12.04.2026

0,00 Kč

i-poradce.cz

INFORMAČNÍ PORTÁL

Slovenský Poradca

Český Poradce

Zákon o inspekci práce
Zákon o jednotném měsíčním
hlášení zaměstnavatele

Inspekce práce

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Zákon
o daních
z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňová přiznání
FO a PO
za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

Daňový řád
s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon
o platebním styku
po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Zákon
o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Stavební zákon
po novelách
s komentářem

Previous Next

     Poctivost

Ustanovení zakotvuje povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí získat nějaké výhody ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

§ 7

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

komentář k § 7

     Domněnka poctivosti a dobré víry

Ustanovení vychází z domněnky poctivosti a dobré víry. Presumuje se dobrá víra, tj. má se za to, že jednající osoba jedná poctivě a v dobré víře. Popření této domněnky vyžaduje provedení důkazu tím, kdo dobrou víru v jednání osoby popírá.

§ 8

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

komentář k § 8

     Zákaz zneužití práva

Zneužívající výkon práva nemůže požívat právní ochrany. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. Zvláštním případem zneužití práva je šikana jako chování, jímž se právo zneužívá za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena škoda.

Díl 2

Užití předpisů občanského práva

§ 9

(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.

(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

komentář k § 9

     Předmět občanského zákoníku

Ustanovení stanoví, že občanský zákoník upravuje osobní stav osob, a to fyzických i právnických. Osobním stavem se obvykle myslí narození, úmrtí, uzavření manželství nebo jiného právem uznaného partnerského vztahu, v případě právnických osob založení, vznik, zrušení, zánik.

V druhém odstavci je vyjádřena subsidiarita občanského zákoníku. Občanský zákoník je zákonem subsidiárně aplikovatelným pro celé soukromé právo v rozsahu, který neupravují jiné právní předpisy.

§ 10

(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.

(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.

komentář k § 10

     Instrukce k výkladu zákona

Ustanovení stanoví pravidla výkladu zákona. Odstavec 1 odkazuje na použití analogie, tj. pokud nelze použít výslovného ustanovení zákona, použije se ustanovení, které se týká daného případu co do obsahu a účelu nejblíže.

Odstavec 2 pamatuje na případy, kdy ani použití analogie není možné. V takovém případě se posoudí případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá občanský zákoník, přičemž je nutné dospět k dobrému uspořádání práv a povinností. Jedná se o tzv. soudcovské dotváření práva. Občanský zákoník zároveň v tomto odstavci uvádí, že při posuzování právního případu se má také přihlédnout ke zvyklostem soukromého života, stavu právní nauky a ustálené rozhodovací praxi. Kritériem pro použití uvedených zdrojů je pak vždy to, aby se dospělo k dobrému uspořádání práv a povinností.

§ 11

Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.

komentář k § 11

     Přiměřené použití ustanovení o závazcích

V části čtvrté občanského zákoníku jsou obsažena ustanovení o vzniku, změně a zániku soukromých práv a povinností obligační povahy, zejména ustanovení o smlouvě. Ustanovení § 11 je pak všeobecným odkazem na použitelnost těchto ustanovení v části čtvrté i na práva a povinnosti plynoucí z ustanovení v jiných částech občanského zákoníku, i z jiných právních předpisů soukromého práva.

Díl 3

Ochrana soukromých práv

§ 12

Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.

komentář k § 12

     Právo na soudní ochranu

Ustanovení upravuje právo na soudní ochranu. V každém právním státě má osoba dotčená ve své soukromoprávní sféře právo domáhat se ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Základní úlohu má v tomto soud a v případech zvlášť stanovených popřípadě i jiný orgán veřejné moci. Pokud není v zákoně stanoveno něco jiného, je orgánem veřejné moci poskytujícím ochranu osobě, která se cítí ve svém právu zkrácena, soud. Právo na soudní ochranu (resp. právo na spravedlivý proces), zakotvuje ústavní pořádek České republiky (čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod). Každý by měl mít právo využít práva na soudní ochranu.

§ 13

Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

komentář k § 13

     Jednota rozhodování

I když český právní řád není založen na precedentech, má faktický význam při rozhodování i rozhodovací praxe. Každý, kdo se domáhá právní ochrany, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní rozhodovací praxí. Jedná se o požadavek legitimního očekávání, tj. že projednávaný případ bude soudem rozhodnut obdobně jako případy již projednané a rozhodnuté. Naopak v případě, že bude v daném případě rozhodnuto jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

§ 14

Svépomoc

(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.

(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.

komentář k § 14

Zákon počítá s tím, že mohou nastat situace, kdy osoba, jejíž soukromá práva jsou dotčena, nemůže čekat na pomoc státu prostřednictvím soudní ochrany, a je třeba, aby si pomohla osoba sama.

Ustanovení proto stanoví podmínky pro výkon svépomoci. Jedná se o výjimku ze zásady, že poskytování právní ochrany je svěřeno výlučně veřejné moci. Právní řád výjimečně v soukromém právu připouští i svépomoc. Svépomoc je jednání osoby (vlastní silou a vlastními prostředky) v mezích zákona, bez pomoci třetích osob na ochranu vlastního subjektivního práva. Ustanovení připouští, aby si každý mohl přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.

Za podmínky, za kterých půjde o jednání dovolené a požívající právní ochrany, lze považovat tyto:

–   právo osoby, která přistoupila k svépomoci, je ohroženo hrozícím útokem ze strany jiného,

–   je zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel ­pozdě,

–   svépomocně jedná sama osoba, která chrání své právo,

–   musí se jednat o jednání, které je přiměřené způsobu a intenzitě hrozícího útoku, tj. přiměřenost svépomoci.

Druhý odstavec komentovaného ustanovení dopadá na zvláštní případy svépomoci. Podmínky dovolené svépomoci v tomto případě jsou:

–   neoprávněnost hrozícího zásahu, tj. zásah musí být v rozporu s právem,

–   zásah musí bezprostředně hrozit, tedy není ještě ukončen,

–   úsilí a prostředky svépomocně jednající osoby musí být přiměřené, přičemž se vychází z toho, jak by se přiměřenost jevila osobě v postavení ohrožené strany. Pro posouzení přiměřenosti úsilí a prostředků je podstatné, zda by tyto považovala za přiměřené každá rozumně jednající osoba, pokud by se ocitla ve stejném postavení jako jednající osoba.

Druhý odstavec komentovaného ustanovení dále odkazuje na případy zajištění práva, které by jinak, tj. bez svépomocného jednání, bylo zmařeno. V takovém případě zákon stanoví jednající osobě povinnost obrátit se následně bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci. Může se jednat například o situaci zadržení zloděje.

HLAVA II

OSOBY

Díl 1

Všeobecná ustanovení

§ 15

(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti.

(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

§ 16

Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.

§ 17

(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.

(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.

komentář k § 15, § 16, § 17

     Právní osobnost a svéprávnost

Klíčovým pojmem právního řádu je pojem osoby, tedy právního subjektu, k němuž se vztahují práva a povinnosti. S pojmem osoby je spjat pojem právní osobnosti. Pojem právní osobnosti je zaměnitelný s pojmem právní subjektivity. Právní osobnost je způsobilost mít práva a povinnosti. Osobu tvoří zejména to, že je subjektem, který má práva a povinnosti. Od právní osobnosti je třeba odlišovat svéprávnost.

Odstavec druhý komentovaného ustanovení § 15 definuje svéprávnost, a to jako způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat. Ustanovení § 16 stanoví, že se osoba nemůže vzdát ani své právní osobnosti, ale ani svéprávnosti v rozsahu, v jakém jí náleží. Není možné ani vzdát se zčásti právní osobnosti nebo svéprávnosti.

Ustanovení § 17 označuje osobu jako výlučného nositele práv a povinností. Pouze osoba může mít práva a pouze osobě lze uložit povinnost a plnění povinnosti vůči ní vymáhat.

§ 18

Osoba je fyzická, nebo právnická.

§ 19

(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

§ 20

(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.

(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob.

§ 21

Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.

komentář k § 18, § 19, § 20, § 21

     Fyzické a právnické osoby

Ustanovení § 18 vychází z tradičního dělení osob na osoby fyzické a právnické.

Z ustanovení § 19 vyplývá, že každý člověk je osobou vzhledem k tomu, že má přirozená práva, přičemž zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Přirozených práv se nemůže člověk vzdát.

Ustanovení § 20 definuje právnické osoby, a to jako organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Z tohoto vyplývá, že určitý organizovaný útvar je právnickou osobou za předpokladu, že

–   zákon stanoví, že určitý útvar má právní osobnost, a tedy je právnickou osobou,

–   nebo zákon uzná, že právní osobnost určitého organizovaného útvaru již existuje, a proto ji jako právnickou osobu uznává.

Ustanovení § 21 stanoví, že na stát třeba pohlížet jako na právnickou osobu, i když jeho postavení je do jisté míry specifické.

§ 22

(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.

komentář k § 22

     Osoba blízká

Ustanovení vymezuje pojem osoby blízké, který je užíván v celé řadě právních předpisů, jak v oblasti práva soukromého, tak i v oblasti práva veřejného.

Důležité

     Nutné je vždy zjistit, zda daný právní předpis nevymezuje pojem osoby blízké pro danou oblast specifickým způsobem.

Například vymezení osoby blízké v § 125 trestního zákoníku, které se liší od vymezení v občanském zákoníku.

Pojem osoby blízké je vymezen těmi způsoby:

a)  přímým výčtem – příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner,

b)  jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném za předpokladu, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní,

c)  osoby sešvagřené a osoby, které spolu trvale žijí – zde je konstruována vyvratitelná domněnka – má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

Obtížné bývá obvykle definovat osoby uvedené výše pod písmenem b). Poměrem rodinným je třeba rozumět poměr příbuzenský, bude se tedy jednat o vzdálenější příbuzné (bratrance a sestřenice, strýce a tety apod.). Poměr obdobný rodinnému není nikde definován. Bude se jednat o poměr, který vykazuje nějaké znaky obdobné poměru rodinnému. Může se jednat o určité soužití osob. Bude vždy nutné posuzování individuálně v každém konkrétním případě. Další podmínkou, aby takové osoby byly podkládány za osoby blízké, je to, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Vztah mezi uvedenými osobami tedy nemůže být jen formální a je nutné jej posuzovat vždy individuálně v každém konkrétním případě, přičemž není dostačující jen pouhé tvrzení určité osoby, že újmu způsobenou jinému by pociťovala jako vlastní. Posuzování této podmínky nelze založit ani jen na subjektivním přesvědčení určité osoby, ale musí vycházet z objektivních hledisek (blízkosti vztahu osob). Z výše uvedeného vyplývá, že určité osoby lze pokládat za blízké tehdy, pokud je mezi nimi dán poměr rodinný nebo obdobný a zároveň jejich vztah vykazuje takovou intenzitu, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala – objektivně posuzováno – důvodně jako újmu vlastní.

Odstavec 2 komentovaného ustanovení zavádí konstrukci, dle které se posuzuje stejně jako poměr osob blízkých i poměr k právnické osobě, a to mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, ovšem to platí jen na ochranu majetkových práv třetích osob.

Z tohoto ustanovení tedy plyne, že člen statutárního orgánu právnické osoby nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, není vůči právnické osobě v postavení osoby blízké. Zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému, stanovené k ochraně třetích osob mezi osobami blízkými, však budou platit i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Užití tohoto ustanovení bude přicházet v úvahu zejména při ochraně věřitele před takovým jednáním dlužníka, kterým by zkracoval uspokojení vykonatelné věřitelovy pohledávky.

Dle ust. § 590 odst. 1 písm. c) se věřitel bude moci dovolat relativní neúčinnosti právního jednání, k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Vzhledem ke znění ust. § 22 odst. 2 je možné se dovolat relativní neúčinnosti také v případě, že k uvedenému právnímu jednání došlo mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.

Díl 2

Fyzické osoby

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§ 23

Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.

komentář k § 23

     Trvání právní osobnosti člověka

Ustanovení vymezuje začátek a konec trvání právní osobnosti. Právní osobnost člověka začíná jeho narozením. Právním následkem smrti je zánik právní osobnosti, tj. zánik osoby ve smyslu práva.

§ 24

Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.

komentář k § 24

     Odpovědnost za vlastní jednání

V komentovaném ustanovení je vyjádřena odpovědnost každého člověka za své vlastní jednání.

Předpokladem odpovědnosti člověka za své jednání jsou dvě složky, a to:

–   složka rozumová, tj. schopnost posoudit své jednání,

–   složka volní, tj. schopnost ovládnout své jednání.

Podle věty první daného ustanovení odpovídá za své jednání každý člověk, který je schopen posoudit své jednání a ovládnout je.

Z toho také vyplývá, že člověk neodpovídá za každé své jednání, nýbrž odpovídá pouze v takovém rozsahu, v jakém je schopen své jednání posoudit a ovládnout je, tedy v takovém rozsahu, v jakém je sám svéprávný.

Naopak za své jednání bude odpovědný i ten, kdo sice jednal ve stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, avšak do tohoto stavu se přivedl vlastním zaviněním (např. požil alkohol a uvedl se tím do stavu, kdy nemohl své jednání posoudit a ovládnout). Podle věty druhé komentovaného ustanovení ten, kdo se vlastní vinou přivede do stavu, ve kterém by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za své jednání v tomto stavu učiněné. Příkladem je uvedení se do stavu opilosti a způsobení jiné osobě škody. V takovém případě je tento člověk za své jednání a za způsobení škody plně odpovědný. Dle ust. § 2922 kdo se vlastní vinou uvede do takového stavu, kdy není schopen ovládnout své jednání a/nebo posoudit jeho následky, nahradí škodu, kterou v tomto stavu způsobil.

§ 25

Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

komentář k § 25

     Nasciturus

Občanský zákoník upravuje tradiční institut nascitura. Nasciturus – z latiny ten, kdo se má narodit. Nasciturus je dítě počaté, které se dosud nenarodilo, přičemž na takové dítě se podle ust. § 25 hledí jako na již narozené, ovšem s těmito omezeními:

a)  pouze v případě, pokud to vyhovuje jeho zájmům, tj. je-li to ve prospěch nascitura,

b)  pouze v případě, pokud se dítě narodilo živé – nestane-li se tak, hledí se na ně podle věty třetí komentovaného ustanovení, jako by nikdy nebylo.

§ 26

Důkaz smrti

(1) Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem.

(2) Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.

§ 27

Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil jiného člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se za to, že všichni zemřeli současně.

§ 28

(1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo tam, kde bylo nalezeno jeho tělo.

(2) Za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde naposledy pobýval živý.

komentář k § 26, § 27, § 28

Ustanovení navazuje na ust. § 23, které stanoví, že člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Důležité je stanovit také okamžik smrti, neboť smrt člověka vyvolává další právní následky. Ustanovení § 26 proto obsahuje způsoby, kterými se podává důkaz o smrti, ale to pouze pro případy, kdy je smrt člověka jistá nebo se jako jistá jeví. Ustanovení § 26 dopadá na případy, kdy je smrt člověka jistá (odstavec 1) nebo se alespoň jako jistá jeví (odstavec 2), lze ji tedy dokázat. Důkaz o smrti člověka se pak podle občanského zákoníku podává dvěma způsoby:

–   veřejnou listinou, která se vystavuje po prohlédnutí těla zemřelého,

–   prohlášením za mrtvého v případě, že je člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá.

V ust. § 26 odst. 2 je upraveno prohlášení člověka za mrtvého soudem na základě jiného důkazu smrti, tj. na základě jiného důkazu, než je prohlídka těla mrtvého. Podle tohoto ustanovení totiž soud prohlásí člověka za mrtvého tehdy, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. Takovou událostí může být např. pád letadla, kdy je zřejmé, že nemohl nikdo přežít.

Ustanovení § 27 stanoví právní domněnku smrti více osob najednou. Domněnka současné smrti se využívá v případech, kdy najednou zemře více lidí (např. v důsledku dopravní nehody) a není možno zjistit, která z těchto osob zemřela dříve. Pak platí, že všichni zemřeli současně.

Důležité

     Domněnka současné smrti se použije pouze v případě, pokud na ní závisí určitý právní následek. Většinou se jedná o následky z hlediska dědického práva. Nastoupí-li domněnka současné smrti více lidí, je právním následkem nemožnost přechodu práv a povinností z jednoho člověka na druhého.

Domněnka je vyvratitelná, což znamená, že lze prokázat opak. To znamená, že lze prokázat, že tito lidé nezemřeli současně, nýbrž naopak, že zemřeli v jiný okamžik. Důkazní břemeno nese ten, kdo má na takovém důkazu zájem (např. proto, že mu pak bude svědčit zákonná dědická posloupnost).

Ustanovení § 28 stanoví domněnku místa smrti, jedná se o podpůrné způsoby určení místa smrti. Za místo úmrtí je považováno místo, kde člověk zemřel. Pokud toto místo není známo a nelze jej určit, pak zákon stanoví zákonnou domněnku, podle níž se místo úmrtí určí. V případě, že není známo, kde člověk zemřel, nastává domněnka, že se tak stalo tam, kde bylo nalezeno jeho tělo. V situaci, kdy se vychází z prohlášení za mrtvého, se za místo smrti považuje místo, kde zemřelý naposledy pobýval živý.

§ 29

Změna pohlaví

(1) Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.

(2) Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní a majetkové poměry; manželství nebo registrované partnerství však zaniká. O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství zaniklo, ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení o povinnostech a právech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době po rozvodu; soud rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude každý z rodičů napříště o společné dítě pečovat.

komentář k § 29

Změna pohlaví člověka podle ust. § 29 nastává chirurgickým zákrokem za současného znemožnění reprodukční funkce a přeměny pohlavních orgánů. Zákon uvádí právní okamžik změny pohlaví, což je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb. Změna pohlaví znamená provedení zdravotních výkonů, a to především chirurgických a chirurgicko-plastických, jejichž účelem je odstranění nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím.

Manželství i registrované partnerství okamžikem změny pohlaví zanikají, a to ze zákona. Na majetkové poměry nemá změna pohlaví žádný vliv. Důsledky zániku manželství, případně registrovaného partnerství, jsou stejné jako při jiných formách zániku manželství (rozvodem). Nutné je rozhodnout o společných nezletilých dětech, o vypořádání bydlení a společného jmění manželů.

§ 30

Zletilost

(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.

(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.

komentář k § 30

Odst. 1 ustanovení § 30 zakotvuje nabytí svéprávnosti dovršením zletilosti a odst. 2 nabytí svéprávnosti rozhodnutím soudu nebo uzavřením manželství.

Důležité

     Občanský zákoník rozlišuje mezi zletilostí a svéprávností. Zletilostí se rozumí dosažení věkové hranice – 18 let. Dovršením této hranice člověk nabývá ze zákona plné svéprávnosti, tedy způsobilosti nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

Dosažením zletilosti se nabývá svéprávnost v plném rozsahu (plná svéprávnost). Plné svéprávnosti se nabývá až nabytím zletilosti. Existují však dvě výjimky, kdy lze svéprávnosti nabýt i před dosažením zletilosti, tedy před dosažením věku osmnácti let. Prvním případem je takzvaná emancipace, která je blíže upravena v ust. § 37, a dalším případem je uzavření manželství, které je blíže upraveno v ust. § 672.

Nezletilí

§ 31

 Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

komentář k § 31

     Omezená svéprávnost nezletilých

Ustanovení upravuje omezenou svéprávnost nezletilých, kteří nenabyli plné svéprávnosti. V ustanovení je pozitivně vymezeno, k jakým jednáním je nezletilý, který ještě nenabyl plné svéprávnosti, způsobilý – způsobilý je k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky svého vlastního jednání, a to jak pozitivní, tak i negativní. Nezletilý tedy musí být schopen pochopit jak podstatu právního jednání, tak i hlavní následky takového jednání. Schopnost uvědomovat si negativní dopady právního jednání samozřejmě vzrůstá s věkem nezletilců. Volní vyspělostí se rozumí schopnost své jednání ovládnout, tj. jednání svou vůlí řídit. Nezletilý je tedy schopen řídit vlastní vůlí své jednání adekvátním způsobem, například dokáže dát najevo, zda dar přijímá.

§ 32

(1) Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.

(2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě vůli alespoň jeden z nich; to neplatí, pokud třetí osoba věděla, že si zástupci odporují.

komentář k § 32

     Souhlas zákonného zástupce nezletilých k určitému právnímu jednání

Ustanovení bylo upraveno novelou o tzv. dětských dluzích, tj. zákonem č. 192/2021 Sb.

Ustanovení upravuje tzv. částečnou svéprávnost nezletilých, kteří dosud nenabyli svéprávnosti. Tato částečná svéprávnost je podmíněna souhlasem zákonného zástupce nezletilého. Na základě tohoto ustanovení je možné, aby zákonný zástupce nezletilého, který ještě nenabyl plné svéprávnosti, udělil ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nezletilého. V takovém případě bude právní jednání, i pokud k němu nebyl nezletilý způsobilý, platné.

§ 33

(1) Udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu.

(2) Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.

(3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.

komentář k § 33

     Souhlas k výdělečné činnosti

Ustanovení řeší problematiku samostatného provozování obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti nezletilým. Ustanovení § 33 dopadá na problematiku samostatného provozování obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti nezletilým a upravuje zvláštní omezenou svéprávnost nezletilého pro právní jednání spojená se samostatným provozováním obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti, k jejichž provozování udělil zákonný zástupce souhlas a přivolil jim soud.

Shodně jako v případě ust. § 32 vychází také ust. § 33 z toho, že právě zákonní zástupci (zpravidla rodiče) nejlépe znají nezletilého a dokáží posoudit jeho rozum, vůli. V případě § 33 uděluje zákonný zástupce souhlas ke specifické činnosti, totiž k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti. Nezbytné podmínky provozování těchto činností:

- souhlas zákonného zástupce a

- přivolení soudu.

Zákonný zástupce tedy musí nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, udělit s provozováním těchto činností souhlas. Platnost souhlasu zákonného zástupce je však podmíněna přivolením soudu. Soud musí objektivně posoudit, zda navrhované je skutečně v zájmu nezletilého a odpovídá jeho schopnostem i poměrům.

Pokud je souhlas zákonného zástupce k provozování samostatného obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti udělen platně, tj. s přivolením soudu, stává se nezletilý, který dosud nenabyl plné svéprávnosti, způsobilým k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. Může se jednat o právní jednání spočívající v uzavírání smluv se zákazníky, s dodavateli, se zaměstnanci, o právní jednání vůči orgánům státu.

Dle odst. 2 komentovaného ustanovení přivolení soudu je potřebné nejen pro platnost souhlasu zákonného zástupce, ale zároveň nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.

§ 34

Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.

komentář k § 34

     Zákaz závislé práce nezletilých

Komentované ustanovení výslovně vymezuje okruh nezletilých, kterým je závislá práce zakázána.

Dle tohoto ustanovení je závislá práce zakázána:

–   nezletilým mladším než patnáct let,

–   nezletilým, kteří nedokončili povinnou školní docházku (a to bez ohledu na věk, tedy i v případě, že jsou již starší patnácti let).

Fyzická osoba mladší 15 let nebo sice starší 15 let, pokud nemá ukončenu povinnou školní docházku, může vykonávat pouze uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní činnost.

§ 35

Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.

komentář k § 35

     Závislá práce nezletilých starších než 15 let

Ustanovení bylo podstatně dotčeno novelou – zákonem č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony, a to s účinností od 28. 2. 2017.

Ustanovení navazuje na ust. § 34, který upravuje závislou práci nezletilých mladších než patnáct let. Z praxe vzešel požadavek, aby zejména s ohledem na skutečnost, že nezletilý ještě před ukončením povinné školní docházky má často zájem sjednat si již v tomto období, tj. před ukončením povinné školní docházky, pracovní poměr či jiný pracovněprávní vztah na dobu po skončení povinné školní docházky. Ze shora uvedených důvodů pak bylo přistoupeno k novelizaci tak, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky nezletilého.

Důležité

     Nezletilý, který sice ještě neukončil povinnou školní docházku, se tak může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu, s tím, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy tento nezletilý ukončí povinnou školní docházku.

§ 36

(1) Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu.

(2) I když je nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, způsobilý jednat v určité záležitosti samostatně, lze podmínit, že následky právního jednání nastanou až souhlasem zákonného zástupce nezletilého uděleným v určené lhůtě, jinak ve lhůtě dvou týdnů od vyžádání; to neplatí pro právní jednání osobní povahy a právní jednání podle § 33.

komentář k § 36

     Obecné omezení způsobilosti nezletilého jednat samostatně

Ustanovení bylo změněno novelou o tzv. dětských dluzích, tj. zákonem č. 192/2021 Sb.

Ustanovení upravuje objektivní meze způsobilosti právně jednat v případech, kdy i zákonný zástupce takového nezletilého potřebuje k právnímu jednání, které činí za nezletilého, přivolení soudu, a to bez ohledu na rozumovou a volní vyspělost konkrétního nezletilého, jak ji chápe § 31, a také bez ohledu na souhlas zákonného zástupce nezletilého. Účelem ust. § 36 je chránit zájmy nezletilého a zvýšit právní jistotu ohledně těch právních jednání, která mají pro nezletilého (a i pro třetí osoby) závažné důsledky. Takové právní jednání, k němuž by tedy i zákonný zástupce nezletilého (který nenabyl plné svéprávnosti) potřeboval přivolení soudu a které by tento nezletilý učinil samostatně, bude absolutně neplatné.

Novelou občanského zákoníku byl doplněn odst. 2, který stanovuje pravidla v případě podmínění účinků právního jednání následným souhlasem zákonného zástupce. Zároveň se určuje, kdy takovou podmínku ujednat nelze. Ustanovení se týká jak právních jednání, ke kterým je nezletilý způsobilý jako dostatečně rozumově a volně vyspělý jedinec, tak právních jednání, ke kterým je způsobilý, protože mu byl předběžně udělen zákonným zástupcem souhlas.

§ 37

Přiznání svéprávnosti

(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.

(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí.

komentář k § 37

Občanský zákoník umožňuje, aby se plně svéprávným stal i nezletilý tím, že bude emancipován a bude mu svéprávnost v plném rozsahu přiznána. Institutem emancipace občanský zákoník reaguje na situace, kdy nezletilý ve věku blízkém zletilosti je schopen zcela samostatně spravovat své záležitosti, a není proto potřeba, aby požíval ochrany, kterou zákon přiznává nezletilým s částečnou svéprávností, nebo aby byl jakkoli omezován v právním jednání.

Institut emancipace umožňuje za stanovených podmínek přiznat svéprávnost i nezletilému, který dosáhl věku 16 let. Z vážných důvodů lze uvažovat i o přiznání svéprávnosti osobě mladší 16 let.

Předpoklady v ust. § 37 stanovené pro přiznání svéprávnosti jsou

a)  návrh nezletilého a souhlas zákonného zástupce s tímto návrhem,

b)  dosažení věku šestnácti let,

c)  osvědčení schopnosti nezletilého sám se živit a obstarat si své záležitosti.

Kritéria schopnosti samostatně se živit i schopnosti samostatně obstarávat své záležitosti musejí být posuzována jak objektivně, tak i subjektivně, podle konkrétního nezletilého, o jehož emancipaci se jedná. Pokud by nezletilý nebyl schopen sám se živit a sám si své záležitosti obstarat, neplnilo by přiznání svéprávnosti takovému člověku účel. Nezletilý je schopen sám se živit, je-li schopen zabezpečit si soustavně takový příjem, který mu dostačuje na pokrytí jeho životních potřeb. Nezletilý je schopen sám si obstarat své záležitosti, pokud je natolik rozumově a volně vyspělý, že je schopen své záležitosti spravovat řádně i bez pomoci jiných osob.

Oddíl 2

Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat

Předběžné prohlášení

§ 38

V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.

§ 39

(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.

(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah jeho prohlášení.

(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení, kdo se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje o tom, kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo veřejnou listinu sepsal, do neveřejného seznamu vedeného podle jiného zákona.

§ 40

(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.

(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem dorozumívání, který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal; všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí před svědky zvoleným způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.

§ 41

(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě předepsané v § 39 odst. 1.

(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to účinky odvolání.

§ 42

Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a je-li účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky soud.

§ 43

Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by jinak člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.

§ 44

Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne, není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.

komentář k § 38 – § 44

Oddíl 2 Dílu 2, který se týká fyzických osob, se zabývá problematikou podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. Prvním institutem je institut předběžného prohlášení, které je opatřením preventivní povahy. Právní úprava umožňuje člověku zejména za situace, kdy u sebe pozoruje postupné rozvíjení duševní poruchy (např. Alzheimerovu nemoc, demenci), projevit závazně vůli pro případ, že posléze nebude schopen spravovat vlastní záležitosti.

Obsahem předběžného prohlášení může být

a)  ustanovení konkrétní osoby opatrovníka,

b)  ustanovení konkrétního správce vymezené záležitosti (okruhu záležitostí) pořizovatele, včetně případné správy jmění nebo jeho části,

c)  uvedení způsobu, kterým mají být řešeny záležitosti pořizovatele poté, co pořizovatel ztratí schopnost právně jednat.

Důležité

     Vzhledem k závažnosti prohlášení a též i jeho odvolání, se pro ně stanoví přísnější formální náležitosti. Prohlášení může mít formu veřejné listiny (notářský zápis) a v případě, že nemá tuto formu a je učiněno soukromou listinou, musí být opatřeno datem a potvrzeno dvěma svědky.

Předběžné prohlášení může být odvoláno. K odvolání předběžného prohlášení může dojít jen výslovně a jen ze strany pořizovatele předběžného prohlášení. Zničení předběžného prohlášení má účinky jeho odvolání, pokud tak učinil přímo prohlašovatel, a to v době, kdy byl ještě způsobilý k odvolání prohlášení.

Zvláštní ustanovení pamatují na případy vázanosti účinků prohlášení na podmínku a na změnu okolností. Vzhledem k závažnosti právních důsledků má v těchto případech rozhodnout soud.

Ustanovení § 43 upravuje důvody pro změnu nebo zrušení předběžného prohlášení. Ustanovení § 43 upravuje situaci, kdy pořizovatel předběžného prohlášení již není schopen (např. proto, že je omezen ve svéprávnosti) předběžné prohlášení odvolat nebo zničit a došlo k podstatné změně okolností, za kterých pořizovatel prohlášení učinil. V takovém případě je založena pravomoc soudu učiněné prohlášení zrušit nebo změnit. Podstatnou změnou okolností, která je důvodem ke změně nebo ke zrušení prohlášení, může být jen skutečná objektivní změna právního stavu, která by oprávněně vedla pořizovatele předběžného prohlášení ke změně nebo ke zrušení předběžného prohlášení. Může jít např. o situaci, kdy je prohlášením povolán za opatrovníka manžel, ale manželství následně zanikne. Soud při rozhodování musí vycházet z obsahu původního prohlášení a zvažovat, zda by pořizovatel při změněných okolnostech odvolal, zničil nebo změnil původní předběžné prohlášení.

Nápomoc při rozhodování

§ 45

Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.

§ 46

(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.

(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného.

§ 47

(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním, ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.

(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné formě, může podpůrce připojit svůj podpis s uvedením své funkce, popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému poskytl; podpůrce má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.

§ 48

Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i bez návrhu.

komentář k § 45 – § 48

Nápomoc při rozhodování je jedním z podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. Nápomoc při rozhodování je podpůrným opatřením, které má přednost před omezením svéprávnosti, které představuje výrazný zásah do práv člověka a také před zastoupením členem domácnosti). Při nápomoci při rozhodování jedná člověk postižený duševní poruchou sám (svým jménem) a k tomuto jednání je mu podpůrcem poskytována podpora. Základní podmínkou pro uzavření dohody o nápomoci při rozhodování je existence duševní poruchy, která podporovanému působí obtíže při rozhodování. Podpůrce není zástupcem podporovaného a není oprávněn jeho jménem samostatně jednat. Podporou je myšleno:

–   nápomoc radami,

–   zajišťování potřebných údajů a sdělení,

–   asistence při sjednávání a uzavírání právních jednání.

Rozsah poskytované podpory je obsahem uzavřené smlouvy mezi podpůrcem a podporovaným. Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Smlouvu o nápomoci lze uzavřít písemně nebo ústně do protokolu při jednání soudu o jejím schválení.

Zastoupení členem domácnosti

§ 49

(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí postačí schopnost projevit přání.

§ 50

Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí.

§ 51

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.

§ 52

(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.

(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného; s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

§ 53

Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.

§ 54

(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka.

(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne zastoupení účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý právně jednat.

komentář k § 49 – § 54

Zastoupení členem domácnosti je podpůrným opatřením, které má přednost před omezením svéprávnosti, které představuje výrazný zásah do práv člověka. Ustanovení upravuje zastoupení zletilého, kterému duševní porucha brání samostatně právně jednat, členem jeho domácnosti, avšak jen v obvyklých záležitostech odpovídajících konkrétním životním poměrům zastoupeného.

 Jedná se zejména o záležitosti týkající se poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, státní sociální podpory a sociálního zabezpečení.

Institut zastoupení členem domácnosti se od jiných podpůrných opatření (předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování) odlišuje tím, že jeho předpokladem není aktivní právní jednání osoby postižené nebo ohrožené budoucí neschopností právně jednat směřující k ustanovení konkrétního zástupce. Zastoupení členem domácnosti vzniká na základě vůle jiné osoby (člena domácnosti nebo příbuzného), které zastoupený neklade odpor a je schválena soudem.

Omezení svéprávnosti

§ 55

(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

§ 56

(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.

(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.

§ 57

(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.

§ 58

Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.

§ 59

(1) Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.

(2) Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.

§ 60

Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

§ 61

Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována; pokud návrh nepodá, zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba způsobilá k opatrovnictví, soud ji s jejím souhlasem opatrovníkem jmenuje.

§ 62

V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.

§ 63

Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.

§ 64

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.

§ 65

(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.

(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.

komentář k § 55 – § 65

Omezení svéprávnosti je závažným, a tudíž výjimečným zásahem do přirozených práv člověka. Omezit svéprávnost může pouze soud. K omezení svéprávnosti může dojít pouze v zájmu člověka, jehož svéprávnost se omezuje.

K omezení svéprávnosti může dojít pouze pro duševní poruchu, která není přechodná a která dosahuje takového stupně, že člověk není schopen v určité oblasti právně jednat. Samotná duševní porucha není sama o sobě důvodem pro omezení svéprávnosti, takovým důvodem je až stav, kdy bez omezení svéprávnosti hrozí člověku závažná újma a vzhledem k zájmům posuzovaného člověka nejsou dostatečná mírnější a méně omezující opatření. Před omezení svéprávnosti by měla mít přednost podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti), která jsou mírnější a méně omezující. V odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být vždy konkrétně uvedeno, jaký konkrétní vážný zájem člověka by byl ohrožen, jestliže by nedošlo k omezení svéprávnosti, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.

Omezit svéprávnost lze pouze rozhodnutím soudu, a to pouze pro duševní poruchu:

–   která nemá přechodný charakter a zároveň,

–   která zapříčiňuje, že člověk není schopen právně jednat.

Soud musí vyvinout potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného. Vždy však musí soud posuzovaného zhlédnout. Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka „zhlédnout“. Zhlédnutím se rozumí pokus o zjištění stavu člověka vlastním pozorováním soudce, který o svéprávnosti rozhoduje. Jedním ze základních důkazů je znalecký posudek. Znalecký posudek nelze nahradit žádným odborným vyjádřením.

V rozsudku, kterým dochází k omezení svéprávnosti, soud výslovně stanoví, jaká právní jednání člověk omezený ve svéprávnosti nemůže platně činit. Omezení se nemůže vztahovat na právní jednání týkající se běžných záležitostí každodenního života. Soud svéprávnost omezuje vždy na dobu určitou. Ustanovení § 59 rozeznává dva způsoby, kterými soud může stanovit rozsah a dobu omezení svéprávnosti:

–   omezení svéprávnosti v souvislosti s vyřízením určité záležitosti. Soud v rozsudku charakterizuje tuto záležitost a uvede i pravděpodobnou dobu, která bude potřebná pro její vyřízení.

–   omezení svéprávnosti na určitou dobu nejdéle tří roků a popisem jejího obecného rozsahu.

Zákonem č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony, byla prodloužena tato maximální doba, po kterou může soud svým rozhodnutím omezit člověka ve svéprávnosti na dobu pěti let. Soud může svéprávnost omezit nejdéle na 3 roky, ale v případě, že je zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.

Po uplynutí doby, na kterou bylo omezení přijato, právní účinky omezení zanikají. Pokud se však zahájí řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.

V případě, že soud rozhodne o omezení svéprávnosti člověka, je zároveň nezbytné, aby takovému člověku ustanovil opatrovníka. Z ust. § 62 vyplývá, že při výběru opatrovníka přihlíží soud k těmto kritériím:

–   přání opatrovance,

–   potřeby opatrovance,

–   podněty osob opatrovanci blízkých,

–   výběrem osoby opatrovníka nesmí být založena nedůvěra opatrovance k opatrovníkovi.

Ustanovení § 65 se zbývá právními důsledky situací, kdy opatrovanec právně jedná samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka. Takové právní jednání nemá být prohlášeno za neplatné, pokud nepůsobí opatrovanci újmu (např. jde-li o přijetí daru). Uvedené ustanovení také umožňuje zachování platnosti právních jednání v těch případech, kdy k nápravě postačí soudní úprava, tj. rozhodnutím změní rozsah opatrovancových povinností. Jednání lze také považovat za platné, pokud dodatečně jednání opatrovance schválí opatrovník.

Oddíl 3

Nezvěstnost

§ 66

(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Soud uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti.

(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk účast.

§ 67

(1) Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům.

(2) Na právní jednání, k němuž došlo bez souhlasu nebo jiného nezbytného projevu vůle nezvěstného poté, co opustil své bydliště, avšak dříve, než byl za nezvěstného prohlášen, přestože toto prohlášení bylo bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí jako na jednání učiněné s odkládací podmínkou vydání rozhodnutí, jímž byl prohlášen za nezvěstného.

§ 68

Navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce svého jmění, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků. Prohlášení pozbývá účinků i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.

§ 69

Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo neúčinnost právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž došlo za účinků takového prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho vůle nevyžadoval.

§ 70

Bude-li za nezvěstného prohlášen ten, kdo ustavil správce svého majetku, nejsou tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To neplatí, jestliže správce není znám, odmítne jednat v zájmu nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává, nebo jednat vůbec nemůže.

komentář k § 66 – § 70

Ustanovení upravují situace, kdy se člověk stane nezvěstný. Nezvěstnost jako právní stav může vzniknout 2 způsoby, a to tím, že:

1. člověk opustí své bydliště, nepodá o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje (§ 66) nebo

2. člověk byl účastníkem události, při níž byl v ohrožení života větší počet osob (§ 75).

Ustanovení § 66 stanoví, za jakých podmínek lze určitého člověka prohlásit za nezvěstného. Ustanovení je použitelné v případech, kdy člověk opustí své bydliště, nepodá o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, ale není zde vážná pochybnost, že je stále naživu. Aby mohl být člověk prohlášen za nezvěstného, musí být naplněny současně tyto podmínky:

–   jedná se o svéprávného člověka,

–   opuštění bydliště,

–   nepodání zprávy a

–   není o člověku známo, kde se zdržuje.

Prohlášení za nezvěstného může učinit pouze soud. K prohlášení může dojít pouze na návrh osoby, která na tom má právní zájem – zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk účast.

Právním následkem prohlášení za nezvěstného je to, že není třeba aktivního právního jednání nezvěstného v případech, kdy se vyžaduje jeho souhlas, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiné konání. Nebude se tudíž přihlížet k potřebnosti souhlasu nebo jiného nezbytného projevu vůle nezvěstného k právním jednáním, k nimž jsou tyto jeho projevy vůle jinak nezbytné, avšak s výjimkou záležitostí osobního stavu. Příkladem situace, kdy se nebude vyžadovat souhlas nezvěstného, je rozhodování spoluvlastníků podle ust. § 1132. Také v korporacích, kde se rozhoduje podle principu váhy hlasů, se na nezvěstného hledí, jako by nebyl, a s jeho hlasem se nepočítá.

Může se stát, že po návratu nezvěstný nesouhlasí s jednáním provedeným v jeho nepřítomnosti. Dle ust. § 69 je ovšem vyloučeno, aby se nezvěstný bránil provedenému jednání námitkou neplatnosti či neúčinnosti z titulu, že nedal k těmto právním jednáním souhlas přivolení, nehlasoval o nich či neučinil jiné zákonem nebo smlouvou vyžadované konání. Z jiných důvodů (např. z důvodu rozporu právního jednání s dobrými mravy) může nezvěstný neplatnost či neúčinnost právních jednání samozřejmě namítat.

Oddíl 4

Domněnka smrti

§ 71

(1) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá za den jeho smrti.

(2) Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.

§ 72

Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného.

§ 73

Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k prohlášení za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu této doby zpráva, z níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V takovém případě se postupuje podle § 74 nebo 75.

§ 74

(1) Člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu.

(2) Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne dvacet pět let od jeho narození.

§ 75

Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v ohrožení života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí tří let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.

§ 76

(1) Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo registrované partnerství se však neobno­vuje.

(2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.

komentář k § 71 – § 76

Ustanovení § 71 řeší situaci, kdy lze člověka prohlásit za mrtvého. K prohlášení člověka za mrtvého podle ust. § 71 dojde tehdy, lze-li mít důvodně za to, že člověk zemřel. Ustanovení (na rozdíl od ust. § 26 odst. 2) se týká situací, kdy není důkaz o smrti člověka. Jedná se o situace, kdy smrt člověka jeví jako vysoce pravděpodobná, třebaže důkaz smrti chybí. Z okolností lze usuzovat na vysokou míru pravděpodobnosti, že člověk již nežije.

K prohlášení za mrtvého podle ust. § 71 i ust. § 72 může dojít pouze na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Na základě návrhu soud prohlásí za mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel.

Po prohlášení za mrtvého se na člověka hledí jako by zemřel. Rozhodnutí zakládá domněnku smrti, ale jedná se o domněnku vyvratitelnou. Zjistí-li se, že člověk prohlášený za mrtvého skutečně zemřel, je právní domněnka smrti nahrazena důkazem smrti). K tomu může dojít např. tehdy, když se dodatečně najde mrtvé tělo dotyčného člověka. Při té příležitosti se také může zjistit, že člověk zemřel ve skutečnosti dříve nebo později, než bylo stanoveno v rozsudku o prohlášení za mrtvého. Pokud se naopak zjistí, že člověk prohlášený za mrtvého je naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží a hledí se na něj, jako by k němu vůbec nedošlo.

Ustanovení § 72 dopadá na případy, kdy je prohlašován za mrtvého člověk, který byl předtím prohlášen soudním rozhodnutím za nezvěstného. V takovém případě musí být splněny tyto podmínky:

–   musí vyplývat vážné pochybnosti o tom, zda je člověk živ, ačkoliv jeho smrt není nepochybná (§ 72),

–   musí uběhnout zákonem stanovená ochranná doba pěti let od konce roku, v němž došlo k prohlášení za nezvěstného (§ 73),

–   v průběhu ochranné doby se neobjeví zpráva, z níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu (§ 73),

–   návrh na prohlášení za nezvěstného podá osoba, která má na prohlášení právní zájem (§ 72).

Nastat může také situace, kdy je člověk fakticky nezvěstný, ale nedojde k prohlášení za nezvěstného. Takového člověka lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let, přičemž tato minimální sedmiletá ochranná doba se počítá od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že nezvěstný byl ještě naživu.

Oddíl 5

Jméno a bydliště člověka

Jméno člověka a jeho ochrana

§ 77

(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu k němu.

(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní, nese následky omylů a újem z toho vzniklých.

§ 78

(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám, může je uplatnit jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.

(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro to důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany domáhat samostatně manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, byť do jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.

§ 79

Pseudonym

(1) Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu platnosti, je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnost o osobě jednajícího.

(2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.

komentář k § 77 – § 79

Podle ust. § 77 se jménem rozumí osobní (tzv. křestní) jméno a příjmení, popřípadě další jména a rodné příjmení, která člověku náležejí podle zákona. Ustanovení dále prohlašuje, že každý člověk má právo užívat v právním styku své jméno, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu k němu. Právo užívat své jméno v právním styku je současně i povinností. S porušením této povinnosti je totiž spojena odpovědnost člověka za následky omylů, za následky újem z toho vzniklých.

Ustanovení § 78 řeší neoprávněné zásahy do práva na jméno a uvádí 2 situace. Může se jednat o případ, když někdo zpochybňuje něčí právo na jeho jméno. Dále se může jednat o případ, když někdo utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím jména. V těchto případech náleží dotčené osobě zdržovací nebo odstraňovací žaloba, neboť se může domáhat, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno, popř. aby byl odstraněn jeho následek. Dotčený člověk se může také domáhat práva na náhradu nemajetkové nebo majetkové újmy.

V ust. § 79 zákon opravňuje k užívání pseudonymu. Právní úprava počítá dokonce s tím, že člověk bude pod pseudonymem uskutečňovat právní jednání. Předpokladem platnosti takového jednání je, že musí být zřejmé, kdo v takovém případě jednal, a druhá strana nemůže mít pochybnost o osobě jednajícího. Pseudonym je chráněn stejně jako jméno v případě, že vejde ve známost.

§ 80

Bydliště

(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.

(2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.

komentář k § 80

Bydliště člověka vymezuje zákon jako místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam trvale. Základním kritériem pro stanovení místa bydliště je tedy skutečný (faktický) stav, nikoliv to, jak je např. místo trvalého pobytu zapsáno v občanském průkazu daného člověka. Úmysl žít na určitém místě trvale může vyplývat buď z prohlášení člověka, nebo z okolností případu. Může nastat situace, kdy člověk uvádí jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště. V takovém případě se každý může dovolat i jeho skutečného bydliště.

Pokud člověk nemá žádné bydliště, stanoví zákon fikci, že se za bydliště považuje:

–   místo, kde daný člověk žije. Pokud takové místo zjistit nelze nebo jen s neúměrnými obtížemi, pak

–   místo, kde má daný člověk majetek,

–   případně místo, kde měl bydliště naposledy.

Oddíl 6

Osobnost člověka

Pododdíl 1

Obecná ustanovení

§ 81

(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

§ 82

(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.

§ 83

(1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato právnická osoba; za jeho života však jen jeho jménem a s jeho souhlasem. Není-li člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.

(2) Po smrti člověka se právnická osoba může domáhat, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.

komentář k § 81 – § 83

     Ochrana osobnosti člověka

Ustanovení § 81 odst. 1 konstatuje, že je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Odst. 2 § 81 uvádí demonstrativní výčet některých chráněných hodnot osobnosti člověka – život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

Ustanovení § 82 obsahuje právní úpravu nároků z neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Každý, do jehož osobnostních práv bylo neoprávněné zasaženo, se může domáhat upuštění od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti (prostřednictvím zdržovací žaloby) nebo odstranění následků neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti (prostřednictvím odstraňovací žaloby).

Pododdíl 2

Podoba a soukromí

§ 84

Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.

§ 85

(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.

(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.

§ 86

Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.

§ 87

(1) Kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.

(2) Bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil.

§ 88

(1) Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.

(2) Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.

§ 89

Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

§ 90

Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

komentář k § 84 – § 90

Ustanovení § 84 upravuje ochranu podoby člověka. K tomu, aby bylo možno podobu člověka zachytit (s následnou možností jejího zobrazení nebo již ve formě jejího zobrazení), je nezbytné jeho svolení. Navazující ust. § 84 řeší problematiku rozšiřování podoby člověka, což je možné jen se souhlasem dotčené fyzické osoby. Výjimky z tohoto pravidla jsou upraveny zejména v ust. § 88 a násl.

Ustanovení § 86 upravuje ochranu soukromí a písemností osobní povahy. Soukromí člověka je zakotvena v ústavněprávních předpisech, také i v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Soukromí člověka je nedotknutelné, každý jedinec má právo rozhodovat o tom, jakou část svého soukromí (soukromého života) zpřístupní jiným.

Důležité

     Právo na soukromí člověka je vnímáno jako jeho právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným, a zároveň právo bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob.

Možné případy zásahů do soukromí člověka uvádí druhá věta § 86. Bez svolení člověka tak nelze zejména:

–   narušit jeho soukromé prostory,

–   sledovat jeho soukromý život,

–   pořizovat o jeho soukromém životě zvukový nebo obrazový záznam,

–   využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou,

–   takové záznamy o jeho soukromém životě ­šířit.

Ustanovení § 88 a § 89 upravují výjimky z pravidla, podle něhož je možno pořídit či použít podobiznu nebo zvukový či obrazový záznam jen se souhlasem dotčené fyzické osoby. Výjimky se týkají:

–   použití k výkonu nebo ochraně práv nebo zájmů jiných osob,

–   použití na základě zákona k úřednímu účelu,

–   použití v záležitosti veřejného zájmu,

–   zákonná licence k účelu vědeckému nebo uměleckému,

–   zákonná licence pro zpravodajství.

Pododdíl 3

Právo na duševní a tělesnou integritu

§ 91

Člověk je nedotknutelný.

§ 92

(1) Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje.

(2) Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.

Zásah do integrity

§ 93

(1) Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných následcích. Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech okolností nutný v zájmu života nebo zdraví dotčeného.

(2) Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna dát souhlas sama.

§ 94

(1) Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně povahu tohoto zákroku. Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu případně i jiný postup.

(2) Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se vysvětlení i tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku, způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.

§ 95

Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

§ 96

(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu, má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.

(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k

a)  lékařskému pokusu na člověku, nebo

b)  zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

§ 97

(1) Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.

(2) Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že byl udělen. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.

§ 98

(1) Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli, byť jen přechodnou, a nemá-li zákonného zástupce, vyžaduje se souhlas přítomného manžela, rodiče, nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna žádná z těchto osob, vyžaduje se souhlas manžela, a není-li, souhlas rodiče, popřípadě jiné osoby blízké, pokud je lze bez obtíží zjistit a zastihnout a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení. Není-li možné získat souhlas žádným z výše uvedených způsobů, může souhlas udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný zájem.

(2) Při zákroku i při udělení souhlasu se vezme zřetel na dříve vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.

§ 99

Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.

§ 100

(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není plně svéprávná.

(2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.

§ 101

Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu. Tím není dotčeno ustanovení § 99.

§ 102

Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním její osobnosti.

§ 103

Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu být, jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude schopen porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.

komentář k § 91 – § 103

     Nedotknutelnost člověka

Ustanovení § 91 stanoví pravidlo, že člověk je nedotknutelný, a to v rovině fyzické i psychické složky člověka. Nedotknutelnost člověka předně vyjadřuje zapovězení jakýchkoli nezákonných (neoprávněných) zásahů do jeho duševní a tělesné integrity.

Podmínky, za nichž může být do integrity člověka zasaženo, upravují následující ustanovení občanského zákoníku.

S principem nedotknutelnosti člověka jsou spojena tři hlavní pravidla

–   zásadně nelze zasáhnout do integrity jiného bez jeho souhlasu,

–   lidské tělo ani jeho části nesmí být jako takové zdrojem majetkového prospěchu,

–   i po smrti člověka je jeho tělo pod právní ochranou.

Zásah do integrity, který se neopírá o některý zákonem stanovený či uznávaný důvod, je neoprávněný (protiprávní) a představuje narušení ochrany osobnosti člověka. Do integrity (v daném případě se bude jednat o integritu tělesnou i duševní) jiného lze zasáhnout jen na základě souhlasu (zpravidla souhlasu informovaného) dotčené fyzické osoby s takovým zásahem, bez tohoto souhlasu jen v případech stanovených zákonem.

Specifickým rysem souhlasu se zásahem do integrity je požadavek na jeho informovanost, což znamená, že dotčený musí mít vědomí o povaze zásahu a o jeho možných následcích. Nedostatečná informovanost dotčeného člověka může vést k relativní neplatnosti uděleného souhlasu. Dotčená osoba hodlající vyslovit souhlas k určitému zákroku musí mít dostatečnou představu o tom, co zákrok obnáší a jaká rizika spojená s jeho provedením podstupuje.

Ustanovení § 94 definuje podmínky, za nichž může fyzická osoba udělit souhlas se zákrokem, jímž je zasahováno do její integrity. Dotčenému člověku musí být vysvětlena srozumitelně povaha zákroku, a to takovým způsobem, aby pochopil

–   způsob a účel zákroku,

–   očekávané následky zákroku,

–   možná nebezpečí pro své zdraví,

–   zda přichází v úvahu případně i jiný postup.

Ustanovení § 98 řeší situace, kdy by mělo dojít k zákrokům zasahujícím do osobní integrity člověka, ale není možno od člověka opatřit souhlas. Pokud dotčená osoba není schopna projevit vůli a současně nemá zákonného zástupce, projevuje souhlas přítomný manžel, přítomní rodiče nebo jiné přítomné osoby blízké. Zákon vymezuje posloupnost osob povolaných k rozhodování za dotčeného člověka. Dle ust. § 99 za situace, kdy je život člověka akutně ohrožen, je možno do jeho integrity v nezbytné míře zasáhnout zákrokem i bez souhlasu. V takovém případě zájem na ochraně života převažuje nad zájmem dotčené osoby rozhodnout o udělení souhlasu se zásahem do vlastní integrity.

Pokud došlo k zásahu do integrity člověka, přičemž dotčený člověk nemohl posoudit, co se s ním děje (například z důvodu bezvědomí vyvolaného úrazem), a nedal-li sám k zásahu souhlas, je třeba dle ust. § 103 vůči němu splnit řádnou informační povinnost alespoň následně po zásahu.

Pododdíl 4

Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu

§ 104

 Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.

§ 105

(1) Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.

(2) Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů.

§ 106

(1) Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém zařízení dostalo bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho právního postavení, zákonného důvodu učiněného opatření a možností právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.

(2) Vysvětlení se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět a uvědomit si povahu učiněného opatření a jeho následky; má-li takový člověk zákonného zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, podá se vysvětlení bez zbytečného odkladu také jemu.

§ 107

(1) Má-li člověk zmocněnce nebo důvěrníka, oznámí poskytovatel zdravotních služeb učiněné opatření zmocněnci nebo důvěrníkovi bez zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví.

(2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení nebo s jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i podpůrce.

§ 108

Kdo byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo je v něm držen, má právo projednávat se svým zástupcem, důvěrníkem nebo podpůrcem vlastní záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti třetích osob.

§ 109

(1) Člověk převzatý do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo držený v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní dokumentaci nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a projevit přání samostatně přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli zdravotních služeb v tomto zařízení i na jeho provozovateli. Stejné právo má i důvěrník nebo podpůrce.

(2) Je-li právo na přezkoumání uplatněno ještě předtím, než soud rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud mohl zhodnotit výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného opatření.

§ 110

Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.

komentář k § 104 – § 110

     Nedobrovolné zadržení ve zdravotnickém zařízení

Občanský zákoník vychází z toho, že omezit osobní svobodu člověka je možné jen z důvodu stanoveného zákonem (viz např. zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) a současně za podmínky, kdy stejného účelu nelze dosáhnout jinak. Konkrétní podmínky pro převzetí a držení člověka ve zdravotnickém zařízení a zákonný režim takového nedobrovolného omezení upravují kromě ust. § 104 a násl. občanského zákoníku také § 38 a násl. zákona o zdravotních službách.

V ust. § 105 odst. 1 je řešena problematika informování určených osob o převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči či o držení člověka v něm. Ustanovení stanoví osoby, kterým je poskytovatel zdravotních služeb povinen neprodleně sdělit skutečnost, že člověk byl bez souhlasu převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči či je v něm držen.

Důležité

     Oznamovací povinnost je třeba plnit vůči zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké.

Pokud člověk se svým převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo držením v něm, neudělí souhlas, je poskytovatel zdravotních služeb povinen postupovat tak, jak stanoví zejména ust. § 105 občanského zákoníku, tedy sdělit tuto skutečnost příslušnému soudu. Soud následně o přípustnosti či nepřípustnosti převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo držení člověka v něm rozhodne. Zařízení poskytující zdravotní péči musí tuto oznamovací povinnost splnit do 24 hodin soudu. Soud je pak povinen o učiněném opatření rozhodnout do sedmi dnů.

Pododdíl 5

Nakládání s částmi lidského těla

§ 111

(1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak s ní bylo naloženo. Naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro člověka nedůstojným nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví se zakazuje.

(2) Odňatou část těla člověka lze za jeho života použít k účelům zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, pokud k tomu dal souhlas. K použití odňaté části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se vyžaduje jeho výslovný souhlas vždy.

(3) O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech lidského těla.

§ 112

Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.

komentář k § 111, § 112

     Ochrana odňatých částí těla

Ustanovení výslovně stanoví zákaz naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro člověka nedůstojným nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví. Nakládání s oddělenými částmi těla reguluje zejména právo veřejné – např. zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách atd. Právní povaha částí lidského těla je upravena ust. § 493 občanského zákoníku, které stanoví, že lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.

Ustanovení § 112 odkazuje zejména na případy transplantací dle zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon). Dle tohoto ustanovení může člověk přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Dle tohoto ustanovení také se na části lidského těla, které lze bezbolestně bez znecitlivění odejmout a které se samy obnovují (regenerují), hledí jako na věci movité.

Pododdíl 6

Ochrana lidského těla po smrti člověka

§ 113

(1) Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem.

(2) Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.

§ 114

(1) Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.

(2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních zvyklostí.

(3) Jiný právní předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a není-li nikdo ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.

§ 115 – § 117

zrušeny

komentář k § 113–117

Pravidla obsažená v ust. § 113 a ust. § 114 občanského zákoníku navazují na zásadu nedotknutelnosti člověka zakotvenou v ust. § 91. Ustanovení § 113 bylo dotčeno novelou – zákonem č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a další související zákony, a to s účinností od 28. 2. 2017, kdy v odst. 2 byla vypuštěna slova pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům. A dále byly zrušeny navazující ust. § 115 až § 117, které řešily některé otázky související s pitvou a použitím lidského těla po smrti. Provedení pitvy či použití lidského těla po smrti je zakázáno, neudělil-li k tomu dotčený člověk za života souhlas nebo není-li dán jiný zákonný důvod opravňující k takovému postupu. Druhy pitvy těla zemřelého jsou vymezeny v § 88 zákona o zdravotních službách.

Z ust. § 114 vyplývá, že dotčený člověk má právo rozhodnout se o tom, jaký má mít pohřeb. Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti, kterou se rozumí jmění zůstavitele.

Díl 3

Právnické osoby

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§ 118

Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

§ 119

Právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech, i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.

komentář k § 118, § 119

     Právní osobnost právnické osoby

Právnické osoby jsou pouze takové subjekty, které za právnické osoby prohlásí zákon. Právnická osoba není osobou reálnou, ale jedná se o právní fikci. Dle ust. § 20 odst. 1 občanského zákoníku je právnická osoba organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost nebo jehož právní osobnost uzná.

Právní osobnost je možnost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, tedy možnost prostřednictvím vlastního právního jednání nabývat práva a zavazovat se k právním povinnostem. Dle ust. § 118 u právnické osoby vzniká právní osobnost vznikem právnické osoby a zaniká zánikem právnické osoby, přičemž to, jakým okamžikem právnická osoba konkrétní právní formy vzniká a zaniká, určují další ustanovení občanského zákoníku a další zákony.

Ustanovení § 119 ukládá povinnost každé právnické osobě vést spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech. Takto uložená povinnost má soukromoprávní charakter a je nezávislá na obdobných povinnostech veřejnoprávní povahy stanovených zejména zákonem o účetnictví. Tuto povinnost mají právnické osoby i v případě, kdy jim povinnost vést účetnictví neukládá jiný zákon (zpravidla zákon o účetnictví).

Veřejné rejstříky právnických osob

§ 120

(1) Do veřejného rejstříku se o právnické osobě zapíše alespoň den jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den jejího zániku, jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti, jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje, a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.

(2) Jiný právní předpis stanoví, jaké jsou veřejné rejstříky právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka listin. Veřejné rejstříky právnických osob jsou přístupné každému; každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie.

(3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný rejstřík vede, a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného odkladu zapíše.

komentář k § 120

     Zápis do veřejného rejstříku

Údaje o právnických osobách se zapisují do různých veřejných rejstříků, které vedou soudy nebo jiné orgány veřejné moci. Veřejný rejstřík je v podstatě databází informací o právnických osobách a jedná se o informační systém veřejné správy. Ustanovení stanoví minimál­ní okruh skutečností, které mají být o právnic­kých osobách zapisovány. Bližší právní úprava je ale obsahem jiného právního předpisu – zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů – který upravuje, které právnické osoby se do rejstříku zapisují a jak, nebo které další údaje se o právnických osobách zapisují, a jak se vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka listin.

V komentovaném ustanovení je také výslovně uvedena možnost každého do veřejných rejstříků právnických osob nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie.

§ 121

(1) Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti.

(2) Byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět. Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji, nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný údaj znám, může proti ní namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.

komentář k § 121

     Materiální publicita

Ustanovení upravuje ochranu osob, které jedna­jí v důvěře ve správnost údajů zapsaných do veřejného rejstříku. Jedná se o takzvanou zásadu materiální publicity. Dobrá víra osob jednajících v důvěře ve správnost údajů zapsaných do obchodního rejstříku je chráněna. Tento významný princip je výslovně vyjádřen též v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů.

Ustavení a vznik právnické osoby

§ 122

Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis.

komentář k § 122

     Způsoby ustavení právnické osoby

Ustanovení obecně uvádí způsoby ustavení právnické osoby. Právnickou osobu lze ustavit jedním ze způsobů uvedených v komentovaném ustanovení. Toto ustanovení rozeznává následující způsoby ustavení (založení) právnické osoby:

–   zakladatelským právním jednáním (blíže upraveno v ust. § 123 a ust. § 125),

–   zákonem,

–   rozhodnutím orgánu veřejné moci,

–   jiným způsobem, který tak stanoví právní předpis.

Rozlišováno je ustavení /založení/ a vznik právnické osoby. Nejprve nastává založení, následně právnická osoba vzniká.

§ 123

(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří, nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu.

(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.

komentář k § 123

     Zakladatelské právní jednání právnické osoby

Ustanovení se vztahuje pouze k založení právnické osoby právním jednáním a určuje minimální zákonné požadavky na obsah a formu takového právního jednání. Ustanovení upravuje obecné minimální požadavky, které musí zakladatelské právní jednání splňovat. Speciální právní úprava klade na ustavení právnických osob ale mnohem vyšší požadavky, než jsou požadavky uvedené v komentovaném ustanovení.

Zakladatelské právní jednání musí být učiněno písemně a musí určit

–   název právnické osoby,

–   sídlo právnické osoby,

–   předmět činnosti právnické osoby,

–   statutární orgán právnické osoby a jak se vytváří, pokud to nestanoví přímo zákon,

–   první členy statutárního orgánu.

§ 124

Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je ustavena na dobu neurčitou.

komentář k § 124

     Doba, na niž se ustavuje právnická osoba

Z ustanovení vyplývá, že může být určena doba, na kterou se práv­nická osoba zakládá. Pokud ale není uvedeno žádné časové omezení, platí, že je založena na dobu neurčitou.

§ 125

(1) Více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo uzavřením jiné smlouvy.

(2) Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit i právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.

komentář k § 125

     Založení právnické osoby

Z tohoto ustanovení vyplývá, zakladatelským právním jednáním je:

–   přijetí stanov nebo uzavření smlouvy v případě založení společnosti více zakladateli (odst. 1),

–   zakladatelská listina v případě založení společnosti jednou osobou (odst. 2).

§ 126

(1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.

(3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých případech je k založení nebo ke vzniku právnické osoby potřebné rozhodnutí orgánu veřejné moci.

komentář k § 126

     Vznik právnické osoby

Ustanovení upravuje pravidla pro určení okamžiku, kdy dochází ke vzniku právnických osob. Stanovení okamžiku vzniku právnické osoby je důležité vzhledem k tomu, že tímto okamžikem nabývá právnická osoba právní osobnost. Vzniku právnických osob pak předchází jejich ustavení dle ust. § 122. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku

§ 127

Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba může účinky těchto jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku převzít. V takovém případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že tak učinila.

komentář k § 127

     Jednání před vznikem právnické osoby

Ustanovení se týká jednání jménem právnické osoby ještě před jejím vznikem, což má značný význam v případech právního jednání za právnickou osobu, která byla teprve založena nebo jejíž založení se připravuje. Ještě před vznikem právnické osoby je třeba provést celou řadu úkonů (např. uzavření nájemní smlouvy za účelem prokázání existence sídla právnické osoby), a proto umožňuje komentované ustanovení, aby jménem ještě nevzniklé právnické osoby jednala osoba.

Z jednání takové osoby musí být zřejmé, že jedná jménem nově vznikající právnické osoby. Obvykle bude takto jednat budoucí statutární orgán právnické osoby. Osoba takto jednající jménem společnosti by si však měla uvědomit, že z takto uskutečněných právních jednání je oprávněna a zavázána. Zároveň ovšem platí, že účinky těchto jednání může právnická osoba pro sebe do tří měsíců od svého vzniku převzít a pak platí, že je z těchto jednání oprávněna a zavázána od počátku právnická osoba.

§ 128

Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.

§ 129

(1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez návrhu, pokud

a)  zakladatelské právní jednání chybí,

b)  zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní existenci právnické osoby,

c)  právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo

d)  právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona třeba.

(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do likvidace.

§ 130

Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.

§ 131

Prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a povinnosti, jichž nabyla.

komentář k § 128 – § 131

     Neplatnost právnické osoby

Ustanovení § 128 a 129 se týkají neplatnosti právnické osoby po jejím vzniku.

Pokud již právnická osoba vznikne, není možné dle ust. § 128 se domáhat určení, že nevznikla, a zároveň nelze u právnické osoby, která se zapisuje do veřejného rejstříku, z tohoto důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.

Prohlásit případně vzniklou právnickou osobu za neplatnou může výhradně soud a to v případě závažných právních vad uvedených v ust. § 129. Po vzniku právnické osoby může soud vyslovit neplatnost právnické osoby pro následující vady:

–   zakladatelské právní jednání zcela chybí,

–   zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní existenci právnické osoby,

–   právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo

–   právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona třeba.

Výčet důvodů zde obsažený je taxativní povahy; z jiných než výše uvedených důvodů nelze rozhodnout o neplatnosti právnické osoby.

Důvodem pro prohlášení neplatnosti právnické osoby je právní jednání odporující pravidlům uvedeným v § 145 občanského zákoníku. V tomto ustanovení jsou uvedeny účely, které právnické osoby nesmějí sledovat; jedná se především o zákaz založit právnickou osobu za účelem porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem a o zákaz zakládat právnické osoby ozbrojené nebo s ozbrojenými složkami.

Ustanovení § 130 zakládá povinnost soudu poskytnout právnické osobě přiměřenou lhůtu k zjednání nápravy. Musí se jednat o přiměřenou lhůtu, která reálně dává možnost, aby právnická osoba napravila vady.

Ustanovení § 131 by mělo zamezit zpochybňování existence práv a povinností neplatné právnické osoby. Pokud jde o práva a povinnosti, která právnic­ká osoba již nabyla, při rozhodnutí soudu, kterým je vzniklá právnická osoba prohlášena za neplat­nou, zůstávají tato práva a povinnosti zachována.

Název

§ 132

(1) Jménem právnické osoby je její název.

(2) Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.

§ 133

(1) Název může obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické osoby jen s jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se souhlas jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud není on, souhlas předka.

(2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst. 3 obdobně.

(3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické osoby, má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou dobu; bylo-li ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li odvolání souhlasu podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod. Byl-li souhlas udělený na určitou dobu odvolán, aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající právnické osobě škodu z toho vzniklou.

§ 134

(1) Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v tom případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.

(2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít bez jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.

§ 135

(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

(2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.

komentář k § 132 – § 135

     Název právnické osoby

Komentovaná ustanovení zavádí obecná pravidla o názvech právnických osob. Pro úpravu názvu u jednotlivých právnických osob jsou dále významné právní úpravy uvedené u jednotlivých typů právnických osob. Název je jedním ze základních identifikačních údajů každé právnické osoby. Název právnické osoby se zapisuje do veřejného rejstříku a musí být určen již v zakladatelském právním jednání. Název musí právnickou osobu zcela jasně a určitě odlišovat právnickou osobu od jiných právnických osob. Název nesmí být zaměnitelný.

Z ust. § 132 odst. 2 vyplývají základní pravidla:

–   název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a vylučovat možnost záměny,

–   název musí obsahovat označení formy právnické osoby,

–   název nesmí být klamavý.

Ustanovení § 133 stanoví podmínky, za nichž může být v názvu právnické osoby obsaženo jméno člověka. Užití jména fyzické osoby v názvu právnické osobě je možné za těchto podmínek:

–   existence zvláštního vztahu člověka k právnické osobě,

–   souhlas člověka nebo osoby oprávněné tento souhlas poskytnout.

Kritérium zvláštního vztahu bude splněno např. u zakladatele nebo člena statutárního orgánu právnické osoby, u člověka, který zaštítil právnickou osobu nebo ji uvedl ve veřejnou známost. Tento vztah také může vycházet ze smluvního vztahu (např. frančíza). Vzájemný vztah by měl objektivně existovat a dosahovat určité intenzity. Užít jméno v názvu právnické osoby lze pouze se souhlasem člověka. Pokud člověk zemřel a nedal souhlas k užití jeho jména, je třeba souhlasu manžela, a pokud není, souhlasu zletilého potomka, a pokud není on, souhlasu předka.

Ustanovení § 134 stanoví podmínky pro užití příznačného prvku právnické osoby v názvu jiné právnické osoby. Těmito podmínkami je:

–   existence důvodu pro užití příznačného prvku spočívající ve vzájemném vztahu těchto dvou právnických osob,

–   i při použití příznačného prvku musí být obě právnické osoby pro veřejnost vzájemně odlišitelné,

–   souhlas právnické osoby, jejíž příznačný prvek má být použit v názvu jiné právnické osoby.

Ustanovení § 135 zakládá právnické osobě právo na ochranu jejího názvu, pověsti a soukromí. Ochrana názvu právnické osoby je dvojího druhu, a to podle ust. § 135 odst. 1 a dále dle ustanovení občanského zákoníku týkajících se nekalé soutěže. Právnická osoba, která byla dotčena na svých právech k názvu nebo které toto dotčení na právech důvodně hrozí (není nutné, aby k zásahu do práva došlo), se může domáhat ochrany vůči každému. Ust. § 135 odst. 1 rozlišuje mezi těmito zásahy:

-  zpochybnění práva k názvu právnické osoby,

-  neoprávněný zásah do práva k názvu právnické osoby, zejména neoprávněné užití názvu právnické osoby.

Právnická osoba se v rámci ochrany svého názvu může domáhat v souladu s ust. § 135, aby neoprávněný subjekt upustil od neoprávněného zásahu a aby odstranil jeho následek. I když ust. § 135 odst. 1 výslovně nezmiňuje nárok dotčené právnické osoby na náhradu škody, může se právnická osoba domáhat vydání bezdůvodného obohacení, náhrady vzniklé újmy a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (peněžité nebo nepeněžité povahy).

Dle ust. § 135 odst. 2 náleží právnické osobě rovněž ochrana pověsti a soukromí. Zásah do pověsti právnické osoby může představovat situace, kdy o právnické osobě bude třetí osoba vědomě rozšiřovat nepravdivou informaci o tom, že je výrobek životu nebezpečný. Právnická osoba, která byla dotčena na své pověsti či právu na soukromí nebo které toto dotčení důvodně hrozí, se může domáhat, aby se ten, kdo tento zásah způsobil, zdržel protiprávního jednání, odstranil závadný stav, vydal bezdůvodné obohacení, nahradil vzniklou újmu a poskytl přiměřené zadostiučinění (peněžité nebo nepeněžité povahy).

§ 136

Sídlo

(1) Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.

(2) Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí, pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo právnické osoby; do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne zapsat plnou adresu sídla.

komentář k § 136

     Sídlo právnické osoby

Sídlo je jedním ze základních identifikačních znaků každé právnické osoby. Každá právnická osoba musí mít své sídlo určeno již v okamžiku svého ustavení. Sídlo má také význam pro určení místní příslušnosti soudů a úřadů a pro doručování významných písemností. Ustanovení § 136 odst. 1 umožňuje, aby sídlo právnické osoby bylo umístěno v bytě, ale za podmínky, že to nebude narušovat klid a pořádek v domě.

Sídlo musí být přesně a určitě vymezeno adresou. Sídlo právnické osoby musí být uvedeno v jejím zakladatelském právním jednání.

Dle ust. § 136 odst. 2 je však dostačující uvedení obce, v níž právnická osoba sídlí, s tím, že do veřejného rejstříku se zapíše plná adresa sídla právnické osoby. Účelem této úpravy je, aby právnická osoba nemusela při každé změně sídla vždy měnit své zakladatelské právní jednání, pokud mění sídlo pouze v rámci obce, která je označena v zakladatelském právním jednání.

§ 137

(1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.

(2) Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.

komentář k § 137

     Skutečné sídlo právnické osoby

Právnická osoba zapisovaná do veřejného rejstříku by měla nechat do veřejného rejstříku zapsat své skutečné sídlo. Občanský zákoník ovšem připouští umístění sídla na takzvané fiktivní adrese – tedy v místě, kde právnická osoba skutečně nesídlí (formální sídlo). V takovém případě se vždy uplatní § 137, dle kterého se každý může dovolat skutečného sídla právnické osoby.

Pokud by tedy došlo například k doručení písemnosti určené právnické osobě na adresu, kde tato osoba skutečně sídlí, a nikoliv na adresu uvedenou ve veřejném rejstříku, bude možné písemnost považovat za řádně doručenou právnické osobě. Zároveň také platí, že nikomu nemůže být k tíži, pokud vychází z údajů zapsaných ve veřejném rejstříku a právnická osoba nemůže namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.

Přemístění sídla

§ 138

(1) Právnická osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo na území České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád státu, ve kterém má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou osobu zakázanou podle § 145.

(2) Právnická osoba, která hodlá přemístit své sídlo na území České republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku rozhodnutí o tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a zakladatelské právní jednání vyžadované českým právním řádem pro tuto formu právnické osoby.

(3) Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla do tuzemska řídí českým právním řádem. Českým právním řádem se řídí i ručení jejích členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby, pokud vznikly po dni účinnosti přemístění sídla do tuzemska.

§ 139

 Právnická osoba, která má sídlo v České republice, může přemístit své sídlo do zahraničí, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to připouští právní řád státu, do něhož má být sídlo právnické osoby přemístěno.

§ 140

(1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění sídla alespoň tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla. Věřitelé mají právo požadovat dostatečné zajištění svých dosud nesplatných pohledávek do dvou měsíců od zveřejnění, dojde-li po přemístění sídla ke zhoršení dobytnosti jejich pohledávek v České republice.

(2) Nedojde-li k dohodě o způsobu a rozsahu zajištění, rozhodne o dostatečném zajištění a o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši pohledávky. Neposkytne-li právnická osoba zajištění podle rozhodnutí soudu, ručí za dluhy, které nebyly zajištěny, členové statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby rozhodnutí bylo splněno.

§ 141

(1) Člen právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí nesouhlasil, má právo ukončit členství v právnické osobě s účinky ke dni přemístění sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství právo na vypořádání, poskytne mu právnická osoba plnění nejpozději ke dni účinnosti přemístění sídla. Za splnění tohoto závazku ručí členové statutárního orgánu.

(2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla, ručí členové právnické osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před přemístěním sídla do zahraničí.

§ 142

 Přemístění sídla je účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného veřejného rejstříku.

§ 143

Pro zřizování a přemísťování poboček právnických osob platí § 138 až 142 obdobně.

komentář k § 138 – § 143

     Přeshraniční přemístění sídla právnické osoby

Komentovaná ustanovení se týkají přeshraničních změn sídel právnických osob, také zřizování a přemisťování jejich poboček. Ustanovení § 138 zakládá možnost přeshraničního přemístění sídla jakékoli zahraniční právnické osoby na území ČR s výjimkou těch osob, kterým to zakazuje příslušný právní řád jejich domovského státu. Občanský zákoník uvádí případy, kdy sídlo zahraniční právnické osoby do České republiky přemístit nelze s tím, že ve všech ostatních případech to možné je.

Ustanovení § 139 uvádí podmínky, za kterých právnická osoba se sídlem v České republice může přemístit své sídlo do zahraničí. Ustanovení § 140 chrání zájmy věřitelů právnické osoby, která hodlá přemístit své sídlo do zahraničí tím, že této právnické osobě ukládá povinnost zveřejnit svůj záměr nejméně tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla.

Občanský zákoník dále stanoví práva člena právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí nesouhlasí (§ 141 odst. 1), odpovědnost za dluhy vzniklé před přemístěním (odst. 2). K přemístění sídla do zahraničí nebo ze zahraničí nedochází faktickým přestěhováním sídla právnické osoby, nýbrž zápisem zahraniční adresy sídla do příslušného veřejného rejstříku.

Účel právnických osob

§ 144

(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu. Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.

(2) Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen při splnění zvláštních podmínek.

§ 145

(1) Zakazuje se založit právnickou osobu, jejímž účelem je porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li jejím účelem

a)  popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení,

b)  rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,

c)  podpora násilí nebo

d)  řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného zmocnění.

(2) Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž zákon ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo ukládá, nebo o právnickou osobu, která nakládá se zbraněmi v souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného právního předpisu.

komentář k § 144, § 145

     Účel právnických osob

Pojmovým znakem právnické osoby je účel její existence. Ustanovení § 144 odst. 1 dělí právnické osoby podle účelu, za kterým jsou tyto osoby ustavovány – může to být účel buď soukromý nebo veřejný. U některých právnických osob se tyto účely mohou překrývat. Určující je pak hlavní činnost právnické osoby, tj. hlavní účel, pro který byla právnická osoba ustavena.

Ustanovení § 145 stanoví okruh činností právnickým osobám zakázaných. Ustanovení prvně obsahuje obecný zákaz ustavovat právnické osoby za účelem porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem. Dále je uveden demonstrativní výčet případů, při kterých je naplněna podmínka, že se jedná o zakázaný účel či cíl právnické osoby (např. podpora násilí, rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti). Dále se týká zákaz v odst. 2 § 145 právnických osob ozbrojených nebo s ozbrojenými složkami.

Veřejná prospěšnost

§ 146

Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají podstatný vliv jen bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému účelu.

komentář k § 146

     Veřejná prospěšnost

Ustanovení § 146 vymezuje základní znaky právnické osoby jako veřejně prospěšné, a to takto:

–   posláním je vlastní činností přispívat v souladu se svým zakladatelským právním jednáním k dosahování obecného blaha,

–   bezúhonnost osob, které mají na právnickou osobu rozhodující vliv,

–   poctivost zdrojů, z nichž nabyla majetek,

–   hospodárné využívání vlastního jmění k veřejně prospěšnému účelu.

Na komentované ustanovení dále navazovaly § 147, § 148, § 149 a § 150 upravující status veřejné prospěšnosti. S účinností od 1. 1. 2018 byl zákonem č. 303/2017 Sb. zrušen status veřejné prospěšnosti, nadále je zachován pojem veřejné prospěšnosti definovaný v ust. § 146.

§ 147 až 150

zrušeny

Orgány právnické osoby

§ 151

(1) Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli.

(2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.

komentář k § 151

     Rozhodování za právnickou osobu

Právnická osoba musí být vždy zastoupena svým statutárním orgánem. Zákon, případně zakladatelské právní jednání v těch případech, kde to není kogentně určeno zákonem, určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za právnickou osobu rozhodují a nahrazují její vůli. Konkrétní právní úprava je obsažena obvykle u jednotlivých typů právnických osob a může být podrobněji upravena (pokud to není zákonem vyloučeno), v zakladatelském jednání, stanovách, společenské smlouvě či jiném obdobném dokumentu právnické osoby.

V ust. § 151 odst. 2 se výslovně stanoví, že podle dobré víry členů orgánů právnické osoby, s níž za právnickou osobu rozhodují a jednají, se usuzuje na dobrou víru i této právnické osoby. Pokud jde o jiné osoby, které právnickou osobu zastupují a v zastoupení za ni právně jednají (např. zaměstnanci), otázka dobré víry se posuzuje podle obecných ustanovení o smluvním zastoupení.

§ 152

(1) Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní).

(2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného orgánu“), musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby.

(3) Týká-li se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob s omezenou svéprávností a není-li hlavním účelem právnické osoby podnikání, může zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného kolektivního orgánu právnické osoby může být i osoba nezletilá nebo osoba s omezenou svéprávností.

komentář k § 152

     Druhy orgánů a svéprávnost členů orgánu právnické osoby

Dle ust. § 152 odst. 1 právnická osoba může mít buď orgány:

–   o jednom členu, takové orgány nazýváme orgány individuálními, nebo

–   vícečlenné, pak se jedná o orgány kolektivní.

Odst. 2 § 152 dále stanoví požadavek plné svéprávnosti fyzické osoby – člena voleného orgánu právnické osoby nebo fyzické osoby, která je zástupcem právnické osoby, jež je členem voleného orgánu. V odstavci 3 § 152 dochází k prolomení tohoto pravidla, když se stanoví podmínky, při jejichž splnění může být členem voleného orgánu právnické osoby i osoba nezletilá nebo osoba s omezenou svéprávností.

§ 153

(1) Osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává; to neplatí, pokud od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři roky.

(2) Byl-li osvědčen úpadek osoby, která je členem voleného orgánu, oznámí to tato osoba bez zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce povolal.

(3) Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní zájem, aby člena voleného orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí, rozhodl-li ten, kdo člena voleného orgánu povolal, poté, co se o osvědčení úpadku této osoby dozvěděl, že má ve funkci setrvat.

komentář k § 153

     Úpadce jako člen orgánu právnické osoby

Účelem zákonné úpravy je ochrana právnické osoby. Zákon zde vychází z konstrukce určité nezpůsobilosti k výkonu funkce člena orgánu právnické osoby osobou dlužníka, jehož úpadek byl osvědčen postupem podle insolvenčního zákona. Právní úprava je založená především na možnosti právnické osoby se rozhodnout, zda osobu, jejíž úpadek byl osvědčen, ve svých volených orgánech chce či nikoliv. Výkon funkce člena voleného orgánu osobou, jejíž úpadek byl osvědčen, však zcela vyloučen není. Pravidlo se uplatní na všechny orgány společnosti, do nichž jsou osoby voleny, jmenovány, či jinak ustavovány, a to bez ohledu na to, kdo tyto orgány volí, jmenuje či jinak ustavuje, tedy zda tak činí nejvyšší orgán společnosti či například jiný ustavený orgán právnické osoby.

V ust. § 153 odst. 1 je upravena oznamovací povinnost pro osoby, jejichž úpadek byl osvědčen a které se teprve mají stát členy voleného orgánu. Tyto osoby musejí o tom, že byl jejich úpadek osvědčen, informovat toho, kdo je do funkce povolává, a to ještě před svým zvolením do funkce. Pak se teprve mohou stát členem voleného orgánu právnické osoby. Pokud ten, kdo má právo ustavovat členy voleného orgánu, ustaví osobu, u níž byl osvědčen úpadek, i přes tuto informaci do funkce, pak překážka výkonu funkce touto osobou odpadá a tato osoba se stává členem voleného orgánu. Zároveň platí, že pokud od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři roky, splnění informační povinnosti o osvědčení úpadku, není nutné.

Důležité

     Nastat může také situace, kdy úpadek určité osoby byl osvědčen až v době, kdy již členem orgánu právnické osoby je. V takovém případě má tato osoba oznamovací povinnost vůči tomu, kdo ji do funkce povolal, a to ve lhůtě bez zbytečného odkladu.

Dle ust. § 153 odst. 1 zároveň platí, že se každý, kdo na tom má právní zájem, může domáhat, aby soud z funkce odvolal člena voleného orgánu, který nesplnil výše upravenou oznamovací povinnost. Pokud se ale ten, kdo člena voleného orgánu povolal, dozvěděl o osvědčení úpadku této osoby, a přesto rozhodl, že má tento ve funkci setrvat, není možné se již domáhat odvolání z funkce soudem.

§ 154

 Je-li členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba, zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.

komentář k § 154

     Zástupce člena voleného orgánu právnické osoby

Členem voleného orgánu právnické osoby může být i jiná právnická osoba. V takovém případě může tato zmocnit fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala a pokud tak neučiní, platí, že právnickou osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.

§ 155

(1) Byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se nestalo. Ztratí-li člen voleného orgánu po svém povolání do funkce zákonnou způsobilost být členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká; zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.

(2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu, jako by se nestalo, nebo je-li povolání neplatné, nedotýká se to práva nabytého v dobré víře.

komentář k § 155

     Právní následky zákonné nezpůsobilosti osoby k výkonu funkce

Ustanovení dopadá na případy, kdy členem voleného orgánu se stane osoba k funkci nezpůsobilá, a to výhradně nezpůsobilá ze zákona. Důvod nezpůsobilosti může vyplývat z ust. § 152 odst. 2, tak z jiných ustanovení občanského zákoníku nebo ze zvláštních zákonů. V takovém případě se na povolání do funkce hledí, jako by se nestalo. Pokud nastane situace, že se osoba stane nezpůsobilou být členem voleného orgánu až po svém povolání do funkce, funkce zaniká.

Zároveň je ovšem třeba chránit práva třetí osoby, která neví, že funkci protiprávně vykonává osoba, jejíž funkce člena voleného orgánu buďto vůbec nevznikla, nebo již zanikla. Práv nabytých v dobré víře se tedy nedotýká to, že jednala ve funkci nezpůsobilá osoba.

§ 156

(1) Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů.

(2) Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých oborů, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Rozdělení působnosti nezbavuje další členy povinnosti dohlížet, jak jsou záležitosti právnické osoby spravovány.

komentář k § 156

     Rozhodování kolektivního voleného orgánu

Ustanovení se vztahuje ke kolektivním orgánům právnických osob. Pokud rozhoduje kolektivní orgán o záležitostech právnické osoby, rozhoduje ve sboru. K tomu, aby byl kolektivní orgán schopný usnášení, tedy k tomu, aby byl schopen přijímat rozhodnutí, musí být při rozhodování přítomna alespoň většina jeho členů.

Komentování ustanovení počítá s tím, že není nutná přímá fyzická účast členů, ale postačí i takzvaná jiná účast (pomocí technických prostředků, např. prostřednictvím videokonference). Rozhodováno většinou hlasů zúčastněných členů.

§ 157

(1) Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.

(2) Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.

komentář k § 157

     Práva nesouhlasících a nepřítomných členů kolektivního voleného orgánu

Ustanovení § 157 upravuje postup pro případ, kdy má některý z členů voleného orgánu na přijaté rozhodnutí odchylný názor nebo pokud bylo přijato za jeho neúčasti.

Ustanovení zakládá právo člena orgánu, aby byl na jeho žádost zaznamenán jeho názor, který musí být odchylný od názoru, který byl orgánem přijat. O zaznamenání odchylného názoru musí člen orgánu výslovně požádat. Povinnost zaznamenat názor nesouhlasícího člena kolektivního voleného orgánu může mít následně význam z důkazního hlediska, neboť členové volených orgánů jsou povinni vykonávat své funkce s péčí řádného hospodáře. Zápis o rozhodnutí kolektivního voleného orgánu může mít značný význam z hlediska (ne)dovození odpovědnosti za výkon funkce člena kolektivního voleného orgánu právnické osoby.

Ustanovení § 157 odst. 2 zakládá informační povinnost vůči členu, který nebyl přítomen rozhodnutí orgánu. Tento nepřítomný člen má právo dozvědět se obsah rozhodnutí.

§ 158

(1) Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí vyšší počet hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování orgánu měnit.

(2) Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu i mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.

(3) Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby rozhoduje hlas předsedajícího.

komentář k § 158

     Odchylky při rozhodování orgánů právnické osoby

V ust. § 158 jsou formulována některá pravidla pro rozhodování kolektivního orgánu právnické osoby, které může obsahovat zakladatelské právní jednání. Ustanovení zmírňuje zákonná pravidla a poskytuje tak právnickým osobám určitou míru vnitřní autonomie i pro oblast úpravy statusových otázek. Ustanovení umožňuje úpravu celkem tří odchylek:

1. v odst. 1 se týká možnosti stanovit:

–  vyšší počet zúčastněných pro posouzení zasedání o orgánu jako usnášeníschopného,

–  vyšší počet hlasů nezbytných pro přijetí rozhodnutí orgánu,

–  postup, kterým lze měnit způsob rozhodování orgánu právnické osoby,

2. v odst. 2 je zakotvena možnost rozhodování mimo zasedání nebo s využitím technických prostředků,

3. v odst. 3 je zakotvena možnost stanovit v případě rovnosti hlasů jako rozhodující hlas předsedajícího.

§ 158a

(1) Právnická osoba uchovává po celou dobu své existence zápisy z jednání nejvyššího orgánu i s přílohami.

(2) Rozhoduje-li orgán podle odstavce 1 mimo zasedání v písemné formě, uchovává právnická osoba i všechny dokumenty související s takovým rozhodováním.

(3) V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem zajistí uchování dokumentů podle odstavce 1 nebo 2 její právní nástupce. Zrušuje-li se právnická osoba s likvidací, zajistí uchování těchto dokumentů likvidátor. Zrušuje-li se právnická osoba bez likvidace, zajistí uchování těchto dokumentů insolvenční správce nebo jiná osoba určená soudem. Osoba podle vět druhé a třetí zajistí uchování dokumentů po dobu 10 let od zániku právnické osoby.

komentář k § 158a

     Archivační povinnost

Ustanovení bylo do občanského zákoníku vloženo s účinností od 1. 1. 2021 zákonem č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.

Ustanovení se týká archivační povinnosti právnických osob a ukládá právnickým osobám uchovávat:

–   po celou dobu své existence zápisy z jednání nejvyššího orgánu i s přílohami těchto zápisů,

–   dokumenty z jednání mimo zasedání, pokud nejvyšší orgán rozhoduje tímto způsobem.

§ 159

(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.

(2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu, aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho při jeho neúčasti hlasoval.

(3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.

komentář k § 159

     Práva a povinnosti člena voleného orgánu

Ustanovení upravuje povinnost výkonu funkce s péčí řádného hospodáře a také ručitelské povinnosti členů volených orgánů při výkonu funkce obecně pro všechny právnické osoby.

Péči řádného hospodáře vymezuje zákon jako povinnost vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Podrobněji je pak péče řádného hospodáře rozpracována v zákoně o obchodních korporacích pro členy volených orgánů obchodních korporací.

Člen voleného orgánu je povinen vykonávat svoji funkci osobně. Odstavec 2 připouští zvláštní výjimku, a to pouze pro okruh hlasování členů kolektivního voleného orgánu právnické osoby. Připuštěno je zde zastoupení jednoho člena druhým členem téhož orgánu.

Z ust. § 159 odst. 3 vyplývá, že pokud věřitel právnické osoby nemůže dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku právnické osoby, pak člen voleného orgánu, který odpovídá právnické osobě za způsobenou škodu, kterou nenahradil, ručí omezeně věřiteli právnické osoby, a to v rozsahu, v jakém škodu nenahradil. Tím nejsou dotčeny zvláštní předpisy o ručení členů volených orgánů obchodních korporací podle ust. § 68 zákona o obchodních korporacích.

§ 160

 Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití prohlášení.

komentář k § 160

     Odstoupení z funkce

Ustanovení upravuje jeden ze způsobů zániku funkce člena voleného orgánu, a to zánik funkce odstoupením. Odstoupení z funkce je jednostranným právním jednáním člena voleného orgánu, které musí být adresováno právnické osobě. Podle ustanovení funkce člena pak zaniká uplynutím dvou měsíců od okamžiku, kdy rezignační prohlášení došlo právnické osobě. Účelem je zamezit náhlým odchodům ze dne na den, což může mít za následek ohrožení fungování právnické osoby.

Jednání za právnickou osobu

§ 161

 Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.

komentář k § 161

     Základní ustanovení o jednání zástupce právnické osoby

Ustanovení stanoví pravidla, že ten, kdo právnickou osobu zastupuje, musí dát najevo, oč se jeho zastoupení opírá (pokud tato skutečnost neplyne již z okolností), a pokud jedná za právnickou osobu v písemné formě, uvede k názvu právnické osoby svůj podpis, popř. i údaj o své funkci či o svém pracovním zařazení

Důležité

     Právní jednání zástupce je přičítáno právnické osobě tehdy, pokud zástupce jedná jménem právnické osoby (tedy nikoliv jménem svým). V takovém případě vznikají práva a povinnosti přímo právnické osobě. Pokud by z jednání nebylo zřejmé, zda jednající jedná jako zástupce právnické osoby, platí, že jedná vlastním jménem.

§ 162

Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.

komentář k § 162

     Ochrana třetích osob

Ustanovení chrání třetí osoby spoléhající se na pravdivost a aktuálnost údajů zapsaných ve veřejném rejstříku. Tímto dochází k posílení právní jistoty dalších osob. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právnická osoba nemůže namítat, že člen jejího orgánu – jednal-li způsobem zapsaným do veřejného rejstříku – neměl mandát právně jednat vzhledem k absenci nebo neplatnosti potřebného usnesení, anebo že jednal v rozporu s přijatým usnesením.

Ustanovení dopadá na 3 možné případy

–   orgán právnické osoby k tomu příslušný nepřijal potřebné rozhodnutí,

–   rozhodnutí orgánu právnické osoby, které bylo přijato, je vadné,

–   rozhodnutí orgánu právnické osoby bylo přijato a je právně bezvadné, avšak člen orgánu právnické osoby jednající způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku jej porušil (např. došlo k překročení rozhodnutí orgánu právnické osoby omezující jednatelskou působnost člena orgánu právnické osoby vůči třetím osobám).

Ustanovení vychází z pojetí, že nelze případné pochybení člena orgánu klást k tíži třetí osoby, ale naopak důsledky musí nést právnická osoba, která si člena orgánu jako zástupce zvolila.

§ 163

Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.

komentář k § 163

     Působnost statutárního orgánu

Podle ustanovení statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost. Tato působnost může být omezena zakladatelským právním jednáním, zákonem nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci, a to tak, že určitá záležitost je svěřena jinému orgánu právnické osoby.

§ 164

(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.

(2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.

komentář k § 164

     Rozsah a způsob jednání člena statutárního orgánu

Člen statutárního orgánu právnické osoby je oprávněn jménem této právnické osoby činit všechna právní jednání, aniž by k tomu potřeboval zvláštní plnou moc. Zmocnění k zastupování je tedy generální.

Důležité

     Má-li statutární orgán více členů, jedná se o kolektivní orgán. V takovém případě je nutné určit, zda jeho členové mohou právnickou společnost zastupovat jen všichni společně, nebo každý zvlášť.

Ust. § 164 odst. 2 počítá se situací, kdy určení jednání kolektivního orgánu, není obsaženo v zakladatelském právním jednání (stanovy, společenská smlouva). V takovém případě každý člen statutárního orgánu právnickou osobu zastupuje samostatně. Mají-li tedy členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupovat vždy jen všichni společně, je třeba to výslovně uvést v zakladatelském právním jednání.

Ustanovení počítá se situací, kdy zakladatelské právní jednání stanoví, že společnost má zastupovat více členů statutárního orgánu společně, ale v praxi je třeba, aby společnost zastoupil jen jeden ze členů statutárního orgánu. V takovém případě je možné udělit plnou moc k tomuto právnímu jednání druhému členu statutárního orgánu. Musí se ovšem jednat o speciální plnou moc, která člena statutárního orgánu zmocňuje k určitému jednání, nikoliv o plnou moc generální. Vyloučeno je tedy, aby byla v takovém případě udělena generální plná moc k jakémukoli jednání za společnost.

§ 165

(1) Nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví.

(2) Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat.

komentář k § 165

     Člen statutárního orgánu jmenovaný soudem

V praxi může nastat situace (zejména, pokud již právnická osoba nevyvíjí činnost nebo je fakticky v úpadku), že skončí všem nebo některým členům statutárního orgánu výkon funkce a nedochází k jmenování nových. Statutární orgán nemá žádného člena, popř. jich nemá dostatečný počet pro to, aby právnická osoba mohla být předepsaným způsobem zastupována navenek. Zákon proto upravuje způsob, kterým třetí strana (obvykle věřitel nebo člen právnické osoby) může dosáhnout toho, aby soud na její návrh, v němž osvědčí právní zájem, chybějící členy statutárního orgánu jmenoval na dobu, než budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání. V případě, že návrh na doplnění členů statutárního orgánu není podán, ale soud se o tom, že statutární orgán nemá dostatečný počet členů, dozví jiným způsobem, jmenuje soud právnické osobě opatrovníka.

Ustanovení § 165 odst. 2 řeší tzv. kolizního opatrovníka. Pokud jsou zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat, soud jmenuje právnické osobě opatrovníka.

§ 166

(1) Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.

(2) Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.

komentář k § 166

     Zastupování právnické osoby zaměstnanci a jinými osobami

Obvykle zastupují právnickou osobu také její zaměstnanci, a to v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci. Pro třetí osoby (zákazníky, klienty) je obtížně zjistitelné, zda je osoba vystupující jako zástupce právnické osoby skutečně jejím zaměstnancem a jaké je její pracovní zařazení či funkce, a proto platí, že rozhodující je stav, jak se jeví veřejnosti.

Pokud zaměstnanec překročil své zákonné zmocnění, dochází k excesu, ale podstatné je, zda třetí osoba, s níž bylo jednáno, nevěděla a vědět nemohla, že při právním jednání zaměstnance při zastupování právnické osoby jde o exces.

Chráněna je tedy tímto třetí strana, se kterou je jednáno. Chráněna je třetí strana také ust. § 166 odst. 2, dle kterého pokud je zastoupení omezeno vnitřním předpisem právnické osoby, může to vyvolat účinky vůči třetí osobě pouze za podmínky, že jí toto omezení muselo být známo.

§ 167

Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

komentář k § 167

     Závaznost protiprávního činu zástupce

Právnickou osobu zavazuje i protiprávní jednání jejích zástupců. Následky protiprávního činu, kterého se vůči třetí osobě při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce, se přičítají právnické osobě. Protiprávním činem se rozumí zejména porušení smluvní povinnosti a jeho následkem povinnost nést smluvní sankce nebo porušení veřejnoprávního předpisu, které se trestá ve správním řízení (správní delikt).

Zrušení právnické osoby

§ 168

(1) Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.

(2) O dobrovolném zrušení právnické osoby rozhoduje její příslušný orgán.

komentář k § 168

Právní úprava vychází dle důvodové zprávy k zákonu z pravidla, že se právnická osoba obvykle zrušuje dobrovolně (většinou je právní důvod zrušení v rozhodnutí jejího příslušného orgánu) a že pravidelným důsledkem zrušení právnické osoby je její likvidace.

V odst. 1 jsou shrnuty způsoby zrušení právnické osoby. Právnická osoba se zrušuje:

–   právním jednáním,

–   uplynutím doby,

–   rozhodnutím orgánu veřejné moci,

–   dosažením účelu, pro který byla ustavena.

Právnickou osobu lze ustavit právním jednání, tudíž lze ji i právním jednáním zrušit. O zrušení rozhoduje příslušný orgán právnické osoby.

§ 169

(1) Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.

(2) Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda je rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s likvidací.

§ 170

Kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.

§ 171

S likvidací se právnická osoba zrušuje

a)  uplynutím doby, na kterou byla založena,

b)  dosažením účelu, pro který byla založena,

c)  dnem určeným zákonem nebo právním jednáním o zrušení právnické osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo

d)  dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se v rozhodnutí den pozdější.

komentář k § 169 – § 171

     Zrušení právnické osoby s likvidací

Zákon rozeznává zrušení právnické osoby s likvidací a bez likvidace. Obecně se vychází z toho, že po zrušení právnické osoby následuje její likvidace. Z tohoto pravidla existují 2 výjimky:

–   pokud celé jmění právnické osoby nabývá její právní nástupce nebo

–   pokud tak stanoví zákon.

K první výjimce dochází:

–   při přeměnách společností v důsledku fúze, rozdělení nebo převodu jmění na společníka,

–   při zrušení společenství vlastníků jednotek, kdy práva a povinnosti společenství přecházejí na vlastníky jednotek podle ust. § 1216.

Ke druhé výjimce dochází:

–   při zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek je zcela nepostačující (§ 173 odst. 2),

–   pokud obchodní korporace nezaloží do sbírky listin řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku za nejméně dvě po sobě jdoucí účetní období – k jejímu zrušení bez likvidace však může dojít pouze za předpokladu, že se jí nepodaří doručit výzvu k nápravě, nevyjde-li najevo, že její majetek postačuje alespoň na úhradu nákladů likvidace, a nebylo-li by zrušením bez likvidace podstatně zasaženo do práv třetích osob.

Odstavec 2 ust. § 169 zakládá nevyvratitelnou zákonnou domněnku zrušení právnické osoby s likvidací, pokud z právního jednání o zrušení právnické osoby nebude zřejmé, že jde o zrušení bez likvidace.

§ 172

(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže

a)  vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,

b)  již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,

c)  nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo

d)  tak stanoví zákon.

(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků.

komentář k § 172

     Zrušení právnické osoby s likvidací rozhodnutím soudu

Výjimečně přichází v úvahu i nucené zrušení právnické osoby s likvidací, o němž rozhoduje soud.

Ustanovení upravuje základní pravidla pro nedobrovolné (nucené) zrušení právnické osoby s likvidací. Soud zruší právnickou osobu ze závažných důvodů uvedených v ust. § 172 odst. 1, a to v případech

–   právnická osoba vyvíjí nezákonnou činnost v takové intenzitě, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,

–   právnická osoba přestala splňovat předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,

–   právnická osoba nemá déle než 2 roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo

–   stanoví tak zákon.

Pokud soud rozhodne o zrušení právnické osoby z některého z výše uvedených důvodů je likvidace obligatorní. K zrušení právnické osoby soudem dochází na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu.

V odst. 2 komentovaného ustanovení je uložena soudu povinnost před rozhodnutím o zrušení právnické osoby, poskytnout právnické osobě přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků vždy, je-li jejich odstranění možné. V případě, že právnická osoba v této lhůtě nedostatky odstraní, důvod ke zrušení odpadá a soud nemůže rozhodnout o zrušení právnické osoby. Tento postup bude připadat v úvahu zejména v případě důvodu pro zrušení dle odstavce 1 písm. b), tj. právnická osoba přestala splňovat předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem.

§ 173

(1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace dnem účinnosti přeměny.

(2) Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením konkursu proto, že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek.

komentář k § 173

     Zrušení právnické osoby bez likvidace

Bez likvidace se právnická osoba ruší při přeměně, protože pak její jmění přechází jako celek na právního nástupce. Právnická osoba se bez likvidace ruší také v některých zvláštních případech, které souvisí s insolvenčním řízením.

Přeměna právnické osoby

§ 174

(1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní formy.

(2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to zákon.

§ 175

(1) Kdo rozhodl o přeměně právnické osoby, může rozhodnutí změnit, dokud se přeměna nestane účinnou.

(2) Stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.

§ 176

(1) Při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby.

(2) Ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní závěrku. K rozhodnému dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.

§ 177

(1) Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se rozhodný den stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.

(2) Jsou-li zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých obvodech, podá se návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán veřejné moci zapíše do veřejného rejstříku všechny zapisované skutečnosti k témuž dni.

§ 178

(1) Fúze se děje sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.

(2) Při sloučení nejméně jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva a povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na nástupnickou právnickou osobu.

(3) Při splynutí zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě vzniká nová právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí práva a povinnosti všech zanikajících osob.

§ 179

(1) Právnická osoba se rozštěpením rozděluje se založením nových právnických osob, nebo se rozděluje za současného sloučení s jinými právnickými osobami (dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba se může založit i odštěpením, nebo spojením více způsobů rozdělení. Rozdělení sloučením, odštěpení, jakož i jiné způsoby rozdělení, se považují za převod činnosti zaměstnavatele.

(2) Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak

a)  jsou-li na rozdělení nástupnické právnické osoby zúčastněny jako osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,

b)  mají-li nástupnické právnické osoby rozdělením teprve vzniknout, jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.

(3) Při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností přechází na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.

§ 180

V případech uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou zaměstnanci jednotlivých nástupnických právnických osob.

§ 181

Fúzovat a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě jen tehdy, stanoví-li tak zákon.

§ 182

Přechází-li přeměnou právnické osoby její jmění na nástupnickou právnickou osobu a vyžaduje-li se podle jiného právního předpisu souhlas orgánu veřejné moci k převodu práv a povinností, vyžaduje se tento souhlas i k přeměně právnické osoby.

§ 183

(1) Při změně právní formy se neruší ani nezaniká právnická osoba, jejíž právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li o korporaci, také právní postavení jejích členů.

(2) Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí o změně právní formy rozvahovým dnem podle jiného právního předpisu, sestaví právnická osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z nichž je sestavena účetní závěrka ke dni zpracování změny právní formy, nesmí předcházet den rozhodnutí právnické osoby o změně právní formy více než tři měsíce.

§ 184

(1) O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud to zákon výslovně stanoví.

(2) O přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci rozhoduje tento orgán.

komentář k § 174 – § 184

     Přeměny právnické osoby

Ust. § 174 až 184 shrnuje několik základních obecných pravidel pro veškeré přeměny právnických osob. Přeměny jednotlivých právnických osob (korporací, spolků, nadací apod.) se podstatně liší a podrobnější úprava přeměn je z toho důvodu upravena v dalších ustanoveních občanského zákoníku u jednotlivých právnických osob.

Právnická osoba se může přeměnit pouze způsobem, formou a za podmínek stanovených zákonem. První odstavec § 174 vyjmenovává jednotlivé typy přeměn – fúze, rozdělení a změna právní formy. Obecně je dána možnost všech právnických osob přeměňovat se. Výjimka je u změny právní formy (transformace), pro niž se vyžaduje zvláštní zákonné povolení. Není totiž možné připustit, aby se na základě obecné úpravy např. spolek přeměnil na veřejnou obchodní společnost nebo aby se společenství vlastníků jednotek přeměnilo na akciovou společnost nebo na nadaci apod.

Při přeměnách je důležité určit tzv. rozhodný den, ke kterému nastávají účetní účinky. Rozhodným dnem fúze a rozdělení se rozumí den, od něhož se jednání zanikající právnické osoby nebo všech zanikajících právnických osob nebo rozdělované právnické osoby považují z účetního hlediska za jednání uskutečněná na účet nástupnické právnické osoby nebo všech nástupnických právnických osob. Od rozhodného dne již zanikající právnická osoba neúčtuje za sebe, nýbrž za nástupnickou právnickou osobu.

Odlišovat je ale nutné účinnost přeměny právnické osoby. Účinnost přeměny právnických osob zapisovaných do veřejného rejstříku nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. Zároveň zákon stanoví, rozhodný den fúze nebo rozdělení právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku nemůže předcházet o více než 12 měsíců den, v němž bude podán návrh na zápis fúze nebo rozdělení právnické osoby do veřejného rejstříku.

Zánik právnické osoby

§ 185

Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku.

§ 186

Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace.

komentář k § 185, § 186

Zánik právnické osoby (obdobně jako u založení a vzniku právnické osoby) vychází z postupu, že nejprve musí být právnická osoba zrušena (právní skutečnosti vedoucí ke zrušení upravuje ust. § 168), následně může dojít k zániku právnické osoby. K samotnému zániku dochází v případě právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku výmazem z veřejného rejstříku. U právnických osob, které se do veřejného rejstříku nezapisují, dochází k zániku skončením likvidace.

Likvidace

§ 187

(1) Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona.

(2) Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis vstupu do likvidace do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“.

§ 188

 Vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.

§ 189

(1) Při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán právnické osobě likvidátora; likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem statutárního orgánu. Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem právnické osoby, povolá příslušný orgán právnické osobě bez zbytečného odkladu nového likvidátora.

(2) Je-li právnická osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán, vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.

§ 190

 Je-li k likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří kolektivní orgán.

§ 191

(1) Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu. Soud jmenuje likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení právnické osoby.

(2) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora.

(3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

(4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.

§ 192

Jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji insolvenčnímu správci.

§ 193

Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu.

§ 194

Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.

§ 195

Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

§ 196

(1) Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace.

(2) Nabyla-li právnická osoba dědictví nebo odkaz s podmínkou, doložením času nebo s příkazem, tato omezení likvidátor dodrží. Jestliže však právnická osoba obdržela účelově vázané prostředky z veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto prostředky podle rozhodnutí orgánu, který je poskytl; obdobně likvidátor postupuje, jestliže právnická osoba obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně prospěšného účelu.

§ 197

Likvidátor uspokojí v průběhu likvidace přednostně pohledávky zaměstnanců; to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.

§ 198

(1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům.

(2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.

§ 199

(1) Likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.

(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli, který o to požádá.

§ 200

Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná o případ uvedený v § 201.

§ 201

(1) Jedná-li se o případ podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata nepostačuje k splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé skupině náklady likvidace, ve druhé skupině ze zůstatku uspokojí pohledávky zaměstnanců a poté hradí ve třetí skupině pohledávky ostatních věřitelů.

(2) Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí se poměrně.

§ 202

(1) Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit, vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky z první a pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201 odst. 2. Poté likvidátor nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů.

(2) Nezdaří-li se v přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani zčásti, anebo nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé skupiny zcela vyrovnány, likvidátor nabídne likvidační podstatu k převzetí všem věřitelům.

(3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce 1 nebo 2 a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku přijal; tento účinek nenastane, nepoučil-li jej o tom likvidátor v nabídce.

§ 203

(1) Věřitelům, kteří převezmou likvidační podstatu, náleží každému podíl určený poměrem výše jejich pohledávek; ve zbytku jejich pohledávky zanikají.

(2) Odmítne-li některý z věřitelů účast na převzetí likvidační podstaty, považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se následně zjistí dosud neznámý majetek právnické osoby.

§ 204

(1) Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází likvidační podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to bez zbytečného odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.

(2) Bez zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného zákona věřitelem zajištěným, uspokojení z jistoty, kterou byla jeho pohledávka zajištěna. Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen ve své pohledávce, náleží mu ve zbytku plnění podle § 201 až 203.

§ 205

(1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení podle § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede alespoň, jak bylo s likvidační podstatou naloženo, a popřípadě též návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam.

(2) Konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku předloží likvidátor ke schválení tomu, kdo jej povolal do funkce. Ten, kdo se stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku tomu orgánu právnické osoby, který má působnost ho z funkce odvolat, popřípadě působnost ho kontrolovat. Není-li takový orgán, předloží likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.

(3) Výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.

(4) Likvidátor zajistí uchování dokumentů uvedených v odstavci 1 po dobu 10 let od zániku právnické osoby.

§ 206

(1) Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky přihlásili včas podle § 198, nelze vyplácet podíl na likvidačním zůstatku ani ve formě zálohy, ani jej jinak použít.

(2) Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.

§ 207

 Likvidace končí použitím likvidačního zůstatku, převzetím likvidační podstaty věřiteli, nebo jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti dnů od skončení likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku.

§ 208

 Zjistí-li se ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku její dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných opatření, likvidace neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo provede další nezbytná opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje podle § 205 až 207; ustanovení § 170 se nepoužije.

§ 209

(1) Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.

(2) Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.

komentář k § 187 – § 209

     Likvidace

Občanský zákoník obsahuje obecnou právní úpravu likvidace právnických osob. Zvláštní úprava je obsažena ve zvláštních právních předpisech pro příslušný typ právnické osoby, např. pro obchodní společnosti a družstva je zvláštní právní úprava obsažena v zákoně o obchodních korporacích.

Před zahájením likvidace musí dojít ke zrušení právnické osoby. Likvidace nastupuje po zrušení právnické osob a rozlišujeme dobrovolnou a nedobrovolnou likvidaci. Likvidace se provádí vždy s výjimkou těchto případů:

–   zrušení právnické osoby je spojeno s její přeměnou a veškerý majetek i její práva a povinnosti přebírá nástupnická osoba,

–   likvidace se neprovádí, protože právnická osoba je v úpadku a její majetkové poměry se řeší v insolvenčním řízení.

Účelem likvidace je

–   vypořádání majetku zrušené právnické osoby,

–   vyrovnání dluhů věřitelům,

–   naložení s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace.

Ustanovení § 187 odst. 2 upravuje okamžik začátku likvidace a to tak, že právnická osoba vstupuje do likvidace dnem svého zrušení, a je tudíž totožný den zrušení a den vstupu právnické osoby do likvidace. Zrušení právnické osoby a její vstup do likvidace je z důvodů právní jistoty třetích osob nutno oznámit všem, kteří vstupují s danou osobou do styku. Z těchto důvodů se stanoví, že u právnických osob zapisovaných do veřejných rejstříků je nutné provést bez zbytečného odkladu zápis vstupu do likvidace do veřejného rejstříku. Právnická osoba je také povinna užívat po dobu likvidace název s dodatkem „v likvidaci“.

Za právnickou osobu v likvidaci je oprávněn právně jednat likvidátor. Příslušný orgán právnické osoby je povinen při vstupu do likvidace ustanovit likvidátora, jehož úkolem je realizovat likvidaci. Likvidátor nabývá po svém jmenování do funkce působnost statutárního orgánu. Za řádný výkon své funkce přitom odpovídá stejně jako statutární orgán. Likvidátor je volená funkce a způsob jeho povolání do funkce závisí na právní formě právnické osoby. Funkci likvidátora může vykonávat jedna osoba, ale také několik osob najednou – tvoří kolektivní orgán.

Likvidátor může být do funkce jmenován soudem. Tento způsob jmenování likvidátora připadá v úvahu pouze v zákonem vymezených situacích, a to

–   právnická osoba vstoupila do likvidace, ale její příslušný orgán nepovolal likvidátora,

–   soud sám rozhodl o zrušení právnické osoby a jejím vstupu do likvidace.

Ustanovení § 191 odst. 2 umožňuje odvolání likvidátora, pokud likvidátor řádně neplní své povinnosti. Návrh soudu může podat osoba, která na tom osvědčí právní zájem. Soudní řízení o odvolání likvidátora je návrhovým řízením, nelze jej tedy zahájit bez návrhu. Odvolat likvidátora z důvodu neplnění povinností řádným způsobem může soud i v případě, že byl likvidátor povolán příslušným orgánem společnosti (tj. nejen v případě, kdy byl do funkce povolán soudem). I kdyby odvolaného likvidátora povolal příslušný orgán společnosti, jmenovat nového již nemůže – ten může být nadále jmenován výhradně soudem.

Ustanovení § 198 stanoví informační povinnost likvidátora, a to

–   oznámit vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům,

–   zveřejnit bez zbytečného odkladu toto oznámení a výzvu věřitelům k přihlášení pohledávek, a to nejméně dvakrát za sebou a s alespoň dvoutýdenním odstupem.

Vůči věřitelům, kteří jsou likvidátorovi známi, je likvidátor povinen učinit oznámení, že společnost vstoupila do likvidace. Mohou ale také existovat věřitelé, o jejichž pohledávkách likvidátor neví, že existují, neboť nebyly např. řádně zaevidovány v účetnictví. Za účelem ochrany těchto věřitelů je stanovena povinnost likvidátora zveřejnit oznámení o vstupu právnické osoby do likvidace, a to společně s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění. Zveřejnění probíhá prostřednictvím Obchodního věstníku.

Likvidátor je dále povinen sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Soupisem jmění je soupis majetku a dluhů, který likvidovaná právnická osoba má, a to bez ohledu na to, zda jsou evidovány v účetnictví. Na právní úpravu v občanském zákoníku navazují účetní předpisy. Pokud se likvidátor v průběhu likvidace dozví, že je právnická osoba v úpadku, je povinen podat bez zbytečného odkladu insolvenční návrh. Úpadkem se podle insolvenčního zákona rozumí jednak platební neschopnost a jednak předlužení.

Ustanovením § 201 začíná úprava zvláštních pravidel pro likvidaci, která navazuje na insolvenční řízení. Likvidátorovi je uložena povinnost týkající se nakládání s likvidační podstatou. Případ, kdy likvidační podstata nepostačuje ke splnění všech dluhů, zákon rozděluje pohledávky do následujících skupin:

–   první skupina – náklady likvidace,

–   druhá skupina – pohledávky zaměstnanců,

–   třetí skupina – pohledávky ostatních věřitelů.

Důležité

     Likvidátor z výtěžku uhradí náklady likvidace, dále uspokojí pohledávky zaměstnanců a poté hradí ve třetí skupině pohledávky ostatních věřitelů.

Poté, co likvidátor dokončí celý proces likvidace, který předchází naložení s likvidačním zůstatkem, je povinen vyhotovit konečnou zprávu o průběhu likvidace. Kromě konečné zprávy o průběhu likvidace zpracuje likvidátor také návrh na rozdělení likvidačního zůstatku a dále účetní závěrku.

V ust. § 208 a ust. § 209 je upravena situace, kdy je dodatečně zjištěn dosud neznámý majetek právnické osoby, o jehož existenci dosud likvidátor nevěděl. Řešení je přitom odlišné v případě, že je majetek zjištěn ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku a v případě, že se zjistí neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku.

Oddíl 2

Korporace

Pododdíl 1

Obecně o korporacích

§ 210

(1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.

(2) Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na korporaci.

§ 211

(1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém případě jediný člen korporace v ní nemůže z vlastní vůle ukončit členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.

(2) Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.

§ 212

(1) Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.

(2) Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo.

§ 213

Poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen, může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti.

komentář k § 210 – § 213

     Obecná ustanovení o korporaci

Korporace je definována jako sdružení osob, s tím, že jednotlivá ustanovení občanského zákoníku nebo jiných zákonů určují minimální povinný počet těchto osob. Pokud dojde k poklesu minimálního množství členů korporace, který je stanovený zákonem, pak je soud povinen korporaci i bez návrhu zrušit a rozhodne o likvidaci korporace. Zároveň je ale právnické osobě dána možnost, aby v přiměřené době zjednala nápravu.

Obecně tedy platí, že korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob (tj. dvě a více osob), ale zároveň ust. § 211 odst. 1 stanoví, že korporace může mít i jen jednoho člena, pokud to výslovně připouští zákon. I na takovou právnickou osobu se pak hledí jako na korporaci. V případě, že má korporace jediného člena, může tento člen korporaci ukončit členství pouze, pokud místo něj nastoupí nová osoba jako člen. Dle zákona jednočlennou korporací může být společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a společenství vlastníků.

Ustanovení § 212 odst. 1 uvádí základní povinnost člena korporace, a to že člen je zavázán chovat se vůči korporaci čestně a zachovávat její vnitřní řád (někdy se hovoří o povinnosti loajality).

Odstavec 2 § 212 zavádí efektivní sankci za zneužití hlasovacího práva v korporaci. Stanoví se pravomoc soudu rozhodnout, že k hlasům zneužívajícího člena nebude přihlédnuto. Soud může rozhodovat pouze za návrh určité osoby, a to toho, kdo prokáže právní zájem na takovém rozhodnutí.

Takovou osobou bude vždy člen korporace, může takovou osobou být také např. věřitel nebo zaměstnanec. Soud nemůže rozhodnout, že se k hlasům zneužívajícího člena nebude přihlížet obecně a do budoucna, nemůže zneužívajícího člena zbavit hlasovacího práva generelně.

Důležité

     Soud může rozhodnout, že k hlasu člena nepřihlíží vždy jen do minulosti ve vztahu k těm případům, kdy člen své hlasovací právo zneužil. Zákon zároveň stanoví lhůtu k podání návrhu. Lhůta k podání návrhu je prekluzivní, její zmeškání nelze prominout. Právo k podání návrhu zanikne v případě, že návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo.

V ust. § 213 jsou dále upraveny podmínky náhrady škody vzniklé protiprávním skutkem člena korporace nebo člena jejího orgánu, ať již se jedná o škodu způsobenou korporaci, nebo škodu, která se projeví i v majetkové sféře jednotlivých členů korporace (snížením hodnoty jejich akcií, podílů nebo jiné účasti). Zásadní podmínkou postupu podle ust. § 213 je, aby člen korporace byl poškozen na hodnotě své účasti.

Pododdíl 2

Spolek

§ 214

(1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.

(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.

§ 215

(1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho.

(2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.

§ 216

Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“.

§ 217

(1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.

(2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku.

(3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku.

komentář k § 214 – § 217

     Obecná ustanovení o spolku

S účinností od 1. 1. 2014 byl zrušen zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a právní úprava občanských sdružení (nově označkovaných spolky) je přesunuta do občanského zákoníku. Zároveň platí, že občanská sdružení vzniklá do 31. 12. 2013 se automaticky považují za spolky ve smyslu občanského zákoníku.

Spolek je právnickou osobou, která má následující znaky:

–   sdružení alespoň tří osob, které jsou vedeny společným zájmem,

–   dobrovolnost sdružování se do spolku (nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno z něho vystoupit),

–   samosprávnost (do chodu spolku nemůže nikdo zasahovat, resp. pouze omezeně, na základě a v mezích zákona),

–   vyloučení ručení členů za dluhy spolku,

–   hlavní činnost spočívá výhradně v uspokojování a ochraně zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Spolek není zakládán za účelem zisku a nemůže provozovat jako svou hlavní činnost podnikání nebo jinou výdělečnou činnost. Vedle hlavní činnosti spolek může spolek vykonávat i činnost vedlejší. Vedlejší činností může být podnikání nebo jiná výdělečná činnost, ale jen za účelem podpory vlastní spolkové činnosti, zisk může být použit pouze podporu spolkové činnosti, včetně správy spolku.

Důležité

     Každý spolek musí ve svém názvu obsahovat slovo „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, případně postačí zkratka „z. s.“. Důvodem je, aby bylo možné jednoduše zjistit, že právnická osoba je spolkem. Samozřejmě platí, že jiná právnická osoba, než je spolek, nemůže slova spolek ve svém názvu používat.

Založení spolku

§ 218

 Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy obsahují alespoň

a)  název a sídlo spolku,

b)  účel spolku,

c)  práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat,

d)  určení statutárního orgánu.

§ 219

 Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.

§ 220

(1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.

(2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.

§ 221

Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.

komentář k § 218 – § 221

Než spolek vznikne, musí být založen. Spolek lze založit dvěma způsoby, a to:

–   dohodou všech zakladatelů na obsahu stanov,

–   usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku (ust. § 222).

Ustanovení § 218 stanoví minimální náležitosti, které musejí obsahovat každé stanovy spolku, aby byl spolek platně založen. Stanovy musí obsahovat

–   název a sídlo spolku,

–   účel spolku,

–   práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat,

–   určení statutárního orgánu.

Stanovy mohou určit, že členství je různého druhu. V takovém případě je nutné, aby stanovy současně vymezily práva a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství. Pokud ve stanovách není upraveno různé členství, platí, že existuje pouze jeden druh členství, přičemž všichni členové mají stejný rozsah členských práv a povinností. Omezit práva nebo naopak rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem členství lze pouze za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí pouze v případě, že má spolek k omezení práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.

Ustavující schůze

§ 222

(1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Na ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské schůzi.

(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá vhodným způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.

§ 223

 Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro členství ve spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k údaji o svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolatel nebo osoba jím pověřená. Platí, že osoby zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku.

§ 224

(1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí ustavující schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která svolavatel v zájmu spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi pravidla pro její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších činovníků.

(2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona a stanov zvolit má.

(3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době hlasování.

(4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky do spolku odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.

§ 225

 Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit stanovy podle § 218.

komentář k § 222 – § 225

Komentovaná ustanovení stanoví podrobnosti o ustavující schůzi vzhledem k tomu, že kromě založení přijetím stanov zákon umožňuje založit spolek také usneseními ustavující schůze.

Ustavující schůze se může zúčastnit každý, kdo se na ni dostaví a splňuje podmínky pro členství ve spolku. Taková osoba se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k údaji o svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Ust. § 223 stanoví nevyvratitelnou domněnku, že kdo je zapsán v listině přítomných na zasedání ustavující schůze, podal řádně a včas členskou přihlášku.

Pokud se účastní ustavující schůze alespoň 3 osoby, mohou schválit stanovy. Do působnosti ustavující schůze náleží:

–   rozhodnutí o schválení stanov,

–   volba orgánů spolku, a to v souladu se zákonem a stanovami.

–   určit osobu pověřenou k podání návrhu na zápis spolku do veřejného rejstříku.

Vznik spolku

§ 226

(1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé nebo osoba určená ustavující schůzí.

(3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu.

§ 227

Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.

komentář k § 226, § 227

Spolek jako právnická osoba vzniká až zápisem do spolkového rejstříku. Návrh na zápis spolku podávají zakladatelé nebo osoba určená ustavující schůzí. Návrh na zápis je možné podat pouze na předepsaném formuláři, který lze získat v elektronické podobě na www.justice.cz. K řízení o návrhu na zápis je příslušný krajský soud, v jehož obvodu má být sídlo zapisovaného spolku.

Pobočný spolek

§ 228

(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném rejstříku.

(2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.

§ 229

(1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává hlavní spolek.

(3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do veřejného rejstříku.

(4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán společně a nerozdílně s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní spolek za dluhy pobočného spolku v rozsahu určeném stanovami.

§ 230

(1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.

(2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.

§ 231

zrušen

komentář k § 228 – § 231

     Pobočný spolek

Spolek může zřídit organizační jednotku s vlastní právní subjektivitou – tzv. pobočný spolek. Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od spolku hlavního.

V případě zrušení hlavního spolku dochází rovněž ze zákona ke zrušení pobočného spolku. Vzájemná vázanost pobočného a hlavního spolku vyplývá i z ust. § 234, který se týká členství v pobočném spolku. Člen pobočného spolku se stává členem i spolku hlavního, pokud ovšem stanovy spolku neurčují něco jiného.

Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.

Stanovy hlavního spolku stanoví, jakým způsobem bude založen pobočný spolek, přičemž stanovy mohou například určit, že to bude na základě rozhodnutí statutárního orgánu hlavního spolku. Pobočný spolek může být založen i přímo stanovami spolku hlavního.

Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného spolkového rejstříku. Návrh na zápis pobočného spolku může podat pouze hlavní spolek.

Členství

§ 232

(1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena a nepřechází na jeho právního nástupce.

(2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán, ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.

§ 233

(1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena nebo jiným způsobem určeným stanovami.

(2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.

(3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší orgán spolku.

§ 234

 Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v hlavním spolku; to platí i o zániku členství.

§ 235

Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí, který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým způsobem.

§ 236

Seznam členů

(1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku. Stanovy dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že zpřístupněn nebude.

(2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své osobě, popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto zemřelého člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.

(3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z něho patrné, že je neúplný.

Zánik členství

§ 237

Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.

§ 238

Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.

§ 239

(1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.

(2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.

§ 240

(1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán.

(2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu.

§ 241

(1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán.

(2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech.

§ 242

 Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká.

komentář k § 232 – § 242

     Členství ve spolku

Členství ve spolku je osobním vztahem spolku a jeho člena – fyzické nebo právnické osoby. Členství ve spolku nemá majetkovou povahu. Vzhledem k tomu člen spolku nevlastní žádný podíl ve spolku. Dle ust. § 232 odst. 1 členství ve spolku nepřechází na jeho právního nástupce, ale stanovy mohou upravit jinou možnost, tj. upravit možnost přechodu členství na právního nástupce.

Ke vzniku členství může dojít dvěma způsoby

–   zvláštním způsobem vzniká členství u zakládajících členů spolku, u nichž se nevyžaduje, aby podávali členskou přihlášku,

–   za trvání spolku členství může vzniknout na základě podání členské přihlášky a následném rozhodnutí spolkového orgánu o přijetí zájemce za člena.

Členství ve spolku zaniká

–   vystoupením,

–   vyloučením,

–   dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně. Občanský zákoník upravuje zánik členství pro neplacení členského příspěvku.

Vystoupení ze spolku je případem, kdy se sám člen rozhodne své členství ve spolku ukončit. Spolek je založen na principu dobrovolnosti členství, což také znamená, že nelze nikoho nutit k tomu, aby zůstával členem spolku. Vyloučení člena ze spolku je právním jednáním ze strany spolku, které představuje sankci pro závažné porušení povinnosti vyplývající z členství, kdy člen ani v přiměřené lhůtě po výzvě spolku nezjedná nápravu. K vyloučení člena musí existovat legitimní důvod, vyloučení bez jakéhokoli důvodu je nepřípustné. Dle ust. § 239 odst. 1 je vyžadováno, aby před rozhodnutím o vyloučení spolek vyzval člena k nápravě a poskytl mu možnost porušení povinnosti napravit. Zároveň jsou připuštěny 2 výjimky z obecné povinnosti vyzvat porušujícího člena k nápravě, a to

–   stav, kdy nelze porušení povinnosti odčinit,

–   stav, kdy porušení povinnosti způsobilo spolku zvlášť závažnou újmu.

Občanský zákoník nestanoví, kdo je oprávněn o vyloučení rozhodnout. Pokud neurčí stanovy jinak, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán spolku. Vyloučení obvykle navrhuje statutární orgán nebo dozorčí orgán, ale vyloučení člena může navrhovat také jiný člen spolku. V případě, že podává návrh na vyloučení některý z členů spolku, vyžaduje občanský zákoník, aby byl takový návrh podán v písemné formě a aby v něm byly uvedeny okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému byl návrh podán, musí mít vždy příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, požádat o jeho vysvětlení a uvést a doložit vše, co by mělo svědčit v jeho prospěch. Vylučovaný člen má právo do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, případně jiný orgán určený stanovami. Z tohoto vyplývá, že členství ve spolku zaniká:

–   dnem, kdy bylo k tomu příslušným orgánem spolku potvrzeno rozhodnutí příslušného orgánu spolku o vyloučení člena podle ust. § 239, byl-li vylučovaný člen přijetí tohoto rozhodnutí přítomen, jinak až dnem doručení tohoto rozhodnutí, nebo

–   dnem marného uplynutí lhůty patnácti dnů pro podání návrhu na přezkum.

Vyloučený člen má dále právo podat návrh soudu, aby rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o neplatnosti vyloučení. Občanský zákoník v ust. § 242 pro uplatnění tohoto práva stanoví tříměsíční prekluzivní lhůtu, která běží:

–   ode dne doručení konečného rozhodnutí spolku o vyloučení vyloučenému členovi,

–   pokud nebylo rozhodnutí vyloučenému členovi řádně doručeno, pak ode dne, kdy se o tomto rozhodnutí vyloučený člen dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik členství zapsán do seznamu členů.

Organizace spolku

§ 243

Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze.

§ 244

Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku.

§ 245

Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.

§ 246

(1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je toto období pětileté.

(2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku, jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.

(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a rozhodování kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a přiměřeně též ustanovení o členské schůzi.

§ 247

Nejvyšší orgán spolku

(1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.

(2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může alespoň pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na shromáždění přechází působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí, určí-li stanovy něco jiného.

(3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze; ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud stanovy neurčí něco jiného.

komentář k § 243 – § 247

     Orgány spolku

Právní úprava orgánů spolku je dispozitivní a je na vůli zakladatelů, jaké orgány bude spolek mít, jaké budou jejich názvy a jakou budou mít tyto orgány působnost. Spolek musí mít povinně 2 orgány, a to statutární orgán a nejvyšší orgán, přičemž ale občanský zákoník připouští ti to, že aby působnost nejvyššího orgánu vykonával statutární orgán. Každý spolek tedy musí bezvýjimečně vždy mít alespoň jediný orgán, a to orgán statutární.

Vnitřní organizace spolku je především věcí samotného spolku. Každý spolek musí vždy mít alespoň jediný orgán, a to orgán statutární. Stanovy musí určit, jaký má spolek statutární orgán, jak se tento orgán utváří a jak spolek zastupuje. Stanovy určí, zda je statutární orgán kolektivní (občanský zákoník označuje jako výbor, ale lze označit i jinak) nebo individuální (občanský zákoník označuje jako předseda, ale lze použít jiné označení). Členem statutárního orgánu může být člen spolku nebo i jakákoli třetí osoba.

Úprava nejvyššího orgánu spolku podstatnou náležitostí stanov není. Pokud tedy zakladatelé neupraví působnost a název spolkového orgánu ve stanovách, uplatní se ust. § 247 a nejvyšším orgánem spolku je členská schůze. Dle ust. § 247 odst. 1 do působnosti nejvyššího orgánu spolku bude zpravidla náležet:

–   určení hlavního zaměření činnosti spolku,

–   rozhodování o změně stanov,

–   schválení výsledku hospodaření spolku,

–   hodnocení činnosti dalších orgánů spolku i jejich členů,

–   rozhodnutí o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.

Stanovy však mohou kteroukoliv z výše uvedených kompetencí svěřit do působnosti jiného orgánu, a naopak mohou do působnosti nejvyššího orgánu spolku svěřit jakoukoliv jinou pravomoc.

Členská schůze

§ 248

(1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně jedenkrát do roka.

(2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li statutární orgán spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od doručení podnětu, může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské schůze na náklady spolku sám.

§ 249

(1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí být zřejmé místo, čas a pořad zasedání.

(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti návrhu uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět podal.

(3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost členů se ho účastnit.

§ 250

(1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem, jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem zasedání, nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle pozvánky, účelně vynaložené náklady.

(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.

§ 251

Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.

§ 252

(1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době usnášení; každý člen má jeden hlas.

(2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k tomuto hlasu pro účely odstavce 1.

§ 253

(1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy.

(2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.

(3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů spolku oprávněných o ní hlasovat.

§ 254

(1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.

(2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven.

(3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v sídle spolku.

§ 255

Dílčí členské schůze

Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto způsobem rozhodnout nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích členských schůzí, určí rovněž období, v němž se všechna zasedání musí konat. Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění členové a odevzdané hlasy sčítají.

§ 256

Shromáždění delegátů

(1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění delegátů.

(2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.

§ 257

Náhradní zasedání členské schůze

(1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi na náhradní zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o náhradní zasedání členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání členské schůze předtím svoláno.

(2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o záležitostech zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může přijmout za účasti libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco jiného.

(3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí nebo rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle odstavců 1 a 2 obdobně.

komentář k § 248 – § 257

     Členská schůze spolku

Členská schůze je orgánem sestávajícím ze všech členů spolku. Každý člen spolku je oprávněn účastnit se zasedání členské schůze. Spolek může rozhodnout, zda budou na členskou schůzi aplikovatelná pravidla uvedená v § 248 až § 257 nebo stanovy tuto problematiku upraví jinak.

Pokud stanovy neurčí jinak, členskou schůzi spolku svolává k zasedání statutární orgán spolku, a to v následujících případech:

–   řádné zasedání musí být svoláno nejméně jedenkrát do roka,

–   zasedání musí být svoláno z podnětu alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolu (byl-li zřízen).

Ustanovení § 249 upravuje podmínky, které musejí být splněny pro řádné svolání zasedání členské schůze spolku. Zasedání členské schůze se svolává pozvánkou, a to:

–   vhodným způsobem,

–   ve lhůtě určené stanovami, jinak nejméně třicet dnů před konáním zasedání,

–   z pozvánky musí být minimálně zřejmé místo, čas a pořad zasedání,

–   z pozvánky musí být také zřejmé, kdo je svolavatelem zasedání.

Obecně každému členovi spolku náleží právo účastnit se zasedání členské schůze spolku. Člen spolku má právo dostat na zasedání členské schůze vysvětlení k činnosti spolku, pokud se toto vysvětlení vztahuje k předmětu zasedání členské schůze. Toto právo může být každým členem spolku realizováno výhradně přímo na zasedání členské schůze. Požadavek člena na poskytnutí vysvětlení nad rámec pořadu zasedání může být odmítnut. Požadavek člena na poskytnutí informací může být odmítnut také z důvodu, že se jedná o zjevně šikanózní jednání (člen se tím snaží zablokovat zasedání členské schůze, vznáší nesouvisející nebo nesmyslné dotazy nebo je jeho projev hrubě urážející). Ustanovení § 251 omezuje právo člena na informace v případě, kdy zákon uveřejnění informace zakazuje (např. osobní údaje, lékařské tajemství) nebo by uveřejnění informace spolku způsobilo vážnou újmu (např. obchodní tajemství).

Členská schůze je usnášeníschopná za účasti většiny členů spolku. K přijetí usnesení je třeba většina hlasů přítomných.

Pokud tak určují stanovy, může se zasedání členské schůze konat formou dílčích členských schůzí. To je praktické zejména v případě těch spolků, kde je členská základna roztříštěna, např. členové spolku mají svá bydliště v různých městech a v takovém případě je vhodné, aby se konaly dílčí členské schůze v každém větším městě. Kromě řešení konat členskou schůzi formou dílčích členských schůzí umožňuje právní úprava, aby působnost členské schůze plnilo shromáždění delegátů. To je využívané v případech, kdy je členská základna spolku velká. Delegáti musejí být voleni členy spolku, přičemž každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů členů.

Zvláštní pravidla pro posouzení usnášeníschopnosti členské schůze existují pro náhradní zasedání členské schůze podle ust. § 257, které je usnášeníschopné za účasti libovolného počtu členů. Ustanovení § 257 upravuje řešení situace, kdy členská schůze spolku není schopná se na svém zasedání usnášet. V takovém případě může statutární orgán – nebo ten, kdo původní zasedání svolal – svolat členskou schůzi na náhradní zasedání. Náhradní zasedání se svolává novou pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůze a náhradní zasedání se musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání členské schůze předtím svoláno.

Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku

§ 258

Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.

§ 259

Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.

§ 260

(1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.

(2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.

§ 261

(1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem, má člen právo na přiměřené zadostiučinění.

(2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku nepřizná, nebylo-li uplatněno

a)  v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebo

b)  do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu, byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.

komentář k § 258 – § 261

Komentovaná ustanovení upravují podrobně režim soudní ochrany při neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku. Návrh na soudní vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podat každý člen spolku, pokud se nelze neplatnosti rozhodnutí dovolat u orgánů spolku. Řízení o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku je využitelné pouze v případě, že se neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nelze dovolat přímo u orgánu spolku. V případě, že stanovy umožňují vnitřní přezkum platnosti rozhodnutí, je nezbytné, aby oprávněná osoba vyčerpala nejprve tuto možnost. Požadavek vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku soudem musí být odůvodněno rozporem rozhodnutí se zákonem nebo se stanovami spolku.

Návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku lze podat v subjektivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o zasedání orgánu spolku. Návrh je možno podat pouze v objektivní lhůtě jednoho roku ode dne, kdy orgán spolku skutečně zasedal.

Soud neplatnost rozhodnutí orgánu spolku nevysloví za podmínek a z důvodů obsažených v ust. § 260. Dle tohoto ustanovení soud nevysloví neplatnost rozhodnutí orgánu spolku v případě, že:

–   byl porušen zákon nebo stanovy, aniž to mělo závažné právní následky,

–   je to v zájmu spolku hodném právní ochrany,

–   by tím bylo podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.

Soud musí vždy pečlivě zvažovat, zda došlo k natolik závažnému porušení stanov nebo právních předpisů, aby jeho důsledkem byl významný zásah do práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nebo i dalších osob, nebo zda návrhem namítané pochybení je naopak pouze bagatelní, resp. jeho přijetí nemělo vážné následky.

Dle ust. § 261 každý člen spolku se může domáhat přiměřeného zadostiučinění za závažné porušení základních práv člena spolku.

Kontrolní komise

§ 262

(1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní komise členská schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu.

(2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí likvidátora.

§ 263

Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy, nesvěří-li jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise nedostatky, upozorní na ně statutární orgán, jakož i další orgány určené stanovami.

§ 264

V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.

komentář k § 262 – § 264

Jedná se o fakultativní orgán spolku, tedy je na volné úvaze spolku, zda kontrolní komise zřízena bude či nikoli. Ustanovení § 262 odst. 1 stanoví, že

–   kontrolní komise musí mít minimálně tři členy, přičemž stanovy mohou určit i vyšší počet členů, ale nižší počet členů kontrolní komise není možné,

–   členové kontrolní komise jsou voleni a odvoláváni členskou schůzí, což ale neplatí v případě, že stanovy určí jiný orgán. Orgánem, kterému bude svěřena volba či odvolání členů kontrolní komise, však nemůže být statutární orgán, neboť především na jeho činnost bude kontrolní komise dohlížet.

Ustanovení § 263 stanoví minimální rozsah působnosti kontrolní komise. Stanovy mohou působnost rozšířit. Kontrolní komise je především kontrolním orgánem, který vykonává dohledovou činnost nad záležitostmi spolku. Do působnosti kontrolní komise patří:

–   dohled, zda jsou všechny záležitosti spolku řádně vedeny, tj. zda jsou vedeny v souladu se stanovami a právními předpisy,

–   dohled, zda spolek vykonává činnost v souladu se stanovami a právními předpisy.

Spolek může zřídit pro účely rozhodování sporných záležitostí z oboru spolkové samosprávy rozhodčí komisi. Jedná se o fakultativní orgán spolku.

Rozhodčí komise

§ 265

Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.

§ 266

(1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.

(2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.

(3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.

§ 267

Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.

komentář k § 265 – § 267

Určit počet členů rozhodčí komise by měly stanovy. Pokud tak neučiní, pak má rozhodčí komise tři členy, což je minimální počet a stanovy nemohou určit nižší počet členů (např. jednočlennou rozhodčí komisi). Členy rozhodčí komise volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění spolku, pokud nestanoví stanovy jinak.

Pokud stanovy neurčí jinak, tak do působnosti rozhodčí komise patří:

–   rozhodování sporů mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků,

–   přezkoumávání rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.

§ 268

Zrušení spolku

(1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to soudem upozorněn,

a)  vyvíjí činnost zakázanou v § 145,

b)  vyvíjí činnost v rozporu s § 217,

c)  nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře, nebo

d)  brání členům ze spolku vystoupit.

(2) Ustanovení § 172 není dotčeno.

komentář k § 268

Vzhledem k obecné úpravě zrušení právnických osob (§ 168 až § 173) a s přihlédnutím k tomu, že podle jiných ustanovení právní úpravy spolku rozhoduje o dobrovolném zrušení spolku členská schůze, řeší dané ustanovení jen nucené zrušení spolku s likvidací rozhodnutím soudu. Soud může rozhodnout o zrušení spolku na návrh nebo i bez návrhu. Návrh na zrušení spolku z výše uvedených důvodů může podat osoba, která na tom osvědčí právní zájem. Spolek musí být na existenci některého z důvodů uvedených pod písmenem a) až d) odstavce 1 § 268 soudem upozorněn. Soud je tedy povinen poskytnout spolku lhůtu k odstranění důvodu, pro nějž může být spolek soudem zrušen.

Soud může rozhodnout o zrušení spolku s likvidací v následujících případech:

–   v případě, kdy spolek vyvíjí činnost zakázanou v ust. § 145 (jedná se zejména o činnost, jejímž účelem je porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem),

–   v případě, kdy by spolek vyvíjel činnost v rozporu s ust. § 217, tedy v rozporu s tím, co může být hlavním či vedlejším předmětem činnosti spolku,

–   nutí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře, nebo

–   brání členům spolku ze spolku vystoupit,

–   vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek (ust. § 172),

–   již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik spolku zákonem (např. stanovy spolku nebudou obsahovat obligatorní údaje) (ust. § 172),

–   nemá déle než dva roky statutární orgán schopný se usnášet (ust. § 172), nebo

–   tak stanoví zákon.

Likvidace spolku

§ 269

(1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.

(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu, který o to požádá.

§ 270

(1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné, jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.

(2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit, může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

§ 271

Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to je pro splnění dluhů spolku nezbytné.

§ 272

(1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov.

(2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to možné, nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek sídlo. Nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek sídlo. Získá-li likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně prospěšnému cíli.

§ 273

Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu, ustanovení § 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.

komentář k § 269 – § 273

Právní úprava likvidace spolku je obsažena zejména v obecné úpravě v ust. § 187 až § 211. Ustanovení § 269 a ž § 273 jsou ustanoveními speciálními, která se vztahují pouze na likvidaci spolku, vycházejí ze zvláštní povahy spolku a řeší jen dílčí a specifické otázky. Cílem likvidace spolku není rozdělení likvidačního zůstatku mezi členy spolku. Proto také není nutné zpeněžovat likvidační podstatu celou. Ustanovení § 271 stanoví likvidátorovi povinnost zpeněžit likvidační podstatu (majetek spolku) pouze v tom rozsahu, v jakém to je pro splnění dluhů spolku nezbytné. Tyto dluhy spolku je likvidátor oprávněn přednostně splnit.

Ustanovení § 269 stanoví speciální povinnost likvidátora spolku, a to povinnost sestavit soupis jmění spolku a zpřístupnit jej v sídle spolku všem členům spolku.

Ustanovení § 270 doplňuje pravidlo o ustanovování likvidátora při nuceném zrušení spolku. Pokud nelze povolat likvidátora jinak, pak soud může jmenovat likvidátorem spolku:

–   některého ze členů statutárního orgánu spolku, a pokud to není možné,

–   některého člena spolku.

Ke jmenování této osoby může dojít i bez jeho souhlasu takové osoby.

Ustanovení § 272 stanoví postup, jak má likvidátor naložit s likvidačním zůstatkem. Při nakládání s likvidačním zůstatkem předně záleží na stanovách spolku, jaká pravidla určí. Stanovy spolku mohou například určit, že likvidační zůstatek bude předán spolku s obdobným účelem nebo může být předán některé z obcí, kraji či státu. Příjemci likvidačního zůstatku mohou být také členové spolku.

Pokud není možné naložit s likvidačním zůstatkem podle stanov (např. z důvodu, že stanovy žádná pravidla neurčují nebo příjemce uvedený ve stanovách odmítá likvidační zůstatek převzít), musí likvidátor postupovat podle pravidel uvedených v ust. § 272 odst. 2. Dle tohoto ustanovení musí likvidátor

–   nabídnout likvidační zůstatek jinému spolku s obdobným účelem,

–   nelze-li postupovat dle výše uvedeného, musí likvidátor nabídnout likvidační zůstatek obci, v jejímž územním obvodu má spolek sídlo,

–   nelze-li postupovat ani dle výše uvedeného přechází likvidační zůstatek na kraj.

Obec a kraj jsou povinny naložit s nabytým likvidačním zůstatkem, tak že jej využijí jen k veřejně prospěšnému cíli.

Fúze spolků

§ 274

Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.

§ 275

Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a který nástupnický, a rozhodný den.

§ 276

(1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách nástupnického spolku.

(2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku, obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.

§ 277

(1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních orgánů zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro všechny zúčastněné spolky.

(2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku členy jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím všichni členové zúčastněného spolku.

§ 278

Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům

a)  návrh smlouvy o fúzi,

b)  stanovy nástupnického spolku,

c)  výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců a

d)  zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze, je-li její vyhotovení nutné.

§ 279

(1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem.

(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná, postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.

§ 280

Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku.

§ 281

(1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.

(2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i jako společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o návrhu smlouvy o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu smlouvy o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské schůze zúčastněných spolků rozhodnout, že budou o těchto členech hlasovat společně.

§ 282

Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí k podpisu kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy schválila členská schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je přijata usnesením členské schůze posledního ze zúčastněných spolků o schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek.

§ 283

Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s návrhem na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto smlouvu. Právo domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.

§ 284

(1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh také členové statutárního orgánu nástupnického spolku.

(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak, že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená, kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi

a)  sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s nástupnickým spolkem sloučily, a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku fúze nastaly,

b)  splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená u něho názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho právní předchůdci.

§ 285

Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo zrušit.

§ 286

Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v nástupnickém spolku.

§ 287

(1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zaniká tím závazek všech stran založený smlouvou.

(2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.

(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis fúze nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.

komentář k § 274 – § 287

     Fúze spolků

Komentovaná ustanovení navazují na obecnou úpravu týkající se přeměn právnických osob (§ 174 a násl.). Vzhledem k specifickému charakteru spolků je však v ust. § 274 až § 287 obsažena speciální právní úprava.

Základním institutem právní úpravy fúze spolků je smlouva o fúzi, podle níž se fúze spolků realizuje. O fúzi uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o fúzi, jejíž podstatné náležitosti jsou stanoveny v ust. § 275 a ust. § 276. Fúze se musejí zúčastnit nejméně dva spolky, přičemž výsledkem fúze je vždy jeden nástupnický spolek.

Rozlišuje je smlouva o sloučení spolků a smlouva o splynutí spolků. S tím souvisí, že fúze spolků se uskutečňuje:

–   fúzí sloučením, tedy tak, že dojde k zániku nejméně jednoho ze zúčastněných spolků a práva a povinnosti těchto zanikajících spolků přecházejí na jediný zúčastněný spolek jako osobu nástupnickou nebo

–   fúzí splynutím, kdy dojde k zániku všech zúčastněných spolků a na jejich místě vzniká spolek nový jako spolek nástupnický, přičemž na tento nástupnický spolek přecházejí práva a povinnosti všech zanikajících spolků.

Smlouva o fúzi musí minimálně obsahovat:

–   údaje o názvu spolku zúčastněného na fúzi,

–   údaje o sídle spolku zúčastněného na fúzi,

–   identifikující údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a který nástupnický,

–   rozhodný den,

–   v případě fúzí splynutím též ujednání o stanovách nástupnického spolku a v případě fúzí sloučením ujednání o změně stanov, pokud k takové změně dochází.

Z ust. § 277 vyplývá povinnost statutárního orgánu vypracovat kromě návrhu smlouvy o fúzi také zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze. Smlouvu o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Všem členům proto je nutné s předstihem dát k dispozici

–   návrh smlouvy o fúzi,

–   stanovy nástupnického spolku,

–   výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců,

–   zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze, je-li její vyhotovení nutné.

Fúze se zapisuje do spolkového rejstříku. Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku mohou podat spolky zúčastněné na fúzi pouze společně, tj. všechny spolky budou navrhovateli.

Členové zanikajícího spolku zápisem fúze do veřejného rejstříku nabývají členství v nástupnickém spolku.

Ustanovení § 287 řeší problematiku prodlení s podáním návrhu na zápis fúze. Vzhledem k tomu, že návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku mohou podat spolky zúčastněné na fúzi pouze společně, je nutné chránit dobrou víru toho spolku, který je připraven po podpisu smlouvy o fúzi podat návrh na vklad, přičemž další zúčastněný spolek odmítá návrh podat. Pokud by tento stav trval déle než šest měsíců ode dne uzavření smlouvy o fúzi, pak může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh na vklad podat, od smlouvy o fúzi odstoupit a požadovat náhradu škody po spolku, který způsobil, že návrh na zápis fúze nebyl podán včas.

Rozdělení spolku

§ 288

(1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o rozdělení.

(2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň

a)  údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,

b)  určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky,

c)  určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků,

d)  rozhodný den.

(3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této změně.

(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.

§ 289

(1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný spolek projekt rozdělení.

(2) Projekt obsahuje alespoň

a)  údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,

b)  určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky,

c)  určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků,

d)  návrh stanov nástupnických spolků,

e)  rozhodný den.

(3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.

§ 290

(1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.

(2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a nerozdílně.

§ 291

(1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.

(2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové spolku členy jeho statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku.

§ 292

(1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o rozdělení nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.

(2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem členům zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí obsahovat,

a)  jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení, stanovy nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo

b)  jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt rozdělení, výkaz majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků.

§ 293

(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní rozdělovaný spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení týká a které spolky se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.

(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná, postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.

§ 294

(1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Ustanovení § 282 se použije obdobně.

(2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.

(3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen schválit, nebo odmítnout.

§ 295

(1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného rejstříku. Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh spolek rozdělovaný i nástupnický.

(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená, kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení

a)  sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly,

b)  se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků a poznamená u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který je jeho právním předchůdcem.

§ 296

Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.

§ 297

(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou.

(2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.

(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis rozdělení nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.

§ 298

Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových spolků návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o rozdělení přijato, ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o rozdělení.

§ 299

(1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními nástupnickými spolky za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další nástupnický spolek.

(2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce ustanoveného mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného ocenění jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní povinnost zveřejnění podle § 269, ručí každý nástupnický spolek za dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením.

(3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž se dostalo jistoty podle § 300.

§ 300

Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.

§ 301

(1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení žádosti, jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické spolky.

(2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických spolků. Nedostane-li se věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z nástupnických spolků.

§ 302

Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán než členská schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení spolku na rozhodování takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské schůzi.

komentář k § 288 – § 302

     Rozdělení spolku

Na rozdělení spolků se vztahuje speciální právní úprava uvedená v ust. § 288 až § 302 a dále obecná právní úprava týkající se přeměn právnických osob uvedená v ust. § 174 až § 184.

Rozlišuje se rozdělení sloučením, které vyžaduje uzavření smlouvy mezi rozdělovaným spolkem a nástupnickými spolky, a rozdělení se založením nových spolků, kde zanikající spolek vyhotovuje projekt rozdělení, jehož součástí je i konstituce stanov nově vznikajících nástupnických spolků.

Základním institutem právní úpravy rozdělení sloučením spolků je smlouva o rozdělení, podle níž se rozdělení sloučením spolků realizuje. Ustanovení § 288 odst. 2 stanoví minimální náležitosti smlouvy o rozdělení.

Ustanovení § 289 upravuje rozdělení se založením nových spolků a rozdělení odštěpením se vznikem nového spolku a určuje, že rozdělovaný spolek musí za účelem uskutečnění rozdělení vypracovat projekt rozdělení. Projekt rozdělení je základním institutem, podle něhož dochází k realizaci rozdělení. Ustanovení § 289 odst. 2 stanoví podstatné náležitosti projektu rozdělení.

Při rozdělení musí být provedeno důsledně majetkové vypořádání vzhledem k tomu, že rozdělovaný spolek má několik právních nástupců. Smlouva o rozdělení a projekt rozdělení musejí obsahovat údaj o tom, který majetek nebo dluhy z rozdělovaného spolku přecházejí na spolek nástupnický. Pokud by ale tyto údaje nebyly zřejmé, je třeba postupovat dle ust. § 290, z kterého vyplývá, že

–   pokud není zřejmé, jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, pak platí nevyvratitelná právní domněnka, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku,

–   pokud není zřejmé, jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, pak platí nevyvratitelná právní domněnka, že nástupnické spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a nerozdílně.

Důležité

     Obdobně jako u fúze tak při rozdělení se založením nových spolků má statutární orgán rozdělovaného spolku povinnost společně s projektem rozdělení vyhotovit i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Členská schůze rozdělovaného spolku schvaluje projekt rozdělení. Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.

Obdobně jako u fúzí je i při úpravě rozdělení řešen zápis rozdělení do veřejného rejstříku a právní následky prodlení s podáním návrhu na tento zápis.

Oddíl 3

Fundace

Pododdíl 1

Obecně o fundacích

§ 303

 Fundace je právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.

§ 304

Fundace je ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem, v nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.

§ 305

Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.

komentář k § 303 – § 305

     Pojem fundace

Pro právnické osoby fondového typu užívá občanský zákoník souhrnné označení „fundace“. Termín „fundace“ používá občanský zákoník jako obecný název pro typ právnických osob založených nikoli na členském principu. Fundace je právnickou osobou fondového typu, jejímž typickým znakem je, že je tvořena majetkem, který je zakladatelským právním jednáním či zákonem, jímž byla fundace ustavena, vyčleněn k určitému účelu.

Fundace se dělí na:

–   nadace (§ 306 až § 393),

–   nadační fondy (§ 394 až § 401).

Právním titulem pro ustavení fundace může být zakladatelské právní jednání nebo zákon. Zakladatelské právní jednání i zákon musí kromě obecných náležitostí určit při ustavení fundace podstatné náležitosti, které ji odlišují od jiných právnických osob, kterými jsou vyčlenění majetku (majetkové zajištění), jakož i stanovení účelu, pro který se tento vyčleněný majetek má užít.

Vnitřní poměry (organizaci) fundace upravuje statut.

Pododdíl 2

Nadace

§ 306

(1) Zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný, spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.

(2) Zakazuje se založit nadaci za účelem podpory politických stran a hnutí nebo jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci sloužící výlučně výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud ji i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci.

§ 307

(1) Nadace může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší činnost a výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace však podnikat nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za stejných podmínek může nadace převzít vedení obchodní společnosti.

(2) Nadace nesmí být neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.

§ 308

(1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.

(2) Pravidelnou součástí názvu nadace je označení poukazující na její účel.

komentář k § 306 – § 308

     Účel nadace

Nadace je právnickou osobu, kterou zakládá zakladatel za účelem, aby sloužila trvale společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu. Občanský zákoník rozlišuje účel užitečný společensky a účel užitečný hospodářsky. Společensky užitečný účel u nadace může být například podpora lidí trpících určitou nemocí. Hospodářsky užitečný účel může být např. financování rozvoje určitých aktivit, které by se bez takové podpory nemohly rozvíjet. Trvalost služby určitému účelu je pojmovým znakem nadace, kterým se odlišuje od nadačního fondu.

Důležité

     Účel nadace může být buď to veřejně prospěšný, který směřuje k podpoře všeobecného blaha, ale i dobročinný, který slouží k podpoře pouze určité skupiny osob, které jsou podporovány jednotlivě, či jiným způsobem.

Ustanovení § 306 odst. 2 výslovně zakazuje, pro jaké účely nemůže být nadace založena. Zakázáno je

–   založení nadace za účelem podpory politických stran a hnutí nebo jiné účasti na jejich čin­nosti,

–   založení nadace sloužící výlučně výdělečným cílům.

Občanský zákoník ale zároveň nezakazuje, aby nadace podnikala. Ustanovení § 307 výslovně připouští podnikání nadace, ale s následujícími omezeními:

–   podnikání představuje pouhou vedlejší činnost nadace (např. pořádání placených vzdělávacích akcií, prodej propagačních materiálů apod.),

–   výtěžky podnikání slouží jen k podpoře účelu nadace.

Pokud nadace bude vykonávat podnikatelskou činnost, musí k tomu mít i příslušné oprávnění, např. živnostenské oprávnění. V takovém případě bude nadace považována za podnikatele.

Podnikání lze zakladatelem vyloučit v nadační listině.

Z občanského zákoníku vyplývá, že v názvu nadace musí být obsaženo slovo „nadace“, které nadaci odliší od jiných forem právnických osob. Zákon uvádí jako pravidelnou součást názvu nadace i označení účelu. Tím má název od sebe jednotlivé nadace odlišit. Označení poukazující na účel nadace je pravidelnou součástí názvu, nikoli povinnou.

Založení nadace

§ 309

(1) Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být zakládací listina nebo pořízení pro případ smrti.

(2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.

(3) Stojí-li na straně zakladatele nadace více osob, považují se za zakladatele jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně; odmítá-li některá z těchto osob souhlas bez vážného důvodu udělit, nahradí jej k návrhu kterékoli z ostatních zakládajících osob svým rozhodnutím soud.

(4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.

§ 310

Zakládací listina nadace obsahuje alespoň

a)  název a sídlo nadace,

b)  jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,

c)  vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,

d)  údaj o výši vkladu každého zakladatele,

e)  údaj o výši nadačního kapitálu,

f)  počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,

g)  počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů, případně, není-li dozorčí rada zřizována, jméno a bydliště prvního revizora,

h)  určení správce vkladů a

i)  podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob, jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut nadace.

§ 311

(1) Při založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu. V takovém případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.

(2) Je-li nadační listina obsažena v pořízení pro případ smrti, obsahuje alespoň

a)  název nadace,

b)  vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,

c)  údaj o výši vkladu,

d)  údaj o výši nadačního kapitálu a

e)  podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob, jimž je lze poskytnout, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut nadace.

§ 312

(1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené v § 310, rozhodne o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel závěti; to platí i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady nebo dozorčí rady a některý z nich zemřel, není způsobilý funkci zastávat nebo ji odmítne.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.

§ 313

(1) Neuvede-li nadační listina předmět vkladu, platí, že se vkladová povinnost plní v penězích.

(2) Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením nepeněžitého předmětu, a není-li to možné nebo nedosáhne-li hodnota vkladu při splnění vkladové povinnosti výše určené v nadační listině, má se za to, že vkladatel vyrovná rozdíl v penězích.

§ 314

Statut nadace

(1) Statut nadace upraví alespoň

a)  způsob jednání orgánů nadace a

b)  podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh osob, kterým je lze poskytovat.

(2) Nevydá-li zakladatel statut nadace společně s nadační listinou, vydá jej po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho měsíce ode dne vzniku nadace. Nevyloučí-li to nadační listina, rozhoduje o změnách statutu po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada.

(3) Nadace statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.

§ 315

Vznik nadace

(1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Návrh na zápis nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel; není-li to možné a neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na zápis jménem nadace její správní rada.

§ 316

Změna sídla nadace

Nevylučuje-li to nadační listina, může správní rada po předchozím vyjádření dozorčí rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění sídla nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění sídla neschválí, není-li pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna sídla oprávněné zájmy osob, kterým mají být poskytovány nadační příspěvky.

komentář k § 309 – § 316

     Založení nadace

Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být

–   zakládací listina nebo

–   pořízení pro případ smrti.

Nadační listina musí splňovat obecné náležitosti uvedené v ust. § 123 pro všechny právnické osoby a další náležitosti stanovené zvlášť pro nadace. Zakladatelem nadace může být jedna, nebo více osob.

Nadační listina musí být pořízena ve formě veřejné listiny (notářský zápis).

Ustanovení § 310 uvádí minimální obsahové náležitosti zakládací listiny, a to

–   název a sídlo nadace (název nadace musí obsahovat slovo „nadace“, jako sídlo nadace postačí uvést pouze obec, ale v nadačním rejstříku musí být uvedena celá adresa),

–   jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo (zakladatelem může být fyzická i právnická osoba),

–   vymezení účelu, pro který se nadace zakládá (veřejně prospěšný nebo dobročinný),

–   údaj o výši vkladu každého zakladatele,

–   údaj o výši nadačního kapitálu,

–   počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,

–   počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů, případně, není-li dozorčí rada zřizována, jméno a bydliště prvního revizora,

–   určení správce vkladů,

–   podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob, jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut nadace.

Kromě podstatných náležitostí je možné uvést v zakládací listině i další ujednání, která jsou na uvážení zakladatele.

Při založení nadace pořízením pro případ smrti je povolána za dědice nově zakládaná nadace. I odkazem však může být určité osobě nařízeno, aby zakládané nadaci jako odkazníkovi vydala předmět odkazu. V těchto případech nastává účinnost založení nadace smrtí zůstavitele. Ustanovení § 311 odst. 2 stanoví podstatné obsahové náležitosti nadační listiny obsažené v pořízení pro případ smrti.

Kromě nadační listiny je obligatorním dokumentem, kterým se řídí činnost nadace, statut. Statut je základní právní a organizační dokument nadace, který upravuje vnitřní poměry nadace a i některé aspekty vztahů nadace k třetím osobám (především podmínky pro poskytování nadačních příspěvků a případně i okruh destinatářů). Ustanovení § 314 upravuje minimální rozsah statutu, ale statut může upravovat i jiné věci (např. způsob správy nadačního jmění, vedení účetnictví, evidenci nákladů souvisejících se správou nadace apod.). Statut vždy musí obsahovat úpravu

–   způsobu jednání orgánů nadace a

–   podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh osob, kterým je lze poskytovat.

Statut může být vydán společně s nadační listinou. Pokud nevydá statut zakladatel při založení nadace, je stanovena povinnost vydat statut správní radě ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne zápisu nadace do nadačního rejstříku. K tomuto vydání si správní rada musí vyžádat předchozí souhlas dozorčí rady. Občanský zákoník ukládá povinnost uložení statutu do sbírky listin.

Stejně jako všechny ostatní právnické osoby podle občanského zákoníku i nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku (v tomto případě nadačního rejstříku).

Změna nadační listiny

§ 317

Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem, který zakladatel v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému z orgánů nadace.

§ 318

(1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel nadační listinu změnit, třebaže si takové právo v nadační listině nevyhradil; k platnosti změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní rada a aby se změna nedotkla práv třetích osob.

(2) Změnu nadační listiny nadace zveřejní; účinnosti změna nabývá uplynutím tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě ten, kdo tvrdí, že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby rozhodl o neplatnosti změny, může soud rozhodnout, že se účinnost změny nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační listiny měla týkat její části, o které zakladatel v nadační listině určil, že je nezměnitelná.

§ 319

(1) Není-li tu již zakladatel a změní-li se po vzniku okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může o změně nadační listiny rozhodnout na návrh nadace soud; s podáním návrhu musí souhlasit správní rada.

(2) Soud návrhu vyhoví, pokud se navrhovaná změna nadační listiny nedotkne práv třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl zakladatele zřejmý z nadační listiny a splněny podmínky, které zakladatel pro takový případ v nadační listině případně určil.

(3) Soud při rozhodování o změně nadační listiny přihlédne ke stanovisku dozorčí rady a vezme zřetel na zájmy třetích osob hodné právní ­ochrany.

§ 320

 Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná nebo že nelze měnit její určitou část, nelze ji změnit ani rozhodnutím soudu.

komentář k § 317 – § 320

     Změna nadační listiny

Zakladatel může v nadační listině výslovně připustit změnu nadační listiny. Na zakladateli je, aby v nadační listině vymezil, kdo může a v jakém rozsahu nadační listinu změnit. Zakladatel také může výslovně změnu nadační listiny vyloučit nebo vyloučit změnu určité části nadační listiny. V případě, že zakladatel změnu nadační listiny výslovně nepřipustí, ale současně změnu nadační listiny výslovně nevyloučí, je její změna možná jen v případě a za zákonem stanovených podmínek.

Změny nadační listiny je možné provést i tehdy, neurčil-li tak výslovně zakladatel v nadační listině (zároveň však ani nezakázal provádění změn). Ustanovení § 318 stanoví podmínku pro možnou změnu nadační listiny, a to změnu okolností nastalou po vzniku nadace a s tím související rozumnou potřebu změn vnitřních poměrů nadace v zájmu nadace. Posuzovat, zda nastaly podmínky pro změnu nadační listiny, je nutné individuálně při každé konkrétní situaci. Oprávněným ke změně nadační listiny je v tomto případě výhradně zakladatel. Může ale nastat případ, že podmínky pro změnu nadační listiny nastaly, ale zakladatel již není. V takovém případě dle ust. § 319 odst. 1 podá nadace zastoupená statutárním orgánem, tj. správní radou, soudu návrh na změnu nadační listiny. Soud pak posuzuje, zda jsou dány důvody pro změnu nadační listiny, ale návrhu vyhoví pouze v případě, že změna nedotkne práv třetích osob.

Zvláštní ustanovení o změně účelu
nadace

§ 321

(1) Nezakládá-li nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli nebo některému orgánu nadace, může tento účel změnit soud na návrh nadace schválený správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou změnou zakladatel nebo osoba určená v nadační listině, soud návrh zamítne.

(2) Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení o navrhované změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu u soudu odporovat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení zveřejněno.

§ 322

Je-li dosažení účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z příčin zakladateli neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na návrh zakladatele nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní účel nadace podobným účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.

§ 323

Není-li tu již zakladatel a není-li ani osoba, které zakladatel popřípadě založil právo souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový souhlas odmítnout, soud vezme při rozhodování o změně účelu nadace zřetel na známé zakladatelovy úmysly a přání, i když nejsou z nadační listiny zřejmé.

§ 324

O změně účelu nadace z veřejně prospěšného na dobročinný může rozhodnout jen soud, pokud je pro to zvlášť závažný důvod a nadační listina to nevylučuje.

§ 325

Když se účel nadace změní, musí být dary poskytnuté ve prospěch původního účelu i výnosy z nich použity k poskytování nadačních příspěvků podle původního účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.

§ 326

Změní-li účel nadace soud, může současně rozhodnout i bez návrhu, v jakém rozsahu a po jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační jistiny k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem. Tento rozsah a dobu stanoví vždy, kdy to vyžaduje spravedlivý zájem osob určených vzhledem k původnímu účelu nadace za příjemce nadačních příspěvků. Změní-li soud účel nadace z veřejně prospěšného na dobročinný a nerozhodne-li o tomto rozsahu a době, platí, že nadace bude používat výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala účinnou.

komentář k § 321 – § 326

     Změna účelu nadace

I když je účel nadace klíčový pro existenci nadace (nadace má sloužit trvale svému účelu), tak mohou nastat situace, kdy původní účel nelze pro následnou a nepředvídatelnou změnu dále naplňovat, a proto občanský zákoník umožňuje změnu účelu nadace. Změna účelu nadace je umožněna pouze tehdy, pokud to buď předpokládá nadační listina, nebo tak rozhodne soud na návrh nadace. V nadační listině může být založeno právo zakladatele nebo některého orgánu nadace změnit účel nadace a v takovém případě se postupuje dle nadační listiny. Pokud ale nadační listiny takové právo nezakládá, tak je možné provést změnu účelu nadace jen na základě rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje na návrh nadace schválený správní i dozorčí radou. Před rozhodnutím si soud vyžádá stanovisko zakladatele, případně osoby, kterou v nadační listině zakladatel k tomuto vyjádření povolá. Pokud s takovou změnou zakladatel nebo osoba určená v nadační listině nesouhlasí, musí soud návrh zamítnout.

Dle ust. § 322 v případě návrhu na zahájení řízení, který může podat zakladatel nebo osoba osvědčující právní zájem, bude soud zároveň zkoumat, zda dosažení účelu nadace je ve srovnání s vědomím zakladatele nadace při jejím zakládání v době řízení o změně účelu nemožné nebo obtížně dosažitelné. Porovnávat bude nutné situaci při založení nadace, kdy je účel nadace jako pojmový znak nadace určen, se situací v době podání návrhu a rozhodování.

Navrhovatel bude v řízení prokazovat kromě toho, že dosažení účelu je nemožné či obtížně dosažitelné, také i to, že příčiny pro nemožnost či obtížnou dosažitelnost účelu nadace byly zakladateli neznámé nebo nepředvídatelné. Vždy je nutné zkoumat nejprve znění nadační listiny ohledně možnosti změnu účelu nadace. Pokud by nadační listina zakazovala změnu účelu ani soud nemůže nahradit účel nadace, a to i kdyby byly prokázány důvody pro změny. Soud návrh zamítne, pokud nadační listina zakazuje změnu účelu nadace, nebo pokud se navrhovateli nepodaří prokázat důvody pro změnu nebo pokud se nepodaří navrhovateli odlišnému od zakladatele prokázat právní zájem na změně účelu nadace.

Omezení pro změnu účelu nadace stanoví ust. § 324, dle kterého pokud byla nadace založena za veřejně prospěšným účelem, nelze tento účel změnit na dobročinný jinak než se souhlasem soudu, pokud pro to je zvlášť závažný důvod, a jen v případě, že dosavadní účel nadace se stal pro změnu okolností nemožným nebo obtížně dosažitelným.

Ustanovení § 325 obsahuje obecné pravidlo k ochraně třetích osob, podle kterého při změně účelu nadace musí být dary poskytnuté ve prospěch původního účelu i výnosy z nich použity k poskytování nadačních příspěvků podle původního účelu (vyjma případu, kdy dárce souhlasí s jiným řešením).

Vklady do nadace

§ 327

(1) Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou, než jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.

(2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.

§ 328

(1) Je-li předmětem vkladu investiční cenný papír nebo nástroj peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, může být jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly uskutečněny obchody tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném trhu v době šesti měsíců před splacením vkladu.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li hodnota předmětu vkladu, určená podle odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnily.

§ 329

(1) Je-li předmětem vkladu jiná věc než investiční cenný papír nebo nástroj peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, může být hodnota určena také

a)  tržní hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým odborníkem za využití obecně uznávaných postupů a zásad oceňování ne dříve než šest měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo

b)  výší ocenění věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně předcházející vznik vkladové povinnosti, pokud je tato věc oceněna reálnou hodnotou podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil účetní závěrku s výrokem bez výhrad.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež by mohly hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.

§ 330

(1) Před vznikem nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak, aby souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.

(2) Vklady do nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační listina určila jako správce vkladů. Zanikne-li jeho funkce, povolá zakladatel, popřípadě vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez zbytečného odkladu nového správce vkladů; není-li to možné, povolá nové správce vkladů správní rada nadace. O právech a povinnostech správce platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech členů orgánů právnických osob.

§ 331

(1) Vkladová povinnost se splní předáním předmětu vkladu správci vkladů. Nadace nabývá vlastnické právo k předmětu vkladu dnem svého vzniku, váže-li však zákon nabytí vlastnického práva na zápis do veřejného seznamu, nabude nadace předmět vkladu do vlastnictví až tímto zápisem.

(2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a na její jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní ze zůstatku na účtu výplaty a platby, ledaže se prokáže, že nadace nebyla platně založena; byla-li nadace založena pořízením pro případ smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení rozhodl soud.

(3) Je-li předmětem vkladu věc zapsaná do veřejného seznamu, předá vkladatel správci vkladů i prohlášení o vnesení vkladu; po vzniku nadace se její vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě tohoto prohlášení. Vyžaduje se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele úředně ověřen.

§ 332

Správce vkladů potvrdí v písemné formě osobě, která navrhne zápis nadace do veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se tak stalo, jaký je předmět vkladu a jaká je souhrnná výše vkladů. Potvrdí-li správce vkladů vyšší rozsah plnění, než jaký odpovídá skutečnosti, ručí až do výše rozdílu věřitelům za dluhy nadace po dobu pěti let od vzniku nadace.

§ 333

(1) Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného odkladu po jejím vzniku.

(2) Nevznikne-li nadace, vrátí správce vkladů předmět vkladu osobě, která jej splatila nebo vnesla. Právní jednání učiněná správcem při správě předmětu zavazují i tuto osobu.

§ 334

(1) Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary nebo rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.

(2) Splňuje-li nepeněžitý předmět daru předpoklad trvalého výnosu a neslouží-li jako jistota, má se za to, že dar rozmnožuje nadační jistinu.

komentář k § 327 – § 334

     Vklady do nadace

Dle důvodové zprávy komentovaná ustanovení mají ochránit majetkový substrát nadace co nejvíce před rizikem jeho fiktivního vytváření nebo umělého nadhodnocení.

Splnit vkladovou povinnost lze buď splacením, je-li předmět vkladu peněžitý, nebo vnesením, jde-li o nepeněžitý předmět.

Důležité

     Výši vkladu určuje zakládací listina. Předměty vkladů mohou být peněžité i nepeněžité. Pokud není v zakladatelské listině uvedeno nic ohledně předmětu vkladu, je stanovena nevyvratitelná právní domněnka, že se jedná o vklad peněžitý. Nepeněžitý vklad musí být v nadační listině specifikován. S nepeněžitým vkladem souvisí nutnost stanovení hodnoty takového vkladu posudkem znalce. Nepeněžitý vklad musí splňovat předpoklad trvalého výnosu. Může se jednat o například nemovitost (může být pronajata), investiční cenný papír nebo nástroj peněžního trhu apod.

Souhrn výše všech vkladů do nadace musí dosáhnout minimálně částky 500 000 Kč. Vklady přijímá před vznikem nadace správce vkladů. Vkladová povinnost se splní předáním předmětu vkladu správci vkladů. Osoba správce vkladů je určena v zakládací listině. Peněžité vklady přijme správce na zvlášť k tomu zřízeném účtu u banky, který banka založí po předložení zakládací listiny. Pro peněžní ústav je předepsána povinnost neumožnit do vzniku nadace z takto deponovaných prostředků jakékoli výplaty a platby z účtu. Nepeněžité vklady přijme správce vkladů od vkladatele na základě příslušných smluv, kterými toto převzetí bude naplněno. Zápisem nadace do nadačního rejstříku nastane ze zákona účinnost přechodu vlastnického práva k předmětu nepeněžitého vkladu. Pokud je předmětem nepeněžitého vkladu nemovitost, bude teprve po zápisu nadace do nadačního rejstříku proveden zápis vlastnického práva k předanému předmětu vkladu do katastru nemovitostí.

Ustanovení § 334 je základním ustanovením o rozmnožení nadační jistiny po vzniku nadace. K tomu může dojít především nadačními dary.

Majetek nadace a nadační kapitál

§ 335

Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.

§ 336

(1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i nadačních darů.

(2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši 500 000 Kč.

§ 337

Peněžní vyjádření nadační jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.

§ 338

(1) Nadace používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních příspěvků, k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu a k úhradě nákladů na zhodnocení nadační jistiny i nákladů na vlastní správu.

(2) K právnímu jednání, kterým nadace převezme neomezené ručení za jinou osobu, se nepřihlíží.

§ 339

(1) Co tvoří nadační jistinu, nelze zastavit ani jinak použít k zajištění dluhu. To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz.

(2) Zcizit lze něco z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje vůli osoby, která nadaci darovala dar nebo splnila vkladovou povinnost. Jinak lze něco z nadační jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za protiplnění zahrnuté do nadační jistiny nebo v případě, že potřebu zcizení vyvolala taková změna okolností, kterou nebylo možné předvídat a jinak se s ní nelze vypořádat ani při vynaložení péče řádného hospodáře.

§ 340

Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví pro správu cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě cizího majetku k určitému právnímu jednání souhlas beneficienta, vyžaduje se k takovému právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené v nadační listině; není-li tato osoba určena, vyžaduje se předchozí souhlas dozorčí rady.

§ 341

(1) Dosahuje-li nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním období výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1, podléhají řádná účetní závěrka, mimořádná účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.

(2) Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li se podle ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně nadace.

komentář k § 335 – § 341

Komentovaná ustanovení upravují majetkové poměry nadace. Majetkem nadace jsou

–   nadační jistina,

–   a ostatní majetek.

Nadační jistina je upravena v ust. § 336. Všechny věci ve vlastnictví nadace, které nejsou nadační jistinou, jsou ostatním majetkem nadace. Nadační jistina nahrazuje dříve užívaný pojem nadační jmění. Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i nadačních darů. Nadace musí mít nadační jistinu, tj. vklady do nadace a ty nadační dary, které jsou součástí jistiny, v minimální výši alespoň 500 000 Kč.

Pro peněžní vyjádření nadační jistiny se užívá označení „nadační kapitál“. Výše nadačního kapitálu je jednou z podstatných předepsaných náležitostí zakládací listiny nadace. Výše nadačního kapitálu se také zapisuje do nadačního rejstříku.

Občanský zákoník stanoví v ust. § 338 základní povinnost při nakládání s majetkem nadace. Nadaci je stanovena povinnost používat majetek pouze v souladu s účelem uvedeným v zakládací listině a ve statutu. Použití majetku v rozporu s tímto ustanovením by bylo neplatné. Z ust. § 338 odst. 1 vyplývá, že nadace může používat majetek

–   k poskytování nadačních příspěvků,

–   k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu,

–   k úhradě nákladů na zhodnocení nadační jistiny i nákladů na vlastní správu.

Ustanovení § 340 odkazuje na obecnou úpravu správy cizího majetku. I když nadační jistina je majetkem nadace a nelze ji považovat za cizí majetek, tak uvedené ustanovení upravuje, že pro nakládání s nadační jistinou, která tvoří majetek nadace, jsou předepsána pravidla stejná, jako jsou předepsána pro správu cizího majetku. Z těchto pravidel vyplývá, že majetek podrobený úpravě správy cizího majetku musí být zásadně zachován, že nesmí být měněno jeho účelové určení a že – tvoří-li jej peníze – může být investován způsobem obecně považovaným za rozumný. Navržené ustanovení nijak nebrání tomu, aby nadační listina či statut jednotlivých nadací stanovily podmínky přísněji, vyžaduje-li to zájem zakladatele nebo jiná konkrétní potřeba.

Zvýšení nadačního kapitálu

§ 342

(1) Po schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho roku ode dne, ke kterému byly zjištěny údaje, z nichž byla účetní závěrka sestavena, rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního kapitálu,

a)  nebude-li zvýšení nadačního kapitálu vyšší než rozdíl mezi výší vlastních zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně pasiv a nadačním kapitálem a

b)  nebudou-li ke zvýšení nadačního kapitálu použity vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.

(2) Rozhodnutí o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení zdroje, z něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních zdrojů financování majetku nadace v účetní závěrce.

(3) Zjistí-li nadace z jakékoliv následně sestavené účetní závěrky snížení vlastních zdrojů, vychází se při rozhodování o zvýšení nadačního kapitálu z této účetní závěrky.

§ 343

(1) Zvyšuje-li nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem je věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního kapitálu vyšší než její zjištěná hodnota.

(2) Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační jistina, spolu s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla tato hodnota stanovena.

Snížení nadačního kapitálu

§ 344

(1) Nezakazuje-li to nadační listina, může nadace snížit nadační kapitál zkrácením nadační jistiny, pokud to vyžaduje zájem na hospodárnějším naplňování jejího účelu. Snížit nadační kapitál lze nanejvýš o částku odpovídající pětině výše nadačního kapitálu v průběhu pěti let. Snížením nadačního kapitálu nelze přímo ani nepřímo krýt náklady správy nadace.

(2) Rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.

§ 345

 Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč.

§ 346

 Pozbude-li nadace některou část nadační jistiny nebo klesne-li podstatně její hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu doplní; není-li to dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě nadační kapitál.

Společná ustanovení

§ 347

O zvýšení nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada po předchozím souhlasu dozorčí rady.

§ 348

Zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu do veřejného rejstříku.

komentář k § 342 – § 348

     Zvýšení a snížení nadačního kapitálu

Komentovaná ustanovení upravují rozhodování o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu. Působnost rozhodnout o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu je svěřena správní radě s tím, že ta potřebuje k takovému rozhodnutí předchozí souhlas dozorčí rady.

Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu mění nadační listinu vzhledem k tomu, že výše nadačního kapitálu je její podstatnou náležitostí. S ohledem na to i tato změna musí být provedena formou veřejné listiny dle ust. § 309. Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu musí obsahovat

–   uvedení částky, o kterou se nadační kapitál zvyšuje,

–   označení zdroje, z něhož se nadační kapitál zvyšuje.

Z ust. § 343 vyplývá, že i nadační dar může být předmětem, resp. zdrojem pro zvýšení nadačního kapitálu. Vklad může být peněžitý i nepeněžitý. Stejně jako u rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu z vlastních zdrojů dle ust. § 342 je i u rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu darem třeba uvést částku, o kterou se nadační kapitál zvyšuje a popsat věci rozmnožující nadační jistinu.

Snížení nadačního kapitálu je omezeno jen na mimořádné případy. Nadační listina může zakázat snížení nadačního kapitálu nebo určit jeho minimální část i jinak, než je uvedeno v ust. § 345. Občanský zákoník výslovně stanoví zákaz snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč. Snížit nadační kapitál zkrácením nadační listiny je možné jen v případě dle ust. § 344 odst. 1, tj. pokud to vyžaduje zájem na hospodárnějším naplňování účelu nadace.

V rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu musí být vždy uveden důvod, tj. zájem na hospodárnějším naplňování účelu nadace. Ustanovení § 346 upravuje další možnost snížení nadačního kapitálu. Snížit nadační kapitál lze i tehdy, jestliže nadace pozbude některou část nadační jistiny nebo jestliže klesne hodnota takové části nadační jistiny. Nadace je v první řadě povinna nadační jistinu doplnit.

Výše nadačního kapitálu je podstatnou náležitostí zakládací listiny a je zapisovaná do rejstříku. Provedené zvýšení či snížení nadačního kapitálu je účinné až provedením zápisu do veřejného rejstříku. Návrh na zápis snížení nebo zvýšení nadačního kapitálu podává nadace, resp. správní rada, která zastupuje nadaci.

Přidružený fond

§ 349

(1) Smlouvou lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek způsobilý být předmětem vkladu do nadace a pověřit nadaci k použití tohoto majetku k ujednanému účelu, souvisí-li s posláním nadace; použití nesmí spočívat v podpoře politické strany nebo politického hnutí.

(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.

§ 350

Je-li ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním označením, musí označení obsahovat slova „přidružený fond“. Označení musí být uváděno současně s názvem nadace, která přidružený fond spravuje.

§ 351

Má se za to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech obvykle vyžaduje.

§ 352

(1) Z nakládání s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti jen spravující nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně od svého majetku.

(2) Je-li nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem tak, aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.

komentář k § 349 – § 352

Vlastník věcí může svěřit nadaci do správy vyčleněný majetek. Vlastník svěřuje jako donátor již existující nadaci majetek pouze do správy, a zůstává tudíž jeho vlastníkem. V takovém případě se jedná o přidružený fond. Tento fond je vytvářen majetkovým souborem, postrádá však právní subjektivitu. Přidružený fond je věcí. Nadaci lze svěřit do správy přidružený fond na základě smlouvy. Smlouvu uzavírá na straně jedné ten, kdo přidružený fond nadaci svěřuje, a na straně druhé nadace. Přidružený fond tvoří věci, které jsou způsobilé být předmětem vkladu do nadace. Takto lze svěřit nadaci majetek způsobilý být předmětem vkladu do nadace a pověřit nadaci k použití tohoto majetku k ujednanému účelu, souvisí-li s posláním nadace. Ze zákona vznikají práva a povinnosti pouze spravující nadaci při nakládání s přidruženým fondem.

Nadační příspěvek

§ 353

(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.

(2) Nejsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, vyvolané na straně zakladatele změnou okolností, nesmí nadace poskytnout nadační příspěvek svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní rada po projednání s dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro případ poskytnutí nadačního příspěvku osobě zakladateli blízké, ledaže nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.

§ 354

Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými podmínkami; nadaci na požádání prokáže, jak jej použil. Kdo použil nadační příspěvek v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci jako bezdůvodné obohacení.

§ 355

(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvky, je-li výše vlastních zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně pasiv nižší než výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo byla-li by nižší než upravená výše nadačního kapitálu v důsledku poskytnutí nadačních příspěvků.

(2) K výši nadačního kapitálu se připočtou pro účely stanovené v odstavci 1

a)  zvýšení nadačního kapitálu v důsledku přijetí nadačního kapitálu nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a

b)  vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro případ poskytování příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.

§ 356

Osoba, která přijala v dobré víře nadační příspěvek poskytnutý v rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.

komentář k § 353 – § 356

Poskytování nadačních příspěvků stanoveným způsobem je hlavní činností nadace. Podmínky pro poskytnutí nadačních příspěvků určuje statut nadace. Nadační příspěvek lze poskytnout jednorázově, anebo i opakovaně.

Ustanovení § 353 stanoví okruh osob, kterým nelze poskytnout nadační příspěvek. Absolutní zákaz poskytnout nadační příspěvek se týká člena orgánu nadace, zaměstnance nadace s osob jim blízkých (ve smyslu ust. § 22). Nadace nesmí poskytovat nadační příspěvek ani svému zakladateli, ale zároveň ust. § 353 odst. 2 stanoví výjimky, a to důvody hodné zvláštního zřetele vyvolané na straně zakladatele změnou okolností (oproti okolnostem v době založení nadace). K tomu je ale ještě nutné zvláštní rozhodnutí správní rady, která je musí projednat s kontrolním orgánem nadace.

Z ust. § 354 vyplývá povinnost osoby, jíž byl příspěvek poskytnut, doložit, že jej použila v souladu s ujednanými podmínkami. Podmínky jsou ujednány ve smlouvě o poskytnutí nadačního příspěvku, kterou uzavírá nadace s příjemcem příspěvku. Pokud příjemce použije nadační příspěvek v rozporu s ujednanými podmínkami, vzniká mu povinnost k vrácení příspěvku nadaci.

Ustanovení § 355 sleduje princip zachování nadačního kapitálu a brání, aby nadační příspěvky byly vypláceny na jeho úkor. Dle tohoto ustanovení při dosažení nižších pasiv než výše nadačního kapitálu je zakázáno poskytovat nadaci nadační příspěvek.

Ustanovení § 356 chrání dobrou víru příjemce příspěvku. Pokud je poskytnut nadační příspěvek v rozporu se zákazem uvedeným v ust. § 355 nastává příjemci příspěvku povinnost vrátit nadační příspěvek. V případě, že ale příjemce příspěvku při jeho přijetí byl v dobré víře, není povinen příspěvek vracet. Dobrá víra se musí vztahovat na „neexistenci důvodů“, pro které nesmí nadace poskytnout nadační příspěvky (§ 355). Pokud příjemce příspěvku v dobré víře není, a to ve vztahu k naplnění důvodů, pro které není možno nadační příspěvek poskytnout, je povinen vrátit nadaci příspěvek.

§ 357

Náklady správy

Nadace účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.

komentář k § 357

Ustanovení obsahuje některá z pravidel pro vedení účetnictví nadace jako účetní jednotky. Nadace má rozlišovat v účetnictví jednotlivé výdaje. Zvlášť se účtují nadační příspěvky, zvlášť se účtují platby na ostatní činnosti na plnění účelu nadace a zvlášť se účtují náklady na správu nadace.

Výroční zpráva

§ 358

(1) Nadace sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí předcházejícího účetního období.

(2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré činnosti nadace včetně zhodnocení této činnosti.

(3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň

a)  přehled o vlastním majetku a závazcích,

b)  u jednotlivých nadačních darů přehled o osobách, které poskytly nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,

c)  přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,

d)  přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,

e)  zhodnocení, zda nadace při svém hospodaření dodržela pravidla pro poskytování nadačních příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů na vlastní správu a

f)  zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu auditora, je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.

(4) Vyjde-li po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.

§ 359

(1) Požádá-li o to dárce, nadace údaje o dárci ve výroční zprávě neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí nadačního příspěvku v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, může žádat o zachování anonymity jen člověk, jenž dostal nadační příspěvek z humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.

(2) Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost před schválením výroční zprávy. Člověk, jenž dostal nadační příspěvek z humanitárních důvodů, však může uplatnit své právo na anonymitu kdykoli, jestliže jej nadace o jeho právu při poskytnutí příspěvku nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.

§ 360

(1) Nadace výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení správní radou a zpřístupní ji také ve svém sídle. Není-li nadace zřízena jako veřejně prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v jejím sídle.

(2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace výroční zprávu způsobem upraveným v odstavci 1 nejpozději do konce bezprostředně následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva nebyla schválena a z jakých důvodů.

§ 361

Každý může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit si z ní výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.

komentář k § 358 – § 361

Výroční zpráva je významným prostředkem zajištění veřejné kontroly nad činností nadací. Výroční zpráva podává informace o ekonomice nadace za uplynulý účetní rok. Nadacím je uložena povinnost sestavit výroční zprávu do konce šestého měsíce po uplynutí předchozího účetního období.

Obsahem výroční zprávy je účetní závěrka. Účetní závěrka se skládá z rozvahy, výkazu zisku a ztráty, jakož i z přílohy poskytující doplňující informace k těmto dvěma dokumentům. Kromě účetní závěrky je součástí výroční zprávy i přehled o veškeré činnosti nadace a zhodnocení takové činnosti. Minimální rozsah náležitostí výroční zprávy je uveden dále v ust. § 358 odst. 3.

Zvláštní konstrukce § 359 sleduje ochranu soukromí dárců i některých příjemců příspěvků, kteří mohou uplatnit požadavek na zachování vlastní anonymity. Dárce i příjemce nadačního příspěvku mohou požádat nadaci, aby neuváděla ve výroční zprávě jejich údaje. Vzhledem k tomu, že údaje uveřejněné ve výroční zprávě jsou veřejně přístupné, má dárce právo požádat nadaci, aby údaje o dárci ve výroční zprávě neuvedla. Nadace je povinna takové žádosti dárce vyhovět. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku, ale žádosti bude vždy vyhověno, pouze pokud se nebude jednat o nadační příspěvek, jehož hodnota je vyšší než 10 000 Kč. V případě, že tato hodnota bude překročena, může žádat o zachování anonymity jen člověk, který dostal nadační příspěvek z humanitárních důvodů. Občanský zákoník ukládá nadací povinnost poučit jak dárce, tak příjemce o možnosti zachování anonymity.

Výroční zpráva musí být uveřejněna. Zveřejněním je zajištěna transparentnost činnosti a hospodaření nadace. Lhůta pro zveřejnění výroční zprávy je 30 dnů od jejího schválení správní radou. Konkrétní způsob zveřejnění potom záleží na druhu nadace. Pokud nadace není zřízena jako veřejně prospěšná, tak postačí zpřístupnit veřejnou zprávu v sídle nadace. Pokud je ale nadace zřízena jako veřejně prospěšná, je nutné výroční zprávu zveřejnit jejím založením do sbírky listin vedené u nadačního rejstříku.

Správní rada

§ 362

Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.

§ 363

Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství ve správní radě způsobilá osoba, která

a)  je členem dozorčí rady nadace,

b)  je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo

c)  není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.

§ 364

Neurčí-li nadační listina jiné funkční období člena správní rady, je pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit i opakovaně.

§ 365

(1) Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy správní rada sama.

(2) Nadační listina může stanovit, že určitý počet členů správní rady musí být zvolen z kandidátů navržených správní radě osobami určenými nadační listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.

§ 366

Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada z funkce svého člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo statut, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst nadace. Neučiní-li tak do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k odvolání dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento důvod vznikl, odvolá člena správní rady z funkce soud na návrh osoby, která osvědčí právní zájem; právo domáhat se odvolání člena správní rady zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.

§ 367

(1) Zanikne-li členství ve správní radě, zvolí správní rada nového člena do tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady soud na návrh dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, na dobu, dokud správní rada nezvolí nového člena.

(2) Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li správní rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.

komentář k § 362 – § 367

Statutárním orgánem nadace je správní rada. Občanský zákoník stanoví minimální počet členů správní rady, a to 3. Jedná se o kolektivní statutární orgán. V nadační listině se uvedou první členové správní rady, také počet členů.

Důležité

     Člen správní rady nemůže být zároveň i členem dozorčí rady. Členem správní rady se dále nemůže stát osoba v pracovním poměru k nadaci a dále osoba, která není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná. Bezúhonnost se vyžaduje ve vztahu k účelu nadace.

Nadační listina může stanovit funkční období členů správní rady. Pokud není funkční období v nadační listině uvedené, platí dle ust. § 364 pětileté funkční období člena správní rady.

Členy správní rady volí v nadaci správní rada sama. Nadační listina může ale určit jiný postup, např. že členy správní rady volí dozorčí rada, zakladatel nebo jiná určená osoba, veřejnoprávní korporace apod.

V ust. § 366 jsou stanoveny důvody pro odvolání člena správní rady. Správní rada odvolá z funkce svého člena v případě, že

–   závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo statut,

–   porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst nadace.

Správní rada by měla odvolat člena do 1 měsíce ode dne, kdy se o důvodu k odvolání dozvěděla, nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy tento důvod vznikl. Po uplynutí těchto lhůt může odvolat člena správní rady soud. Návrh na zahájení řízení podává osoba, která na tom osvědčí právní zájem. Návrh na zahájení řízení musí být podán u soudu do jednoho roku od vzniku důvodu k odvolání, přičemž tato lhůta je prekluzivní, takže poté právo zaniká.

Pokud zanikne členství ve správní radě, je správní rada povinna zvolit nového člena do 3 měsíců od zániku členství. V případě, že tak správní rada neučiní, může dozorčí rada nebo osoba osvědčující právní zájem podat návrh soudu jmenovat nového člena správní rady.

Dozorčí rada

§ 368

(1) Dozorčí rada je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň tři členy.

(2) Dozorčí rada musí být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.

§ 369

Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v dozorčí radě způsobilá osoba, která

a)  je členem správní rady nebo likvidátorem,

b)  je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo

c)  není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.

§ 370

(1) Nesvěří-li nadační listina nebo v mezích jejího určení statut nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada

a)  dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona a ve shodě s nadační listinou i statutem,

b)  kontroluje plnění podmínek stanovených pro poskytování nadačních příspěvků,

c)  upozorňuje správní radu na zjištěné nedostatky a podává návrhy na jejich odstranění,

d)  kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční, mimořádnou a konsolidovanou účetní závěrku,

e)  vyjadřuje se k výroční zprávě a

f)  nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě zprávu o své kontrolní činnosti.

(2) Dozorčí rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož i v každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace. Za tím účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.

§ 371

(1) Dozorčí rada svolá zasedání správní rady, pokud tak k návrhu dozorčí rady neučiní předseda správní rady.

(2) V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet do dokladů nadace a požadovat od členů dalších orgánů nadace nebo jejích zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.