Náhrada za ztrátu na výdělku

pracovní neschopnost OSVČ

Výše odškodnění OSVČ za pracovní neschopnost se nemusí počítat z příjmu vykazovaného v daňovém přiznání (mnohdy výrazně sníženého výdajovým paušálem): Jestliže poškozený podnikatel prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, nevychází se při určení náhrady za ztrátu na výdělku z částky výdajového paušálu pro daňové účely.

Předmětem sporu, který projednával Nejvyšší soud ČR pod spis. zn. 25 Cdo 2061/2024, byla výše odškodnění za škodu na zdraví, a to konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, mezi osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ) a pojišťovnou viníka autonehody. Specifikem na straně poškozeného byl výkon práce, a to poradenské činnosti, v režimu OSVČ pouze pro jednoho odběratele, jedinou firmu na základě mandátní smlouvy.

Podle § 2962 odst. 1 o. z. se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem (plněním) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. (Poškozený však nebyl nemocensky pojištěn, nemocenské dávky nepobíral.)

Náhrada za ztrátu na výdělku
podle občanského zákoníku

Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 2962 o. z.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky.

Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví je majetkovou újmou spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, které mu brání vykonávat výdělečnou činnost, přichází poškozený o výdělek, kterého by jinak za obvyklého běhu věcí dosáhl.

Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání v rozhodném období a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.

Ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), při jehož výpočtu se vychází zejména z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením (vznikem újmy) dosahoval.

Rozdíly zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti

Významná pro vymezení nároku na ztrátu na výdělku podnikatele mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel.

Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru dosahované příjmy podnikatele sice mohou, ale nemusí být pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku.

Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodní události – by k zamýšlenému zisku skutečně došlo.

Jak prokázat ztrátu na výdělku
ve formě ušlého zisku

Poškozený, který se domáhá odškodnění, musí soudu tvrdit a prokázat konkrétními údaji, v čem jím tvrzená ztráta na výdělku spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Musí být prokázáno, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by poškozený svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel.

Určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podnikatele

Je-li, jako v daném případě, poškozený podnikatelem, který vykonává svoji (poradenskou) činnost na základě mandátní smlouvy dlouhodobě pro jednoho smluvního partnera, a to za předem dohodnutou odměnu, v zásadě jsou (má) pravidelné a ustálené i výdaje, jež slouží k dosažení podnikatelova příjmu. (V takové či obdobné situaci se samozřejmě mohou nacházet i jiní podnikatelé vykonávající jinou samostatnou výdělečnou činnost.)

Jestliže v době dočasné pracovní neschopnosti měl podle dohody o odměně za poradenskou činnost obdržet poškozený konkrétní částku (podnikatelskou odměnu), není důvod konstruovat pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jeho očekávaný příjem za jednotlivé dny pracovní neschopnosti za využití průměrného denního výdělku za předchozí období. Naopak je třeba vyjít z konkrétní odměny, kterou by poškozený na základě smluvního ujednání obdržel v období pracovní neschopnosti, nebýt škodné události.

Podnikatelské výdaje mohou
být v praxi mnohem nižší než
v daňovém přiznání použitý výdajový paušál

Samotné zjištění údajů z daňového přiznání nemůže být jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku podnikatele. Daňové přiznání není bez dalšího důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 2061/2024, ze dne 24. 7. 2025, a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody.

Výdaje, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají (a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou), nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Jestliže poškozený prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, není namístě vycházet z paušální částky výdajů (tzv. výdajového paušálu) pro daňové účely.