2. Odkaz na obchodní podmínky

Základní podmínkou platného začlenění obchodních podmínek do smlouvy je uvedení odkazu na ně. Z odkazu musí být zjevné, že součástí smlouvy mají být další pravidla, která nejsou obsažena ve vlastní smlouvě, přičemž tato pravidla musejí být určena tak, aby nevznikala pochybnost o jejich obsahu. V samotném textu smlouvy se nachází inkorporační klauzule, tedy výslovný odkaz na soubor obchodních podmínek, ze které bude patrné, že obchodní podmínky jsou součástí smlouvy a také, o které obchodní podmínky se jedná (jejich bližší specifikace, např. označením čísla, dne sepsání). V případě elektronického obchodu se tak bude nejčastěji jednat o nějakou formu hypertextového odkazu upozorňující druhou smluvní stranu na přiložené obchodní podmínky, a který zároveň zajistí splnění podmínky seznámení s obchodními podmínkami.

2.1     Povinnost přiložit obchodní podmínky

Dle ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Pod pojmem nabídka je myšlen návrh na uzavření smlouvy. Zásadně tedy platí povinnost obchodní podmínky k návrhu na uzavření smlouvy přiložit, za předpokladu, že jejich obsah není smluvním stranám znám již před uzavřením smlouvy. Obvykle bude těžko dokazatelné, zda byly obchodní podmínky stranám známy.

Doporučit tak lze vždy obchodní podmínky k návrhu přikládat a zároveň potvrdit jejich známost podpisem druhé strany. Podpis sice nezaručuje jistotu, že si subjekt podmínky přečetl, ale přiložením textu podmínek se splní alespoň zákonný předpoklad připojení podmínek k návrhu. Judikatura také již v několika případech dospěla k závěru, že podepsaný odkaz na přiložené obchodní podmínky zakládá předpoklad znalosti obchodních podmínek. Pokud je ve smlouvě odkaz na konkrétní obchodní podmínky podepsán smluvní stranou je nutno považovat za dané, že tato smluvní strana tyto podmínky zná a souhlasí s nimi.

Existují také i případy, kdy lze část smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky (ust. § 1751 odst. 3 občanského zákoníku), které nemusí být přiloženy ke smlouvě, a to při uzavření smlouvy mezi podnikateli a v případě, že se jedná o obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.

V oblasti elektronického obchodu je situace složitější a naplnění podmínky přiložení obchodních podmínek bude do značné míry záviset na způsobu dostupnosti obchodních podmínek. Podmínka přiložení obchodních podmínek může být realizována prakticky pouze prostřednictvím hypertextového odkazu nebo tzv. rámu na samostatné internetové stránce, případně v externím souboru určenému ke stažení do počítače. Můžeme se setkat u internetového obchodu se třemi způsoby: hypertextový odkaz na ustanovení obchodních podmínek v externím souboru nebo webové stránce, zobrazení znění obchodních podmínek v samostatném tzv. „vyskakovacím“ okně nebo zobrazením na webové stránce prostřednictvím tzv. rámů (též označovaných jako „iframe“).

2.2     Odchylná ujednání ve smlouvě

Dle ust. § 1751 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku platí, že odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Pokud tedy se strany ve smlouvě dohodly na odchylce od obchodních podmínek, má vždy přednost jejich ujednání před obchodními podmínkami. V případě, že by například ve smlouvě byl uveden termín dodání zboží do 3 dnů, ale obchodní podmínky uváděly, že termín dodání je vždy 10 dnů, bude platit ujednání obsažené ve smlouvě (do 3 dnů), které má vždy přednost před zněním obchodních podmínek.

3. Rozpor obchodních podmínek

Občanský zákoník také řeší situaci rozporu obchodních podmínek, na které odkáže jedna strana v nabídce a druhá strana v přijetí. Jedná se o situaci, kdy obě strany mají své obchodní podmínky a chtějí, aby se smluvní vztah řídil právě jejich zněním. Dle ust. § 1751 odst. 2 občanského zákoníku i v případě, že odkážou strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu. Smlouva je tedy platně uzavřena s obsahem, v jakém si obchodní podmínky neodporují. To platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují, tj. například obchodní podmínky jedné ze stran určují, že vždy platí jen tyto obchodní podmínky a nelze je měnit a řídit se obchodními podmínkami druhé strany. Pokud ale některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle se bude bránit uzavření smlouvy s odkazem na rozdílná znění obchodních podmínek, smlouva nebude považována za uzavřenou.

Z uvedeného znění je zřejmé, že i v případě v podstatě nevyjasněného obsahu smluvního vztahu dává občanský zákoník přednost platnosti uzavřené smlouvy a smlouva je tedy platně uzavřena s obsahem takovým, v kterém se obchodní podmínky neodporují. V praxi však může činit problém správné rozeznání rozpornosti ustanovení obchodních podmínek a také situace při vyplňování mezer po takto pro rozpor vyloučených ustanovení obchodních podmínek. Tato koncepce může přinést i značnou právní nejistotu, jelikož strany k uzavření smlouvy přistupují s určitými upravenými právy a povinnostmi, která však poté nemusí platit.

Na druhou stranu je však třeba říci, že pokud strany považují některá ujednání za podstatná a trvají na nich, mohou je včlenit do samotné smlouvy a předejít tak sporu o použití obchodních podmínek jednotlivých stran, popřípadě si strany mohou vyjasnit rozpory v obchodních podmínkách před uzavřením samotné smlouvy. Dle občanského zákoníku samotné obchodní podmínky nemohou vyloučit zmíněné řešení pro případ střetu obchodních podmínek zákonem předpokládané v ust. § 1751 odst. 2 občanského zákoníku. Avšak při samotné výměně projevu vůle, strany vyloučení mohou uplatnit, pokud tak učiní bez zbytečného odkladu. Důsledkem je, že kvůli vyloučení nedošlo k dohodě o obsahu smlouvy, a tak smlouva uzavřena není. Výměnou projevu vůle se myslí situace, kdy straně A dojde přijetí nabídky s připojením odlišných obchodních podmínek. Tehdy strany mohou uplatnit výše uvedené pravidlo o vyloučení. Vždy je tedy třeba podrobně číst i obchodní podmínky druhé smluvní strany a předejít tak možné aplikaci ust. § 1751 odst. 2 občanského zákoníku a s tím související právní nejistotě.

4. Rozumně očekávatelné v obchodních podmínkách

Dle ust. § 1753 občanského zákoníku ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně. K opačnému ujednání se nepřihlíží, tj. není možné vyloučit použití uvedeného pravidla a smluvně tak dohodnout, že ust. § 1753 občanského zákoníku nebude aplikováno. Dále ust. § 1753 občanského zákoníku také výslovně uvádí, že otázka, zda se jedná o takové ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Zákon tak obsahuje ochranu před ustanoveními obchodních podmínek, která nemohla druhá strana rozumně očekávat a je tak v podstatě počítáno s tím, že obchodní podmínky nejsou detailně čteny a obvykle druhá strana pouze předpokládá, co tyto obchodní podmínky obsahují. Sankcí neočekávaných ustanovení obchodních podmínek je jejich neúčinnost, pokud však druhá strana výslovně tato ustanovení nepřijala. Tyto tzv. překvapující klauzule nemají právní účinky. Pro zařazení ujednání mezi překvapivá musí být splněny následující kritéria:

–   neobvyklost, kterou je myšleno jasný rozdíl mezi očekáváním druhé smluvní strany a obsahem obchodních podmínek

–   překvapivost, která je naplněna v případě, kdy tento neobvyklý obsah je v konkrétním případě skutečně překvapivý.

Východiskem pro uvedenou právní úpravu obsaženou v ust. § 1753 občanského zákoníku je, že lidé obvykle nestudují obchodní podmínky do všech podrobností, proto se chrání jejich důvěra v poctivost protistrany odkazující na obchodní podmínky. Podstatné je vždy zjistit, jaká měla a mohla mít smluvní strana očekávání a představy od uzavřené smlouvy s ohledem na všechny okolnosti uzavírání smlouvy i okolnosti předcházející samotnému uzavření smlouvy. Není rozhodující jen to, co bylo výslovně ujednáno, důležité je posoudit například informace v katalozích, reklamě vzhledem k tomu, že to vše vzbuzuje určitá očekávání a s ohledem na ně pak může být určité ustanovení v obchodních podmínkách hodnoceno jako překvapivé.

Překvapivost nemusí být jen obsahová. Důležité je i uspořádání dokumentu, místo, kde se ustanovení nachází apod. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k tomuto zmiňuje, že nejde jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.

Překvapivým ustanovením může být například takové ustanovení, které vylučuje odpovědnost strany za splnění určitých povinností ze smlouvy, ač smlouva sama navozuje rozumné očekávání, že odpovědnost za splnění smlouvy nebude dotčena. Překvapivost může být typová (zákazník mobilního operátora např. neočekává, že k zajištění dluhů ze smlouvy operátorovi převádí svůj movitý majetek) anebo v obsahu (např. překvapivě vysoká sazba úroků z prodlení, smluvní pokuty).

     Výjimka pro překvapivé ujednání v obchodních podmínkách

Občanský zákoník stanoví také výjimku, kdy bude i takové překvapivé ustanovení účinné, a to v případě výslovného přijetí neočekávaného ustanovení. Pokud totiž strana bude výslovně souhlasit s ustanovením, lze předpokládat, že ustanovení aspoň četla a ví o něm, na rozdíl od situace, kdy je překvapena určitým ustanovením. Vyloučení překvapivosti některých ustanovení v obchodních podmínkách lze při běžné („papírové“) smlouvě provést např. podpisem kupujícího přímo u daného ustanovení obchodních podmínek, čímž dojde k výslovnému přijetí takového ustanovení podle ust. § 1753 občanského zákoníku. Samotné prohlášení, že se kupující s danými obchodními podmínkami seznámil a že žádné z jejich ustanovení nepovažuje za překvapivé, nelze považovat za dostatečné. V rámci internetového obchodu by případná překvapivá ustanovení měla být uvedena samostatně vedle samotného odkazu na obchodní podmínky spolu s příslušným formulářovým prvkem, prostřednictvím kterého kupující projeví výslovné přijetí těchto ustanovení.

5. Jednostranná změna obchodních podmínek

Změna obchodních podmínek je změna smlouvy. Pro změnu obchodních podmínek se vyžaduje naplnění stejných předpokladů jako pro jiné změny smlouvy. Strany mají možnost si předem upravit i způsob uzavření dohody o změně obchodních podmínek. Zvláštní úpravu změny obchodních podmínek obsahuje ust. § 1752 občanského zákoníku.

Občanský zákoník v ust. § 1752 stranám umožňuje, aby si již při uzavírání smlouvy sjednaly možnost jednostranné změny obchodních podmínek, pokud je již v této chvíli zřejmé, že pozdější změna může být potřeba. Podmínkou platnosti ujednání je, že druhá strana bude mít možnost změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět. Důvodem pro změnu obchodních podmínek nemohou být okolnosti, které již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat a to platí i pro změny osobních či majetkových poměrů, pokud se však strany nedomluvily jinak. Ustanovení § 1752 občanského zákoníku se často mylně interpretuje jako možnost jednostranně měnit obchodní podmínky. Ustanovení však pouze pro určité typy smluv vymezuje pravidla pro následnou změnu k nim připojených obchodních podmínek. Nevztahuje se např. na většinu úvěrových smluv, neboť ty nezavazují k opětovnému plnění, neboť jde o plnění ve splátkách. Dodrží-li navrhovatel vymezená pravidla, je jeho návrh na změnu ultimativním, tedy druhá strana má možnost buď návrh přijmout, anebo závazek vypovědět. V rámci smyslu a účelu tohoto pravidla lze jeho dopad smluvně změnit tak, že odmítnutí změny adresátem založí právo navrhovatele rozhodnout se, zda závazek vypoví, nebo bude nadále pokračovat v závazku v nezměněné podobě.

Dle ust. § 1752 občanského zákoníku uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele.

Nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu. Ustanovení § 1752 občanského zákoníku tedy upravuje situaci, kdy strana uzavírá v běžném obchodním styku smlouvy s větším počtem osob, zavazující se dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu, s odkazem na obchodní podmínky. Pokud chce tyto podmínky strana změnit, musí tato rozumná potřeba vyplývat z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy. Teprve tehdy si strany mohou ujednat možnost změny obchodních podmínek v přiměřeném rozsahu. Ustanovení dává několik podmínek pro možnost jednostranné změny obchodních podmínek a není tudíž pravdou, že obchodní podmínky dle občanského zákoníku mohou být jednoduše měněny a je tím poškozena přijímající strana. K platnosti ujednání se také vyžaduje, aby bylo již předem ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí s tím, že je založeno právo druhé strany, která může změny odmítnout a závazek vypovědět ve výpovědní době, dostatečné pro ni k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele.

Nesmí však s takovou výpovědí být spojována jakákoliv zvláštní povinnost, která by zatěžovala vypovídající stranu. Mezi takové zvláštní povinnosti může být zařazena např. peněžní pokuta, která by sankcionovala výpověď smlouvy. Z ustanovení vyplývá, že musí dojít ke splnění všech striktních podmínek, jinak jednostrannou změnu nelze provést. Ustanovení však dává velký prostor pro judikaturu soudů vzhledem k tomu, že je věcí výkladu, co lze považovat za rozumnou potřebu pozdější změny obchodních podmínek a co je změna obchodních podmínek v přiměřeném rozsahu.

Objevují se také názory, že jednostranná změna obchodních podmínek není možná v rámci spotřebitelských vztahů. Ust. § 1814 občanského zákoníku stanoví ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která jsou zvláště zakázané a mezi těmito pod písm. g) je zakázané také ujednání dovolující podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran. K tomuto lze však namítat, že způsob změny obchodních podmínek je předem dohodnut a neměl by být právě závislý pouze na vůli podnikatele (změna musí být již předem očekávaná a je k ní rozumná potřeba a strana může provést změnu jen v přiměřeném rozsahu). Shrnout se tedy dá, že občanský zákoník umožňuje již při uzavírání smlouvy dohodnout možnost jednostranné změny obchodních podmínek, pokud je již při jednání o smlouvě zřejmá její rozumná potřeba. Podmínkou je, že druhá strana bude mít možnost tyto změny odmítnout a z tohoto důvodu smlouvu bez sankcí vypovědět. Další podmínkou je, že smlouva zavazuje k opětovným plněním stejného druhu. Zde by se mohlo jednat zejména o smlouvy o telekomunikačních službách, dodávkách energií apod.

Občanský zákoník jednostrannou změnu obchodního podmínek výslovně předpokládá, nicméně možnost takového postupu svazuje potřebou splnit určité podmínky. Zjednodušeně lze tyto podmínky shrnout následovně:

a)  obchodní podmínky jsou součástí smluv, které strana v běžném obchodním styku uzavírá s větším počtem osob a které zavazují dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu, přičemž z povahy závazku již při jednání o uzavření takové smlouvy vyplývá rozumná potřeba jejich pozdější změny;

b)  možnost jednostranné změny obchodních podmínek je výslovně sjednána;

c)  změny obchodních podmínek lze provést jen v přiměřeném rozsahu, a pokud takový rozsah nebyl ujednán, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou osobních nebo majetkových poměrů takové strany;

d)  je ujednán způsob, jakým bude změna obchodních podmínek oznámena druhé straně;

e)  je ujednáno právo druhé strany změny obchodních podmínek odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele, aniž by taková výpověď byla spojena se zvláštní povinností zatěžující vypovídající stranu.

     Rozsah změn obchodních podmínek

Ustanovení § 1752 odst. 2 občanského zákoníku se týká rozsahu změny obchodních podmínek, a to v případě, že tento rozsah změn obchodních podmínek nebyl mezi stranami ujednán. V takovém případě se nepřihlíží ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, které již při uzavření smlouvy musela smluvní strana odkazující na obchodní podmínky předpokládat. Ustanovení vylučuje i přihlížení ke změnám vyvolaným změnou osobních či majetkových poměrů smluvní strany, která odkazuje na obchodní podmínky. Zmiňované ustanovení tedy nebrání tomu, aby si strany ujednaly rozsah změn obchodních podmínek ve smlouvě nebo v obchodních podmínkách. Pokud se tak ale nestane, je přesto ujednání o možných následných změnách obchodních podmínek platné a aplikuje se zde ust. § 1752 odst. 2 občanského zákoníku. Strana, která při uzavírání smlouvy musí předpokládat změnu okolností takového rozměru, které povedou k budoucí změně obchodních podmínek, by s těmito okolnostmi a změnami měla seznámit i druhou smluvní stranu, jinak by mohl být zmařen účel smlouvy. Vyloučeno je v takovém případě měnit obchodní podmínky v důsledku změny okolností, kterou strana odkazující na své obchodní podmínky musela již při uzavření smlouvy předpokládat nebo měnit obchodní podmínky jen proto, že potřebu změn obchodních podmínek vyvolaly změny osobních či majetkových poměrů této strany.

6. Adhezní smlouvy

Často zmiňovanou problematikou, která se pojí s tématem obchodních podmínek, jsou smlouvy uzavírané adhezním způsobem. Podle ust. § 1798 odst. 1 občanského zákoníku je adhezní smlouvou ta smlouva, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Jedná se tedy o smlouvy, o jejichž obsahu se individuálně nevyjednává. Taková smlouva nevzniká tak, že strany obsah smlouvy ujednávají, ale tím způsobem, že jedna strana předloží druhé hotový text smlouvy a druhá strana má možnost návrh buď přijmout, anebo odmítnout, ale nikoliv do něj jakkoliv zasahovat. Ust. § 1798 odst. 2 občanského zákoníku doplňuje, že použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

U formulářových smluv platí vyvratitelná právní domněnka, že při jejich použití při jednání se slabší stranou jde o adhezní smlouvu. Adhezní smlouvy mohou existovat i mezi podnikateli, tj. i podnikatel může být slabší stranou například při jednání mezi bankou a podnikatelem o podnikatelském úvěru. Podnikatelé ale mohou aplikaci uvedeného režimu ochrany před adhezními smlouvami vyloučit a to kromě jednoho případu, když slabší strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.

Občanský zákoník výslovně stanoví, která ujednání (doložky) jsou v rámci adhezních smluv neplatná. Ochrana před nekalými doložkami je poskytována stanovením jejich neplatnosti. To se týká těchto doložek:

–   odkazující na podmínky mimo hlavní text smlouvy (tzv. včleňovací doložka),

–   které lze přečíst jen se zvláštními obtížemi (nejde jen o velikost písma, ale o celkové typografické provedení listiny),

–   které jsou pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelné,

–   zvláště nevýhodné, aniž je pro to rozumný důvod (např. se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchyluje od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech).

Dle ust. § 1799 občanského zákoníku doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. Výklad tohoto ustanovení je problematický vzhledem k dokazování toho, jakým způsobem může být prokazováno, že slabší strana byla skutečně s významem ujednání seznámena nebo jej musela znát. Pokud se takovou doložkou rozumí jakékoliv smluvní ujednání, které odkazuje mimo samotný text smlouvy (například tedy na obchodní podmínky), pak pochopitelně vzniká otázka, jak v praxi postupovat, aby slabší strana byla s doložkou a jejím významem jednoznačně seznámena nebo jak prokazovat, že význam doložky musela slabší strana znát. Důkazní břemeno o znalosti doložky slabší stranou má silnější strana. Ve vztazích mezi podnikateli však může být tato ochrana před tzv. včleňovací doložkou smluvně vyloučena.

Dle ust. § 1800 občanského zákoníku obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen. Určit, jaké ujednání je pro osobu průměrného rozumu srozumitelné, nemusí být zcela jednoduché. Ust. § 1800 odst. 2 občanského zákoníku pak stanoví, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná.

Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle ust. § 577 občanského zákoníku, dle kterého je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Návrhy stran přitom soud vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Tímto je umožněno soudu zasahovat do obsahu smluvního vtahu mezi stranami a pokud možno udržet platnost smlouvy jako celku nahrazením jen ujednání, která jsou neplatná.

Dle ust. § 1801 občanského zákoníku platí, že odchýlí-li se strany od ust. § 1799 nebo ust. § 1800 nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. Ustanovení ust. § 1799 nebo ust. § 1800 občanského zákoníku jsou tedy kogentní a není možné se od nich odchýlit s jedinou výjimkou. Výjimkou jsou smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.

7. Slabší strana

Občanský zákoník používá na několika místech pojem „slabší strana“. Tento pojem je blíže vysvětlen pouze v ust. § 433 odst. 2 občanského zákoníku, ovšem nikoliv tak, aby byl výklad použitelný pro celou právní úpravu občanského zákoníku. Dle ust. § 433 odst. 2 občanského zákoníku slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Občanský zákoník je založen na zásadě ochrany slabší strany, přičemž nechrání jen slabší stranu v obecném slova smyslu, tj. invalidy, nezletilé nebo seniory. Jedná se o ochranu slabší strany v závazkovém právu, kdy slabší stranou může být i podnikatel. Obvykle je však za slabší stranu považován spotřebitel ve vztahu k podnikateli.

Občanský zákoník zapracovává princip ochrany slabší strany jak do obecných ustanovení a zásad soukromého práva, z kterých občanský zákoník vychází, tak i do jednotlivých speciálních ustanovení. Příkladem může být právě i úprava samotných obchodních podmínek v ust. § 1753 občanského zákoníku a ochrana před neočekávanými ustanoveními. I ochrana slabší strana má ale své meze, což vyplývá také z ust. § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení soukromé právo spočívá rovněž na zásadě, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu, zároveň ale nikdo také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Slabší strana by neměla být chráněna za každou cenu. I ona může své pozice zneužít.

8. Smluvní pokuty v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv

Smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradu škody. Hlavní výhoda sjednání smluvní pokuty je v tom, že věřitel nenese důkazní břemeno ve vztahu k prokazování výše škody a vůbec skutečnosti jejího vzniku. Smluvní pokuta se musí vztahovat k určité smluvní povinnosti, respektive k jejímu porušení. Specifikace této povinnosti musí být přitom jednoznačná tak, aby beze všech pochybností bylo zřejmé, o jakou povinnost se mezi smluvními stranami jedná.

V literatuře je možné se často setkat s tvrzením, že na základě nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 lze dojít k závěru o zákazu umístění smluvních pokut či jiných obdobných ujednání v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv. Vždy je ovšem třeba si uvědomit, že je nutné posuzovat konkrétní podmínky případu a nepřebírat bez dalšího závěry soudního rozhodnutí v jiné věci. V daném případě řešené Ústavním soudem byla posuzována situace, kdy spotřebitel uzavřel se společností UPC, a. s. smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a byl mu zapůjčen modem. Součástí smlouvy byl odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě pro případ, že zákazník nenavrátí modem do 7 dnů od ukončení smlouvy. Stěžovatel později vypověděl smlouvu o poskytování služeb, ale zapůjčené zařízení nevrátil. Z důvodu porušení této povinnosti byla vůči spotřebiteli žalobou uplatněna smluvní pokuta. Základní námitkou spotřebitele v řízení bylo, že se s obchodními podmínkami nemohl seznámit před podpisem smlouvy a že odkaz na obchodní podmínky (tzv. včleňovací doložka) byl napsán drobným písmem.

Ústavní soud v daném případě uvedl, že v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud ovšem následně přímo uvádí, že nelze závěry Ústavního soudu interpretovat jako a priori vyloučení (příkladmo) jmenovaných podstatných ujednání ze spotřebitelských smluv obecně.

Důležité je také to, že Ústavní soud roz­hodoval věc dle právní úpravy obsažené v již zrušeném občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). V občanském zákoníku platném od 1. 1. 2014 je již obsaženo ustanovení § 1753, dle kterého „Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“. Občanský zákoník tedy žádné ujednání za typově překvapivé neoznačuje a klade důraz nejen na obsah ale také na způsob jeho vyjádření. Lze tudíž dojít k závěru, že není možné paušálně tvrdit, že smluvní pokuta nemůže být nikdy obsažena v obchodních podmínkách, aniž by bylo v každém jednotlivém případě zkoumáno se zohledněním všech relevantních skutečností, zda je konkrétní ujednání o smluvní pokutě překvapivé či nikoliv.

Problematikou se zabýval také Nejvyšší soud ČR v rámci rozsudku ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 32 Cdo 86/2015. Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené závěry Ústavního soudu a uvádí, že nelze přisvědčit dovolatelce, že strany si sjednaly smluvní pokutu přímo v textu předmětných smluv odkazem na všeobecné podmínky. Listina, na niž strany připojily svůj podpis, co do smluvní pokuty obsahuje toliko informaci, že „zájemce a T-Mobile si pro případ porušení povinností vyplývajících z Účastnické smlouvy sjednávají smluvní pokuty, které jsou uvedeny ve VPST, v podmínkách služby Internet ADSL, v Ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách, které jsou součástí Účastnické smlouvy“. Tvrzení žalobkyně, že „už tato formulace je sjednáním smluvní pokuty jako takové“, neobstojí. Z uvedeného ujednání pro strany nevyplývají žádná konkrétní práva ani povinnosti, není z něj patrno, splnění jaké konkrétní smluvní povinnosti je zajištěno smluvní pokutou v každém z uvedených dokumentů, ani výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Jde pouze o odkaz na tři konkrétní dokumenty a na další, blíže nespecifikované obchodní podmínky, „které jsou součástí Účastnické smlouvy“, to vše bez označení konkrétních ustanovení, která se vztahují ke smluvní pokutě. Z textu smlouvy se nepodává, zda jsou ujednání o smluvní pokutě obsažena na více místech všeobecných podmínek a dalších uvedených dokumentů nebo jen v některém z nich. Ze smlouvy nelze zjistit ani to, jaké znění těchto dokumentů (ke kterému datu) bude v případě porušení té které povinnosti použito. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto neplatné. Nejvyšší soud ČR také v tomto případě nepovažoval ujednání o předmětné smluvní pokutě automaticky za neplatné jen proto, že bylo obsaženo v obchodních podmínkách, nýbrž zabýval se důkladně tím, jestli tento konkrétní způsob sjednání smluvní pokuty obstojí ve světle ustanovení o ochraně spotřebitele, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dospěl k závěru, že nikoliv.

9. Rozhodčí doložka jako součást obchodních podmínek

Do textu obchodních podmínek je možné včlenit rozhodčí doložku. Její platnost tím není dotčena. Dle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů pokud tvoří rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Výjimku představují spotřebitelské smlouvy. Ve spotřebitelských vztazích jsou obecně rozhodčí doložky zcela vyloučeny.

JUDr. Jana Drexlerová