17.03.2026

0,00 Kč

i-poradce.cz

INFORMAČNÍ PORTÁL

Slovenský Poradca

Český Poradce

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Zákon
o daních
z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňová přiznání
FO a PO
za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

Daňový řád
s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon
o platebním styku
po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Zákon
o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Stavební zákon
po novelách
s komentářem

Previous Next

–   Zaměstnanec, který není řidičem a ani se v pracovní smlouvě nezavázal řídit vůz, dostal od svého nadřízeného příkaz, aby řídil na pracovní cestě vůz za nemocného řidiče.

–   Vedoucí účtárny nařídil podřízeným zaměstnancům, aby po malování kanceláří provedli úklid a oni souhlasili.

1.7     Hmotná odpovědnost zaměstnance

Převzal-li na základě dohody o odpovědnosti (podle dříve platného právního stavu „dohody o hmotné odpovědnosti“) zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásobu materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek (§ 252 odst. 1 ZP). Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než stav evidenční. Schodkem není tedy škoda, která vznikla v důsledku jednání zaměstnance, jestliže zboží, byť poškozené nebo úplně znehodnocené zaměstnavateli zůstalo. O schodek se jedná, jestliže hodnoty podnikateli chybějí.

Při výkonu zaměstnání u zaměstnavatele vykonávají zaměstnanci různé pracovní činnosti, při nichž je nutné, aby jim byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž hospodaří a které jsou povinni vyúčtovat. Např. jde o opraváře zařízení, pomůcek a nástrojů, kteří přicházejí do styku s náhradními díly apod. Z příkladu vyplývají dva charakteristické znaky pro tyto hodnoty: musí být zaměstnanci svěřeny (sám s nimi nakládá) a musí být určeny k obratu nebo oběhu (zaměstnanec je vyúčtovává). Může však jít i o jiné zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat.

Vznikají také pochybnosti, zda předmětem zvýšené odpovědnosti za schodek mohou být předměty, které jsou svěřovány zaměstnancům za tím účelem, aby je půjčovali dalším osobám, např. hostům. Typickým příkladem jsou příbory a nádobí v restauracích a pohostinstvích a ložní prádlo a ručníky ve zdravotnických lůžkových zařízeních, ubytovnách apod.

Jelikož jde o předměty, které mají povahu hodnot dávaných do oběhu, nelze vyloučit odpovědnost za schodek ani u těchto předmětů. Dohody o odpovědnosti by však zaměstnavatelé a zaměstnanci měli uzavírat jen tehdy, jsou-li pro zaměstnance vytvořeny potřebné podmínky. Jestliže např. zaměstnanec má možnost se starat o svěřené hodnoty bez rizika ztrát.

Předmětem zvýšené odpovědnosti nemohou být hodnoty, které nejsou předmětem obratu nebo oběhu. Nemůže jím být například inventář prodejny, kanceláře, dílny apod. (kontrolní váhy, počítací nebo psací stroje, registratury, nábytek, obrazy apod.), a to i kdyby byla uzavřena dohoda o odpovědnosti za tyto předměty. Nešlo by o škodu, za kterou by zaměstnanec odpovídal plně, ale jen do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku, pokud by se prokázalo, že porušil právní předpis. To platí i o motorových vozidlech. I kdyby zaměstnavatel s řidičem uzavřel dohodu o odpovědnosti nebo kdyby mu vozidlo svěřil na písemné potvrzení, odpovídal by podle § 250 ZP. Jeho škoda by byla omezena čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku. Zvýšená odpovědnost zaměstnance by ovšem přicházela v úvahu při ztrátě poukázek na pohonné hmoty apod.

     Předpoklad odpovědnosti za schodek

je, že zaměstnanec uzavřel dohodu o odpovědnosti. Uplatňuje-li zaměstnavatel vůči zaměstnanci odpovědnost za schodek, je povinen v případném sporu dohodu o odpovědnosti předložit. Podmínkou její platnosti je platný pracovněprávní vztah. Je tedy třeba, aby byla uzavřena řádná pracovní smlouva. Lze ji však sjednat i s zaměstnancem činným na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podmínkou platnosti není však provedení inventarizace. Její neprovedení nemá za následek neplatnost nebo zánik dohody.

Při uzavírání dohody o odpovědnosti je třeba zaměstnance o důsledcích řádně poučit. Zaměstnavatel musí vytvořit řádné pracovní podmínky. Nemůže-li zaměstnavatel odstranit před uzavřením této dohody závady v pracovních podmínkách, na které zaměstnanec upozorňuje, musí se písemně zavázat, že závady odstraní v určité lhůtě.

1.8     Náhrada ztráty svěřených předmětů

Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů je upravena v § 255 ZP na stejných principech, jako odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování.

Zaměstnanec má odpovědnost za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Jde např. o pracovní pomůcky, nástroje, nářadí apod. Musí tyto předměty nejen chránit před poškozením, nýbrž je ve stanovené době zaměstnavateli vrátit. Je povinen předmět vrátit na požádání, případně i před splněním úkolu, pro který mu byl svěřen. Za ztrátu těchto předmětů odpovídá zaměstnanec jen tehdy, jestliže je převzal na písemné potvrzení. Potvrzení nemá jen evidenční povahu a ani nejde jen o administrativní doklad o tom, že zaměstnanec předměty převzal, nýbrž je to jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za ztrátu těchto předmětů. Musí obsahovat údaje o tom, který předmět byl zaměstnanci svěřen.

Předměty, jejichž cena převyšuje 50 tisíc korun, mohou být zaměstnanci svěřeny jen na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Jedná se o jednotlivé předměty, jejichž hodnoty převyšují uvedenou částku.

Odpovědnosti se zaměstnanec zprostí, prokáže-li, že ztrátu nezavinil. Skutečnosti, pro které se může zaměstnanec zprostit odpovědnosti, jsou tytéž, jako u odpovědnosti za schodek: náhoda, úmyslné jednání jiného, nedbalé jednání, aniž se nedbalosti dopustil zaměstnanec (např. zaměstnanec půjčí nástroj na jiné pracoviště zaměstnanci, který jej pro práci potřebuje, sám pracuje, a proto se nemůže o nástroj v jiné dílně starat).

Někdy bývají zaměstnancům svěřovány předměty na písemné potvrzení nesprávně. Musí jít o nástroje, ochranné pracovní prostředky nebo o předměty podobné nástrojům nebo ochranným pracovním prostředkům, tedy o předměty drobnější. Nemá význam požadovat na zaměstnanci, aby potvrdil např. převzetí osobního vozu, neboť tato odpovědnost se týká jen ztráty. Není účelné požadovat písemné potvrzení na zařízení a inventář, pracoviště, pracovny, kanceláře, na nábytek, stroje, jiné druhy kancelářské techniky, k nimž mají přístup i jiné osoby.

Zaměstnanec, který odpovídá za ztrátu svěřených předmětů, je povinen nahradit ztrátu v plné výši.

1.9     Způsob náhrady škody zaměstnancem

Zaměstnanec může škodu uhradit buď v penězích nebo jí odčiní uvedením v předešlý stav. Přednostní formou úhrady je náhrada v penězích. Je to vhodné zejména proto, že v pracovněprávních vztazích platí omezená povinnost k náhradě škody způsobené z nedbalosti (uvedením v předešlý stav vychází ze zásady plné úhrady). Zejména z těchto důvodů je třeba nechat zaměstnanci volbu mezi těmito dvěma způsoby úhrady. Rozhodne-li se v uvedení v předešlý stav, znamená to, že provede opravu poškozené věci, nebo že obstará náhradní věc. Zaměstnavatel může ovšem odmítnout tento způsob úhrady, jestliže by zaměstnanec neprovedl opravu plnohodnotně nebo jestliže by jí provedl v nepřiměřeném čase, případně jestliže by zaměstnavateli tímto způsobem úhrady vznikla další újma (např. tím, že do dokončení opravy by nebylo možno stroj používat).

Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti (§ 257 odst. 2 ZP) nesmí přesáhnout u zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil nebo použitím jiných omamných prostředků.

Účelem tohoto ustanovení je, aby požadavek náhrady nebyl v rozporu s výdělkovými možnostmi zaměstnance. Ustanovení je praktické jen v případech, kdy celá škoda (případně díl, za který zaměstnanec odpovídá), je vyšší než tento čtyřapůlnásobek. Uvedená hranice je maximální, nad ni nelze náhradu škody způsobenou z nedbalosti požadovat. Omezení čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku ovšem neplatí u škod způsobených schodkem na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a u škod způsobených ztrátou předmětů svěřených na písemné potvrzení nebo dohodu. Zde není výše škody omezená.

Zaměstnavatel nemusí vždy uplatňovat náhradu škody ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku zaměstnance. Tato hranice je maximální a zaměstnavatel se může rozhodnout.

Byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem (např. porušením jeho povinností), je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody jen podle míry svého zavinění (§ 257 odst. 5 ZP), část škody pak nese zaměstnavatel. Při zjišťování míry zavinění zaměstnance se hodnotí zejména závažnost porušení jeho pracovních povinností a určí se poměr, v němž se odpovědnost omezí.

1.10   Projednání škody

Výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit a to nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla, a že za ni zaměstnanec odpovídá.

U vedoucích zaměstnanců, kteří jsou statutárními orgány, určí výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil. Neprojednání výši požadované náhrady škody se zaměstnancem neznamená zbavení se odpovědnosti zaměstnance za náhradu škody, jde však o porušení povinnosti ze strany zaměstnavatele stejně, jako v případě, kdy náhradu škody vyšší než 1 000 Kč neprojedná zaměstnavatel s odborovým orgánem.

Náhradu škody, určenou zaměstnavatelem, může snížit jedině soud na základě provedeného důkazního řízení.

2. Škoda způsobená zaměstnanci

2.1     Způsob náhrady

Zaměstnavatel hradí zaměstnanci škodu za podmínek stanovených ZP bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost je objektivní. Zaměstnavatel odpovídá za škodu i v případě, kdy žádnou právní povinnost neporušil. Právní sankce náhrady škody jde u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nad rámec právní povinnosti a uplatňuje se u následků škodní události (u zvláštních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu), anebo sice při porušení povinnosti, avšak povinnost může být porušena i třetím subjektem (u obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu).

Zaměstnavatel je povinen hradit zaměstnanci skutečnou škodu, a to v penězích. Za předpokladu, že zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí (§ 270 ZP).

Způsobí-li zaměstnanci škodu někdo jiný než zaměstnavatel, má tento poté, co nahradí škodu poškozenému zaměstnanci, nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře občanskoprávní odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak (tzv. následný regres - § 271 ZP). Nárok zaměstnavatele je omezen nejen tím, co vyplývá z ustanovení občanského zákoníku o rozsahu náhrady škody vůči poškozenému, ale i tím, co vyplývá o obsahu této náhrady.

2.2     Druhy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu

Platná právní úprava rozlišuje tyto čtyři druhy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vůči zaměstnanci:

–   obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu,

–   odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání,

–   odpovědnost za škodu na odložených věcech,

–   odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při odvracení škody.

Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dochází v okamžiku, kdy jsou splněny základní předpoklady, s nimiž normy pracovního práva spojují tento vznik. Při uplatňování nároku na náhradu škody je na zaměstnanci, aby existenci všech předpokladů pro vznik toho kterého druhu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu prokázal. ZP uvádí předpoklady vzniku určitého druhu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vždy v ustanoveních právních norem upravujících příslušný druh odpovědnosti. Základními předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jsou:

–   porušení právních povinností (u obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu), resp. škodní událost (u zvláštních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu),

–   vznik škody zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a

–   příčinná souvislost mezi porušením právních povinností, resp. škodní událostí a vznikem škody.

2.3     Co je porušení právní povinnosti

Právní povinností je každá povinnost, jejíž plnění je uloženo právním předpisem. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu většinou půjde o porušení povinností pracovněprávního charakteru, které vyplývají ze ZP, jiných pracovněprávních předpisů, podzákonných právních předpisů, pokud rozvádějí povinnosti stanovené právními předpisy vyšší právní síly, z kolektivní smlouvy, pracovní, popř. jiné pracovněprávní smlouvy nebo dohody.

Protiprávnost je objektivně existující rozpor mezi faktickým jednáním a povinností, jež pro zaměstnavatele vyplývá z výše uvedených pramenů. Protiprávní stav může vzniknout zaviněním či bez zavinění. Zavinění je na rozdíl od protiprávnosti subjektivní stav, který ovšem u od­povědnosti zaměstnavatele za škodu nehraje roli, až na určité případy.

2.4     Pojem škody

V souladu s teorií judikatura chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majet­ko­vé sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Určitým specifikem u odpovědnosti za škodu jako zásadně odpo­vědnosti za majetkovou újmu je odpovědnost za bolest a ztížení společenského uplatnění, což je hmotná odpovědnost za nemajetkovou újmu. Škodu v tomto případě chápeme jako odčinění fyzické bolesti, popř. zhoršení společenského uplatnění zaměstnance, tj. jako satisfakci (viz dále). Z hlediska rozsahu náhrady stojí pracovní právo na principu náhrady skutečné škody.

Skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného. Představuje majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav (např. byla-li věc zaměstnance poškozena tak, že opravou lze předmětu vrátit jeho hodnotu, bude skutečná škoda spočívat v nákladech na provedenou opravu, popř. v částce, která představuje znehodnocení věci provedenou opravou).

Za skutečnou škodu se u zaměstnance považuje též ušlý výdělek (viz judikatura, např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR 6 Cz 17/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 1984; např. zaměstnavatel nepřevede zaměstnance na původní práci, kde si zaměstnanec více vydělával, ačkoliv uplynula doba, na kterou může zaměstnance převést na jinou práci bez jeho souhlasu, zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku tím vzniklou). Jen tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně, hradí se i jiná škoda.

Jinou škodou se rozumí ušlý majetkový prospěch (ušlý zisk). Spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno – kdyby nebylo škodní události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jiná škoda na výdělku zaměstnance by mohla spočívat např. v rozdílu mezi vyšším výdělkem, kterého by zaměstnanec – kdyby nebylo škodní události – s ohledem na pravidelný běh věcí od určité doby dosahoval, a výdělkem nižším, který měl před škodní událostí.

Škoda se hradí v penězích, pokud ji ten, kdo za ni odpovídá, neodčiní uvedením v předešlý stav (§ 257 ZP). Při určování výše škody na věci se vychází z ceny věci v době poškození (§ 272), tzn. z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody, snížené o částku připadající na případné opotřebení věci. Tato cena bude zpravidla stanovena dohodou zaměstnavatele a zaměstnance nebo bude zjištěna znaleckým posudkem jako cena odhadní.

Vznik škody a její výši musí vždy prokázat poškozený, který uplatňuje náhradu škody. Doba vzniku škody je důležitá pro počátek běhu promlčecí lhůty. Správné posouzení doby vzniku nároku je složitější v případech, kdy se celkový nárok na náhradu škody skládá z více dílčích nároků, jako je tomu např. při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.

2.5     Obecná odpovědnost zaměstnavatele

Podle ustanovení § 265 odst. 1 ZP odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Z výše uvedené dikce právní normy vyplývají tyto předpoklady obecné odpovědnosti:

–   vznik škody na straně zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

–   porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům a

–   příčinná souvislost mezi vznikem škody a výše uvedeným porušením právních povinností či úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Osobou porušující právní povinnosti nebo úmyslně jednající proti dobrým mravům nemusí být pouze zaměstnavatel sám, ale i zaměstnanec zaměstnavatele nebo kterákoli další třetí osoba, bez právního vztahu k zaměstnavateli.

Výše uvedené ustanovení upravuje dvě skutkové podstaty obecné odpovědnosti zaměstnavatele, a to:

1. škoda vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti,

2. škoda vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Ad 1. Právní povinnosti, jejichž porušení se u této skutkové podstaty vyžaduje, vyplývají zejména ze ZP, ostatních pracovněprávních předpisů, prováděcích předpisů, pracovní či kolektivní smlouvy. Většinou půjde o porušení povinností jiným zaměstnancem. Zaměstnanec musí kromě škody prokázat, že mu škoda vznikla protiprávním jednáním.

Ad 2. ZP chrání zaměstnance nejen v pří­padě škod vzniklých protiprávním jednáním, ale i škod vzniklých mu jednáním, které sice není v rozporu s právní normou, ale je v rozporu s dobrými mravy.

Na základě ustanovení § 265 odst. 2 ZP zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem podle ustanovení § 11 ZP.

V takovém případě je předpokladem odpovědnosti:

–   vznik škody na straně zaměstnance,

–   porušení právních povinností zaměstnancem jednajícím jménem zaměstnavatele v rám­ci plnění úkolů zaměstnavatele a

–   příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností.

Odpovědnost uvedená v ustanovení § 265 odst. 2 ZP se mimo jiné liší od odpovědnosti zaměstnavatele podle odstavce 1 tím, že v těchto případech nezáleží na tom, při jaké činnosti zaměstnanci škoda vznikla. Není rozhodující, zda škoda zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tímto plněním nebo při jiné činnosti. Rozhodující je, z jakého jednání zaměstnavatele a jakými zaměstnanci byla škoda zaměstnanci způsobena.

2.6     Jednání za zaměstnavatele

Zaměstnanci se poskytuje ochrana, jde-li o porušení právní povinnosti zaměstnavatele zaměstnanci oprávněnými jednat jménem zaměstnavatele.

Ustanovení § 265 odst. 2 ZP tedy umožňuje, aby se podle ZP posuzovaly škody, které způsobil zaměstnavatel, resp. zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele v rám­ci plnění úkolů zaměstnavatele a které vznikly zaměstnanci i mimo plnění pracovních úkolů (popř. v přímé souvislosti s ním). Zaměstnavatel bude odpovídat za škodu i v případě, kdyby prokázal, že škodu nezavinil.

Poruší-li právní povinnost jiný zaměstnanec než zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele a dalšímu zaměstnanci tím vznikne škoda, může poškozený uplatňovat náhradu škody jen za podmínek stanovených v ustanovení § 265 odst. 1 ZP. Stejným způsobem bude muset poškozený postupovat, pokud mu vznikne škoda porušením právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zástupcem zaměstnavatele zvoleným dle ustanovení § 12 a násl. ZP, kterým bude jiná osoba (fyzická nebo právnická – např. advokát) než zaměstnanec zaměstnavatele.

2.7     Škoda na dopravním prostředku

ZP v ustanovení § 265 odst. 3 výslovně uvádí, že zaměstnavatel není povinen hradit škodu na dopravním prostředku, kterého použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele.

Zaměstnavatel rovněž nehradí škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které použil bez jeho souhlasu.

Uvedené ustanovení se vztahuje zejména na používání osobního automobilu zaměstnance při pracovní cestě. Pokud zaměstnanec použije k pra­covní cestě vlastní vozidlo bez souhlasu zaměstnavatele a dojde na této cestě k jeho poškození a zároveň nedojde k ublížení na zdraví zaměstnance, zaměstnavatel zaměstnanci za škodu na vozidle neodpovídá. Souhlas či nesouhlas s použitím vozidla může zaměstnavatel např. spojovat s existencí havarijní pojistky vozidla, s nezkušeností řidiče, bezpečností provozu, technickým stavem vozidla apod. Důvod nesouhlasu s použitím vozidla zaměstnavatel nemusí zaměstnanci sdělovat.

Při současném poškození vozidla i ublížení na zdraví zaměstnance se bude jednat o pracovní úraz (eventuálně obecnou odpovědnost za škodu, pokud poškození na zdraví nelze kvalifikovat jako pracovní úraz) a odpovědnost zaměstnavatele se bude posuzovat podle ustanovení § 366 ZP.

Ani v tomto případě zaměstnavatel neodpovídá na základě ustanovení § 375 odst. 1 písm. e), části věty za středníkem, ZP za škodu na dopravním prostředku. Zaměstnavatel však odpovídá za škodu na zdraví, pokud se plně či částečně nezprostí odpovědnosti.

Zaměstnavatel se může zprostit odpovědnosti pouze ze zákonem stanovených důvodů, nikoli např. odkazem na to, že s použitím vozidla nevyslovil souhlas, či jednostranným prohlášením zaměstnavatele např. v pracovních smlouvách či pracovních řádech, že za škodu neodpovídá. Podle ustanovení § 367 ZP důvodem zproštění odpovědnosti je např. fakt, že ke škodě došlo v dů­sled­ku opilosti zaměstnance nebo porušením bezpečnostních předpisů. Mezi tyto předpisy se počítá i zákon o pozemních komunikacích.

Zaměstnavatel se proto zprostí odpovědnosti např. v případě, když zaměstnanec zaviní dopravní nehodu. Při posuzování úrazů na pracovní cestě je nutné vycházet z toho, jak zaměstnavatel stanovil místo a dobu začátku i konce pracovní cesty pro účely poskytování cestovních náhrad.

3. Pracovní úrazy a nemoci z povolání

3.1     Majetková a nemajetková újma

Při posuzování náhrady škody za pracovní úrazy a nemoci z povolání přichází v úvahu majetková i nemajetková újma způsobená zaměstnanci.

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je jedním z druhů zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Jedná se o odpovědnost jak za majetkovou, tak za nemajetkovou újmu. U ostatních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu se jedná zejména o majetkovou újmu, tedy újmu, která nastala v majetkové sféře zaměstnance (finanční či věcnou újmu). V případě její náhrady se uplatňuje především funkce reparační (kompenzační), při níž je škoda zaměstnanci uhrazena uvedením v předešlý stav nebo poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz pokrývajících finanční nebo věcnou ztrátu, kterou utrpěl zaměstnanec na základě vzniklé škody.

Určitým specifikem je odpovědnost za bolest a ztížení společenského uplatnění, což je hmotná odpovědnost za nemajetkovou újmu. Škodu v tomto případě chápeme jako odčinění fyzické bolesti, popř. zhoršení společenského uplatnění zaměstnance, tj. jako satisfakci. Z hlediska rozsahu náhrady stojí pracovní právo na principu náhrady skutečné škody.

Hmotnou újmou je zmenšení (úbytek) majetku poškozeného. Představuje majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav (např. byla-li věc zaměstnance poškozena tak, že opravou lze předmětu vrátit jeho hodnotu, bude skutečná škoda spočívat v nákladech na provedenou opravu, popř. v částce, která představuje znehodnocení věci provedenou opravou).

Za skutečnou škodu se u zaměstnance považuje též ušlý výdělek (viz judikatura, např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR 6 Cz 17/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 1984; např. zaměstnavatel nepřevede zaměstnance na původní práci, kde si zaměstnanec více vydělával, ačkoliv uplynula doba, na kterou může zaměstnance převést na jinou práci bez jeho souhlasu, zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku tím vzniklou). Jen tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně, hradí se i jiná škoda.

Jinou hmotnou újmou (škodou) se rozumí ušlý majetkový prospěch (ušlý zisk). Spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno – kdyby nebylo škodní události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jiná škoda na výdělku zaměstnance by mohla spočívat např. v rozdílu mezi vyšším výdělkem, kterého by zaměstnanec – kdyby nebylo škodní události – s ohledem na pravidelný běh věcí od určité doby dosahoval, a výdělkem nižším, který měl před škodní událostí.

3.2     Bolestné a ztížení společenského uplatnění

Bolestné a ztížení společenského uplatnění je zvláštním druhem nemajetkové újmy, která byla způsobena zaměstnanci.

Všem poškozeným zaměstnancům, kterým se úraz stal při plnění pracovních úkolů, zaručuje ZP a další pracovněprávní předpisy náhradu škody za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění v podobě tzv. bodového ohodnocení. Odškodnění bolesti se určuje podle sazeb bodového ohodnocení, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla. Počet bodů na zdravotní poškození stanoví lékař, což je rozhodující pro celkovou výši škody.

Výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku. Hodnota 1 bodu činí 250 Kč.

Náhrada za bolest se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanovené v příloze č. 1 nebo 2 vyhlášky č. 277/2015 Sb. Za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené újmou na zdraví poškozeného.

Pokud není bodové ohodnocení bolesti uvedeno v příloze č. 1 nebo 2 vyhlášky, použije se bodové ohodnocení, s nímž lze podle povahy posuzovanou bolest nejblíže srovnávat.

Náhrada za ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v příloze č. 3 nebo 4 vyhlášky, a to za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a které mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě. Jde zejména o jeho uplatnění v rodinném, politickém, kulturním a sportovním životě, a to včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, s přihlédnutím k věku poškozeného v době vzniku újmy na zdraví. Náhrada za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřená povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí rozsah akutní fáze poškození zdraví. Je-li bodové ohodnocení bolesti stanoveno rozmezím bodů, přihlíží se zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení, a to včetně náročnosti použité léčby, a ke vzniklým komplikacím.

Bodové ohodnocení bolesti lze provést až v době ustálení zdravotního stavu.

3.3     Náhrada nemajetkové újmy v novele ZP

Zcela nově se do ZP v § 271f zavádí od 1. ledna 2021 institut jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance. Inspirací zavedení tohoto institutu je jeho úprava v občanském zákoníku. Lze očekávat, že se bude jednat spíše o výjimečné případy nejtěžšího zdravotního postižení, kdy jsou následky poškození zdraví takové, že postiženého zaměstnance v zásadě vyřazují z většiny sfér společenského uplatnění a pro blízké osoby jsou srovnatelné se smrtí zaměstnance.

Jednorázová náhrada této nemajetkové újmy přísluší při splnění podmínek manželovi, partnerovi, dítěti a rodiči postiženého zaměstnance, jakož i dalším osobám, které újmu zaměstnance pociťují jako újmu vlastní. Jedná se o osoby v rodinném nebo obdobném poměru, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. V případě, že uvedeným osobám byla již jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví poskytnuta a postižený zaměstnanec v důsledku závažného ublížení na zdraví následně zemře, pak soud při určení výše jednorázového odškodnění náhrady nemajetkové újmy pozůstalých zohlední již přiznanou výši jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví.

Výše náhrady není v předpisech uvedena ani limitována.

3.4     Jednorázová náhrada nemajetkové újmy

podle nového § 271i ZP pozůstalých bude příslušet manželovi, partnerovi, dítěti a rodičům zemřelého zaměstnance. Jde o nový druh náhrady.

Nově se právo na tento druh náhrady nebude u dětí zemřelého zaměstnance vázat na jejich nezaopatřenost a u rodičů na nutnost jejich žití se zaměstnancem v domácnosti. Důvodem této úpravy je to, že duševní útrapy, které jsou tímto druhem náhrady odškodňovány, nelze z důvodů celoživotních rodinných vztahů vázat a podmiňovat zletilostí dítěte nebo žitím ve společné domácnosti.

Nově se z výše uvedených důvodů, jako je tomu u náhrady škody na zřízení pomníku nebo desky, výše náhrady jednorázové újmy pozůstalých odvozuje nikoliv od pevné částky, ale od násobku průměrné mzdy v národním hospodářství, který je v tomto případě stanoven na její dvacetinásobek. Pro rok 2021  je průměrná mzda za 1. až 3. čtvrtletí 2020 pro účely zaměstnanosti ve výši 34 611 Kč. U rodičů zemřelého, kdy je náhrada poskytována oběma rodičům, přísluší každému rodiči polovina stanovené částky. Jedná se o částku minimální. Může být poskytnuta částka vyšší, a to u všech pozůstalých.

Další změnou v úpravě tohoto druhu nemajetkové újmy je rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby, které jsou v poměru rodinném nebo obdobném, a které smrt zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Podmínkou vzniku práva těchto osob je však to, že vznik nemajetkové újmy v konkrétním případě prokážou.

4. Ochrana osobnosti zaměstnance

Zvláštním druhem nemajetkové újmy zaměstnance jsou neoprávněné zásahy zaměstnavatele do jeho osobnosti. Odškodnění zásahu do ochrany osobnosti zaměstnance v pracovněprávních vztazích je odvislé od povahy předpisů, které právní ochranu zajišťují. Porušení ustanovení ZP, např. neoprávněné zjišťování osobních údajů, rozšiřování lživých tvrzení, sdělování nepravdivých informací apod. může znamenat porušení právní povinnosti zaměstnavatelem a v důsledku toho i náhradu škody postiženému zaměstnanci.

Posouzení zavinění toho, kdo neoprávněně zasáhl do ochrany osobnosti, je rozhodujícím hlediskem pro způsob odškodnění a výši škody. Hodnocení je rovněž závislé na skutečnosti, zda zásah do ochrany osobnosti se stal v oblasti občanskoprávní nebo pracovněprávní.

Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., NOZ). Náhrada újmy může však být i v podobě satisfakce. Podle § § 2956 NOZ vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku (osobě) újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními NOZ v oblasti osobních práv člověka, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. To musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečné účinné odčinění způsobené újmy.

JUDr. Ladislav Jouza

2021

Poradce č. 9 - Daně a účetnictví

Vyprodáno

Tištěná + e-verze

152,00 Kč

Elektronická verze

Nepřihlášen

Id

Heslo

Automaticky přihlásit

REGISTRACE

Zapomněl jsem přihlašovací údaje

---

E-SHOP

---

E-mailové noviny

Ukázky zdarma

O Poradci

---

Úplné znění zákonů

Daňové výdaje

Vzory smluv a podání

Vydané publikace

---

Předplatné

---

Zákony 2026

---

Novinky

Aktuální nabídka

---

Kurzy

Měnová kalkulačka

---

Kontakty

Obchodní podmínky

Připomínky