3.2   Zaměstnanci českého zaměstnavatele

Je-li osoba v rámci států s působností Nařízení zaměstnána (nebo v tomto státě podniká), podléhá právním předpisům toho státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo, resp. stát jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris).

Jaké je řešení dané situace?

Základním kritériem pro určení příslušnosti je tedy výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu Nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.

Pokud slovenský občan pracuje pouze u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území České republiky, pohlíží se na něj z pohledu českého systému veřejného zdravotního pojištění v podstatě jako na běžného českého zaměstnance proto, že z titulu zaměstnání podléhá českému systému veřejného zdravotního pojištění. Je-li zaměstnanému Slovákovi například zúčtován na základě pracovní smlouvy příjem 14 000 Kč, provádí zaměstnavatel dopočet a doplatek pojistného do zákonného minima podle § 3 odst. 10 zákona č. 592/­1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nebo, činí-li příjem této osoby na dohodu o provedení práce 10 000 Kč, nevzniká z titulu takového zaměstnání účast v českém zdravotním pojištění.

Má-li český zaměstnavatel v úmyslu zaměstnat občana Slovenska, pak na základě řešení různých problémových případů každopádně doporučuji nechat si od této osoby vystavit čestné prohlášení například tohoto znění:

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že moje zaměstnání u zaměstnavatele …… je mým jediným zaměstnáním ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/­2004 a prováděcího nařízení č. 987/­2009. Pokud dojde ke změně v příslušnosti k právním předpisům podle těchto nařízení, oznámím zaměstnavateli novou skutečnost do osmi dnů ode dne této změny.

Ve …… dne………………

………….

podpis

Tímto postupem se předejde možnému nesprávnému odvodu pojistného v situaci, kdy je tato osoba současně zaměstnána, a zároveň pojištěna na Slovensku, tudíž pojistné se na základě principu jednoho pojištění mělo platit do této země, přičemž tuto významnou skutečnost sdělí českému zaměstnavateli dodatečně.

Z principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti tedy vyplývá, že pokud osoba pracuje pouze na území jednoho státu, je státem pojištění vždy tento stát. Nehraje přitom roli, kde taková osoba bydlí, kde má sídlo zaměstnavatel nebo podle jakých předpisů je sjednán pracovněprávní vztah. Prací (výdělečnou činností) se v tomto smyslu rozumí zaměstnání nebo samostatná výdělečná činnost. Příslušnost ke všem systémům sociálního zabezpečení České republiky tak platí pro slovenského občana i tehdy, pokud bude v ČR podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná.

3.3   Příslušnost k českému systému

Pokud je občan Slovenska zaměstnán u českého zaměstnavatele nebo v České republice podniká jako OSVČ, postupuje se podle Nařízení. Tato Nařízení jsou jako nadnárodní právní úprava nadřazena legislativě jednotlivých států.

Za účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění se také považují osoby bez trvalého pobytu na území České republiky, které jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR. Otázkou je, který doklad opravňuje zaměstnance ze Slovenska k čerpání zdravotní péče (hrazených služeb v ČR) a zároveň deklaruje jeho příslušnost k českému systému zdravotního pojištění.

Jaká je správná legislativní úprava?

Zakládá-li pracovněprávní vztah Slováka bez trvalého pobytu na území České republiky účast na zdravotním pojištění, považuje se tato osoba za zaměstnance. Za této situace se zaměstnanec stává pojištěncem veřejného zdravotního pojištění v ČR a na jeho zaměstnavatele se vztahují stanovené zákonné povinnosti, zejména pak oznamování veškerých změn a povinnost odvádět za tohoto zaměstnance pojistné. Pokud si zaměstnanec sám nezvolil zdravotní pojišťovnu, což je jeho právem, plní zaměstnavatel oznamovací povinnost u místně příslušných úřadoven VZP ČR. Slovenský zaměstnanec obdrží bezplatně od zvolené zdravotní pojišťovny modrý průkaz pojištěnce (Evropský průkaz zdravotního pojištění – dále jen EPZP), a to prostřednictvím zaměstnavatele, který odpovídá za správnost údajů na tomto průkazu. Tento průkaz slouží k čerpání zdravotní péče ve všech státech postupujících podle Nařízení.

Pokud zaměstnaná osoba ukončí zaměstnání, resp. jí zanikne účast na zdravotním pojištění, odevzdá zaměstnavateli průkaz pojištěnce (kromě prokazatelných případů, kdy u takové osoby nadále například trvá jiné zaměstnání), nebo jej může sama odevzdat přímo příslušné zdravotní pojišťovně. Pokud zaměstnavatel průkaz nepřevezme, například proto, že osoba průkaz ztratila nebo se k zaměstnavateli vůbec nedostavila, sdělí zaměstnavatel tuto skutečnost zdravotní pojišťovně. Vrácením průkazu se zajišťuje ochrana poskytovatelů zdravotních služeb (lékařů) před jeho zneužitím, kdy zdravotní pojišťovna neuhradí služby za osobu, která není jejím pojištěncem.

3.4   Role instituce provádějící sociální zabezpečení ve státě trvalého pobytu

Není výjimkou souběžný výkon zaměstnání v obou státech. Jelikož musí být důsledně respektován princip jednoho pojištění, musí být rozhodnuto, která země bude v takovém případě zemí pojištění.

Která instituce v této záležitosti rozhoduje?

O příslušnosti k pojištění rozhoduje u slovenského občana v případě souběžných příjmů slovenská instituce provádějící sociální zabezpečení ve státě bydliště dotyčné osoby. V této souvislosti platí, že pokud zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti ve státě bydliště (tj., že z celkového objemu činností připadá na činnost vykonávanou ve státě bydliště alespoň 25 % pracovní doby nebo mzdy), pak osoba podléhá právním předpisům státu bydliště, v tomto případě Slovenské republiky.

Při souběhu výkonu samostatné výdělečné činnosti v obou státech se podmínka výkonu podstatné části činnosti považuje ve státě bydliště za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb nebo příjmu.

Dále platí zásady, že:

–  je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících a

–  pro daný účel postačí u každé výdělečných činností splnění alespoň jednoho ze stanovených kritérií.

Je-li při souběhu zaměstnání v obou státech předložen českému zaměstnavateli slovenský formulář A1, deklarující skutečnost, že osoba podléhá všem systémům sociálního zabezpečení Slovenské republiky, pak český zaměstnavatel musí neprodleně:

–  přihlásit se jako plátce pojistného do registru příslušné slovenské zdravotní pojišťovny a přihlásit zde zaměstnance,

–  nasměrovat platby pojistného zdravotní pojišťovně zaměstnance ve státě pojištění,

–  s ohledem na platnost formuláře A1 doplatit této zdravotní pojišťovně případné dlužné pojistné za přecházející kalendářní měsíce,

–  plnit další zákonné povinnosti, stanovené právním úpravou daného státu v oblasti zdravotního pojištění,

–  požádat českou zdravotní pojišťovnu o vrácení přeplatku na pojistném, pokud při daném souběhu k němu došlo.

V této souvislosti upozorňujeme, že osoba je povinna informovat příslušnou instituci ve státě výkonu výdělečné činnosti i v místě bydliště o jakékoli změně situace, významné z hlediska příslušnosti, resp. nároku podle Nařízení. Za nesplnění této povinnosti může být udělena sankce podle národních právních předpisů.

Pokud je občan Slovenska zaměstnán v České republice a současně podniká na Slovensku, je pojištěn ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání, tedy v ČR. Do České republiky je tak placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň vzniká v ČR nárok na dávky, jejichž konkrétní obsah a rozsah určují české právní předpisy.

3.5   Pendleři

V rámci neustále se prohlubující a rozšiřující ekonomické spolupráce mezi jednotlivými členskými zeměmi se rovněž zvyšuje počet příhraničních pracovníků, tzv. pendlerů.

V čem je činnost těchto osob specifická?

Příhraničním pracovníkem neboli pendlerem je osoba, která v jednom státě bydlí a do druhého státu jezdí za prací a minimálně jednou týdně se vrací do státu bydliště. Pokud slovenský občan pracuje (podniká) na území České republiky, bydlí na Slovensku a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace Česká republika státem jeho pojištění, ve kterém jsou pojištění i případní nezaopatření rodinní příslušníci pendlera.

Příklad

Slovenský pendler pracuje v České republice, jeho manželka není v SR výdělečně činná, mají jedno dítě. Pendler projevil zájem, aby oba jeho nezaopatření rodinní příslušníci zůstali pojištěni na Slovensku z titulu trvalého pobytu. Je možné tomuto přání vyhovět?

Za pendlera je považován pracovník, který je z titulu výkonu výdělečné činnosti pojištěn v jiném státě, není tedy pojištěn ve státě bydliště, přičemž – konkrétně v tomto případě – nadále bydlí na Slovensku, kam se nejméně jednou týdně vrací. Společně s tímto pendlerem jsou v České republice pojištěni i jeho nezaopatření rodinní příslušníci (manželka bez vlastních příjmů z výdělečné činnosti, nepobírající dávky odvozené z výdělečné činnosti a dítě). Rodinná vazba, která má přímý vliv na účast na zahraničním zdravotním pojištění, neplatí v případě:

–  výdělečné činnosti manželky, pobírání dávek z výdělečné činnosti nebo důchodu,

–  ukončení rodinné vazby (rozvod manželů),

–  ukončení nezaopatřenosti (u dětí).

Nezaopatření rodinní příslušníci musejí být pojištěni ve státě výkonu výdělečné činnosti pendlera, tj. v České republice.

3.6   Příslušnost ke zdravotní pojišťovně

Manželé ze Slovenska jsou výdělečně činní v České republice, nejsou pojištěni u stejné zdravotní pojišťovny. V nejbližší době očekávají narození dítěte.

Jak se v takovém případě řeší svobodná volba zdravotní pojišťovny? Jakým způsobem se postupuje, když skončí výdělečná činnost jednomu z rodičů, v tomto případě matce?

Z hlediska svobodné volby zdravotní pojišťovny jsou po dobu výkonu výdělečné činnosti posuzováni oba rodiče nezávisle, to znamená, že každý má právo si zvolit svoji zdravotní pojišťovnu. Pokud však jednomu z nich výdělečná činnost skončí (matce bude po narození dítěte následně ukončena výplata peněžité pomoci v mateřství), musí být manželka i narozené dítě pojištěni u stejné zdravotní pojišťovny jako manžel (otec).

Právo na svobodnou volbu zdravotní pojišťovny má pouze živitel, nikoli závislá osoba.

3.7   Podmínky platné u OSVČ

Při posuzování podmínek z hlediska příslušnosti k pojištění se ve smyslu Nařízení nahlíží na osoby samostatně výdělečně činné stejně jako na zaměstnance.

Kdy se slovenský občan stává jako podnikatel účastníkem českého systému veřejného zdravotního pojištění?

Pokud získá občan Slovenska oprávnění k provozování samostatné výdělečné činnosti v České republice, postupuje se primárně v duchu Nařízení, z hlediska plnění zákonných povinností pak v souladu s českou legislativou platnou ve zdravotním pojištění. Zvolené české zdravotní pojišťovně oznamuje osoba v zákonné osmidenní lhůtě zahájení samostatné výdělečné činnosti, přičemž současně předkládá živnostenský list nebo jinou úřední listinu, na jejímž základě vykonává samostatnou výdělečnou činnost a dále překládá doklad o přihlášení k registraci jako daňový subjekt u příslušného správce daně. Tato OSVČ plní všechny povinnosti plátce pojistného. Přihlášením se tak OSVČ stává plátcem pojistného do českého systému veřejného zdravotního pojištění s povinností placení záloh na pojistné a případného doplatku včetně plnění ostatních zákonných povinností (např. každoroční podávání Přehledu). Pojištění lze ukončit ke dni následujícímu po dni oznámení této skutečnosti zdravotní pojišťovně včetně odevzdání českého EPZP české zdravotní pojišťovně.

Kdyby taková osoba současně podnikala ve státě bydliště, tedy na Slovensku, rozhodla by instituce provádějící v SR sociální zabezpečení o příslušnosti k pojištění, tedy by určila stát, ve kterém bude tato osoba pojištěna, a to dle kritérií pro tento účel výše vymezených.

Poznámka:

Účastny českého systému nejsou OSVČ ze „třetích zemí“, například Moldavané, řešením jejich situace je pro případ čerpání zdravotní péče (hrazených služeb) v ČR uzavření komerčního zdravotního pojištění.

Jakmile Slovák začne vykonávat v České republice samostatnou výdělečnou činnost, podléhá právním předpisům (všem systémům sociálního zabezpečení) ČR. Stává se pojištěncem státu, ve kterém je výdělečně činný, tedy České republiky, a je mu vystaven český EPZP. V této souvislosti přestává být slovenským pojištěncem a ztrácí nárok na zdravotní péči z titulu EPZP vystaveného slovenskou zdravotní pojišťovnou. Zahájení výkonu samostatné výdělečné činnosti v České republice je slovenský občan povinen oznámit v zákonné lhůtě své dosavadní slovenské zdravotní pojišťovně a současně jí vrací vystavený slovenský EPZP.

Po ukončení podnikatelské činnosti v České republice oznamuje slovenský občan své slovenské zdravotní pojišťovně, že již opět podléhá slovenským právním předpisům platným v oblasti zdravotního pojištění.

3.8   Poživatel slovenského důchodu pracuje v ČR

Primárně platí, že osoba je pojištěna ve státě, ze kterého pobírá důchod. Otázkou je, v jakém pořadí se posuzují rozhodující skutečnosti pro určení příslušnosti k právním předpisům u osob, které splňují předpoklady pro zařazení do více skupin.

Jak postupovat v daném případě?

Pořadí je následující:

1. výkon výdělečné činnosti (včetně pobírání peněžitých dávek – nemocenské, podpora, s výjimkou důchodů)

2. pobírání důchodu

3. odvozený nárok rodinného příslušníka (nemá vlastní nárok z práce nebo pobírání důchodu, ale je navázán na pojištění jiné osoby)

4. bydliště (pokud se neuplatní některé ze tří předcházejících kritérií)

Kdyby poživatel slovenského důchodu pracoval v ČR, byl by v ČR i pojištěn.

3.9   Nároky z Nařízení a nároky z případného komerčního cestovního pojištění

Kromě nároků z titulu Nařízení může osoba v případě potřeby využít i sjednané komerční cestovní pojištění.

V čem spočívají hlavní rozdíly mezi oběma typy pojištění?

Rozdíl mezi komerčním pojištěním a nárokem z Nařízení spočívá v rozsahu krytí pojistných událostí a v poskytovaných službách.

a) nevýhody nároku z Nařízení ve srovnání s nárokem z komerční pojistky. Nárok z titulu Nařízení nekryje:

–  náklady na spoluúčast,

–  náklady na převoz do ČR,

–  náklady na převoz ostatků,

Při potřebě ošetření nelze využít možnosti asistenční služby.

b) výhody nároku z Nařízení oproti nároku z komerční pojistky:

–  vystavení EPZP nebo potvrzení dočasně nahrazujícího EPZP je bezplatné,

–  nárok není omezen maximální finanční částkou,

–  nárok není omezen na nemoci, které se vyskytnou u osoby poprvé až při pobytu v jiném státě,

–  na rozdíl od komerční pojistky jsou lékaři v jednotlivých státech povinni uznávat nárok z Nařízení.

K přednostem nároku z Nařízení můžeme ještě doplnit, že nárok lze většinou uplatnit i v případě, kdy k úrazu došlo při vysokohorské turistice nebo při jiné rizikové činnosti a nárok trvá po celou dobu pojistného vztahu u české zdravotní pojišťovny.

3.10 Vyslání OSVČ

OSVČ může vyslat sama sebe.

Které podmínky musí být splněny při vyslání Slováka jako OSVČ do ČR?

Taková osoba zůstává po dobu vyslání příslušná ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána, tedy v tomto případě Slovenské republiky.

Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou považuje osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného státu, přičemž musí být splněny tyto podmínky:

–  OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost na Slovensku, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti s podmínkou alespoň dvou měsíců relevantní a prokazatelné ekonomické aktivity na území vysílajícího státu, tedy SR

–  činnost na území přijímajícího státu musí mít podobný charakter s činností na území Slovenské republiky

–  OSVČ vykonává přechodně činnost v České republice po dobu maximálně 24 měsíců

Po celou dobu vyslání musí podnikatel splňovat nezbytné předpoklady pro výkon činnosti tak, aby byl po návratu schopen v této své činnosti pokračovat. Nesmí tedy svoji činnost v České republice ukončit ani přerušit.

3.11 Vyslání ve smyslu Nařízení

Obecně platí, že na základě Nařízení je osoba účastna všech systémů sociálního zabezpečení ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnána nebo ve kterém podniká.

Naproti tomu vyslání, jako jedna z několika výjimek, představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci „evropského“ prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo OSVČ) zůstává po dobu vyslání příslušná ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů Nařízení, a to princip podle místa (státu) výkonu práce, třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky vykonává výdělečnou činnost.

Jaké podmínky platí v případě občana SR pracovně vyslaného zaměstnavatelem do ČR?

Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/­2004 situace, kdy je zaměstnanec (nebo OSVČ – viz dále), který normálně vykonává zaměstnání na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, tedy České republiky, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, ze kterého byla vyslána, tedy v našem případě Slovenské republiky.

Podle Nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (slovenském) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. 16 Nařízení č. 883/­2004.

Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce.

Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

3.12 Vyslání a formulář A1

Je pravdou, že orgány pracovního trhu ve státech postupujících podle Nařízení prověřují, zda je činnost osob z jiných států na jejich území legitimní.

Jakým způsobem prokazuje vyslaný zaměstnanec příslušnost k pojištění ve státě, ze kterého byl vyslán?

Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), prokazuje formulářem A1 vystaveným institucí provádějí v dané zemi sociální zabezpečení. Skutečnost, že pro OSVČ jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán, se v případě potřeby prokazuje právě originálem formuláře A1. Tento formulář by měla být vyslaná osoba schopna předložit příslušným orgánům kdykoli během svého pobytu v zahraničí.

Lze konstatovat, že jsou-li splněny výše uvedené podmínky, považuje se prakticky každá zahraniční služební cesta za vyslání v souladu s čl. č. 12 Nařízení č. 883/­2004, i když trvá třeba jen jeden den, takže by mělo být vystavováno potvrzení o příslušnosti k právním předpisům. Z dosavadní praxe lze vysledovat, že v případě krátkodobých (jednodenních či několikadenních) zahraničních služebních cest není v podstatě nezbytně nutné toto potvrzení vystavovat, když se jedná o akce typu obchodních jednání, účasti na seminářích, konferencích, sympoziích, veletrzích apod.

Pokud jde o takové krátkodobé vyslání u osob manuálně pracujících (montáže, práce v průmyslu, v dopravě nebo v zemědělství, poskytování služeb apod.), mělo by být o vystavení formuláře A1, a to třeba i jen na jeden den, každopádně požádáno.

3.13 Minimální vyměřovací základ zaměstnance

Slovenský zaměstnanec předložil českému zaměstnavateli rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu od Slovenské sociální pojišťovny.

Musí zaměstnavatel provádět při příjmu na dohodu o pracovní činnosti 12 000 Kč dopočet do minimálního vyměřovacího základu?

Minimální vyměřovací základ nemusí být dodržen u poživatele důchodu z důchodového pojištění, kterému byl přiznán důchod před 1. lednem 1993 podle předpisů České a Slovenské Federativní Republiky a po 31. prosinci 1992 podle předpisů České republiky. Poživatel slovenského důchodu, kterému byl přiznán důchod, a u kterého byl důchod vypočten s přihlédnutím k době zaměstnání před 1. 1. 1993 u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území společného státu, je také v českém veřejném zdravotním pojištění považován za osobu hrazenou státem. To však platí až v případě, že se z titulu zaměstnání stane pojištěncem účastným českého systému veřejného zdravotního pojištění.

U zaměstnance se slovenským invalidním důchodem musí být minimální vyměřovací základ dodržen.

Řešení č. 3.1 až 3.13 zpracoval Ing. Antonín Daněk (IV/2024)