Kategorizace prací
– problémy z praxe

Zákoník práce se zmiňuje o kategorizaci prací pouze stručně. V ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) ZP ukládá zaměstnavateli povinnost informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, s tím, že kategorizaci prací upravuje zvláštní právní předpis.

Ty prováděcí právní předpisy jsou v podstatě dva. Předně je kategorizace prací je upravena v zákoně č. 258/­2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a dále v jeho prováděcí vyhlášce č. 432/­2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli (dále jen „vyhláška č. 432/­2003 Sb.).

Vyhláška č. 432/­2003 Sb., je druhým předpisem tohoto druhu vydaným po přijetí zákona o ochraně veřejného zdraví. Prvním byla vyhláška č. 89/­2001 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. V roce 2003 však orgány ochrany veřejného zdraví přehodnotily zkušenosti z průběhu prací při zařazování prací do kategorií a v rámci jedné z novel zákona o ochraně veřejného zdraví navrhly změnit přístup ke kategorii druhé. To pak našlo výrazu v rekodifikaci této vyhlášky a v přijetí dnes platné vyhlášky č. 432/­2003 Sb.

Slovo „kategorizace“ je v zákoníku práce zmíněno pouze na jediném místě, a to v ustanovení § 103 odst. 1 b) ZP. Podle tohoto ustanovení má zaměstnavatel povinnost informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena z hlediska míry výskytu rizikových faktorů práce, kterou vykonává, s tím, že kategorizaci upravuje výše uvedený zákon o ochraně veřejného zdraví. Povinnost kategorizovat ukládá zákoník práce všem zaměstnavatelům bez rozdílu. Od kategorizace práce se totiž odvíjejí další povinnosti zaměstnavatele na úseku BOZP, zejména povinnost zaměstnavatele zajistit všem zaměstnancům pracovnělékařské služby.

V praxi BOZP se vyskytují tři základní pojmy:

•    riziko,

•    rizikový faktor,

•    profesní riziko.

Tyto pojmy se často v praxi zaměňují, a jejich záměna může způsobit řadu nejasností, a to především v souvislosti s kategorizací.

RIZIKO - Základní zásadou BOZP v zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen „rizika“). Je to první zásada kapitoly BOZP v zákoníku práce, je uvedena v § 101 odst. 1 ZP. Zákonodárce v ní zavedl do zákoníku práce legislativní zkratku „riziko“, ale blíže ji neoddefinuje. Nicméně obecně se dá říci, že každá lidská činnost je zdrojem rizik pro člověka, tím spíše pak činnost zaměstnavatele v pracovním procesu. Z hlediska pracovního práva patří mezi rizika všechny zdroje úrazů, průmyslové škodliviny, nadměrné teplo nebo chlad, záření, elektrická energie apod.

V doktríně pracovního práva se pojem „riziko“ definuje jako „kombinace pravděpodobnosti a rozsahu možného zranění nebo poškození zdraví zaměstnance, vystaveného v pracovním procesu jednomu nebo více potencionálním zdrojům pracovních úrazů nebo ohrožení zdraví zaměstnance.“

Pracovní rizika obvykle dělíme na mechanická, fyzikální, chemická, biologická, prach, fyzická zátěž, psychická a zraková zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky. Jsou dána pracovními podmínkami, pracovním prostředím a vším, s čím zaměstnanec při práci do styku. Mechanická rizika můžeme hodnotit na základě analýzy pracovních úrazů zaměstnanců určitých profesí, které zaměstnavatelé znají z vlastních rozborů nebo rozborů, která přináší odborná literatura. Škodlivé působení vibrací, tepla, záření, chemických a biologických rizik se stanoví jednak na základě všeobecných znalostí a poznatků o jejich nejvyšší přípustné koncentraci, na základě rozborů důvodů pracovních úrazů a nemocí z povolání a na základě odborných, zejména hygienických měření.

Zjednodušeně můžeme konstatovat, že rizika způsobují pracovní úrazy.

RIZIKOVÝ FAKTOR je naproti tomu příčinou nemocí z povolání, je to riziko hygienické. V zákoně č. 309/­2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) se v § 7 odst. 1 uvádí: „Jestliže se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory, je zaměstnavatel povinen pravidelně, a dále bez zbytečného odkladu vždy, pokud dojde ke změně podmínek práce, měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru. Při zjišťování, hodnocení a přijímání opatření k dodržení nejvyšších přípustných hodnot je povinen postupovat podle prováděcího právního předpisu. Rizikovými faktory jsou zejména faktory fyzikální (například hluk, vibrace), chemické (například karcinogeny), biologické činitele (například viry, bakterie, plísně), prach, fyzická zátěž, psychická a zraková zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky (například extrémní chlad, teplo a vlhkost).“ Tato definice není úplná, výčet rizikových faktorů zde je jen příkladný.

Obdobné členění rizikových faktorů používá i nařízení vlády č. 361/­2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. To uvádí, že „Rizikové faktory mikroklimatických podmínek se člení na zátěž teplem a zátěž chladem; chemické faktory se člení na látky a směsi obecně, olovo, prach, karcinogeny, mutageny, látky toxické pro reprodukci a azbest; biologické činitele se člení na skupiny; fyzická zátěž se člení na celkovou fyzickou zátěž, lokální svalovou zátěž, pracovní polohy a ruční manipulaci s břemeny.“

POJEM PROFESNÍ RIZIKO nemá co do činění s pojmy riziko a rizikový faktor, nicméně v praxi se s nimi často zaměňuje. Tento pojem používá vyhláška č. 79/­2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/­2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), ovšem až při její loňské novelizaci. V původní redakci vyhlášky byly v příloze č. 2 v části II. vyjmenována tzv. „Rizika ohrožení zdraví“. Novela vyhlášky v r. 2017 nahradila pojem „riziko ohrožení zdraví“ pojmem „profesní riziko“ s odůvodněním, že se jedná o přesnější a srozumitelnější pojem. Upravila také výčet těchto profesních rizik, některá zrušila, některá doplnila. V současné době platí, že profesními riziky je celkem 11 druhů práce.

Obsah pojmu riziko ohrožení zdraví byl původně převzat ze staré směrnice ministerstva zdravotnictví PP-265-20.11.67 ze dne 16. prosince 1967 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci ve znění směrnic ministerstva zdravotnictví ČSR č. 17/­1970 Věstníku MZd ČSR, o změnách v posuzování zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. května 1970, kde byly některé prohlídky označeny jako „Prohlídky pracujících, jejichž činnost může ohrozit zdraví spolupracovníků nebo obyvatelstva“.

Profesní riziko tedy v podstatě označuje činnosti, které mohou ohrozit nejen zdraví samotného zaměstnance, ale i zdraví jeho spolupracovníků nebo dokonce třetích osob. Zaměstnanci vykonávající práci zařazenou do rizika ohrožení zdraví mají stejnou periodicitu periodické prohlídky jako zaměstnanci zařazení do kategorie druhé, tedy jednou za čtyři roky a zaměstnanci starší 50 let jednou za dva roky.

Zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví

v § 37, že podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií. Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí právní předpis (tedy vyhláška č. 432/­2003 Sb.). Hodnocení rizika a minimální ochranná opatření stanoví zvláštní právní předpisy – viz výše (např. nař. vl. č. 361/­2007 Sb.). O zařazení prací do třetí nebo čtvrté kategorie rozhoduje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak a ten tak zatím nestanoví jinak. Návrh předkládá osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních nebo obdobných pracovních vztazích, tedy zaměstnavatel, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení výkonu prací.

Práce do druhé kategorie zařazuje zaměstnavatel, opět pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení jejich výkonu, změny podmínek odůvodňující zařazení práce do druhé kategorie, nebo do 10 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví. Ostatní práce na pracovištích zaměstnavatele, které nebyly takto zařazeny, se považují za práce kategorie první.

Kategorizace prací ve vyhlášce č. 432/­2013 Sb. zohledňuje 13 vybraných zátěží, které považuje za rozhodující pro vliv na zdraví při práci. Ač původně součástí kategorizace prací bylo i ionizující záření, nyní zde uvedeno není a rizika expozice této zátěži se hodnotily do roku 2016 přímo podle zákona č. 18/­1997 Sb. a vyhlášky č. 307/­2002 Sb., o radiační ochraně a nyní se hodnotí podle atomového zákona (zákona č. 263/­20167 Sb.) a vyhlášky č. 422/­2016 Sb., o radiační ochraně a zabezpečení radionuklidového zdroje.

HLAVNÍ ZÁSADY KATEGORIZACE

Hlavní zásady pro postup zaměstnavatele při analýze rizikových faktorů prováděné zaměstnavatelem mají být tyto:

•    provádí se analýza všech známých rizikových faktorů i rizik, ne jenom některých nebo vybraných rizikových faktorů,

•    analýza rizik musí vycházet především z objektivních zjištění a měření,

•    analýza rizikových faktorů je postavena na hodnocení rizik (v úvahu se bere nejen objektivně zjištěná – změřená hodnota zátěže faktory pracovního prostředí, ale i doba, po kterou je v práci člověk této zátěži vystaven, tento postup vyžaduje detailní znalost jednotlivé posuzované práce a všech činností, které tato práce obsahuje,

•    teprve po analýze rizikových faktorů je možné provést porovnání s požadavky legislativy (vyhlášky č. 432/­2003 Sb.) a navrhnout zařazení práce do jednotlivých dílčích kategorií podle faktorů a souhrnně do výsledné kategorie, neboť platí zásada, že práce spojená s expozicí několika rizikovým faktorům se zařadí do kategorie odpovídající nejnepříznivěji hodnocenému faktoru,

•    legislativa (vyhláška č. 432/­2003 Sb.) administrativně omezuje analýzu rizikových faktorů tím, některé kategorie u některých rizikových faktorů nezohledňuje (například čtvrtou kategorii u fyzické zátěže apod.),

•    nyní platná vyhláška č. 432/­2003 Sb. již neuvádí příkladný výčet prací, jejichž povaha neumožňuje zařazení do kategorií, jako tomu bylo v předchozí vyhlášce č. 89/­2001 Sb., veškerá odpovědnost za provedení kategorizace je na zaměstnavateli.

Pokud se samotné kategorizace prací týče, tak nedefinuje pojem „práce“, takže dosud rozhodnutí orgánů ochrany veřejného zdraví respektovala terminologii navrženou zaměstnavatelem samým (například „práce brusiče“, „práce zedníka“), kterou následně při komunikaci s poskytovatelem pracovnělékařské služby málokdy uvádí zaměstnavatel správně podle návrhu, který sám zpracoval a předložil ke schválení. Vzhledem k flexibilitě pracovní síly se podniková praxe nyní spíše vzdaluje příliš úzkému označování prací. Naopak vidíme obecnější označování jako např. „dělník v kovovýrobě“ nebo střídání pracovních pozic (prací) během týdne či měsíce, což vede často k poměrně obtížně definovatelnému hodnocení rizika.

Návrh na zařazení práce do kategorie

Zaměstnavatel v návrhu na zařazení práce do kategorie uvede:

•    označení práce,

•    název a umístění pracoviště, kde je daná práce vykonávána,

•    výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně včetně doby trvání této expozice,

•    délku směny; u vícesměnného provozu režim střídání směn,

•    návrh kategorie, do které má být práce zařazena,

•    počet zaměstnanců vykonávajících danou práci, z toho počet žen,

•    opatření přijatá k ochraně zdraví zaměstnanců vykonávajících danou práci,

•    a připojí k žádosti protokoly o měření nebo vyšetření faktorů pracovních podmínek.

Měření a vyšetření pro účely zařazení prací do druhé, třetí nebo čtvrté kategorie nebo změn zařazení prací do těchto kategorií, která jsou potřebná k hodnocení rizik, může zaměstnavatel provést jen prostřednictvím držitele osvědčení o akreditaci nebo držitele autorizace k příslušným měřením nebo vyšetřením, je-li pro obor měření nebo vyšetřování autorizace nebo akreditace právními předpisy upravena, pokud není sám takto kvalifikovaný.

Zaměstnavatel je povinen neprodleně oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví práce, které zařadil do druhé kategorie, a údaje rozhodné pro toto zařazení. V případě změny podmínek výkonu práce, která má vliv na její zařazení do kategorie třetí nebo čtvrté, je zaměstnavatel povinen bezodkladně předložit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví žádost, která má stanovené náležitosti.

Práva orgánu ochrany veřejného zdraví

Na návrh zaměstnavatele nebo z vlastního podnětu je příslušný orgán ochrany veřejného zdraví oprávněn rozhodnout o tom, že:

•    práce, o níž má zaměstnavatel za to, že je prací první nebo druhé kategorie, se zařadí do vyšší kategorie,

•    práce druhé kategorie je prací rizikovou,

•    práce dosud zařazené do třetí nebo čtvrté kategorie již nejsou pracemi této kategorie,

•    práce druhé kategorie již není ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví prací rizikovou.

Pokud se týká orgánů ochrany veřejného zdraví (krajských hygienických stanic), tak jim zákon dává navíc tyto promoci:

•    stanovit hygienický limit faktoru pracovních podmínek, neupraveného právním předpisem, a metodu jeho stanovení v pracovních podmínkách;

•    stanovit způsob, minimální rozsah a četnost jeho sledování a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců, osob uvedených v § 43 zákona o ochraně veřejného zdraví a jejich spolupracujících rodinných příslušníků v riziku takového faktoru;

•    zařadit práci s tímto faktorem z vlastního podnětu do kategorie, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.

V praxi totiž nejčastěji působí problémy zařazení zaměstnanců do tzv. kategorie 2 R, protože to má opět vliv na periodicitu preventivních prohlídek.

Vyhláška č. 432/­2003 Sb.

stanoví v souladu s právem Evropských společenství kritéria, faktory a limity pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli.

Podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 432/­2003 Sb. se práce člení následujícím způsobem:

•    do kategorie první se zařazují práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví,

•    do kategorie druhé se zařazují práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené zvláštními právními předpisy a práce naplňující další kritéria pro jejich zařazení do kategorie druhé podle přílohy č. 1,

•    do kategorie třetí se zařazují práce, při nichž jsou překračovány hygienické limity, a práce naplňující další kritéria pro zařazení práce do kategorie třetí podle přílohy č. 1, přičemž expozice fyzických osob, které práce vykonávají, není spolehlivě snížena technickými opatřeními pod úroveň těchto limitů, a pro zajištění ochrany zdraví osob je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření, a dále práce, při nichž se vyskytují opakovaně nemoci z povolání nebo statisticky významně častěji nemoci, jež lze pokládat podle současné úrovně poznání za nemoci související s prací,

•    do kategorie čtvrté považují práce, při nichž je vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Kategorie, do které má být práce zařazena se v případě, že jde o práci spojenou s expozicí několika faktorům, stanoví podle nejméně příznivě hodnoceného faktoru.

Biologické expoziční testy jsou jedním z prostředků hodnocení expozice skupin osob nebo jednotlivých osob chemickým látkám na základě stanovení vhodných ukazatelů ve vzorcích biologického materiálu, odebraného exponovaným osobám ve vhodnou dobu.

Limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, jejichž překročení svědčí o zvýšení expozice chemickým látkám nad hygienicky přípustnou úroveň, a podmínky doby odběrů biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů jsou upraveny v příloze č. 2.

V příloze č. 1 vyhláška stanoví kritéria kategorizace prací celkem pro 13 rizikových faktorů – prach, chemické látky a směsi, hluk, vibrace, neionizující záření, fyzikální zátěž, pracovní poloha, zátěž teplem, zátěž chladem, psychická zátěž, zraková zátěž, práce s biologickými činiteli, práce ve zvýšeném tlaku vzduchu.

Zásadní změnu vyhlášky č. 432/­2003 Sb. provedla vyhláška č. 107/­2013 Sb. (účinnost od 1. května 2013). Další dvě novely v r. 2015 již byly víceméně legislativně technické.

Charakteristická směna

Novela vyhlášky č. 432/­2003 Sb. provedená vyhláškou č. 107/­2013 Sb. doplnila do textu vyhlášky pojem tzv. charakteristické směny, kde pro účely hodnocení rizikových faktorů, jakými jsou celková fyzická zátěž, lokální svalová zátěž, ruční manipulace s břemenem a hodnocení pracovních poloh je za takovou považována směna označená jako „průměrná“. Tato úprava je nezbytná proto, že zákon o ochraně veřejného zdraví výslovně stanoví, že součástí návrhu, ale i podání jsou „výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně“.

Za charakteristickou směnu se pokládá směna, která probíhá za obvyklých provozních podmínek, při níž doba výkonu práce s jednotlivými rozhodujícími faktory v daném časovém úseku odpovídá celoročně nebo v rozhodujícím období skutečné míře zátěže těmto faktorům. Pro účely hodnocení faktorů celková fyzická zátěž, lokální svalová zátěž, ruční manipulace s břemenem a hodnocení pracovních poloh se za charakteristickou směnu považuje průměrná směna stanovená právním předpisem upravujícím podmínky ochrany zdraví při práci.

JUDr. Eva Dandová