Nová právní úprava se tedy jeví jako další vhodná, podstatnou částí zdravotnické obce požadovaná alternativa zajištění organizace práce v nemocnicích, přičemž jejím hlavním efektem je vznik většího časového rozsahu kumulovaného odpočinku (volna), který mohou tito zaměstnanci lépe využít pro dostatečný odpočinek a regeneraci nebo pro kvalitnější využití času v rámci různorodých aktivit jejich soukromého života.

Jelikož však tato varianta organizace práce s možností prodloužení délky pracovní doby až na 24 hodin po sobě jdoucích představuje sama o sobě zcela mimořádnou a v České republice neozkoušenou výjimku z hlediska běžné organizace pracovní doby, přičemž se tak jedná o vskutku průlomové pojetí horní hranice denní pracovní doby a s tím související odložení minimálního nepřetržitého denního odpočinku (nový § 90b ZP), které nemá obdobu v jiných odvětvích, bylo třeba zakotvit v právní úpravě určité pojistky. Jednak na jejím zavedení u konkrétního zaměstnavatele bude mít možnost aktivně participovat odborová organizace jako zástupce zaměstnanců a důležitý strážce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to cestou ujednání v kolektivní smlouvě (pouze tam, kde odborová organizace nepůsobí, mohl by zaměstnavatel výjimku jednostranně zavést vnitřním předpisem), a jednak bude její využití podmíněno tím, že samotný zaměstnanec ve zdravotnictví na základě písemné individuální dohody souhlasí s tím, že na něj bude moci zaměstnavatel tuto výjimku aplikovat.

Shodně tomu bude i v případě aplikace § 92 odst. 6 ZP, který obsahuje možnost odložení poskytnutí standardního nepřetržitého odpočinku v týdnu v rámci vyrovnávacího období, které je dvakrát delší než vyrovnávací období v obecné právní úpravě.

Nová právní úprava s ohledem na možnosti výkonu práce přesčas však nikterak nenaruší stávající ochranu určitých zvláštních kategorií zaměstnankyň a zaměstnanců. I nadále se tedy bude aplikovat na zaměstnance ve zdravotnictví, na něž se navrhovaná právní úprava vztahuje, například § 78 odst. 1 písm. i) ZP, který mimo jiné stanoví, že zaměstnancům s kratší pracovní dobou není možné nařídit výkon práce přesčas, § 240 odst. 3 ZP, který zakazuje zaměstnávat těhotné zaměstnankyně prací přesčas a který dále stanoví, že zaměstnankyním a zaměstnancům, kteří pečují o dítě mladší než 1 rok, nesmí zaměstnavatel nařídit práci přesčas, a § 241 ZP, který upravuje povinnost zaměstnavatele přihlížet při zařazování do směn též k potřebám zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujícího o dítě, a dále ukládá zaměstnavateli povinnost vyhovět žádosti určitých zaměstnanců (např. zaměstnanci pečující o dítě mladší než 15 let, těhotné zaměstnankyně atd.) o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu pracovní doby, ledaže tomu brání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele.

     Rozvržení pracovní doby – nový § 83a ZP

Novela vkládá do zákona nový § 83a ZP, který stanoví pro daný okruh zaměstnanců ve zdravotnictví (konkrétně zaměstnance vykonávající práci v nepřetržitém provozu spojenou s poskytováním 8 zdravotních služeb poskytovatelem lůžkové péče nebo poskytovatelem zdravotnické záchranné služby, kterou vykonává lékař, zubní lékař, farmaceut nebo zdravotnický pracovník nelékařských zdravotnických povolání) flexibilnější omezení možné délky jejich nepřetržitého výkonu práce oproti obecné právní úpravě.

Jedná se o limitaci maximální možné délky nepřetržitého úseku pracovní doby zaměstnance (tj. směna + práce přesčas, nebo jen práce přesčas), v rámci které může zaměstnanec kontinuálně vykonávat práci nebo čekat na pracovišti na možný výkon práce, a to v celkové délce nejvýše 24 hodin počítané během cyklu 26 hodin po sobě jdoucích.

V souvislosti s termínem nepřetržitý provoz je zpřesněno, že se jedná o provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu [§ 78 odst. 1 písm. g) ZP]. Jedná se tedy obecně o činnosti zaměstnavatele, které nelze na nějaký časový úsek během dne nebo týdne zcela přerušit a provoz uzavřít tak, že během přerušení nedochází k výkonu práce zaměstnanců na daném uzavřeném pracovišti.

Realizaci nepřetržitého provozu zajištují svou prací výše zmíněné kategorie zaměstnanců, jejichž pracovní režim může být jednosměnný, dvousměnný, vícesměnný nebo nepřetržitý. Na pracovním režimu u těchto zaměstnanců tedy nezáleží, rozhodující ale je, že budou v rámci výkonu práce zajišťovat nepřetržitý provoz spojený s poskytováním zdravotních služeb poskytovatelem lůžkové péče nebo poskytovatelem zdravotnické záchranné služby.

I zaměstnanec v jednosměnném pracovním režimu, kterému je jeho stanovená týdenní pracovní doba rovnoměrně rozvrhována na jednotlivé týdny, tedy může vykonávat práci v nepřetržitém provozu zaměstnavatele.

Možnost aplikace této výjimky je podmíněna jednak souhlasem odborové organizace (pokud u zaměstnavatele působí), jednak individuálním souhlasem samotného zaměstnance v dohodě se zaměstnavatelem, která musí splňovat stanovené podmínky, tj. musí být sjednána písemně, nesmí být sjednána na dobu delší než 52 týdnů po sobě jdoucích, může být okamžitě zrušena, a to i bez udání důvodu v období 12 týdnů od sjednání, přičemž takové okamžité zrušení musí být provedeno písemně a doručeno druhému účastníku, může být vypovězena z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu.

Dále je výslovně zákonem v souvislosti s touto výjimkou stanoveno, že zaměstnanec ve zdravotnictví, který s její aplikací na svou osobu nesouhlasí, nesmí být ke sjednání dohody o možnosti využití výjimky nucen ani být vystaven jakékoli újmě.

Využívání této výjimky by mělo být také důsledně sledováno inspektoráty práce. Proto je navrhováno, aby o uplatnění této výjimky byl zaměstnavatel povinen písemně vyrozumět příslušný orgán inspekce práce a byl povinen vést aktuální seznam všech zaměstnanců ve zdravotnictví, s nimiž je sjednána dohoda o možnosti aplikace této výjimky.

Výše uvedený 26 hodinový cyklus byl zvolen s ohledem na zákonnou povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přestávku v práci na jídlo a oddech podle § 88 ZP. Při 24hodinové pracovní době je nutné poskytnout alespoň 3 přestávky v práci, každá v délce nejméně 30 minut. Pokud by uvedený 26 hodinový cyklus nebyl výslovně uveden, nebylo by možné vykonávat práci až v rozsahu 24 hodin (poskytnuté přestávky by zkrátily možnost vykonávat práci jen na rozsah 22,5 hodin). V případě, že se poskytuje místo přestávky v práci na jídlo a oddech jen přiměřená doba na oddech a jídlo, která se plně započítává do pracovní doby, tak to nemá žádný vliv na možnou délku pracovní doby (tj. pracovní doba může činit i v tomto případě maximálně 24 hodin v rámci tohoto cyklu). V návrhu jsou tak zohledněny obě možné varianty. Nutno dodat, že 26hodinový cyklus započne běžet zpravidla v okamžiku začátku směny zaměstnance.

Při rozvrhování stanovené týdenní pracovní doby (případně kratší pracovní doby) zaměstnance do směn bude možné kombinovat různé délky směn, a to např. v rozsahu 8 nebo 12 hodin, tak jako je tomu u ostatních zaměstnanců v rámci obecné právní úpravy v zákoníku práce.

Na předem rozvržené směny však bude moci ve výjimečných, předem neplánovaných případech (§ 93 odst. 1 ZP) navazovat výkon práce přesčas, a to až do výše uvedeného celkového rozsahu pracovní doby v délce 24 hodin během cyklu 26 hodin po sobě jdoucích. Zaměstnavatel tak při určování výkonu práce těchto zaměstnanců tak nebude při splnění veškerých zákonem stanovených podmínek již limitován minimálním nepřetržitým denním odpočinkem v rozsahu alespoň 8 hodin po sobě jdoucích v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, tj. maximálním rozsahem výkonu práce 16 hodin v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

Při této aplikaci rozsahu pracovní doby a poskytování nezbytných dob nepřetržitého denního odpočinku a odpočinku v týdnu (viz níže) může zaměstnanec v jednotlivém týdnu maximálně odpracovat přibližně 64 až 84 hodin (konkrétní týdenní rozsah je podmíněn kombinací délek jednotlivých směn, konkrétního rozsahu práce přesčas a nezbytné doby nepřetržitých odpočinků, ať už ve standardní nebo zkrácené délce).

Je třeba zdůraznit, že realizace takového rozsahu pracovní doby za týden je pochopitelně podmíněna nerovnoměrným rozvržením pracovní doby zaměstnance na jednotlivé týdny [§ 78 odst. 1 písm. m) ZP] a zároveň dodržením zákonných limitů stanovené týdenní pracovní doby (§ 79 ZP), vyrovnávacího období [§ 78 odst. 1 písm. m) ZP], práce přesčas (§ 93 ZP) a doby odpočinku [§ 90, nový § 90b a § 92 ZP]. Není proto možné, aby zaměstnanec ve zdravotnictví ve výše popsaném rozsahu pracovní doby za týden pracoval kontinuálně a běžně v rámci dlouhých časových období (např. celoročně). Je také potřebné vždy zohlednit charakter práce přesčas.

     Nepřetržitý denní odpočinek

Za ustanovení § 90a ZP se vkládá nové ustanovení § 90b ZP. Novela tak reaguje na možnost delší pracovní doby zaměstnance ve zdravotnictví, než jakou připouští stávající právní úprava (v současné době je možné vykonávat práci v rozsahu až 16 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, tj. například v maximálně 12 hodinové směně spolu s 4 hodinami práce přesčas při 8 hodinovém zkráceném nepřetržitém denním odpočinku podle § 90 odst. 2 zákoníku práce).

Nově se stanoví, že pokud z důvodu delší pracovní doby (v důsledku procedury podle výše popsaného nového § 83a ZP) dojde ke zkrácení nepřetržitého denního odpočinku pod rozsah 8 hodin, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradní dobu denního odpočinku (11 – „X“ hodin), a to ihned po skončení pracovní doby, na což pak bude časově bezprostředně navazovat nepřetržitý denní odpočinek ve standardní (nezkrácené) délce. Tento celkový odpočinek již nebude možné znovu zkrátit.

Při této právní úpravě se zároveň reflektuje závěr Soudního dvora EU v případu Norbert Jaeger (C-151/02), ve kterém soud stanovil časový okamžik, kdy se má poskytnout náhradní doba zkráceného nepřetržitého denního odpočinku, tj. bezprostředně po vykonané pracovní době.

?  Příklad 1

Například zaměstnanec bude nepřetržitě vykonávat práci po dobu 22 hodin (12hodinová směna + 10 hodin práce přesčas), čímž bude mít zkrácen nepřetržitý denní odpočinek pouze na 2 hodiny.

Ihned po skončení výkonu práce mu pak bude muset být poskytnuta doba náhradního odpočinku v délce 9 hodin (11h – 2h = 9h) a po jejím skončení bude bezprostředně následovat nepřetržitý denní odpočinek ve standardní délce 11 hodin (§ 90 odst. 1 ZP).

Z uvedeného vyplývá, že daný zaměstnanec po skončení pracovní doby bude čerpat nepřetržitě alespoň 20 hodin denního odpočinku (9 hodin činí náhradní doba denního odpočinku, na což navazuje 11hodinový standardní denní odpočinek). Návrh dále garantuje zaměstnanci, že takto 10 poskytnutý denní odpočinek nebude možné ze strany zaměstnavatele za žádných okolností zkrátit (např. nařízením další práce přesčas).

n

     Nepřetržitý odpočinek v týdnu

V ustanovení § 92 ZP je provedena změna v odstavci 4. Výslovně se stanoví, že ustanovení § 90b ZP tím není dotčeno; dobu neposkytnutého nepřetržitého denního odpočinku vymezenou v § 90b ZP nelze považovat za dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu. Uvedená změna představuje doplnění vztahu mezi nepřetržitým odpočinkem v týdnu a novým § 90b ZP.

Nová věta v § 92 odst. 4 ZP stanoví pravidla pro situaci, kdy na náhradní dobu denního odpočinku (11 – „X“ hodin) navazuje nepřetržitý odpočinek v týdnu dle § 92 odst. 1 ZP, který je tvořen denním odpočinkem (11 hodin) a nepřetržitým odpočinkem v délce 24 hodin.

Standartní výpočet nepřetržitého odpočinku v týdnu by tak bylo možné vyjádřit vzorcem: [(11 – x) + 11 + 24 hodin].

Zákonodárce zde jednak výslovně stanoví, že pokud by zaměstnanci měl být v souvislosti s využitím navrhované dikce § 83a ZP poskytnut odpočinek podle § 90b ZP, tento by nemohl být v souvislosti s využitím možnosti uvedené v § 92 odst. 4 P zkrácen, což vyjadřuje zákonodárce dikcí, že ustanovení § 90b ZP není dotčeno.

Do ustanovení § 92 ZP se také doplňuje nový odstavec 6. Ustanovení využívá v oblasti zdravotnictví možnosti, kterou obsahuje článek 5 odst. 1 ve spojení s článkem 17 odst. 2 a 3 písm. c) bod (i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby.

Z důvodu nutnosti reflektovat specifika organizace práce ve zdravotnictví na základě požadavků zdravotnických odborů stanovit u zaměstnanců ve zdravotnictví možnost zprůměrování jim poskytovaného minimálního nepřetržitého odpočinku v týdnu podle § 92 odst. 1 ZP ve vyrovnávacím období v délce až 4 týdnů po sobě jdoucích za podmínky, že taková možnost bude dohodnuta buď přímo s konkrétním zaměstnancem, nebo v kolektivní smlouvě.

Tato právní úprava dovoluje při splnění zákonných podmínek například odložit poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu zaměstnancům ve zdravotnictví až o 3 týdny, kdy by jim nemusel být poskytován ani minimální nepřetržitý odpočinek v týdnu podle § 92 odst. 4 ZP v minimálním rozsahu 24 hodin po sobě jdoucích, a bylo by jim tak možno poskytovat pouze nepřetržitý denní odpočinek, přičemž ve vyrovnávacím období 4 týdnů by bylo nutné zaměstnancům poskytnout nepřetržitý odpočinek v týdnu alespoň v celkové délce 140 hodin. Obdobně jako v případě navrhované úpravy § 92 odst. 4 ZP, je zároveň upraven vztah mezi tímto ustanovením a navrhovaným ustanovením § 90b zákoníku práce. Pokud by zaměstnanci měl být v souvislosti s využitím navrhované dikce § 83a ZP poskytnut 11 odpočinek podle § 90b ZP, tento by nemohl být v souvislosti s využitím možnosti uvedené v § 92 odst. 6 ZP zkrácen, což vyjadřuje zákonodárce dikcí, že ustanovení § 90b ZP není dotčeno.

Dále bude platit, že v případech, kdy by byl odpočinek podle § 90b ZP součástí nepřetržitého odpočinku v týdnu, nemohla by být při využití režimu dle ustanovení § 92 odst. 6 ZP považována za dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu doba neposkytnutého nepřetržitého denního odpočinku vymezená v § 90b ZP, která tvoří část nepřetržitého denního odpočinku podle § 90b zákoníku práce (11 – „X“ hodin).

?  Příklad 2

Znamená to, že pokud by byla například vykonána práce v rozsahu 24 hodin po sobě jdoucích podle § 83a ZP a následovala by doba nepřetržitého denního odpočinku podle § 90b ZP v minimálním rozsahu 22 hodin, po níž by následovala doba alespoň 24 hodin po sobě jdoucích, která by tvořila společně s nepřetržitým denním odpočinkem podle § 90b ZP nepřetržitý odpočinek v týdnu, mohla by být považována za dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu poskytnutou podle § 92 odst. 1 ZP právě pouze doba v rozsahu 35 hodin (11 hodin z odpočinku podle § 90b ZP a navazujících 24 hodin), neboť zbylých 11 hodin doby nepřetržitého denního odpočinku podle § 90b ZP by bylo tvořeno dobou neposkytnutého nepřetržitého denního odpočinku z důvodu extrémně dlouhého výkonu práce (11 – „X“ hodin), který by nepřetržitému dennímu odpočinku podle § 90b zákoníku práce, který je součástí nepřetržitého odpočinku v týdnu, předcházel a jedná se tak pouze o poskytovaný náhradní odpočinek, nikoliv o odpočinek podle § 90 odst. 1 ZP.

n

2. Další změny

S ohledem na vložení nového § 90b ZP do zákona, je toto ustanovení vyjmenováno v § 363 ZP, jelikož uvedené ustanovení je transpoziční ve vztahu ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Dále dochází ke změně zákona č. 281/2023 Sb. (říjnové novely zákoníku práce). Tato novela – jak známo – zavedla s účinností od 1. 10. 2023 institut další dohodnuté práce přesčas pro zákonem stanovený okruh zaměstnanců ve zdravotnictví, kteří pracují v nepřetržitém provozu v nemocnicích.

Uvedená právní úprava již v zákoníku práce 12 existovala v období let 2008 až 2013 (zákon č. 294/2008 Sb.). Současná právní úprava je s tou předchozí shodná nejen věcnou úpravou (byl pouze aktualizován osobní rozsah úpravy), ale i omezenou účinností její aplikace (do dne 31. 12. 2028). Znovuzavedení institutu další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví bylo schváleno na základě pozměňovacího návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Po zveřejnění přijetí tohoto pozměňovacího návrhu v létě 2023 byla především ze strany zástupců Sekce mladých lékařů České lékařské komory tato změna odmítnuta a následně byl i vznesen požadavek na urychlené zrušení tohoto institutu obsaženého v § 93a ZP. I přesto, že zákoník práce u uvedeného institutu vyžaduje, aby byla pro možnost výkonu další dohodnuté práce přesčas předně uzavřena vždy písemná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a kumulativně splněny další značně přísné zákonné podmínky, a přesto, že tuto dohodu lze vypovědět (případně okamžitě zrušit), zástupci lékařů argumenty dobrovolnosti využití tohoto institutu odmítli s poukazem na současnou situaci v organizaci práce v nemocnicích, kdy dlouhá pracovní doba bez nezbytné doby odpočinků je pro zaměstnance neúnosná a zákonem nově zvýšený rozsah práce přesčas tuto možnost ještě zhorší tím, že zaměstnavatel bude mít prostředky, jak zaměstnance donutit k výkonu této další práce přesčas. Nová právní úprava tak zohledňuje tento požadavek zaměstnanců ve zdravotnictví a mění účinnost předmětného zákona tak, aby zrušovací ustanovení k § 93amZP a s ním související další ustanovení zákoníku práce a zákona o inspekci práce nabyly účinnosti nikoliv dne 1. 1. 2029, ale již dne 1. 1. 2024.

     Novela nabývá účinnosti ode dne 1. 1. 2024,

s výjimkou ustanovení čl. I bodu 5, který nabývá účinnosti dnem 1. července 2024. V tomto bodě je rušeno 4 týdenní vyrovnávací období pro poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu pro zaměstnance ve zdravotnictví, neboť tato právní úprava je zaváděna pouze na přechodnou dobu od 1. ledna 2024 do 30. června 2024 z důvodu potřeby přípravy, přijetí a implementace systémových změn v organizaci práce ve zdravotnictví.

JUDr. Eva Dandová