Kdy je čas strávený na pracovní cestě pracovní dobou

Zákoník práce v ust. § 42 vymezuje pracovní cestu jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel tedy může za podmínek stanovených zákoníkem práce vyslat zaměstnance na pracovní cestu k vykonávání práce mimo sjednané místo výkonu práce a tím dočasně změnit obsah pracovního poměru změnou místa výkonu práce.

O pracovní cestu se bude jednat, budou-li kumulativně splněny všechny níže uvedené podmínky:

1. zaměstnanec je vyslán na časově omezenou dobu,

2. k výkonu práce,

3. do jiného místa, než které je jeho místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě,

4. je dán souhlas zaměstnance s vysláním na pracovní cestu.

Zákoník práce žádným způsobem neomezuje délku pracovní cesty, resp. nestanoví maximální dobu, kterou může zaměstnanec strávit na pracovní cestě. Právní předpisy ani nevymezují maximální počet dní v roce, po které mohou být zaměstnanci na pracovní cestě, jak je tomu např. u maximálního počtu přesčasových hodin, které lze nařídit bez souhlasu zaměstnance, a rovněž ani nestanoví maximální délku jedné pracovní cesty. Zákoník práce limituje dobu pracovní cesty pouze tím, že se vždy musí jednat o dobu časově omezenou a dobu nezbytné potřeby. Dobu nezbytné potřeby zákoník práce blíže nespecifikuje a bude tak nutné ji vždy posoudit v každém jednotlivém případě. Trvání pracovní cesty po dobu nezbytné potřeby lze vysvětlovat jako dobu potřebnou ke splnění úkolu, pro který byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán. Pokud je úkol splněn, pracovní cesta končí a obsah pracovního poměru se znovu mění tak, že se obnovuje povinnost zaměstnance konat práci v místě sjednaném v pracovní smlouvě. Vždy je nutné stanovit konkrétní délku pracovní cesty před jejím započetím, neboť pracovní cesta musí být časově omezená. Délku pracovní cesty je možné prodloužit, vždy však opět o konkrétní časové období a současně opět pouze o dobu nezbytné potřeby.

Vymezení počátku a konce pracovní cesty má vliv i na:

-    náhradu stravného – výše stravného je odvislá od doby, kterou zaměstnanec stráví na pracovní cestě,

-    odpovědnost zaměstnance k náhradě škody,

-    povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem,

-    dodržování povinností vyplývajících zaměstnanci z pracovního poměru v případě, že ze strany zaměstnance dojde na pracovní cestě k porušení těchto povinností.

povinnost zaměstnavatele určit podmínky pracovních cest zaměstnance – zejména místo a dobu nástupu pracovní cesty, místo výkonu práce, dobu trvání pracovní cesty, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty. Zároveň je zaměstnavateli uloženo, aby při určování podmínek pracovní cesty zaměstnance přihlížel k oprávněným zájmům zaměstnance. Určení podmínek pracovní cesty může zaměstnavatel učinit jakoukoliv formou, například formou písemného pokynu zaměstnanci nebo formou cestovního příkazu.

Pokud zaměstnavatel využije možnosti dané ust. § 42 zákoníku práce a vyšle zaměstnance na pracovní cestu, je povinen před počátkem této pracovní cesty určit tyto nezbytné podmínky:

-    určit místo nástupu a ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel by měl vzít v úvahu oprávněné zájmy zaměstnance a sjednané pravidelné pracoviště.

-    určit místo výkonu práce, tj. místo, kde bude zaměstnanec na pracovní cestě konat práci.

Zároveň je také třeba zaměstnance seznámit s tím, že je např. jiný vedoucí zaměstnanec pověřen udílet mu pokyny k práci.

-    určit dobu trvání pracovní cesty. Zaměstnavatel určí den a hodinu nástupu na pracovní cestu a den (popřípadě hodinu) ukončení pracovní cesty.

-    určit způsob dopravy, tzn. především druh dopravy (autobus, vlak, letadlo, motorové vozidlo vlastní či zaměstnavatelovo atd.). Lze výslovně určit též použití např. osobního vlaku či rychlíku.

Rovněž lze připustit, aby zaměstnavatel stanovil, že způsob dopravy ponechává na rozhodnutí zaměstnance, nebo vyloučil pouze některý druh dopravy a v ostatním ponechal rozhodnutí na zaměstnanci.

Dobou trvání pracovní cesty je doba od nástupu na pracovní cestu až do doby návratu z pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty. V průběhu pracovní cesty ale zaměstnanec stráví čas také cestou do jiného místa výkonu práce, kam byl zaměstnavatelem vyslán a cestou zpět. Pro posouzení nároků zaměstnance na pracovní cestě z hlediska pracovní doby je zásadní rozvrh pracovní doby a dále druh práce sjednaný v pracovní smlouvě. Účelem pracovní cesty je výkon práce v jiném místě. Protože se zaměstnanec musí na toto jiné místo nějak dopravit, stanoví dále ust. § 210 zákoníku práce, že doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele. V těchto případech se mzda nebo plat zaměstnanci nekrátí, v pracovní době proto zákon ohledně odměňování nerozlišuje mezi plněním pracovních úkolů a uvedenou cestou.

V praxi s ohledem na způsob odměňování mohou vzniknout situace, kdy v těchto případech zaměstnanci ujde mzda nebo plat, proto zákoník práce stanoví, že zaměstnanci náleží náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Protože podmínky pracovní cesty nebo cesty mimo pravidelné pracoviště určuje zaměstnavatel, musí nést i náklady spojené se svým rozhodnutím, které znemožňuje zaměstnanci vykonávat v pracovní době práci. Proto za tuto dobu nemůže zaměstnanec přijít o svoji mzdu nebo plat, které se mu podle tohoto ustanovení nekrátí. Pouze v případě, kdy je zaměstnanec odměňován formou mzdy, která je závislá na jeho výkonu nebo např. na tržbách, a mzda by mu proto ušla, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Z uvedeného také ale vyplývá, že doba strávená na pracovní cestě mimo rozvrženou pracovní dobu, při které k výkonu práce nedošlo, se do pracovní doby nezapočítává a není možné ji považovat ani za práci přesčas vzhledem k tomu, že není splněna podmínka, že tento čas strávil zaměstnanec výkonem práce mimo pracovní dobu. Pokud tedy například zaměstnanec na pracovní cestě mimo rozvrženou pracovní dobu řídí vozidlo za účelem návratu z jiného místa výkonu práce, kam byl vyslán, a tento zaměstnanec nemá řízení vozidla sjednáno v pracovní smlouvě jako druh práce, nemůže se jednat o práci přesčas. Pokud by zaměstnanec řídil vozidlo v rámci své rozvržené pracovní doby, jednalo by se o překážku na straně zaměstnavatele a do odpracované doby by se tato doba nezapočítávala.

Pro posuzování pracovní doby na pracovní cestě je podstatné si uvědomit níže uvedené:

1. Pracovní dobou se rozumí doba, během které zaměstnanec plní své povinnosti nebo úkoly bez ohledu na to, zda je plní na pracovišti, např. ve své kanceláři nebo naopak na jiném místě, které mu v souladu se zákonem urči zaměstnavatel.

2. Doba pobytu na pracovní cestě se velmi často nekryje s pracovní dobou.

3. Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Naopak doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která současně nespadá do stanovené pracovní doby, se nepovažuje za překážku na straně zaměstnavatele.

4. Doba, která není vynaložena na plnění úkolů během pracovní cesty a tato doba nespadá do rozvržené pracovní doby, není považována za výkon práce.

Po dobu trvání pracovní cesty nevykonává zaměstnanec práci nepřetržitě, čas tráví cestováním do místa, kde má příslušnou práci vykonat, část samotným výkonem práce, pro který byl na cestu vyslán. V této souvislosti je nutné rozlišovat mezi tím, co je „plněním pracovních úkolů“ a co je pouze tzv. úkon učiněný „v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“.

Dle ust. § 273 zákoníku práce je plněním pracovních úkolů výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Dle ust. § 274 zákoníku práce pak v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

O práci přesčas půjde pouze tehdy, pokud zaměstnanec vykonává druh pracovní činnosti sjednaný v pracovní smlouvě nad rozsah stanovené pracovní doby podle předem určeného rozpisu směn. V rámci podmínek určených zaměstnavatelem (před vysláním zaměstnance na pracovní cestu) stanoví zaměstnanci mimo jiné i požadovaný rozsah práce přesčas. Pokud práce přesčas nebyla zaměstnanci předem stanovena, a přesto průběh pracovní cesty ji vyžadoval, je na argumentech zaměstnance, aby zdůvodnil nutnost práce přesčas zaměstnavateli, a dle toho uznání zaměstnavatelem. Za práci přesčas nelze automaticky považovat veškerou dobu trvání pracovní cesty nad stanovenou pracovní dobu z důvodu, že pro práci přesčas musí být splněna podstatná podmínka, a to že se musí jednat o výkon práce, která je sjednána v pracovní smlouvě. Čas odpovídající pracovní době, strávený na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele. Typicky například jízdu vozidlem je možné považovat za výkon práce pouze v případě zaměstnance, který má v pracovní smlouvě jako druh práce sjednáno řízení vozidla. Pokud tráví zaměstnanec s jiným sjednaným druhem práce, čas na pracovní cestě řízením vozidla, nemůže se jednat o práci přesčas.

-    Po dobu trvání pracovní cesty nevykonává zaměstnanec práci nepřetržitě. Část této doby tvoří samotné cestování, čekání, odpočinek. Tyto činnosti však nemohou být chápány jako výkon práce.

-    Řízení vozidla je považováno za výkon práce pouze tehdy, pokud má tuto činnost zaměstnanec uvedenu v pracovní smlouvě.

-    Za dobu strávenou na pracovní cestě výkonem práce náleží mzda.

-    V případě, že vykonává zaměstnanec práci nad rámec rozvržené pracovní doby a tento výkon práce představuje současně práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu, jedná se o práci přesčas a za tuto dobu zaměstnanci náleží buď příplatek dle ust. § 114 zákoníku práce nebo náhradní volno.

-    Zákoník práce stanoví, že i v případě, že má zaměstnanec pružné rozvržení pracovní doby, musí zaměstnavatel pro účely pracovní cesty vymezit pracovní dobu pevně do směn. Od takto stanovené směny se pak odvíjí počítání doby, za kterou náleží mzda, popřípadě její náhrada.

-    Doba, kterou zaměstnanec tráví v rámci stanovené pracovní doby na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů (např. cestou v dopravním prostředku, čekáním apod.), je považována za překážku na straně zaměstnavatele, při které se nekrátí mzda. Pokud však zaměstnanci v důsledku pracovní doby ušla mzda, náleží mu náhrada ve výši průměrného výdělku. Pokud ale zaměstnanec tráví v dopravním prostředku dobu, která již nespadá do pracovní doby, nejedná se o překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy. Zaměstnanec tak může strávit i několik hodin z doby odpočinku (svého osobního volna), aniž by měl nárok na jakoukoliv formu finanční náhrady s výjimkou cestovních náhrad.

-    Shora uvedené nemá vliv na počítání cestovních náhrad, které náleží po celou dobu trvání pracovní cesty.

Příklad 1

Zaměstnanec je vyslán na pracovní cestu za účelem provedení opravy u zákazníka, přičemž tento zaměstnanec má pravidelnou pracovní dobu od 6.00 hod. do 14.30 hod., ale pracovní cesta trvala od 14.00 hod. do 19.00 hod. Čas strávený zaměstnancem cestou k místu výkonu práce, tedy k zákazníkovi, kde má provést opravu a cestou zpět je 1 hodina.

Pracovní cesta tedy trvala od 14.00 hod. do 19.00 hod., cesta k zákazníkovi od 14.00 hod. do 15.00 hod., následně práce u zákazníka od 15.00 hod. do 18.00 hod. a cesta zpět od 18.00 hod. do 19.00 hod.. S odkazem na ust. § 210 zákoníku práce doba od 14.00 hod. do 14.30 hod. (doba spadající do rozvržené pracovní doby) by byla považována za dobu strávenou na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů a jako taková je považována za překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnanci se za tuto dobu mzda nekrátí, případně mu náleží náhrada mzdy. Za dobu od 14.30 hod. do 15.00 hod. a následně od 18.00 hod. do 19.00 hod. zaměstnanci mzda nepřísluší, jelikož nevykonával práci sjednanou v pracovní smlouvě a ani nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Dobu od 15.00 hod. do 18.00 hod. strávil zaměstnanec výkonem práce sjednané v pracovní smlouvě, tato doba je ve smyslu ust. § 78 písm. i) zákoníku práce prací přesčas a za tuto dobu tedy zaměstnanci náleží dle zákoníku práce mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.

Příklad 2

Zaměstnanec je vyslán na pracovní cestu za účelem účasti na jednání s dodavateli. Podle rozvrhu pracovní doby má zaměstnanec pracovní dobu od 8.00 hod. do 16.30 hod.. Začátek pracovní cesty je v 7.00 hod., na cestě do místa jednání je zaměstnanec do 8.30 hod., následně do 18.00 hod. vykonává práci a do 19.30 hod. je na cestě zpět.

Pracovní cesta tedy trvala celkově od 07.00 hod. do 19.30 hod. Doba od 07.00 hod. do 8.00 hod. a také doba od 18.00 hod. do 19.30 hod. je dobou strávenou na pracovní cestě jinak, než plněním pracovních úkolů, která nespadá do pracovní doby a za tuto dobu nepřísluší mzda ani náhrada mzdy. Doba od 8.00 hod. do 8.30 hod. je dobou strávenou na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby a jako taková je považována za překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnanci se za tuto dobu mzda nekrátí a v případě, že by zaměstnanci ušla mzda, náleží mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Doba od 8.30 hod. do 16.30 hod. je výkonem práce a doba od 16.30 hod. do 18.00 hod. výkonem přesčasové práce, za kterou přísluší mzda a příplatek za práci přesčas, případně mzda a náhradní volno. Zaměstnanec tak ve výše uvedeném případě stráví na pracovní cestě 12,5 hodin, tedy mnohem déle času, než by strávil v práci v případě, že by vykonával práci v dohodnutém místě výkonu práce podle rozvrhu pracovní doby, ale odměněn oproti práci na pracovišti bude pouze za 1,5 hodinu přesčasové práce, kterou vykonával od 16.30 hod. do 18.00 hod. Cestovní náhrady se ale budou zaměstnanci počítat za celou dobu strávenou na pracovní cestě.

JUDr. Jana Drexlerová