Nevydařená oslava
Většina z nás touží po tom, aby naše oslava narozenin byla něčím zcela mimořádným. Přejeme si, aby se vzpomínka na společně strávené okamžiky vryla nám i našim blízkým hluboko do paměti a my se tak k ní mohli v myšlenkách kdykoliv vracet. Ani Adam nebyl v tomto směru žádnou výjimkou.
Oslava narozenin
„Zavři tu klapačku a koukej nalít další rundu!“ vyštěkl Adam směrem k barmance a otočil se zpět ke stolu. Byli tu snad všichni jeho kamarádi a on před nimi nerad vypadal jako slaboch. Ostatně, ve své pozici „šéfa gangu“ si to ani nemohl dovolit. A to, co mu ta mladá káča řekla, bylo přes čáru. Ještě jedna drzá poznámka na jeho účet a bude jí to muset vysvětlit důrazněji, pomyslel si a zvedl sklenku se znovu dolitým obsahem na znamení přípitku. Adam, kterému nikdo neřekl jinak než Kápo, byl v jihomoravském městečku známou firmou. O jeho aktivitách, které nezřídka překračovaly hranici zákona, se vědělo široko daleko. Nějakým zázrakem nebo snad díky jeho známostem ovšem nikdy neskončil za mřížemi. Drogy, podvody, vydírání, rvačky atd. Prakticky v každé trestné činnosti, která se ve městě stala, měl prsty on nebo některý z jeho kumpánů. A pokud něco z toho čistě náhodou Adamova práce nebyla, díky jeho pověsti to každý z místních obyvatel za jeho dílo považoval. Adam si na to ovšem nikdy nestěžoval. Naopak. Byl rád, že se ho lidé bojí a mají před ním respekt, a kohokoliv, kdo se snažil jeho pozici oslabit, tvrdě potrestal. V den oslavy Adamových třicátých narozenin šlo už od rána všechno tak nějak „na levačku“. Nevyšel mu kšeft s kradenými vozy, a ačkoliv stačil zamést všechny stopy dříve, než se do toho zapojila policie, přišel o velkou sumu peněz. A co hůř, zjistil, že jeden z jeho kamarádů je zrádce. Pomyšlení, že nemá vše pod kontrolou, ho přivádělo k šílenství. Měl v plánu si večer na oslavě proklepnout pár lidí, u kterých měl podezření, že by ho snad mohli podrazit. Když mu pak nová barmanka, neznalá tamních poměrů, oznámila, že bude muset s další objednávkou počkat, protože obsluhuje také jiné zákazníky, byl to pověstný poslední hřebíček do rakve jeho trpělivosti. Když Adam pronášel slavnostní přípitek, všiml si, že Petr, jeden z jeho nejbližších přátel, a také člověk, který se podílel na většině Adamových „byznysů“, jak tomu v partě říkali, se směrem k němu posměšně ušklíbl, mrkl na barmanku a zdviženým palcem jí dával najevo jeho podporu. V tu chvíli Adam zbrunátněl, hodil sklenkou o zem a se slovy „ty jeden hajzle podrazáckej“ se vrhnul přes stůl na Petra. Petr, byť podstatně drobnější postavy než Adam, však nejen že jeho zbrklý útok odrazil, ale navíc mu uštědřil pořádnou facku. Adam ohromen nečekaným zvratem celé situace, ale především projeveným odporem svého kamaráda, si uvědomoval, že nechce-li ztratit svoje výsadní postavení a vystavit se tak riziku dalšího odporu ze strany svých společníků, musí urychleně jednat. O pár vteřin později už Adam vstával ze země a se šibalským úsměvem řekl Petrovi, který sotva popadal dech,: „Jsem zvědavý, jak se bude tvářit tvoje máma, až jí budu vyprávět, jak špatně vychovala svého syna. Snad ještě nespí. Nerad bych, aby musela vstávat z postele.“ S těmito slovy se otočil, kývnul na svou přítelkyni a společně z baru odešli. Petr zůstal stát jako opařený. Vzepřít se Adamovi si přál už dlouho, i když upřímně nedoufal, že k tomu někdy najde odvahu. Bohužel, Petrovu počáteční euforii velice záhy vystřídala panická hrůza. Věděl, čeho všeho je Adam schopný. Na to ho až znal příliš dlouho a příliš dobře. Také věděl, že si Adam s jeho matkou nebude jen povídat. Adam totiž nikdy nechodil pro ránu daleko, ženy nevyjímaje. O tom by jeho přítelkyně mohla povídat. Navíc Petr zasáhl Adamovu nejcitlivější oblast, dovolil si zpochybnit jeho autoritu, a to rozhodně nezůstane bez následků. Petr si uvědomoval, že podruhé už v sobě odvahu zaútočit nenajde, neměl vůči Adamovi příliš šancí a celá situace by se tím jen zhoršila. Dožene Adama a odprosí ho třeba na kolenou, když nebude zbytí. Koneckonců, to je přesně to, co Adam přece chce, pomyslel si Petr a s touto myšlenkou vyrazil ven z baru směrem, kterým před pár minutami odešel Adam s přítelkyní. Dohnal ho až o pár ulic dál ve ztemnělém podchodu pod hlavní komunikací protínající město. Adam stál otočený čelem k Petrovi a čekal, až k němu Petr dojde. „Díky, že jsi počkal, hele, nevím, co to do mě vjelo. Pro…“ Než stačil Petr dokončit svoji omluvu, zasvištěl vzduchem nůž a zasáhl Petrovu levou polovinu obličeje. Z řezné rány začala okamžitě prýštit krev. Petr zůstal paralyzován, zcela neschopen pohybu a na Adama jen nevěřícně zíral. Druhá rána na sebe nenechala dlouho čekat, tentokrát mířila do oblasti krku. Ve snaze vyhnout se dalším zásahům a zachránit si tak život, se Petr otočil k Adamovi zády, zavrávoral a klopýtl pár kroku dopředu, než mu Adam zasadil poslední bodnou ránu přímo do zad.
V tu chvíli k podchodu doběhli také někteří z ostatních hostů v baru, kteří se, s ohledem na incident jenž se uvnitř odehrál, obávali možných následků a chtěli jim zabránit. Krvácející Petr, který mezitím upadl do bezvědomí, měl jak se říká štěstí v neštěstí. Kolem projížděla sanitka, již jeden z hostů zastavil. Nebýt okamžité první pomoci a následné hospitalizace, Petr neměl téměř žádnou šanci na přežití. Uprostřed všeho zmatku, který okolo raněného Petra probíhal, ovšem nikdo nevěnoval pozornost vzdalujícímu se Adamovi a jeho přítelkyni.
Nečekaná výpověď
Celý incident se zpočátku vyvíjel jako rutinní případ. O důkazní materiál na místě činu nebyla nouze, vždyť jen svědků přítomných na místě činu byla celá řada. Adama se podařilo dopadnout jen pár minut od místa činu, a i když se odmítal k věci jakkoliv vyjadřovat, Petr se z vážného poranění již úspěšně zotavoval, a byl více než ochotný s policisty spolupracovat. Netrvalo tedy dlouho a Adam byl obžalován z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k § 140 odst. 1 tr. zákoníku[1], kterého se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěné době od 00:00 hodin dne 6. 8. 2014 do 00:10 téhož dne po předchozí vzájemné potyčce v nedalekém baru, napadl nožem poškozeného, v podchodu vzdáleném nedaleko od místa předchozího konfliktu, v úmyslu jej usmrtit, kdy obviněný způsobil poškozenému nejprve řeznou ránu v levém obočí a v levé čelně-spánkové krajině, a když poškozený zůstal v důsledku tohoto zásahu paralyzován, bodl obviněný poškozeného znovu, tentokrát do oblasti krku, a poté, co se poškozený otočil k obviněnému zády, zasadil mu obviněný do oblasti pod levou lopatkou další ránu, přičemž poškozený nezemřel pouze v důsledku zásahu posádky náhodně projíždějícího vozu záchranné služby“. Situace se ovšem značně zkomplikovala v okamžiku, kdy Adam na otázku soudkyně, zda bude ve věci vypovídat, odpověděl, že ano. Pro všechny přítomné to bylo velké překvapení, neboť se doposud, i přes veškeré snahy, nikomu nepodařilo prolomit Adamovu hradbu mlčení. Celá soudní síň teď doslova visela Adamovi na rtech a čekala, až se dají do pohybu.
„Ono to bylo celý úplně jinak, paní soudkyně“, začal pozvolna Adam. „Já jsem měl ten večer oslavu narozenin, na kterou jsem pozval všechny svoje kamarády. Váhal jsem, jestli pozvat i Petra, protože se ke mně doneslo, že mě za zády pomlouvá a že je snad zamilovaný do mé přítelkyně. Znám toho kluka už od malička, vždycky to byl takový zakřiknutý stydlín. Beze mě by nešel, jak se říká, ani na záchod. Ale zpět k tomu večeru. Popíjel jsem s kamarády, když Petr najednou vystartoval a naprosto bezdůvodně mi vrazil facku. Vůbec jsem to nechápal, ale nechtěl jsem v tom baru dělat zle, tak jsem navrhnul, že se přesuneme. Vyšli jsme s Anetou, to je ta moje přítelkyně, ven a zrovna když jsme byli v tom podchodu, co vede pod hlavní silnicí, se na mě Petr vyřítil s nožem v ruce a něco na mě ječel. Měl jsem strach o Anetu, a tak jsem si řekl, že ho musím nějak zneškodnit. Chytil jsem ho za tu ruku, ve které držel nůž. Jak jsme se tam nějak přetahovali, přesně si to nepamatuji, musel se tím nožem škrábnout do obličeje a snad i do krku. Nakonec se mi podařilo mu ruku zkroutit za záda. Jenže on pořád svíral ten nůž, cukal se a nakonec se do těch zad sám bodnul. Nemyslel jsem si, že to bylo nějak vážné, viděl jsem jen pár škrábanců a navíc okolo už byli lidi. Tak jsem se rozhodl vzít Anetu domů, protože ta byla úplně v šoku. Já za nic nemůžu, paní soudkyně.“
Zjišťování skutkového stavu
Po nečekané Adamově výpovědi se na plné obrátky rozeběhlo rozsáhlé důkazní řízení. Hlavní líčení bylo několikrát odročeno, až, téměř na den přesně po roce od oné nešťastné oslavy, soudkyně vyhlásila verdikt: „Vinen.“ Ačkoliv by se, především díky množství svědků přítomných inkriminované události mohlo zdát, že skutečný průběh situace půjde snadno ověřit, hluk v baru, požitý alkohol, neosvětlené místo incidentu a v neposlední řadě sympatie k některému z hlavních aktérů způsobily, že se v jednotlivých svědeckých výpovědích objevovaly značné rozpory.
Stručně by se dalo shrnout, že se mezi svědky vytvořily dvě skupiny. První z nich tvrdila, že tím, kdo incident vyprovokoval, byl Petr, který vrazil Adamovi facku. Ačkoliv viděli Adama odcházet, nezaslechli, že by Adam Petrovi něco říkal. Pak jen zaregistrovali zuřivého Petra, jak vyběhl ven za Adamem. Přesný průběh potyčky samotné neviděli, neboť místo nebylo osvětlené, ale potvrzovali, že před incidentem neviděli ani neslyšeli, že by někdo utíkal. Adama i jeho přítelkyni na místě zahlédli, ovšem před příjezdem sanitky oba zmizeli. Druhá skupina naopak tvrdila, že tím, kdo vyprovokoval útok, byl jednoznačně Adam, přičemž Petr se pouze bránil. Zaslechli, jak Adam pronesl směrem k Petrovi nějakou výhružku, a odešel spolu se svou přítelkyní z baru. Za chvíli na to viděli vyděšeného Petra, jak vyrazil za Adamem. Samotnou potyčku s ohledem na tmu a vzdálenost neviděli a nedokážou tedy říci, ani jak konflikt probíhal, ani zda na místě byla také Adamova přítelkyně. Shodně jako první skupina ale nezaregistrovali, že by v době před napadením viděli či slyšeli jednoho z hlavních aktérů utíkat. K okamžiku příjezdu sanitky a příslušníků Policie České republiky nicméně potvrdili, že tam Adam ani Aneta již nebyli. Adamova přítelkyně k celé situaci uvedla pouze tolik, že incident v baru neviděla, tudíž neví, co se tam dělo. Pamatuje si pouze, jak jí její přítel Adam řekl, že odcházejí. Měli namířeno do jiného baru, když tu se Adam náhle v podchodu zastavil, protože shodně zaslechli, že za nimi někdo jde. Byl to jeho kamarád Petr. Když se ti dva začali rvát, na nic nečekala a utekla. Ani nůž s otisky prstů obou hlavních aktérů, stejně jako Adamovo tričko, potřísněné Petrovou krví, nepřinesly jednoznačnou odpověď na to, jak samotný útok probíhal. Vyvstává tedy otázka, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že Adamova vina je bez důvodných pochybností prokázána?
I přes rozpory ve výpovědích svědků lze z jejich obsahu dovodit několik jednoznačných závěrů. Místo činu bylo neosvětleno a nikdo z přítomných tak neměl přehled o tom, jak se celá situace ve skutečnosti odehrála, a tedy nemohla tak být potvrzena či vyvrácena ani jedna z výpovědí obviněného či poškozeného. Rovněž nemůže být pochyb o tom, že střetu hlavních aktérů na ulici předcházela šarvátka v baru a že první, kdo bar opustil, byl právě Adam spolu se svou přítelkyní. A taktéž nebyl ani jednou skupinou svědků zpochybněn fakt, že v okamžiku příjezdu záchranné služby se Adam se svojí přítelkyní na místě již nenacházeli, což ostatně vyplynulo i z výpovědi posádky záchranného vozidla zasahující u poškozeného. Takto zjištěné informace přinesly pouze dílčí poznatky o průběhu večera a aby mohl soud potvrdit nebo naopak vyvrátit Adamovu obhajobu, bylo nutné dokazování vhodným způsobem doplnit. V předmětné věci byl na pokyn předsedkyně senátu vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, kdy stěžejními otázkami, na něž měl uvedený znalecký posudek odpovědět, byly především otázky týkající se mechanismu vzniku poranění Petra, možnosti způsobení si poranění z jeho strany, intenzity, se kterou byla uvedená zranění způsobena, a v neposlední řadě také vlivu zranění na životní funkce poraněného. Z následného výslechu znalce pak vyplynulo, že řezné rány byly Petrovi způsobeny nožem, který se našel na místě činu, což ostatně potvrzuje jak sám Petr, tak obviněný Adam. Dále, že mechanismus poranění, především tvar a úhel, pod nímž byla způsobena, jednoznačně vypovídají o nemožnosti způsobení si uvedených poranění „na sobě samém“, a to i s ohledem na hloubku bodných a řezných ran, která svědčí o mnohem větší intenzitě útoku, než jakou by mohl vynaložit sám Petr, zejména pak ve vztahu k bodné ráně v oblasti levé lopatky, kdy bodnutí se takovýmto způsobem je fyziologicky naprosto vyloučeno. Z hlediska možnosti ohrožení života se jako nejzásadnější projevila řezná rána v oblasti krku, která zasáhla tepnu, a nebýt včasného zásahu kvalifikované první pomoci poškozený by do několika málo minut skonal.
Znalecký posudek se tedy v celé věci ukázal jako naprosto stěžejní a pomohl tak k odhalení dosud nevyřešených otázek, týkajících se průběhu celého večera. Bylo zjevné, že Petr si zranění nemohl způsobit sám, jak se snažil přesvědčit soud Adam. Jenže v okamžik, kdy se zdála být celá věc vyřešena, Adam se opět pokusil otočit kolem osudu ve svůj prospěch a nečekaně změnil obhajobu!
Nutná obrana
„Tak jo, fajn. Bodnul jsem ho já, přiznávám se, paní soudkyně. Nechtěl jsem to říkat, protože jsem se bál, abyste mě neodsoudili, protože já za to opravdu nemůžu. To všechno Petr. Napadl mě a já jsem se jen bránil. Už jsem vám řekl, že jsem se bál o Anetu. A taky o sebe. Vždyť on by nás zabil! My jsme se snažili před ním utéct, ale dohnal nás, napadl mě a tak jsem musel zakročit. Nutná obrana nebo tak nějak se tomu říká.“
Nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí takové jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž v takovém případě čin bránící se osoby, při dodržení podmínek a mezí nutné obrany, není trestným činem. Zjednodušeně řečeno, pokud by bylo prokázáno, že se Adam svým jednáním snažil pouze oprávněně ochránit život svůj nebo život své přítelkyně, soud by neuznal Adama vinným a obžaloby by ho zprostil.
Přicházelo v úvahu aplikovat ustanovení o nutné obraně i v tomto konkrétním případě? Jak již bylo uvedeno, o tom, kdo vyprovokoval incident, toho bylo známo jen velmi málo. Navíc, na základě rozporných výpovědí nebylo možné o této skutečnosti učinit zcela jednoznačný závěr. Soud se proto zaměřil na průběh samotné násilné události. Z výpovědi obviněného Adama vyplynulo, že se před poškozeným snažil společně se svojí přítelkyní utéci, poškozený je však dohonil a na obviněného Adama zaútočil. Toto tvrzení ovšem bylo zcela v rozporu s tvrzením všech svědků, kteří shodně vypověděli, že těsně před počátkem samotné nešťastné události neviděli a ani neslyšeli nikoho utíkat. Také Aneta, přítelkyně obviněného, vypověděla, že Adam na Petra v podchodu čekal a nikoliv, že před ním utíkali. Rovněž také způsob samotného útoku, provedení a umístění jednotlivých ran svědčily spíše než o obraně vůči bezprostředně útočící, a tedy pohybující se osobě, o velmi intenzivním útoku vůči takřka nehybné osobě. Další skutečností nepřímo vyvracející teorii obviněného byla skutečnost, že po „zneškodnění“ poškozeného obviněný z místa činu utekl, aniž by poškozenému poskytnul jakoukoliv pomoc, i když si musel být vědom rozsahu způsobených zranění, jakož i skutečnosti, že údajná bezprostřední hrozba útoku již pominula. Je sice nepopiratelným faktem, že bránící se osoba nemusí nutně vyčkat zahájení útoku ze strany útočníka samotného, ovšem stále platí podmínka, že případné nebezpečné jednání, vůči kterému je třeba využít prostředky nutné obrany, je přinejmenším bezprostředně hrozící.
Soud tedy uzavřel, že přestože je nepochybné, že poškozený několik minut před předmětným incidentem obviněného v nedalekém baru, ať už v reakci na předchozí obviněného jednání či nikoliv, napadl, po příchodu poškozeného na místo trestného činu to již byl naopak obviněný, který se sám aktivně prosadil do role útočníka. Veden popsanými úvahami, soud zcela jednoznačně vyloučil, že by jednání obviněného bylo pouhou snahou o odvrácení přímo hrozícího útoku poškozeného na jeho tělesnou integritu, neboť byla zřejmou zásadní absence základní podmínky nutné obrany, a sice přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by obviněný svým činem měl odvracet.
Závěr
Lze tedy konstatovat, že na základě výše uvedených skutečností vznikl ucelený řetězec důkazů bez důvodných pochybností prokazujících, že obviněný několika ranami nožem do oblasti životně důležitých orgánů sledoval zájem usmrtit jiného, přičemž k dokonání tohoto trestného činu nedošlo pouze v důsledku náhodné události, kterou byl včasný zásah členů projíždějící záchranné služby. Soud tedy, jak již bylo naznačeno výše, uznal Adama vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let a pro výkon trestu odnětí svobody jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Jedno přání se ale Adamovi přece jen splnilo. Jeho oslavu narozenin si bude velké množství lidí pamatovat po celý zbytek jejich života.
Mgr. Kristýna Hánělová
