Kategorizace prací

Mezi základní povinnosti zaměstnavatele na úseku BOZP patří povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena s tím, že kategorizaci prací upravuje zvláštní právní předpis. Co jsou kategorie a čím jsou upraveny?

Zákoník práce se zmiňuje

o kategorizaci prací pouze stručně. V ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) ZP ukládá zaměstnavateli povinnost informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, s tím, že kategorizaci prací upravuje zvláštní právní předpis. Ty prováděcí právní předpisy jsou v podstatě dva. Předně je kategorizace prací upravena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a dále v jeho prováděcí vyhlášce č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli (dále jen „vyhláška č. 432/2003 Sb.“).

Vyhláška č. 432/2003 Sb., je druhým předpisem tohoto druhu vydaným po přijetí zákona o ochraně veřejného zdraví. Prvním byla vyhláška č. 89/2001 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. V roce 2003 však orgány ochrany veřejného zdraví přehodnotily zkušenosti z průběhu prací při zařazování prací do kategorií a v rámci jedné z novel zákona o ochraně veřejného zdraví navrhly změnit přístup ke kategorii druhé. To pak našlo výrazu v rekodifikaci této vyhlášky a v přijetí dnes platné vyhlášky č. 432/2003 Sb.

Jedná o legislativně stálou právní úpravu, poslední novela vyhlášky č. 432/2003 Sb. byla provedena v r. 2015.

Slovo „kategorizace“ je v zákoníku práce

zmíněno pouze na jediném místě, a to ve výše citovaném ustanovení § 103 odst. 1 b) ZP. Podle tohoto ustanovení má zaměstnavatel povinnost informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena z hlediska míry výskytu rizikových faktorů práce, kterou vykonává, s tím, že kategorizaci upravuje výše uvedený zákon o ochraně veřejného zdraví. Povinnost kategorizovat ukládá zákoník práce všem zaměstnavatelům bez rozdílu. Od kategorizace práce se totiž odvíjejí další povinnosti zaměstnavatele na úseku BOZP, zejména povinnost zaměstnavatele zajistit všem zaměstnancům pracovnělékařské služby.

V praxi BOZP se vyskytují tři základní pojmy:

•    riziko,

•    rizikový faktor,

•    riziko ohrožení zdraví.

Tyto pojmy se často v praxi zaměňují a to způsobuje řadu výkladových nejasností. Je proto třeba dbát na jejich důsledné rozlišení, a to především v souvislosti s kategorizací.

PREVENCE RIZIK – Základ celé kategorizace je však v prevenci rizik. Je všeobecně známo, že již do starého zákoníku práce byla transponována směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. 6. 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (rámcová směrnice), ve znění směrnice Rady 91/383/EHS ze dne 25. 6. 1991 a všech 14 tehdy platných dílčích směrnic. V té souvislosti bylo do starého zákoníku práce vloženo i ustanovení o prevenci rizik, které je transposicí zásady obsažené v čl. 6 směrnice „V rámci svých povinností přijme zaměstnavatel opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, pro informování a školení, a také pro přípravu nezbytné organizace a prostředků. Zaměstnavatel musí dbát na přizpůsobování těchto opatření s přihlédnutím k měnícím se okolnostem a usilovat o zlepšování současných podmínek.“

Dnes tuto zásadu rozpracovává v obecnou zásadu povinnosti zaměstnavatele při zjišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nejen ustanovení § 101 odst. 1 ZP, ale i celé ustanovení § 102 ZP ve vztahu k prevenci rizik. Smyslem obou těchto ustanovení je zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci ve všech aspektech spojených s prací, počínaje soustavným vyhledáváním rizik a konče přijímáním opatření k ochraně zaměstnanců před jejich působením.

Z hlediska pracovního práva patří mezi rizika všechny zdroje úrazů, průmyslové škodliviny, nadměrné teplo nebo chlad, záření, elektrická energie apod. Jsou dána pracovními podmínkami, pracovním prostředím a vším, s čím zaměstnanec při práci přichází do styku.

Podle ustanovení § 102 odst. 1 ZP je zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Toto ustanovení s ohledem na svůj preventivní charakter musí být naplňováno již při plánování výroby a pracovních činností, při rozmísťování strojů a zařízení a při údržbě budov a strojního zařízení. Vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se rozumí účelná dělba práce mezi vedoucí zaměstnance, pravidelná kontrola na pracovištích a stanovení odpovědnosti za odstraňování zjištěných závad. Jeho smyslem je vést zaměstnavatele, ale i zaměstnance k nalezení přijatelné míry rizik. Dosažení tzv. „nulového rizika“, tj. absolutní eliminace pracovních úrazů a nemocí z povolání není v oblasti pracovněprávních vztahů prakticky možné. Z toho důvodu klade zákonodárce na toto ustanovení zvláštní důraz a odpovědnost za prevenci rizik ukládá zaměstnavateli.

Zákoník práce definuje pojem „prevence rizik“

v § 102 ZP jako „všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, které mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik“. Tato definice je v naprostém souladu s definicí, kterou používá výše uvedená rámcová směrnice.

Podle článku 3 písm. d) této směrnice se totiž pod pojmem prevence rizik rozumí „veškerá ustanovení nebo opatření, která jsou zavedena nebo se plánují na všech stupních činnosti podniku k prevenci nebo snížení pracovních rizik.“ Proces, jehož cílem je optimalizace rizika se nazývá hodnocením a řízením rizik. První část procesu, která se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáním rizik, přináší podklady potřebné pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Proto v následujících odstavcích ukládá zákonodárce povinnosti zaměstnavateli jak při vyhledávání rizik a zjišťování jejich příčin a zdrojů (tedy příčin a zdrojů pracovních úrazů a nemocí z povolání), tak při přijímání opatření k jejich odstranění. I tato ustanovení jsou přesnou implementací rámcové směrnice, konkrétně jejího článku 6 odstavců 1 a 2.

Návod, jak by měl zaměstnavatel postupovat při hodnocení a řízení rizik je rozpracován v ustanovení § 102 odst. 3 zákoníku práce. Proti právní úpravě obsažené ve starém zákoníku práce je v tomto ustanovení ještě kladen důraz na to, aby zaměstnavatel vyhledával a hodnotil rizika a přijímal opatření k jejich odstranění a prováděl taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší.

A zde právě zákonodárce cílí na kategorizaci prací, protože tímto zvláštním právním předpisem je míněna vyhláška č. 432/2003 Sb. Smyslem a účelem prevence rizik je totiž vytvoření příznivějších pracovních podmínek, což umožní zařazení zaměstnanců do nižších kategorií.

Zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví v § 37, že podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií. Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí právní předpis (tedy vyhláška č. 432/2003 Sb.). Hodnocení rizika a minimální ochranná opatření stanoví zvláštní právní předpisy – viz výše (např. nač. vl. č. 361/2007 Sb.). O zařazení prací do třetí nebo čtvrté kategorie rozhoduje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak a ten tak zatím nestanoví jinak. Návrh předkládá osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních nebo obdobných pracovních vztazích, tedy zaměstnavatel, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení výkonu prací.

Práce do druhé kategorie zařazuje zaměstnavatel, opět pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení jejich výkonu, změny podmínek odůvodňující zařazení práce do druhé kategorie, nebo do 10 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví. Ostatní práce na pracovištích zaměstnavatele, které nebyly takto zařazeny, se považují za práce kategorie první.

Kategorizace prací ve vyhlášce č. 432/2013 Sb. zohledňuje 13 vybraných zátěží, které považuje za rozhodující pro vliv na zdraví při práci. Ač původně součástí kategorizace prací bylo i ionizující záření, nyní zde uvedeno není a rizika expozice této zátěži se hodnotily do r. 2015 přímo podle zákona č. 18/1997 Sb. a vyhlášky č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně a nyní se hodnotí podle atomového zákona a vyhlášky č. 422/25016 Sb.

HLAVNÍ ZÁSADY PRO POSTUP ZAMĚSTNAVATELE při provádění analýzy rizikových faktorů pro musí být tyto:

•    provádí se analýza všech známých rizikových faktorů i rizik, ne jenom některých nebo vybraných rizikových faktorů

•    analýza rizik musí vycházet především z objektivních zjištění a měření,

•    analýza rizikových faktorů je postavena hodnocení rizik (v úvahu se bere nejen objektivně zjištěná – změřená hodnota zátěže faktory pracovního prostředí, ale i doba, po kterou je v práci člověk této zátěži vystaven, tento postup vyžaduje detailní znalost jednotlivé posuzované práce a všech činností, které tato práce obsahuje,

•    teprve po analýze rizikových faktorů je možné provést porovnání s požadavky legislativy (vyhlášky č. 432/2003 Sb.) a navrhnout zařazení práce do jednotlivých dílčích kategorií podle faktorů a souhrnně do výsledné kategorie, neboť platí zásada, že práce spojená s expozicí několika rizikovým faktorům se zařadí do kategorie odpovídající nejnepříznivěji hodnocenému faktoru,

•    legislativa (vyhláška č. 432/2003 Sb.) administrativně omezuje analýzu rizikových faktorů tím, některé kategorie u některých rizikových faktorů nezohledňuje (například čtvrtou kategorii u fyzické zátěže apod.),

•    vyhláška č. 432/2003 Sb. již neuvádí příkladný výčet prací, jejichž povaha neumožňuje zařazení do kategorií, jako tomu bylo v předchozí vyhlášce č. 89/2001 Sb.

Celkové řešení tedy vede k tomu, že zaměstnavatelé jsou nuceni vypracovávat hodnocení rizik pro inspekci práce (zejména při vzniku pracovních úrazů) i pro orgány ochrany veřejného zdraví (kategorizace prací).

V souvislosti s kategorizací nám právní úprava (zákon ani vyhláška) nedefinují pojem „práce“, takže rozhodnutí orgánů ochrany veřejného zdraví zpravidla respektují terminologii navrženou zaměstnavatelem samým (například „práce brusiče“, „práce zedníka“), kterou následně při komunikaci s poskytovatelem pracovnělékařské služby málokdy uvádí zaměstnavatel správně podle návrhu, který sám zpracoval a předložil ke schválení. Vzhledem k flexibilitě pracovní síly se však podniková praxe nyní spíše vzdaluje příliš úzkému označování prací. Naopak vidíme obecnější označování jako např. „dělník v kovovýrobě“ nebo střídání pracovních pozic (prací) během týdne či měsíce, což vede často k poměrně obtížně definovatelnému hodnocení rizika.

Zaměstnavatel v návrhu na zařazení práce do kategorie uvede

následující:

•    označení práce,

•    název a umístění pracoviště, kde je daná práce vykonávána,

•    výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně včetně doby trvání této expozice,

•    délku směny; u vícesměnného provozu režim střídání směn,

•    návrh kategorie, do které má být práce zařazena,

•    počet zaměstnanců vykonávajících danou práci, z toho počet žen,

•    opatření přijatá k ochraně zdraví zaměstnanců vykonávajících danou práci,

•    a připojí k žádosti protokoly o měření nebo vyšetření faktorů pracovních podmínek.

Měření a vyšetření pro účely zařazení prací do druhé, třetí nebo čtvrté kategorie nebo změn zařazení prací do těchto kategorií, která jsou potřebná k hodnocení rizik, může zaměstnavatel provést jen prostřednictvím držitele osvědčení o akreditaci nebo držitele autorizace k příslušným měřením nebo vyšetřením, je-li pro obor měření nebo vyšetřování autorizace nebo akreditace právními předpisy upravena, pokud není sám takto kvalifikovaný.

Zaměstnavatel je povinen neprodleně oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví práce, které zařadil do druhé kategorie, a údaje rozhodné pro toto zařazení.

V případě změny podmínek výkonu práce, která má vliv na její zařazení do kategorie třetí nebo čtvrté, je zaměstnavatel povinen bezodkladně předložit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví žádost, která má stanovené náležitosti.

PRÁVA ORGÁNU OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ – Na návrh zaměstnavatele nebo z vlastního podnětu je příslušný orgán ochrany veřejného zdraví oprávněn rozhodnout o tom, že:

•    práce, o níž má zaměstnavatel za to, že je prací první nebo druhé kategorie, se zařadí do vyšší kategorie,

•    práce druhé kategorie je prací rizikovou,

•    práce dosud zařazené do třetí nebo čtvrté kategorie již nejsou pracemi této kategorie,

•    práce druhé kategorie již není ve smyslu § 39 odst. 1 prací rizikovou.

Pokud se týká orgánů ochrany veřejného zdraví (krajských hygienických stanic), tak jim zákon dává navíc tyto pravomoci:

•    stanovit hygienický limit faktoru pracovních podmínek, neupraveného právním předpisem, a metodu jeho stanovení v pracovních podmínkách;

•    stanovit způsob, minimální rozsah a četnost jeho sledování a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců, osob uvedených v § 43 a jejich spolupracujících rodinných příslušníků v riziku takového faktoru;

•    zařadit práci s tímto faktorem z vlastního podnětu do kategorie, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.

V praxi totiž nejčastěji působí problémy zařazení zaměstnanců do tzv. kategorie 2 R, protože to má opět vliv na periodicitu preventivních prohlídek.

Vyhláška č. 432/2003 Sb.

stanoví v souladu s právem Evropských společenství kritéria, faktory a limity pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli.

Podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 432/2003 Sb. se práce člení následujícím způsobem:

•    do kategorie první se zařazují práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví,

•    do kategorie druhé se zařazují práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené zvláštními právními předpisy a práce naplňující další kritéria pro jejich zařazení do kategorie druhé podle přílohy č. 1,

•    do kategorie třetí se zařazují práce, při nichž jsou překračovány hygienické limity, a práce naplňující další kritéria pro zařazení práce do kategorie třetí podle přílohy č. 1, přičemž expozice fyzických osob, které práce vykonávají, není spolehlivě snížena technickými opatřeními pod úroveň těchto limitů, a pro zajištění ochrany zdraví osob je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření, a dále práce, při nichž se vyskytují opakovaně nemoci z povolání nebo statisticky významně častěji nemoci, jež lze pokládat podle současné úrovně poznání za nemoci související s prací,

•    kategorie čtvrté považují práce, při nichž je vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Kategorie, do které má být práce zařazena se v případě, že jde o práci spojenou s expozicí několika faktorům, stanoví podle nejméně příznivě hodnoceného faktoru.

Biologické expoziční testy jsou jedním z prostředků hodnocení expozice skupin osob nebo jednotlivých osob chemickým látkám na základě stanovení vhodných ukazatelů ve vzorcích biologického materiálu, odebraného exponovaným osobám ve vhodnou dobu.

Limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, jejichž překročení svědčí o zvýšení expozice chemickým látkám nad hygienicky přípustnou úroveň, a podmínky doby odběrů biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů jsou upraveny v příloze č. 2.

V příloze č. 1 vyhláška stanoví kritéria kategorizace prací celkem pro 13 rizikových faktorů – prach, chemické látky a směsi, hluk, vibrace, neionizující záření, fyzikální zátěž, pracovní poloha, zátěž teplem, zátěž chladem, psychická zátěž, zraková zátěž, práce s biologickými činiteli, práce ve zvýšeném tlaku vzduchu.

Zásadní změnu vyhlášky č. 432/2003 Sb. provedla vyhláška č. 107/2013 Sb. (účinnost od 1. května 2013). Další dvě novely v r. 2015 již byly víceméně legislativně technické.

Charakteristická směna

Vyhláška č. 107/2013 Sb. provedla mimo jiné doplnění tzv. charakteristické směny, kde pro účely hodnocení rizikových faktorů, jakými jsou celková fyzická zátěž, lokální svalová zátěž, ruční manipulace s břemenem a hodnocení pracovních poloh je za takovou považována směna označená jako „průměrná“. Tato úprava je nezbytná proto, že zákon o ochraně veřejného zdraví výslovně stanoví, že součástí návrhu, ale i podání jsou „výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně“. Za průměrnou směnu se pokládá osmihodinová směna, která probíhá za obvyklých pracovních podmínek, při níž doba výkonu práce jednotlivých pracovních operací odpovídá skutečné míře zátěže.

RADA!

-    Kategorizace prací velmi dobře odráží skutečné expozice zejména u stabilních a málo měnlivých prací/profesí (typu člověk obsluhuje stroj), a nabízí se proto znovu úvaha o účelnosti uvedení příkladových prací v určité míře rizika, která je charakterizuje (například zdravotní charakteristika prací záchranáře). Ostatně i vyhláška č. 79/2013 Sb. je principiálně postavena na kombinaci přístupu faktorového (hluk, vibrace a další) a profesního (tzv. rizika ohrožení zdraví, například vazač břemen, jeřábník).

-    Měření pracovních podmínek a ověřování jejich úrovně na pracovišti je základní pracovněprávní povinností zaměstnavatele podle zákoníku práce. Vyžadují to, jak orgány inspekce práce, tak orgány ochrany veřejného zdraví. Pro zaměstnance to má ten význam, že na základě provedené kategorizace prací stanoví zaměstnavatel každému zaměstnanci periodicitu pracovněléakřských prohlídek. O nich však někdy příště.

-    Podle § 92h odst. 1 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba jako zaměstnavatel se dopustí přestupku tím, že nesplní povinnost ke kategorizaci prací podle § 37 odst. 2 nebo 5 nebo povinnost podle § 38 odst. 2 nebo 3 zákona. V takovém případě mu hrozí pokuta až 3 000 000 Kč.

JUDr. Eva Dandová