Jízdy auta a záznamy policie

Lež možná má krátké nohy, ale také mívá dlouhé prsty. A správci daně nezbývá, než osvědčené „Důvěřuj, ale prověřuj“. Daně se mají platit poctivě podle skutečných ekonomických výsledků. Zajedno budeme i v tom, jestli kvůli tomu mají být všude kamery dohlížející na poctivost lidí a daňové přiznání spojit s výslechem před komisí po podání séra pravdy. Zaměříme se pouze na jeden velmi častý „nevinný prohřešek“ – nepravdivé údaje ve firemní knize jízd.

Nic jsem neukradl a ta částka
také nesedí…

Představovaná soudnička potěší zastánce objektivní pravdy v daních, ale zarmoutí vyznavače osobních svobod. Jde o věčný spor. Všichni chtějí poctivé podnikatele, kteří nelžou a nepodvádějí, ovšem nikdo nechce být stále sledován, jestli skutečně jedná poctivě. A nepomáhá argument: „Když nemáš co skrývat, nemáš se čeho bát!“. Dříve nebylo možné prověřit skoro nic a berní úřad holt musel lidem věřit. Dneska technologie pokročily natolik, že mohou v reálném čase dohlížet na daňové subjekty a odhalovat nepravosti. Jako v dané kauze, kde jen neseděly údaje firemní knihy jízd se záznamy z policejních kamer. A hádejte, čemu dal správce daně přednost…

Podvádíte v daních? Jenže, co se tím míní? Většinou „velké lumpárny“ typu tzv. řetězových podvodů, fiktivní faktury za služby, nepřiznávání příjmů v hotovosti apod. Ovšem důsledně vzato je daňovým podvodem i zcela běžně „proflákaná“ pracovní doba zaměstnance. Jako student jsem byl na odborné stáži na finančním úřadě a jak jsem vypozoroval, největší starostí většiny personálu bylo, jak se neunudit. Požadovanou práce zvládli za pár hodin a zbytek věnovali vesměs osobním radovánkám. V menším rozsahu se to běžně děje i ve firmách. Jde ale rovněž o daňové podvody, protože (významná) část mezd rozhodně nebyla vynaložena na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů firem, resp. jej státní sektor nehospodárně vynaložil... Poctivé by proto bylo sdělit zaměstnavateli, že odměna za práci v uplynulém měsíci převyšuje náš výkon a měla by být snížena, nebo po zohlednění širšího kontextu a delšího času rovnou doporučit, že jde o nadbytečnou pozici a měla by být zrušena.

Neméně běžný druh daňových podvodů se týká používání osobních automobilů firmami a zejména pak OSVČ. V naprosté většině případů jsou „oficiálně“ firemní vozidla používána – pouze – pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podnikatelů. Často ale tomu tak není. Firemní auta nacházíme na parkovištích před koupališti, restauracemi, maloobchodními prodejnami potravin, zahraničními hotely, kempy aj. Jak demonstruje dnešní soudnička, začíná to být asi docela riskantní záležitost, protože správcům daně byla soudem „posvěcena“ možnost využívat záznamy kamerových systémů Policie ČR o pohybu vozidel v reálném čase. Přičemž bernímu úřadu stačí zpochybnit případně i jedinou tvrzenou pracovní cestu, a sotva pak obhájíte nejen plný daňový odpis auta, 100 % uznatelnost výdajů za pohonné hmoty, ale také plný odpočet DPH z pořizovací ceny vozu či paliva.

Zaměřme se nyní na pohonné hmoty („PHM“) – obdobná daňová souvislost platí pro další druhy výdajů spojených s automobily... Nákup paliva bývá nejvyšší provozní výdaj a během životnosti vozidla často převýší jeho kupní cenu. Bez PHM by auto nemohlo sloužit pro podnikání poplatníka, takže jde jistě o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů. Což je obecná podmínka uznatelnosti výdaje § 24 odst. 1 ZDP. Potíž je ale v tom, že ZDP obsahuje ještě další, speciální ustanovení týkající se PHM u pracovních cest, které tak má přednost.

Jde o známý § 24 odst. 2 písm. k) ZDP, podle něhož jsou daňově účinné výdaje na pracovní cesty následovně (zjednodušeno):

•    Vlastní vozidlo:

®  zahrnuté do obchodního majetku („OM“) poplatníka: v prokázané výši; případně u zahraničních cest, kdy tyto výdaje nelze prokázat, ve výši náhrady výdajů za jejich spotřebu s použitím cen v Česku, u aut s hybridním pohonem či elektromotorem lze využít průměrnou cenu elektřiny dle zákoníku práce,

®  nezahrnuté do OM poplatníka: základní náhrada „kilometrovné“ (dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. letos 5,60 Kč/km u všech aut, i nákladních) a náhrady výdajů za spotřebované PHM jako u zaměstnanců,

®  nezahrnuté do OM poplatníka, které ale v jeho OM bylo, nebo u něj bylo předmětem finančního leasingu, přičemž úplatu uplatnil jako daňový výdaj: ve výši náhrady výdajů za spotřebované PHM.

•    Vozidlo v nájmu nebo pořizované na finanční leasing:

-   v prokázané výši; pouze u zahraničních pracovních cest, při kterých výdaje na PHM nelze prokázat, ve výši náhrady výdajů za spotřebované PHM, a to s použitím tuzemských cen v době použití vozidla.

•    Vozidlo užívané na základě smlouvy o výpůjčce nebo výprose (tj. využívané bezúplatně):

-   ve výši náhrady výdajů za spotřebované PHM (poznámka: opět jako jízdní náhrady zaměstnanců);

-   jde-li o výpůjčku po dobu zajištění dluhu převodem práva k vozidlu, postupuje se jako u auta v OM.

•    Vozidlo zaměstnance (použité pro pracovní cestu dotyčným zaměstnancem na žádost zaměstnavatele):

-   náhrady jízdních výdajů (§ 157 a 158 zákoníku práce): základní náhrada (dle zmíněné vyhlášky letos nejméně: auta osobní 5,60, nákladní 11,20 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebované PHM viz dále.

Náhrada výdajů
za spotřebovanou PHM

se v souladu s § 158 zákoníku práce stanoví jako součin:

•    ceny PHM, a to buď prokázané dokladem o nákupu, nebo průměrná cena dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. (od 1. 1. 2024: benzín 95 oktanů 38,20 Kč/l, benzín 98 42,60 Kč/l, nafta 38,70 Kč/l a elektřina 7,70 Kč/kWh),

•    spotřeby PHM (kombinovaný provoz dle norem EU, jinak průměr údajů z technického průkazu vozidla) a

•    ujetých kilometrů na pracovní cestě.

Pokud jde o plátce DPH, který si u koupené pohonné hmoty nárokoval odpočet DPH na vstupu, pak se pro účely daně z příjmů počítá s cenou PHM bez DPH, jelikož tato daň pro něj nepředstavuje výdaj (náklad).

Příklad 1

Prokázané daňové výdaje za použití vozidla pro podnikání

Řemeslník Pepa Novák (OSVČ) vede daňovou evidenci a pro své podnikání v lednu 2024 využil malý nákladní automobil. Podle palubního ukazatele auta najel na pracovní cestě 100 km, pročež zakoupil na čerpací stanici 10 litrů PHM – motorové nafty – za 400 Kč, o čemž má doklad od prodejce. Ve velkém technickém průkazu vozidla není údaj o kombinované spotřebě paliva podle norem EU, ale jsou tam tři údaje o spotřebě: ve městě 7 l, 5 l při rychlosti 90 km/h a 6 l při rychlosti 120 km/h. Jakou částku za pracovní cestu může podnikatel uplatnit do daňových výdajů? Poznamenejme, že úplně stejně by tomu bylo u velké obchodní korporace apod.

Aby bylo možno jednoznačně odpovědět, je nutno zadání upřesnit ohledně vztahu vozidla a poplatníka.

•    Vozidlo zaměstnance (když by našeho živnostníka vezl jeho zaměstnanec, třeba syn / otec pracující na DPP):

-   Náhrady jízdních výdajů podle zákoníku práce (předpokládáme obvyklou situaci, že zaměstnavatel přiznává jen minimální výši zákonných nároků): základní náhrada = 100 km x 11,20 Kč/km = 1120 Kč, náhrada výdajů za spotřebovanou PHM = 40 Kč/l (tato cena prokázaná dokladem od čerpací stanice je totiž vyšší než průměrná „úřední“ cena dle vyhlášky pro rok 2024) x 6 litrů/100 km (aritmetický průměr údajů z technického průkazu, tedy 7 + 5 + 6 děleno třemi) x 100 km = 240 Kč. Výdaje celkem 1 360 Kč.

•    Vlastní vozidlo:

-   zahrnuté do obchodního majetku („OM“) poplatníka: v prokázané výši o nákupu PHM, tj. 400 Kč,

-   nezahrnuté do OM: základní náhrada = 100 km x 5,60 Kč/km (pouze jako u osobních aut!) = 560 Kč, náhrada výdajů za spotřebované PHM (jako u zaměstnance výše) = 240 Kč. Výdaje celkem 800 Kč,

-   nezahrnuté do OM, které ale v OM poplatníka bylo, nebo jej pořizoval na finanční leasing, přičemž úplatu daňově uplatnil: jen náhrada výdajů za spotřebované PHM (jako u zaměstnance výše) = 240 Kč.

•    Vozidlo v nájmu (zde patří i vůz z auto-půjčovny) nebo pořizované na finanční leasing:

-   Daňově lze uplatnit výdaje za PHM v prokázané výši = 400 Kč (podle dokladu o jejich nákupu).

•    Vozidlo vypůjčené nebo vyprošené (tj. využívané bezúplatně, v praxi obvykle od příbuzného či známého):

-   náhrada výdajů za spotřebované PHM = jako u zaměstnance ad výše = 240 Kč;

-   výjimkou by byla výpůjčka uzavřená poplatníkem s dočasně jiným právním vlastníkem vozidla (obvykle banka nebo jeho prodejce) po dobu zajištění dluhu poplatníka za úvěr využity k úhradě kupní ceny auta, převodem vlastnického práva k tomuto vozidlu. Věřiteli tak vůz slouží jen jako záruka za splacení dluhu poplatníka, který jej naopak hodlá využívat (provozovat), a právě pro legalizaci právní možnosti využívání auta dočasně patřícího jiné osobě je sjednána bezúplatná smlouva o výpůjčce. Sice právnicky krkolomná záležitost, ale v praxi je poměrně běžná. Daňově lze uplatnit výdaje za PHM jako u nájmu.

Kniha jízd versus paušální
výdaje na dopravu

Nemilou podmínkou pro daňové uplatnění provozních výloh vozidla – zejména PHM – je prokázání souvislosti s předmětnou podnikatelskou činností poplatníka. Tedy že byla uskutečněna tvrzená pracovní (služební) cesta, což upřesňuje známý metodický pokyn finanční správy č. GFŘ D – 59, k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona o daních z příjmů, zveřejněný ve Finančním zpravodaji č. 19/2022, konkrétně v pasáži „K § 24 odst. 2“, bod 22. Pro tuto provozní evidenci se vžilo označení „kniha jízd“ (výběr):

•    „V evidenci jízd jsou uváděny minimálně tyto údaje:

-   datum jízdy, cíl jízdy, účel jízdy, ujeté kilometry.

•    Dále poplatník vede údaje o:

-   typu vozidla, registrační značce (státní poznávací značce), stavu ujetých kilometrů k 1. lednu (případně k datu zahájení činnosti nebo zahájení používání vozidla) a k 31. prosinci kalendářního roku (případně k datu ukončení činnosti nebo používání vozidla).“

Až do roku 2008 bylo podmínkou uplatnění pohonných hmot do daňových výdajů poplatníka vedení „knihy jízd“, kterou prokazoval jejich využití pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Což je dosti složitá administrativa závislá navíc na pečlivosti a svědomitosti jednotlivých řidičů. A účetní (nejen) dopravních firem si trpce povzdechnou, že (kulantně řečeno) zápisy řidičů obvykle nebývají vzorem průkaznosti a čitelnosti. Tragický bývá hlavně údaj o konkrétním účelu dané jízdy: neurčitý a příliš obecný, typicky „Pracovní cesta“ bez přímé vazby na nějaký doklad o nákupu zboží, poskytnuté službě, dodání výrobků apod. Takže otravná pracnost s knihou jízd tak často přijde nazmar a kontrola finančního úřadu řadu jízd zpochybní jako neprůkazná tvrzení…

Vysvobození přišlo s rokem 2009, od kdy mohou poplatníci obou daní z příjmů místo pracné knihy jízd daňově uplatňovat provozní výdaje za PHM vozidel (s určitým omezením) formou tzv. paušálních výdajů na dopravu. Přibyl totiž „bezpečný“ daňový výdaj vymezený v obsáhlém a hodně měněném § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP, podle kterého lze – nejvýše u tří vlastních či najatých silničních motorových vozidel – daňově uplatnit:

•    paušální výdaj na dopravu 5 000 Kč měsíčně, případně

•    krácený paušální výdaj na dopravu 4 000 Kč měsíčně.

Podmínkou je – a to u obou druhů paušálů – že poplatník vozidlo nepřenechal ani po část příslušného kalendářního měsíce k užívání jiné osobě. Za takovéto „přenechání vozidla“ se však nepovažuje uskutečnění pracovní cesty spolupracující osobou nebo zaměstnancem, samozřejmě pokud vůz nevyužívá i pro své soukromé účely. V případě vícera vlastníků – tedy u vozidla ve společném jmění manželů nebo ve spoluvlastnictví – je tomu tak, že mohou v úhrnu uplatnit paušální výdaj na dopravu opět nejvýše 5 000 Kč. Určité omezení využití paušálního výdaje na dopravu se týká některých druhů tzv. neziskových alias veřejně prospěšných poplatníků.

S tímto příznivým ustanovením ovšem souvisí nemilý § 25 odst. 1 písm. x) ZDP, který rozšířil daňově neuznatelné výdaje, a to „spravedlivě“ poplatníkům využívajícím u vozidel paušální výdaj na dopravu. Věcně se jedná o zabránění duplicitnímu uplatnění jednoho a téhož druhu výdaje – poprvé klasicky jeho prokázáním dokladem o pořízení a podruhé skrytě právě v rámci zmíněného paušálního výdaje. Proto u vozidla, u kterého poplatník uplatní paušální výdaj na dopravu – ať už v plné výši nebo v krácené výši – nejsou daňově účinné:

•    výdaje na spotřebované PHM (v přiznání vyloučit tyto účetní náklady ze základu daně!),

•    výdaje na parkovné (nezapomeňte vyloučit také tyto účetní náklady ze základu daně!),

•    náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty a 

•    sazba základní náhrady.

U parkovného jde ale jen o parkovací poplatky za obvykle krátkodobá stání vozidel během jejich využití při pracovních cestách. Toto omezení se naopak netýká dlouhodobého „ustájení“ aut v době odpočinku, kdy jen trpělivě čekají na další velkou jízdu. A nejde o můj odvážný názor, ale o bezpečné oficiální stanovisko finanční správy plynoucí z příspěvku tzv. koordinačního výboru č. 281/16.09.09 „Paušální výdaj na dopravu“.

Příklad 2

Paušální výdaje na dopravu není nutno prokazovat

Pepa Novák – OSVČ z minulého příkladu – si může ulehčit papírování ohledně pracovních cest autem. A to když místo knihy jízd zvolí paušální výdaj na dopravu. Skončí starosti s doklady o nákupu nafty a podrobné sledování účelu a délky jízd apod. Pokud vozidlo využívá pouze pro své podnikání – a jsou splněny podmínky pro uplatnění zmíněného paušálu – zaeviduje si jednoduše každý měsíc bezpečný daňově uznatelný nepeněžitý výdaj na dopravu v plné výši 5 000 Kč, případně v krácené výši, jestliže vůz využívá i pro osobní (rodinné) účely.

Je úplně jedno, jestli automobil má v obchodním majetku (aby jej mohl i daňově odpisovat a opravovat) nebo nemá, případně je najatý. Ovšem paušální výdaj není přípustný – ani v krácené výši – u auta pořizovaného na finanční leasing, či bezúplatně vypůjčeného/vyprošeného. Nejčastějším pochybením v praxi bývá přehlédnutí nenápadné podmínky, aby vozidlo nebylo v daném kalendářním měsíci ani na chvíli „přenecháno k užívání jiné osobě“ – pak by totiž za takovýto měsíc nemohl poplatník daňově uplatnit paušální výdaj, ani v krácené výši.

A opět, úplně stejně by tomu bylo u obchodní korporace nebo u jiného typu poplatníka daně z příjmů.

Pro odpočet DPH je vždy
nutná kniha jízd

Plátce DPH má řadu povinností, hlavně přiznat DPH ze zdanitelných prodejů (výstupů). A jedinou, ale velkou výhodou je možnost odpočtu („vrácení“) DPH z nákupů (vstupů) od plátců. Nárok na odpočet ale není automaticky dán plátcovstvím, je vázán na podmínky § 72 až § 76 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, ve znění p.p. („ZDPH“). Hlavní je účel použití vstupu – přijatého zdanitelného plnění – kde mohou nastat čtyři situace:

•    Jen pro uskutečňování „nárokových plnění“ uvedených v § 72 odst. 1 ZDPH (hlavně vlastní zdanitelná plnění a plnění osvobozená s nárokem na odpočet daně), pak má nárok na odpočet daně v plné výši.

•    Pouze pro „jiné (nenárokové) účely“, v tom případě vůbec nemá nárok na odpočet daně na vstupu.

•    Jak pro „nároková plnění“, tak pro „jiné účely“, kdy je lze uplatnit nárok na odpočet daně v částečné výši připadající na použití pro „nároková plnění“, přičemž se rozlišuji dvě situace, resp. jejich kombinace:

•    Odpočet daně v poměrné výši, jestliže tyto jiné účely nesouvisejí s ekonomickou činností plátce.

•    Odpočet daně v krácené výši, když „jinými účely“ jsou plnění osvobozená bez nároku na odpočet.

Pokud plátce DPH – pro účely daně z příjmů – namísto „otravné“ knihy jízd uplatní zmíněný paušální výdaj na dopravu, často si nesprávně vyloží nenápadnou větu uvnitř dlouhého § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP:

•    „(…) Pro účely tohoto zákona se má za to, že poplatník užívá silniční motorové vozidlo, u kterého uplatňuje paušální výdaj na dopravu, výlučně k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů, pokud tak prohlásí, není-li prokázáno jinak. (…)“

Díky této větě se plátci domnívají, že u vozidel s paušálem na PHM se má a priori za to, že se používají pouze pro dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů, tedy ve zkratce plně pro jejich podnikání. Takže není důvod to opakované prokazovat pro účely odpočtu DPH. Bohužel, takováto kooperace mezi daněmi neplatí.

I když pomineme možnost, že „nároková plnění“ ve smyslu § 72 ZDPH – zejména zdanitelná plnění – nejsou totožná s činností, z níž plynou zdanitelné příjmy dle ZDP – tak nenajdeme právní oporu pro tvrzení, že důkaz pro daň z příjmů platí automaticky za důkaz pro účely DPH. Když to zestručníme, tak paušální výdaj na dopravu sice zbavuje nutnosti vedení knihy jízd pro účely daně z příjmů, ale pokud jde o plátce prahnoucího po odpočtu DPH z nakoupených PHM (a dalších vstupů souvisejících s vozidlem, jako je pořizovací cena, opravy, parkovné atd.), tak stejně musí vést knihu jízd. Jinak neprokáže použití těchto přijatých zdanitelných plnění…

Takže prakticky řečeno, plátci usilující o odpočet DPH na vstupu z pořízení auta, nákupu pohonných hmot, jeho oprav apod. holt musejí vést knihu jízd… Potvrzuje to zmíněný příspěvek z koordinačního výboru.:

•    „(…) Použití paušálního výdaje na dopravu pro účely daně z příjmů neznamená automaticky, že plátce prokázal použití pro ekonomickou činnost pro účely uplatnění nároku na odpočet DPH. (…)“

Berňák dle soudu může využít záznamy Policie o pohybu vozidla k ověření knihy jízd

Pečlivě vedená kniha jízd ale nemusí stačit… Nejde totiž o žádný objektivní důkaz, jen o tvrzení plátce či poplatníka, které může, ale také nemusí být pravdivé. Spíše výjimečně (doufejme) jde o „velké lži“ typu zcela smyšlených pracovních cest, častější jsou „malé lži“ spočívající v nepřesných, odbytých nebo lidsky popletených záznamech. Ovšem když nesoulad mezi údaji knihy jízd a realitou odhalí berní úřad, je výsledek stejný: evidence je označena za neprůkaznou a není uznán odpočet DPH ani daňové výdaje. A nedávno soud potvrdil, že správci daně mohou údaje z firemních knih jízd ověřovat reálnými záznamy z policejních kamer, jimiž jsou zaplaveny dálnice, města, parkoviště a řada dalších míst. Potvrdil to rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) z 21. července 2022 se spisovou značkou 9 Afs 147/2020 – 34, který si ve čtyřech bodech velmi stručně přiblížíme.

1. Finanční úřad odhalil chyby v knize jízd a neuznal odpočet DPH:

Podnikatel (OSVČ) ze severních Čech – také jen firma, plátce – uplatnil odpočet DPH z koupě drahého osobního auta Mercedes, a to v plné výši, protože jej hodlal používat jen pro svá zdanitelné plnění. Což prokazoval knihou jízd. Správce daně si ověřil některé cesty vyžádanými záznamy z kamer Policie – a nebyly pravdivé. Proto zpochybnil tento důkaz o použití auta a neuznal odpočet DPH z jeho pořízení.

2. Odvolání firmy k finančnímu ředitelství bylo zamítnuto:

Plátce nesouhlasil a podal odvolání. Podle něj byla výzva správce daně adresovaná Policii nezákonná a její záznamy z kamer proto nelze použít jako důkazní prostředek, protože byly opatřeny v rozporu se zákonem. Dále firma argumentovala „slovíčkařením“ tím, že podle § 72 odst. 1 ZDPH lze odpočíst daň z přijatého zdanitelného plnění (koupě vozu), které plátce „použije“ (v budoucnu) – a nikoli, že jej už „použil“ pro své podnikání. Oba argumenty Odvolací finanční ředitelství vyvrátilo a odvolání zamítlo.

3. Žaloba plátce ke krajskému soudu byla rovněž zamítnuta:

Firma se bránila správní žalobou. Měla za to, že důkazy z policejních záznamů byly nezákonné, a proto k nim nelze přihlížet. Soud žalobu zamítl. Konstatoval, že podle § 57 a § 58 daňového řádu jsou orgány veřejné moci – kam spadá i Policie ČR – povinny poskytnout na vyžádání správce daně údaje nebo dokumenty v rozsahu nezbytném pro správu daní. Záznamy o pohybu vozidla byly pořízeny v souladu se zákonem o policii, šlo tedy o zákonně pořízený a správcem daně tak použitelný důkazní prostředek.

4. NSS zamítl kasační stížnost a potvrdil verdikt správce daně:

Podle podnikatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, proto podal kasační stížnost – obdobu odvolání. NSS ale potvrdil závěry předchozích řízení a stížnost zamítl. Správce daně vyzval Policii ČR k poskytnutí údajů o pohybu vozidla plátce, aby ověřil údaje knihy jízd v souvislosti s odpočtem DPH z jeho pořízení. K tomu byl oprávněn daňovým řádem ad výše, neboť šlo o údaje nezbytné pro správu daně, přičemž policie je povinným subjektem daných záznamů, jedná se tak o zákonně pořízený důkaz.

Příklad 3

Berňák (asi) může využít záznamy Policie o pohybu vozidla

A nyní totéž lidověji, ať to nevypadá tak stroze úředně a neprakticky. Mohlo totiž jít o běžný případ, kdy se „Tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…“. Pan Novák je plátce DPH a pro podnikání OSVČ si koupil drahý osobní automobil. A protože jej oficiálně hodlal využívat jen pro svou obchodní činnosti podléhající DPH na výstupu, tak měl i uplatnit nárok na plný odpočet DPH na vstupu z kupní ceny. Načež pak ale autem běžně jezdil i ryze soukromě, třeba s rodinkou na chatu, bazén, kina, do přírody a třeba si troufnul i na cestu k moři. Což jsou ovšem v řeči zákona o DPH „jiné účely“, na hony vzdálené podnikatelské (ekonomické) činnosti, které neumožňují odpočet daně. I když je pan Novák plátce, tak u těchto aktivit je v obdobné pozici, jako běžný nepodnikající občan, takže by nebylo spravedlivé, aby byl odpočtem DPH zvýhodněn de facto nižší cenou.

Samozřejmě, že pan Novák nechtěl přijít o adekvátní části odpočtu daně z ceny vozidla, ani z nákupu provozních výloh. Proto v pečlivě vedené knize jízd „trochu lhal“ a uváděl na kilometr přesně, že účelem každé jednotlivé jízdy luxusního firemního vozu byly výhradně podnikatelské účely… Stokrát, ba tisíckrát mu to prošlo. Je jasné, že běžná finanční kontrola pouhým pohledem „do papírů“ u plátce nemohla odhalit žádnou nepravostí, jelikož papír snese všechno, natož záznamy v počítači, takže se jevil na oko vše v naprostém pořádku. Jenže…

Jeden snaživější a praxí ostřílený berní úředník naveden rčením „Důvěřuj, ale prověřuj!“ požádal o součinnost Policii ČR a prověřil několik konkrétních jízd plátce uvedených v jeho záznamech. Žádný technický problém, mýtné brány silnic i mnoho policejních kamer umí v záznamech vyhledat průjezd daného vozu podle jeho registrační značky. A proto vyšlo najevo, že skutečné použití firemního fára pana Nováka bylo často i pro „jiné účely“. Takže evidence pro účely DPH byla po právu označena za neprůkaznou a odpočty DPH související s předmětným vozidlem byly plátci zpětně vyloučeny a spolu s tučnými souvisejícími sankcemi je musel uhradit!

Jak to vidí Ústavní soud?

Podnikatel v roli plátce ve výše citované daňové kauze ovšem nesouhlasil s verdiktem NSS, a protože se cítil v právu a měl výjimečně zdatného právního zástupce, obrátil se dokonce na Ústavní soud ČR, který se jej zastal. Podle jeho nálezu IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. února 2023 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod – což je laicky vzato „prkotina“, nedůsledné odůvodnění rozhodnutí soudu. Takhle dotahovat právní bitvy si však troufne málokdo (cena, čas, odbornost…) a navíc, Ústavní soud neřekl, že touto cestou správci daně nesmějí jít! Spíše naznačil, že mohou:

•    „To ovšem na druhou stranu neznamená, že již zpracované záznamy Policie nemůže na základě žádosti poskytnout jinému subjektu veřejné správy, pokud je tento oprávněn uvedené informace požadovat.“

Takže pro firmu (stěžovatele) ještě právní daňová bitva nekončí, procesní paragrafy jsou totiž obzvláště zamotané… Pro základní informaci přidávám zkrácené citace hlavních pasáží rozhodnutí Ústavního soudu, plné znění zájemce najde na jeho internetových stránkách www.usoud.cz, kde stačí zadat uvedené číslo rozhodnutí.

•    Stěžovatel podal přiznání k DPH, v němž vykázal nadměrný odpočet, který pozdějším podáním navýšil z důvodu nákupu automobilu pro potřeby podnikání. Na výzvu správce daně předložil knihu jízd vozidla.

•    Správce daně vyzval policejní orgán k poskytnutí informací o pohybu vozidla za příslušné období, přičemž zjistil, že policií poskytnuté informace neodpovídají údajům v knize jízd. … stěžovatel neprokázal naplnění podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH, jelikož neprokázal použití vozidla k ekonomické činnosti...

•    Odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru bylo zamítnuto, stejně jako správní žaloba i kasační stížnost.

•    Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v řízení před správními soudy, namítal, že zpracování záznamů dle § 60 odst. 1 zákona o policii bylo provedeno pro účely správce daně, nikoliv pro účely policie; podle daného ustanovení však nelze poskytnout jinému subjektu veřejné správy záznamy zpracované pro jeho účely.

•    NSS námitce uvedl, že policie byla podle § 62 odst. 1 zákona o policii oprávněna pořídit dané záznamy, přičemž tyto pořídila ještě předtím, než o ně správce daně požádal. Stěžovatel však nenamítal, že policie pořídila záznamy na výzvu správce daně, ale že je na jeho výzvu zpracovala. Této námitce přitom bylo nutno přiznat určitou logiku, neboť police musela minimálně utřídit záznamy do podoby, kterou správce daně vyžadoval, a musela mu je předat, přičemž i tento úkon spadá pod „zpracování informací“ ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o policii. Minimálně toto předání záznamů … nemohlo být učiněno pro vlastní účely policie.

•    Z uvedeného je zřejmé, že NSS se při vypořádání stěžovatelovy argumentace významově minul s námitkou, kterou stěžovatel ve skutečnosti vznesl, reagoval na něco jiného a vznesenou námitku nevypořádal.

•    Úkolem NSS v dalším řízení bude zabývat se otázkou, zda zákonné zmocnění policie skutečně umožňuje poskytnout záznamy jiným orgánům veřejné správy. Dospěje-li k závěru, že takto postupovat může, bude namístě zvažovat, zda takové oprávnění není v rozporu s některými ústavně zaručenými právy stěžovatele.

•    Ústavní soud proto dospěl k závěru, že NSS náležitě neodůvodni napadený rozsudek, a proto jej zrušil.