Náhrada za ztrátu na výdělku

skončení PN

Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu způsobenou zaměstnanci je na rozdíl od povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli, která je založena na tzv. subjektivním principu, při kterém se musí prokázat i zavinění zaměstnance, postavena na tzv. objektivním principu.

Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu

K jejímu vzniku stačí pouze splnění těchto tří předpokladů

•    škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodní následek),

•    její následek (škoda, majetková újma),

•    příčinná souvislost mezi škodnou událostí a následkem (škodou).

Tento druh odpovědnosti se liší, jak od principů náhrady škody v právu občanském, tak i od povinnosti zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli podle zákoníku práce. Podmínkou povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu je pouze vznik škody a skutečnost, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Lze ji tedy obecně charakterizovat jako bezvýhradnou povinnost zaměstnavatele nahradit škodu způsobenou zaměstnanci, omezenou pouze jen spoluzaviněním poškozeného zaměstnance.

V případě obecné povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu, se jedná o povinnost, která je omezena pouze tím, že vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žádná jiná subjektivní kategorie, která by blíže charakterizovala povinnost zaměstnavatele, zde nepřichází do úvahy. Okolnost, zda právní povinnost porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná, rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

V případě, kdy škodu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovněprávních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem, může ke škodě dojít kdekoliv, i mimo pracoviště, mimo rámec pracovního poměru. Tato skutková podstata samozřejmě dopadá i na případ, kdy škodu způsobil zaměstnanci porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele přímo sám zaměstnavatel – fyzická osoba.

Jestliže však zaměstnanec použije při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez výslovného souhlasu zaměstnavatele vlastní dopravní prostředek nebo nářadí, zařízení a předměty potřebné pro výkon práce, tak na vlastní riziko. Zákon totiž výslovně vylučuje povinnost zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla na těchto předmětech, i kdyby to bylo v souvislosti s výkonem práce.

Povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je upravena – stejně ostatní druhy náhrad za strany zaměstnavatele – jako objektivní. Jediný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem při odškodňování nemocí z povolání je v tom, že za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, z nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Nemusí tedy to být vždy zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání v pracovním poměru.

Pojem pracovního úrazu a nemoci z povolání

Starý zákoník práce neobsahoval definici pojmu „pracovní úraz“. Praxe si v tom směru pomáhala judikaturou, která charakterizovala pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zaměstnanci způsobena nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemusí jít tedy výlučně o tělesné zranění, ale o jakékoliv jiné porušení zdraví. V pochybnostech bude věcí znaleckého posudku, aby se prokázala tzv. příčinná souvislost s nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy. Úrazem tedy může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky a zejména soudci spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu a nakonec se došlo k závěru, že v případě, kdy je prokázána souvislost infarktu nebo jiné cévní příhody s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy.

Judikatura pojem pracovního úrazu charakterizovala již před dávnými lety takto v rozsudku Krajského soudu v Plzni 4 Co 172/61 „Pracovním úrazem však není jen tělesné zranění způsobené nenadálým zevním násilím, nýbrž vůbec porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které svou povahou jsou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou.“

Tímto výkladem se také inspiroval zákonodárce v zákoníku práce, když se pokusil nedostatek definice napravit a v § 380 odst. 1 ZP (dnes § 271k ZP) definoval „pracovní úraz“ jako „poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“.

Zákoník práce nerozlišuje příčinu vzniku pracovního úrazu

Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz. V praxi jsou časté případy nemocných cukrovkou nebo epilepsií, kdy zaměstnancova obecná nemoc je vlastně původcem toho, že dojde k úrazu – zaměstnanec v epileptickém záchvatu upadne na zem a zlomí si ruku. Pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci to však nemá žádný význam, neboť stačí pouze, že došlo k poruše zdraví zaměstnance a že k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Znamená to tedy, že se nezkoumá, do jaké míry zaměstnavatel něco zavinil, není ani rozhodující, zda zaměstnanec uklouzl na mokré podlaze nebo zda upadl pouze vinou své neopatrnosti. V každém případě nese odpovědnost zaměstnavatel, který se může ve výslovně stanovených případech této odpovědnosti zprostit, prokáže-li porušení pracovněprávních předpisů ze strany zaměstnance.

Je třeba zdůraznit, že podle § 271k odst. 2 ZP se vylučuje z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu škoda, která nastala zaměstnanci na cestě do zaměstnání a zpět; tato zásada platí v českém pracovním právu obecně. Vlastní pojem cesty do zaměstnání je definován v § 387 ZP jako cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět.

Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení jako cesta do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

O pracovní úraz nejde tehdy, jestliže k poškození na zdraví zaměstnance došlo v době, kdy zaměstnanec vybočil z plnění pracovních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Judikaturou je zdokumentovaný případ, když dva zaměstnanci na pracovišti házeli po sobě uzávěry od limonádových lahví, přičemž tento uzávěr způsobil jednomu z nich vážný úraz oka. Stejně tak není pracovním úrazem úraz utrpěný kupř. v nočních hodinách na chodbě ubytovacího zařízení při pracovní cestě zaměstnance, neboť tu většinou k úrazu nedojde v přímé souvislosti s pracovní cestou, nýbrž v souvislosti s ubytováním.

Ani v případě nemoci z povolání nemá zákoník práce přesnou definici. Zákon o úrazovém pojištění č. 266/2006 Sb., definoval tento pojem takto „Nemocí z povolání se rozumí nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze k tomuto zákonu a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván.“ Tento zákon však byl zrušen a tak se musíme řídit pouze § 271k ZP, kde podle jeho odstavce 4 jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené v zvláštním předpisu, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Tímto předpisem je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Toto nařízení vlády v příloze obsahuje seznam nemocí z povolání (cca 85 nemocí). Procesní stránku věci týkající se uznávání nemocí z povolání upravuje vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání).

Ustanovení § 269 ZP obsahuje ještě zásadu, že jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu, která se využívá při novelách nařízení vlády, kdy se rozšiřuje seznam o další položky, jako tomu bylo např. v letošním roce.

Zásadní a podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem je v tom, že za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, z nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Nemusí tedy to být vždy zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání v pracovním poměru. Skutečný fakt, že jde o nemoc z povolání, posuzuje klinika nemocí z povolání, která vydává rozhodnutí o tom, že zaměstnanci je přiznána nemoc z povolání.

Povaha náhrady za ztrátu na výdělku po skončení PN

Škoda, která vznikla následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, který měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úraz stejný výdělek jako před poškozením.

Okolnost, že zaměstnanec není schopen realizovat svoji pracovní sílu na trhu práce za stejných finančních podmínek jako před tím, než utrpěl pracovní úraz, současně znamená, že snížení mzdy, kterým je vyjádřeno nevratné či obtížně reparovatelné poškození zdraví, za kterou může nadále svou pracovní sílu realizovat, představuje skutečnou škodu.

Ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze rozumět jen ztrátu na mzdě nebo jiném příjmu ze závislé činnosti. Z toho, že zaměstnavatel odpovídá za podmínek § 269 odst. 1 a 2 ZP za veškerou vzniklou škodu, vyplývá, že ztrátou na výdělku je nutno rozumět i ztrátu příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost zaměstnance.

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení PN

Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody (před převedením na jinou práci, při změně pracovního úvazku nebo jiné změně pracovního poměru v důsledku pracovního úrazu) s výdělkem dosahovaným po vzniku škody s připočtením případného invalidního důchodu.

Z pohledu teorie pracovního práva se v současné době hradí zaměstnanci skutečná škoda, tedy plná výše toho, co mu v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání uchází. Pro úplnost je třeba hned úvodem připomenout, že tomu tak nebylo vždy. Až do novely starého zákoníku páce v roce 1994 se hradila poškozeným zaměstnancům ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do tzv. redukovaného průměrného výdělku, což ve svém důsledku znamenalo, že vlastní náhrada byla v řadě případů o stovky korun nižší než by poškozenému skutečně náležela. Vzhledem k tomu, že případů, kdy se vypočítává náhrada škody podle starých předpisů je již dnes v praxi málo, nebudeme se jimi zabývat podrobněji.

Současná právní úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má věcný základ v § 195 starého zákoníku práce a doplnilo jej některými změnami. § 271b ZP nabízí čtyři možné varianty výpočtu:

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod III. stupně (dříve zvaný plný ID), neboť poškozený již víc nepracuje,

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod II. stupně spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť poškozenému byl přiznán pouze invalidní důchod II. stupně,

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod I. stupně spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť poškozenému byl přiznán pouze invalidní důchod I. stupně

•    výpočet pro případ, kdy se poškozenému od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá výdělek dosahovaný po úraze, resp. po přiznání choroby z povolání, neboť dotyčnému nebyl přiznán ani invalidní důchod.

Vyjádříme-li si základní vzorce výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vyplývající z nyní platného ustanovení § 271b ZP, pak můžeme zapsat toto

Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vypočítává z průměrného výdělku, jež byl jednou stanoven k určitému okamžiku vzniku škody a již se v návaznosti na mzdový vývoj u zaměstnavatele neupravuje, došlo by rychle k zaostávání reálné hodnoty škody oproti aktuálnímu výdělku, kterého by zaměstnanec, nebýt pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Právní úprava proto zajišťuje těmto zaměstnancům, aby byl jejich průměrný výdělek před vznikem škody tzv. aktualizován s ohledem na obecný mzdový vývoj ve státě.

Zmocnění pro tuto právní úpravu obsahuje dnes § 271u odst. 2 ZP, které ukládá vládě, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Novela provedená zákonem č. 205/2015 Sb. v ustanovení § 271b ZP u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti upravila pouze odstavec 6., sem je doplněn text, který reaguje na prodlužování délky nároku na starobní důchod tak, aby i poškozený, kterému vznikne nárok na starobní důchod později, než dovršením 65 let věku, měl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za stanovených podmínek i po dovršení tohoto věku.

Průměrný výdělek

Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti činí v praxi největší potíže výpočet průměrného výdělku, proto se u něho několika poznámkami zastavíme.

Výpočet průměrného výdělku je především otázkou právní. Názorům vycházejícím z toho, že stanovení průměrného výdělku náleží znalci, nelze přisvědčit, neboť opomíjejí, že i zde se jedná o zjištění skutkových okolností zpravidla ze mzdových podkladů (popřípadě s přihlédnutím k vysvětlení podané zaměstnancem mzdové účtárny) a o jejich posouzení na základě příslušného právního předpisu, tedy zpravidla § 351 až § 362 ZP.

Z tohoto hlediska jde především o zjištění výdělku „před vznikem škody“., tedy nikoli výdělku před pracovním úrazem. Tato okolnost nabývá na významu zvláště tehdy, jestliže pracovní úraz (nebo častěji nemoc z povolání) neměly bezprostředních následků, kdy zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti vykonával původní práci, a ke ztrátě na výdělku pro pracovní úraz došlo až po zhoršení zdravotního stavu následně s časovým odstupem. Poměrně časté jsou i případy, požaduje-li zaměstnanec náhradu škody na výdělku proto, že nebyl přijat do nového pracovního poměru pro následky pracovního úrazu. I v tomto případě nelze vycházet z průměrného výdělku dosahovaného u bývalého zaměstnavatele, který za škodu vzniklou pracovním úrazem odpovídá, neboť rozvázáním pracovního poměru s původním zaměstnavatelem dal zaměstnanec najevo, že tohoto dřívějšího výdělku nechce dále dosahovat a na tomto výdělku tedy škoda nevznikla.

Průměrný výdělek ze závislé činnosti se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období (§ 354, respektive § 271m ZP) a z doby odpracované v rozhodném období. Je třeba zdůraznit, že podkladem výpočtu může být výhradně příjem dosažený za výkon práce a skutečně odpracovaná pracovní doba. Jakékoli další plnění (náhrada mzdy za dovolenou, za překážky v práci, nemocenské) do základu pro výpočet průměrného výdělku nepatří.

Podle § 271m ZP platí, že při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější.

Rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku je předchozí kalendářní čtvrtletí. Ve vztahu k této zásadě je § 271m ZP ustanovením speciálním. Protože při zjišťování průměrného výdělku se rozhodné období v délce jednoho roku uplatní, je-li to pro zaměstnance výhodnější, znamená to, že při zjišťování průměrného výdělku, který má být vzat za základ pro účely náhrady škody při pracovních úrazech, bude třeba vypočítat průměrné výdělky vycházející z obou rozhodných období a jejich porovnáním zjistit průměrný výdělek výhodnější.

JUDr. Eva Dandová

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 271b

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.

[Dnem 1. ledna 2025 v § 271b odst. 3 větě první se za slovo „výši” vkládá slovo „” a slova „platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání” a věta druhá se zrušují.]

(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, ...