke dni účinnosti reorganizačního plánu takto rovnat nejméně hodnotě původního zajištění, které vychází ze znaleckého posudku.

Dle § 349 odst. 2 zákona pak ve vztahu ke skupinám nezajištěných věřitelů platí, že pokud tyto skupiny reorganizační plán nepřijaly, považuje se vůči nim i přes to za spravedlivý, počítá-li reorganizační plán s tím, že každý věřitel z této skupiny získá plnění, jehož hodnota, resp. výše plnění ke dni účinnosti tohoto reorganizačního plánu není nižší než jmenovitá hodnota zjištěné pohledávky takového nezajištěného věřitele navýšená o úrok ke dni předpokládané účinnosti reorganizačního plánu. Pokud jde o věřitele, kteří mají pohledávky podřízené splacení jiných pohledávek, pak u těchto věřitelů bude reorganizační plán považován za spravedlivý i tehdy, že takovýto věřitel neobdrží podle tohoto plánu žádné plnění.

Dojde-li k situaci, že reorganizační plán nebude přijat skupinou věřitelů, která je tvořena společníky, členy nebo akcionáři dlužníka z titulu jejich majetkové účasti v dlužníkovi, bude reorganizační plán vůči této skupině věřitelů považován za spravedlivý, pakliže podle něho má tato skupina věřitelů, resp. každý společník, člen nebo akcionář plnění ve výši podílu každého takového věřitele na likvidačním zůstatku dlužníka, který by mu připadl při skončení likvidace dlužníka, pakliže by likvidace probíhala v souladu se zákonem po zrušení konkursu.

V souladu s § 349 odst. 4 zákona není třeba spravedlivost reorganizačního plánu ve vztahu ke skupině věřitelů uvedených v § 335 zákona prokazovat tehdy, pokud podle reorganizačního plánu některá skupina nezajištěných věřitelů, která reorganizační plán schválila, i přes to nezíská plnění ve výši uvedené v § 349 odst. 2, což je výše odpovídající jmenovité hodnotě zjištěných nezajištěných pohledávek navýšených o úrok ke dni předpokládané účinnosti reorganizačního plánu, a to i přes případný nesouhlas této skupiny věřitelů, o které pojednává § 335 zákona.

(1) Proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu.

(2) Až do rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu jej může jeho předkladatel vzít zpět. V takovém případě se k podanému reorganizačnímu plánu nepřihlíží.

(3) Předkladatel reorganizačního plánu může až do rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu reorganizační plán doplnit nebo změnit; v takovém případě hlasují věřitelé o reorganizačním plánu v podobě po jeho doplnění nebo změně. Schůze věřitelů, která má o reorganizačním plánu rozhodnout, se může konat nejdříve 15 dnů poté, co bylo věřitelům předloženo znění navrhovaných doplnění nebo změn reorganizačního plánu.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s odvoláním proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu. V § 350 odst. 1 zákona je zakotvena koncepce, podle níž proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu. To znamená, že pokud např. dlužník v úpadku anebo s hrozícím úpadkem hlasoval pro přijetí tohoto plánu, není oprávněn se proti tomuto rozhodnutí odvolat.

Podle § 350 odst. 2 zákona může až do rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, které vydává soud, tento plán vzít předkladatel zpět. Předkladatel je díky tomuto ustanovení ve své podstatě oprávněn vzít již podaný reorganizační plán zpět až do okamžiku, než o něm bude soudem pravomocně rozhodnuto – ať již bude schválen anebo nebude schválen – předkladateli až do tohoto okamžiku svědčí dispoziční oprávnění s tímto návrhem.

V souladu s § 350 odst. 3 zákona může předkladatel reorganizačního plánu až do rozhodnutí o jeho schválení tento plán doplnit anebo změnit. Může se tak z jeho strany stát kdykoliv, ovšem v závislosti na průběhu tohoto řízení, nejpozději však do vydání rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem. Pokud se tak stane, tedy bude např. tento plán změněn, pak věřitelé hlasují o aktualizovaném znění tohoto plánu. Zákonodárce touto koncepcí dává předkladateli možnost, aby co nejdéle mohl se svými věřiteli anebo věřiteli dlužníka efektivně jednat o schválení tohoto reorganizačního plánu a flexibilně přitom reagovat na případné změny na trhu a v dalším prostředí, které bude významným způsobem ovlivňovat průběh této reorganizace. Je proto nezbytné, aby za takové situace schůze věřitelů znovu rozhodla o takto změněném reorganizačním plánu, přičemž taková schůze by se měla konat nejdříve za 15 dnů poté, co předkladatel tohoto plánu předložil věřitelům prostřednictvím insolvenčního rejstříku návrh těchto změn v reorganizačním plánu. Dojde-li k situaci, že soud neschválí reorganizační plán následně po schůzi věřitelů, která byla svolána dle § 344 zákona, a která tento plán schválila, může být změna tohoto plánu provedena i v období mezi dnem konání schůze věřitelů a vydáním usnesení soudu, kterým tento soud schvaluje reorganizační plán. I za této situace bude třeba, aby schůze věřitelů projednala a schválila takto následně změněný reorganizační plán jako celek.

Třeba dodat, že samotné rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu je závazné jak pro všechny účastníky insolvenčního řízení, tak i pro další osoby dotčené na svých právech a povinnostech tímto plánem dle § 352 odst. 2 zákona. Právní mocí rozhodnutí o schválení se stává tento plán účinným, nestanoví-li reorganizační plán pozdější účinnost anebo nerozhodne-li o ní takto insolvenční soud. Po tomto okamžiku již není možno měnit obsah reorganizačního plánu ani důsledky vyplývající ze zařazení věřitelů dlužníka do příslušných skupin.

(1) Nejsou-li splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud jej zamítne.

(2) Proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu mohou podat odvolání dlužník, předkladatel tohoto plánu a věřitelé, kteří hlasovali pro jeho přijetí.

(3) Osoba, jejíž reorganizační plán byl zamítnut, jej může podat znovu, jen neuplynula-li jí dosud lhůta k jeho předložení. Tuto lhůtu může insolvenční soud v odůvodněných případech před jejím uplynutím prodloužit v rozhodnutí, kterým zamítá reorganizační plán.

V tomto ustanovení zákona se pojednává o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu. V souladu s § 351 odst. 1 zákona platí, že nejsou-li splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, musí jej insolvenční soud zamítnout. Tohoto postupu nebude třeba jen tehdy, pokud by předkladatel tento plán vzal zpět dle ust. § 350 odst. 2 zákona. Dojde-li k zamítnutí reorganizačního plánu, neznamená to překážku věci rozhodnuté a nedochází ani automaticky k přeměně reorganizace v konkurs. To znamená, že předkladatel může tento plán předložit znovu ke schválení, pakliže mu ještě neuběhla původní lhůta anebo ta soudem prodloužená k předložení reorganizačního plánu, jak předpokládá ust. § 339 odst. 1 zákona. Jiná situace však nastává tehdy, jestliže insolvenční soud zamítl reorganizační plán a oprávněným osobám marně uplynula lhůta k předložení tohoto plánu – v takovém případě soudu nezbývá nic jiného než rozhodnout bez nařízení jednání o přeměně reorganizace v konkurs.

Dle § 351 odst. 2 zákona platí, že proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu mohou podat odvolání dlužník, předkladatel tohoto plánu a věřitelé, kteří hlasovali pro jeho přijetí. Účastníci řízení, kteří hlasovali proti přijetí reorganizačního plánu, se z logických důvodů nemají důvod proti tomuto usnesení odvolávat, a proto jim zákonodárce toto právo ani neudělil. V souladu s § 71 odst. 1 zákona se usnesení o zamítnutí reorganizačního plánu doručuje věřitelů pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku, přičemž zvlášť se toto usnesení doručuje dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předkladateli plánu, pakliže je odlišný od osoby dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem, dále pak státnímu zastupitelství, pokud je účastníkem tohoto insolvenčního řízení, když všem těmto účastníkům anebo osobám je nutno doručit dle § 75 odst. 2 zákona. Dle § 79 odst. 1 zákona je pak třeba toto usnesení dále též doručit předsedovi věřitelského orgánu.

(1) Reorganizační plán je účinný, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabylo právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem jeho účinnost odložena na pozdější dobu nebo nerozhodl-li o jeho pozdější účinnosti insolvenční soud.

(2) Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je závazné pro všechny účastníky insolvenčního řízení i pro další osoby, jejichž práva a povinnosti jsou reorganizačním plánem dotčeny.

(3) Účinností reorganizačního plánu se ruší zákaz započtení pohledávek uvedený v § 324 odst. 3.

V tomto ustanovení zákona je konkrétně pojednáno o právní moci a účinnosti reorganizačního plánu. V souladu s § 352 odst. 1 zákona platí, že reorganizační plán je účinný, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabylo právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem jeho účinnost odložena na pozdější dobu nebo nerozhodl-li o jeho pozdější účinnosti insolvenční soud. To znamená, že zákonodárce takto předpokládá, že účinky schváleného reorganizačního plánu mohou nastat nejdříve okamžikem, kdy se stává pravomocným rozhodnutí soudu, kterým došlo ke schválení reorganizačního plánu. Zákon připouští, že reorganizační plán však může nabýt účinnosti i později, pokud to přímo tento plán stanoví anebo ke dni, který stanovil ve svém usnesení soud.

Podle § 352 odst. 2 zákona dále platí, že rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je závazné pro všechny účastníky insolvenčního řízení i pro další osoby, jejichž práva a povinnosti jsou reorganizačním plánem dotčeny. V tomto ustanovení zákona tak zákonodárce stanovil účinnost usnesení o schválení reorganizačního plánu i pro třetí osoby, jsou-li účinností tohoto plánu dotčeny jejich práva a povinnosti. Díky této koncepci je pak reorganizační plán účinný i ve vztahu k osobám, které se nestaly účastníky insolvenčního řízení a o tomto plánu ani nerozhodovaly. Půjde většinou o osoby, které mají v procesu reorganizace postavení spoludlužníků, ručitelů anebo financiérů.

V souladu s § 352 odst. 3 zákona dochází s účinností reorganizačního plánu ke zrušení zákazu započtení pohledávek, které jsou uvedeny v § 324 odst. 3 zákona. Samotná problematika zákazu započtení pohledávek je pak věcí úvahy samotného dlužníka, resp. předkladatele plánu, zda toto započtení neomezí např. na celou dobu provádění procesu reorganizace, ač zákaz započtení, který by následoval až pro období po účinnosti reorganizačního plánu, již nebude zákazem zákonným, nýbrž jen zákazem, který vyplývá z reorganizačního plánu dlužníka a jeho účinky nemohou mít takový dosah jako je zákaz vyjádřený přímo v textu právní úpravy.

Po nabytí účinnosti reorganizačního plánu nelze měnit jeho obsah ani důsledky plynoucí ze zařazení věřitelů do jednotlivých skupin.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013

Započítávání pohledávek (včetně pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň) je od účinnosti reorganizačního plánu možné pouze v případě, kdy tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v § 140 odst. 2 až 4 zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to reorganizační plán.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014

(1) Od účinnosti reorganizačního plánu je oprávněn nakládat s majetkovou podstatou dlužník. Toto jeho oprávnění může být omezeno ve prospěch jiných osob pouze reorganizačním plánem; jiná omezení, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, účinností reorganizačního plánu zanikají.

(2) Od účinnosti reorganizačního plánu se obnovuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze družstva, pokud z reorganizačního plánu nevyplývá něco jiného. Hlasovací práva spojená s obchodním podílem, cennými papíry nebo členstvím vykonávají osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek tam stanovených; pokud v reorganizačním plánu tyto osoby nejsou uvedeny nebo stanovené podmínky nebyly splněny, vykonávají je osoby, kterým tato práva až dosud náležela.

(3) Od účinnosti reorganizačního plánu se mění zakladatelský dokument nebo stanovy anebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka a údaje, které se zapisují do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku právnických osob, a to způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Tyto skutečnosti se zapisují do obchodního rejstříku na základě reorganizačního plánu, který se ukládá do sbírky listin. Ustanovení právních předpisů, které obecně upravují způsob změny zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o účincích reorganizačního plánu. V souladu s § 353 odst. 1 zákona platí, že od účinnosti reorganizačního plánu je oprávněn nakládat s majetkovou podstatou dlužník. Zákonodárce je z hlediska koncepce tohoto ustanovení zákona veden snahou, aby co nejvíce ukončil účinností reorganizačního plánu ve vztahu k dlužníkovi zákonná a další omezení, která na něho dopadají v souvislosti s jeho úpadkem anebo hrozícím úpadkem. V kontextu s těmito okamžiky by pak dlužník měl mít možnost realizovat opatření k ozdravění jeho podnikatelské činnosti a realizaci samotného reorganizačního plánu, je-li dlužník navíc jeho předkladatelem. Ostatně zákon předpokládá, že další omezení, která by měla dlužníka za této situace stíhat, mohou být v případě omezení dlužníka ve prospěch jiných osob zakotvena toliko v reorganizačním plánu. To znamená, že v souvislosti s účinností reorganizačního plánu pak platí, že dispoziční oprávnění dlužníka ve vztahu k majetkové podstatě, která byla omezena zahájením insolvenčního řízení, popř. předběžným opatřením soudu, budou dlužníkovi navrácena s právní mocí usnesení, kterým se povolila reorganizace. To by neplatilo za situace, kdy by soud dispoziční oprávnění dlužníka nově omezil postupem dle § 332 zákona anebo by takové omezení pro dobu po povolení reorganizace nutně vyplynulo ze zákonného ustanovení, kterým je § 333.

Dle § 353 odst. 2 zákona dále platí, že od účinnosti reorganizačního plánu se obnovuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze družstva, pokud z reorganizačního plánu nevyplývá něco jiného. To znamená, že za situace, kdy reorganizační plán neobsahuje v tomto směru jiná ujednání, práva spojená s majetkovou účastí vykonávají v průběhu reorganizace, resp. od tohoto okamžiku, původní společníci, akcionáři nebo členové dlužníka. Otázkou však zůstává, nakolik by takovýto stav vždy a za všech okolností prospěl samotnému průběhu reorganizace a zda nebude tato problematika zpravidla vždy v rámci reorganizačního plánu řešena nakonec jinak.

V souladu s § 353 odst. 3 zákona ještě třeba dodat, že změní-li např. reorganizační plán stanovy anebo jiný vnitřní dokument dlužníka, za samotný počátek této změny se považuje okamžik účinnosti reorganizačního plánu bez ohledu na to, jak je tato otázka řešena v jiných právních předpisech. V konečném důsledku je pak účinný reorganizační plán takto základním dokumentem pro to, aby mohla být příslušná změna provedena formou zápisu v obchodním rejstříku.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014

(1) Insolvenční správce zajistí, aby byly provedeny procesní úkony spojené s účinností reorganizačního plánu. Dlužníku s dispozičními oprávněními předá zprávu o své dosavadní činnosti a provede další úkony potřebné k tomu, aby dlužník s dispozičními oprávněními mohl vykonávat svá oprávnění.

(2) V průběhu provádění reorganizačního plánu vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka. Zaměřuje se na doplňování seznamu majetku a závazků podle stavu řízení a na evidování činnosti dlužníka s dispozičními oprávněními. O výsledcích své činnosti pravidelně, nejméně však jednou za 3 měsíce, informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.

(3) Dlužník s dispozičními oprávněními je povinen informovat insolvenčního správce o svých právních úkonech, o plnění reorganizačního plánu a o své jiné činnosti podle reorganizačního plánu. Zprávy o běžných úkonech při podnikatelské činnosti a zprávy o plnění dlouhodobých nebo opakujících se činností podává souhrnně za časové úseky, stanovené reorganizačním plánem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

(4) Pokud jsou dispoziční oprávnění dlužníka omezena, vykonává je insolvenční správce. Stanoví-li reorganizační plán právní úkony, které může dlužník provést jen se souhlasem insolvenčního správce, jsou tyto úkony neplatné, pokud byly provedeny bez tohoto souhlasu. Týká-li se omezení dispozičních práv dlužníka nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vyrozumí o tom insolvenční správce příslušné katastrální pracoviště.

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení otázek spojených se součinností správce a dlužníka s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě. V souvislosti s tím se dle § 334 odst. 1 až 4 zákona předpokládá, že insolvenční správce zajistí, aby byly provedeny procesní úkony spojené s účinností reorganizačního plánu. Dlužníku s dispozičními oprávněními předá správce zprávu o své dosavadní činnosti a provede další úkony potřebné k tomu, aby dlužník s dispozičními oprávněními mohl vykonávat svá oprávnění. V průběhu reorganizace pak insolvenční správce dohlíží nad další činností dlužníka a současně s tím o tom v potřebném rozsahu informuje věřitelský orgán. Dle stavu řízení a aktuální potřeby též správce doplňuje seznam majetku a závazků, monitoruje činnost dlužníka s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě a tento správce též nejméně jednou za 3 měsíce pravidelně informuje soudu a věřitelský orgán o svých dosavadních výsledcích v rámci výkonu této funkce. Kromě již uvedeného správce plní povinnosti, které mu vyplývají ze schváleného reorganizačního plánu.

Zákon nezapomíná ani na povinnosti ve vztahu k dlužníkovi s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, který by měl v souladu s tímto ustanovením zákona průběžně informovat insolvenčního správce o všech svých právních jednáních, dále objektivně o plnění reorganizačního plánu a o všech svých dalších činnostech, které souvisejí s realizací tohoto plánu.

Dlužník by měl rovněž souhrnně podávat insolvenčnímu správci zprávy o svých běžných úkonech v rámci své podnikatelské činnosti a taktéž i zprávy o plnění dlouhodobých činností, které podává souhrnně v časových úsecích dle reorganizačního plánu anebo na základě usnesení soudu, které bylo za tím účelem vydáno v rámci jeho dohlédací činnosti. Za situace, kdy je dlužník omezen ve svých dispozičních oprávněních reorganizačním plánem, bude celkem logicky vykonávat tato oprávnění správce.

Stejně tak platí, že může-li dle reorganizačního plánu učinit dlužník některá svá jednání teprve po předchozím souhlasu správce, pak platí, že pokud by dlužník souhlas tohoto správce obešel, bude takové jeho jednání neplatné.

Celá koncepce zákona přitom vychází z toho, že kontrola nad prováděním reorganizačního plánu je svěřena insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu a dohlédací činnost vykonává insolvenční soud.

(1) Věřitelský výbor kontroluje provádění reorganizačního plánu dlužníkem s dispozičními oprávněními způsobem stanoveným v reorganizačním plánu, jakož i na základě zpráv insolvenčního správce.

(2) Věřitelský výbor si může předem vyhradit, že některé právní úkony, které mají zásadní význam, může dlužník s dispozičními oprávněními uskutečnit jen s jeho předběžným souhlasem, i když nejsou uvedeny v reorganizačním plánu.

(3) Věřitelský výbor je oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu opatření k odstranění nedostatků, které zjistil při své kontrolní činnosti, včetně opatření, která vedou ke skončení reorganizace.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o kontrole nad prováděním reorganizačního plánu. Vychází se z toho, že věřitelský orgán (výbor) v případě úpadku řešeného reorganizací kontroluje provádění reorganizačního plánu dlužníkem s dispozičními oprávněními způsobem stanoveným v tomto plánu i s využitím zpráv insolvenčního správce. V pravomoci tohoto věřitelského orgánu je, aby si vyhradil, že některá právní jednání dlužníka mohou osoby oprávněné jednat jménem dlužníka učinit pouze na základě předchozího souhlasu tohoto věřitelského orgánu. Pozice věřitelského orgánu bude v tomto případě silnější tehdy, jestliže s ní takto výslovně navíc počítá i reorganizační plán, resp. mu tuto možnost dává. V neposlední řadě je věřitelský orgán oprávněn navrhnout soudu opatření k odstranění nedostatků, které zjistil při své kontrolní činnosti, včetně opatření vedoucích ke skončení reorganizace.

(1) Není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, a to i v případě, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili; za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv.

(2) Účinností reorganizačního plánu zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v tomto zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. To platí i pro majetek, který podle reorganizačního plánu má připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty tím není dotčeno.

(3) Práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají reorganizačním plánem nedotčena.

(4) Má-li účinností reorganizačního plánu dojít ke vzniku, změně nebo zániku práv k majetku v majetkové podstatě, lze potřebné projevy vůle jednajících osob zahrnout do reorganizačního plánu. Jsou-li reorganizačním plánem dotčena práva, která se zapisují do katastru nemovitostí nebo do jiného seznamu podle zvláštních právních předpisů, musí být tato práva v reorganizačním plánu přesně označena.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zánikem práv věřitelů a třetích osob. Toto ustanovení zákona tedy obsahuje účinky spojené s reorganizačním plánem vůči třetím osobám. Samotný koncept zákona vychází z toho, že s účinností reorganizačního plánu dochází k zániku práv a závazků dlužníka, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení a v souvislosti s tím jsou tyto původní závazky nahrazeny práva a závazky dlužníka specifikovanými v schváleném reorganizačním plánu. S účinností reorganizačního plánu tedy dochází ve své podstatě k jakési velké novaci všech dluhů dlužníka – tj. vše, co dlužil, zaniká a je nahrazeno jen tím, co je obsaženo v reorganizačním plánu coby nové pohledávky. Lze tedy tvrdit, že právním titulem ke vzniku práv a těchto závazků je právě tento reorganizační plán, přičemž po jeho účinnosti již nemá věřitel možnost se domáhat svého práva nebo závazku, který takto v důsledku účinnosti reorganizačního plánu zanikl.

V souladu s § 356 odst. 1 zákona platí, že účinností reorganizačního plánu dochází k zániku všech práv, resp. pohledávek věřitelů, jejichž pohledávky byly insolvenčním správcem v rámci přezkumného jednání zjištěny. Tyto účinky a důsledky postihují rovněž ty věřitele pohledávek, kteří se ani z různých důvodů do insolvenčního řízení nepřihlásili. V souvislosti s účinností reorganizačního plánu pak dochází k zániku těchto práv a jejich nahrazení právy stanovenými v reorganizačním plánu. Hodí se ještě dodat, že tyto nové pohledávky, které jsou konstituovány v schváleném reorganizačním plánu, jsou splatné ve lhůtách a způsoby, které vyplývají z tohoto reorganizačního plánu.

Podle § 356 odst. 2 zákona platí, že účinností reorganizačního plánu zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v tomto zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. V souvislosti s účinností reorganizačního plánu tak dochází k zániku smluv o věcných břemenech, leasingových smluv apod. Předkladatel reorganizačního plánu má pochopitelně možnost vyjmenovat ve svém výčtu ty smlouvy, které i po nabytí účinnosti tohoto plánu přetrvávají, popř. tyto smlouvy modifikovat v závislosti na změně situace v kontextu s prováděnou reorganizací. Třeba ovšem dodat, že toto ustanovení se nedotýká nároků na vyloučení majetku z majetkové podstaty, nicméně musí být splněna podmínka, že toto právo bylo v souladu s § 225 zákona řádným způsobem uplatněno. Pakliže by se tak nestalo, bude mít ust. § 356 odst. 2 zákona dopad i na tyto situace bez dalšího.

V § 356 odst. 3 zákona je stanoveno, že práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají reorganizačním plánem nedotčena. To znamená, že osoby, které takto poskytly z různých důvodů zajištění za závazky dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem, budou i po nabytí účinnosti reorganizačního plánu odpovídat věřitelům za závazky dlužníka v plné výši, a to i tehdy, dojde-li mezitím např. k zániku závazku dlužníka.

V ust. § 356 odst. 4 zákona je zakotvena koncepce, která dává možnost, aby schválený a účinný reorganizační plán přímo vymezil, resp. konstruoval práva a povinnosti, které lze přirovnat k smluvnímu ujednání – a to vše za situace, že projevy vůle k takovémuto jednání budou obsaženy přímo v uvedeném reorganizačním plánu. To znamená, že bude-li např. v rámci reorganizačního plánu zrušena dosavadní smlouva o zprostředkování a tato bude nahrazena novou smlouvou, není již nezbytné, aby příslušné strany novou smlouvu takto uzavíraly za situace, kdy jsou veškeré nezbytné náležitosti uvedené smlouvy, včetně projevu vůle k jejímu uzavření, již součástí reorganizačního plánu.

Otázkou zůstává, jak se soudy v praxi vypořádají se situací, kdy nová práva nositelů nároků na majetek obchodní korporace nejsou specifikována dostatečně určitě, tj. zda budou postupovat bez dalšího při výkladu pravidel dle § 557 občanského zákoníku, tedy v duchu pravidel contra proferentem.

Po nabytí účinnosti reorganizačního plánu nelze měnit jeho obsah ani důsledky plynoucí ze zařazení věřitelů do jednotlivých skupin.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013

K pravidlu upravenému v ustanovení § 356 odst. 3 zákona, které z účinků, jež se v intencích § 356 odst. 1 zákona pojí se schválením reorganizačního plánu dlužníka, vylučuje práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, se důvodová zpráva sice výslovně nevyjadřuje, smysl této úpravy je však zřejmý. Věřiteli je – i přes zánik jeho práv vůči dlužníkovi – zachována možnost domáhat se mimo rámec insolvenčního řízení uspokojení své pohledávky po dalších osobách, jež mohou věřiteli plnění (na pohledávku dotčenou reorganizačním plánem) poskytnout. Reorganizační plán do právních vztahů mezi věřitelem a těmito dalšími osobami nijak nezasahuje a ponechává v tomto rozsahu práva věřitelů nedotčena. Úprava obsažená v ustanovení § 356 odst. 3 zákona, jež vylučuje z účinků schváleného reorganizačního plánu dlužníka práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, se vztahuje i na směnečné rukojmí, kteří podepsali směnku zajišťující splnění pohledávky jinak dotčené reorganizačním plánem.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4410/2015

(1) Pohledávka věřitele z úvěrového financování, kterou přijal dlužník s dispozičními oprávněními nebo insolvenční správce po povolení reorganizace k dosažení jejího účelu, je pohledávkou za majetkovou podstatou, která se uspokojí před všemi jinými pohledávkami, s výjimkou výdajů a odměny insolvenčního správce.

(2) Je-li věřitelem z úvěrového financování osoba, která neměla přednostní právo k jeho poskytnutí podle § 41 odst. 2, má její pohledávka z úvěrového financování stejné pořadí jako pohledávky zajištěných věřitelů, kteří svého práva podle § 41 odst. 2 nevyužili. Mezi zajištěné věřitele, kteří svého práva podle § 41 odst. 2 nevyužili, se pohledávka věřitele z úvěrového financování rozdělí v poměru, v němž jsou ke dni poskytnutí úvěrového financování k sobě navzájem hodnoty věcí, práv a pohledávek sloužících k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, stanovené znaleckým posudkem.

(3) Pohledávky podle odstavce 1, které podle reorganizačního plánu měly být uhrazeny až po skončení reorganizace, a k jejichž úhradě nedošlo pro opětovný úpadek dlužníka, který nastal do 2 let po skončení reorganizace, mají v novém insolvenčním řízení stejné postavení jako v původním insolvenčním řízení.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí pohledávky věřitele z úvěrového financování. Koncepce zákona vychází z toho, že věřitel takové pohledávky má právo na přednostní uspokojení této pohledávky, která souvisí s úvěrovým financováním poskytnutým po účinnosti reorganizačního plánu. V § 357 odst. 1 zákona je rozlišeno, zda nárok na přednostní uspokojení v souvislosti s úvěrovým financováním poskytl některý z původních věřitelů dlužníka anebo nikoliv. Podstatné v daném kontextu je, že bylo-li toto úvěrové financování poskytnuto některým z věřitelů, který měl dle § 41 zákona přednostní právo na jeho poskytnutí, má pohledávka tohoto věřitele absolutně privilegované postavení. To znamená, že tato pohledávka bude vždy uspokojena absolutně přednostně před všemi ostatními pohledávkami, včetně pohledávek zajištěných věřitelů, přičemž jedinou přednost před ní mají pohledávky z titulu odměny a nákladů insolvenčního správce. Banka financující úvěr dlužníkovi bude tedy ve většině případů v pozici tohoto absolutně privilegovaného věřitele.

Podle § 357 odst. 2 zákona dále platí, že bylo-li úvěrové financování po schválení reorganizačního plánu poskytnuto osobou, která nemá přednostní právo dle § 41 zákona, bude mít pohledávka této osoby v reorganizace obdobné postavení jako zjištěné pohledávky jiných zajištěných věřitelů. V konečném důsledku pak bude tato pohledávka uspokojena poměrně jako pohledávky jiných zajištěných věřitelů, a to i přes to, že se nejedná o pohledávku zajištěnou – např. zástavním právem k majetku dlužníka.

Tento věřitel v konečném důsledku o nic nepřichází, protože lepší pořadí pro uspokojení jeho pohledávky mu poskytnou zajištění věřitelé, kteří sice úvěrové financování neposkytli, nicméně na tuto pohledávku poskytnou část výtěžku ze svého zajištění. Tato část by se měla rovnat poměru hodnoty zajištění svých pohledávek za dlužníkem a samotná koncepce zákona díky této své konstrukci pak dává financiérovi jisté záruky k tomu, že o své peníze v rámci reorganizace nepřijde.

V § 357 odst. 3 zákona je pamatováno na situace, kdy reorganizační plán vylučuje z uspokojení v rámci tohoto řízení určitou část pohledávek za dlužníkem – poměrně často se tak děje tím, že splatnost těchto pohledávek bývá posunuta reorganizačním plánem až na období po skončení reorganizace. Dlužníkovi se takto uleví tím, že určitou část takových závazků bude povinen platit až po skončení reorganizace, resp. po splnění reorganizačního plánu.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013

Osoba vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů provede příslušné změny v této evidenci na základě schváleného reorganizačního plánu, a to na základě žádosti dlužníka nebo jiné osoby, které se taková změna týká.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s vydáním cenných papírů. V § 358 odst. 1 zákona je zakotvena právní úprava, která je lex specialis vůči § 34 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálových trzích. Díky této právní úpravě je pak při vyjmuto vydání či nabídka cenných papírů coby způsob provedení reorganizace z režimu dle zákona o podnikání na kapitálových trzích.

V § 358 odst. 2 zákona je zakotvena koncepce, podle níž za situace, kdy má dlužník v průběhu reorganizace vydat zaknihované cenné papíry, je právním podkladem pro zápis těchto zaknihovaných cenných papírů a jejich majitelů do evidence centrálního depozitáře již zmíněný účinný reorganizační plán.

Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nebo není-li v reorganizačním plánu uvedeno jinak. Odchylná úprava pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu se může týkat krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv věřitelů; odchylná úprava těchto pohledávek musí být v reorganizačním plánu uvedena výslovně, s přesným vymezením rozsahu a podmínek jejich uspokojení.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zánikem některých pohledávek v souvislosti s účinností reorganizačního plánu. Obecně tedy platí, že pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují dle § 170 zákona, přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li ovšem o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem. Jedinou výjimku z tohoto pravidla pak představují, jak již uvedeno, tzv. mimosmluvní sankce, což jsou nejčastěji pokuty ukládané správními úřady, správní sankce ukládané správními orgány podle zvláštních právních předpisů a též peněžité tresty, které jsou ukládány soudy podle trestního zákoníku. Tento zákon však pro určitý druh veřejnoprávních sankcí stanoví výjimku, přičemž tato se týká penále vzniklého před rozhodnutím o úpadku, které se váže k daním, poplatkům, clům, pojistnému na sociální zabezpečení, příspěvkům na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistnému na veřejné zdravotní pojištění. Pokud jde o samotné mimosmluvní sankce a jejich vztah k reorganizačnímu plánu, dospěla judikatura k závěru, že tyto mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka podle § 170 písm. d) zákona v souvislosti s přijetím reorganizačního plánu nezanikají a stanovit v reorganizačním plánu jejich zánik není ani možné. Nejvyšší správní soud současně s tím odmítl tezi, že by takto byl jeden z věřitelů – stát zvýhodněn, poněvadž v souladu s § 5 písm. b) zákona mu tuto výhodu sám zákon v tomto svém ustanovení poskytl. V kontextu s tím je poukazováno na fakt, že mimosmluvní sankce jsou zpravidla trestem za protiprávní jednání dlužníka a jejich trváním i po přijetí reorganizačního plánu vyjadřuje zákonodárce veřejný zájem na dodržování právních předpisů. Pro dlužníka to tak v konečném důsledku znamená, že chce-li uspět se svým reorganizačním plánem, neměl by při jeho tvorbě opomenout ani případnou existence tohoto druhu pohledávek.

Jak již uvedeno výše, § 359 zákona výslovně stanoví, že pohledávky z mimosmluvních sankcí podle § 170 písm. d) zákona oproti jiným pohledávkám podle § 170 přijetím reorganizačního plánu nezanikají. Zvýhodnění pohledávek podle § 170 písm. d) je tedy stanoveno přímo zákonem. Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka mají nadto jiný charakter, než ostatní skupiny pohledávek podle § 170 zákona. Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka je zpravidla trestem za protiprávní jednání dlužníka. Jejich trvání i po přijetí reorganizačního plánu vyjadřuje i veřejný zájem na dodržování právních předpisů. Tím se takové pohledávky liší od jiných pohledávek podle § 170 zákona, které vycházejí ze smluvních vztahů uzavřených dlužníkem s jeho věřiteli. Jedná se tedy o specifický typ pohledávky, což odůvodňuje jejich odlišný režim.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 4 Ads 51/2017

(1) Po účinnosti reorganizačního plánu lze proti dlužníku nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci k vymožení pohledávky, stanovené reorganizačním plánem. Byla-li však tato pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci vést pouze v případě právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky; toto rozhodnutí musí být k návrhu přiloženo.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro výkon rozhodnutí nebo exekuci proti třetí osobě, která převzala na základě reorganizačního plánu povinnost za dlužníka nebo vedle něho.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika výkonu rozhodnutí či exekuce a jejího vztahu k prováděné reorganizaci. V § 360 odst. 1 zákona je stanoveno, že po účinnosti reorganizačního plánu lze proti dlužníku nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci k vymožení pohledávky, stanovené reorganizačním plánem. To znamená, že účinný reorganizační plán má podle tohoto ustanovení zákona stejné účinky jako seznam zjištěných pohledávek v případě konkursu. Zákonodárce mu tedy přiznává parametry exekučního titulu. Tento exekuční titul pak dává věřiteli možnost, aby prováděl exekuci k vymožení své pohledávky ve výši, kterou mu takto přiznává reorganizační plán, přičemž se dále předpokládá, že se jedná o pohledávku, která byla na přezkumném jednání zjištěna.

Byla-li však pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci vést pouze v případě právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky, když takové rozhodnutí musí být navíc k tomuto návrhu přiloženo. Takto jsou tedy nastaveny limity pro možnost vedení exekuce nebo výkonu rozhodnutí v průběhu reorganizace ve vztahu k schválenému reorganizačnímu plánu.

Koncepce zákona dále předpokládá, že vymáhány takto budou jen ty pohledávky, které nebyly dlužníkem následně uhrazeny tak, jak předpokládá reorganizační plán, resp. dlužník je s jejich úhradou v prodlení, které dosahuje značného rozsahu a věřitel proto může mít i důvodné obavy, zda jeho pohledávky budou takto v rozsahu a termínu splatnosti stanoveném v reorganizačním plánu vůbec uhrazeny.

V souladu s § 360 odst. 2 zákona platí, že stanoví-li reorganizační plán též závazky ve vztahu k třetí osobě, která je např. spoludlužníkem odpovědným za závazky dlužníka na základě jejího přistoupení k těmto závazkům, bude nutno tento reorganizační plán považovat za exekuční titul i vůči takovéto osobě.

(1) Navrhovatel reorganizačního plánu může navrhnout jeho změnu, v jejímž důsledku má být účel reorganizace lépe splnitelný. V návrhu popíše účel změny, navrhovaný způsob jejího provedení a dopady změny na jednotlivé skupiny původních věřitelů a na nové věřitele.

(2) Návrh změny reorganizačního plánu zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku. Současně stanoví věřitelům lhůtu, ve které mohou změněný plán odmítnout. Tato lhůta nesmí být kratší než 30 dnů ode dne doručení návrhu změn.

(3) K projednání návrhu změny reorganizačního plánu nařídí insolvenční soud jednání, a to tak, aby se konalo nejpozději do 15 dnů po uplynutí lhůty podle odstavce 2, ne však dříve než v den následující po uplynutí této lhůty.

b) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky jsou podle reorganizačního plánu zajištěny,

c) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky podle reorganizačního plánu nejsou zajištěny, a

d) většiny společníků dlužníka nebo jiné právnické osoby, na kterou podle reorganizačního plánu přešel majetek dlužníka.

(5) Platí, že věřitelé, kteří ve lhůtě podle odstavce 2 ani při jednání podle odstavce 3 nevyjádřili nesouhlas s navrhovanou změnou plánu, se změnou souhlasí.

(6) Změněný reorganizační plán insolvenční soud schválí, jestliže jej schválili věřitelé podle odstavce 4 nebo platí-li, že byl schválen podle odstavce 5.

(7) Jestliže insolvenční soud změněný insolvenční plán neschválí, zůstává účinný dříve schválený reorganizační plán.

Koncepce zákona vychází z toho, že schválený reorganizační plán může být v průběhu reorganizace změněn, pakliže o to požádá předkladatel tohoto plánu. Musí se ovšem jednat o takovou změnu, která je vedena snahou o lepší splnitelnost samotného záměru, se kterým byl tento plán původně předkládán. Posouzení těchto aspektů však může být v praxi poměrně složité.

Bude-li tento návrh na změnu podáván, měl by v něm být popsán jeho dopad na jednotlivé skupiny věřitelů, předkladatel musí též soudu smysluplně vysvětlit, v čem spočívá účel tohoto návrhu a jakým způsobem chce tyto navržené změny nakonec realizovat v praxi. Samotný návrh na změnu reorganizačního plánu musí být projednán z hlediska celého obsahu věřiteli na schůzi.

Aby mohla být změna reorganizačního plánu nakonec provedena, musí být tento návrh řádně schválen. To znamená, že k jeho schválení se vyžaduje většina ze všech kategorií věřitelů – tedy ve své podstatě i těch věřitelů, kteří původní návrh z nějakého důvodu neschválili. Vedle toho se vyžaduje souhlas všech nových věřitelů a předkladatel tohoto návrhu musí s tímto návrhem uspět taktéž i v nových skupinách věřitelů. Při zjišťování výsledku hlasování se uplatní postup dle § 347 zákona.

Dojde-li k situaci předvídané v § 361 odst. 2 zákona, pak platí, že věřitelé, kteří takto výslovně nevyjádřili nesouhlas s navrženou změnou reorganizačního plánu, přičemž tento postoj nezměnili ani v rámci soudem nařízeného jednání, vyslovili v konečném důsledku s navrženou změnou souhlas. Je-li tato změna zákonem stanoveným způsobem přijata věřiteli, insolvenční soud ji poté schválí. Pokud by však soud takto navrženou změnu nakonec neschválil, bude nutno v průběhu reorganizace i nadále postupovat podle již dříve schváleného reorganizačního plánu, ohledně něhož byla tato změna takto navrhována.

(1) Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu do 6 měsíců od jeho účinnosti, zjistí-li, že některému věřiteli byly poskytnuty zvláštní výhody, aniž s tím ostatní věřitelé stejné skupiny souhlasili, nebo že schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem.

(2) Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu do 3 let od jeho účinnosti, pokud byl dlužník, jeho statutární orgán nebo člen statutárního orgánu pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým dosáhl schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele.

(3) Rozhodne-li insolvenční soud o zrušení reorganizačního plánu, mohou věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení pohledávek a jiných práv, která měli před jeho schválením. Práva věřitelů a třetích osob založená reorganizačním plánem nejsou dotčena; je-li to nutné, přijme insolvenční soud opatření k ochraně oprávněných zájmů věřitelů.

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená se zrušením rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu. Je třeba vycházet z faktu, že dojde-li dodatečně ke zrušení prováděné reorganizace na základě rozhodnutí soudu, znamená to nejen pro dlužníka velmi nelichotivou situaci, kterou je třeba bezodkladně řešit. S přihlédnutím k tomu je pak možno konstatovat, že k takové situaci může docházet jen tehdy, jestliže se v průběhu reorganizace např. prokáže, že taková reorganizace je vedena podvodnými anebo nečestnými úmysly. To platí jak pro jednání samotného dlužníka v úpadku anebo s hrozícím úpadkem, tak i pro kteréhokoli z věřitelů.

Rozhodne-li insolvenční soud o zrušení reorganizačního plánu, mají věřitelé možnost požadovat po dlužníkovi uspokojení svých pohledávek, přičemž současně s tím by však neměla být dotčena práva věřitelů a třetích osob, která jsou odvozena z tohoto reorganizačního plánu. Pokud by ovšem nastala situace, že některá z těchto práv vznikla jednáním dlužníka, které má zjevně protiprávní charakter, je insolvenční soud oprávněn přijmout opatření k ochraně oprávněných zájmů věřitelů.

a) reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl,

b) oprávněná osoba nebo osoba určená schůzí věřitelů nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení insolvenčním soudem nebo předložený reorganizační plán vezme zpět, a do 30 dnů poté nebude podán návrh na svolání schůze věřitelů za účelem rozhodnutí o tom, která jiná osoba má přednostní právo sestavit reorganizační plán, anebo tato jiná osoba nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán nebo jej vezme zpět,

c) insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení,

d) v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit,

e) dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst. 4, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky,

f) dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli podle reorganizačního plánu podnikat měl, nebo

g) dlužník po schválení reorganizačního plánu neuhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň podle § 348 odst. 1 písm. e).

(2) O přeměně reorganizace v konkurs v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) rozhodne insolvenční soud bez jednání. Proti tomuto rozhodnutí mohou podat odvolání jen dlužník, navrhovatel reorganizace, insolvenční správce a věřitelský výbor.

(3) O přeměně reorganizace v konkurs podle odstavce 1 písm. d) až g) rozhodne insolvenční soud po jednání, k němuž předvolá všechny osoby uvedené v odstavci 2; odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat jen osoby uvedené v odstavci 2.

(4) O přeměně reorganizace v konkurs nemůže insolvenční soud rozhodnout, jestliže reorganizační plán byl v podstatných bodech splněn.

(5) Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu, pokud insolvenční soud ve svém rozhodnutí nestanoví podmínky této přeměny jinak. Tímto rozhodnutím se rovněž ruší zákaz započtení pohledávek uvedený v § 324 odst. 3.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s přeměnou reorganizace v konkurs. Zákon na tomto místě upravuje předčasné ukončení reorganizace z důvodu, že šlo o neúspěšný pokus o restrukturalizaci ekonomické činnosti dlužníka sanační formou řešení jeho úpadku. Koncepce zákona vychází z toho, že není možno předčasně ukončit reorganizaci jak v době od jejího pravomocného povolení do nabytí účinnosti samotného reorganizačního plánu, tak i v době po schválení reorganizačního plánu. V souladu s § 363 odst. 1 zákona v případě předčasného ukončení reorganizace i nadále trvá úpadek dlužníka, a proto musí insolvenční soud spolu s předčasným ukončením reorganizace dále též rozhodnout i o dalším způsobu řešení úpadku dlužníka, kterým nemůže být nic jiného než konkurs. Třeba ještě dodat, že o přeměně reorganizace v konkurs může soud rozhodnout i bez návrhu, pakliže se o skutečnostech, které svědčí pro tuto přeměnu, dozví např. v rámci své dohlédací činnosti. O přeměně reorganizace v konkurs je možno rozhodnout takto vždy, s výjimkou v podobě situace, kdy v době takového rozhodování byl již tento reorganizační plán ve všech podstatných částech splněn. To je zejména situace, kdy převážná část věřitelů již obdržela úhradu svých zjištěných pohledávek. Jak uvedl ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 15/2016 Nejvyšší soud, tak „ustanovení § 363 odst. 1 zákona patří k normám, která obsahují (jak správně uvedl odvolací soud) taxativní výčet. Taxativnost znamená, že přeměna povolené či schválené reorganizace je tak možná pouze v případech vyjmenovaných v písmenech a) až g), přičemž rozšířit dosah působnosti těchto norem lze pouze za použití analogie. Ta přichází v úvahu, vyskytne-li se v právu situace zákonem neřešená (např. mezera v zákoně). A naopak platí, že podle analogie nelze postupovat tehdy, pokud se v právním vztahu vyskytne otázka, u které zákon řešení nabízí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 886/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3790/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012).“

O přeměně reorganizace v konkurs insolvenční soud rozhodne v závislosti na důvodu této přeměny buď bez jednání anebo až po projednání vzniklé situace po ukončeném jednání, které bylo takto soudem nařízeno. V usnesení sp. zn. 2 VSPH 1514/2011-B-49 Vrchní soud v Praze konstatoval, že institut přeměny reorganizace v konkurs představuje jeden ze způsobů skončení reorganizace, k níž může dojít pouze rozhodnutím insolvenčního soudu, přičemž podmínky pro toto rozhodnutí jsou taxativně vymezeny ve shora citovaném ustanovení (viz § 363 zákona – pozn. autora).

Dojde-li k situaci, že reorganizace byla povolena na návrh dlužníka, který následně navrhl její přeměnu v konkurs, návrhu dlužníka, jenž původně tuto reorganizaci navrhoval, měl by insolvenční soud návrhu na přeměnu reorganizace v konkurs vyhovět bez zkoumání důvodů anebo pohnutek, které dlužníka k tomuto návrhu vedly. Současně s tím platí, že o této přeměně rozhodne soud bez jednání. Může též dojít k situaci, kdy v zákonem stanovených lhůtách není sestaven anebo předložen reorganizační plán anebo je takový plán vzat předkladatelem zpět a žádná další osoba již plán nepředložila a nebyl ani podán návrh na svolání schůze věřitelů, aby mohla být určena nová osoba s přednostním právem na sestavení reorganizačního plánu. I v tomto případě nebude soud nařizovat jednání a přeměně rozhodne bez tohoto jednání. Poslední z možných situací je ta, kdy insolvenční soud neschválí reorganizační plán a oprávněným osobám marně uplyne lhůta k jeho předložení. I za této situace nebude nařízeno soudem jednání.

Zákon ovšem počítá i s jinými situacemi, že v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník nesplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem anebo se ukáže, že podstatnou část tohoto plánu není možné splnit, dále může dojít k situaci, že dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst. 4 zákona anebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky, dále dochází k situaci, že dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, i když podle tohoto plánu podnikat má anebo dlužník po schválení reorganizačního plánu nehradí pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky jim na roveň postavené. Nastane-li některá z těchto výše uvedených situací, nezbývá soudu nic jiného, než svolat v této záležitosti jednání, ke kterému předvolá dlužníka, navrhovatele reorganizace, resp. předkladatele reorganizačního plánu, není-li jím samotný dlužník, insolvenčního správce a věřitelský orgán a teprve poté, co tyto vyslechne, může soud rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs.

Rozhodne-li soud o přeměně reorganizace v konkurs, musí toto své rozhodnutí doručit věřitelům zveřejněním v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona. Zvlášť toto své rozhodnutí doručuje dlužníkovi, navrhovateli reorganizace, není-li jím samotný dlužník, insolvenčnímu správci, státnímu zastupitelství, pakliže vstoupilo do insolvenčního řízení, přičemž musí být dodržen postup dle § 75 odst. 2 zákona. Předsedovi věřitelského orgánu se pak doručuje dle § 79 odst. 1 zákona. Proti tomuto rozhodnutí je oprávněn uplatnit opravný prostředek dlužník, navrhovatel reorganizace, není-li jím samotný dlužník, insolvenční správce a věřitelský orgán. Dále též platí, že vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dochází k přeměně reorganizace v konkurs, resp. dochází k účinkům spojeným s prohlášením konkursu, musí být u takového rozhodnutí soudu z hlediska doručení a zveřejnění dodrženy podmínky vyjádřené v § 247 zákona. V kontextu s již uvedeným je však nesporné, že zákonodárce se snaží koncepcí tohoto ustanovení bránit možnosti, aby k přeměně reorganizace v konkurs docházelo tehdy, kdy již je většina kroků reorganizačního plánu splněna a jakékoli pokusy o vyvolání konkursu by mohly vést k poškození práv některých věřitelů.

Vzal-li dlužník zpět svůj návrh na přeměnu reorganizace v konkurs až po rozhodnutí soudu o tomto návrhu, kterým dle § 363 odst. 1 písm. a) zákona vyhověl návrhu dlužníka, nemá takové zpětvzetí návrhu žádné právní účinky.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sen. zn. 1 VSPH 1594/2016-B-117

Relevantní je pak i námitka dovolatele, že § 363 odst. 1 písm. e) zákona se netýká v budoucnu vznikajících pohledávek. V citovaném ustanovení použil zákonodárce slovo „neplní“ (tj. přítomný čas), nikoliv budoucí čas jako v případě důvodu pro přeměnu reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. d) zákona, jež se však týká až provádění (schváleného) reorganizačního plánu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sen. zn. 29 NSCR 15/2016

(1) V průběhu provádění reorganizačního plánu insolvenční soud bere na vědomí nebo projedná zprávy insolvenčního správce a věřitelského výboru o jeho plnění. Jiná opatření, zejména opatření k zajištění dodržování reorganizačního plánu, provádí jen tehdy, jsou-li navrhována.

(2) Zprávy o plnění reorganizačního plánu se předkládají na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis.

(3) Splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, kterým reorganizace končí; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

(4) Po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se splněním reorganizačního plánu ze strany dlužníka. V souladu s § 364 odst. 1 zákona platí, že v průběhu provádění reorganizačního plánu insolvenční soud bere na vědomí nebo projedná zprávy insolvenčního správce a věřitelského orgánu (výboru) o jeho plnění. Přitom se vychází z koncepce, že soud má v průběhu reorganizace pozici dohlédacího orgánu a jeho činnost, resp. zásahy do samotné reorganizace by měly být omezené, tj. měly by se soustředit zejména na řešení různých podnětů anebo konkrétních stížností, dále pak na projednávání zpráv, které soudu o průběhu plnění reorganizačního plánu minimálně jednou za tři měsíce předkládá insolvenční správce, popř. věřitelský orgán.

Jak vyplývá z § 364 odst. 2 zákona, splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, kterým reorganizace končí. Reorganizační plán bude tedy splněn tehdy, budou-li uspokojeny všechny zjištěné pohledávky věřitelů co do jejich výše stanovené reorganizačním plánem a v souvislosti s tím provedeny i další potřebné kroky, příp. opatření, která jsou takto předvídána tímto reorganizačním plánem. O ukončení reorganizace je soud oprávněn rozhodnout i tehdy, pakliže tento plán zcela naplněn nebyl, nicméně došlo ke splnění podstatné části jeho bodů, jak ostatně plyne z § 363 zákona.

Proti rozhodnutí soudu o ukončení reorganizace z důvodu splnění reorganizačního plánu anebo jeho podstatných částí není přípustný opravný prostředek. Ke zveřejnění tohoto rozhodnutí dochází jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku dle § 71 odst. 1 zákona. Zvlášť se toto rozhodnutí doručuje dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu postupem stanoveným v § 75 odst. 2 zákona.

Dle § 364 odst. 3 zákona dále platí, že po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a o jeho nákladech. To ostatně úzce souvisí s tím, že insolvenční správce, který v průběhu reorganizace na základě ujednání v reorganizačním plánu vykonával též dispoziční oprávnění dlužníka k majetkové podstatě, musí v návaznosti na § 313 zákona provést ještě nezbytné úkony v tomto ustanovení zákona specifikované. Je celkem logické, že za tuto činnost mu poté náleží i odměna za výkon jeho funkce, včetně přiznání vyúčtovaných nákladů v souvislosti s výkonem této funkce.

Koncepce zákona vychází z teze, že k ukončení reorganizace z důvodu splnění reorganizačního plánu dochází fakticky právní mocí rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení reorganizace.

(1) Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na platnost, účinnost či vymahatelnost závazků dlužníka, který je účastníkem platebního systému s neodvolatelností zúčtování nebo účastníkem zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, za podmínek stanovených zákonem upravujícím platební styk.

(2) Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na platnost, účinnost či vymahatelnost závazků dlužníka, který je účastníkem vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo účastníkem zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, za podmínek stanovených zákonem upravujícím podnikání na kapitálovém trhu.

a) právo na zajištění, které dlužník poskytl, jde-li o zajištění poskytnuté České národní bance, Evropské centrální bance, centrální bance členského státu Evropské unie nebo centrální bance státu patřícího do Evropského hospodářského prostoru,

b) výkon práv a splnění povinností vyplývajících z ujednání o finančním zajištění podle zákona upravujícího finanční zajištění nebo srovnatelného zahraničního právního předpisu, jestliže finanční zajištění bylo sjednáno a vzniklo před zahájením insolvenčního řízení, a to i v případě, že finanční zajištění bylo sjednáno nebo vzniklo v den zahájení insolvenčního řízení, avšak až poté, co tato skutečnost nastala, ledaže příjemce finančního kolaterálu o takové skutečnosti věděl nebo vědět měl a mohl; skutečnost, že zahájení insolvenčního řízení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, sama o sobě neznamená, že o zahájení insolvenčního řízení příjemce finančního kolaterálu věděl nebo vědět měl a mohl.

(2) Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na závěrečné vyrovnání podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu⁵⁰⁾, jestliže závěrečné vyrovnání bylo uzavřeno před zahájením insolvenčního řízení.

(3) Odstavcem 1 písm. d) a odstavcem 2 nejsou dotčena ustanovení tohoto zákona o neplatnosti právních úkonů a o neúčinnosti právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, právních úkonů úmyslně zkracujících, právních úkonů zvýhodňujících a právních úkonů dlužníka, které učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.

Komentovaná ustanovení souvisí s otázkou účasti dlužníka v platebním a vypořádacím systému a v případě zajištění poskytnutého dlužníkem např. ČNB nemá insolvenční zákon vliv na poskytnuté zajištění, včetně výkonu práv a splnění povinností vyplývajících z ujednání o finančním zajištění. Blíže lze odkázat na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/44/ES ze dne 6. května 2009, kterou se mění směrnice 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry a směrnici 2002/47/ES o dohodách o finančním zajištění, pokud jde o pohledávky z úvěru (dále jen směrnice 2009/44/ES), a na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/110/ES ze dne 16. září 2009 o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností, o změně směrnic 2005/60/ES a 2006/48/ES a o zrušení směrnice 2000/46/ES (dále jen směrnice 2009/110/ES nebo směrnice o elektronických penězích).

Úpadek bank, spořitelních a úvěrních
družstev, některých zahraničních bank, obchodníků s cennými papíry a jiných osob

(1) Ustanovení tohoto dílu zapracovávají příslušné předpisy Evropských společenství⁵¹⁾ a použijí se na úpadek

a) banky a spořitelního a úvěrového družstva poté, kdy zanikla licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnosti,

b) zahraniční banky podnikající na území České republiky na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁵²⁾,

e) zahraničního obchodníka s cennými papíry poskytujícího investiční služby na území České republiky na základě povolení podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu⁶²⁾,

f) pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry jiného než uvedeného v písmenu e),

g) povinných osob podle § 3 písm. b) a c) zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu.

a) kolektivní řízení zahájené a sledované správními nebo soudními orgány členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož cílem je prodej majetku pod dozorem nebo dohledem těchto orgánů, včetně případů, kdy jsou řízení ukončena oddlužením nebo jiným obdobným opatřením,

b) opatření, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

(3) Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li stanoveno jinak a jde-li o úpadek osob podle odstavce 1 písm. a), c), d) a f) a osob podle odstavce 1 písm. g), bylo-li vůči nim uplatněno opatření k řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu (dále jen "opatření k řešení krize"), též ustanovení ostatních částí zákona a ustanovení ostatních hlav části druhé zákona, s výjimkou ustanovení upravujících moratorium, reorganizaci a oddlužení.

Úpadek finančních institucí byl včleněn do insolvenčního zákona na základě povinnosti transponovat do vnitrostátního právního předpisu ustanovení evropské legislativy, která jsou pro účely úpadku bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peníze obsažena především ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001. Jde o speciální postupy při řešení úpadku těchto institucí, které vylučují některá ustanovení insolvenčního zákona. Úprava v insolvenčním zákoně však striktně nestanoví způsob řešení úpadku pro konkrétní finanční instituci. Ust. § 368 odst. 3 zákona pak stanoví, u kterých subjektů se úpadek řeší toliko konkursem.

Úpadek banky, spořitelního a úvěrního
družstva po odnětí licence nebo povolení a úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. c), úpadek obchodníka s cennými papíry, pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) nebo osoby uvedené v § 367 odst. 1 písm. g)

(1) Insolvenční návrh podává orgán, který je oprávněn vykonávat dozor nebo dohled nad činností osob uvedených v § 367 odst. 1 (dále jen „orgán dozoru nebo dohledu“) a orgán příslušný k řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu (dále jen „orgán příslušný k řešení krize“). Tím není dotčeno ustanovení § 97. V návrhu orgán dozoru nebo dohledu nebo orgán příslušný k řešení krize uvede rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a k návrhu připojí listiny k doložení svých tvrzení.

(2) Záloha na náklady insolvenčního řízení se orgánu dozoru nebo dohledu nebo orgánu příslušnému k řešení krize neukládá.

(3) Úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva, úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. c), obchodníka s cennými papíry, pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) a osoby uvedené v § 367 odst. 1 písm. g), bylo-li vůči nim uplatněno opatření k řešení krize, lze řešit pouze konkursem.

Na insolvenční řízení vůči dlužníkovi, který je obchodníkem s cennými papíry, který je povinnou osobou podle § 3 písm. a) zákona o ozdravených postupech a řešení krize na finančním trhu (dále jen "obchodník s cennými papíry s počátečním kapitálem 730 000 EUR") nebo osobou podle § 367 odst. 1 písm. g) se § 97 odst. 1 část věty za středníkem nepoužije.

Je-li podán insolvenční návrh vůči dlužníkovi, který je obchodníkem s cennými papíry s počátečním kapitálem 730 000 EUR nebo osobou podle § 367 odst. 1 písm. g), insolvenční soud o této skutečnosti vyrozumí orgán příslušný k řešení krize a orgán, který je oprávněn vykonávat dozor nebo dohled nad činností osob uvedených v § 367 odst. 1 nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh. Jestliže insolvenční návrh dojde insolvenčnímu soudu v době, kdy do skončení úředních hodin insolvenčního soudu zbývají méně než 2 hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, insolvenční soud o této skutečnosti vyrozumí orgán příslušný k řešení krize a orgán dozoru nebo dohledu nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu.

Orgán příslušný k řešení krize insolvenčnímu soudu ve lhůtě 7 dní ode dne vyrozumění podle § 368b písemně sdělí, zda dlužník, který je obchodníkem s cennými papíry s počátečním kapitálem 730 000 EUR nebo osobou podle § 367 odst. 1 písm. g) splňuje podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize. Insolvenční soud o tomto dlužníka neprodleně vyrozumí.

Insolvenční řízení vůči dlužníkovi, který je obchodníkem s cennými papíry s počátečním kapitálem 730 000 EUR nebo osobou podle § 367 odst. 1 písm. g), se zahajuje dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu a

a) orgán příslušný k řešení krize soudu podle § 368c sdělí, že dlužník, který je obchodníkem s cennými papíry s počátečním kapitálem 730 000 EUR nebo osobou podle § 367 odst. 1 písm. g), nesplňuje podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize, nebo

b) uplynula-li lhůta 7 dní ode dne vyrozumění podle § 368b a orgán příslušný k řešení krize se v této lhůtě nevyjádřil.

(1) Zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní neprodleně, nejpozději do konce nejblíže následujícího pracovního dne po zahájení insolvenčního řízení. Vyhláška musí splňovat náležitosti podle § 101 odst. 1 písm. a) až f).

(2) Vyhláška podle odstavce 1 se doručuje účastníkům insolvenčního řízení; odvolání proti ní není přípustné.

Oproti klasickému insolvenčnímu řízení je zde konkrétní subjekt, který smí podat insolvenční návrh. Je jím orgán dozoru na výkonem činnosti finančních institucí, což je Česká národní banka, případně i věřitelé či dlužník samotný (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSOS 14 INS 23976/2012, č. j. 3 VSOL 856/2012-A-9 ze dne 29. listopadu 2012) a dále též orgán příslušný k řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu.

V případě zahájení insolvenčního řízení vůči obchodníkovi s cennými papíry uvedenému v § 368a zákona se v § 368b zákona stanoví další podrobnosti o informační povinnosti v případě insolvenčního řízení. Ust. § 368e zákona pak stanoví postup zveřejnění zahájení insolvenčního řízení.

(1) Insolvenční řízení nemá vliv na věcná práva věřitelů nebo třetích osob k hmotnému či nehmotnému, movitému či nemovitému majetku patřícímu dlužníku, včetně souborů přesně neurčených majetkových hodnot, jejichž složení se postupem doby mění, který se v okamžiku rozhodnutí o úpadku nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor; zejména není dotčeno

a) právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

b) výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

c) právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

a) nemá vliv na práva prodávajícího plynoucí z výhrady vlastnického práva vůči dlužníkovi jako kupujícímu, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, jehož se výhrada týká, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

b) není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu na majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

c) nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

(3) Ustanovením odstavce 1 není dotčeno právo podat z důvodů poškozování věřitelů žalobu o určení neplatnosti nebo neúčinnosti právního úkonu ani právo odporovat právnímu úkonu.

(4) Pro účely ustanovení odstavce 1 se za věcné právo považuje právo zapsané ve veřejném seznamu, který podle zvláštního právního předpisu osvědčuje existenci tohoto práva, a účinné vůči třetím osobám.

Majetek a věcná práva k němu, jež se nachází mimo Českou republiku, podléhají právnímu řádu státu, v němž se nachází, přičemž insolvenční zákon hovoří o státu Evropského hospodářského prostoru a členském státu EU. Má to praktický dopad v té rovině, že řízení o úpadku finanční instituce probíhající v jednom členském státě nemá z hlediska alokace majetku ovlivňovat řízení v jiném členském státě.

(1) Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek banky, spořitelního a úvěrního družstva, obchodníka s cennými papíry nebo osoby uvedené v § 367 odst. 1 písm. g), bylo-li vůči ní uplatněno opatření k řešení krize, nebo orgán dozoru nebo dohledu ve státech, ve kterých tento dlužník vykonává svou činnost na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁵³⁾, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace musí obsahovat i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu. Insolvenční správce bez zbytečného odkladu zajistí zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu (dále jen „výtah“) v Úředním věstníku Evropské unie a nejméně ve 2 celostátních denících v každém státě, na jehož území dlužník podnikal nebo vykonával svou činnost prostřednictvím pobočky nebo na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁵¹⁾.

b) informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka,

d) v případě úpadku banky nebo spořitelního a úvěrního družstva informaci o tom, že pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se považují za přihlášené, o čemž budou věřitelé jednotlivě informováni do 60 dnů od prohlášení konkursu, a informaci o možnosti postupu podle § 373 odst. 4 a 5 včetně uvedení lhůt a dne, kterým lhůty uplynou,

(3) Výtah musí být pořízen v českém jazyce a musí být opatřen texty „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ a „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženými do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

(4) Účinky vyhlášení moratoria, rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, nastanou bez ohledu na splnění informačních povinností podle odstavců 1 až 3 ve všech státech Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru od okamžiku, kdy nastaly v České republice.

(5) Insolvenční soud, který vydal rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. c) nebo pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry uvedené v § 367 odst. 1 písm. f), informuje prostřednictvím příslušného orgánu dozoru nebo dohledu o takovém rozhodnutí orgány dozoru nebo dohledu v členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má dlužník organizační složku, a to před zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté; tato informace obsahuje i upozornění na možné důsledky přijatého rozhodnutí.

(6) Insolvenční soud i insolvenční správce usilují o koordinaci své činnosti s příslušnými orgány v členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má dlužník organizační složku.

(7) Orgán dozoru nebo dohledu je oprávněn od insolvenčního správce požadovat informace týkající se insolvenčního řízení.

Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Zpráva musí být odsouhlasena věřitelským výborem.

Komentovaná ustanovení upravují informační povinnost insolvenčního soudu o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k orgánům dozoru nebo dohledu ve státech, kde dlužník má své pobočky. Zvláštní povinnost je zde kladena na insolvenčního správce, jenž má zajistit zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie a minimálně ve dvou celostátních denících, a to v každém státě, kde dlužník podnikal či vykonával svoji činnost prostřednictvím pobočky či jednotné licence. Insolvenční správce je povinen informovat věřitele i veřejnost o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

(1) Insolvenční soud ustanoví do funkce prvního insolvenčního správce banky nebo spořitelního a úvěrního družstva osobu, která vykonává funkci likvidátora této banky nebo tohoto spořitelního a úvěrního družstva nebo je Českou národní bankou navržena do funkce likvidátora této banky nebo tohoto spořitelního a úvěrního družstva, pokud je současně insolvenčním správcem se zvláštním povolením. Věta první se použije obdobně pro předběžného správce.

(2) Insolvenční správce může se souhlasem insolvenčního soudu určit osobu, která jej zastupuje při výkonu pravomocí podle tohoto zákona na území jiného členského státu Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru.

(3) Insolvenční správce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor s výjimkou užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoci závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy, správní orgány nebo jiné orgány daného státu. Totéž platí přiměřeně pro osoby podle odstavce 1.

(4) Insolvenční správce se prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení s překladem do úředního jazyka daného státu, pokud je vyžadován; podle možností vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území třetích států.

(5) Při výkonu svých pravomocí na území členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor se insolvenční správce řídí právním řádem daného státu, zejména ohledně postupů při prodeji majetku a při poskytování informací zaměstnancům.

(6) Jestliže to právní předpisy daného státu stanoví nebo je-li to potřebné k úspěšnému prosazení práv věřitelů, je insolvenční správce povinen žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

V souvislosti s novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. byl vložen nový odstavec 1. Důvodová zpráva k zákonu č. 64/2017 Sb. dále stanoví, že v případě, že v době rozhodování insolvenčního soudu podle § 372 odst. 1 není likvidátorem nikdo jmenován, ač je banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci, nebo že byl dříve jmenovaný likvidátor banky nebo spořitelního a úvěrního družstva z funkce odvolán, insolvenční soud ustanoví prvním insolvenčním správcem banky nebo spořitelního a úvěrního družstva osobu, která je Českou národní bankou navržena do funkce likvidátora. Do funkce prvního insolvenčního správce tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny ustanoví insolvenční soud osobu, která v době jeho rozhodnutí vykonává funkci likvidátora takové pojišťovny nebo zajišťovny, kterým byla jmenována Českou národní bankou, za podmínky, že je současně insolvenčním správcem se zvláštním povolením (§ 384 odst. 1 ve spojení s § 123 odst. 2 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví).

(1) Pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka, se pokládají za přihlášené podle tohoto zákona. Okamžikem přihlášení pohledávky je prohlášení konkursu.

(2) Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému věřiteli podle odstavce 1 oznámení, ve kterém uvede

b) výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou, a případně charakter jeho pohledávky, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění, věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu; do výše pohledávky se nezapočítává nárok věřitele na náhradu za pojištěnou pohledávku z Fondu pojištění vkladů, z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen podle zvláštního právního předpisu nebo od jiné osoby plnící obdobný účel; výše nároku věřitele vůči těmto osobám však musí být z oznámení zřejmá, i když k výplatě náhrady již došlo,

c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty, a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky,

(4) Věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky nebo charakterem pohledávky uvedeným v oznámení podle odstavce 2, může proti tomu ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu uplatnit u insolvenčního správce písemnou námitku; neučiní-li tak, platí, že s údaji uvedenými v oznámení souhlasí. Ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění výtahu z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie může věřitel uplatnit námitku, že mu nebylo doručeno oznámení podle odstavce 2. V námitce uvede výši své pohledávky vůči dlužníku ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K námitce doloží úředně ověřené kopie případných listin, které osvědčují v námitce tvrzenou výši, den vzniku a charakter pohledávky, zejména zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168), pohledávku na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, pohledávku jinak zajištěnou, nebo zda jde o podřízenou pohledávku (§ 172 odst. 2), a uvede případnou výhradu vlastnictví.

(5) Věřitel, který má sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, může podat námitku podle odstavce 4 v úředním jazyce daného státu. V případě uvedeném v první větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Podání námitky proti výši pohledávky“ v českém jazyce. V případě uvedeném ve druhé větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Přihláška pohledávky“ v českém jazyce. Je-li mu obsah námitky zřejmý, insolvenční správce k ní přihlédne, i když není opatřena uvedenou hlavičkou. K později uplatněné námitce nemusí insolvenční správce přihlédnout, ledaže je zřejmé, že námitka byla včas odevzdána orgánu, který měl povinnost ji doručit. Insolvenční správce může požadovat, aby věřitel předložil překlad námitky do českého jazyka.

(6) Věřitel, který uplatnil námitku podle odstavce 4 a který se do 2 měsíců po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 4 nedohodl s insolvenčním správcem písemně na výši nebo charakteru své pohledávky, může uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 3 měsíců po uplynutí lhůty k písemné dohodě; jde o incidenční spor. Nedojde-li žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce se nad rámec údajů uvedených v účetnictví dlužníka nepřihlíží.

(7) Jestliže insolvenční soud vyhověl žalobě na určení podle odstavce 6, je insolvenční správce povinen zaplatit do majetkové podstaty částku odpovídající nákladům sporu, které z ní byly hrazeny; neučiní-li tak dobrovolně, může se splnění této povinnosti domáhat žalobou kterýkoli z věřitelů. Povinnosti podle věty první se insolvenční správce zprostí, jestliže prokáže, že o skutečné výši nebo charakteru pohledávky nevěděl a ani při vynaložení odborné péče vědět nemohl.

(8) Na Fond pojištění vkladů, Zajišťovací fond družstevních záložen a Garanční fond obchodníků s cennými papíry se hledí jako na přihlášené věřitele dlužníka s pohledávkou ve výši stanovené zvláštním právním předpisem. Za přihlášeného věřitele se považuje též zahraniční osoba, která poskytla náhradu pohledávky za dlužníka z titulu obdobného pojištění vkladů nebo zákaznického majetku podle práva členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor a na kterou z tohoto důvodu pohledávka přešla.

Komentované ustanovení vedle § 430 zákona stanoví další výjimku z obecné povinnosti věřitele přihlásit svou pohledávku ve stanovené lhůtě u příslušného insolvenčního soudu. Pohledávky věřitelů plynoucí z účetnictví dlužníka (banky, spořitelního či úvěrního družstva či pobočky zahraniční banky, obchodníka s cennými papíry) se pokládají za přihlášené pohledávky, a to okamžikem prohlášení konkursu insolvenčním soudem. Z této skutečnosti plyne informační povinnost insolvenčního správce vůči každému věřiteli, jehož pohledávka se považuje za přihlášenou uvedeným způsobem. V případě, že věřitel nesouhlasí s výší či charakterem své pohledávky určené výše uvedeným způsobem a nedohodne se se správcem na jejím skutečném charakteru či výši, je třeba, aby o této sporné skutečnosti rozhodl na základě podané žaloby insolvenční soud.

Zvláštní postavení věřitele má Fond pojištění vkladů, Zajišťovací fond družstevních záložen a Garanční fond obchodníků s cennými papíry, protože na jejich pohledávky se hledí jako na přihlášené. Stejně výhodné postavení má i zahraniční osoba, která poskytla náhradu pohledávky za dlužníka z titulu podobného pojištění vkladů či zákaznického majetku.

Pořadí některých pohledávek za bankami a spořitelními a úvěrními družstvy

(1) Před pohledávkami ostatních nezajištěných věřitelů jsou uspokojovány pohledávky

a) z té části vkladů fyzických osob, malých a středních podniků⁶³⁾, která přesahuje limit pojištění podle § 41e odst. 2 zákona o bankách,

b) z vkladů fyzických osob, malých a středních podniků, které by byly pojištěnými vklady ve smyslu § 41c zákona o bankách, kdyby nebyly přijaty prostřednictvím pobočky ve státě, který není členským státem Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru,

d) Garančního systému finančního trhu vzniklé podle § 41h odst. 2 zákona o bankách nebo podle § 221 odst. 6 zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu.

(2) Pohledávky podle odstavce 1 písm. c) a d) jsou uspokojovány před pohledávkami podle odstavce 1 písm. a) a b).

Pohledávky orgánu příslušného k řešení krize vyplývající z úvěrů poskytnutých povinné osobě podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu a pohledávky vyplývající z nároku na úhradu nákladů, které orgán příslušný k řešení krize vynaložil v souvislosti s uplatněním opatření k řešení krize, se považují za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

(1) Po pohledávkách ostatních nezajištěných věřitelů jsou uspokojovány pohledávky z dluhového nástroje, pokud takový dluhový nástroj

c) smluvní dokumentace a prospekt cenného papíru, pokud byl vyhotoven, uvádějí pořadí uspokojení pohledávky podle tohoto odstavce.

(2) Dluhový nástroj se pro účely odstavce 1 nepovažuje za derivát ani za dluhový nástroj obsahující vložený derivát jen proto, že jako základ pro výpočet úroku je použita široce používaná referenční úroková sazba, nebo jen proto, že dluhový nástroj je vydán v jiné než domácí měně emitenta a zároveň jsou jmenovitá hodnota nebo jistina, splátka a úrok určeny ve stejné měně.

(3) Pro účely tohoto paragrafu se dluhovým nástrojem rozumí dluhopis a jiná forma převoditelného dluhu a nástroj vytvářející nebo uznávající dluh.

Ust. § 374 zákona stanoví, které pohledávky se uspokojují před pohledávkami jiných nezajištěných věřitelů. Zákonem č. 307/2018 Sb., který nabyl účinnosti dnem 4. 1. 2019, byl tento zákon novelizován v těchto ustanoveních. Ust. § 374a zákona upravuje právo uspokojení pohledávek orgánu pro řešení krize v rovině pohledávek za podstatových. V ust. § 374b zákona je pak nově upravena problematika pohledávek z nepreferovaných dluhových nástrojů, včetně jejich uspokojení v rámci insolvenčního řízení.

Pohledávky z odepisovatelných kapitálových nástrojů podle § 2 odst. 2 písm. l) zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu jsou uspokojovány po ostatních podřízených pohledávkách.

(1) Krycí portfolio podle zákona o dluhopisech není součástí majetkové podstaty dlužníka, který je emitentem krytých dluhopisů. Tím není dotčena možnost, aby věci nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou součástí krycího portfolia, přestaly být součástí tohoto krycího portfolia postupem podle § 30b odst. 4 nebo 5 zákona o dluhopisech.

(2) Ustanovení § 250 se nepoužije pro dluhy z krytých dluhopisů vydaných dlužníkem, ani pro související dluhy, k jejichž krytí slouží krycí portfolio podle zákona o dluhopisech.

(3) Zahájení insolvenčního řízení vůči emitentovi krytých dluhopisů, vydání rozhodnutí o úpadku emitenta krytých dluhopisů ani prohlášení konkursu na majetek emitenta krytých dluhopisů nemají vliv na kryté bloky tohoto emitenta podle zákona o dluhopisech, zejména na plnění a splatnost dluhů, které jsou součástí tohoto krytého bloku. K smluvnímu ujednání, které je s tím v rozporu, se nepřihlíží.

(4) Doručí-li podle § 32b odst. 8 zákona o dluhopisech nucený správce krytých bloků insolvenčnímu soudu vyčíslení pohledávek vlastníků krytých dluhopisů a věřitelů pohledávek odpovídajících souvisejícím dluhům podle § 31a odst. 3 zákona o dluhopisech, pohlíží se tímto doručením na tyto pohledávky jako na přihlášené. Vlastník krytého dluhopisu a věřitel pohledávky odpovídající souvisejícímu dluhu podle § 31a odst. 3 zákona o dluhopisech mohou postupem podle § 32b odst. 8 zákona o dluhopisech přihlásit svou pohledávku i kdykoli ve lhůtě 1 roku ode dne uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Pohledávku z krytého dluhopisu v rozsahu, ve kterém přestala být součástí krytého bloku po provedení snížení jejich jmenovité hodnoty postupem podle § 32e odst. 1 nebo 4 zákona o dluhopisech, a pohledávku odpovídající souvisejícímu dluhu podle § 31a odst. 3 zákona o dluhopisech, která přestala být součástí krytého bloku v rozsahu jejího snížení postupem podle § 32e odst. 1 nebo 4 zákona o dluhopisech, může příslušný vlastník krytého dluhopisu, příslušný věřitel pohledávky odpovídající souvisejícímu dluhu podle § 31a odst. 3 zákona o dluhopisech nebo nucený správce krytých bloků přihlásit kdykoli po dobu trvání insolvenčního řízení emitenta krytých dluhopisů.

(5) Insolvenční správce nesmí zasahovat do správy krytých bloků a je povinen poskytnout součinnost nucenému správci krytých bloků podle zákona o dluhopisech, aby mohl tento nucený správce plnit své povinnosti.

Majetek zákazníka podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu není součástí majetkové podstaty dlužníka.

Zákon č. 307/2018 Sb., který nabyl účinnosti dnem 4. 1. 2019, zásadním způsobem novelizoval ust. § 375 zákona. V tomto ustanovení zákona je řešena problematika krytých dluhopisů a hypotéčních úvěrů nejen z hlediska zahájení insolvenčního řízení a účinků s tím spojených ve vztahu k emitentovi krytých dluhopisů, ale též k dalším aspektům, včetně chování nuceného správce. Současně s tím pak nově vložený § 375a představuje ustanovení, které je speciálním ustanovením vůči § 205 a násl. zákona.

Soudní nebo správní orgán členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, na jehož území banka, spořitelní a úvěrní družstvo, obchodník s cennými papíry nebo osoba uvedená v § 367 odst. 1 písm. g), bylo-li vůči ní uplatněno opatření k řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu, vykonává svou činnost, může přijmout opatření podle § 367 odst. 2 písm. b) pouze s účinky na území svého státu.

Pravidlo, že účinky rozhodnutí soudního či správního orgánu mají účinky jen na území státu tohoto orgánu, je logické, protože rozhodnutí těchto orgánů nemohou mít vliv na již existující práva třetích osob mimo oblast dopadu národního právního řádu. Opačný přístup by představoval nezákonný zásah do práv třetích osob nacházejících se mimo území daného státu.

Přijmout opatření podle § 367 odst. 2 může pouze příslušný orgán státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, ve kterém zahraniční banka, zahraniční banka uvedená v § 367 odst. 1 písm. b) a zahraniční obchodník s cennými papíry uvedený v § 367 odst. 1 písm. e) obdrželi oprávnění, na jehož základě vykonává svou činnost na území České republiky. Účinky opatření, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato, bez ohledu na splnění případných informačních povinností.

(1) Osoba provádějící opatření podle § 367 odst. 2 a její případný zástupce (dále jen „zahraniční insolvenční správce“) doloží své ustanovení úředně ověřenou kopií rozhodnutí o ustanovení vydaného příslušným správním nebo soudním orgánem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Vyšší ověření kopie se nevyžaduje, lze však požadovat její překlad do českého jazyka.

(2) Zahraniční insolvenční správce je oprávněn vykonávat své pravomoci podle právních předpisů státu, ve kterém byl ustanoven; výkon těchto pravomocí na území České republiky nesmí zahrnovat užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoc závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy, správní orgány nebo jiné orgány České republiky. V souladu s těmito právními předpisy je zahraniční insolvenční správce oprávněn v průběhu řízení podle tohoto zákona jmenovat osoby, které mu pomáhají nebo jej zastupují.

(3) Při výkonu svých pravomocí na území České republiky se zahraniční insolvenční správce řídí právním řádem České republiky, zejména ohledně postupů při prodeji majetku, povinnosti zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku nebo jiného veřejného seznamu nebo rejstříku, a při poskytování informací zaměstnancům.

(4) Zahraniční insolvenční správce nebo kterýkoli správní nebo soudní orgán členského státu podle § 377 může žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

Opatření k sanaci dlužníka-zahraniční banky či zahraničního obchodníka s cennými papíry smí přijmout jen příslušný orgán státu EU či jiného státu EHS, ve kterém tato banka či obchodník s cennými papíry obdrželi oprávnění k výkonu činnosti. Rozhodnutí, kterým je úpadkové řízení přijato orgány domovského členského státu, je uznáváno v rámci členských států, tedy i České republiky.

Zahraniční insolvenční správce jedná v souladu s právním řádem příslušného členského státu EU a Evropského hospodářského prostoru. Rozsah pravomocí takového insolvenčního správce je dán předpisy toho členského státu, podle nichž byl do funkce ustanoven, ale na území jiného členského státu se musí řídit právními předpisy tohoto jiného členského státu a pokud jde o výkon pravomoci v České republice, je mu zapovězeno chovat se jako orgán moci veřejné, nesmí rozhodovat spory či jiná řízení, ke kterým jsou v České republice příslušné soudy či jiné orgány.

Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky

(1) Ustanovení tohoto dílu zapracovávají příslušné předpisy Evropských společenství⁵⁴⁾ a použijí se na úpadek

a) tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny poté, co jim bylo odejmuto povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost,

b) pobočky pojišťovny z třetího státu poté, co jí bylo odejmuto povolení podle zvláštního právního předpisu⁵⁵⁾,

c) pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující pojišťovací činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky v rozsahu, v jakém jí bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti ve státě jejího sídla⁵⁶⁾.

(2) Osoba uvedená v odstavci 1 písm. c) je v úpadku, jestliže je prováděno

a) kolektivní řízení, jehož součástí je prodej majetku pojišťovny a rozdělení výnosu z prodeje mezi věřitele, akcionáře nebo společníky, zahrnující nevyhnutelně jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, včetně případů, kdy je kolektivní řízení ukončeno oddlužením nebo jiným obdobným opatřením, bez ohledu na to, zda je či není způsobeno platební neschopností nebo zda je dobrovolné nebo povinné,

b) opatření, zahrnující jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

(3) Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li stanoveno jinak, též ustanovení ostatních částí zákona; jde-li o úpadek osob podle odstavce 1 písm. a) a b), pak s výjimkou ustanovení upravujících moratorium, reorganizaci a oddlužení.

Ust. § 379 až 388 implementují do zákona Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. března 2001 a týkají se tuzemských pojišťoven a tuzemských zajišťoven, poboček pojišťoven ze třetích států po odejmutí povolení a poboček pojišťoven z jiného členského státu Evropské unie, jež na území České republiky zřizují pobočky.

Úpadek tuzemské pojišťovny nebo
tuzemské zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení

(1) Insolvenční návrh ohledně osob uvedených v § 379 odst. 1 písm. a) a b) podává orgán dozoru, který uděluje povolení k provozování činnosti podle zvláštního právního předpisu⁵⁷⁾ (dále jen „orgán dozoru“). Tím není dotčeno ustanovení § 97. V návrhu orgán dozoru uvede rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a k návrhu připojí listiny k doložení svých tvrzení.

Podobně jako v případě finančních institucí i v případě pojišťoven a zajišťoven insolvenční návrh podává orgán dozoru (Česká národní banka). U poboček pojišťoven a zajišťoven z jiných členských států vykonává dozor zahraniční dozorový orgán i Česká národní banka. Zákon výslovně podobně jako v případě § 368 odst. 2 neukládá navrhovateli – orgánu dozoru povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

a) právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

b) výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

c) právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

b) není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

c) nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

(4) Pro účely ustanovení odstavce 1 se za věcné právo považuje právo zapsané ve veřejném registru a účinné vůči třetím osobám.

Toto ustanovení konstatuje, že insolvenční řízení nemůže mít vliv na věcná práva věřitelů či jiných osob k majetku dlužníka, pokud se majetek nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. Následně jsou demonstrativně vyjmenována některé práva, na která nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(1) Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek osoby uvedené v § 379 odst. 1 písm. a) orgány dozoru všech členských států Evropské unie a všech dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace musí obsahovat i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu.

(2) Insolvenční správce bez zbytečného odkladu zajistí zveřejnění výtahu z rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie. Výtah se zveřejňuje v českém jazyce.

b) informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka,

(4) Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek pobočky pojišťovny ze třetího státu orgány dozoru všech členských států Evropské unie a všech dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace obsahuje i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu. Insolvenční soud, insolvenční správce a orgán dozoru usilují o koordinaci své činnosti s příslušnými orgány v ostatních členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má pojišťovna ze třetího státu pobočku.

(5) Orgán dozoru je oprávněn od insolvenčního správce požadovat informace týkající se insolvenčního řízení.

Insolvenčnímu soudu je uložena povinnost nejpozději po vydání rozhodnutí o úpadku a po vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek tuzemské pojišťovny a zajišťovny informovat orgány dozoru členských států EU a států tvořících Evropský hospodářský prostor, a to prostřednictvím tuzemského orgánu dozoru (ČNB). Insolvenční soud prostřednictvím tuzemského orgánu dozoru informuje orgány dozoru ve všech členských státech Evropské unie a státech tvořících Evropský hospodářský prostor. V této souvislosti klade insolvenční zákon insolvenčnímu správci povinnost zajistit zveřejnění výtahu z rozhodnutí o prohlášení úpadku a z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku EU.

(1) Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Zpráva musí být odsouhlasena věřitelským výborem.

(2) Orgán dozoru je povinen poskytnout na požádání informace o postupu insolvenčního řízení, které mu poskytl insolvenční správce, orgánu dozoru jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor.

(1) Insolvenční soud ustanoví do funkce prvního insolvenčního správce tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny osobu, která vykonává funkci likvidátora této pojišťovny nebo zajišťovny, pokud je současně insolvenčním správcem se zvláštním povolením. Věta první se použije obdobně pro předběžného správce.

(2) Insolvenční správce může se souhlasem insolvenčního soudu určit osobu, která jej zastupuje při výkonu pravomocí podle tohoto zákona na území jiného státu.

(3) Insolvenční správce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor s výjimkou užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoci závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy nebo správní orgány daného státu. Totéž platí přiměřeně pro osoby podle odstavce 1.

(5) Při výkonu svých pravomocí na území členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor insolvenční správce dodržuje právní řád daného státu, zejména ohledně postupů při prodeji majetku a při poskytování informací zaměstnancům.

(6) Jestliže to právní předpisy daného státu stanoví nebo je-li to potřebné k úspěšnému prosazení práv věřitelů, je insolvenční správce povinen žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o prohlášení konkursu byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

Insolvenční správce je povinen povinnost informovat věřitele a veřejnost o postupu v rámci řízení. Zprávu musí schválit věřitelský výbor. Zprávu musí zveřejnit nejméně jednou ročně. Ke změně u odst. 1 ustanovení § 84 zákona viz rovněž změnu v § 372 odst. 1 zákona.

S ohledem na potřebu jednat v cizím jazyce na území jiné členského státu v rámci insolvenčního řízení nebo s ohledem na potřebu užití speciálních znalostí, ale i pro další možné situace si insolvenční správce smí zvolit osobu, jež jej bude při výkonu jeho pravomocí zastupovat. Jedná-li insolvenční správce na území cizího státu, musí respektovat jeho právní normy.

(1) Pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se pokládají za přihlášené podle tohoto zákona. Okamžikem přihlášení pohledávky je prohlášení konkursu.

(2) Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému věřiteli podle odstavce 1 oznámení, ve kterém uvede

a) že na majetek osoby uvedené v § 379 odst. 1 písm. a) nebo b) byl prohlášen konkurs,

d) v případě pohledávky z pojištění účinky insolvenčního řízení na pojistnou smlouvu, na jejímž základě tato pohledávka vznikla, zejména datum zániku účinnosti pojistné smlouvy, včetně práv a povinností vyplývajících pojištěné osobě nebo pojištěným osobám z této smlouvy,

(3) Věřitelům, kteří mají sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, zasílá insolvenční správce oznámení podle odstavce 2 v českém jazyce, které je opatřeno hlavičkou „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Jde-li však o pohledávku z pojištění, musí insolvenční správce zaslat věřiteli oznámení podle odstavce 2 v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, kde má věřitel sídlo, ustředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje.

(4) Věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky nebo charakterem pohledávky uvedeným v oznámení podle odstavce 2, může proti tomu ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu uplatnit u insolvenčního správce písemnou námitku; neučiní-li tak, platí, že s údaji uvedenými v oznámení souhlasí. Ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění výtahu z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie může věřitel uplatnit námitku, že mu nebylo doručeno oznámení podle odstavce 2. V námitce uvede výši své pohledávky za osobou uvedenou v § 379 odst. 1 písm. a) nebo b) ke dni prohlášení konkursu na tuto osobu. K námitce doloží úředně ověřené kopie případných listin, které osvědčují v námitce tvrzenou výši, den vzniku a charakter pohledávky, zejména zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168), pohledávku na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, pohledávku jinak zajištěnou nebo zda jde o podřízenou pohledávku (§ 172 odst. 2), a uvede případnou výhradu vlastnictví. Jde-li o pohledávku podle § 386, nemusí věřitel údaj o přednostním pořadí při uspokojení uvádět.

Uspokojení pohledávek z pojištění má přednost před jakýmikoli jinými nároky vůči dlužníku, s výjimkou hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a náhrady nutných výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.

Ust. § 385 zákona podobně jako ust. § 373 zákona stanoví, že pohledávky vyplývající z účetnictví dlužníka se pokládají za přihlášené, avšak pokud věřitel nesouhlasí s výší takto zjištěné své pohledávky, může proti oznámení, které je insolvenční správce povinen každému takovému věřiteli zaslat, podat námitky ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu, o kterém jej, stejně jako o dalších skutečnostech podle odst. 2 komentovaného ustanovení, musí insolvenční správce informovat. Pokud se takový věřitel s insolvenčním správcem ohledně výše či charakteru pohledávky nedohodne, pak může podat žalobu k insolvenčnímu soudu ve lhůtě 3 měsíců po uplynutí dvouměsíční lhůty určené zákonem k dohodě s insolvenčním správcem.

Podle ust. § 386 zákona mají pohledávky z pojištění přednost před ostatními vyjma nároků insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.

Úpadek pojišťovny z jiného členského státu provozující svoji činnost na území
České republiky na základě práva
zřizovat své pobočky

Opatření podle § 379 odst. 2 může přijmout pouze příslušný orgán státu, v němž osoba uvedená v § 379 odst. 1 písm. c) obdržela oprávnění, na jehož základě provozuje svojí činnost na území České republiky. Účinky opatření včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato.

(1) Osoba provádějící opatření podle § 379 odst. 2 a její případný zástupce (dále jen „zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny“) doloží své ustanovení úředně ověřenou kopií rozhodnutí o ustanovení vydaného příslušným správním nebo soudním orgánem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, ve kterém byla udělena licence nebo vydáno povolení, na základě kterého pojišťovna z jiného členského státu provozuje svoji činnost na území České republiky. Vyšší ověření kopie se nevyžaduje, lze však požadovat její překlad do českého jazyka.

(2) Zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny je oprávněn vykonávat své pravomoci podle právních předpisů státu, ve kterém byl ustanoven; výkon těchto pravomocí na území České republiky nesmí zahrnovat užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoc závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy nebo jiné správní orgány České republiky. V souladu s těmito právními předpisy je zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny oprávněn v průběhu řízení podle tohoto zákona jmenovat osoby, které mu pomáhají nebo jej zastupují.

(3) Při výkonu svých pravomocí na území České republiky se zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny řídí právním řádem České republiky, zejména ohledně postupů při prodeji majetku, povinnosti zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku nebo jiného veřejného seznamu nebo rejstříku, a při poskytování informací zaměstnancům.

(4) Zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny nebo kterýkoli správní nebo soudní orgán členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, v němž byla udělena licence nebo vydáno povolení, může žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

Ust. 387 a 388 zákona upravují úpadek pojišťovny z jiného členského státu, která na území České republiky provozuje svou činnost a zřizuje zde své pobočky. Úpadek může prohlásit orgán státu, ve kterém pobočka pojišťovny z členského státu Evropské unie dostala oprávnění k provozování své činnosti v České republice.

Pokud jde o výkon činnosti zahraničního insolvenčního správce, smí své oprávnění vykonávat podle předpisů státu, podle nichž byl do této funkce ustanoven, ale tento výkon nesmí na území České republiky znamenat užití donucovacích prostředků či rozhodování sporů, o nichž má pravomoc rozhodnout jen soud či jiný správní orgán České republiky. Navíc, výkon pravomocí správce na území České republiky podléhá českému právnímu řádu, zejména se to bude týkat otázky prodeje majetku, zápisů práv do registrů a poskytování informací.

Úpadek podílového fondu a úpadek podfondu akciové společnosti s proměnným základním kapitálem

a) podílového fondu podle zákona upravujícího investiční společnosti a investiční fondy (dále jen „podílový fond“),

b) podfondu akciové společnosti s proměnným základním kapitálem podle zákona upravujícího investiční společnosti a investiční fondy (dále jen „podfond“).

(2) Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li dále stanoveno jinak, též ustanovení ostatních částí tohoto zákona a ustanovení ostatních hlav části druhé zákona, s výjimkou ustanovení upravujících moratorium, reorganizaci a oddlužení.

(1) Pro účely řízení podle tohoto zákona má podílový fond, jehož úpadek či hrozící úpadek má být řešen, způsobilost být účastníkem řízení. Jako účastník jedná obhospodařovatel tohoto podílového fondu. Insolvenční řízení se zahajuje proti tomuto podílovému fondu.

(2) Omezení a účinky podle tohoto zákona se uplatní pouze na podílový fond, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, nestanoví-li tento zákon jinak.

(3) Přihlásit lze pouze pohledávky odpovídající dluhům náležejícím do jmění, kterým je podílový fond, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, tvořen (dále jen „jmění podílového fondu“), nestanoví-li tento zákon jinak.

(4) Při zjišťování úpadku či hrozícího úpadku podílového fondu se pro účely tohoto zákona za jmění dlužníka považuje pouze souhrn majetku a dluhů, které tvoří jmění tohoto podílového fondu.

(5) Věřitelé, jejichž pohledávky odpovídají dluhům náležejícím do jmění podílového fondu, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, se uspokojují pouze z majetku náležejícího do jmění takového podílového fondu.

(1) Pro účely řízení podle tohoto zákona má podfond, jehož úpadek či hrozící úpadek má být řešen, způsobilost být účastníkem řízení. Jako účastník jedná akciová společnost s proměnným základním kapitálem, která podfond, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, vytvořila. Insolvenční řízení se zahajuje proti tomuto podfondu.

(2) Omezení a účinky podle tohoto zákona se uplatní pouze na podfond, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen; nestanoví-li tento zákon jinak.

(3) Přihlásit lze pouze pohledávky odpovídající dluhům v podfondu, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen.

(4) Při zjišťování úpadku či hrozícího úpadku podfondu se pro účely tohoto zákona za jmění dlužníka považuje pouze souhrn majetku a dluhů v tomto podfondu.

(5) Věřitelé, jejichž pohledávky odpovídají dluhům v podfondu, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, se uspokojují pouze z majetku v tomto podfondu.

(6) Akcionářem akciové společnosti s proměnným základním kapitálem, která podfond, jehož úpadek či hrozící úpadek je řešen, vytvořila, se pro účely takového insolvenčního řízení rozumí pouze vlastník investiční akcie vydané k tomuto podfondu.

V těchto ustanoveních zákona je řešena problematika úpadku podílového fondu a úpadku podfondu akciové společnosti s proměnným kapitálem v souladu s požadavky, které na tuto oblast klade právo EU.

(1) Dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o

a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo

(2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní, nebo

b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo

(3) Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat.

V tomto ustanovení je řešena problematika spojená s podáním návrhu na povolení oddlužení. Návrh na povolení oddlužení smí podat dlužník prostřednictvím osoby uvedené v § 390a IZ. Oddlužení představuje určité dobrodiní insolvenčního zákona a je primárně určeno pro nepodnikatele. Insolvenční zákon stanoví přípustnost oddlužení jednak pro fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání, jednak pro právnickou osobu, která není podnikatelem a současně nemá dluhy z podnikání. Vymezuje též podmínky, kdy dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením.

Otázka, jak obecně přistoupit v případě dluhů z podnikání k návrhu dlužníka na řešení úpadku oddlužením, je pak zčásti vyřešena v odstavci druhém § 389 IZ a to za situace, kdy proti řešení úpadku oddlužením nebrojí kvalifikovaným způsobem některý z věřitelů, tedy nejpozději v rámci přihlášky své pohledávky do insolvenčního řízení odůvodní své záporné stanovisko k oddlužení takového dlužníka. Dále dluhy z podnikání nebrání oddlužení v případě, kdy jde o neuspokojenou pohledávku věřitele po skončení insolvenčního řízení, ve kterém došlo ke zrušení konkursu na majetek dlužníka po zprávě insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení nebo v situaci, kdy je majetek dlužníka zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Poslední insolvenční zákonem stanovená situace dluhu z podnikání se týká pohledávky zajištěného věřitele, který se uspokojuje ze zajištění své pohledávky a otázka, zda má dlužník dluhy z podnikání, tedy na něj zásadním způsobem nedopadá. Jak uvedl např. Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 34/2018, tak cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužením) se dlužníku otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§ 395 odst. 1 písm. a) zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 zákona, R 86/2013, R 24/2016 a R 39/2017). Dlužník, který jedná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, by neměl být oddlužen.

Definice dluhu z podnikání byla v minulosti hojně řešena rovněž judikaturou, která měla značný význam zejména do novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností k 1. 1. 2014, kdy byla stanovena definice dluhu z podnikání insolvenčním zákonem. To, zda existence dluhu z podnikání bude bránit řešení úpadku dlužníka oddlužením, pak bude předmětem hlasování věřitelů podle § 403 IZ. Insolvenční zákon výslovně v odst. 2 § 403 stanoví, že věřitelé, kteří neuplatnili námitky ve vztahu ke skutečnostem, které mají vliv na odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tím vyslovili souhlas s oddlužením, a to bez ohledu na to, zda měl dlužník závazky z podnikání. Jinak řečeno, je na věřitelích, zda aktivně budou proti řešení úpadku dlužníka oddlužením brojit, nebo zda zůstanou v nečinnosti a námitky vztahující se k oddlužení dlužníka neuplatní, čímž fakticky vysloví souhlas s oddlužením dlužníka, tedy nastane fikce souhlasu věřitelů s oddlužením.

Otázkou dluhů z podnikání se zabýval dále např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 9. 8. 2016, č. j. 1 VSPH 727/2016-B-13, sp. zn. KSHK 45 INS 11537/2015, který konstatoval, že „přihlašuje-li věřitel svou pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání do řízení v době, kdy je z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku jednoznačné, že dlužník se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, pak lze důvodně očekávat, že takovýto věřitel svůj případný nesouhlas s oddlužením dá zřetelně najevo, například tak, že příslušnou listinu obsahující jeho stanovisko k navrhovanému oddlužení k přihlášce přiloží. Neučiní-li tak, může soud pro potřeby dalšího řízení předpokládat, že věřitel je s oddlužením srozuměn (aniž by tím samozřejmě byl zbaven možnosti svůj postoj změnit a při schůzi věřitelů hlasovat jinak – § 399 a 403 IZ) a z tohoto jeho postoje vycházet.“

Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, (R 112/2011), ze kterého plyne, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

Otázku přistoupení k závazku z podnikání ve vztahu k otázce existence dluhu z podnikání řešil Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 1 VSOL 920/2012-B-38, KSBR 40 INS 14439/2011, a konstatoval, že dlužník, který nebyl a není podnikatelem, se nestane podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ tím, že přistoupí k závazku, který vzešel z podnikání jiného subjektu, neboť tímto přistoupením neprojevuje vůli osobně se účastnit na podnikání, pouze se jako nový dlužník zavazuje, že dluh věřiteli zaplatí společně a nerozdílně s původním dlužníkem.

Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 114/2016 vyložil, že dle ust. § 389 zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) s využitím argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů, jelikož některý z dlužníkových věřitelů včas nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení. V dalším svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 140/2016 se tentýž soud vyjádřil k účinkům věřitelova nesouhlasu v případě oddlužení manželů. V usnesení sen. zn. 29 NSCR 36/2017 tento soud vyjádřil svůj názor k důsledkům věřitelské pasivity ve vztahu k souhlasu s oddlužením.

Z toho plyne, že pokud věřitel nesouhlasí s oddlužením, musí včas a zákonem předepsaným způsobem tento nesouhlas uplatnit. Týká se zejména věřitele, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, a který s oddlužením nesouhlasí. Tento věřitel může svůj nesouhlas uplatnit ihned po podání návrhu na povolení oddlužení, tj. v době do rozhodnutí o povolení oddlužení. Pokud by jej uplatnil až po povolení oddlužení, musí vycházet z pravidel stanovených v § 403 odst. 2 zákona – kdyby tak neučinil, zákon v poslední větě uvedeného ustanovení konstruuje právní fikci, že věřitel s oddlužením souhlasí. Zásadní změnu v nahlížení na úpadek živnostníků však přinesla až směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 z 20. 6. 2019, o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci). Tento dokument vychází z teze, že je v zájmu společnosti pomoci podnikateli v úpadku znovu vstát, aby se mohl vrátit do podnikatelského procesu a mohl znovu začít v rámci svého podnikání vytvářet ekonomické hodnoty i nová pracovní místa.

V § 389 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 je doplněna úprava přípustnosti řešení úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením dlužníka s dluhy z podnikání v případě souhlasu věřitele, který má pohledávku z dlužníkova podnikání s oddlužením o nevyvratitelnou domněnku tohoto souhlasu, pakliže takový věřitel nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní. Má být takto postaveno na jisto, že věřitel, který nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení a toto své stanovisko neodůvodní, souhlasí s řešením takto navrženým.

Díky tomu je postaveno najisto, že souhlas věřitele je za uvedené situace (i s přihlédnutím k dikci § 397 odst. 2 zákona) presumován a věřitel musí sám aktivně vyjevit svůj nesouhlas s tímto způsobem řešení úpadku. Nejvyšší soud ve svém usnesení sen. zn. 29 NSCR 81/2019 v návaznosti na skutečnost, že zákon neupravoval obsah a náležitosti odůvodnění nesouhlasu věřitele s oddlužením, dospěl k závěru, že samotné odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na pouhé konstatování, ze kterého by mělo být ve spojení s přihláškou pohledávky zcela jasné, že do insolvenčního řízení dlužníka řádně a včas přihlásil svou pohledávku za dlužníkem, včetně toho, že se jedná o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka a současně i včas soudu sdělit svůj nesouhlas s navrženým oddlužením uvedeného dlužníka.

Zásadní se pak jeví v daném kontextu novela zákona, který byla provedena zákonem č. 191/2020 Sb. (tzv. Lex covid) s účinností od 24. 4. 2020, kdy došlo k umožnění oddlužení (zásadně za pět let) pro všechny fyzické osoby bez ohledu na jejich dluhy z podnikání a samotnou podnikatelskou aktivitu. Tato novela rovněž učinila právně bezvýznamným nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením v případě, že věřitel má za dlužníkem pohledávku z podnikání. Zvláště zranitelné osoby z tzv. vybraných kategorií mohou být díky této novele oddluženy již za tři roky, jelikož z dikce zákona vyplývá, že návrh na řešení svého úpadku či hrozícího úpadku oddlužením může podat každá fyzická osoba, přičemž omezení přípustnosti oddlužení s ohledem na postavení podnikatele a dluhy z podnikání se týká pouze osob právnických.

(1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

(2) Podáním návrhu na povolení oddlužení nejsou dotčeny účinky spojené s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem.

(3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, musí být návrh podle § 390 odst. 1 sepsán a za dlužníka podán

b) akreditovanou osobou; akreditovanou osobou je právnická osoba, které byla rozhodnutím ministerstva udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení podle tohoto zákona; osoba podle písmen a) a b), která je dlužníkem zmocněna, jen aby sepsala a v jeho zastoupení podala návrh podle § 390 odst. 1, není zástupcem dlužníka v insolvenčním řízení. Při sepisu návrhu podle § 390 odst. 1 dlužníka během porady poučí o jeho povinnostech v insolvenčním řízení.

a) je-li dlužníkem fyzická osoba, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce, nebo

b) je-li dlužníkem právnická osoba a jedná-li za ni osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce.

(3) Osobě podle odstavce 1 písm. a), která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh podle § 390 odst. 1, náleží odměna, jejíž maximální výše činí 4 000 Kč bez daně z přidané hodnoty a v případě společného oddlužení manželů 6 000 Kč bez daně z přidané hodnoty; v odměně je zahrnuta také náhrada nákladů vynaložených v souvislosti se sepisem a podáním návrhů podle části věty před středníkem. Za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 a další činnosti s tím nezbytně spojené, zejména poradu s klientem a odstranění vad návrhu, jiné plnění osobě podle odstavce 1 písm. a) nenáleží.

(4) Osobě podle odstavce 1 písm. b) odměna ani jiné plnění za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 nebo poskytnutí jiné služby poskytované v oblasti oddlužení nebo v souvislosti s oddlužením nenáleží.

(5) Osoba podle odstavce 1 písm. a), která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh podle § 390 odst. 1, může odměnu podle odstavce 3 uplatnit pouze v insolvenčním řízení ve lhůtě podle § 136 odst. 3; tato pohledávka se považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

(6) Soudní exekutor nemůže návrh podle odstavce 1 písm. a) sepsat a podat za dlužníka, proti němuž nebo proti jehož manželu vede exekuční řízení.

(7) Nikdo není oprávněn sám nebo prostřednictvím jiného za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 nebo další činnosti s tím nezbytně spojené.

Na tomto místě je řešena problematika spojená s podáním návrhu na povolení oddlužení spojeného s insolvenčním návrhem. Podání návrhu na povolení oddlužení (spojeného s insolvenčním návrhem) bylo dotčeno velmi významně změnami provedenými zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017. Do té doby bylo možné, aby návrh na povolení oddlužení (spojený s insolvenčním návrhem jako jeho nedílnou součástí) sepsal a podal dlužník sám. Od účinnosti shora uvedené novely návrh na povolení oddlužení (resp. insolvenční návrh) sepisuje a za dlužníka podává osoba uvedená v odst. 1 § 390a IZ, přičemž výjimka platí jen pro dlužníky uvedené v odst. 2 § 390a IZ, tedy pro osoby, které mají právnické či ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo zkoušku insolvenčního správce. Novela č. 64/2017 Sb. se tímto způsobem snažila napravit dlouholetou praxi, kdy návrhy na povolení oddlužení (ve spojení s insolvenčními návrhy) podávaly osoby, které neměly dostatečné znalosti ani zkušenosti, jak správně takové návrhy podat, jejich návrhy trpěly vadami, v jejichž důsledku docházelo k jejich odmítání, což insolvenční soudy značně zatěžovalo. Nadále by tedy již neměly být vadné návrhy ze strany dlužníků-laiků podávány, ale jejich sepsání a podání mají zajistit k tomu erudované osoby, za což jim náleží odměna podle § 390a odst. 3 IZ s výjimkou tzv. akreditovaných osob.

Seznam akreditovaných osob je seznamem vedeným Ministerstvem spravedlnosti ČR podle § 418h insolvenčního zákona, do kterého se zapisují právnické osoby, kterým byla rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení. Odměna se považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 390a odst. 5 insolvenčního zákona).

Novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 právní úpravu podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení doplňuje tak, že nikdo není oprávněn sám nebo prostřednictvím jiného za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona nebo další činnosti s tím nezbytně spojené, přičemž porušení této povinnosti je považováno za přestupek (§ 418j odst. 3 insolvenčního zákona a § 418k odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinné od 1. 6. 2019).

Návrh na povolení oddlužení je třeba spojit s insolvenčním návrhem, ledaže insolvenční návrh podá nikoli dlužník, ale věřitel. V případě podání insolvenčního návrhu věřitelem insolvenční zákon stanoví lhůtu 30 dnů ode dne doručení insolvenčního návrhu dlužníku k podání případného návrhu na povolení oddlužení. Insolvenční návrh obsahuje prvotní informace o tvrzené úpadkové situaci dlužníka, kterými se insolvenční soud zabývá v prvotní fázi insolvenčního řízení. Je proto třeba rozlišovat insolvenční návrh jako návrh na zahájení insolvenčního řízení a návrh na povolení oddlužení, který je podání, jímž se dlužník v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem (dlužníka nebo věřitele) domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Náležitosti insolvenčního návrhu jsou upraveny v § 103 insolvenčního zákona a následující.

V souvislosti s úplností a správností podaných návrhů lze odkázat na shrnující závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 41/2019, sp. zn. KSPH 61 INS 3376/2014, který konstatoval, že „V tom, že si dlužník případně nechal před zahájením insolvenčního řízení poskytovat neúplné, nepřesné nebo nesprávné rady o povinnostech, které v oddlužení (a obecně v insolvenčním řízení) má, od osoby (nebo osob), která jej v insolvenčním řízení v žádné jeho fázi (byť jen pro účely sepisu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nezastupovala, nelze spatřovat okolnost, jež by mohla zvrátit závěr, že povinnost předložit seznam majetku splnil dlužník v insolvenčním řízení nedbale [závěr, že dlužník nezavinil neúplnost seznamu majetku co do neuvedení podstatné části svého majetku (nemovitosti), odtud neplyne] (R 24/2016).“

(1) Návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání²⁰⁾ obsahovat

b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 12 měsících,

d) návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší.

(2) Dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody pro snížení splátek a důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

(3) Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis.

a) seznam majetku, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil,

b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za posledních 12 měsíců,

c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než míra uspokojení podle § 412a odst. 1 písm. b) nebo c),

d) čestné prohlášení, že byl při sepisu insolvenčního návrhu poučen o svých povinnostech v insolvenčním řízení, že v oddlužení bude řádně platit pohledávky svých věřitelů, že vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k jejich plnému uspokojení, že bude plnit všechny povinnosti vyplývající z tohoto zákona a z rozhodnutí o schválení oddlužení a že bude přiznávat veškeré své příjmy v plné výši.

(2) V písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c) musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl.

(3) Není-li dále stanoveno jinak, podpis dlužníkova manžela na návrhu na povolení oddlužení se nevyžaduje.

(4) Pro označení osob v návrhu na povolení oddlužení a v seznamech k němu připojených platí § 103 odst. 1 obdobně.

V těchto ustanoveních zákona dochází k řešení náležitostí návrhu na povolení oddlužení a příloh k tomuto návrhu. Samotný návrh na povolení oddlužení není podáním způsobilým zahájit insolvenční řízení, tím je pouze řádný insolvenční návrh.

Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 stanoví odlišně některé náležitosti návrhu na povolení oddlužení. Rozdíl se dotýká údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 12 měsících, stejně jako údaje o příjmech dlužníka za posledních 12 měsíců, které dlužník doloží listinami. Příjmové poměry dlužníků se s ohledem na situaci na trhu práce mohou měnit, proto je tomu třeba přizpůsobit i charakter údajů o příjmech, ze kterých bude insolvenční soud vycházet při rozhodování o oddlužení. Současně může dlužník v rámci formuláře pro podání návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o určení nižších než zákonem stanovených měsíčních splátek, což dále upravuje § 398 odst. 5 IZ (ve znění účinném od 1. 6. 2019).

Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 stanoví jako další přílohu dlužníka k návrhu na povolení oddlužení čestné prohlášení, že byl při sepisu insolvenčního návrhu poučen o svých povinnostech v insolvenčním řízení, že v oddlužení bude řádně platit pohledávky svých věřitelů, že vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k jejich plnému uspokojení, že bude plnit všechny povinnosti vyplývající z tohoto zákona a z rozhodnutí o schválení oddlužení a že bude přiznávat veškeré své příjmy v plné výši (§ 392 odst. 1 písm. d) IZ ve znění účinném od 1. 6. 2019). Podle důvodové zprávy k novele zákona č. 31/2019 Sb. tím má být zdůrazněna povinnost dlužníka přiznávat veškeré své příjmy, usilovat o co nejvyšší uspokojení pohledávek věřitelů a povinnosti plynoucí z rozhodnutí o schválení oddlužení.

(1) Není-li návrh na povolení oddlužení učiněn na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, neobsahuje-li všechny náležitosti nebo je-li nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve dlužníka, který jej podal, nebo, byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, osobu, která jej v zastoupení dlužníka podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně jej nebo osobu podle § 390a odst. 1 poučí, jak má opravu nebo doplnění provést. Byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, doručí insolvenční soud toto usnesení také dlužníku; lhůta podle věty první nezačne běžet dříve, než je usnesení doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1.

(2) Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.

(3) Návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li sepsán a podán osobou podle § 390a odst. 1 nebo 2 nebo není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu může podat jen dlužník.

(1) Návrh na povolení oddlužení může dlužník vzít zpět, dokud insolvenční soud nerozhodne o schválení oddlužení.

(2) Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Bylo-li uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5, insolvenční soud současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3; na její úhradu lze využít zálohu podle § 108 odst. 2. Odvolání proti rozhodnutí podle věty první a druhé není přípustné.

(3) Vzal-li dlužník návrh na povolení oddlužení zpět, nemůže jej podat znovu.

(4) Byl-li návrh na povolení oddlužení vzat zpět až poté, co bylo rozhodnuto o schválení oddlužení, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí není účinné; toto rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

S ohledem na povinnost v souladu s § 390a IZ podat návrh na povolení oddlužení (resp. insolvenční návrh) jen prostřednictvím zákonem stanovených osob s příslušným vzděláním by již nemělo v praxi docházet k masivnímu odmítání návrhů ze strany insolvenčních soudů z důvodu formálních vad návrhů. Návrh na povolení oddlužení, který by nebyl sepsán a podán k tomu oprávněnou osobu (§ 390a odst. 1 IZ), insolvenční soud odmítne. Insolvenční zákon umožňuje zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, což však v praxi nebývá časté.

(1) Manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

(2) Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny.

(3) Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Toto ustanovení zákona řeší problémy spojené s podáním společného insolvenčního návrhu na povolení oddlužení ze strany manželů. Podání společného insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení mohou učinit jen manželé. Do insolvenčního zákona byla právní úprava společného návrhu manželů vložena novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. Před touto novelou rozhodovací praxe insolvenčních soudů nebyla jednotná, i když vesměs separátně podané návrhy manželů spojovala do jediného řízení, což bylo logické s ohledem na společné závazky i majetek manželů i s ohledem na náklady na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce.

Otázkou společných závazků ve vztahu ke společnému návrhu na povolení oddlužení se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. 6. 2014, č. j. 4 VSPH 673/2014-A-16, KSPH 60 INS 4489/2014, a dospěl k závěru, že „není namístě pro posouzení podmínek jejich úpadku rozlišovat, kdo je obligačním dlužníkem v jednotlivých výlučných či společných závazcích manželů (jak by tomu bylo v případě prostého procesního společenství s přihlédnutím k výkladu vzniku individuálních závazků za trvání manželství dle § 143 obč.zák. obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007 ve věci 31 Odo 677/2005), nýbrž přihlašují se a posuzují se jako závazky jediného dlužníka, jenž podmínky úpadku a podmínky pro povolení oddlužení buď splňuje, nebo nikoli. Tomu odpovídá i dikce odst. 2 citovaného ustanovení, který počítá se zahrnutím veškerého majetku manželů (tedy jak majetku ve společném jmění, tak i majetku výlučného) do jejich majetkové podstaty, bez něhož společné oddlužení nelze povolit. Rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku či o povolení oddlužení pak musí vyznít shodně pro oba manžele a zahrnuje jak jejich individuální, tak společné závazky, a současně i jejich výlučné i společné závazky. Účelem takto pojaté právní úpravy společného oddlužení manželů totiž není nic jiného, než oddlužení manželů ze všech individuálních i společných závazků, za něž odpovídají manželé společně a nerozdílně dle § 145 odst. 3 obč. zák., resp. § 713 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník).

Pouze takto široce pojatá možnost výkladu společného oddlužení manželů by umožňovala zjednodušenou orientaci věřitelů v přihlašování pohledávek vůči oběma manželům i efektivní vypořádání všech závazků obou nerozlučných společníků – manželů v jediném soudním řízení. Judikatura dovodila, že „splňují-li manželé kumulativně podmínky úpadku (za předpokladu, že podali společný návrh na zahájení insolvenčního řízení současně s návrhem na povolení oddlužení) jako nerozlučné společenství účastníků na straně dlužníka, je dána pasivní věcná legitimace k projednání návrhu i na straně dlužnice, která neodpovídá za společné závazky přímo jako účastník smlouvy, nýbrž toliko dle § 145 odst. 3 občanského zákoníku, resp. dle § 713 odst. 3 nového občanského zákoníku.“

(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,

b) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5.

(2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

(3) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.

(4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno.

(5) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět.

(6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění.

(7) Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení může podat odvolání pouze dlužník.

V této části je řešena problematika spojená s rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení. Ust. § 395 IZ doznalo významných změn v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. účinnou od 1. 6. 2019. Kritériem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení je jednak nepoctivý záměr dlužníka, což může představovat nejčastěji zatajení majetku dlužníkem, zatajení závazků, jednání směřující k poškozování věřitelů, lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva, v době před zahájením insolvenčního řízení (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. NSČR 14/2009-B-65, KSPH 55 INS 316/2008), a další. Druhým kritériem je pak s účinností od 1. 6. 2019 neschopnost dlužníka splácet minimálně hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce [§ 168 odst. 2 písm. a) IZ], a dále kritérium výše splátky, která musí dosahovat alespoň výše pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a) IZ, tedy hotových výdajů insolvenčního správce a jeho odměny, dále musí být dlužník schopen plnit pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) IZ (zákonné výživné) a podle § 390a odst. 5 IZ (odměna za sepis a podání insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení).

Novela č. 31/2019 přináší další změny ve vztahu k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Změny se týkají pravomocně přiznaného osvobození v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu, pravomocného zamítnutí návrhu na povolení oddlužení v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu pro nepoctivý záměr dlužníka, nebo neschválení či zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr, zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu. Z těchto případů stanoví výjimky pro situace, kdy jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Novela č. 31/2019 Sb. se snaží zabránit opakovanému podávání insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení po návratu do ekonomického života i poté, co dlužníku nebylo oddlužení pro nepoctivý záměr povoleno, schváleno nebo bylo pro nepoctivý záměr zrušeno.

Dlužník je v průběhu oddlužení povinen vyvinout veškeré své úsilí pro uspokojení pohledávek svých věřitelů, k čemuž se četně zavazuje [§ 392 odst. 1 písm. d) IZ ve znění účinném od 1. 6. 2019], přičemž splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty upravuje v novém znění účinném od 1. 6. 2019 § 412a IZ.

Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení), přičemž po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a z úřední povinnosti reagovat na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. K tomu srov. např. shrnutí závěrů stran poctivosti dlužníka při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 41/2019, KSPH 61 INS 3376/2014: „Jak se rovněž podává již z R 86/2013, insolvenční soud je povinen zkoumat (z úřední povinnosti, podle toho, co vyšlo v řízení najevo) poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení:

3. v průběhu schváleného oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a), odst. 3 insolvenčního zákona],

4. po splnění oddlužení, při rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona).“

Dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek. Hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku. Subjektivní představa dlužníka, že určitý majetek, který je vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku pomine. (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008).Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. NSČR 14/2009, sp. zn. KSPH 55 INS 316/2008, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl mimo jiné k závěru, že ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a je na insolvenčním soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností. Vrchní soud v Praze se otázkou, jaké důsledky má zjištění o pravomocném odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy na posouzení nepoctivého záměru dlužníka, zabýval např. v usnesení ze dne 6. 2. 2009 č. j. 1 VSPH 53/2009-A-16, sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, a dovodil, že také osoba odsouzená pro trestný čin majetkové (hospodářské) povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku.

K otázce trestněprávního jednání dlužníka ve vztahu k (ne)poctivému záměru se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, sp. zn. KSOS 34 INS 4633/2011 tak, že „skutečnost, že dlužnici byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut trest (uložený pravomocným rozhodnutí soudu) a že se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena, nedovoluje soudu, aby v této souvislosti nezohlednil (ve skutkové rovině) chování dlužnice, pro které bylo proti ní vedeno trestní stíhání, jež skončilo rozhodnutím, kterým byla uznána vinnou ze spáchání konkrétního skutku.“

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSR 125/2015, sp. zn. KSPL 20 INS 33179/2013, dovodil, že v případě odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové (hospodářské) povahy krátce před podáním insolvenčního návrhu a zatajení mimořádného příjmu dlužníkem, který dlužník získal z pojistného plnění po schválení oddlužení a pokus o zaslání tohoto plnění do zahraničí lze chápat jako vyjádření nepoctivého záměru dlužníka.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 8. 1. 2016, č. j. 1 VSPH 1775/2012-B-18, sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, ve vztahu k chování dlužníka dovodil, že na nepoctivý záměr dlužníka lze usuzovat rovněž v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnažil maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník vzal jen pro svoji potřebu neplacené volno nebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má neomezené dispoziční oprávnění (§ 229 odst. 3 písm. d) IZ), používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.

V usnesení ze dne 14. 2. 2019, č. j. 2 VSPH 801/2018-B-26, sp. zn. KSCB 41 INS 18278/2017 Vrchní soud v Praze dovodil, že „insolvenční soud má při zkoumání poctivého záměru dlužníka vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. V tom směru soud může ve prospěch dlužníka zohlednit v potřebných souvislostech např. skutečnost, že před zahájením insolvenčního řízení projevoval náležitou snahu o zapravení svých závazků, že usiluje o maximální možné uspokojení svých nezajištěných věřitelů v oddlužení a v tom smyslu si pro případný navržený splátkový kalendář opatřil co nejvyšší výdělek, kterého je schopen dosáhnout, nebo se mu dokonce podařilo zajistit nad rámec těchto příjmů, které by umožnily minimální zákonnou míru uspokojení nezajištěných věřitelů, další finanční přispění od třetích osob, anebo že v rámci oddlužení je možno reálně očekávat vyšší uspokojení nezajištěných věřitelů než v konkursu.“

Další závěry ustálené insolvenční praxe stran poctivého záměru shrnuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 41/2017, sp. zn. KSPH 61 INS 3376/2014: „Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018]..... Závěr insolvenčního soudu, že „dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení“ je nejen důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo pro neschválení oddlužení (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona), nýbrž (v případě „nedbalého“ přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení) i důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), nebo (v případě nedbalého přístupu dlužníka k plnění „podstatných“ povinností v insolvenčním řízení) pro zrušení schváleného oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, R 86/2013] [po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře jsou těmito podstatnými povinnostmi především povinnosti vypočtené v § 412 odst. 1 insolvenčního zákona]....Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona) [v případě dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona již spíše, zda jím „byl“ sledován nepoctivý záměr], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).“ Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku (čímž popře pravdivost jím podepsaného prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu majetku), je to (ve shodě se závěry obsaženými především v R 86/2013) příkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení v souladu s ust. § 395 odst. 2 písm. b) zákona. Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) zákona – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 92/2016.

Důvody, které dlužník uvede na vysvětlení toho, proč porušil povinnost uvést nějaký svůj majetek v seznamu majetku (a proč je tedy jeho vlastnoručně podepsané prohlášení v seznamu o správnosti a úplnosti seznamu nepravdivé), mohou jen ozřejmit intenzitu takového porušení co do „zavinění“ dlužníka.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016

(1) Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, může současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže

a) návrh na povolení oddlužení nebyl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující,

b) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, nebo

c) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud zjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a dlužník v návrhu na povolení oddlužení požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3.

(2) Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 1, insolvenční řízení zastaví; bylo-li uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5, insolvenční soud současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, pokud odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezavinila. Odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat dlužník a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí.

(3) Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení podle odstavce 2.

Jestliže insolvenční soud shledá důvody pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, může od účinnosti novely insolvenčního zákona č. 64/2017 k 1. 7. 2017 rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem jen za splnění zákonem vymezených podmínek (na rozdíl od dřívější právní úpravy, která umožnila řešit úpadek dlužníka namísto oddlužením „automaticky“). Podmínky, které musí být naplněny, se týkají dostatečnosti majetku dlužníka (aby insolvenční řízení ve vztahu k uspokojení věřitelů mělo vůbec smysl), dále v případě nedostatečnosti majetku dlužníka, aby dlužník o řešení úpadku konkursem požádal a byla k dispozici záloha na náklady insolvenčního řízení (byla-li insolvenčním soudem uložena), tedy aby mohly být minimálně zapraveny nároky insolvenčního správce), jinak insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

(1) Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku. Rozhodnutí o povolení oddlužení nemusí obsahovat odůvodnění a doručuje se pouze dlužníku. Odvolání proti němu není přípustné.

(2) Postup podle § 395 odst. 6 insolvenční soud odůvodní v rozhodnutí o povolení oddlužení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat věřitel.

(3) Nebude-li k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí svolána schůze věřitelů, rozhodne insolvenční soud o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405; musí se přitom vypořádat se stanoviskem věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a). Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání dlužník a věřitel, který uplatnil stanovisko podle § 389 odst. 2 písm. a). Je-li rozhodnutí o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, vydáno současně s rozhodnutím podle § 404, nemá odvolání odkladný účinek.

(4) Insolvenční soud může po rozhodnutí o povolení oddlužení i bez návrhu změnit své předběžné opatření.

V průběhu oddlužení platí přiměřeně ustanovení § 253 až 260. Práva náležející podle těchto ustanovení insolvenčnímu správci, vykonává nadále insolvenční správce.

Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 stanoví, že rozhodnutí o povolení oddlužení nemusí obsahovat odůvodnění. Novela č. 31/2019 s účinností od 1. 6. 2019 ukládá povinnost odůvodnit rozhodnutí o povolení oddlužení ve vztahu k aplikaci § 395 odst. 6 IZ, tedy při shledání důvodů hodných zvláštního zřetele pro vyloučení zákonných důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 3 až 5 IZ. V návaznosti na změny provedené v § 389 zákona je v ust. § 397 odst. 2 pro případ, kdy se nebude konat schůze věřitelů, zakotvena koncepce, která má umožnit insolvenčnímu soudu, aby toto nesouhlasné stanovisko věřitele přezkoumal a pakliže je neshledá důvodným, aby přesto v rozhodnutí o schválení oddlužení rozhodl, že je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení.

(1) Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(2) Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění.

(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky²⁹⁾.

(4) Nestačí-li částka podle odstavce 3 k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, poté pohledávka podle § 390a odst. 5, poté záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, poté ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, poté pohledávky státu za náhradní výživné podle jiného zákona a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uspokojí poměrně. Po uspokojení těchto pohledávek rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce částku podle odstavce 3 mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

(5) Dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení nebo v odůvodněných případech nejpozději při jednání s insolvenčním správcem podle § 410 odst. 2, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše splátek určená podle odstavce 3 způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží. Insolvenční soud může obdobně stanovit jinou výši měsíčních splátek i po schválení oddlužení, jestliže o to požádá dlužník pro změnu poměrů. Soud tak učiní jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše dosavadních splátek způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek. Odvolání proti rozhodnutím podle vět první a šesté není přípustné.

(6) Dlužník není povinen vydat majetek ke zpeněžení podle odstavce 3, vyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo uspokojení věřitelů. Dlužník také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Není-li dále stanoveno jinak, pro účely zpeněžení podle odstavce 3 do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Ustanovení § 409 odst. 4 není dotčeno.

(7) Je-li způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce za účelem předcházení budoucímu úpadku uložit dlužníku povinnost využít v rozsahu nejvýše 100 hodin služby odborného sociálního poradenství poskytované registrovaným poskytovatelem sociálních služeb; odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Tato služba se dlužníku poskytuje bez úhrady nákladů.

(8) V oddlužení lze postupovat s odchylkami podle § 315 odst. 1, nerozhodne-li schůze věřitelů jinak.

Novela č. 31/2019 s účinností od 1. 6. 2019 přinesla změnu ve způsobu oddlužení – vedle formy zpeněžením majetkové podstaty zavedla formu plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, tedy určitou kombinaci obou dosavadních forem oddlužení. V praxi se však již vyskytly případy kombinace obou forem oddlužení, takže nejde o převratnou novinku. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sen. zn. 29 NSCR 97/2016.

Novela č. 31/2019 Sb. se dotkla rovněž možnosti dlužníků požádat o nižší než zákonem stanovené měsíční splátky, když počítá s kritériem způsobilosti ohrozit plnění splátkového kalendáře a s vyšší mírou uspokojení nezajištěných věřitelů. Podobná kritéria platí i pro změnu splátkového kalendáře po schválení oddlužení při změně poměrů.

Institut nižších, než zákonem stanovených měsíčních splátek zohledňuje jednak sociální účel oddlužení ve vztahu k dlužníku a současně zákonná východiska konceptu oddlužení, totiž to, že se prostřednictvím tohoto způsobu řešení dlužníka úpadku se uspořádají jeho majetkové poměry ve vztahu k nezajištěným věřitelům, ovšem též na jejich úkor. Oddlužení je způsobem řešení úpadku, které bylo dlužníkovým věřitelům „vnuceno“, přestože může vést jen k částečnému zapravení pohledávek nezajištěných věřitelů poté, co dlužník splní své povinnosti v oddlužení a úspěšně uplatní své osvobození od jejich neuspokojených zbytků. Tento koncept však zákon staví na požadavku, že dlužník by měl v rámci oddlužení nabídnout svým nezajištěným věřitelům maximum toho, co by mohl.

Novela rovněž přináší novou právní úpravu podmínek, kdy dlužník není povinen vydat své obydlí ke zpeněžení, avšak tato změna nedopadá na zpeněžení zajištění, tedy je-li obydlí dlužníka předmětem zajištění pohledávky věřitele (viz § 409 odst. 4 IZ ve znění účinném od 1. 6. 2019). I když ochrana obydlí dlužníka má v rámci našeho právního řádu podobu nařízení vlády č. 189/2019 Sb., nepovažuje část odborné veřejnosti tuto zvolenou právní úpravu za souladnou s ústavním pořádkem ČR, kdy je hlavně terčem kritiky fakt, že úprava této problematiky měla být provedena formou prováděcí vyhlášky v souladu s § 431 písm. h) zákona, avšak výsledek legislativní snahy má formu vládního nařízení. Zaznívají proto občas v této souvislosti i otázky, zda za takové situace má uvedené vládní nařízení nějaké právní účinky, popř. do jaké míry je (pokud vůbec) v souladu s právní úpravou v IZ. Na tyto i další otázky však může poskytnout závaznou odpověď až judikatura, která však v tuto chvíli není k dispozici. Novela rovněž přinesla změnu v tom směru, že za účelem předcházení budoucího úpadku může insolvenční soud uložit dlužníku povinnost využít služeb sociálního poradenství v rozsahu maximálně 100 hodin a to bezplatně.

Zákonem č. 191/2020 Sb., který reaguje na pandemii COVID-19, dochází po dobu jeho účinnosti k vyloučení použití odst. 4 za tím účelem, aby nadále nebyly tyto podmínky zohledňovány při rozhodování o změně schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře spočívající ve stanovení jiné výše měsíčních splátek. Dochází tak k odklonu od reliktní judikatury vyšších soudů, dle kterých insolvenční soud může i bez návrhu rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře změnit za splnění obdobných podmínek, jaké byly v historických zněních zákona stanoveny pro posouzení žádosti o nižší splátky podávané s návrhem na povolení oddlužení – k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 VSPH 723/2016. Je takto pamatováno na oddlužení probíhající dle právní úpravy účinné před nabytím účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 2019, kdy se současně umožňuje dlužníkovi podat návrh za těchto podmínek, tj. s vyloučením podmínek dle § 398 odst. 4 zákona, vyloučením nutnosti zjišťovat doporučení věřitelů a s omezením práva věřitelů podat opravný prostředek pouze po dobu do uplynutí 12 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při pandemii.

Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 588/2020 Sb., v odst. 4 vložila do výčtu již uvedených nároků též pohledávky státu za náhradní výživné podle jiného zákona, aby se tento druh pohledávky uspokojoval bezprostředně po pohledávce na výživném.

(1) Zprávu pro oddlužení s návrhem na způsob řešení oddlužení včetně návrhu a zdůvodnění výše zálohové splátky podle § 398b odst. 2 předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu spolu se zprávou o přezkumu podle § 410 odst. 2 ve lhůtě podle § 136 odst. 2 písm. f).

(2) Insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení zhodnotí předpokládané plnění věřitelům při realizovaných způsobech oddlužení, odůvodní ocenění položek soupisu a připojí k ní znalecký posudek, je-li v majetkové podstatě nemovitá věc; navrhuje-li insolvenční správce provést oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, připojí rovněž propočet předpokládaného uspokojení nezajištěných věřitelů a návrh distribučního schématu splátkového kalendáře pro jednotlivé nezajištěné věřitele a vyjádří se také k návrhu dlužníka podle § 398 odst. 4.

(3) Insolvenční soud přezkoumá zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení a odstraní zpravidla po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v nich obsažené.

(4) O zprávě o přezkumu a o zprávě pro oddlužení po jejich úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že tyto zprávy zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 7 dnů od zveřejnění zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku mohou proti nim podat námitky; námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu.

(5) Stejnopis námitek podle odstavce 4 doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci k doplnění přezkoumání přihlášených pohledávek či k opravě zprávy o přezkumu nebo k opravě zprávy pro oddlužení a určí mu k tomu lhůtu, která není delší než 10 dnů; odstavce 1 a 2 a § 410 odst. 2 se použijí obdobně. Neshledá-li insolvenční správce námitky důvodnými, sdělí to insolvenčnímu soudu ve stejné lhůtě.

(6) Insolvenční soud rozhodne o námitkách nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405; za účelem projednání námitek může insolvenční soud též nařídit jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky. Proti rozhodnutí o námitkách není odvolání přípustné.

(7) V případě změny v poměru uspokojení nezajištěných věřitelů vyvolané

a) rozhodnutími insolvenčního soudu podle § 185 a 186 nebo rozhodnutími o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek včetně zohlednění náhrady nákladů řízení přiznaných úspěšnému věřiteli v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 věty druhé,

b) zjištěním pohledávky podle § 198 odst. 1 věty poslední a podle § 201 odst. 1 nebo 2,

se postupuje obdobně podle odstavců 1 až 6; insolvenční správce je povinen tyto změny zohlednit neprodleně a do doby uplynutí lhůty k námitkám nebo do doby rozhodnutí o námitkách příslušné částky uložit na zvláštní účet podle § 36 odst. 5.

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o zprávě pro oddlužení. Zpráva pro oddlužení představuje významný informační zdroj, který zahrnuje informace mimo jiné o přihlášených pohledávkách, příjmových poměrech dlužníka, vyživovacích povinnostech, majetku dlužníka, předpokládané míře uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, navrhovaný způsob řešení úpadku dlužníka.

(1) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník, který je fyzickou osobou – podnikatelem, povinen do doby podání písemné zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku, která se určí podle tohoto ustanovení. Ustanovení § 398 není dotčeno.

(2) V rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty uloží insolvenční soud dlužníkovi povinnost měsíčně splácet nezajištěným věřitelům z jeho příjmů z podnikání minimální nevratnou částku (dále jen „zálohová splátka“).

(3) Zálohová splátka se určí z jedné dvanáctiny zjištěného zisku dlužníka za poslední zdaňovací období podle zvláštního zákona⁷³⁾ předcházející podání návrhu na povolení oddlužení a vypočte se ve výši, v jaké mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky²⁹⁾. Nebyla-li podnikatelská činnost vykonávána po celé zdaňovací období, určí se zálohová splátka z podílu zjištěného zisku a počtu měsíců, po kterou dlužník vykonával podnikatelskou činnost.

(4) Nelze-li zálohovou splátku dlužníka určit postupem podle odstavce 3, určí se po vyjádření insolvenčního správce k očekávaným budoucím měsíčním příjmům dlužníka vycházejícím z rozdílu jeho reálně dosažených příjmů a reálně vynaložených výdajů za dobu jeho podnikání.

(5) Nelze-li zálohovou splátku dlužníka určit ani postupem podle odstavce 4, určí se zálohová splátka z částky odpovídající měsíční průměrné mzdě v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku.

(6) Dlužník je povinen na konci každého zdaňovacího období podle zvláštního zákona⁷³⁾ předložit insolvenčnímu správci účetnictví či daňovou evidenci, přiznání k dani z příjmů a výpisy z účtů, popřípadě další listiny osvědčující jeho příjmy a výdaje; tuto povinnost dlužník nemá po podání zprávy insolvenčního správce o splnění oddlužení, na základě které vezme insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení. Splátkovou částku následně určí insolvenční správce z jedné dvanáctiny zjištěného zisku dlužníka za zdaňovací období a vypočte se ve výši, v jaké mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky²⁹⁾ (dále jen „referenční srážka“).

(7) Je-li součet zálohových splátek splacených dlužníkem za dané zdaňovací období nižší než součin referenční srážky a počtu měsíců, po něž v daném zdaňovacím období oddlužení trvalo, vyzve insolvenční správce dlužníka k uhrazení nedoplatku ve výši rozdílu mezi těmito částkami; dlužník je povinen nedoplatek uhradit bez zbytečného odkladu. V odůvodněných případech může soud na návrh dlužníka určit jinou výši nedoplatku; toto rozhodnutí doručuje insolvenční soud zvlášť pouze dlužníkovi a odvolání proti němu není přípustné.

(8) Je-li součet zálohových splátek splacených dlužníkem za dané zdaňovací období vyšší než součin referenční srážky a počtu měsíců, po něž v daném zdaňovacím období oddlužení trvalo, může insolvenční soud na návrh dlužníka pro následující zdaňovací období stanovit jinou výši zálohové splátky; toto rozhodnutí doručuje insolvenční soud zvlášť pouze dlužníkovi a odvolání proti němu není přípustné. Insolvenční soud může stanovit jinou výši zálohové splátky také tehdy, jestliže o to požádá dlužník pro změnu poměrů. Soud tak učiní jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše dosavadních zálohových splátek způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek.

(9) Pokud má dlužník mimo příjmů z podnikání také další příjmy, z nichž splácí pohledávky věřitelů podle § 398 odst. 3, nepoužije se při určení výše zálohové nebo referenční srážky snížení o základní částku, která nesmí být při výkonu rozhodnutí povinnému sražena z měsíční mzdy, je-li tato základní částka uvažována při určení rozsahu splátky z jiného příjmu. Při určení, ze kterého z příjmů bude dlužníku ponechána základní částka, vezme insolvenční soud v úvahu zejména výši a pravidelnost dosahování jednotlivých příjmů.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika vážící se k splátkovému kalendáři fyzické osoby – podnikatele. Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 stanoví zvláštní podmínky pro řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty pro fyzické osoby – podnikatele. Při určení zálohové splátky na oddlužení se vychází primárně ze zisku dlužníka za poslední zdaňovací období, případně z očekávaného budoucího měsíčního příjmu dlužníka nebo, nelze-li postupovat podle výše uvedeného, vychází se z částky odpovídající průměrné měsíční mzdě v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, použije se o hlasovacím právu věřitelů při oddlužení obdobně § 49 až 53. K projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů svolané za tím účelem na návrh nadpoloviční většiny věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše (§ 49 odst. 1) činí zároveň nadpoloviční většinu nezajištěných přihlášených pohledávek, do 7 dnů od zveřejnění zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku nebo za podmínek stanovených tímto zákonem mimo schůzi věřitelů; jinak rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud. Obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Insolvenční správce je povinen se schůze věřitelů podle odstavce 1 osobně zúčastnit. Dlužník je povinen zúčastnit se takové schůze osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů.

(3) Schůzi věřitelů k projednání způsobu oddlužení insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže k tomu oprávnění věřitelé hlasovali o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a některý ze způsobů oddlužení získal většinu hlasů podle § 402 odst. 3., obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Výsledky hlasování v takovém případě zveřejní vyhláškou.

(1) O přijetí způsobu oddlužení mohou věřitelé hlasovat i mimo schůzi věřitelů, a to i před podáním návrhu na povolení oddlužení nebo i před podáním insolvenčního návrhu, jestliže měli možnost seznámit se s informacemi, které svým obsahem a rozsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy v návrhu na povolení oddlužení a v jeho přílohách. Obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(2) Výsledky hlasování dosažené mimo schůzi věřitelů se připočtou k výsledkům hlasování dosažených na schůzi věřitelů. Je-li rozpor mezi hlasováním věřitele mimo schůzi věřitelů a jeho hlasováním na schůzi věřitelů, považuje se za rozhodné hlasování věřitele na schůzi věřitelů; o tom insolvenční soud tohoto věřitele neprodleně vyrozumí.

(1) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů.

(3) O tom, že k hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout z důvodů podle odstavců 1 a 2, tohoto věřitele neprodleně vyrozumí

a) insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení,

(4) Postup podle odstavců 1 až 3 se obdobně uplatní pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(1) Právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern²¹⁾.

(3) O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů.

(5) Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406) o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(1) Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně ve zprávě pro oddlužení; v případě svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí na ně upozorní nejpozději před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení.

(2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů svolána nebude, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

(3) O včas podaných námitkách podle odstavce 2 uplatněných oprávněnými osobami rozhodne insolvenční soud nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405; za účelem jejich projednání může nařídit jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky. Proti tomuto rozhodnutí, není odvolání přípustné.

Je na věřitelích, zda o přijetí způsobu oddlužení bude hlasováno na schůzi věřitelů nebo zda věřitelé budou hlasovat mimo schůzi. Hlasování se týká jen nezajištěných věřitelů (zajištění věřitelé mají zajištěno uspokojení pohledávky ze zajištění), přičemž jde toliko o ty nezajištěné věřitele, kteří se se svou pohledávkou řádně a včas do insolvenčního řízení přihlásili. K přihlašování pohledávek viz § 173 a násl. IZ. Významná role náleží rovněž insolvenčnímu správci, který je povinen v rámci zprávy pro oddlužení nebo před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení poukázat na skutečnosti, které by mohly odůvodnit odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

O tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů podle § 403 odst. 3 a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili, nebo soud jednání k jejich projednání nenařizoval neprodleně po uplynutí lhůty k jejich podání. Je-li k rozhodnutí o způsobu oddlužení svolána schůze věřitelů, insolvenční soud nerozhodne dříve než po jejím skončení.

(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

(2) Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže

c) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud zjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a dlužník na jednání s insolvenčním správcem podle § 410 odst. 2 požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3.

(3) Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 2, insolvenční řízení zastaví; současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Nebyla-li osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, insolvenční soud současně uloží dlužníkovi povinnost ji uhradit, byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5. Proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat odvolání dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí.

(4) Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení podle odstavce 3.

(5) Odvolání proti rozhodnutí o neschválení oddlužení může podat pouze dlužník.

(1) Neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali.

(2) V rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, insolvenční soud označí majetek, který podle stavu ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b), pokud jde o majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, a hodnoty získané z neúčinného právního jednání.

(3) V rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, insolvenční soud

a) uloží dlužníku, aby do podání zprávy o splnění oddlužení platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 nebo § 398b z příjmů, které získá po schválení oddlužení, a to podle poměru jejich pohledávek určeného ve zprávě pro oddlužení. Současně stanoví termín úhrady první splátky, a to tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení,

b) označí příjmy, ze kterých by dlužník podle stavu ke dni vydání rozhodnutí měl uhradit první splátku,

c) označí nezajištěné věřitele, kteří souhlasili s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než míra uspokojení podle § 412a odst. 1 písm. b) nebo c), a uvede nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli,

d) přikáže plátci mzdy dlužníka, nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (dále jen „plátce mzdy dlužníka“), aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel sražené částky dlužníku,

e) uloží dlužníku povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty a označí majetek obdobně podle odstavce 2 písm. b),

f) uloží dlužníku povinnost využít služby odborného sociálního poradenství.

(4) Odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, dlužník, je-li důvodem odvolání tvrzení, že mu soud uložil povinnost vydat ke zpeněžení majetek, který podle tohoto zákona není povinen vydat, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

(5) Rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty doručí insolvenční soud do vlastních rukou také plátci mzdy dlužníka. O právech a povinnostech plátce mzdy dlužníka po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení platí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu o plátci mzdy při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného. Částky sražené z dlužníkovy mzdy zasílá plátce mzdy dlužníka insolvenčnímu správci, a to bez zřetele k tomu, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dosud není v právní moci.

Na tomto místě je zákonodárcem řešena problematika vážící se k rozhodnutí o schválení oddlužení. Po fázi řízení, kdy je rozhodováno o úpadku dlužníka a povolení oddlužení následuje druhá významná fáze a tou je schvalování oddlužení.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ zkoumá insolvenční soud jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Závěr, že oddlužení není přípustné podle § 395 IZ, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, ve stádiu po rozhodnutí o povolení oddlužení má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ. J

Pokud insolvenční soud oddlužení neschválí, pak rozhodne o řešení úpadku dlužníka konkursem jen pokud, zjednodušeně řečeno, je v majetkové podstatě dlužníka dostatek majetkových hodnot, majetek dlužníka tedy není pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující.

Další možností je situace, kdy sice není v majetkové podstatě dlužníka dostatek majetkových hodnot, ale dlužník požádal o řešení úpadku konkursem a zaplatil insolvenčním soudem uloženou zálohu na náklady insolvenčního řízení. Do účinnosti novely č. 64/2017 Sb. (účinná od 1. 7. 2017) byl konkursem jednoznačným řešením v případě neschváleného oddlužení. Pokud však v současnosti dojde k neschválení oddlužení a nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví, dále rozhodne o odměně a výdajích insolvenčního správce a insolvenčního správce zprostí funkce. K nejpodstatnějším skutečnostem, které insolvenční soud v průběhu procesu schvalování oddlužení zkoumá, patří otázka míry uspokojení nezajištěných věřitelů a otázka poctivého záměru dlužníka.

(1) Účinky schválení oddlužení nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku.

(2) Právní mocí rozhodnutí o schválení oddlužení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu insolvenčního řízení ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

(3) Rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty insolvenční soud i bez návrhu změní, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek; ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) tím není dotčeno. Pro doručení, zveřejnění a účinky tohoto rozhodnutí platí totéž co o doručení, zveřejnění a účincích rozhodnutí o schválení oddlužení. Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání pouze věřitel, který podle něj obdrží na úhradu své pohledávky méně než podle měněného rozhodnutí.

(1) O účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela. Jde-li o oddlužení povolené na základě společného návrhu manželů (§ 394a), považuje se od okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, všechen majetek těchto manželů za majetek ve společném jmění manželů, které nezaniká.

(2) Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužník. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.

(3) Majetek, který slouží k zajištění, insolvenční správce po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zpeněží, ledaže zajištěný věřitel požádá, aby tento majetek zpeněžen nebyl, a zpeněžením ostatního majetku dojde k plnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebo zajištěná pohledávka zjevně přesahuje hodnotu zajištění.

(4) Poté, co insolvenční správce zpeněží majetek, který podléhá oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, se v insolvenčním řízení dále postupuje podle ustanovení tohoto zákona o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu.

(1) Od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

(2) Jestliže insolvenční soud uložil dlužníku povinnost vydat majetek ke zpeněžení, použije se pro oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty § 408 odst. 1 obdobně. Poté, co insolvenční správce zpeněží majetek, který podléhá oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu insolvenčního řízení, pro niž se použije přiměřeně ustanovení o konečné zprávě v konkursu, a poté se postupuje obdobně podle ustanovení o rozvrhu v konkursu.

(3) Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, s výjimkou toho majetku, který byl postižen v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění nebo který insolvenční soud uložil vydat ke zpeněžení. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.

(4) Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

K významným účinkům schváleného oddlužení patří dispoziční oprávnění dlužníka k příjmům získaným po schválení oddlužení a dlužník je povinen z těchto příjmů řádně plnit na splátkový kalendář i na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, jehož prostřednictvím dojde k distribuci příjmů dlužníka na jednotlivé nezajištěné pohledávky.

V souvislosti s dispozičními oprávněním dlužníka pak v případě, že dlužník se stane dědicem, může dojít k tomu, že dlužník uzavře s ostatními případnými dědici dohodu o vypořádání pozůstalosti po svém zůstaviteli, na jejímž základě je dlužníku přiznáno právo na výplatu dědického podílu, a takto získané peněžní prostředky má předat správci jako mimořádný příjem k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Insolvenční správce se vyjádří ke způsobu rozdělení pozůstalosti, dlužník nesmí bez souhlasu insolvenčního správce uzavřít dohodu o vypořádání dědictví, podle které má dostat méně, než kolik činí jeho dědický podíl.

Rozhodnutí o schválení oddlužení není nezměnitelné, a to s ohledem na možnou podstatnou změnu okolností Vrchní soud v Praze k tomu např. v usnesení ze dne 27. 3. 2017, č. j. 4 VSPH 484/2019-B-11, sp. zn. KSPL 51 INS 12280/2018 uvádí, že „rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není nezměnitelné, nýbrž je vydáváno s klauzulí rebus sic stantibus, tj. za daného stavu věci nebo za těchto právních poměrů. Je tomu tak proto, že v průběhu plnění splátkového kalendáře může dojít k podstatné změně poměrů dlužníka oproti těm, které tu byly v době schválení tohoto způsobu oddlužení. Proto v případě, že by se v průběhu dalšího řízení podstatně změnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek, může soud i bez návrhu rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře změnit (§ 407 odst. 3 IZ). ….Jestliže se podstatně změnily okolnosti, které tu byly v době rozhodování insolvenčního soudu o stanovení měsíčních splátek na plnění splátkového kalendáře, je třeba vždy přezkoumat, zda jsou takového charakteru, že objektivně brání dlužníku v plnění schváleného splátkového kalendáře. Relevantními důvody mohou být kupříkladu změna zdravotního stavu dlužníka a s tím související zvýšené výdaje na jeho léčbu, změna zaměstnání a související odůvodněné zvýšené náklady kupříkladu na dopravu do zaměstnání apod., nikoliv však nižší příjmy dlužníka. Vždy je třeba přihlédnout k celkové výši závazků dlužníka a k dosavadnímu plnění, jež na jejich uspokojení poskytoval, k dosavadní a očekávané výši jeho příjmů, k opatřením, která činí k zachování zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků a k doporučení věřitelů.“

Z dikce § 408 odst. 2 zákona lze dovodit, že v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty lze vést exekuci na takovýto majetek pro nové pohledávky. Obdobný závěr lze přijmout v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, jak ostatně i plyne z dikce § 409 odst. 3 zákona. Pokud by chtěl věřitel vést v průběhu oddlužení exekuci k vymožení svých pohledávek, nezbývá mu nic jiného, než tvrdit, že jde o pohledávku vzniklou po schválení oddlužení a své odůvodnění opírat o tvrzení, že po dobu trvání oddlužení může takto být exekucí postižen pouze majetek, ke kterému má po schválení oddlužení dispoziční oprávnění dlužník. Z toho tedy plyne, že po schválení oddlužení lze vést exekuci na tu část majetku, která zůstává dlužníkovi, tj. nespadá do majetkové podstaty, anebo k ní má dlužník dispoziční oprávnění. Takovou exekuci je možno vést pouze k vymožení nových pohledávek vzniklých po schválení oddlužení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4860/2016. Otázkou ovšem i nadále zůstává, jak se postavit k závazkům, které vznikly v mezidobí, tj. od zjištění úpadku do schválení oddlužení. Z dikce § 409 odst. 4 zákona, který je pro zajištěné věřitele zásadní, vyplývá, že ochrana dlužníkova obydlí není koncipována jako absolutní a i přes již dříve zmíněnou novelu zákona může docházet i případům, kdy dlužník bude muset vydat své obydlí ke zpeněžení bez ohledu na jeho hodnotu.

Zákon č. 191/2020 Sb., který byl přijat v souvislosti s pandemií COVID-19, staví najisto, že rozhodnutí o změně schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře lze vydat i bez nutnosti svolání schůze věřitelů, a tedy nezávisle na doporučení – nikoliv závazného souhlasu – věřitelů k žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek. Tyto změny souvisely s mimořádnou situací kolem pandemie covidu a byly tedy na přechodné období vymezené tímto speciálním zákonem.

Změna, kterou obsahuje tento zákon, směřuje ke zrychlení vydání příslušného rozhodnutí o návrhu dlužníka, což společně s účinností usnesení o změně schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku umožňuje rychlé a účinné vyřízení návrhu dlužníků negativně zasažených důsledky mimořádných opatření při epidemii COVID-19. Vedle toho – přechodné vyloučení přípustnosti opravných prostředků věřitelů proti rozhodnutí insolvenčního soudu – je dáno snahou o zajištění co nejvyšší právní jistoty dlužníků.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202.

(2) Přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst. 1 u každé z pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka; stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem, jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Skončením osobního jednání s dlužníkem končí přezkumné jednání. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu. Poté insolvenční správce vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena.

(3) O zprávě o přezkumu rozhodne insolvenční soud bez jednání nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405 tak, že

a) schválí předloženou zprávu o přezkumu, nejsou-li vůči ní podány žádné námitky podle § 398a odst. 4 nebo podané námitky nejsou důvodné,

b) nařídí doplnění nebo změnu zprávy o přezkumu, jestliže shledá, že některé z námitek podle § 398a odst. 4 proti ní jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah, nebo

c) odmítne zprávu o přezkumu, shledá-li, že námitky podle § 398a odst. 4 proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby znovu provedl přezkoumání přihlášených pohledávek a předložil novou zprávu o přezkumu a novou zprávu pro oddlužení ve lhůtě, kterou určí.

(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

(5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení plněním splátkového kalendáře; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

(6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

Dlužník může využít svého práva popřít pohledávku věřitele s účinností od 1. 6. 2019 (viz novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb.) jak vůči nezajištěným pohledávkám, tak vůči zajištěným pohledávkám. Důvodová zpráva k novele č. 31/2019 Sb. k tomu uvádí, že rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14, Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a. s., vydanému na základě předložené předběžné otázky Krajským soudem v Praze ve věci C-377/14 je součástí práva na účinnou soudní ochranu právo spotřebitele popřít před vnitrostátním soudem oprávněnost pohledávek z úvěrové smlouvy, která obsahuje klauzule, které mohou být označeny za zneužívající, bez ohledu na to, zda se jedná o pohledávky zajištěné či nezajištěné. Popření pohledávky dlužníkem má pak za trvání účinků schválení oddlužení stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem (§ 410 odst. 5 IZ).

(1) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení nemá nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo zahájení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, vliv na povinnost dlužníka naložit s příjmy určenými k plnění splátkového kalendáře způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení.

(2) Byla-li některá z pohledávek, jež mají být uspokojeny podle splátkového kalendáře, popřena, hradí dlužník částky připadající podle splátkového kalendáře na její uspokojení v určených lhůtách k rukám insolvenčního správce, který je věřiteli vyplatí neprodleně po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky. Nedojde-li ke zjištění pohledávky, rozdělí insolvenční správce částky připadající podle splátkového kalendáře na její uspokojení mezi ostatní věřitele určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně.

Z dikce zákona plyne, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení nemá nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo zahájení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, vliv na povinnost dlužníka naložit s příjmy určenými k plnění splátkového kalendáře způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení.

Toto ustanovení zákona dále reaguje na situaci, která může nastat při oddlužení plněním splátkového kalendáře i v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Řeší tedy otázku, jak při rozvrhu plnění určeného na uspokojení pohledávek pamatovat na ty pohledávky, které jsou dosud sporné. Při určování poměru pro rozvrh splátek v oddlužení plněním splátkového kalendáře by se mělo počítat i s dosud spornými pohledávkami (jedná se nejčastěji o pohledávky popřené insolvenčním správcem nebo dlužníkem), u nichž dosud nebyl ukončen incidenční spor anebo nenastala jiná skutečnost, na základě, které by bylo možno takovou pohledávku např. považovat za zjištěnou.

Do té doby, než bude taková pohledávka zjištěna, plní se tato částka, resp. částky (je-li takových pohledávek více), k rukám insolvenčního správce. Takto se postupuje až do té doby, než je o sporné pohledávce s konečnou platností rozhodnuto. Za situace, kdy je sporná pohledávka účinně popřena, resp. není zjištěna s tím, že v insolvenčním řízení se k ní již dále nepřihlíží, přestává dlužník takovou pohledávku uhrazovat a o poměr, který na ni dosud takto připadal v rámci plnění, se rovnoměrně zvýší podíly ostatních věřitelů.

(1) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen

a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat,

b) hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy a část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře; za mimořádný příjem se nepovažují plnění z pojistných smluv o škodovém pojištění a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy,

c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání,

d) vždy k 15. březnu a k 15. září kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, neurčí-li insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení jinou dobu předkládání; insolvenční soud může v usnesení o schválení oddlužení stanovit i to, že přehled příjmů bude dlužník předkládat,

e) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání účinků schválení oddlužení,

g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit,

h) vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.

(2) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka. O výsledcích své činnosti informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.

(3) Právní úkon, kterým dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl. Má se za to, že dlužník, který za trvání účinků schválení oddlužení neodmítne dědictví, uplatnil výhradu soupisu.

Na tomto místě zákon pojednává o povinnostech dlužníka po schválení oddlužení. Dlužník má po schválení oddlužení celou řadu povinností, zejména vykonávat výdělečnou činnost, aby mohl hradit splátky v rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

V případě, že dlužník přijde o zaměstnání, praxe insolvenčních soudů bývá vesměs taková, že nedojde k okamžitému zrušení oddlužení při neplnění splátek, ale insolvenční správce insolvenční soud průběžně o stavu oddlužení a příjmech dlužníka informuje a v návaznosti na to pak může dojít, při dlouhodobém neplnění splátkového kalendáře, ke zrušení oddlužení. K tomu viz rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, č. j. 3 VSPH 607/2010-B-35, sp. zn. KSPH 55 INS 1199/2009, který ohledně zaměstnání dlužníků dospěl k závěru, že „ztráta zaměstnání, kterou dlužník nesprávně považuje za důvod pro osvobození od placení pohledávek, však neznamená, že by dlužník byl zbaven povinnosti dostát svým závazkům. Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen v případě, že je nezaměstnaný, usilovat o získání příjmu. Jestliže na trhu práce vytvářeném pro osoby v evidenci nezaměstnaných není k dispozici práce odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci, pak dlužník nesmí odmítnout jakoukoliv práci, kterou bude schopen vykonávat.“

Dlužník má rovněž povinnost využít mimořádných příjmů ve prospěch svých nezajištěných věřitelů formou mimořádné splátky. Podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je dlužník povinen jakékoli mimořádné majetkové hodnoty získané do majetkové podstaty po schválení oddlužení použil nad rámec pravidelných splátek v souladu se splátkovým kalendářem k uspokojení nezajištěných věřitelů, přičemž mimořádnými majetkovými hodnotami mohou být jak finanční prostředky, tak rovněž jiný majetkem, který je třeba nejprve transformovat na finanční hodnotu. Finanční plnění se pak rozvrhne mezi nezajištěné věřitele v souladu se schváleným splátkovým kalendářem.

V případě zpeněžování předmětu zajištění, majetku dlužníka, který je takto vymezen v § 412 odst. 1 písm. b) zákona je takové zpeněžování podmíněno vypořádáním případných vylučovacích žalob, u zajištěných pohledávek pak jejich zjištěním. U majetku vyvedeného z podstaty neúčinným úkonem je třeba úspěšně zakončené řízení o odpůrčí žalobě apod. Nutno – v návaznosti na již uvedené – dodat, že i v případě oddlužení splátkovým kalendářem takto dochází ke zpeněžování určité části majetku dlužníka, když takové zpeněžování může trvat déle než samotné provádění splátek.

Další významnou povinností dlužníka je předložit insolvenčnímu soudu dvakrát ročně přehled příjmů. Dále je povinností dlužníka informovat ohledně případné změny bydliště či zaměstnání a rovněž poskytovat potřebnou součinnost.

Co lze považovat za příjem dlužníka řešil dále např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18. 3. 2013, č. j. 1 VSPH 241/2013-B-50, sp. zn. MSPH 93 INS 19653/2011, když dospěl k závěru, že „Dlužník je povinen všechny mimořádné příjmy a aktiva získaná darem nebo z dědictví použít na mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře. Půjde zejména o dary zákonem výslovně uvedené nebo majetek z dědictví, ale i veškeré jiné mimořádně získané hodnoty a příjmy, např. výhry ze soutěží nebo loterií, příjmy z prodeje svého majetku.“ Vrchní soud v Praze v daném usnesení řešil zejména otázka tzv. daňového bonusu a jeho využitelnost pro oddlužení a dospěl k závěru, že „daňové zvýhodnění, byť se v odborné literatuře hovoří o daňovém zvýhodnění na dítě, nelze považovat za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek (daňový poplatník-dlužník vyživuje dítě) optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Ostatně, § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. hovoří o nároku poplatníka na daňové zvýhodnění na dítě, nikoli o nároku dítěte na daňové zvýhodnění, dítě není tím, koho by zákon daňově zvýhodnil, je toliko právním důvodem pro takové zvýhodnění. Proto, mimo jiné, lze s ohledem na absenci konkrétního zákonného ustanovení považovat daňový bonus za mimořádné plnění určené daňovému subjektu-dlužníku, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení. Pokud jde např. o slevu na manžela, taktéž nejde o plnění určené k výživě manžela, ale o legislativně-daňový postup při optimalizaci daňové zátěže. Jestliže je dítě v jedné domácnosti vyživováno více poplatníky, může daňové zvýhodnění uplatnit ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období jen jeden z těchto poplatníků. Z toho vyplývá, že pokud jeden z manželů uplatňoval daňové zvýhodnění ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období u svého plátce daně, nemůže toto zvýhodnění uplatnit druhý z manželů. I tento postup podporuje závěr, že daňový bonus je nástrojem daňové optimalizace a nelze jej chápat jako dávku státu určenou k výživě dítěte.“

Naopak za mimořádný příjem ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b) IZ nelze považovat příjem z dohody o vypořádání společného jmění manželů vyplácený bývalým manželem dlužníku (blíže viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 4 VSPH 942/2015-B-27, sp. zn. KSPH 40 INS 5908/2012).

Významným způsobem může plnění nezajištěným věřitelům ovlivnit i dědické řízení, ve které je dlužník dědicem. V souvislosti s tím rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 VSPH 671/2017-P9-9, sp. zn. KSPH 68 INS 258/2014 tak, že dovodil, že věřitelé zůstavitele – nyní dlužníka jako jeho dědice, nemohou být probíhajícím insolvenčním řízením dlužníka zásadně dotčeni na svých právech při uspokojení svých pohledávek, limit je v insolvenčním zákoně uveden v § 412 odst. 3 větě třetí IZ, dle níž má se za to, že dlužník, který za trvání účinků schválení oddlužení neodmítne dědictví, uplatnil výhradu soupisu. Vrchní soud v Praze v tomto usnesení dospěl k závěru, že „nedošlo-li k odloučení pozůstalosti (§ 1709 o. z.) a je-li do soupisu majetkové podstaty (§ 205 IZ) zapsán majetek, který nabyl dlužník z dědictví, může věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, k jehož zaplacení je nyní povinen dlužník, uplatnit toto své právo vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení (§ 14 odst. 1 IZ).“ Ve vztahu k možnosti věřitele uplatnit svoji pohledávku za dlužníkem Vrchní soud v Praze v tomto usnesení konstatoval, že „Nabyl-li dlužník dědictví po zůstaviteli až v průběhu insolvenčního řízení v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, není věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, bez dalšího zbaven práva uplatnit ji též vůči dlužníkovi podáním přihlášky (§ 173 a násl. IZ). Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení dluhu zůstavitele vůči dlužníkovi a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že takové právo neuplatnil.“ A pokud jde o způsob uspokojení pohledávky takového věřitele, dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že „takový věřitel-nepůjde-li současně o zajištěného věřitele ve smyslu § 2 písm. g) IZ, jenž se bude pravidelně uspokojovat postupem podle § 298 IZ-zařadí se svým nárokem mezi ostatní přihlášené nezajištěné věřitele a pravidelně se uspokojí spolu s nimi ve schváleném způsobu oddlužení nebo v konkursu způsobem stanoveným v IZ, ovšem s limitem-jak vyloženo shora (§ 5 písm. a/ a § 412 odst. 3 věta třetí IZ)-že na svoji pohledávku nemůže z insolvenčního řízení obdržet více, než kolik činí cena nabytého dědictví; nad tento limit uspokojen být nemůže.“

(1) Oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže

a) dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši,

b) dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,

c) po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

(2) Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je splněno po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, jestliže dlužník řádně splnil všechny povinnosti stanovené v rozhodnutí o schválení oddlužení.

(3) Pro splnění oddlužení podle odstavce 1 písm. b) a c) postačí, jestliže by požadované míry splacení pohledávek nezajištěných věřitelů bylo dosaženo bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám.

(4) Vznikl-li dlužníku nárok na starobní důchod před schválením oddlužení a tento nárok trval po celou dobu schváleného oddlužení nebo je-li dlužník invalidní ve druhém nebo třetím stupni⁷⁴⁾, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení. Listiny dokládající vznik starobního důchodu nebo invaliditu dlužník za účelem podání zprávy o splnění oddlužení předloží insolvenčnímu správci.

(5) Jestliže bylo dlužníku v jiném insolvenčním řízení po splnění oddlužení podle odstavce 4 pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, může insolvenční soud o splnění oddlužení podle odstavce 4 rozhodnout jen z důvodů zvláštního zřetele hodných.

(6) Pokud pohledávky nezajištěných věřitelů vznikly alespoň ze dvou třetin jejich výše před dosažením 18 let věku dlužníka, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení. Za pohledávku vzniklou před dosažením 18 let věku dlužníka se dále považuje příslušenství takové pohledávky, smluvní pokuta vzniklá na základě stejné smlouvy jako taková pohledávka a pohledávka, která vznikla na základě smlouvy uzavřené při podnikatelské činnosti věřitele před uplynutím 3 let od dosažení 18 let věku dlužníka, jestliže obdržené plnění dlužník alespoň ze dvou třetin jeho výše využil k úhradě pohledávky podle věty první.

V této části zákona je pojednáno o splnění oddlužení. Ust. § 412a IZ zavedla do insolvenčního zákona novela č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019. Jde o podstatnou změnu posuzování podmínek splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, která mění dosavadní kritérium minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 % za dobu 5 let trvání oddlužení. Novela umožňuje zvýhodnění pro dlužníky s vyššími příjmy, kteří jsou schopni uspokojit své nezajištěné věřitele v rozsahu minimálně 60 % za dobu 3 let trvání oddlužení, čímž může dojít k podstatnému zkrácení doposud standardní doby trvání oddlužení v délce 5 let. Další nové kritérium představuje plnění oddlužení po dobu 5 let, jestliže dlužník neporušil povinnost usilovat o plné uspokojení pohledávek svých věřitelů, přičemž se má za to, že tuto povinnost dlužník neporuší, pokud svým nezajištěným věřitelům uhradí minimálně 30 % jejich pohledávek. Bude proto na insolvenčním soudu, aby v každém konkrétním případě zjistil, jak pečlivě dlužník oddlužení plnil po dobu 5 let, a to i při nižším než (dosud standardním) minimálním 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Zvláštní právní úprava bude s účinností od 1. 6. 2019 platit pro dlužníky – starobní důchodce a dlužníky invalidní v druhém či třetím stupni podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Pro tyto dlužníky budou podmínky oddlužení platit za splněné, pokud nedojde ke zrušení oddlužení během 3 let od schválení oddlužení. Insolvenční zákon pro tyto osoby nestanoví žádné minimální procento splnění pohledávek nezajištěných věřitelů, a proto insolvenční soudy budou zřejmě posuzovat jen plnění podmínek oddlužení v souladu se zákonem bez ohledu na míru uspokojení nezajištěných věřitelů.

Novelou, která byla provedena zákonem č. 230/2019 Sb., je pamatováno na oddlužení tzv. dětských dlužníků. Toto oddlužení je podmíněno tím, že alespoň dvě třetiny (souhrnné) výše pohledávek nezajištěných věřitelů spadají svým vznikem do období před dovršením 18. roku věku dlužníka. Přístup k rychlejšímu a snazšímu oddlužení tak může využít každý dlužník, u něhož dvě třetiny výše dluhů (kvalifikovaná většina) vznikly před 18. rokem života. Právní fikcí se dále mezi dluhy vzniklé před 18. rokem věku dlužníka zařazuje veškeré příslušenství těchto dluhů, i když mohlo přirůst až po dosažení této hranice. Z hlediska celkové legitimity takového oddlužení je však nezbytné, aby dlužník získané plnění skutečně použil k uhrazení starších dluhů (výhradně dluhů před 18. rokem života vzniklých reálně, nikoliv fikcí), a to ve stejném rozsahu, v němž je považováno za přijatelné, aby využil privilegovaného režimu oddlužení, tj. v případě dvoutřetinového podílu. Dále se vyžaduje, aby dlužník zároveň včas projevil svou vůli tuto dluhovou situaci řešit, od čehož se odvíjí již zmíněná podmínka, která stanoví, že tyto dluhy vznikly v době tříletého období od dosažení 18 let věku dlužníka, po niž se mu přiznává zvýšená ochrana. Novela současně předpokládá, že se možnost splnit oddlužení za mírnějších podmínek vztáhne takto i na ty, u nichž bylo o úpadku (zpravidla společně s povolením oddlužení) rozhodnuto před účinností této novely, ale po účinnosti tzv. oddlužovací novely č. 31/2019 Sb., která byla přijata na počátku roku 2019. Tato novela nabyla účinnosti dne 1. 10. 2019 a v zásadě rozšiřuje novelu, která byla provedena zákonem č. 31/2019 Sb. Novela navazuje na novelu občanského zákoníku o přecházení dluhů dětí do patnácti let na jejich zákonné zástupce. Jak vyplývá z již dříve uvedeného, novela řeší problematiku tzv. dětských dlužníků, kterým se snaží pomoci zbavit je od dluhů, které je nebudou odrazovat od ekonomických aktivit, a napomáhá k řešení historické dluhové zátěže této části obyvatelstva. Je třeba mít na zřeteli, že mnozí, kdo dosáhnou zletilosti, se snaží o řešení svého předchozího zadlužení tím, že si berou nové půjčky, jimiž hradí staré dluhy, které často vznikly bez jejich vůle. Reálně se tedy nové dluhy jeví jako vzniklé v dospělosti, ale fakticky se jedná toliko o restrukturalizaci dluhů z doby nezletilosti. Z toho důvodu se takové dluhy považují za dluhy vzniklé před dosažením 18. roku, lze-li po věřiteli spravedlivě požadovat, aby strpěl intenzitu takového zásahu – tedy v případech, že pohledávka vznikla ze svobodné vůle věřitele (na základě oboustranného právního jednání) a při jeho podnikatelské činnosti. Současně je třeba prokázat, že dlužník získané plnění skutečně použil k uhrazení dluhů před 18. rokem života vzniklých reálně nikoliv fikcí. Zmíněná novela klade na zpracovatele těchto návrhů zvýšené nároky, co se týče preciznosti jejich práce, poněvadž tito musí o uvedené možnosti již v samém počátku insolvenčního řízení informovat dlužníka a současně na ně i apelovat, aby doložili veškerou zákonem stanovenou dokumentaci. Insolvenční správce musí u přezkumného jednání zkoumat podmínky pro splnění oddlužení v privilegovaném oddlužovacím procesu.

(1) Insolvenční soud může po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty rozhodnout o přerušení průběhu oddlužení až na 1 rok. Učiní tak z důležitých důvodů na návrh dlužníka nebo insolvenčního správce. Průběh oddlužení nelze přerušit opakovaně. Odvolání proti rozhodnutí o přerušení průběhu oddlužení není přípustné.

(2) Po dobu přerušení průběhu oddlužení nemusí dlužník plnit svou povinnost splácet podle § 398 odst. 3; ustanovení § 418 odst. 1 písm. d) se nepoužije.

(3) Jakmile odpadne důvod přerušení, rozhodne insolvenční soud o pokračování v oddlužení i bez návrhu. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. O pokračování v oddlužení soud nerozhoduje, jestliže bylo oddlužení přerušeno na přesně určenou dobu či do určitého dne.

(4) Doba, po niž byl přerušen průběh oddlužení, se nezapočítává do doby podle § 412a odst. 1.

(5) Insolvenční soud může rozhodnout, že se doba, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek podle § 412a odst. 1, prodlouží až o 6 měsíců. Učiní tak z důležitých důvodů na návrh dlužníka podaný do uplynutí doby, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek podle § 412a odst. 1. Průběh oddlužení nelze prodloužit opakovaně. Odvolání proti rozhodnutí o prodloužení průběhu oddlužení není přípustné.

V této části zákona je pojednáno o problematice tzv. přerušení a prodloužení průběhu oddlužení. Nově vložené ust. § 412b IZ přinesla novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019. Nově tak bude moci insolvenční soud z důležitých důvodů k návrhu dlužníka či insolvenčního správce přerušit průběh oddlužení, avšak nikoli opakovaně. Po dobu přerušení není povinností dlužníka plnit splátky. Svým charakterem by však mělo jít o výjimečný institut a bude na insolvenčních soudech, aby v rámci své praxe dovodily, z jakých důležitých důvodů se tak může stát. Jednou z možností by mohla být střednědobá pracovní neschopnost dlužníka, když v dosavadní praxi pracovní neschopnost dlužníka trvající po delší dobu působí značné těžkosti v plnění splátkového kalendáře, kdy u dlužníků tak dojde k výpadku příjmů a při zdravotní neschopnosti nejsou dlužníci většinou schopni zapravit výpadek ve splátkách splátkového kalendáře ani dodatečně, což většinou vede (i s ohledem na dosavadní nutnost respektovat kritérium minimálně 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů) ke zrušení oddlužení.

Další novinkou je prodloužení doby trvání oddlužení až o 6 měsíců z důležitých důvodů na návrh dlužníka. V praxi se již vyskytly případy, že dlužník po určitou dobu nebyl schopen splácet splátky na splátkový kalendář, avšak po odpadnutí překážky splácení (nejčastěji nalezení nového zaměstnání) dlužník byl schopen doplatit vzniklý výpadek ve splátkách při prodloužení doby trvání oddlužení. Novela č. 31/2019 Sb. proto na praktické potřeby reagovala možností prodloužení doby trvání doby splácení, avšak nikoli opakovaně.

(1) Splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, jinak rozhodne o nesplnění oddlužení. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat dlužník, insolvenční správce a věřitelé; toto rozhodnutí je účinné nabytím právní moci, jeho právní mocí insolvenční řízení končí.

(2) Jestliže insolvenční správce nedoporučil rozhodnout o splnění oddlužení, insolvenční soud v odůvodnění rozhodnutí uvede důvody, pro které splnění oddlužení vzal na vědomí.

(3) Jestliže po podání zprávy insolvenčního správce o splnění oddlužení nejsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o splnění oddlužení, insolvenční soud vydá rozhodnutí, ve kterém uloží dlužníku povinnost do doby podání nové zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku obdobně podle § 398 odst. 3. Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání dlužník a insolvenční správce. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí insolvenční správce příslušné částky uloží na zvláštní účet podle § 36 odst. 5.

Na tomto místě zákona je upravena problematika spojená s vydáním rozhodnutí o splnění oddlužení. Insolvenční správce podá insolvenčnímu soudu zprávu o splnění oddlužení a vyjádří doporučení rozhodnout o splnění oddlužení. V návaznosti na to pak insolvenční soud vezme splnění oddlužení na vědomí svým rozhodnutím. Insolvenční soud však může rozhodnout též o nesplnění oddlužení. Jakmile insolvenční soud vezme svým rozhodnutím v souladu s tímto ustanovením zákona na vědomí splnění oddlužení, ve kterém dlužník řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá v souladu s § 414 odst. 1 zákona usnesení, kterým dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny. Insolvenční správce pak informuje o splnění oddlužení insolvenční soud svou zprávou o splnění oddlužení, která se podává na příslušném formuláři, jehož náležitosti jsou stanoveny ve vyhlášce č. 191/2017 Sb. Díky novele zákona, která byla provedena zákonem č. 460/2020 Sb., není vyloučeno, že i rozhodnutí o neplnění oddlužení je možno za splnění zákonem předepsaných podmínek vydat bez nařízeného soudního jednání.

(1) Jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

(2) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

(3) Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.

(4) Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, jestliže nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení.

Splnil-li dlužník řádně a včas všechny povinnosti, které mu plynou z usnesení o schválení oddlužení podle způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v tom rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Toto rozhodnutí se však nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku, jak ostatně plyne i ze zákona č. 31/2019 Sb. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, je na něm, aby osvědčil, že podmínkám osvobození dostál – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 40/2016.

Podle § 414 odst. 1 zákona platí, že jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení také rozhodnutí, jímž osvobodí dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Proti výroku o splnění oddlužení a zproštění správce není odvolání přípustné. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku, z čehož vyplývá, že za pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku se v tomto případě považují pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 1 a 2 zákona a pohledávky jim na roveň postavené dle § 169 zákona.

Pokud jde o samotný výklad § 414 zákona, lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2011, kde tento soud dospěl k závěru, že pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané dle § 414 odst. 1 zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, nicméně v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat a ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Soud dále přijal závěr, že osvobození dle odst. 1 se vztahuje i na věřitele s pohledávkami, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele s pohledávkami nepřihlášenými do insolvenčního řízení, tedy že dlužník je rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným dle § 414 odst. 1 zákona osvobozen též od placení těchto pohledávek do oddlužení nezahrnutých. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal ve svém dalším rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2019, kde ještě dále uvedl, že úprava obsažená v § 414 odst. 3 zákona znamená jen to, že dlužník je rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným dle § 414 odst. 1 zákona osvobozen též od placení pohledávek svým ručitelům a jiným osobám, které za něj plnily jeho věřitelům na pohledávky zahrnuté do oddlužení (§ 414 odst. 1 zákona) nebo na pohledávky označené v § 414 odst. 2 zákona do oddlužení nezahrnuté. Soud dále upřesnil, že na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození dle § 414 odst. 1 zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení, a přitom odkázal na závěry z rozsudku téhož soudu sen. zn. 29 ICdo 62/2014, který byl uveřejněn pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodí se dodat, že k tomu, aby mohl insolvenční soud rozhodnout o tom, že dlužníkovi přiznává osvobození od dluhů, musí ověřit, že dlužník řádně a včas všechny povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení splnil. V souladu s § 412 zákona půjde zejména o to, aby bylo takto ověřeno, že dlužník vykonává přiměřenou výdělečnou činnost, a v případě, že je nezaměstnaný, že o získání příjmu usiluje, neodmítá splnitelnou množnosti si příjem obstarat, oznamuje insolvenčnímu soudu, správci i věřitelskému orgánu každou změnu svého bydliště, sídla nebo zaměstnání, předkládá řádně přehled svých příjmů za uplynulých šest měsíců, neurčí-li insolvenční soud jinak, nezatajuje žádný ze svých příjmů a nepřijímá na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit.

K otázce podmínek pro přiznání osvobození dlužníka srov. rovněž závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 VSOL 487/2015-B-79, sp. zn. KSOS 34 INS 5335/2009, kdy nedošlo ke stejnému uspokojení nezajištěných věřitelů v případě zahraničního věřitele (v daném případě odvolatele proti usnesení insolvenčního soudu, kterým insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice) ve smyslu § 430 IZ, když insolvenční soud nevyzval známého zahraničního věřitele k podání přihlášky, ačkoli jej dlužnice uvedla v insolvenčním návrhu, a poté co tento zahraniční věřitel (odvolatel) svou pohledávku přihlásil, insolvenční soud sice změnil splátkový kalendář, avšak nevypořádal se s tím, že do doby vydání změnového usnesení nebyla jeho pohledávka vůbec uspokojována. V daném případě dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že „rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení, a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužnice žádnou svou povinnost neporušila. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, nebylo zaviněno dlužnicí (jejím pochybením). Jestliže dlužnice splnila řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekávala, že ji insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ.“ Podobně rozhodl i Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 29 NSČR 50/2015-B-33, sp. zn. KSPL 56 INS 15157/2012 a konstatoval, že „Podstatné však je, že v době, kdy se dovolatel začal brát (přihláškou pohledávky) o svá práva v insolvenčním řízení, jímž bylo insolvenční řízení pravomocně skončeno (a přihláška pohledávky je bezcenná – nemůže vyvolat žádné právní účinky ve vztahu k pokračování nebo obnovení pravomocně skončeného řízení). Stejně tak není pochyb o tom, že (podle skutkového stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud) to není dlužník, jemuž by bylo lze přičíst k tíži, že s dovolatelem nebylo zacházeno v průběhu insolvenční ho řízení jako se známým věřitelem dlužníka dle § 430 insolvenčního zákona. Proto je přiléhavý také závěr odvolacího soudu, že tato okolnost, nemůže mít vliv na zkoumání předpokladů pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů dlužníku dle § 414 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, vyjde-li po pravomocném skončení insolvenční ho řízení (poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem) najevo, že v důsledku pochybení insolvenčního soudu nebylo s dlužníkovým věřitelem jednáno jako se známým věřitelem dlužníka dle § 430 insolvenčního zákona, nejde o okolnost, jež by insolvenčnímu soudu bránila ve vydání usnesení, jímž dlužníka, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, osvobodí od placení zbytku dluhů (včetně dluhu, jenž odpovídá neuspokojené pohledávce takového známého věřitele). Odpovědnost státu za škodu způsobenou známému věřiteli porušením předpisů práva Evropské Unie, tím není dotčena.“

Třeba dodat, že z ust. § 414 odst. 1 až 3 zákona se podává, že přizná-li insolvenční soud po skončení insolvenčního řízení (jež se ve věcech, v nichž dlužník úspěšně prošel oddlužením, pojí s právní mocí usnesení, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení, dlužníku osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek věřitelů), vztahuje se přiznané osvobození na: neuspokojenou část pohledávek zahrnutých do oddlužení dle § 414 odst. 1 zákona, pohledávky, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo (nemělo přihlížet – § 414 odst. 2 zákona), a pohledávky, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (jestliže v něm chtěli být uspokojeni – § 414 odst. 2 zákona). Pohledávky, k nimž se v intencích § 414 odst. 2 zákona „v insolvenčním řízení nepřihlíželo“), jsou přihlášené pohledávky, k nimž se nepřihlíží v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečností (srov. § 185 zákona). Takovými pohledávkami jsou dále i pohledávky vyloučené z uspokojení dle § 170 zákona. Mají-li se účinky osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným dle § 414 zákona prosadit ve vztahu k neuspokojené části jistiny přihlášené pohledávky (potažmo též ve vztahu k neuspokojené části příslušenství této pohledávky za dobu do rozhodnutí o úpadku dlužníka), pak by odporovalo pravidlům formální logiky, kdyby se týž závěr neměl prosadit ohledně toho příslušenství pohledávky, které věřitel nemohl úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení proto, že možnost vzít tuto část pohledávky v potaz, resp. k ní přihlédnout, vyloučil zákon bez dalšího (viz § 170 písm. a) a b) zákona) – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3782/2020.

K možnosti osvobození od placení zbytku dluhů srov. též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2019, č. j. 4 VSOL 39/2019-B-48, sp. zn. KSOS 39 INS 37355/2013, který dovodil, že „skutečnost, že dlužnice pracovala v době trvání oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jen na zkrácený úvazek a z tohoto důvodu dosáhla jen takové výše příjmu, která není postižitelná výkonem rozhodnutí či exekucí, není okolností zaviněnou dlužnicí, v jejímž důsledku by nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění pro nezajištěné věřitele a to, že věřitelé dlužnice by v případě řešení jejího úpadku konkursem, s ohledem na tuto výši jejího příjmu, na uspokojení svých pohledávek neobdrželi vyšší částku, než při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, není bez dalšího překážkou pro přiznání osvobození dlužnice od pohledávek dle ustanovení § 415 insolvenčního zákona.“ V souladu se závěry judikatury lze dále shrnout, že osvobození podle § 414 a § 415 zákona se ve smyslu § 416 odst. 1 zákona nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Je tomu tak proto, že trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti (a z toho plynoucí nárok na náhradu škody) byl povinným způsoben z nedbalosti, přičemž tato skutečnost však nemůže odůvodnit osvobození od placení pohledávek dle § 414 zákona, jelikož jde o následek jednání povinného, který nastal v přímém důsledku předcházejícího úmyslného porušení povinností daných zákonem. Navíc – škoda, jejíž náhrada by byla vymáhána, je v této souvislosti způsobena v přímé souvislosti s úmyslným porušením právní povinnosti, což bývá nezřídka prokázáno v rámci trestního řízení, kdy navíc soud může vyhodnotit jednání povinného jako jednočinný souběh dvou úmyslných trestných činů.

Po již zmíněné novele zákona dlužník úspěšně splní oddlužení a bude následně vydáno usnesení o splnění oddlužení při splátkovém kalendáři se zpeněžením majetkové podstaty za situace, kdy uhradí věřitelům 100 % jejich pohledávek (což se děje v minimálním počtu případů), nebo za dobu tří let od schválení oddlužení uhradí věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek (což se občas může stát), nebo za dobu pěti let od schválení oddlužení uhradí věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek (což je většina případů). Vyjdeme-li z tohoto stavu, je povinností insolvenčního soudu přezkoumat, zda dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které na něm bylo lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.

Lze ještě dodat, že v případě, kdy v průběhu oddlužení soud nepřistoupí na jeho zrušení, nelze předem vyloučit, že je-li dlužník nepoctivý nebo laxní (popř. obojí současně), může se v závěru oddlužení dozvědět, že se po celou dobu oddlužoval zbytečně, neboť povinnosti k úhradě nesplacených dluhů zproštěn nakonec nebude, jelikož soud mu osvobození od zbytku dluhu nepřizná. Z toho vyplývá, že samotnou šanci na dosažení úspěšného oddlužení lze odvíjet od toho, v jaké výši dlužník uspokojí pohledávky nezajištěných věřitelů a zda při tom neporuší některou z obecných podmínek zakotvených v zákoně (např. nezpůsobí nedůvodně vznik nového závazku). Insolvenční soud má takto znovu možnost posoudit, zda dlužník splnil řádně a včas veškeré povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení. Typicky se v minulosti jednalo též o situace, kdy dlužník ve svém návrhu na osvobození od placení zbytku svých dluhů dle § 415 IZ nebyl schopen prokázat, že částka, kterou jsou nezajištění věřitelé v řízení uspokojeni, není nižší, než by obdrželi v rámci konkursu – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 166/2017, popř. 29 NSČR 22/2017.

Osvobození podle § 414 a 415 insolvenčního zákona se ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 84/2022

Jestliže usnesení o dědictví (§ 185 ZŘS), jímž (pozůstalostní) soud potvrdil (insolvenčnímu) dlužníku nabytí dědictví po zůstaviteli, který zemřel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka, nabylo právní moci až po skončení insolvenčního řízení (po právní moci usnesení, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení), pak s účinky osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku stejným usnesením insolvenčního soudu podle § 414 insolvenčního zákona nevztahují na dluh zůstavitele, který přešel na (insolvenčního) dlužníka jako na dědice zůstavitele (§ 1701 odst. 1, § 1703 obč. zák.).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020

Poznámka: Zákonem č. 191/2020 Sb., který byl vydán ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19, došlo ke stanovení podobného režimu i podmínky přiznání osvobození jako v případě § 415 zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 s tím rozdílem, že se nevyžaduje splnění testu konkursem (tj. že částka, kterou nezajištění věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem) a že zavádí vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník nezavinil okolnosti, ke kterým došlo v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii COVID-19. Nevyžaduje se však nutně přímá souvislost a přímá příčinná souvislost mezi účinky mimořádných opatření při pandemii a snížením příjmů dlužníka.

(1) Osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

(2) Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na přiznání osvobození podle § 414, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku. Rozhodnutí o přiznání osvobození podle § 414 je účinné nejdříve účinností rozhodnutí o splnění oddlužení.

Insolvenční zákon výslovně stanoví, kterých pohledávek se osvobození dlužníka nedotýká (výluky), které by v praxi neměly být vykládány rozšiřujícím způsobem. Smyslem § 416 insolvenčního zákona je to, aby se nikdo nemohl prostřednictvím institutu oddlužení vyhnout svým povinnostem spočívajícím v jeho úmyslném protiprávním jednání. Rozsah osvobození je již v tomto ustanovení zákona přiléhavě vymezen a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 84/2022 je již jasně vyjádřeno, že osvobození dle § 414 a § 415 zákona se ve smyslu § 416 odst. 1 zákona nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného dle § 224 odst. 1 a 2 tr. zákoníku s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že jde o následek jednání povinného (dlužníka), který nastal v přímém důsledku předcházejícího úmyslného porušení povinností daných zákonem. I když se jedná o nedbalost ze strany povinného (dlužníka), nemůže tato skutečnost odůvodnit osvobození od placení pohledávek dle § 414 zákona z důvodů již výše uvedených. Základním předpokladem pro přiznání osvobození je v kontextu s již zmíněným to, že dlužník plnil své povinnosti v oddlužení, včetně povinnosti vyvinout veškeré úsilí k úplnému uspokojení svých věřitelů. Ohledně problematiky vážící se k osvobození ve vztahu k pohledávce na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sen. zn. 29 Cdo 2846/2016, podle kterého „postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 416 insolvenčního zákona a ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka (pojištěného) od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona ani tehdy, jestliže pojištěný způsobil osobě, které pojistitel za něj plnil, škodu úmyslně [§ 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.].“

(1) Osvobození podle § 414 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

(2) Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele.

(3) Zánik osvobození podle odstavců 1 a 2 se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání s dlužníkem nebo nedovolených výhod; o tom musí být rozhodnuto výrokem usnesení.

(4) Odvolání proti rozhodnutí vydanému podle odstavců 1 až 3 může podat pouze dlužník a věřitel, jehož se zánik osvobození týká.

Insolvenční zákon rozlišuje v daném ustanovení odejmutí osvobození dlužníka pro podvodné jednání při schválení oddlužení nebo při přiznání osvobození nebo při poskytnutí zvláštních výhod některému z věřitelů. Dále zákon rozlišuje zánik osvobození, pokud by byl dlužník v době do 3 let od právní moci rozhodnutí o osvobození pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, jehož spáchání podstatnou měrou ovlivnilo schválení oddlužení, provedení oddlužení nebo přiznání osvobození nebo jiným, blíže nespecifikovaným způsobem poškodilo věřitele.

(1) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo

b) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebo

c) dlužník není v důsledku okolností, které zavinil, po dobu delší než 3 měsíce schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b), jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, anebo

(2) Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce.

(3) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.

(4) Insolvenční soud nerozhodne spolu se zrušením oddlužení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, zjistí-li, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, ledaže

a) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem,

c) zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3.

(5) Jestliže insolvenční soud nerozhodne o způsobu dlužníkova úpadku konkursem podle odstavce 4, insolvenční řízení zastaví; současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Nebyla-li osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, insolvenční soud současně uloží dlužníkovi povinnost ji uhradit, byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5.

(6) Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení podle odstavce 5.

(7) Rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, které insolvenční soud nařídí vždy, navrhl-li to insolvenční správce nebo věřitel nebo trvá-li na něm dlužník. Platí, že dlužník na jednání netrvá, jestliže se tak přes výzvu insolvenčního soudu nevyjádří do 10 dnů ode dne, kdy mu byla doručena. K tomuto jednání insolvenční soud předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

(8) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 mohou podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 7. Proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat odvolání osoby uvedené v odstavci 7 a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí.

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zrušením schváleného oddlužení. Dosavadní praxe zrušení schváleného oddlužení se vesměs opírala o skutečnost, že dlužník byl na nutnost řádně plnit schválené oddlužení (v dosavadní praxi nejčastěji plněním splátkového kalendáře) upozorněn. Insolvenční soud nařídil jednání k projednání neplnění oddlužení a dlužníku zpravidla stanovil určitou lhůtu, aby neplnění povinností spojených s oddlužením napravil.

Záleží však rovněž na intenzitě porušení povinností v rámci celého oddlužení. V řadě případů v praxi dochází ke ztrátě zaměstnání dlužníka a k výpadku ve splátkách na splátkový kalendář, což nevede k okamžitému zrušení oddlužení, ale dlužníku se poskytne prostor, v rámci kterého má osvědčit, že je schopen splátkový kalendář do budoucna plnit. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten aktuální nepříznivý stav změnit, anebo, kdy se dlužníku nepodařilo dosáhnout potřebných lepších výdělků či dalších příjmů, jež předpokládal, a není reálná naděje na změnu. Teprve poté přistupují insolvenční soudy ke zrušení oddlužení. Současně se zrušením oddlužení v praxi zpravidla dochází k zastavení insolvenčního řízení, když pro řešení úpadku dlužníků konkursem je třeba, aby byla k dispozici dostatečná majetková podstata pro uspokojení věřitelů (což zpravidla u dlužníků v oddlužení nebývá), případně aby dlužník o řešení úpadku konkursem požádal a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, pokud ji insolvenční soud uložil dlužníku uhradit.

Základním předpokladem pro to, aby se dlužník vyhnul riziku zrušení oddlužení, je řádné pravidelné placení měsíčních splátek. Dlužník, který pravidelně řádně neplní splátkový kalendář, pak sice v praxi může uhradit jako mimořádnou splátku podstatně vyšší plnění, než kolik činí řádná měsíční splátka, avšak tato skutečnost, i když se projeví v aktuální míře uspokojení věřitelů vyjádřené procentně pravidelně ve zprávě o oddlužení, není zárukou toho, že nakonec ke zrušení oddlužení nedojde (splátka v mimořádné výši by musela být tak vysoká, aby došlo ke splnění splátkového kalendáře). Ohledně mimořádných splátek, nemá-li dlužník jiný příjem, by měl dlužník sdělit informace o jejich původu (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2016, č. j. 4 VSOL 868/2016-B-45, sp. zn. KSBR 27 INS 25983/2012).

Může nastat rovněž situace, kdy se dopustí pochybení insolvenční soud. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sen. zn. 29 NSČR 28/2017, sp. zn. KSHK 41 INS 12363/2010, kdy dlužnice nesplnila podstatnou část splátkového kalendáře proto, že se spolehla na zjevně nesprávné poučení insolvenčního soudu o výši částky, kterou zbývá doplatit, aby nezajištěným věřitelům uhradila předepsanou nejnižší kvótu splátek, což však nebylo Nejvyšším soudem shledáno jako důvod k tomu, aby insolvenční soud nepřijal rozhodnutí o zrušení oddlužení.

Pokud dlužnici tímto vznikne v důsledku nesprávného postupu soudu závažná újma, může uplatnit náhradu v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

K situaci zrušení schváleného oddlužení v důsledku zaviněného jednání dlužníka spojeného se vznikem peněžitého závazku po schválení oddlužení po dobu delší 30 dnů po splatnosti viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 NSCR 110/2015, sp. zn. KSOS 8 INS 27373/2012, ve kterém se Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení, ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení.

Pokud bychom shrnuli již výše uvedené, platí, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů dle § 414 zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.

Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 52/2019.

Nutno poznamenat, že veškeré důvody pro zrušení oddlužení vyžadují určitou intenzitu neplnění povinností ze strany dlužníka a zpravidla i marnou snahu o nápravu. Předpokládá se, že nejdříve by měl dlužníka vést k nápravě insolvenční správce a není-li jeho snaha úspěšná, je na řadě insolvenční soud.

Třeba ještě dodat, že zákon v § 418 ani na jiném místě nepřiznává insolvenčnímu správci legitimaci podat dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení. Z toho, že dle § 418 odst. 8 zákona má insolvenční správce právo podat odvolání proti usnesení o zrušení oddlužení, ještě bez dalšího právo podat dovolání nevyplývá – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 162/2003.

Zákonem č. 191/2020 Sb., kterým zákonodárce reagoval na mimořádné podmínky vyplývající z pandemie COVID-19, došlo k úpravě podmínek zrušení schváleného oddlužení probíhajícího dle režimu právní úpravy účinné do 31. 5. 2019. V tomto případě se neuplatní časové omezení doby 12 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při pandemii, ale je možné jej aplikovat i po uplynutí 12 měsíců. Platná právní úprava v odst. 1 písm. b) ve znění účinném do 31. 5. 2019 zavazovalo insolvenční soud schválené oddlužení zrušit a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, pakliže by se ukázalo, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. Právní úprava obsažená v zákoně č. 191/2020 Sb. zmírnila toto pravidlo tím, že nesplnění podstatné části splátkového kalendáře převážně způsobené v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při pandemii není důvodem zrušení schváleného oddlužení. Oproti insolvenčnímu zákonu tak právní úprava v zákoně č. 191/2020 Sb. explicitně počítá s liberačními důvody spočívajícími v zásahu vyšší moci nebo přírodní katastrofy, které mohou způsobit zásadní a nezaviněný propad příjmů, který se následně projeví např. v porušení očekávání splnění alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Zákonodárce se takto pokouší poskytnout právní jistotu dlužníkům ve schválených oddluženích probíhajících v režimu právní úpravy účinné do 31. 5. 2019 tím, že jim z důvodu propadu příjmů způsobených dopady mimořádných opatření při pandemii COVID-19 nehrozí zrušení schváleného oddlužení.

Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 460/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 191/2020 Sb. a insolvenční zákon, zrušila s účinností od 13. 11. 2020 v odst. 7 obligatorní povinnost insolvenčního soudu vždy nařídit jednání ke zrušení schváleného oddlužení. Insolvenční soud díky tomu získal možnost, aby v jednoznačných situacích upustil od nařizování jednání za účelem zrušení oddlužení. Toto opatření bylo vyvoláno tehdejší pandemickou situací v ČR v návaznosti na výskyt nemoci COVID 19. Přijatá změna má za cíl přispět k procesní ekonomii insolvenčního řízení, kdy je navíc již z průběhu insolvenčního řízení zjevné, že dlužník porušující své povinnosti v oddlužení se i přes výzvu insolvenčního správce nebo výzvy insolvenčního soudu s vysokou mírou pravděpodobnosti na takové jednání ani nedostaví. Dlužníkovi však i nadále zůstává zachována možnost trvat na konání jednání i možnost podat odvolání proti usnesení o zrušení schváleného oddlužení vydaného bez předchozího projednání. Jednání dále insolvenční soud nařídí též tehdy, navrhne-li to insolvenční správce nebo věřitel. Přitom však platí, že dlužník na jednání netrvá, jestliže se přes výzvu insolvenčního soudu do 10 dnů ode dne, kdy mu byla výzva doručena, nevyjádří v tom smyslu, že na nařízení soudního jednání trvá.

Službami poskytovanými v oblasti oddlužení jsou sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 a další činnosti s tím nezbytně spojené, zejména porada s klientem a odstranění vad návrhu.

(1) O udělení akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení (dále jen "akreditace") rozhoduje ministerstvo na žádost právnické osoby.

a) vlastnické nebo jiné užívací právo právnické osoby k prostorám, v nichž mají být poskytovány služby v oblasti oddlužení,

b) bezúhonnost právnické osoby, která poskytuje služby v oblasti oddlužení, jejích zakladatelů, členů, členů jejího statutárního orgánu, členů jejího kontrolního orgánu a těch zaměstnanců a jiných osob ve smluvním vztahu k právnické osobě, kteří se podílejí na poskytování služeb v oblasti oddlužení; za bezúhonnou osobu se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s vykonáváním činností při poskytování služeb v oblasti oddlužení nebo činností s nimi srovnatelných, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen,

c) skutečnost, že v posledních 5 letech předcházejících dni podání žádosti nebyla právnické osobě zrušena akreditace podle § 418f odst. 2,

d) odborná způsobilost alespoň jedné fyzické osoby, která je ve smluvním vztahu k právnické osobě; za odborně způsobilou osobu k poskytování služeb v oblasti oddlužení se považuje osoba, která získala vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu oborů práva nebo ekonomie na vysoké škole v České republice nebo pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu, vzdělání v oborech práva nebo ekonomie na vysoké škole v zahraničí, anebo pokud je toto vzdělání uznáno podle zvláštních právních předpisů,

e) uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti oddlužení,

(1) Žádost o akreditaci kromě obecných náležitostí podle správního řádu obsahuje adresu místa, kde se nacházejí prostory, v nichž budou poskytovány služby v oblasti oddlužení.

a) seznam osob podle § 418b písm. b) a, nejde-li o případ podle odstavce 3, doklad o splnění podmínky jejich bezúhonnosti, který není ke dni podání žádosti starší 3 měsíců,

b) zakladatelské právní jednání a výpis z veřejného rejstříku nebo jiné evidence podle zvláštního právního předpisu, který není ke dni podání žádosti starší než 1 měsíc, nejde-li o případ podle odstavce 6,

d) doklad o vlastnickém nebo jiném užívacím právu k prostorám, v nichž budou poskytovány služby v oblasti oddlužení, z nichž vyplývá oprávnění žadatele tyto objekty nebo prostory užívat,

e) doklad prokazující splnění podmínky pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování služeb v oblasti oddlužení.

(3) Za účelem doložení bezúhonnosti osoby podle § 418b písm. b) si ministerstvo vyžádá podle zvláštního právního předpisu⁶⁸⁾ výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(4) Za účelem doložení bezúhonnosti osoby, která je cizincem nebo zahraniční právnickou osobou, předloží právnická osoba výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný cizím státem,

a) jehož je fyzická osoba občanem, jakož i cizím státem, ve kterém se fyzická osoba v posledních 3 letech nepřetržitě zdržovala po dobu delší než 6 měsíců; za účelem doložení bezúhonnosti fyzické osoby, která je nebo byla občanem jiného členského státu Evropské unie nebo má nebo měla adresu bydliště v jiném členském státě Evropské unie, postačí předložit výpis z evidence Rejstříku trestů s přílohou obsahující informace o jejích pravomocných odsouzeních za trestné činy a o navazujících údajích o těchto odsouzeních zapsaných v evidenci tohoto státu,

b) v němž má nebo v posledních 3 letech měla zahraniční právnická osoba sídlo, jakož i cizím státem, ve kterém zahraniční právnická osoba má nebo v posledních 3 letech měla organizační složku obchodního závodu, pokud právní řád tohoto státu upravuje trestní odpovědnost právnických osob.

(5) Nevydává-li cizí stát výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad nebo existují-li právní nebo jiné překážky pro předložení výpisu z evidence trestů, předloží právnická osoba čestné prohlášení o bezúhonnosti

a) fyzické osoby učiněné před notářem nebo orgánem státu podle odstavce 4 písm. a),

b) zahraniční právnické osoby učiněné před notářem nebo orgánem státu podle odstavce 4 písm. b).

(6) Ministerstvo si opatří podle zvláštního právního předpisu⁶⁹⁾ úředně ověřený elektronický opis zakladatelského právního jednání uloženého do sbírky listin podle zvláštního právního předpisu⁷⁰⁾ a údajů o právnické osobě zapsané do veřejného rejstříku podle zvláštního právního předpisu⁷⁰⁾, jsou-li ve veřejném rejstříku podle zvláštního právního předpisu⁶⁹⁾ uchovávány v elektronické podobě⁷¹⁾.

(1) O udělení akreditace rozhoduje na základě žádosti ministerstvo. Platnost akreditace je omezena na dobu 5 let od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení akreditace. Akreditace je nepřevoditelná a nepřechází na právního nástupce.

(2) Rozhodnutí o udělení akreditace kromě obecných náležitostí podle správního řádu obsahuje

b) adresu místa, kde se nacházejí prostory, v nichž budou poskytovány služby v oblasti oddlužení.

(1) Akreditovaná osoba je povinna písemně oznámit ministerstvu všechny změny týkající se údajů obsažených v rozhodnutí o udělení akreditace, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy k nim došlo.

(2) Ministerstvo rozhoduje o změně rozhodnutí o udělení akreditace na žádost akreditované osoby; oznámení podle odstavce 1 se považuje za žádost.

(3) O prodloužení platnosti akreditace rozhoduje ministerstvo na základě žádosti podané před koncem doby platnosti akreditace. Jsou-li splněny podmínky pro udělení akreditace a žádost o její prodloužení je doložena podle § 418c, ministerstvo platnost akreditace prodlouží vždy o 5 let. Akreditace akreditované osoby, která podala žádost o prodloužení akreditace před koncem doby platnosti akreditace, se považuje za platnou až do právní moci rozhodnutí o žádosti o prodloužení akreditace.

(1) Ministerstvo zruší akreditaci akreditované osobě, která nesplňuje podmínky pro udělení akreditace.

(2) Ministerstvo může zrušit akreditaci akreditované osobě, která závažným způsobem porušila nebo opakovaně porušuje povinnost stanovenou tímto zákonem nebo kontrolním řádem.

(3) Akreditace zaniká posledním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla ministerstvu doručena žádost o zrušení akreditace. Ukončení činnosti nesmí mít za následek poškození práv osob, kterým jsou poskytovány služby v oblasti oddlužení. Je-li zjevné, že ukončení činnosti vážně poškodí práva osob podle věty druhé, může v odůvodněných případech ministerstvo nejpozději do 20 dnů od podání žádosti o zrušení akreditace vydat rozhodnutí o pozastavení účinků spojených s podáním žádosti, a to nejdéle po dobu 1 měsíce ode dne, kdy byla podána, a nejvýše jednou. Rozklad proti rozhodnutí podle věty třetí nemá odkladný účinek.

(4) Akreditace zaniká také uplynutím doby, na kterou byla vydána, nebo dnem zániku právnické osoby.

(1) Akreditovaná osoba postupuje při poskytování služeb v oblasti oddlužení svědomitě a s odbornou péčí. Akreditovaná osoba poruší povinnost podle věty první zejména tím, že neupozorní dlužníka, že jeho poměry neodůvodňují podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu, nebo že nezohlední při sepisu takového návrhu zcela zjevně poměry dlužníka, nebo že sepíše a za dlužníka podá opakovaně návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh s vadami, pro které je takový návrh odmítnut nebo zamítnut, nebo že způsobí pozdním sepsáním a podáním takového návrhu dlužníkovi škodu.

(2) Prostory, ve kterých mají být akreditovanou osobou poskytovány služby v oblasti oddlužení, musí být trvale a zvenčí viditelně označeny jejím názvem a provozní dobou určenou pro styk s veřejností.

(3) Akreditovaná osoba poskytuje služby v oblasti oddlužení zpravidla v prostorách podle odstavce 2.

(4) Akreditovaná osoba oznámí ministerstvu všechny skutečnosti, které mohou vést ke zrušení akreditace podle § 418f odst. 1.

(1) Ministerstvo vede seznam akreditovaných osob (dále jen "seznam"), který je uveřejněný způsobem umožňujícím dálkový přístup.

a) název právnické osoby, její sídlo a identifikační číslo jí přidělené rejstříkovým soudem,

b) identifikační číslo přidělené právnické osobě jako akreditované osobě ministerstvem,

c) adresa místa, kde se nacházejí prostory, v nichž budou poskytovány služby v oblasti oddlužení,

f) údaj o tom, že se akreditovaná osoba dopustila přestupku, za který jí byla uložena pokuta nejméně ve výši 5 000 Kč nebo sankce zákazu činnosti, s uvedením dne právní moci rozhodnutí o přestupku, označení přestupku, výše uložené pokuty nebo délky trvání zákazu činnosti,

g) den, k němuž akreditace právnické osoby zapsané do seznamu zanikla nebo byla zrušena.

(3) Údaj o tom, že se akreditovaná osoba dopustila přestupku, se vyřadí ze seznamu

a) po uplynutí 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku, za který byla akreditované osobě uložena pokuta nepřesahující částku 10 000 Kč,

b) po uplynutí 5 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku, za který byla akreditované osobě uložena pokuta přesahující částku 10 000 Kč a nepřesahující částku 75 000 Kč nebo sankce zákazu činnosti v délce trvání nejvýše 2 let, a

c) po uplynutí 8 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku, za který byla akreditované osobě uložena pokuta přesahující částku 75 000 Kč nebo sankce zákazu činnosti v délce trvání více než 2 roky;

rozhodnutím o přestupku se pro tyto účely rozumí i rozhodnutí o správním deliktu v přezkumném řízení a rozhodnutí soudu o žalobě ve správním soudnictví.

(4) Údaj podle odstavce 3 se ze seznamu vyřadí též, je-li rozhodnutí o tom, že se akreditovaná osoba dopustila přestupku, zrušeno rozhodnutím správního orgánu nebo soudu.

(1) Ministerstvo vykonává dohled nad poskytováním služeb v oblasti oddlužení z hlediska souladu s tímto zákonem. Pro potřeby dohledu ministerstvo provede kontrolu akreditované osoby.

(2) Ministerstvo vyzve akreditovanou osobu, aby v přiměřené lhůtě odstranila zjištěné nedostatky.

b) prostory, ve kterých mají být akreditovanou osobou poskytovány služby v oblasti oddlužení, nejsou označeny řádně podle § 418g odst. 2,

c) požaduje za poskytnutí služby v oblasti oddlužení odměnu nebo jiné plnění v rozporu s § 390a odst. 4, nebo

d) v rozporu s § 418g odst. 4 neoznámí ministerstvu všechny skutečnosti, které mohou vést ke zrušení akreditace podle § 418f odst. 1.

(2) Právnická osoba se dopustí přestupku tím, že nabídne nebo poskytne služby v oblasti oddlužení bez akreditace.

(3) Právnická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 390a odst. 7 sama nebo prostřednictvím jiného za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstará, zprostředkuje nebo nabídne obstarání či zprostředkování služby v oblasti oddlužení.

a) podle odstavce 1 písm. a) a c) lze uložit pokutu do 200 000 Kč nebo sankci zákazu činnosti poskytování služeb v oblasti oddlužení až na 5 let,

(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že neoprávněně nabídne nebo poskytne jinému služby v oblasti oddlužení.

(2) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 390a odst. 7 sama nebo prostřednictvím jiného za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstará, zprostředkuje nebo nabídne obstarání či zprostředkování služby v oblasti oddlužení.

Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 64/2017 Sb. zavedla do insolvenčního zákona v souvislosti se snahou o vyšší kvalitu podávaných insolvenčních návrhů mimo jiné povinnosti pro dlužníky využít k podání návrhu na povolení oddlužení, respektive k podání insolvenčního návrhu služeb k tomu kvalifikované osoby (advokáta, notáře, soudního exekutora, insolvenčního správce či akreditované osoby) s výjimkou uvedenou v § 390a odst. 2 insolvenčního zákona.

V praxi sice se sice s ohledem na změny v systému podávání návrhů na povolení oddlužení, respektive insolvenčních návrhů, podstatně snížil počet vadně podaných insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení, avšak to neznamená, že by se vůbec nevyskytovaly.

Ministerstvo spravedlnosti vykonává dohled nad poskytováním služeb v oblasti oddlužení z hlediska souladu s tímto zákonem. V souvislosti s tímto dohledem je oprávněno provádět i kontroly akreditovaných osob.

Zákon též pamatuje na definici přestupků, kterých se mohou akreditované a fyzické osoby dopustit v souvislosti s výkonem své činnosti dle tohoto zákona, včetně postihu za takové protiprávní jednání.

(1) Insolvenční rejstřík je informačním systémem veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“).

(2) Insolvenční rejstřík obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy. Pro každého dlužníka se vede jeden insolvenční spis.

(3) Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný, s výjimkou údajů, o kterých tak stanoví tento zákon. Každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Soudce insolvenčního soudu má přístup ke všem údajům vedeným v insolvenčním rejstříku.

(4) Na žádost vydá ministerstvo nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup z informačního systému veřejné správy obsahující údaje z insolvenčního rejstříku nebo informaci o tom, že požadovaný údaj není veden v insolvenčním rejstříku.

(1) Je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo.

(2) Je-li dlužníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, zapisuje se do seznamu dlužníků vedle údajů podle odstavce 1 i dodatek odlišující její firmu, používá-li jej při svém podnikání, dále sídlo, jestliže se liší od bydliště, a identifikační číslo.

(3) Je-li dlužník právnickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho obchodní firma nebo název, sídlo a identifikační číslo.

(4) Údaje podle odstavců 1 až 3 zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku; není-li mu některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo. Při zápisu osoby do insolvenčního rejstříku soud přidělí bezvýznamový klientský identifikátor insolvenčního rejstříku.

(5) Neprodleně po ustanovení insolvenčního správce zapíše insolvenční soud údaj o tom do seznamu dlužníků. Je-li insolvenční správce fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, sídlo, identifikační číslo, a nemá-li identifikační číslo, datum narození; je-li insolvenční správce právnickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho obchodní firma nebo název, sídlo a identifikační číslo.

(6) Sdílení bezvýznamového klientského identifikátoru insolvenčního rejstříku nebo jeho užití k jiným účelům než k úkonům souvisejícím s identifikací osoby v insolvenčním rejstříku je zakázáno.

(1) V insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení tyto písemnosti a informace:

a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech,

b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak,

c) další informace, o kterých tak stanoví tento zákon nebo insolvenční soud.

(2) Podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě a písemnosti pořizované insolvenčním soudem se do insolvenčního rejstříku vkládají pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání se vkládají přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku.

(1) Na žádost fyzické osoby, která učinila příslušné podání, může insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Takovou žádost lze podat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Jméno a příjmení takové fyzické osoby insolvenční soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy.

(2) Nejde-li o fyzickou osobu, která učinila podání, zveřejní se u takové fyzické osoby v insolvenčním rejstříku jen její jméno a příjmení.

(3) V případě postupu podle odstavců 1 a 2 insolvenční soud připojí ke vkládanému podání informaci o charakteru osobního údaje, který není zveřejňován.

(1) Do insolvenčního rejstříku se nevkládají podání či jiné písemnosti, které podléhají utajení podle zvláštního právního předpisu. Skutečnost, že se v soudním spisu nachází podání, které z uvedeného důvodu nebylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, však musí být v insolvenčním rejstříku vyznačena společně s údaji o charakteru podání; to před zahájením insolvenčního řízení neplatí pro řízení o návrhu na vyhlášení moratoria.

(2) Do insolvenčního rejstříku se na nezbytně nutnou dobu nevkládají podání či jiné písemnosti, jejichž okamžité zveřejnění by mařilo účel insolvenčního řízení.

(1) Stanoví-li tento zákon, že se písemnost doručuje zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokládá se písemnost za doručenou v okamžiku jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

(2) Okamžik zveřejnění písemnosti musí být v insolvenčním rejstříku vždy uveden.

Insolvenční rejstřík představuje základní informační zdroj o vedení jednotlivých insolvenčních řízení. Je rozdělen na oddíly A-D, dále oddíl P. Oddíl A se vztahuje k fázi insolvenčního řízení od jeho zahájení po rozhodnutí o úpadku, oddíl B se vztahuje na fázi následující po rozhodnutí o úpadku, tedy zejména řešení úpadku, oddíl C je určen pro vedení incidenčních sporů, oddíl D se vytváří pro dokumenty pomocné procesní povahy, oddíl P je určen pro přihlášky pohledávek. V případě, kdy má insolvenční soud důvodné pochybnosti o důvodnosti insolvenčního návrhu, který proti dlužníku podal věřitel, rozhodne, že se insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním spise (veden v listinné podobě) nebudou zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (§ 100a odst. 1 insolvenčního zákona). V běžné situaci se došlá podání vkládají i do elektronického spisu. Bez žádosti soud anonymizuje osobní údaje v ověřovací doložce podpisu insolvenčního návrhu, přiložené osobní doklady (občanské průkazy, pasy atd.) a lékařské zprávy. Osobní údaje o fyzické osobě – zejména rodné číslo, datum narození, bydliště, číslo účtu, číslo občanského průkazu nebo pasu a citlivé údaje dle zvláštního právního předpisu, která učinila podání (např. věřitel, žadatel a jejich právní zástupci), se anonymizují, pokud o to tato osoba požádá a pokud k tomu dá pokyn vyšší soudní úředník, soudní tajemník, asistent soudce či soudce. Osobní údaje o ostatních fyzických osobách uvedených v podání nebo jeho přílohách anonymizuje pracovník kanceláře vždy, s výjimkou osobního jména a příjmení. Insolvenční zákon ani ve spojení s ustanovením § 5 občanského soudního řádu nepředjímá potřebu poučit fyzickou osobu, která učinila podání, že může požádat o to, aby insolvenční soud rozhodl, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné, a dokdy tak může učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sen. zn. 29 Cdo 1633/2016).

Ministerstvo spravedlnosti ČR umožňuje využívat automatické vyhledávání insolvenčních dlužníků a další hromadné získávání dat o průběhu insolvenčního řízení. V usnesení ze dne 27. 5. 2017, sen. zn. 29 NSCR 41/2015, sp. zn. KSBR 24 INS 24761/2013, Nejvyšší soud dovodil, že „skutečnost, že je – vedle insolvenčního rejstříku – veřejnosti nabízena (i) webová služba insolvenčního rejstříku, která poskytuje podobné informace jako insolvenční rejstřík, přizpůsobené pro automatickou strojovou komunikaci, a s tím související možnost disproporcí mezi (správnými) údaji poskytovanými v insolvenčním rejstříku a (chybnými) údaji poskytovanými webovou službou, totiž neznamená, že by pro počátek běhu lhůty k přihlášení pohledávky byl rozhodný nesprávný údaj webové služby.

Opačný závěr by přitom vedl k nežádoucímu stavu, který by umožňoval, aby lhůta k přihlášení pohledávek pro jednotlivé věřitele začala běžet rozdílně, a to právě ve vazbě na dotazy těchto věřitelů v rámci webové služby a případné chybné informace poskytnuté touto službou jednotlivým věřitelům, a navzdory tomu, že v insolvenčním rejstříku byly rozhodné informace zveřejněny správně. Jinými slovy, případné pochybení poskytovatele webové služby insolvenčního rejstříku není způsobilé nic změnit na závěru o opožděnosti přihlášky pohledávky, tj. nemůže vést k výsledku, jenž by v konečném důsledku vedl k zásahu do práv (ostatních) věřitelů, kteří pohledávky za dlužníky přihlásili včas.“

(1) Po uplynutí 5 let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno insolvenční řízení, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní. Skončí-li insolvenční řízení rozhodnutím podle § 142, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní do 15 dnů od doručení žádosti dlužníka; dlužník je oprávněn požádat o vyškrtnutí nejdříve po uplynutí 3 měsíců od právní moci rozhodnutí.

(2) Při uchovávání znepřístupněných údajů se postupuje podle zvláštního právního předpisu ⁵⁸⁾.

(3) Je-li podán opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí podle § 142, ponechá insolvenční soud dlužníka v seznamu dlužníků a údaje o něm přístupné v insolvenčním rejstříku po dobu projednání opravného prostředku.

Insolvenční zákon stanoví lhůtu pro vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků, a to po uplynutí 5 let po pravomocném ukončení insolvenčního řízení. Pokud insolvenční řízení skončí rozhodnutím podle § 142 IZ, tedy odmítnutím insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, zastavením řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení nebo nedostatek podmínky řízení, který se odstranit nepodařilo nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu nebo zamítnutím insolvenčního návrhu, může dlužník požádat o znepřístupnění údajů a vyškrtnutí ze seznamu dlužníků, přičemž insolvenční soud tak učiní do 15 dnů ode dne doručení takové žádosti dlužníka. Žádost může dlužník podat nejdříve po uplynutí 3 měsíců po právní moci rozhodnutí. Výjimku insolvenční zákon stanoví pro případ podání opravného prostředku proti rozhodnutí podle § 142 IZ.

(1) Insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky se řídí přímo použitelným předpisem práva Evropské unie⁵⁹⁾ a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropské unie odkazuje.

(2) Evropským mezinárodním prvkem se rozumí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropské unie⁵⁹⁾ zejména skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie.

(1) V insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem musí rozhodnutí o úpadku obsahovat výrok o mezinárodní příslušnosti insolvenčního soudu podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie⁵⁹⁾ spolu s odkazem na ustanovení, jímž je jeho mezinárodní příslušnost založena.

(2) Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení po rozhodnutí o úpadku najevo, že se jedná o insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem, musí insolvenční soud rozhodnout o své mezinárodní příslušnosti. V rozhodnutí uvede rovněž odkaz na ustanovení, jímž je jeho mezinárodní příslušnost založena.

(3) Dlužník a věřitelé mohou proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 podat odvolání z důvodu nesprávného posouzení mezinárodní příslušnosti.

(4) Údaj o ustanovení, jímž je mezinárodní příslušnost insolvenčního soudu založena, se zveřejní v insolvenčním rejstříku.

Insolvenční správce ustanovený do funkce rozhodnutím příslušného soudu některého z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska se na území České republiky prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení; je-li o to požádán, je povinen předložit úředně ověřený překlad této kopie do českého jazyka.

(1) Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané v členském státě Evropské unie podle přímo použitelného předpisu práva Evropské unie⁵⁹⁾ vůči dlužníku, který má na území České republiky provozovnu, musí být zveřejněno v České republice. Insolvenční soud, v jehož obvodu je umístěna provozovna, rozhodnutí cizího orgánu zveřejní vyhláškou neprodleně poté, co mu bude doručeno insolvenčním správcem nebo jakýmkoliv jiným orgánem k tomu zmocněným v členském státě Evropské unie, v němž bylo rozhodnutí vydáno.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 zveřejní insolvenční soud vyhláškou také na žádost dlužníka s dispozičním oprávněním. Na žádost dlužníka s dispozičním oprávněním nebo insolvenčního správce soud zveřejní také údaj o ustanoveném insolvenčním správci a o ustanovení, jímž je založena mezinárodní příslušnost insolvenčního soudu vedoucího insolvenční řízení v jiném členském státě podle odstavce 1.

(1) Známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku.

(2) Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění, standardní formulář oznámení a standardní formulář pro přihlašování pohledávek podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie⁵⁹⁾.

(1) Učinil-li insolvenční správce v hlavním insolvenčním řízení jednostranný příslib podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie⁵⁹⁾, vyrozumí místní věřitele v jiném členském státu Evropské unie, jichž se jednostranný příslib týká, o konečné zprávě nebo o zprávě o reorganizačním plánu.

(2) Místní věřitelé v jiném členském státu Evropské unie mohou proti konečné zprávě podat námitky do 15 dnů od jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku z důvodů podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie⁵⁹⁾.

(3) Námitky podle odstavce 2 projedná insolvenční soud společně s námitkami podle § 304 odst. 2 na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce.

(4) V případech podle odstavce 1 mohou místní věřitelé v jiném členském státu Evropské unie u insolvenčního soudu podat odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu z důvodů podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie⁵⁹⁾.

(5) V řízení o jednostranném příslibu a o předběžném opatření vztahujícím se k jednostrannému příslibu se postupuje přiměřeně podle ustanovení o insolvenčním řízení.

Evropský parlament a Rada EU přijaly Nařízení 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení. Nařízení umožňuje zahájit hlavní insolvenční řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou působnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje nařízení zahájit vedlejší insolvenční řízení, která probíhají souběžně s hlavním insolvenčním řízením. Vedlejší insolvenční řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších insolvenčních řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Před zahájením insolvenčního řízení by měl příslušný soud z vlastního podnětu přezkoumat, zda se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo provozovna dlužníka skutečně nachází v oblasti jeho příslušnosti. Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil. Jakmile je v některém členském státě zahájeno insolvenční řízení, příslušný soud tohoto státu nebo insolvenční správce jmenovaný tímto soudem neprodleně vyrozumí známé zahraniční věřitele. Každý zahraniční věřitel může svou pohledávku přihlásit na standardním formuláři, který se stanoví v souladu s článkem 88. Formulář má záhlaví „Přihláška pohledávky“ ve všech úředních jazycích orgánů Unie. Pohledávky lze přihlašovat v kterémkoliv úředním jazyce orgánů Unie. Soud, insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními mohou od věřitele požadovat poskytnutí překladu do úředního jazyka státu, který řízení zahájil, nebo pokud má tento členský stát více úředních jazyků, do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků místa, kde bylo insolvenční řízení zahájeno, nebo do jiného jazyka, který daný členský stát označil za přijatelný. Každý členský stát uvede, zda je pro něj některý úřední jazyk orgánů Unie jiný než jeho vlastní přijatelný pro účely přihlašování pohledávek. Pohledávky se přihlašují ve lhůtě, kterou stanoví právo státu, který řízení zahájil. V případě zahraničního věřitele nesmí činit tato lhůta méně než 30 dní od zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku státu, který řízení zahájil. Ustanovení § 430 IZ ukládá insolvenčnímu soudu povinnost vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku a doručit zvlášť i výzvu k podávání přihlášek pohledávek jen vůči známým věřitelům z jiných členských států z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska; ve vztahu ke „známým věřitelům z České republiky“ a k „neznámým věřitelům z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska“ insolvenční soud takovou povinnost nemá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, sp. zn. MSPH 60 INS 3731/2008). K tomu viz shrnující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, sen. zn. 29 NSCR 3/2016, sp. zn. KSHK 40 INS 6079/2015, podle kterého „1/ Věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. 2/ Tím, že okolnost, že takový věřitel nabyl pohledávku postoupením od původního majitele pohledávky (jenž nebyl věřitelem, který má své místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska), vyjde při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací. V usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016, jakož i v usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 12/2015, Nejvyšší soud doplnil, že věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka.“

Nařízení zdůrazňuje, aby věřitelé, kteří mají obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v Unii, byli informováni o zahájení insolvenčního řízení, jež se týká majetku jejich dlužníka. Každý zahraniční věřitel může přihlásit pohledávky v insolvenčním řízení jakýmkoliv prostředkem komunikace, který je přijatelný podle práva státu, který řízení zahájil. Pro účely pouhého přihlášení pohledávky není povinné zastoupení advokátem nebo jiným odborníkem v oboru práva.

V zájmu nezahájení vedlejšího insolvenčního řízení může insolvenční správce podle nařízení v hlavním insolvenčním řízení v souvislosti s majetkem, který se nachází v členském státě, v němž by mohlo být zahájeno vedlejší insolvenční řízení, učinit jednostranný příslib, že při rozdělování daného majetku nebo výtěžku z jeho zpeněžení dodrží práva týkající se tohoto rozdělení a pořadí pohledávek, která by věřitelé měli podle vnitrostátního práva, pokud by bylo v daném členském státě zahájeno vedlejší insolvenční řízení. V příslibu musí být specifikovány věcné předpoklady, z nichž vychází, zejména pokud jde o hodnotu majetku, který se v dotčeném členském státě nachází, a možnosti jeho zpeněžení. Příslib musí být učiněn písemně. Podléhá případně jiným formálním požadavkům a případným požadavkům na schválení rozdělení majetku platným ve státě, v němž bylo zahájeno hlavní insolvenční řízení. Příslib musí schválit známí místní věřitelé. Učinil-li insolvenční správce příslib, informuje místní věřitele o plánovaném rozdělení majetku a výtěžku před tím, než bude provedeno.

Ministerstvo uveřejní podobu formulářů a elektronických formulářů pro podání stanovená tímto zákonem způsobem umožňujícím dálkový přístup.

a) náležitosti a formuláře návrhu na vstup do insolvenčního řízení místo věřitele, soupisu, vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň, seznamu přihlášených pohledávek, přihlášky pohledávek, hlasovacích lístků, návrhu na povolení oddlužení, záznamu o jednání insolvenčního správce s dlužníkem v oddlužení, zprávy o přezkumu, zprávy pro oddlužení, zprávy o plnění oddlužení, zprávy o splnění oddlužení, popření pohledávky přihlášeným věřitelem, konečné zprávy a zprávy o plnění reorganizačního plánu, dále náležitosti záznamu podle § 85, výzvy k podávání přihlášek pohledávek, vyrozumění o soupisu, reorganizačního plánu a zprávy o reorganizačním plánu a dále náležitosti manipulace s přihláškami pohledávek, pravidla pro jejich úschovu a nahlížení do nich,

b) způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem,

c) způsob určení nutných výdajů a odměny členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nejvyšší přípustnou výši,

f) obsah, rozsah a způsob sestavování výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity a uspořádání, označování a obsahové vymezení jednotlivých položek majetku, závazků, nákladů, výnosů, příjmů a výdajů ve výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity, délku období, na které se sestavuje výhled vývoje likvidity, požadavky na osoby, které jsou oprávněny k sestavení výkazu stavu likvidity anebo výhledu vývoje likvidity,

g) obsah požadavků na plnění povinností insolvenčního správce stanovených v § 31, 36, 45, 136, 294, 313, 371, 373, 383, 385 a § 430a,

h) způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení.

(1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy.

(2) Jestliže v době do 31. prosince 2008 dojde insolvenční návrh insolvenčnímu soudu mimo rozvrženou pracovní dobu insolvenčního soudu, nebo ve dnech pracovního klidu, pak se povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh (§ 101 odst. 1), pokládá za splněnou i tehdy, učiní-li tak insolvenční soud do 2 hodin po zahájení rozvržené pracovní doby.

(3) Do 31. prosince 2008 obsahuje insolvenční rejstřík seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a veřejně přístupné písemnosti a informace z insolvenčního spisu.

(4) V případě postupu podle § 422 odst. 1 a 2 se do 31. prosince 2008 nepřipojují informace o charakteru osobního údaje, který není zveřejňován.

(5) Do 31. prosince 2022 je možné získávat informace o dlužnících z insolvenčního rejstříku zadáním kombinace jména, příjmení, bydliště a rodného čísla fyzické osoby, a nemá-li rodné číslo, datem narození; po tomto datu již není možné získat informace s využitím rodného čísla. Ministerstvo zajistí nejpozději od 1. ledna 2023 službu

a) dálkového získávání informace o dlužnících vedených v insolvenčním rejstříku zadáním kombinace jména, příjmení, bydliště, data narození a bezvýznamového klientského identifikátoru insolvenčního rejstříku nebo bezvýznamového směrového identifikátoru⁷⁵⁾; termín zpřístupnění služby zveřejní ministerstvo 30 dnů předem,

b) dálkového zpřístupnění údajů o dlužnících vedených v insolvenčním rejstříku v datové sadě podle jména, příjmení a bezvýznamového klientského identifikátoru insolvenčního rejstříku.

2. Zákon č. 122/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

3. Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

4. Zákon č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/ 1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

5. Zákon č. 368/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 530/ 1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

6. Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

Zákon č. 31/2019 Sb. nabyl účinnosti 1. června 2019, s výjimkou ustanovení § 102 a § 139, které nabývají účinnosti 1. června 2022.

Zákon č. 261/2021 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2022, s výjimkou ustanovení § 432, které nabylo účinnosti dnem 24. července 2021.

Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

1. Není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

2. Ustanovení § 178 a 179 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebyla zjištěna pohledávka, pro kterou insolvenční správce podal návrh podle těchto ustanovení.

3. Ustanovení § 16, § 160 odst. 3, § 336 odst. 2 a § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich účinky popření pohledávky dlužníkem pro účely jejího zjištění v insolvenčním řízení nastaly až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

4. Ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, v nichž dosud nebylo vůči dlužníku pravomocně rozhodnuto o nákladech řízení.

5. Ustanovení § 394 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dlužník vzal návrh na povolení oddlužení zpět až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Ustanovení § 285 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije v souvislosti s exekučním řízením vedeným podle části druhé čl. IV bodu 1.

Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

1. Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

2. Právnická osoba, která ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vykonává nikoliv za účelem dosažení zisku nejméně po dobu 6 měsíců činnost odpovídající některé z činností, které jsou zahrnuty mezi služby v oblasti oddlužení ve smyslu § 418a zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, může poskytovat služby v oblasti oddlužení podle § 418a zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, po dobu 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti toho zákona bez akreditace. Ustanovení § 390a odst. 4, § 418g odst. 1 až 3 a ustanovení hlavy II části třetí zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí na osobu podle věty první obdobně. K vadě návrhu na povolení oddlužení nebo také insolvenčního návrhu, který byl podán v době 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, spočívající v tom, že návrh nebyl sepsán a za dlužníka podán právnickou osobou k tomu oprávněnou podle věty první nebo podle § 390a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se pro účely insolvenčního řízení nepřihlíží. Zjistí-li soud vadu návrhu podle věty třetí, vyrozumí o tom ministerstvo a označí osobu, která takový nedostatek způsobila.

1. Insolvenční řízení, které nebylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončeno, se dokončí podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Ve vztahu k hypotečním zástavním listům podle § 28 odst. 1 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jejichž datum emise předchází dni nabytí účinnosti tohoto zákona a které se nepovažují za kryté dluhopisy podle zákona č. 190/2004 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle § 375 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Pro stanovení pořadí uspokojování nezajištěných pohledávek z dluhových nástrojů vydaných osobou, která je povinnou osobou podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy.

V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Insolvenční řízení pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka po 31. květnu 2019, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

2) Čl. 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.

3) Zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů.

9a) Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.

10) Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

11) Například zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

13) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

16) Například § 38i odst. 1 písm. h) obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

16a) Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.]

18) § 55 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění zákona č. 230/2008 Sb. a zákona č. 188/2011 Sb.

22) Například § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů.

23) § 29 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 77/1993 Sb.

30) Například § 31 odst. 6 a § 37a zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

31) Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

35) Například § 7b odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

36) Například § 8 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

39) Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.

40) Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

41) § 8 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. § 28 vyhlášky č. 222/1995 Sb., o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí.

45) Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

46) Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

47) Například zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

50) § 193 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění zákona č. 409/2010 Sb.

51) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2399 ze dne 12. prosince 2017, kterou se mění směrnice 2014/59/EU, pokud jde o pořadí nezajištěných dluhových nástrojů v insolvenční hierarchii.

52) § 5a až 7a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.

53) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu.

54) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. března 2001 o reorganizaci a likvidaci pojišťoven.

55) § 5c zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění zákona č. 39/2004 Sb.

58) Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

59) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení.

60) § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.

61) § 2 písm. k) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 190/2009 Sb.

62) § 24 až 27 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů.

63) Čl. 2 odst. 1 Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků a malých a středních podniků, Úř. věst. L 124, 20. 5. 2003, s. 36.

64) § 3 a 9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

65) Například § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

66) Zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.

67) Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů.

68) Zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů.

69) Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění zákona č. 87/2015 Sb.

70) § 3 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

73) § 16b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

74) § 39 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

75) § 12a zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Vyprodáno

207,00 Kč

Zákon o daních z příjmůs komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po noveláchs komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách s komentářem

Vyprodáno

207,00 Kč

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Stavební zákon po novelách
s komentářem