Neprokázaný dodavatel

– (ne)daňový výdaj

Z hlediska daní podnikatele u výdajů zajímají hlavně dvě věci: Jsou uznatelné na poli daně z příjmů a umožňují odpočet DPH na vstupu? V naprosté většině běžných případů jsou odpovědí: Ano. Přičemž ale bývají posuzovány obvykle jen věcné okolnosti účelu daného výdaje. Málokdy se řeší osoba dodavatele, u něhož se odběratel zajímá pouze o to, je-li plátcem DPH a má-li jeho faktura alias daňový doklad požadované formální náležitosti.

Pro dodavatele má náš daňově výhodný „výdaj“ dvě komplementární nevýhody: Musí jej zdanit příjmovkou a až na výjimky odvést příslušnou DPH na výstupu. Což není nic moc příjemného, a tak se vyskytují vykukové vystupující jako dodavatelé pouze „papírově“, s čímž pak mívá problém správce daně. V příspěvku se podíváme na dvě konkrétní soudní kauzy posuzující daňovou uznatelnost výdaje zaplaceného neprokázanému dodavateli, respektive zřejmě někomu jinému…

V daních je pravdou, co je prokázáno…

Je třeba hned zkraje vyjasnit, že rozhodně nebudeme mít na mysli vědomé podvody, kdy odběratel moc dobře ví, že reálně žádný jeho dodavatel nikdy neexistoval a předmětný výdaj je od počátku smyšlený za účelem snížení jeho základu daně z příjmů a vymožení odpočtu DPH. Půjde nám o zcela běžné případy poctivých firem, které mají pouze tu nepříjemnost, že správci daně hodnověrně neprokážou existenci skutečného a konkrétního dodavatele. A nejde o nic výjimečného, přeptejte se třeba stavebních firem na poctivost jejich subdodavatelů…

Ono „neprokázání“ dodavatele představuje značně pestrou a obsáhlou paletu nejrůznějších případů. Od v praxi převažujících pouhých překlepů v identifikačním čísle, názvu, jménu nebo adrese, které je možno bez větších nesnází a stresu dodatečně jednoduše vyjasnit. Přes nechtěně zapomenuté nebo ztracené doklady na straně dodavatel, které proto nemohl řádně prohnat účetnictvím a daněmi. I tyto nesnáze se při dobré vůli dají dodatečně vyřešit obchodními smlouvami, dodacími listy, svědeckými výpověďmi, fotodokumentací apod. Žel nemálo je i podvodníčků, podvodníků až grázlů hrajících si na dodavatele, kteří sice nějakou práci pro zákazníka provedou nebo mu dodají kýžené zboží, i docela standardně vypadající fakturu (daňový doklad) dají, ale už se jaksi neobtěžují s těmi zmíněnými nepříjemnými daňovými peripetiemi – a zmizí ze scény, nelze je dohledat…

Odběratel si není vědom žádné nepravosti, i problémový výdaj proto standardně uplatní jako uznatelný pro účely daně z příjmů a nárokuje si příslušný odpočet DPH na vstupu. No a po čase jej finanční úřad vyzve, nejprve k odstranění pochybností ohledně odpočtu DPH, protože díky systému kontrolních hlášení plátců se mu odpočet daně nespáruje s příslušným přiznáním DPH. A pokud se to nebohému odběrateli nepodaří vyjasnit, pak logicky následuje důkladnější daňová kontrola také z hlediska daně z příjmů. Jedná se o individuální silný stres v dotyčné firmě, ovšem na straně druhé… Damoklův meč visící nad podnikateli ve formě hrozby daňové kontroly nepochybně preventivně nabádá k poctivosti. Bez tohoto nemilého rizika by daňové příjmy státu rapidně upadly.

Uplatnění určitého výdaje/nákladu ke snížení základu daně z příjmů, stejně jako odpočtu DPH z nákupu poplatník, resp. plátce realizuje jejich uvedením do příslušné kolonky v tiskopisu daňového přiznání (v úhrnu s dalšími). Ovšem ne nadarmo přiznání spadá mezi obecnější „tvrzení“, správce daně totiž tímto návrhem plátce nebo poplatníka není vázán, ze zákona jej a priori musí důkladně kriticky posoudit. Podle § 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpis (dále jen „DŘ“) je správa daně postupem, jehož cílem je správné (!) zjištění a stanovení daní, a rovněž zabezpečení jejich úhrady. Daňové tvrzení poplatníka je jen základem pro správné zjištění a stanovení daně. Jeho podáním – aniž to tuší – spustil úřední mašinérii „daňové řízení“, které se dle § 134 odst. 1 DŘ vede za účelem správného zjištění a stanovení daně, a skončí (obvykle) až její úhradou.

Daňové řízení je ovládáno několika obecnými zásadami. Z nichž hlavní jsou: volné hodnocení důkazů, legitimní očekávání, materiální pravda a zákaz zneužití veřejného (daňového) práva ve smyslu § 8 DŘ.:

•    „Správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. (…) posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo…“

Právě tato první nás bude zajímat nejvíce. Právní rámec dokazování vymezuje § 92 až § 100 DŘ, a hned úvod bývá chápán nesprávně: „Dokazování provádí příslušný správce daně…“. „Provádění“ zde totiž neznamená vyšetřování známé z trestních řízení, ale hlavně řízení celého procesu a zmíněné kritické posuzování coby volné hodnocení důkazů. No a potíž je v tom, že dle § 92 odst. 3 DŘ poplatník prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání. Učeně řečeno jej stíhá prvotní důkazní břemeno, a to ohledně všeho, co do přiznání napsal.

Správce daně prokazuje podle § 92 odst. 5 ZDP pouze skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

A když bude mít berní úředník nějaké – ale důvodné – pochybnosti, musí poplatníka/plátce daně vyzvat k jejich odstranění – prokázáním – patřičných skutečností nebo u něj provést daňovou kontrolu. Přičemž jako důkazní prostředek lze užít všech (legálních) podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit rozhodné skutečnosti, listiny, posudky, svědci…

Za jakých podmínek může výdaj snížit základ daně a tím pádem i daň z příjmů?

Jen o tyto – tzv. daňové výdaje – totiž poplatníkům jde. Jejich základní vymezení v první větě § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZDP“) je asi nejznámější větou z celého daňového zákona.:

•    „Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.⁵⁾“ (poznámka: Příkladný odkaz směřuje do části zákoníku práce regulující tzv. cestovní náhrady zaměstnanců.)

Ve zbytku tohoto příspěvku se prakticky budeme zabývat již pouze (převážně) touto jedinou větičkou, o kterou podnikatelé často svádějí tuhé boje se správci daně, potažmo také až se soudci. Co může být na daňových výdajích tak složitého? Takto se mohou oprávněně podivovat zejména čtyři typy čtenářů, resp. lidí. Zaměstnanci, jejichž daní z příjmů se žádné výdaje netýkají, dále „paušálisté“ využívající u příjmů ze samostatné činnosti nebo z nájmu výdaje ve výši zákonem stanoveného procenta z příjmů, šťastlivci z řad OSVČ, jejichž daň z příjmů je rovna paušální dani a preventivně opatrní poplatníci uplatňující jen zcela bezproblémové výdaje. Ano, daňová korektnost a autocenzura podnikateli nepochybně zajistí klidné spaní a jen výjimečný stresující střet s berňákem.

Někdy však narazí i velmi obezřetný poplatník mající přesvědčivé doklady... Obvykle cizí vinou kvůli nepoctivému dodavateli, který ve skutečnosti nebyl tím, za koho se vydával. Například tesař koupí na pile pár trámů, za které hotově zaplatí a se standardním dokladem o prodeji odjíždí. Při daňové kontrole se proto notně podiví, proč má financ problém s tímto „přece zcela jasným“ výdajem. Důvod? Třeba nesedí údaj o dodavateli, žádná takováto firma v úřední databázi není, anebo předmětný doklad nemá ve své evidenci příjmů. Není totiž výjimkou, že někteří zaměstnanci si tu a tam přilepší na úkor zaměstnavatele a především hotovostní příjmy „zapomenou“ standardně vložit do interního účetního systému – a tedy oficiálně dodavatel nic nedodal a žádnou platbu od nebohého tesaře nepřijal. Co s tím? Číst dále! Dozvíme se, jak si s problémem v obdobných případech „neprokázaného dodavatele“ poradili jiní, můžeme předeslat, že soudy bývají na straně tesaře, žel někdy také ne.

První judikát – Ano, výdaj neprokázanému dodavateli JE daňově uznatelný

I když u nás neplatí anglosaský systém precedenčního práva, které psané zákony dotváří rozhodnutími soudů, je dobré vědět, jak obdobné spory posuzovaly zdejší soudy. Zejména Nejvyšší správní soud ČR („NSS“), u něhož končí daňové kauzy poté, co se poplatník nespokojil s odvoláním proti rozhodnutí finančního úřadu (obvykle platební výměr na doměřenou daň), ani správní žalobou (řeší krajský soud) a podal kasační stížnost. Obecně sice je každý daňový spor jedinečný, nicméně pokud již NSS řešil věcně obdobnou kauzu – což ovšem nebývá vždy snadné posoudit… – je vysoká pravděpodobnost, že „nezapře sám sebe“ a bude rozhodovat stejně.

Je proto užitečné vědět, jak NSS posuzoval obdobné spory poplatníků se správci daně a vzít si z nich ponaučení. Logiku, princip a postup uvažování soudců ohledně prokazování daňových výdajů si demonstrujeme na rozsudku č.j. 10 Afs 181/2017 – 36; viz www.nssoud.cz Od jeho vynesení v říjnu 2018 sice uplynulo hodně vody, ale protože řešil základní a obecně stále platnou zásadu daňové uznatelnosti výdajů (nákladů), měl by být tzv. nadčasový. Osm stran rozsudku NSS si ve stručnosti přiblížíme v deseti bodech; text je formulačně upraven.

1. Finanční úřad nenašel fakturu u dodavatele:

-    Živnostník (OSVČ) podnikající ve stavebnictví se dostal do problémů, když mu finanční úřad neuznal za daňový výdaj 8,5 milionu Kč, které zaplatil (sub)dodavateli za dílčí stavební práce při výstavbě velkého díla pro firmu Eurovia. A důvod? Faktura od subdodavatele sice vypadala standardně, ale správce daně jí nenašel v jeho účetnictví, a tak poplatníkovi doměřil tučnou daň 2 miliony Kč a penále.

2. Finanční ředitelství odvolání zamítlo:

-    Jenže hmotný výsledek zpochybněné subdodávky reálně existoval, nepřehlédnutelně stál na svém místě a některé z osob onoho sporného dodavatele potvrzovaly, že se podílely na jeho výstavbě. Šlo o moc peněz a také o nespravedlnost, kterou živnostník důvodně pociťoval. Proto se odvolal proti platebnímu rozkazu k finančnímu ředitelství – bezúspěšně, jak už to bývá, protože správci daně si neradi škodí…

3. Další prohra u krajského soudu:

-    Následoval druhý právní protiúder poplatníka – správní žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství směřovaná ke krajskému soudu. Žel soud hledal a našel spíše formálně pojaté důvody potvrzující názor správců daně, a žalobu zamítl. Jeho verdikt: 8,5 milionů Kč zaplacených osobě jednající za dodavatele nelze považovat za odčitatelný výdaj podle § 24 odst. 1 ZDP, neboť by poplatník musel prokázat, že tuto částku uhradil právě jím uváděnému smluvnímu partnerovi dotyčného dodavatele, což se ale nestalo.

4. Souboj pokračoval u NSS…:

-    Živnostník to ale nevzdal! Zkusil poslední šanci – tzv. kasační stížnost na rozhodnutí krajského soudu k rukám NSS, který hned v úvodu rozhodnutí nadějně uvádí: Stížnost je důvodná… A začíná rozborem smyslu a účelu § 24 odst. 1 ZDP vymezujícím daňově uznatelné výdaje, od základu daně totiž nelze odečíst jakékoliv výdaje, ale pouze ty, které splňují podmínky. Musí jít o výdaje sloužící k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů, jejichž vynaložení poplatník nepochybně prokázal.

5. Co o výdajích uvedl Ústavní soud ČR:

-    NSS připomněl nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 664/04, který označil za neústavní takový postup správních orgánů a následně i správních soudů, podle něhož pro vyloučení daňově uznatelného nákladu postačovalo zjištění, že údaje účetního dokladu neodpovídají realitě. V kauze Ústavní soud ČR zaujal právní názor, že nelze jako uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP vyloučit výdaje za nákup zboží od obchodní společnosti z důvodu, že se dodatečně zjistí, že tato firma vůbec neexistovala…

6. Daňové výdaje NSS řešil již dříve…:

-    Z čehož vycházel NSS i v rozsudku č.j. 9 Afs 11/2011: „Při posuzování uznatelnosti daňového nákladu (výdaje) podle § 24 odst. 1 ZDP je nerozhodné, zda deklarované plnění bylo poskytnuto skutečně subjektem uvedeným jako dodavatel na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za poskytnuté plnění (byl adresátem nákladu/výdaje), rozhodné je v této souvislosti faktické vynaložení deklarovaného nákladu, tj. zda poskytnutý náklad (výdaj) byl vynaložen v deklarované výši právě za deklarované plnění (při splnění dalších podmínek daňové uznatelnosti tohoto nákladu/výdaje).“

7. Věcné posouzení předloženého sporu:

-    NSS zjistil, že krajský soud nečiní sporným, že práce fakturované v rozsahu zhruba 8,5 milionu Kč byly provedeny a zaplaceny. A konstatoval, že nelze označit za správný závěr finančního ředitelství, že poplatník musí prokázat nejen to, zda bylo fakticky realizováno plnění, ale rovněž to, že jej poskytla právě ta osoba, která je jako poskytovatel označena v dokladech prokazujících uskutečnění plnění.

8. Úřady se pletou, poplatník výdaj prokázal!:

-    Nejvyšší správní soud proto shledal důvodnou námitku stěžovatele, že 8,5 milionů Kč bylo uznatelným výdajem ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, a napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Správci daně tak pochybili a prokázaný výdaj poplatníka (OSVČ) je daňově účinný i bez prokázání osoby dodavatele!

9. Daňové a trestní řízení jdou vlastními cestami…:

-    Zajímavé je mj. také, proč dodavatel neměl „své“ faktury v účetnictví. S živnostníkem totiž za tuto firmu jednal zaměstnanec, který „jednoduše“ vystavoval fiktivní faktury – ovšem za práce skutečně provedené (!) – a jejich hotovostní úhrady si ponechával pro sebe. Což se ukázalo v jeho trestním řízení. Pro naše účely je tedy podstatné, že i výdaj sloužící – nevědomě – trestné činnosti může být daňově uznatelný.

10. Ponaučení z kauzy:

-    Může tedy být výdaj daňově účinný i bez prokázání dodavatele? Ano! Jenže… Rozhodně není radno na to sázet! V kauze měl nebohý poplatník (OSVČ) štěstí v neštěstí. Šlo o výdaj za velké stavební dílo, které reálně existuje, unesl proto důkazní břemeno (i díky svědkům), když prokázal, že výdaj za něj skutečně vynaložil. Obávaná daňová zásada tzv. materiální pravdy tentokrát poplatníkovi pomohla. Často ale tak pádné důkazy firmy nemají, takže by neměly podceňovat pečlivé ověření osob jednajících za dodavatele.

Druhý judikát – Ne, výdaj neprokázanému dodavateli NENÍ daňově uznatelný

To se leckomu z čtenářů ulevilo, viďte? Jenže… Všechny dny nejsou zalité sluncem, a někdy jdou věci od desíti k pěti. Pro srovnání přidáme i druhou soudničku, která vyznívá právě naopak. Jde o novější rozsudek NSS č.j. 4 Afs 381/2019 – 41; viz www.nssoud.cz.

Pro přehlednost si daňovou kauzu opět rozdělíme do 10 bodů.

1. Podnikatel uplatnil daňový výdaj za stavební práce neprokázaného dodavatele:

-    Podnikající občan (OSVČ) v daňové evidence uplatnil na základě dodavatelské faktury daňové výdaje (přes milion) za subdodávky stavebních prací poskytnuté jinou OSVČ vydávající se za osobu s iniciály J. O. Přičemž ohledně důkazního břemene poplatníkovi přitížilo, že značné částky vyplácel v hotovosti.

2. Finanční úřad výdaje neprokázanému dodavateli daňově neuznal:

-    Finanční úřad při kontrole zjistil, že uváděná osoba dodavatele J. O. tvrzené stavební práce neposkytla a předmětnou platbu (uplatněnou jako daňový výdaj) neobdržela. Proto – podle úřadu neprokázané – výdaje vyloučil z daňově účinných a poplatníkovi doměřil o to vyšší daň z příjmů, a penále z doměrku.

3. Odvolání bylo zamítnuto:

-    Proti platebním výměrům na daňový doměrek a penále poplatník podal odvolání, v němž namítal, že zákon o daních z příjmů pro uplatnění výdaje nepožaduje, aby byl zaplacen konkrétní osobě, ale pouze to, aby byl, kromě jeho prokázání, skutečně zaplacen. Podle něj nemůže vyvrátit daňovou účinnost výdaje za služby pouhá skutečnost, že byl oklamán osobou vydávající se za J. O. Přičemž ani finanční úřad nepochybuje, že stavební práce byly realizovány a že poplatník výdaj vynaložil. Takže jediným – a dle něj nepodstatným – důvodem pro neuznání výdajů bylo neprokázání, komu bylo placeno. Jak už to v praxi bývá, Odvolací finanční ředitelství podržel „svůj“ berní úřad a odvolání zamítl.

4. Úspěch poplatníka! Krajský soud odmítl názor správce daně:

-    Poplatník se bránil správní žalobou ke krajskému soudu, jeho rozsudek jej potěšil. Dle krajského soudu berní úřad nesprávně aplikoval výše citovaný § 92 odst. 3 DŘ ohledně důkazního břemene poplatníka, a proto jeho rozhodnutí tzv. pro nezákonnost zrušil. Načež věc vrátil úřadu k dořešení s tím, že jej zavázal svým právním názorem, podle kterého poplatníkovi náleží výdaje alespoň ve vynaložené výši, které má – v případě nemožnosti jejich bezpečného dokázání – stanovit náhradním postupem tzv. podle pomůcek.

5. Jak uvažovali soudci krajského sou­du:

-    Krajský soud vyšel z judikatury NSS, která sice setrvává na nezbytnosti prokázání dodavatele plnění, ale tato nezbytnost je pouze tehdy, má-li uplatněný výdaj být uznán ve skutečně vynaložené výši. Pokud ale nastane situace, kdy poplatníkem předložené doklady správce daně sice zpochybní, ale nikoli ohledně samotného plnění – „jen“ se nepodaří prokázat skutečnou výši výdajů – je namístě uznat výdaj alespoň v minimální nutně vynaložené výši. Opačný postup by nedbal nálezů Ústavního soudu, že orgány daňové správy mají mít na zřeteli stanovení daně ve výši co nejvíce odpovídající skutečnosti, nikoli ve výši za každou cenu maximální, která totiž zjevně odporuje elementární logice, že zdaněnému příjmu zásadně odpovídá určitý výdaj. Poplatník onu existující osobu neznal a byla mu představena jako J. O., přičemž sjednané práce plnila a vystavovala i doklady – chovala se jako běžný podnikatel. Nebyla zde žádná indicie, proč by měl mít poplatník pochybnosti o totožnosti tohoto dodavatele, proto mu nelze klást k tíži, když se ukázalo, že dotyčná osoba se nejmenuje J. O. Za této v podnikání běžné situace trvat na tom, aby poplatník identifikoval skutečnou osobu, která požadované práce provedla, by dle soudců krajského soudu bylo zjevně mimo jeho možnosti a neúměrně i bezdůvodně jej zatěžovala.

6. Boj pokračuje – správce daně se totiž „odvolal“:

-    Správce daně neuznal argumenty krajského soudu a proti rozsudku podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, což je obdoba známějšího odvolání. Důvod? Poplatník u sporných výdajů za stavební práce od J. O. neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, kým a v jakém rozsahu mu byly poskytnuty a komu platil. Poplatník se dostal do důkazní nouze, protože nepostupoval dostatečně obezřetně – neprověřil si v živnostenském rejstříku, že v dané době měl J. O. přerušené živnostenské podnikání – proto musí nést daňové důsledky spočívající v neuznání uplatněného výdaje jako daňově účinného.

7. Stanovení daňových výdajů dokazováním versus podle pomůcek:

-    Další argument Odvolacího finančního ředitelství se týkal „esenciálních výdajů“, které jsou ad 5 výše dle krajského soudu daňově účinné, neboť bez nich by poplatník nedosáhl daného zdanitelného příjmu. O nich totiž lze uvažovat jen, když je daň stanovena náhradním způsobem dle „pomůcek“, a ne běžným dokazováním. Což se ovšem zásadně posuzuje ve vztahu k celému zdaňovacímu období, nikoli jen ve vztahu ke konkrétnímu plnění! Není možné, aby část základu daně (ve vztahu k většině plnění) byla stanovena dokazováním a část z důvodu absence důkazů – sporné stavební práce dodavatele J. O. – pomocí „pomůcek“. Neprokázání výdaje – neunesení důkazního břemene – není důvodem pro stanovení daně finančním úřadem náhradním způsobem dle pomůcek. Přičemž sporné výdaje za práce nejistého dodavatele J. O. činily jen 7, resp. 5 % z celkových výdajů poplatníka za předmětná zdaňovací období.

8. Rekapitulace sporu Nejvyšším správním soudem:

-    Mezi účastníky není sporu o tom, že poplatník spolupracoval v daných letech s osobou vystupující jako J. O., které platil hotově za provedené stavební práce necelé dva miliony. Dokazováním bylo zjištěno, že šlo o neznámou osobu, která se za J. O. pouze vydávala. Přičemž daňové řízení je postaveno na zásadě, že poplatník má povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a své tvrzení také doložit (břemeno důkazní). Ovšem pouhé formální nedostatky dokladů nemohou automaticky vést k doměření daně. Poplatník musí mít prostor prokázat faktické vynaložení deklarovaného výdaje jinými prostředky. Nicméně je ale povinen prokázat vynaložení výdaje vůči konkrétní osobě, nikoli toliko abstraktní vydání peněz. Proto sice není zcela rozhodující, jestli deklarované plnění poskytl právě subjekt uvedený jako dodavatel na účetním dokladu, přesto však nelze rezignovat na určení konkrétního poskytovatele plnění.

9. Když neprokážeš komu a za co jsi platil, tak výdaj daňově neuplatníš!:

-    Soudci NSS připomenuli ustálenou judikaturu dle rozsudku 2 Afs 143/2015, kde konstatovali, že když se nepodaří identifikovat subjekty, od nichž byla věc koupena, tak se neprokázalo ani skutečné vynaložení prostředků za jejich nákup ani částku. Zákon sice neukládá ověřovat identitu obchodních partnerů, pokud tak ale poplatník přiměřeným způsobem nečiní, pak nese zvýšené riziko při daňovém dokazování týkajícím se případů uzavřených s takovým subjektem. Dále citují z nálezu Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že u daňových nákladů je podstatné, kdo je skutečný dodavatel. Tím nemusí být nutně jen osoba na dokladu, v případě pochybností musí mít poplatník prostor k prokázání jinými prostředky.

10. Dobojováno… a příště více pamatovat na průkaznost výdajů!:

-    Podle NSS, pokud poplatník jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností, než uvádějí doklady, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za daňový. Je však nutno si uvědomit, že jde o situaci krajní, kdy standardní způsob uplatnění výdaje selhal. Takže poplatník musí své pochybení napravit prokázáním výdaje jiným, jednoznačným a transparentním způsobem, který bude v souladu s ostatními zjištěnými údaji a vytvoří tak přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci... A soudci případ uzavírají: Jelikož se nepodařilo prokázat, kdo skutečně stavební práce poplatníkovi poskytl, nebyl zjištěn skutečný dodavatel, není možné, aby uplatnil platby za tyto práce vůči neznámé osobě vydávající se za J. O. jako daňový výdaj dle § 24 odst. 1 ZDP.