Náhrada za ztrátu na výdělku
v souvislosti s pracovním úrazem

Pokud zaměstnanec utrpí pracovní úraz, odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která s pracovním úrazem souvisí. V případě, že zaměstnavatel nese odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, je povinen rovněž k náhradě ztráty na výdělku vzniklé zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu. Smyslem náhrady za ztrátu na výdělku je poskytnutí odškodnění zaměstnanci, který není pro svou zdravotní indispozici způsobenou pracovním úrazem schopen dosahovat takového výdělku, kterého dosahoval před vznikem pracovního úrazu. Jaká jsou aktuálně platná pravidla?

Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz

Zaměstnavatel je dle ust. § 269 odst. 1 zákoníku práce povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Odpovědnost zaměstnavatele je založena na principu objektivní odpovědnosti (tzv. odpovědnost za výsledek). U objektivní odpovědnosti se nevyžaduje zavinění na straně odpovědného subjektu a postihuje zaměstnavatele i v případech, kdy neporušil žádné právní předpisy. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která nastala v důsledku pracovního úrazu a není rozhodné, zda došlo k zavinění a protiprávnosti na straně zaměstnavatele. Takto nastavená koncepce odpovědnosti je pro některé případy zmírněna doplněnou možností zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele.

Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu musí být splněny tyto předpoklady:

-    škoda – vzniklá na straně zaměstnance,

-    objektivní skutečnost – pracovní úraz,

-    příčinná souvislost – mezi objektivní skutečností a vznikem škody.

Ke vzniku nároku na náhradu škody je nutné, aby všechny tyto 3 předpoklady byly splněny současně.

Pracovním úrazem se pro účely zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce blíže upravuje, co lze považovat za plnění pracovních úkolů (ust. § 273) a co lze považovat v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (ust. § 274).

Právní úprava nároků na náhradu škody při pracovním úrazu je obsažena v zákoníku práce v ust. § 269 až § 271u. Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má právo na to, aby mu zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytl dle ust. § 271a – § 271f zákoníku práce náhradu:

-    zejména za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,

-    za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,

-    za bolest a ztížení společenského uplatnění,

-    za účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

-    jednorázovou náhradu nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví,

-    věcné škody.

Uvedené jednotlivé nároky jsou nároky dílčími a zcela samostatnými a to zejména proto, že předpoklady jejich vzniku jsou odlišné, stejně tak i časový okamžik jejich vzniku.

NÁHRADA ZA ZTRÁTU NA VÝDĚLKU - Pod termínem náhrada za ztrátu na výdělku se skrývají dva druhy náhrad, kterými jsou náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Z logiky věci vyplývá a v ust. § 271l zákoníku práce je také výslovně uvedeno, že tyto dva nároky nepřísluší poškozenému vedle sebe. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou samostatnými dílčími nároky na náhradu škody při pracovních úrazech. Tyto nároky jsou samostatné i z hlediska jejich počátku běhu promlčecích lhůt. Samostatnost se projevuje i v posuzování průměrného výdělku před jejich vznikem. Proto může u obou náhrad dojít i k použití rozdílných základů na zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Náhrada za ztrátu na výdělku je náhradou skutečné škody a má charakter opakujících se plnění. Náhrada za ztrátu na výdělku je jako celek právem nepromlčitelným a uplynutím příslušné doby se promlčují jen práva na jednotlivá opakující se plnění.

Výše náhrady za ztrátu na výdělku se určuje z průměrného výdělku. Pro určení průměrného výdělku v případě obou náhrad se vychází z rozhodného období, jímž je období před vznikem škody, nikoliv období před vznikem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

V praxi to může například znamenat, že náhrada za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání patří poškozenému zaměstnanci nejen ode dne zjištění této jeho nemoci, ale už ode dne, kdy škoda z nemoci z povolání poškozenému vznikla, neboť okamžik skutečného vzniku škody a oficiálního uznání za nemoc z povolání se budou podstatně lišit a zaměstnanec by tím byl ochuzen o část náhrady, která mu fakticky příslušela.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

je náhradou, která přísluší zaměstnanci, který je v důsledku pracovního úrazu uznán dočasně práce neschopným.

K předpokladům vzniku tohoto nároku patří:

-    pracovní úraz,

-    ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,

-    příčinná souvislost mezi konkrétní pracovní neschopností v důsledku pracovního úrazu a ztrátou na výdělku.

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká tehdy, jestliže pracovní neschopnost vznikla následkem pracovního úrazu. Musí tedy být splněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku. Tento předpoklad musí být prokázán lékařským posudkem.

Zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným, přísluší podle ust. § 192 odst. 1 zákoníku práce v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti náhrada mzdy nebo platu. Po dobu dočasné pracovní neschopnosti má zaměstnanec podstatně nižší příjem, než pokud vykonává práci a smyslem náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která je důsledkem pracovního úrazu, je zaměstnanci nahradit tento rozdíl a dorovnat do výše, které by zaměstnanec dosahoval, pokud by v důsledku pracovního úrazu nebyl dočasně práce neschopný.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce a plnou výší nemocenského.

Poskytování této náhrady za ztrátu na výdělku předpokládá, že jde o dočasnou pracovní neschopnost, která je důsledkem pracovního úrazu. Bude se jednat nejčastěji o první nárokovou dávku obdrženou v důsledku pracovního úrazu a měl by ji zaměstnanec obdržet spolu se mzdou za měsíc, ve kterém u něho nastala dočasná pracovní neschopnost v důsledku pracovního úrazu. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v podstatě jednorázovou dávkou, která se musí vypočítat celkově za celé období pracovní neschopnosti. To však nevylučuje, aby poškozený zaměstnanec v průběhu pracovní neschopnosti dostával od povinného zaměstnavatele pravidelně měsíčně zálohy na náhradu, které budou nakonec zúčtovány při konečném výpočtu celé škody.

V důsledku téhož pracovního úrazu se může dočasná pracovní neschopnost zaměstnance opakovat. Náhrada ztráty na výdělku náleží zaměstnanci i při jakékoli další dočasné pracovní neschopnosti, pokud byla způsobena stejným pracovním úrazem. Náhrada za ztrátu na výdělku se vypočítává při každé dočasné pracovní neschopnosti znovu, i když by byl zaměstnanec v důsledku jednoho a téhož pracovního úrazu neschopen vícekrát vzhledem k tomu, že podle ust. § 271a odst. 2 zákoníku práce platí, že se vychází z průměrného výdělku zaměstnance vždy před vznikem této další dočasné pracovní neschopnosti zvlášť. V některých případech náleží zaměstnanci před vznikem další dočasné pracovní neschopnosti náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ust. § 271b zákoníku práce. Tyto náhrady vedle sebe nenáležejí a v takovém případě se zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti poskytne do výše částky, do které by mu náhrada podle ust. § 271b zákoníku práce náležela, pokud by nebyl práce neschopen. Zaměstnavatel je také samozřejmě povinen poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i po skončení pracovního poměru, pokud dočasná pracovní neschopnost trvá.

V případech pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je rozhodující průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek zjištěný podle zásad uvedených v ust. § 351 a násl. zákoníku práce vždy za příslušné rozhodné období před tou kterou konkrétní pracovní neschopností, za kterou je náhrada poskytována. Protože se náhrada poskytuje za pracovní dny, po které pracovní neschopnost trvala, avšak průměrný výdělek se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, tak při výpočtu půjde prakticky o vynásobení celkového počtu hodin připadajících na dny pracovní neschopnosti průměrným hodinovým výdělkem a takto je zjištěn výdělek, jehož by zaměstnanec dosáhl, kdyby nebylo pracovní neschopnosti.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

se použije v případech, kdy zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nemůže vykonávat původní zaměstnání, nebo byl nucen zkrátit pracovní úvazek, na základě čehož došlo k poklesu jeho výdělku, tedy vzniku škody. Vzniku této škody nemusí bezprostředně předcházet dočasná pracovní neschopnost. Po skončení pracovní neschopnosti však vzniká poškozenému újma tehdy, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Ke ztrátě na výdělku dojde proto, že pracovní schopnost zaměstnance je v důsledku pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla.

Účelem náhrady za ztrátu na výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen objektivně dosahovat takový výdělek jako před poškozením. Měřítkem této újmy je tedy srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který je odvislý též od toho, zda a v jaké výši poškozený pobírá invalidní důchod. Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti spočívá v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody s výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti. Ztrátou na výdělku nemusí být jen ztráta na mzdě, ale může se jednat také o ztrátu na příjmu ze samostatné výdělečné činnosti zaměstnance.

Předpoklady vzniku tohoto nároku musí být kumulativně splněny a jsou jimi:

-    existence pracovního úrazu,

-    ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,

-    příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je podstatné zejména prokazování příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou ztrátou na výdělku. Tato příčinná souvislost je často problematikou posuzovanou v rámci znaleckého posudku. Obtížné bývá posuzování zejména v případě souběhu více onemocnění. Vztah příčinné souvislosti může být vyloučen v případě, že je zaměstnanec od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují následky nepracovního úrazu nebo obecné choroby. Podstatné je zjišťování skutečné příčiny poklesu výdělku zaměstnance. K tomu může dojít přeřazením na jinou práci nebo rozvázáním pracovního poměru. I v případě, že samotný zaměstnavatel odůvodní převedení zaměstnance na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru jinými skutečnostmi než těmi souvisejícími s pracovním úrazem, je třeba hledat skutečný důvod převedení zaměstnance nebo rozvázání pracovního poměru.

Posuzování výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity podle ust. § 271b zákoníku práce se poskytuje jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po pracovním úrazu s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Pokud poškozený zaměstnanec dosahuje svých výdělků zvýšeným úsilím, nelze k těmto výdělkům přihlížet. Často je pak předmětem znaleckého posudku určit do jaké míry je poškozený zaměstnanec nucen vyvíjet zvýšené úsilí k dosažení určitého výdělku. Za takové zvýšené pracovní úsilí nelze považovat situaci, kdy zaměstnanec pracuje, ačkoliv je poživatelem invalidního důchodu. Institut nezapočítávání příjmu dosaženého zvýšeným pracovním úsilím totiž zohledňuje případy, kdy poživatel důchodu bez ohledu na nepříznivý zdravotní stav vykonává práci, byť jej to navíc stojí ve srovnání se zdravotně disponovanými zaměstnanci nepoměrně větší obtíže, a musí pro dosažení výdělku za cenu zvýšené námahy překonávat zvláštní obtíže spojené s poškozením zdraví.

Zákoník práce také pamatuje na situace, kdy poškozený zaměstnanec je poživatelem částečného invalidního důchodu, ale není zaměstnán a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. V takovém případě se za výdělek pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti následkem pracovního úrazu považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Dle ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce se zohledňuje výše minimální mzdy, která byla platná v den prvního zařazení zaměstnance do evidence uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po pracovním úrazu, který by měl být zohledňován při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nemůže být považována podpora v nezaměstnanosti. Právní úprava uvedená v ust. § 271b odst. 3 větě první zákonku práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Pokud ale poškozený zaměstnanec odmítne bez vážných důvodů nastoupit do práce, která mu byla zajištěna, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna s připočtením případně invalidního důchodu, je-li jeho poživatelem. Stejně tomu bude i u částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.

Takovým opomenutím může být situace, kdy zaměstnanec pracuje ze své vůle pouze ve zkráceném úvazku, ačkoliv je i přes důsledky pracovního úrazu schopen pracovat v plném pracovním úvazku a dosahovat tak vyššího výdělku. Také v případě, že dosahuje zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

V této souvislosti je možné odkázat také na judikaturu – například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 457/­2010, kde bylo vyjádřeno, že: „Okolnost, spočívající v tom, že poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebyl zaměstnán a nedosahoval tak vlastního příjmu z výdělečné činnosti, nebyla způsobena následky pracovního úrazu, ale následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zdravotnímu stavu žalobce omezenému pracovním úrazem, nemůže být zaměstnanci odškodněna jako škoda vznikající pracovním úrazem.“

S výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku souvisí tzv. STOP výdělek, tedy výdělek, jehož je poškozený zaměstnanec schopen dosáhnout i se svým zdravotním omezením. Jedná se o fiktivní

výdělek poškozeného zaměstnance se zřetelem na jeho schopnosti, kvalifikaci a zdravotní stav po pracovním úrazu, který se odpočítává od zjištěného průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody pracovním úrazem. I po pracovním úrazu zůstává zaměstnanci určitý pracovní potenciál a s tímto zbylým pracovním potenciálem je nutno počítat i nadále, a to v podobě odpočtu STOP výdělku. Nejčastěji se při stanovování fiktivního výdělku vychází z lékařského posudku, který určí profese, jež poškozený zaměstnanec může vykovávat a dále z Regionálních statistik ceny práce.

Náhradu za ztrátu na výdělku vyplácí zaměstnavatel poškozenému zaměstnanci pravidelně jednou měsíčně převážně ve výplatním termínu pro mzdu jako peněžitý důchod (rentu). Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti lze poskytnout zaměstnanci nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Posuzování předpokladů vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

V praxi může nastat několik různých situací, kdy je třeba vždy důsledně posuzovat předpoklady vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Může například nastat situace, kdy se zaměstnanci stane pracovní úraz, jehož následky se projeví později a tento zaměstnanec se mezitím rozhodne ukončit pracovní poměr z důvodu, který nesouvisí s pracovním úrazem. V takovém případě zaměstnanci nevzniká škoda ve ztrátě na výdělku způsobená ukončením pracovního poměru, může ale i tak vzniknout ztráta na výdělku způsobená pracovním úrazem, pokud následně zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebude moci vyhledat práci, pracovat a dosahovat výdělku jako před vznikem pracovního úrazu. Může také nastat situace, že se pracovní úraz stane zaměstnanci, který je již poživatelem částečného invalidního důchodu z příčin nijak s pracovním úrazem nesouvisejícími. V takovém případě se samozřejmě neodečítá tento invalidní důchod od rozdílu mezi výdělkem dosahovaným před pracovním úrazem a následně dosahovaným výdělkem.

Mohou nastat také případy, kdy se ze zaměstnance pobírajícího náhradu za ztrátu na výdělku stane osoba samostatně výdělečně činná. Způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku takové osobě není právně upraven, a proto praxe vychází ze soudní judikatury, podle níž poškozený zaměstnanec nemusí svůj výdělek po pracovním úrazu vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel místo nebo vedle své činnosti konané v pracovním poměru nebo poměru obdobném pracovnímu poměru soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu. Rovněž tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena nebo omezena, a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem takových příjmů, které by odpovídaly výdělku, jež měl před poškozením.

Nastat může situace, kdy zaměstnanec pobírá náhradu za ztrátu na výdělku (rentu) a onemocní z tzv. obecných příčin. V takovém případě se postupuje dle ust. § 271b odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnanec obdrží náhradu za ztrátu na výdělku v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, z něhož se stanoví výše nemocenského pro danou pracovní neschopnost, neboť takového výdělku by dosahoval, jestliže by neonemocněl z obecných příčin. Protože je stanovena fikce, že za výdělek po pracovním úrazu se považuje (průměrný) výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského, zůstane zaměstnanci neuhrazen rozdíl mezi tímto nižším průměrným výdělkem, z něhož se stanoví výše nemocenského pro tuto konkrétní pracovní neschopnost, a z něho odvozenými nemocenskými dávkami (popřípadě náhradou mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce). Příjem zaměstnance tedy bude spočívat pouze v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody, z něhož se počítá tzv. renta a průměrným výdělkem, z něhož se stanoví výše nemocenského, a dále budou příjmem jen vlastní nemocenské dávky.

V případě, že zaměstnanec utrpí pracovní úraz v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že poškozený zaměstnanec by byl i nadále zaměstnán. V takovém případě může být postupováno za použití průměrného výdělku poškozeného zaměstnance docíleného v zaměstnání u odpovědného zaměstnavatele, ale také může přicházet v úvahu použití průměrného výdělku, kterého by tento zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo.

Může nastat také situace, kdy poškozený zaměstnanec pracoval na základě několika pracovněprávních vztahů. U zaměstnance, který je v době pracovního úrazu v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat.

Zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti – valorizace aktuálními nařízeními vlády

Průměrný výdělek pro výpočet náhrady se zjišťuje v rozhodném období před vznikem škody a v podstatě se již dále nemění, ačkoliv může v průběhu let docházet u zaměstnavatele k případnému zvyšování mezd. Změnu v tomto směru je možno provést pouze na základě tzv. valorizačních předpisů, které vydává vláda v souladu se zmocněním obsaženým v ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce. Podle uvedeného zmocnění vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku. Účelem této úpravy náhrady za ztrátu na výdělku je, aby v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl při dalším určení výše této náhrady zohledněn obecný vývoj mezd v ekonomice, k němuž při pobírání náhrady za ztrátu na výdělku došlo, ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.

Příslušná nařízení vlády upravují poskytované náhrady jen nepřímo tím, že zvyšují o stanovené procento průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, anebo jestliže byl průměrný výdělek v minulosti zvýšen podle předcházejících nařízení vlády, zvyšuje se o stanovené procento tento zvýšený průměrný výdělek. Pokud dochází k valorizaci, tak se nezvyšuje o dané procento nebo o danou pevnou částku samotná renta, ale původní průměrný výdělek (rozhodný výdělek). Pro správný výpočet renty se musí zohlednit všechny na sebe navazující valorizace od okamžiku, ke kterému byla prvotní výše renty spočítána.

K 1. červnu 2023 nabylo účinnosti nové nařízení vlády – nařízení vlády č. 131/­2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady). Ministerstvo práce a sociálních věcí, které návrh tohoto nařízení připravilo, uvádí, že bylo přijato v souvislosti s mimořádnou valorizací důchodů podle zákona č. 71/­2023 Sb., kterým se mění zákon č. 155/­1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Současný nepříznivý inflační vývoj si vyžádal zvyšování důchodů, a tedy i rent rovněž v průběhu kalendářního roku. Běžně dochází k valorizaci pouze začátkem příslušného kalendářního roku. Od 1. června 2023 došlo ke zvýšení procentní výměry důchodů o 2,3 % a o pevnou částku 400 Kč, a tak od 1. června 2023 došlo i ke zvýšení průměrných výdělků, od kterých jsou renty odvozovány, a to také o 2,3 % a 400 Kč.

Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 131/­2023 Sb. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se zvyšuje o 2,3 % a 400 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých je valorizována jen tehdy, pokud na ni vznikl nárok do 31. května 2023. Úprava náhrady za ztrátu na výdělku spočívající ve zvýšení rozhodného průměrného výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku o 2,3 % na 400 Kč se provádí bez žádosti zaměstnance.

Příklad

Zvýšení lze uvést na zjednodušeném příkladu. V případě, že byl průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před jeho pracovním úrazem 30 000 Kč, po pracovním úraze pracuje v jiné práci, kde činí jeho výdělek 20 000 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku proto činí 10 000 Kč. Při valorizaci se zvýší původní průměrný výdělek o 2,3 % a 400 Kč, tj. bude 31 090 Kč. Zaměstnanci bude vyplácena náhrada ve výši 11 090 Kč. Pokud by se předepsaným procentem valorizace a pevnou částkou navyšovala přímo náhrada, zvýšila by se jen na 10 630 Kč, což by byl nesprávný postup.

Stejně jako u zaměstnanců se upraví i náhrady po služebním úrazu či nemoci z povolání vojákům a policistům.

Účinnosti dne 1. června 2023 nabylo také nařízení vlády č. 136/­2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 136/­2023 Sb. náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání náležející příslušníkovi podle zákona č. 361/­2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se upravuje tak, že průměrný služební příjem rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na služebním příjmu se zvyšuje o 2,3 % a 400 Kč.

Účinnosti dne 1. června 2023 nabylo také nařízení vlády č. 135/­2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání vojáků při výkonu vojenské základní nebo náhradní služby a výkonu vojenských cvičení, o úpravě náhrady za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při invaliditě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání vojáků z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých (nařízení o úpravě náhrady poskytované vojákům a pozůstalým).

Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 135/­2023 Sb. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání, náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při uznání invalidity vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, příslušející vojákovi se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady se zvyšuje o 2,3 % a 400 Kč.

JUDr. Jana Drexlerová

§ 1 NV č. 136/2023 Sb.

Náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "náhrada za ztrátu na služebním příjmu") a náhrada nákladů na výživu pozůstalých náležející příslušníkovi nebo pozůstalým podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě podle dřívějších právních předpisů, se upravuje tak, že průměrný služební příjem rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na služebním příjmu a pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých, upravený podle dřívějších nařízení vlády, se zvyšuje o 2,3 % a 400 Kč.

§ 1 NV č. 135/2023 Sb.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání, náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při uznání invalidity vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrada nákladů...