Dle ust. § 1029 odst. 2 občanského zákoníku nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zřízení nezbytné cesty je tedy možné dosáhnout buď na základě dohody smluvních stran, nebo vydáním soudního rozhodnutí o jejím povolení. Ze zákona nevyplývá nutnost využít obou možností a je možné se na soud obrátit ihned, aniž by před tím bylo nutné vést jednání o dohodě sousedů a bylo nutné vlastníka sousedního pozemku o povolení žádat. Účelem nezbytné cesty je umožnit vlastníkovi sousedního pozemku řádné užívání nebo řádné hospodaření s jeho nemovitou věcí, jež nemá dostatečné spojení s veřejnou cestou. Při posuzování je podstatná právě nezbytnost cesty. Cesta bude nezbytná, pokud potřeba jejího zřízení vedoucí k řádnému užívání nemovitosti převáží nad zájmy vlastníka pozemku, přes který má vést. Nezbytnou cestu je nutné chápat jako výjimečný právní institut z důvodu, že dochází k omezení vlastnického práva jednoho vlastníka v soukromém zájmu vlastníka jiného.

3. Podmínky pro zřízení nezbytné cesty

3.1     Existence nemovité věci

Základním předpokladem pro zřízení práva nezbytné cesty je existence nemovité věci, kterou není z důvodu nedostatku přístupu možné řádně obhospodařovat nebo jinak ji řádně užívat. V zákoně uvedený pojem nemovitá věc zahrnuje jak pozemek nezastavěný, tak pozemek zastavěný, jehož součástí je stavba. Zásadní změnou oproti dřívější právní úpravě je tedy to, že nyní lze žádat o zřízení práva nezbytné cesty i ve prospěch pozemku, nikoliv jen ve prospěch stavby.

3.2     Nedostatečné spojení nemovité věci s veřejnou cestou

Základní podmínkou k povolení nezbytné cesty je nedostatečnost spojení s veřejnou cestou. Zřízení nezbytné cesty má být poskytnuto vlastníkovi nemovité věci, která postrádá dostatečné spojení s veřejnou cestou, tak aby svou nemovitou věc mohl řádně užívat.

Důvodem pro zřízení nezbytné cesty nemůže být pouze dosažení pohodlnějšího spojení. Za nedostatečné spojení tedy nelze považovat takové, které existuje, avšak není tak pohodlné nebo zde existuje možnost jeho zlepšení. Pro pouhé výhodnější spojení nebo pohodlnější přístup vlastníka k nemovité věci nelze nezbytnou cestu zřídit. To výslovně vyplývá rovněž z ust. § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, dle kterého soud nepovolí nezbytnou cestu kromě jiného také v případě, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

Občanský zákoník používá při formulaci nezbytné cesty pojem „veřejná cesta“. Pojem neodkazuje k vlastnickému právu, otázka vlastnictví veřejné cesty je nerozhodná, ale odkazuje k způsobu využití cesty. Nejde proto jen o cestu, která by byla ve vlastnictví veřejné korporace (státu či obce), ale o každou cestu, o níž je známo či je patrno, že je občany jako veřejná užívána. Veřejnou cestou je tedy cesta, která je oprávněně užívána veřejností. Jako cesty veřejné jsou chápány pozemní komunikace dle zákona č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dle ust. § 2 zákona o pozemních komunikacích pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace. Problematické bývá obvykle vymezení účelové komunikace. Vlastníkem může být kdokoli, tedy i osoby soukromé (fyzické i právnické).

Pro vznik účelové komunikace musí být splněny všechny následující znaky:

– v terénu se nachází zřetelná cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy,

– komunikace spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojuje tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi anebo slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků,

– je vyžadován souhlas vlastníka s užíváním komunikace veřejností,

– musí existovat nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba.

Veřejná účelová komunikace nemusí podléhat registraci a její vznik není vázán na souhlas správního orgánu. K tomu, aby účelová komunikace mohla být označena za veřejnou, je nutné posouzení její přístupnosti, přičemž přístupnost musí obsahovat oprávnění k obecnému užívání komunikace, které je upraveno v ust. § 19 zákona o pozemních komunikacích. Účelová komunikace se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací až souhlasem vlastníka. Pokud byla již komunikace jednou zřízena, není samozřejmě nutný souhlas každého dalšího vlastníka a je dostačují zřízení komunikace za předchůdce současných vlastníků.

Nedostatečné spojení nemovité věci s veřejnou cestou je nutné posuzovat i v souvislosti s tím, zda přístup vlastníka k nemovité věci nelze zajistit jinak. Přístup nelze zajistit jinak i v případě, že zajištění takového přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké, že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Důležitým rozhodnutím, které lze aplikovat i na současnou právní úpravu je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/­2010, dle kterého jestliže vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán, nelze dovodit, že by byl zajištěn přístup vlastníka ke stavbě. V takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal.

Ze znění předmětného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že nezbytnou cestu lze zřídit jako právo věcné, nejčastěji jako služebnost (tj. zapisované do katastru nemovitostí a vázané tak na nemovitosti, nikoliv pouze osoby), ale i jako právo obligační, tedy právo, které působí jen mezi stranami (vlastníkem předmětného pozemku a vlastníkem sousedního pozemku). Zřízení služebnosti je nejčastějším případem, neboť služebnost bude trvat i v případě, dojde-li ke změně v osobě vlastníka. Také soudní praxe s ohledem na zajištění vysoké míry právní jistoty a předcházení budoucím sporům preferuje zřizování nezbytné cesty formou služebnosti. Takové právní jistoty by například nebylo dosaženo nájemní smlouvou v délce trvání jednoho roku, což dovodil Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3607/­2016, které uvádí, že služebnost nezbytné cesty by nemusela být povolena v případě, pokud by žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestál o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout, nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.

3.3     Minimální zásah do vlastnických práv

Dle ust. § 1029 odst. 2 občanského zákoníku nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Zřízení nezbytné cesty představuje vždy výrazné omezení vlastníka zatěžovaného pozemku a může se nepříjemně projevit v jeho majetkové sféře. Povolení nezbytné cesty představuje vždy konflikt dvou subjektivních práv na řádné užívání vlastnictví. Soudy by tedy měly najít rovnováhu mezi těmito dvěma právy a vždy srovnat výhodu, kterou přinese zřízení nezbytné cesty s újmou, kterou utrpí vlastník zatěžovaného pozemku.

3.4     Poskytnutí náhrady za zřízení nezbytné cesty

Povinnost poskytnout náhradu za zřízení nezbytné cesty je zakotvena v ust. § 1029 odst. 1 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení může vlastník nemovité věci žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

V občanském zákoníku se objevují pojmy náhrada, úplata a odčinění újmy, která již není kryta úplatou. Pojem náhrada zákon používá v ustanovení týkajícím se dobrovolného povolení nezbytné cesty v ust. § 1029 odst. 1 občanského zákoníku, v dalších ustanoveních se hovoří pouze o úplatě. Dle ust. § 1030 odst. 1 občanského zákoníku za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Za povolení nezbytné cesty soudem bude náležet peněžitá úplata vždy. V případech, kdy nezahrne úplata všechny okolnosti, bude náležet i odčinění újmy, které může mít jak peněžitou, tak nepeněžitou formu. Újmou, která již není kryta úplatou, se rozumí újma na pozemku způsobená i v důsledku vzniku právní závady, pozemkové služebnosti, v jejímž důsledku dochází ke snížení ceny pozemku, ale také omezení výkonu vlastnického práva k pozemku, popř. porušování soukromí.

Úplata obvykle vychází z výše obvyklého nájemného. Při stanovení úplaty se přihlíží ke všem okolnostem a zejména k intenzitě omezení vlastnického práva souseda, přes jehož pozemek má nezbytná cesta vést. Úplata náleží také v případě, že soud povolí spoluužívání cizí soukromé cesty. V tomto případě zahrnuje i zvýšené náklady na její údržbu vzhledem k četnějšímu užívání cesty. Úplatu je možné poskytnout jednorázovým plnění, ale i ve formě splátek nebo v opakujících se dávkách, což vyplývá z ust. § 1035 odst. 2 občanského zákoníku, které řeší problematiku zániku práva nezbytné cesty a uvádí, že pokud je úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.

Občanský zákoník tedy výslovně předpokládá, že platba úplaty bude realizována jednou z následujících podob:

– jednorázovou formou úplaty,

– formou splátek,

– formou opakujících se plnění.

Vedle úplaty má být omezovanému vlastníku složena i jistota na krytí případných škod na jeho pozemku vzniklých, vyjma případů, kdy je zřejmé, že tu riziko takových škod není. Poskytnutí jistoty umožňuje ust. § 1030 odst. 2 občanského zákoníku. Jistota je zajišťovacím institutem, jehož podrobná úprava se nachází v ust. § 2012 a násl. občanského zákoníku a může být poskytnuta více způsoby – zejména zřízením zástavního práva, ručením, poskytnutím věci nebo cenného papíru. Při zřizování nezbytné cesty může na straně vlastníka zatěžované nemovité věci dojít ke vzniku škody a jistota má za účel zajistit, že vzniklá škoda bude nahrazena. Bez návrhu žalovaného soud o jistotě nerozhoduje. Žalovaný jako vlastník zatíženého pozemku musí takový požadavek vznést a prokázat, že hrozí škoda a tu je nutné zajistit složením jistoty.

Občanský zákoník umožňuje, aby kromě vlastníka zatíženého pozemku nárokovaly peněžité plnění i další dvě skupiny osob, a to:

a) osoby, kterým svědčí věcná práva k dotčenému pozemku,

b)     osoby, kterým svědčí jiná než věcná práva k dotčenému pozemku.

Podle ust. § 1030 odst. 3 občanského zákoníku přísluší náhrada a jistota především vlastníkovi pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty. Dle tohoto ustanovení ale také platí, že, má-li být dotčeno též věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v přiměřeném rozsahu i této další osobě. Bude se jednat o situaci, kdy bude dotčený pozemek zatížen zástavním právem, věcným břemenem nebo předkupním právem apod. Pokud osobě svědčí zástavní právo k dotčenému pozemku k zajištění uspokojení její pohledávky, může být cena zástavy ovlivněna skutečností, že na dotčeném pozemku je zřízeno právo nezbytné cesty. Tato osoba má obdobná oprávnění jako vlastník zatíženého pozemku, tj. nárok na úplatu, odčinění újmy a případně poskytnutí jistoty proti hrozící škodě. Osobou povinnou k poskytnutí těchto peněžitých plnění je osoba oprávněná z nezbytné cesty.

Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku a k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty. V tomto případě půjde typicky o případy, kdy těmto osobám svědčí práva obligační (nájemní právo, právo pachtu apod.). I tyto osoby mohou být dotčeny zřízením nezbytné cesty. V takovém případě těmto osobám náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku, což se projeví při stanovování výše náhrady. Pokud by tedy k zatěžovanému pozemku byl zřízen nájem, pak by se nájemce mohl domáhat nároku na náhradu za utrpěnou újmu vůči pronajímateli a nikoli proti osobě, jež se domáhá zřízení nezbytné cesty.

4. Důvody pro nepovolení nezbytné cesty

Občanský zákoník stanoví také důvody, pro které soud nezbytnou cestu nepovolí. Dle ust. § 1032 odst. 1 občanského zákoníku soud nepovolí nezbytnou cestu,

a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty,

b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo

c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

Soud by měl srovnávat výhodu na straně vlastníka požadujícího zřízení práva nezbytné cesty s velikostí vzniklé újmy na straně vlastníka zatěžované nemovité věci. Pokud výhodu na straně žalobce, který žádá o zřízení nezbytné cesty, převyšuje škoda na nemovité věci souseda, nelze povolit nezbytnou cestu. Jedná se o naplnění obecného požadavku na minimalizaci zásahu do práv vlastníka dotčeného pozemku, který by v takovém případě nebyl splněn. Soud by měl dále zkoumat jednání žalobce, který žádá o zřízení nezbytné cesty a tomuto nepovolit nezbytnou cestu, pokud způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci hrubou nedbalostí nebo dokonce úmyslně. Za úmyslné způsobení nedostatku přístupu by mohl být považován případ, kdy vlastník nemovité věci vypoví nájem k pozemku, který mu zajišťuje přístup a následně žádá soud o povolení nezbytné cesty přes sousední pozemek, protože by se mu toto spojení jevilo výhodnější. Hrubá nedbalost může spočívat v tom, že se vlastník pozemku o jedinou přístupovou cestu nestará a proto se stala nesjízdnou. Dále z uvedeného ustanovení vyplývá, že dosažení pohodlnějšího spojení důvodem pro zřízení nezbytné cesty není. Pro pouhé výhodnější spojení nebo pohodlnější přístup vlastníka k nemovité věci nelze nezbytnou cestu zřídit. Kromě těch výslovně v zákoně uvedených případů mohou nastat i další případy, pro které soud nebude moci nezbytnou cestu povolit. Může se jednat o veřejnoprávními předpisy stanovený zákaz vedení umělé cesty přes určité pozemky, nebo nesplnění zákonných podmínek pro vydání stavebního povolení k vybudování cesty. Soud by také neměl povolit nezbytnou cestu pro nepovolenou stavbu.

Zejména výklad znění ust. § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (soud nepovolí nezbytnou cestu, pokud způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá) je ponechán na judikaturu. Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3242/­2015 závěr, že aplikace ust. § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu. Zároveň ale hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby, může podle okolností případu spočívat i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1499/­2015 naplnění negativní podmínky obsažené v ust. § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku lze v závislosti na konkrétních individuálně daných okolnostech případu přičítat žadateli o nezbytnou cestu i tehdy, byl-li nedostatek přístupu k nemovité věci způsoben hrubě nedbalým nebo úmyslným jednáním jeho právních předchůdců. Taková situace může nastat v případě, že se žadatel o nezbytnou cestu ještě předtím, než nabyl vlastnické právo k nemovité věci, podílel se svými právními předchůdci na zhotovení staveb, jejichž umístění přístupu k věci brání.

Vycházet lze také z nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 01. 2022 sp. zn. II. ÚS 1587/20, dle kterého aktuální judikatura obecných soudů (založená zejména na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/­2015) pak i případy, v nichž se nabyvatel pouze před prodejem nepokusil vyjednat si přístup k nemovitosti s vlastníkem sousedního pozemku, zásadně označuje jako hrubou nedbalost. Problémem tohoto přístupu však je, že soudy takto rozhodují bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez zvážení váhy práv stojících v kolizi. To má zcela zásadní dopad na reálnou ekonomickou „hodnotu“ vlastnického práva a navíc to představuje citelný zásah do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek. K tomu Ústavní soud konstatuje, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. V tuzemských podmínkách jsou totiž v důsledku tohoto vývoje stavby stojící na cizím pozemku (nezřídka s nedostatečným přístupem) velmi častým jevem. Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jeví nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty.

Dle ust. § 1032 odst. 2 občanského zákoníku dále nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. Obecně platí, že cesta nemůže být zřizována přes budovu a její součásti, a ani přes takový prostor, který je uzavřený právě z toho důvodu, aby do něj neměli přístup osoby cizí. Právo cesty tak lze zřídit pouze po té části pozemku, která není zastavěná objektem bydlení a uzavřeným dvorem (tzv. volný pozemek). Jde-li o cestu podchodem, může být povolena, pokud není součástí budovy, popřípadě uzavřeného dvora. Dále uvedené ustanovení zakazuje zřídit nezbytnou cestu přes pozemky, pokud tomu brání veřejný zájem. Veřejný zájem je vymezen ve veřejnoprávních předpisech a jeho ochrana je zajištěna orgány v zákonech určenými. Tato právní úprava je obsažena zejména v zákoně č. 114/­1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v zákoně č. 334/­1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákoně č. 289/­1995 Sb., o lesích, v zákoně č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích.

Ustanovení § 1033 odst. 1 občanského zákoníku povoluje nezbytnou cestu pouze přes jeden pozemek. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že pokud existuje více možností pro nezbytnou cestu, povolí se pouze jedna, a to ta nejpřirozenější pro přístup. Dle uvedeného ustanovení obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v ust. § 1029 odst. 2 občanského zákoníku. Za nejpřirozenější přístup lze považovat přístup nejúčelnější a současně nejméně obtěžující vlastníka dotčeného pozemku. Dle ust. § 1033 odst. 2 občanského zákoníku zároveň platí, že ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty. Prakticky to znamená, že rozdělí-li vlastník svůj pozemek a přístupovou část prodá, může žádat pouze nového nabyvatele o nezbytnou cestu.

5. Zřízení nezbytné cesty

Nezbytná cesta může mít dvojí povahu:

1. bude zřízeno právo nezbytné cesty k cestě, která se již na pozemku nachází,

2. bude povoleno zřízení cesty nové (umělá cesta).

Soud nezbytnou cestu zřídí jako umělou nebo povolí spoluužívání již existující cesty. Rozhodnutí, jaká z obou variant bude povolena, vychází z okolností daného případu. Občanský zákoník umožňuje nezbytnou cestu zřídit jako cestu novou a tuto označuje jako tzv. cestu umělou. Zbudování cesty nové představuje mnohem citelnější zásah do vlastnického práva vlastníka nemovité věci, na které se cesta zřizuje, tudíž musí být zvlášť dbáno na to, aby byl tento vlastník zřízením cesty nové co možná nejméně obtěžován, a aby jeho pozemek byl co možná nejméně zasažen.

Občanský zákoník v souvislosti s umělou cestou stanoví 2 pravidla:

1. umělou cestu zřídí a udržuje ten, v jehož prospěch byla povolena

2. vlastník dotčeného pozemku může požadovat, aby žadatel o zřízení umělé nezbytné cesty převzal do svého vlastnictví pozemek potřebný pro nezbytnou cestu. Ustanovení § 1036 občanského zákoníku tak výslovně umožňuje vlastníku sousedního pozemku požadovat po tom, kdo si nezbytnou cestu nárokuje, aby vykoupil pozemek zasažený zřízením nově vybudované umělé cesty. V takových případech se cena stanoví nejenom s ohledem na cenu postoupeného pozemku, ale i s přihlédnutím ke znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka.

Nezbytnou cestu může soud povolit i jako služebnost. V tomto případě se zřídí jako pozemková služebnost, a to služebnost stezky, průhonu a cesty a bude se řídit ustanoveními o služebnostech – ust. § 1274 a násl. občanského zákoníku.

V případě, že se vlastník nemovité věci domáhá zřízení nezbytné cesty soudně, podává žalobu – návrh na zahájení soudního řízení o zřízení nezbytné cesty. Žalobcem může být pouze vlastník nemovité věci, jenž postrádá spojení s veřejnou cestou. Na straně žalované oproti dřívější právní úpravě není jen vlastník nemovité věci, o jejímž zatížení se má rozhodnout, ale i další osoby oprávněné k užívání pozemku na základě věcného práva. Za žalované žalobce označí všechny osoby, jimž podle výpisu z katastru nemovitostí svědčí věcné právo k dotčenému pozemku. Rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, které zakládá subjektivní práva a povinnosti. Musí z něj být patrno umístění nezbytné cesty v terénu, které by mělo být zaneseno v geometrickém plánu. Geometrický plán musí být nezbytnou součástí rozhodnutí. V rozsudku by mělo být také stanoveno, v jaké formě se právo nezbytné cesty zřizuje, v jakém rozsahu je možné toto právo vykonávat a jaký je jeho konkrétní obsah. Zejména by mělo být v rozsudku uvedeno, zda se zřizuje nezbytná cesta, jejímž obsahem je pouze právo chůze po pozemku, nebo zda je možný také průjezd motorovými či jinými vozidly. Soud kromě samotného povolení nezbytné cesty rozhoduje také o úplatě, a to i bez návrhu. Při stanovení výše úplaty soud rozhoduje na základě důkazů předložených žalující i žalovanou stranou. V rozsudku je vždy rozhodnuto o úplatě, jistota pro pokrytí budoucích škod a odčinění újmy se poskytne jen k opodstatněnému návrhu žalovaného. Při zřizování nezbytné cesty není soud vázán návrhem uvedeným v žalobě, ale může rozhodnout o jiném způsobu zpřístupnění nemovité věci. Zároveň ovšem může být zatížen pouze pozemek, který je označen v žalobě a jehož vlastník je žalovaný. Určení, kde přesně cesta povede, je ale na úvaze soudu.

6. Zánik nezbytné cesty

K zániku nezbytné cesty může dojít několika možnými způsoby. Kromě zrušení nezbytné cesty soudem, což je speciálním způsobem zániku nezbytné cesty, může k zániku dojít i způsoby uvedenými v ust. § 1299 a násl. občanského zákoníku, zabývajícími se zánikem služebností.

6.1     Zrušení nezbytné cesty soudem

Dle ust. § 1034 občanského zákoníku při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší. Předpokladem pro zrušení nezbytné cesty je to, že pominula příčina, pro kterou byla oprávněnému zřízena nezbytná cesta. Může se jednat o situace, kdy má oprávněný k veřejné cestě zajištěn přístup jinak například tím, že zdědí nebo koupí pozemek, který mu přístup zajistí nebo je vybudována zcela nová komunikace, která přístup zajistí. V těchto případech se lze domáhat zrušení nezbytné cesty soudem za současného splnění předpokladu, že pominula příčina zřízení nezbytné cesty a na straně oprávněné osoby neexistuje jiný důvod, pro který by měla být nezbytná cesta zachována. K tomu, aby soud přistoupil ke zrušení cesty, musí být vlastníkem dotčeného pozemku podán návrh na její zrušení. Občanský zákoník v uvedeném ustanovení počítá s tím, že žalobcem bude povinná strana, ale jistě nic nebrání ani tomu, aby žalobcem byla i oprávněná strana (například z toho důvodu, že se již nechce podílet na hrazení nákladů na údržbu cesty, jež musí z důvodu spoluužívání cesty vynakládat).

Speciálně pro tyto případy řeší občanský zákoník vypořádání peněžitých nároků, které se na zřízenou nezbytnou cestu váží. Při zrušení nezbytné cesty soudním rozhodnutím provede soud vyrovnání plateb. Rozsudek soudu, kterým se zrušuje nezbytná cesta, by měl obsahovat i výrok o vypořádání plateb, které byly uloženy při jejím zřizování. Vypořádání probíhá odlišně podle formy poskytovaného plnění. Bylo-li plnění poskytnuto ve formě jednorázové úplaty, tak při zániku nezbytné cesty se dle ust. § 1035 odst. 1 občanského zákoníku tato úplata nevrací. V případě, že je úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká dle ust. § 1035 odst. 2 občanského zákoníku povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné. Splátky nebo dávky, které před zánikem nezbytné cesty byly splatné, se tedy nevracejí. Pokud byla složena tzv. jistota proti riziku případné škody způsobené na dotčeném pozemku, pak v případě zrušení nezbytné cesty se poskytnutá jistota vypořádá. K tomuto vypořádání by zřejmě mělo dojít již v řízení o zrušení nezbytné cesty.

6.2     Další způsoby zániku nezbytné cesty

Kromě zrušení nezbytné cesty soudem, což je speciálním způsobem zániku cesty, může k jeho zániku dojít i způsoby uvedenými v ust. § 1299 a násl. občanského zákoníku, které řeší zánik služebností.

Důvody k zrušení nezbytné cesty mohou být:

– trvalá změna, pro kterou služebná věc nemůže sloužit oprávněné osobě nebo panujícímu pozemku,

– trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku,

– dohoda o zrušení služebnosti,

– obecná ustanovení o zániku závazku, ujednání o zániku závazku, odstupné, výkup služebnosti, odstoupení od smlouvy, uplynutím doby, na kterou byla sjednána,

– ustanovení obsažená ve veřejnoprávním předpise, a to zrušení služebnosti prostřednictví vyvlastnění.

V prvé řadě může nezbytná cesta zřízená ve formě služebnosti zaniknout v důsledku trvalé změny, jež způsobila, že služebná věc nemůže nadále sloužit panujícímu pozemku. Změna nesmí být přechodného charakteru, musí představovat takovou změnu, u níž bude jasné, že již nedojde k obnovení stavu původního. Taková trvalá změna musí být příčinou situace, kdy služebný pozemek již nemůže sloužit svému účelu. Konkrétně se může jednat o situaci, kdy pozemek zanikne, např. dojde k sesuvu půdy na pozemek apod.

Dalším důvodem pro zánik služebnosti, který je použitelný rovněž pro zrušení nezbytné cesty povolené soudem jako služebnost, je trvalá změna, která vyvolává hrubý nepoměr mezi zátěží pro služebnou věc a výhodou oprávněného. Změna poměrů musí být opět trvalá, musí nastat až po vzniku práva nezbytné cesty a jejím následkem má být vznik hrubého nepoměru mezi stranami vztahu. Intenzita nepoměru mezi právem oprávněného subjektu a povinností zatíženého subjektu musí být dostatečně vysoká, aby dosáhla stupně hrubého nepoměru.

K zániku nezbytné cesty může dojít i dohodou o zrušení služebnosti mezi vlastníkem panující a služebné věci, ale také uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Použitelná jsou také obecná ustanovení o zániku závazků. Pokud nezbytná cesta byla zřízena smluvně, tak strany vztahu mohou využít ujednání o zániku závazku, mohou si např. smluvit, že ke zrušení závazku dojde zaplacením odstupného. Závazek může kterákoliv ze stran vypovědět nebo od smlouvy odstoupit, byla-li některá z těchto možností stranami ujednána.

JUDr. Jana Drexlerová