Neprokázaný dodavatel

– odpočet DPH

Z hlediska daní podnikatele u výdajů zajímají hlavně dvě věci: Jsou uznatelné na poli daně z příjmů? Umožňují odpočet DPH na vstupu? V naprosté většině běžných případů jsou odpovědí: Ano, Ano. Přičemž ale bývají posuzovány obvykle jen věcné okolnosti účelu daného výdaje. Málokdy se řeší osoba dodavatele, u něhož se odběratel zajímá pouze o to, je-li plátcem DPH a má-li jeho faktura alias daňový doklad požadované formální náležitosti.

Pro dodavatele má náš daňově výhodný „výdaj“ dvě komplementární nevýhody

Musí jej zdanit příjmovkou a až na výjimky odvést příslušnou DPH na výstupu. Což není nic moc příjemného, a tak se vyskytují vykukové vystupující jako dodavatelé pouze „papírově“, s čímž pak mívá problém správce daně.

Ono „neprokázání“ dodavatele představuje značně pestrou a obsáhlou paletu nejrůznějších případů

Od v praxi převažujících pouhých překlepů v identifikačním čísle, názvu, jménu nebo adrese, které je možno bez větších nesnází a stresu dodatečně jednoduše vyjasnit. Přes nechtěně zapomenuté či ztracené doklady na straně reálného dodavatele, které proto nemohl řádně prohnat účetnictvím a daněmi. I tyto nesnáze se při dobré vůli dají dodatečně vyřešit obchodními smlouvami, dodacími listy, svědeckými výpověďmi, fotodokumentací apod. Žel nemálo je i podvodníčků, podvodníků až grázlů hrajících si na dodavatele, kteří sice nějakou práci pro zákazníka provedou nebo mu dodají kýžené zboží, i docela standardně vypadající fakturu alias daňový doklad dají, ale už se jaksi neobtěžují s těmi zmíněnými nepříjemnými daňovými peripetiemi – zmizí ze scény a nelze je dohledat.

Odběratel si není vědom žádné nepravosti, proto si i v případě skrytě – jemu nevědomě – problémového přijatého zdanitelného plnění standardně nárokuje odpočet DPH na vstupu. No a po čase jej finanční úřad vyzve, nejprve k odstranění pochybností ohledně odpočtu DPH, protože díky systému kontrolních hlášení plátců se mu odpočet daně nespáruje s příslušným přiznáním DPH. A pokud se to nebohému odběrateli nepodaří vyjasnit, pak logicky následuje důkladná daňová kontrola. Což je pro plátce silný stres, i s protřelými právníky za zády, ovšem nahlíženo z druhé strany… Damoklův meč visící nad plátci a poplatníky ve formě potenciální daňové kontroly je nepochybně preventivně nabádá k poctivosti. Bez této negativní motivace by příjmy státu rapidně trpce upadaly.

Odpočet DPH na vstupu z konkrétního přijatého zdanitelného plnění

realizuje plátce jeho uvedením do příslušné kolonky tiskopisu daňového přiznání, v úhrnu s ostatními. Ovšem ne nadarmo přiznání spadá do širší kategorie – „tvrzení“ správce daně totiž tímto návrhem plátce není vázán a ze zákona jej musí důkladně kriticky posoudit. Dle § 1 daňového řádu („DŘ“) je správa daně postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Daňové tvrzení plátce je jen základem pro správné zjištění a stanovení daně. Jeho podáním – aniž to tuší – spustil úřední mašinérii „daňové řízení“, které skončí obvykle až úhradou DPH...

Daňové řízení je ovládáno několika obecnými zásadami. Z nichž hlavní jsou: volné hodnocení důkazů, legitimní očekávání, materiální pravda a zákaz zneužití veřejného (zde tedy daňového) práva ve smyslu § 8 DŘ.:

•    „Správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. (…) posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo…“

A právě tohle nás bude zajímat nejvíce. Právní rámec dokazování vymezuje § 92 až § 100 DŘ, a hned úvod bývá chápán nesprávně: „Dokazování provádí příslušný správce daně…“. „Provádění“ zde totiž neznamená vyšetřování známé z trestních řízení, ale hlavně řízení celého procesu a zmíněné kritické posuzování coby volné hodnocení důkazů. No a potíž je v tom, že dle § 92 odst. 3 DŘ plátce prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání k DPH. Učeně řečeno jej stíhá prvotní důkazní břemeno – ohledně všeho, co do přiznání napsal.

Správce daně prokazuje podle § 92 odst. 5 ZDP pouze skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

A když bude mít berní úředník nějaké – ovšem a priori důvodné – pochybnosti, pak musí plátce vyzvat k jejich odstranění – prokázáním – patřičných skutečností nebo u něj provést daňovou kontrolu. Přičemž jako důkazní prostředek lze užít všech (legálních) podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit rozhodné skutečnosti, listiny, posudky, svědci…

Plátce DPH má řadu povinností, zejména přiznat daň ze svých prodejů

(až na výjimky) a odvést správci daně. Naopak jeho prakticky jedinou, ovšem zcela zásadní výhodou je možnost odpočtu – zjednodušeně řečeno „vrácení“ – DPH z jeho nákupů od jiných plátců. Odpočet daně je zcela zásadní podmínkou neutrality DPH pro plátce, kteří jsou v nemilé roli výběrčích daní zaplacených zákazníky. Cesta plátce za odpočtem se však podobá legendární plavbě Odyssea mezi Charybdou a Skyllou. A úskalím nejsou jen podmínky zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), ale také často dosti mlhavé procesní aspekty, hlavně diskutabilní unesení důkazního břemene. Předkládané jakkoli pádné a hodnověrné důkazy plátce totiž hodnotí podle své úvahy berní úředník... A podobně jako je tomu s vyvracením pochyb manželky o nevěře manžela, bývá v řadě reálných případů těžké a navíc s nejistým výsledkem přesvědčování správce daně a soudů.

Aby byla DPH hodna svého jména, měli by její plátci odvádět do státní kasy daň pouze z vlastní „přidané“ hodnoty a nikoli z celé prodejní ceny. Například Prodejce od Výrobce – oba plátci DPH – koupí koloběžku za 1 000 Kč a prodá ji s přirážkou 10 % za 1 100 Kč, obě částky jsou zatím bez DPH v základní sazbě 21 %. Aby DPH Prodejce byla pouze z jeho „přidané“ hodnoty – z navýšení ceny o 100 Kč – měla by činit 21 Kč. 

Ovšem Výrobce musel k prodejní ceně 1 000 Kč připočíst svou „DPH na výstupu“ 210 Kč. Prodejce tak zaplatil 1 210 Kč, proto koloběžku nemůže zákazníkovi prodat pod touto cenou jen za 1 100 Kč + DPH 21 Kč. Což řeší nárok Prodejce na odpočet DPH uplatněné na výstupu dodavatelem (Výrobcem), která je u něj „daní na vstupu“ – berní úřad mu ji „vrátí“. Při prodeji koloběžky tak sice Prodejce svou daň na výstupu počítá z plné ceny 1 100 Kč – tedy 231 Kč – které dluží správci daně, ovšem efektivně odvádí DPH jen z rozdílu obou svých daní = Na výstupu – Na vstupu = 231 Kč – 210 Kč = 21 Kč. Tedy jakoby pouze ze své přidané hodnoty 100 Kč.

Nárok na odpočet DPH však není automatický dán samotnou registrací plátce, ale je vázán na podmínky stanovené v § 72 až 76 ZDPH. Z nichž stěžejní je účel využití daného vstupu (nákupu), tedy že přijaté zdanitelné plnění plátce použije pro uskutečňování svých plnění s nárokem na odpočet, zejména pro svá zdanitelná plnění...

Je podmínkou odpočtu DPH prokázaný dodavatel?

Co myslíte, je odpočet DPH podmíněn i tím, že zdanitelné plnění uskutečnil jednoznačně identifikovaný a prokázaný dodavatel? Zdá se to být samozřejmé, vždyť od něj potřebujeme daňový doklad, jehož náležitostí je zejména označení osoby (obchodní firmou/jménem a sídlem/bydlištěm) uskutečňující plnění i její DIČ. Jenže podmínky uplatnění nároku na odpočet daně v § 73 odst. 1 ZDPH osobu dodavatele vymezují volněji a obecněji: „jiný plátce“, resp. u přeshraničních plnění „osoba povinná k dani neusazená v tuzemsku“. Ani ony náležitosti daňových dokladů nejsou dogma, jak vyčteme z § 73 odst. 5 ZDPH: „Neobsahuje-li doklad pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu, lze nárok prokázat jiným způsobem.“

V ČR neplatí anglosaské precedenční právo a každý soudní verdikt je poplatný jen své kauze. Nicméně žádný berňák ani soudce nepůjde proti relevantnímu stanovisku Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu („NSS“), jehož úkolem je i sjednocování judikatury. A právě spory týkající se odpočtu DPH patří mezi nejčastěji řešené senáty NSS. Třeba v případu se spisovou značkou 9 Afs 154/2020–33, dostupné na www.nssoud.cz. Spor vyhráli správci daně, kteří se nespokojili s daňovými doklady a požadovali průkaznější důkazy o skutečných dodavatelích zboží – dřevěných palet. Což se firmě nepovedlo. Takže bychom mohli na základě rozsudku tvrdit: „Když neprokážeš skutečného dodavatele, přijdeš o odpočet DPH!“. To by ale bylo příliš velké zjednodušení…

Podrobnější pročtení soudního spisu totiž vyjeví, že plátce podcenil argumentaci. V odvolání a posléze i správní žalobě se omezil pouze na stručné obecné výtky vůči kontrolním závěrům a mlhavě neurčitá tvrzení o své pravdě. Nezazněly konkrétní důkazy prokazující skutečné naskladnění zboží od reál­ných dodavatelů.

Soud zdůraznil, že jeho úkolem není nahrazovat iniciativu žalobce a vyhledávat důkazy na podporu jeho tvrzení, to by přestal být nestranným rozhodčím a stal advokátem žalobce! A když už se konečně firma „probudila“ a začala správně argumentovat, bylo pozdě – až v rámci kasační stížnosti před NSS. Bohužel, NSS nemůže vyslyšet důvody, které stěžovatel neuplatnil již před krajským soudem, protože jeho úkolem je přezkoumat zákonnost závěrů krajského soudu, není totiž oprávněn rozhodovat tzv. v prvním stupni. Takže v dané kauze přišel plátce o odpočet DPH nikoli a priori kvůli neprokázání dodavatelů, ale hlavně pro svou procesní pasivitu, amatérismu a nedostatečnou argumentaci odvolání i správní žaloby… Což zdůraznil i samotný NSS slovy: „… kvalita žaloby i stížnosti předurčují kvalitu a obsah rozhodnutí soudu. Čím obecnější námitka, tím obecněji k ní musí soud přistoupit a posuzovat ji.“ Jde o to, že ve správním soudnictví platí zásada dispoziční – právní obranu určuje žalobce/stěžovatel – není úkolem soudu domýšlel argumenty na jeho podporu...

Takže pořád nevíme, jestli neprokázaný dodavatel je fatální problém bránící odpočtu DPH. V záplavě verdiktů NSS najdeme i zcela rozdílné názory. Nevěříte? Na www.nssoud.cz si najděte rozsudek – rozšířeného (!) senátu NSS ze dne 23. března 2022 č. j. 1 Afs 334/2017 – 208. Spor dvou opačných názorů dvou senátů NSS musel rozřešit zastřešující rozšířený senát, který se navíc neobešel bez zásadní pomoci Soudního dvora EU.

První senát NSS dospěl k závěru, že jednou z podmínek nezbytných pro odpočet DPH je prokázání, že zdanitelné plnění bylo přijato od jiného plátce. Daňový subjekt (plátce) proto podle něj musí prokázat nejen to, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, kdo jí ono plnění poskytl. Tento poskytovatel totiž musí být plátcem DPH, aby vznikl daňovému subjektu nárok na odpočet daně a mohlo být požádáno o jeho vydání. Pokud není zřejmé, kdo plnění poskytl, nejsou tak splněny podmínky pro vydání nadměrného odpočtu.

Čtvrtý senát NSS ovšem vyslovil názor, že i když není možné určit subjekt, který plátci zdanitelné plnění skutečně poskytl, nelze mu odepřít nárok na odpočet daně, pokud není zároveň prokázáno, že dané plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující odpočet daně věděla, nebo musela vědět…

Výkladem nepřekonatelný názorový střet dvou svých senátů mohl NSS vyřešit jedině její zastřešující rozšířený senát. Který ovšem dospěl k závěru, že si ani tak není jist a jelikož se jednalo de facto o problematiku vycházející z nadřazeného unijního práva – Směrnice Rady 2006/112/EU o společném systému DPH – požádal raději o závazný výklad práva EU jedinou k tomu kompetentní autoritu:

Soudní dvůr EU, kterého se zeptal:

•    „Je v souladu se směrnicí 2006/112/ES, pokud je uplatnění práva na odpočet DPH na vstupu podmíněno splněním povinnosti osoby povinné k dani prokázat, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo poskytnuto jinou konkrétní osobou povinnou k dani? Pokud je odpověď kladná a osoba povinná k dani uvedenou důkazní povinnost nesplní, lze odepřít právo na odpočet daně na vstupu, aniž by bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla anebo mohla vědět, že pořízením zboží nebo služeb se účastní daňového podvodu?“

Soudní dvůr EU odpověděl rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie:

•    „Směrnice 2006/112/ES musí být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet DPH zaplacené na vstupu musí být odepřeno – aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu – jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl.“

V právních podmínkách ČR je nutno unijní pojem „osoba povinná k dani“ vykládat jako „plátce DPH“. Soudní dvůr EU tedy potvrdil to, že prokázání dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce je jednou z hmotněprávních tj. nezbytných podmínek nároku na odpočet DPH. Ovšem připustil, že za určitých podmínek nemusí být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. A to s ohledem na charakter a rozsah plnění, třeba když šlo o dodání stroje či stavebních prací za více než 2 miliony Kč zakládající plátcovství ze zákona... Je nasnadě, že neidentifikovaný dodavatel je „nestandardní problém“ přitěžující odběrateli, který si nárokuje odpočet daně. Tíží jej totiž důkazní břemeno, a tedy musí být schopen prokázat, že s jistotou muselo jít o plátce – ačkoli nemuselo jít přesně o osobu uvedenou na daňovém dokladu, resp. šlo o osobu neznámou. Přelomový verdikt NSS sice již začíná pomáhat k odpočtu daně (např. č. j. 7 Afs 375/2020), ale jednodušší a bezpečnější zůstává identifikovaný dodavatel…

Příklad 1

Neprokázaný dodavatel BRÁNÍ odpočtu DPH…

Rozhodnutí NSS č.j. 1 Afs 142/2022: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil rozsudek Krajského soudu … Předmětem sporu bylo prokázání nároku na odpočet DPH při pořízení automobilů od deklarovaného dodavatele. NSS se neztotožnil s námitkami plátce ohledně nesprávného hodnocení výpovědí svědků ani námitky týkající se aplikace rozsudku NSS výše ve věci Kemwater ProChemie. Plátce totiž vždy trval na tom, že dodavatel byl deklarovanou společností, a proto nebylo třeba vést řízení směrem prokazování náhradního dodavatele. (…)

Rozhodnutí NSS č.j. 10 Afs 529/2021: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil závěry Finanční správy, že nebyly naplněny hmotně-právní podmínky nároku na odpočet daně, neboť daňový subjekt neprokázal, že mu bylo zboží dodáno (deklarovaným) plátcem DPH. Z daňového řízení a provedeného dokazování s jistotou nevyplynulo, kdo byl skutečným dodavatelem plnění (plátcem). Indicii k této osobě neposkytl ani sám plátce, a NSS uzavřel, že závěr obstojí i s ohledem na rozsudek rozšířeného senátu ad výše ve věci Kemwater ProChemie.

Podmínkou odpočtu DPH je také skutečně přijaté plnění!

Abychom však „pro samé stromy nepřehlédli les“…, s reálným dodavatelem úzce souvisí další stěžejní podmínka odpočtu DPH. Nezdůrazňuje ji žádné speciální ustanovení, je napsána mezi řádky a často se pomíjí i proto, že je zdánlivě banální a přece „se rozumí samo sebou“. Ale nemylme se, je zcela zásadní, jak zdůrazňují soudní instituce ve verdiktech. Čtěme pomalu úvodní část zákona o DPH věnující se odpočtu daně, § 72 odst. 1:

•    „Plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, …“

Nebudeme filozofovat nad tím, co přesně se míní oním „přijetím“ plnění, což může být samo o sobě spletité, a to hlavně u služeb nebo „traťových dodávek“ zboží, které plátce pouze „přefakturovává“, aniž by se u něj byť jen na chvíli ohřálo. Mnohé souzené kauzy totiž smutně dosvědčují, že potíž bývá poněkud jinde, ani ne tak v okamžiku přijetí zdanitelného plnění, jako spíše v prokázání holé skutečnosti, že předmět plnění byl přijat.

Obecně lze říci, že „v daních je pravdou jen to, co se podaří prokázat“. Známe to i z mnoha trestních kauz, kdy nebylo až tak podstatné, že objektivně „to tak skutečně bylo“, ale síla a relevance důkazů, samozřejmě i obratnost právního zástupce... A jak se stává v trestním řízení, že je odsouzen i nevinný člověk, může být také „jen“ pro nedostatek či nevěrohodnost důkazů neuznán odpočet DPH poctivému plátci, který holt nepřesvědčil o své pravdě správce daně ani posléze sou­dy. Jak smutně níže demonstrují reálné příklady kauz prohraných plátci.

Pokud plátce uplatní v přiznání k DPH nárok na odpočet daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění, je povinen v (důvodných) pochybnostech správci daně prokázat, že předmětné plnění skutečně proběhlo tak, jak tvrdí. Prakticky řečeno musí prokázat, že doopravdy došlo k transakci – dodání zboží nebo poskytnutí služby. Nedostačuje předložení perfektního daňového dokladu (obvykle faktury), který totiž sám o sobě ještě nemůže posloužit jako pádný důkaz o uskutečnění deklarované skutečnosti, neboť a priori neprokazuje, že fakticky došlo k dodání zboží či poskytnutí služby. A jestliže plátce neprokáže své tvrzení o uskutečnění přijatého zdanitelného plnění, bude to mít pro něj neblahý důsledek – nebude mu uznán odpočet DPH na vstupu.

Problém s podmínkou „přijetí zdanitelného plnění“

asi nejčastěji mívají střední firmy, kde je (na rozdíl od malých) účetní oddělen od nákupčího a interní systém kontroly (na rozdíl zase od těch velkých) není precizní. Takže účetní běžně účtuje a v přiznání pak nárokuje odpočet daně z přijatých plnění, o nichž nezná podrobnosti a pouze „věří faktuře“, ovšem „papír snese všechno“ a v pátek odpoledne se v únavě a shonu leccos přehlédne…

Příklad 2

Neprokázané přijetí zdanitelného plnění BRÁNÍ odpočtu DPH…

Rozsudky Nejvyššího správního soudu („NSS“) z 2. pololetí roku 2022, které lze zestručnit na varování: „Když neprokážeš reálné přijetí plnění, přijdeš o odpočet daně!“. Nevěřte slepě perfektním daňovým dokladům (fakturám), které samy o sobě nic neprokazují a hlavně u velkých odpočtů daně „důkazů není nikdy nazbyt“…

Rozhodnutí NSS č.j. 7 Afs 111/2022: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil závěry berní správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých reklamních služeb (promítání na LED obrazovkách), neboť nebyl prokázán rozsah jejich poskytnutí. Plátce neunesl své důkazní břemeno, protože hodnověrně neprokázal faktické uskutečnění plnění, což nemohla zhojit ani jeho „dobrá víra“, resp. že byl dodavatelem uveden v omyl.

Rozhodnutí NSS č.j. 10 Afs 371/2020: NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy stran odepření nároku na odpočet DPH z důvodu neprokázání faktického přijetí zdanitelného plnění v podobě technických výkresů. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány prokázaly existenci důvodných pochybností o uskutečnění plnění, které plátce nevyvrátil, když odkazoval pouze na skutečnost, že přijetí výkresů plyne z daňových dokladů a výkresů samotných, které ale po celou dobu daňového i soudního řízení nepředložil.

Rozhodnutí NSS č.j. 5 Afs 103/2020: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil závěry správce daně stran odepření nároku na odpočet DPH z důvodu neprokázání faktického přijetí služeb daňovým subjektem. Sice předložil formální doklady osvědčující uplatněný nárok na odpočet (daňové doklady a smlouvy, z nichž však nevyplýval ani předmět a rozsah plnění). Daňové orgány ovšem prokázaly existenci důvodných pochybností o uskutečnění plnění, a plátce ani jeho dodavatelé nedokázali popsat podstatu a okolnosti poskytovaných služeb.

Rozhodnutí NSS č.j. 9 Afs 79/2020: NSS zamítl kasační stížnost plátce, čímž potvrdil závěry Finanční správy o neuznání odpočtu DPH z důvodu neprokázání faktického uskutečnění přijatého zdanitelného plnění – šlo hlavně o průzkum chování studentů farmaceutických fakult při výběru budoucího zaměstnavatele a prezentaci daňového subjektu na farmaceutických fakultách. NSS konstatoval, že předložené důkazy měly toliko formální povahu a existenci plnění vůbec nedokládaly. Naopak ze souhrnu důkazů správce daně za součinnosti Policie ČR, lze dospět k závěru, že k uskutečnění plnění nedošlo a faktura byla vystavena na fiktivní plnění. NSS rovněž potvrdil, že byly splněny podmínky kladené judikaturou pro použití důkazů z trestního řízení v řízení daňovém.

S poctivostí dojde nejdále i plátce…

Ponaučení? I když neprokázaný (nejasný) dodavatel neznamená automaticky ztrátu nároku na odpočet, rozhodně je přitěžující okolností. Ještě tragičtější je podcenění průkaznosti reálného přijetí zdanitelného plnění!

Ale hlavně… Vyhněte se jakékoli vědomé účasti na všemožných podvodech DPH! Co hladce prošlo v divokých devadesátkách, je pasé, stejně tak i chytřejší scénáře „daňové optimalizace“ z přelomu století. Nestojí to za ten dlouhodobý stres z možného odhalení. Pro odmítnutí nároku na odpočet stačí, pokud plátce – věděl nebo mohl vědět – že přijetím/poskytnutím plnění se účastní řetězce zasaženého podvodem. Ačkoli je u něj vše v pořádku, tak přijde o možnost odpočtu daně. Společným znakem řady dnešních sofistikovaných podvodů na DPH je totiž praktická nemožnost vypátrat skutečný důvod neodvedení daně, organizátory a beneficienty... Ale těžké to mají i správci daně s odhalováním podvodů, navíc jim to někdy zkomplikuje Soudní dvůr EU, třeba když v kauze C-334/20 rozhodl, že ani předražený nákup reklamních nálepek propagujících elektrotechnickou firmu neefektivně na závodních autech není důvodem odmítnutí odpočtu. Naopak český NSS rozhodnutím č. j. 9 Afs 179/2021 potvrdil zamítnutí odpočtu daně plátci z objednané reklamy v ČT1 i kvůli předražení o 1 200 %...

Příklad 3

I vymyšlené vlastní zdanitelné plnění může být problém

Rozhodnutí NSS č.j. 7 Afs 222/2020: Dvě firmy si navzájem vyfakturovaly neuskutečněná zdanitelná plnění ve stejné výši, aby si uměle navýšily obrat. Na straně jedné tedy plátci přiznali simulovanou vyšší daň na výstupu u své faktury a stejnou DPH na vstupu si uplatnili k odpočtu z faktury přijaté. Správce daně neuznal odpočet daně z neuskutečněného – tj. nepřijatého – plnění, ovšem potvrdil povinnost přiznání DPH na výstupu uvedené na daňovém dokladu dle § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH. NSS zamítl kasační stížnost a potvrdil i závěr berňáku o povinnosti odvést DPH osobou, která ji uvedla na daňovém dokladu, i když se plnění neuskutečnilo…

ZÁKON č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty

§ 108

Osoby povinné přiznat
nebo zaplatit daň

(1) Plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, je povinen z tohoto plnění přiznat daň.

(2) Při pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku jsou povinni přiznat daň plátce nebo identifikovaná osoba, kteří toto zboží pořizují.

(3) Pokud zdanitelné plnění uskutečňuje osoba neusazená v tuzemsku, je povinna přiznat daň osoba, která toto plnění přijala, a to

a)  plátce nebo identifikovaná osoba, pokud se jedná o

1. poskytnutí služby podle § 9 až 10d,

2. dodání zboží s instalací nebo montáží, pokud osoba neusazená v tuzemsku není registrovaná jako plátce, nebo

3. dodání zboží soustavami nebo sítěmi,

b)  plátce, kterému je dodáno zboží, pokud osoba neusazená v tuzemsku není registrovaná jako plátce; toto ustanovení se nepoužije v případě, že plátce, kterému je dodáno zboží, nesplnil svou registrační povinnost ve stanovené lhůtě, a to do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým je registrován jako plátce.

(4) Přiznat daň jsou povinni

a)  plátce, kterému je poskytnuto plnění v režimu přenesení daňové povinnosti,

b)  kupující, který je plátcem nebo identifikovanou osobou, kterému je dodáváno zboží zjednodušeným postupem uvnitř území Evropské unie formou třístranného obchodu,

c)  plátce, na jehož účet je zboží při dovozu propuštěno do celního režimu, u kterého vzniká povinnost přiznat daň podle § 23 odst. 1 písm. a) a § 23 odst. 4, pokud není na toto zboží použit zvláštní režim při dovozu zboží nízké hodnoty,

d)  osoba povinná k dani, která používá zvláštní režim při dovozu zboží nízké hodnoty, pokud je na zboží použit tento režim, a to ve zvláštním doplňkovém celním prohlášení,

e)  uživatel, který uskutečňuje vybrané plnění nebo je zprostředkovatelem v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa,

f) osoba, která pořizuje v tuzemsku nový dopravní prostředek z jiného členského státu podle § 19 odst. 6, ...