Náhrada za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti

Zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu nebo onemocnění nemocí z povolání většinou vzniká ztráta na výdělku. U náhrad za ztrátu na výdělku je třeba rozlišit, zda se jedná o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nebo o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jde o samostatné dílčí nároky, které náležejí v odlišných sociálních situacích poškozeného, nepřísluší vedle sebe, předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a k jejich vzniku dochází v jinou dobu.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

patří do kategorie tzv. opětujících se nároků na náhradu škody z pracovního úrazu nebo z nemoci z povolání. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti sestává z jednotlivých dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku z každé pracovní neschopnosti, neboli každá pracovní neschopnost na následky téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zakládá samostatný dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Tato povaha uvedených nároků se projeví např. při zjišťování průměrného výdělku rozhodného pro výpočet každého jednotlivého plnění na tuto náhradu či při posuzování promlčení. Nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se nepromlčují. Promlčují se však nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající.

Po dobu pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírá zaměstnanec místo mzdy (platu) nemocenské. Po tuto dobu zaměstnanci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Výše náhrady činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 ZP a plnou výší nemocenského (dále jen „nemocenské“).

Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel je oprávněn částky náhrady mzdy místo nemocenských dávek zvyšovat (nesmí však přesáhnout průměrný výdělek zaměstnance), nemusí za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti zaměstnanci vzniknout škoda. Potom by zaměstnavatel tuto náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neposkytoval.

VÝPOČET NÁHRADY - Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se tedy vypočítá tak, že se od průměrného výdělku za příslušný počet pracovních dnů pracovní neschopnosti odečte skutečně vyplacené nemocenské za kalendářní dobu trvání pracovní neschopnosti. Náhrada podléhá dani z příjmu fyzických osob. Pojistné zdravotního nebo sociálního pojištění se z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neodvádí.

V některých případech se nebude při výpočtu náhrady přihlížet ke skutečně vyplacenému nemocenskému, ale k zákonnému nároku na nemocenské. Jde o případy, kdy nárok na nemocenské zaměstnanec nemá z důvodů v zákoně uvedených (např. při úmyslném sebepoškození, při vzniku pracovního úrazu opilstvím zaměstnance) – nebo kdy nemocenské bylo zaměstnanci ze zákonných důvodů dočasně sníženo nebo odňato (např. při porušování léčebného režimu). Při výpočtu se tedy vychází z nemocenského, které by zaměstnanec obdržel, kdyby nebylo tohoto jednání. Jiný výklad by odporoval účelu, který snížením či odnětím nemocenského sledují právní předpisy o nemocenském pojištění. Tento výklad je také v souladu s podmínkami náhrady škody, protože náhradu škody lze přiznat, jen pokud je škoda v příčinné souvislosti s událostí, která její přiznání odůvodňuje. Rozdíl mezi plným nemocenským a sníženým nemocenským nevznikl důsledkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), nýbrž následkem např. opilosti zaměstnance.

Následkem téhož pracovního úrazu nebo téže nemoci z povolání může být zaměstnanec v pracovní neschopnosti i vícekrát. V každém jednotlivém případě mu podle výslovného ustanovení ZP (§ 271a ZP) vznikne nový dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, při jehož výpočtu se vychází z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této další škody. Pokud zaměstnanec před touto další pracovní neschopností pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poskytne se mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do výše částky, do níž by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl znovu práce neschopen.

Pro odškodnění ztráty na výdělku v tomto případě se tedy použije průměrný výdělek rozhodný pro odškodňování ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který se dorovnává, se považuje nemocenské. Podle soudní praxe náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti náleží zaměstnanci i po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost.

Při zjišťování výše náhrady za ztrátu na výdělku se vychází z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody, tedy před vznikem pracovní neschopnosti, a nikoli z průměrného výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání. Posléze uvedená právní úprava by neumožňovala vždy spravedlivě určit výši náhrady, a to zejména v těch případech, kdy po delší době od úrazu (zjištění nemoci z povolání) došlo k nové pracovní neschopnosti následkem původního pracovního úrazu či nemoci z povolání.

Průměrný výdělek zaměstnance se mohl mezitím změnit, a to zpravidla v jeho prospěch, avšak k této změně by nemohlo být přihlédnuto, poněvadž by bylo třeba vycházet z průměrného výdělku před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání). Právní úprava, podle níž se bere za základ výpočtu náhrady průměrný výdělek před vznikem škody, lépe vystihuje skutečný stav a je tedy spravedlivější. Bude tomu tak i v případech, kdy průměrný výdělek před vznikem škody je nižší než průměrný výdělek před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání).

V praxi se vyskytují případy, kdy vznik škody předchází zjištění nemoci z povolání. V takových případech náhrada za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání patří poškozenému nejen ode dne zjištění této nemoci, ale už ode dne, kdy škoda z nemoci z povolání poškozenému prokazatelně vznikla.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity náleží zaměstnanci podle ustanovení § 271b ZP v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody (§ 271b odst. 1, věta první, ZP). Zaměstnavatel musí poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku i v případech, kdy právní vztahy byly založeny dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

PRŮMĚRNÝ VÝDĚLEK se pro tyto účely zjistí stejným způsobem jako průměrný výdělek (popř. valorizovaný podle právních předpisů o valorizaci) pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, avšak základ pro výpočet průměrného výdělku bude zpravidla odlišný. Tak tomu bude zejména při vzniku nároku v jiném kalendářním čtvrtletí nebo v jiném kalendářním roce, kdy budou různá rozhodná období pro výpočet průměrného výdělku. Často se bude jednat např. o situace, kdy zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti nevznikne škoda bezprostředně, protože ztrátu na výdělku nemá. Po odstupu doby se zdravotní stav zaměstnance zhorší v důsledku původně utrpěného pracovního úrazu (nemoci z povolání) natolik, že je zaměstnanec převeden na jinou práci, kde však dosahuje nižšího výdělku.

Škoda mu v tomto případě začala vznikat dnem, kdy mu byl po převedení na jinou práci poskytován nižší výdělek. Za základ se tedy bude brát průměrný výdělek z rozhodného období před vznikem této škody.

Podobně tomu bude v případě, kdy zaměstnanec nebude uznán invalidním nebo částečně invalidním bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti, ani mu bezprostředně nevznikne jiná újma na výdělku. Jestliže pro stejný pracovní úraz (nemoc z povolání) bude zaměstnanci přiznán plný invalidní nebo částečný invalidní důchod, nebo bude dosahovat nižšího výdělku (aniž by mu byl přiznán plný nebo částečný invalidní důchod) až po určité době po skončení pracovní neschopnosti a vznikne mu tím nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, bude rozhodujícím obdobím pro výpočet průměrného výdělku období před přiznáním důchodu (před ztrátou na výdělku) a nikoli před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání). Naopak stejné rozhodné období a tím i stejný průměrný výdělek může přicházet v úvahu tehdy, když nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení vznikne ve stejném rozhodném období.

POKLES VÝDĚLKU - V řadě případů dochází k poklesu na výdělku nebo uznání částečné nebo plné invalidity bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu (nemoci z povolání). Praxe v těchto případech mnohdy používá jako základ pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tentýž průměrný výdělek, jaký byl používán pro odškodňování ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. To je však podle části právní teorie nesprávné, protože oba nároky jsou samostatnými dílčími nároky na náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

Skutečnost, že plná nebo částečná invalidita nebo dosahování nižšího výdělku navazuje bezprostředně na dobu po pracovní neschopnosti zaměstnance, nemá vliv na samostatnou povahu těchto nároků. Jde o dvě různé škody, průměrný výdělek před vznikem druhé škody není zpravidla totožný s průměrným výdělkem před vznikem první škody (tedy při důsledném zachování zásady samostatnosti obou nároků by měly být vypočteny samostatné průměrné výdělky z rozdílných období). Proto část právní teorie zastává názor, že neodpracoval-li postižený zaměstnanec před vznikem nároku na náhradu v rozhodném období alespoň 22 dnů (po 1. lednu 2007 je to 21 dnů), je nutné vycházet při odškodňování této ztráty na výdělku z pravděpodobného výdělku, zjištěného jako výdělek předpokládaný nebo srovnatelný ve smyslu ustanovení § 355 ZP.

Shodný postoj zaujímá i soudní praxe, např. v R 28/1980 – podle soudu nelze souhlasit s názorem, že v těchto případech je třeba vycházet z jednoho průměrného výdělku, kdy zaměstnanci vznikla škoda už dnem, kdy byl uznán práce neschopným, a že tato škoda trvá nadále i po skončení pracovní neschopnosti a pokračuje uznáním invalidity.

Naopak část právní teorie zastává jiný názor. Pokud zaměstnanec po pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu (nemoci z povolání) bezprostředně přejde do invalidního důchodu (plného nebo částečného) nebo přejde na jinou práci, kde dosahuje nižšího výdělku, pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že mu škoda vznikla již okamžikem uznání pracovní neschopnosti, kdy mu začalo být vypláceno nemocenské a kdy tedy neměl výdělek z pracovní činnosti. Pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude tedy rozhodný průměrný výdělek ke dni uznání pracovní neschopnosti.

Praxe se přiklání k prvnímu názoru. Aby byla vyjádřena skutečná újma způsobená pracovním úrazem (nemocí z povolání), je potřeba pravděpodobný výdělek stanovit jako průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dosáhl, nebylo-li by jeho pracovní neschopnosti, tedy ve většině případů, kdyby pracovní úraz neutrpěl (neonemocněl nemocí z povolání). Výše takto stanoveného výdělku bude podobná výši průměrného výdělku zjištěného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (tedy výši průměrného výdělku dosahovaného ke dni uznání pracovní neschopnosti). Samostatnost nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení bude přitom zachována.

Výdělek zaměstnance po pracovním úrazu

(zjištění nemoci z povolání). Pro stanovení výše náhrady se dále zjistí výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. K tomu se připočte případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z důvodu téhož pracovního úrazu (nemoci z povolání). Zpravidla je nutné brát v úvahu skutečně dosažený výdělek v tom kterém kalendářním měsíci, ovšem nezřídka bude zaměstnavatel vycházet z jiného než skutečně dosahovaného výdělku zaměstnance. V případě, že byl zaměstnanci zvýšen invalidní důchod pro bezmocnost nebo snížen podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, nebo když zaměstnanec dosáhl určitého výdělku zvýšeným pracovním úsilím, vychází se podle ZP z částky dosahované před jejím zvýšením či snížením (§ 271b odst. 1, poslední věta, ZP).

Soud přijal závěr, že zaměstnanci, který pracoval před vznikem škody z pracovního úrazu po stanovenou týdenní pracovní dobu, nelze započítat do výdělku po pracovním úrazu příjem nabytý prací vykonávanou nad rámec této pracovní doby v hlavním zaměstnání (např. podle dohody o pracovní činnosti či v rámci přesčasové práce). Jestliže zaměstnanec pracoval po pracovním úrazu denně více než před úrazem a vynakládal tak více námahy a úsilí, nelze tento příjem z další pracovní činnosti započítat k jeho tíži a ve prospěch zaměstnavatele odpovědného za škodu.

Pro posouzení otázky, zda se v konkrétním případě náhrady škody na zdraví zaměstnance promítne do výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku zvýšené úsilí vynakládané poškozeným při překonávání zdravotních potíží jako následků úrazu (čímž dosahuje vyššího výdělku, než by mohl dosáhnout při běžném plnění svých pracovních povinností), je rozhodná skutečnost, zda zvýšené úsilí poškozeného ovlivňuje výši jeho výdělku, který je nebo by byl nižší než průměrný výdělek před vznikem škody.

Není rozhodné, zda poškozený vykonává jinou práci než před úrazem, či nikoli. Poškozený může mít v důsledku poškození zdraví ztrátu na výdělku, i když se nezmění jeho pracovní zařazení, jestliže dosahuje pracovních výkonů (a tím i výdělků) nižších anebo sice stejných, ale při zvýšeném pracovním úsilí.

V jiných případech se však při výpočtu ztráty na výdělku vychází z vyššího výdělku, než činí skutečný výdělek zaměstnance. Dochází k tomu v případech, kdy zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna a kterou by mohl konat vzhledem ke svému zdraví a kvalifikaci. Zaměstnanci pak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené úrazem (nemocí z povolání) a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (§ 271b odst. 5, první věta, ZP).

Např. jestliže je zaměstnanci po utrpěném pracovním úrazu nabízeno zaměstnavatelem jiné zaměstnání, adekvátní jeho zdravotnímu stavu i kvalifikaci, a ten je odmítne, že si najde sám lepší zaměstnání, jde k jeho tíži, jestliže v zaměstnání, které si sám vybere, bude dosahovat nižších výdělků, než kterých by dosahoval v zaměstnání zajištěném zaměstnavatelem. Dále např. pokud zaměstnanec odškodňovaný náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dá sám výpověď z pracovního poměru, aniž by nějak souvisela se zdravotním stavem vyplývajícím z následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a v novém zaměstnání dosahuje nižších výdělků než v dosavadním, mohl by se zaměstnavatel úspěšně dovolávat toho, že nebude odškodňovat takto nastalé snížení výdělků. Zaměstnavatel podobně neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat např. tím, že bezdůvodně snížil svůj pracovní úvazek, absentoval v práci nebo přešel na méně placenou práci bez souvislosti s následky úrazu či nemoci z povolání (§ 271b odst. 5, druhá věta, ZP).

V soudním řízení soud dospěl k závěru, že poživatel invalidního důchodu, který je plně invalidní a je pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, ale jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, není povinen po přiznání invalidního důchodu vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Náhrada škody z pracovního úrazu tedy takovému poškozenému patří bez přihlížení k tomu, co si opomenul vydělat, a bez přihlížení k průměrnému výdělku, kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat. Řeší to § 271 odst. 4 ZP.

Pokud postižený zaměstnanec dosahuje ze své viny v zaměstnání po pracovním úrazu (zjištění nemoci z povolání) nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu (zjištění nemoci z povolání) průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Uvedené skutečnosti musí prokázat odpovědný zaměstnavatel.

Ustanovení § 271b odst. 3 stanoví výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, kdy zaměstnanec nepracuje a je veden jako uchazeč o zaměstnání. Uvedená náhrada, která se v době nezaměstnanosti poskytuje ve výši tzv. stop výdělku, přísluší pouze po dobu zařazení do evidence uchazeče o zaměstnání. Pokud zaměstnanec po skončení vedení v evidenci začne znovu pracovat, při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku se mu jako dosahovaný výdělek zohlední skutečný výdělek, kterého při výkonu práce dosahuje.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší věku 65 let § 271b odst. 6. S ohledem na zvyšující se věk pro odchod do starobního důchodu ZP uvádí, že se náhrada za ztrátu na výdělku poskytuje do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, pokud je tento věk vyšší u zaměstnance než 65 let.

U uchazeče o zaměstnání, který měl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Prakticky to znamená, že by bývalému zaměstnanci (nyní uchazeči o zaměstnání) náležel rozdíl mezi minimální mzdou a poskytovanou podporou v nezaměstnanosti.

VYŠŠÍ NÁHRADY ZA PRACOVNÍ ÚRAZY A NEMOCI Z POVOLÁNÍ - Zdravotní důsledky pracovních úrazů často přinášejí změnu pracoviště a v důsledku toho i nižší výdělek. Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu nebo k nemoci z povolání došlo, je pak povinen hradit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku do výše, jakou měl před úrazem (vznikem škody). Pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku je rozhodný průměrný výdělek, jehož zaměstnanec dosáhl před vznikem škody, ve většině případů před pracovním úrazem či nemocí z povolání. Řešení těchto otázek je vedle sporů o neplatnost výpovědi z pracovního poměru častou agendou advokátů.

Zaměstnanci právem poukazují na to, že kdyby zůstali na svém původním pracovním místě, které museli pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání opustit, dosahovali by tam podstatně vyššího výdělku, než činil jejich výdělek, který byl vzat za základ pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku v době, kdy k této ztrátě došlo.

Vedle uvedeného důvodu vzala vláda na vědomí i růst inflace a schválila 29. října 2025 nové nařízení (č. 466/2025 Sb.), podle něhož se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady zvýší o 2,6 % a 240 Kč (tzv. valorizace.) V souladu se zvýšením důchodů nejde jen o procentní navýšení, ale i o pevnou částku. Náhrada za ztrátu na výdělku podle nového nařízení vlády přísluší od 1. ledna 2026.

Valorizace náhrady

Právní úprava těchto otázek se provádí formou tzv. valorizace náhrady za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání příslušející zaměstnancům podle zákoníku práce, případně podle dřívějších předpisů, se upravuje tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, případně zvýšený podle pracovněprávních předpisů, zvyšuje o 2,6 % a 240 Kč.

Rozhoduje vznik škody

Zvyšuje se průměrný výdělek před vznikem škody. Mnohdy se vznik škody nemusí ztotožňovat s pracovním úrazem. Průměrný výdělek může být v obou případech rozdílný a může tak ovlivňovat výši náhrady. Vznik pracovního úrazu ještě totiž nemusí zakládat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť zaměstnanec si např. může na novém pracovišti vydělávat stejně nebo i více, než si vydělával před úrazem. Teprve okamžikem, kdy si na pracovišti bude vydělávat méně a prokáže se, že je to v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, vzniká škoda.

Nezvyšuje se náhrada

Dosavadní praxe při zjišťování zvýšené náhrady ukazuje, že mnohdy mzdové účetní nebo personalisté nepostupují v souladu s nařízením vlády a valorizují poskytovanou náhradu za ztrátu na výdělku, nikoliv průměrný výdělek před vznikem škody. Zaměstnanci by tak byli poškozeni.

Náklady na výživu pozůstalých

V případech smrtelného pracovního úrazu vznikají náklady na výživu pozůstalých, kdy zaměstnanec poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné nebo více osobám. Podle § 271h zákoníku práce se při úhradě nákladů vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí. Pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, přísluší jí náhrada ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, jedná-li se o více osob, je to 80 % průměrného výdělku zaměstnance, který v důsledku pracovního úrazu zemřel. Nové nařízení vlády zvyšuje o 410 Kč průměrný výdělek, z něhož se náhrada vypočítá.

Náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu na výživu pozůstalých musí zaměstnavatel upravit (valorizovat) bez žádosti zaměstnance nebo pozůstalých.

JUDr. Ladislav Jouza

§ 271b zákona č. 262/2006 Sb.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.

(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

(6) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

§ 271 zákona č. 262/2006 Sb.
Cit. na straně 45

Zaměstnavatel se nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

§ 271h zákona č. 262/2006 Sb.

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li jeho důchodový věk vyšší než 65 let.

(2) Náhrada nákladů podle odstavce 1 přísluší pozůstalým ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. K případnému výdělku pozůstalých se nepřihlíží.

(3) Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zemřelého zaměstnance; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci...