Nesplnění povinnosti k odvrácení škody

odpovědnost zaměstnance

Mezi základní povinnosti zaměstnance stanovené v § 249 odst. 1 zákoníku práce patří povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Pokud již škoda nebo nemajetková újma hrozí, má pak zaměstnanec oznamovací a zakročovací povinnost. Za jakých podmínek má zaměstnanec oznamovací a zakročovací povinnost? Kdy zaměstnanec odpovídá za nesplnění povinnosti k odvrácení škody?

Předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu

vyplývají z obecných předpokladů odpovědnosti za škodu a zároveň zohledňují specifické podmínky pracovněprávních vztahů. K vzniku pracovněprávní odpovědnosti dochází mezi účastníky pracovněprávních vztahů (zaměstnavatelem, zaměstnancem).

Mezi obecné předpoklady odpovědnosti za vzniklou škodu patří:

•    protiprávní úkon anebo škodná událost,

•    existence škody,

•    příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním úkonem, resp. škodnou událostí,

•    zavinění.

Mezi specifické předpoklady týkající se pouze pracovněprávní odpovědnosti za vzniklou škodu patří:

•    existence pracovněprávního vztahu,

•    souvislost mezi škodou a plněním pracovních úkolů.

Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je odpovědnost subjektivní, což znamená, že zaměstnanec odpovídá pouze za zavinění. Zaměstnanec odpovídá za škodu, pouze tehdy, pokud ji způsobil zaviněným porušením právních povinností. V pracovněprávní úpravě rozlišujeme v případě odpovědnosti zaměstnance zavinění prokazované a zavinění presumované. V případě prokazovaného zavinění je na zaměstnavateli, kterému vznikla škoda, aby prokázal všechny znaky skutkové podstaty, a to včetně zavinění zaměstnance. Naopak v případě presumovaného zavinění, zaměstnavatel prokazuje pouze některé znaky skutkové podstaty (většinou pouze vznik škody) a zavinění zaměstnance je předpokládáno, přičemž je na zaměstnanci, aby případně prokázal, že vznik škody nezavinil a odpovědnosti za škodu se tak zprostil.

Podstatným znakem pracovněprávní odpovědnosti je skutečnost, že ke škodě došlo při činnosti zaměstnance, kterou lze považovat za plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Dle zákoníku práce jako pracovněprávní odpovědnost lze posuzovat vzniklou škodu pouze za předpokladu, že škoda byla způsobena porušením právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Způsobí-li zaměstnanec škodu v rámci činnosti, při níž neplní pracovní úkoly, odpovídá případně za škodu dle občanského zákoníku. Definice pojmu plnění pracovních úkolů a činnosti v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je obsažena v § 273 a § 274 zákoníku práce.

Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Z judikatury vyplývá, že do činnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů spadá taková činnost, která je výkonem jeho zaměstnání, při které plní pracovní povinnosti a úkoly vyplývající z pracovního poměru, včetně úkonů s tím přímo souvisejících. Spadá sem i taková další činnost, která místně (prostorově), časově a věcně (vnitřně, účelově) naplňuje podmínku, že je vykonávána pro zaměstnavatele a při níž zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pracovněprávní odpovědnost zaměstnance není dána, pokud je škoda způsobena při činnosti, kterou zaměstnanec sledoval jen uspokojování svých zájmů, popř. zájmů jiných osob, byť k ní došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu

V pracovním právu rozeznáváme několik skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, a to:

•    obecná odpovědnost zaměstnance – dle § 250 zákoníku práce,

•    odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody – dle § 251 zákoníku práce,

•    odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat – dle § 252 zákoníku práce,

•    odpovědnost za ztrátu svěřených věcí – dle § 255 zákoníku práce.

Předcházení škodám – prevenční povinnost

Zákoník práce stanoví princip prevence vzniku škod, a to u škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli, tak i u škod za něž odpovídá zaměstnavatel svým zaměstnancům. Ustanovení § 248 a § 249 zákoníku práce se týkají předcházení vzniku škod na zdraví a majetku. Tato ustanovení ukládají řadu povinností zaměstnancům i zaměstnavatelům.

Ustanovení § 249 obsahuje zvláštní právní úpravu prevenční povinnosti zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Předmětné ustanovení stanoví na jedné straně povinnosti obecné povahy, týkající se předcházení škodám, které mohou vzniknout v budoucnu, dosud ale nehrozí a na straně druhé povinnosti zaměřené na zabránění již konkrétní hrozící škodě.

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení.

Jde o obecnou prevenční povinnost. Tato povinnost ukládá zaměstnanci základní pravidlo pro chování v průběhu celého pracovněprávního vztahu. Předmětem ochrany jsou zdraví i majetek nejen zaměstnance a zaměstnavatele, ale i dalších osob.

Další povinností vyplývající z prevenční povinnosti je povinnost oznamovací. Hrozí-li škoda, je zaměstnanec povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Pokud již došlo k situaci, ze které lze usuzovat na konkrétní hrozbu vzniku škody, je zaměstnanec povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Oznamovací povinnost má zaměstnanec až v případě, že vznik škody hrozí. Není přitom podstatné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, ani to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví, nebo škoda na majetku, popřípadě v jakém rozsahu. Zaměstnanec je při jejím plnění povinen upozornit vedoucího zaměstnance na jakoukoliv již hrozící škodu, o které se dozví.

Zaměstnanec má oznamovací povinnost také v případě, že zjistí, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky. Dle § 249 odst. 3 zákoníku práce zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci.

Dále je uložena zaměstnanci tzv. zakročovací povinnost. Pokud je k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli třeba neodkladně zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit. Tato povinnost zaměstnance aktivně jednat se uplatňuje v případě, kdy již nelze čekat a je třeba jednat rychle, protože škoda hrozí bezprostředně, z časových důvodů již škodu nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zaměstnanec je tak dle § 249 odst. 2 zákoníku práce povinen sám zakročit, je-li k odvrácení hrozící škody zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku. Na rozdíl od oznamovací povinnosti, týká se povinnost zakročit pouze škody, která hrozí zaměstnavateli (nikoliv jiným osobám). Tato škoda může hrozit zaměstnavateli přímo (např. poškození výrobního stroje) nebo nepřímo, a to za předpokladu, že hrozí zaměstnanci, ostatním zaměstnancům či dalším třetím osobám, avšak zaměstnavatel za tuto škodu odpovídá (např. nebezpeční pracovního úrazu zaměstnance, jemuž by následně odpovídal za vzniklou škodu zaměstnavatel). Zatímco tedy oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli. Okolnost, zda opravdu hrozí škoda, nelze posuzovat paušálně, nýbrž v každém individuálním případě podle konkrétních okolností případu.

Zakročovací povinnost zároveň podléhá řadě omezení. Zaměstnanec nemusí zakročit zejména v případě, že by tím vystavil vážnému ohrožení sebe, ostatní zaměstnance, popř. jinou fyzickou osobu. Na rozdíl od dřívější právní úpravy, kdy povinnost zakročit nebyla dána, jestliže by kromě sebe vystavil vážnému ohrožení ostatní zaměstnance a osoby blízké podle § 22 odst. 1 občanského zákoníku, je vyloučení této povinnosti dáno vždy, jestliže by došlo k ohrožení jiné fyzické osoby, bez ohledu na to, zda jde o osobu blízkou, či jiného zaměstnance. Musí se jednat o vážné ohrožení, což je věcí posouzení v každém konkrétním případu.

Zaměstnanec dále není povinen zakročit v případě, že mu v tom brání důležitá okolnost. Důležitou okolností může být například to, že zaměstnanec nemá odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, zařízení či dopravního prostředku, který je třeba k odvrácení hrozící škody nebo pokud není zaměstnanec fyzicky schopen zakročit.

Zaměstnanec má § 249 zákoníku práce uloženy následující povinnosti:

•    obecná prevenční povinnost (odst. 1)

•    oznamovací povinnost (ve vztahu ke hrozící škodě – odst. 1 a nevyhovujícím pracovním podmínkám – odst. 3)

•    zakročovací povinnost (odst. 2).

Zaměstnanec splní zakročovací povinnost i v případě, kdy nezvolí objektivně nejvhodnější formu zákroku, na druhou stranu není zakročovací povinnost splněna, pokud zaměstnanec svévolně zakročí zcela nevhodně a v rozporu s obecnou zkušeností. Za porušení zvláštní oznamovací a zvláštní zakročovací povinnosti k odvrácení škody zaměstnanec odpovídá za podmínek stanovených v § 251 zákoníku práce.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

Ustanovení § 251 zákoníku práce pojednává o porušení oznamovací a zakročovací povinnosti ze strany zaměstnance. Tento typ odpovědnosti je sankcí za porušení povinnosti zaměstnance stanovené v § 249 zákoníku práce. Porušení oznamovací povinnosti spočívá v tom, že zaměstnanec neupozorní nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu a porušení zakročovací povinnosti spočívá v tom, že zaměstnanec proti hrozící škodě nikterak nezakročí. V těchto případech je škoda zpravidla způsobena opomenutím.

Nesplnění uvedených povinností zaměstnance, a to povinnosti oznamovací a zakročovací má za následek vznik odpovědnosti, ale pouze tehdy, jestliže by splněním povinnosti bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody. Jedná se o odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody. Zvláštností této skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance je to, že zaměstnanec odpovídá za škodu, kterou svým jednáním přímo nezpůsobil.

Dle § 251 odst. 1 zákoníku práce na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Pro vznik odpovědnosti je nezbytné splnit tytéž předpoklady, které jsou spojeny s obecnou odpovědností, tedy porušení povinnosti (oznamovací či zakročovací), vznik škody zaměstnavateli, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti, zavinění minimálně ve formě nedbalosti vědomé a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak.

Mezi vzniklou škodou a zaviněným porušením některé ze shora uvedených povinností musí být příčinná souvislost. Příčinná souvislost mezi škodou a opomenutím zaměstnance zakročit nebo upozornit na hrozící riziko je u tohoto typu odpovědnosti dána tím, že pokud by zaměstnanec zakročovací nebo oznamovací povinnost splnil, bylo by zabráněno bezprostřednímu vzniku škody. Pokud by splnění oznamovací nebo zakročovací povinnosti zaměstnance nevedlo k zabránění vzniku škody, pak nelze příčinnou souvislost dovodit a nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu. Podstatné je dále, že zavinění musí být minimálně ve formě vědomé nedbalosti, zaměstnanec si tedy musí být hrozícího rizika, na které by měl upozornit, nebo které by měl odvrátit, vědom, ale bez přiměřených důvodů spoléhat, že škoda nevznikne. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti tedy pro vznik odpovědnosti zaměstnance za tento typ odpovědnosti nepostačuje.

V případě této odpovědnosti není zaměstnanec škůdcem, ale pouze osobou, která porušením povinností přispěla ke vzniku škody. Zaměstnanec tak nemůže být povinen hradit zaměstnavateli skutečnou škodu, ale pouze její část. Škodu by měl zaměstnavatel nárokovat po škůdci, po zaměstnanci může chtít pouze jakýsi příspěvek odpovídající jeho podílu dle zavinění. Nejedná se o plnou náhradu škody, ale pouze o podíl, který je přiměřený ve vztahu k okolnostem každého jednotlivého případu škodní události. Vždy záleží na uvážení zaměstnavatele, zda bude požadovat po zaměstnanci úhradu dané částky či ji bude v plné výši vymáhat po zjištěném škůdci. Každý jednotlivý případ musí být posouzen individuálně, tj. musí být přihlédnuto k okolnostem, za jakých ke škodě došlo a dále ke skutečnostem, které bránily zaměstnanci ve splnění oznamovací nebo zakročovací povinnosti. Výše náhrady škody je dle § 258 věta druhá zákoníku práce limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Předpoklady vzniku této odpovědnosti jsou:

•    vznik škody na straně zaměstnavatele,

•    nesplnění oznamovací nebo zakročovací povinnosti zaměstnance,

•    příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením prevenční povinnosti (splněním povinnosti by bylo zabráněno vzniku škody),

•    vědomé zavinění ze strany zaměstnance (alespoň vědomá nedbalost – zaměstnanec věděl, že může dojít ke vzniku škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ke vzniku škody nedojde),

•    skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak (škůdce nebyl zjištěn nebo neuhradil škodu v plné výši).

Z judikatury vyplývá, že v případě, že jsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v § 250 odst. 1 zákoníku práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle § 251 odst. 1 zákoníku práce, neboť tento odpovědnostní vztah může vzniknout jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, kterou nezpůsobil sám svým vlastním jednáním.

Ustanovení § 251 odst. 2 zákoníku práce počítá s tím, že zaměstnanec při odvracení škody, která hrozila zaměstnavateli, nebo odvracení nebezpečí, které hrozilo životu nebo zdraví, může sám způsobit škodu.

Pokud škodu zaměstnanec sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem, nemá povinnost takovou škodu nahradit. Uvedené ustanovení výslovně vylučuje odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou zaměstnanec způsobí zaměstnavateli plněním zakročovací povinnosti dle § 249 odst. 2 zákoníku práce.

Musí být ale splněny 3 podmínky:

•    zaměstnanec musí svůj zákrok činit k odvrácení nebezpečí ohrožující život či zdraví nebo k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli,

•    zaměstnanec stav ohrožující život, zdraví a jmění zaměstnavatele, proti kterému zakročuje, sám úmyslně nevyvolal a

•    zaměstnanec si při svém zákroku počínal způsobem přiměřeným okolnostem, tedy ne nutně nejefektivnějším způsobem, ale v souladu s obecnou zkušeností, zejména svým zákrokem nezpůsobí škodu nebo újmu nesrovnatelně vyšší, než jaká původně hrozila.

JUDr. Jana Strachoňová Drexlerová

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 249

(1) Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda”), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

(2) Je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo jinou fyzickou osobou.

(3) Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci.

§ 250

(1) Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí.

(3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

§ 251

(1) Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

(2) Zaměstnanec není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

§ 252

(1) Byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty”), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách.

(2) Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku.

(3) Byla-li svéprávnost zaměstnance omezena, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

(4) Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty musí být uzavřena písemně.

(5) Zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

§ 253

(1) Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, může od ní odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 kalendářních dnů od obdržení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Jsou-li hodnoty svěřeny k vyúčtování společně více zaměstnancům, může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty také odstoupit, jestliže je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení od dohody o odpovědnosti podle věty první musí mít písemnou formu.

(2) Závazek z dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější.

§ 254

(1) Inventuru je zaměstnavatel povinen provést při uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty, při zániku závazku z této dohody, při výkonu jiné práce, při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště, při jeho přeložení a při skončení pracovního poměru.

(2) Na pracovištích, kde pracují zaměstnanci společně zavázaní k vyúčtování svěřených hodnot, je zaměstnavatel povinen inventuru provést při uzavření dohod o odpovědnosti za svěřené hodnoty se všemi společně zavázanými zaměstnanci, při zániku závazku ze všech těchto dohod, při výkonu jiné práce, při převedení na jinou práci nebo na jiné pracoviště nebo přeložení všech společně ...