Nový občanský zákoník
mění pohled na věci

1. Nová charakteristika věci
2. Nová definice nemovitých věcí
3. Změna postavení zvířete
4. Lidské tělo není věcí

Významné změny nastaly téměř ve všech oblastech soukromého práva. Zásadně se změnilo pojetí mnoha předmětů občanskoprávních vztahů i právních vztahů samotných. Pracuje se s novou odbornou terminologií značně odlišnou od dřívější. Změny, které nastaly, zdaleka nejsou jen formální. Ve své většině jsou to změny věcné, mnohdy zasahující do podstaty těchto předmětů.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „nový občanský zákoník“) upravuje odlišně od zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dřívější občanský zákoník“) i problematiku věcí. Na rozdíl od dřívějšího občanského zákoníku definuje věc jako právní pojem. Právní úpravě věci je věnována hlava IV části první nového občanského zákoníku (§ 489 až 544) a některé jednotlivé paragrafy jeho ostatních částí.

1. Nová charakteristika věci

Nový občanský zákoník přisuzuje věci dva základní znaky. Oba znaky musí být naplněny současně. První znak je explicitně vymezen ustanovením § 489. Věcí v právním smyslu je podle tohoto ustanovení vše, co není osobou (fyzickou nebo právnickou) a slouží potřebám lidí. Věcí je tedy vše, co je pro člověka nějak užitečné. Užitečností se rozumí především způsobilost konkrétní věci přinášet zejména hospodářský užitek. Užitek nemusí mít hmotnou povahu, může jít i o užitek estetický, emocionální nebo i jiný. Užitečné je to, co je pro člověka nějak prospěšné. O užitečnosti rozhoduje lidská vůle, poznání a schopnosti člověka.
Druhý základní znak věci vyplývá z ustanovení § 489 implicitně. Věcí v právním smyslu je to, s čím mohou být spojována subjektivní majetková práva. Věc musí být schopná stát se objektem vlastnického práva a musí být člověkem ovladatelná. Věcí se proto stávají i některé přírodní síly, které jsou člověkem ovladatelné, a s nimiž se obchoduje (např. energie). Věcí nemůže být to, co je sice pro člověka užitečné, ale není člověkem ovladatelné (např. vzduch nebo déšť). Nejde o ovladatelnost konkrétní osobou v konkrétní situaci. Ovladatelnost je kategorií objektivní a obecnou.

1.1 Hlavní změny

1. Opustil materialistické a pozitivistické chápání věci zakotvené v obou československých občanských zákonících (zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle těchto kodexů soukromého práva věc musela mít hmotnou podstatu. Do kategorie věcí nepříslušela práva a jim podobné hodnoty. Nový občanský zákoník přijal široké pojetí, podle něhož se mezi věci v právním smyslu zahrnují i předměty občanskoprávních vztahů, které nemají hmotnou podstatu.

2. Z kategorie věcí vyčlenil živá zvířata. Nově jsou klasifikována jako živý tvor nadaný smysly. Toto pojetí zvířat je novým prvkem soukromého práva.
3. Učinil návrat k principu superficies solo cedit (v českém překladu „povrch ustupuje půdě“), podle něhož to, co se nachází nad povrchem pozemku i pod jeho povrchem, je jeho součástí. K pozemku neoddělitelně patří i stavby na něm vybudované, pevně spojené se zemí.

Současné pojetí věci navazuje na její pojetí historické. Vychází z ustanovení rakouského obecného zákoníku občanského (ABGB) vydaného v roce 1811, který byl aplikován v československém soukromém právu až do roku 1950, kdy byl nahrazen prvním československým občanským zákoníkem (zákonem č. 141/1950 Sb.). V ustanovení § 285 rakouského obecného zákoníku občanského se věcí chápalo vše, co je rozdílné od osoby a slouží k potřebě lidí.

charakterizované ustanoveními § 491. Plod a užitek není totéž. Nejedná se o synonyma. Poskytování obou těchto druhů užitečnosti vyplývá z povahy věci. Plod věc poskytuje pravidelně ze své přirozené povahy. Věc poskytuje plody, aniž by její podstata byla poškozena nebo zničena. Jako příklad je možné uvést ovoce z pěstovaných porostů, ovoce z divoce rostoucích rostlin nebo přírůstek dřevní hmoty lesních stromů. Konkrétní forma plodu odvisí od účelového určení věci. Může být spojena s podílem práce člověka, plod však může vzniknout i bez jakéhokoliv přičinění člověka. Plod z věci přísluší jejímu vlastníku. Plody z neobdělávaného pozemku náleží vlastníku tohoto pozemku (např. lesní ovoce).

Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek, v okamžiku jejich dopadu na zem, náleží vlastníku pozemku, nikoli vlastníku stromu nebo keře (§ 1016 odst. 1). Ovoce spadlé na pozemek, který je veřejným statkem, si může přivlastnit kterákoliv osoba, tedy i vlastník stromu nebo keře, z něhož ovoce spadlo.
Užitkem se rozumí to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy. Je to pravidelný výtěžek věci. Zpravidla nemá hmotnou povahu, často se označuje pojmem „civilní plody“. Jako příklad je možné uvést úroky z peněžních prostředků uložených na bankovním účtu nebo úroky z prodlení se splacením pohledávky. Jako užitek se označuje subjektivní pocit uspokojení plynoucí ze spotřeby věci nebo z jejího využívání.

která je vyjádřena cenou, pokud tak lze u příslušné věci učinit (§ 492). Způsob ocenění věcí upravuje zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Ceny, koeficienty přirážky a srážky k cenám a postupy při uplatňování způsobů oceňování stanovuje vyhláška č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška).

Hodnota věci se vyjadřuje zpravidla cenou obvyklou. Je však možné ujednáním ji určit v jiné výši. Mimořádnou cenou (§ 492 odst. 2) se zpravidla ocení věc, u níž se přihlédne ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi příslušné věci. Jinou než obvyklou cenou může být věc oceněna zvláštním zákonem. Cenou je možné vyjádřit hodnotu většiny věcí. Jsou však i věci, jejichž hodnota není cenou vyjádřitelná. Jsou to věci penězi neocenitelné.

je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od ní odděleno, aniž by se věc znehodnotila (§ 505). Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Při změně vlastníka věci její součásti na něj přecházejí automaticky bez nutnosti jejich výslovného označení v kupní smlouvě. Součástí věci se může stát věc, která byla samostatnou věcí.

Oddělením od věci hlavní se její součást stává samostatnou věcí. Oddělení musí být skutečné. Jestliže vlastníkem součásti se stane osoba odlišná od vlastníka věci hlavní, k oddělení součásti nedošlo. Oddělením součásti dochází k znehodnocení věci hlavní. Toto znehodnocení může mít různou podobu.

Může vést k: podstatnému poškození věci, zničení věci, snížení hodnoty věci znehodnocením funkčním, snížení hodnoty věci znehodnocením estetickým, tj. z hlediska jejího vzhledu.

je vedlejší věc u věci hlavní trvale užívaná společně s touto věcí hlavní v rámci jejího hospodářského určení (§ 510 a násl.). Dočasným odloučením od věci hlavní nepřestává být věc vedlejší jejím příslušenstvím. Příslušenství je sice samostatnou věcí, ale sdílí právní osud věci hlavní. Právní jednání, práva a povinnosti týkající se věci hlavní, se vztahují i na její příslušenství. Vlastnické právo k věci vedlejší, která je příslušenstvím věci hlavní, lze převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní.

spočívá v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít vedlejší věc i jinak než ve spojení s věcí hlavní. Součást ztratila svoji individualitu a nemůže samostatně plnit jinou funkci než jako součást celku spolu s věcí hlavní. Věc, která je příslušenstvím, může plnit jako samostatná věc i jinou funkci než jako příslušenství věci hlavní.

1.2 Právní klasifikace věcí

je upravena v několika samostatných ustanoveních nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník člení věci do jednotlivých kategorií podle různých hledisek.

1. Členění podle podstaty věci:

- věci hmotné,
- věci nehmotné.

2. Členění podle mobility:

- nemovité,
- movité.

3. Členění podle způsobu použití:

- zuživatelné,
- nezuživatelné.

4. Členění podle jedinečnosti a vzájemné zastupitelnosti:

- zastupitelné,
- nezastupitelné.

5. Členění podle možnosti rozdělení věci:

- dělitelné,
- nedělitelné.

6. Členění podle způsobu využitelnosti:

- jednotlivé,
- hromadné.

Toto rozdělení věcí má svůj původ již v římském právu a v evropských státech je běžně uplatňováno.

Při klasifikaci věcí podle uvedených jednotlivých hledisek je v novém občanském zákoníku postupováno tak, že pozitivně je podrobnou charakteristikou u každého hlediska členění vymezen jen jeden druh. Další druh, nebo druhy, jsou vymezeny negativně. Zpravidla je použita formulace např. „Ostatní věci jsou nezuživatelné“.

upravuje § 496. Tímto přístupem se rozšířil v právním smyslu pojem věci oproti dřívější charakteristice věci.

Podle dřívějšího občanského zákoníku byla obecným charakteristickým znakem věci její hmotná podstata. Tuto zásadu jako univerzální nový občanský zákoník opustil. Hmotná podstata je nově charakteristickým znakem jen hmotné věci. Ustanovení o věcech hmotných se použijí přiměřeně i na obchodovatelné ovladatelné přírodní síly (§ 497). Obchodovatelnou ovladatelnou přírodní silou je např. elektřina.

Ovladatelné přírodní síly není možné začlenit do věcí hmotných ani do věcí nehmotných. Důkazem pro tento přístup je samostatná existence § 497 označeného názvem „Ovladatelné přírodní síly“. Značná část autorů se proto přiklání k tomu, že ovladatelné přírodní síly jsou samostatným předmětem soukromoprávních vztahů.
Do kategorie nehmotných věcí se zahrnují věci bez hmotné podstaty a některá práva, u nichž to připouští jejich povaha. Do této kategorie přísluší majetková práva, zejména pohledávky, předměty průmyslového vlastnictví, autorská díla, vynálezy, užité vzory, zaknihované cenné papíry, opce, swapy, forwardy apod. Mezi nehmotné věci lze zařadit i živnostenské oprávnění. Nehmotnými věcmi jsou i práva k uvedeným předmětům, pokud to jejich povaha připouští. Věcí nehmotnou nejsou práva osobní povahy.
I nehmotné věci musí mít oba základní znaky stanovené § 489 a z něj implicitně vyplývající. Musí být pro člověka užitečné a musí být předmětem vlastnického práva. Existují jen právně. Jako příklad nehmotné věci je možné uvést patent, zaknihovanou akcii, licenci, pohledávku.
Nehmotnou věcí není jen majetek. Mohou jí být i dluhy. S nimi lze manipulovat jako s majetkem, mohou být i předmětem obchodu.

jestliže jsou určené k obecnému užívání (§ 490). Veřejným statkem může být věc hmotná i věc nehmotná. Vlastnický stav k věci není rozhodující. Veřejným statkem může být věc ve vlastnictví fyzické osoby nebo právnické osoby. Za právnickou osobu se v oblasti soukromého práva považuje i stát (§ 21). Rozhodujícím znakem veřejného statku je účel, k němuž příslušná věc slouží nebo má sloužit. Není důležité, zda je ve vlastnictví soukromém či veřejném.

- nedělitelnost spotřeby,
- nevylučitelnost ze spotřeby.

Nedělitelnost spotřeby veřejného statku znamená, že všichni potenciální spotřebitelé spotřebovávají tento statek společně. Spotřeba veřejného statku musí být nerivalitní.

Nevylučitelností se rozumí, že úroveň spotřeby jednoho spotřebitele nesnižuje spotřebu dalšího spotřebitele. Veřejný statek je k dispozici každému spotřebiteli. Nikoho nelze vyloučit z jeho spotřeby.

Příkladem veřejného statku jsou veřejné pozemní a vodní komunikace, řeky, veřejné osvětlení, vzduch.

Právní možnost obecného užívání veřejného statku je dána přímo příslušnými zákony, není k ní zapotřebí žádného rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím správního orgánu je možné obecné užívání dočasně omezit nebo vyloučit. Užívání veřejného statku jedním uživatelem na základě rozhodnutí správního orgánu nesmí vylučovat z jeho užívání ostatní potenciální uživatele.

2. Nová definice nemovitých věcí

S touto změnou je spojena i nová terminologie. Pojem „nemovitost“ je nahrazen pojmem „nemovitá věc“. Podle dřívější právní úpravy byly nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 dřívějšího občanského zákoníku). Ustanovením § 120 odst. 2 dřívějšího občanského zákoníku bylo výslovně stanoveno, že stavba není součástí pozemku, na němž je zřízena.
Členění věcí na nemovité a movité upravuje ustanovení § 498. Charakteristiku nemovitých věcí a jejich výčet určuje ustanovení § 498 odst. 1. Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité (§ 498 odst. 2).

- pozemky,
- podzemní stavby se samostatným účelovým určením,
- budovy, které nejsou součástí pozemku nebo práva stavby,
- bytové a nebytové jednotky vymezené podle nového občanského zákoníku,
- bytové a nebytové jednotky vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů,
- věci, které nejsou součástí pozemku a nelze je bez porušení jejich podstaty přenést z místa na místo,
- věcná práva k pozemkům,
- věcná práva k podzemním stavbám se samostatným účelovým určením,
- právo stavby,
- práva, která za nemovité věci prohlásí zvláštní zákon.

Do kategorie nemovitých věcí přísluší nejen věci hmotné, ale i práva, která mají charakter věcí nehmotných.

Skutečnost, že nový občanský zákoník definuje nemovité věci podstatně jiným způsobem než dřívější občanský zákoník, významně ovlivnila i rozsah a obsah evidence katastru nemovitostí. Dnem 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) – dále jen „katastrální zákon“. Nahradil zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nový katastrální zákon je postaven na právní úpravě nemovitých věcí novým občanským zákoníkem.

Pozemek je přirozená část zemského povrchu oddělená hranicí od sousedních částí [§ 2 písm. a) katastrálního zákona].

Součástí pozemku je vše, co k němu náleží a co nemůže být od něho odděleno, aniž by došlo k znehodnocení pozemku nebo jeho součásti, pokud osoby vlastníků jsou totožné (§ 506). Uplatňuje se tradiční zásada římského práva „superficies solo cedit“, v českém právním řádu vyjádřená slovy „povrch ustupuje půdě“. Půda (pozemek) má přednost před tím, co je na jejím povrchu. Vše, co je pevně spojeno s pozemkem, náleží vlastníku pozemku. V dřívějším občanském zákoníku tato zásada uplatněna nebyla.

Porost na pozemku, který je ve vlastnictví jen jednoho z manželů, je součástí tohoto pozemku. Je tedy ve výhradním vlastnictví jednoho z manželů. Skutečnost, že porost byl pořízen ze společných prostředků manželů, nevede k tomu, aby tento porost příslušel do společného jmění manželů.

- prostor nad jeho povrchem i pod jeho povrchem,
- stavby zřízené na pozemku s výjimkou staveb dočasných, jejichž vlastník je totožný s vlastníkem pozemku,
- jiná zařízení zřízená na pozemku,
- věci zapuštěné v pozemku nebo upevněné ve zdech stavby,
- podzemní stavby, které nejsou nemovitou věcí, i když zasahují pod jiný pozemek,
- rostlinstvo vzešlé, zasazené a rostoucí na pozemku.

- drobné stavby,
- inženýrské sítě,
- stavby, jejichž vlastníci jsou odlišní od vlastníků pozemků, na nichž jsou tyto stavby zřízeny,
- stroje a jiná upevněná zařízení, k nimž vlastník nemovitosti nemá vlastnické právo,
- byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky,
- povrchové a podzemní vody,
- ložiska vyhrazených nerostů.

Drobnými stavbami jsou:

- stavba s jedním nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 16 m² a výška 4,5 m,
- stavba, která plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní,
- stavba na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, sloužící k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 30 m² a výška 5 m.

- stavba garáže, skladu hořlavin a výbuš­nin,
- stavba pro civilní ochranu,
- stavba pro požární ochranu,
- stavba uranového průmyslu a jaderného zařízení,
- sklad a skládka nebezpečných odpadů,
- stavba vodního díla.

Součástí pozemku nejsou inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace, produktovody, energetická a jiná vedení (§ 509). Součástí inženýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí. Inženýrské sítě jsou s pozemkem pevně spojené nebo v něm upevněné, mají však povahu samostatných věcí. Nový občanský zákoník tímto zvláštním režimem pro inženýrské sítě zachovává současný právní stav. Vlastníky inženýrských sítí jsou zpravidla jejich provozovatelé, zatímco pozemek vlastní jiná osoba.

Součástí pozemku nejsou povrchové a podzemní vody. Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují [§ 3 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vodní zákon“]. Nový občanský zákoník tento postup konkludentně (mlčky) přejímá.

Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu. Tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních (§ 2 odst. 1 vodního zákona).

Podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami, vody protékající podzemními drenážními systémy a vody ve studních (§ 2 odst. 2 vodního zákona).

Ložiska vyhrazených nerostů nejsou součástí pozemku. Tato skutečnost implicitně vyplývá z ustanovení § 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších předpisů – dále jen „horní zákon“, které stanoví, že ložiska nevyhrazených nerostů součástí pozemku jsou. Druhy vyhrazených nerostů jsou vyčerpávajícím způsobem uvedeny v § 3 horního zákona. I tento postup nový občanský zákoník konkludentně akceptuje.

Součástí pozemku nejsou stroje a jiná upevněná zařízení, k nimž vlastník nemovitých věcí nemá vlastnické právo. Do této kategorie patří zejména stroje a další zařízení užívané vlastníkem nemovitých věcí na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (finanční leasing). Přísluší do ní i stroje a zařízení, při jejichž pořízení byla sjednána výhrada vlastnictví (§ 2132 až 2134 nového občanského zákoníku).

Samostatnou nemovitou věcí je právo stavby. Toto právo upravené § 1240 až 1256 přísluší do kategorie věcných práv k cizím věcem. Patří do skupiny nehmotných věcí. Právo stavby je pojato jako speciální věcné právo stavebníka mít stavbu na pozemku jiného vlastníka. Stavba je součástí tohoto práva stavby. Právo stavby zatěžuje cizí pozemek věcným právem stavebníka mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku vlastní stavbu. Může být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek, který sice není pro stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu užívání. Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné (§ 1244). Nesmí být zřízené na dobu delší než 99 let. Poslední den trvání doby, na kterou bylo právo stavby zřízeno, musí být z katastru nemovitostí patrný.

Toto právo je na rozdíl od většiny věcných práv obchodovatelné. Stavebník má předkupní právo k pozemku, na němž stavbu v právu stavby vybudoval; vlastník pozemku má předkupní právo k právu stavby (§ 1254). Smluvně lze dohodnout i jiný vztah, ten pak musí být zapsán v katastru nemovitostí.
Po uplynutí doby trvání práva stavby se vlastníkem stavby stane vlastník pozemku, který stavebníkovi vyplatí náhradu ve výši poloviny hodnoty stavby v době zániku práva stavby. Mezi vlastníkem pozemku a oprávněným z práva stavby bude však možné dohodnout i jinou výši náhrady. Podle typu stavby bude tedy možné v praxi dohodnout, že vlastník pozemku uhradí oprávněnému z práva stavby tržní cenu nemovitosti nebo naopak, že oprávněný z práva stavby nebude mít nárok na náhradu a bude navíc povinen stavbu odstranit a uvést pozemek do původního stavu.

v době účinnosti nového občanského zákoníku připadá vlastníku pozemku (§ 1084 odst. 1). Jestliže osoba, která takovouto stavbu postavila, byla v dobré víře o svém vlastnickém právu k pozemku, na němž stavbu zřídila, pak vlastník pozemku jí uhradí účelně vynaložené náklady (§ 1084 odst. 2). Jestliže tato osoba v dobré víře nebyla, právo náhrady účelně vynaložených nákladů jí nevzniká.
Ten, kdo v dobré víře ve své vlastnické právo k pozemku zřídil stavbu na cizím pozemku, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu v případě, že vlastník pozemku věděl o zřizování stavby a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Taktéž vlastník pozemku má právo domáhat se po zřizovateli stavby, aby si pozemek za obvyklou cenu koupil (§ 1086 odst. 1). V případě sporu může o odkupu za obvyklou cenu rozhodnout soud.

Když vlastník pozemku, nebude mít zájem, aby stavba na jeho pozemku stála, může podat návrh soudu, který rozhodne o povinnosti toho, kdo zřídil stavbu na cizím pozemku, takovouto stavbu na vlastní náklady odstranit (§ 1085). Soud přitom přihlédne ke skutečnosti, zda ten, kdo zřídil takovouto stavbu, byl v dobré víře, či nikoliv.

Zvláštní situace nastává, když stavba, která je postavena na vlastním pozemku, částečně přesahuje na sousední pozemek, jehož vlastníkem je jiná osoba. Takto vzniklý přestavek je řešen tak, že ta část pozemku, na kterém část stavby stojí, připadne za náhradu zřizovateli stavby (§ 1087). Náhrada se stanoví ve výši ceny obvyklé. Tento postup se uplatní jen v případě, že zřizovatel stavby jednal v dobré víře.

Nemovitá věc je nezastupitelnou věcí (§ 499). Je vždy individuálně určená a nelze ji nahradit jinou věcí. Je nezuživatelnou věcí (§ 500). Při užívání není jednorázově spotřebována, dochází jen k jejímu opotřebování. K nabytí nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu dochází vkladem do katastru nemovitostí (§ 1105).
Nabytí vlastnického práva k movité věci již není podmíněno jejím předáním. Vlastnické právo k movité věci určené jednotlivě se převádí okamžikem účinnosti smlouvy, pokud smlouvou není ujednáno jinak nebo není zákonem stanoveno jinak (§ 1099). Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve okamžikem, kdy je možné věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu (§ 1101). Vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu přechází zápisem v tomto seznamu (§ 1102).
Kupní smlouva, jíž kupující nabývá vlastnické právo k nemovité věci, musí být uzavřena písemně (§ 560 a 2128 odst. 1). Pro kupní smlouvu, jíž kupujícímu vzniká vlastnické právo k movité věci, forma předepsána není.

Zuživatelnou je věc, u níž běžným používáním (§ 500) dochází k jejímu spotřebování, dochází k jejímu zpracování, dochází k jejímu zcizení.

Zuživatelné jsou i movité věci, které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné užití spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě. Zužitkovanou věcí (spotřebitelnou věcí) může být jen movitá věc. Nemovité věci nejsou nikdy věcmi zuživatelnými, jsou věcmi opotřebitelnými. Tyto věci se běžným používáním jen opotřebovávají. Nedochází při něm k jejich spotřebování nebo zpracování.

Podle jedinečnosti a vzájemné zastupitelnosti se věci člení na zastupitelné a nezastupitelné (§ 499). Zastupitelná je věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu. Zastupitelná věc je označována jako věc druhově určená. Nezastupitelná věc je označována jako individuálně určená.
Posuzování jedinečnosti a vzájemné zastupitelnosti se dá uplatnit jen u věcí movitých. Věci nemovité jsou vždy věcmi individuálně určenými. Může však nastat situace, kdy i individuálně určená věc může být věcí zastupitelnou.

Klasifikace věcí podle jejich jedinečnosti a vzájemné zastupitelnosti je významná při sjednávání smlouvy o výpůjčce (§ 2193 a násl.), smlouvy o výprose (§ 2189 a násl.) a smlouvy o zápůjčce (§ 2390 a násl.).

Předmětem zápůjčky mohou být věci zastupitelné, tj. věci určené podle druhu. Zpravidla se jedná o peníze, ale zapůjčit lze i materiál nebo jiné kategorie zásob. Smlouvou o výpůjčce půjčitel vypůjčiteli přenechává k dočasnému bezplatnému užívání nezuživatelnou věc, zpravidla individuálně určenou. Po uplynutí doby výpůjčky vypůjčitel vrací půjčiteli tu samou konkrétní věc, kterou si od něj vypůjčil. Smlouva o výprose může být sjednána na jakoukoli věc bez omezení.
Předmětem výprosy může být věc zuživatelná i nezuživatelná, zastupitelná i nezastupitelná, movitá i nemovitá. Dispozitivním ustanovením nového občanského zákoníku jsou nadřazena smluvní ujednání soukromoprávní smlouvy.

Podle možnosti rozdělení věci lze věci členit na:

- věci dělitelné,
- věci nedělitelné.

Dělitelnou se rozumí taková věc, kterou lze rozdělit na dvě či více využitelných věcí, přičemž věci vzniklé tímto rozdělením mohou plnit účelovou funkci, kterou plnila rozdělovaná věc. Rozdělení věci je běžně spojené se snížením její původní hodnoty. Příkladem dělitelné věci je pozemek.
Nedělitelnou věc nelze rozdělit na dvě či více věcí. Taková věc by rozdělením zanikla. Jako příklad lze uvést automobil nebo budovu. U těchto věcí je možné při dvou nebo více spoluvlastnících vytvořit ideální podíly vyjádřené zlomkem nebo procentním podílem z reálně nedělitelného celku.
Podle způsobu využitelnosti se rozeznávají:

- věci jednotlivé,
- věci hromadné.

- náleží jedné osobě,
- jsou určitou vnitřní vazbou propojeny tak, že tvoří hospodářský celek,
- nesou společné označení (název).

Jde o souřadné spojení dvou nebo více samostatných věcí tak, že dohromady mohou plnit vyšší úkol, než každá ze spojených věcí samostatně.

Hromadná věc neztrácí svůj charakter, ani když k ní přibudou další jednotlivé věci, nebo když jednotlivé věci od ní odpadnou.

který je organizovaným souborem jmění vytvořený podnikatelem a z jeho vůle sloužící k provozování jeho činnosti (§ 502 a násl.).

Obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Závod může mít i pobočku, která je definována jako část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.

Podnikatel může určitou část závodu vymezit tak, že ji určí k tomu, aby v rámci obchodních styků vystupovala jako pobočka (filiálka) a – hospodářsky a do jisté míry i právně – autonomní jednotka. Obecně se pro pobočku vyžaduje kumulativní splnění podmínek hospodářské a funkční samostatnosti – rozhoduje faktický stav, nikoli zápis do obchodního rejstříku. Má-li však jít o odštěpný závod, je nutný jeho zápis do obchodního rejstříku. Důvodem pro to je transparentnost zápisů v obchodním rejstříku a ochrana dobré víry v obchodní rejstřík. Obchodní rejstřík je veřejnou listinou.

Nový občanský zákoník upravuje zvlášť i tzv. rodinný závod (§ 700 a násl.). Rodinný závod je definován jako závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob. Přitom na ty z nich, kteří trvale pracují pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí jako na členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu.

3. Změna postavení zvířete

Významnou, až revoluční, změnu do soukromého práva vnesl nový občanský zákoník novou úpravou právního postavení zvířat. V dřívějším občanském zákoníku bylo zvíře zatříděno jako jeden z druhů věcí. Nový občanský zákoník živá zvířata z věcí vyjmul a učinil je zvláštní majetkovou kategorií.

Živé zvíře je charakterizováno jako smysly nadaný živý tvor (§ 494). Ustavení samostatné majetkové skupiny zvířat nabourává definici věci ustanovením § 489, podle níž věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Právní úpravě postavení zvířat není věnovaná ucelená část nového občanského zákoníku. Předmětem občanskoprávních vztahů živá zvířata jsou.

Mrtvé zvířecí tělo a jeho oddělené části se považují za věci v plném rozsahu.

Právní úprava postavení zvířat není soustředěna do zvláštního samostatného oddílu (či pododdílu). Rozpadá se do několika částí a ze systematického hlediska kopíruje právní úpravu věcí. Ustanovení nového občanského zákoníku o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Klasifikaci zvířat podávají ustanovení upravující nabývání vlastnického práva v § 1046 až 1049. Pro účely nabývání vlastnického práva nový občanský zákoník rozeznává několik základních kategorií zvířat a s tím související různé režimy. Základní kategorií zvířat jsou divoká zvířata. Za divoká zvířata se pokládají všechna zvířata, která nejsou domestikovaná. Divoká zvířata jsou bez pána, dokud žijí na svobodě. Nejsou předmětem vlastnického práva, ale může dojít k jejich přivlastnění, pokud tomu nebrání obecně platné právní předpisy.

Kategorie divokých zvířat se dále člení na podkategorie zajatých zvířat a zkrocených zvířat. Zajatá zvířata jsou taková zvířata, kterým je fyzickými překážkami bráněno v útěku (např. pomocí klecí, voliér, ohrad, apod.). Dostanou-li zajatá zvířata možnost uniknout, stanou se opět zvířaty bez pána za předpokladu, že jejich vlastník je bez prodlení nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout (§ 1046, odst. 2).

Zkrocená zvířata (§ 1047) jsou taková zvířata, kterým se zpravidla trvale nebrání ve volném pohybu, ale která si na svého pána natolik zvykla, že se u něho samovolně zdržují, anebo se k němu pravidelně vrací a zachovávají si návyk vracet se.

Kategorie chovaných zvířat zahrnuje domácí zvířata a divoká zvířata zajatá a zkrocená.

4. Lidské tělo není věcí

Věcí není ani lidské tělo, ať živé či mrtvé, ani jeho jednotlivé části od těla oddělené (§ 493). Mrtvé tělo není věcí, pokud jde o určitou zemřelou osobu. Lidské ostatky (kostry, mumie) z archeologických nálezů je možné pokládat za věci. Uplatnění ustanovení nového občanského zákoníku o věcech na lidské tělo a jeho části od těla oddělené je nepřípustné. Tím se znemožňuje volné obchodování s nimi.
Za movité věci je možné pokládat části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují (§ 112). Příkladem mohou být vlasy nebo krev.

Ing. Karel Janda

1. Eliáš Karel a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Ostrava, Nakladatelství Sagit, a. s., 2012.

2. Janda Karel: Nový katastrální zákon, in Poradce veřejné správy, Český Těšín, Poradce, s.r.o., 2013.
3. Janda Karel: Nový občanský zákoník přinesl převratnou změnu pohledu na nemovitost, in Daně a účetnictví bez chyb, pokut a penále, Český Těšín, Poradce, s.r.o., 2013.
4. Lavický Petr, Polišenská Petra: Judikatura k rekodifikaci. Věci v právním smyslu, Praha, Wolters Kluwer, 2013.