Může být jednatel s.r.o. plátcem DPH?

Víte, jak zaručeně odlišíte opravdového znalce daní od laika nebo daňového kutila? Zeptejte se jich, co je největší problém dnešních daní. Laik obvykle odpoví, že jsou moc vysoké, samouk si povzdechne, že jsou příliš složité a neustále se mění, ovšem jen expert „udeří hřebíček na hlavičku“ – nejsou jednoznačné, daně přestávají být srozumitelné…

V žádném právním předpise se nepíše, co je to „daň“,

podobně jako v daních z příjmů není definován „příjem“. Dozvíme se předmět zdanění, co je od daně osvobozeno, jak se vypočte, kdo jí platí a bezpočet výjimek a detailů. Marně budeme hledat i v obecném daňovém řádu, který spíše jako vtip normuje, že daní se rozumí (zejména) peněžité plnění, které nějaký zákon označuje jako daň. Sdělnější jsou akademici školící studenty ekonomie tak, že daň je povinná, pravidelná a zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která není – účelová (neslouží na úhradu konkrétních vládních projektů), vratná, ekvivalentní (poplatník nemá nárok na protihodnotu od státu) a pokud možno ani distorzní (neměla by ovlivňovat ekonomické volby poplatníků).

Daně jsou jednostranný tok (transfer) peněz od soukromých subjektů do státní kasy. Z podstaty věci by měly být věcnou a technickou doménou. Zkrátka, pokud se mne týká předmět zdanění – třeba mám dům podléhající dani z nemovitých věcí – tak bych měl vynásobit základ daně stanovenou sazbou (procentem) daně a výslednou částku poslat bernímu úřadu. Samozřejmě nejsnazší byly dřívější paušální daně z hlavy, oken, komínů nebo klobouků, to už je ovšem v nenávratnu a s výpočtem toho základu daně to bývá často náramně zapeklité…

Ještě na počátku devadesátých let u nás byla předchůdkyně DPH – „daň z obratu“ – jednoznačnou a srozumitelnou daní. O čemž výmluvně svědčí skutečnost, že za 40 let existence – od roku 1953 do 1992 – tento pro stát stěžejní zákon č. 73/1952 Sb., o dani z obratu vystačil s pouhýma dvěma novelami, v roce 1966 a 1990! Předmětem daně byl každý zdanitelný prodej, přičemž daň z obratu – zjednodušeně řečeno – se počítala jako příslušné procento z prodejní ceny. Daň z obratu byla nahrazena spravedlivější daní z přidané hodnoty, které díky možnosti odpočtu daně v principu podléhá pouze cenová přirážka podnikatele v roli plátce. Věci se začaly rapidně komplikovat zejména s ohledem na vstup ČR do EU, kdy bylo nutno zohlednit nejen jednotící Směrnici Rady 2006/112/ES o společném systému DPH, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Směrnice o DPH“). Daleko horší – pro plátce i berňáky – ovšem byla nutnost řídit se bezpočtem rozhodnutí Soudního dvora EU.

DPH podléhá pouze ekonomická činnost

Princip DPH je prostý. Její plátce u prodejů přiznává daň na výstupu (míří do státní kasy) a u nákupů si daň na vstupu od jiných plátců odpočítá (stát mu ji „vrátí“). Přičemž plátcem DPH se může, resp. musí stát jen osoba povinná k dani. A platí to i naopak, předmětem této daně jsou ony prodeje a nákupy – coby dodání zboží nebo poskytnutí služby – uskutečněné toliko osobou povinnou k dani, která jedná jako taková. Obvykle se ústřední pojem DPH – osoba povinná k dani – zjednodušuje na „podnikatele“. Což ale není přesné, přičemž právě ty ostatní případy budou pro dnešní příběh zásadní. Jak tento termín definuje český zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění p.p. (dále jen „ZDPH“), najdeme v jeho § 5 odst. 1:

-   „Osoba povinná k dani je osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, nebo skupina.

-   Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti.“

Pokud tedy chceme mít jasno ohledně „osoby povinné k dani“, musíme pochopit, co se rozumí pojmem „ekonomická činnost“. Zjednodušeně řečeno jde o podnikání a dlouhodobý nájem, což sice v praxi většinou stačí vědět, nás ale budou zajímat ty „ostatní“ případy. Do konce března 2019 byla v § 5 odst. 2 ZDPH tato definice:

-   „(…) soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, (…) využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně.

-   Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu⁶⁾ (§ 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění p.p., dále „ZDP“).“

Což ovšem bylo z hlediska unijního práva hned dvakrát špatně. Směrnice o DPH a navazující judikatura Soudního dvora EU totiž vážou ekonomickou činnost na podmínku výkonu činnosti s cílem získávat z ní pravidelný příjem – nikoli pravidelnou úplatu, či dokonce zisk – soustavnost je podružná. Proto i činnost pouze příležitostná může podléhat DPH – pokud je z ní získáván pravidelný příjem.

Tuto první nepřesnost opravila novela zákonem č. 80/2019 Sb. Od dubna 2019 až do dneška je tak dle § 5 odst. 3 ZDPH ekonomickou činností:

-   „(…) činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, (…), za účelem získávání pravidelného příjmu. Za ekonomickou činnost se považuje zejména činnost spočívající ve využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu. (…)“

Druhou chybou českého pojetí ekonomické činnosti bylo a je bohužel i nadále vylučování pravidelných příjmů – které neplynou z pracovněprávních vztahů – a to jen proto, že je ZDP zdaňuje jako běžné zaměstnance. Zmíněná dubnová novela v citované výluce týkající se zaměstnanců totiž pouze vypustila odkaz na ZDP, nadále však jde česká právní úprava nad rámec možností daných státům EU Směrnicí o DPH, když ZDPH pokračuje:

-   „(…) Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.“

Po přečtení této věty pozorného čtenáře daňového zákona oprávněně udiví, proč jsou zaměstnanci ještě nadto výslovně vyloučení z okruhu možných osob povinných k dani speciálně v § 5 odst. 2 písm. b) ZDPH.:

-   „Osobou povinnou k dani není

a)  člen skupiny,

b)  zaměstnanec nebo jiná osoba při uskutečňování ekonomické činnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu, služebního poměru nebo jiného obdobného vztahu.“

Důvod je zcela prostý. V původním vládním návrhu oné dubnové novely – sněmovní tisk 206/0 – bylo jen posledně citované ustanovení vylučující z osob povinných k dani – a tedy návazně i z možných plátců DPH – zaměstnance v pracovněprávním a obdobném vztahu. Zatímco před ní výše citovaná problematická širší výluka osob zdaňovaných jako běžní zaměstnanci, se do novely dostala až coby návrh A6 rozpočtového výboru, u něhož neproběhlo řádné odborné připomínkové řízení, a tvůrci se ani neobtěžovali s odůvodněním. Všech 173 přítomných poslanců změnu schválilo, zarážející je hlavně souhlasné stanovisko do věci zasvěcené ministryně…

Kdo jsou „zaměstnanci“ vyloučeni z osob povinných k DPH?

Zejména právě ohledně DPH již naši zákonodárci nejsou těmi nejdůležitějšími „pány“, ale musejí strpět stále přísnější a dotěrnější regulaci „většími pány“ z Bruselu. Proto by měli být a priori daleko více obezřetní při navrhování a schvalování novel českého ZDPH. Zcela dominantní postavení má již zmíněná Směrnice o DPH, která jednotně pro celou EU nastavuje nejen základní pravidla, ale i celou řadu dílčích postupů a – na což se neprávem zapomíná – rovněž některé pojmy. Přičemž takovými celo-unijními pojmy je „osoba povinná k dani“ a „ekonomická činnost“, jejichž vymezení je tudíž pro všechny státy EU jednotně a závazně stanoveno články 9 až 13 Směrnice o DPH. Z nichž jsou pro podnikatelský sektor stěžejní dvě ustanovení vymezující – minimální rozsah – ekonomické činnosti, kterou členské státy mohou případně pouze rozšířit, nikoli dále omezit.:

Článek 9

1. „Osobou povinnou k dani“ se rozumí jakákoliv osoba, která na jakémkoli místě vykonává samostatně ekonomickou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti. „Ekonomickou činností“ se rozumí veškerá činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za ekonomickou činnost se považuje zejména využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.

Článek 10

Podmínka, aby byla ekonomická činnost vykonávána „samostatně“, jak stanoveno v čl. 9 odst. 1, vylučuje ze systému DPH zaměstnance a další osoby, váže-li je k zaměstnavateli pracovní smlouva nebo jiný právní svazek, který zakládá vztah zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti pracovních podmínek a odměňování zaměstnance a odpovědnosti zaměstnavatele.

Že je „ekonomická činnost“ celo-unijním pojmem, který musí být v EU vykládán jednotně, potvrzuje dlouhodobě judikatura Soudního dvora EU, třeba jeho rozsudek ve věci C-276/14 Gmina Wrocław (bod 26):

-   „Směrnice o DPH, jejímž cílem je zavést společný systém DPH, přiznává velmi širokou působnost DPH. Pro účely jednotného uplatňování této směrnice je nutné, aby byly pojmy, které definují rozsah její působnosti, jako jsou pojmy „zdanitelné plnění“, „osoba povinná k dani“ a „ekonomická činnost“, vykládány autonomně a jednotně, a to bez ohledu na účel nebo výsledky daných plnění (...)“

Navrhovatel původního znění oné dubnové vládní novely DPH si uvědomoval závazný vliv článku 10 Směrnice o DPH na vyloučení zaměstnanců z osob povinných k dani, protože u nich nejde o samostatně uskutečňovanou ekonomickou činnost. Jak se dočteme v její průvodní Důvodové zprávě (citace níže), kde ale měl raději ještě doplnit, že dosavadní české vymezení „zaměstnanců“ pro účely DPH není v souladu, resp. přímo odporuje závaznému znění Směrnice o DPH. Pak by zřejmě ani nevznikl problémový návrh garančního výboru.

-   „K bodu 13 (§ 5 odst. 2 ZDPH): V odstavci 2 … písm. b) jde o upřesnění vzhledem ke znění čl. 10 směrnice o DPH. Obdobně jako je tomu v uvedeném ustanovení se vymezuje, že osoby při uskutečňování ekonomických činností vyplývajících z pracovněprávních vztahů (srov. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), služebního poměru (srov. např. zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů) nebo z jiného obdobného vztahu (např. uvolněný člen zastupitelstva) nejsou považovány za osoby povinné k dani, neboť nejsou považovány za osoby uskutečňující ekonomickou činnost samostatně, jak to vyžaduje odstavec 1. Pokud bude třeba posoudit existenci vztahu obdobného pracovněprávnímu či služebnímu, budou vždy zkoumány individuální souvislosti konkrétního případu.“

Směrnice o DPH vyřazuje z možných osob povinných k dani „zaměstnance“ pouze jde-li o klasické zaměstnance z titulu pracovněprávních vztahů, služebního poměru a obdobných vztahů. Zatímco český ZDPH v širším rozsahu, a to na základě jiného, nepřímého kritéria, kterým je zdanění jejich příjmu ze závislé činnosti.

Takže pro účely české DPH je nutno se řídit jiným českým zákonem – a to § 6 odst. 1 ZDP citace níže – z čehož je jasné, že nemůže jít o jednotný postup pro celou EU, jak požaduje Soudní dvůr EU.:

a)  „plnění v podobě 1. příjmu ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce, 2. funkčního požitku (poznámka: zejména platy za výkon funkce v úřadech podle § 6 odst. 10 ZDP),

b)  příjmy za práci 1. člena družstva, 2. společníka společnosti s ručením omezeným, 3. komanditisty k.s.,

c)  odměny 1. člena orgánu právnické osoby, 2. likvidátora,

d)  příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem činnosti, ze které plynou příjmy dle písm. a) až c), bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává činnost (...)“

Jednatel s.r.o. může být plátcem DPH

Je tedy zřejmé, že čeští zákonodárci udělali chybu a do ZDPH nesprávně zakomponovali unijní právo ohledně závazné definice dvou klíčových pojmů: „ekonomická činnost“ a návazného vymezení „osoby povinné k dani“, která jediná se může stát plátcem DPH. Naštěstí tato chyba ale nemůže jít k tíži osob, jichž se týká, ale musí za ní „pykat“ pouze stát, který to zavinil. Prakticky řečeno se mohou tímto poškozené osoby účinné bránit formou využít „přímého účinku“ (použití) Směrnice o DPH. Konkrétně činnost jednatele pro s.r.o. může být v souladu se Směrnicí EU považována za ekonomickou činnost, ačkoli český ZDPH tvrdí, že tomu tak není, protože jde o „zaměstnance“, a to jen kvůli způsobu zdanění, nikoli věcně z hlediska pracovního práva.

Návazně pak již standardně se může jednatel – coby osoba povinná k dani uskutečňující vůči s.r.o. ekonomickou činnost – dobrovolně registrovat u správce daně jako plátce k DPH. A pak už coby plátce bude u svých uskutečněných zdanitelných plnění – poskytnutí služby jednatele pro s.r.o. – přiznávat DPH na výstupu. Současně získá kýženou možnost uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu (případně v poměrné výši, bude-li plnění zčásti sloužit jeho osobní spotřebě) u souvisejících přijatých zdanitelných plnění od jiných plátců. Může si tedy moci efektivně snížit výdaje o odpočtenou daň třeba u koupeného či najatého auta, kterým jezdí na jednání a jeho pohonných hmot, dále např. u koupeného notebooku, mobilního telefonu a další plejády výdajů.

Přímý účinek mohou – ale nemusí! – využít pouze adresáti dané právní normy, tedy v našem případě jednatelé s.r.o., nikoli tvůrce chybného zákona. Proto berňák nemůže nutit jednatele, aby se třeba kvůli překročení limitu obratu – odměna za činnost jednatele přesáhne 1 milion č za rok – stal povinně plátcem. Jde pouze o možnost samotného jednatele, přičemž v praxi ji zřejmě využije pouze malá část z nich, protože lákavý odpočet DPH je silně znepříjemněn enormní administrativou zatěžující plátce DPH…

S ohledem na omezený rozsah příspěvku zjednodušujeme, uplatnění „přímého účinku“ Směrnice o DPH není až taková trivialita, a je vhodné jej raději konzultovat s expertem na unijní právo. Správce daně totiž může „házet klacky pod nohy“ a tvrdit, že v konkrétním případě nejsou splněny podmínky pro využití přímého účinku a zmíněné rozsudky Soudního dvora EU nejsou pro daný případ relevantní… Ovšem naštěstí už čeští jednatelé se zájmem o tento postup nemusejí postupovat takto právně složitě a nejistě. Přesně takovouto problematikou se totiž zabýval již také český Nejvyšší správní soud v kauze 2 Afs 100/2016-29, viz www.nssoud.cz, čehož může jednatel s.r.o. se zájmem o vstup do klubu plátců DPH využít k argumentaci podstatně snáz; stěžejní citace.:

-   Žalobkyně, společnost s ručením omezeným s jediným společníkem, který je zároveň jediným jednatelem, uzavřela se svým jednatelem smlouvu o výkonu funkce, podle níž mu za jeho činnost příslušela měsíční odměna. Jako jedna ze složek odměny jednatele byla sjednána platná sazba daně z přidané hodnoty.

-   Obsah pojmů osoba povinná k dani a samostatná ekonomická činnost je třeba naplňovat v souladu s unijním právem, neboť se jedná o autonomní pojmy, jež mají být vykládány ve všech členských státech jednotně.

-   (…), je zjevné, že přestože jednatel společnosti s ručením omezeným jedná jménem, na účet i odpovědnost společnosti s ručením omezeným, nese při výkonu funkce zároveň vlastní – nikoliv nepatrné – hospodářské riziko. Existenci tohoto významného faktoru, který nemá v zaměstnaneckém vztahu obdobu, … Jednatel taktéž není vůči společnosti v podřízeném vztahu, jako je tomu v případě vztahu zaměstnaneckého …

-   Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným svou funkci úplatně, je třeba nahlížet na ni jako na samostatnou ekonomickou činnost ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112/ES o DPH a nevylučovat ji ze systému daně z přidané hodnoty na základě čl. 10 téže směrnice.

-   Ustanovením směrnice 2006/112/ES, konkrétně článkům 9 a 10, je třeba v tomto případě přiznat přímý účinek, tj. způsobilost bezprostřední aplikace na případ řešený vnitrostátním orgánem. Ustanovení jsou z hlediska obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná, a tak jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich v řízení před soudy vůči státu v případě jako tento, kdy nebyla správně provedena do vnitrostátního práva.

-   (…) směrnice zavazuje pouze členský stát, kterému je určena, a proto sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, ale pouze práva. Proto až do doby, než dojde ke zrušení té části § 5 odst. 2 ZDPH, jež je v rozporu s unijním právem, nemůže správce daně zpětně ani do budoucna doměřovat jednateli s.r.o. daň z přidané hodnoty, a to i přesto, že ve smyslu směrnice 2006/112/ES je jednatel osobou povinnou k dani.

Také člen představenstva může být plátcem DPH

Výše prezentovaný rozpor mezi vymezením „zaměstnanců“ – a priori vyloučených z osob povinných k dani a tedy návazně i z možných plátců DPH – podle § 5 odst. 3 ZDPH versus dle článku 10 unijní Směrnice o DPH se pochopitelně netýká pouze jednatelů s.r.o. Kolize se obecně vztahuje na všechny „zaměstnance“ ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 ZDP – t.j. mající příjmy ze závislé činnosti – kteří nejsou vázáni pracovní smlouvou ani jiným právním svazkem zakládajícím vztah zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti pracovních podmínek, odměňování zaměstnance a odpovědnosti zaměstnavatele. Jednatel s.r.o. není samostatně výslovně vyjmenován mezi „zaměstnanci“ v § 6 odst. 1 ZDP. Spadá do širší právní kategorie – člen orgánu právnické osoby – kde se vedle něj nachází celá řada dalších osob, zejména členové představenstva a.s. nebo dozorčích rad.

Zřejmě není věcný důvod, proč by výše uvedený závěr o možném plátcovství z titulu odměny za výkon funkce neměl platit i v jejich případě. Ani tito další členové orgánů přitom již nemusejí – pokud se chtějí stát plátci DPH – složitě a nejistě podstupovat cestu využití „přímého účinku“ evropského práva. Máme to totiž také potvrzeno dalším verdiktem tuzemského NSS, na který se po neshodách se správcem daně obrátil o pomoc předseda představenstva jedné české akciové společnosti. Rozsudek byl vynesen nedávno 21. června 2021 a danou kauzu sp. zn. 3 Afs 82/2019 si níže stručně zrekapitulujeme; www.nssoud.cz.

I když v České republice neplatí anglosaský systém precedenčního práva, které kromě zákonů dotváří rozhodnutí soudů, je dobré vědět, jak věcně obdobné spory se správci daně posuzovaly zdejší soudy. Obecně sice platí, že každý spor je jedinečný, ovšem pokud NSS v minulosti řešil obdobnou kauzu, pak je vysoká pravděpodobnost, že „nezapře sám sebe“ a bude i později (naši) záležitost posuzovat věcně stejně…

-   Finanční úřad neuznal a.s. odpočet DPH ze zdanitelných plnění, která jí podle mandátní smlouvy poskytl její ředitel vykonávající funkci předsedy představenstva, registrovaný jako plátce DPH. Podle správce daně nešlo o samostatnou ekonomickou činnost, ale o závislou činnost „zaměstnance“ dle § 6 odst. 1 ZDP. Tomu svědčila pevná měsíční odměna nezávislá na množství plnění, a také že mu náležely i cestovní náhrady a náklady na reprezentaci, přičemž vůči třetím osobám vystupoval jako předseda představenstva firmy (a.s.).

-   Akciovka nesouhlasila a odvolala se. Podle ní totiž mandátní smlouva nezakládá pracovněprávní vztah, byť služby poskytuje předseda představenstva, který za ni jedná. Dále měla za to, že právní hodnocení úřadu je v rozporu s čl. 10 Směrnice o DPH i výše zmíněným rozsudkem NSS č.j. 2 Afs 100/2016 týkajícím se jednatele. Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítlo. Argumentovalo rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C-355/06, který v obdobném sporu dospěl k závěru, že nejde o samostatnou činnost, a to ze tří důvodů: podmínky odměňování, jednání na účet a odpovědnost společnosti, která také nese hospodářské riziko.

-   Proti rozhodnutím správců daně podala firma žalobu ke krajskému soudu, který ji ale kupodivu zamítl. Z verdiktů Soudního dvora EU podle něj totiž plyne, že je určující, zda daná osoba nese při výkonu činnosti vlastní hospodářské riziko a odpovědnost za škodu. Tyto však v souzené kauze nenesl ředitel, ale jen a.s. Činnost předsedy představenstva na základě mandátní smlouvy tak není samostatná ekonomická činnost dle § 5 odst. 2 ZDPH. Plnění, která a.s. přijala od ředitele, tedy nebylo poskytnuto osobou povinnou k dani, a nejednalo se proto ani o zdanitelná plnění, tudíž nemohla nárokovat odpočet daně na vstupu z těchto plnění.

-   Proti rozsudku krajského soudu podala a.s. kasační stížnost k NSS – což je obdoba odvolání. Podle ní je na činnost předsedy představenstva třeba nahlížet jako na samostatnou ekonomickou činnost, jejíž plnění je předmětem DPH. Směrnice o DPH vyjímá ze své působnosti jen činnost faktických zaměstnanců, u nichž je typická odpovědnost zaměstnavatele, zatímco dle ZDPH (chybně) není určující skutečný vztah poskytovatele a příjemce služby, ale způsob, jakým je příjem zdaněn. Přičemž pan ředitel nesl značná hospodářská rizika.

-   NSS připomněl z kauzy týkající se jednatele, že rozhodující je, jde-li o vztah podřízenosti. A jednatel s.r.o. musí jednat s péčí řádného hospodáře, jinak hradí škodu a odpovídá jejím věřitelům za dluhy. Podobně je tomu u předsedy představenstva a.s. v souzené kauze, i on nese při výkonu funkce vlastní hospodářské riziko a vykonává ji do značné míry nezávisle, což nemá v zaměstnaneckém vztahu obdobu. Výkon funkce předsedy (člena) představenstva a.s. – na rozdíl od dozorčí rady – proto nelze považovat za zaměstnanecký vztah nebo obdobný dle čl. 10 Směrnice o DPH. NSS dal stěžovateli za pravdu a všechna předchozí rozhodnutí zrušil.

ZÁKON č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty

§ 5

Osoby povinné k dani

(1) Osoba povinná k dani je osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, nebo skupina. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti.

(2) Osobou povinnou k dani není

a)  člen skupiny,

b)  zaměstnanec nebo jiná osoba při uskutečňování ekonomické činnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu, služebního poměru nebo jiného obdobného vztahu.

(3) Ekonomickou činností se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání podle jiných právních předpisů, za účelem získávání pravidelného příjmu. Za ekonomickou činnost se považuje zejména činnost spočívající ve využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu. Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.

(4) Stát, kraje, obce, organizační složky státu, krajů a obcí, dobrovolné svazky obcí, hlavní město Praha a jeho městské části a právnické osoby založené nebo zřízené zvláštním právním předpisem nebo na základě zvláštního právního předpisu) se při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažují za osoby povinné k dani, a to i v případě, kdy za výkon těchto působností vybírají poplatky nebo jiné úhrady.

(5) Osoba podle odstavce 4 se považuje za osobu povinnou k dani, pokud uskutečňuje činnosti,

a)  které jsou uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, nebo

b)  při jejichž výkonu se má za to, že dochází k výraznému narušení hospodářské soutěže tím, že osoba podle odstavce 4 nebyla považována nebo není považována za osobu povinnou k dani; tyto činnosti stanoví vláda nařízením.

(6) Za samostatnou osobu povinnou k dani se považuje hlavní město Praha a každá jeho městská část.