Jak správně pečovat o zaměstnance

Pojem péče o zaměstnance lze definovat jako soubor práv a povinností směřujících k vytvoření optimální podmínek pro výkon práce. Jaké jsou základní požadavky na pracoviště a pracovní prostředí?

Právo zaměstnanců na uspokojivé pracovní podmínky

zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod se odráží i v základní povinnosti zaměstnavatele vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce. Listina základních práv a svobod v dalším článku – článku 29. zakotvuje právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu při práci a na zvláštní pracovní podmínky a dále právo mladistvých a osob zdravotně postižených na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Nelze opomenout ani ochranu rodiny a těhotenství, garantovanou čl. 32 Listiny. Všechny tyto tři ústavní zásady rozvádí podrobně zákoník práce.

Zákoník práce se zabývá pracovními podmínkami obecně v různých ustanoveních. Podle ustanovení § 38 ZP je zaměstnavatel povinen od vzniku pracovního poměru, kromě jiného, vytvářet zaměstnancům podmínky pro plnění jejich pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, kolektivní smlouvou či vnitřním předpisem zaměstnavatele.

Teorie pracovního práva zahrnuje pod pojem péče o vytváření příznivých pracovních podmínek zejména péči zaměstnavatele o:

•    pracovní prostředí,

•    pracovnělékařskou péči,

•    bezpečnosti a ochranu zdraví při práci,

•    zvláštní pracovní podmínky některých zaměstnanců,

•    stravování zaměstnanců,

•    kvalifikaci zaměstnanců,

•    dopravu do/­ze zaměstnání,

•    bydlení/­ubytování zaměstnanců,

•    volnočasové/­mimopracovní aktivity zaměstnanců,

•    ostatní služby poskytované zaměstnancům a jejich rodinám,

•    sociální fondy.

Obecně k právní úpravě

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, v souladu se zvláštními právními předpisy zajišťovat pro zaměstnance závodní preventivní péči. Toto ustanovení navazuje na základní zásady zákoníku práce, neboť podle § 1a ZP uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů. Základní zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce bezprostředně navazuje na zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnanců. Tato zásada je považována za stěžejní zásadu vyjadřující ochrannou funkci pracovního práva jako takového. Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě kogentních a relativně kogentních ustanovení (tj. ustanovení od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance) zákoníku práce. Pod tuto zásadu lze subsumovat i další zásady – jako např. zásadu, podle které zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu práce na zaměstnance a zásadu podle které zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu ukládat peněžité pokuty ani je od něho požadovat.

Péče o zaměstnance zahrnuje nejen činnosti uložené zaměstnavatelům zákonem, ale i další, k nimž se sami zavázali. Proto lze péče o zaměstnance rozčlenit na:

•    povinnou, která je zaměstnavatelům uložena právním předpisem, tj. zákonem a kolektivními smlouvami vyššího stupně,

•    smluvní, která je ve formě závazků obsažena v podnikových kolektivních smlouvách a v pracovních smlouvách,

•    dobrovolnou, která je upravena vnitřními předpisy zaměstnavatele a stává se součástí jeho personální politiky, v jejímž rámci rozšiřuje péči o zaměstnance s cílem získat nové kvalitní pracovní síly, udržet si dosavadní a motivovat je k co nejlepším výkonům.

Činnost zaměstnavatele v oblasti péče o zaměstnance se však odvíjí nejen od přání zaměstnanců a ochoty zaměstnavatele, ale především od jeho finančních možností. K tomu účelu slouží v organizačních složkách státu, ve státních příspěvkových organizacích a v příspěvkových organizacích zřizovaných územními samosprávnými celky fond kulturních a sociálních potřeb (FKSP) a u zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou činnost sociální fond.

U zaměstnavatelů, kteří jsou podnikatelskými subjekty, je vytváření sociálních fondů nepovinné. Sociální fond je tvořen ze zisku po zdanění a jeho používání bývá sjednáno v kolektivní smlouvě. O jeho užití může rozhodovat i zaměstnavatel samostatně, např. v akciové společnosti představenstvo. O výši přídělu do sociálního fondu rozhoduje zpravidla valná hromada nebo podnikatel sám. Některé aktivity v rámci péče o své zaměstnance může zaměstnavatel také zahrnout do svých nákladů.

Podle zákona č. 586/­1992 Sb., o daních z příjmů jsou daňově uznatelnými náklady (výdaji) veškeré náklady na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah odpočinku zaměstnanců.

Sociální výdaje zaměstnavatelů započtené od nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jsou také (v případě, že se poskytují v nepeněžní formě) u zaměstnanců osvobozeny od daně z příjmů. Jsou to např.:

•    hodnota stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti nebo v rámci závodního stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů,

•    hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti,

•    nepeněžní plnění, poskytované zaměstnavatelem zaměstnancům z FKSP, ze sociálního fondu nebo ze zisku po jeho zdanění, ve formě možnosti používat rekreační, zdravotnická a vzdělávací zařízení, předškolní zařízení, závodní knihovny, tělovýchovná a sportovní zařízení nebo ve formě příspěvku na kulturní pořady a sportovní akce.

ZÁKLADNÍ POŽADAVKY NA PRACOVIŠTĚ A PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ jsou dnes obsaženy v ustanovení § 2 zákona č. 309/­2006 Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP. V tomto ustanovení se ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště a v taxativním výčtu se tyto požadavky blíže upřesňují. Zákonodárce zde pouze rámcově ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit, jakým způsobem mají být uspořádána a vybavena pracoviště. Toto ustanovení je třeba považovat za minimální normu, za minimum povinností zaměstnavatele.

Pracovní podmínky jsou souhrnem povinností uložených právními předpisy, které mají zamezit škodlivému působení pracovního prostředí na zdraví zaměstnanců, usměrňovat způsob práce podle fyziologických zásad a zabezpečit vytváření optimálních podmínek pro zlepšování pracovního prostředí.

Ochrana zdraví při práci

Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště.

Jestliže se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory pracovního prostředí, zejména fyzikální faktory (např. hluk), chemické faktory (např. azbest), biologické činitele (např. plísně), stejně jako prach, fyzická zátěž, psychická zátěž, zraková zátěž nebo nepříznivé mikroklimatické podmínky (teplo, chlad, vlhkost), je zaměstnavatel povinen pravidelně měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru. Po věcné i obsahové stránce má i toto ustanovení ryze preventivní charakter. Jeho cílem je předcházet rizikům pracovních úrazů, které vznikají podceněním bezpečnostních požadavků a hygienických limitů na pracovní prostředí a pracoviště ze strany zaměstnavatele.

Kvalita pracovního prostředí se hodnotí zejména podle prostorového řešení pracoviště, úrovně mikroklimatických podmínek na pracovišti, osvětlení pracoviště a případně i hluku na pracovišti.

Barevná úprava pracoviště souvisí s užitím barev na pracovišti. Barvy na pracovišti mají rozmanité funkce, např. bezpečnostní (označení a signalizace nebezpečí), orientační (upoutání pozornosti), psychologickou (ovlivnění psychiky), estetickou (zlepšení prostředí) apod. Mezi bezpečnostní barvy, se specifickým bezpečnostním významem, podle nařízení vlády č. 357/­2017 Sb., o vzhledu, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů, patří barva červená – značka zákazu (nebezpečné chování), signalizace nebezpečí (zastavit práci, přerušit práci, bezpečnostní pojistka, opustit prostor), věcné prostředky požární ochrany a bezpečnostní požární zařízení (označení a umístění), žlutá, oranžová, zelenožlutá – značka výstrahy (buď opatrný, připrav se, ověř si), modrá – značka příkazu (určité chování anebo postup, použij osobní ochranné pracovní prostředky), zelená – značka nouzového východu, značka první pomoci (označení dveří, východů, cest, zařízení, vybavení), bezpečí (návrat k běžnému stavu).

Kvalitu pracovního prostředí a tepelnou pohodu zaměstnanců bezpochyby ovlivňují mikroklimatické podmínky na pracovišti (teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, rychlost proudění vzduchu). Jak přílišné teplo, tak chlad působí na organismus nepříjemně, nebo přímo škodlivě. Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby pracoviště měla stanovené mikroklimatické podmínky, zejména pokud jde o objem vzduchu, větrání, vlhkost nebo teplotu Optimální mikroklimatické podmínky na pracovišti je možné nastavit pouze s přihlédnutím k podmínkám konkrétního pracoviště a druhu vykonávané práce. Pro člověka je důležité zajištění tepelné rovnováhy, stavu, při kterém okolí odebírá tělu tolik tepla, kolik právě produkuje, čímž se tělesná teplota udržuje na konstantní výši. Na pracovišti musí být k ochraně zdraví zaměstnanců zajištěna dostatečná výměna vzduchu přirozeným nebo nuceným větráním. Množství vyměňovaného vzduchu se určuje s ohledem na vykonávanou práci a její fyzickou náročnost tak, aby bylo, pokud je to možné, zajištěno dodržování stanovených limitů větrání pracoviště a proudění vzduchu na pracovišti. Proudění vzduchu musí zajišťovat dobré provětrávání pracoviště a nesmí přispívat k šíření škodlivin na jiné pracoviště.

Kvalitu pracovního prostředí a zrakovou pohodu ovlivňuje dále osvětlení pracoviště. Osvětlení pracoviště má zásadní význam pro kvalitu vykonávané práce a pracovní výkon zaměstnanců. Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby pracoviště byla osvětlena, pokud možno denním světlem. K osvětlení pracoviště a spojovacích cest mezi jednotlivými pracovišti se užívá denní, umělé nebo sdružené osvětlení, které musí odpovídat náročnosti vykonávané práce na zrakovou činnost a ochranu zdraví v souladu s normovanými hodnotami a požadavky podle příslušné české technické normy.

Při hodnocení kvality osvětlení se posuzuje intenzita osvětlení, neboli osvětlenost (množství světla dopadající na danou plochu) v luxech, rovnoměrnost osvětlení (poměr minimální a průměrné osvětlenosti na dané ploše), rozložení jasu v zorném poli, oslnění, směrovost světla, barva světla nebo míhání světla.

Osvětlovací otvory, osvětlovací soustavy zajišťující umělé osvětlení a části vnitřních prostor pracoviště odrážející světlo musí být pravidelně čištěny a trvale udržovány v takovém stavu, aby byla zachována kvalita osvětlení.

Naproti tomu kvalitu pracovního prostředí může zhoršit hluk na pracovišti. Hlukem se rozumí zvuk, který má na člověka nepříjemný, rušivý nebo škodlivý účinek. Nepříjemný hluk ovlivňuje emoce a motivaci člověka, může zhoršit výkon člověka. Rušivý hluk zvyšuje pracovní zátěž a negativně ovlivňuje výkon člověka. Škodlivý hluk poškozuje sluch, zhoršuje stav nervové soustavy a snižuje odolnost organismu člověka. Základními charakteristikami hluku jsou hladina hluku v decibelech a frekvence hluku v hertzech. Člověk je schopen vnímat zvuky o frekvencích 20 až 20 000 Hz, nejcitlivěji vnímá zvuky o frekvencích 1 000 až 4 000 Hz. Schopnost vnímat zvuky je individuální a spojená s věkem člověka. S rostoucím věkem se snižuje schopnost vnímat zvuky o vysoké frekvenci. Oblast slyšení je vymezena prahem slyšení a prahem bolesti. Práh slyšení při frekvenci 1 000 Hz je 0 dB. Práh bolesti je 130 dB. Hranice možného poškození sluchu je 85 dB.

Právní úprava ochrany před hlukem vychází ze zákona č. 258/­2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a z nařízení vlády č. 272/­2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které stanoví hygienické limity hluku, hodnocení rizik hluku a minimální rozsah opatření k ochraně zdraví zaměstnanců.

Zabýváme-li se BOZP z pohledu pracovního prostředí

a z pohledu výše uvedené zásady, že zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, musíme se vrátit na úplný úvod zákoníku práce k jeho základním zásadám. Koncepční novela zákoníku práce v r. 2012 přinesla pro další osud a směrování pracovního práva v budoucnu významnou změnu, když v  novém § 1a ZP definovala základní zásady pracovněprávních vztahů. V základních zásadách jsou totiž vyjádřena primární pravidla, jimiž se řídí pracovněprávní vztahy mající za cíl organizaci práce fyzické osoby a vytváření odpovídajících pracovních podmínek, jakož i nezbytnou ochranu zaměstnance při práci.

Tyto základní zásady jsou významnými interpretačními pravidly pro aplikaci právních norem zákoníku práce, pro realizaci smluvní vůle stran v  mezích zásady „co zákon nezakazuje, to dovoluje“, neboli „co není zakázáno, je dovoleno“, i pro použití právních norem OZ v pracovněprávních vztazích.

První základní zásadou zákoníku práce je zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance. Tato zásada je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, jak odpovídá celému historickému vývoji pracovní práva v posledních 150 letech. Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě kogentních a relativně kogentních ustanovení (tj. ustanovení, od nichž se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance). Na této zásadě je vybudován i sám zákoník práce, kterým de facto stát chrání zaměstnance před absolutní smluvní svobodou, která by mohla být zaměstnavatelem zneužita v neprospěch zaměstnance a k vytvoření nedůstojných pracovních podmínek, často ohrožujících bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Jedná se především o ustanovení, podle nějž zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, nesmí za porušení povinností vyplývajících ze základního pracovněprávního vztahu ukládat zaměstnanci peněžité postihy ani je od něho požadovat.

Druhou základní zásadou zákoníku práce je zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce a ta je pro naši úvahu nad uspokojivými pracovními podmínkami na pracovišti prvořadá. Tato zásada, byť je de facto pouhým přepisem čl. 28 LZPS, shrnuje smysl a cíl řady úmluv MOP a směrnic ES týkajících se BOZP, jimiž je Česká republika vázána. V teorii pracovního práva se sice vyskytují názory, že tato zásada je nadbytečná, neboť je de facto obsažena i v zásadě prvé, ale zajisté je pro praxi dobré, že tato zásada byla mezi základními zásadami ZP zdůrazněna.

ZÁVĚR – Přes velké množství předpisů, které se (v rozličné míře) zabývají problematikou BOZP, lze za jakési základní provedení této zásady považovat ustanovení § 101 až § 108 ZP. Další požadavky na BOZP v pracovněprávních vztazích stanoví zákon č. 309/­2006 Sb., kterým se stanoví další podmínky zajištění BOZP, množství dalších právních předpisů pak upravuje specifika právní úpravy BOZP v nejrůznějších oblastech, v nichž je konána závislá práce. V poslední době se do popředí zájmu zaměstnavatelů i zaměstnanců v souvislosti se zajišťováním zdraví neohrožujících pracovních podmínek dostala otázka vybavení pracovišť výpočetní technikou.

JUDr. Eva Dandová