Náhrada majetkové
    a nemajetkové újmy

Zaměstnavatel je podle ustanovení § 248 povinen soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. K ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí od zaměstnavatele, popř. prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce musejí být dodrženy právní předpisy o ochraně osobní svobody a nesmí být ponižována lidská důstojnost.

Reparační funkce směřuje k odčinění již vzniklé škody na majetku účastníků pracovněprávního vztahu. U újmy na zdraví se jedná navíc o funkci satisfakční. Platná právní úprava klade důraz na reparační funkci zejména u náhrady škody způsobené zaměstnavatelem zaměstnanci. Zaměstnanci musí být pokud možno uhrazena veškerá škoda, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Navíc odpovědnost zaměstnavatele je vždy objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, a s výjimkou obecné odpovědnosti se jedná o odpovědnost za výsledek, tj. nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti. Přitom u obecné odpovědnosti zaměstnavatel odpovídá za porušení povinnosti i jiných, třetích subjektů.

Škoda z nedbalosti

Pokud jde o náhradu škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli z nedbalosti, vychází se ze zásady, že povinnost uhradit zaměstnavateli způsobenou škodu nesmí přivést zaměstnance do situace, která by ohrozila jeho existenci. Při stanovení výše náhrady škody je brán zřetel na smysl samotného výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele, jímž je získání odměny za vykonanou práci. ZP limituje výši náhrady škody vzhledem k dosahovanému příjmu zaměstnance. Pokud by výše náhrady škody nebyla zákonem limitována, mohlo by to mít velmi negativní dopad na ekonomickou situaci zaměstnance i jeho rodiny, protože tato odměna je zpravidla jediným nebo alespoň hlavním zdrojem příjmů zaměstnance, sloužících k zajištění základních potřeb zaměstnance a mnohdy i jeho rodinných příslušníků. Zaměstnanec při výkonu práce zachází často s věcmi, které mají tak vysokou hodnotu, že by bylo obtížné a někdy i nemožné, aby zaměstnanec celou vzniklou škodu plně hradil. U náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli je uplatňována především funkce preventivně výchovná. Tento závěr podporuje i fakt, že zaměstnanec odpovídá, jen pokud škodu zavinil. Při odčinění škody jde zejména o to, aby si zaměstnanec uvědomil, jakým jednáním způsobil vznik škody, a tak se vyvaroval dalšímu způsobení škody.

Sankční funkce vychází z toho, že náhrada způsobené škody je v podstatě i určitým postihem za porušení povinnosti, resp. za nezabránění škodní události.

Úmyslem pojetí pracovněprávní odpovědnosti za škodu je v prvé řadě to, aby ke vzniku škody vůbec nedocházelo. ZP stanoví účastníkům pracovněprávních vztahů soubor povinností týkajících se předcházení škodám na majetku zaměstnavatele, majetku zaměstnance a předcházení újmám na zdraví zaměstnance. Tyto povinnosti se v určitém rozsahu vztahují i na předcházení škodám na majetku a předcházení újmám na zdraví třetích osob.

Povinnosti zaměstnavatele k předcházení škodám směřují jak k zabránění možnosti vzniku škody v budoucnu, tak i k odvrácení škody již hrozící. Předmětem úpravy je předcházení újmám na zdraví účastníků pracovněprávního vztahu i třetích osob a ochrana majetku.

PŘÍZNIVÉ PRACOVNÍ PODMÍNKY - Nejúčinnějším prostředkem, který může významnou měrou přispět k tomu, aby v pracovním procesu nedocházelo ke škodám, je vytváření příznivých pracovních podmínek. Tato základní prevenční povinnost je uložena zaměstnavateli v ustanovení § 248 odst. 1 ZP, dle něhož je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku.

V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 38 odst. 1 ZP, které zdůrazňuje nejdůležitější povinnosti účastníků pracovního poměru. Výslovně mezi nimi uvádí i povinnost zaměstnavatele vytvářet podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů zaměstnancem a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, kolektivní nebo pracovní smlouvou. Zaměstnavatel musí tuto povinnost splnit ještě před faktickou realizací pracovního poměru ve formě výkonu práce zaměstnancem. Na zajištění potřebných pracovních podmínek pamatuje ZP i u pracovněprávních vztahů vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Pracovními podmínkami, které má ZP na mysli, se rozumějí přiměřené pracovní podmínky. Jsou to nejen podmínky, které zajišťují zaměstnancům řádnou, bezpečnou a zdravotně nezávadnou práci, jejich kulturní a odborný rozvoj, ale i podmínky zajišťující zaměstnancům bezpečné uložení jejich svršků, podmínky, které zabezpečují zaměstnance při jejich neschopnosti k práci a ve stáří, zvláštní pracovní podmínky zajišťované ženám, matkám a mladistvým apod. Přitom je třeba práce konat v souladu s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Zaměstnavatel proto musí předem zaměstnance seznámit s jeho úkoly, s předpisy, které musí zaměstnanec při práci dodržovat, podle potřeby musí zaměstnance zaškolit apod.

Zaměstnance je třeba vybavit potřebným materiálem, nářadím, ochrannými pracovními prostředky atd.

Velký význam má též vytvoření vhodného pracovního prostředí, např. zaměstnanec musí mít k práci dostatečný pracovní prostor, dostatečné světlo, dobré ovzduší apod. (podrobněji viz nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci). Povinnost zaměstnavatele vytvářet příznivé pracovní podmínky je stanovena také v ustanovení § 103 ZP, který ukládá zaměstnavatelům povinnost vytvářet takové pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, odstraňovat rizikové a namáhavé práce a zřizovat, udržovat a zlepšovat zařízení pro zaměstnance, včetně vzhledu a úpravy pracovišť.

Určitou konkretizací ustanovení § 248 odst. 1 ZP je ustanovení § 226 ZP, týkající se věcí odložených zaměstnancem v zaměstnání. Zaměstnavatel má povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, a obvyklých dopravních prostředků, pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Uvedenou povinnost má zaměstnavatel nejen vůči svým zaměstnancům, ale i vůči všem ostatním osobám, pokud jsou pro něj činné na jeho pracovištích.

Ustanovení části věty za středníkem v § 248 odst. 1 ZP stanovuje zaměstnavatelům povinnost učinit opatření k odstranění závad, které zjistili sami nebo na základě ohlášení závady např. vedoucím zaměstnancem či jiným zaměstnancem, případně odborovým orgánem.

Porušením výše uvedených povinností ze strany zaměstnavatele, směřujících k předcházení škodám, může vzniknout obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu dle ustanovení § 265 odst. 1 ZP (např. porušením povinností stanovených v nařízení vlády č. 361/2007 Sb.).

Porušení prevenčních povinností může mít důsledky i při obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, při odpovědnosti zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování nebo při odpovědnosti zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů, kdy se odpovědnost zaměstnance může poměrně omezit.

Kontrola věcí zaměstnance

Ustanovení § 248 odst. 2 ZP přiznává zaměstnavateli určitá oprávnění sloužící k zabránění vzniku škody na majetku zaměstnavatele. Zaměstnavatel je oprávněn provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí do objektu zaměstnavatele nebo naopak vynášejí z objektu zaměstnavatele, popřípadě i prohlídky zaměstnanců. Bližší podmínky provádění kontrol by měly být stanoveny v pracovním řádu (viz § 306 ZP). Pracovní řád může například stanovit osoby, které budou oprávněny tyto kontroly provádět. Při realizaci kontrol je zaměstnavatel omezen předpisy týkajícími se ochrany osobnosti. Realizaci oprávnění mohou provádět i subjekty na základě smlouvy se zaměstnavatelem, a to jeho jménem, na jeho účet, ale na vlastní odpovědnost (např. zaměstnanci bezpečnostní agentury).

V rámci Evropské unie byla přijata Rámcová dohoda EU o stresu spojeném s prací

8. října 2004 (dohoda mezi sociálními partnery na úrovni Evropské unie). Členským státům EU bylo uloženo implementovat tuto dohodu do svých vnitrostátních předpisů. U nás se tak dosud nestalo, a proto musíme při posuzování důsledků stresu na pracovišti vycházet ze současných ustanovení zákoníku práce (ZP) k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Rizikové faktory

V podmínkách našich zaměstnavatelů se zejména jedná o rizikové faktory způsobující stres:

-   nadměrné pracovní zatížení,

-   rozporuplné požadavky a nedostatečně jasně vymezené pracovní úkoly,

-   špatně řízené organizační změny, nejistota zaměstnání,

-   neefektivní komunikace, nedostatečná podpora ze strany vedení nebo kolegů,

-   psychické a sexuální obtěžování, násilí třetích stran.

Sami zaměstnanci uvádějí nejčastěji jako příčiny stresu reorganizaci práce nebo nejistota zaměstnání, dlouhou pracovní dobu či nadměrné pracovní zatížení a obtěžování či násilí na pracovišti.

Povinnosti podle ZP

Povinnost zaměstnavatele k vytváření pracovních podmínek k tomu, aby u zaměstnanců nedocházelo ke stresu, vyplývá z § 101 odst. 1 a § 224 odst. 1 ZP. Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci s ohledem na ohrožení života a zdraví, které se týkají výkonu práce a je povinen vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce. Toto ustanovení bylo předchozí navrhovanou novelou ZP doplněno o znění včetně předcházení riziku stresu spojeného s prací a riziku násilí a obtěžování na pracovišti.

I bez tohoto nepřijatého doplňku ZP v roce 2018 při předchozí novele je možné dovodit, že podle současného znění § 224 odst. 1 ZP se jedná o povinnosti a všeobecné preventivní zásady, ze kterých je zaměstnavatel povinen vycházet při přijímání a provádění technických, organizačních a jiných opatření např. k prevenci rizik. Zaměstnavatel musí např. respektovat zákon o zákazu diskriminace a dodržování rovnosti na pracovišti rozšířenou o předcházení negativním jevům na pracovišti. Obdobnou povinnost zaměstnavatele uvádí § 1a odst. 1 písm. b) ZP. Zaměstnavatel je povinen vytvářet uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce. Tato zásada vyjadřuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek.

Pracovní podmínky a prostředí

Velmi častými příčinami vzniku stresu může být nesplňování povinností zaměstnavatele při vytváření pracovních podmínek a pracovního prostředí, jak uvádí rámcová dohoda. Povinnosti zaměstnavatelů na tomto úseku podrobně upravuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., (dále NV), kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Blíže rozvádí povinnosti zaměstnavatelů např. při vytváření pracovního prostředí, aby pracovní podmínky pro zaměstnance odpovídaly bezpečnostním požadavkům a hygienickým limitům a aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně vhodně uspořádána. NV rovněž stanoví rizikové faktory pracovních podmínek, jejich členění, hygienické limity, způsob jejich zjišťování a hodnocení a minimální rozsah opatření k ochraně zaměstnanců. Rámcová dohoda zahrnuje špatnou organizaci práce a pracovní postupy mezi nejčastější příčiny vzniku stresu.

Právo na straně zaměstnanců

Je samozřejmě vhodnější, když zaměstnavatel učiní taková preventivní opatření, aby ke stresu při práci nedocházelo. Jestliže zaměstnanci v důsledku stresu vznikne škoda, např. dočasná pracovní neschopnost a z toho důvodu ztráta na výdělku, může ji proti zaměstnavateli uplatňovat. Je to možné tehdy, jestliže škoda vznikla porušením povinnosti zaměstnavatele, která je stanovena v právním předpisu. Jedná se např. o porušení zákoníku práce, zákona o zákazu diskriminace, uvedeného nařízení vlády č. 361/2007 Sb., o ochraně zdraví při práci. Pro úspěšné uplatnění náhrady škody zaměstnancem by bylo nutné prokázat, že k ní došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti zaměstnavatelem uvedené v zákoníku práce.

ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELŮ A ZAMĚSTNANCŮ

Podle Rámcové směrnice 89/391 mají všichni zaměstnavatelé zákonnou povinnost chránit bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Tato povinnost se vztahuje rovněž na problémy stresu spojeného s prací za předpokladu, že představuje riziko pro zdraví a bezpečnost. Všichni zaměstnanci mají obecnou povinnost dodržovat ochranná opatření stanovené zaměstnavatelem.

Právní řešení

Je samozřejmě vhodnější, když zaměstnavatel učiní taková preventivní opatření, aby ke stresu při práci nedocházelo. Jestliže zaměstnanci v důsledku stresu vznikne škoda, např. dočasná pracovní neschopnost a z toho důvodu ztráta na výdělku, může ji proti zaměstnavateli uplatňovat. Je to možné tehdy, jestliže škoda vznikla porušením povinnosti zaměstnavatele, která je stanovena v právním předpisu. Jedná se např. o porušení ZP, zákona o zákazu diskriminace, nařízení vlády č. 361/2007 Sb., (viz výše). Pro úspěšné uplatnění í náhrady škody zaměstnancem by bylo nutné prokázat, že k ní došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti zaměstnavatelem uvedené v § 103 a 224 ZP.

Nárok na náhradu škody

Zaměstnanci mohou uplatňovat nárok na náhradu jiné škody na zdraví, která je důsledkem pracovní činnosti, i když by se nejednalo o pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení touto nemocí. Museli by však prokázat, že ke škodě na zdraví došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany zaměstnavatele. Tyto povinnosti jsou stanoveny zejména v pracovněprávních předpisech, jako je např. zák. práce, zákon č. 309/2006 Sb., nařízení vlády č. 361/2007 Sb., o ochraně zdraví při práci, hygienické předpisy atd.

V případě, že poškození zdraví vzniklé při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním není možné kvalifikovat jako pracovní úraz nebo nemoc z povolání, je třeba uplatňovaný nárok na náhradu škody posoudit z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Obecná odpovědnost zaměstnavatele nastupuje např. v případě, kdy onemocnění zaměstnance, které nelze posoudit jako nemoc z povolání, bylo vyvoláno závadným pracovním prostředím, jehož působení sice nebylo násilné a krátkodobé (v takovém případě by se mohlo jednat o pracovní úraz), ale trvalo delší dobu (např. dlouhodobý styk s dráždivými chemickými látkami) a závadnost pracovního prostředí byla důsledkem porušení právních povinností zaměstnavatele, které jsme uvedli jako příklad. Může se jednat i o hygie­nické předpisy. Prokázat porušení těchto povinností ze strany zaměstnavatele a příčinnou souvislost s onemocněním spočívá na zaměstnanci.

JUDr. Ladislav Jouza