Stejně jako základní zákon, kterým je Ústava ČR, si i zákon č. 128/2000 Sb., o obcích zaslouží, aby si jej každý občan této země, který usiluje např. o zvolení zastupitelem své obce, důkladně přečetl a prostudoval, jelikož jeho důkladná znalost z jeho strany poté určitou mírou přispívá nejen k zvýšení právního vědomí, ale rovněž i k celkové kultivaci našeho společenského i politického života.

Poznámka: Komentář je pro účely vydání zpracován k právnímu stavu ke dni 1. 12. 2021.

Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	OBECNÍ ZŘÍZENÍ
HLAVA I	OBECNÁ USTANOVENÍ
Díl 1	Postavení obcí	§	1–15
Díl 2	Občané obce	§	16–17
Díl 3	Území obce a jeho změny	§	18–26a
Díl 4	Názvy obcí, jejich částí, ulic a veřejných prostranství, číslování budov, znak a vlajka obcí	§	27–34a
HLAVA II	SAMOSTATNÁ PŮSOBNOST OBCE
Díl 1		§	35–37
Díl 2	Hospodaření obce	§	38–45
Díl 3	Spolupráce mezi obcemi	§	46–54
Díl 4	Spolupráce s obcemi jiných států	§	55–59
Díl 6	Volby do zastupitelstev v obcích a místní referendum	§	60
HLAVA III	PŘENESENÁ PŮSOBNOST	§	61–66d
HLAVA IV	ORGÁNY OBCE
Díl 1	Zastupitelstvo obce	§	67–83
Díl 2	Pravomoc zastupitelstva obce	§	84–98
Díl 3	Rada obce	§	99–102a
Díl 4	Starosta	§	103–108
Díl 5	Obecní úřad	§	109–116
HLAVA V	ORGÁNY ZASTUPITELSTVA OBCE A RADY OBCE	§	117–122
HLAVA VI	DOZOR	§	123–128
HLAVA VII	KONTROLA VÝKONU SAMOSTATNÉ A PŘENESENÉ PŮSOBNOSTI	§	129–129c
HLAVA VIII	STATUTÁRNÍ MĚSTA	§	130–146
ČÁST DRUHÁ	USTANOVENÍ SPOLEČNÁ A PŘECHODNÁ	§	147–152
ČÁST TŘETÍ	ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ	§	153–155
Příloha	Velikostní kategorie obcí a městských obvodů a městských částí
územně členěných statutárních měst	191

 

 

 

ZÁKON č. 128/2000 Sb.,

o obcích (obecní zřízení)

ve znění
zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 320/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb. (úplné znění č. 2/2003 Sb.),

zákona č. 311/2002 Sb., zákona č. 313/2002 Sb., zákona č. 59/2003 Sb., zákona č. 22/2004 Sb., zákona č. 216/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 421/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 61/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 234/2006 Sb., zákona č. 245/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 169/2008 Sb., zákona č. 298/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 477/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 424/2010 Sb., zákona č. 246/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 72/2012 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 239/2012 Sb., zákona č. 257/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 24/2015 Sb., zákona č. 106/2016 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 257/2017 Sb., zákona č. 175/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 263/2019 Sb., zákona č. 36/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb. a zákona č. 330/2021 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

OBECNÍ ZŘÍZENÍ

HLAVA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Díl 1

Postavení obcí

§ 1

Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce.

komentář k § 1

Toto ustanovení zákona vychází formulačně z čl. 99 a 100 Ústavy ČR. V souladu s čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR je pro obce typické, že se jedná o společenství občanů vymezeného území. Tomuto společenství občanů je ústavou zaručena a dalšími právními předpisy vymezena tzv. samospráva. Tato mu umožňuje samostatně si spravovat své záležitosti – bez toho, že by přitom bylo toto společenství podřízeno orgánům státu, resp. správním orgánům. Zákon používá na tomto místě označení „občané“, přičemž za osoby, které vytvářejí „obecní společenství“ lze považovat i občany jiných států EU, budou-li v obci přihlášeni k trvalému pobytu, jelikož jim v souladu s čl. 40 Listiny EU vzniká právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, ve kterém mají své bydliště, za stejných podmínek jako mají státní příslušníci tohoto státu. V kontextu s § 17 zákona vyplývá, že oprávnění občanů uvedená v § 16 zákona má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je cizím státním občanem a je v obci hlášena k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je naše republika vázána a která byla řádně vyhlášena. I takoví občané spadají pod výše uvedenou definici, tj. spoluvytvářejí obecní společenství.

Nutno dodat, že obec vždy tvoří součást vyššího územního samosprávného celku, jak ostatně vyplývá i z čl. 100 odst. 2 Ústavy ČR. Z dikce § 18 zákona dále vyplývá, že každá část území ČR, s výjimkou území vojenských újezdů, je součástí území některé, a to právě jedné obce. Obec tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce.

Z hlediska územního členění nutno připomenout, že obec jako vymezené území je nejnižší jednotkou územního členění státu. Dále platí, že území obce je součástí území některého (právě jednoho) okresu, přičemž výjimkou je území hlavního města Prahy, které tvoří samostatnou územní jednotku, která není součástí žádného okresu.

Pokud jde o označování územních hranic obcí a hranic pozemků trvalým způsobem v terénu, je tento způsob stanoven vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění.

V případě vzniku nové obce zákon vylučuje, aby byly obce tvořeny územně nespojeným územím, popř. aby existovala obec územně obklopena územím výhradně jedné obce. To znamená, aby taková obec byla fakticky svým způsobem „ostrůvkem“ uvnitř jiné obce.

§ 2

(1) Obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

(2) Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

komentář k § 2

Z dikce tohoto ustanovení zákona vyplývá, že obec je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek. To ostatně plyne i z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Obec ve své podstatě představuje organizační útvar, který je subjektem veřejné správy a jemuž náleží v rámci decentralizované správy oprávnění vykonávat svým jménem určitou část z úkolů veřejné správy. Kromě toho je obec právnickou osobou, která je oprávněna vstupovat do právních vztahů jak práva veřejného, tak i práva soukromého. V rámci takto svěřených pravomocí tak může obec např. vydávat obecně závazné vyhlášky nebo např. zřizovat obecní policii.

Vstupuje-li obec do právních vztahů, nese za své jednání odpovědnost. Tato odpovědnost má nejčastěji podobu odpovědnosti za způsobenou újmu (jak majetkovou, tak i nemajetkovou) – tedy jak dle § 2894 a násl. občanského zákoníku, tak i zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Zákonodárce předpokládá, že obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů, přičemž při plnění úkolů chrání též veřejný zájem. V praxi to znamená, že při samotné činnosti v obci musí být respektován nejen samotný lokální zájem zastávaný místními zastupiteli obce, ale taktéž i širší veřejný zájem, což však může působit určité problémy, jelikož pojem „veřejný zájem“ je značně neurčitý.

§ 3

(1) Obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, je městem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády.

(2) Obec je městysem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády.

(3) Obec, která byla městem přede dnem 17. května 1954, je městem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny tak na žádost obce stanoví a zároveň určí den, kdy se obec stává městem.

(4) Obec, která byla oprávněna užívat označení měs­tys přede dnem 17. května 1954, je městysem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny tak na žádost obce stanoví a zá­roveň určí den, od kterého se obec stává městysem.

(5) Kancelář Poslanecké sněmovny zašle údaje o tom, že se obec stala městem nebo městysem, neprodleně Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu.

(6) Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem, je nově vzniklá obec městem. Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž žádná není městem, ale alespoň jedna je městysem, je nově vzniklá obec městysem. Oddělí-li se část města a vzniknou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního města nebo část jeho názvu, je i nadále městem. Oddělí-li se část městyse a vznik­nou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního městyse nebo část jeho názvu, je i nadále městysem.

komentář k § 3

Důležité

     Z čl. 99 Ústavy plyne, že základní jednotkou územních samosprávných celků, jsou obce. Obce jsou také jedinými základními územními samosprávnými celky. Platná právní úprava rozlišuje přitom tyto druhy obcí: obec, městys, město, statutární město a hlavní město Praha.

V odst. 1 je zakotveno, že městy jsou obce, které byly městy ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. To ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k tomuto zákonu. Platí, že městem se může stát v souladu s tímto odstavcem zákona i jiná obec. Musí být ovšem splněna podmínka spočívající v tom, že má alespoň 3 000 obyvatel. Přitom se vychází z toho, že k naplnění uvedeného počtu obyvatel může dojít i osobami, které nemají státní občanství ČR, jsou tedy cizinci, avšak mají zde trvalý pobyt. Při splnění takto stanovených podmínek se taková obec může stát městem, pakliže tak na návrh této obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po předchozím vyjádření vlády. Nutno dodat, že obec nemá právní nárok na „povýšení“ z obce na město, tj. musí sama o sobě naplnit představy o svém městském charakteru, poskytováním rozsahu služeb, které jsou typické pro město apod. I když v této věci s konečnou platností takto rozhoduje předseda Poslanecké sněmovny, přesnější pravidla pro posouzení těchto otázek nastavila vláda, jejíž stanovisko má ovšem v této věci jen doporučující charakter. Učinila tak usnesením č. 418 z 2. 5. 2001, kdy takto stanovila kritéria pro posuzování žádostí obcí o stanovení městem. Posuzuje se tak např., zda střed města odpovídá „soustředěné městské zástavbě s náměstím se zpevněným povrchem“, zda v centru převažuje vícepodlažní zástavba, zda jsou ulice a veřejná prostranství pojmenovány, do jaké míry je v obci zaveden vodovod, kanalizace či bezprašné chodníky, zda je v obci základní škola, pošta atd. Je tak trochu s podivem, že dodnes nebyl tento stav nikterak napraven, navíc s přihlédnutím k tomu, že usnesení vlády je toliko „interní akt“, který ukládá úkoly pouze členům vlády, jak ostatně i plyne z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 482/97.

V odst. 2 zákonodárce upravil institut městyse. Tento institut se stal součástí našeho právního řádu znovu od 1. 7. 2006 zákonem č. 234/2006 Sb. Díky této novele se tento institut navrátil do právní úpravy, jejíž součástí byl až do padesátých let minulého století. Za městys je považována taková obec, o které je tak stanoveno rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny po předchozím vyjádření vlády. Ani na „povýšení“ obce na městys není právní nárok, přičemž výjimku z tohoto pravidla zakotvuje odst. 4.

V odst. 3 je stanoveno, že obec, která byla městem přede dnem 17. 5. 1954, je městysem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Je zde tak zakotveno právo obce, která byla městem před uvedeným datem, požádat o znovuzískání tohoto statusu. Je-li tomuto požadavku ze strany vlády a předsedy Poslanecké sněmovny vyhověno, měl by předseda Poslanecké sněmovny dále též stanovit od kterého dne a data se tato obec takto stává městem.

V odst. 4 je řešena situace obdobná jako je situace v odst. 3, tj. ve vztahu k těm obcím, které měly před nabytím účinnosti zákona č. 13/1954 Sb., již zmíněný status městyse a nabytím účinnosti zmíněného zákona o tento status následně přišly.

Z odst. 5 vyplývá, že Kancelář poslanecké sněmovny zašle údaje o tom, že se obec stala městem nebo městysem, neprodleně Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu. Tento postup má zaručit zejména to, že orgány vykonávající státní správu na úseku katastru nemovitostí budou o této skutečnosti včas informovány.

V odst. 6 je pamatováno na situaci, kdy dochází k územním změnám obcí sloučením dvou nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem nebo městysem, a oddělení části města nebo městyse. Přitom se vychází z koncepce, že nově vzniklá obec bude při takovém sloučení městem, popř. městysem. Dále se předpokládá, že obec, které zůstane po oddělení části či jejich částí název dosavadního města nebo městyse, zůstává i nadále městem nebo městysem.

§ 4

(1) Statutárními městy jsou Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná, Mladá Boleslav, Prostějov a Třinec.

(2) Území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.

komentář k § 4

Zákon obsahuje v tomto ustanovení taxativní výčet tzv. statutárních měst. Postavení statutárních měst navazuje na historické tradice a přejímá tento pojem již ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích.

V odst. 1 je jednak podán taxativní výčet těchto statutárních měst a současně je nutno dodat, že statutární města jsou města zvláštního významu, což se odráží i v tom, že postavení tohoto města nelze získat jinak, než na základě zákona.

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy. Zvláštní postavení těchto měst je dáno i tím, že tato města mohou na základě rozhodnutí zastupitelstva města své území členit na městské obvody nebo městské části se svěřenou působností, která je realizována vlastními orgány. Hodí se dodat, že např. již zmíněné městské obvody přitom mají do určité míry analogické postavení obcí jako takových, nicméně tyto obvody však nelze považovat za právnické osoby, jelikož jsou součástmi příslušného statutárního města a proto i disponují jen omezenou působností, která se odvíjí od statutárního města jako celku. Typicky se toto omezení projevuje např. v tom, že tyto obvody nemohou přijímat vlastní právní předpisy. V rozsudku Nejvyššího správního soud sp. zn. 3 Ans 9/2005 přijal tento soud závěr, že při nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoli jako nositel moci veřejné. Při nakládání s majetkem městskou částí nejde o vrchnostenský výkon veřejné správy, ale o soukromoprávní vztah, řešitelný v rovině soukromého práva, což znamená, že městské části takto vystupují jako správní orgán pouze v některých případech a mají tak dvojí postavení – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 52/2010. Celkově lze shrnout, že základním modelem členění těchto statutárních měst je proto rozčlenění jejich samotného území na městské obvody nebo městské části, přičemž však není vyloučeno ani takové rozčlenění tohoto města, kdy se městské obvody (popř. části) zřídí jen na části území města. Potom to znamená, že část města bude takto spravována dvouúrovňově a zbývající část pak jednoúrovňově.

Každopádně platí, že rozhodnutí o tomto územním členění statutárního města náleží vždy do kompetence zastupitelstva statutárního města. K přijetí statutu tohoto města jsou zavázána taková města jen tehdy, rozhodnou-li o svém územním členění a o vytvoření zastupitelských a výkonných orgánů městských obvodů nebo městských částí. Oproti tomu tzv. územně nečleněná statutární města tento statut přijímat nebudou.

§  Z judikatury

     Městské části ke svěřenému majetku hlavního města Prahy vykonávají ve stanoveném rozsahu jen právo hospodaření. Vlastnické právo k takto svěřenému majetku však zůstává jmenované obci. Je-li městská část toliko subjektem, majícím právo hospodaření se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva např. žalobu zápůrčí, vindikační, nikoliv právo aktivní věcné legitimace k podání určovací žaloby.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005

     Domnívá-li se navrhovatel, že veřejná vyhláška s návrhem opatření obecné povahy měla být vyvěšena i na úřední desce městského obvodu Plzeň 5-Křimice, mýlí se. Statutární město Plzeň se člení na městské obvody, jedním z nichž je i městský obvod Plzeň 5-Křimice – tyto obvody však samo o sobě nejsou obcemi (městy), jsou toliko jejich součástí. Vyplývá to z § 4 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení… Přestože tedy vymezená městská část může vykonávat určitou svěřenou působnost, není samostatnou právnickou osobou, samostatnou obcí. Pochopitelně, prospělo by zájmu na informovanosti potencionálně dotčených osob, aby byl návrh opatření obecné povahy zveřejněn i veřejnou vyhláškou na úřední desce příslušného městského obvodu. Takový postup by odpovídal i tzv. uvědomovací zásadě zakotvené v § 4 odst. 3 správního řádu…

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 59 A 5/2021

§ 5

(1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem obce; dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce. Město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány města jsou rada města, starosta, městský úřad a zvláštní orgány města. Městys je samostatně spravován zastupitelstvem měs­tyse; dalšími orgány městyse jsou rada městyse, starosta, úřad městyse a zvláštní orgány městyse.

(2) Statutární město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány statutárního města jsou rada města, primátor, magistrát a zvláštní orgány města. Městský obvod územně členěného statutárního města je spravován zastupitelstvem městského obvodu; dalšími orgány městského obvodu jsou rada městského obvodu, starosta, úřad městského obvodu a zvláštní orgány městského obvodu. Městská část územně členěného statutárního města je spravována zastupitelstvem městské části; dalšími orgány městské části jsou rada městské části, starosta, úřad městské části a zvláštní orgány městské části.

(3) Orgánem obce, městyse, města, statutárního města, městského obvodu nebo městské části je též komise, jestliže jí byl svěřen výkon přenesené působnosti (§ 122 odst. 2).

komentář k § 5

Zákon vychází z koncepce, že působnost obce je realizována orgány obce – ať už se jedná o působnost samostatnou anebo přenesenou. Výjimku z této koncepce představují případy v samostatné působnosti obce, které jsou řešeny místním referendem. Vychází se přitom z toho, že zastupitelstvo obce je nejvyšším samosprávným orgánem a zastupitelským sborem obce. Od zastupitelstva se poté odvíjí postavení dalších orgánů obce, kterými jsou rada obce, starosta obce a obecní úřad. Nutno dodat, že mezi orgány obce řadíme i příp. zvláštní orgány, které jsou zřizovány podle zvláštních předpisů. V rámci organizace obce je nutno též zmínit funkci tajemníka a popř. správce obce. Samotná Ústava ČR v souvislosti s orgány obcí zmiňuje toliko ve svém čl. 101 odst. 1 zastupitelstvo obce. To však nic nemění na tom, že samotná koncepce obecního zřízení je relevantní z hlediska svého obsahu nejen pro samotné obce, nýbrž i pro městyse, města a statutární města.

     Zastupitelstvo obce

Z odst. 1 plyne, že zastupitelstvo obce v kontextu s obecním zřízením zajišťuje z hlediska svěřených pravomocí ty nejdůležitější v oblasti samostatné působnosti obce. Na zasedání zastupitelstva obce má veřejnost volný přístup, jelikož jsou veřejná a toto zastupitelstvo se schází dle potřeby, nejméně však jedenkrát za tři měsíce. Má-li být toto zastupitelstvo usnášeníschopné, musí být přítomna nadpoloviční většina jeho členů, nicméně k platnosti jeho usnesení je nezbytný souhlas nadpoloviční většiny všech jeho členů. Výkonným orgánem pro oblast samostatné působnosti obce je pak rada obce. Rada obce – až na výjimky stanovené zákonem – není oprávněna rozhodovat v oblasti přenesené působnosti. Tato rada se skládá ze starosty, místostarosty nebo místostarostů a dalších radních, kteří jsou voleni zastupitelstvem z řad členů obecního zastupitelstva. Tento výkonný orgán obce se schází dle potřeby a přijímá rozhodnutí většinou svých členů. V rámci soustavy orgánů obce má významné místo funkce starosty. Orgánem obce, který tuto obec reprezentuje navenek a současně plní další úkoly, je tedy starosta. Starosta je však při svém právním jednání do určité míry limitován. Znamená to, že taková právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popř. rady obce, je starosta oprávněn provést jen po tomto předchozím schválení. Pokud by se tak nestalo, jsou taková jeho právní jednání neplatná. Zastupitelstvo obce volí starostu z řad svých členů a tomuto zastupitelstvu je starosta taktéž za svou činnost i další jednání odpovědný. Nezastupitelná role starosty spočívá v tom, že svolává a řídí zasedání zastupitelstva, s určenými ověřovateli podepisuje zápis o průběhu zasedání zastupitelstva, spolu s místostarostou nebo radním podepisuje obecně závazné vyhlášky obce anebo jiná usnesení zastupitelstva obce. Starosta je rovněž odpovědný za svolání a řízení schůze rady obce, kdy spolu s pověřeným členem rady podepisuje nařízení, popř. další usnesení této rady. Není-li v dané obci ustaven tajemník obecního úřadu, dostává se starosta navíc do postavení nadřízeného všech pracovníků tohoto obecního úřadu a kromě toho plní funkci statutárního orgánu zaměstnavatele na základě zvláštních předpisů. Vedle zmíněného starosty je dalším orgánem obce obecní úřad, který zabezpečuje plnění úkolů obce úředního charakteru – ať již se jedná o oblast samostatné nebo přenesené působnosti obce. Samotný obecní úřad se pak člení na odbory a oddělení. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 608/2018 dospěl tento soud k závěru, že zákon o obcích obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu úřadu (magistrátu) jako organizační jednotce obce (statutárního města) tuto způsobilost přiznávalo. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v soukromoprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z občanskoprávních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad) – soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat. Zákon o obcích tedy nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1847/2010. Z personálního hlediska obecní úřad tvoří starosta, místostarosta či místostarostové, tajemník obecního úřadu a další zaměstnanci obce, kteří jsou zařazeni do obecního úřadu, v jehož čele stojí vždy starosta. Dalším orgánem obce mohou být zvláštní orgány obcí, které jsou zřizovány na základě zvláštních předpisů, např. komise pro projednávání přestupků. Mezi orgány obce náleží i obecní policie – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 57 A 21/2020.

     Zvláštnosti a rozdíly u obecních orgánů

V odst. 2 jsou popsány některé zvláštnosti a rozdíly u obecních orgánů, kdy např. statutární město nemá starostu, nýbrž primátora a nemá městský úřad, ale existuje tu magistrát. Toto ustanovení zákona má reflektovat oproti běžným městům složitější situace v označování orgánů ve vztahu k existenci městských obvodů či městských částí územně členěných statutárních měst apod.

     Komise

V odst. 3 je pro účely tohoto zákona stanoveno, že komise jsou obecním zřízením považovány za iniciativní a poradní orgány obce. Platná právní úprava nepočítá s tím, že by tyto komise měly být zřizovány povinně, nýbrž je na příslušné obci, aby sama rozhodla o zřízení takové komise dle momentální potřeby. Je-li taková komise zřízena, řídí se při své iniciativní a poradní činnosti v plném rozsahu pokyny rady obce a její pravomoc se odvíjí od působnosti rady obce, což znamená, že taková komise je za svou činnost vždy odpovědná radě obce. Z toho důvodu komise vždy vystupuje jako orgán rady obce. Zákon umožňuje, aby starosta v případě potřeby této komisi po projednání s ředitelem krajského úřadu svěřil výkon přenesené působnosti v určitých věcech. Za takové situace, ovšem jen v tomto stanoveném rozsahu, se může taková komise pak stát orgánem obce a ve věcech výkonu přenesené působnosti na svěřeném úseku by pak odpovídala za svou činnost přímo starostovi. Jiná situace nastává u malých obcí, kde se zpravidla nevolí rada obce, neb tu má zastupitelstvo obce méně než 15 členů a v těchto obcích pak má komise postavení orgánu, který je zřizován přímo starostou a tudíž podléhá ve všech otázkách s tím spojených tomuto starostovi. Navíc starosta je i ten, kdo přímo tuto komisi řídí svými pokyny. K činnosti těchto komisí se hodí ještě dodat, že je svým způsobem ovlivněna principem transparentnosti, což se odráží i v tom, že podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona má každý občan obce, který dosáhl věku 18 let zákonné právo nahlížet do usnesení komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy. Komise mají svou vazbu též i na zastupitelstvo obce, resp. jeho členy, což se odvíjí od § 82 písm. a) zákona, dle kterého má každý člen zastupitelstva při výkonu své funkce právo všem komisím předkládat návrhy na projednání. Třeba ještě dodat, že komise rady obce či městské části se musí usnášet většinou hlasů všech svých členů a nepostačí tak většina z přítomných členů komise rady obce či městské části.

§  Z judikatury

     Obec je aktivně legitimována k podání návrhu na výkon rozhodnutí vydaného orgánem obce v přenesené působnosti. Obec je oprávněna (a současně i povinná) ze zákona vykonávat přenesenou působnost, jejímž obsahem je i dohled a případné vynucení povinnosti uložené jejím orgánem v rámci přenesené působnosti – je tedy osobou aktivně legitimovanou k podání exekučního návrhu ve smyslu § 105 odst. 2 správního řádu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018

     …Podle § 5 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec samostatně spravována zastupitelstvem obce, přičemž dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce. Vzhledem k tomu, že z orgánů obce může být pořizovatelem pouze obecní úřad, není z ničeho zřejmé, že by mělo zastupitelstvo odpůrce úmysl odchýlit se od zákona, ale šlo jen o nepřesnost, spočívající v tom, že zastupitelstvo chtělo využít svůj vlastní úřad, ale nepřesně uvedlo celou obec. Jak již uvedl krajský soud, jednalo se tak o pochybení, ale ze shora uvedených důvodů pouze formálního rázu, neboť nevznikaly pochybnosti, že pořizovatelem je obecní úřad odpůrce.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 8 As 28/2019

§ 6

zrušen

§ 7

(1) Obec spravuje své záležitosti samostatně (dále jen „samostatná působnost“). Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem.

(2) Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost (§ 61 a násl.).

komentář k § 7

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika samostatné a přenesené působnosti obce. Je to ustanovení významné tím, že je zde definována působnost obce v rámci výkonu svých pravomocí.

     Samostatná působnost obce

V odst. 1 je vymezena samostatná působnost obce. Jedná se o legislativní zkratku pro svým způsobem samostatné spravování vnitřních záležitostí obce. V podstatě jde o vymezení těch záležitostí, kde může obec tyto spravovat samostatně.

Samostatná působnost proto vychází z toho, že obec se při výkonu této působnosti řídí jen právním řádem a přitom spravuje věci související s územní samosprávou, která je ústavně garantována v čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy. V kontextu s tím platí, že obce spravují zásadně veškeré záležitostí samosprávy, nejedná-li se o záležitosti samosprávy, které z hlediska svého významu překračují lokální zájem obcí a jsou zákonem svěřeny vyšším územním samosprávným celkům, v případě ČR krajům.

Hodí se dodat, že toliko zákon vymezuje rozsah samostatné působnosti obcí. Místní samosprávy vykonávají samosprávné úkony přímo na svém území. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/02 pak Ústavní soud shrnul důležitost místní samosprávy jako nezastupitelné složky rozvoje demokracie…Je výrazem práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí.

Z dikce ustanovení plyne, že v souladu s čl. 100 odst. 4 Ústavy je stát oprávněn zasahovat do činnosti územních samosprávných celků tehdy, jestliže to vyžaduje ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.

Znamená to, že obec jako územní samosprávný celek není podřízeným orgánem vůči státním orgánům ani orgánům příslušného kraje – ani za situace, kdy např. orgány kraje vykonávají v rámci přenesené působnosti státní správu. V konečném důsledku proto jak orgány krajů, tak i státní orgány nejsou oprávněny omezit rozsah samostatné působnosti obce ani za situace, kdy konkrétní obec nebude schopna efektivně plnit úkoly, které vyplývají z její samostatné působnosti. Subjektivním právem obce je tedy výkon samostatné působnosti, včetně právních prostředků jeho ochrany.

     Přenesená působnost obce

V odst. 2 je definován pojem přenesené působnosti obce. Jedná se o legislativní zkratku pro státní správu, jejíž výkon je zákonem svěřen orgánu obce. Základem je přitom čl. 105 Ústavy. Přenesená působnost je realizována nepřímo skrze orgány územní samosprávy. Přitom je nutno mít na paměti, že tato přenesená působnost není ve vztahu k orgánům obcí ukládána ve stejném rozsahu, nýbrž se rozlišuje mezi výkonem přenesené působnosti v základním rozsahu, v rozsahu pověřeného obecního úřadu a v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Ze zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností vyplývá, které obce jsou obcemi s pověřeným obecním úřadem a které obcemi s rozšířenou působností. Náš právní řád ovšem počítá i s tím, že v některých případech může být zákonem stanovena zvláštní věcná působnost k výkonu určitých záležitostí státní správy toliko orgánu konkrétní obce – viz např. zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení apod. Vychází se z toho, že výkon přenesené působnosti je povinností obce, která jí takto byla uložena zákonem anebo na základě zákona příslušným orgánům obce.

§  Z judikatury

     Podle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy jsou obce, tedy i stěžovatelka, územními společenstvími občanů s právem na samosprávu. Jsou přitom samostatně spravovány zastupitelstvem a stát do jejich činnosti může zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy). Takovým zákonem je i zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících předpisů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon mimo jiné stanoví, že je právnická osoba jiná než stát (tedy i obec), která neoprávněně použila nebo zadržela peněžní prostředky poskytnuté jí ze státního rozpočtu, povinna provést prostřednictvím finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně a v případě prodlení s tímto odvodem zaplatit i penále. Omezuje tedy ústavně zaručené právo obce na samosprávu i její právo vlastnické plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 563/21

     Schválení územního plánu ve formě opatření obecné povahy spadá do kompetence zastupitelstva obce a jde o výkon její samosprávy (srov. § 6 odst. 5 písm. c) a § 43 odst. 4 stavebního zákona)… Právo na samosprávu však není absolutní a nemá automatickou přednost před ústavně chráněnými právy subjektů, které mohou být činností samosprávy jakožto veřejné moci dotčeny (viz bod 71 nálezu sp. zn. I. ÚS 655/17). I „politické“ rozhodnutí samosprávného celku týkající se územního plánování musí být činěno v souladu s ústavními požadavky zákonnosti, legitimity a proporcionality a při zachování ochrany základních práv jednotlivců před svévolnými a excesivními zásahy veřejné moci (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny).

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 354/21

§ 8

Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a ne­stanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samo­statnou působnost.

komentář k § 8

Koncepce zákona vychází z teze, že pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost obce. Je zde takto stanoveno, že za situace, kdy zvláštní zákon sice stanoví, že určitá činnost je v působnosti obce, ale není zde současně uvedeno, zda patří do samostatné nebo přenesené působnosti obce, jedná se o působnost samostatnou. To ovšem neplatí, je-li ve zvláštním zákoně jednoznačně stanoveno, že činnost svěřená do působnosti obce je výkonem státní správy – a to i přes to, že nebude výslovně uvedena jako přenesená působnost. Totéž platí např. i v případech, kdy je zvláštním zákonem svěřena určitá působnost pověřeným obecním úřadům, protože orgány takovýchto obcí budou vykonávat z titulu působnosti obce ve svěřeném rozsahu státní správu, resp. přenesenou působnost. V rozsudku sp. zn. 43 A 70/2021 pak Krajský soud v Praze uvedl, že ustanovení § 8 obecního zřízení má odstraňovat případné pochybnosti, zda má být zvláštním zákonem upravena působnost samostatná nebo přenesená (při absenci vymezení se jedná o samostatnou působnost). Toto usnesení není namístě aplikovat tehdy, jestliže ze zvláštního zákona nepochybně plyne, že činnost svěřená do působnosti je výkonem státní správy, i když nebude výslovně označena jako „přenesená působnost“, rovněž tak i v případech, kdy zvláštní zákon svěří určitou působnost pověřeným obecním úřadům nebo obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, případně obcím s pověřeným obecním úřadem nebo obcím s rozšířenou působností, neboť orgány takových obcí z titulu působnosti obce s pověřeným obecním úřadem nebo s rozšířenou působností vykonávají jen přenesenou působnost…

§ 9

zrušen

§ 9a

Obce zajišťují výkon finanční kontroly podle zvláštního právního předpisu.^2a)

komentář k § 9a

V tomto ustanovení zákona je založena povinnost, aby obce prováděly výkon finanční kontroly. Tato kontrola je prováděna v samostatné působnosti obce na základě zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odpovědnost za organizování a řízení takové kontroly má vedoucí orgán veřejné správy, což je v případě obcí starosta. Součástí vnitřního kontrolního systému je tzv. interní audit, který uvnitř orgánu veřejné správy zajišťuje funkčně nezávislý útvar, popř. k tomu zvlášť pověřený zaměstnanec, který musí být organizačně oddělen od řídících výkonných struktur. Kromě výkonu finanční kontroly jsou obce též povinny zřizovat kontrolní výbor v souladu s § 119 zákona.

§ 10

Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou

a)  k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a ma­jetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,

b)  pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přís­tupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v roz­sahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,

c)  k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zá­stavbě a ostatní veřejné zeleně³⁾ (dále jen „veřejná zeleň“) a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti,

d)  stanoví-li tak zvláštní zákon.

komentář k § 10

     Obecně závazné vyhlášky

V čl. 104 odst. 3 Ústavy je založena pravomoc obce k vydávání obecně závazných vyhlášek. Přitom platí, že obecně závazná vyhláška obce by neměla opakovat právní normy obsažené již v zákoně a měla by naopak obsahovat vlastní pravidla pro chování a jednání v rámci obce, která nejsou dána zákonem. Třeba dodat, že obecně závazné vyhlášky jsou považovány za originární pramen práva, jelikož k jejich vydání není třeba výslovné zákonné zmocnění. Koncepce obsažená v tomto zákoně vychází z toho, že formou obecně závazných vyhlášek obce se jedná většinou o úpravy komplementární k taxativnímu výčtu předmětů, jež mohou být takto vyhláškou v souladu s tímto zákonem upraveny. Jistý specifický příklad, který vybočuje z režimu obecné samostatné působnosti, pak představuje vyhláška o závazných částech územního plánu, kde je obsažena silná návaznost na přenesenou působnost.

Důležité

     V kontextu s již uvedeným proto platí, že obce mohou vydávat své obecně závazné vyhlášky v mezích své samostatné působnosti, obecně závazné vyhlášky jsou podzákonným pramenem práva, který musí být v souladu s ústavním pořádkem a zákony a případný rozpor obecně závazné vyhlášky s ústavním zákonem nebo běžným zákonem je důvodem pro její zrušení Ústavním soudem.

     Rozpor obecně závazné vyhlášky s ústavním zákonem nebo běžným zákonem

Předně třeba uvést, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/01 Ústavní soud konstruuje jakousi návaznost svých judikátů vztahujících se k již zrušenému zákonu č. 367/1990 Sb. i na novou právní úpravu, kterou představuje tento zákon a současně s tím uvádí, že přestože tyto nálezy byly vydány za dřívější právní úpravy, závěry v nich vyslovené si nepochybně zachovávají svoji platnost i v současnosti. Kromě toho se Ústavní soud již dříve ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/99 vyslovil ohledně této problematiky tak, že co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemá být předmětem obecně závazných vyhlášek obce. Obec je povinna se při vydávání této obecně závazné vyhlášky v souladu s § 35 odst. 3 písm. a) zákona řídit zákony této země. V této souvislosti bylo např. v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Af 54/2017 konstatováno, že ust. § 10 písm. a) zákona ve spojení s § 50 odst. 4 loterijního zákona poskytují obcím široké pravomoci omezit provozování hracích přístrojů místem, časem nebo je dokonce úplně zakázat. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/21 dospěl tento soud k názoru, že omezení konzumace alkoholu na veřejně přístupných místech spadá pod regulaci činností, které by mohly narušit veřejný pořádek a jde tak o úpravu místních záležitostí veřejného pořádku ve smyslu § 10 písm. a) zákona, kam mohou obce svou obecně závaznou vyhláškou regulatorně zasahovat (k tomu srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 33/05). Tentýž soud však v uvedeném nálezu dále konstatoval, že „úprava v obecně závazné vyhlášce, která nedůvodně zvýhodňuje obec tím, že pro akci jí pořádané stanoví výjimku ze zákazu konzumace a podávání alkoholu na základě skutečností, že akci pořádá obec, kdežto jiný pořadatel akce musí pro výjimku ze zákazu splnit dodatečné podmínky, je v rozporu s principem rovnosti plynoucím z materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Třeba ještě doplnit, že obci dává možnost, aby obecně závaznou vyhláškou zakázala konzumaci alkoholických nápojů na veřejně přístupném místě nebo veřejnosti přístupné akci též § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, pochopitelně při splnění podmínky, že je taková akce nebo místo přístupné též osobám mladším 18 let. V kontextu s již uvedeným se hodí uvést, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 18/16 zrušil Ústavní soud obecně závaznou vyhlášku obce Všeň, kterou se tato obec pokusila regulovat provoz na komunikacích. Přitom soud dospěl k názoru, že přijetím této vyhlášky zastupitelstvo uvedené obce postupovalo mimo svou věcnou působnost vymezenou zákonem. Předmětem regulace v této vyhlášce totiž byla úprava provozu na vymezených veřejně přístupných účelových komunikacích. Ústavní soud zaujal názor, že obec nemůže svou obecně závaznou vyhláškou upravovat provoz, který je upraven zákonem. Bude-li to nezbytné k ochraně oprávněných zájmů vlastníků účelové komunikace, může veřejný přístup na tuto účelovou komunikaci v rámci výkonu přenesené působnosti v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na žádost vlastníka a po projednání s Policií ČR upravit nebo omezit příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nicméně obec sama o sobě není oprávněna tyto záležitosti upravovat ve své obecně závazné vyhlášce.

Nelze opomenout, že v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 542/2011 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li obecně závazná vyhláška natolik konkrétní, že ve své podstatě již rozhoduje o právech a povinnostech konkrétních subjektů, je sama o sobě nezákonná. Navíc za situace, kdy již tato vyhláška byla za nezákonnou označena nadřízeným orgánem obecního úřadu ve výzvě k nápravě, a této výzvě nebylo z nějakého důvodu uposlechnuto, vzniká subjektu, kterému by na základě aplikace této vyhlášky vznikla škoda, právo na náhradu této škody dle zákona č. 82/1998 Sb.

     Veřejné záležitosti lokálního významu

Obecně závazné vyhlášky regulují veřejné záležitosti lokálního významu, které nepřesahují obecní zájem a nejsou proto ani záležitostmi krajského nebo celostátního významu. Obec může formou obecně závazné vyhlášky regulovat takové záležitosti, které jsou dány okruhem působnosti obecního zastupitelstva, resp. samotné obce. Obec může vydat obecně závazné vyhlášky k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, k zajištění udržování čistoty veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, veřejné zeleně a k užívání zařízení sloužících potřebám veřejnosti. Ostatně již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/04 bylo svého času konstatováno, že účelem a funkcí obecně závazných vyhlášek je samostatná správa vlastních záležitostí obce. Smysl těchto vyhlášek tedy nelze spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů, které se týkají výkonu státní správy. Současně je mimo jakoukoli pochybnost, že i samotná obec musí dodržovat své právní předpisy. Nutno připomenout, že toto ustanovení zákona má svůj význam v tom, že stanoví tři okruhy oblastí samostatné působnosti obce, v rámci nichž je obec oprávněna realizovat svou pravomoc v souladu s Ústavou ČR. Současně s tím je pamatováno i na skutečnost, že obce mohou svou normotvornou pravomoc realizovat i na základě ustanovení zvláštního zákona, např. na úseku ochrany proti alkoholismu apod. V rozsudku sp. zn. 2 As 13/2009 pak Nejvyšší správní soud definoval pojmy veřejný pořádek a čistota. Vrátíme-li se znovu k územní působnosti této obecně závazné vyhlášky, pak platí, že je dána administrativním členěním ČR a taková vyhláška má svou územní působnost v rozsahu administrativního teritoria, jehož zastupitelský orgán ji vydal. Z hlediska osobního poté taková vyhláška působí na všechny subjekty na jejím území, tj. jak na fyzické, tak i na právnické osoby.

     Platnost a účinnost obecně závazné vyhlášky

Platnou se obecně závazná vyhláška stává ve chvíli, kdy projde řádným legislativním procesem a je vyhlášena na úřední desce obce. Takto se stane i součástí platného právního řádu na daném území. Účinnou se ovšem obecně závazná vyhláška stává okamžikem, kdy může způsobit zamýšlené následky. Platí, že tento okamžik, který nesmí předcházet datu platnosti vyhlášky (může ovšem být s tímto datem shodný), je uveden obvykle jako poslední ustanovení obecně závazné vyhlášky a nestalo-li se tak, pak nastává fikce, že účinnosti nabývá taková vyhláška 15. dnem po svém vyhlášení. Jako kterýkoli jiný právní předpis může být i obecně závazná vyhláška po čase novelizována.

Pakliže by měla být obecně závazná vyhláška předmětem přezkumu, např. toho soudního, bylo by třeba posoudit zejména to, zda předmětná regulace (tj. ve vyhlášce takto obsažená) spadá do samostatné působnosti obce, zda se obec při vydání této obecně závazné vyhlášky řídila zákonem, zda se daná problematika týká okruhů, které jsou pro tuto vyhlášku stanoveny zákonem a jestli je dán místní charakter vyhláškou upravené problematiky – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/10.

     Meze věcné působnosti

V návaznosti na již uvedené lze konstatovat, že v kontextu s judikaturou Ústavního soudu pro tuto právní oblast platí, že obce nemohou při vydávání obecně závazných vyhlášek překročit meze věcné působnosti, které jsou dány v § 10 zákona, nicméně v samotném nedodržení přesného obsahu zákonného zmocnění daného zvláštním zákonem anebo v překročení jeho hranic v obsahu vyhlášky již není Ústavním soudem spatřován derogační důvod, pohybuje-li se navíc obec v limitech daných § 10 zákona. Jinak tomu ovšem může být v případech, kdy se zmocnění ve zvláštním zákoně s oblastmi uvedenými v § 10 zákona nepřekrývá a kdy je tak zřejmé, že zákonodárce měl takto v úmyslu rozšířit okruh účelů, v nichž je obec oprávněna vydávat za této situace obecně závazné vyhlášky, o novou oblast nad rámec vymezený § 10, jak to lze dovodit z písm. d). To je pak situace, kdy obci zřejmě nezbývá nic jiného, než se svého zákonného zmocnění bez větších pochybností držet.

Každopádně je nepochybné, že oblasti určené k regulaci vyhláškou, které jsou uvedeny v § 10 zákona, jsou vymezeny obecně, což však umožňuje relativně široké pole působnosti obcí. Vyvstane-li v souvislosti s tím potřeba regulovat formou této vyhlášky na obecní úrovni některé činnosti souvisejících s chovem zvířat, bude taková povinnost nejspíš adresována osobám, které taková zvířata chovají, vlastní anebo doprovázejí.

Pokud bude obec zvažovat vydání této vyhlášky v souladu s § 10 písm. a) zákona, měla by řádně vyhodnotit, zda daný typ jednání, který je z jejího úhlu pohledu problematický, popř. nežádoucí, je možno považovat za činnost, která je reálně způsobilá narušovat veřejný pořádek. Obec přitom musí vždy vycházet ze svých místních a konkrétních podmínek v rámci daného území i charakteru tohoto území. Ohledně územního vymezení povinností v takové vyhlášce bude třeba, aby obec vždy vycházela z principu proporcionality, tj. měla by tak stanovit takové zákazy a omezení, aby byly pojaty v co nejméně omezujícím rozsahu. Nemělo by se proto jednat o zákazy, popř. omezení, které jsou pojímány plošně. Je proto nesporné, že nepopiratelným hlediskem při tvorbě obecně závazných vyhlášek dle § 10 zákona budou vždy zaručená práva a svobody, přičemž povinnosti stanovené touto vyhláškou s nimi nesmí být v kolizi. Před vydáním obecně závazné vyhlášky by mělo zastupitelstvo obce vždy uvážit, nakolik bude taková vyhláška v praxi vymahatelná, zejména v kontextu s tím, zda má taková obec zřízenu např. obecní policii anebo zda je v obci služebna státní policie, aby bylo možno následně efektivně řešit všechny přestupky proti této obecně závazné vyhlášce, tj. směřovat k hlavnímu posouzení toho, zda je takové vydání vyhlášky účelné a opírá se v daném případě o nutnost, resp. nezbytnost anebo tyto podmínky zdaleka splněny nejsou.

V rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 17/2019 pak tento soud přitakal závěru, že obec není povinna formalizovaným způsobem rozhodovat o žádostech o vydání obecně závazné vyhlášky (resp. o jejím zařazení na seznam), natož aby taková rozhodnutí odůvodňovala.

Ministerstvo vnitra je ve svém posouzení toho názoru, že obecně závazných vyhlášek je v ČR nadužíváno a současně dochází k tomu, že jsou tyto obecně závazné vyhlášky lavinovitě vydávány zejména po úpravě některého zákona. Jedná se zejména o oblasti udržování nočního klidu a pořádání akcí v obci nebo v oblasti hluku a úpravy používání hlučných zařízení jako jsou např. míchačky, sekačky apod. Ministerstvo vnitra si též nezřídka stěžuje na praxi, kdy povinnost zaslat tuto vydanou obecně závaznou vyhlášku k posouzení není vždy ze strany některých obcí plněna.

§  Z judikatury

     V případech, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění, protože je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto základním zákonným zmocněním je pro obce ustanovení § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

Z nálezu plénu ÚS ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/05

     Ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy je nutno dále interpretovat v linii dosavadních nálezů Ústavního soudu tak, že obce jsou přímo ustanovením Ústavy zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Logickým důsledkem tohoto výkladu potom je, že na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, jehož dikce explicitní zákonné zmocnění vyžaduje, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť pojmově není právního předpisu bez stanovení právních povinností. Právní předpis obce se nesmí dostat do rozporu s normou vyšší právní síly, v případě obecně závazných vyhlášek se zákonem (zásada lex superior derogat inferiori). Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že obec nesmí normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší.

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06

     Z podstaty problému vyplývá, že uvedené ustanovení obecní vyhlášky nezakládá objektivní odpovědnost vlastníka pozemku za to, že někdo jiný na jeho pozemku proti jeho vůli pálí odpad při současném porušení podmínek stanovených předmětným samosprávným předpisem. Přestupkové jednání je jednáním zaviněným alespoň ve formě nedbalosti. Nelze proto v tomto případě konstruovat bezbřehou odpovědnost vlastníka, či nájemce pozemku. Těžko si tak lze představit, že by s odvoláním na zkoumané ustanovení byl postihován například vlastník volně přístupného pozemku, na němž bez jeho vědomí jiná osoba spaluje rostlinný materiál v rozporu s vyhláškou. Naproti tomu uvedené ustanovení je účinnou obranou proti vlastníkům či nájemcům, kteří by sami nebyli přistiženi při nepřípustném spalování suchých rostlinných materiálů a odmítali by sdělit osobu, která pálení provozovala, např. s odůvodněním, že jde o osobu blízkou. Lze uzavřít, že bez toho, aby byl vyhláškou zacílen vlastník, resp. nájemce, by se její efektivita značně otupila.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 41/08

     Obce nejsou oprávněny obecně závaznými vyhláškami regulovat problematiku evidence obyvatel, jelikož tato otázka nespadá do jejich samostatné působnosti a postrádá místní charakter.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/10

     …z účastníkem citovaných rozhodnutí ani z žádného jiného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovozovat takové výsadní postavení obcí, které by jim umožňovalo regulovat na území obce určité činnosti fyzických a právnických osob, aniž by se takové regulaci nebyly nuceny samy podrobit, pokud druhově shodnou či obdobnou činnost samy vykonávají. Pokud zákon či přímo ústavní pořádek umožňuje obci zakázat či omezit obecně závaznou vyhláškou ze stanovených důvodů a ve veřejném zájmu určité činnosti, musí platit, že takové zákazy či omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a zejména pro všechny osoby, které by takové činnosti mohly či chtěly vykonávat, včetně obce samotné.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/13

     Vhodné je dodat, že obce zásadně nejsou limitovány v tom, aby problematiku, jejíž úpravu mohou provést obecně závaznou vyhláškou, provedly tak, že určitou činnost jedním ustanovením vyhlášky celkově zakážou a v navazujících ustanoveních z tohoto zákazu stanoví výjimky. Výjimky (stejně jako samotný zákaz) však musí formulovat jako přímo použitelné obecné pravidlo chování (např. jako je tomu v čl. 2 odst. 1 napadené vyhlášky, podle nějž se zákaz konzumace a podávání alkoholu nevztahuje v každém roce na 31. prosince a 1. ledna). Výjimky naopak nelze formulovat tak, že jsou stanoveny na základě zákonem neupraveného veřejnoprávního povolení udělovaného obcí ad hoc pro jednotlivé případy. Vydá-li obec vrchnostenský akt, jehož vydání předpokládá pouze obecně závazná vyhláška, ale jehož vydání zákon nepředpokládá, a má-li podle vymezení v této vyhlášce akt způsobovat v oblasti práv a povinností jednotlivců následky, které odpovídají po materiální stránce správnímu rozhodnutí či opatření obecné povahy, pak na daný akt dopadne pro absolutní nedostatek zákonného podkladu pro jeho vydání (naprostý nedostatek věcné příslušnosti) úprava nicotnosti…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 7/21

     Judikatura Ústavního soudu k regulaci určitých činností formou obecně závazných vyhlášek podle § 10 písm. a) obecního zřízení vyžaduje dostatečně určitou specifikaci konkrétních míst, v nichž potencionálně hrozí nebo se už projevuje zásah do veřejným právem chráněného statku. Ta je kritériem dodržování principu proporcionality (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ze dne 22. 4. 2008 (N 72/49 Sb. NU 67, 286/2008 Sb.), což by mělo platit tím spíše pro přijímání opatření v tak sociálně citlivé situaci, jakou je hmotná nouze, kde by vyhlášení opatření muselo podléhat identifikaci (personifikaci) chování způsobilého narušit veřejný pořádek v obci, jehož účinky by musely být přísně a adresně individualizovány, což forma OOP nedovoluje. Uplatnění jakéhokoliv plošného (nedostatečně adresného) přístupu k vymezení oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů podle napadených ustanovení je z hlediska uplatnění tohoto principu neakceptovatelné a výkon samostatné působnosti obce s ním spojené není ústavně obhajitelný.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 40/17

     Soud tak přezkoumal OZV a dospěl k závěru, že při jejím vydávání obec nepřekročila své pravomoci svěřené jí zákonem o obcích. Obsah vyhláška spadá pod § 10 písm. a) o obcích a neobsahuje nic, co by se vymykalo pravomoci obcí. Účel vyhlášky vyplývá již z jejího obsahu, neboť je zřejmé, že účelem přijaté loterní vyhlášky je boj proti gamblingu a ochrana centra města před sociálně patologickými jevy, které jsou spojeny s provozováním loterií, což soud shledává skutečností obecně známou. Soud vzal rovněž na zřetel skutečnost, že možnost obcí omezit či vyloučit hazard na jejich území byla několikrát aprobována Ústavním soudem, a proto argument proti vyhlášce, která toto právo obcí realizuje, nemůže obstát. Soud se zabýval případnou diskriminační povahou loterijní vyhlášky. Právní úprava by byla diskriminační, pokud by pro různé subjekty ve stejných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace). Soud neshledal, že by posuzovaná úprava zakládala jakoukoli diskriminaci. Posuzovaná OZV neumožňuje provoz her na území celé obce. Tento přístup je jednotný pro všechny, soud proto neshledal, že by posuzovaná úprava zakládala jakoukoli diskriminaci.

Z rozsudku Městského soud v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 6 Af 54/2017

     Základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo článek 104 odst. 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. Ústavní soud konstatoval, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících. Jelikož se loterie a jiné podobné hry nacházejí převážně na okraji společensky akceptovatelných aktivit, jeví se záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat, jako legitimní cíl.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Af 58/2015

§ 11

(1) Obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna.

(2) Obec vykonávající rozšířenou působnost^3a) (§ 66) může za podmínek stanovených v odstavci 1 vydávat nařízení obce pro správní obvod stanovený zvláštním právním předpisem.

komentář k § 11

V souladu s tímto ustanovením zákona platí, že obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Tato nařízení přitom mají povahu podzákonných prováděcích právních předpisů. Rada obce je pak oprávněna taková nařízení vydávat a není-li v obci rada zřízena, přísluší tato kompetence zastupitelstvu obce. Samotné nařízení obce lze považovat za sekundární právní předpis, kterým se provádí zákon. Je nezbytné, aby se při vydávání těchto nařízení rady obce řídily vždy zákony a dalšími právními předpisy (tj. i v souladu s podzákonnými předpisy státu i kraje nejen při jejich vydávání, ale po celou dobu jejich platnosti, nestanoví-li zákon jinak), přičemž vydávání těchto nařízení tvoří součást výkonu přenesené působnosti orgánů obce. Nutno dodat, že obec ani její orgány nemají přitom na výkon přenesené působnosti právo a jedná se tak o jejich zákonnou povinnost. I v tomto případě platí, že obec musí dodržovat své právní předpisy, tj. včetně všech takto udělených zákazů a omezení.

Podobu nařízení obcí tak mohou nejčastěji mít např. tržní řád dle § 18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., regulační řád pro případ smogové situace dle § 10 odst. 4 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší apod.

Na základě zmocnění v zákoně může rada obce s rozšířenou působností v souladu s podmínkami uvedenými v odst. 1 tohoto ustanovení zákona vydávat nařízení pro správní obvod obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Obec s rozšířenou působností na základě zákonného zmocnění a jeho mezích, resp. rada takové obce, je oprávněna vydávat právní předpisy závazné i na území jiných obcí, tj. pro správní obvod obce s rozšířenou působností, který je stanoven ve vyhlášce č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Přitom musí být vždy zcela zřejmé, zda se na podkladě tohoto zákonného zmocnění k vydání tohoto nařízení zmocňuje obec s rozšířenou působností anebo orgán této obce s rozšířenou působností, aby vynikl rozdíl oproti samotnému zmocnění obcí pro vydávání nařízení pro jejich územní obvody. V důsledku toho dochází k situaci, kdy právní předpis obce má širší územní působnost, než vlastní území obce, která vydala toto nařízení. Typickým příkladem takového předpisu pak může být zákaz vstupu do lesa dle § 19 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb.

§ 12

Způsob vyhlášení obecně závazných vyhlášek a nařízení obce (dále jen „právní předpis obce“) a podmínky nabytí platnosti a účinnosti právních předpisů obce stanoví zákon o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů⁵⁷).

komentář § 12

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená s platností a účinností právního předpisu obce. Aby se jakýkoli právní předpis obce mohl stát účinným, musí být přijat a vyhlášen způsobem, který upravuje tento zákon.

     Přijímaní obecné závazných vyhlášek

V odst. 1 se vychází z toho, že obecně závazné vyhlášky jsou přijímány zastupitelstvem obce, přičemž tato činnost spadá přímo do působnosti zastupitelstva a je na jiné orgány obce nepřenosná. Přitom platí, že o schválení, změně nebo zrušení obecně závazné vyhlášky není možno konat místní referendum a zastupitelstvo je schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. V případě nařízení obce pak platí, že je vydává v přenesené působnosti rada obce, přičemž tato je schopna se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jejích členů. V těch obcích, kde není rada zřízena, náleží tato pravomoc zastupitelstvu obce. V souladu s § 104 odst. 2 zákona platí, že starosta spolu s místostarostou podepisují právní předpisy obce. Může se tak stát ovšem až poté, co byly tyto předpisy řádně přijaty k tomu oprávněným orgánem obce a jejich podpisy pak v konečném důsledku deklarují to, že uvedený předpis byl skutečně v tomto rozsahu a znění tímto orgánem přijat. Nebude-li pod těmito předpisy připojen např. podpis místostarosty, nemá tato skutečnost zásadní vliv na platnost tohoto předpisu, neboť místostarosta ani není oprávněn takový předpis takto vetovat. Způsob vyhlášení obecně závazných vyhlášek a nařízení obce (dále jen „právní předpis obce“) a podmínky nabytí platnosti a účinnosti právních předpisů obce stanoví zákon o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, jak ostatně plyne ze zákona č. 35/2021 Sb.

Jak již uvedeno shora, musí být předpis vydaný orgánem obce řádně vyhlášen, což je základní podmínka k jeho platnosti. K tomuto vyhlášení dochází tak, že se takový právní předpis vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Kromě toho může obec takto uveřejnit právní předpis způsobem v obci obvyklým. V souladu s koncepcí tohoto zákona je poté dnem vyhlášení právního předpisu první den jeho vyvěšení na úřední desce. Pro účely tohoto zákona se má dále za to, že den nabytí platnosti právního předpisu obce lze ztotožnit již se dnem jeho vyhlášení na úřední desce. S okamžikem nabytí platnosti takového předpisu se předpis stává součástí právního řádu. Nedodrží-li obec při vyhlašování svých předpisů výše uvedený postup, bude to zpravidla zakládat možný důvod k tomu, aby byl takový předpis následně v řízení před Ústavním soudem ČR zrušen.

     Nabytí účinnosti

V odst. 2 je řešena otázka spojená s nabytím účinnosti takového předpisu obce. Má se za to, že dnem nabytí účinnosti je den, kdy z něj mohou takto vyplývat pro jeho adresáty příslušné práva a povinnosti. Z hlediska právní teorie je nesporné, že k tomu, aby mohl být takový předpis účinný, musí být současně i platný. V kontextu s tím proto platí, že účinným bude předpis obce patnáctým dnem po jeho vyhlášení, není-li v něm takto stanoven pozdější počátek účinnosti. Existuje-li tu naléhavý obecný zájem, může být v souladu s koncepcí tohoto zákona zcela výjimečně stanoven i dřívější počátek účinnosti takového předpisu.

     Nařízení obce vykonávající rozšířenou působnost

V odst. 3 je zakotveno, že nařízení obce vykonávající rozšířenou působnost se zveřejní též na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností. Znamená to, že tato nařízení se též zveřejní na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností, přičemž v případě těchto nařízení je podmínkou jejich platnosti vyhlášení zveřejněním na úředních deskách všech příslušných obecních úřadů (jak obecního úřadu obce s rozšířenou působností, tak i obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností). Pokud jde o den vyhlášení takového nařízení, vychází se toho, že za den jeho vyhlášení i den platnosti se bude považovat první den jeho vyvěšení na úřední desce obecního úřadu obce s rozšířenou působností, která uvedené nařízení takto vydala. Při nedodržení tohoto postupu zde opět existuje reálné riziko, že takové nařízení může být v řízení před Ústavním soudem ČR jako neplatné zrušeno.

     Evidence předpisů

V odst. 4 a 5 zákonodárce stanovil povinnou evidenci předpisů, které byly takto obcí vydány, včetně povinnosti zajistit jejich přístupnost u obecního úřadu v obci, která je takto vydala. V případě nařízení vydaného obcí, která vykonává rozšířenou působnost, musí být tato přístupnost zajištěna i u obecních úřadů působících v jejím správním obvodu.

     Zasílání předpisu obce příslušnému správnímu orgánu

Z odst. 6 vyplývá pro obec povinnost neprodleně zasílat po vyhlášení svého předpisu tento předpis příslušnému správnímu orgánu, který vykonává dozor nad jeho obsahem. V praxi to pak znamená, že taková obec musí Ministerstvu vnitra zasílat k posouzení svou obecně závaznou vyhlášku a krajskému úřadu nařízení rady obce. Tato povinnost stíhá obec již po schválení tohoto předpisu, nikoli až po jeho platnosti, popř. účinnosti, a to zpravidla ve lhůtě tří pracovních dnů. Po nabytí účinnosti zákona č. 35/2021 Sb. však dojde ke změně této stávající praxe. Nově zákonem upravené vyhlašování právních předpisů jejich zveřejněním ve Sbírce právních předpisů bude provádět územní samosprávný celek nebo správní úřad, který právní předpis vydal, a to zasláním jeho textu (v otevřeném a strojově čitelném formátu) a jeho metadat prostřednictvím elektronického formuláře do datové schránky zřízené správcem pro tento účel (§ 2 odst. 2 zákona č. 35/2021 Sb.). Popsaný postup tedy de facto nahrazuje stávající povinnost obce zaslat vyhlášený právní předpis dozorovému orgánu, a to jako doposud prostřednictvím datové schránky.

§  Z judikatury

     …Ústavní soud připomíná, že již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění hazardních her zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model tak případně provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí Ministerstva financí. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec nezařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat (nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10).

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 41/18

     Přijímání obecně závazných vyhlášek je projevem ústavně garantovaného práva na samosprávu (čl. 8, čl. 79 odst. 3 a čl. 100 Ústavy), přičemž přijaté vyhlášky musí být vydávány secundum et intra legem, tedy v souladu a mezích předpisů vyšší právní síly. Za tímto účelem jsou obce povinny neprodleně po dni jejího vyhlášení zaslat vyhlášku Ministerstvu vnitra (§ 12 odst. 6 zákona o obcích). Ministerstvo vnitra následně hodnotí, zdali přijatá vyhláška není v rozporu se zákonem a eventuálně zahajuje proces předvídaný § 123 zákona o obcích. V případě rozporu mezi obcí a Ministerstvem vnitra o zákonnost konkrétní vyhlášky, je Ministerstvo povinno následně vyhlášku předložit k posouzení Ústavnímu soudu. Ten pak autoritativně rozhoduje coby negativní zákonodárce o jejím souladu se zákonem, resp. ústavou. Popsaný proces nicméně v hodnoceném případě nenastal, neboť Ministerstvo vnitra zhodnotilo Vyhlášku jako souladnou se zákonem (viz Právní rozbor Vyhlášky ze dne 30. 3. 2017 vyhotovený Odborem veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra).

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 A 79/2018

     …„Normotvornou činnost ani samotné důsledky obecně formulované právní normy tudíž nelze považovat za zásah. To nelze obcházet ani tím, že by se za zásah označil nikoli sporný právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, ale dopady (důsledky) takovéto normy na jednotlivce (…)“

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, sp.zn. 9 As 264/­2020

§ 13

(1) Státní orgány a orgány kraje jsou povinny, pokud je to možné, předem projednat s obcí návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce.

(2) Státní orgány a orgány kraje poskytují obci na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon její působnosti. Tuto povinnost mají i obce vůči státním orgánům a orgánům kraje. Ochrana údajů a utajovaných informací podle zvláštních právních předpisů⁴⁾ zůstává nedotčena.

(3) Obce jsou při výkonu své působnosti oprávněny využívat bezplatně údajů katastru nemovitostí.

komentář k § 13

V tomto ustanovení zákona je obsažena úprava vymezení vztahů obcí a jejich orgánů vůči státu a jeho orgánům a dále též vůči krajům a jejich orgánům.

Z odst. 1 vyplývá, že státní orgány a orgány kraje jsou povinny, pokud je to možné, předem projednat s obcí návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce. Toto ustanovení má svůj význam v případech, kdy je to možné a nic podstatného tomu nebrání, nicméně to nic nemění na tom, že takové projednání má veskrze konzultační charakter a konkrétní orgány přitom ani nejsou jakýmikoliv stanovisky obcí v projednávané věci vázány.

V odst. 2 je v zájmu koordinace postupu obcí, krajů a státu v otázkách společného zájmu zakotveno právo obce získávat od státních orgánů a orgánů kraje na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon své působnosti a současně je zde zakotvena povinnost obce poskytovat bezplatně údaje a informace státním orgánům a orgánům kraje. Vychází se přitom z teze, že povinnost vzájemného poskytování těchto informací je podmíněna, jak již zmíněno, výkonem působnosti obcí, krajů nebo státu.

V odst. 3 je pamatováno na bezplatné poskytování údajů obcím, resp. bezplatné využívání údajů z katastru nemovitostí, které je podmíněno bezprostřední souvislostí s výkonem působnosti obce.

§ 14

(1) Obec je povinna vydávat potvrzení a vyhotovovat zprávy pro potřeby právnických a fyzických osob, stanoví-li tak právní předpis.

(2) Obec vydává potvrzení potřebná pro uplatnění práva v cizině i v případě, že právní předpis takovou povinnost neukládá, ale požadované údaje jsou jí známy.

komentář k § 14

V tomto ustanovení zákona je pamatováno na provádění úkonů tzv. úředního charakteru, k nimž náleží zákonná povinnost vydávat za stanovených podmínek potvrzení, popř. vyhotovovat zprávy pro potřeby fyzických a právnických osob. Vychází se ovšem z toho, že tato povinnost se váže toliko k těm údajům, podkladům a dokladům, které má obec reálně k dispozici v rámci své veřejnosprávní činnosti.

Z odst. 1 přitom vyplývá, že obec je povinna vydávat potvrzení a vyhotovovat zprávy pro potřeby fyzických nebo právnických osob, stanoví-li tak právní předpis. Je zřejmé, že tato povinnost je aktivována tehdy, pakliže se jedná o případy, kdy toto právo nebo povinnost vyplývá ze zákona. V těch případech, kdy povinnost vydávat potvrzení nebo vyhotovovat zprávy není takto obcím výslovně uložena zákonem, není obec povinna příslušné potvrzení nebo zprávu v dané věci vydávat.

V odst. 2 je stanoveno, že obec vydává potvrzení potřebná pro uplatnění práva v cizině i v případě, že právní předpis takovou povinnost neukládá, ale požadované údaje jsou jí známy. Z dikce zákona vyplývá, že povinnost obce takové potvrzení vydat nebo zprávu vyhotovit je zde dána jen tehdy, jestliže má obec požadované informace k dispozici. Současně je však stanoveno, že takové potvrzení nebo zprávu obec vydá i v případě, že náš žádný právní předpis takovou povinnost výslovně obci neukládá. Musí být ovšem splněna podmínka, že obec takovou informací reálně disponuje.

§ 15

zrušen

Díl 2

Občané obce

§ 16

(1) Občanem obce je fyzická osoba, která

a)  je státním občanem České republiky, a

b)  je v obci hlášena k trvalému pobytu.6)

(2) Občan obce, který dosáhl věku 18 let, má právo

a)  volit a být volen do zastupitelstva obce za podmínek stanovených zvláštním zákonem,7)

b)  hlasovat v místním referendu za podmínek stanovených zvláštním zákonem,8)

c)  vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem,

d)  vyjadřovat se k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně ve stanovené lhůtě, nebo ústně na zasedání zastupitelstva obce,

e)  nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a po­řizovat si z nich výpisy,

f)  požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; je-li žádost podepsána nejméně 0,5 % občanů obce, musí být projednána na jejich zasedání nejpozději do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů,

g)  podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů.

(3) Oprávnění uvedená v odstavci 2 písm. c) až g) má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost.

komentář k § 16

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o občanech obce. Východiskem přitom je ústavněprávní oprávnění podílu občanů na správě věcí veřejných přímo, popř. volbou svých zástupců, jak vyplývá z čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Není žádným tajemstvím, že obce jsou zpravidla vždy pro občana první veřejnou jednotkou, se kterou přichází v rámci jednání do styku.

     Občan obce

Z odst. 1 plyne, že zákon přiznává fyzickým osobám s postavením občanů významná oprávnění pro potřeby jejich účasti či podílu na samosprávě obce, což je i důvodem k tomu, aby bylo přesně vymezeno komu, a za jakých podmínek postavení občana obce náleží. V souvislosti s tím je stanoveno, že v případě občana obce musí být splněny kumulativně dvě základní podmínky, přičemž první z nich je státní občanství ČR a druhou z podmínek je hlášení trvalého pobytu v obci. Chce-li se občan aktivně podílet na samosprávě dané obce, musí splnit další podmínku, která spočívá v dosažení věku 18 let.

     Práva občana obce, který dosáhl 18 let

V odst. 2 došlo k vymezení některých politických práv občanů obce v rámci územního společenství a k orgánům obce. Mezi nejvýznamnější práva občana obce bezesporu náleží právo volit a být volen do zastupitelstva obce za podmínek stanovených zvláštním zákonem nebo hlasovat v místním referendu za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Neznamená to však, že by byl takto okruh práv občanů obce ve vztahu k obcím a jejich orgánům zcela vyčerpán, neboť část z těchto dalších práv může vyplývat např. z mezinárodních smluv apod. Hodí se poznamenat, že právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem plyne z § 16 odst. 2 písm. c) zákona. Aby mohlo být toto právo realizováno, musí se dotyčná osoba účastnit zasedání. A současně s tím je třeba, aby obecní úřad v souladu s § 93 odst. 1 zákona informoval o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informace v této věci musí být vyvěšena na úřední desce obecního úřadu alespoň 7 dnů před zasedáním zastupitelstva obce. Kromě toho může informaci zveřejnit způsobem v místě obvyklým – např. vyvěšením na nástěnku a další k tomu vyhrazené místa, třebas i v rámci plakátovacích ploch. Pokud by navíc předsedající při zasedání zastupitelstva neumožnil konkrétnímu jednotlivci realizovat toto právo, tj. neumožní mu vystoupit výslovným sdělením, uplatněním síly, technickým opatřením, např. vypnutím mikrofonu, popř. jiným obdobným způsobem, jedná se o nezákonný zásah, proti kterému je možno se bránit zásahovou žalobou u správního soudu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 48/2018. Další významné oprávnění má obyvatel obce přiznáno v § 16 odst. 2 písm. d) zákona, kde je stanoveno, že se může vyjadřovat k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně ve stanovené lhůtě anebo ústně na zasedání zastupitelstva obce. Přitom platí, že toto vyjádření nemusí být uskutečněno na zasedání zastupitelstva, ale může mít i písemnou formu, přičemž obdobné oprávnění poskytuje občanovi obce též § 11 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Návrh rozpočtu musí být nejméně po dobu 15 dnů přede dnem jeho projednání v zastupitelstvu obce zveřejněn vhodným způsobem a ve vhodném rozsahu na úřední desce a v elektronické podobě umožňující dálkový přístup. Nelze pominout ani další oprávnění uvedené v § 16 odst. 2 písm. e) zákona, které umožňuje nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy. Takové nahlédnutí musí obec umožnit bezplatně a v plném rozsahu. Právní řád sice umožňuje žadateli získat tyto dokumenty též cestou aplikace zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, nicméně při takovém postupu již bude nutno vážit i právo na ochranu osobních údajů, ochranu osobnosti apod. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 79/2006. I tak je však role zákona č. 106/1999 Sb. v procesu poskytování takových informací nezastupitelná, neboť Krajský soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 59 A 10/2021 zastává názor, že tento zákon se podpůrně uplatní i v případě žádosti o informace dle § 16 odst. 2 zákona, jelikož ten žádné podrobnosti vyřizování takových žádostí neřeší. Vzhledem k tomu, že tato platná právní úprava neumožňuje poskytnout žadateli takto i zápisy z rady obce, nezbude případnému žadateli v této věci nic jiného, než se tak opět případně domáhat poskytnutí těchto zápisů cestou již zmíněného zákona č. 106/1999 Sb. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2004. Daleko vstřícnější by však byl v daném ohledu přístup, kdyby tyto zápisy a usnesení byly k dispozici vždy též takovým způsobem, který umožňuje dálkový přístup. Za zmínku stojí též oprávnění vyjádřené v § 16 odst. 2 písm. f) zákona, které umožňuje ve stanovených termínech požadovat projednání určité záležitosti v samostatné působnosti radou nebo zastupitelstvem na jejich zasedání, je-li žádost podepsána 0,5 % občanů obce, a to nejpozději do 60 dnů v případě rady a nejpozději do 90 dnů, jde-li o zastupitelstvo. Toto právo je přiznáno dokonce i těm, kteří nejsou občany obce, ale vlastní na území takové obce nemovitou věc, i když je jinak výslovně stanoveno, že podpisová listina může obsahovat jen podpisy občanů obce. Bude-li takto přiložena petice spolu s požadovaným počtem občanů obce, je na projednání určité záležitosti ve stanovené lhůtě právní nárok. To znamená, že by byl takový bod zařazen do programu. Nebude-li petice přiložena, mohou se iniciátoři i tak obrátit na příslušný orgán obce, avšak nárok na projednání takové věci v rámci programu zastupitelstva již nevzniká – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Aps 6/2006. Výrazné oprávnění pro občany obce plyne z § 16 odst. 2 písm. g) zákona. Je dáno tím, že tito mohou podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty. Orgány obce by je měly vyřizovat bez zbytečného odkladu, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost v případě rady obce, a nejpozději do 90 dnů, jde-li o působnost v případě zastupitelstva obce. Pokud jde o rozsah připomínek, resp. jejich samotné zaměření, zákon na tomto místě již výslovně nepožaduje, aby se tyto návrhy nebo připomínky týkaly jen samotné působnosti obce. Mohou tedy směřovat i do oblasti přenesené působnosti obce. Ministerstvo vnitra ve svém stanovisku č. 3/2013 je toho názoru, že petice, která by byla orgánům obce podána dle tohoto ustanovení, se bude týkat samostatné působnosti v kompetenci jiného orgánu obce. Nutno ovšem dodat, že Nejvyšší správní soud v již zde zmíněném rozsudku sp. zn. 3 Aps 6/2006 dospěl k závěru, že toto právo neznamená, že může každý prosadit svůj bod na program zasedání zastupitelstva. Předkládat návrhy k zařazení bodu na pořad zasedání zastupitelstva obce mají podle § 94 odst. 1 zákona o obcích jen jeho členové, rada obce a výbory. Ostatní sice mohou vystoupit na zasedání zastupitelstva dle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích (eventuálně dle písm. d) téhož ustanovení), ale na takové vystoupení nemusí zastupitelstvo ihned nikterak procesně reagovat, a to ani v případě, že jde o postup dle písm. f), neboť ten předpokládá, že se věc předloží zastupitelstvu k posouzení, které nemusí reagovat okamžitě, ale do 90 dnů. Tím ovšem není vyloučeno, že zastupitele projev takto vystupujícího zaujme a navrhnou jej na pořad zasedání z vlastní iniciativy. Třeba ještě poznamenat, že toto právo je dáno toliko ve vztahu k orgánům obce, přičemž podněty, které se takto dotýkají i jiných oblastí místní samosprávy, je možno podávat i dle jiných zákonů a jiným orgánům, než jsou orgány obce. Ze stanoviska Ministerstva vnitra č. 3/2013 vyplývá, že pokud by se občané obrátili na obec v záležitosti její samostatné působnosti ve formě petice označené takto dle zákona č. 85/1990 Sb. platí, že podání je třeba posuzovat podle svého obsahu a nikoli podle toho, jak jsou nazvána. Obec by tedy postupovala dle § 16 odst. 2 písm. f) nebo g) zákona a lhůta pro její vyřízení by byla 60 dnů, v záležitostech, které patří do působnosti zastupitelstva, 90 dnů. V rámci dodržení principu dobré správy však lze obcím doporučit ve lhůtě 30 dnů informovat podatele o tom, že se jedná o podání v záležitosti samostatné působnosti a bude postupováno dle příslušných ustanovení tohoto zákona, tj. zákona o obcích.

Třeba ještě dodat, že již zmíněné stanovisko č. 3/2013, které bylo zpracováno Ministerstvem vnitra, dává právo využívat zmíněná oprávnění uvedená v odst. 2 i osobám, které nejsou občanem obce a ani na území takové obce nevlastní nemovitost. Ministerstvo vnitra vstřícný postoj v této věci vůči takovým osobám odvozuje z čl. 18 Listiny základních práv a svobod, který dává každému právo se na státní orgány a orgány územní samosprávy obracet ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, a proto i podání těchto osob by měla obec v souladu s principy dobré správy takto vyřídit.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 153/2016 vyplývá, že ve výčtu oprávnění, která jsou takto přiznána občanovi obce v odst. 2, není zakotveno právo, aby se občan mohl domáhat přezkumu rozhodnutí zastupitelstva obce v samostatné působnosti jen na základě toho, že se takovýmto rozhodnutím cítí být subjektivně dotčen a protože dle jeho názoru má právo na to, aby jeho žádosti bylo vyhověno, jelikož takový postup považuje za vhodnější. Zákon ve vztahu k zastupitelstvu obce občanovi obce takto garantuje pouze to, že může požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce.

     Fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost.

V odst. 3 je založeno další významné oprávnění pro občany obce, které spočívá v tom, že fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost, se mohou díky tomuto ustanovení zákona např. vyjadřovat k návrhu rozpočtu obce nebo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstva obce. Tím se pak v konečném důsledku posiluje ochrana vlastnického práva dotčených osob a vytváří se i objektivizovanější prostor pro zjišťování a vyhodnocování potřeb této kategorie obyvatelstva.

§  Z judikatury

     Zastupitelstvo obce nemůže přijímat usnesení jinak, než jak stanoví zákon. Musí se tak dít na řádně svolaném zasedání, konaném v místě, jež stanoví zákon, musí se jednat o zasedání, jež má stanovený program jednání, o němž jsou předepsaným způsobem vyrozuměni občané obce a jiné osoby (§ 16 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb.), o jehož průběhu je pořízen řádný zápis, který musí splňovat určité základní náležitosti atd. Tyto požadavky přitom nejsou samoúčelné, nýbrž směřují k tomu, aby byla zajištěna v co nejširší možné míře účast občanů obce a dalších dotčených osob na výkonu ústavně garantovaného práva na samosprávu. Potřeba naplnění těchto podmínek je důležitá i z hlediska právní jistoty třetích osob, vstupujících s obcí do soukromoprávních vztahů proto, aby si mohly ověřit, že při daném právním úkonu byla řádným způsobem vytvořena vůle obce.

Z rozsudku Nevyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2286/2009

     …je-li údaj o trvalém pobytu přihlášené osoby zapsán dle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel na základě souhlasu oprávněné osoby s ohlášením změny místa trvalého pobytu a nikoliv na základě vlastnického či užívacího práva k bytu či domu na přihlašovací adrese, a pokud není zřejmé, že by vlastnické či užívací právo přihlášené osoby k objektu vzniklo následně, pak ke zrušení tohoto údaje postačí dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel pouze prokázat, že přihlášená osoba objekt (či jeho vymezenou část) neužívá. Podmínka zániku užívacího práva občana k objektu (nebo jeho vymezené části), jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, je v takovém případě splněna ze své podstaty vždy, neboť zápis údaje o trvalém pobytu nebyl spojen s prokázáním vzniku užívacího práva a není-li prokázán opak, má se za to, že nevzniklo.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 10 As 125/2014

     …Ačkoli tedy zákon o obcích definuje pojem občana obce jako českého státního občana s trvalým pobytem na území obce (§ 16 odst. 1), je nutné vykládat výše uvedená ustanovení obecního zřízení ohledně péče obce o potřeby a zájmy svých občanů v souladu s principem nediskriminace na základě státní příslušnosti ve vztahu k občanům jiných členských států EU. Občané EU, mají-li v obci trvalý pobyt, jsou nositeli i aktivního a pasivního volebního práva do zastupitelstev obcí či práva hlasovat v místním referendu a jsou v tomto širším smyslu „politickými občany“ obcí.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

     …Nadto žalobkyně se v otázce připojení svého domu na kanalizaci dožadovala řešení soukromoprávní záležitosti, tedy otázek, jež vůbec nespadají do režimu § 16 obecního zřízení, který se týká vyřizování záležitostí ve veřejném zájmu… Její podání tak nebylo možné vůbec kvalifikovat jako podání podléhající režimu § 16 obecního zřízení, nýbrž podle skutečného obsahu spíše jako obecnou žádost o poskytnutí informace, jejíž vyřizování se řídí zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Ostatně uvedený zákon by se podpůrně uplatnil i v případě žádosti o informace podléhající režimu § 16 odst. 2 obecního zřízení, jelikož ten žádné podrobnosti vyřizování takových žádostí neřeší.

Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 59 A 10/2021

     … Sounáležitost občanů s určitým územně vymezeným celkem je formativním prvkem obecní samosprávy. Sdílení místní (lokální) identity ale není podporováno zákonným vymezením statusu občanství obce, nýbrž vychází pouze z evidenčního principu hlášení k trvalému pobytu (§ 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jehož realizace spadá pod obecní úřady jako nositele přenesené působnosti – obecní samospráva nemá vliv na evidenci trvalého pobytu a tedy na okruh osob se statusem občanství obce…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 40/17

§ 17

Oprávnění uvedená v § 16 má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je cizím státním občanem a je v obci hlá­šena k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla ­vyhlášena.

komentář k § 17

V tomto ustanovení zákona dochází k rozšíření práv uvedených v § 16 též na okruh osob, které jsou tzv. cizími státními příslušníky a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu. Tomuto okruhu osob tedy náleží všechna práva, která jsou obsažena v § 16 zákona. Tato práva náleží jak občanům členských států EU, tak i na základě příslušných mezinárodních smluv i občanům jiných států.

Toto ustanovení zákona tak zohledňuje čl. 19 Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění Amsterodamské smlouvy a Směrnice 94/80/ES, kde je stanoveno podrobné uspořádání výkonu práva volit a kandidovat v komunálních volbách pro občany EU, kteří sídlí v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky.

Díl 3

Území obce a jeho změny

§ 18

(1) Každá část území České republiky je součástí území některé obce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.⁹⁾

(2) Obec má jedno nebo více katastrálních území.

komentář k § 18

V tomto ustanovení zákona je zohledněna problematika území obce a jeho změny. Jsou zde proto obsažena pravidla, kterými se řídí postavení území obcí.

V odst. 1 je stanoveno, že každá část území ČR je součástí území některé obce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. V kontextu s tím platí, že území ČR je rozděleno do územních obvodů jednotlivých obcí a v konečném důsledku musí být proto území obcí identifikováno s územím ČR. Vychází se přitom z dosud platného zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, kde je stanoveno, že území ČR se dělí na kraje, kraje se dělí na okresy a okresy se následně dělí na obce. Podle platného stavu je nyní území ČR rozděleno na území, na kterém se nachází cca 6 250 obcí. Výjimku z tohoto pravidla pak představují tzv. vojenské újezdy, které máme v současné na území ČR čtyři, tj. Boletice v Jihočeském kraji, Březina v Jihomoravském kraji, Hradiště v Karlovarském kraji a Libavá v Olomouckém kraji, které byly zřízeny v souladu se zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění zákona č. 15/2015 Sb., kterým došlo ke zrušení vojenského újezdu Brdy ve Středočeském kraji a bylo též zmenšeno území ostatních vojenských újezdů.

Z odst. 2 plyne, že obec má jedno nebo více katastrálních území. Takto je ostatně vymezen tzv. územní základ samosprávy obcí. Z tohoto pravidla se ostatně vychází i v případech, kdy dochází k rozdělování nebo slučování obcí, popř. při změně hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení nebo k rozdělení obcí. V kontextu s tímto ustanovením by proto mělo zpravidla vždy platit, že území obce musí za situace, kdy je tvořeno více katastrálními územími, být vždy kontinuálně spojeno, mělo by tvořit jeden souvislý celek a sousedit alespoň s územími dvou jiných obcí nebo s územím jedné obce a s cizím státem.

§ 19

(1) Dvě nebo více obcí, které spolu sousedí, se mohou na základě dohody sloučit. Území obce po sloučení tvoří území slučovaných obcí.

(2) Obec ponese po sloučení název, na němž se slučované obce dohodnou. Jestliže se obce o názvu nedohodnou, rozhodne o něm Ministerstvo vnitra.

(3) Obec se může na základě dohody připojit k jiné obci, se kterou sousedí.

(4) Dohodu o sloučení obcí nebo o připojení obce lze uzavřít na základě rozhodnutí zastupitelstev dotčených obcí, pokud do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí není podán návrh na konání místního referenda o této věci.⁸⁾ Je-li podán takový návrh, je k uzavření dohody o sloučení obcí nebo o připojení obce nutné souhlasné rozhodnutí místního referenda konaného v obci, ve které byl podán návrh na jeho konání. Dotčené obce oznámí krajskému úřadu rozhodnutí svých zastupitelstev, na jejichž základě má být uzavřena dohoda o sloučení obcí nebo o připojení obce. Je-li konáno místní referendum o sloučení obcí nebo o připojení obce, oznámí dotčené obce i roz­hodnutí přijaté v místním referendu.

(5) Dohoda o sloučení obcí nebo připojení obce musí obsahovat

a)  den, měsíc a rok, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje,

b)  název obce a sídlo jejích orgánů, jde-li o sloučení obcí,

c)  určení právních předpisů obcí, které byly vydány slučovanými obcemi nebo připojovanou obcí a zů­sta­nou v platnosti v celé obci po sloučení nebo připojení,

d)  výčet katastrálních území obce po sloučení nebo připojení,

e)  určení majetku, včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, právnických osob a organizačních složek slučovaných obcí nebo obce, která se při­pojuje.

(6) Právním nástupcem sloučených nebo připojených obcí je obec vzniklá jejich sloučením nebo obec, která při připojení obce nezaniká. Tato obec se stává příjemcem výnosu daní podle zvláštního zákona, které by jinak podle zvláštních právních předpisů připadly zaniklé obci. Na tuto obec přechází též majetek, včetně finančních prostředků zaniklých obcí, ostatní práva a závazky těchto obcí, včetně jejich práva zakladatele a zřizovatele právnických osob, a dále organizační složky těchto obcí, a to dnem, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje. Nově vzniklá obec nebo obec, která při připojení nezanikla, zašle opis dohody Ministerstvu vnitra, Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a příslušnému finančnímu ­úřadu.

komentář k § 19

V tomto paragrafu zákona zákonodárce řeší problematiku spojenou se slučováním obcí. Právní úprava nabízí dvě formy tzv. „sloučení“ obcí, když se jedná jak o tzv. „klasické sloučení“ obcí, kdy slučované obce zanikají a sloučením tu vzniká zcela nová obec, a vedle toho existuje připojení obce k jiné obci, kdy dochází k zániku připojované obce, zatímco obec, ke které byla jiná obec takto připojena, zůstává „sama sebou“, avšak se zvětšuje její rozloha i celkový počet obyvatel.

V odst. 1 je zakomponována tzv. dohoda o slučování obcí. Znamená to, že obce se mohou po vzájemné dohodě, která vychází vždy z rozhodnutí zastupitelstva, příp. z výsledků následného souhlasného rozhodnutí v rámci místního referenda, sloučit. Předpokládá se, že k slučování obcí by mělo docházet ve vztahu k bezprostředně sousedícím obcím, což také znamená, že území nově vzniklé obce po sloučení by mělo být zpravidla tvořeno pouze souvisle navazujícím a propojeným územím slučovaných obcí. Tato pravidla budou relevantní i v případě, že podle nich dojde ke sloučení obcí v rámci územního obvodu vždy jednoho a téhož kraje.

Z odst. 2 plyne, že obec ponese po sloučení název, na němž se slučované obce dohodnou. Jestliže se obce o názvu nedohodnou, rozhodne o něm Ministerstvo vnitra. K jinému názvu sloučené obce dává souhlas Ministerstvo vnitra. Nutno dodat, že zákon blíže nepředepisuje, o jaký název by se mělo jednat. Lze dovodit, že v případě dohodnutého názvu, který odpovídá názvu některé ze slučovaných obcí, není třeba v rámci schvalovacího procesu již žádný další úkon. Oproti tomu za situace, kdy se obce dohodnou na zcela novém, resp. odlišném názvu oproti tomu stávajícímu, musí zde existovat souhlas Ministerstva vnitra s tímto postupem. Zákonodárce pamatuje i na řešení situace, kdy se slučované obce na názvu sloučené obce z nějakého důvodu nedohodnou, je o tomto názvu oprávněno rozhodnout Ministerstvo vnitra bez dalšího. Přitom by však Ministerstvo vnitra mělo vycházet ze stanovisek dotčených obcí a přihlédnout i k jazykové vhodnosti takového názvu.

V odst. 3 je stanoveno, že obec se může na základě dohody připojit k jiné obci, se kterou sousedí. Zákonodárce tak v tomto ustanovení zákona pamatuje i na sloučení obcí formou tzv. připojení k jiné obci, se kterou daná obec sousedí. Při tomto připojení dochází k zániku tzv. připojované obce, zatímco obec, k níž se připojovaná obec připojuje, i nadále právně existuje a současně dochází k rozšíření jejího území, počtu obyvatel apod.

Z odst. 4 plyne, že přistoupit k uzavření dohody o sloučení obcí nebo připojení obce je možno teprve na základě rozhodnutí příslušných zastupitelstev obcí za předpokladu, že ve lhůtě do 30 dnů od zveřejnění takového rozhodnutí nebyl podán návrh na rozhodnutí takové otázky v místním referendu. Pokud by se tak stalo, je rozhodující pro uzavření takové dohody o sloučení obcí nebo připojení obce souhlasný výsledek místního referenda v obcích, popř. obci, kde byl návrh na konání takového referenda podán. Přitom je dále nutno dodržet obvyklý postup, který předpokládá, že rozhodnutí zastupitelstev v této věci, popř. rozhodnutí v místním referendu je třeba oznámit krajskému úřadu. Z povahy věci je zřejmé, že toto rozhodnutí by mělo být krajskému úřadu oznámeno v dostatečném časovém předstihu, než dojde k samotnému sloučení obcí nebo připojení obce.

V odst. 5 jsou předepsány povinné obsahové náležitosti dohody o sloučení obcí i dohody o připojení obce. V souvislosti s tím platí, že všechny tyto předepsané náležitosti takových dohod jsou závazné a nebudou-li respektovány, lze je považovat za odporující zákonu.

V odst. 6 je řešena otázka spojená s právním nástupnictvím při slučování obcí, popř. při připojení obce. Současně je zde předepsána povinnost integrované obci, aby zaslala opis dohody o předmětné integraci jak Ministerstvu vnitra, tak i Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu a finančnímu úřadu. Takto má být ostatně zajištěna součinnost všech zainteresovaných správních orgánů při plnění vzájemných zákonem uložených povinností.

§ 20

(1) Městský obvod nebo městskou část ve statutárním městě lze zřídit nebo zrušit na základě rozhodnutí zastupitelstva města, pokud do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí není podán návrh na konání místního referenda o této věci. Je-li podán takový návrh, lze zřídit nebo zrušit městský obvod nebo městskou část jen na základě souhlasného rozhodnutí místního referenda konaného na území, na němž se navrhuje zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části.

(2) Městský obvod nebo městská část jsou organizační jednotkou města.

(3) Městský obvod nebo městskou část lze za podmínek stanovených v odstavci 1 připojit k jinému městskému obvodu nebo městské části.

(4) Rozhodnutí o zřízení, připojení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části musí obsahovat náležitosti uvedené v § 19 odst. 5; místo názvu obce se však uvede název zřizovaného městského obvodu nebo městské části nebo název městského obvodu nebo městské části, k nimž se jiný městský obvod nebo městská část připojuje.

(5) Opis rozhodnutí zašle statutární město ­Ministerstvu vnitra, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a finančnímu ­úřadu.

komentář k § 20

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se specifickým postavením statutárních měst a jejich územního členění v návaznosti na otázky spojené do pravidel změn v rámci územních obvodů nebo městských částech.

Z odst. 1 plyne, že změny v území již územně členěného statutárního města spočívají buď ve zřízení nového městského obvodu nebo městské části, popř. ve zrušení stávajícího městského obvodu nebo městské části. Není-li však statutární město územně rozčleněno celé, nemusí zřízení nového městského obvodu nebo městské části vždy souviset se změnou nebo zrušením jiného stávajícího městského obvodu nebo části. Každopádně však platí, že se tak vždy děje na základě rozhodnutí zastupitelstva daného statutárního města ve lhůtě do 30 dnů od zveřejnění takového rozhodnutí, není-li tato otázka řešena v rámci místního referenda. Nerozhoduje-li o této otázce zastupitelstvo, musí být řešena místním referendem, které se koná na území, kterého se má daná územní změna takto dotýkat. Judikatura však není zcela souladná s doslovným zněním tohoto zákona, jak ostatně např. vyplývá z usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 73/2005.

V odst. 2 je stanoveno, že městský obvod nebo městská část jsou organizační jednotkou města. V kontextu s ust. § 134 zákona se dovozuje, že za organizační jednotku města se pro tyto účely považuje složka bez právní subjektivity.

Z odst. 3 se podává, že tzv. připojení městského obvodu nebo části k jinému městskému obvodu nebo části se od změn uvedených v odst. 1 odlišuje zejména tím, že zatímco v případě změn uvedených v odst. 1 se předpokládají v rámci územních změn různé kombinace, pak v případě připojování městského obvodu nebo jeho části se jedná vždy o jedinečné řešení, které se vyznačuje zánikem městského obvodu nebo jeho části, která se takto stává součástí městského obvodu nebo části, k níž se takto připojuje.

V odst. 4 jsou předepsány povinné obsahové náležitosti rozhodnutí zastupitelstva statutárního města o zřízení, připojení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části. Tyto náležitosti úzce souvisejí s otázkami právního nástupnictví a v případě, že by příslušné rozhodnutí zastupitelstva neobsahovalo tyto předepsané náležitosti, může být pro nezákonnost zrušeno.

V odst. 5 bylo stanoveno, že opis rozhodnutí zasílá statutární město Ministerstvu vnitra, Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a příslušnému finančnímu úřadu. Postupuje se tedy obdobně jako v případě dohody o sloučení či připojení obce s tím, že i v tomto případě je takto preferována potřebná součinnost všech správních orgánů při zajišťování povinností stanovených příslušnými zvláštními zákony.

§ 20a

Nová obec může vzniknout oddělením části obce, popřípadě změnou nebo zrušením vojenského újezdu.⁹⁾

komentář k § 20a

Ustanovení vychází z koncepce, že nová obec může vzniknout oddělením části obce, popř. změnou nebo zrušením vojenského újezdu. Pro rozdělování obcí v současné době přichází v úvahu jediná forma, která má podobu oddělení části obce od obce původní. Je ovšem nutno též reagovat na skutečnost, že území státu je tvořeno též územími několika vojenských újezdů, tudíž počítá právní úprava pro vznik nové obce také výslovně i s tím, že nová obec může (vedle rozdělení obce) vzniknout rovněž územní změnou nebo zrušením vojenského újezdu jako celku. Reaguje se tak na fakt, že v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 15/2015 Sb. došlo (kromě zrušení vojenského újezdu Brdy) ke zmenšení území vojenských újezdů a v souvislosti s tím ke vzniku šesti nových obcí.

§ 21

(1) Část obce, která se chce oddělit, musí mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a tvořící souvislý územní celek; po oddělení musí mít alespoň 1 000 občanů. Stejné podmínky musí splňovat i obec po oddělení její části. S oddělením části obce musí vyslovit souhlas v místním referendu občané žijící na území té části obce, která se chce oddělit.

(2) V té části obce, která se chce oddělit, ustaví občané obce přípravný výbor. Přípravný výbor tvoří oprávněný občan¹⁰⁾ a jeho zástupci. Lze ustavit pouze jeden přípravný výbor. Počet členů přípravného výboru je lichý a tvoří jej nejméně tři členové. Členem přípravného výboru může být jen občan obce, který má trvalý pobyt v té části obce, která se chce oddělit.

(3) Přípravný výbor

a)  navrhuje uspořádání místního referenda o oddělení části obce a podílí se na jeho přípravě a provedení,

b)  podílí se na přípravě návrhu na oddělení části obce,

c)  jedná za nově vznikající obec při uzavírání dohody o rozdělení majetku,

d)  je účastníkem řízení o oddělení části obce; nemůže však podat návrh na oddělení části obce krajskému úřadu.¹¹⁾

komentář k § 21

Na tomto místě zákona je pojednáno o problematice spojené s rozdělováním obcí. Rozdělování obcí je další z forem změn v obecním zřízení, na které pamatuje takto tento zákon.

V odst. 1 klade právní úprava v souvislosti s rozdělováním obcí hlavní důraz na to, aby oddělovaná část sama o sobě územně splňovala požadavek samostatného katastrálního území a aby tvořila souvislý územní celek. Dále je podmínkou, aby současně sousedila nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí s cizím státem. Znamená to, že území obcí (jak obce původní, tak obce nově vznikající) nemůže být samo o sobě „přetrženo“ a v důsledku oddělení nemůže vzniknout obec, která je takto dislokovaná „uvnitř“ území jiné obce. Rozdělením nemůže vzniknout obec s počtem menším než 1 000 obyvatel, když takový limit platí jako pro nově vznikající obec, tak i pro obec původní.

V odst. 2 je zakotvena koncepce, podle níž přípravu na oddělení části obce může, ale současně i musí zajistit přípravný výbor. Zákon na tomto místě stanovil požadavky na složení takového výboru, když se současně předpokládá, že nebudou-li požadavky na složení takového výboru splněny, odporuje konání takového místního referenda parametrům zákona.

V odst. 3 jsou výslovně stanovena oprávnění, která svědčí přípravnému výboru. Současně s tím je zde pro případ řízení o oddělení části obce přiznáno přípravnému výboru pro tyto účely postavení účastníka v tomto řízení.

Přitom místní referendum je vyhlášeno k návrhu přípravného výboru zastupitelstvem obce tehdy, pakliže jej svým podpisem alespoň v obci podpořilo zákonem požadované procento oprávněných osob v souladu s § 8 odst. 2 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů a splňuje-li i ostatní zákonné náležitosti. Nerespektuje-li návrh na místní referendum požadavky uvedené v odst. 1, tj. na velikost a polohu oddělované části a dosavadní obce po oddělení její části, zastupitelstvo by nemělo takový návrh podpořit a referendum tím pádem nevyhlašovat.

Vychází se též z toho, že uzavření dohody o rozdělení majetku není považováno za nezbytnou podmínku pro oddělení v případě, že k uzavření dohody nedojde, přičemž majetek by se rozdělil v takovém případě postupem dle § 22 odst. 4 zákona a soud by následně určil na základě podané žaloby, který majetek uvedený v § 22 odst. 4 písm. b) zákona přechází na nově vzniklou obec.

§ 22

(1) O oddělení části obce rozhoduje krajský úřad v pře­nesené působnosti na návrh obce, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Nepodá-li obec návrh do 30 dnů ode dne vyhlášení výsledků místního referenda nebo jestliže v návrhu na oddělení části obce provede změny, které jsou v rozporu s rozhodnutím přijatým v místním referendu,⁸⁾ může tak učinit kterýkoliv občan obce.

(2) Návrh na oddělení části obce musí obsahovat

a)  den, měsíc a rok, ke kterému se část obce odděluje,

b)  vymezení území nově vznikající obce po oddělení části obce výčtem jejích katastrálních území včetně příslušných mapových podkladů,

c)  počet občanů obce ke dni podání návrhu na oddělení její části, jakož i počty občanů obce v jednotlivých částech, které se mají oddělit,

d)  rozdělení výnosu daní v poměru podle počtu obyvatel původní a nově vzniklé obce do doby, než bude stanoveno procento, kterým se na výnosech daní podílí nově vzniklá obec.

(3) Součástí návrhu na oddělení části obce je písemná dohoda obce a přípravného výboru o rozdělení majetku obce mezi původní obec a nově vzniklou obec, bylo-li této dohody dosaženo.

(4) Nedohodne-li se obec a přípravný výbor o roz­dě­lení majetku obce jinak, rozdělí se majetek obce mezi původní obec a nově vzniklou obec tak, že

a)  vlastnické právo k nemovitostem, včetně jejich příslušenství, jakož i věcná práva k věcem cizím a zá­vazky váznoucí na nemovitostech, přecházejí na tu obec, na jejímž území se nemovitost nachází; pro přechod vlastnického práva k nemovitostem je rozhodný stav ke dni konání místního referenda o od­dělení části obce,

b)  v poměru podle počtu obyvatel původní obce a nově vzniklé obce přecházejí na nově vzniklou obec movité věci, s výjimkou příslušenství nemovitostí, finanční prostředky, závazky, podíly na právnických osobách založených obcí a ostatní práva.

(5) Krajský úřad svým rozhodnutím schválí návrh obce na oddělení její části, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené zákonem.

(6) Rozhodnutí o oddělení části obce musí obsahovat náležitosti stanovené v odstavci 2. Rozhodnutí obsahuje též schválení dohody podle odstavce 3, bylo-li této dohody dosaženo. Opis pravomocného rozhodnutí zašle krajský úřad Ministerstvu vnitra, Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a finančnímu úřadu.

(7) Majetek uvedený v odstavci 4 na nově vzniklou obec přechází dnem vzniku této obce. Nebylo-li dosaženo dohody podle odstavce 3, může nově vzniklá obec podat žalobu k soudu na určení, který majetek uvedený v odstavci 4 písm. b) na ni přešel.

(8) Řízení o oddělení části obce ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit a pravomocné rozhodnutí o oddělení části obce nelze přezkoumat ve správním řízení.

(9) Po vyhlášení výsledků místního referenda obec požádá Ministerstvo vnitra o souhlas s názvem nově vznikající obce.

komentář k § 22

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s oddělením části obce, přičemž se vychází z toho, že je vždy nutno vycházet z výsledků příslušného místního referenda, které se koná výlučně na území, které má být takto odděleno.

     Oddělení části obce

V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž rozhodování o oddělení části obce náleží do působnosti krajského úřadu, přičemž pokud rozhoduje krajský úřad v této otázce, vykonává tzv. přenesenou působnost, resp. jedná se o akt jakéhosi státního souhlasu nebo přivolení. Toto rozhodnutí vydává krajský úřad ve správním řízení a toto řízení je zahajováno na návrh původní obce, která tak činí na základě výsledků místního referenda. Pakliže by taková obec uvedený návrh ve stanovené lhůtě nepodala anebo by byl tento návrh v rozporu s vůlí občanů vyjádřenou v místním referendu, může takový návrh na krajský úřad podat kterýkoliv občan obce, které se výsledky místního referenda takto dotýkají. Přitom ovšem platí, že návrh musí být podán ke krajskému úřadu nejpozději do 6 měsíců před prvním dnem měsíce, ve kterém mají proběhnout volby do zastupitelstev v obcích.

     Obsah návrhu na oddělení části obce

V odst. 2 jsou předepsány obligatorní obsahové náležitosti návrhu na oddělení části obce. Pokud by nebyly tyto obsahové náležitosti v návrhu dodrženy, popř. by byl návrh jinak neúplný, není možno takový návrh projednat. Každopádně však platí, že správní orgán by měl v případě neúplnosti takového návrhu podatele vyzvat, aby návrh v požadovaném rozsahu doplnil.

V odst. 3 jsou stanoveny další náležitosti návrhu na oddělení části obce. Tyto náležitosti lze považovat za fakultativní, tj. nemusí být v návrhu uváděny. Jejich uvedení v návrhu se odvíjí zpravidla od toho, pakliže se obec a přípravný výbor dohodnou v případě oddělení části obce o rozdělení majetku.

     Pravidla pro rozdělení majetku

V odst. 4 byla stanovena pravidla pro rozdělení majetku původní obce mezi tuto obec a nově vzniklou obec v případě, že při přípravě rozdělení obce, resp. oddělení části obce nedošlo k dohodě o rozdělení majetku. Tato pravidla zde uvedená se pak v praxi uplatní podpůrně. Ostatně např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2015 bylo konstatováno, že přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec ve smyslu ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích, tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví původní obci (městu), neboť se neopírá o vyvlastnění administrativně právním rozhodnutím příslušného orgánu v konkrétní věci, nýbrž je zákonným důsledkem oddělení nově vzniklé obce od obce původní na základě rozhodnutí příslušného krajského úřadu, přičemž tento zákon preferuje uzavření písemné dohody obce a přípravného výboru o rozdělení majetku obce mezi původní obec a nově vzniklou obec, a nepředpokládá a ani neřeší situaci, že by původní obec odmítla (zápisem) předat část nemovitého majetku [§ 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích], který na nově vzniklou obec přešel ze zákona ke dni jejího vzniku podle stavu ke dni konání místního referenda o oddělení části obce.

     Schvalovací akt

V odst. 5 se uvádí, že krajský úřad svým rozhodnutím schválí návrh obce na oddělení její části, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené zákonem. Znamená to, že krajský úřad bude při posuzování uvedeného návrhu přihlížet pouze ke splnění zákonem stanovených podmínek. Nebudou-li tyto podmínky splněny, nebude jím takový návrh schválen.

V odst. 6 se vychází z koncepce, podle níž má rozhodnutí o oddělení části obce v případě souhlasu krajského úřadu povahu schvalovacího aktu. Nic to nemění na tom, že krajský úřad musí vždy rozhodnout o návrhu jako celku. Rozhodnutí krajského úřadu v této věci se pak následně zasílá Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu, finančnímu úřadu, dále též Ministerstvu vnitra a Ministerstvu financí v souvislosti s plněním součinnosti a dalších zákonem stanovených úkolů.

     Majetek obce

Z odst. 7 se podává, že majetek, který je takto uveden v odst. 4 přechází na nově vzniklou obec dnem vzniku této obce. Nebude-li dosaženo dohody podle odst. 3, může nově vzniklá obec podat žalobu k soudu na určení, který majetek uvedený v odst. 4 písm. b) na ni vlastně přešel. Lze dovodit, že tam, kde došlo k rozdělení majetku obce dohodou, může být nakonec datum, ke kterému se majetek na novou obec takto převádí, dohodnuto i jinak – pochopitelně i v závislosti na okolnostech případu apod. Oproti tomu tam, kde nedošlo k dohodě o rozdělení movitého majetku, nezbývá než požádat o rozhodnutí v této věci soud.

     Pravomocné rozhodnutí

V odst. 8 je stanoveno, že řízení o oddělení části obce ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit a pravomocné rozhodnutí o oddělení části obce nelze přezkoumat ve správním řízení. Je-li tedy řízení v této věci ukončeno pravomocným rozhodnutím, není možno již takové rozhodnutí jakkoli dále napadat formou obnovy řízení, přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení apod. Takové rozhodnutí může být z hlediska zákonnosti přezkoumáno již jen v režimu správního soudnictví.

     Nový název obce

V odst. 9 je uvedeno, že po vyhlášení výsledků místního referenda obec požádá Ministerstvo vnitra o souhlas s názvem nově vznikající obce. Zákonodárce zde takto stanovil pravidla pro konstituování názvu nově vznikající obce a vychází se z toho, že o názvu jedná a rozhoduje obec původní, která ještě po vyhlášení výsledků místního referenda musí o souhlas s novým názvem, který takto vzešel, požádat Ministerstvo vnitra o projevení souhlasu s tímto novým názvem.

§  Z judikatury

     Přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec ve smyslu ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích není nuceným odejmutím vlastnictví původní obci (městu). Protože se tedy v případě zákonného přechodu takového majetku (ex lege) nejedná „o vyvlastnění nemovitého majetku původní obce bez náhrady“, nemůže ani soudním rozhodnutím o určení, že nově vzniklá obec je jeho vlastníkem, dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015

§ 23

(1) Do 3 měsíců po ustavujícím zasedání zastupitelstva nově vzniklé obce předá původní obec nově vzniklé obci majetek, který jí náleží podle rozhodnutí krajského úřadu, nebo, neobsahuje-li rozhodnutí krajského úřadu schválení dohody podle § 22 odst. 3, nemovitosti podle § 22 odst. 4 písm. a). O předání majetku pořídí původní a nově vzniklá obec písemný zápis. Tento majetek včetně finančních prostředků, pohledávek a závazků do doby jeho předání spravuje původní obec, která však s ním nemůže nakládat jiným způsobem, než z něj uhrazovat náklady spojené s nezbytnou údržbou majetku a s provozem organizačních složek nově vzniklé obce a nájemné za užívání věcí touto obcí.

(2) V nově vzniklé obci platí právní předpisy obce, které platily na jejím území před jejím vznikem, a to do doby, než budou zrušeny nebo nahrazeny novými.

komentář k § 23

Na tomto místě je pojednáno o otázkách spojených s otázkami nakládání s majetkem v případě obce nově vzniklé oddělením části obce.

V odst. 1 je řešena problematika vážící se k otázkám ujmutí se majetku nově vzniklé obce ve vztahu k majetku původní obce, který této nově vzniklé obci náleží na základě rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce. Na novou obec takto přechází vlastnické právo k nemovitým věcem, včetně jejich příslušenství a dále i věcná práva k věcem cizím a závazkům váznoucím na nemovitých věcech, které se nacházejí na jejím území. Přitom se vždy vychází z rozhodného stavu ke dni konání místního referenda o oddělení části obce. Koncepce zákona vychází z toho, že majetek má být takto původní obcí předán a nově vzniklou obcí převzat do tří měsíců od ustavujícího zasedání zastupitelstva nově vzniklé obce. Musí se tak stát protokolární formou. Nutno dodat, že příslušný majetek nové obci náleží již od právní moci rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce, avšak původní obec s tímto majetkem již nemůže v mezidobí do jeho předání jakkoli libovolně nakládat a svou dispozici s tímto majetkem má omezenu jen na nezbytné úkony, resp. úhradu výslovně uvedených nákladů, které jsou spojeny s údržbou takového majetku.

V odst. 2 je stanoveno, že v nově vzniklé obci platí právní předpisy obce, které platily na jejím území před jejím vznikem, a to do doby, než budou zrušeny nebo nahrazeny novými. V tomto ustanovení zákona je takto zavedena konstrukce, která má za cíl právní jistotu a zajištění právní kontinuity závaznosti úprav, které byly platné na daném území ještě před oddělením části obce. Dochází tak tomu, že na území nově vzniklé obce platí po jejím vzniku ty právní předpisy původní obce, které byly doposud platné i na oddělovaném a odděleném území. Tyto předpisy pak mohou být následně podle potřeb nově vzniklé obce změněny nebo zrušeny příslušnými orgány nově vzniklé obce.

§ 24

Sloučení obcí, připojení obce, městských částí nebo městských obvodů nebo oddělení části obce lze provést jen k počátku kalendářního roku. Návrh na oddělení části obce musí být podán krajskému úřadu nejpozději do 30. června předchozího kalendářního roku.

komentář k § 24

Na tomto místě zákona je rozebrána problematika vážící se k územním změnám obcí, při nichž dochází ke sloučení nebo rozdělení obce, popř. částí obce, městských části nebo městských obvodů apod. V kontextu s tím jsou zde nastaveny určité časové mezníky, které se váží k příslušným specifikům obecního zřízení a dalším realizacím změn v postavení obecních zastupitelstev. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/18 přiznává Ústavní soud obcím právo domáhat se náhrady škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod způsobené v případech, kdy stát rozhodoval o jejich právech a povinnostech, např. v souvislosti s rozhodováním o rozdělení obce. Pokud rozhodnutí o rozdělení obce vykazuje takové vady, které obci po rozdělení brání domoci se výkonu povinnosti, jíž se mělo rozhodnutí o rozdělení obce týkat, může se dotčená obec domáhat náhrady škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod až poté, co vyčerpá všechny své možnosti, jak dosáhnout uložení příslušné povinnosti a jejího výkonu vůči druhé obci.

Důležité

     Pokud jde o sloučení nebo rozdělení obcí platí, že toto lze provést jen k počátku kalendářního roku. Vždy je nutno mít na paměti, že při rozdělování obcí vzniká nová obec, tudíž je nutno počítat s určitým časovým prostorem pro zákonem upravené řízení v této věci, a proto by takový návrh měl být vždy podáván s určitým časovým předstihem. To je i jeden z důvodů, proč např. tento zákon výslovně stanovil, že návrh na oddělení části obce musí být podán nejpozději 30. 6. předchozího kalendářního roku.

§ 25

(1) Dohoda o sloučení obcí, dohoda o připojení obce k jiné obci, jakož i rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce jsou podkladem k zápisu změny práv dotčených obcí k nemo­vitostem do katastru nemovitostí a k provedení změny údajů o katastrálních územích a hranic obcí v katastru nemovitostí.

(2) Rozhodnutí zastupitelstva města o zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části, jakož i o při­pojení městského obvodu nebo městské části k jinému městskému obvodu nebo městské části je podkladem k zápisu změny práv dotčených městských obvodů nebo městských částí k nemovitostem do katastru nemovitostí.

komentář k § 25

V tomto ustanovení zákona jsou řešeny dopady dohody o sloučení obcí, dohody o připojení obce k jiné obci, jakož i rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce ve vztahu k vlastnickým dopadům na majetku zmíněných obcí, které musí být promítnuty do katastru nemovitostí.

V odst. 1 se vychází přitom z koncepce, že okamžikem nastoupení právních účinků příslušného zápisu do katastru nemovitostí dochází k přechodu vlastnického práva k majetku obcí při jejich slučování nebo rozdělování. Ke změně těchto vlastnických vztahů může v uvedených případech dojít toliko na základě zápisu v katastru nemovitostí, který má formu tzv. vkladu. Fakticky proto mohou být uvedené územní změny obcí, které mají dopad i do jejich majetkových struktur, zapisovány do katastru nemovitostí ve formě již zmíněného vkladu, přičemž důsledky změn v území obcí do katastru nemovitostí musí být promítnuty i ve změně údajů o katastrálních územích a změně hranic obcí.

V odst. 2 je stanoveno, že rozhodnutí zastupitelstva města o zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části, jakož i o připojení městského obvodu nebo městské části k jinému městskému obvodu nebo městské části je podkladem k zápisu změny práv dotčených městských obvodů nebo městských částí k nemovitostem do katastru nemovitostí. Znamená to, že i pro tyto případy se příslušná změna v oprávnění zakládá příslušným rozhodnutím zastupitelstva statutárního města, když v katastru nemovitostí bude zapsána ve formě tzv. záznamu. I tato změna je stejně jako v případě změny dle odst. 1 dovozována přímo z katastrálního zákona.

§ 26

Změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, se uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem. Uzavření dohody oznámí obec Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a finančnímu úřadu.

komentář k § 26

Na tomto místě je uvedeno, že změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, se uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem. Uzavření dohody oznámí dotčená obec Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu a finančnímu úřadu.

Obecně platí, že změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení nebo oddělení části obce budou vždy považovány za změnu hranice či hranic katastrálního území. Je to dáno tím, že území obce musí být vždy tvořeno jedním nebo více katastrálními územími. Tím pádem je obvodová územní hranice obce představována vnější obvodovou hranicí katastrálního území, je-li území obce tvořeno jedním katastrálním územím. Obvodová územní hranice obce však může být představována také vnější obvodovou hranicí souhrnu vzájemně územně navazujících katastrálních území, pakliže je území obce tvořeno více katastrálními územími.

Samotná změna hranice obce, která je dána výše uvedenými skutečnostmi, zakládá změnu průběhu příslušné hranice dotčených katastrálních území, došlo-li k nim na základě dohody dotčených obcí, resp. zastupitelstva obce. Dohodnutou změnu hranice je však možno provést až po příslušném projednání s katastrálním úřadem. Uzavření dohody o změně hranic obcí je poté nutno taktéž řádně oznámit již dříve uvedeným správním úřadům.

§ 26a

(1) Je-li území obce nebo jeho část součástí katastrálního území jiné obce, vyzve Ministerstvo vnitra dotčené obce, aby ve lhůtě 1 roku uzavřely dohodu podle § 26.

(2) Nedojde-li k uzavření dohody podle odstavce 1 ve stanovené lhůtě, rozhodne o změně hranic obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem Ministerstvo vnitra z moci úřední.

(3) Ministerstvo vnitra při rozhodování podle odstavce 2 přihlédne zejména k historickým hranicím a současným územním vazbám dotčených obcí, k vlastnictví pozemků a staveb, k výsledkům místních referend, pokud se v této věci konala, a k průběhu dosavadních jednání dotčených obcí.

(4) Pravomocné rozhodnutí je podkladem pro změny údajů o katastrálních územích a hranicích obcí v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, popřípadě v dalších veřejných rejstřících. Ministerstvo vnitra zašle opis pravomocného rozhodnutí Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a Českému statistickému úřadu.

(5) Řízení o změně hranic obcí ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit a pravomocné rozhodnutí o změně hranic obcí nelze přezkoumat ve správním řízení.

komentář k § 26a

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika, kdy katastrální území obcí svými částmi přesahují do území jiných obcí s jejich katastrálním územím či katastrálními územími.

V odst. 1 je stanoveno, že je-li území obce nebo jeho část součástí katastrálního území jiné obce, vyzve Ministerstvo vnitra dotčené obce, aby ve lhůtě 1 roku uzavřely dohodu dle § 26 zákona. Vychází se tedy z toho, že pro řešení přesahů katastrálního území obce přes její hranice do území jiné obce, bude vždy rozhodující řešení dohodou dotčených obcí. Uzavření takové dohody by mělo vzejít z iniciativy Ministerstva vnitra, není však vyloučeno, aby taková dohoda byla ještě před tím uzavřena na základě oboustranné aktivity dotčených obcí. Pro případ, že bude dohoda uzavřena na základě iniciativy Ministerstva vnitra, musí se tak stát ve lhůtě jednoho roku od doručení předmětné výzvy dotčeným obcím. Předpokládá se, že uvedená dohoda směřuje ke změně hranice obce, není však vyloučena ani změna hranice katastrálního území.

V odst. 2 je reagováno na situaci, kdy nebude výzvě ve stanovené jednoroční lhůtě vyhověno a v důsledku toho ani nedojde k uzavření dohody mezi zainteresovanými obcemi. V takovém případě pak bude řešení přesahu katastrálního území obce přes její hranice do území jiné obce plně v kompetenci Ministerstva vnitra, které tak učiní svým rozhodnutím v řízení zahajovaném ex offo.

V odst. 3 jsou stanovena hlediska, kritéria a skutečnosti, které musí Ministerstvo vnitra při svém rozhodování o přesahu katastrálního území obce přes její hranice do území jiné obce zohlednit. Dovozuje se, že obdobně jako v případě řešení této otázky formou dohody, bude i při rozhodování Ministerstva vnitra platit, že toto rozhodnutí může vyústit jak ve změnu hranice obce, tak případně i ke změně hranic katastrálního území.

V odst. 4 je uvedeno, že pravomocné rozhodnutí je podkladem pro změny údajů o katastrálních územích a hranicích obcí v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, popřípadě v dalších veřejných rejstřících. Ministerstvo vnitra zašle opis pravomocného rozhodnutí Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a Českému statistickému úřadu. Na tomto místě je tak Ministerstvu vnitra předepsána povinnost, aby vždy zaslalo předmětné rozhodnutí příslušným orgánům státní správy v rámci plnění zákonem stanovené součinnosti.

V odst. 5 zákonodárce stanovil, že řízení o změně hranic obcí ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit a pravomocné rozhodnutí o změně hranic obcí nelze přezkoumat ve správním řízení. Na tomto místě je tak koncipována jistá výluka ze správního řádu, kdy v případě pravomocných rozhodnutí již není možno tato napadat formou mimořádných opravných prostředků – typicky obnovou řízení ani přezkoumáním rozhodnutí mimo odvolací řízení. Takové pravomocné rozhodnutí je však z hlediska jeho zákonnosti možno přezkoumat ve správním soudnictví.

Díl 4

Názvy obcí, jejich částí, ulic a veřejných prostranství, číslování budov, znak a vlajka obcí

§ 27

(1) Každá obec má svůj název; ke změně názvu obce dává souhlas Ministerstvo vnitra na návrh obce.

(2) Názvy mají též části obce. Část obce je evidenční jednotka vytvářená budovami s čísly popisnými a čísly evidenčními (§ 31) přidělenými v jedné číselné řadě, která leží v jednom souvislém území. Názvy částí obce jsou zpravidla převzaty z názvu zaniklých obcí, osad nebo z názvů historicky vzniklých území, na nichž se tyto části obce ­nacházejí.

komentář k § 27

V této části zákona jsou obsažena pravidla pro změny názvů obcí a dále také pravidla pro stanovování názvů části obce. Koncepce tohoto zákona přitom vychází z teze, že každá obec i její část musí mít svůj název.

V odst. 1 se podává, že každá obec má svůj název, přičemž ke změně názvu obce dává souhlas Ministerstvo vnitra na návrh obce. Všeobecně se má za to, že obec zpravidla disponuje svým názvem delší dobu a nezřídka tento název vychází z historických tradic takové obce. Nová obec získává svůj název v souvislosti se svým vznikem při sloučení nebo rozdělování obcí. Je-li vytvářena úplně nová obec sloučením, název obce se stanoví na základě dohody slučovaných obcí na základě předchozího projednání s Ministerstvem vnitra. Platí pravidlo, že nové obce, které vznikly sloučením, nesou zpravidla název jedné ze slučovaných obcí. Nastane-li situace, kdy se obce o svém názvu nejsou schopny samy dohodnout, rozhoduje o názvu obce v souladu s § 19 odst. 2 zákona Ministerstvo vnitra. Bude-li nová obec vytvořena oddělením části obce, rozhoduje o názvu nově vznikající obce obec původní, která musí již po vyhlášení výsledků místního referenda v souladu s § 22 odst. 9 zákona požádat Ministerstvo vnitra o vyslovení souhlasu s tímto názvem. Zákon přitom vychází z teze, že názvy stávajících obcí se ve své podstatě nemění a má-li dojít zcela výjimečně k změnám v pojmenování obcí, musí se jednat o zvlášť odůvodněné případy a musí zde existovat souhlas Ministerstva vnitra s návrhem obce na provedení změny jejího názvu.

V odst. 2 je řešena problematika spojená s názvy částí obce. Přitom platí, že o zřízení a názvech části obce rozhoduje zastupitelstvo obce. Nutno dodat, že platná právní úprava existenci takové části obce nesvazuje s existencí územně totožného katastrálního území. Neznamená to však, že by se předmětná část obce nemohla s příslušným katastrálním územím krýt. Je ovšem mimo pochybnost, že platná právní úprava je ve své podstatě úpravou administrativně technickou, která má vytvořit prostor pro potřebné územně vnitroobecní členění, místopis a popř. místní orientaci. Kromě toho v částech obce mohou být zastupitelstvem obce zřízeny tzv. osadní výbory, které slouží jako kontrolní a iniciativní orgány obce.

§ 28

(1) Obci přísluší rozhodovat o názvech částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství.

(2) Obec oznamuje Ministerstvu vnitra názvy nově vzniklých částí obce, změny jejich názvů, jakož i zánik částí obce.

(3) Ke vzniku, změně názvu nebo zániku části obce a k pojmenování, přejmenování nebo zániku ulice nebo jiného veřejného prostranství dochází zápisem do základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí⁴²⁾.

komentář k § 28

V tomto ustanovení zákona jsou obsažena pravidla pro stanovování názvů části obce, ulic a jiných veřejných prostranství. V prováděcím předpisu, kterým je vyhláška č. 326/2000 Sb., jsou pak dále stanoveny i bližší podrobnosti o způsobu označování ulic.

V odst. 1 je uvedeno, že obci přísluší rozhodovat o názvech části obce, ulic a jiných veřejných prostranství. Toto oprávnění náleží do výlučné působnosti obce. Takové rozhodování obce nepodléhá předchozímu ani dodatečnému souhlasu, popř. schválení jiným orgánem, např. Ministerstvem vnitra. V souladu s § 84 odst. 2 písm. a) zákona o názvech částí obce ulic a jiných veřejných prostranství rozhoduje zastupitelstvo obce a takové rozhodování náleží do samostatné působnosti obce.

V odst. 2 je stanoveno, že obec oznamuje Ministerstvu vnitra názvy nově vzniklých částí obce, změny jejich názvů, jakož i zánik části obce. Na tomto místě je tak stanovena povinnost obce pro případ názvů nových částí obce a jejich změn, tyto včas oznamovat Ministerstvu vnitra. Nutno dodat, že samotným oznámením názvu nové části obce se současně oznamuje skutečnost zřízení dané části obce. V kontextu s tím je poté logický požadavek, aby příslušnému správnímu orgánu byl oznamován též zánik části obce, který je přirozeně spojen se zánikem nebo zrušením jejího názvového označení.

V odst. 3 je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že ke vzniku části obce, jejího názvu, názvu ulice a jiného veřejného prostranství, stejně jako k jejich změnám, dochází až jejich zápisem do daného základního registru, např. registru územní identifikace, adres apod. Takový zápis má poté nejen evidenční funkci, ale v souvislosti s jeho provedením nastupují i další účinky spojené s tímto rozhodnutím.

§ 29

(1) Název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství se uvádějí vždy v českém jazyce. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se nepojmenovávají shodnými názvy a ani podle jmen žijících osobností veřejného života.

(2) V obci obývané příslušníky národnostních menšin se název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství a označení budov státních orgánů a územních samo­správných celků uvádějí též v jazyce národnostní menšiny, jestliže se v posledních dvou sčítáních lidu hlásilo k této národnosti vždy alespoň 10 % občanů obce, pokud o to požádají zástupci příslušné národnostní menšiny prostřednictvím výboru pro národnostní menšiny (§ 117 odst. 3) a pokud ten svým usnesením návrh doporučí, anebo pokud o to písemně požádá spolek, který podle stanov zastupuje zájmy příslušné národnostní menšiny⁴⁸⁾ a který ke dni podání žádosti působí alespoň 5 let na území obce.

komentář k § 29

V tomto ustanovení zákona jsou obsažena pravidla pro označování obcí, názvů obcí, ulic a jiných prostranství včetně jazykových pravidel.

V odst. 1 se uvádí, že název obce, jejich částí, ulic a jiných veřejných prostranství se uvádějí vždy v českém jazyce. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se nepojmenovávají shodnými názvy a ani podle jmen žijících osobností veřejného života. Platí tedy zásada, že tyto názvy musí být vždy uvedeny v českém jazyce v souladu s pravidly českého pravopisu. Názvy územních útvarů obcí dále nesmí být pojmenovány v dané obci duplicitně a nesmí se jednat o jména dosud žijících osobností veřejného života.

V odst. 2 je pro obce obývané příslušníky národnostních menšin připuštěna výjimka z odst. 1, resp. z koncepce obsažené v tomto předchozím odstavci, kdy se za určitých podmínek připouští, aby tyto názvy byly ještě uváděny v jazyce národnostní menšiny, popř. národnostních menšin. Podmínkou ovšem je, aby se k této národnostní menšině v posledních dvou sčítáních lidu hlásilo k této národnosti vždy alespoň 10 % občanů obce, pokud o to požádají zástupci příslušné národnostní menšiny prostřednictvím výboru pro národnostní menšiny a pokud ten svým usnesením návrh doporučí, anebo pokud o to písemně požádá spolek, který podle stanov zastupuje zájmy příslušné národnostní menšiny a který ke dni podání žádosti působí alespoň 5 let na území dané obce. Třeba uvést, že zejména v Moravskoslezském kraji je takové právo nezřídka uplatňováno v praxi. Postavení národnostních menšin významně posiluje Evropská charta regionálních či menšinových jazyků přijatá 5. 11. 1992 ve Štrasburku, kterou naše republika ratifikovala. Tento právní dokument byl vyhlášen ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 15/2007 Sb. m. s. a je od 1. 3. 2007 platnou součástí českého právního řádu.

§  Z judikatury

     Krajský soud tedy zcela správně vyložil, že pro účely § 117 odst. 3 zákona o obcích je třeba za spolek zastupující zájmy národnostní menšiny považovat pouze takovou entitu, která zastupuje zájmy občanů České republiky žijících na jejím území, kteří nejen že projevují vůli být považováni za národnostní menšinu, ale zároveň se odlišují od ostatních občanů a tvoří početní menšinu. Jelikož stěžovatel staví oprávněnost své žádosti o zřízení výboru pro národnostní menšiny právě a pouze na naplnění subjektivního znaku, nemohl Nejvyšší správní soud jeho stěžejní kasační argumentaci přisvědčit… Kasační soud se plně ztotožňuje s interpretací zákonem stanovených podmínek, jež je třeba splnit pro to, aby byl v obci (resp. městské části) zřízen výbor pro národnostní menšiny, jak ji učinil krajský soud. Požadavek zákona, aby se o národnostní menšinu ve smyslu zákona o obcích jednalo pouze tehdy, pokud se toto společenství odlišuje od ostatních obyvatelstva v daném území, Nejvyšší správní soud neshledává za nikterak legitimní. Z hlediska smyslu a účelu zřizování a fungování výborů pro národnostní menšiny se naopak jedná o požadavek zcela logický a smysluplný. Jak zdůraznil krajský soud, daný výbor slouží především k tomu, aby byl zajištěn přístup menšin k rozhodovacím procesům a jejich participace na těchto procesech. Smyslem existence výboru je tedy to, aby při rozhodování zastupitelstva obce byla v jednotlivých případech zajištěna ochrana práv příslušníků národnostních menšin či byly do určité míry zohledněny jejich zájmy, dotýká-li se rozhodnutí obce v samostatné působnosti zájmů a práv národnostních menšin, která jsou definována na ústavní a zákonné úrovni. Pokud tedy osoby hlásící se k určité národnosti postrádají znak odlišné identity (diference), který by je odlišoval od zbytku obyvatelstva v daném území, postrádá existence daného výboru jakékoliv praktické opodstatnění, neboť zde absentuje jakýkoliv atribut národnostní menšiny, který by měl být při rozhodování zastupitelstva chráněn a zohledňován…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 As 324/2020

§ 30

Označení ulic a jiných veřejných prostranství provede obec na svůj náklad. Vlastník nemovitosti je povinen strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovitosti; v blízkosti tabulky nesmí umístit jiné nápisy. Označení nesmí být poškozeno, odstraněno nebo zakryto.

komentář k § 30

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s nesením nákladů spojenými s označením ulic a jiných veřejných prostranství obce. Vychází se z koncepce, že označení ulic a jiných veřejných prostranství zajišťuje po technické stránce obec v rámci své samostatné působnosti a na své vlastní náklady. Přitom je vlastník nemovité věci povinen strpět bezúplatně připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovité věci a současně tento vlastník nesmí v blízkosti této tabulky umístit ani jiné nápisy. Tyto tabulky musí být umístěny tak, aby byly dostatečně viditelné. V případě ulice musí být v souladu s právní úpravou tyto tabulky umístěny na začátku a na konci každé ulice a před a za křižovatkou s jinou obcí.

Půjde-li o názvy ulic a ostatních veřejných prostranství v obci s národnostní menšinou a jsou-li splněny podmínky dle § 29 odst. 2 zákona, vyžaduje se, aby název obce byl v jazyce národnostní menšiny umístěn na téže tabulce pod názvem v českém jazyce s velikostí a typem písma ve shodném provedení.

Uvedené „označníky“ přitom budou umístěny jak na objektech ve vlastnictví obce, tak i na objektech ve vlastnictví jiných vlastníků. Tato omezení vlastníků jsou navíc prováděna v tzv. veřejném zájmu.

Důležité

     V souvislosti s tím je zakotvena všeobecná povinnost, která se netýká jen vlastníků uvedených nemovitých věcí, ale i dalších třetích osob a spočívá v tom, že by si všechny tyto uvedené osoby měly počínat tak, aby označení ulice nebo jiného veřejného prostranství nebylo poškozeno, odstraněno nebo zakryto, jak ostatně plyne i z § 66d zákona. Porušení této povinnosti je pak sankcionováno pokutou ukládanou v rámci přestupkového řízení.

§ 31

(1) Budova13) musí být označena popisným číslem, pokud není dále stanoveno jinak.

(2) Evidenčními čísly se označují

a)  stavby pro rodinnou rekreaci,

b)  stavby dočasné,

c)  budovy, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, s výjimkou

1. staveb pro chovatelství o jednom nadzemním podlaží o zastavěné ploše do 16 m2 a do 5 m výšky,

2. zimních zahrad o jednom nadzemním podlaží a skleníků do 40 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky,

3. přístřešků o jednom nadzemním podlaží, které slouží veřejné dopravě, a jiných veřejně přístupných přístřešků do 40 m2 zastavěné plochy a do 4 m výšky.

(3) Samostatnými popisnými a evidenčními čísly se neoznačují příslušenství budovy13a), která jsou součástí jednoho celku.

(4) K usnadnění orientace mohou být v jednotlivých ulicích a na jiných veřejných prostranstvích označeny budovy vedle popisného čísla nebo evidenčního čísla ještě číslem orientačním.

(5) Obecní úřad rozhoduje o tom, jakým popisným, orientačním nebo evidenčním číslem bude budova označena. Každé popisné nebo evidenční číslo budovy musí být v rámci části obce jedinečné. Čísla popisná a evidenční, která byla přidělena, nelze užívat opakovaně, a to ani v pří­padě přečíslování podle § 32 odst. 2. Číslo orientační se opakovaně přiděluje pouze v případě, že nová budova stojí na místě budovy zaniklé.

komentář k § 31

Na tomto místě zákona se řeší problematika spojená s číselným označováním budov. Jsou zde rozlišena čísla popisná, čísla evidenční a čísla orientační.

V odst. 1 je uvedeno, že budova musí být označena popisným číslem, pokud není dále stanoveno jinak. Budovou se pro tyto účely rozumí nemovitá věc s povahou budovy, jak ji chápe i zákon o oceňování majetku. Jedná se tedy o stavbu prostorově soustředěnou a navenek převážně uzavřenou obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi, s jedním nebo více ohraničenými užitkovými prostory. Platí přitom pravidlo, že taková budova se označuje pouze jediným popisným číslem.

V odst. 2 zákonodárce stanovil pro některé budovy z hlediska jejich číselného označování zvláštní právní režim. Půjde takto zejména o stavby, které mají povahu rekreačních budov, o stavby dočasné a dále o budovy, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. V případě těchto budov postačí jejich označení evidenčním číslem, přičemž platí, že budova takto označená se označuje toliko jediným evidenčním číslem.

Z odst. 3 plyne, že samostatnými popisnými a evidenčními čísly se neoznačují příslušenství budovy, která jsou součástí jednoho celku. Platí proto, že budovy, které mají povahu příslušenství budovy „hlavní“ a jejichž definice vychází z § 510 občanského zákoníku, není nutno tyto budovy označovat samostatnými popisnými nebo evidenčními čísly a jejich označení je pokryto označením hlavní budovy.

V odst. 4 bylo stanoveno, že k usnadnění orientace mohou být v jednotlivých ulicích a na jiných veřejných prostranstvích označeny budovy podle popisného čísla nebo evidenčního čísla ještě číslem orientačním. Pokud by tedy u budov, které jsou označeny popisnými nebo evidenčními čísly nezajišťovalo ani toto dostatečnou funkci orientační, může obec při uvážení všech dalších okolností rozhodnout o tom, že budovy budou vedle čísla popisného nebo evidenčního ještě takto označeny číslem orientačním. Tato orientační čísla pak jsou umístěna zpravidla např. pod tabulku s číslem popisným.

Z odst. 5 vyplývá, že obecní úřad rozhoduje o tom, jakým popisným, orientačním nebo evidenčním číslem bude příslušná budova označena. Každé popisné nebo evidenční číslo budovy musí být v rámci části obce jedinečné. Čísla popisná a evidenční, která byla přidělena, nelze proto používat opakovaně, a to ani v případě přečíslování dle § 32 odst. 2 zákona. Číslo orientační se opakovaně přiděluje pouze v případě, že nová budova stojí na místě budovy zaniklé. Z uvedeného plyne, že zákonodárce vyžaduje, aby každé číslo popisné nebo evidenční bylo vždy jedinečné v rámci části obce. Znamená to, že se žádné takové číslo již nemůže na daném území opakovat. Každé takové číslo může být přiděleno toliko jednou a nemůže se tak stát ani v případě mimořádného přečíslování budov v obci. Výše uvedené principy však neplatí v případě čísel orientačních, kdy se připouští opakované použití orientačního čísla pro případ, že původně jím označená budova zanikla a na stejném místě je následně postavena nová budova. V rozsudku sp. zn. 1 As 9/2006 pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obecního úřadu o změně čísla popisného určité budovy je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv vlastníka této budovy.

§ 31a

(1) Čísla popisná a evidenční přiděluje obecní úřad

a)  v případě nově vzniklé budovy, která je stavbou vyžadující stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, na základě písemné výzvy příslušného stavebního úřadu13b),

b)  v ostatních případech na základě písemné žádosti vlastníka budovy, jejíž přílohou je geometrický plán a doklad, který osvědčuje, že budova byla uvedena do užívání; přílohy se nevyžadují, dochází-li na základě žádosti vlastníka budovy k přečíslování budovy již zapsané v katastru nemovitostí, anebo jde-li o budovy uvedené v § 31 odst. 2 písm. c).

(2) Obecní úřad sdělí v případě podle odstavce 1 písm. a) neprodleně příslušnému stavebnímu úřadu údaje o čísle popisném nebo evidenčním a jeho příslušnosti k části obce, popřípadě název ulice, do níž stavební objekt náleží, a údaje o čísle orientačním.

(3) O přidělení čísla popisného, evidenčního nebo orientačního vydá obecní úřad vlastníku budovy písemný doklad.

(4) Při zániku budovy obecní úřad přidělená čísla zruší.

(5) Při zániku ulice nebo jiného veřejného prostranství se přidělená čísla orientační zrušují.

(6) Při zániku části obce rozhodne obec o přečíslování budov v zanikající části obce.

(7) K očíslování, přečíslování nebo zrušení číslování budovy dochází zápisem do základního registru územní identifikace, adres a nemovi­tostí⁴²⁾.

komentář k § 31a

V tomto ustanovení zákona jsou upraveny otázky postupu a oznamování přidělení čísel a dokladů potřebných k přidělení domovních čísel.

V odst. 1 jsou vymezena kritéria, na jejichž podkladě obecní úřad přiděluje vlastníkovi budovy příslušné číslo. Koncepce vychází z toho, že v tomto ustanovení se počítá s budovami, k jejichž výstavbě bylo nezbytné stavební povolení nebo ohlášení stavebního záměru s následným kolaudačním souhlasem. V souladu s § 121 stavebního zákona pak následně platí, že poté, co stavebník doloží stavebnímu úřadu všechny potřebné podklady nezbytné k udělení kolaudačního souhlasu ohledně předmětné stavby, vyzývá stavební úřad příslušný obecní úřad k přidělení potřebného čísla. Existuje však situace, kdy žádost o přidělení potřebného čísla obecnímu úřadu zasílá sám vlastník konkrétní budovy. Bude-li taková žádost podávána, musí být její součástí geometrický plán a též doklad, že uvedená budova je užívána v souladu se stanoveným účelem.

V odst. 2 je upraven způsob a obsah sdělení obecního úřadu o přidělení čísla, které bude zpětně zasláno stavebnímu úřadu v těch případech, kdy byl k přidělení čísla stavebním úřadem vyzván příslušný obecní úřad. Předmětné sdělení musí být realizováno neprodleně, včetně přidělení již zmíněného čísla.

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že o přidělení čísla popisného, evidenčního nebo orientačního vydá obecní úřad vlastníku budovy písemný doklad. Předpokládá se, že současně s přidělením příslušného čísla pak obecní úřad zpravidla poskytne vlastníkovi konkrétní budovy i tabulku s příslušným číslem. Vlastníka této budovy následně stíhá povinnost na svůj náklad budovu určeným číslem označit.

V odst. 4 až 6 je upravena manipulace s čísly při zániku budovy, kdy se předpokládá, že obecní úřad přidělená čísla zruší. Dále při zániku ulice nebo jiného veřejného prostranství se přidělená orientační čísla též zruší. A při zániku části obce rozhodne obec o přečíslování budov v zanikající části obce. Platí tedy zásada, že dojde-li ke zrušení části obce, musí nutně dojít také k přečíslování budov na tomto území.

Z odst. 7 plyne, že k očíslování, přečíslování nebo zrušení číslování budovy dochází zápisem do základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí. S tímto zápisem v souladu se zákonem č. 111/2009 Sb. jsou spojeny nejen samotné účinky evidenční, ale též účinky očíslování, přečíslování, popř. i zrušení číslování konkrétní budovy.

§ 32

(1) Vlastník nemovitosti je povinen na svůj náklad označit budovu čísly určenými obecním úřadem a udržovat je v řádném stavu. Barvu a provedení čísel určuje obecní úřad.

(2) Přečíslování budov se provádí jen výjimečně, jsou-li pro to vážné důvody. Nová čísla hradí obec ze svého rozpočtu. Přečíslování budov ohlásí obec příslušnému katastrálnímu ­úřadu.

komentář k § 32

Toto ustanovení zákona obsahuje povinnosti vlastníků budov v souvislosti s označováním těchto budov, včetně institutu tzv. přečíslování budov.

V odst. 1 je stanoveno, že vlastník nemovitosti je povinen na svůj náklad označit budovu čísly určenými obecním úřadem a udržovat je v řádném stavu. Barvu a provedení čísel takto určuje obecní úřad.

Důležité

     Z uvedeného je zřejmé, že zákon takto ukládá vlastníkům budov výše uvedenou povinnost, kterou musí tento vlastník splnit dle pokynů obecního úřadu a v součinnosti s ním. Je mimo jakoukoli pochybnost, že popisná, evidenční i orientační čísla musí být barevně odlišena, přičemž k číslování se užívá arabských číslic bez jakýchkoli dodatků. Číselné tabulky k provedení tohoto úkonu si vlastník budovy odebere od obce a současně jej stíhá povinnost určeným číslem budovu na svůj náklad označit a o toto přidělené označení dále též pečovat a udržovat je v řádném stavu, aby tabulka s číslem byla viditelná.

Pokud jde o orientační čísla, pak v jejich případě platí, že tato se umísťují vždy pod tabulku s číslem popisným. Vlastník budovy má též povinnost uhradit obci cenu číselné tabulky při prvním číselném označení budovy (tj. novostavby) a dále musí uhradit náklady, které jsou spojeny s připevněním takové tabulky na budovu, neprovede-li si vlastník takové připevnění sám. Porušení této zákonem stanovené povinnosti ze strany vlastníka budovy může být následně řešeno jako přestupek v rámci přestupkového řízení.

Z odst. 2 vyplývá, že přečíslování budov se provádí jen výjimečně, jsou-li pro to závažné důvody. Nová čísla hradí obec ze svého rozpočtu. Přečíslování budov ohlásí obec příslušnému katastrálnímu úřadu. Na tomto místě tak zákonodárce pamatuje na řešení mimořádné situace, které mohou nastat v souvislosti s územními změnami. Např. v souvislosti se slučováním obcí, kdy dochází leckdy k identitě popisných čísel a následná potřeba přečíslování je pak o to více žádoucí. Dojde-li v této souvislosti k následnému přečíslování, pak nová čísla budou uhrazena z rozpočtu obce a jejich úhrada tak nepůjde k tíži vlastníků dotčených budov. V souladu s vyhláškou č. 362/2000 Sb. se k ohlášení o přečíslování budov zasílá katastrálnímu úřadu též i tzv. srovnávací sestava dosavadních a nových čísel budov, v níž jsou obsaženy údaje o budově podle základního registru územní identifikace, adres a nemovitých věcí. Cílem je pak nastolení takového stavu, který je relativně stabilní a trvalý, tudíž není potřeba jej dlouhodobě měnit.

§ 33

Prováděcí právní předpis stanoví

a)  způsob označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy,

b)  způsob použití a umístění čísel k označení budov,

c)  náležitosti ohlášení o přečíslování budov.

komentář k § 33

Na tomto místě zákon odkazuje na obsah podrobnější, resp. na prováděcí předpis, kterým je v daném případě vyhláška č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, a náležitosti ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel. V tomto prováděcím předpisu je stanoveno, že provedení tabulek k označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, včetně barvy a velikosti stanoví obec, která tak učiní jednotně pro celé své území. Dále je tímto prováděcím předpisem uloženo, aby tabulky s názvem ulice nebo ostatních veřejných prostranství v obci byly umístěny tak, aby byly dostatečně viditelné a byly umístěny vždy na začátku a na konci každé ulice a před a za křižovatkou s jinou ulicí. Vedle toho je zde stanoveno, že každá budova se označuje toliko jediným číslem popisným nebo evidenčním a současně se uvádí, že popisná, evidenční a orientační čísla musí být barevně odlišena. K číslování se používá pro tyto účely arabských číslic.

Prováděcí předpis ohledně náležitostí ohlášení o přečíslování budov stanovil, že k ohlášení o přečíslování budov, které obec zasílá příslušnému katastrálnímu úřadu, musí být přiloženo jednak rozhodnutí obce o přečíslování budov a dále též srovnávací sestava dosavadních a nových čísel budov, která musí obsahovat údaje o budově podle základního registru územní identifikace, adres a nemovitých věcí.

§ 34

Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

komentář k § 34

V tomto ustanovení zákona je uvedeno, že veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Je zde tedy takto podána tzv. legální definice pojmu veřejné prostranství. Toto prostranství je na tomto místě vymezeno jak z hlediska obsahové stránky, tak z hlediska samotného definičního vymezení. Základním znakem tohoto prostoru přitom je jeho obecná přístupnost. To znamená, že takové prostranství je veřejné, resp. přístupné každému bez omezení a bez ohledu na vlastnictví k takovému prostoru. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 5 As 49/2004 zastává názor, že skutečnost, že pozemek, který je svým charakterem veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona, je reálně užíván pouze jednou osobou, nemá na charakter pozemku žádný vliv, přičemž podstatné pro posouzení charakteru tohoto pozemku je to, zda je bez omezení volně přístupný komukoliv. Ve své podstatě to znamená omezení práv vlastníka takového prostoru, resp. části nemovité věci, který musí respektovat, že uvedený prostor (i když se nachází v jeho vlastnictví), nemůže být tímto vlastníkem jakkoli uzavřen, jelikož by rázem pozbyl funkce veřejného prostranství. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 561/2012 k problematice veřejných prostranství uzavřel, že veřejná prostranství obce jsou užívána především jejími vlastními občany. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku sp. zn. 30 Af 59/2013 dále uvedl, že pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nemůže ztratit charakter veřejného prostranství na základě toho, jakým způsobem probíhá jeho zvláštní užívání – v daném případě umístěním reklamního zařízení, kolem kterého bylo instalováno oplocení. K problematice veřejných prostranství, resp. k vymezení tohoto pojmu v běžné aplikační praxi se rovněž vyjadřoval Ústavní soud, typicky např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02, kde zaujal názor, že podle zákonné definice jsou veřejným prostranstvím prostory sloužící obecnému užívání, jímž je nutno rozumět takové užívání, které odpovídá povaze a účelu daného prostoru a které nevylučuje z obdobného užívání téhož prostoru jiné, byť i jen potencionální uživatele.

Jakkoli je prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství veřejným prostorem ze zákona, je to obec (resp. zastupitelstvo obce), která v samostatné působnosti rozhoduje o pořízení územního plánu a která územní plán v samostatné působnosti vydává. To však nemění nic na tom, že samotné názory, popř. stanoviska nejen správních orgánů nejsou při rozhodování o klasifikaci pozemků jakožto veřejných prostranství vždy směrodatné a poslední slovo si v této věci ponechává soud, jak plyne např. z usnesení téhož soudu sp. zn. I. ÚS 2129/19, ve kterém uvedl, že: „Veřejná prostranství (zejména rekreačního typu) zpravidla musí vykazovat užitnou hodnotu a potřebnost pro obecní život, které významem podstatně přesahují hranice bezprostředního okolí. Skutečnost, že pozemek je volně přístupnou sídlištní zelení, na jejímž zachování mají rezidenti z okolí (poměrně logicky) zvýšený zájem, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl pozemek zatříděn do zvláštní zákonné kategorie veřejných prostranství… Názory správních orgánů na možnosti konkrétního využití pozemků, potažmo jejich oplocení (navíc předběžně vyjádřené ve formě stanovisek) nejsou při rozhodování o klasifikaci pozemků jakožto veřejných prostranství pro soudy relevantní – soudy jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny si o rozhodujících skutečnostech týkajících se charakteru a využití pozemků ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (popř. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) učinit závěry samostatné, a to v rámci dokazování prováděného v souladu s o. s. ř. během soudního řízení.“ V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3483/2020 Nejvyšší soud zaujal názor, že i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství, nicméně pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro daný sídelní celek. K tomu též srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 nebo sp. zn. 28 Cdo 3847/2018.

Ostatně např. z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 69/2020 plyne, že při posuzování pozemku, o němž je tvrzeno, že je tzv. veřejným prostranstvím, musí vždy správní orgán doložit, na základě čeho k tomuto závěru dospěl a nepostačí přitom jen odkaz na údaje plynoucí z katastru nemovitostí. Ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2767/20 přisvědčil Ústavní soud názoru, že ne každé místo, k němuž není přístup veřejnosti omezen, je zároveň (automaticky) veřejným prostranstvím. Nadto takové prostranství nemusí být jako veřejné určeno primárně pro kohokoliv (ač to zároveň neznamená, že by byl přístup některému subjektu odpírán). Tuto problematiku pak ještě blíže osvětlil tentýž soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/21, kde konstatoval, že pořádání kulturních, sportovních či reklamních akcí na veřejném prostranství již není obecným užíváním veřejného prostranství, nýbrž jde o jeho zvláštní užívání, když zvláštní užívání je institutem veřejného práva a jde o takové užívání, které překračuje rozsah obecného užívání a které vylučuje nebo omezuje ostatní uživatele z užívání statku. Zvláštní užívání veřejného prostranství zamezuje nebo přinejmenším omezuje možnost obecného veřejného užívání daného statku, současně zamezuje či omezuje možnost jiných osob ke zvláštnímu užívání. Omezená zastavitelnost veřejného prostranství přitom není vyloučena, pokud je záměr zástavby v souladu s územním plánem – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 55 A 10/2018. K možnému zastavění veřejného prostranství se svého času komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 40/2019, který v něm kromě jiného též uvedl, že „samotná skutečnost, podle níž předmětný pozemek byl určen jako plocha veřejného prostranství, bez dalšího nevylučuje, aby na něm byl realizován určitý stavební záměr. Současně je však nutné doplnit, že takový stavební záměr musí respektovat určení pozemku, jak bylo vymezeno i v územním plánu, a nesmí jeho charakter, resp. určení, zcela změnit. Jinými slovy i po realizaci stavebního záměru si tedy musí pozemek zachovat svůj původní charakter (určení)…“

Hodí se ještě připomenout, že soudní praxe už je delší dobu sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. v podobě smlouvy) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejedná se o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (tj. strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005 nebo ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004.

§  Z judikatury

     Ústavní soud vykládá pojem veřejná zeleň vzhledem k § 10 písm. c) a § 34 zákona o obcích jako zeleň nacházející se na veřejných prostranstvích (viz např. body 13, 21 a 33 nálezu Pl. ÚS 38/05 ze dne 19. září 2006 (520/2006 Sb.) ve věci vyhlášky města Kopřivnice o veřejné zeleni). Napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky města Jirkova na jinou než veřejnou zeleň, tzn. zeleň nacházející se na veřejných prostranstvích, nedopadá – toto ustanovení nestanoví žádnou povinnost vlastníkům nebo uživatelům pozemků, které nejsou veřejnými prostranstvími. V nálezu Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. března 2005 (N 59/36 Sb. NU 631, 211/2005 Sb.) se Ústavní soud již zabýval otázkou souladu § 34 zákona o obcích vymezujícího pojem veřejné prostranství s ústavní garancí vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Konstatoval v něm, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege. Vyjmutí prostor vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec jako veřejnoprávní korporace veřejný zájem (např. oprávnění ukládat na základě obecně závazných vyhlášek povinnost k ochraně místních záležitostí veřejného pořádku, k ochraně životního prostředí a udržování čistoty). V tomto smyslu není a nemůže být protiústavní, pokud režimu veřejného prostranství podléhají také některé prostory vlastněné osobami soukromého práva, nýbrž je naopak důslednou realizací univerzálního pojmu vlastnictví nerozlišujícího vlastníky soukromoprávní a veřejnoprávní povahy…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06

     V projednávané věci je z napadeného rozhodnutí patrné, že ani městský úřad, u něhož lze předpokládat nadstandardní místní znalosti, nebyl schopen správně určit, zda se plakátovací plochy nachází na zpoplatněných místech. Stav, kdy obec na úkor právní jistoty poplatníků rezignuje na jasnou a jednoznačnou specifikaci veřejných prostranství, akceptovat nelze. Soud se ztotožňuje s žalobcem, že vyhláška č. 5/2012 v rozsahu určení míst, která podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství, zákonné požadavky ohledně konkretizace míst užívaných jako veřejné prostranství tak, jak je již dříve při interpretaci § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vyložil Ústavní soud, tedy aby byla chráněna právní jistota adresátů vyhlášky, nevyhovuje, neboť neobsahuje jejich přesnou, jasnou a pochybnosti nevyvolávající specifikaci, a odporuje tak ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, které je třeba vykládat ve smyslu výše uvedených nálezů Ústavního soudu s ohledem na požadavek právní jistoty plynoucí z principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod…

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 48 Af 26/2017

     Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku. S podaným výkladem není právní posouzení věci odvolacím soudem plně konformní, jelikož ze samotného faktu, že se na pozemcích žalobkyně nachází les, který může být předmětem obecného užívání podle § 19 lesního zákona, vyvozuje, že je vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované vyloučen. I kdyby bylo pravdou, co uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání, tedy že odvolací soud tento svůj úsudek nezaložil primárně na obsahu územně plánovací dokumentace, ale na zjištěních o skutečném stavu sporných pozemků, podotýká Nejvyšší soud, že by se závěr odvolacího soudu o vyloučení bezdůvodného obohacení žalované jevil předčasným, neboť prosté konstatování, že se na dotčených nemovitostech nachází vzrostlý les, nevylučuje úsudek, že tento les s ohledem na svůj zvláštní charakter plní funkci lesoparku, a je tedy veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 obecního zřízení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020

     Podle zákonné definice jsou veřejným prostranstvím prostory sloužící obecnému užívání, jímž je nutno rozumět takové užívání, které odpovídá povaze a účelu daného prostoru a které nevylučuje z obdobného užívání téhož prostoru jiné, byť i jen potencionální uživatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Jakkoli prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ze zákona, je to obec (resp. zastupitelstvo obce), která v samostatné působnosti rozhoduje o pořízení územního plánu a která územní plán v samostatné působnosti vydává (§ 6 odst. 5 písm. a) a c) zákona o obcích), čímž může ovlivnit, který pozemek bude, či naopak nebude veřejným prostranstvím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 55 A 10/2018

§ 34a

(1) Obce mohou mít znak a vlajku obce.

(2) Předseda Poslanecké sněmovny může obci, která nemá znak nebo vlajku obce, na její žádost znak nebo vlajku obce udělit. Předseda Poslanecké sněmovny může na žádost obce změnit znak nebo vlajku obce. Kancelář Poslanecké sněmovny zašle údaje o udělení nebo změně znaku nebo vlajky obce neprodleně Českému úřadu zeměměřickému a katast­rálnímu.

(3) Obce a jimi zřízené nebo založené organizační složky a právnické osoby mohou užívat znak a vlajku obce. Jiné subjekty mohou užívat znak obce jen s jejím souhlasem. K užívání vlajky obce není nutný její souhlas.

(4) Má-li městský obvod nebo městská část svůj znak a vlajku, platí pro jejich užívání odstavec 3.

Komentář k § 34a

V tomto ustanovení zákona se pojednává o znaku a vlajce obce. V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž užívání znaku a vlajky coby základních symbolů obce deklaruje realizaci postavení obce jako základní veřejnoprávní korporace vedle státu či krajů. Každá obec může mít svůj erb, resp. znak, což je barevný obrazec na štítu, který je vytvořen podle heraldických pravidel jako stálé znamení momentálního statusu dané obce. Vlajka obce bývá volně k žerdi připojena pomocí lana, jímž se vytahuje na vrchol žerdi. Vlajka je obci udělována za obdobných podmínek jako samotný erb.

V odst. 2 je pamatováno na situaci, kdy obec nemá svůj historický znak, ale na základě její žádosti jí může být tento znak, resp. erb udělen předsedou Poslanecké sněmovny. Obec si může takový erb sama navrhnout, přičemž předseda Poslanecké sněmovny si může takto navržený erb nechat posoudit Podvýborem pro heraldiku. Obdobně bude postupováno i v případech, kdy dochází ke změně erbu a při udělení nebo při změně vlajky obce. Třeba dodat, že údaje o erbu a vlajce jsou vedeny v registru územní identifikace v gesci Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního pro obec a městskou část.

V odst. 3 je stanoveno, že obce a jimi zřízené nebo založené organizační složky a právnické osoby mohou užívat erb a vlajku obce. Jiné subjekty mohou užívat znak obce jen s jejím souhlasem. K užívání vlajky obce není nutný její souhlas. Platí tedy zásada, že jiné než obecní subjekty mohou tyto znaky, resp. erb užívat jen se souhlasem obce a nejednají-li v souladu s tímto ustanovením zákona, dopouštějí se přestupku. Liberálnější je přístup k užívání obecní vlajky, kterou mohou neobecní subjekty používat i bez souhlasu dotčené obce. Právní úprava pamatuje i na nakládání se státním znakem, který mohou obce též používat. Pokud zákon předepisuje používání státního znaku, platí tato povinnost pochopitelně i pro obce.

V odst. 4 je uvedeno, že předseda Poslanecké sněmovny je v návaznosti na dikci odst. 2 oprávněn udělit či změnit znak (erb), popř. vlajku městské části po předchozím vyjádření statutárního města. V takovém případě se pak znak nebo vlajka městské části používá obdobně jako znak či vlajka obce.

HLAVA II

SAMOSTATNÁ PŮSOBNOST OBCE

Díl 1

§ 35

(1) Do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon.

(2) Do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními před­pokla­dy a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělá­vání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

(3) Při výkonu samostatné působnosti se obec řídí

a)  při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem,

b)  v ostatních záležitostech též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona.

komentář k § 35

V tomto ustanovení zákona se pojednává o samostatné působnosti obce. Dochází zde takto ke konkretizaci ústavně zaručeného práva obce na samosprávu, které vyplývá jak z čl. 100, tak i dále vychází z čl. 101 a 104 Ústavy ČR, přičemž zákonodárce na tomto místě vymezil obsahový rozměr samosprávy z hlediska funkčního. Minimální standardy ve vztahu k územní samosprávě jsou zakotveny v Evropské chartě místní samosprávy z roku 1985, která byla přijata pod gescí Rady Evropy. Samotná územní samospráva je v této Chartě vymezena jako právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných v souladu s principem decentralizace. Charta stanovila, že základní pravomoci a odpovědnost místních společenství musí být stanoveny ústavou nebo zákonem. Dále se zde uvádí, že místní společenství mají v rámci zákona plnou volnost uplatňovat svou iniciativu v jakékoli věci která není vyňata z jejich působnosti ani svěřena jinému orgánu. Pravomoci takto svěřené mají být plné a výlučné. Jiný orgán, ať již se jedná o ústřední nebo regionální, může do těchto pravomocí zasahovat, popř. je omezit jen tehdy, pakliže tak stanovil zákon. Kromě jiného je v této Chartě stanoveno, že jakýkoli správní dozor nad místními společenstvími lze vykonávat jen tak a v takových případech, jak to stanovuje ústava nebo zákon. Charta rovněž vychází z koncepce, že každý stát má uznat právo místních společenství být členy sdružení na ochranu a k prosazování jejich společných zájmů a členy mezinárodního sdruženích místních společenství. Svou koncepcí pak tato Charta nejvíce vyhovuje středoevropskému typu místní samosprávy – typicky např. ČR, Rakousku, Polsku a dalším státům. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2738/2019 Nejvyšší soud konstatoval, že výkon samosprávy (samostatné působnosti) je primárně právem, nikoliv povinností (úkolem) územního samosprávného celku. To pochopitelně nevylučuje, aby zákon územním samosprávným celkům i v samostatné působnosti ukládal povinnosti (úkoly) provádět nebo zabezpečovat určité činnosti…a přitom nelze přehlédnout, že výkon samostatné působnosti územních samosprávných celků je především záležitostí jejich volených orgánů (zastupitelstva, rady a starosty, resp. hejtmana a primátora), zatímco teprve provádění přijatých rozhodnutí je věcí jejich úřadů (a následně in concreto úředníků v nich zařazených). V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4041/2018 pak Nejvyšší soud v této věci ještě dodal, že plněním úkolů v samostatné působnosti bude tedy to, co zastupitelstvo nebo rada uloží v rámci samostatné působnosti obecnímu úřadu, nebo to, co zastupitelstvo, rada nebo starosta uloží v rámci samostatné působnosti tajemníkovi obecního úřadu. Toto „uložení úkolů“ se může uskutečnit buďto v konkrétní věci (usnesením zastupitelstva nebo rady v určité záležitosti), nebo obecně (typicky prostřednictvím organizačního řádu obecního úřadu schvalovaného radou obce, v němž se stanoví rozdělení pravomocí mezi jednotlivé odbory. Bude tedy záležet na tom, jaké úkoly v samostatné působnosti obce uloží příslušné orgány obce obecnímu úřadu a tím i jeho úředníkům.

Zákonná úprava koncipuje samostatnou působnost kombinací pozitivního a negativního vymezení, přičemž pozitivní vymezení zjednodušeně takto definuje, co do samostatné působnosti obcí náleží, negativní pak z tohoto záběru vyjímá, co do ní z jakéhokoli důvodu nespadá. Z toho plyne, že před samostatnou působností obce, byť by šlo o záležitosti v zájmu obce i jejích občanů, má (pokud tak stanoví zákon) přednost působnost krajů a také i již zmíněná přenesená působnost, která je delegovaná na obce či působnost jiných zvláštních státních úřadů.

     Záležitosti patřící do samostatné působnosti obce

V odst. 1 zákonodárce za tím účelem stanovil, že do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. Z pohledu pozitivního vymezení obsahového rozměru samostatné působnosti obcí jsou důležité záležitosti, které by mohly či měly být náplní samostatné působnosti obcí. Mělo by se tedy jednat hlavně o záležitosti, které jsou v zájmu obce a jejich občanů. Je ovšem zřejmé, že v zájmu obcí a občanů mohou být též záležitosti, které např. z důvodů celospolečenských zájmů nemůžou zabezpečovat samotné obce, a tudíž k jejich zabezpečení musí být povolány i příslušné jiné subjekty veřejné správy. I z toho důvodu je výše uvedené pozitivní vymezení samostatné působnosti obce dále negativně doplněno tak, že z okruhu činností, které mohou být v zájmu obce a jejich občanů a které by tak mohly tvořit předmět samostatné působnosti obcí, vylučuje ty, které jsou zákonem takto svěřeny krajům a dále ty z nich, které jsou sice na základě zákona svěřeny obcím, ale v rámci výkonu státní správy, tj. v rámci přenesené působnosti, včetně těch, které jsou svěřeny coby výkon státní správy zvláštními předpisy jiným správním orgánům. Za svou povahou základní lze považovat rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Aps 1/2013, kde tento soud dospěl k závěru, že obec je přímo ze své povahy povolána k zastupování a ochraně práv a zájmů svých občanů, kteří ji tvoří. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/04 Ústavní soud uvedl, že samostatná působnost obce je limitována mezemi své působnosti, která je upravena zákonem a nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Z hlediska rozhraničení samostatné působnosti mezi obcemi a kraji platná právní úprava respektuje autonomii samosprávného postavení obcí, což je dáno i tím, že kraje sice stojí z hlediska hierarchie nad obcemi, ale nezískávají tzv. nadřízenou pozici, resp. nadřízenou úroveň v rámci stávající samosprávy. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/18 k tomu ostatně blíže uvedl, že: „Zákon o obcích vymezuje tzv. samostatnou působnost obce, tedy její vlastní samosprávu, předně v ustanovení § 35, podle jehož prvního odstavce do ní spadají „záležitosti“, které jsou v zájmu obce a jejich občanů, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon.“ Ostatně tentýž soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/06 již dříve uvedl, že do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami ve smyslu ústavním pořádkem zaručené územní samosprávy spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního dopadu a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů – nepochybně například zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, ochrana životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně, užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti (srov. § 10 zákona o obcích) a územní rozvoj (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Přiměřeně lze uvedené závěry vztáhnout též na vydání opatření obecné povahy v těch situacích, kdy jsou vydávána v samostatné působnosti obce. V rozsudku sp. zn. 77 A 97/2021 pak Krajský soud v Plzni přitakal názoru, že určitá část problematiky spojené se zajištěním dostupnosti lékařské péče patří k otázkám vysoké naléhavosti v každé obci a spadá i do samostatné působnosti obcí. Hodí se dodat, že v rozsudku sp. zn. 2 As 187/2017 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obec je v rámci výkonu svého práva na samosprávu povolána bránit charakter svého území a život obyvatel v obci před negativními vlivy ohrožujícími životní prostředí obce, dopravu či únosnou míru hluku a jiných emisí v obci.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 se Ústavní soud vyjádřil k otázkám spojeným se soudním přezkumem žalob ve věci neoprávněných zásahů do samosprávy, kdy uvedl, že při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé – zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit.

     Bližší konkretizace vymezení samostatné působnosti obcí

V odst. 2 dochází k ještě bližší konkretizaci vymezení samostatné působnosti obcí oproti odst. 1. I tato právní úprava přitom vychází z čl. 101 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení s čl. 104 odst. 1 Ústavy ČR. V tomto odstavci jsou tedy demonstrovány konkrétní okruhy otázek, které jsou podřazovány do samostatné působnosti obce a mimo toto zprostředkované konkretizování samostatné působnosti obcí dochází na tomto místě ještě k doplnění typového vymezení okruhů otázek směřovaných k uspokojování každodenních potřeb občanů jak např. z hlediska potřeb bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, tak i z hlediska celkového kulturního rozvoje i uspokojování dalších potřeb na tomto místě neuvedených. Je proto zřejmé, že toto ustanovení je z hlediska uváděných potřeb toliko demonstrativní, avšak platí, že jejich uspokojování náleží do samostatné působnosti obce jen tehdy, pakliže nejde o otázky právní úpravou podřazené do působnosti krajů anebo přenesené působnosti obcí. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu k tomu dále uvedl, že „odstavec druhý pak prostřednictvím odkazu na další ustanovení zákona o obcích blíže rozvádí, které konkrétní záležitosti do samostatné působnosti obce patří, a následně stanoví, že „obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“ K samotnému výkladu tohoto odstavce zákona se blíže vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 40/2019, když v souvislosti s právem na přiměřené bydlení, které je obsaženo právě v tomto odstavci zákona, dospěl k závěru, že z tohoto ustanovení nevyplývá veřejné subjektivní právo na zajištění přiměřeného (adekvátního) bydlení jako individuální nárok, do nějž mělo být žalovaným nezákonně zasaženo. Z uvedeného ustanovení lze podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu dovodit skutečně pouze to, že obec při uspokojování bytových potřeb svých obyvatel postupuje v rámci samostatné působnosti. Nelze z něj však přímo dovodit veřejné subjektivní právo na to, aby obec vyřešila bytovou situaci konkrétního žadatele jím předkládaným způsobem. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vážící se k možné povinnosti obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky, kdy v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5765/2017 přisvědčil názoru, že takovouto povinnost z platného znění zákona dovodit nelze. Ještě rozhodněji se při definování samotného smyslu tohoto ustanovení zákona vymezil Krajský soud v Praze, který ve svém rozsudku sp. zn. 43 A 70/2021 zaujal názor, že záležitost dopravy a spojů, na které pamatuje § 35 odst. 2 obecního zřízení je tak nutno vnímat jako zbytkovou kategorii věcí, které lze v této oblasti vykonávat v samostatné působnosti (např. vyhlášení nízkoemisních zón – § 14 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, stanovení místního poplatku za povolení vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí obce – § 10 a § 14 zákona o místních poplatcích apod.). Obecně lze tedy říci, že regulace dopravy v rámci samostatné působnosti obce je značně omezena. V rámci dopravy proto není obec v samostatné působnosti – byť by byla třebas i vlastníkem pozemní komunikace, v zásadě oprávněna jakkoli provoz na této a dalších komunikacích jakkoli regulovat – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11.

     Při výkonu samostatné působnosti se obec řídí

V odst. 3 bylo stanoveno, že při výkonu samostatné působnosti se obec řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem a v ostatních záležitostech též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona. Z uvedeného plyne, že právní úprava rozlišuje postup, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku a obec vydává vlastní předpisy v rámci výkonu samostatné působnosti. Vydává-li obec obecně závaznou vyhlášku, pak platí, že je přitom vázána toliko zákonem. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/18 k tomu uvedl, že dané ustanovení má zamezit střetu obecně závazné vyhlášky s normou vyšší právní síly. Právní předpis obce se proto nesmí dostat do rozporu s normou vyšší právní síly, v případě obecně závazných vyhlášek se zákonem. Oproti tomu v případě jiných forem činnosti v rámci výkonu samostatné působnosti obce musí tato respektovat i jiné právní předpisy vydané na základě zákona, tj. zejména prováděcí předpisy – vyhlášky a jiné další předpisy. V kontextu s již uvedeným lze shrnout, že sporné budou při tomto posuzování zejména ty případy, kdy právní vztahy regulované takto obecně závaznou vyhláškou obce již upravuje některý zákon. V případě vzniku pochybností o tom, zda nedošlo ke kolizi se zákonnou úpravou, bude proto třeba identifikovat předmět a cíl regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé a v případě, že předmět a cíl regulace se liší, nelze takovou regulaci prostřednictvím obecně závazné vyhlášky považovat předem za vyloučenou. V konečném důsledku by proto obec neměla svou vyhláškou upravovat záležitosti, jejichž úprava je vyhrazena toliko zákonu, a dále záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého, pakliže by obecně závazná vyhláška měla upravovat tentýž předmět v témže rozsahu.

§  Z judikatury

     V projednávaném případě se předmět a cíl regulace zákona a napadeného ustanovení překrývají, neboť napadené ustanovení zákonem stanovenou dobu nočního klidu zkracuje. K založení rozporu s normou vyšší právní síly (srov. ustanovení § 35 odst. 3 zákona o obcích, které požaduje, aby se obce při vydávání obecně závazných vyhlášek řídily zákonem) z tohoto pohledu nedošlo, neboť vznik této situace zákonodárce přímo umožnil tím, že obcím dal oprávnění dobu nočního klidu ve výjimečných případech stanovit jako kratší nebo žádnou…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/16

     Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozici a nikoli za konstitutivní právní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce. Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty. Ani z ustanovení § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb., nelze dovodit povinnost obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017

     …Podstatné především je, že do samostatné působnosti spadají záležitosti, které jsou v zájmu daného územního samosprávného celku a jeho občanů. Orgány územně samosprávných celků tedy ze samé podstaty věci vykonávají samosprávu v zájmu tohoto celku, který pochopitelně vždy nemusí být totožný se zájmy jiných samosprávných celků, nebo dokonce se zájmy státu. Samospráva je reprezentována svými politickými představiteli, orgány samosprávy (včetně obecního či krajského úřadu) jsou ve věcech výkonu samostatné působnosti řízeny politickými představiteli těchto celků a mají být nástroji k uskutečnění jejich politických vizí. I výkon samostatné působnosti územně samosprávných celků pochopitelně musí být realizován v souladu se zákonem a v jeho mezích, na základě esenciálního účelu existence samosprávy, totiž spravování vlastních záležitostí ve vlastním zájmu, ovšem nemusí být neutrální a apolitické…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 2 As 151/2018

     Podle čl. 100 odst. 1 Ústavy jsou „územní samosprávné celky územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.“ Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o obcích pečuje obec „o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – při splnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“ V obecné rovině pak obecní zřízení blíže vymezuje, co je obsahem samostatné působnosti obce, v již uvedeném ustanovení § 35, ve kterém je opět zdůrazněno, že jejím úkolem je pečovat o záležitosti, které jsou v zájmu obce a jejich občanů, a ve kterém je, mimo jiné, také uvedeno, jaké potřeby má zákonodárce v tomto ohledu zejména na mysli (např. potřeby bydlení, vzdělání, výchovy atd.). Ustanovení obecního zřízení, jakož i ustanovení dalších zákonů, která blíže konkretizují obsah samostatné působnosti obce, nelze proto vykládat bez zřetele k těmto obecných východiskům, na nichž je obecní samospráva založena. Při realizaci samostatné působnosti má tedy obec právo zohlednit zvláštní postavení svých občanů a jejich potřeb. Musí tak ale vždy činit v mezích ústavního pořádku a zákona (§ 35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích). V podmínkách přezkumu napadeného ustanovení to znamená, že i na základě realizace působnosti odvíjející se od ustanovení § 17 odst. 2 zákona o odpadech, resp. § 35 odst. 1 a 2 zákona o obcích může město přiznat určité zvláštní postavení svým občanům, ale musí přitom respektovat ústavní příkaz rovnosti v právech (čl. 1 a 3 Listiny), resp. další ústavní či zákonné normy. Musí též respektovat závazky plynoucí z práva Evropské unie (dále též jen „EU“), včetně principu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti dle ustanovení čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv EU či čl. 24 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnice 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 73/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

     Z důvodů, uvedených v souvislosti s plochami veřejného prostranství v textové části územního plánu, tak zbývá pouze zcela obecná potřeba vyhovět Zásadám územního rozvoje (potažmo právním předpisům) co do kapacity veřejných prostranství. V souladu s § 34 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Změna funkčního využití části navrhovatelčina pozemku na veřejné prostranství tak podle soudu představuje zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění, a proto taková zásadní změna nemůže obstát bez přesného, jasného, určitého a srozumitelného odůvodnění, jinak by bylo možno mluvit o zneužití práva a svévoli.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 79 A 5/2019

     Podle čl. 101 odst. 1 Ústavy je obec samostatně spravována zastupitelstvem, a právě jemu proto náleží rozhodování o otázkách spadajících do samostatné působnosti obce, a to i v procesu územního plánování. Z výše uvedeného vyplývá, že do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří mimo jiné rozhodování o pořízení územního plánu a regulačního plánu, včetně vydání územního plánu obce, který se vydává formou opatření obecné povahy. Oba plány jsou součástí územně plánovací dokumentace (společně se zásadami územního rozvoje, které jsou vydávány zastupitelstvem kraje) a pořizuje je obecní úřad obce s rozšířenou působností v přenesené působnosti (§ 6 odst. 1 písm. a) stavebního zákona), jejich vydávání je však v samostatné působnosti zastupitelstva každé obce. Územní plán je tak společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava v čl. 100 odst. 1 definuje jako „územní společenství občanů (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 1669/11). Ve schváleném územním plánu se projevuje zájem obce na rozvoji území, který v sobě nutně zahrnuje i sumu soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele. Ostatně stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do níž správní soudy mohou zasahovat pouze minimálně (viz usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2833/19, bod 12 odůvodnění). Kompetence územní samosprávy tedy zahrnuje i rozhodování o rozvoji územního samosprávného celku, které bylo státem decentralizováno, tj. svěřeno do jeho samostatné působnosti v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž stát do tohoto rozhodování může zasahovat jen v případě porušení takového zákona a způsobem a postupy, které určuje opět jen zákon. Ústavně zaručené právo obcí a krajů na samosprávu v tomto rozsahu zahrnuje také vydávání územních plánů formou opatření obecné povahy. K jeho ochraně slouží mimo jiných prostředků předvídaných podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny právě institut tzv. komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, který zajišťuje, aby případné zásahy do tohoto ústavně zaručeného práva probíhaly pouze v mezích vyznačených v čl. 101 odst. 4 Ústavy.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 709/19

     Podle čl. 101 odst. 4 Ústavy platí, že „stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanovených zákonem“ Z této ústavní kautely pak Ústavní soud vyvozuje, že „zásah do samosprávy obce musí být činěn pouze a jen v těch případech, kdy jednání obce je v příkrém rozporu se zájmy, které zákon chrání“ (nález sp. zn. III. ÚS 3817/17). Současně platí, že „při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně druhé – zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů (nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1169/11). Ve světle výše uvedeného je úlohou Ústavního soudu zkoumat, zda došlo ze strany státu k zásahu do práva obce na samosprávu a pokud ano, tak zda šlo o zásah nezákonný (nález sp. zn. III. ÚS 709/19).

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1030/20

     …Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (viz rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 2/2010-103). Ze zásady zdrženlivosti tak plyne, že ke zrušení opatření obecné povahy v oblasti územního plánování by měl soud přistoupit, pouze pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, sp. zn. 55 A 87/2019

     …Obec jako veřejnoprávní korporace má povinnost pečovat o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů, kam spadá mimo jiné i ochrana veřejného pořádku (viz § 35 odst. 2 in fine zákona o obcích) na celém svém území, nikoli pouze v objektech, které jsou obcí vlastněné, nebo které jsou vlastněné subjekty ovládanými obcí…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 1 As 226/2020

     Alespoň obecný obsahový rámec samostatné působnosti obcí však ústavodárce nestanovil. Ústavnost jejího výkonu včetně při něm použitého instrumentária může být posuzována pouze na základě obecných principů a hodnot demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 1 Listiny). Proto ukládá-li § 35 odst. 2 obecního zřízení obcím starost „v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb občanů“, přičemž „jde především o uspokojování potřeby bydlení (…) a ochrany veřejného pořádku“, není výklad z toho vyplývající regulatorní působnosti obce, vedoucí k odepření doplatku na bydlení pro občany v hmotné nouzi ústavně konformní, jelikož prolamuje požadavek na zachování podstaty a smyslu tohoto sociálního práva podle čl. 30 odst. 2 Listiny (viz předchozí oddíl), který pro takový postup neskýtá oporu, a nemůže proto být ani v tomto smyslu zdrojem prováděcího opatření v podobě napadených ustanovení. Lze souhlasit s námitkou navrhovatelky, že takové ústavně nekonformní opatření obce je navíc uplatňováno nerovným způsobem – odepření doplatku se dotýká jen osob, které nabyly práva trvalého pobytu ve vyloučené oblasti obce po datu vyhlášení OOP, zatímco pro stejně sociálně potřebné občany s trvalým pobytem v dané oblasti již před jeho vyhlášením nebo bydlící mimo tuto oblast nárok na doplatek zůstává zachován…Účinky OOP vůči ne-občanům obce, tj. osobám v hmotné nouzi hledajícím ubytování v ubytovacích zařízeních, jež nejsou podle předpisů stavebního práva určena k trvalému bydlení, jsou zdrojem bezdomovectví a jiných podob bezprizorního postavení těchto osob a lze je – dle okolností konkrétního případu – považovat za výzvu obcím při výkonu jejich ústavně zaručené samosprávy při uspokojování potřeb svých – „většinových“ – obyvatel v oblasti ochrany veřejného pořádku podle § 35 odst. 2 in fine obecního zřízení…………

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 40/17

     Na shora uvedeném nemůže nic změnit ani navrhovatelův poukaz na § 35 odst. 2 obecního zřízení, podle kterého obec v samostatné působnosti mimo jiné uspokojuje potřeby svých občanů v oblasti dopravy a spojů. Byť se na první pohled může jevit logické, že se regulace dopravy na území obce dotýká v prvé řadě jejich zájmů a zájmů jejích občanů, nelze odhlížet od toho, že i místní komunikace jsou součástí dopravní sítě České republiky a jakákoli regulace se dotýká stejnou měrou všech osob mimo obecní společenství, které jsou v rámci obecného užívání oprávněni tyto místní komunikace užívat. Byť jde tedy o regulaci „místní“, má zásadní dopad na podobu silniční sítě jako celku. Soud v tomto ohledu nespatřuje v zařazení lokální dopravní regulace mezi věci přenesené působnosti za protiústavní, jak zcela obecně namítá navrhovatel. Naopak, soud považuje za legitimní, logické a souladné s účelem regulace provozu na pozemních komunikacích, aby regulace dopravy byla svěřena státní moci, nikoli samosprávám. Zájem na plynulosti a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, které ve svém komplexu tvoří dopravní síť České republiky, přesahuje svým významem rámec územní samosprávné jednotky. Existuje zde totiž zájem na ucelenosti regulace dopravy na území České republiky v tom ohledu, aby bylo co nejjednotnější.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 43 A 70/2021

§ 35a

(1) Obec může pro výkon samostatné působnosti zakládat a zřizovat právnické osoby a organizační složky obce, pokud zákon nestanoví jinak.

(2) Obce mohou zřizovat obecní policii. Zřízení a činnost obecní policie upravuje zvláštní zákon.13c)

komentář k § 35a

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika spojená s oprávněním obce zakládat a zřizovat právnické osoby i zařízení bez právní subjektivity. Tato oprávnění obce jsou dána jejími úkoly v oblasti hospodářské, tj. v souvislosti s poskytováním veřejných služeb. Vždy je ovšem nutno vycházet z toho, že obec má coby primární poslání výkon veřejné správy a tyto organizační složky mají napomoci obci k neziskovému uspokojování jejích příslušných potřeb.

V odst. 1 zákonodárce stanovil, že obec může pro výkon samostatné působnosti zakládat a zřizovat právnické osoby a organizační složky obce, pokud zákon nestanoví jinak. Zřizování a zrušování těchto organizačních složek náleží do kompetence zastupitelstva obce, které rovněž schvaluje i jejich zřizovací listiny. Zřizuje-li obec v daném kontextu příspěvkovou organizaci, musí být tato zapsána do obchodního rejstříku. Zákon č. 250/2000 Sb. umožňuje obcím, aby v souvislosti s podnikatelskou činností zakládaly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným a dále mohou být spolu s jinými osobami společníkem na činnostech jiných osob, např. podnikání obchodních společností nebo obecně prospěšných společností, kdy se na jejich podnikání podílí svým majetkem. V této souvislosti nutno dále upozornit, že plnění úkolů zakladatele nebo zřizovatele vůči právnickým osobám a zařízením zřízeným zastupitelstvem obce, přísluší radě obce, s výjimkou těch, které byly striktně vyhrazeny zastupitelstvu obce. Rozhodování ve věcech obce coby jediného společníka obchodní společnosti náleží též radě obce. Určitou výjimku představuje obecní policie, která je organizační složkou obce a jejíž řízení je v rukou starosty, nepověřilo-li zastupitelstvo obce jejím řízením jiného z členů obecního zastupitelstva. Budou-li zakládány a zřizovány právnické osoby a zařízení bez právní subjektivity obcemi, může se tak stát jen v souvislosti s plněním úkolů obcí v rámci výkonu samostatné působnosti.

V odst. 2 bylo stanoveno, že obce mohou zřizovat obecní policii, přičemž zřízení a činnost obecní policie upravuje zvláštní zákon. Hodí se dodat, že samotné zřízení obecní policie není povinností, nýbrž právem obce. Zřízení policie náleží do kompetence obecního zastupitelstva formou obecně závazné vyhlášky. Jak již uvedeno shora, řídí obecní policii starosta, není-li jejím řízením pověřen jiný člen zastupitelstva. Pamatuje se i na možnost, že rada obce může ještě dále pověřit plněním některých dílčích úkolů při řízení této policie konkrétně určeného strážníka. Činnost i organizačně právní formu obecní policie upravuje zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto zákona se jedná o orgán obce.

§ 36

(1) Obec může udělit fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily zejména o rozvoj obce, čestné občanství obce. Čestný občan obce má právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska v souladu s jed­nacím řádem zastupitelstva obce.

(2) Obec může udělovat ceny obce.

komentář k § 36

Na tomto místě zákona je upravena problematika udělování čestného občanství obce a udělování cen obce. Tyto činnosti přitom náleží do samostatné působnosti obce a z dikce zákona lze dovodit, že se jedná o jedno z mnoha dalších práv obce.

V odst. 1 je uvedeno, že obec může udělit fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily zejména o rozvoj obce, čestné občanství obce. Čestný občan obce má právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska v souladu s jednacím řádem obce. Zavedení institutu tzv. čestného občana má význam společenský a reprezentativní. Ačkoli zákon váže udělení čestného občanství na významné zásluhy o rozvoj obce, jedná se o předpoklad demonstrativní, což znamená, že v odůvodněných případech není vyloučeno udělení tohoto čestného občanství i za jiné významné zásluhy, které souvisejí s existencí a fungováním obce. O udělení čestného občanství rozhoduje obec prostřednictvím svého zastupitelstva. Z dikce zákona lze dovodit, že čestné občanství lze jak udělit, tak i odejmout.

V odst. 2 je pak ukotveno právo obce udělovat ceny obce. Při udělování cen obce by mělo jít zejména o ceny za významná umělecká, vědecká a další díla ve vztahu k obci, nicméně není vyloučeno, aby v odůvodněných případech byla taková cena udělena i za dílo, které přímý vztah k obci nemá. Rozhodující slovo přitom má stejně jako v předchozím případě zastupitelstvo obce.

§ 36a

Obec může ocenit významné životní události svých občanů.

komentář k § 36a

V tomto ustanovení zákona je uvedeno, že obec může ocenit významné životní události svých občanů. Smyslem tohoto ustanovení je v základním rozsahu zakotvit možnost obce ocenit významné životní události svých občanů. Samotné ocenění pak má formu tzv. čestného ocenění, přijetí či blahopřání občanům ze strany představitelů obce, dále může být konkrétnímu občanovi poskytnut věcný či peněžitý dar. Jedná-li se o dar v hodnotě do 20 000 Kč, rozhoduje o jeho poskytnutí rada obce.

§ 37

Obce, v nichž sídlí orgány státu nebo orgány kraje, napomohou zabezpečit pro ně důstojné prostory odpovídající významu těchto orgánů.

komentář k § 37

Na tomto místě zákona bylo stanoveno, že obce, v nichž sídlí orgány státu nebo orgány kraje, napomohou zabezpečit pro ně důstojné prostory odpovídající významu těchto orgánů. Koncepce tohoto ustanovení vychází z poznání, že jsou to zpravidla obce, které jsou vlastníkem veřejného nemovitého majetku, a proto mají i nejlepší předpoklady k tomu, aby pomohly krajům či státu získat k úřadování odpovídající budovy. Tato součinnost s orgány krajů a státu přitom spadá do samostatné působnosti obcí, protože se má za to, že hlavní aktivitu při hledání takovýchto objektů musí vyvinout orgány krajů či státu a samotné obce jim v těchto aktivitách mají jen vhodně napomáhat, tj. např. vytipovat vhodný objekt k danému využití a umožnit jeho odprodej např. pro potřeby státu. Plnění těchto úkolů je v gesci rady obce, která také může rozhodnout o konkrétní formě nápomoci, nevyhradí-li si rozhodování v této věci samotné zastupitelstvo.

Díl 2

Hospodaření obce

§ 38

(1) Majetek obce musí být využíván účelně a hospo­dárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Porušením povinností stanovených ve větě první a druhé není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, který je řádně odůvodněn. Obec je povinna pečovat o zachová­ní a rozvoj svého majetku. Obec vede účetnictví podle zákona o účetnictví.

(2) Majetek obce musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. S nepotřebným majetkem obec naloží způsoby a za podmínek stanovených zvláštními předpisy,15) pokud tento zákon nestanoví jinak.

(3) Obec nesmí ručit za závazky fyzických osob a práv­nických osob vyjma

a)  závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky určeny pro investici uskutečňovanou s finanční podporou ze státního rozpočtu, státních fondů nebo národního fondu,

b)  závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky určeny pro investici do obcí vlastněných nemovitostí,

c)  těch, jejichž zřizovatelem je obec, kraj nebo stát,

d)  těch, v nichž míra účasti jí samé nebo spolu s jinou obcí nebo obcemi, krajem nebo kraji nebo státem přesahuje 50 %,

e)  bytových družstev,

f)  honebních společenstev.

(4) Právní jednání učiněná v rozporu s ustanovením odstavce 3 jsou neplatná.

(5) Stát neručí za hospodaření a závazky obce, pokud tento závazek nepřevezme stát smluvně.

(6) Obec je povinna chránit svůj majetek před ne­oprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení.

(7) Obec je povinna trvale sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby nedošlo k pro­mlčení nebo zániku z nich vyplývajících práv.

komentář k § 38

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o hospodaření obce. Základní parametry spojené s touto problematikou jsou přitom již dány v ust. § 2 zákona. Třeba dodat, že hospodaření obce řadíme do samostatné působnosti obce, přičemž obec v rámci této činnosti sama uzavírá smluvní vztahy a jedná přitom ve vztahu ke svému majetku jako každý jiný vlastník. Jedná se o tzv. ekonomický základ samosprávy obcí. V kontextu s tím z čl. 101 odst. 3 Ústavy vyplývá, že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Přitom obce samy o hospodaření s majetkem rozhodují. V souladu s čl. 101 odst. 4 Ústavy může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. To se váže i k hospodaření s majetkem obce, kdy obec se takto musí řídit jen zákony a právními předpisy, které byly vydány na základě zákona. Znamená to, že při vlastním hospodaření s majetkem se obec řídí pravidly územních rozpočtů a zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3729/2019 Nejvyšší soud ohledně hospodaření obce uvedl, že hospodaření s majetkem obce přitom musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. V souladu se závěry judikatury je zastáván názor, že v civilním soudním řízení může být právní jednání obce, jímž tato nakládá se svým majetkem, přezkoumáno z hlediska jeho souladnosti s právními předpisy, avšak jen za dodržení podmínky, že žalobce prokáže, že tímto právním jednáním byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého.

Není tajemstvím, že obce získaly svůj majetek v souvislosti s obnovením obecní samosprávy zejména na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V případě příjmů obcí pak hrají významnou roli příjmy daňové, které jsou dány zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. V souladu s § 1045 a násl. občanského zákoníku mohou obce nabývat od 1. 1. 2015 též vlastnictví k věcem opuštěným, skrytým či ztraceným. Dalším významným zdrojem příjmů obcí jsou místní poplatky, které jsou zakotveny zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Tímto ustanovením zákona se řídí též statutární města, jak ostatně plyne i z § 146 zákona.

Celá tato problematika má svůj zásadní význam i z toho důvodu, že v ČR není řešen úpadek územních samosprávných celků, tj. proces úpadku obce jako právní a ekonomické veličiny není v naší zemi jakkoli právně regulován, jak ostatně i plyne z dikce § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. O to víc je pak žádoucí, aby obce na dodržování těchto parametrů o to více dbaly a předcházely tak možnosti vzniku špatné ekonomické situace v rámci svého hospodaření.

     Účelné a hospodárné využívání majetku obce

V odst. 1 bylo stanoveno, že majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Z tohoto ustanovení zákona tak obci plyne přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a současně i povinnost ochrany takového majetku před neoprávněnými zásahy. Samotná péče o tento majetek a výkon vlastnického práva, který s tím souvisí, však nejsou ponechány obci na volné úvaze, jako je tomu např. u jiných vlastníků, nýbrž zde převážil veřejný zájem, který má podobu toho, že obec musí v případě péče o svůj majetek vždy postupovat s kvalifikovanou starostí, jak např. plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 nebo z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1198/2020. Porušení povinností stanovených ve větě první a druhé není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, který je řádně odůvodněn. Obec vede účetnictví podle zákona o účetnictví. Je mimo jakoukoli pochybnost, že v tomto ustanovení jsou obsaženy základní povinnosti obcí při hospodaření s jejich majetkem. Význam tohoto ustanovení však dále spočívá v tom, že obec může jednat zdánlivě nehospodárně, avšak pokud si je tento svůj krok schopna srozumitelně odůvodnit, nemělo by se jednat o vadné jednání. Podstatné ovšem také je, že důležitý zájem obce se bude zpravidla vždy lišit co do místních podmínek. V souladu s tímto ustanovením je obec povinna vést v plném rozsahu své účetnictví dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Majetek obce mají chránit i další systémová opatření, např. povinnost obce řídit se rozpočtem, příp. rozpočtovým výhledem, provádět pravidelnou, systematickou a úplnou kontrolu hospodaření obce a hospodaření jí zřízených a založených právnických osob a zařízení po celý rozpočtový rok. Neméně významným prostředkem k ochraně majetku obce je rovněž i ustanovení, které vyhrazuje závažnější právní jednání obce ke schválení zastupitelstvu obce či radě obce. Ústavní soud již ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 50/03 nebo II. ÚS 87/04 konstatoval, že starosta sám o sobě nemůže vytvářet vůli obce, ovšem tam, kde tato vůle byla vyjádřena zastupitelstvem, mu nelze upřít, aby v jejích intencích jednal. Jednání obce v smluvních vztazích významně limituje též zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek a jeho prováděcí předpisy, který stanovuje závazná pravidla pro výběr dodavatelů na úplatné poskytnutí dodávek či služeb obci, popř. úplatné provedení stavebních prací pro obec. Jaké je jednání starosty v intencích rozhodnutí obce? Jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2574/14, může starosta sjednat např. smluvní pokutu ve prospěch obce zajišťující realizaci smlouvy anebo uzavřít dodatek k nájemní smlouvě, jíž se zvyšuje nájemné, jak lze dovodit z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04. V obou těchto případech se totiž jedná o právní jednání ve prospěch obce, jež slouží takto k naplnění účelu smlouvy.

Rozhoduje-li zastupitelstvo obce o majetku obce, musí být rozhodnutí v této věci přijato na řádném zasedání obce a není možno o takovýchto záležitostech rozhodovat na tzv. pracovních poradách členů zastupitelstva obce v rámci jakéhokoli neveřejného zasedání. Je tomu tak proto, že taková neveřejná zasedání nelze považovat za řádně svolaná a veřejná jednání. Taková jednání nemohou mít povahu zasedání zastupitelstva nebo schůze rady obce a ani usnesení na nich přijatá není možno považovat za relevantní rozhodnutí k tomu zvoleného obecního orgánu, spíše se jedná o právně irelevantní, nicotný akt se všemi z toho plynoucími důsledky – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 42/2011 anebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, který „usnesení“ přijaté na pracovní poradě neakceptoval jako řádné schválení uzavřené smlouvy.

Majetkové zájmy obce chrání též zákon č. 159/­2006 Sb., o střetu zájmů, který řeší případný střet veřejného zájmu se zájmem osobním u veřejných funkcionářů obce, tj. nejčastěji u členů zastupitelstva obce.

S ohledem na třetí větu odst. 1 je možno o prominutí dluhu rozhodnout, je-li tím sledován jiný důležitý zájem obce. Má tak být zohledněn nejen princip ekonomické výhodnosti, ale je upozorněno i na fakt, že je třeba za určitých okolností zohlednit i mimoekonomické aspekty přijímaných rozhodnutí, které se mohou odvíjet od jiných důležitých zájmů obce, např. v souvislosti s vymáháním pohledávek, což je typický příklad právě u tzv. smluvních pokut. Vymáhání smluvních pokut bude nehospodárné a neúčelné tehdy, jestliže je zjevné, že náklady na uplatnění takové pohledávky převyšují výši samotné smluvní pokuty anebo je řádně doloženo, že dlužník z tohoto závazkového vztahu je v platební neschopnosti nebo předlužen a na stole tím pádem leží otázka v podobě míry dobytnosti takové pohledávky za tímto dlužníkem. V dalších případech již je ovšem nutno posoudit, zda takovouto pohledávku nevymáhat v souladu s pravidly hospodaření s majetkem obce na základě hlubší úvahy, často i odborné analýzy a s podrobnějším zdůvodněním. Vždy je však třeba mít na zřeteli, že hlavním hlediskem při posuzování těchto otázek musí hrát hledisko, zda by takovýmto postupem nemohla obci vzniknout škoda a zda navržený postup není v rozporu s pravidly ochrany obecního majetku, který je nutno chránit před poškozením a kde je též nutno včas uplatňovat právo na náhradu škody.

     Ochrana majetku obce

V odst. 2 bylo stanoveno, že majetek obce musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. S nepotřebným majetkem obec naloží způsoby a za podmínek stanovených zvláštními předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z uvedeného je zřejmé, že obec musí se svým majetkem nakládat tak, jak by s ním nakládal kterýkoli další vlastník. Mezi tyto povinnosti patří bezesporu takový majetek pojistit a zabránit jeho devastaci. Obec by proto měla respektovat povinnost uzavřít povinné pojištění. K ochraně svého majetku by obec měla též přispět tím, že si zřídí pojistný fond a uváží též i případné sjednání ostrahy určeného majetku. Pokud jde o nepotřebný majetek, naloží s ním obec v souladu s podmínkami, které jsou obsaženy ve zvláštních předpisech, tj. např. jej převede anebo svěří do užívání jiné osobě apod.

     Podmínky ručení obce za cizí závazky

V odst. 3 jsou obsaženy podmínky ručení obce za cizí závazky. V písm. a) je řešena problematika spojená s ručením za závazky fyzických i právnických osob vyplývajících ze smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky určeny pro investici uskutečňovanou s finanční podporou ze státního rozpočtu, státních fondů nebo národního fondu. V souvislosti s tím se předpokládá vyšší prověření osoby, které budou takto veřejné prostředky poskytnuty. V konečném důsledku to znamená, že poskytuje-li takto stát své prostředky, má se za to, že obec může bez jakýchkoli obav ručit, jelikož je prověřeným subjektem. V písm. b) je řešena problematika ručení za závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky určeny pro investici do obcí vlastněných nemovitostí. Půjde o případy, kdy si soukromý subjekt pronajme nemovitou věc obce a následně si bere úvěr na zahájení podnikání v této nemovité věci formou jejího zhodnocení. V tomto případě se předpokládá, že obec si ponechá v rámci smluvního vztahu možnost započíst své nároky z případného ručení na zhodnocení nemovité věci a bude též aktivně kontrolovat, zda peníze z poskytnutého úvěru budou reálně použity na zhodnocení dané nemovité věci. V písm. c) a d) je pamatováno na situaci, kdy obec ručí třetímu subjektu, jehož zřizovatelem je obec, kraj nebo stát a dále subjektu, v němž míra účasti jí samé nebo spolu s jinou obcí nebo obcemi, krajem nebo kraji nebo státem přesahuje 50 %. Povětšinou tak půjde o obchodní společnosti založené přímo obcí. Pro tyto účely se již dále neodlišuje, kdo tyto subjekty řídí, jak apod. Třeba připomenout, že o zřizování nebo rušení příspěvkové organizace a o založení nebo zrušení jiné právnické osoby přitom rozhoduje ve své vyhrazené působnosti zastupitelstvo obce. Na tomto místě dochází takto k prolomení obecného zákazu ručení obcí za závazky třetích subjektů. V písm. e) je umožněno, aby obec ručila za závazky bytového družstva i přes to, že není jeho členem. V písm. f) je obci dána možnost, aby ručila za závazky honebního společenstva.

     Neplatná právní jednání

V odst. 4 se stanoví, že právní jednání učiněné v rozporu s ustanovením odstavce 3 jsou neplatná. Z uvedeného je proto zřejmé, že zastupitelstvo obce není oprávněno přijmout ručení obce za závazky jiné osoby než uvedené v odst. 3 zákona a pokud by tak přes to učinilo, je takové právní jednání neplatné.

     Hospodaření a závazky obce

V odst. 5 je stanoveno, že stát neručí za hospodaření a závazky obce, pokud tento závazek nepřevezme stát smluvně. I když je tak stanoveno zákonem, jedná se prakticky o nadbytečné ustanovení, neboť stát a obce jsou odlišné subjekty a tudíž ani nemohou za své závazky ručit, není-li tak stanoveno výslovně právním předpisem anebo nedošlo-li k smluvnímu převzetí těchto závazků.

     Neoprávněné zásahy, náhrada škody

V odst. 6 je zakotvena povinnost obce chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Přitom je nutno pamatovat na skutečnost, že obec je oprávněna pohledávku prominout, přičemž o prominutí pohledávky do výše 20 000 Kč včetně rozhoduje rada obce a u pohledávek vyšších než 20 000 Kč má tuto pravomoc zastupitelstvo obce.

V souladu s § 41 odst. 2 a 3 zákona by bylo prominutí pohledávek neplatné, pakliže by před tím, než by bylo takové právní jednání učiněno, nerozhodl o tomto prominutí příslušný orgán obce. Půjde-li o pohledávky nižší než je 20 000 Kč, může být radou obce kompetence k jejich prominutí svěřena starostovi obce, popř. obecnímu úřadu. Zákon tak dává obci jasný příkaz, aby svůj majetek chránila a všechny nároky zpravidla vždy uplatňovala, což je i věcí všech zastupitelů obce, kteří v případě, že by tolerovali promlčení nároků obce, budou odpovídat za škodu tím vzniklou.

     Sledování dlužníků

V odst. 7 je stanovena obci další povinnost, která spočívá v tom, že obec je povinna trvale sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby nedošlo k promlčení nebo zániku z nich vyplývajících práv. Půjde tak o naplnění zejména ust. § 609 až 653 občanského zákoníku a dalších souvisejících předpisů. I v tomto případě je nepochybné, že obec oproti soukromému vlastníkovi uplatňuje své nároky ve prospěch veřejného majetku.

§  Z judikatury

     Jestliže starosta obce uzavřel převodní smlouvu, aniž by v esenciálních náležitostech respektoval obsah rozhodnutí obecního zastupitelstva, respektive respektoval rozhodnutí zastupitelstva i v dalších náležitostech právního úkonu, pak je zde nesoulad mezi projevem vůle obce učiněným jednajícím starostou a předmětným rozhodnutím zastupitelstva, který zakládá absolutní neplatnost tohoto právního úkonu, neboť starosta nemá žádné oprávnění „dotvářet“ či „nahrazovat“ vůli obce materiálně obsaženou v onom rozhodnutím zastupitelstva.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3785/2015

     …Při ochraně vlastnického práva má obec rovnoprávné postavení s ostatními subjekty práv a rušena ve svých právech je obec prostřednictvím rušení svých občanů. Současně nelze odhlédnout od zvláštních povinností vyplývajících právě z postavení obce jakožto subjektu veřejného práva, při ochraně vlastnického práva tedy především z § 38 odst. 1 věty druhé zákona o obcích (povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku)…

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020

     …Jestliže by starosta v rozhodčím řízení hájil práva obce sám, bylo by namístě se zabývat otázkou, zda (tím, že nevznesl námitku započtení) si počínal v souladu s § 38 zákona o obcích hospodárně a účelně v zájmu ochrany majetkových práv obce. V daném případě však tomu tak nebylo, první žalovaný bezprostředně poté, co byla obci doručena rozhodčí žaloba, udělil pro zastupování v rozhodčím řízení plnou moc advokátu, tedy osobě s právnickým vzděláním, která z titulu své profese je povinna hájit zájmy klienta s odbornou péčí. Dovolací soud je přesvědčen, že tím první žalovaný učinil vše potřebné, aby zajistil ochranu majetku města v rámci rozhodčího řízení, a tak vyhověl povinnostem plynoucím pro něj z § 38 zákona o obcích…

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3228/2019

§ 39

(1) Záměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v přísluš­ném orgánu obce vyvěšením na úřední desce3b) obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona15a) platnými ke dni zveřejnění ­záměru.

(2) Při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné.

(3) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, jde-li o pronájem bytů nebo hrobových míst anebo o pronájem, pacht nebo výpůjčku majetku obce na dobu kratší než 30 dnů nebo jde-li o pronájem, pacht, výprosu nebo výpůjčku právnické osobě zřízené nebo založené obcí nebo právnické osobě, kterou obec ovládá⁴⁹⁾.

komentář k § 39

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s prodejem, pronájmem a dalšími aktivitami vážícími se k obecnímu majetku. Zákonodárce v tomto ustanovení konkrétně omezuje obec jako vlastníka nemovitých věcí, když hlavním smyslem těchto omezení je veřejná kontrola dispozic s tímto majetkem a vedle toho i rovný přístup občanů v možnosti ucházet se o prodej či pronájem tohoto obecního majetku. V této souvislosti se hodí dodat, že např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 787/2020 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s ohledem na postavení obce při ochraně vlastnického práva jako rovnoprávného subjektu soukromého práva nelze na obec klást stejné požadavky jako při výkonu veřejné moci (ukládání povinností adresátům jejich aktů jak v samostatné působnosti, např. vydáváním obecně závazných vyhlášek (§ 7 odst. 1, § 10 zákona o obcích), tak v přenesené působnosti (§ 7 odst. 2, § 61 a násl. zákona o obcích)… Vstupuje-li obec do právních vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv jiný vlastník. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 15/2021 tento soud znovu k této věci uvedl, že vstupuje-li do kontraktačního procesu obec, je jako veřejnoprávní korporace mající podklad v právu veřejném a podléhající zvláštní zákonné úpravě nakládání s majetkem povinna dbát závazných regulativů upravujících základní podmínky pro formování její vůle a transparentní nakládání s majetkem. Ač je subjektem práva vstupujícím do soukromoprávních vztahů a má v těchto vztazích zásadně rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, není její pozice bez dalšího plně ztotožnitelná s postavením jednotlivce, neboť ani v takových vztazích obec nedisponuje zcela autonomní vůlí a její jednání se musí řídit zákonem. Péče o majetek obce a výkon vlastnického práva k němu není nechána na volné úvaze, jako u jiných vlastníků, jelikož kvalifikovaná starost o obecní majetek je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady…

     Zveřejnění záměru obce provést právní jednání

V odst. 1 je zveřejnění záměru obce provést právní jednání zde uvedená koncipováno jako nezbytná podmínka platnosti takovýchto jednání. Nutno ovšem připomenout, že povinnost zveřejňovat záměr se vztahuje toliko na právní jednání v tomto ustanovení výslovně uvedená a nevztahuje se např. na právní jednání, která jsou výslovně upravena coby smluvní vztahy v občanském zákoníku.

V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2146/2010 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smysl zveřejnění záměru obce o převodu obecního majetku spočívá v tom, aby všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit. Ostatně např. v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 273/2018 tentýž soud k uvedené problematice vyjevil, že účelem požadavku publikace uvedeného záměru je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem. Jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci… Povinnost zveřejnění záměru se tak bude týkat především změn zasahujících pojmové znaky závazkového právního vztahu – tzv. essentialia negotii (v případě nájmu to bude ujednání vymezující předmět nájmu a ujednání o ceně nájmu) – a dále některých dalších ujednání – tzv. naturalia negotii (zejména ujednání o době a trvání nájmu a v případě podstatných změn též ujednání o způsobu užívání nájmu). Naproti tomu nebude zpravidla zapotřebí zveřejňovat záměr obce uzavřít například dodatek o způsobu placení nájemného, o povinnosti nájemce dát věc pojistit, či dodatek o změnách důvodů pro odstoupení či výpověď atd. Při posouzení toho, zda je třeba záměr obce publikovat či nikoliv, je nicméně v každém případě nezbytné přihlédnout k účelu citovaných ustanovení – je nutné klást si zejména otázku, zda a jakým způsobem se změna dotýká života obyvatel obce nebo zda jakým způsobem se změna závazkového právního vztahu týká účelnosti a hospodárnosti nakládání s obecním majetkem. V kontextu s tímto odstavcem třeba uvést, že zmíněné zveřejnění musí být provedeno způsobem a po dobu zde takto stanovenou a před schválením právního jednání příslušným orgánem obce. Pokud by se tak z nějakého důvodu nestalo, je takové jednání neplatné, přičemž se jedná o absolutní neplatnost, kterou nelze zhojit ani dodatečným zveřejněním a schválením poté, co již bylo takové právní jednání stejně de facto učiněno. Nutno ovšem dodat, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1203/2011 Nejvyšší soud zjednodušeně řečeno konstatoval, že nesplnění tohoto požadavku nebude mít za následek „neúčinnost“ či nezákonnost usnesení o majetkové dispozici, pokud byl princip veřejnosti zasedání prokazatelně zabezpečen jinak (veřejnost byla účastna, informace byla zveřejněna na internetu, místním rozhlasem apod. Judikatura je v kontextu s již uvedeným toho názoru, že i v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (resp. odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází toto ustanovení zákona, resp. zde stanovenou publikační povinnost obce. Požadavek judikatury je tedy jednoznačný – vůle obce musí být projevena – co se zamýšlené dispozice s obecním majetkem týče – takovým způsobem, z něhož kdokoli (tedy nejen občané obce) sezná, s kterým konkrétním majetkem hodlá obec naložit a jakým (zákonem předvídaným) způsobem – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 909/2019. O zveřejnění záměru rozhoduje rada obce, pokud si rozhodování v této věci nevyhradilo zastupitelstvo obce. Je nezbytné, aby takový záměr obsahoval informaci o tom, kterých nemovitých věcí se takové právní jednání týká a jaká další právní jednání hodlá obec v dané souvislosti ještě realizovat. Hodí se připomenout, že údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění se rozumí údaje, které se uvádějí v listinách tvořících podklad pro zápis do katastru nemovitostí. Po dobu stanovenou v záměru pak mohou zájemci předkládat své nabídky, nicméně platí, že tak mohou činit nejméně po dobu zveřejnění záměru na úřední desce a nejdéle do přijetí rozhodnutí ve věci příslušným orgánem obce. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2373/2012 zaujal názor, že tam, kde zákonná úprava zveřejněním nabídky, např. záměru na úřední desce sleduje především transparentnost majetkové dispozice či ochranu veřejného majetku, je nutné mít za to, že nesplnění povinnosti vyplývající z § 26 odst. 1 správního řádu, tj. nezveřejnění např. již uvedeného záměru též způsobem umožňujícím dálkový přístup (tj. na tzv. elektronické úřední desce), má za následek neúčinnost zveřejnění a tím pádem i rozpor následně uzavřené smlouvy se zákonem, který vyvolává její absolutní neplatnost. Povinnost zveřejnit záměr se vztahuje též na veškeré změny v již konstituovaných právních vztazích (tj. de facto na změny uzavřených smluv), které se týkají podstatných prvků existujícího právního vztahu, jelikož i v těchto případech je nezbytné dát třetím osobám možnost vyjádřit se k zamýšlené změně a z toho důvodu pak bude zveřejnění záměru zcela na místě u každé změny, která se dotkne obsahu smlouvy zásadním způsobem, např. v případě prodlužování platnosti nájemních smluv – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3297/2008. Kromě již uvedeného by měla obec v záměru konkrétně vyjádřit, jakým způsobem hodlá s nemovitým majetkem disponovat. Zda jej zamýšlí prodat, směnit, darovat, pronajmout apod. Zamýšlené dispozice lze vymezit též alternativně, tj. např. obec zveřejní záměr pronajmout pozemek. Třeba dodat, že takto zamýšlená dispozice s majetkem by neměla být označena pouhým souslovím „záměr převést, protože není zcela zřejmé, jakým způsobem má být disponováno (např. zda dojde ke směně nebo k prodeji) – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1262/2016. Hodí se ještě připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně uvedl, že schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle odst. 1 tohoto zákona prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3641/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1011/2018. Usnesení zastupitelstva (příp. jeho rady) ještě nepředstavuje v tomto případě právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky.

Určité komplikace mohou nastat při určení konkrétního okamžiku sejmutí záměru z úřední desky, jelikož zákon výslovně nestanovil, kterých 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu by měl být záměr zveřejněn. Doporučuje se proto, aby byl záměr ponechán na úřední desce ještě v den rozhodování příslušného orgánu obce – pochopitelně při respektování minimální požadované doby zveřejnění, která činí 15 dnů. Přitom ovšem platí, že zveřejnění záměru obce by mělo předcházet nejméně 15 dnů přede dnem, kdy o prodeji rozhoduje zastupitelstvo obce, když den, ve kterém zastupitelstvo takto rozhoduje, se do výše uvedené lhůty nezapočítává. Jelikož judikatura v této věci není zcela jednotná, lze doporučit, aby byl záměr raději z důvodů právní jistoty zveřejněn na úřední desce po dobu celých 15 kalendářních dnů. Hodí se ještě dodat, že samotné nedodržení stanovené patnáctidenní lhůty publikace tohoto záměru nezakládá samo o sobě důvod k tomu, aby byla následně uzavřená smlouva, kde účastníkem smluvního vztahu je obec, považována za absolutně neplatnou – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2146/2010. Judikatura tak v podstatě připouští účinnost záměru i v případě, že jsou do doby jeho zveřejnění započítány i dny vyvěšení na úřední desce a sejmutí z ní. V souladu s § 65 odst. 3 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se po sejmutí z úřední desky musí vyvěšený záměr opatřit datem sejmutí a zařadit do příslušného spisu obce, aby zde existoval náležitý doklad o tom, že záměr byl stanoveným způsobem zveřejněn. V souvislosti s novým pojetím nemovité věci, které s sebou s účinností od 1. 1. 2014 přinesl „nový“ občanský zákoník, nutno dodat, že v tomto odstavci stanovená povinnost zveřejňovat záměr se vztahuje toliko na ta právní jednání, kde předmětem těchto právních jednání mají být hmotné nemovité věci, tj. právo stavby.

Důležité

     I když zákon nestanovil dobu, do které je nutno zveřejněný záměr předložit příslušnému orgánu obce ke schválení, dle výkladového stanoviska Ministerstva vnitra by se tak mělo stát v přiměřené době, avšak není třeba, aby se tak stalo bezprostředně po jeho zveřejnění. Není-li některá z těchto forem dodržena, právní jednání je považováno za neplatné.

Tak např. v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2694/2018 Nejvyšší soud potvrdil závěr, že pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Záměr by proto měl obsahovat minimálně uvedení toho, kterých nemovitých věcí se záměr týká, nemovité věci by měly být přiblíženy za využití místního označení, měl by zde být též uveden datum zveřejnění záměru na úřední desce, do kdy se mají podávat ohledně tohoto záměru nabídky, může zde být uvedena minimální cena a dále i další podmínky prodeje, pronájmu apod. V již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 15/2021 se uvádí, že vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potencionálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích). Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvod slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby. Případná výměna konkrétních osob vykonávajících příslušné funkce v orgánech obce nemá sama o sobě vliv na vázanost dosavadními jednáními – pro opačný závěr není opory v zákoně o obcích – a nelze ji tedy ani bez dalšího automaticky ztotožňovat se spravedlivým důvodem ukončení kontraktace, tj. neobstojí ani jako racionální úvaha jednající strany vycházející z objektivní skutečnosti, ani jako obhajitelné subjektivní přesvědčení podložené konkrétními okolnostmi v daném místě a čase (viz zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 130/2020). Obměna členů v příslušných orgánech je vnitřní záležitostí obce a pravidelným jevem navázaným na komunální volby, avšak pokud by bez dalšího měla zakládat spravedlivý důvod ve smyslu § 1729 odst. 1 občanského zákoníku, vedlo by to k neúměrné právní nejistotě ve smluvních jednáních a mohlo by též nepřípustně ospravedlňovat případnou spekulativnost jednání kontrahentů z řad obcí, jímž by volby poskytovaly univerzální důvod pro vymanění se ze závazků vůči osobám jednajícím o uzavření smlouvy…

Záměr je možno zveřejnit i před pořízením geometrického plánu, pokud v něm nemovitá věc bude jednoznačně a zcela nezpochybnitelně identifikována, např. informací, že obec nakládá s částí nemovité věci a předpokládanou výměrou, zákresem části do katastrální mapy či slovním popisem, jak např. plyne ze závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1250/2009. Je-li v záměru nemovitá věc identifikována dle nově pořízeného geometrického plánu, je třeba označit původní, dosud existující pozemek. Vymezí-li obec ve zveřejněném záměru nad rámec zákonné úpravy bližší podmínky zamýšleného majetkoprávního jednání např. tím, že stanoví způsob využití uvedené nemovité věci, nemůže se od nich v zásadě odchýlit – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 721/2010. Obdrží-li obec následně nabídku, která sice nesplňuje předem stanovené podmínky, je však pro obec zjevně nejvýhodnější, nemůže příslušný orgán obce sice přímo rozhodnout o uzavření smlouvy (nabídka nesplnila podmínky ve zveřejněném záměru), může ale dosavadní postup „zrušit“ a záměr s upravenými podmínkami zveřejnit takto znovu. Hodí se ještě uvést, že doba mezi sejmutím záměru a rozhodnutím kompetentního orgánu obce by neměla být s ohledem na konkrétního povahu zamýšlené dispozice příliš dlouhá. Současně je třeba, aby po celou tuto dobu byla odvoditelná trvající vůle obce uskutečnit příslušnou majetkovou dispozici. Akceptovatelná doba mezi zveřejněním záměru a rozhodnutím proto musí být posuzována především z hlediska předmětu konkrétní zamýšlené dispozice, např. z hlediska právní složitosti případu, jednání se zájemci apod. Aby byla zachována časová a logická kontinuita při dispozici s nemovitým majetkem, lze obecně považovat bez dalšího za přijatelnou dobu mezi sejmutím záměru z úřední desky a rozhodnutím o právním jednání 6 měsíců i s ohledem na 3 měsíční periodicitu zasedání zastupitelstva – k tomu blíže závěry z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4198/2011.

Ojedinělé ovšem nejsou názory, že toto ustanovení zákona nevylučuje, aby obec zveřejnila svůj záměr prodat nemovitou věc předem označenému zájemci. Za takové situace se ovšem doporučuje, aby současně s tím vyzvala občany obce, aby uplatnili v této věci své připomínky, aby se předešlo možným pozdějším sporům.

Kontrolu samostatné působnosti obce (kam takto náleží i její hospodaření) provádí Ministerstvo vnitra. Je-li proto kterýkoli z občanů obce přesvědčen, že jeho obec nakládá s obecním majetkem nehospodárně, za nápadně podivných okolností, může se s tímto svým podnětem v této věci svěřit Ministerstvu vnitra, které tento podnět prověří.

Shledá-li Ministerstvo vnitra na základě tohoto podnětu usnesení obce např. o prodeji konkrétní nemovité věci jako nezákonné, může jeho výkon pozastavit a vyzvat obec ke zjednání nápravy. Pokud nebude obec na tento podnět od Ministerstva vnitra jakkoli reagovat, bude Ministerstvo vnitra zřejmě nuceno podat soud návrh na zrušení předmětného usnesení. Takový návrh může být podán i tehdy, jestliže již bylo dotčené usnesení vykonáno a nemovitá věc byla se vším všudy prodána.

Stejně tak mají možnost žalobou napadnout nevýhodnou (resp. podezřelou) smlouvu uzavřenou takto obcí ti, kteří projevili aktivně zájem nemovitou věc odkoupit, směnit, převzít apod. Vedle neúspěšných zájemců o koupi nemovité věci takto může podat žalobu na určení neplatnosti takové smlouvy též státní zástupce – často na základě podnětu od občanů. Rovněž tak zastupitelstvo obce může rozhodnout o podání takové žaloby, např. v souvislosti se svou výraznou obměnou po volbách.

     Úplatný převod majetku

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být odůvodněna, jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné. Ostatně již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3950/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smlouva o úplatném převodu obecního majetku za cenu podstatně nižší, než je cena v místě a čase obvyklá, je bez náležitých důvodů pro tuto odchylku neplatná, podle § 39 „starého“ občanského zákoníku, neboť svým obsahem odporuje zákonu (viz § 39 odst. 2 zákona). Z uvedeného plyne, že toto ustanovení se vztahuje toliko na převody majetku. V tomto ustanovení zákona jsou tak v případě dispozic s nemovitým majetkem konkretizovány další povinnosti, které mají napomoci k tomu, aby hospodaření s obecním majetkem bylo maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Kromě již uvedeného v předchozím odstavci tak na tomto místě je uloženo obci, aby při úplatném převodu nemovitého majetku sjednala cenu zpravidla ve výši, která je v místě a čase obvyklá (nejde-li o cenu regulovanou státem) a jakoukoli případnou odchylku od ceny obvyklé náležitě zdůvodnila. V souvislosti s aplikaci tohoto ustanovení se doporučuje, aby v důvodové zprávě pro orgán, který o převodu rozhoduje, byla vždy odůvodněna odchylka od ceny obvyklé. Koncepce vychází z toho, že odůvodnění existence takové odchylky by mělo být zpětně doložitelné až k okamžiku schvalování takového právního jednání obce. Má se za to, že nebude-li stanovena úřední cena, má být cena sjednána zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. K určení ceny obvyklé lze použít zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, včetně prováděcích předpisů k němu. Pro určení ceny obvyklé je v zásadě možné vyjít z existujících cen sjednaných mezi jinými subjekty tak, že se porovnají skutečně dosažené ceny shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost – k způsobu zjišťování této ceny pro účely daňového řízení srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 74/2010. Obvyklou cenou se každopádně rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popř. obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Ze strany některých odborníků na oceňování majetku nezřídka zaznívají výtky, že zatímco státní správa si zjednodušuje při určování ceny obvyklé své postupy tím, že vykládá pojem „obvyklá cena“ dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jako cenu, která by byla dosažena při obchodech se stejným či podobným zbožím či poskytování stejné nebo podobné služby, je obvyklá cena definována jako cena, která by byla dosažena, jedná se tedy o pouhou fikci. Ozývají se rovněž názory, které zapovídají postupy, kde je obvyklá cena vykládána restriktivně coby pouze výsledek cenového porovnání. Z výše uvedených důvodů by proto bylo třeba, aby definice obvyklé ceny byla jednoznačnější, resp. aby v tomto ohledu nebyly právní normy vnitřně rozporné. Rozhodně by to přispělo nejen k větší právní jistotě v podnikatelských vztazích. Půjde-li o určení ceny regulované státem, je třeba aplikovat zákon č. 526/1990 Sb., o cenách spolu s jeho prováděcími předpisy. Ve prospěch právní jistoty adresátů takovýchto právních jednání nesvědčí příliš fakt, že zákon nestanovil výslovně důvody, kdy je možno realizovat převody za cenu nižší než obvyklou. V pochybnostech je proto možné využít služeb znalce, který by měl svoje snažení završit zpracováním znaleckého posudku v této věci. Obecně však platí, že za situace, kdy se zastupitelé obce rozhodnou jinak, je jejich povinností uvést proč se tak rozhodli – např. z charitativních důvodů anebo ze sociálních důvodů apod. Pokud by totiž v tomto případě z jejich strany absentovalo odůvodnění nižší ceny, je takové jejich právní jednání stiženo absolutní neplatností.

     Výjimky z povinnosti zveřejnění

V odst. 3 jsou obsaženy výjimky z povinnosti zveřejnění, které se takto týkají pronájmu bytů, pronájmu hrobových míst, pronájmu nebo výpůjčky majetku obce na dobu kratší než 30 dnů a pronájmu nebo výpůjčky právnické osobě zřízené obcí.

§  Z judikatury

     Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v rozhodném znění (k datu publikace záměru žalovaným) 1) záměr obec prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008 vyložil a odůvodnil právní názor, že zákon o obcích přesně stanoví, jaké povinné náležitosti záměru obce k nakládání s majetkem musí být splněny, a že jeho povinné náležitosti nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z jejich absence dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního úkonu. První náležitostí záměru je vyjádření vůle obce v tom směru, že obec má v úmyslu nemovitý majetek ve svém vlastnictví prodat, směnit či darovat, pronajmout je atd., tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s předmětným majetkem věcně právně naložit. Další náležitost pak vyplývá z § 39 odst. 1 cit. zákona, v němž je uvedeno, že nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona (tedy zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) v rozhodném znění ke dni platného zveřejnění záměru… Obecní zřízení neupravuje proceduru rozhodování o učiněných nabídkách reagujících na zveřejněný záměr obce o zamýšlené majetkoprávní dispozici, ani nestanoví pravidla, jak postupovat v případě, jestliže některá z nabídek (z různých důvodů) nebyla předmětem posouzení ze strany příslušného orgánu obce, respektive zastupitelstva obce. Lze dovodit, že jestliže by došlo k prominutí či nereflektování některé z nabídek reagujících na zveřejněný záměr, může taková okolnost vést k porušení pravidel transparentního rozhodování a tedy jít na vrub zákonnosti celého procesu nakládání s příslušným obecním majetkem podle obecního zřízení. Věci je ovšem třeba řešit případ od případu, vždy dosazené do jedinečných (zjištěných) skutkových poměrů…Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 4 As 223/2015 (in http://nssoud.cz) vyložil právní názor, s nímž se ztotožňuje i dovolací soud, že obec není povinna z vlastní iniciativy informovat zájemce, kteří podali nabídku v reakci na zveřejnění záměru o prodeji pozemku podle § 39 odst. 1 zákona o obecním zřízení, o obsahu ostatních nabídek a umožnit jim na ně reagovat…

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5197/2017

     Nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován. Nepodléhá-li publikační povinnosti obce každá změna existujícího závazkového právního vztahu, jejímž předmětem je nemovitý obecní majetek, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by odlišnému právnímu režimu měly podléhat změny provedené již při založení (vzniku) dotčeného právního vztahu. I v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je tak zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (tam stanovenou publikační povinnost obce).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018

     V této věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (který přezkum dovolacího soudu podle § 241a odst. 1 OSŘ nepodléhá) uzavřel, že zveřejněné záměry nevyhověly požadavku § 39 zákona o obcích, neboť záměr pronajmout nebytové prostory a části pozemků byl zveřejněn nikoli najednou, ačkoli jde o společně využívané prostory, které byly následně pronajaty jednou smlouvou, ale třemi po sobě zveřejněnými záměry, v nichž nebyly nebytové prostory, ale zejména části pozemků popsány a konkretizovány tak, aby bylo každému (nejen občanům Františkových Lázní) jednoznačně jasné, o jaké nemovité věci se jedná. Tento závěr pokládá dovolací soud v napadeném rozsudku za dostatečně odůvodněný. Posouzení odvolacího soudu respektovalo shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Proto je nájemní smlouva neplatná, nikoli však podle § 588 občanského zákoníku, ale její neplatnost vyplývá přímo z § 39 odst. 1 zákona o obcích, přičemž podle § 41 odst. 3 téhož zákona jde o neplatnost absolutní (případná neplatnost nájemní smlouvy podle § 588 občanského zákoníku by přicházela v úvahu při zjištěném nesouladu obsahu nájemní smlouvy s obsahem zveřejněných záměrů – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, avšak takový skutkový závěr odvolací soud neučinil)…

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 909/2019

     Jde-li o převod nemovité věci z majetku obce, zastupitelstvo obce [§ 85 písm. a) obecního zřízení] schvaluje nejprve záměr zcizit konkrétní nemovitou věc, (§ 39 odst. 1 obecního zřízení), poté rozhoduje i o samotné transakci a jejích podmínkách – nedodržení tohoto postupu obecní zřízení postihuje v obou případech absolutní neplatností následně provedeného právního jednání (§ 39 odst. 1 věta třetí, § 41 odst. 2). To v praxi znamená, že zastupitelstvo schvaluje (ve druhém hlasování) i vlastní obsah smlouvy (zde smlouvy kupní), nebo alespoň její podstatné náležitosti v rozsahu vyžadovaném právními předpisy pro realizaci dané majetkové dispozice. Vůle obce uzavřít konkrétní smlouvu se tedy formuje v průběhu zasedání zastupitelstva, které o této smlouvě jedná, a následně o jejím schválení hlasuje. Podle § 95 odst. 1 obecního zřízení se o průběhu zasedání zastupitelstva obce pořizuje zápis, který obsahuje mimo jiné i průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že zastupitelstvo obce na svém zasedání utvořenou vůli rovněž projevuje. Tato vůle je projevena právě v okamžiku přijetí předmětného usnesení, které vzešlo z výsledku hlasování o právním jednání – zachycena je v zápisu o průběhu zasedání. Samotný projev vůle zastupitelstva pochopitelně k realizaci majetkového převodu nepostačuje, jde v podstatě o interní (byť navenek jednoznačně deklarovaný) akt, který je nutné fakticky realizovat následným uzavřením smlouvy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 As 316/2017

     V situaci, kdy bylo obci, která publikovala záměr o prodeji svého (nemovitého) majetku za určitou kupní cenu, doručeno více (navíc stejných) nabídek o koupi tohoto majetku, musí být z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva obce – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé, proč nakonec obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) konkrétní ze dvou či více učiněných nabídek – takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce. Nestanoví-li obec v záměru žádná kritéria pro prodej svého majetku, resp. stanoví-li např. pouze požadovanou kupní cenu, pak zájemci o koupi mohou činit nabídky až do rozhodnutí zastupitelstva obce, ledaže by z administrativně-technických příčin učiněnou nabídku (např. písemně podanou žadatelem do podatelny úřadu obce krátce před vlastním rozhodnutím zastupitelstva obce) již objektivně nebylo možno zastupitelstvu obce řádně a včas předložit tak, aby se s ní mohli zastupitelé před rozhodnutím seznámit. Došlo-li k pominutí či nereflektování některé z nabídek žadatelů reagujících na zveřejněný záměr obce prodat předmětný obecní majetek, může taková okolnost vést k porušení pravidel transparentního rozhodování a tedy jít na vrub zákonnosti celého procesu nakládání s příslušným obecním majetkem podle obecního zřízení. Věci je ovšem třeba řešit případ od případu, vždy dosazené do jedinečných (zjištěných) skutkových poměrů (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. května 2018, sp. zn. 30 Cdo 3890/2017).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1198/2020

     Dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že účastníky uzavřená smlouva nemá základní znaky smlouvy o výpůjčce vymezené v § 2193 občanského zákoníku, obstojí jeho závěr, že nebylo nutno záměr obce umožnit žalované, aby na vlastní náklady část obecního pozemku povrchově upravila za účelem zřízení vjezdu na svůj pozemek, předem zveřejnit. Zákon o obcích totiž nestanovuje zvláštní režim pro všechny formy nakládání s nemovitým majetkem obce, ale jenom pro formy vybrané, konkrétně pro prodej, směnu, darování, pronájem nebo výpůjčku. Jde tedy v zásadě o takové formy nakládání s nemovitým majetkem obce, kdy se nemovitý majetek dostává trvale anebo dočasně z dispozice obce (srov. Vedral, J., Váňa, L, Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck v Praze 2008). V posuzovaném případě se tak nestalo – dispoziční oprávnění obce s majetkem není dotčeno (jinak řečeno, uzavřením předmětné smlouvy nedošlo k omezení dispozičního oprávnění žalobce k pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy, jehož je vlastníkem). Žalobce proto neměl povinnost svůj záměr umožnit žalované provést sjednanou úpravu pozemku zveřejnit ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o obcích a absence zveřejnění záměru nezpůsobila neplatnost právního jednání…

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1683/2020

     Ústavní soud shledává, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně uvedly, z jakých důvodů nepovažovaly za důvodnou argumentaci stěžovatele, a proč rozhodly, že záměr stěžovatele uzavřít s vedlejší účastnicí smlouvu o úpravě pozemku pro umístění vjezdu nebylo nutno předem zveřejnit podle § 39 odst. 1 zákona o obcích, jelikož nešlo o právní jednání, k jehož platnosti je zveřejnění záměru zákonem o obcích vyžadováno. Jejich postup nelze považovat za odepření soudní ochrany stěžovatele ani za porušení jeho vlastnického práva a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3524/20

     Lze tedy uzavřít, že probíhala-li v posuzované věci jednání mezi smluvními stranami na základě řádně zveřejněného záměru pronajmout nemovitý obecní majetek, souhlasný přístup k návrhu smlouvy, v níž se již řešily jen méně významné detaily, byl zřejmý i z počínání rady obce, jakožto orgánu, jehož souhlas byl pro řádné uzavření smlouvy potřebný, a změna přístupu vedoucí k ukončení smluvních jednání byla vyvolána zvolením nového starosty a některých členů rady obce pak specifika dan pro nakládání s majetkem obce zákonem nevylučují vznik povinnosti hradit škodu podle § 1729 občanského zákoníku.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021

§ 40

Usnesení, jímž zastupitelstvo obce nebo rada obce rozhodly o nabytí věci v dražbě, ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku nebo o jejím nabytí jiným obdobným způsobem, se až do ukončení dražby, veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku nebo jiného obdobného postupu nezpřístupňují podle tohoto zákona ani neposkytují podle jiného právního předpisu³⁴⁾.

komentář k § 40

Zákonodárce v tomto ustanovení stanovil, že usnesení, jímž zastupitelstvo obce nebo rada obce rozhodly o nabytí věci v dražbě, veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku nebo o jejím nabytí jiným obdobným způsobem, se až do ukončení dražby, veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku nebo jiného obdobného postupu nezpřístupňují podle tohoto zákona ani neposkytují podle jiného právního předpisu. Smyslem tohoto ustanovení je nastolit rovné podmínky pro všechny účastníky v konkrétní dražbě či veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku. I když se zákonodárce pokusil eliminovat všechny možné nežádoucí jevy a vlivy s touto problematikou spojené, nejsou takto řešeny nemovité věci, o jejichž nabývání rozhoduje výhradě obecní zastupitelstvo, které přitom jedná zcela veřejně. V důsledku této legislativní nedůslednosti pak působí celá koncepce tohoto ustanovení zákona poněkud nedotaženě. Není ovšem pochyb o tom, že celá taková koncepce ve svém důsledku představuje průlom do zásady publicity veřejné správy.

§ 41

(1) Podmiňuje-li tento zákon platnost právního jednání obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se listina o tomto právním jednání doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny. Je-li listina touto doložkou obcí opatřena, má se za to, že povinnost předchozího zveřejnění, schválení nebo souhlasu byla splněna.

(2) Právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná.

(3) K neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v odstavci 2 a v § 38 odst. 4 a § 39 odst. 1 a 2 přihlédne soud i bez návrhu.

komentář k § 41

Toto ustanovení zákona má za cíl odstranit sporné výklady tam, kde nejsou v určitém právním jednání orgánů obce beze zbytku naplněny všechny požadavky vyžadované tímto zákonem. Na tomto místě jsou proto stanoveny zásadní důsledky spojené s nesplněním zákonných podmínek, které vyžaduje pro to které jednání zákon, které mají podobu absolutní neplatnosti takovýchto právních jednání, která nastává od počátku a nelze ji přitom jakkoli zhojit. K této absolutní neplatnosti navíc soud přihlíží i bez návrhu.

     Platnost právního jednání obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem

V odst. 1 bylo stanoveno, že podmiňuje-li tento zákon platnost právního jednání obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se listina o tomto právním jednání doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny. Je-li listina touto doložkou obcí opatřena, má se za to, že povinnost předchozího zveřejnění, schválení nebo souhlasu byla splněna. Z dikce zákona je proto zřejmé, že zmíněná doložka musí být uváděna všude tam, kde je zákonem výslovně stanovena povinnost předchozího zveřejnění, schválení nebo souhlasu s právním jednáním obce. Z této doložky by přitom mělo jednoznačně vyplývat, že v daném případě jsou všechny zákonné požadavky naplněny. Nemůže se ovšem jednat jen o obecné prohlášení, ale mělo by být konkrétně uvedeno, jak byly splněny. Nutno ovšem dodat, že doložka nemá tzv. konstitutivní povahu a její úlohou je toliko deklaratorně informovat všechny strany o splnění zákonných podmínek. To znamená, že samotná absence této doložky na příslušné listině nemůže sama o sobě způsobit neplatnost takového právního jednání, jsou-li fakticky všechny zákonné podmínky splněny a obec je schopna to řádně prokázat. Doložka v konečném důsledku pomáhá usnadňovat orientaci v agendě příslušné obce, zejména pak z pohledu co a kdy, resp. kým bylo schváleno apod. Současně s tím takováto doložka presumuje správnost a celou zákonnost prováděného procesu v gesci obce.

Pokud bychom to tedy shrnuli, tak doložka dle § 41 je jistou prevencí před podrobným zkoumáním příslušné listiny ze strany soudu. Je-li doložka součástí listiny, resp. smlouvy, soudy pak presumují její správnost.

     Schvalovací proces v rámci obce

V odst. 2 došlo k odstranění předmětu četných soudních sporů, které se točily kolem schvalovacího procesu v rámci obce. Základem sporu bylo většinou to, zda se může druhá strana smluvního vztahu na základě své dobré víry domáhat žalobou určení, že smlouva je platná, ačkoli nebyla v daném případě schválena k tomu kompetentním orgánem obce. Tento odstavec zákona má proto motivovat druhou stranu smluvního vztahu k tomu, aby se zpravidla vždy ve svém zájmu přesvědčila, že daná věc byla rozhodnuta k tomu oprávněným orgánem obce, např. zastupitelstvem. Skutečnost, že právní úkon, který by starosta obce učinil, aniž by tím respektoval vůli zastupitelstva, je od samého počátku absolutně neplatný, dovozuje judikatura již dlouhodobě – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, 33 Cdo 1090/2008 nebo 30 Cdo 3328/2014. Z uvedeného plyne, že starosta zastupuje obec navenek, vůli obec nevytváří (tu primárně vytváří zastupitelstvo obce), nýbrž ji (např. podpisem příslušné smlouvy) projevuje. Rozhodnutí zastupitelstva obce nepředstavuje právní jednání, nýbrž je materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním teprve v případě podpisu smlouvy starostou obce. Rozhodnutí obce o majetkoprávním jednání musí být obsaženo v usnesení zastupitelstva obce. Starosta obce bez příslušného rozhodnutí orgánu obce nemůže učinit platné právní jednání a nemůže (ohledně základních náležitostí, popř. i bez dalších náležitostí právního jednání, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou vůli zastupitelstva obce. V souladu se závěry judikatury je proto nesporné, že pakliže by starosta obce nerespektoval takto (zastupitelstvem obce) vytvořenou vůli obce, případně by excesivně ze své vůle jednal bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva anebo by nerespektoval v tom kterém ohledu vůli svého zastupitelstva (např. pokud by v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva obce prodal obecní nemovitý majetek za nižší kupní cenu), byly by naplněny podmínky pro aplikaci § 41 odst. 2 zákona, které by vedly k absolutní neplatnosti takového právního úkonu. K tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3130/2005. Pokud by starosta úkon učinil, aniž by tento úkon byl dopředu radou obce schválen, je tento úkon třeba považovat za absolutně neplatný, tj. takový úkon není způsobilý zakládat jakákoliv práva nebo povinnosti – srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 350/2007. Má-li tedy např. obec prominout dluh, musí nejprve takový návrh schválit zastupitelstvo a bezesporu platí i fakt, že dodatečným hlasováním zastupitelstva o schválení takového návrhu není možno zhojit neplatnost takového právního jednání. V konečném důsledku by to též znamenalo, že není-li dodržen stanovený postup, právo obce na plnění ze strany dlužníka trvá a obec musí i nadále toto plnění vymáhat (nedošlo-li mezitím k jeho zániku anebo k promlčení). Ostatně i smlouva o dílo, jejímž předmětem je nemovitá věc, podléhá schválení obecním zastupitelstvem, jelikož i tato smlouva je titulem, kterým se nabývá vlastnické právo – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1090/2008.

     Neplatnost právního jednání

V odst. 3 bylo stanoveno, že k neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v odst. 2 a v § 38 odst. 4 a § 39 odst. 1 a 2 zákona soud přihlíží i bez návrhu kterékoli ze zúčastněných stran. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 909/2019 Nejvyšší soud v kontextu s tím konstatoval, že absolutní neplatnost právního jednání obce je způsobena nejen absencí jakéhokoliv zveřejnění, ale i zveřejněním záměru bez dostatečně určitého označení nemovité věci a bez konkrétní specifikace zamýšleného právního jednání. V takovém případě pak obec odpovídá v souladu s § 579 odst. 2 občanského zákoníku za škodu tím vzniklou.

§  Z judikatury

     …starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce či radě obce. Pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle…Uvedenému závěru Ústavního soudu se přitom nepříčí ani dosavadní judikatura civilních soudů, zejména Nejvyššího soudu. Ten se otázkám tvorby a projevu vůle obce věnoval například ve svém nedávném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3328/2014 ze dne 28. 1. 2015, v němž nakonec uzavřel: „Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak dotvářet či pozměňovat projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde jen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvu, ačkoli takový právní úkon zastupitelstvo předem neschválilo, ale i v případě, pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuse předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14

§ 42

(1) Obec požádá o přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok příslušný krajský úřad, anebo zadá přezkoumání auditorovi nebo auditorské společnosti (dále jen „auditor“). Přezkoumání hospodaření obce provádí kraj v přenesené působnosti.

(2) Nepožádá-li obec o přezkoumání svého hospodaření příslušný krajský úřad, ani nezadá přezkoumání auditorovi, přezkoumá hospodaření obce příslušný krajský úřad.

(3) Přezkoumání hospodaření upravuje zvláštní právní předpis.15b)

(4) Náklady na přezkoumání hospodaření obce auditorem uhradí obec ze svých rozpočtových prostředků.

komentář k § 42

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s přezkoumáním hospodaření obce. V tomto ustanovení je proto obsažena jistá forma prevence proti neefektivnímu a neekonomickému jednání, které by mohlo nastat, pakliže by zákon neobsahoval jistá pravidla. Skutečností zůstává, že podrobná a přísná pravidla pro kontrolu hospodaření obcí jsou pojistkou proti případným negativním jevům známým z devadesátých let minulého století, kdy nezřídka docházelo k tomu, že se obce dostávaly do platební neschopnosti a kdy tento jejich stav často vedl k tomu, že byla vedena exekuce na jejich majetek, popř. docházelo k neřízenému rozprodeji obecního majetku a často i k samotnému ohrožení existence takové obce.

Zamezit těmto jevům napomohl zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, na který navazuje zákon č. 421/2004 Sb., o změně zákonů s tímto zákonem souvisejících, který je úzce provázán s dikcí § 42 zákona.

Důležité

     Předmětem přezkoumání jsou pak údaje o ročním hospodaření obce, které tvoří součást závěrečného účtu a to např. plnění příjmů a výdajů rozpočtu včetně peněžních operací, týkajících se rozpočtových prostředků, finanční operace týkající se tvorby a použití peněžních fondů, náklady a výnosy podnikatelské činnosti obce, finanční operace, týkající se cizích zdrojů ve smyslu právních předpisů o účetnictví apod. Dále je rovněž předmětem přezkoumání např. nakládání a hospodaření s majetkem ve vlastnictví obce, nakládání a hospodaření s majetkem státu, s nímž obec hospodaří, stav pohledávek a závazků a nakládání s nimi, ručení za závazky fyzických a právnických osob apod.

Z odst. 1 vyplývá koncepce, podle níž má obec na výběr, zda ve lhůtě do 30. 6. požádá o přezkoumání svého hospodaření příslušný krajský úřad anebo posouzení této otázky zadá auditorovi nebo auditorské společnosti a ve stanovené lhůtě tuto skutečnost krajskému úřadu toliko oznámí. Pakliže se obec rozhodne, že uvedenou činnost svěří auditorovi nebo nějaké auditorské kanceláři, má obec volnou ruku a může si auditora najmout z kterékoli části republiky. Není ohledně osoby auditora teritoriálně vázána oproti krajskému úřadu, kde má možnost oslovit jen příslušný krajský úřad, tj. z území svého kraje.

Samotné přezkoumání hospodaření obce pak provádí kraj jako svou přenesenou působnost. Nesplní-li obec tuto povinnost, dopouští se přestupku, který může být sankcionován uložením pokuty až do výše 1 mil. Kč.

V odst. 2 byl stanoven postup, který předpokládá, že nestihne-li obec o přezkoumání svého hospodaření krajem požádat včas a nemá toto přezkoumání zajištěno ani ze strany auditora, musí toto přezkoumání zajistit příslušný krajský úřad na své náklady. Třeba ještě dodat, že v souladu s § 103 odst. 4 písm. a) zákona odpovídá starosta za včasné objednání přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok.

Z odst. 3 vyplývá, že přezkoumání hospodaření je nutno provést dle zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí.

V odst. 4 je obsažena koncepce, podle které platí, že bude-li přezkoumání hospodaření provedeno krajským úřadem, náklady s tím spojené nese tento krajský úřad. Náklady na přezkoumání hospodaření obce auditorem uhradí obec ze svých rozpočtových prostředků. Je tedy zřejmé, že stát ani kraj náklady spojené s činností tohoto auditora neproplácí.

§ 43

Závěrečný účet spolu se zprávou o výsledcích přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok projedná zastupitelstvo obce do 30. června následujícího roku a přijme opatření k nápravě nedostatků.

komentář k § 43

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se závěrečným účtem obce. V souvislosti s tím platí, že závěrečný účet spolu se zprávou o výsledcích přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok projedná zastupitelstvo obce do 30. června následujícího roku a přijme opatření k nápravě nedostatků. V souladu s § 84 odst. 2 písm. b) zákona schválení závěrečného účtu obce spadá do gesce zastupitelstva obce. Projednání závěrečného účtu se uzavírá vyjádřením souhlasu s celoročním hospodařením buď bez výhrad anebo s výhradami, na základě nichž pak přijímá územní samosprávný celek a svazek obcí opatření potřebná k nápravě zjištěných chyb a nedostatků. Současně s tím vyvodí závěry vůči osobám, které takto svým jednáním způsobily v souvislosti s tím územnímu samosprávnému celku nebo svazku obcí škodu.

Důležité

     Z dikce § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí plyne, že obci, která nepřijme opatření k nápravě chyb a nedostatků uvedených ve zprávě o výsledku přezkoumání hospodaření, popř. v zápise z dílčího přezkoumání nebo o tom nepodá písemnou informaci příslušnému přezkoumávajícímu orgánu nejpozději do 15 dnů po projednání této zprávy spolu se závěrečným účtem v orgánech územního celku, je možno uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč.

§ 44

Sestavování rozpočtu a závěrečného účtu obce a hos­podaření s prostředky tohoto rozpočtu se dále řídí zvláštním zákonem.

komentář k § 44

Zákon na tomto místě stanovil, že sestavování rozpočtu a závěrečného účtu obce a hospodaření s prostředky tohoto rozpočtu se dále řídí zvláštním zákonem. Tímto zákonem je zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů a prováděcím předpisem je vyhláška Ministerstva financí č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě.

V zmíněném zákoně je upraven rozpočet obce a dále jsou zde upraveny rozpočtové výdaje a příjmy obce, včetně rozpočtového procesu. Vychází se přitom z toho, že uvedený zákon předpokládá, že rozpočet se sestavuje zpravidla jako vyrovnaný. Počítá se ovšem i s tím, že může být schválen jako přebytkový, pakliže některé příjmy daného roku jsou určeny k využití až v následujících letech nebo jsou určeny ke splácení jistiny úvěrů z předchozích let. Není ovšem vyloučen ani rozpočet schodkový, přičemž takto vzniklý schodek se uhrazuje z finančních prostředků z let minulých anebo se kryje z návratných zdrojů, které jsou splatné z rozpočtu v následujících letech.

Dalo by se tedy shrnout, že rozpočet obce představuje jakýsi finanční plán, podle něhož se obec řídí a financuje své komplexní činnosti (jak v rámci samostatné, tak i přenesené působnosti). Třeba dodat, že rozpočtový rok obce se shoduje s rokem kalendářním. Nelze pominout, že obec může v souvislosti s uskutečňováním společného programu ČR a EU též použít prostředky poskytnuté prostřednictvím Národního fondu. Vedle toho může obec za účelem krytí dočasného časového nesouladu mezi čerpáním rozpočtovaných výdajů a plněním rozpočtových příjmů určených k jejich úhradě použít taktéž návratnou výpomoc ze státního rozpočtu, popř. z rozpočtu kraje nebo rozpočtu jiné obce. Poskytnutí návratné finanční výpomoci je bezúročné a dojde-li k jejímu opožděnému splácení, považuje se to za zadržení peněžních prostředků.

V návaznosti na svůj rozpočtový výhled, má-li jej pochopitelně zpracován, pak obec vypracovává svůj roční rozpočet. Může se tak ovšem stát i na základě údajů z rozpisu platného státního rozpočtu nebo rozpočtového provizoria. Samotný návrh rozpočtu je třeba vhodným způsobem zveřejnit nejméně po dobu 15 dnů před jeho projednáním v zastupitelstvu obce. K tomuto návrhu pak mohou občané uplatnit připomínky buď písemnou formou anebo ústně na zasedání zastupitelstva. V případě písemné formy se tak musí stát ve lhůtě k tomu stanovené. Nebude-li rozpočet schválen před 1. lednem rozpočtového roku, řídí se jeho rozpočtové hospodaření v době do schválení rozpočtu pravidly rozpočtového provizoria. Současně s tím platí, že bezprostředně po schválení rozpočtu řádného se provádí jeho tzv. rozpis, jehož součástí je i sdělení závazných ukazatelů rozpočtu těm subjektům, které se musí těmito ukazateli v praxi řídit.

Obce jsou přitom povinny uskutečňovat své finanční hospodaření v souladu se schváleným rozpočtem a vedle toho musí provádět pravidelnou, systematickou a úplnou kontrolu svého hospodaření a hospodaření jimi zřízených a založených právnických osob a zařízení po celý rozpočtový rok. Jakékoli změny v rámci rozpočtu se musí provádět formou tzv. rozpočtových opatření, která je nutno evidovat dle jejich časové posloupnosti. Ke změně v rozpočtu může docházet např. z důvodu změny právních předpisů ovlivňujících výši rozpočtovaných příjmů nebo výdajů apod. Po skončení kalendářního roku je nutno údaje o ročním hospodaření územního samosprávného celku a svazku obcí souhrnně zpracovat do závěrečného účtu v souladu s ust. § 43 zákona.

Pro samotný rozpočet obce je důležitý rovněž i zákon č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Ukládá obcím, aby dbaly o zdravé a udržitelné veřejné finance a dále stanoví, že obec při výkonu své činnosti musí dodržovat pravidla transparentnosti, účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti při nakládání s veřejnými financemi.

Důležité

     Obec musí dále dbát o takový vývoj dluhu sektoru veřejných financí, který nenarušuje dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí. Bude-li činit výše dluhu sektoru veřejných financí (v daném případě obce) po odečtení rezervy peněžních prostředků při financování státního dluhu nejméně 55 % nominálního hrubého domácího produktu, uplatní se v případě obce od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení takto upravené výše dluhu takový postup, kdy obec schválí svůj rozpočet na následující rok jako vyrovnaný nebo přebytkový, přičemž platí, že rozpočet územního samosprávného celku lze schválit jako schodkový jen v případě, že jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 250/2000 Sb.

§ 45

zrušen

Díl 3

Spolupráce mezi obcemi

§ 46

Obce mohou při výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat.

komentář k § 46

Toto ustanovení zákona je mnohými právními teoretiky z oboru správního práva považováno za nadbytečné, jelikož samotná podstata obce coby územních samosprávných celků a jejich ústavně garantované právo na samosprávu jim poskytuje v rámci samostatné působnosti možnost vzájemně spolupracovat. Ostatně právo obcí vzájemně spolupracovat lze dovodit už i z jejich základního poslání při výkonu samosprávy.

§ 47

Na spolupráci mezi obcemi nelze užít ustanovení občanského zákoníku o spolku¹⁸⁾ a o smlouvě o společnosti⁴⁴⁾.

komentář k § 47

Zákonodárce na tomto místě stanovil, že na spolupráci mezi obcemi nelze užít ustanovení občanského zákoníku o spolku a o smlouvě o společnosti. Je to dáno tím, že až do konce roku 2013 platná právní úprava neumožňovala, aby obce byly členy občanských sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Na rozdíl od jiných právnických osob byl obcím tento postup zapovězen. Jelikož však byl tento zákon v souvislosti s přijetím „nového“ občanského zákoníku (viz zákon č. 89/2012 Sb.) zrušen a občanská sdružení byla takto transformována na spolky v souladu s § 3045 občanského zákoníku, bylo nutno tuto změnu promítnout i v dikci zákona. Totéž platilo i v případě do té doby existujících zájmových sdružení právnických osob a smluv o sdružení. Pokud tedy shrneme účel tohoto ustanovení zákona, je v něm zakotvena nemožnost spolupráce mezi obcemi podle ustanovení „nového“ občanského zákoníku o spolku a o smlouvě o společnosti, nicméně zůstala zachována možnost vstupovat do spolků za účelem spolupráce mezi obcemi a právnickými, popř. fyzickými osobami v občanskoprávních vztazích (srov. § 54 zákona).

§  Z judikatury

     Výše nastíněné závěry nejsou v rozporu s ustanovením § 47 zákona o obcích, které pouze vylučuje určité soukromoprávní formy spolupráce mezi obcemi. Pokud spolu obce spolupracují prostřednictvím právem předvídaného dobrovolného svazku obcí ve smyslu § 49 až § 53 zákona o obcích a tato spolupráce by nebyla v rámci relevantních dokumentů (smlouvy a zejména stanov) upravena komplexně, popř. jednoznačně, nelze vyloučit, že v případě sporu bude nutné hledat spravedlivé řešení i za pomoci analýzy obdobných institutů „spolupráce“ upravených v soukromém právu, a to včetně institutů vyloučených v ustanovení § 47 zákona o obcích. Ač jsou obce specifickými entitami veřejného práva a spolupráce mezi nimi je realizována rovněž v režimu veřejného práva, soud má za to, že účelem citovaného ustanovení zákona o obcích nebylo vyloučit analogické využití podobných soukromoprávních institutů v krajních případech, kdy relevantní veřejnoprávní (zákonná a smluvní) úprava neposkytne odpověď.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 A 54/2014

§ 48

zrušen

Dobrovolný svazek obcí

§ 49

(1) Obce mají právo být členy dobrovolného svazku obcí (dále jen „svazek obcí“) za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů.

(2) Obce mohou vytvářet svazky obcí, jakož i vstupovat do svazků obcí již vytvořených. Členy svazku obcí mohou být jen obce.

(3) Svazek obcí je právnickou osobou, která vede účetnictví podle zákona o účetnictví.

(4) Svazek obcí nabývá právní osobnosti zápisem do rejstříku svazků obcí vedeného u krajského úřadu příslušného podle sídla svazku obcí. Do rejstříku svazků obcí se zapisuje den vzniku svazku obcí, den jeho zrušení s uvedením právního důvodu, den jeho zániku, název a sídlo svazku obcí, identifikační číslo osoby svazku obcí poskytnuté správcem základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, předmět činnosti svazku obcí, orgány, kterými svazek obcí jedná, a jméno, příjmení a adresa bydliště osob vykonávajících jejich působnost spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán svazek obcí zastupuje, a údaje o dni vzniku nebo zániku jejich funkce; rejstřík svazků obcí je veřejný rejstřík, přičemž jeho součástí je sbírka listin, v níž jsou uloženy smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami a změny těchto dokumentů. Krajský úřad vede rejstřík svazků obcí v přenesené působnosti.

(5) K návrhu na zápis do rejstříku svazků obcí se přikládá smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami; součástí této smlouvy nebo stanov je také určení, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Návrh podává osoba zmocněná obcemi, které jsou členy svazku obcí.

komentář k § 49

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s dobrovolným svazkem obcí. Tato problematika je opřena o veřejnoprávní povahu smlouvy o vytvoření svazku obcí, s níž souvisejí ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Platná právní úprava v souvislosti s touto problematikou nezakládá žádná omezení počtu členů svazků obcí, přičemž o založení svazku obcí nebo o přistoupení k již existujícímu svazku obcí je kompetentní rozhodnout zastupitelstvo obce. V praxi se takto jedná o tzv. účelové mikroregiony, což jsou subjekty vytvářené pro řešení jednoho konkrétního úkolu, který je spojen se zajištěním konkrétní služby občanům těchto sdružených obcí, např. ke správě a provozu vodovodu nebo koordinaci opatření při rozvoji cestovního ruchu apod. Tyto obce pak mohou na principu dobrovolnosti např. pro určení dalších směrů rozvoje zpracovávat rozvojové strategie. Takovýto mikroregion pak vzniká pro územně ucelenou oblast, která je vymezena přírodními, historickými nebo třebas i technickými hranicemi, popř. jinými pojícími prvky. Jedná se tak o spádové území, kde více obcí propojuje a prosazuje své zájmy a záměry jednotlivých akcí a aktivit k dosažení cíle vymezit a následně realizovat potřebné změny v uvedených obcích anebo alespoň na části takto vymezeného území.

     Dobrovolné svazky obcí za účelem ochrany a prosazování společných zájmů

V odst. 1 je stanoveno, že obce mají právo být členy dobrovolného svazku obcí za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů. Tato možnost je dána též městským částem hlavního města Prahy. Právní úprava současně nebrání tomu, aby obec takto byla členem více svazků.

     Vytváření svazků obcí a vstupování do svazků vytvořených

V odst. 2 je uvedeno, že obce mohou vytvářet svazky obcí, jakož i vstupovat do svazků obcí již vytvořených. Členy svazku obcí mohou být jen obce. Třeba dodat, že svazky obcí mohly vznikat již v dobách předchůdce tohoto zákona, kterým byl zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. V souladu s § 151 odst. 4 zákona platí, že svazky obcí podle tohoto zákona jsou dobrovolné svazky obcí, které byly dobrovolnými svazky obcí ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle § 151 odst. 5 zákona jsou za svazek obcí podle tohoto zákona považována i zájmová sdružení právnických osob založená pouze obcemi podle ust. § 20f a násl. starého občanského zákoníku (viz zákon č. 40/1964 Sb.), která do 31. 12. 2001 splnila podmínky stanovené v § 50 a § 51 zákona.

     Svazek obcí je právnickou osobou

V odst. 3 se podává, že svazek obcí je právnickou osobou, která vede účetnictví podle zákona o účetnictví. Toto ustanovení tak navazuje na § 20 odst. 2 občanského zákoníku. V souladu s § 38 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů platí, že svazek obcí hospodaří s majetkem, který ze svého vlastního majetku vložily do svazku obcí jeho členské obce podle stanov svazku obcí a dále pak hospodaří též s majetkem, který získal svou vlastní činností. V souladu s § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů je též povinen vést coby právnická osoba účetnictví. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4495/2018 dospěl Nejvyšší soud v kontextu s uvedeným ještě k závěru, že dobrovolné svazky obcí jsou specifické, svébytné subjekty výkonu vybraných veřejnoprávních úkolů, které však nejsou ani subjekty státní správy ani územní samosprávy. V uvedeném rozsudku se též Nejvyšší soud ostře vymezil proti tomu, aby byly dobrovolné svazky obcí, které byly založeny toliko za účelem plnění úkolů v rámci pečovatelské správy, srovnávány s jinými právnickými osobami. V rozsudku sp. zn. 30 Ad 12/2018 pak Krajský soud v Brně dovodil, že přestože se jedná o právnické osoby vzniklé podle § 49 odst. 3 zákona o obcích, z žádného zákonného ustanovení podle soudu nevyplývá, že by na členy jejich orgánů mělo být při posuzování účasti na nemocenském pojištění nahlíženo jinak než na jiné právnické osoby (typicky obchodní společnosti). Tento soud rovněž přisvědčil názoru, že svazky obcí jsou právnickou osobou sui generis, neboť jsou zřizovány za účelem plnění veřejnoprávních funkcí a nelze ovšem též pominout, že svazky obcí se od klasických subjektů územní samosprávy značně liší a je nutné je vnímat odděleně od samotných členských obcí.

     Zápis do příslušného veřejného rejstříku

Z odst. 4 vyplývá, že svazky obcí coby právnické osoby vznikají zápisem do příslušného veřejného rejstříku. V tomto případě se jedná o veřejných rejstřík, resp. rejstřík svazku obcí, který je veden místně příslušným krajským úřadem. Rejstřík pak sám o sobě vznikl transformací registru zájmových sdružení právnických osob v kontextu se zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Přitom byl zvolen postup, kdy údaje a dokumenty, které byly doposud vedeny u krajského úřadu v rámci registru zájmových sdružení právnických osob a tyto se týkaly dobrovolných svazků obcí, se pak k 1. 1. 2014 staly součástí rejstříku svazků obcí. V odst. 4 jsou v návaznosti na tuto popsanou problematiku vymezeny potřebné zapisované údaje, dále je zde za součást rejstříku prohlášena též sbírka listin a došlo k stanovení jejího obsahu. Obecně je o veřejném rejstříku právnických osob pojednáno v ust. § 120 občanského zákoníku, ovšem zvláštní (speciální) právní předpisy stanoví konkrétně, jaké jsou veřejné rejstříky právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka listin (srov. § 120 odst. 2 občanského zákoníku). Kromě veřejných rejstříků upravených v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, je tak v komentovaném zákoně upraven rejstřík dobrovolného svazku obcí. Rejstřík svazků obcí je veřejný rejstřík – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3125/2018.

     Smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami

V odst. 5 bylo stanoveno, že k návrhu na zápis do rejstříku svazků obcí se přikládá smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami, přičemž součástí této smlouvy nebo stanov je také určení, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Návrh podává osoba zmocněná obcemi, které jsou členy svazku obcí. Předpokládá se, že smlouva o vytvoření svazku obcí by měla mít písemnou formu a jako taková by pak tvořila spolu se stanovami přílohu návrhu na zápis do rejstříku. Tato smlouva by měla být schvalována zastupitelstvy příslušných obcí, přičemž zastupitelstva by měla při této příležitosti rovněž schválit osoby, které budou takto statutárními orgány svazku obcí. Nutno připomenout, že návrh na zápis svazku obcí do rejstříku podává osoba, která byla k tomuto úkonu zmocněna obcemi coby členy tohoto svazku. Zpravidla to bývá jedna ze sdružovaných obcí. Aby mohla být taková osoba zmocněna, musí zde být shoda sdružovaných obcí na udělení plné moci takové osobě. Kompetentní k vydání rozhodnutí v této věci jsou rady obcí.

§  Z judikatury

     Předsednictvo svazku je kolektivním orgánem právnické osoby. Tuto právnickou osobu je nutno odlišovat od samotné obce, neboť svazek nemá své zastupitele, ale členy (obce), kteří jsou určeni ve stanovách svazku. Byť je svazek založen za účelem prosazování zájmů jednotlivých obcí a usiluje o zajišťování veřejně prospěšných činností, není pochyb o tom, že jde o samostatnou entitu odlišnou od jednotlivých členských obcí. K odměňování členů kolektivního orgánu svazku dochází na základě stanov. Pro odměňování se neuplatní limity vyplývající z prováděcích právních předpisů, jimiž se stanoví maximální výše odměn členů zastupitelstev. O odměně členů kolektivního orgánu svazku nerozhodují zastupitelstva členských obcí, ale orgány svazku – mechanismus stanovení odměn je zakotven ve stanovách svazku…

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Ad 12/2018

§ 50

(1) Předmětem činnosti svazku obcí mohou být zejména

a)  úkoly v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví, kultury, požární ochrany, veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, cestovního ruchu a péče o zvířata,

b)  zabezpečování čistoty obce, správy veřejné zeleně a veřejného osvětlení, shromažďování a odvozu komunálních odpadů a jejich nezávadného zpracování, vy­užití nebo zneškodnění, zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod,

c)  zavádění, rozšiřování a zdokonalování sítí technického vybavení a systémů veřejné osobní dopravy k za­jištění dopravní obslužnosti daného území,

d)  úkoly v oblasti ochrany ovzduší, úkoly související se zabezpečováním přestavby vytápění nebo ohřevu vody tuhými palivy na využití ekologicky vhodnějších zdrojů tepelné energie v obytných a jiných objektech ve vlastnictví obcí,

e)  provoz lomů, pískoven a zařízení sloužících k těžbě a úpravě nerostných surovin,

f)  správa majetku obcí, zejména místních komunikací, lesů, domovního a bytového fondu, sportovních, ­kulturních zařízení a dalších zařízení spravovaných obcemi.

(2) Přílohou smlouvy o vytvoření svazku obcí jsou jeho stanovy, v nichž musí být uvedeno

a)  název a sídlo členů svazku obcí,

b)  název a sídlo svazku obcí a předmět jeho činnosti,

c)  orgány svazku obcí, způsob jejich ustavování, jejich působnost a způsob jejich rozhodování včetně určení nejméně tříčlenného orgánu svazku obcí, který schvaluje účetní závěrku svazku obcí sestavenou k rozvahovému dni podle zákona o účetnictví,

d)  majetek členů svazku obcí, který vkládají do svazku obcí,

e)  zdroje příjmů svazku obcí,

f)  práva a povinnosti členů svazku obcí,

g)  způsob rozdělení zisku a podíl členů na úhradě ztráty svazku obcí,

h)  podmínky přistoupení ke svazku obcí a vystoupení z něj, včetně vypořádání majetkového podílu,

i)  obsah a rozsah kontroly svazku obcí obcemi, které svazek obcí vytvořily.

(3) Stanovy mohou určit, že o jejich změně rozhoduje orgán svazku složený ze zástupců všech obcí; v takovém případě současně vymezí počet hlasů členských obcí nutných ke schválení této změny, nejméně však dvoutřetinovou většinu všech hlasů členských obcí.

komentář k § 50

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s činností svazku obcí a jejich stanov.

V odst. 1 je pak uveden toliko demonstrativní výčet činností, které mohou být považovány za předmět činnosti tohoto svazku obcí. Není proto vyloučeno, aby si příslušný svazek obcí zvolil i jiné činnosti, než ty, které jsou obsaženy v tomto odstavci, nicméně musí platit, že se jedná o činnosti, které jsou součástí samostatné působnosti obce, budou v kontextu s tím uvedeny i ve stanovách svazku obcí. V rozsudku sp. zn. 29 A 167/2018 Krajský soud v Brně zaujal názor, že činnosti vážící se k zásobování vodou či odvádění a čištění odpadních vod, které jsou takto pro tyto účely vymezeny tímto ustanovením zákona, považuje v kontextu s tím za uspokojování veřejných potřeb.

V odst. 2 byla zvolena koncepce, která vychází z teze, že náležitosti smlouvy o založení svazku obcí nejsou zákonem předepsány. Zákonodárce pouze požaduje, aby přílohou k této smlouvě byly stanovy svazku, přičemž náležitosti těchto stanov jsou již zákonem upraveny. V rozsudku sp. zn. 29 A 54/2014 Krajský soud v Brně konstatoval, že definici majetkového podílu obce v dobrovolném svazku obcí ovšem zákon neupravuje, zároveň nestanoví žádné další podrobnosti a kogentní pravidla, v rámci kterých by se toto vypořádání z důvodu vystoupení mělo pohybovat. Obdobná absence podrobnější úpravy platí i o dalších otázkách, které stanovy musí dle zákona upravit (orgány svazku a jejich působnost, způsob rozdělení zisku, práva a povinnosti členů, atd.). S těmito závěry se ostatně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který tak učinil např. ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 365/2020. V písm. a) jsou jako povinná náležitost stanov uvedeny název a sídlo členů svazku obcí. V písm. b) jsou jako další náležitost stanov stanoveny název a sídlo svazku obcí a předmět jeho činnosti, přičemž se předpokládá, že součástí názvu svazku obcí musí být označení „svazek obcí“. Bude-li chtít být svazek obcí zapsán do veřejného rejstříku, je povinen ohlásit plnou adresu svého sídla. Přitom se musí vždy jednat o adresu, kde tato právnická osoba fakticky sídlí, tj. místo, kde je umístěna její správa a kde se může široká veřejnost s touto právnickou osobou stýkat. Adresa by proto měla být co nejpřesnější, včetně uvedení ulice, čp. apod. V kontextu písm. c) se doporučuje, aby stanovy závazně určily, který orgán svazku obcí schvaluje jeho rozpočet, byť se nejedná o povinnost. V kontextu s tím je pak povinně zřizován nejméně tříčlenný orgán svazku obcí, jenž schvaluje účetní závěrku svazku obcí, která je sestavována k rozvahovému dni v souladu se zákonem o účetnictví. V písm. d) je jako další povinná náležitost uváděn majetek členů svazků obcí, který vkládají do svazku obcí. Ač právní úprava nestanovila žádnou minimální částku vkladu majetku do svazku obcí, vychází se z předpokladu, že se tak stejně stane, tudíž je tato náležitost vždy povinnou součástí stanov. Členové svazku obcí poté rozhodují o druhu a hodnotě vkladu i o tom, zda se bude jednat o vklad peněžitý či nepeněžitý. V návaznosti na to se nepředpokládá, že by případný nepeněžitý vklad bylo nutno ocenit na základě znaleckého posudku. V zájmu předejití možnosti pozdějších sporů třebas v souvislosti s ukončením členství v tomto svazku je však dobré služeb znalce využít a znalecký posudek si nechat raději zpracovat. Přitom platí, že majetek vložený obcí do hospodaření svazku obcí zůstává i nadále ve vlastnictví obce a orgány svazku obcí s ním mohou nakládat jen v souladu s majetkovými právy, která jim plynou v návaznosti na obsah stanov svazku obcí. Znamená to v konečném důsledku, že majetková práva k vlastnímu majetku obcí, která jsou takto vyhrazena zastupitelstvu obce, není možno převést na orgány svazku obcí. Koncepce zákona ovšem nevylučuje ani možnost, aby kromě majetku, který tvoří součást vkladů obcí, mohl takový svazek získat i další majetek, který patří svazku, např. ve formě daru, a přitom se na něj nevztahují pravidla obsažená v § 38 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Pod písm. e) jsou to dále zdroje příjmů svazku obcí, pod písm. f) práva a povinnosti členů svazků obcí, písm. g) zahrnuje způsob rozdělení zisku a podíl členů na úhradě ztráty svazku obcí, v písm. h) jsou zmíněny podmínky přistoupení ke svazku obcí a vystoupení z něj, včetně vypořádání majetkového podílu. Hodí se dodat, že zvláštní senát ve svém usnesení sp. zn. Konf 9/2018 dospěl k závěru, že vypořádání majetkového podílu je veřejnoprávním institutem, který je ze zákona kogentní součástí stanov, jež jsou kogentní součástí smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí. V rozsudku sp. zn. 7 As 365/2020 Nejvyšší správní soud k tomuto ustanovení zákona uvedl, že s ohledem na dispozitivnost ustanovení § 50 odst. 2 písm. h) zákona o obcích je nutno v rámci smluvní volnosti připustit možnost členů svazku obcí (mezi nimi i stěžovatele) upravit si vzájemné majetkové vztahy (vyloučením nároku vystupující obce na vypořádací podíl) tak, aby bylo zajištěno nerušené pokračování činnosti svazku obcí (zde zajišťování hospodaření s odpady) pro zbývající obce i v situaci, kdy se některá obec rozhodne svazek opustit. V opačném případě by totiž svazek mohl být nucen ukončit svoji činnost ve vztahu ke všem obcím, neboť vyplacením vypořádacího podílu by pozbyl prostředky nutné pro svoji činnost. V písm. i) je pak stanoven obsah a rozsah kontroly svazku obcí obcemi, které svazek obcí vytvořily. V již výše zmíněném rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 54/2014 dospěl tento soud k závěru, že pokud stanovy upravují všechny obligatorní oblasti uvedené v § 50 odst. 2 zákona o obcích komplexním a úplným způsobem, nelze je dle soudu nad tuto úpravu dále doplňovat ani rozšiřovat. Tím by totiž došlo ke zpochybnění jednoznačně vyjádřené vůle jeho členů a k nepřípustnému zásahu do jejich práva na samosprávu. V souvislosti s řešením problematiky vypořádacího podílu při ukončení členství ve svazku musí být přihlédnuto i k hledisku dobrých mravů, resp. ujednání o tomto nároku by nemělo být v rozporu s dobrými mravy, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 363/2020. Ohledně případných budoucích nároků z titulu veřejnoprávní smlouvy, která je takto uzavřena mezi příslušnými obcemi, Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 10 As 296/2018 konstatoval, že není možné jednotlivé skupiny nároků z jedné veřejnoprávní smlouvy přímo či nepřímo plynoucí štěpit a dávat kompetenci k řešení těchto nároků tu správnímu orgánu, tu civilnímu soudu. Právě naopak „sporem z veřejnoprávní smlouvy“ je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě…Krajský soud správně neprovedl jako důkaz smlouvu o založení svazku, kterou mělo být prokázáno, že uplatněné nároky ze smlouvy neplynou. Krajský soud má totiž pravdu, že v nynější fázi se neposuzuje meritum sporu, ale jen otázka kompetence (kdo má spor řešit). Nadto jako spor z veřejnoprávní smlouvy nutno posuzovat i takovéto nároky, které s veřejnoprávní smlouvou nějak souvisí, byť neplynou přímo z nějakého konkrétního ustanovení smlouvy. Aby nešlo o spor z veřejnoprávní smlouvy, muselo by jít o takový nárok, který nemá naprosto žádnou souvislost s právními vztahy v oblasti veřejného práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami.

V odst. 3 zákonodárce uvedl, že stanovy mohou určit, že o jejich změně rozhoduje orgán svazku složený ze zástupců všech obcí. Přitom současně vymezí počet hlasů členských obcí nutných ke schválení této změny, nejméně však dvoutřetinovou většinu všech hlasů členských obcí. Toto ustanovení zákona tak obcím, které jsou sdruženy v uvedeném svazku, poskytuje možnost, aby došlo ke změně jejich stanov bez toho, že by bylo třeba uzavírat dohodu o změně smlouvy o vytvoření svazku obcí, jejíž povinnou přílohou jsou již zmíněné stanovy. Bez rozhodnutí orgánů sdružených obcí je takto možno dosáhnout změny stanov, nicméně zde platí podmínka, že se na ní sdružené obce dohodnou v textu stanov, který je takto přílohou smlouvy o vytvoření svazku. Přitom musí být splněny podmínky stanovené tímto odstavcem zákona. Z důvodů právní jistoty by taková změna stanov měla být řádně schválena zastupitelstvy všech takto dotčených obcí, jak ostatně plyne i z výkladového stanoviska Ministerstva vnitra č. j. MV-73164-2/ODK-2015 z 20. 5. 2015.

§  Z judikatury

     NSS se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že dobrovolný svazek obcí je specifickou právnickou osobou, která je svou povahou veřejnoprávní, tudíž i jeho zakladatelská smlouva je veřejnoprávní smlouvou. Vztahy mezi členy svazku, ač vztahy ryze majetkové, jsou proto vztahy veřejnoprávními. Krajský soud v návaznosti na judikaturu vysvětlil, že smlouva o založení svazku je veřejnoprávní smlouvou koordinační ve smyslu § 160 odst. 6 správního řádu – viz bod 51 rozsudku (stěžovatelka se tedy mýlí, pokud soudu vytýká, že tuto otázku neřešil).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 10 As 296/2018

     Stanovy dobrovolných svazků obcí tedy musí upravovat určité okruhy záležitostí, nicméně konkrétní zvolená řešení jsou výsledkem smluvní autonomie, která v této oblasti zcela zásadně dominuje, případně jsou přijata na základě většinové vůle. Ústavní rozměr této problematiky spočívá v tom, že se současně jedná o projev práva obcí na jejich samosprávu. Stanovy, které jsou přílohou smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí, jsou na počátku produktem smluvní autonomie zakládajících členů, které dobrovolně přistupují ke sjednaným podmínkám jeho fungování. Veškeré pozdější změny těchto podmínek (stanov) musí být s ohledem na § 50 odst. 3 zákona o obcích výsledkem většinové vůle všech členů.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 A 54/2014

     Stěžovatel dále namítal, že ujednání vylučující nárok na vypořádací podíl obce vystupující ze svazku obcí zakládá nerovnost mezi obcemi, jejichž členství zaniká vystoupením, a obcemi, jejichž členství zaniká zrušením svazku obcí. Nejvyšší správní soud mu nepřisvědčil. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze uvedené způsoby zániku členství obcí srovnávat – dochází k nim ve zcela rozdílných situacích. Vystupuje-li obec z fungujícího svazku, tento i po vystoupení obce dále plní své úkoly, zajišťuje svoz odpadu pro zbývající členy. V případě zániku svazku je však situace jiná. Zaniklý svazek již nebude plnit předmětné úkoly a dojde (po vyrovnání závazků) k likvidaci a následnému rozdělení veškerého zbylého majetku mezi zbývající členy…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 7 As 363/2020

§ 51

zrušen

§ 52

Občané obcí sdružených ve svazku obcí, kteří dosáhli věku 18 let, jsou oprávněni

a)  účastnit se zasedání orgánu svazku obcí a nahlížet do zápisů o jeho jednání,

b)  podávat orgánu svazku obcí písemné návrhy,

c)  vyjadřovat se k návrhu rozpočtu svazku obcí a k zá­věrečnému účtu svazku obcí za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně nebo ústně na zasedání orgánu svazku obcí.

komentář k § 52

V tomto ustanovení zákona zákonodárce upravil práva občanů obcí sdružených ve svazku obcí. Je to jakási obdoba ust. § 16 zákona, ovšem ve vztahu k svazku obcí.

V písm. a) bylo stanoveno, že občané obcí sdružených ve svazku obcí, kteří dosáhli věku 18 let, jsou oprávněni se účastnit zasedání orgánu svazku obcí a nahlížet do zápisů o jeho jednání. Je otázkou, který orgán svazku má zákonodárce na tomto místě na mysli a zda občané jsou takto oprávněni nahlížet do zápisů o jednání všech orgánů svazku obcí, budou-li pořizovány. V písm. b) je dáno občanům obcí sdruženým ve svazku obcí právo podávat orgánu svazku obcí písemné návrhy. Toto právo lze ovšem dovodit i z jiných částí našeho právního řádu, zejména z Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod apod. Zůstává přitom otázkou, jaký orgán svazku má zákonodárce na mysli a jak má být s takovými návrhy vůbec naloženo. V písm. c) je občanům obcí sdruženým ve svazku obcí přiznáno právo vyjadřovat se k návrhu rozpočtu svazku obcí a k závěrečnému účtu svazku obcí za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně nebo ústně na zasedání orgánu svazku obcí. Vychází se z toho, že v souladu s § 39 odst. 4 a 6 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů musí svazek obcí návrh svého rozpočtu a závěrečného účtu zveřejnit na úředních deskách členských obcí a způsobem umožňujícím dálkový přístup – nejméně po dobu 15 dnů před jeho projednáním v orgánu svazku obcí, který jej podle stanov schvaluje. Tím má být umožněno občanům členských obcí, aby se k němu takto mohli vyjádřit. Takto zveřejněný návrh rozpočtu by měl obsahovat minimálně údaje o příjmech a výdajích rozpočtu v třídění podle nejvyšších jednotek druhového třídění rozpočtové skladby. Pokud jde o návrh závěrečného účtu, pak i tento musí být zveřejněn na úřední desce a měl by obsahovat minimálně údaje o plnění příjmů a výdajů rozpočtu v třídění podle nejvyšších jednotek druhového třídění rozpočtové skladby a závěry ze zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření dle zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. Pro zveřejnění těchto dokumentů způsobem, který umožňuje dálkový přístup, dále platí, že musí být zveřejněny v úplném znění. Občané svazku obcí mohou k rozpočtu a závěrečnému účtu uplatnit připomínky písemně ve lhůtě k tomu stanovené, popř. ústně na zasedání orgánu svazku obcí při jeho samotném projednávání.

§ 53

(1) Svazek obcí požádá o přezkoumání hospodaření svazku za uplynulý kalendářní rok příslušný krajský úřad, anebo zadá přezkoumání auditorovi.

(2) Náklady na přezkoumání hospodaření svazku auditorem uhradí svazek obcí ze svých rozpočtových prostředků.

(3) Ustanovení § 42 odst. 2 a § 43 platí pro svazek obcí obdobně.

komentář k § 53

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené s přezkoumáním hospodaření svazku obcí.

V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že svazek obcí požádá o přezkoumání hospodaření svazku za uplynulý kalendářní rok příslušný krajský úřad, anebo zadá přezkoumání auditorovi. Svazku obcí je tak dáno na výběr, zda v termínu, kterým je do 30. 6., požádá o přezkoumání svého hospodaření k tomu příslušný krajský úřad anebo tuto činnost zadá auditorovi a ve stanoveném termínu to oznámí příslušnému krajskému úřadu. Proces přezkoumání hospodaření svazku obcí je pak dán zákonem č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů.

V odst. 2 je uvedeno, že náklady na přezkoumání hospodaření svazku auditorem uhradí svazek obcí ze svých rozpočtových prostředků. Pakliže by se však svazek obcí rozhodl namísto auditora využít k tomuto přezkoumání příslušného kraje, bude toto přezkoumání provedeno na náklady tohoto kraje a současně tato žádost obce nemůže být krajem odmítnuta.

Z odst. 3 vyplývá koncepce, podle níž platí, že nevyužije-li svazek obcí k přezkoumání svého hospodaření služeb auditora a ani se neobrátí s žádostí o přezkoumání hospodaření na příslušný krajský úřad, dojde k přezkoumání hospodaření ze strany příslušného kraje, resp. krajského úřadu. Přitom platí, že závěrečný účet spolu se zprávou o výsledcích přezkoumání hospodaření svazku obcí za uplynulý kalendářní rok projedná příslušný orgán svazku obcí do 30. 6. následujícího roku a v kontextu s tím přijme opatření k nápravě zjištěných nedostatků. V souladu s § 39 odst. 7 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů je nutno zastupitelstvům členských obcí předložit závěrečný účet svazku obcí neprodleně po jeho schválení v orgánu svazku obcí.

§ 54

Spolupráce s právnickými a fyzickými
osobami

Na spolupráci mezi obcemi a právnickými a fyzickými osobami v občanskoprávních vztazích lze použít ustanovení občanského zákoníku o spolku¹⁸⁾ a o smlouvě o společnosti⁴⁴⁾.

komentář k § 54

V tomto ustanovení zákona je stanoveno, že na spolupráci s obcemi a právnickými osobami v občanskoprávních vztazích lze použít ustanovení občanského zákoníku o spolku a o smlouvě o společnosti. V tomto ustanovení pak platí plně závěry, které jsou obsaženy již v komentáři k ust. § 47 zákona.

Díl 4

Spolupráce s obcemi jiných států

§ 55

Obce mohou spolupracovat s obcemi jiných států a být členy mezinárodních sdružení územních samosprávných celků. Svazky obcí mohou spolupracovat se svazky obcí jiných států; obsahem spolupráce mohou být jen činnosti, které jsou předmětem činnosti svazku obcí, který smlouvu o vzájemné spolupráci uzavřel.

komentář k § 55

Na tomto místě zákon řeší problematiku spojenou se spoluprací obcí s obcemi jiných států. Koncepce zákona přitom vychází z toho, že jde zde obecně konstatována možnost spolupráce obcí, resp. svazku obcí s obcemi, resp. svazkem obcí z jiných států. Zákon ovšem nestanovil blíže konkrétní formu spolupráce a z toho důvodu je volba této spolupráce ponechána na dohodě spolupracujících stran. Zákon rovněž nepodmiňuje k uzavření účinné smlouvy o spolupráci předchozí souhlas Ministerstva vnitra. V rámci našeho právního řádu by pak takováto forma spolupráce mohla mít např. podobu nepojmenované smlouvy dle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku.

§ 56 až 59

zrušeny

Díl 6

Volby do zastupitelstev v obcích a místní referendum

§ 60

Volby do zastupitelstev v obcích a místní referendum upravují zvláštní zákony.^7),8)

komentář k § 60

Na tomto místě zákona došlo k řešení problematiky spojené s volbami do zastupitelstev obcí a místního referenda. Jak je zde ostatně konstatováno, tak platným volebním zákonem do zastupitelstev obcí, včetně městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst, zastupitelstva hlavního města Prahy a zastupitelstev městských částí hlavního města Prahy je zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jak uvedl ve svém usnesení sp. zn. 64 A 23/2018 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, tak kandidátem do zastupitelstva obce (tj. nositelem pasivního volebního práva) může být pouze volič (tj. nositel aktivního volebního práva) a tím může být pouze občan, který je v obci přihlášen k trvalému pobytu a nejsou u něj dány překážky výkonu volebního práva (konkrétně zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody a / nebo omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva) Platí tedy, že pasivní volební právo je odvozeno od aktivního volebního práva (k tomu srov. již stabilní judikaturu správních soudů ve věcech volebních např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 15 A 72/2011-87, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2014, č. j. 22 A 138/2014-24, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 8. 2016, č. j. 65 A 58/2016-99. A judikatura, která se týká aktivního volebního práva a tzv. formálního bydliště, je plně použitelná i v případě pasivního volebního práva. Problematikou pouze formálního přihlášení občana k trvalému pobytu v obci a v souvislosti s tím s otázkou vzniku jeho aktivního a pasivního volebního práva se opakovaně zaobíral Ústavní soud, zejména pak ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 59/10 a Pl. ÚS 9/94. V této souvislosti dospěl k názoru, že se nemůže jednat o trvalý pobyt ve smyslu evidenčním, nýbrž ve smyslu faktickém, tj. takový člověk zde musí mít trvalý pobyt v podobě stálého bydliště zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem se zde zdržovat trvale.

Pokud jde o problematiku místního referenda, třeba dodat, že pro jeho konání je nutno aplikovat zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu, který upravuje provádění tohoto referenda v obci, není-li územně členěným statutárním městem, v městské části nebo v městském obvodu územně členěného statutárního města a v městské části hlavního města Prahy, na území hlavního města Prahy a na území územně členěného statutárního města, jakož i na území části obce, která není městskou částí nebo městským obvodem, stanoví-li tak zvláštní zákon.

§  Z judikatury

     Z provedeného dokazování vyplývá, že u zvoleného kandidáta nelze hovořit o jediném místě ve smyslu místa, kde by měl rodinu, rodiče, obydlí, zaměstnání a kde by se výhradně zdržoval s úmyslem zdržovat se trvale, jak o tom hovořil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. Taková situace je však v dnešní moderní, dynamické době nikoli ojedinělá. Naopak lidí, jejichž život není soustředěn na jednom místě – lidí, kteří se stěhují či dojíždí za prací, případně, kteří v průběhu týdne nepobývají na jednom místě, vlastní více nemovitostí, pracují z domova či na vícero postech a současně jsou angažováni ve veřejném životě, jejichž děti navštěvují školy nikoli v místě faktického bydliště, ale tam, kde je to pro celou rodinu organizačně výhodné, stále přibývá. Přesně o takový případ jde u zvoleného kandidáta. Za rozhodující soud v projednávané věci považoval, že faktické pouto zvoleného kandidáta k městu Česká Lípa nebylo ničím vyvráceno. Zvolený kandidát ve městě pobývá dlouhodobě, ač také dojíždí za rodinou mimo město, má zde nadále evidován trvalý pobyt, dříve ve městě také pracovně působil. Především je ale po dobu více než 10 let spjat s veřejným děním v městě Česká Lípa a správou jeho záležitostí, neboť od roku 2006 působí jako zastupitel, ve dvou volebních obdobích zastával také funkci druhého místostarosty. Svou dlouhodobou veřejnou angažovaností tak dává najevo, že jeho svazek s městem není jen formálním a nemíní jej ukončit. Uvedené skutečnosti svědčí proti účelovosti jeho přihlášení k trvalému pobytu v České Lípě, které by zvolený kandidát učinil, aby obcházel zákon o volbách do zastupitelstev obcí…

Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 64 A 23/2018

     Návrhu na neplatnost hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí může správní soud vyhovět jen tehdy, bylo-li ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev porušeno způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování (§ 60 odst. 2 zákona o volbách do zastupitelstev). Jde o zpřísnění oproti znění zákona o volbách do zastupitelstev před novelou zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony. Před novelizací tímto zákonem, tj. do 31. 12. 2016, postačilo porušení ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování. Jinými slovy, dle platné právní úpravy návrhu na neplatnost hlasování nemůže soud vyhovět pro jakékoli porušení zákona o volbách do zastupitelstev. Může mu vyhovět jen pro porušení zákona takové intenzity, u něhož je prokázáno, že vedlo k hrubému ovlivnění hlasování.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19

HLAVA III

PŘENESENÁ PŮSOBNOST

§ 61

(1) Přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony, je

a)  v základním rozsahu svěřeném obci vykonávána orgány obce určenými tímto nebo jiným zákonem nebo na základě tohoto zákona; v tomto případě je území obce správním obvodem,

b)  v rozsahu pověřeného obecního úřadu (§ 64) vykonávána tímto úřadem,

c)  v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 66) vykonávána tímto úřadem.

(2) Při výkonu přenesené působnosti se orgá­ny obce řídí

a)  při vydávání nařízení obce zákony a jinými právními ­předpisy,

b)  v ostatních případech též

1. usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů; tato usnesení a tyto směrnice nemohou orgánům obcí ukládat povinnosti, pokud nejsou zároveň stanoveny zákonem; podmínkou platnosti směrnic ústředních správních úřadů je jejich publikování ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí;

2. opatřeními příslušných orgánů veřejné správy přijatými při kontrole výkonu přenesené působnosti podle tohoto zákona.

(3) Metodickou a odbornou pomoc ve věcech uvedených v odstavci 2 vykonává vůči orgánům obcí krajský úřad.

komentář k § 61

V této části zákona je řešena problematika spojená s přenesenou působností obce. Je zde tak blíže rozpracována materie, která vyplývá z čl. 105 Ústavy, podle něhož lze výkon státní správy svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Upravuje-li zvláštní zákon působnost obcí a nestanoví přitom, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že se jedná o samostatnou působnost obce. V kontextu s tím platí koncepce, podle níž v zákoně, který upravuje působnost obce, takto musí být výslovně uvedeno, že se jedná o přenesenou působnost. Není-li takto výslovně uvedeno, dovozuje se, že jde o působnost samostatnou. Koncepce dále vychází z toho, že krajský úřad je takto nadřízeným správním orgánem orgánu obce ve správním řízení. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2738/2019 Nejvyšší správní soud konstatoval, že při vymezení pojmu „plnění úkolů v oblasti přenesené působnosti“ je třeba vycházet ze zákonné úpravy, z níž vyplývá, že státní správu, jejíž výkon je zákonem svěřen orgánu obce, orgán obce vykonává jako svou přenesenou působnost (§ 61 a násl.) – srov. § 7 odst. 2 zákona o obcích. Zajištění výkonu přenesené působnosti je povinností obce (srov. § 65 zákona o obcích) – výkon přenesené působnosti – s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce – náleží obecnímu úřadu (srov. § 109 odst. 3 písm. b) zákona o obcích). V případě přenesené působnosti bude tedy „podílem na výkonu správních činností“ participace na výkonu státní správy, jejíž výkon je jako celek (na rozdíl od výkonu samostatné působnosti) úkolem obce. Nepůjde přitom jen o vlastní rozhodování ve správním řízení podle správního řádu, ale i o přípravu podkladů pro takové rozhodnutí, z nichž se při jeho vydání vychází. Vzhledem k tomu, že výkon přenesené působnosti (státní správy) je oproti samostatné působnosti v zásadě povinností obce, umožňuje níže popsané rozčlenění obcí do typů podle rozsahu přenesené působnosti, aby obec „vyšší“ mohla adekvátně zasáhnout v případě, kdy obec spadající do jejího obvodu neplní řádně svou funkci vykonavatele státní správy – ať již částečně anebo v plném rozsahu.

     Přenesená působnost v základním rozsahu a rozšířená působnost

V odst. 1 došlo k zakotvení koncepce, podle níž přenesenou působnost vykonává, pakliže je tak stanoveno zákonem, každá obec v tzv. základním rozsahu. Vybrané obce pak vykonávají přenesenou působnost v rozsahu pověřeného obecního úřadu a v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Budeme-li hledat odpověď na otázku, které obce vykonávají přenesenou působnost v rozsahu pověřeného obecního úřadu a které v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nalezneme ji v zákoně č. 314/2002 Sb. Hodí se ještě dodat, že působnost, která je stanovena v § 64 a 66 zákona, vykonává obecní úřad, s výjimkou vydávání nařízení obce pro správní obvod v základním rozsahu obce s rozšířenou působností, které je takto dáno do rukou rady příslušné obce s rozšířenou působností, jak ostatně plyne i z § 11 odst. 2 zákona. Nutno připomenout, že zákonodárce pamatuje i na různé případy a řízení, v nichž může být zvláštním zákonem stanoveny jiné správní obvody pro výkon některých agend, např. matrik v souladu se zákonem č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. Přitom tento zvláštní zákon vedle toho rovněž uvádí, zda je ta která působnost obce takto vykonávána jako působnost v základním rozsahu anebo jde o působnost vykonávanou v rozsahu pověřeného obecního úřadu, popř. působnost vykonávanou v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Hodí se ještě dodat, že teprve od roku 2002 byla soustava stavebních úřadů homogenizována se soustavou obcí s rozšířenou působností. Pokud jde o matriční úřady, pak v souvislosti se zákonem č. 301/2000 Sb. platí, že ke stanovení matričních úřadů a jejich správních obvodů je zmocněno Ministerstvo vnitra.

Důležité

     Z hlediska vymezení správních obvodů obcí pro výkon přenesené působnosti – nezávisle na územním základu obecní samosprávy – lze v současnosti rozlišit v základním modelu delegaci výkonu přenesené působnosti přinejmenším 4 typy obcí podle vymezení správních obvodů, tj. obce obecné, obce s matričním úřadem, obce s pověřeným obecním úřadem, obce se stavebním úřadem do roku 2002, od roku 2003 pak obce s rozšířenou působností. V rámci tzv. komunálního žargonu se pak běžně užívá číselné rozlišení kategorií obcí, kdy o obcích s pověřeným úřadem se mluví jako o obcích druhé kategorie, tj. o dvojkách, obce s rozšířenou působností jsou klasifikovány jako „trojky“.

     Při výkonu přenesené působnosti se orgány obce řídí

Z odst. 2 vyplývá, že při výkonu přenesené působnosti se orgány obce řídí při vydávání svých nařízení zákony a jinými právními předpisy. Pokud jde o ostatní činnosti, která je takto vykonávána v rámci přenesené působnosti, řídí se obce též usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů, tj. nejčastěji ministerstev. Třeba poznamenat, že jak usnesení, tak i směrnice však nemohou orgánům obcí ukládat povinnosti, nebudou-li zároveň součástí konkrétního zákona. Aby byly orgány obce nuceny tyto směrnice v rámci své činnosti reflektovat, je nezbytné, aby tyto byly publikovány předepsaným způsobem ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí. Pokud by nebyl tento postup dodržen, resp. tyto předpisy nebyly takto publikovány, nemusí na ně orgány obce brát zřetel. Samostatná působnost obce, resp. činnosti v rámci této působnosti prováděné, však nikdy nemohou být jakkoli korigovány usneseními vlády a příslušnými směrnicemi, to lze jen v rámci přenesené působnosti obce a při respektování činností přesně k tomu vymezených v § 61 odst. 2 písm. b) zákona.

     Metodická a odborná pomoc

V odst. 3 bylo zakotveno právo obcí na metodickou a odbornou pomoc ve věcech uvedených v odst. 2, kterou takto vykonává příslušný krajský úřad. Tato metodická a odborná pomoc však pokrývá jen vymezený rozsah činností obce v rámci přenesené působnosti.

§  Z judikatury

     Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018 dovodil (ve věci týkající se týchž účastníků řízení), že vydání exekučního titulu Městským úřadem Vsetín, odborem územního plánování, stavebního řádu a dopravy, bylo výkonem státní správy v tzv. přenesené působnosti. Osobou odpovědnou za výkon přenesené působnosti je pak obec a výkon této přenesené působnosti zcela a beze zbytku náleží obci. Na základě právě uvedeného je tedy třeba dovodit, že je to obec, která má právo na základě exekučního titulu, vydaného jejím orgánem v rámci přenesené působnosti, domáhat se nařízení výkonu tohoto rozhodnutí (exekuce), a to jako osoba oprávněná z exekučního titulu ve smyslu § 105 odst. 1 správního řádu – je přitom bez významu, zda je předmětem výkonu rozhodnutí (exekuce) peněžité či nepeněžité plnění. Obec jako veřejnoprávní korporace je totiž v těchto případech, kdy je vykonáváno rozhodnutí orgánu obce v rámci přenesené působnosti, osobou, která je oprávněná a současně i povinná zajistit výkon přenesené působnosti, který zahrnuje i případný nucený výkon vykonávaného rozhodnutí vydaného orgánem obce při výkonu přenesené působnosti.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018

     …stěžovatel je ve věcech týkajících se místních poplatků nikoli vykonavatelem svých veřejných subjektivních práv a povinností, nýbrž vykonavatelem veřejné správy. V tomto smyslu je jeho postavení v podstatě „dvojjediné“. Jednak je nositelem ústavně zaručeného práva na samosprávu, v jehož rámci je v samostatné působnosti oprávněn stanovit místní poplatek za užívání veřejného prostranství (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích). V otázkách správy místních poplatků, jež vyplývá z § 15 téhož zákona ve spojení s § 61 odst. 1 písm. a) obecního zřízení, se jedná o výkon státní správy svěřené obci, tedy na obec decentralizovanou. Tuto přenesenou působnost stěžovatel vykonává skrze městský úřad jako správní orgán prvního stupně. Samostatná a přenesená působnost obce ve věcech místních poplatků se tak doplňuje a tvoří onu zmíněnou dvojjedinost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 4 As 114/2019

     …Subjektem tohoto druhu veřejné správy je stát jako právnická osoba veřejného práva mající územní podstatu (stát jako suverén „disponuje“ svým územím). Jejím vykonavatelem jsou entity jsoucí součástmi („údy“, orgány) krajů a obcí jako taktéž právnických osob veřejného práva, jež mají územní podstatu (i obce a kraje v jistých ohledech, byť odvozením od existence státu jako suveréna „disponují“ svými územími). V oblasti přenesené působnosti je orgán kraje či obce jakýmsi agentem státu jednajícím jménem státu a v jistém ohledu i na jeho účet (viz v rovině odpovědnosti veřejné moci za škodu při výkonu veřejné správy § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Orgán obce či kraje je v tomto typu výkonu veřejné správy v obdobném postavení jako státní orgán v pravém slova smyslu (například ministerstvo, finanční úřad), neboť podstatné je, že jde o svazek kompetencí. Z pojmu správního orgánu jako svazku kompetencí vychází i vymezení správního orgánu pro účely řízení podle soudního řádu správního v jeho § 4 odst. 1 písm. a) a pro účely správního řízení podle § 1 odst. 1 správního řádu.

Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 1 As 454/2017

     …Ochranu proti nečinnosti přitom upravuje (soudní řád správní – pozn. autora) pouze v § 4 odst. 1 písm. b) a § 79 až § 81. Z těchto ustanovení vyplývá, že nečinným a tedy žalovaným může být pouze správní orgán (§ 4 odst. 1 písm. b) a § 79 SŘS), kterým je územně samosprávný celek je tehdy, vykonává-li přenesenou působnost, tj. státní správu (§ 7 odst. 2 a § 61 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a že namítaná nečinnost může spočívat pouze v nevydání rozhodnutí či osvědčení (§ 79 odst. 1 a § 81 odst. 2 SŘS). Proti žádným jiným formám nečinnosti soudní řád správní obranu nepřipouští…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 3 As 91/2019

§ 62

Obce obdrží ze státního rozpočtu příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti.

komentář k § 62

V tomto ustanovení zákona došlo k řešení problematiky spojené s úhradou příspěvku na výkon přenesené působnosti obce. Zákonodárce zde za tím účelem výslovně stanovil, že obce obdrží ze státního rozpočtu příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti.

Z koncepce tak vyplývá, že zákonodárce nestanovil státu povinnost hradit obci celé náklady na výkon přenesené působnosti a i z tohoto důvodu se stala tato problematika předmětem přezkumu Ústavního soudu, jak vyplývá např. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/02. Z tohoto důvodu nelze proto toto ustanovení zákona považovat za průkopnické – spíše naopak.

Zásadní slabinou tohoto ustanovení bezesporu je, že v něm není výslovně stanoveno kdo, jak a podle jakých kritérií má být stanovena výše tohoto příspěvku. Díky této právní úpravě, resp. její nedokonalosti proto nemá stát povinnost hradit obcím skutečné náklady, které jim takto vznikají v souvislosti s výkonem státní správy, ale pouze jim na výkon této státní správy přispívá ze státního rozpočtu. Výše těchto pravidelných příspěvků je ovšem stanovena velmi obecně a ani zdaleka neodráží výši skutečných nákladů, které obcím vznikají v rámci požadovaného výkonu státní správy. Je to o to smutnější v porovnání s faktem, že právní úprava této problematiky v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích se jeví pro kraje poněkud příznivější, jelikož v ust. § 29 odst. 2 zmíněného zákona je alespoň stanoveno, že příspěvek tohoto druhu na výkon státní správy pro kraje takto stanovuje Ministerstvo financí po projednání s Ministerstvem vnitra, což je jistým pokrokem oproti právní úpravě pro obce, kde není ani výslovně stanoveno, kdo je odpovědný za stanovení uvedeného příspěvku obcím.

§  Z judikatury

     Nad rámec nezbytného odůvodnění je třeba připomenout, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat (usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007). Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníku hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnost opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí. Nedostatek finančních prostředků může být citelný zejména pro obec, která má z rozhodnutí soudu vykonávat funkci veřejného opatrovníka pro několik desítek opatrovanců, přičemž její materiální a personální zajištění postačuje na uspokojivý výkon opatrovnické funkce pro zlomek z nich.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2936/15

§ 63

(1) Obce, jejichž orgány vykonávají přenesenou působnost ve stejném správním obvodu obce s rozšířenou působností, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu, podle níž budou orgány jedné obce vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro orgány jiné obce (jiných obcí), která je (které jsou) účastníkem veřejnoprávní smlouvy. Předmětem veřejnoprávní smlouvy nemůže být přenesená působnost, která je na základě zákona svěřena orgánům jen některých obcí. K uzavření veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu krajského úřadu.

(2) Veřejnoprávní smlouva musí obsahovat

a)  označení účastníků smlouvy,

b)  dobu trvání smlouvy,

c)  určení rozsahu přenesené působnosti, kterou budou orgány obce vykonávat pro orgány jiné obce (jiných obcí), a

d)  způsob úhrady nákladů spojených s výkonem přenesené působnosti podle písmene c).

komentář k § 63

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o problematice zajištění výkonu přenesené působnosti orgány jiné obce. Výkon této přenesené působnosti je pak realizován prostřednictvím tzv. veřejnoprávních smluv. V souladu s § 159 odst. 1 správního řádu je veřejnoprávní smlouva dvoustranným nebo vícestranným úkonem, který takto zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. V návaznosti na problematiku obcí nutno dodat, že tato smlouva nemůže být v rozporu s právními předpisy, nemůže je obcházet a musí být vždy v souladu s veřejným zájmem. Samotné uzavření veřejnoprávní smlouvy nesmí způsobit snížení důvěryhodnosti veřejné správy, musí být účelné a jejím cílem musí být vždy plnění úkolů veřejné správy. I tato smlouva však musí současně vyjadřovat smluvní konsenzus obou stran. Tento typ smlouvy se uzavírá v písemné formě a projevy vůle všech smluvních stran musí být na téže listině. Stanoví-li zákon výslovně, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy je nezbytný souhlas správního orgánu, dochází k uzavření veřejnoprávní smlouvy dnem, kdy tento souhlas nabyl právní moci. V návaznosti na to platí, že správní orgán, který dal souhlas k uzavření této veřejnoprávní smlouvy, je následně povinen zveřejnit tuto veřejnoprávní smlouvu na své úřední desce.

     Veřejnoprávní smlouva

V odst. 1 je založena koncepce, která vychází z toho, že veřejnoprávní smlouvou uzavřenou v souladu s tímto ustanovením zákona se obce dohodnou, že jedna bude pro jinou obec, která je také účastníkem tohoto smluvního vztahu, vykonávat přenesenou působnost nebo její část. Přitom platí, že tuto veřejnoprávní smlouvu mohou platně uzavřít toliko obce ze správního obvodu stejné obce s rozšířenou působností. Samotná veřejnoprávní smlouva může být v tomto případě uzavřena jen na činnosti v přenesené působnosti, které jsou vykonávány v základním rozsahu v souladu s § 61 odst. 1 písm. a) zákona. Nejčastěji se může jednat např. o výkon přestupkové agendy. Krajský úřad, do jehož správního obvodu příslušné obce patří, poté dává souhlas s uzavřením této smlouvy. Udělil-li krajský úřad souhlas s uzavřením této smlouvy, musí též obsah této smlouvy zveřejnit na své úřední desce. Vzniknou-li mezi smluvními obcemi spory z titulu této veřejnoprávní smlouvy, resp. z jejího praktického naplňování, je k řešení těchto sporů kompetentní krajský úřad, pakliže si tuto věc nepřevezme v souladu s § 169 odst. 1 písm. b) správního řádu Ministerstvo vnitra.

Hodí se uvést, že platné smlouvy je možno měnit v zásadě dvěma možnými způsoby dle správního řádu, jelikož zákon tyto změny blíže neřeší. První z možností je přezkum souladu smlouvy s právními předpisy z moci úřadu dle § 165 správního řádu. Dojde-li na základě tohoto postupu k případnému zrušení takové smlouvy, bude toto zrušení účinné až nabytím právní moci rozhodnutí nebo od okamžiku předběžné vykonatelnosti. Poté pak přechází působnost v zásadě na ty orgány, které ji takto vykonávaly před uzavřením uvedené smlouvy. Druhou z možností je změna obsahu, výpověď nebo zrušení veřejnoprávní smlouvy včetně zrušení na základě žádosti smluvní strany takové smlouvy dle § 167 správního řádu. Bude-li takový návrh podán, mohou nastat dvě odlišné situace. Dohodnou-li se smluvní strany na zrušení takové smlouvy, vydá krajský úřad souhlas s jejím zrušením. Pokud se ovšem tyto strany na zrušení smlouvy takto nedohodnou, z návrhu se může stát úkonem navrhovatele žádost. Přitom samotná neshoda těchto smluvních stran je základní podmínkou pro podání žádosti a tím pádem i k zahájení řízení. Nutno dodat, že žádost je oprávněna podat ta smluvní strana, která již dříve uplatnila návrh na zrušení smlouvy u svého smluvního partnera. I v případě těchto řízení bude nutno použít obecnou úpravu obsaženou ve správním řádu, na kterou ostatně je zákonem v § 66c odkazováno. Krajský úřad je pak kompetentní k udělení souhlasu jak se samotnou veřejnoprávní smlouvou, tak i s její změnou, popř. i jejím zrušením. Tento správní orgán je dále též oprávněn k přezkumu smlouvy a k rozhodování o žádosti na zrušení smlouvy, nicméně tyto kompetence mohou v souladu s § 169 odst. 1 písm. a) a b) správního řádu přejít na Ministerstvo vnitra.

     Povinné náležitosti veřejnoprávní smlouvy

V odst. 2 byly zákonodárcem stanoveny povinné náležitosti veřejnoprávní smlouvy. Z toho důvodu musí veřejnoprávní smlouva vždy obsahovat označení účastníků smlouvy, dobu trvání smlouvy, určení rozsahu přenesené působnosti, kterou budou orgány obce vykonávat pro orgány jiné obce, popř. jiných obcí (např. v rámci výkonu agendy přestupků a řízení o nich) a způsob úhrady nákladů spojených s výkonem přenesené působnosti. Kromě již uvedeného je vhodné ve smlouvě uvést v rámci doby trvání, zda se uzavírá na dobu určitou nebo neurčitou a současně by zde mělo být uvedeno, jaká je délka výpovědní lhůty, je-li tato náležitost součástí této smlouvy.

Pověřený obecní úřad

§ 64

(1) Jako pověřený obecní úřad je pro účel výkonu přenesené působnosti označován v zákonech a jiných právních předpisech, popřípadě aktech řízení a úkonech podle § 61 odst. 2 písm. b) obecní úřad, který, vedle přenesené působnosti podle § 61 odst. 1 písm. a), vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem.

(2) Obce s pověřeným obecním úřadem stanoví zvláštní zákon.18b)

komentář k § 64

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené s vymezením pověřeného obecního úřadu.

V odst. 1 se proto vychází z koncepce, podle níž obce s pověřeným obecním úřadem vykonávají přenesenou působnost pro své území v základním rozsahu, pro svůj správní obvod, který je stanoven ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. v rozsahu stanoveném pro obce s pověřeným obecním úřadem.

Stanoví-li tak zákon, pak může být přenesená působnost vykonávána orgány obcí též na území jiné obce nebo obcí. Základní model v ČR spočívá v tom, že některé obce vykonávají přenesenou působnost pouze pro svůj územní obvod, přičemž se tak děje v základním rozsahu. Další obce pak vykonávají přenesenou působnost pro svůj územní obvod v základním rozsahu a jiné pak pro svůj obvod jako obce s pověřeným obecním úřadem v rozsahu stanoveném konkrétními zákony pro obce s pověřeným obecním úřadem.

Pokud jde o obce s rozšířenou působností, pak tyto vykonávají přenesenou působnost v základním rozsahu pro svůj územní obvod, pro svůj obvod jako obce s pověřeným obecním úřadem v rozsahu stanoveném jednotlivými zákony pro obce s pověřeným obecním úřadem a pro svůj obvod jako obce s rozšířenou působností v rozsahu stanoveném jednotlivými zákony pro obce s rozšířenou působností. Současný model je typický tím, že přenesená působnost v rozsahu stanoveném pro obce s pověřeným obecním úřadem a pro obce s rozšířenou působností takto vykonávána nakonec pro území více obcí.

Hodí se ještě dodat, že zvláštním zákonem může být stanoveno, zda je ta která působnost obce v daném případě vykonávána jako působnost základní anebo jde o působnost vykonávanou v rozsahu pověřeného obecního úřadu, čehož je typickým příkladem zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nutno připomenout, že hovoří-li právní předpis o obecním úřadu vykonávajícím přenesenou působnost a není-li dále výslovně stanoveno jinak, půjde o výkon působnosti v základním rozsahu.

V odst. 2 se podává, že zákonem č. 314/2002 Sb. došlo k stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem, přičemž správní obvody jednotlivých obcí s pověřeným obecním úřadem jsou vymezeny prováděcím předpisem, kterým je pro tyto účely vyhláška Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb.

§ 65

(1) Neplní-li orgán obce povinnost podle § 7 odst. 2, rozhodne krajský úřad, že pro ni bude přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu patří. Krajský úřad zároveň rozhodne o převodu příspěvku na výkon přenesené působnosti. Rozhodnutí vydává krajský úřad v přenesené působnosti; při jeho vydávání se nepostupuje podle správního řádu.

(2) Rozhodnutí krajského úřadu podle odstavce 1 se zveřejní nejméně po dobu 15 dnů na úřední desce3b) obecního úřadu obce, jejíž orgán neplnil povinnosti podle § 7 odst. 2. Rozhodnutí krajského úřadu podle odstavce 1 se zveřejní v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci⁵⁸).

komentář k § 65

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s vydáním rozhodnutí o svěření výkonu přenesené působnosti pověřenému obecnímu úřadu. V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že za situace, kdy obec z nějakých důvodů nezajistí výkon přenesené působnosti anebo její části a současně ani za tím účelem nesjedná veřejnoprávní smlouvu s jinou obcí, rozhodne krajský úřad o tom, že přenesenou působnost uvedené obce nebo její části bude pro tuto obec vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu uvedená obec náleží. V návaznosti na to pak krajský úřad rozhodne dle okolností daného případu o převodu příspěvku, popř. jeho části na výkon přenesené působnosti. Přitom se vychází z toho, že výše tohoto příspěvku na výkon přenesené působnosti je každé obci za každý rok určována zákonem o státním rozpočtu, přičemž přesný způsob výpočtu tohoto příspěvku je součástí metodiky, která tvoří jeho přílohu.

Třeba dodat, že pro potřeby určení výše příspěvku je důležitým faktorem samotný rozsah přenesené působnosti, který je pro tyto účely kategorizován do 5 skupin – základní rozsah, matriční úřad, stavební úřad, pověřený obecní úřad, obec s rozšířenou působností. Podrobnější členění, které by mohlo v praxi pomoci diferencovat konečnou výši tohoto příspěvku, se však v praxi prozatím neuplatňuje. Řízení, ve kterém krajský úřad vydává toto rozhodnutí, neprobíhá v režimu správního řízení.

V odst. 2 byla zakotvena informační povinnost obecnímu úřadu obce, která před tím nezajistila výkon přenesené působnosti nebo její části, jež spočívá v tom, že rozhodnutí vydané dle odst. 1 je tento správní orgán povinen zveřejnit nejméně po dobu 15 dnů na úřední desce obecního úřadu obce, jejíž orgán neplnil zákonem stanovené povinnosti ve výše uvedeném rozsahu. Tato elektronická úřední deska je zpravidla umístěna na budově, ve které sídlí tento obecní úřad. Taková úřední deska přitom musí být pro veřejnost nepřetržitě veřejně přístupná. Jedna úřední deska se takto zřizuje pro orgány územního samosprávného celku, přičemž obsah takové úřední desky musí být zveřejněn i způsobem umožňujícím dálkový přístup.

§ 66

(1) Jako obecní úřad obce s rozšířenou působností je pro účel výkonu přenesené působnosti označován v záko­nech a jiných právních předpisech, popřípadě aktech řízení a úkonech podle § 61 odst. 2 písm. b) obecní úřad, který, vedle přenesené působnosti podle § 61 odst. 1 písm. a) a vedle přenesené působnosti podle § 64, vykonává v roz­sahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem.

(2) Obce s rozšířenou působností určuje zvláštní zá­kon.18c)

komentář k § 66

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o problematice obcí s rozšířenou působností. V odst. 1 je za tím účelem stanoveno, že obce s rozšířenou působností vykonávají přenesenou působnost pro své území v základním rozsahu, pro svůj správní obvod, který je stanoven vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. v rozsahu stanoveném pro obce s pověřeným obecním úřadem, pro svůj správní obvod, který je stanoven vyhláškou č. 388/2002 Sb. v rozsahu stanoveném pro obce s rozšířenou působností. Stanoví-li tak zákon, může být přenesená působnost vykonávána obcí též na území jiné obce nebo obcí.

Nezřídka dochází k tomu, že některé obce vykonávají přenesenou působnost pouze pro svůj územní obvod a děje se tak v základním rozsahu. Jiné obce zase vykonávají přenesenou působnost pro svůj územní obvod v základním rozsahu a pro svůj obvod jako obce s pověřeným obecním úřadem v rozsahu stanoveném konkrétními zákony pro obce s pověřeným obecním úřadem.

V kontextu s tímto ustanovením dále platí, že obce s rozšířenou působností vykonávají přenesenou působnost v základním rozsahu pro svůj územní obvod, pro svůj obvod jako obce s pověřeným obecním úřadem v rozsahu stanoveném konkrétními zákony pro obce s pověřeným obecním úřadem a pro svůj obvod jako obce s rozšířenou působností v rozsahu stanoveném konkrétními zákony pro obce s rozšířenou působností. Přenesená působnost je v praxi z větší části pro obce s pověřeným obecním úřadem a pro obce s rozšířenou působností vykonávána pro území vícero obcí. Zvláštním zákonem je pak stanoveno, zda je ta která působnost obce vykonávána coby působnost v základním rozsahu anebo se jedná o působnost vykonávanou v rozsahu pověřeného obecního úřadu nebo působnosti obce s rozšířenou působností. Zákon též v daném kontextu zakládá koncepci, podle níž platí, že hovoří-li se v právním předpisu o obecním úřadu, který takto vykonává přenesenou působnost a není-li dále uvedeno jinak, jedná se o výkon působnosti v základním rozsahu.

V odst. 2 se uvádí, že obce s rozšířenou působností určuje zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákona č. 314/2002 Sb., přičemž správní obvody jednotlivých obcí s rozšířenou působností jsou stanoveny prováděcím předpisem, kterým je vyhláška Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. Stanovil-li zvláštní zákon působnost okresního úřadu nebo okresního národního výboru, které byly mezitím coby správní orgány zrušeny a nebyla-li tato jejich původní působnost převedena na územní samosprávné celky, vykonává nyní tuto jejich působnost obecní úřad obce s rozšířenou působností jako výkon přenesené působnosti, nebylo-li následně zákonem upraveno jinak.

§ 66a

(1) Obce s rozšířenou působností, jejichž obecní úřady vykonávají přenesenou působnost ve správním obvodu jednoho krajského úřadu, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu, podle níž bude obecní úřad jedné obce s roz­šířenou působností vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro obecní úřad jiné obce (jiných obcí) s rozšířenou působností, která je účastníkem veřejnoprávní smlouvy. K uzavření veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu Ministerstva vnitra, které jej vydává po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem.

(2) Veřejnoprávní smlouva musí obsahovat

a)  označení účastníků smlouvy,

b)  dobu trvání smlouvy,

c)  určení rozsahu přenesené působnosti, kterou bude obec s rozšířenou působností vykonávat pro jinou obec s rozšíře­nou působností,

d)  způsob úhrady nákladů spojených s výkonem přenesené působnosti podle písmene c).

komentář k § 66a

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené se zajištěním výkonu přenesené působnosti obce s rozšířenou působností. V praxi se tak děje na podkladě uzavření tzv. veřejnoprávní smlouvy. Tato smlouva je dvoustranný nebo vícestranný úkon, jenž takto zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejnoprávní, tj. v rámci činnosti té které obce. Dochází-li k uzavření veřejnoprávní smlouvy, kde účastníkem tohoto smluvního vztahu je správní orgán, musí taková smlouva zvyšovat důvěryhodnost veřejné správy, měla by být účelná a správní orgán musí při jejím uzavření dbát na základní cíl, kterým je plnění úkolů veřejné správy.

V odst. 1 je obsažena koncepce, která obsahuje tzv. veřejnoprávní smlouvu koordinační, která vychází z § 160 správního řádu. Na základě této smlouvy pak dochází k dohodě dvou obcí, že jedna z nich (coby účastník smlouvy) bude pro druhou obec, která je rovněž účastníkem této smlouvy, vykonávat přenesenou působnost nebo její část, přičemž není rozhodné, o kterou část působnosti v souladu s § 61 odst. 2 zákona se takto jedná. Takovýto druh smlouvy přitom mohou uzavřít toliko obce s rozšířenou působností ze správního obvodu téhož krajského úřadu. Aby byla taková smlouva platná, musí s jejím obsahem vyslovit souhlas Ministerstvo vnitra. To tak většinou učiní po předchozím projednání této problematiky s věcně příslušným ministerstvem (např. pro místní rozvoj) nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem. Současně s tím platí, že tuto smlouvu musí Ministerstvo vnitra zveřejnit takto na své úřední desce. Dojde-li ke sporu, u něhož je předmětem obsah této smlouvy, popř. její naplňování, je k řešení těchto sporů povoláno Ministerstvo vnitra, které musí v rámci tohoto sporu spornou věc projednat s věcně příslušnými ministerstvy nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem.

V odst. 2 zákonodárce stanovil obligatorní náležitosti veřejnoprávní smlouvy. Každá taková veřejnoprávní smlouva proto musí obsahovat označení účastníků smlouvy, dobu trvání smlouvy – tj. zda je takto uzavřena na dobu určitou nebo neurčitou spolu s uvedením délky výpovědní lhůty, dále je zde určení rozsahu přenesené působnosti, kterou bude obec s rozšířenou působností vykonávat pro jinou obec s rozšířenou působností a způsob určení úhrady nákladů spojených s výkonem přenesené působnosti.

§ 66b

(1) Neplní-li obecní úřad obce s rozšířenou působností povinnost podle § 7 odst. 2, rozhodne Ministerstvo vnitra po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem, že pro něj bude přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti vykonávat jiný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Rozhodnutí Ministerstvo vnitra vydá do 60 dnů ode dne, kdy se dozvědělo o neplnění povinnosti podle věty první. Ministerstvo vnitra zároveň rozhodne o převodu příspěvku na výkon přenesené působnosti. Při vydávání tohoto rozhodnutí se nepostupuje podle správního řádu.

(2) Rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 se zveřejní na úřední desce3b) obecního úřadu s rozšířenou působ­ností, který neplnil povinnosti podle § 7 odst. 2, a na úředních deskách obecních úřadů v jeho správním obvodu nejméně po dobu 15 dnů. Rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 se zveřejní v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci ⁵⁸).

(3) Ministerstvo vnitra na návrh obce s pověřeným obecním úřadem a s doporučením krajského úřadu a po projednání s příslušnou obcí s rozšířenou působností může rozhodnout o delegování určitého rozsahu výkonu státní správy obce s rozšířenou působností na obec s pověřeným obecním úřadem. Žádost podává obec nejpozději do 15. ledna kalendářního roku. Rozhodnutí Ministerstva vnitra může nabýt právní moci jen k 1. lednu kalendářního roku. Ministerstvo vnitra zároveň rozhodne o převodu příspěvků na výkon přenesené působnosti. Při vydání tohoto rozhodnutí se nepostupuje podle správního řádu.

(4) Rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 3 se uveřejní na úřední desce pověřeného obecního úřadu a na úředních deskách obecních úřadů v jeho správním obvodu nejméně po dobu 15 dnů. Dále se rozhodnutí uveřejní zveřejní v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci ⁵⁸).

komentář k § 66b

Toto ustanovení zákona je spojeno s vydáním rozhodnutí o svěření výkonu přenesené působnosti obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Za tím účelem bylo v odst. 1 uvedeno, že za situace, kdy obecní úřad s rozšířenou působností z nějakého důvodu nezajišťuje výkon přenesené působnosti nebo její části a nesjedná si k výkonu této působnosti ani veřejnoprávní smlouvu, nezbývá Ministerstvu vnitra nic jiného, než rozhodnout po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem o tom, že přenesenou působnost této obce nebo její části bude pro tuto obec vykonávat jiný obecní úřad s rozšířenou působností. Zákonodárce uložil, aby Ministerstvo vnitra takto rozhodlo do 60 dnů ode dne, kdy se o neplnění této povinnosti obce dozvědělo. Spolu s tím ovšem musí Ministerstvo vnitra rozhodnout o převodu příspěvku nebo jeho části na výkon přenesené působnosti, přičemž tento celý rozhodovací proces se děje v rámci správního řízení.

V odst. 2 se stanoví, že rozhodnutí, které vydává Ministerstvo vnitra dle odst. 1, musí být následně zveřejněno na úřední desce obecního úřadu s rozšířenou působností, který neplnil své povinnosti v souladu s § 7 odst. 2 zákona, a na úředních deskách obecního úřadů v jeho správním obvodu nejméně po dobu 15 dnů. Vedle toho musí být takové rozhodnutí rovněž zveřejněno ve Věstníku právních předpisů kraje.

V odst. 3 bylo zakotveno, že na návrh obce s pověřeným obecním úřadem může Ministerstvo vnitra takto rozhodnout, že část přenesené působnosti jinak příslušející obcím s rozšířenou působností bude vykonávat pro svůj územní obvod tato obec s pověřeným obecním úřadem. Stává se tak většinou poté, co Ministerstvo vnitra tuto záležitost projedná s příslušnou obcí s rozšířenou působností a je k tomu vydáno i souhlasné doporučení krajského úřadu. Stane-li se tak, musí Ministerstvo vnitra v návaznosti na tuto skutečnost rozhodnout o převodu příspěvku nebo jeho části na výkon přenesené působnosti. Tento rozhodovací proces se však už neděje v režimu správního řízení.

V odst. 4 je uvedeno, že rozhodnutí, které bylo vydáno Ministerstvem vnitra dle odst. 3, je třeba uveřejnit na úřední desce pověřeného obecního úřadu a na úředních deskách obecních úřadů v jeho správním obvodu nejméně po dobu 15 dnů. Totéž rozhodnutí je nutno též publikovat ve Věstníku právních předpisů kraje.

Společná ustanovení k veřejnoprávním smlouvám (§ 63 a § 66a)

§ 66c

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, použijí se pro veřejnoprávní smlouvy ustanovení správního řádu.

(2) Obec, která je smluvní stranou veřejnoprávní smlouvy, ji bezodkladně poté, co byla uzavřena, zveřejní na úřední desce nejméně po dobu 15 dnů. Současně se uzavřená veřejnoprávní smlouva zveřejní v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci ⁵⁸). Obdobně se postupuje i při změně uzavřené veřejnoprávní smlouvy a při jejím zrušení.

(3) Uzavřená veřejnoprávní smlouva musí být každému přístupná na obecním úřadu obce, která je její smluvní stranou.

komentář k § 66c

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky, která se váže k tzv. veřejnoprávním smlouvám a jejich praktické aplikaci v rámci činnosti obce. Problematika veřejnoprávních smluv je přitom upravena obecně v § 159 až § 170 správního řádu, přičemž v odst. 1 je ostatně tato zásada takto výslovně vyjádřena. Hodí se připomenout, že vedle těchto veřejnoprávních smluv je v pravomoci obcí uzavírat i jiné typy veřejnoprávních smluv, např. v souvislosti s činností obecní policie v rámci výkonu pravomocí této obecní policie a spolupráce mezi konkrétními obcemi, tj. zejména v případě těch obcí, které dosud obecní policii nezřídily a jsou smluvními stranami takové smlouvy. Spory z tzv. veřejnoprávních smluv se rozhodují v tzv. sporném řízení dle § 141 správního řádu, který vykazuje několik specifik oproti klasickému správnímu řízení. Toto řízení je vedeno za účelem rozhodnutí sporu mezi stranami, které se v řízení nacházejí v rovném postavení. V tomto řízení se tedy oslabuje zásada vyšetřovací ve vztahu ke správnímu orgánu a zvyšuje se odpovědnost účastníků řízení za výsledek sporu akcentováním zásady projednací, důkazní břemeno se ve sporném řízení dělí mezi účastníky řízení podobně jako v civilním soudním řízení sporném – k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 142/2013. Zjišťování skutkového stavu ve sporném řízení upravuje § 141 odst. 4 správního řádu, který ukládá správnímu orgánu, aby primárně vycházel z důkazů, které uvedou účastníci, popřípadě může skutková zjištění založit i na shodných tvrzeních účastníků. Vyšetřovací zásada ovšem ve sporném řízení neabsentuje zcela, jelikož citované ustanovení správního řádu umožňuje provést i další jiné důkazy, pokud je to potřeba ke zjištění stavu věci – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 54/2014.

Při posuzování vad veřejnoprávních smluv se uplatňují klasické instrumenty smluvního práva – už i s ohledem na to, že se jedná o dvoustranný či vícestranný právní úkon (jednání), tak i některé současné veřejnoprávní prostředky. Zásadní důraz je přitom kladen na zákonnost. K tomu, aby byl obsah smlouvy z pohledu obou stran věcně správný, má přispívat též to, že zde existuje kontraktační volnost a dvoustrannost projevu vůle. Z moci úřední pak lze přezkoumat soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy. Byla-li veřejnoprávní smlouva uzavřena v rozporu s právními předpisy, popř. její oddělitelné části, pak musí takovou smlouvu příslušný správní orgán zrušit. Nutno připomenout, že součástí zákonnosti jsou zpravidla též podmínky stanovené v § 159 správního řádu, tj. požadavky na naplňování veřejného zájmu, úkolů veřejné správy a dále též na účelnost a důvěryhodnost. Nutno zdůraznit, že samotná zákonnost se zde nezřídka prolíná s prvky věcné správnosti. Každopádně v případech, kdy se smlouva stane vadnou v důsledku dodatečných okolností anebo byla vadná již při svém uzavření, má sama smluvní strana právo podat návrh na její zrušení.

V odst. 2 bylo stanoveno, že stane-li se takto obec stranou veřejnoprávní smlouvy, musí neprodleně po uzavření takové smlouvy a stejně tak i v případě její změny nebo jejího zrušení zveřejnit její text na dobu nejméně 15 dnů na úřední desce svého obecního úřadu a v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci. Obdobně je nutno postupovat i při změně uzavřené veřejnoprávní smlouvy a při jejím následném zrušení.

V odst. 3 byla pro obec zakotvena povinnost zpřístupnit uzavřenou veřejnoprávní smlouvu každému (tj. nejen občanům obce), kdo o její obsah projeví zájem a bude chtít do ní nahlédnout. Stejná povinnost stíhá obec i ve vztahu k již neúčinným veřejnoprávním smlouvám, které byly uzavřeny dříve.

§  Z judikatury

     Osoba, která tvrdí, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy dle § 161 správního řádu z roku 2004 nebyl vyžadován její souhlas, ačkoliv vyžadován měl být, může využít jako prostředek ochrany svých práv žádost podle § 142 odst. 1 citovaného zákona. Na určení věcné příslušnosti pro rozhodnutí o žádosti podle § 142 odst. 1 správního řádu z roku 2004 o určení, že veřejnoprávní smlouva dle § 161 téhož zákona není účinná, je nutno analogicky aplikovat § 165 odst. 5, resp. § 169 odst. 1 písm. d) správního řádu z roku 2004. Věcně příslušným je tak správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 7 As 100/2014

     …sporem z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 169 správního řádu je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního ujednání a plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné může jít i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní. V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti soukromého práva nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody…Uvedený výklad pojmu „sporů z veřejnoprávních smluv“ ostatně odpovídá i smyslu a účelu rozdělení pravomocí mezi orgány rozhodující v oblasti veřejného práva (zde správní orgány) a v oblasti práva soukromého (zde soudy rozhodující v občanském soudním řízení). „Soubor“ práv a povinností, jehož centrálním bodem je zákonem předvídaná, byť ne vždy nezbytně nutně platná či vůbec uzavřená veřejnoprávní smlouva, má být posuzován komplexně, ve všech vzájemných souvislostech, a pokud možno jedním orgánem, resp. soustavou orgánů. Je tedy zásadně třeba v pochybnostech vykládat ustanovení o pravomocech rozhodovat o právech a povinnostech majících určitou povahu a podstatu (veřejnoprávní či naopak soukromoprávní) tak, že o nich bude rozhodovat pokud možno jeden orgán.

Z usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. Konf 10/2015

     Spor z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 169 správního řádu může mít různou povahu, která může ovlivnit i konkrétní povahu sporného řízení podle § 141 správního řádu, jehož prostřednictvím má tento spor být vyřešen. Přestože byl v nynější věci uplatněn návrh na zaplacení určité finanční částky z titulu nároku na podíl na finančních prostředcích na účtech žalobce, materiální podstata sporu z veřejnoprávní smlouvy v nynější věci spočívá ve sporu o finančně-majetkové „vypořádání.“ Vyjde-li najevo, že spor mezi účastníky spočívá v nutnosti provést vypořádání, je v zájmu všech veřejnoprávních účastníků (a v zájmu právní jistoty), aby veškeré související vzájemné sporné nároky byly předmětem jednoho (společného) sporného řízení o tomto vypořádání. Naopak nemá mnoho praktického smyslu trvat na tom, aby v případě sporu byly všechny dílčí sporné nároky nutně uplatňovány v samostatných a na sobě nezávislých řízeních. Soud má tedy za to, že žalovaný není v tomto ohledu charakterem sporného řízení nijak omezen a může vzít v potaz i související nároky uplatňované protistranou, případně řízení rozšiřovat o další nároky navrhovatele.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 A 54/2014

     Ze závěrů poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu

     Dohody správních orgánů podle § 160 odst. 3 správního řádu lze v případě, že je předmětem těchto dohod změna působnosti správních orgánů, uzavírat pouze tehdy, když zákon uzavření takové dohody výslovně předpokládá.

Závěr č. 51 ze dne 11. 12. 2006

     K výpovědi veřejnoprávní smlouvy podle § 166 odst. 2 správního řádu není třeba souhlasu nadřízeného správního orgánu, a to ani za toho předpokladu, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy je souhlas nadřízeného správního orgánu potřebný.

Závěr č. 52 ze dne 11. 12. 2006

     Zákonnost výpovědi z veřejnoprávní smlouvy nelze přezkoumat v přezkumném řízení podle § 165 správního řádu.

Závěr č. 76 ze dne 2. 3. 2009

     Zákonnost veřejnoprávní smlouvy lze i po uplynutí doby její platnosti, pokud byla tato doba přímo ve smlouvě sjednána, přezkoumávat v rámci sporného řízení vedeného o sporu vzniklém z této smlouvy. Správní orgán si v takovém případě podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu učiní o zákonnosti veřejnoprávní smlouvy vlastní úsudek. Pokud nastala nezákonnost veřejnoprávní smlouvy v důsledku změny právní úpravy po uzavření veřejnoprávní smlouvy a strana veřejnoprávní smlouvy nepodala návrh na zrušení veřejnoprávní smlouvy, nemůže takovou veřejnoprávní smlouvu zrušit příslušný správní orgán v přezkumném řízení.

Závěr č. 82 ze dne 22. 6. 2009

Přestupky

§ 66d

(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a)  úmyslně poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství,

b)  neudržuje čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní, a tím naruší vzhled obce, nebo

c)  naruší životní prostředí v obci nebo odloží věc mimo vyhrazené místo.

(2) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a)  poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství,

b)  neudržuje čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní, a tím naruší vzhled obce, nebo

c)  naruší životní prostředí v obci nebo odloží věc mimo vyhrazené místo.

(3) Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník nemovitosti dopustí přestupku tím, že

a)  neoznačí budovu čísly stanovenými obecním úřadem nebo je neudržuje v řádném stavu, nebo

b)  odmítne strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovitosti nebo v blízkosti tabulky s označením umístí jiný nápis.

(4) Za přestupek podle odstavce 1 písm. b) nebo c) nebo odstavce 2 písm. b) nebo c) lze uložit pokutu do 500 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. a), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 pokutu do 200 000 Kč.

(5) Přestupky podle odstavců 1 až 3 projednává obecní úřad.

komentář k § 66d

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky vážící se k přestupkové agendě obcí. Vychází se přitom z toho, že tento paragraf byl do zákona vložen zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Tímto zákonem došlo k zakotvení skutkové podstaty některých přestupků, horní hranice pokut za tyto přestupky a věcné příslušnosti obecního úřadu k jejich projednávání. Třeba dodat, že skutkové podstaty odpovídajících přestupků jsou obsaženy v zákoně č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, resp. v jeho § 3. Subjektem přestupku může být právnická nebo podnikající fyzická osoba, ale i jakákoli jiná odpovědná fyzická osoba.

     Přestupek

Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) platí, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Základním předpokladem odpovědnosti za přestupek je spáchání přestupku, přičemž k naplnění znaku subjektivní stránky přestupku fyzické osoby je v souladu s § 15 zákona o přestupcích vyžadováno zavinění.

Důležité

     V případě odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby mluvíme o tzv. objektivní odpovědnosti za přestupek, tj. nevyžaduje se zde zavinění. V kontextu s tím se právnická osoba a obdobně i podnikající fyzická osoba mohou odpovědnosti za přestupek zprostit, pakliže prokáží, že vynaložily veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby takto přestupku zabránily.

K tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 12/94 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 19/2010. Důkazní břemeno v této věci pak nese celkem logicky tato právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba.

Důležité

     Nemohou se ovšem zprostit odpovědnosti, jestliže z jejich strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické nebo podnikající fyzické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo k odvrácení přestupku – k tomu srov. § 21 a § 23 zákona o přestupcích.

     Řízení o přestupku

V řízení o přestupku musí být vždy respektován princip zákonnosti. Princip zákonnosti je důležitým hlediskem v tomto řízení, naopak nedodržení tohoto principu v praxi má za následek nezákonnou správní praxi, která nemůže založit legitimní očekávání, jak např. dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 5 As 155/2015 Nejvyšší správní soud. Současně je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo nebo povinnost. Neznamená to ovšem, že by měl správní orgán odhlížet od toho, co je předmětem řízení, jak vyplývá např. z rozsudku téhož soudu sp. zn. 1 As 165/2018. Po celou dobu řízení o přestupku musí být respektována zásada rovnoprávnosti, která je vyjádřena v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zásada materiální pravdy, zásada proporcionality, zásada zákazu zneužití správního uvážení dle § 2 odst. 2 správního řádu, zásada ochrany dobré víry a oprávněných zájmů, zásada souladu s veřejným zájmem, zásada právní jistoty, zásada koncentrace řízení, zásada procesní ekonomie i zásada konání v přiměřené časové lhůtě. Nutno ještě zmínit právo na ústní jednání. Obviněný z přestupku by měl mít možnost požádat o ústní jednání kdykoli v průběhu správního, resp. přestupkového řízení, přičemž správní orgán by měl posoudit, zda je to nezbytné k uplatnění jeho práv, avšak by měl vždy k výkladu těchto premis přistupovat tak, aby to nebylo v neprospěch obviněného – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 34/2010. Judikatura správních soudů ostatně dlouhodobě zastává názor, že součástí záruk, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu je též právo být slyšen – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 126/2002. Není proto správný přístup, kdy správní orgán kromě odepření tohoto práva ještě navíc ani nepoučí obviněného z přestupku o právu žádat nařízení ústního jednání. Je to dáno i tím, že řízení o přestupku, resp. uložení sankce za takový přestupek představuje tzv. trestní obvinění, přičemž tento pojem je zakotven v právu na spravedlivý proces v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovodila, že pod tento pojem spadá i řízení o sankcích ukládaných správními orgány za přestupek. V rozsudku ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí pak byly vymezeny tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy, přičemž tato kritéria jsou též známa pod názvem „Engelova kritéria.“ Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium poté zahrnuje povahu deliktu z hlediska chráněného zájmu a účelu sankce. Posledním kritériem je pak druh a závažnost sankce. Třeba ještě připomenout, že druhé a třetí kritérium jsou alternativní. V návaznosti na již uvedené proto nepřekvapí, že i české soudy považují za trestné činy ve smyslu výše uvedeného článku Úmluvy též přestupky, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/2012. K obdobným závěrům dospěl taktéž Ústavní soud, který je také zastáncem teze, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním – k tomu srov. nález téhož soudu sp. zn. II. ÚS 788/02.

Výše zmíněná Úmluva zdůrazňuje taktéž presumpci neviny, která je uplatněna v zákoně o přestupcích a v souvislosti s ní vystupuje do popředí zásada in dubio pro reo. Má-li tedy soud o přestupku, resp. o osobě, která jej spáchala, určité pochybnosti, musí je vždy zohlednit ve prospěch obviněného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 46/2005.

Nelze pominout ani zásadu ne bis in idem, která je výslovně obsažena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl dříve pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Jedná se tak v podstatě o zákaz vedení řízení, resp. zákaz meritorního rozhodování v něm, o témže skutkovém ději a stran téhož obviněného, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto některým ze způsobů, pro trestní věci předpokládaným trestním řádem.

     Výměra sankce

Při určování výměry sankce se vychází i ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008, kde bylo kromě jiného i konstatováno, že: „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ V kontextu s již uvedeným je možno takto dále odkázat též na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 11. 1. 2007 (Mamidakis versus Řecko), z něhož vyplývá, že přílišná pokuta může být takovým omezením vlastnického práva, které je nepřiměřené sledovanému cíli a je tak i v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Do výčtu těchto názorů náleží dále i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/02, kde jsou vysvětleny aspekty rovnosti ve vztahu k majetkovým poměrům pachatele přestupku. Správní orgán by proto vždy měl při ukládání pokuty přihlédnout i k poměrům pachatele, které zahrnují jak jeho dosavadní činnost, tak i jeho majetkové poměry. Správní orgán by tak nikdy neměl navodit situaci, kdy by sankce uložená takto za přestupek byla pro pachatele likvidační. Správní orgán vychází v této věci z údajů, které mu byly doloženy samotným pachatelem, popř. z těch, které má ze své činnosti anebo vyplynuly z dosavadního průběhu řízení. Nemůže přitom přehlížet skutečnosti, které jsou mu v daném kontextu známy např. z úřední činnosti, nicméně využití informací z jiných správních řízení má své limity, jak vyplývá např. i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 248/2017. Nebude-li mít ovšem správní orgán tyto údaje k dispozici, může přikročit k jejich odhadu – a to zejména za situace, kdy údaje nejsou vůbec k dispozici, nebyly předloženy anebo byly předloženy, ale z hlediska správnosti a pravdivosti se na ně nelze zcela spolehnout. Správní orgány by měly hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele přestupku ke dni svého rozhodování, nikoli k okamžiku spáchání tohoto přestupku. Obdobně by pak měl výši uložené pokuty posuzovat v rámci správního soudnictví a řízení o žalobě správní soud – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 1/2012. Ovšem s tímto názorem polemizuje část odborné veřejnosti, která zastává názor, že trest, má-li být účinný, musí přijít co nejrychleji po spáchání činu, tudíž by nemělo docházet k velké časové prodlevě mezi dnem spáchání přestupku a dnem, kdy je přestupek správním orgánem posuzován, a tudíž ani k velkým změnám v majetkových poměrech pachatele přestupku (např. že mezitím může pachatel nápadně majetkově „zchudnout“ a vyhnout se následnému výraznějšímu potrestání). Při ukládání této sankce správní orgán též přihlédne k způsobu spáchání přestupku, tj. zda byl spáchán systematicky, plánovitě anebo naopak amatérsky, jaké jsou zde přitěžující a jaké polehčující okolnosti, tj. zda např. pachatel poskytoval přiměřenou součinnost anebo jinak výrazně napomáhal k řádnému zjištění skutkového stavu v souvislosti se spáchaným přestupkem anebo naopak cíleně mařil průběh vyšetřování apod. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání má tak čistě veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu ke státu, resp. jeho k tomu zřízených složek a obviněného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 25/2012.

     Příslušnost obecního úřadu k projednání vybraných přestupků

V § 60 odst. 2 zákona o přestupcích je upravena příslušnost obecního úřadu k projednání vybraných přestupků. Třeba dodat, že spojení „obecní úřad“ znamená, že příslušné k projednání těchto přestupků jsou obecní úřady všech obcí, tj. nikoliv pouze obecní úřady s rozšířenou působností. Koncepční změna zakotvená v tomto ustanovení zákona vychází z toho, že všechny přestupky jsou projednávány v přenesené působnosti (srov. § 103 odst. 1 zákona o přestupcích), ledaže by zvláštní zákon stanovil, že některé přestupky, jejichž projednávání se svěřuje obcím nebo krajům, se projednávají v samostatné působnosti. Dochází tak k opuštění koncepce projednávání přestupků v samostatné působnosti obcí. Zákon o přestupcích navíc zachovává možnost starosty obce zřizovat jako zvláštní orgány obce komise pro projednávání přestupků. Přitom platí, že při zřízení této komise starosta určí, které přestupky komise projednává namísto obecního úřadu. V kontextu s tím platí, že věcná příslušnost komise pro projednávání přestupků je v tomto případě stanovena na základě zákona (srov. § 10 správního řádu). Nutno dodat, že samotné komisi je možno svěřit pouze projednávání takových přestupků, o nichž to zákon výslovně stanoví, přičemž zákon o přestupcích obsahuje výčet vybraných skupin přestupků, u nichž takový postup bude možný. A pochopitelně – zvláštní zákon může takový výčet ještě rozšířit. V souladu s § 103 odst. 2 zákona o přestupcích již však není možné projednáváním přestupků pověřit komisi rady obce. Komise pro projednávání přestupků představuje kolegiální orgán ve smyslu § 134 správního řádu. Řízení před kolegiálním orgánem vede jeho předseda nebo předsedající, popř. člen, na němž se orgán usnese. V daném případě bude muset předseda komise splňovat kvalifikační požadavky kladené na oprávněné úřední osoby v řízení o přestupku (viz § 111 zákona o přestupcích). I když zákon o přestupcích neupravuje přesný počet členů takové komise, je zřejmé, že počet členů komise musí být z důvodu usnášeníschopnosti lichý a pro přijetí usnesení komise pak v souladu s § 134 odst. 2 správního řádu platí, že kolegiální orgán je způsobilý se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů, a k přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většina hlasů přítomných členů.

     Odpovědnost za přestupek

V odst. 1 se vychází z koncepce, podle níž je subjektem přestupku fyzická osoba, která naplňuje podmínky odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích. Základními podmínkami pro odpovědnost za přestupek je dovršení věku 15 let v době spáchání přestupku a příčetnost. V § 19 zákona o přestupcích jsou pak vymezeny důvody nepříčetnosti. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro nepříčetnost postačuje, aby pachatel měl v době spáchání protiprávního činu zcela vymizelou alespoň jednu ze dvou složek nepříčetnosti, a to buď složku rozpoznávací anebo složku ovládací. Z těchto důvodů je pak příčetnost vyloučena pouze v těch případech, kdy duševní porucha zcela zbavuje takto postiženou osobu buď schopnosti rozpoznávací anebo schopnosti ovládací, popř. obou těchto schopností. V souvislosti se vznikem odpovědnosti za přestupek musí být splněna další podmínka, která spočívá v protiprávnosti, tedy jinak řečeno, že ze strany pachatele přestupku byla porušena nějaká právní povinnost.

Podmínkou odpovědnosti za přestupek je zavinění. Nejedná-li fyzická osoba zaviněně, nelze hovořit o odpovědnosti za přestupek. K otázkám spojeným se zaviněním se ostatně vyjadřoval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 40/2007. Koncepce zákona vychází z toho, že zatímco pro naplnění znaku subjektivní stránky přestupku v odst. 1 písm. a) je nezbytný úmysl, pak v případě vzniku přestupků uvedených v odst. 1 písm. b) a c) již postačí zavinění z nedbalosti. Na formu zavinění má významný dopad často též omyl. V kontextu s uvedeným se za omyl považuje nesoulad vědomí pachatele přestupku (fyzické osoby) se skutečností – a to buď z toho důvodu, že si pachatel vůbec neuvědomuje určitou skutečnost anebo o ní nemá správnou představu. Právní omyl tak může mít formu pozitivního anebo negativního omylu.

     Fyzická osoba

V odst. 1 písm. a) je stanoveno, že tohoto přestupku se dopustí fyzická osoba, která úmyslně poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství. Vychází se z toho, že je zde takto přímo vymezena protiprávnost tohoto jednání, nicméně lze vycházet i z § 30 zákona, kde jsou obsažena pravidla pro označování ulic a veřejných prostranství v rámci obce.

V odst. 1 písm. b) je uvedeno, že tohoto přestupku se dopustí taková fyzická osoba, která neudržuje čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní, a tím pak i narušuje vzhled obce. Obci je tak dána možnost postihovat za nedodržování těchto povinností původce těchto jevů, přičemž pachatelem bude vždy v těchto případech ten, kdo pozemek vlastní nebo užívá, ačkoli původcem nepořádku nebo nečistoty může být někdo jiný, nicméně pachatel takový stav minimálně z nedbalosti zavinil anebo jej dopustil. K naplnění objektivní stránky tohoto přestupku dochází i tehdy, pakliže takto vzniklý nežádoucí stav na konkrétním pozemku narušuje vzhled obce.

V odst. 1 písm. c) bylo zakotveno, že přestupku podle tohoto ustanovení se dopouští fyzická osoba, která naruší životní prostředí nebo odloží věc mimo vyhrazené místo. Naplnění skutkové podstaty tohoto typu přestupku je třeba posoudit kromě jiného i z toho pohledu, zda samotné jednání pachatele nenaplnilo v kontextu s uvedeným ustanovením zákona i některou ze skutkových podstat jiného přestupku dle jiného zákona, který může být lex specialis vůči tomuto ustanovení zákona. Typicky např. dle zákona o odpadech a za takové situace pak má odpovědnost za přestupek dle zvláštního zákona přednost před odpovědností za přestupek dle tohoto zákona.

     Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba

V odst. 2 se pamatuje i na situace, kdy subjektem přestupku takto může být též právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba. Právnická osoba bude pachatelem, pakliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu. Za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby. Právnická osoba jedná tedy prostřednictvím fyzických osob, které mají k právnické osobě určitý vztah a jejichž jednání se považuje za jednání této právnické osoby. Nutno připomenout, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je koncipována jako odpovědnost originární, tudíž ji nelze odvozovat od odpovědnosti jiného subjektu, např. fyzické osoby. Za právnickou osobu jednají zejména její statutární orgány, popř. její členové. Není vyloučeno, aby právnická osoba měla i další orgány, které doplňují činnost statutárního orgánu a které takto rovněž jednají za právnickou osobu. Nutno dodat, že významnou skupinu fyzických osob, jejíž jednání je považováno za jednání právnické osoby, vytvářejí zaměstnanci anebo osoby v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení. Pro tyto osoby je typické, že se jedná o osoby v podřízeném postavení, které musí plnit pokyny nadřízeného pracovníka. Nelze pominout, že mezi fyzické osoby, jejichž jednání je dále přičítáno právnické osobě, náleží i fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby, fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, pakliže právnická osoba výsledky takového jednání využila. Je-li z hlediska zákonných podmínek pro spáchání přestupku po pachateli požadována zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení právnické osoby, není pak nutné, aby požadovanou charakteristiku splňovala konkrétní fyzická osoba, jejíž jednání se právnické osobě přičítá a postačuje, splňuje-li tuto stanovenou podmínku právnická osoba jako taková. Z hlediska vzniku odpovědnosti za přestupek je přičitatelné jednání i v případě, že došlo k rozhodnutí soudu o neplatnosti právnické osoby dle § 129 občanského zákoníku a v případě neplatného nebo neúčinného právního jednání, které mělo založit oprávnění k jednání za právnickou osobu.

Pokud jde o podnikající fyzickou osobu, bude tato považována za pachatele přestupku, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo při jejím podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a podnikající fyzická osoba svým jednáním takto porušila právní povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě, popř. fyzické osobě. Za pachatele bude považována i tehdy, pakliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti podnikající fyzické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající fyzické osobě, a která při podnikání osoby, ve vztahu ke které se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající fyzické osobě, nebo v přímé souvislosti s ním anebo ku prospěchu této podnikající fyzické osoby nebo v jejím zájmu porušila právní povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě nebo fyzické osobě. Pro tyto účely se za podnikající fyzickou osobu považuje fyzická osoba, která je podnikatelem. Podnikatelem je pak osoba zapsaná v obchodním rejstříku v souladu s § 421 odst. 1 občanského zákoníku. V § 421 odst. 2 občanského zákoníku je koncipována domněnka, že podnikatelem může být i osoba, která má k podnikání živnostenské oprávnění nebo jiné oprávnění dle zvláštního zákona, např. dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně lze shrnout, že podnikatelem je v souladu s § 420 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

V odst. 2 písm. a) se podává, že podle tohoto ustanovení se dopustí přestupku právnická nebo podnikající fyzická osoba tehdy, jestliže poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství. Stejně jako v případě přestupku, který je definován v odst. 1 písm. a), se ani v tomto případě nevyžaduje u této osoby zavinění.

V odst. 2 písm. b) je uvedeno, že přestupku se dle tohoto ustanovení dopouští právnická nebo podnikající fyzická osoba, která neudržuje čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní, a tím naruší vzhled obce. Shodně jako v případě, kdy je tento druh přestupku spáchán fyzickou osobou dle odst. 1 písm. b) platí, že se ani zde nevyžaduje zavinění.

V odst. 2 písm. c) je stanoveno, že přestupku ve smyslu tohoto ustanovení se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba tehdy, pakliže naruší životní prostředí nebo odloží věc mimo vyhrazené místo. Stejně jako v případě přestupku dle odst. 1 písm. c) je nutno mít na zřeteli, že skutkovou podstatu je nutno poměřovat i speciální povahou skutkové podstaty dle jiných zvláštních zákonů, např. dle zákona o odpadech, který je pak lex specialis vůči tomuto ustanovení zákona. I v tomto případě se ohledně spáchaného přestupku nevyžaduje zavinění.

V odst. 3 je založena koncepce, podle níž platí, že subjektem zde definovaného přestupku je vlastník nemovité věci – ať již se jedná o fyzickou osobu, právnickou osobu anebo podnikající fyzickou osobu. Nutno připomenout, že v tomto případě je třeba k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku u fyzické osoby zavinění minimálně ve formě nedbalosti a u právnických a podnikajících fyzických osob se zavinění nevyžaduje.

V odst. 3 písm. a) se podává, že přestupku ve smyslu tohoto ustanovení zákona se dopouští fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba jako vlastník nemovité věci, která neoznačí budovu čísly stanovenými obecním úřadem anebo tato čísla neudržuje v řádném stavu, jak vyžaduje § 32 zákona.

V odst. 3 písm. b) se stanoví, že fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopouští přestupku, jestliže coby vlastník nemovité věci odmítne strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovité věci nebo v blízkosti této tabulky s označením umístí jiný nápis, jak plyne z § 30 zákona. Takto je dále zakázáno i poškození, odstranění nebo zakrytí zmíněného označení.

     Sazba pokut

V odst. 4 je takto stanovena horní hranice sazeb pokut, které lze uložit za jednotlivé přestupky, jež byly takto vymezeny v odst. 1 až 3. Hodí se uvést, že určení druhu a výměru trestu v přestupkovém řízení se řídí právní úpravou obsaženou v zákonu o přestupcích. Tato právní úprava umožňuje, aby za tyto přestupky bylo kromě již zmíněného peněžitého trestu v podobě pokuty ukládat též jako správní trest napomenutí, popř. propadnutí věci nebo náhradní hodnoty.

V souvislosti s ukládáním trestu v podobě pokuty se hodí dodat, že v tomto kontextu je důležitá zásada zákazu reformace in peius, tj. zákaz změny správního trestu k horšímu v odvolacím řízení k tíži obviněného. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 169/2016 bylo v této věci konstatováno, že zákaz změny k horšímu plyne jak z § 82 zákona o přestupcích, tak i z § 90 odst. 1 písm. b) a c) správního řádu, přičemž ve srovnání s úpravou trestního řádu nelze opomenout, že v případě správního trestání, včetně přestupkového řízení, nevystupuje jako účastník tohoto řízení „veřejný“ žalobce – povinnost zrušit napadené rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, aniž by kdokoli mohl podat odvolání do výroku o vině či trestu v neprospěch přestupce, tak leží na odvolacím orgánu, který by měl postupovat dle § 89 odst. 2 správního řádu. Jak již uvedeno dříve, při určování výše pokuty by měl správní orgán jednak hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele přestupku ke dni svého rozhodování, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 1/2012, a dále též přihlédnout i k dalším kritériím, tj. k způsobu spáchání přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem apod.

     Věcná příslušnost obecního úřadu, který má přestupek projednat

V odst. 5 je stanovena věcná příslušnost obecního úřadu, který má přestupek projednat v souladu s odst. 1 až 3 zákona. Pro tyto účely tímto obecním úřadem rozumíme obecní úřad, který vykonává přenesenou působnost v základním rozsahu dle § 61 odst. 1 písm. a) zákona. Projednávání přestupků je v souladu s § 103 odst. 1 přestupkového zákona považováno za výkon přenesené působnosti. Platí přitom zásada, že k řízení o tomto přestupku je místně příslušný ten správní orgán, v jehož obvodu byl přestupek spáchán.

Hodí se dodat, že přestupky dle odst. 1 až 3 zákona lze řešit i uložením napomenutí nebo pokuty do 10 000 Kč, půjde-li o mladistvého, není-li mladistvý podnikající fyzickou osobou do 2 500 Kč příkazem na místě. Chce-li přestupkový orgán řešit vzniklý přestupek napomenutím nebo pokutou příkazem na místě, vychází z dikce § 91 odst. 1 zákona o přestupcích.

§  Z judikatury

     Výše pokuty uložené za správní delikt může být odůvodněna toliko obsahem skutku, jenž se stal předmětem porušení zákona a byl vymezen výrokovou částí rozhodnutí.

Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 2 A 10/2000

     Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahují na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02

     Správní řízení je zásadně dvoustupňové. Musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, účastníci v něm musí mít rovná procesní práva a povinnosti a musí mít reálnou příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit. K tomu jim právní řád dává řadu procesních instrumentů, mimo jiné i rozložení řízení do dvou stupňů, což umožňuje přezkoumávání rozhodnutí a je pojistkou (zárukou) k eliminaci nezákonných či nesprávných správních rozhodnutí a posiluje tak důvěru ve správnost rozhodování a právní jistotu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 5 A 69/2001

     …také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002

     Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 5 A 164/2002

     …i pro správní trestání platí zásada non bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán za tentýž skutek. Předpokladem této zásady ovšem je, aby se jednalo o stejný skutek, tj. aby byla dána totožnost skutku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. A 6/2003

     Je-li předmětem řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu, potom nepominutelnou součástí výroku, který se ukládá povinnost uhradit pokutu jako trest za správní delikt, musí být rovněž i určení, jakého deliktu se příslušný subjekt dopustil. Pokud ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace deliktu, nemůže takové rozhodnutí obstát, neboť jeho důsledkem je narušení principu právní jistoty (není jasné, za jaký delikt byl vlastně žalobce postižen), což může vést i k pochybnostem o tom, zda určitá jednání či opomenutí, která naplnila skutkovou podstatu deliktu, byla potrestána, či nikoliv, a tedy, zda pro budoucno jde o res iudicata (věc rozsouzenou). I ve správním trestání totiž platí obecná zásada ne bis in idem (nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro tentýž skutek).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 6 As 57/2004

     Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede – tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 As 2/2005

     …opravný prostředek musí být projednán předepsaným pořadem správních stolic – nestane-li se tak, dochází k porušení účastníkova subjektivního procesního práva.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 Afs 56/2004

     …kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 27/2008

     Zkoumání shodnosti či alespoň částečné shodnosti v podstatných okolnostech skutku je pak věcí každého konkrétního posouzení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 9 As 67/2010

     I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu z roku 2004 prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 5 As 64/2011

     …trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 9 Afs 58/2013

     Postup obviněného z přestupku je nutno hodnotit ve vztahu ke všem rozhodným skutečnostem týkajícím se předmětného přestupkového řízení, jako jsou například doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek, zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněného z přestupku působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku, apod. Jedině tak lze naplnit základní zásady správního řízení, že správní orgán musí vyřizovat věci bez zbytečných průtahů a postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Ani vada spočívající ve skutečnosti, že v řízení o přestupku nebylo provedeno žádné ústní jednání, nemá vždy bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 As 331/2017

     Povinnosti posoudit majetkové poměry pachatele správního deliktu za situace, kdy přímo namítá, že uložená pokuta je likvidační, se přitom správní orgán nemůže zcela zříci s odkazem na § 52 správního řádu, podle něhož jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Dle věty druhé § 50 odst. 3 správního řádu je totiž povinností správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost. Skutečnost, že pachatel správního deliktu své majetkové poměry konkrétněji nedoložil, tedy nezprošťuje správní orgán povinnosti námitku vypořádat – v tomto směru lze odkázat na již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS… Odvolací námitky ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty ovšem stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, přičemž ani stěžovatel, ani správní orgán prvního stupně se nezabývali posouzením majetkových poměrů žalobce. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší správní soud kasační námitky nedůvodnými a naopak se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 5 As 38/2019

     NSS se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností správních rozhodnutí, která nekonkretizují dokumenty, kterých se pochybení týká. Tato námitka ale není důvodná. Výrok rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, musí podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, obsahovat též popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. Popis skutku musí zahrnout takové skutečnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným (srov. k této problematice usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, AQUA SERVIS). Těmto zákonným požadavkům ale rozhodnutí správních orgánů odpovídají. Popis skutku v rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje jasný a přesný popis toho, v jakém období stěžovatelka přestupky spáchala a jaké povinnosti porušila… Pokud stěžovatelka postrádá vysvětlení společenské škodlivosti svých činů, poukazuje NSS na skutečnost, že u ohrožovacích deliktů (kterými projednávané přestupky bezpochyby jsou) materiální a formální stránka přestupku zpravidla splývá. Ke „splynutí“ nedojde pouze výjimečně. Konkrétně v případě, kdy k naplnění skutkové podstaty přestupku přistoupí další významné okolnosti, které vylučují, aby byl jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem (rozsudek ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, obdobně ve vztahu k zákonu o odpovědnosti za přestupky rozsudek ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020-32, body 57-58). Žádné takové okolnosti však v této věci stěžovatelka netvrdí. Rozhodně takovou okolností není argument, že nikoho nepoškodila. U ohrožovacího přestupku přece není významný vznik škodní události, ale jen ohrožení zákonem chráněného zájmu, ke kterému prokazatelně došlo.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 10 As 258/2021

     V projednávané věci krajský soud hodnotil majetkové a osobní poměry stěžovatele, přihlédl ke skutečnosti, že nedošlo k vážnému zranění ani k poškození majetku či jinému vážnému následku a dále k tomu, že stěžovatel nebyl dle výpisu z evidence přestupků dříve správně trestán. Krajský soud shledal jako adekvátní snížení uložené pokuty na 2 000 Kč, což je částka přestavující 125 % měsíčního zůstatku prostředků stěžovatele a jeho manželky. Nejvyšší správní soud se s uvedeným posouzením ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na body 40 až 42 napadeného rozsudku, kde krajský soud podrobně popsal úvahy, které jej k uvedenému závěru vedly. Nejvyšší správní soud tak neshledal pochybení v postupu soudu, který nepřistoupil k upuštění od správního trestu, nýbrž výši uložené pokuty moderoval.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 6 As 329/2020

HLAVA IV

ORGÁNY OBCE

Díl 1

Zastupitelstvo obce

§ 67

Zastupitelstvo obce je složeno z členů zastupitelstva obce, jejichž počet na každé volební období stanoví v sou­ladu s tímto zákonem zastupitelstvo obce nejpozději do 85 dnů přede dnem voleb do zastupitelstev v obcích.

komentář k § 67

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zastupitelstvem obce. Zastupitelstvo obce je složeno z členů zastupitelstva obce, jejichž počet na každé volební období stanoví v souladu s tímto zákonem zastupitelstvo obce nejpozději do 85 dnů před dnem voleb do zastupitelstev v obcích. Vychází se zde takto z koncepce, podle níž je zastupitelstvo obce voleným orgánem, který je současně zastupitelským sborem obce a nejvyšším samosprávným orgánem. Od zastupitelstva obce se následně odvozuje i další postavení zbývajících orgánů obce.

Koncepce zákona je postavena na tom, že toto zastupitelstvo je koncipováno jako jednokomorový orgán v rámci obce a jeho pozice a poslání je obdobné jako v případě zastupitelstva kraje. V souladu s čl. 101 odst. 1 Ústavy ČR je pak obec samostatně spravována zastupitelstvem obce. Působnost zastupitelstva je stanovena zákonem a zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, není-li zákonem stanoveno jinak. Zastupitelstvo obce je též oprávněno vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky, jak vyplývá z čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR.

Problematika voleb do zastupitelstva obce je upravena v zákoně č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se tak děje na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Zastupitelstvo obce je takto voleno na čtyři roky a volby do zastupitelstva se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím funkčního období a končící dnem jeho uplynutí. Tyto volby jsou vyhlašovány prezidentem republiky, a to nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Vyhlášení termínu voleb do obecních zastupitelstev je nutno uveřejnit ve Sbírce zákonů a v kontextu s tím je to které zastupitelstvo povinno stanovit příslušný počet členů zastupitelstva, který má být takto v těchto volbách volen. Výše uvedená závazná lhůta, která je takto stanovena, souvisí s dalšími navazujícími termíny při přípravě voleb, zejména s přípravou a registrací kandidátních listin, které musí být podány nejpozději do 16 hod. 66 dnů přede dnem voleb registračnímu úřadu, kterým je pro účely tohoto zákona obecní úřad v obcích, kde jsou zřízeny alespoň 2 odbory. U ostatních obcí je pak registračním úřadem pověřený obecní úřad.

§ 68

(1) Zastupitelstvo obce při stanovení počtu členů zastupitelstva obce přihlédne zejména k počtu obyvatel a veli­kosti územního obvodu. Počet členů stanoví tak, aby zastupitelstvo obce mělo v obci, městysu, městě, městském obvodu, městské části

do 500 obyvatel                5 až 15 členů

nad 500 do 3 000 obyvatel 7 až 15 členů

nad 3 000 do 10 000 obyvatel     11 až 25 členů

nad 10 000 do 50 000 obyvatel    15 až 35 členů

nad 50 000 do 150 000 obyvatel  25 až 45 členů

nad 150 000 obyvatel        35 až 55 členů.

(2) Počet členů zastupitelstva obce, který má být zvolen, se oznámí na úřední desce3b) obecního úřadu nejpozději do 2 dnů po jeho stanovení. Kromě toho může být počet členů zastupitelstva obce uveřejněn způsobem v místě obvyklým.

(3) Rozhodující pro stanovení počtu členů zastupitelstva obce je počet obyvatel obce k 1. lednu roku, v němž se konají volby.

(4) Neurčí-li zastupitelstvo jinak, volí se počet členů zastupitelstva podle počtu členů zastupitelstva obce v kon­čícím volebním období.

(5) Dojde-li ke sloučení obcí nebo k oddělení části obce, stanoví počet členů zastupitelstva obce, který má být zvolen, Ministerstvo vnitra. Dojde-li ke zřízení městského obvodu nebo městské části v územně členěném statutárním městě, stanoví počet členů zastupitelstva městského obvodu nebo městské části, který má být zvolen, magistrát v přenesené působnosti. Při stanovení počtu členů zastupitelstva obce a členů zastupitelstva městského obvodu nebo městské části se postupuje podle odstavce 1 ­obdobně.

komentář k § 68

V tomto ustanovení zákona jsou obsažena pravidla pro stanovení počtu členů zastupitelstva v té které obci. Z uvedeného je zřejmé, že zastupitelstvo nemůže při stanovování počtu členů zastupitelstva, kteří mají být nově zvoleni v rámci obecních voleb členy zastupitelstva, včetně dalších podmínek, rozhodovat bez jakýchkoli zákonných limitů.

Důležité

     V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že nejnižší možný počet členů zastupitelstva činí 5 členů a nejvyšší možný počet činí 55 členů. Základním kritériem přitom bezesporu byla velikost obce (městyse, města, statutárního města apod.), podle něhož byl diferenciován i celkový počet volených zastupitelů.

Třeba dodat, že konkrétně stanovovaný počet zastupitelů, resp. členů zastupitelstva by měl být v souladu s dikcí zákona stanoven nejen s ohledem na počet obyvatel, ale taktéž i na územní velikost obce. Vzhledem k tomu, že zákon žádné další bližší podmínky pro uplatnění těchto hledisek nestanovuje, musí zastupitelstvo té které obce s využitím všech svých dosavadních zkušeností a praktických poznatků tento počet stanovit.

V odst. 2 se uvádí, že počet členů zastupitelstva obce, který má být zvolen, se oznámí na úřední desce obecního úřadu nejpozději do 2 dnů po jeho stanovení. Kromě toho může být počet členů zastupitelstva obce uveřejněn způsobem v místě obvyklým. Jedná se o další informační povinnost obce ve vztahu ke svým obyvatelům.

Důležité

     Na tomto místě proto došlo ke stanovení lhůty, ve které je nutno toto oznámení takto učinit, tj. do 2 dnů od rozhodnutí zastupitelstva v dané věci, přičemž toto oznámení musí být uveřejněno na úřední desce daného obecního úřadu a též způsobem v místě obvyklým, např. na úředních vývěskách obce, popř. na elektronické úřední desce, která umožňuje dálkový přístup apod. Vzhledem k tomu, že zákonodárce stanovil pro tyto účely, že počet členů zastupitelstva pro příští volební období má být takto zastupitelstvem stanoven nejpozději do 85 dnů přede dnem voleb do těchto zastupitelstev, je nezbytné, aby oznámení tohoto počtu zákonem předepsaným způsobem učinila obec nejpozději do 83 dnů přede dnem konání těchto voleb.

V odst. 3 bylo stanoveno, že rozhodující pro stanovení počtu členů zastupitelstva obce je počet obyvatel obce k 1. lednu roku, v němž se konají takto volby. Pro zjištění počtu obyvatel je tak rozhodný stav z evidence obyvatel v souladu se zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Celá koncepce obsažená v tomto ustanovení zákona tak vychází zejména z faktu, že počet obyvatel obce prochází neustálým vývoje, resp. je proměnný a to je i důvodem k tomu, aby byl nastaven nějaký princip, ze kterého se pro tyto účely může dlouhodobě vycházet.

V odst. 4 je pamatováno na situaci, kdy nastává stav, že pokud jde o určení počtu členů zastupitelstva, stávající zastupitelstvo před volbami nestanoví jinak, než tomu bylo doposud a potom platí, že v nadcházejících volbách bude volen stejný počet členů zastupitelstva, který mělo zastupitelstvo v končícím období.

V odst. 5 je reagováno na předchozí neutěšený a výkladově problematický stav, kdy mají volby proběhnout v obci, kde má současně dojít k stanovení počtu členů zastupitelstva, avšak těmto volbám předcházelo sloučení obcí nebo oddělení části obce, popř. zřízení městského obvodu nebo městské části v územně členěném statutárním městě.

§ 69

(1) Mandát člena zastupitelstva obce vzniká zvolením; ke zvolení dojde ukončením hlasování.

(2) Člen zastupitelstva obce skládá na začátku prvního zasedání zastupitelstva obce, jehož se po svém zvolení zúčastní, slib tohoto znění: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu obce (města, městyse) a je­jích (jeho) občanů a řídit se Ústavou a zákony České republiky.“

(3) Člen zastupitelstva obce skládá slib před zastupitelstvem obce pronesením slova „slibuji“. Člen zastupitelstva obce potvrdí složení slibu svým podpisem.

(4) Člen zastupitelstva obce vykonává svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a není přitom vázán žádnými příkazy.

komentář k § 69

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se vznikem mandátu členu zastupitelstva obce a složením slibu člena zastupitelstva obce. Aby mohl kdokoli z obyvatel obce působit v zastupitelstvu obce, musí disponovat mandátem od voličů. Jedná se ve své podstatě o zmocnění k výkonu této funkce.

V odst. 1 je stanoveno, že mandát člena zastupitelstva obce vzniká jeho zvolením, přičemž ke zvolení dojde ukončením hlasování. Pro účely tohoto zákona je ukončení hlasování spojeno s uzavřením volební místnosti po uplynutí doby stanovené pro ukončení hlasování. Platí, že ukončením hlasování dochází ke zvolení takového kandidáta, jehož zvolení se opírá o zjištěné a vyhlášené výsledky voleb.

V odst. 2 je upraven proces vážící se ke složení slibu člena zastupitelstva obce. Složení slibu je nezbytným předpokladem k tomu, aby zvolenému členu zastupitelstva zůstal zachován jeho mandát, přičemž takto zvolený člen zastupitelstva musí tento předepsaný slib složit a učinit tak bez jakýchkoli výhrad. Je nezbytné, aby tento slib byl složen na začátku prvního zasedání zastupitelstva, kterého se takto uvedený člen účastní. Nezúčastní-li se tento člen z nějakého důvodu hned prvního zasedání zastupitelstva, je nezbytné, aby tak učinil hned na následujícím, kterého se takto účastní, jelikož v opačném případě nesložení tohoto slibu znamená zánik jeho mandátu. Dále třeba uvést, že funkce člena zastupitelstva zaniká dnem voleb nového zastupitelstva, rezignací, úmrtím, vyslovením ztráty mandátu z důvodu neslučitelnosti funkcí, ztráty volitelnosti nebo pravomocného rozsudku soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zánikem obce. Ostatně specifik výkonu funkce u zastupitele, který je stižen „kumulací“ funkcí nově zvoleného zastupitele a dosavadního starosty si povšimla i judikatura, kdy např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 6 As 163/2021 striktně trvá na tom, aby takováto osoba rezignovala na mandát člena zastupitelstva toliko veřejně na zasedání tohoto zastupitelstva.

V odst. 3 je uvedena přesná forma složení takového slibu. Tato forma je ústní a omezuje se na slova „slibuji“. Samotný akt je pak třeba ještě stvrdit podpisem tohoto člena, aby bylo možno kdykoli osvědčit, že tento proces proběhl v souladu se zákonem a se všemi požadovanými regulemi.

Z odst. 4 vyplývá, že člen zastupitelstva obce vykonává svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a není přitom vázán žádnými příkazy. Je zřejmé, že povaha tohoto mandátu vychází z koncepce, podle níž je člen zastupitelstva nezastupitelný. Ve své podstatě je tak nutno tento mandát vykonávat vlastním jménem. Jedná se o nezávislý, reprezentativní výkon mandátu, přičemž zastupitel není při jeho faktickém výkonu vázán žádnými příkazy.

§  Z judikatury

     Podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Citované ustanovení Listiny nechrání pouze rovný přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje v sobě také právo na její nerušený výkon, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce (nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, N 159/42 Sb. NU 305). Volenou funkcí pak není jen funkce člena zastupitelstva (§ 70 zákona o obcích), ale i funkce starosty a místostarosty obce (§ 103 odst. 2 zákona o obcích).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 As 233/2020

     Zánik mandátu člena zastupitelstva obce představuje důležitou právní skutečnost, od níž se odvíjejí následky významné pro celou obec a její fungování (nejedná se pouze o nástup náhradníka do uvolněné funkce zastupitele podle § 56 zákona o obcích, ale rovněž o možné vyhlášení nových voleb v případech předvídaných v § 58 téhož zákona, případně právě o „paralýzu“ zastupitelstva obce v případech předvídaných v § 90 zákona o obcích. Z tohoto důvodu volební zákon v citovaném § 55 odst. 2 písm. b) přesně vymezuje podobu rezignace vedoucí k zániku funkce zastupitele, včetně okamžiku, kdy nastupují účinky tohoto právního jednání osoby vykonávající funkci zastupitele. Zákon předepisuje odlišný způsob rezignace ostatních zastupitelů. Přestože důvodová zpráva k citovanému ustanovení nic bližšího k rezignaci zastupitelů nevysvětluje, lze dle Nejvyššího správního soudu dovodit, že existují přinejmenším dva důvody pro odlišný způsob rezignace zastupitele vykonávajícího funkci starosty a ostatních zastupitelů. Prvním důvodem je potřeba nastolení právní jistoty o okamžiku podané rezignace. V případě „ostatních“ zastupitelů platí, že tito skládají (písemné) rezignace „do rukou“ starosty (a tedy také dosavadního starosty ve smyslu § 107 zákona o obcích). Z hlediska požadavku právní jistoty ohledně podání rezignace je tedy v této souvislosti obtížně představitelné, že by starosta obce měl podávat písemnou rezignaci neveřejně, nadto sám sobě (do svých rukou). Z tohoto důvodu zákonodárce logicky zvolil konstrukci podání rezignace veřejně na zasedání zastupitelstva, byť může být de lege ferenda myslitelná rovněž varianta jiná (např. podání rezignace starosty na mandát zastupitele „do rukou“ místostarosty. Zákonodárcem zvolená právní úprava však sleduje ještě jiný účel – jeví se jako vhodné a potřebné, aby zastupitel vykonávající zároveň tak zásadní funkci s rozsáhlými pravomocemi rezignoval na mandát veřejně a na zasedání orgánu obce, jemuž je za výkon této funkce odpovědný (§ 103 odst. 2 zákona o obcích).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 6 As 163/2021

§ 70

(1) Funkce člena zastupitelstva obce je veřejnou funkcí.

(2) Člen zastupitelstva obce nesmí být pro výkon své funkce zkrácen na právech vyplývajících z jeho pracovního poměru nebo jiného obdobného právního vztahu.

komentář k § 70

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o povaze funkce člena zastupitelstva. Je mimo jakoukoli pochybnost, že výkon veřejné funkce, kterou je i člen zastupitelstva, je prestižní záležitostí. Judikatura dovodila, že vztah mezi zastupitelem a obcí je vztahem veřejnoprávním a dá se charakterizovat jako jistá obdoba tzv. služebního poměru státního zaměstnance anebo příslušníka bezpečnostního sboru. Ostatně již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2221/2002 bylo v této věci konstatováno, že služební poměr vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým – veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Co je pak pro takový služební poměr i ve vztahu k vykonávané funkci člena zastupitelstva typické, je právě to, že tento poměr vzniká jednostranným rozhodnutím – tj. ochotou kandidovat v komunálních volbách a následným zvolením tohoto kandidáta do obecního zastupitelstva. Do tohoto služebního poměru pak nemůže být přijat každý, nýbrž jen ten, kdo projde hlasovacím sítem, tj. v těchto volbách uspěje a získá svůj mandát od občanů. Jedná se svou podstatou o jistou obdobu tzv. služebního poměru na dobu určitou, tj. na dobu, po kterou ze zákona vykonává svůj mandát zastupitele. Nutno ovšem dodat, že zastupitel je úřední osobou i ve smyslu našeho trestního práva, která je takto definována pro tyto účely v § 127 trestního zákoníku. Vztahují se na něj tedy – coby úřední osobu – zejména ustanovení § 220 trestního zákoníku, kde je pojednáno o porušení povinnosti při správě cizího majetku a § 329 zneužití pravomoci úřední osoby. Tyto skutečnosti, včetně toho, že člen zastupitelstva je též úřední osobou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích pak stvrdil např. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc ve svém rozsudku sp. zn. 72 A 40/2018.

     Funkce člena zastupitelstva obce je veřejnou funkcí

V odst. 1 se uvádí, že funkce člena zastupitelstva obce je veřejnou funkcí, což znamená, že výkon této funkce je výkonem veřejné funkce v parametrech vymezených v § 201 zákoníku práce. Nutno ovšem připomenout, že členovi zastupitelstva obce nevzniká v pravém slova smyslu vůči obci standardní pracovní poměr. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2430/2014 však Nejvyšší soud blíže upřesnil, že z toho, že funkce člena zastupitelstva obce není vykonávána v pracovním poměru a že na vztahy vyplývající z výkonu této funkce se vztahuje zákoník práce, jen jestliže to výslovně stanoví nebo jestliže to stanoví zvláštní právní předpisy, však nelze dovozovat, že by mezi obcí a členem jejího zastupitelstva nemohl vzniknout pracovněprávní vztah. Právní předpisy ani povaha obce jako veřejnoprávní korporace, která má vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (srov. § 2 odst. 1 zákona o obcích), nebrání tomu, aby člen zastupitelstva obce uskutečňoval jiné činnosti pro obec na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu výkon funkce člena zastupitelstva obce a nejde-li ani o žádný z případů neslučitelnosti této funkce s funkcí vykonávanou v pracovněprávním vztahu uvedených v ustanoveních § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů… Za těchto podmínek může vzniknout pracovněprávní vztah mezi obcí a členem jejího zastupitelstva, který byl (např.) zvolen místostarostou obce.

     Práva člena zastupitelstva po dobu výkonu veřejné funkce

V odst. 2 se stanoví práva, která požívá člen zastupitelstva po dobu výkonu této veřejné funkce, zejména ve vztahu k pracovněprávní oblasti. Tato forma ochrany člena zastupitelstva má chránit tohoto zastupitele v souvislosti s výkonem jeho veřejné funkce a ve veřejném zájmu před případnou výpovědí ze strany jeho zaměstnavatele anebo před jinou formou pracovní šikany, např. převedením takového zastupitele na méně placenou práci anebo práci za ztížených pracovních podmínek. Celá tato forma ochrany má však jednu podstatnou vadu, která spočívá v tom, že zaměstnavatel, který se chystá dát svému zaměstnanci – členovi zastupitelstva výpověď z pracovního poměru z důvodů, které nikterak nesouvisejí s činností tohoto zaměstnance v obecním zastupitelstvu, nepotřebuje k tomuto právnímu jednání souhlas příslušného obecního zastupitelstva. Současně s tím bude v praxi hůře prokazatelné, že případná výpověď udělená takovému zaměstnanci navíc vůbec souvisí s výkonem jeho veřejné funkce. To však nic nemění na tom, že zaměstnavatel je povinen svému zaměstnanci, který je takto zvolen členem obecního zastupitelstva, vycházet vstříc při výkonu této funkce poskytováním pracovního volna pro výkon jeho funkce, zejména pak v souladu s § 201 odst. 3 zákoníku práce.

§  Z judikatury

     Člen zastupitelstva vykonává svou pravomoc typicky při zasedání zastupitelstva obce (například vystoupením s příspěvkem nebo hlasováním). K narušení veřejného pořádku může přitom dojít i takovým jednáním, k němuž nedochází na veřejnosti, ale v soukromí, pokud následek takového jednání narušuje veřejný pořádek (Jemelka, Vetešník: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Zákon o některých přestupcích. 1. vydání. Praha. Nakladatelství C. H. Beck, 2017).

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 72 A 40/2018

     Z citované právní úpravy vyplývá, že jak fakultativně stanovená odměna neuvolněným členům zastupitelstva obce, tak obligatorní odměna neuvolněného člena zastupitelstva vykonávající funkci starosty jsou odměnami za výkon veřejné funkce (§ 70 zákona o obcích), nikoli pracovněprávní odměnou – platem (ve smyslu § 122 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Vztah mezi zastupitelem a obcí je vztahem veřejnoprávním, obdobně jako kupříkladu právní vztah mezi příslušníky ozbrojených sborů a státem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, č. 415/2004 Sb. NSS), či právní vztahy státních zaměstnanců v rámci výkonu státní služby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, čj. 8 Ads 301/2018-45, č. 3945/2019 Sb. NSS). Jestliže přezkumu správními soudy podléhá rozhodování ve věcech platů státních zaměstnanců a příjmů příslušníků ozbrojených sborů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2005, čj. 2 As 62/2004-61, č. 748/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 11. 7. 2007, čj. 6 As 55/2006-96, č. 1351/2007 Sb. NSS), není důvod k přijetí odlišného závěru ve vztahu k odměnám zastupitelů obcí. Tento závěr nevyvrací ani znění § 79 zákona o obcích, který toliko stanoví, že při řešení otázek spojených se splatností a výplatou odměny, srážkami z ní, či vzdáním se práva na tuto odměnu, se postupuje podle zákoníku práce a že se obec a člen zastupitelstva v tomto ohledu považují za zaměstnavatele a zaměstnance. Z citovaného ustanovení zákona pouze vyplývá, že spory ohledně již stanovených odměn, mající svůj základ kupříkladu v nevyplacení dříve stanovené odměny, se projednávají jako soukromoprávní nároky v občanskoprávním řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2325/2007).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 As 233/2020

§ 71

(1) Funkci člena zastupitelstva obce vykonávají

a)  členové zastupitelstva obce zvolení do funkcí, jež zastupitelstvo obce určilo jako funkce, pro které budou členové zastupitelstva obce uvolněni, (dále jen „uvolněný člen zastupitelstva obce“),

b)  ostatní členové zastupitelstva obce (dále jen „neuvolněný člen zastupitelstva obce“).

(2) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce poskytne zaměstnavatel pro výkon funkce pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu; rozsah doby nezbytně nutný k výkonu funkce určí obec. Náhradu mzdy nebo platu, včetně odpovídající částky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění podle zvláštních právních předpisů⁵⁰⁾, uhradí obec zaměstnavateli.

(3) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který je podnikající fyzickou osobou nebo osobou provozující jinou samostatnou výdělečnou činnost, poskytuje obec náhradu výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce paušální částkou. Paušální částku za hodinu a nejvyšší částku, kterou lze jako náhradu výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce poskytnout v souhrnu za kalendářní měsíc, stanoví zastupitelstvo obce.

(4) Obec nesmí členovi zastupitelstva obce poskytnout v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva obce dar, a to ani po skončení výkonu funkce.

komentář k § 71

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky související s výkonem funkce člena zastupitelstva. Podstatný je v tomto ohledu i závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2126/2011, kde tento soud dospěl k názoru, že jakákoliv odměna může být členu zastupitelstva přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud určitý druh odměny zákon nezná, je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. V opačném případě by docházelo k nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků, jež není možné akceptovat. Za tím účelem bylo v odst. 1 stanoveno, že zastupitelstvo určí, ohledně kterých funkcí dochází k uvolnění těchto členů z pracovního poměru a v důsledku toho budou odměňováni z rozpočtu obce.

V odst. 2 se uvádí, že zbývajícím neuvolněným členům zastupitelstva poskytuje jejich zaměstnavatel pracovní volno s náhradou mzdy v rozsahu doby nezbytné k výkonu funkce v délce pro konkrétní případ určené obci. Následně pak náhradu mzdy s příslušenství uhradí tato obec zaměstnavateli.

V odst. 3 je založena koncepce, která počítá s tím, že neuvolněným členům zastupitelstva, kteří jsou OSVČ, resp. mají příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, poskytne obec ze svého rozpočtu náhradu ušlého výdělku v souvislosti s výkonem jejich funkce paušální částkou, jejíž výše je určena zastupitelstvem. Uvedená paušální částka pak netvoří součást měsíční odměny, která je takto poskytována neuvolněným členům zastupitelstva.

Z odst. 4 plyne, že je-li obcí vyplacena členům zastupitelstva odměna, na kterou však takto nemají nárok, jedná se o bezdůvodné obohacení a obec je oprávněna požadovat ji zpět. Současně s tím nesmí obec poskytnout členovi zastupitelstva v souvislosti s výkonem jeho funkce jakýkoli dar, a to ani po skončení výkonu jeho funkce.

§  Z judikatury

     Uvolněním zastupitele pro výkon veřejné funkce (§ 71 odst. 1 písm. a) zákona o obcích, § 46 odst. 1 písm. s) zákona o krajích, § 53 odst. 2 písm. a) zákona o hlavním městě Praze) se nicméně rozumí jeho uvolnění z případného pracovněprávního vztahu, který by jinak vykonával či mohl vykonávat. Na místo odměny (mzdy, platu), která by mu náležela v rámci takového pracovněprávního vztahu jakožto zaměstnanci, tak nastupuje odměna za výkon veřejné funkce, pro niž byl zastupitel uvolněn. Jelikož působnost čl. 28 Listiny je třeba vykládat široce, spadá do ní i odměna uvolněných členů zastupitelstev územních samosprávných celků, která plní právě popsanou funkci obdobnou odměně (mzdě, platu) zaměstnanců. Tím se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda čl. 28 Listiny vyžaduje, aby členové zastupitelstev obecně pobírali za výkon své funkce odměnu nebo aby součástí právního řádu byl institut uvolněných členů zastupitelstev.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 24/19

§ 72

(1) Uvolněnému členovi zastupitelstva obce poskytuje obec za výkon funkce odměnu. Odměna se poskytuje ode dne zvolení do funkce, již zastupitelstvo obce určilo jako funkci, pro kterou budou členové zastupitelstva obce uvolněni, nejdříve však ode dne, od kterého ji zastupitelstvo obce jako takovou funkci určilo. Uvolněnému členovi zastupitelstva obce, který je poslancem, senátorem nebo členem vlády, poskytuje obec odměnu ve výši 0,4násobku výše odměny, která by jinak náležela uvolněnému členovi zastupitelstva obce.

(2) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce může obec poskytovat za výkon funkce odměnu. V takovém případě se odměna poskytuje ode dne stanoveného zastupitelstvem obce, nejdříve však ode dne přijetí usnesení zastupitelstva obce, kterým odměnu stanovilo.

(3) V usnesení podle odstavce 2 zastupitelstvo obce stanoví výši odměn neuvolněným členům zastupitelstva obce za měsíc, a to částkou v celých korunách, přitom může přihlédnout k plnění individuálních úkolů, které jednotlivým neuvolněným členům zastupitelstva obce uložilo, a předem stanoveným způsobem k jejich účasti na jednání orgánů obce, jejichž jsou členy. Usnesení podle odstavce 2 pozbývá účinnosti ukončením funkčního období zastupitelstva obce, které odměnu stanovilo.

(4) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty, poskytuje obec odměnu v rozmezí od 0,3 do 0,6násobku výše odměny, která by náležela uvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty. Pokud zastupitelstvo obce neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty, odměnu nestanovilo, náleží mu ode dne zvolení do funkce starosty odměna ve výši 0,3násobku výše odměny, která by náležela uvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty.

(5) Odměna se členovi zastupitelstva obce poskytuje měsíčně. Pokud člen zastupitelstva obce vykonával funkci jen po část měsíce, náleží mu za tento měsíc odměna ve výši násobku jedné třicetiny jeho odměny a počtu kalendářních dnů, po které funkci v daném měsíci vykonával.

(6) Nevykonává-li uvolněný člen zastupitelstva obce funkci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, nařízené karantény, těhotenství a mateřství, péče o dítě do 4 let věku anebo ošetřování fyzické osoby nebo péče o dítě mladší 10 let podle zákona o nemocenském pojištění, odměna mu nenáleží, nestanoví-li tento zákon jinak.

(7) Uvolněnému členovi zastupitelstva obce za každý kalendářní den od prvního do čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náleží odměna ve výši 60 % jedné třicetiny odměny. ro účely stanovení výše odměny ve snížené výši podle věty první se jedna třicetina odměny upraví obdobným způsobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro stanovení nemocenského z nemocenského pojištění⁵¹⁾.

(8) Odměna stanovená podle odstavce 7 se snižuje o 50 %, pokud se nemocenské podle právních předpisů o nemocenském pojištění snižuje na polovinu. Odměna ve snížené výši stanovená podle odstavce 7 a podle věty první za jednotlivý kalendářní den se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

komentář k § 72

Na tomto místě zákon řeší problematiku spojenou s odměňováním uvolněných členů zastupitelstva. Vychází se z toho, že uvolněným členům zastupitelstva takto náleží odměna a tato se vyplácí i těm, kteří zastávají příslušné funkce a předtím nebyli výdělečně činní, např. důchodci. Samotná odměna je složena z pravidelné měsíční odměny a odměny při skončení funkčního období. Jedná se o nárok, který vzniká ex lege. I v tomto případě se dají plně uplatnit závěry z již dříve citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2126/2011.

V případě neuvolněných členů zastupitelstva se za výkon funkce poskytuje měsíční odměna a další odměna, jejíž výše je stanovena vládním nařízením. Oproti uvolněným členům zastupitelstva však v tomto případě je dána možnost tuto odměnu poskytnout, nejedná se o povinnost. To však neplatí v případě neuvolněného starosty, kde zákon též určuje i její minimální výši. Nic to nemění na tom, že zastupitelstvo může starostovi odsouhlasit i vyšší odměnu, existuje-li na tom shoda. Zastupitelstvo též rozhoduje o poskytnutí a výši odměn u zbývajících vybraných členů zastupitelstva. V již zmíněném nařízení vlády je výše těchto odměn stanovena v maximální výši pro členy zastupitelstva, rady a předsedy a členy výborů a komisí, popř. dalších zvláštních orgánů obce. Pochopitelně se výše těchto odměn vždy odvíjí od počtu obyvatel uvedené obce.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/19 Ústavní soud uvedl, že si je vědom, že odměny za výkon veřejných funkcí mohou sloužit i k tomu, aby byl zajištěn rovný přístup k těmto veřejným funkcím pro všechny občany bez ohledu na jejich majetek. Ustanovení zákona, která řeší problematiku odměňování zastupitelů, ovšem neregulují ani přístup jednotlivců k veřejným funkcím, neboť neomezují odměny plynoucí z funkce poslance, senátora nebo člena vlády… Odměny uvolněných členů zastupitelstev je proto třeba přezkoumávat z hlediska práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 Sb. NU 767, 232/2011 Sb.), bod 51 týkající se snížení platu státních zástupců) a samostatně se věnovat tomu, zda napadená ustanovení nejsou diskriminační, jak namítá navrhovatelka, či rozporná s právem na rovné zacházení.

Pokud jde o náhradu mzdy pro tyto členy po dobu dočasné pracovní neschopnosti a karantény, pak platí, že tato se poskytuje v souladu s pravidly jako v případě zaměstnance v klasickém pracovním poměru. Tuto náhradu však nelze navýšit např. ujednáním v kolektivní smlouvě, jelikož členy zastupitelstva nelze považovat za zaměstnance obce.

§  Z judikatury

     Ústavní soud nicméně konstatuje, že napadená ustanovení (viz i § 72 odst. 1 věta třetí zákona – pozn. autora) do práva na samosprávu nikterak nezasahují. Jejich zrušení by nemělo za následek, že by územní samosprávné celky mohly samy posuzovat výši odměny uvolněných členů svých zastupitelstev, u nichž došlo k předmětné kumulaci funkcí, nýbrž to, že by jim musely poskytovat odměnu v plné výši, jak plyne ze zákonné úpravy a nařízení vlády k jejímu provedení (viz § 73 zákona o obcích, § 48 zákona o krajích a § 54 zákona o hlavním městě Praze ve spojení s nařízením vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů). Navrhovatelka přitom nenapadá právní úpravu odměňování uvolněných členů zastupitelstev jako celek a nenamítá, že by se tato oblast měla s ohledem na právo na samosprávu být zcela nebo v širší míře svěřena do působnosti územních samosprávných celků…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 24/19

§ 73

(1) Prováděcí právní předpis stanoví v členění podle velikostních kategorií obcí

a)  výši odměn poskytovaných uvolněným členům zastupitelstva obce za měsíc,

b)  maximální výši odměn poskytovaných neuvolněným členům zastupitelstva obce za měsíc.

(2) Velikostní kategorie obcí podle odstavce 1 jsou stanoveny v příloze k tomuto zákonu.

(3) Odměna uvolněného člena zastupitelstva obce, který vykonává funkci primátora statutárního města, ve velikostní kategorii obcí nad 200 000 obyvatel se stanoví tak, aby činila nejméně 2,5násobek odměny uvolněného člena zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty, v obci ve velikostní kategorii obcí do 300 obyvatel a současně nebyla vyšší než odměna uvolněného člena zastupitelstva kraje, který vykonává funkci hejtmana kraje, v kraji ve velikostní kategorii krajů do 500 000 obyvatel.

(4) Při určení výše odměny člena zastupitelstva obce se vychází z počtu obyvatel obce⁵²⁾, kteří byli hlášeni v obci k trvalému pobytu k 1. lednu kalendářního roku, ve kterém se konaly volby do zastupitelstva obce.

(5) Změní-li se v průběhu volebního období zastupitelstva obce počet obyvatel obce o více než 20 % tak, že dojde ke změně zařazení obce ve velikostní kategorii obcí podle přílohy k tomuto zákonu, náleží od 1. ledna následujícího kalendářního roku

a)  uvolněnému členovi zastupitelstva obce odměna ve výši odpovídající velikostní kategorii obce,

b)  neuvolněnému členovi zastupitelstva obce dosavadní odměna, pokud nepřesahuje maximální výši odměny pro příslušnou velikostní kategorii obce, jinak mu přísluší odměna v maximální výši.

(6) Odměna se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

komentář k § 73

Z uvedeného ustanovení zákona plyne, že měsíční odměna vybraným členům zastupitelstva je vyplácena v souladu s podmínkami, které jsou stanoveny nařízením vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. Přitom je podstatné i to, že samotná výše této odměny je odvislá od toho, jakou funkci v rámci obecního zastupitelstva uvedený člen zastává, tj. např. zda se jedná o starostu anebo člena rady a dalším faktorem, od něhož se tato výše odměny odvíjí, je též počet obyvatel příslušné obce.

§  Z judikatury

     …Představa, že neuvolněný zastupitel nebo jiný funkcionář samosprávy má být podroben vyšší míře veřejné kontroly jen proto, že je uvolněn pro výkon funkce a proto i jinak odměňován, nemůže být přímým důvodem pro intenzivnější zásah do shora uvedených práv a svobod, nehledě na to, že pravidla odměňování těchto skupin funkcionářů jsou rámcově stanovena právním předpisem (srov. např. § 73 a 134 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů).

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17

§ 74

(1) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který je oprávněn k přijímání projevu vůle snoubenců, že spolu vstupují do manželství⁵³⁾, může zastupitelstvo obce s přihlédnutím k časové náročnosti a četnosti obřadů zvýšit odměnu až o 2 000 Kč nad maximální výši odměny stanovenou za výkon jeho funkce podle tohoto zákona a prováděcího právního předpisu. Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který je pověřen řízením obecní policie⁵⁴⁾, může zastupitelstvo obce s přihlédnutím k časové náročnosti této činnosti zvýšit odměnu až o 2 000 Kč nad maximální výši odměny stanovenou za výkon jeho funkce podle tohoto zákona a prováděcího právního předpisu.

(2) V případě souběhu výkonu více funkcí náleží uvolněnému členovi zastupitelstva obce odměna za tu z jeho funkcí, za kterou náleží nejvyšší odměna.

(3) V případě souběhu výkonu více funkcí může být neuvolněnému členovi zastupitelstva obce poskytnuta odměna až do výše souhrnu odměn za tři různé funkce. Do tohoto souhrnu lze zahrnout pouze odměny za výkon funkce člena rady obce, předsedy nebo člena výboru zastupitelstva obce, předsedy nebo člena komise rady obce anebo předsedy nebo člena zvláštního orgánu obce. Pokud zastupitelstvo obce nerozhodne o poskytnutí odměny podle věty první, náleží neuvolněnému členovi zastupitelstva obce odměna za funkci, za kterou mu náleží nejvyšší odměna schválená zastupitelstvem obce.

komentář k § 74

V uvedeném ustanovení zákona je řešena problematika spojená se zvýšením odměn u neuvolněných členů zastupitelstva, kteří v souvislosti s touto činností působí jako oddávající, popř. řídí obecní či městskou policii.

Koncepce zákona pamatuje u uvedených a uvolněných členů zastupitelstva na souběh funkcí, který se řeší tak, že mu vždy náleží jen jedna odměna v nejvyšší možné částce. Půjde-li o neuvolněné členy zastupitelstva, uplatní se obdobný postup, pakliže by ovšem zastupitelstvo nerozhodlo v této věci jinak. V úvahu přichází totiž řešení, že půjde-li o neuvolněné členy zastupitelstva, je u nich možno sčítat odměny až za tři různé funkce, nicméně se musí jednat o radní, popř. členy a předsedy výborů a komisí. Jinak platí, že člen zastupitelstva může bez omezení vykonávat i více než tři funkce v rámci tohoto zastupitelstva, avšak již bez nároku na odměnu.

§ 75

(1) Místostarostovi, který po dobu delší než 4 týdny nepřetržitě zastupoval podle § 104 odst. 1 věty třetí starostu v plném rozsahu jeho funkce z důvodu jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy starosta nevykonával funkci, náleží od prvního dne zastupování odměna ve výši, která by v daném období náležela starostovi, je-li tato odměna vyšší.

(2) Členovi zastupitelstva obce, který byl zastupitelstvem obce pověřen výkonem pravomocí starosty podle § 103 odst. 6, náleží odměna ve výši, která by v daném období náležela starostovi, je-li tato odměna vyšší.

(3) Členovi zastupitelstva obce, který nadále vykonává pravomoci starosty nebo místostarosty podle § 107, náleží dosavadní odměna do zvolení nového starosty nebo místostarosty. Členovi rady obce, která vykonává své pravomoci podle § 102a, náleží dosavadní odměna do zvolení nové rady obce nebo do zvolení starosty v případě, že se rada obce nevolí.

(4) Členovi zastupitelstva obce, který je předsedou nebo členem zvláštního orgánu obce nebo komise rady obce, které byl svěřen výkon přenesené působnosti podle § 103 odst. 4 písm. c), náleží po skončení funkčního období do odvolání z funkce dosavadní odměna za výkon funkce předsedy nebo člena zvláštního orgánu obce nebo komise rady obce.

(5) Členovi zastupitelstva obce, který je členem komise rady obce, které nebyl svěřen výkon přenesené působnosti, náleží po skončení funkčního období odměna za výkon této funkce po dobu výkonu pravomocí dosavadní rady obce podle § 102a.

komentář k § 75

Na tomto místě zákon řeší další problematiku spojenou s odměňováním vybraných členů zastupitelstva, místostarostů, radních a dalších veřejných funkcionářů obce. V odst. 1 a 2 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že místostarostovi náleží odměna starosty, pakliže jej takto bude zastupovat v jeho funkci déle než 4 týdny. Taková odměna pak místostarostovi náleží ex lege a není nutné, aby o ní ještě muselo rozhodovat zastupitelstvo. Pokud by ovšem místostarosta po dohodě se starostou nárokoval za takové zastupování odměnu vyšší, než stanoví zákon, mělo by již o tomto požadavku rozhodovat zastupitelstvo. Uvedená odměna náleží taktéž i členu zastupitelstva, pokud byl pověřen výkonem funkce starosty za situace, kdy tato funkce nebyla obsazena, a nebylo možno k těmto činnostem aktivovat místostarostu. V případě tohoto zastoupení starosty již neplatí časový test, který stanovuje, že toto zastupování musí trvat déle než 4 týdny.

V odst. 3 až 5 dává zákonodárce právo odměnit za jejich činnost ve prospěch obce i ty osoby, které vykonávaly veřejné funkce – starosty, místostarosty, radních a předsedů komisí, popř. zvláštních orgánů obce pouze po přechodnou dobu, tj. do doby obsazení těchto funkcí novými funkcionáři obce na základě výsledků voleb.

§ 76

(1) Členovi zastupitelstva obce může obec poskytnout mimořádnou odměnu za splnění mimořádných nebo zvláště významných úkolů obce.

(2) Souhrnná výše mimořádných odměn poskytnutých v kalendářním roce uvolněnému členovi zastupitelstva obce nesmí být vyšší než dvojnásobek nejvyšší odměny, která mu v průběhu tohoto kalendářního roku náležela za výkon jím zastávaných funkcí za měsíc.

(3) Souhrnná výše mimořádných odměn poskytnutých v kalendářním roce neuvolněnému členovi zastupitelstva obce nesmí být vyšší než dvojnásobek maximální výše odměny, kterou za výkon jím zastávané funkce nebo v souhrnu za výkon jím zastávaných funkcí za měsíc stanoví zákon a prováděcí právní předpis.

(4) Návrh na poskytnutí mimořádné odměny členovi zastupitelstva obce musí být uveden jako samostatný bod navrženého programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce.

(5) Návrh na poskytnutí mimořádné odměny členovi zastupitelstva obce musí být odůvodněn a projednán jako samostatný bod programu jednání zastupitelstva obce. Důvod poskytnutí mimořádné odměny musí být uveden v usnesení zastupitelstva obce, kterým byla mimořádná odměna poskytnuta.

komentář k § 76

Na tomto místě zákona je rozebrána problematika vážící se k poskytování mimořádných odměn členům zastupitelstva. Za tím účelem je pak v odst. 1 až 3 zakotvena koncepce, která umožňuje poskytnout mimořádné odměny za mimořádné úkoly členům zastupitelstva za splnění mimořádných nebo zvlášť významných úkolů obce. Takové mimořádné odměny však mohou být poskytnuty jen v rámci kalendářního roku, přičemž v případě uvolněného člena zastupitelstva se jedná o dvojnásobek měsíční odměny, zatímco v případě neuvolněného člena půjde o dvojnásobek nejvyšší odměny, kterou takto připouštějí právní předpisy. V odst. 4 až 5 jsou uvedeny procesní podmínky pro přiznání těchto mimořádných odměn. Vychází se z toho, že mimořádné odměny musí být navrženy jako samostatný bod jednání zastupitelstva, který musí být před tím řádně oznámen při jeho svolání na úřední desce obecního úřadu. Tím má být dosaženo řádné veřejné kontroly nad udělováním mimořádných odměn členům zastupitelstva. Takový bod v rámci programu jednání zastupitelstva musí být současně i řádně odůvodněn a toto odůvodnění musí tvořit součást usnesení samotného zastupitelstva. Není možné, aby takový bod byl doplněn dodatečně až v průběhu jednání zastupitelstva.

§ 77

(1) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty nebo místostarosty, a uvolněnému členovi zastupitelstva obce, jimž zanikl mandát člena zastupitelstva obce, poskytne obec odchodné, pokud jim ke dni zániku mandátu člena zastupitelstva obce náležela odměna. K případům nevyplácení odměny v rozhodný den z důvodů uvedených v § 72 odst. 6 se nepřihlíží.

(2) Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty nebo místostarosty, a uvolněnému členovi zastupitelstva obce, kteří byli v průběhu funkčního období odvoláni nebo se vzdali funkce, poskytne obec odchodné, pokud jim ke dni odvolání nebo vzdání se funkce náležela odměna. K případům nevyplácení odměny v rozhodný den z důvodů uvedených v § 72 odst. 6 se nepřihlíží.

(3) Odchodné podle odstavce 1 při zániku mandátu člena zastupitelstva obce dnem voleb do zastupitelstva obce členovi zastupitelstva obce nenáleží, pokud byl v novém funkčním období opětovně zvolen do funkce uvolněného člena zastupitelstva obce nebo do funkce neuvolněného člena zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty nebo místostarosty, za niž mu náleží odměna. O opětovné zvolení do funkce podle věty první nejde, jde-li o druhé a následující obsazení uvedené funkce v průběhu funkčního období.

(4) Odchodné podle odstavce 2 členovi zastupitelstva obce nenáleží, pokud byl nejpozději na následujícím zasedání zastupitelstva obce opětovně zvolen do funkce uvolněného člena zastupitelstva obce nebo do funkce neuvolněného člena zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty nebo místostarosty.

(5) Odchodné členovi zastupitelstva obce nenáleží, pokud byl v průběhu výkonu funkce pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro nedbalostní trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva obce, jeho trestní stíhání pro takový trestný čin bylo podmíněně zastaveno nebo bylo rozhodnuto o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání.

(6) Vznikl-li členovi zastupitelstva obce nárok na odchodné v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin nebo pro nedbalostní trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva obce, odchodné se nevyplatí. Byl-li člen zastupitelstva obce pro trestný čin uvedený ve větě první pravomocně odsouzen, jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno nebo bylo-li rozhodnuto o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, platí, že nárok na odchodné nevznikl; v opačném případě se odchodné vyplatí.

(7) Odchodné podle odstavce 2 lze členovi zastupitelstva obce poskytnout ve funkčním období pouze jednou.

komentář k § 77

V tomto paragrafu zákona je řešena problematika spojená s odchodným pro členy zastupitelstva. V souvislosti s tím v odst. 1 až 6 bylo stanoveno, že po skončení funkčního období náleží odchodné uvolněným členům zastupitelstva a neuvolněnému starostovi a místostarostovi, pakliže jim nevznikl opětovný nárok na měsíční odměnu. Oproti tomu odchodné nebude poskytnuto tehdy, byl-li člen zastupitelstva odsouzen pro úmyslný trestný čin. Odchodné tak představuje ve své podstatě nárokové plnění ze zákona, což znamená, že o něm není kompetentní rozhodovat kterýkoli orgán obce. Jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, vzniká povinnost je vyplatit. Je-li ohledně některého z takto uvedených členů zastupitelstva vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin nebo nedbalostí trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce, dochází k pozdržení výplaty až do doby, kdy je toto trestní řízení pravomocně ukončeno. Poté se odchodné v závislosti na výsledku tohoto trestního řízení buď vyplatí anebo v případě pravomocného odsouzení takového člena zastupitelstva vyplaceno nebude. Z odst. 7 plyne, že zákonodárce nevylučuje možnost, že by došlo k opakovanému poskytnutí odchodného v jednom volebním období v souvislosti s ukončením funkce z důvodu odvolání člena zastupitelstva z funkce anebo z důvodu, že se on sám vzdá výkonu této funkce. Koncepce zákona v kontextu s tím nevylučuje možnost, že toto odchodné bude takto např. odvolanému starostovi poskytnuto jednou a tatáž osoba bude po určité době znovu zvolena do této funkce, přičemž při skončení volebního období mu bude následně poskytnuto odchodné v souvislosti se zánikem mandátu člena zastupitelstva.

§ 78

(1) Odchodné se stanoví ve výši odměny, která členovi zastupitelstva obce náležela za měsíc ke dni zániku mandátu člena zastupitelstva obce nebo ke dni odvolání nebo vzdání se funkce, k níž se přičte násobek této částky a počtu celých ukončených po sobě jdoucích let výkonu funkce, nejvíce však tří ukončených let výkonu funkce. Do rozhodné doby podle věty první se započte i doba, po kterou člen zastupitelstva obce podle § 77 odst. 3 nebo 4 do opětovného zvolení do funkce nevykonával funkci uvolněného člena zastupitelstva obce nebo funkci neuvolněného člena zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty nebo místostarosty.

(2) Odchodné je splatné, jsou-li splněny podmínky stanovené v odstavci 3, a vyplácí se jednorázově v nejbližším výplatním termínu.

(3) Člen zastupitelstva obce je povinen předložit čestné prohlášení, že u něj nejsou dány překážky pro výplatu odchodného stanovené v § 77 odst. 5 a 6.

komentář k § 78

V tomto ustanovení zákona je upraven způsob výpočtu odchodného pro členy zastupitelstva v souvislosti se zánikem jejich mandátu. Pro určení výše odchodného se postupuje tak, že se jedná o měsíční odměnu člena zastupitelstva plus tolik měsíčních odměn, které se rovnají číslu, kolik byl po sobě jdoucích ukončených let, kdy tento člen vykonával svůj mandát v zastupitelstvu, nevíce však tří let. Odchodné je takto ohraničeno čtyřnásobkem měsíční odměny, která může být takto vyplacena. K vyplacení takového odchodného dochází jednorázově.

§ 79

Splatnost a výplata odměny a dalších plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce členům zastupitelstva obce, jakož i srážky z nich, odpovědnost člena zastupitelstva obce za škodu, kterou způsobil obci v souvislosti s výkonem funkce, a postup obce v případě zjišťování průměrného výdělku, vzdání se práva na odměnu nebo další plnění a v případě smrti člena zastupitelstva obce se řídí zákoníkem práce. Pro tyto účely se obec považuje za zaměstnavatele a členové zastupitelstva obce se považují za zaměstnance.

komentář k § 79

Na tomto místě zákona jsou řešeny další vztahy mezi členy zastupitelstva a obcí v souvislosti s jejich odměňováním.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že vztahy mezi členy zastupitelstva obce a samotnou obcí se řídí obecnými pracovněprávními předpisy, resp. zákoníkem práce. V souvislosti s tím byla přijata koncepce, podle níž se na tyto členy zastupitelstva pro tyto účely pohlíží obdobně jako na zaměstnance obce, přičemž obec zastává pozici zaměstnavatele. V kontextu s tím dále platí, že odměny členů zastupitelstva přitom podléhají zdanění jako funkční požitky dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a jsou též podrobeny sociálním a zdravotním odvodům.

§  Z judikatury

     Z citované právní úpravy vyplývá, že jak fakultativně stanovená odměna neuvolněným členům zastupitelstva obce, tak obligatorní odměna neuvolněného člena zastupitelstva vykonávající funkci starosty jsou odměnami za výkon veřejné funkce (§ 70 zákona o obcích), nikoli pracovněprávní odměnou – platem (ve smyslu § 122 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Vztah mezi zastupitelem a obcí je vztahem veřejnoprávním, obdobně jako kupříkladu právní vztah mezi příslušníky ozbrojených sborů a státem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, č. 415/2004 Sb. NSS), či právní vztahy státních zaměstnanců v rámci výkonu státní služby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, čj. 8 Ads 301/2018-45, č. 3945/2019 Sb. NSS). Jestliže přezkumu správními soudy podléhá rozhodování ve věcech platů státních zaměstnanců a příjmů příslušníků ozbrojených sborů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2005, čj. 2 As 62/2004-61, č. 748/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 11. 7. 2007, čj. 6 As 55/2006-96, č. 1351/2007 Sb. NSS), není důvod k přijetí odlišného závěru ve vztahu k odměnám zastupitelů obcí. Tento závěr nevyvrací ani znění § 79 zákona o obcích, který toliko stanoví, že při řešení otázek spojených se splatností a výplatou odměny, srážkami z ní, či vzdáním se práva na tuto odměnu, se postupuje podle zákoníku práce a že se obec a člen zastupitelstva v tomto ohledu považují za zaměstnavatele a zaměstnance. Z citovaného ustanovení zákona pouze vyplývá, že spory ohledně již stanovených odměn, mající svůj základ kupříkladu v nevyplacení dříve stanovené odměny, se projednávají jako soukromoprávní nároky v občanskoprávním řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2325/2007).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 As 233/2020

§ 80

(1) Členovi zastupitelstva obce lze z peněžního fondu nebo z rozpočtu obce poskytnout

a)  příspěvek na úhradu zvýšených nákladů na úpravu zevnějšku, jde-li o starostu, místostarostu nebo člena zastupitelstva obce pověřeného k přijímání projevu vůle snoubenců, že spolu vstupují do manželství⁵³⁾,

b)  příspěvek na úhradu zvýšených nákladů na úpravu zevnějšku v souvislosti se zastupováním obce na veřejných občanských obřadech,

c)  příspěvek na podporu vzdělávání v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva obce,

d)  příspěvek na stravování, jde-li o uvolněného člena zastupitelstva obce,

e)  příspěvek na penzijní připojištění se státním příspěvkem, doplňkové penzijní spoření nebo životní pojištění, jde-li o uvolněného člena zastupitelstva obce,

f)  odměnu při významném životním výročí,

g)  příspěvek na pojištění rizik spojených s výkonem funkce člena zastupitelstva obce,

h)  příspěvek na podporu zdravotních, kulturních a sportovních aktivit, jde-li o uvolněného člena zastupitelstva obce,

i)  příspěvek na rekreaci, jde-li o uvolněného člena zastupitelstva obce.

(2) Plnění podle odstavce 1 lze členovi zastupitelstva obce poskytnout za obdobných podmínek a v obdobné výši jako zaměstnancům obce.

komentář k § 80

V tomto ustanovení zákona jsou upraveny příspěvky, které lze při splnění daných podmínek poskytnout členovi zastupitelstva. Takovéto příspěvky jsou poskytovány z rozpočtu obce, přičemž se jedná o nenároková plnění, kdy jejich poskytnutí a výše je plně v působnosti toho kterého zastupitelstva obce. Přitom platí, že tyto příspěvky jsou poskytovány těmto členům zastupitelstva za obdobných podmínek, jako jsou poskytovány kmenovým zaměstnancům obce v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce.

§ 81

(1) Členovi zastupitelstva obce náleží v souvislosti s výkonem jeho funkce cestovní náhrady ve výši a za podmínek stanovených právními předpisy platnými pro zaměstnance obce55) a v jejich mezích podle pravidel pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce, stanovených zastupitelstvem obce.

(2) Zastupitelstvo obce může stanovit, že za pravidelné pracoviště člena zastupitelstva obce pro účely cestovních náhrad se považuje místo jeho trvalého pobytu.

(3) Nestanoví-li v pravidlech pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce zastupitelstvo obce jinak, podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění úkolů, způsob dopravy a ubytování, určuje členům zastupitelstva obce před zahájením pracovní cesty písemně sta­rosta.

(4) Stanoví-li tak zastupitelstvo obce, náleží členovi zastupitelstva obce náhrada za opotřebení vlastního zařízení nebo jiných předmětů nezbytných k výkonu funkce člena zastupitelstva obce. To neplatí pro používání motorového vozidla, u kterého se poskytování náhrad řídí odstavci 1 až 3.

komentář k § 81

Na tomto místě zákona je upravena problematika spojená s poskytováním cestovních náhrad členovi zastupitelstva obce. Koncepce zákona vychází z toho, že tyto cestovní náhrady je možno poskytovat členovi zastupitelstva, co se jejich výše týče za stejných podmínek jako zaměstnancům obce.

Není přitom rozlišováno, zda se takto jedná o neuvolněného či uvolněného člena zastupitelstva. Pro tyto účely se pak za cestovní náhrady považují jízdní výdaje, výdaje za ubytování, stravné a vedlejší výdaje, popř. náhradu za opotřebení, resp. použití vlastního vozidla. Další podrobnosti jsou pak stanoveny v pravidlech po poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva, které jsou stanoveny a schváleny zastupitelstvem obce. Nutno připomenout, že za situace, kdy není zastupitelstvem určeno, že za pracoviště člena zastupitelstva se pro tyto účely považuje jeho trvalé bydliště, pak platí, že je to adresa obecního úřadu. Bez těchto parametrů by totiž nebylo možno odvíjet čas začátku a konce pracovní cesty zastupitele. Zákon umožňuje, aby na základě rozhodnutí zastupitelstva bylo možno též poskytnout za určitých okolností i náhradu za opotřebení vlastních věcí, např. mobilu.

§ 81a

(1) Uvolněný člen zastupitelstva obce má nárok na dovolenou v délce 5 týdnů za kalendářní rok, přičemž nejvýše 25 dnů dovolené může připadnout na pondělí až pátek, pokud tento den není svátkem⁵⁶⁾.

(2) Pokud výkon funkce uvolněného člena zastupitelstva obce netrvá po dobu celého kalendářního roku, má nárok na poměrnou část dovolené, která činí za každý i započatý kalendářní měsíc výkonu funkce jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok.

(3) Odměna se za dobu čerpání dovolené nekrátí.

(4) Obec poskytne uvolněnému členovi zastupitelstva obce též tu část dovolené, kterou nevyčerpal u svého zaměstnavatele před uvolněním k výkonu veřejné funkce.

(5) Nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce dovolenou nebo její část v průběhu příslušného kalendářního roku, převádí se mu nárok na ni do bezprostředně následujícího kalendářního roku, v němž se eviduje jako nevyčerpaná dovolená z předchozího kalendářního roku a čerpá se přednostně. Do dalšího kalendářního roku se již tento nárok nepřevádí.

(6) Nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce, který je ke dni ukončení výkonu funkce v pracovním nebo jiném obdobném poměru, poměrnou část dovolené podle odstavce 2 za kalendářní rok, ve kterém došlo k ukončení uvolnění pro výkon funkce, může mu na základě jeho žádosti obec poskytnout náhradu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část. Uvolňující zaměstnavatel poskytne zbývající část dovolené za příslušný kalendářní rok, která nebyla vyčerpána nebo nahrazena. Nevyčerpaná dovolená z předchozího kalendářního roku se nepřevádí ani ji nelze nahradit.

(7) Nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce, který ke dni ukončení výkonu funkce není v pracovním nebo jiném obdobném poměru, poměrnou část dovolené podle odstavce 2 za kalendářní rok, ve kterém došlo k ukončení uvolnění pro výkon funkce, poskytne mu obec náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Nevyčerpaná dovolená z předchozího kalendářního roku se nenahrazuje.

(8) Náhrada za nevyčerpanou dovolenou podle odstavců 6 a 7 se určí jako násobek počtu kalendářních dnů, za které je poskytována, a jedné třicetiny odměny, která náleží uvolněnému členovi zastupitelstva obce ke dni ukončení výkonu funkce.

(9) Vyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce dovolenou v rozsahu větším, než mu náleží podle odstavců 1 až 5, posuzuje se odměna za každý den čerpání dovolené nad rámec zákonného nároku jako přeplatek poskytnuté odměny.

(10) Obecní úřad vede evidenci o čerpání dovolené uvolněných členů zastupitelstva obce. Člen zastupitelstva obce oznámí předem čerpání dovolené obecnímu úřadu prostřednictvím starosty.

komentář k § 81a

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika vážící se k poskytování dovolené uvolněnému členovi zastupitelstva. Takovýto zastupitel pak má možnost čerpat dovolenou v délce 5 týdnů ročně s výplatou měsíční odměny (za každý i započatý měsíc výkonu funkce mu náleží 1/12 dovolené). Podmínky pro čerpání této dovolené, včetně nároku na ni se potom odvíjejí z příslušných ustanovení zákoníku práce, nestanoví-li tento zákon jinak.

Je pamatováno i na situace, kdy uvolněný člen zastupitelstva nebyl schopen vyčerpat dovolenou v celém rozsahu ke dni ukončení funkce a následně ji čerpá teprve u uvolňujícího zaměstnavatele. V takovém případě se náhrada mzdy, popř. platu vypočte z výše mzdy či platu u zaměstnavatele a nebude vypočítána z výše odměny uvolněného člena zastupitelstva. Nelze vyloučit, že náhradu mzdy může za tímto účelem pro takového exzastupitele poskytnout i příslušná obec, ale nejedná se o vymahatelnou povinnost. Nedošlo-li ze strany uvolněného zastupitele obce k vyčerpání celé roční dovolené, převádí se tato nevyčerpaná část coby jeho nárok do dalšího roku. Nutno ovšem dodat, že při skončení funkce uvolněného člena (popř. při nástupu) dochází k převodu dovolené z předchozího, popř. do následujícího pracovního poměru.

§ 82

Člen zastupitelstva obce má při výkonu své funkce právo

a)  předkládat zastupitelstvu obce, radě obce, výborům a komisím návrhy na projednání,

b)  vznášet dotazy, připomínky a podněty na radu obce a její jednotlivé členy, na předsedy výborů, na statutární orgány právnických osob, jejichž zakladatelem je obec, a na vedoucí příspěvkových organizací a orga­nizačních složek, které obec založila nebo zřídila; písemnou odpověď musí obdržet do 30 dnů,

c)  požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jejich funkce; informace musí být poskytnuta nejpozději do 30 dnů.

komentář k § 82

Na tomto místě zákona jsou upravena práva zastupitele obce. Mezi nejvýsadnější práva zastupitele obce náleží bezesporu předkládat návrhy zastupitelstvu obce. Tyto své návrhy může předkládat ústní formou přímo na jednání zastupitelstva, nicméně by se tak mělo dít jen v odůvodněných případech, aby nikdo nemohl namítat, že se touto formou snaží část zastupitelstva z nějakého důvodu tento bod před veřejností utajit, a proto jej uplatňuje ústně až v průběhu jednání zastupitelstva, ač tak měl učinit předem, aby byl znám kompletní program jednání zastupitelstva a dodržen princip veřejnosti.

Zastupitel obce může návrh na projednání podávat též písemnou formou kdykoli, ovšem vždy tak, aby jej bylo možno zařadit do programu jednání zastupitelstva. Třeba dodat, že samotný způsob podávání těchto návrhů by měl být upraven v jednacím řádu zastupitelstva, nicméně tato úprava by neměla jakkoli zastupitele v tomto jejich právu omezovat. Nutno ovšem dodat, že právo člena zastupitelstva předkládat takto své návrhy na projednání není veřejným subjektivním právem fyzické osoby, kterému by měla být poskytnuta ochrana ve správním soudnictví. Takový člen zastupitelstva se proto nemůže bránit proti postupu rady města či obce, která nezařadila jím navrhované body na program jednání zastupitelstva formou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 a násl. SŘS, neboť nezařazení bodu do návrhu programu zasedání zastupitelstva nepředstavuje vrchnostenský akt namířený vůči členu zastupitelstva coby adresátovi veřejné správy, nýbrž se jedná o vztah mezi jednotlivými orgány téže samosprávy – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 193/2020.

Zastupitel je dále též oprávněn předkládat návrhy dalším orgánům obce, jejichž je takto členem. Znamená to, že se takto může obracet se svými podněty a návrhy např. na radu, výbory zastupitelstva atd. Musí být ovšem splněna podmínka, že tento zastupitel je jejich členem. Nicméně praxe je v současnosti taková, že i tyto orgány obce se nezřídka zaobírají návrhy zastupitelů, ačkoli tito nejsou zrovna členy těchto orgánů.

Dalším z oprávnění, které takto svědčí zastupiteli obce je bezesporu možnost vznášet dotazy, připomínky a podněty na radu obce a její jednotlivé členy. Díky tomu se pak může takový zastupitel kdykoli a s čímkoli obracet na radu obce, popř. její konkrétní členy a rada obce musí jako celek, popř. její jednotliví členové odpovědět na takový podnět bezodkladně (tj. bez zbytečných průtahů), nejpozději však do 30 dnů, pakliže poskytnutí odpovědi nebrání zákony upravující povinnost mlčenlivosti anebo zákaz jejich zveřejnění. Díky tomuto ustanovení zákona by tak zastupitel měl dostat veškeré zásadní informace, které se dotýkají obce v rámci výkonu samosprávy. Nutno ovšem zdůraznit, že ani zastupitel obce nemá právo požadovat např. poskytnutí některých studií v rámci projektových dokumentací, neboť tyto studie chrání autorský zákon. Pokud by rada obce nebo její jednotliví členové dotaz, popř. uplatněnou připomínku ze strany zastupitele takto ignorovali, má takový zastupitel možnost se domáhat nápravy nežádoucího stavu prostřednictvím příslušného krajského úřadu.

Kromě již shora uvedeného má zastupitel dále právo v souvislosti s výkonem svého mandátu vznášet dotazy na výbory a vedoucí organizačních složek obce, na statutární orgány právnických osob, jejichž zakladatelem je v daném případě obec, a na vedoucí příspěvkových organizací a organizačních složek, které obec založila nebo zřídila. Stejně jako v případě rady nebo jednotlivých členů rady musí tyto subjekty na podnět zastupitele reagovat bezodkladně, nejpozději však do 30 dnů. A pokud poskytnutí odpovědi nebrání zákony upravující povinnost mlčenlivosti nebo zákaz jejich zveřejnění, měl by se zastupitel dočkat vždy odpovědi, týkají-li se navíc z podstatné části obce v oblasti samosprávy. Důležité rovněž je, aby dotazy nebo podněty byly vždy správně směrovány na kompetentní osobu, popř. kolektivní orgán, tj. např. v případě obchodní společnosti ve formě s. r. o. by měla být otázka směrována na jednatele společnosti a tento by měl i zastupiteli poskytnout odpověď na jeho dotaz.

Zastupitel obce může dále požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jejich funkce. Taková informace musí být z jejich strany zastupiteli poskytnuta do 30 dnů. Nutno ovšem připomenout, že tyto informace, které bude takto vyžadovat, musí postihovat oblast samosprávy a není možné požadovat informace tam, kde mají tyto osoby uloženy zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti.

Na výše zmíněné informace má člen zastupitelstva nárok bezplatně a v konečném důsledku se tak těší jisté míře privilegovanosti, resp. zákonem stanoveného zvýhodnění vůči ostatním obyvatelům obce, kteří taková oprávnění nemají.

Třeba ještě dodat, že zákon na tomto místě nestanoví žádné náležitosti takové žádosti ze strany zastupitele, nicméně z takto podané žádosti by mělo být zřejmé, že konkrétní zastupitel takto žádá o poskytnutí dané informace. Nic nebrání tomu, aby v případě, že bude žádost nejasná nebo nesrozumitelná, byl její žadatel vyzván k doplnění žádosti v případě, že nedostatek údajů v této žádosti takto brání postupu ve vyřízení podané žádosti.

Pokud bychom shrnuli výše uvedené, pak platí, že na vyřízení žádosti zastupitele v souladu s § 82 písm. c) zákona se subsidiárně užijí procesní ustanovení pro vyřízení žádosti o poskytnutí informace, uvedená v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Informace vztahujícími se k výkonu funkce člena zastupitelstva obce, na něž má podle § 82 písm. c) zákona nárok, jsou veškeré informace vypovídající o výkonu samostatné působnosti obce a dále informace o výkonu přenesené působnosti svěřené zastupitelstvu obce. Chce-li zastupitel, aby jeho žádost o poskytnutí informace, která souvisí s výkonem jeho funkce, byla vyřizována v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, je obec povinna tuto skutečnost respektovat a nemohou být v souvislosti s tím aplikována hmotněprávní ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, která omezují rozsah a výkon práva zastupitele, tj. zejména ustanovení upravující důvody pro neposkytnutí informace, přičemž pro vyřízení takovéto žádosti se uplatní patnáctidenní lhůta. Zastupitel má nárok na bezplatné poskytnutí informací, které souvisejí s výkonem jeho funkce. Zcela výjimečně lze po zastupiteli požadovat úhradu „materiálových“ nákladů za poskytnutí informace (typicky za vyhotovení kopií), pakliže by byly náklady na jejich poskytnutí pro obec nepřiměřeně zatěžující a současně pokud člen zastupitelstva nevyužije jiné obcí nabízené formy umožňující bezplatné získání informací (např. nahlédnutí do dokumentů). Po zastupiteli též není možno požadovat úhradu za dobu práce zaměstnance obce, spojenou s vyhledáváním informací pro zastupitele a s jejich zpracováním – podrobněji viz stanovisko Ministerstva vnitra č. 1/2016.

§  Z judikatury

     Rozhodovací praxe správních soudů se již ustálila na závěru, že pro poskytování informací členům zastupitelstva obce podle § 82 zákona o obcích se použije úprava obsažená v informačním zákoně, jde-li o informace, které by byl povinný subjekt povinen poskytnout podle informačního zákona (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2013, čj. 8 Aps 5/2012-47 nebo ze dne 11. 4. 2018, čj. 4 As 7/2018-48)…Ve stručnosti lze proto uzavřít, že bez ohledu na to, zda se v případě žalobce jedná o zastupitele města, žaloba proti rozhodnutí žalovaného ve věci odmítnutí jeho žádosti o poskytnutí informací může být úspěšná pouze tehdy, pokud by žalobcem označený povinný subjekt byl povinen sporné informace poskytnout podle příslušných ustanovení informačního zákona a pouze v rozsahu povinnosti vyplývajících z tohoto zákona…

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 22 A 213/2017

     Jelikož byla žalobkyně v době žádosti o informace zastupitelkou města Počátky, měla v souladu s § 82 písm. c) a § 101 odst. 3 zákona o obcích právo na informace související s výkonem její funkce, přičemž takovými informacemi se rozumí též zápisy z usnesení rady obce… Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoli žalobkyně podala žádost o informaci dle informačního zákona, měla nárok na tyto informace v plné tedy neanonymizované podobě. Má-li totiž žadatel nárok podle zvláštního zákona na obsahově neomezený přístup k určité informaci, není důvod mu tento přístup omezovat jako jiným, neprivilegovaným žadatelům, požádá-li o ně jen podle informačního zákona (srov. výše citovaný rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2005, č. j. 6 As 40/2004-62, č. 711/2005 Sb. NSS). Krajský soud tak nepochybil, když uvedl, že žalobkyně má nárok na požadované informace v plné a neanonymizované podobě. Tím není dotčena povinnost takového žadatele zajistit ochranu osobních údajů obsažených v poskytnuté informaci podle zvláštních předpisů.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 4 As 385/2019

§ 83

(1) Člen zastupitelstva obce je povinen zúčastňovat se zasedání zastupitelstva obce, popřípadě zasedání jiných orgánů obce, je-li jejich členem, plnit úkoly, které mu tyto orgány uloží, hájit zájmy občanů obce a jednat a vystupovat tak, aby nebyla ohrožena vážnost jeho funkce.

(2) Člen zastupitelstva obce, u něhož skutečnosti nasvědčují, že by jeho podíl na projednávání a rozhodování určité záležitosti v orgánech obce mohl znamenat výhodu nebo škodu pro něj samotného nebo osobu blízkou, pro fyzickou nebo právnickou osobu, kterou zastupuje na základě zákona nebo plné moci (střet zájmů), je povinen sdělit tuto skutečnost před zahájením jednání orgánu obce, který má danou záležitost projednávat.

komentář k § 83

     Povinnosti člena zastupitelstva obce

V tomto ustanovení zákona, resp. v odst. 1 jsou zastupiteli ukládány povinnosti v souvislosti s výkonem jeho mandátu. V prvé řadě má zastupitel povinnost účastnit se zasedání zastupitelstva a jiných orgánů obce, jejichž je členem. Dále musí plnit úkoly, které mu tyto orgány uloží, hájit zájmy občanů a jednat s ohledem na vážnost své funkce. Základní povinnost účastnit se zasedání zastupitelstva je však povinností nevymahatelnou, tudíž jde spíše o povinnost morální. Odpovědnost za plnění takové povinnosti leží tedy spíše v rovině politické. Rovněž tak povinnost hájit zájmy občanů obce má spíše deklaratorní povahu a obdobně je to i s povinností jednat a vystupovat tak, aby nebyla ohrožena vážnost jeho funkce. V konečném důsledku pak o tom, nakolik ten který člen zastupitelstva dodržoval, popř. nedodržoval tyto své povinnosti, rozhodnou voliči v dalších volbách.

     Střet zájmů

V odst. 2 je pak řešen případný střet zájmů, kdy je stanoveno, že pokud u člena zastupitelstva nasvědčují jisté skutečnosti tomu, že jeho podíl na projednávání a rozhodování určité záležitosti v orgánech obce může znamenat výhodu nebo škodu pro něj samotného, osobu blízkou nebo pro osobu, kterou zastupuje na základě zákona nebo plné moci, vzniká mu takto povinnost sdělit tyto skutečnosti před zahájením příslušného jednání orgánu obce, který bude projednávat uvedenou záležitost.

Není však možné takového člena zastupitelstva zbavit práva rozhodovat na zasedání zastupitelstva, to by se mohlo stát jedině na základě toho, že by byl takový zastupitel zbaven mandátu, ovšem takový postup by byl spolu se zákazem, resp. znemožněním takovému zastupiteli hlasovat, zjevně neústavní. Třeba dodat, že koncepce zákona ohledně samotného střetu zájmů zastupitelů ponechává rozhodování o tomto střetu na samotných zastupitelích, což je velmi nevhodné řešení. Každopádně to nebrání tomu, aby se sami zastupitelé nepokusili identifikovat střet zájmů a v konkrétním případě takový střet zájmů i pojmenovat. To může být aktuální zejména za situace, kdy je např. uchazeč o zakázky současně i členem zastupitelstva obce. Nejlépe tento problém definoval ve svém rozsudku sp. zn. 2 As 151/2018 Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že tzv. systémovou podjatost, jak byla charakterizována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, lze posuzovat u územně samosprávného celku jedině v případě, kdy tento rozhoduje v přenesené působnosti. Naopak, půjde-li o rozhodování v samostatné působnosti, pak taková podjatost naopak nepřichází z podstaty věci vůbec v úvahu. Tímto závěrem samozřejmě není nikterak dotčeno posuzování podjatosti konkrétní úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu, přičemž o nepodjatosti takové úřední osoby však musí být dána pochybnost s ohledem na přímo její poměr k věci, k účastníkům řízení (mimo onen územně samosprávný celek) nebo jejich zástupcům, nikoli však pouze kvůli rizikům souvisejícím se systémovou podjatostí způsobenou zaměstnaneckým poměrem k tomuto celku.

Důležité

     Pokud bychom to tedy shrnuli, člen zastupitelstva, který je ve střetu zájmů, má právo účastnit se jednání a hlasovat, a závisí pouze na jeho úvaze (na jeho morálním postoji a politické odpovědnosti), zda se projednávání či hlasování v této sporné věci zúčastní.

S tímto stanoviskem ostatně souzní i Ministerstvo vnitra (viz Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 8/2011) a totožný názor je obsažen i v judikatuře – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 2/2010. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 89/2010 pak vyplývají podmínky, které musí být kumulativně splněny pro to, aby „systémové riziko podjatosti“ úředních osob nebylo pouhým rizikem spočívajícím v jejich zaměstnaneckém poměru k územnímu samosprávnému celku, ale šlo o opravdovou „systémovou podjatost.“ První podmínkou je, že zde existuje zaměstnanecký poměr úředních osob k územnímu samosprávnému celku. Druhá podmínka spočívá v tom, že je zde existence skutečného (materiálního) zájmu územního samosprávného celku na výsledku řízení, třetí podmínkou je, že dotčení uvedeného majetkového zájmu územního samosprávného celku není dotčením nevýznamným (tj. významně se může dotknout obecního rozpočtu) a čtvrtou podmínkou je, že s ohledem na existenci materiálního zájmu územního samosprávného celku mají obecní orgány možnost působit na úřední osoby prostřednictvím jejich zaměstnaneckého vztahu k tomuto územnímu samosprávnému celku. Pátou podmínkou pak zpravidla bývá to, že zde existuje i nízká míra podezření k odůvodněné pochybnosti o nepodjatosti úředních osob správního orgánu I. stupně, kterou lze navíc naplnit kumulativně s využitím již zmíněných předchozích čtyř podmínek.

Nutno dodat, že zákonem č. 176/2018 Sb. byl s účinností od 1. 11. 2018 novelizován správní řád v § 14 tak, že došlo k vložení nynějšího odst. 2, kterým došlo k eliminaci námitky systémové podjatosti ve smyslu jejího dřívějšího vnímání, když z dikce tohoto ustanovení plyne, že situace, kdy úřední osoba, která je ve služebním poměru nebo pracovněprávním nebo jiném obdobném vztahu ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku, rozhoduje ve věci, jež se přímo nebo nepřímo dotýká státu nebo tohoto územního samosprávného celku (tzn., že stát nebo tento územní samosprávný celek má sám na výsledku řízení zájem nebo je přímo anebo nepřímo ovlivňován osobami, jež takový zájem mají), není sama o sobě, ani s případně další přistupující skutečností (viz dále), důvodem podjatosti, avšak toto současně nevylučuje individuální posouzení podjatosti v souladu s důvody uvedenými v § 14 odst. 1 správního řádu. O podjatosti tak obecně platí, že ji lze uvažovat a také i posuzovat jak ve vztahu k jednotlivé úřední osobě, či jednotlivému členu kolegiálního orgánu, tak také ve vztahu ke všem úředním osobám daného správního orgánu, či všem členům orgánu, který rozhoduje ve sboru.

Střetem zájmů zastupitelů obce se zaobírá též zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který obsahuje odpovědnosti veřejných funkcionářů za porušení povinností stanovených tímto zákonem, včetně sankcí, které lze takto veřejnému funkcionáři za porušení těchto povinností uložit. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 pak plénum tohoto soudu částečně vyhovělo návrhům skupiny 42 senátorů a skupiny 60 senátorů a uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušilo § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2016 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2016 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatelé na zrušení části tohoto zákona kromě jiného v návaznosti na výkon mandátu zastupitele územního samosprávného celku namítali, že napadená znění ustanovení, která byla do zákona o střetu zájmů vložena zákonem č. 14/2017 Sb. takto zásadně rozšířila okruh osob, které musí veřejné přiznání o majetku, příjmech a závazcích učinit, zavedla automatické zveřejňování prakticky všech poskytovaných údajů, a to ve formě přístupné anonymně komukoliv veřejnou datovou sítí na portálu Ministerstva spravedlnosti a rozšířila poskytované údaje o jednoznačně citlivé osobní údaje ze soukromí, dokonce i ve vztahu k jiným osobám (manželé, partneři). V důsledku toho pak došlo k rezignaci několika stovek funkcionářů obcí, přičemž za nejzávažnější důvody k rezignaci byly uváděny souvislosti s plošným zveřejňováním a anonymním přístupem každému (tzv. majetkový striptýz členů zastupitelstva). Jelikož se Ústavní soud v daném případě kromě jiného ztotožnil s námitkou, že taková právní úprava zasahuje do práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, napadené ustanovení zákona zrušil.

§  Z judikatury

     Nejprve je třeba zjistit, zda existuje relevantní poměr úřední osoby k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Relevantnost poměru lze přitom odvozovat z řady skutečností, ať už předem daných – např. příbuzenský či profesní vztah k účastníkům (jejich zástupcům), či vzniklých až v průběhu správního řízení – např. přátelský či nepřátelský poměr úřední osoby vyplývající ze způsobu vedení řízení, z komunikace s účastníky (jejich zástupci), z komunikace úřední osoby s médii nebo zapříčiněný protiprávním jednáním úřední osoby (převzetí úplatku apod.). Následně je třeba zhodnotit, zda z takového poměru vyplývá zájem úřední osoby na výsledku řízení. Do třetice je nutné posoudit, zda tento zájem má takový charakter, že lze pro něj pochybovat o nepodjatosti příslušné úřední osoby.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 1 Afs 7/2009

     O námitce podjatosti člena rady obce, která je orgánem příslušným k rozhodnutí o námitkách proti návrhu opatření obecné povahy, rozhoduje za podmínek dle § 134 odst. 4 správního řádu rada obce. Nemůže-li o námitce podjatosti rozhodnout rada obce z důvodu dle § 134 odst. 4 věty druhé správního řádu, rozhodne o ní krajský úřad (§ 14 odst. 4 věta třetí a § 178 odst. 2 věta druhá správního řádu).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 50 A 11/2017

     V případě důvodné námitky systémové podjatosti dopadající na starostu města, je nadřízený správní orgán povinen výslovně rozhodnout (ať již samostatně, nebo v rámci jediného usnesení) i o možné podjatosti tajemníka městského úřadu a v návaznosti na to i jemu podřízených osob, a to ve směru shora dolů v hierarchickém systému městského úřadu, který má podanou žádost posuzovat, až do úrovně případných prvních nepodjatých úředních osob, a to nejen ve vztahu k úředním osobám úřadu rozhodujícího o žádosti, ale též ve vztahu k úředním osobám činným v dotčených orgánech, které jsou součástí téhož městského úřadu a budou se v řešené věci vyjadřovat.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 48 A 100/2017

     Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených zásadních distinkcí konstatuje, že po územně samosprávných celcích při výkonu jejich samostatné působnosti není z podstaty smyslu jejich existence možné vyžadovat zcela nestranné a nezainteresované rozhodování. Samozřejmě, že i tyto celky jsou při své rozhodovací činnosti vázány celou řadou zákonů a v nich obsažených pravidel a omezení, ať už se příkladmo jedná o normy týkající se vedení správních řízení, zadávání veřejných zakázek či hospodaření se svým majetkem. Zákonnost a správnost individuálních správních aktů vydaných územně samosprávným celkem v samostatné působnosti se mimo jiné garantuje jejich přezkumem odvolacím správním orgánem, přičemž i v jeho postupu se však uplatní jistá specifika oproti přezkumu rozhodnutí vydaných v přenesené působnosti…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 2 As 151/2018

     Smyslem § 8 zákona o střetu zájmů je zde zabránit narušení důvěry v jednání orgánu územního samosprávného celku a nesprávnému užití finančních prostředků tím, že člen zastupitelstva jakožto veřejný činitel upřednostní soukromý zájem před veřejným. Soukromý zájem se mohl týkat nikoli žalobce a osob jemu blízkých, ale DTJ, jejímž byl členem. Výkon funkce člena zastupitelstva pak nemusel být nestranný a objektivní. Oznámení o osobním zájmu je opatřením proti střetu zájmů. Již samotný fakt, že člen zastupitelstva má povinnost sdělit svůj poměr k věci, potlačuje případný střet zájmů. Pokud člen zastupitelstva neoznámil svůj poměr k věci, neznamená to automaticky neplatnost hlasování. Tím spíše je třeba, aby svůj poměr k věci oznámil, a to ještě před zahájením hlasování. Pokud žalobce neoznámil svůj vztah k projednávané věci, neměl hlasovat. Jen tak mohl vyloučit pochybnosti o možném střetu zájmů, který mohl ovlivnit přidělování veřejných zdrojů.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 72 A 64/2017

     Argumentace obou navrhovatelek se týká primárně zásahu do soukromí neuvolněných funkcionářů samospráv. Jelikož však v tomto případě jde o tzv. abstraktní kontrolu norem, Ústavní soud není vázán argumentací navrhovatelek, nýbrž toliko vymezeným petitem. Neshledal přitom žádné rozumné důvody, pro které by si tito neuvolnění funkcionáři samospráv zasluhovali zásadně odlišný právní režim. Dělícím kritériem totiž nemůže být pouze to, zda veřejný funkcionář pobírá z veřejných prostředků určitou formu odměny, nýbrž na jakých rozhodnutích se podílí, a zda při tom může dojít ke střetu veřejného zájmu se zájmem soukromým ve smyslu § 3 zákona o střetu zájmů. Představa, že neuvolněný zastupitel nebo jiný funkcionář samosprávy má být podroben vyšší míře veřejné kontroly jen proto, že je uvolněn pro výkon funkce a proto i jinak odměňován, nemůže být přímým důvodem pro intenzivnější zásah do shora uvedených práv a svobod, nehledě na to, že pravidla odměňování těchto skupin funkcionářů jsou rámcově stanovena právním předpisem [srov. např. § 73 a 134 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů].

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17

     … Jak vysvětlil NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, čj. 2 As 151/2018-63, o systémové podjatosti nelze v oblasti samostatné působnosti územních samosprávných celků ani uvažovat. Každý ze zastupitelů, kteří v samostatné působnosti rozhodli o přijetí napadeného OOP, nepochybně měl určitý vztah k regulovanému území, což je ostatně u obecních zastupitelů žádoucí. Dovodit, že kvůli tomu nemohou o napadeném OOP hlasovat (a že má rozhodnout např. zastupitelstvo jiné obce), je absurdní. Soud se ztotožňuje s právním názorem odpůrce, že na věc dopadá § 83 odst. 2 obecního zřízení, který vyložil NSS v rozsudku ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010-185. Z jeho bodů 146 a 147 vyplývá, že zastupitel je sice povinen ohlásit svůj střet zájmů, ovšem nemůže být rozhodnutím zastupitelstva z rozhodování vyloučen, byť by ve střetu zájmů byl. Vliv na zákonnost opatření obecné povahy z tohoto důvodu by bylo možné konstatovat pouze v případě, kdy zastupitel své povinnosti nedostojí, zastupitelstvo si střetu zájmů není vědomo a současně pokud by si jej vědomo bylo, opatření obecné povahy by vůbec nepřijalo nebo by jej přijalo v zásadně odlišné podobě. O takovou situaci se však v posuzované věci jednat nemůže, neboť ze správního spisu je zjevné, že tvrzený střet zájmů byl předmětem řady podání i podaných námitek, probíral se při druhém opakovaném veřejném projednání a předsedkyně Komise pro přípravu a pořízení územního plánu města M. přezkoumala jeho soulad s etickým kodexem (srov. její email ze dne 23. 8. 2014, který je součástí správního spisu) a uzavřela, že k jeho porušení nedošlo. Zastupitelé si uvedených okolností vědomi byli, přesto usnesením ze dne 24. 9. 2018 napadené OOP vydali. Soud uzavírá, že i kdyby určený zastupitel JUDr. J. Z. ve střetu zájmů byl, nemělo by to žádný vliv na zákonnost vydaného OOP…

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, sp. zn. 43 A 86/2019

     Ze závěrů poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu

     Pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení, nemůže v takovém řízení zároveň vykonávat pravomoc správního orgánu jako oprávněná úřední osoba, neboť je podle § 14 odst. 1 správního řádu vyloučen ze všech úkonů v řízení. V takovém případě krajský úřad postupuje podle § 131 odst. 4 správního řádu. Totéž platí, pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení a oprávněnou úřední osobou k vedení řízení je místostarosta této obce (a naopak).

Závěr č. 133 ze dne 14. 2. 2014

Díl 2

Pravomoc zastupitelstva obce

§ 84

(1) Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce (§ 35 odst. 1).

(2) Zastupitelstvu obce je vyhrazeno

a)  schvalovat program rozvoje obce,

b)  schvalovat rozpočet obce, závěrečný účet obce a účetní závěrku obce sestavenou k rozvahovému dni,

c)  zřizovat trvalé a dočasné peněžní fondy obce,

d)  zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky obce, schvalovat jejich zřizovací listiny,

e)  rozhodovat o založení nebo rušení právnických osob, schvalovat jejich zakladatelské listiny, společenské smlouvy, zakládací smlouvy a stanovy a rozhodovat o účasti v již založených právnických osobách,29)

f)  delegovat zástupce obce, s výjimkou § 102 odst. 2 písm. c), na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast,

g)  navrhovat zástupce obce do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast, a navrhovat jejich odvolání; to neplatí, rozhoduje-li rada obce ve věcech jediného společníka obchodní společnosti podle § 102 odst. 2 písm. c),

h)  vydávat obecně závazné vyhlášky obce,

i)  rozhodovat o vyhlášení místního referenda,

j)  navrhovat změny katastrálních území uvnitř obce, schvalovat dohody o změně hranic obce a o slučování obcí,

k)  určovat funkce, pro které budou členové zastupitelstva obce uvolněni,

l)  zřizovat a rušit výbory, volit jejich předsedy a další členy a odvolávat je z funkce,

m) volit z řad členů zastupitelstva obce starostu, místostarosty a další členy rady obce (radní) a odvolávat je z funkce, stanovit počet členů rady obce,

n)  stanovit výši odměn neuvolněným členům zastupitelstva obce,

o)  stanovit paušální částku náhrady výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce podle § 71 odst. 3, rozhodovat o mimořádných odměnách podle § 76, o plněních pro členy zastupitelstva obce podle § 80 a o poskytnutí náhrady za nevyčerpanou dovolenou uvolněným členům zastupitelstva obce podle § 81a odst. 6,

p)  vyslovovat souhlas se vznikem pracovněprávního vztahu mezi obcí a členem zastupitelstva obce,

q)  zřizovat a zrušovat obecní policii,

r)  rozhodovat o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce,

s)  rozhodovat o zřízení a názvech částí obce, o názvech ulic a dalších veřejných prostranství,

t)  udělovat a odnímat čestné občanství obce a ceny obce,

u)  stanovit pravidla pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce,

v)  rozhodovat o peněžitých plněních poskytovaných fyzickým osobám, které nejsou členy zastupitelstva obce, za výkon funkce členů výborů, komisí a zvláštních orgánů obce,

x)  rozhodovat o zřízení, sloučení, splynutí, rozdělení a zrušení veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení, navrhovat zástupce do jeho dozorčí rady a rozhodovat o převodu vlastnického práva k majetku, s nímž hospodaří veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení nebo o jeho pronájmu v případech, kdy to stanoví zvláštní právní předpis^29a),

y)  plnit úkoly stanovené zvláštním právním předpisem,

(3) Není-li zřízena rada obce, vydává nařízení obce zastupitelstvo obce.

(4) Zastupitelstvo obce si může vyhradit další pravomoc v samostatné působnosti obce mimo pravomoce vyhrazené radě obce podle § 102 odst. 2.

(5) Zastupitelstvo obce rozhoduje o zrušení usnesení rady obce, jsou-li mu předložena k rozhodnutí podle § 105 odst. 1.

komentář k § 84

Na tomto místě zákona je řešena poměrně zásadní problematika spojená s pravomocemi zastupitelstva obce.

     Vyhrazená pravomoc

V odst. 1 je koncipována tzv. vyhrazená pravomoc, přičemž z uvedeného ustanovení vyplývá, že zastupitelstvo obce je vrcholným orgánem obce a že zastupitelstvu není možno v rámci samostatné působnosti odebrat právo rozhodnout takto o všem, o čem tento orgán rozhodovat chce, až na určité zákonné výjimky. Obecně by mělo platit, že nikdo nemůže zpochybnit právo zastupitelstva, coby nejvyššího orgánu obce, aby si toto vyhradilo rozhodování (až na určité výjimky) o kterékoli věci ze samostatné působnosti, přičemž rozdělení, které je takto dáno tímto ustanovením zákona, bude aplikována toliko tehdy, pakliže zastupitelstvo nerozhodne v dané věci jinak. Je nepochybné, že zastupitelstvo je oprávněno takto rozhodovat jen o problematice, která se týká samostatné působnosti.

     Pravomoci, které jsou vyhrazeny zastupitelstvu obce

V odst. 2 jsou uvedeny pravomoci, které jsou takto vyhrazeny zastupitelstvu obce. Tyto pravomoci nemůže vykonávat nikdo jiný, než uvedené zastupitelstvo a jsou navíc z hlediska svého obsahu i pojetí nepřenosné, přičemž výjimku z této koncepce může stanovit toliko zákon. Mezi základní oprávnění zastupitelstva tak náleží schvalování programu rozvoje obce, schvalování rozpočtu obce, závěrečného účtu obce a účetní závěrky obce, která se sestavuje k rozvahovému dni, dále pak zřizovat trvalé a dočasné peněžní fondy obce. Vedle toho zastupitelstvo schvaluje současně i jakékoli změny a dodatky ke všem těmto uvedeným dokumentům. Kromě již uvedeného zastupitelstvo schvaluje zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, schvalování jejich zřizovacích listin, zakládání nebo rušení právnických osob, schvalování jejich zakladatelských listin, společenských smluv, zakládacích smluv a stanov a rozhoduje o účasti v již založených právnických osobách, deleguje zástupce obce, s výjimkou § 102 odst. 2 písm. c) zákona, na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má obec svou majetkovou účast, dále pak navrhuje zástupce obce do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má obec svou majetkovou účast a současně navrhuje i jejich odvolání, což však neplatí, rozhoduje-li rada obce ve věcech jediného společníka obchodní společnosti dle § 102 odst. 2 písm. c) zákona.

Neopomenutelná role zastupitelstva je i v souvislosti s problematikou uskutečňování všech zápisů do obchodního rejstříku, kdy rozhodování v těchto záležitostech ani nejde delegovat na jiné orgány obce – už i z toho důvodu, že obec je nezřídka jedním z významných zakladatelů nebo zřizovatelů různých subjektů, nejen podnikatelského rázu. Je to také zastupitelstvo, které jako jediný obecní orgán, má oprávnění vydat obecně závaznou vyhlášku, rozhodovat o vyhlášení místního referenda apod. Pokud by v těchto otázkách došlo k obejití zastupitelstva, je takové právní jednání v konečném důsledku absolutně neplatné. I když jsou pravomoci zastupitelstva v mnoha ohledech neoddiskutovatelné, např. k přijetí dotace ze státního rozpočtu obcí na základě rozhodnutí konkrétního ministerstva již tohoto souhlasu třeba není – srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 62/2005.

     Zastupitelstvo obce

V odst. 3 je stanoveno, že není-li zřízena rada obce, vydává nařízení obce zastupitelstvo obce. Zákonodárce tak předvídá situace, kdy pak tuto působnost vykonává zastupitelstvo. Typicky se jedná o případy, kdy je v obci méně než 15 zastupitelů a z toho důvodu se pak rada obce nevolí. Může ovšem nastat i situace, kdy k převzetí úkolů rady může dojít v souvislosti s tím, že v průběhu funkčního období z nějakého důvodu klesne počet členů rady pod číslo pět a na nejbližším zasedání se nepodaří počet členů rady doplnit na stanovený počet. To je pak dalším důvodem k tomu, aby působnost takto nefunkční rady obce byla přenesena na zastupitelstvo, které poté vydává namísto rady uvedené nařízení obce.

     Další pravomoc

V odst. 4 se uvádí, že zastupitelstvo obce si může vyhradit další pravomoc v samostatné působnosti obce mimo pravomoci vyhrazené radě obce dle § 102 odst. 2 zákona. Díky tomuto ustanovení zákona si tak může zastupitelstvo obce zvláště vyhradit některé pravomoci, které zákon blíže neupravuje a současně i vyhradit další pravomoci (tj. cokoli) coby nejvyšší orgán obce. Ve své podstatě se tak jedná o výhradu tzv. zbytkových pravomocí. Bezesporu se tak jedná o zásah do práva na územní samosprávu. Nicméně je třeba dodat, že ústavně zaručené právo na samosprávu však není neomezitelné a lze do něj zasáhnout, má-li tento zásah zákonný podklad, jak lze dovodit z čl. 101 odst. 4 Ústavy. Pokud dojde k této výhradě rozhodování, měla by být taková výhrada provedena vždy předem, aby zastupitelstvo nezasahovalo např. do již rozhodnuté věci. V zájmu právní jistoty a předvídatelnosti by měla být taková výhrada srozumitelná a dostatečně určitá. Předpokládá se, že taková výhrada bude provedena vždy formou usnesení příslušného zastupitelstva obce, kdy k jeho přijetí musí hlasovat nadpoloviční většina všech členů zastupitelstva. V rozsudku sp. zn. 31 A 274/2017 Krajský soud v Brně dospěl k názoru, že: „Zákonným základem omezení práva na územní samosprávu je zde použitý § 84 odst. 4 obecního zřízení. Bez přípustných výjimek totiž stanoví, že si určité pravomoci zastupitelstvo obce nemůže vyhradit. Legitimním cílem omezení práva na územní samosprávu na základě § 84 odst. 4 obecního zřízení je pak promítnutí dělby moci na úrovni obce. Jako legitimní důvod omezení samosprávy dělbu moci zmiňuje i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09. Konstrukce vzájemných vztahů orgánů obcí při výkonu územní samosprávy v mnohém připomíná organizaci státní moci. Jde o obdobu vztahu Poslanecké sněmovny a vlády. I proto § 99 odst. 1 obecního zřízení říká, že rada obce je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu obce. Ve vztahu zastupitelstva obce a rady přitom musí existovat obdobná organizační a rozhodovací pravidla, jaká existují mezi Poslaneckou sněmovnou a vládou. Právě jejich předvídatelné vymezení ve světle kýžené dělby moci je smyslem a účelem § 84 odst. 4 obecního zřízení. Takový cíl je podle krajského soudu legitimní. Ustanovení § 84 odst. 4 obecního zřízení omezující právo obcí na samosprávu splňuje i kritérium vhodnosti. Nepochybně umožňuje dosáhnout popsaného legitimního cíle dosažení dělby moci na úrovni obce. Nastoluje přehledná pravidla rozdělení pravomocí mezi základní zastupitelský orgán obce (zastupitelstvo) a její výkonný orgán (rada). S ohledem na výše přiblížený legitimní cíl tedy § 84 odst. 4 obecního zřízení přináší řešení, které sice omezuje autonomii obce, ale jde o řešení vhodné. Ustanovení § 84 odst. 4 obecního zřízení splňuje podle krajského soudu i kritérium nezbytnosti. Je-li legitimním cílem na pozadí tohoto ustanovení promítnutí dělby moci na obecní úrovni, tedy nastavení konkrétních organizačních pravidel a rozdělení pravomocí mezi orgány obce, pak je logické, že zákonodárce musel vymezit, které konkrétní pravomoci budou „v moci“ rady obce. Současně musel určité pravomoci uzmout zastupitelstvu. Při tomto rozdělování pravomocí pak zákonodárce požívá jistý prostor pro své uvážení. Pokud je ovšem rozdělil po obsahové stránce způsobem, jakým to učinil v § 102 odst. 2 obecního zřízení, kde lze opravdu číst pravomoci svou povahou hlavně výkonné, nevyvolává to u krajského soudu domnění, že by toto vymezení hranic moci neslo znaky svévole či nerozumnosti. Z toho důvodu – a také s ohledem na zdrženlivost, kterou obyčejně soudní moc v tomto kroku testu proporcionality vykazuje – lze jen stěží dovozovat jiné řešení, které by na obdobné úrovni dosahovalo sledovaného cíle a bylo vůči ústavně zaručenému právu obcí na samosprávu příznivější. Podle krajského soudu proto řešení zvolené v § 84 odst. 4 obecního zřízení splňuje kritérium nezbytnosti.

Jak vyplývá z výše uvedeného, koncepce obsažená v odst. 4 umožňuje, aby si zastupitelstvo obce na sebe vztáhlo rozhodování o záležitostech, které nejsou vyhrazeny radě obce dle § 102 odst. 2 zákona, tj. aby „převzalo“ rozhodování v tzv. zbytkových věcech ve smyslu § 102 odst. 3 zákona. Zastupitelstvo obce může na sebe toto rozhodování vztáhnout buď svým usnesením ad hoc, tj. ve vazbě na konkrétní případ, popř. tak může učinit obecně pro předem určený okruh právních jednání. Pokud by si zastupitelstvo vyhradilo tuto záležitost ad hoc, může za tím účelem přijmout samostatné usnesení, kterým si tuto záležitost vyhradí v rámci své pravomoci k určité věci, popř. může v této věci přímo rozhodnout, aniž by si výslovně tuto záležitost takto „vyhradilo“ do své pravomoci. Bude-li ovšem zastupitelstvo rozhodovat formou ad hoc, má takové vyhrazení vždy účinky toliko ve vztahu k danému právnímu jednání a nemůže se vztahovat na jiná, třebas i typově obdobná jednání, nicméně se vztahuje i na rozhodování o změnách, popř. o dodatcích tímto způsobem schválené smlouvy i na rozhodnutí o jejím ukončení, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3826/2007. Třeba dodat, že v případě schvalování smluv, které v sobě zahrnují více smluvních typů (smíšených smluv) je nezbytné, aby o uzavření takové smlouvy vždy rozhodovalo zastupitelstvo obce buď samostatně v rámci své zbytkové pravomoci dle odst. 4 anebo současně s radou. Takovýto postup je poté nezbytný k tomu, aby taková smlouva byla řádně uzavřena a schválena a nebylo možno ve vztahu k ní namítat neplatnost v souladu s § 41 odst. 2 a 3 zákona – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1090/2008. V této souvislosti ještě třeba dodat, že usnesení obecního orgánu, např. o prodeji nemovitého majetku, by mělo obsahovat alespoň základní náležitosti zamýšleného právního jednání, tj. v tomto případě budou podstatnými náležitostmi takové smlouvy určení druhé smluvní strany, určení předmětu prodeje (označení nemovité věci) a určení kupní ceny – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004. Přijaté usnesení v této věci by mělo být precizně formulováno, aby obsahovalo všechny relevantní skutečnosti, které je nutno následně promítnout do uzavřené smlouvy, jelikož absence podstatných náležitostí v takto přijatém usnesení může vést k jeho neurčitosti a tím pádem i k neplatnosti takové smlouvy. Příslušný orgán obce musí navíc vždy nemovité věci takto označit v souladu s katastrálním zákonem a nezbytné je rovněž i určení druhé smluvní strany. Znamená to, že usnesení příslušného orgánu obce by mělo zpravidla vždy obsahovat jednoznačnou identifikaci druhé smluvní strany, přičemž určení druhé smluvní strany má být součástí usnesení příslušného orgánu obce i v případě, kdy je dispozice realizována na základě žádosti konkrétního zájemce. V této souvislosti pak platí, že identifikace druhé smluvní strany se v zápise ze zasedání zastupitelstva či rady obce neanonymizuje. Pokud však obec zápisy či výpisy usnesení zveřejňuje na úřední desce nebo na internetových stránkách obce, bude nezbytné toto usnesení při zveřejnění anonymizovat. Součástí takové majetkové dispozice je i určení protiplnění, např. v podobě výše kupní ceny. Za tím účelem platí, že kupní cenu je vhodné uvádět v usnesení i v případě, že obec schválila interní „Pravidla pro prodej nemovitého majetku“, která mají charakter jakéhosi ceníku, neboť obec se může od těchto interních pravidel odchýlit. Jak dále vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, kupní cenu nelze stanovit s odkazem na dosud nezpracovaný znalecký posudek.

Ostatně Ministerstvo vnitra ve svém stanovisku č. 2/2013 zastává názor, že zastupitelstvo obce si může na sebe vztáhnout nejen „zbytkovou pravomoc rady“ dle § 102 odst. 3 zákona, ale také věci, které patří do vyhrazené pravomoci rady obce v případech, kdy pravomoc rady vykonává starosta. Lze tak učinit jak jednorázově (usnesením v konkrétní věci ad hoc), tak usnesením zastupitelstva obce, působícím do budoucna pro případy stanoveného druhu.

     Princip dělby moci

V odst. 5 je pak zohledněn princip dělby moci v rámci soustavy obecních orgánů, podle něhož zastupitelstvo obce rozhoduje o zrušení usnesení rady obce, jsou-li mu předložena k rozhodnutí dle § 105 odst. 1 zákona.

§  Z judikatury

     Zastupitelstvo tedy coby ústavně předvídaný orgán spravující obec (čl. 101 odst. 1 Ústavy) má několik kreačních i kontrolních pravomocí vůči radě obce. Na její činnost proto má velmi silný vliv. Z těchto důvodů má krajský soud za to, že § 84 odst. 4 obecního zřízení rozložením pravomocí mezi zastupitelstvo a radu omezuje právo žalovaného na samosprávu pouze mírně. Na výše vymezené stupnici intenzity zásahu však dané ustanovení naplňuje kolidující zájem na obecní dělbě moci v podstatné míře. I na úrovni obcí platí, že nejlepší překážkou zneužití moci je takové její rozdělení, kde jedna moc v určité míře omezuje druhou. Pokud by jeden orgán vykonával „absolutní samosprávnou moc“, pak by toto zneužití mohlo hrozit (srov. obdobně Šimíček, V. Čl. 2. In. Šimíček, V. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 47-48). Je proto ústavně na místě i samostatnou (samosprávnou) působnost dále dělit mezi více orgánů obce, mezi nimiž současně budou fungovat jisté brzdy a protiváhy. Mnohé z nich krajský soud popsal v předchozím odstavci. Patří mezi ně i limitovaný režim možností vyhradit si další pravomoci podle § 84 odst. 4 obecního zřízení, o nějž jde v této věci. Sledovaný legitimní zájem na dělbě moci na úrovni obcí proto dané ustanovení naplňuje podstatně. Z těchto důvodů tedy § 84 odst. 4 obecního zřízení podle krajského soudu představuje přiměřené omezení ústavně zaručeného práva žalovaného na územní samosprávu. Proto krajský soud nevyslyšel návrh žalovaného, aby v této věci postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil věc Ústavnímu soudu k přezkumu ústavnosti § 84 odst. 4 obecního zřízení. Nedospěl totiž k závěru, že zákon, jehož má při řešení věci použít, odporuje ústavnímu pořádku. To ostatně odpovídá i názoru Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09 (bod 23). Byť je pravdou, že šlo o názor vyslovený jen obiter dictum bez odpovídajícího hlubokého zdůvodnění. Krajský soud k němu nicméně dospěl sám na základě důvodů zde vysvětlených.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 31 A 274/2017

§ 85

Zastupitelstvu obce je dále vyhrazeno rozhodování o těchto právních jednáních:

a)  nabytí a převod hmotných nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, s výjimkou inženýrských sítí a pozemních komunikací, převod bytů a neby­tových prostorů z majetku obce,

b)  poskytování věcných darů v hodnotě nad 20 000 Kč a peněžitých darů ve výši nad 20 000 Kč fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce,

c)  poskytování dotací a návratných finančních výpomocí nad 50 000 Kč v jednotlivém případě fyzickým nebo právnickým osobám a uzavření veřejnoprávních smluv o jejich poskytnutí,

d)  uzavření smlouvy o společnosti⁴⁴⁾ a poskytování majetkových hodnot podle smlouvy o sdružení, jejíž je obec společníkem,

e)  peněžité i nepeněžité vklady do právnických osob,

f)  vzdání se práva a prominutí dluhu vyšší než 20 000 Kč,

g)  zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 20 000 Kč,

h)  dohody o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců,

i)  postoupení pohledávky vyšší než 20 000 Kč,

j)  uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru nebo zápůjčky, o převzetí dluhu, o pře­vzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a smlouvy o společnosti⁴⁴⁾,

k)  zastavení nemovitých věcí,

l)  vydání komunálních dluhopisů,

m) nabytí a převod práva stavby a smluvní zřízení práva stavby k pozemku ve vlastnictví obce,

n)  zpeněžení hmotné nemovité věci ve vlastnictví obce nebo práva stavby ve veřejné dražbě a nabytí hmotné nemovité věci nebo práva stavby obcí v dražbě, ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku nebo jiným obdobným způsobem; tuto pravomoc může zastupitelstvo obce zcela nebo zčásti svěřit radě obce nebo starostovi.

komentář k § 85

V tomto ustanovení zákona jsou upravena vybraná právní jednání a podmínky, o nichž v rámci své působnosti rozhoduje zastupitelstvo obce. Koncepce zákona přitom vychází z toho, že pokud by o takovém právním jednání rozhodl jiný orgán obce než je zastupitelstvo, jednalo by se o neplatné právní jednání. O právním jednání musí být takto zastupitelstvem vždy rozhodnuto předtím, než k takovému právnímu jednání následně dojde a není možno takto vzniklý nedostatek zhojit dodatečně, např. následným hlasováním.

V písm. a) je stanoveno, že zastupitelstvu obce je dále vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu hmotných nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, s výjimkou inženýrských sítí a pozemních komunikací, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce. Platí, že před každým takovým převodem je obec povinna zveřejnit záměr převést takový nemovitý majetek v souladu s § 39 zákona. Nebude-li dodržet zákonem stanovený postup, tj. záměr by nebyl zveřejněn předtím, než zastupitelstvo rozhodne o převodu, a daný převod by byl takto následně učiněn, šlo by v souladu s § 41 zákona o právní jednání neplatné. Z dikce vyplývá, že z vyhrazené pravomoci zastupitelstva bylo vyňato rozhodování o nabytí a převodu inženýrských sítí a pozemních komunikací. Rozhodování o uvedených právních jednáních je takto zastupitelstvu vyhrazeno bez ohledu na to, jaká je hodnota nemovitého majetku, který je takto převáděn, resp. kterého se takové právní jednání týká.

V písm. b) je uvedeno, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o poskytování věcných darů v hodnotě nad 20 000 Kč a peněžitých darů ve výši nad 20 000 Kč fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce. Vychází se přitom z toho, že dary jednomu obdarovanému v rámci kalendářního roku se takto sčítají. Dojde-li k tomu, že by hodnota těchto darů přesáhla 20 000 Kč, je o poskytnutí takového daru oprávněno rozhodnout toliko zastupitelstvo obce.

Půjde-li o poskytnutí daru, popř. o jeho nabytí, kdy hodnota daru nepřesahuje částku 20 000 Kč v rámci kalendářního roku, může o tomto právním jednání rozhodnout rada obce, popř. jiný orgán obce, je-li mu tato kompetence v souladu s § 102 odst. 3 zákona svěřena. Není však vyloučeno, že si zastupitelstvo obce může vyhradit rozhodování i v případě darů, které tento limit takto ani zdaleka nepřesáhnou. Poskytuje-li obec dary, musí respektovat kromě jiného i pravidla pro poskytování veřejných podpor, tj. např. čl. 107 a násl. Smlouvy o fungování EU.

V písm. c) se uvádí, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno poskytování dotací a návratných finančních výpomocí nad 50 000 Kč v jednotlivém případě fyzickým nebo právnickým osobám a uzavření veřejnoprávních smluv o jejich poskytnutí. Z dikce zákona vyplývá, že zastupitelstvo obce musí v těchto případech rozhodovat pouze tehdy, jestliže dotace v jednotlivém případě přesáhne částku 50 000 Kč (jednotlivé dotace se v rámci kalendářního roku nesčítají).

V písm. d) bylo stanoveno, že zastupitelstvo obce je vyhrazeno uzavření smlouvy o společnosti a poskytování majetkových hodnot podle smlouvy o společnosti, jejíž je obec společníkem. Je tak pamatováno na § 2716 odst. 1 občanského zákoníku, kde je dána možnost pro několik osob se na základě smluvního závazku sdružit za společným účelem činnosti nebo věci, přičemž tak následně vzniká společnost, která nemá právní osobnost a kde si společníci svá práva a povinnosti vzájemně upraví ve smlouvě. Zákonodárce pak stanovil, že samotné rozhodnutí o uzavření takové smlouvy je vyhrazeno zastupitelstvu obce. Přitom lze poukázat na § 54 zákona, kdy lze na spolupráci mezi obcemi a právnickými i fyzickými osobami v občanskoprávních vztazích použít ustanovení občanského zákoníku o spolcích a o smlouvě o společnosti.

Z písm. e) vyplývá, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodovat o peněžitých i nepeněžitých vkladech do právnických osob. Toto ustanovení zákona umožňuje zastupitelstvu rozhodovat o majetkových vkladech do všech forem obchodních společností, družstev, nadací, nadačních fondů, svazků obcí apod. Tento druh rozhodování náleží do výhradní působnosti zastupitelstva a nemůže být přenesen na jiný orgán obce.

Z písm. f) plyne, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno též rozhodování o vzdání se práva a prominutí dluhu vyšší než 20 000 Kč. Je zde takto pamatováno na situace, kdy je obec v procesním postavení věřitele, který se vzdává práva na další vymáhání tohoto dluhu v hodnotě vyšší než 20 000 Kč a hodlá takovouto pohledávku za dlužníkem prominout.

V písm. g) zákonodárce dále stanovil, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodovat o zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 20 000 Kč. Toto ustanovení tak pamatuje na situace, kdy je obec v pozici zástavce a jsou zastavovány movité věci nebo práva v hodnotě přesahující 20 000 Kč.

V písm. h) je uvedeno, že zastupitelstvu obce je vyhrazena dohoda o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Půjde-li o schválení dohody o splátkách s lhůtou kratší než 18 měsíců, bude v těchto případech rozhodovat rada obce, je-li v obci zřízena a není-li tato kompetence svěřena starostovi nebo obecnímu úřadu.

Podle písm. i) je dále zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o postoupení pohledávky vyšší než 20 000 Kč. O postoupení pohledávky nižší než 20 000 Kč pak rozhoduje rada obce, je-li v obci zřízena a není-li tato kompetence svěřena starostovi nebo obecnímu úřadu.

Z dikce písm. j) vyplývá, že zastupitelstvu obce je kromě toho vyhrazeno uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru nebo zápůjčky, o převzetí dluhu, o převzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a smlouvy o společnosti. Není-li obec stranou dohody, která dluh převezme, přistoupí k dluhu, popř. převezme ručitelský závazek a o přijetí dotace obcí jako příjemce rozhoduje (nevyhradilo-li si to předem zastupitelstvo obce svým usnesením), je kompetentní k rozhodování v těchto otázkách rada obce, je-li v obci zřízena a není-li rozhodování svěřeno starostovi nebo obecnímu úřadu.

V písm. k) se uvádí, že zastupitelstvu obce je též vyhrazeno rozhodování o zastavení nemovitých věcí. Pamatuje se zde na situace, kdy je takto obec v pozici zástavce, jak již uvedeno v případě movitých věcí. Z důvodu právní jistoty lze doporučit, aby takto bylo rozhodováno i o zastavení bytů a nebytových prostorů. Nevyhradilo-li si rozhodování zastupitelstvo obce, pak v ostatních případech rozhoduje rada obce, je-li v obci zřízena a není-li tato kompetence svěřena starostovi nebo obecnímu úřadu.

V písm. l) se stanoví, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno vydání komunálních dluhopisů. Je tak reagováno na § 27 odst. 1 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, kde se pamatuje na dluhopisy vydávané územním samosprávným celkem – v daném případě obcemi. Vydávání těchto dluhopisů je regulováno souhlasem Ministerstva financí, které takový souhlas neudělí tehdy, jestliže dospěje k závěru, že ekonomická situace územního samosprávného celku nedává záruky, že závazky spojené s vydáním těchto dluhopisů budou splněny.

V písm. m) je uvedeno, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno také nabývání a převod práva stavby a smluvní zřízení práva stavby k pozemku ve vlastnictví obce. Reaguje se tak na § 1242 občanského zákoníku, kde právo stavby je nemovitou věcí, a to nehmotnou. V tomto ohledu se jedná o jedinou nehmotnou nemovitou věc, kde o jejím nabytí, popř. o převodu bude vždy rozhodovat zastupitelstvo obce. Je tomu tak proto, že právo stavby může být zřízeno až po dobu 99 let s možností dalšího prodloužení, přičemž se bezesporu jedná o významné zatížení takového pozemku, které i výrazně limituje kohokoli v možnosti nakládat s takovým pozemkem.

V písm. n) zákonodárce stanovil, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno v neposlední řadě též rozhodování o zpeněžení hmotné nemovité věci nebo práva stavby obcí v dražbě, ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku nebo jiným obdobným způsobem. Tuto pravomoc může zastupitelstvo obce zcela nebo zčásti svěřit radě obce nebo starostovi. Z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že je lex specialis vůči ustanovením pod písm. m) a a) zákona.

§ 86

zrušen

§ 87

K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.31a)

komentář k § 87

Na tomto místě zákona bylo stanoveno, že k platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Je zde takto uvedeno, jak se zastupitelstvo obce usnáší na svých platných usneseních. Jak konstatoval ve svém rozsudku sp. zn. 43 A 70/2021 Krajský soud v Praze, tak zákon nestanoví, jak přesně má být formulováno usnesení předložené k hlasování zastupitelstvu, nestanoví však ani přísný požadavek, aby předmětem byla „holá“ otázka bez dalších doprovodných informací. Zvláštním zákonem, který má takto zákonodárce na mysli, je zákon o místním referendu, kdy stačí pro přijetí rozhodnutí prostá většina všech jeho členů, tj. se nepřihlíží k nepřítomným. V praxi však při aplikaci tohoto ustanovení vzniká otázka, z čeho se nadpoloviční většina vypočítává v případě, kdy nejsou obsazeny všechny mandáty v příjímacím orgánu. Třeba vycházet z názoru, že určitá většina ze všech orgánů se počítá ze skutečného stavu a k neobsazeným mandátům se dále nepřihlíží. Už i z toho důvodu, že není-li daný mandát z nějakého důvodu obsazen, není možno v danou chvíli ani hovořit o členovi, resp. o konkrétní fyzické osobě. Tomuto závěru svědčí i dikce § 90 zákona a podporuje jej i stanovisko Ministerstva vnitra. Ostatně, kdyby se většina nepočítala z faktického stavu, co se obsazenosti mandátů týče, nýbrž z původního stavu, který byl stanoven usnesením předchozího zastupitelstva, trpělo by takové zastupitelstvo trvalou neschopností se na čemkoli usnést.

§  Z judikatury

     Při nakládání s majetkem vystupuje obec jako účastník soukromoprávního vztahu, nikoliv jako nositel moci veřejné. Usnesení zastupitelstva o prodeji pozemku není rozhodnutím o veřejných subjektivních právech osob a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 3 Ans 9/2005

     … Zákon nestanoví, jak přesně má být formulováno usnesení předložené k hlasování zastupitelstvu, nestanoví však ani přísný požadavek, aby předmětem byla „holá“ otázka bez dalších doprovodných informací. Skutečnost, že otázka sama byla v rámci usnesení doplněna o další informace (o existenci stanoviska MV, resp. advokátní kanceláře, či o datu a času konání místního referenda včetně informace ohledně odměn členů volebních komisí) nelze považovat za nezákonnost. Z průběhu zasedání zastupitelstva odpůrce dne 8. 9. 2021 zachyceného v protokolu, který je součástí správního spisu, plyne, že zastupitelé si byli existence zmíněných stanovisek vědomi již před samotným hlasováním – zmínka o nich v rámci usnesení, tak nemohla mít na jejich rozhodování žádný vliv. Co se týče ostatních doprovodných informací, nedokáže si soud představit, jak by mohly odradit zastupitele od hlasování ve prospěch vyhlášení místního referenda, to ostatně neuvádí ani sám navrhovatel. I v hypotetickém případě, kdy by k takovému ovlivnění při hlasování došlo, nic by to nemohlo změnit na tom, že hlasovat o otázce tak, jak byla formulována, v místním referendu nelze.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 43 A 70/2021

§ 88

zrušen

§ 89

(1) Nesejde-li se zastupitelstvo obce po dobu delší než 6 měsíců tak, aby bylo schopno se usnášet, Ministerstvo vnitra je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí může obec podat žalobu k soudu.

(2) Nebude-li zastupitelstvo obce nebo jiný orgán obce postupovat v souladu s rozhodnutím soudu o povin­nosti vyhlásit místní referendum, vyzve Ministerstvo vnitra zastupitelstvo obce, aby do 2 měsíců zjednalo nápravu. Jestliže tak zastupitelstvo obce v této lhůtě neučiní, Ministerstvo vnitra je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí může obec podat žalobu k soudu30).

(3) Do doby, než bude zvoleno nové zastupitelstvo obce, postupuje se podle § 102a a 107.

komentář k § 89

V tomto ustanovení zákona je řešeno, kdy může Ministerstvo vnitra rozpustit zastupitelstvo obce a další s tím související okolnosti.

V odst. 1 je stanoveno, že nesejde-li se zastupitelstvo obce po dobu delší než 6 měsíců tak, aby bylo schopno se usnášet, Ministerstvo vnitra je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí může obec podat žalobu k soudu. Koncepce zákona vychází z toho, že uvedenou časovou prodlevu v délce 6 měsíců není možno napravit tím, že by se např. zastupitelstvo začalo znovu scházet po 8 měsících poté, co bylo Ministerstvem vnitra vyzváno k nápravě, ale mezitím již uběhla lhůta 6 měsíců. V odst. 2 se dále stanoví, že nebude-li zastupitelstvo nebo jiný orgán obce postupovat v souladu s rozhodnutím soudu o povinnosti vyhlásit místní referendum, vyzve Ministerstvo vnitra zastupitelstvo obce, aby do 2 měsíců zjednalo nápravu. Jestliže tak zastupitelstvo obce v této lhůtě neučiní, Ministerstvo vnitra je rozpustí. I proti tomuto rozhodnutí pak může obec podat žalobu k soudu. Pokud jde o podnět na rozpuštění zastupitelstva, pak zákon počítá s tím, že jej může ve vztahu k Ministerstvu vnitra podat kdokoli. Bude-li se obec bránit proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, které rozhodne o rozpuštění zastupitelstva obce, bude tak činit správní žalobou k příslušnému krajskému soudu. Tuto žalobu může podat jak samotné zastupitelstvo, pakliže je schopno se v této věci sejít a usnést se na jejím podání anebo rada obce. Nutno ovšem dodat, že samotné podání žaloby nemá odkladný účinek na existenci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci rozpuštění zastupitelstva obce, tudíž by s podáním takové žaloby měla být vždy spojena i žádost o odložení vykonatelnosti rozhodnutí a soud by jí měl zpravidla vždy vyhovět, hrozí-li značná újma obci.

Z odst. 3 plyne, že je-li zastupitelstvo obce Ministerstvem vnitra rozpuštěno, neznamená to konec obecních orgánů, jelikož i nadále zůstává ve svých funkcích rada, starosta, místostarosta, aby zabezpečovali všechny nezbytné činnosti v rámci samostatné působnosti obce do doby, než budou provedeny nové volby anebo se řízení obce ujme správce obce.

§ 90

Poklesne-li počet členů zastupitelstva obce o více než polovinu, popřípadě pod 5 a zastupitelstvo obce nemůže být doplněno z náhradníků, oznámí obecní úřad neprodleně tuto skutečnost krajskému úřadu. V takovém případě nemůže zastupitelstvo obce rozhodovat o záležitostech ­podle § 84 odst. 2 a § 85, s výjimkou přijímání rozpočtových opatření a stanovení pravidel rozpočtového provi­zoria.

komentář k § 90

Zákonodárce na tomto místě řeší situaci, kdy dochází k poklesu počtu členů zastupitelstva obce o víc než o polovinu, popř. pod 5 a není možno zastupitelstvo obce ani doplnit z řad náhradníků. Takto jsou pak naplněny důvody pro to, aby tato skutečnost byla neprodleně oznámena příslušným obecním úřadem krajskému úřadu, který by měl informovat Ministerstvo vnitra. Toto by pak následně vyhlásilo nové volby. Do vyhlášení a provedení nových voleb zůstane sice zastupitelstvo ve svých funkcích, avšak je velmi omezena jeho samotná působnost do doby, než dojde ke zvolení nového zastupitelstva.

§ 91

(1) Ustavující zasedání nově zvoleného zastupitelstva obce svolává dosavadní starosta po uplynutí lhůty pro podání návrhu soudu na neplatnost voleb nebo neplatnost hlasování tak, aby se konalo do 15 dnů ode dne uplynutí této lhůty, a jestliže byl návrh na neplatnost voleb nebo na neplatnost hlasování podán, do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí soudu o posledním z po­daných návrhů, pokud žádnému z podaných návrhů neby­lo vyhověno. Ustavujícímu zasedání předsedá zpravidla dosavadní starosta, případně nejstarší člen zastupitelstva obce do doby, než je zvolen starosta nebo místostarosta. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva obce se volí starosta, místostarosta a další členové rady obce.

(2) Jestliže se ustavující zasedání nově zvoleného zastupitelstva obce nekonalo ve lhůtě podle odstavce 1, svolá je po uplynutí této lhůty Ministerstvo vnitra, ledaže soud vyhověl návrhu na neplatnost voleb nebo na neplatnost hlasování. Informaci o svolání ustavujícího za­sedání zastupitelstva obce zveřejní Ministerstvo vnitra v rozsahu stanoveném v § 93 po dobu v tomto ustanovení stanovenou na své úřední desce.

komentář k § 91

V tomto ustanovení je pojednáno o zasedání nově zvoleného zastupitelstva a dalších podmínkách s tím souvisejících. Z dikce zákona vyplývá, že takové ustavující zasedání zastupitelstva svolává dosavadní starosta nebo ten, kdo jeho úkoly plní. Musí se tak stát do 15 dnů od vyhlášení výsledků voleb, popř. do 15 dnů od právní moci usnesení krajského soudu v řízení o neplatnosti voleb nebo volby kandidáta.

Je proto třeba, aby starosta, popř. ten, kdo bude toto zasedání svolávat, si ověřil vždy u krajského soudu, zda v dané věci nebyly podány odpovídající návrhy na soudní přezkum neplatnosti voleb. V těchto případech pak soud rozhoduje do 20 dnů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 35/19 dospěl v této souvislosti Ústavní soud k závěru, že ustavující schůzi nově zvoleného zastupitelstva nemá význam svolávat do doby, než je o všech návrzích o neplatnosti voleb či hlasování rozhodnuto, jelikož opačný postup by vedl k nežádoucímu stavu, poněvadž případné vyhovění některému z těchto návrhů by vytvářelo složité situace ohledně posuzování dosud učiněných kroků nového zastupitelstva.

Nesplní-li starosta nebo ten, kdo tak učinit měl, svou povinnost a zastupitelstvo není svoláno, musí tak učinit dozorový orgán. V takovém případě pak bude takto svolanému zastupitelstvu předsedat zpravidla nejstarší člen zastupitelstva do doby, než dojde ke zvolení starosty, popř. místostarosty. Takto svolané zasedání zastupitelstva by mělo zvolit starostu, místostarostu a radní. Nebudou-li zvoleni příslušní funkcionáři obce, mělo by dojít k přerušení takového ustavujícího zasedání a pokračovat v něm poté, co se podaří odstranit příslušné problémy, které vznikly v souvislosti s touto volbou příslušných funkcionářů.

§ 92

(1) Zastupitelstvo obce se schází podle potřeby, nejméně však jedenkrát za 3 měsíce. Zasedání zastupitelstva obce se konají v územním obvodu obce. Zasedání zastupitelstva obce svolává a zpravidla řídí starosta. Starosta je povinen svolat zasedání zastupitelstva obce, požádá-li o to alespoň jedna třetina členů zastupitelstva obce nebo hejtman kraje. Zasedání zastupitelstva obce se koná nejpozději do 21 dnů ode dne, kdy žádost byla doručena obecnímu ­úřadu.

(2) Nesvolá-li starosta zasedání zastupitelstva obce podle odstavce 1, učiní tak místostarosta, popřípadě jiný člen zastupitelstva obce.

(3) Zastupitelstvo obce je schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. Jestliže při zahájení jednání zastupitelstva obce nebo v jeho průběhu není přítomna nadpoloviční většina všech členů zastupitelstva obce, ukončí předsedající zasedání zastupitelstva obce. Do 15 dnů se koná jeho náhradní zasedání. Svolá se postupem podle odstavce 1 nebo 2.

komentář k § 92

Na tomto místě je řešena problematika vážící se k činnosti zastupitelstva, zejména k jeho schůzím a četnosti jejich konání.

V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž se zastupitelstvo má scházet dle potřeby, nejméně jednou za tři měsíce. Taková zasedání zastupitelstva se mají konat na území obce, což je jednou z podmínek pro platnost takového jednání. Vychází se z toho, že jednání zastupitelstva svolává starosta, který je pak i řídí. Mezi povinnosti starosty náleží dále i to, aby do 21 dnů od doručení žádosti na obecní úřad svolal zasedání zastupitelstva, pakliže o to požádala alespoň třetina jeho členů anebo hejtman kraje.

V odst. 2 je uvedeno, že nesvolá-li starosta zasedání zastupitelstva obce podle odst. 1, učiní tak místostarosta nebo jiný člen zastupitelstva obce. I když za nesplnění této povinnosti nehrozí starostovi žádná přímá sankce, platí zásada, že v případě tohoto opomenutí napomůže obecní úřad všemi silami tomu, kdo usiluje o toto svolání zastupitelstva, např. místostarostovi k tomu, aby se tento jeho záměr zdařil.

V odst. 3 je stanoveno, že není-li na začátku jednání zastupitelstvo schopno usnášení, musí jej předsedající ukončit a do 15 dnů poté se musí konat náhradní zasedání na základě nového svolání. K tomu, aby bylo takové zastupitelstvo usnášeníschopné, musí být přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů, tj. se všemi obsazenými mandáty a nebudou přitom započítávány mandáty neobsazené.

§ 93

(1) Obecní úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce3b) obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce; kromě toho může informaci uveřejnit způsobem v místě obvyklým.

(2) V době vyhlášení krizového stavu podle jiného právního předpisu43) se informace o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce podle odstavce 1 zveřejní na úřední desce obecního úřadu alespoň po dobu 2 dnů před zasedáním zastupitelstva obce; záležitosti, které se netýkají vyhlášeného krizového stavu, mohou být na tomto zasedání projednávány pouze tehdy, jestliže byla informace zveřejněna nejméně 7 dnů před zasedáním zastupitelstva obce.

(2) Zasedání zastupitelstva obce je veřejné.

(3) Požádá-li na zasedání zastupitelstva obce o slovo člen vlády nebo jím určený zástupce, senátor, poslanec, zástupce nebo zástupce orgánů kraje, musí mu být ­uděleno.

komentář k § 93

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s informovaností občanů obce o programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce včetně dalších procedur s tím spojených.

V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že obecní úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce a kromě toho může informaci tohoto druhu uveřejnit způsobem v místě obvyklým. Nejsou-li některé z podkladů členům zastupitelstva takto dodány včas, ale ve lhůtě poněkud kratší, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nezákonnost rozhodnutí přijatého na základě těchto podkladů – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ao 1/2007. Z odst. 2 však vyplývá, že původně navržený program má možnost zastupitelstvo ještě změnit doplněním nových bodů anebo vyřazením původně navržených bodů, což vede k závěru, že skutečný program zasedání zastupitelstva ne vždy odpovídá původně zveřejněnému návrhu.

V odst. 3 se stanoví, že zasedání zastupitelstva obce je veřejné. To znamená, že na něj má přístup široká veřejnost, která si z tohoto jednání může činit poznámky anebo pořizovat nahrávku, resp. záznam. Zákon tak ukládá jako základní podmínku pro transparentní jednání zastupitelstva jeho veřejnost a pokud by tato podmínka nebyla splněna, lze uvažovat o neplatnosti takového jednání. Vychází se přitom z toho, že zastupitelé obce jsou veřejní funkcionáři, kteří mají podléhat veřejné kontrole. Nebrání to ovšem tomu, aby se takto zastupitelé ještě před konáním tohoto veřejného zasedání zastupitelstva sešli např. na neformální poradě a na ní pohovořili o budoucím programu zasedání zastupitelstva.

Z odst. 4 plyne, že požádá-li na zasedání zastupitelstva obce o slovo člen vlády nebo jím určený zástupce, senátor, poslanec, nebo zástupce orgánů kraje, musí mu být takto udělen§ o. To ovšem neznamená, že taková žádost o udělení slova se těší nějakému privilegovanému pořadí a tudíž taková osoba může vystoupit teprve poté, co jí bude toto slovo zákonem stanoveným postupem uděleno. Přednostního pořadí pro vystoupení se může taková osoba dožadovat jen tehdy, jestliže jí takové pořadí svědčí na základě usnesení zastupitelstva nebo třebas v souladu s jednacím řádem zastupitelstva obce.

§ 94

(1) Právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání zastupitelstva obce mají jeho členové, rada obce a výbory.

(2) O zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva obce na program jeho jednání rozhodne zastupitelstvo obce.

komentář k § 94

Na tomto místě zákona je dále řešena problematika vážící se k právu předkládat návrhy na zařazení na pořad jednání připravovaného zastupitelstva a s tím souvisejícími aspekty.

V odst. 1 bylo stanoveno, že právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání zastupitelstva mají jeho členové, rada obce a výbory. Kromě toho má možnost pořad jednání připravovaného zastupitelstva ovlivnit svým hlasem poradním též tajemník. Koncepce zákona vychází z toho, že tyto orgány mohou své návrhy předložit vždy, nicméně bez záruky toho, že je bude též akceptovat zastupitelstvo obce. Umožňuje-li to jednací řád zastupitelstva obce, je možno, aby takové návrhy podávaly i jiné subjekty, např. komise apod.

V odst. 2 se uvádí, že o zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva obce na program jeho jednání rozhoduje zastupitelstvo obce. Pokud jde o samotné návrhy, vychází se z toho, že tyto mohou z povahy věci přednášet již jen zde přítomné osoby, kterým svědčí návrhové právo. Nelze připustit, aby se takové návrhy podávaly v zastoupení nepřítomného člena zastupitelstva, pakliže si takový písemný návrh zákonem stanoveným způsobem neosvojí přítomný člen zastupitelstva.

§  Z judikatury

     Konkrétní obsah programu zasedání zastupitelstva obce a seřazení jeho jednotlivých bodů je součástí práva obce na samosprávu. Zařazení nového bodu na program zasedání zastupitelstva až v průběhu tohoto zasedání připouští § 94 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Schválení takto nově zařazeného bodu je možné jen tehdy, je-li takový návrh věcně připraven ke schválení a nebrání-li schválení jiné zákonné ustanovení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 8 Aps 2/2013

     Zákon stanoví také povinnost informovat o navrženém programu zasedání – takto v předstihu zveřejněný program však nemusí být definitivní a nezměnitelný, neboť § 94 odst. 2 obecního zřízení umožňuje zařazení dalších návrhů – bodů k projednání zastupitelstva i průběhu zasedání (za podmínky schválení takového projednání zastupitelstvem).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 10 As 96/2014

§ 95

(1) O průběhu zasedání zastupitelstva obce se pořizuje zápis, který podepisuje starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů zastupitelstva obce, schválený pořad jednání zastupitelstva obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení.

(2) Zápis, který je nutno pořídit do 10 dnů po skončení zasedání, musí být uložen na obecním úřadu k nahlédnutí. O námitkách člena zastupitelstva obce proti zápisu rozhodne nejbližší zasedání zastupitelstva obce.

komentář k § 95

V tomto ustanovení zákona je ve své podstatě zprocesován průběh zasedání zastupitelstva obce.

V odst. 1 zákonodárce stanovil, že o průběhu zasedání zastupitelstva obce je nutno pořídit zápis, který podepisuje starosta, popř. místostarosta a určení ověřovatelé. Takový zápis by měl minimálně obsahovat počet přítomných zastupitelů, včetně toho, který zastupitel se třebas v průběhu jednání zastupitelstva vzdálil, aby byla zajištěna průběžně kontrola usnášeníschopnosti takového zastupitelstva. Dále by ze zápisu měl být zřejmý schválený pořad jednání, průběh a výsledek jeho hlasování i přijatá usnesení zastupitelstva.

V odst. 2 je uvedeno, že zápis, který je nutno pořídit do 10 dnů po skončení zasedání zastupitelstva, musí být uložen na obecním úřadu k nahlédnutí. O námitkách člena zastupitelstva obce proti zápisu rozhodne nejbližší zasedání zastupitelstva obce. Z dikce tohoto odstavce je zřejmé, že zápis musí být přístupný na obecním úřadu k nahlédnutí a o uplatněných námitkách člena zastupitelstva proti obsahu zápisu musí být rozhodnuto na nejbližším zasedání zastupitelstva obce. To neplatí o námitkách jiných subjektů, např. tajemníka. Ze zápisu je možno si činit výpisky nebo poznámky.

§  Z judikatury

     …Podle § 95 odst. 1 obecního zřízení se o průběhu zasedání zastupitelstva obce pořizuje zápis, který obsahuje mimo jiné i průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že zastupitelstvo obce na svém zasedání utvořenou vůli rovněž projevuje. Tato vůle je projevena právě v okamžiku přijetí předmětného usnesení, které vzešlo z výsledku hlasování o právním jednání – zachycena je v zápisu o průběhu zasedání. Samotný projev vůle zastupitelstva pochopitelně k realizaci majetkového převodu nepostačuje, jde v podstatě o interní (byť navenek jednoznačně deklarovaný) akt, který je nutné fakticky realizovat následným uzavřením smlouvy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 As 316/2017

§ 96

Zastupitelstvo obce vydá jednací řád, v němž stanoví podrobnosti o jednání zastupitelstva obce.

komentář k § 96

Na tomto místě zákon stanovil, že zastupitelstvo obce vydá jednací řád, ve kterém stanoví podrobnosti o jednání zastupitelstva obce. V tomto jednacím řádku tak musí být upravena pravidla pro jednání zastupitelstva, kdy se vychází ze zákonných pravidel upravených tímto zákonem, nicméně obec si je může na základě konkrétních poznatků a zkušeností doplnit. Jednací řád obce by měl mít zpravidla charakter interního předpisu, nicméně není vyloučeno, aby se tak stalo i ve formě obecně závazné vyhlášky obce. Pakliže se obec rozhodne z nějakého důvodu takový jednací řád nakonec nevydat a při jednání postupovat v souladu s tímto zákonem, nemá to na platnost usnesení vydaných zastupitelstvem pražádný vliv. Jednacím jazykem zastupitelstva je český jazyk a člen zastupitelstva, pakliže je příslušníkem národnostní menšiny (např. německé), nemá nárok, aby jednal v jiném jazyce, než v českém. Jednací řád zastupitelstva však může v této věci stanovit jinak. Výjimku z tohoto pravidla představuje slovenština, kterou lze takto dle Evropské charty regionálních či menšinových jazyků použít na celém území tohoto státu a polština v moravskoslezských okresech Frýdek-Místek a Karviná.

§ 97

Obec informuje občany o činnosti orgánů obce na zasedání zastupitelstva obce a dále jiným způsobem v místě obvyklým.

komentář k § 97

V tomto ustanovení zákona se uvádí, že obec informuje občany o činnosti orgánů obce na zasedání zastupitelstva obce a dále jiným způsobem v místě obvyklým. Zákonodárce tak blíže nestanovil způsoby, jakými má být tato informovanost zajištěna. Nejvhodnějším způsobem je proto osobní účast občana obce na zasedání zastupitelstva, kde může vlastními smysly vnímat celý průběh jeho jednání. Dalším z možných způsobů pro zajištění takové informovanosti může být zveřejnění informací z jednání zastupitelstva nebo rady a jiných orgánů obce v místních novinách, popř. místním rozhlasem anebo v rámci regionální televize.

§ 98

(1) Ministerstvo vnitra jmenuje správce obce z řad zaměstnanců státu zařazených do Ministerstva vnitra,

a)  neuskuteční-li se v obci vyhlášené volby do zastupitelstva obce pro nedostatek kandidátů na členy zastupitelstva obce32),

b)  zanikne-li mandát všem členům zastupitelstva obce a na uprázdněné mandáty nenastoupí náhradníci, nebo

c)  dojde-li ke sloučení obcí nebo k oddělení části obce.

(2) Správce obce zabezpečuje úkoly v oblasti samo­statné působnosti podle § 84 odst. 2 písm. b), § 102 odst. 2 a 3, § 103 odst. 4 písm. b), d), e) a i) a je oprávněn stanovit pravidla rozpočtového provizoria32a). Správce obce svolává ustavující zasedání zastupitelstva obce podle § 91 odst. 1. Správce obce zastupuje obec navenek a je v čele obecního úřadu.

(3) Náklady spojené s výkonem funkce správce obce hradí Ministerstvo vnitra.

(4) Činnost správce obce končí dnem ustavujícího zasedání zastupitelstva obce (§ 91) nebo zvolením starosty. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva obce podá správce obce zprávu o výkonu své funkce a o stavu hospodaření a majetku obce.

komentář k § 98

Na tomto místě zákona zákonodárce řeší problematiku spojenou s pravomocemi a činností tzv. správce obce.

V odst. 1 je zakotvena koncepce, která počítá s tím, že za mimořádné situace je k zabezpečení správy obce jmenován správce obce. K jmenování správce obce musí dojít vždy, jakmile nastane jedna ze zákonem stanovených podmínek, tj. jestliže se v obci neuskuteční vyhlášené volby pro nedostatek kandidátů na členy zastupitelstva, nebo zanikne-li mandát všem členům zastupitelstva a nenastoupí-li náhradníci, popř. dojde-li ke sloučení nebo rozdělení obce.

V odst. 2 je stanovena působnost správce obce, když je mu svěřeno zabezpečení určených úkolů v rámci samostatné působnosti a je zde deklarováno, že tento správce takto stojí v čele obecního úřadu.

V odst. 3 se uvádí, že náklady spojené s výkonem funkce správce obce hradí Ministerstvo vnitra. Je to dáno tím, že ačkoli správce obce není považován za orgán obce, ve své podstatě přebírá v souvislosti s výkonem své funkce působnost všech hlavních orgánů obce, tj. zastupitelstva obce, rady obce a starosty obce. Vzhledem k tomu, že správce obce je jmenován z řad zaměstnanců Ministerstva vnitra, zůstává tímto zaměstnancem po celou dobu výkonu této funkce. Tím je dán i fakt, že Ministerstvo vnitra pak v konečném důsledku odpovídá i za činnost takto ustaveného správce a musí zajistit i jeho přiměřenou kontrolu po dobu výkonu této funkce.

V odst. 4 je zakotveno, kdy dochází k ukončení činnosti správce obce. Pro účely tohoto zákona se má za to, že činnost správce je ukončena dnem ustavujícího zasedání zastupitelstva obce, kde by měl tento správce podat zprávu o výkonu své dosavadní funkce a současně i zprávu o stavu hospodaření a majetku obce. Má-li zastupitelstvo obce výhrady k dosavadní činnosti tohoto správce a i důkazy o tom, že jeho činnost nebyla obci prospěšná, popř. že takto obci vznikla konkrétní škoda, může uplatnit odpovědnost za způsobenou škodu vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb., jelikož správce obce zde působil v pozici zaměstnance státu.

Díl 3

Rada obce

§ 99

(1) Rada obce je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu obce. V oblasti přenesené působnosti přísluší radě obce rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon.

(2) V obci, kde se rada obce nevolí, vykonává její pravo­moc starosta, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 102 odst. 4).

(3) Radu obce tvoří starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady volení z řad členů zastupitelstva obce. Počet členů rady obce je lichý a činí nejméně 5 a nejvýše 11 členů, přičemž nesmí přesahovat jednu třetinu počtu členů zastupitelstva obce. Rada obce se nevolí v obcích, kde zastupitelstvo obce má méně než 15 členů.

(4) Je-li starosta nebo místostarosta odvolán z funkce nebo se této funkce vzdal, přestává být i členem rady obce.

komentář k § 99

V tomto ustanovení zákona je řešena působnost rady obce a další aspekty s tím spojené.

V odst. 1 se podává, že rada obce je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu obce. V oblasti přenesené působnosti přísluší radě obce rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon. Znamená to, že v oblasti přenesené působnosti tak může rada obce např. vydávat nařízení obce.

V odst. 2 je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že k volbě rady obce nedochází v obcích, kde zastupitelstvo obce nemá alespoň 15 členů. Tato koncepce dává možnost na základě politického rozhodnutí předchozího zastupitelstva ustavit, resp. zvolit radu obce i v obcích, které mají méně než 10 000 obyvatel.

V odst. 3 je uvedeno, že radu obce tvoří starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady volení z řad členů zastupitelstva obce. Počet členů rady obce je lichý a činí nejméně 5 a nejvýše 11 členů, přičemž nesmí přesahovat jednu třetinu počtu členů zastupitelstva obce. Rada obce se nevolí v obcích, kde zastupitelstvo obce má méně než 15 členů. Pokud má zastupitelstvo obce méně než 15 členů, plní funkci rady starosta s výjimkami, které jsou dány do pravomoci zastupitelstva, tj. zejména vydávání nařízení obce, stanovení pravomocí v obecním úřadu, zřizování a zrušování odborů a oddělení obecního úřadu, stanovení celkového počtu zaměstnanců v obecním úřadu apod. Ze stanoviska Ministerstva vnitra č. 2/2013 dále plyne, že zastupitelstvu obce je za situace, kdy se nevolí rada, vyhrazeno kromě „vyhrazené pravomoci dle § 84 a § 85 zákona o obcích“ rozhodovat ještě ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti, přezkoumávat na základě podnětů opatření přijatá obecním úřadem v samostatné působnosti a komisemi a schvalovat účetní závěrku obcí zřízené příspěvkové organizace sestavenou k rozvahovému dni. Starosta obce se však při výkonu pravomocí rady obce nestává „radou obce“, nýbrž jsou mu zákonem takto svěřeny určité úkoly, které by jinak náležely radě obce.

V odst. 4 zákonodárce stanovil, že je-li starosta nebo místostarosta odvolán z funkce nebo se této funkce vzdal, přestává být i členem rady obce. Za takové situace pak musí zastupitelstvo pověřit některého svého člena a aby až do zvolení nového starosty nebo místostarosty vykonával jejich působnost až do této volby. Oproti tomu platí, že je-li odvolána rada obce jako celek, zůstávají starosta a místostarosta ve funkci až do zvolení nového starosty a místostarosty.

§  Z judikatury

     K tomu je třeba připočíst i vztah odpovědnosti mezi zastupitelstvem a radou, se kterým obecní zřízení počítá. Rada podle § 99 odst. 1 obecního zřízení za svoji činnost v oblasti samostatné působnosti odpovídá zastupitelstvu obce. Radu obce podle § 99 odst. 3 obecního zřízení tvoří kromě starosty a místostarosty (místostarostů) další členové rady volení z řad členů zastupitelstva obce. V souladu s § 84 odst. 2 písm. m) obecního zřízení proto zastupitelstvo volí z řad členů zastupitelstva obce starostu, místostarostu a další členy rady obce (radní), odvolává je z funkce a stanovuje počet členů rady obce. Podle § 102 odst. 1 obecního zřízení má rada obce také povinnost zabezpečovat plnění usnesení přijatých zastupitelstvem. Lze dodat, že v souladu s § 84 odst. 5 obecního zřízení zastupitelstvo obce rozhoduje o zrušení usnesení rady obce, jsou-li pro to podmínky předvídané § 105 odst. 1 obecního zřízení. Podobně lze v popisu vztahu zastupitelstva a rady pokračovat.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 31 A 274/2017

§ 100

(1) Poklesne-li v průběhu funkčního období počet členů rady obce pod 5 a na nejbližším zasedání zastupitelstva obce nebude doplněn alespoň na 5, vykonává od tohoto okamžiku její pravomoc zastupitelstvo obce, které může rozhodování o záleži­tostech podle § 102 odst. 2 a 3 svěřit zcela nebo zčásti ­staros­tovi.

(2) Poklesne-li v průběhu funkčního období počet členů zastupitelstva obce pod 11 a na uprázdněné mandáty nenastoupí náhradníci, končí činnost rady obce uplynutím třicátého dne od uprázdnění mandátů v zastupitelstvu obce. Funkce rady obce vykonává v takovém případě zastupitelstvo obce, které může svěřit plnění některých úkolů rady obce starostovi.

(3) Jestliže v průběhu funkčního období přesáhne počet členů rady obce jednu třetinu počtu členů zastupitelstva obce, aniž počet jeho členů poklesne pod 11, plní rada obce nadále své ­funkce.

komentář k § 100

Na tomto místě zákon řeší problematiku spojenou s poklesem počtu členů rady obce v průběhu funkčního období.

V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že poklesne-li v průběhu funkčního období počet členů rady pod 5 a na nejbližším zasedání zastupitelstva obce nebude doplněn alespoň na 5, bude vykonávat tuto působnost zastupitelstvo obce do doby, než dojde ke zvolení potřebného počtu členů rady. Nastane-li taková situace, pak může zastupitelstvo svěřit starostovi plnění některých úkolů rady, nicméně zbývajícím členům rady jejich funkce nezaniká, nicméně změna jejich pozice se projevuje hlavně v tom, že rada již není schopna rozhodovat jako kolektivní orgán. Zůstávají i nadále ve funkci, mohou plnit jiné úkoly, např. dohled nad komisemi, mají nárok na odměnu, nerozhodne-li zastupitelstvo jinak.

V odst. 2 a 3 je řešena situace, kdy v průběhu funkčního období poklesne počet členů zastupitelstva pod 11. Dochází pak k tomu, že končí činnost rady uplynutím 30. dne od uprázdnění mandátů v zastupitelstvu. Nastane-li situace, kdy počet členů zastupitelstva v průběhu funkčního období poklesne, avšak nikoli pod magické číslo 11 a nakonec počet členů rady přesáhne jednu třetinu počtu členů zastupitelstva, bude rada vykonávat svou působnost coby orgán obce v nezměněném složení. Zákon ovšem nedává odpověď na otázku, zda je nutno za takové situace doplnit počet členů rady, došlo-li k poklesu počtu např. v důsledku rezignace. Limitujícím faktorem při posuzování akceschopnosti rady však bude vždy to, že taková rada musí mít nejméně 5 členů.

§ 101

(1) Rada obce se schází ke svým schůzím podle potřeby, její schůze jsou neveřejné. Rada obce může k jednot­livým bodům svého jednání přizvat dalšího člena zastupitelstva obce a jiné osoby.

(2) Rada obce je schopna se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jejích členů; k platnému usnesení nebo rozhodnutí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.

(3) Rada obce pořizuje ze své schůze zápis, který podepisuje starosta spolu s místostarostou nebo jiným radním. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů rady obce, schválený pořad schůze rady obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. Zápis ze schůze rady obce musí být pořízen do 7 dnů od jejího konání. O námitkách člena rady obce proti zápisu rozhodne nejbližší schůze rady obce. Zápis ze schůze rady obce musí být uložen u obecního úřadu k nahlédnutí členům zastupitelstva obce.

(4) Rada obce vydá jednací řád, v němž stanoví podrobnosti o jednání rady obce.

komentář k § 101

V tomto ustanovení je pojednáno o problematice četnosti schůzí rady obce a dalších souvislostech.

Je zde obsažena koncepce, která vychází z toho, že rada obce je svolávána starostou a schází se ke svým jednáním dle momentální potřeby. Tyto schůze jsou neveřejné a je na uvážení členů rady, zda budou přizvány dle potřeby i další osoby. K rozhodnutí rady je třeba, aby pro konkrétní návrh hlasovala nadpoloviční většina všech členů rady. O průběhu jednání rady se pořizuje zápis, z něhož by vždy mělo vyplývat, kolik bylo schůzi rady přítomno členů, popř. zda v průběhu schůze se někdo vzdálil, odešel anebo nahlásil nepřítomnost, jaký byl program schůze rady, průběh a výsledek hlasování včetně přijatých usnesení. Členové rady mají právo uplatnit námitky proti zápisu, přičemž o těchto námitkách je nutno rozhodnout na nejbližší schůzi rady. Zápis o těchto skutečnostech je nutno vyhotovit do 7 dnů a musí být podepsán starostou spolu s místostarostou nebo jiným radním, ukládá se u obecního úřadu k nahlédnutí členům zastupitelstva obce. Právo na přístup k tomuto zápisu však mají i další osoby dle zákona č. 106/1999 Sb. Veřejnosti přístupné by mělo být usnesení rady obce. To neplatí, jestliže jsou součástí zápisu věci, které podléhají zákazu zveřejnění. To je typicky v případech, kdy rada rozhoduje o podmínkách veřejné obchodní soutěže. Tyto podmínky nelze totiž zveřejnit dřív, než před jejich zákonným oznámením v Obchodním věstníku.

Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2004 bylo konstatováno, že neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce nahlížet do zápisu ze schůze rady obce (§ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v takovém zápisu. Povinný subjekt poskytující informace ze zápisu ze schůze rady obce jiné osobě než členu zastupitelstva obce je povinen zajistit zákonem stanovenou ochranu práv a svobod jiných osob způsoby předvídanými v § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – to ovšem neplatí, pokud občan obce požaduje informace z usnesení rady, k nimž má podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení zaručen přímý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů.

§  Z judikatury

     Jelikož žalobkyně byla v době žádosti o informace zastupitelkou města Počátky, měla v souladu s § 82 písm. c) a § 101 odst. 3 zákona o obcích právo na informace související s výkonem její funkce, přičemž takovými informacemi se rozumí též zápisy z usnesení rady obce… Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoli žalobkyně podala žádost o informaci dle informačního zákona, měla nárok na tyto informace v plné tedy neanonymizované podobě. Má-li totiž žadatel nárok podle zvláštního zákona na obsahově neomezený přístup k určité informaci, není důvod mu tento přístup omezovat jako jiným, neprivilegovaným žadatelům, požádá-li o ně jen podle informačního zákona…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 4 As 385/2019

§ 102

(1) Rada obce připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva obce a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení.

(2) Radě obce je vyhrazeno

a)  zabezpečovat hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, provádět rozpočtová opatření v rozsahu stanoveném zastupitelstvem obce,

b)  plnit vůči právnickým osobám a organizačním složkám založeným nebo zřízeným zastupitelstvem obce, s výjimkou obecní policie, úkoly zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních předpisů, nejsou-li vyhrazeny zastupitelstvu obce (§ 84 odst. 2),

c)  rozhodovat ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti,

d)  vydávat nařízení obce,

e)  projednávat a řešit návrhy, připomínky a podněty předložené jí členy zastupitelstva obce nebo komisemi rady obce,

f)  stanovit rozdělení pravomocí v obecním úřadu, zřizovat a zrušovat odbory a oddělení obecního úřadu (§ 109 odst. 2),

g)  na návrh tajemníka obecního úřadu jmenovat a odvo­lávat vedoucí odborů obecního úřadu v souladu se zvláštním zákonem,32b)

h)  zřizovat a zrušovat podle potřeby, komise rady obce (dále jen „komise“), jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy,

i)  kontrolovat plnění úkolů obecním úřadem a komisemi v oblasti samostatné působnosti obce,

j)  stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a v organizačních složkách obce,

k)  přezkoumávat na základě podnětů opatření přijatá obec­ním úřadem v samostatné působnosti a komi­semi,

l)  stanovit pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností,

m) schvalovat organizační řád obecního úřadu,

n)  plnit úkoly stanovené zvláštním zákonem,

o)  schvalovat účetní závěrku obcí zřízené příspěvkové organizace sestavenou k rozvahovému dni.

(3) Rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo; rada obce může tyto pravomoci zcela nebo zčásti svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu; rada obce může svěřit obecní policii zcela nebo zčásti rozhodování o právních jednáních souvisejících s činností obecní policie.

(4) V obcích, kde starosta vykonává pravomoc rady obce (§ 99 odst. 2), je zastupitelstvu obce vyhrazeno též rozhodování ve věcech uvedených v odstavci 2 písm. c), d), f), j), k) a o).

(5) Je-li rada obce odvolána jako celek a není-li současně s tím zvolena nová rada obce, vykonává dosavadní rada obce svou pravomoc až do zvolení nové rady obce.

komentář k § 102

V tomto ustanovení zákona je řešena působnost rady obce.

V odst. 1 a 2 je za tím účelem stanoveno, že rada obce připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva a zabezpečuje plnění jeho usnesení, zabezpečuje hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, provádí rozpočtová opatření v rozsahu stanoveném zastupitelstvem, plní vůči právnickým osobám a organizačním složkám obce úkoly zakladatele nebo zřizovatele, pakliže nejsou vyhrazeny zastupitelstvu, s výjimkou obecní policie.

Zakladatelská role obce se zde projevuje hlavně v tom, že ve vztahu ke školním zařízením je oprávněna ustanovovat jejich ředitele na základě výsledků konkurzu v souladu se zákonem stanovenými podmínkami. Jak ostatně konstatoval ve svém rozsudku sp. zn. 31 A 274/2017 Krajský soud v Brně, tak v otázce vyhlašování konkurzu na ředitele školského zařízení má rada obce ze zákona „poslední slovo“. Rada obce dále rozhoduje ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti, vydává nařízení obce, projednává a řeší návrhy, připomínky a podněty předložené jí členy zastupitelstva nebo komisemi rady, stanovuje rozdělení pravomocí v obecním úřadě, zřizuje a zrušuje odbory a oddělení obecního úřadu, stanovuje celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a organizačních složkách obce, schvaluje organizační řád obecního úřadu. V kontextu s již uvedeným pak tajemník obecního úřadu může zrušit systemizované místo v rámci obecního úřadu teprve poté, co je mu tento postup posvěcen radou obce. Mezi další oprávnění rady náleží na návrh tajemníka jmenovat a odvolávat vedoucí odborů obecního úřadu v souladu se zákonem o úřednících územních samosprávných celků, zřizuje a zrušuje komise rady, jmenuje a odvolává jejich předsedy a ostatní členy, kontroluje plnění úkolů v samostatné působnosti obecním úřadem a komisemi, přezkoumává opatření přijatá v samostatné působnosti obecním úřadem a komisemi, rozhoduje o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčkách. Koneckonců – dá-li starosta výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení takového právního jednání v radě obce, jde o absolutně neplatný právní úkon, jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 26 Cdo 350/2007. Ohledně této působnosti přitom platí, že ji může rada přenést na odbor obecního úřadu nebo na příspěvkovou organizaci obce. Rada dále stanovuje pravidla pro přijímání a vyřizování petic, schvaluje organizační řád obecního úřadu, když v tomto případě je navíc korigována platnými zákony, které určují zásady pro výkon přenesené působnosti a zřízení některých odborů v rámci obecního úřadu je tak závazné, včetně pravomoci stanovit celkový počet zaměstnanců v obecním úřadu, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4521/2011. Kromě již uvedeného pak rada ještě rozhoduje v ostatních záležitostech samostatné působnosti obce, pakliže je zákon výslovně nesvěřuje zastupitelstvu, popř. pokud si je zastupitelstvo takto samo nevyhradí. Schvaluje účetní závěrku příspěvkových organizací obce a rozhoduje v ostatních záležitostech přenesené působnosti, jestliže tak stanovil zákon. Bude-li rada rozhodovat ve správním řízení, musí aplikovat postupy stanovené správním řádem. To však nic nemění na tom, že při jednání a hlasování aplikuje tento zákon. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 31 A 274/2017 zaujal Krajský soud v Brně názor, že zastupitelstvo obce má právo přijímat k rozhodnutím rady obce v rámci této vyhrazené působnosti svá usnesení, nicméně obsahem takových usnesení však nemůže být vyhrazení si pravomocí přiznaných radě obce. Krajský soud je v kontextu s tímto ustanovením zákona zastáncem jasných čar mezi pravomocemi zastupitelstva, ať již vymezenými zákonem či přípustně si vyhrazenými samotným zastupitelstvem, a pravomocemi rady obce podle § 102 odst. 2 obecního zřízení, které si zastupitelstvo vyhradit nemůže. V případě úkonů, resp. právních jednání, ohledně nichž potřebuje starosta obce předchozí schválení radou obce, platí, že následné schválení takových úkonů působících ex tunc nemá na jejich absolutní neplatnost žádný vliv, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1747/2010.

V odst. 3 se uvádí, že rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradilo – rada obce může tyto pravomoci zcela nebo zčásti svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu – rada obce může svěřit obecní policii zcela nebo zčásti rozhodování o právních jednáních souvisejících s činností obecní policie. Třeba ovšem připomenout, že zastupitelstvo obce je v souladu s naší ústavou oprávněno rozhodovat ve všech věcech samosprávy obce a ani tento zákon nemůže z tohoto ústavního pravidla vyloučit určité pravomoci toliko jen pro radu obce. Protože zde takto dochází ke střetu ústavní normy s klasickým zákonem, kterým je i zákon č. 128/2000 Sb., bude i v tomto případě nutno aplikovat obecně uznávanou přednost ústavních norem před ostatními právními předpisy. Z toho důvodu lze přijmout závěr, že je třeba dát přednost takovému průchodu práva, který preferuje přednost výkladu, že ústavní postavení a práva zastupitelstva obce mají i v tomto případě přednost před tímto ustanovením zákona.

Z odst. 4 plyne, že zákonný limit počtu zastupitelů i v případě nejmenších obcí umožnil, aby si takto stanovili 15 členů zastupitelstva a současně s tím i zřízení rady obce. Existují proto i obce, které sice mají méně než 10 000 obyvatel, ale zřízení rady se stalo významnou politickou záležitostí v rámci rozhodování předchozího zastupitelstva. Není-li však v obci zřízena rada, plní tuto funkci starosta, s výjimkami v rozhodování, které náleží zastupitelstvu obce a představují rozhodování ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti, vydávání nařízení obce, stanovení rozdělení pravomoci v obecním úřadu, zřizování a zrušování odborů a oddělení v obecním úřadu, stanovení celkového počtu zaměstnanců v obecním úřadu a v organizačních složkách obce, stanovení pravidel pro přijímání a vyřizování petic a stížností.

V odst. 5 je zakotven princip, podle něhož platí, že je-li odvolána rada obce jako celek, zůstává ve funkci až do zvolení rady nové. Dojde-li k odvolání starosty a místostarosty, přechází jejich působnost na základě pověření zastupitelstva na některého z členů rady, a to až do zvolení nového starosty, popř. místostarosty.

§  Z judikatury

     To však neznamená, že by se k otázkám spadajícím do vyhrazené pravomoci rady obce v samostatné působnosti zastupitelstvo nemohlo vyjadřovat a přijímat k nim svá usnesení. Obsahem takových usnesení však nemůže být vyhrazení si pravomoci přiznané radě obce, tedy ono již vícekrát zmíněné „poslední slovo“ o otázkách popsaných v § 102 odst. 2 obecního zřízení. V tomto režimu si krajský soud dokáže představit, že by zastupitelstvo „rozhodovalo“ v konkrétních věcech, jak to popisuje výše zmíněný doktrinální názor Josefa Vedrala a Stanislava Pšeničky. Obdobná usnesení zastupitelstva však na poli pravomocí podle § 102 odst. 2 obecního zřízení nemohou radě obce zabránit, aby samostatně a závazně rozhodla jinak. V tomto světle je třeba vykládat i obecnou povinnost rady obce zabezpečovat plnění usnesení zastupitelstva podle § 102 odst. 1 obecního zřízení. Tato povinnost končí tam, kde by se zastupitelstvo již pohybovalo na hřišti vyhrazených pravomocí podle § 102 odst. 2 obecního zřízení.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 31 A 274/2017

§ 102a

(1) Rada obce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i po ukončení funkčního období zastupitelstva obce až do zvolení nové rady obce nebo do zvolení starosty obce v případě, že se rada obce nevolí (§ 99 odst. 3).

(2) Jestliže soud vyhoví návrhu na neplatnost voleb nebo hlasování, je rada obce ode dne právní moci rozhodnutí soudu do dne, ve kterém se koná ustavující zasedá­ní nově zvoleného zastupitelstva obce, kromě pravo­mocí stanovených v odstavci 1, oprávněna stanovit pravidla rozpočtového provizoria a schvalovat rozpočtová opatření32c).

(3) Jestliže nedošlo ke zvolení zastupitelstva obce, protože okrsková volební komise neodevzdala zápis o prů­běhu a výsledku hlasování, vykonává rada obce ode dne následujícího po dni, ve kterém končila lhůta okrskové volební komise k odevzdání zápisu o průběhu a výsledku hlasování, do dne, ve kterém se koná ustavující zasedání nově zvoleného zastupitelstva obce, pravomoci podle odstavce 2.

(4) V obcích, v nichž rada obce nebyla před ukončením funkčního období zastupitelstva obce volena (§ 99 odst. 3), vykonává její pravomoci v období podle odstavce 1 dosavadní starosta (§ 107). Ustanovení odstavců 2 a 3 se použijí obdobně.

komentář k § 102a

Na tomto místě zákonodárce řeší další problematiku související s činností rady obce. Přitom se vychází z toho, že rada obce setrvá ve funkci i poté, co dojde k zániku mandátů členů zastupitelstva obce, např. v důsledku nových voleb a tento stav trvá až do zvolení nové rady nebo do té doby, než bude Ministerstvem vnitra určen správcem obce. Vysloví-li krajský soud neplatnost voleb nebo hlasování, má stávající rada až do ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva obce nadále oprávnění schvalovat rozpočtové provizorium, popř. rozpočtová opatření.

Díl 4

Starosta

§ 103

(1) Starosta zastupuje obec navenek.

(2) Starostu a místostarostu (místostarosty) volí do funkcí zastupitelstvo obce z řad svých členů. Starosta a místostarosta musí být občanem České republiky. Za výkon své funkce odpovídají zastupitelstvu obce.

(3) Starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu v souladu se zvláštním zákonem32b) a stanoví jeho plat podle zvláštních předpisů;33) bez souhlasu ředitele krajského úřadu je jmenování a odvolání tajemníka obecního úřadu neplatné.

(4) Starosta

a)  odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok (§ 42),

b)  plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce a stanoví jim plat podle zvláštních předpisů,33) pokud není v obci tajemník obecního úřadu; vedoucí odboru jmenuje, odvolává a stanoví jim plat, jen není-li zřízena rada obce,

c)  může po projednání s ředitelem krajského úřadu svěřit komisi výkon přenesené působnosti v určitých věcech,

d)  může požadovat po Policii České republiky spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného po­řádku,

e)  odpovídá za informování veřejnosti o činnosti obce,34)

f)  zabezpečuje výkon přenesené působnosti v obcích, kde není tajemník obecního úřadu,

g)  rozhoduje o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce,

h)  plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními zákony,

i)  plní obdobné úkoly jako statutární orgán zaměstnavate­le podle zvláštních právních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a tajemníkovi obecního úřadu.

(5) Starosta svolává a zpravidla řídí zasedání zastupitelstva obce a rady obce, podepisuje spolu s ověřovateli zápis z jednání zastupitelstva obce a zápis z jednání rady obce.

(6) Je-li starosta ze své funkce odvolán nebo se funkce vzdal a není-li současně zvolen nový starosta, vykonává jeho pravomoc až do zvolení starosty místostarosta, kterého určilo zastupitelstvo obce k zastupování starosty (§ 104 odst. 1). Neurčilo-li zastupitelstvo obce místostarostu k za­stupování starosty nebo byl-li tento místostarosta z funkce odvolán nebo se funkce vzdal současně se starostou, pověří zastupitelstvo obce výkonem pravomoci starosty některého z členů zastupitelstva obce.

komentář k § 103

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o pozici starosty obce.

     Zastupování obce starostou

V odst. 1 je stanoveno, že starosta zastupuje obec navenek. Neznamená to ovšem, že bychom na starostu mohli pohlížet jako na statutárního zástupce obce. Starosta má však bezesporu postavení úřední osoby podle trestního zákoníku, rozhoduje-li navíc v oblasti vrchnostenské správy o právech a povinnostech. Toto postavení ovšem nemá tehdy, jestliže bude za obec jednat v nevrchnostenské správě jako za právnickou osobu a jedná-li za obec coby účastník řízení ve smyslu § 85 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Nutno ovšem dodat, že funkce starosty, popř. místostarosty je co do samostatných pravomocí orgánů obce nejslabší, avšak i tak má pro obec zcela nezastupitelný význam. Starosta je „první mezi rovnými“, avšak jeho samotná pravomoc je značně korigována zákonnými ustanoveními. Výkon této funkce tak může příslušné osobě značně usnadnit její přirozená autorita.

     Starosta a místostarosta

V odst. 2 se uvádí, že starostu a místostarostu (popř. místostarosty) volí do funkcí zastupitelstvo obce z řad svých členů. Starosta a místostarosta musí být občanem ČR. Za výkon funkce odpovídají zastupitelstvu obce. Zákon neupravuje formu volby starosty, tudíž záleží na rozhodnutí samotného zastupitelstva obce, zda bude volba starosty, popř. místostarosty veřejná anebo tajná. Tato problematika může být rovněž upravena i v jednacím řádu zastupitelstva.

Jak již uvedeno, jsou starosta i místostarosta za výkon svých funkcí odpovědní zastupitelstvu obce, přičemž jejich právní odpovědnost coby veřejných funkcionářů k obci se řídí zákoníkem práce i přes to, že nejsou v pravém slova smyslu zaměstnanci obce. Funkce starosty nebo místostarosty není spojena s imunitou jako v případě poslanců Parlamentu ČR, což znamená, že tyto osoby jsou odpovědné za případnou vzniklou škodu jako kterákoli jiná fyzická osoba.

Vzhledem k tomu, že volba starosty a místostarosty jsou závažnou skutečností v rámci činnosti obce, měli by být o této skutečnosti občané řádně informováni ve zveřejněném návrhu programu zasedání zastupitelstva. Může ovšem vzniknout situace, kdy přímo na zasedání zastupitelstva dojde k tomu, že některý ze zastupitelů přednese závažná zjištění ohledně zneužití majetku obce, které pak mohou vést k tlaku na odvolání příslušných funkcionářů obce z jejich funkcí. Nelze vyloučit ani situaci, kdy rada obce, která připravuje návrh programu na zasedání zastupitelstva, bude odmítat zařazení svého odvolání na program jednání a tím se bude bránit svému odvolání, ačkoli už dávno nepožívá důvěry zastupitelstva obce.

     Jmenování a odvolávání

V odst. 3 byla zakotvena koncepce, podle níž starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu v souladu se zvláštním zákonem a stanoví jeho plat podle zvláštních předpisů. Vzhledem k tomu, že tajemník je v pracovním poměru k obci, je jeho jmenování i odvolání výkonem samosprávy. Kromě toho zde platí, že jmenovací právo starosty nemůže být nahrazeno kolektivním rozhodnutím rady – s výjimkou doporučujícího usnesení rady v této věci, které však není pro starostu závazné. Bez souhlasu ředitele krajského úřadu je jmenování a odvolání tajemníka obecního úřadu neplatné. Souhlas ředitele krajského úřadu s tímto návrhem starosty je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení, kde jsou možné opravné prostředky, zejména v případě nesouhlasu, ovšem vyjma přezkumného řízení. Ředitel krajského úřadu s tímto odvoláním vyslovuje souhlas v rámci přenesené působnosti kraje. Jde o zásah do výkonu samosprávy (viz čl. 101 odst. 4 Ústavy) a stejné tomu bude i v případě, kdy ředitel krajského úřadu tento souhlas z nějakého důvodu neudělí. Pro odvolání tajemníka z funkce je přitom v souladu s § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných krajů (dále jen „zákon o úřednících“) nutno respektovat šestiměsíční lhůtu pro odvolání, který se týká nejen nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností, ale i (byť jediného) porušení zákonných povinností závažným způsobem – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2013. Tajemník je vedoucím úřadu, kterého lze podle zákona o úřednících odvolat, „poruší-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností, nebo dopustí-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců“. Na rozdíl od zákoníku práce v souvislosti s odvoláním dochází k rozlišení toliko dvou úrovní intenzity porušení povinností – závažným způsobem anebo méně závažným způsobem. Je zřejmé, že zde chybí kategorie zvlášť hrubým způsobem dle zákoníku práce. Z toho důvodu porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem není důvodem pro odvolání, ale je důvodem pro výpověď nebo ve výjimečných případech pro okamžité zrušení pracovního poměru. Při samotném hodnocení závažnosti porušení povinnosti bude zřejmě nutno vycházet z toho, že porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem dosahuje takto nejvyšší intenzitu, jelikož v sobě zahrnuje i porušení povinností závažným způsobem, což může být důvodem pro odvolání tajemníka. Takto stanovená lhůta 6 měsíců v zákoně o úřednících je lhůtou objektivní, nikoliv subjektivní. Z jazykového výkladu § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících je zřejmé, že stanovená šestiměsíční lhůta se počítá již od porušení zákonem stanovených povinností vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu (popř. od nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností), nikoliv od okamžiku, kdy se obec (resp. starosta obce) o porušení zákonem stanovených povinností dozvěděla. I když se tak starosta např. dozví o závažném protiprávním jednání tajemníka úřadu právě od tohoto tajemníka a ještě se značným zpožděním, nepředstavuje taková skutečnost zásadní důvod pro to, aby bylo nutno se odchýlit od závěru, že zmíněná lhůta je lhůtou objektivní. Pokud chce tedy starosta splnit podmínky stanovené tímto zákonem, nezbývá mu nic jiného, než v této lhůtě přistoupit k odvolání takové osoby z funkce, nikoli pouze k podání žádosti řediteli krajského úřadu o vyslovení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu z funkce. Je tomu tak proto, že žádné zákonné ustanovení nepočítá výslovně se stavěním šestiměsíční lhůty uvedené v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících po dobu správního řízení o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu ve smyslu § 103 odst. 3 zákona. Navíc starosta musí v případě zmíněného řízení počítat minimálně s 2 až 3 měsíci na řízení o udělení souhlasu, což by jej z důvodu procesní opatrnosti mělo vést k tomu, aby žádost o udělení souhlasu podával nikoliv nejpozději 6 měsíců po závažném (či dvou méně závažných) porušení zákonem stanovených povinností, ale cca do 3 měsíců od takového porušení, aby měl jistotu, že veškeré kroky budou včas splněny – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice sp. zn. 52 A 116/2018.

Ředitel krajského úřadu musí při správním řízení v tomto případě vždy vyžadovat podklady, které mu umožňují posoudit oprávněnost žádosti obce o vydání souhlasu. Podstatné přitom je, že určení, zda skutková tvrzení uvedená v žádosti znamenají porušení povinnosti a pokud znamenají, jaké toto porušení dosahuje intenzity, bude věcí samostatného posouzení ředitele krajského úřadu. Ředitel krajského úřadu se totiž tomuto posouzení nemůže vyhnout. Předpokladem k porušení povinnosti je skutečnost, že došlo k porušení povinnosti vyplývající pro zaměstnance z jeho pracovního poměru, jedná se o zaviněné porušení povinnosti (ať již úmyslné či nedbalostní) a musí být dosaženo určité intenzity, aby vůbec šlo o porušení povinnosti s možností postihnout takto uvedeného zaměstnance obce. Za porušení pracovní povinnosti pak lze považovat např. překročení kompetencí, tj. uzavření smlouvy bez oprávnění, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2172/2010 nebo i jednání zaměstnance mimo pracovní dobu je porušením pracovní povinnosti – srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1628/2000. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 816/2008 plyne, že každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení, je vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4950/2008 vyplývá, že porušení vnitřních předpisů zaměstnavatele, který umožní ztráty na majetku zaměstnavatele, je závažným porušením pracovní povinnosti. Třeba ještě dodat, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 je konstatováno, že každý útok na majetek zaměstnavatele (ať již přímý nebo nepřímý) je tak významnou okolností, že zpravidla postačuje pro konstatování porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem.

Nutno shrnout, že rozhodování nad dodržováním pracovněprávních předpisů v pracovněprávních vztazích přísluší soudům. Z toho důvodu jsou soudy oprávněny takto přezkoumávat i platnost odvolání tajemníků obecních a městských úřadů. Z toho důvodu i předchozí souhlas ředitele krajského úřadu s takovým odvoláním nepředstavuje žádnou překážku v posouzení případu, resp. v možnosti podání žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) OSŘ – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2514/2010.

Účelem samotné právní úpravy poskytování souhlasu (či nesouhlasu) v případě jmenování či odvolání tajemníka tak bude nejen ochrana zákona v zájmu konkrétní osoby, k jejímuž odvolání (popř. jmenování) je třeba poskytnutí souhlasu, příp. nesouhlasu, ale taktéž současně i ochrana výkonu veřejné správy (včetně výkonu státní správy). I přes výše uvedené nelze považovat celou tuto koncepci za ideální. Už i proto, že právní úprava nevymezila důkladně kritéria posuzování (k odstranění libovůle) při rozhodování o udělení souhlasu. Je i otázkou, zda je udržitelná celková koncepce, kdy správní orgán posuzuje to, co bude v meritu věci následně posuzovat i nezávislý obecný soud – např. v souvislosti s posuzováním splnění podmínek pro samotné odvolání.

     Odpovědnost a úkoly starostu

V odst. 4 je zakotvena koncepce, z níž vyplývá, že starosta vykonává působnosti stanovené tímto zákonem nebo jinými zákony, přičemž pracovněprávní působnost vůči zaměstnancům obce takto svěřuje přímo starostovi, není-li v obci zřízena funkce tajemníka. Pracovněprávní působnost má však starosta vždy vůči tajemníkovi a takovým zaměstnancům obce, kteří nejsou zařazeni do obecního úřadu (např. ve vztahu k obecní policii), pakliže rada obce či zastupitelstvo obce nerozhodnou jinak. V souladu s tímto ustanovením stíhá starostu též povinnost vykonávat úkoly stanovené volebním zákonem. V případě, že se starosta vzdal své funkce, vykonává jeho povinnost místostarosta. I v době konání voleb trvají oprávnění starosty i místostarosty v nezměněném rozsahu, jak ostatně plyne i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09. Teprve v případě, že by byl starosta nebo místostarosta při vykonávání svých úkolů, které vyplývají z volebního zákona, v podstatě nečinný, přechází podle § 68 odst. 1 volebního zákona výkon jejich povinností spojených s volebním procesem na ředitele krajského úřadu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 84/2011.

     Zasedání zastupitelstva obce a rady obce

V odst. 5 je uvedeno, že starosta svolává a zpravidla řídí zasedání zastupitelstva obce a rady obce, podepisuje spolu s ověřovateli zápis z jednání zastupitelstva obce a zápis z jednání rady obce. Současně s tím platí, že starosta musí tyto dokumenty podepsat, i kdyby věcně s obsahem usnesení nesouhlasil, jelikož svým podpisem stvrzuje jen formální správnost textu. Tudíž – i kdyby starosta odmítl takové dokumenty podepsat, nemá to vliv na platnost přijatých usnesení.

     Absence funkce starosty

V odst. 6 je pamatováno na situaci, kdy není obsazena funkce starosty. V takovém případě pak absenci této funkce řeší tím, že starosta je zastupován místostarostou. Není-li ovšem obsazena ani funkce místostarosty a zastupitelstvo není schopno z nějakého důvodu zvolit místostarostu, vzniká zastupitelstvu povinnost určit z řad svých členů osobu, která bude dočasně takto zastupovat starostu.

§  Z judikatury

     Z § 30 odst. 4 správního řádu dále plyne, že úkony ve správním řízení za územní samosprávný celek, jímž je dle čl. 99 Ústavy České republiky rovněž obec, činí starosta, který dle § 103 odst. 1 zastupuje obec navenek. Starosta obce je tedy oprávněn ve správním řízení činit úkony ve věcech, které se týkají obce. Pro správní řízení přitom není významné, zda tento úkon byl schválen příslušným orgánem obce (zde radou města), neboť se nejedná o hmotněprávní úkon (jednání), který by byl pro absenci předchozího souhlasu rady města stižen soukromoprávní sankcí jeho neplatnosti. Jelikož správní řád nevylučuje (srov. § 30 a § 33), že se obec ve správním řízení může nechat zastoupit zástupcem z řad advokátů, může starosta jménem obce udělit procesní plnou moc advokátu. K prokázání oprávnění právního zástupce zastupovat ve správním řízení obec pak postačí plná moc, která je podepsaná starostou obce, jak stanoví § 33 odst. 1 správního řádu. Pokud správní orgán požaduje doložení dalších skutečností (v této věci souhlas rady města), jedná nad rámec zákona.

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 15 A 194/2017

     Soud konstatuje, že jedním ze zvláštních zákonů uvedených v § 103 odst. 4 písm. h) zákona o obcích je i volební zákon, z něhož vyplývá povinnost starosty vykonávat i úkoly stanovené tímto zákonem. V případě, že se starosta vzdal své funkce, vykonává jeho povinnosti místostarosta. I v období voleb trvají oprávnění starosty či místostarosty v nezměněném rozsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, dostupný na nalus.usoud.cz). Až v případě, že by byl starosta nebo místostarosta při vykonávání svých úkolů stanovených volebním zákonem nečinný, přechází podle § 68 odst. 1 volebního zákona výkon jejich povinností spojených s volebním procesem na ředitele krajského úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 84/2011-208, publ. pod č. 2696/2012 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Sám navrhovatel ani nezpochybňoval, že obec Žiželice měla a dosud má místostarostku Bc. H.M., a v návrhu (tj. před tím, než nastala koncentrace řízení, netvrdil, že by byla ve výkonu svých povinností nečinná. V takovém případě ovšem nemohlo vůbec dojít k přechodu oprávnění a povinností podle § 68 odst. 1 volebního zákona na ředitele účastníka…

Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 40 A 8/2019

     V posuzovaném případě nesporně byla naplněna skutková podstata deliktu dle § 66 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech. Stěžovatelka v rozporu s dikcí a smyslem zákona namítá, že byla postižena za stav, který způsobil nezávisle na její vůli starosta. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v nepřičitatelnosti jednání starosty obce. Především je třeba brát v potaz to, že starosta stěžovatelky, byť si počínal neoprávněně, pokud vydal souhlas s převzetím odpadů bez souhlasu příslušného orgánu, nevykročil z rámce činnosti svěřené mu v oblasti samostatné působnosti obce (srov. § 35 an. Zákona o obcích, §§ 16, 17 zákona o odpadech). Podle § 103 odst. 4 písm. g) zákona o obcích starosta rozhoduje o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce. Obce jsou nepochybně hlavním garantem systému nakládání s odpadem, který vzniká na jejich území. Nelze proto hovořit o takovém excesu starosty, který by přičitatelnost jeho jednání stěžovatelce vylučoval. Princip přičitatelnosti jednání je třeba odlišovat od objektivní odpovědnosti…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 5 As 325/2018

§ 104

(1) Starostu zastupuje místostarosta. Zastupitelstvo obce může zvolit více místostarostů a svěřit jim některé úkoly. Místostarosta, kterého určí zastupitelstvo obce, zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy starosta nevykonává funkci (§ 72 odst. 6 a § 81a odst. 1).

(2) Starosta spolu s místostarostou podepisuje právní předpisy obce.

komentář k § 104

Na tomto místě zákona je upravena pozice místostarosty obce.

V odst. 1 je stanoveno, že starostu zastupuje místostarosta. Zastupitelstvo obce přitom může zvolit více místostarostů a svěřit jim některé úkoly. Místostarosta, kterého určí zastupitelstvo obce, zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy starosta nevykonává funkci. Zákon ovšem počítá i se situací, kdy starosta odmítne plnit v rozporu se zákonem usnesení zastupitelstva nebo rady. V takovém případě může místostarosty plnit úkoly, které by jinak náležely starostovi. Zvolí-li zastupitelstvo více místostarostů, svěřuje jim zpravidla více úkolů v rámci samostatné působnosti a dále je také nezbytné, aby zastupitelstvo též určilo, v jakém pořadí budou tyto místostarostové zastupovat samotného starostu. Ze zákona je zřejmé, že místostarosta zastupuje starostu po dobu jeho nepřítomnosti a není v pravomoci starosty, aby si tuto koncepci jakkoli upravoval. Každopádně jakákoli nepřítomnost starosty v sídle orgánu obce má za následek to, že místostarosta je takto oprávněn starostu zastoupit. Stejně jako v případě starosty platí, že místostarosta za takové situace může svá rozhodnutí činit jen v oblastech, které nejsou vyhrazeny jiným orgánům obce a musí při svém rozhodování respektovat vůli zastupitelstva obce a rady. Starosta by neměl zasahovat místostarostovi do oblastí, které mu byly svěřeny v rámci kompetencí místostarosty. Není však vyloučeno, že zastupitelstvo obce může stanovit, že v oblasti samostatné působnosti bude některé úkoly zabezpečovat místostarosta i po dobu přítomnosti starosty a nezávisle na něm. Z toho vyplývá, že místostarosta je prvotně odpovědný zastupitelstvu obce, nikoli samotnému starostovi. Starosta navíc ani není oprávněn místostarostu z jeho funkce odvolat a není ani ten, kdo rozhoduje samostatně o jeho odměnách. To však nic nemění na tom, že starostovi přísluší vždy právo přednosti v rámci formálního vystupování při slavnostních příležitostech. V oblasti přenesené správy je však starosta v nadřazeném postavení vůči všem, kteří takto vykonávají přenesenou působnost obce, tj. včetně místostarosty.

V odst. 2 se podává, že starosta spolu s místostarostou podepisují právní předpisy obce. Hodí se uvést, že i nesprávně podepsaný právní předpis má předpoklad správnosti a považuje se takto za platný až do okamžiku jeho zrušení. Má se za to, že připojení podpisu starosty a místostarosty na takovéto předpisy jsou povinností pro tyto osoby a jejich podpisem je z jejich strany vyjádřena jakási formální správnost textu právního předpisu s tím, že byl přijat k tomu kompetentním orgánem. Pokud by starosta nebo místostarosta odmítl takový předpis svévolně podepsat, nemá to na oprávnění obce vydávat takovéto předpisy pražádný vliv. Dokonce platí, že i absence řádných podpisů na těchto dokumentech nevede k neplatnosti takových dokumentů, včetně obecně závazné vyhlášky. Půjde-li o usnesení rady v samostatné působnosti, má starosta možnost odmítnout podpis takového usnesení s tím, že toto usnesení, resp. jeho část pozastaví a předloží k rozhodnutí zastupitelstvu obce.

§ 105

Starosta pozastaví výkon usnesení rady obce, má-li za to, že je nesprávné. Věc pak předloží k rozhodnutí nejbližšímu zasedání zastupitelstva obce (§ 84 odst. 5).

komentář k § 105

V tomto ustanovení bylo stanoveno, že starosta pozastaví výkon usnesení rady obce, má-li za to, že je nesprávné. Věc pak předloží k rozhodnutí nejbližšímu zasedání zastupitelstva obce. Toto oprávnění má starosta jen tehdy, jestliže se jedná o výkon usnesení rady obce v samostatné působnosti. Tento postup starosta většinou zvolí za situace, kdy namítá nezákonnost přijatého usnesení, popř. pochybuje o jeho věcné správnosti.

§ 106

(1) V případech stanovených zvláštními zákony zřizuje starosta pro výkon přenesené působnosti zvláštní orgány obce, jmenuje a odvolává jejich členy. V případech stanovených zvláštními zákony vykonává zvláštní orgán obce s rozšířenou působností státní správu pro správní obvod obce s rozšířenou působností.

(2) V čele zvláštního orgánu obce může být jen osoba, která, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, prokázala zvláštní odbornou způsobilost v oblasti přenesené působnosti, pro jejíž výkon byl zvláštní orgán zřízen. Pro prokázání zvláštní odborné způsobilosti osoby stojící v čele zvláštního orgánu obce platí obdobně ustanovení zvláštních právních předpisů upravujících toto prokázání pro úředníky územních samosprávných celků.

(3) Ustanovení odstavce 2 se nevztahuje na případy, kdy v čele zvláštního orgánu obce stojí na základě ustanovení zvláštního zákona starosta.

komentář k § 106

Na tomto místě zákon pojednává o zvláštních orgánech, které může starosta zřídit pro výkon přenesené působnosti. Členy těchto zvláštních orgánů pak jmenuje a odvolává starosta. Takové zvláštní orgány nejsou součástí struktur obecního úřadu, nicméně obecní úřad přispívá k jejich materiálnímu a technickému zabezpečení – např. k zhotovení příslušných písemností anebo k jejich archivaci, je-li takové jednání schváleno radou obce nebo zastupitelstvem.

Typickým orgánem tohoto typu jsou např. přestupkové komise anebo povodňové komise obcí s rozšířenou působností. Je-li zřízena povodňová komise, je starosta obce vždy jejím předsedou.

§ 107

Dosavadní starosta v období ode dne voleb do zastupitelstva obce do zvolení nového starosty nebo místostarosty vykonává pravomoci starosty podle § 103; v tomto období vykonává své pravomoci též dosavadní místostarosta. Nevykonává-li dosavadní starosta své pravomoci podle věty první, vykonává je dosavadní místostarosta, a je-li dosavadních místostarostů více, ten, kterého přede dnem voleb pověřilo zastupitelstvo obce zastupováním starosty, jinak ten, kterého pověřil dosavadní starosta. Vykonával-li ke dni voleb pravomoci starosty člen zastupitelstva obce podle § 103 odst. 6, použijí se věty první a druhá obdobně.

komentář k § 107

V tomto ustanovení zákona je obsažena koncepce, podle níž poté, co proběhly volby do zastupitelstva obce, dosavadní starosta zajišťuje až do ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva nezbytnou správu obce spolu s místostarostou a členy rady obce. Má tak být zajištěna potřebná kontinuita v souvislosti se správou obecních záležitostí.

Je evidentní, že zákon nestanovil žádnou konkrétní lhůtu, v jaké má dosavadní starosta předat obec nově zvolenému starostovi. Obecně však platí, že v zájmu dosavadního starosty by mělo být, aby obec předal se vším potřebným nově zvolenému starostovi co nejdříve, jelikož až do faktického předání obce je to dosavadní starosta, kdo odpovídá především za majetkovou škodu, která by v důsledku jeho nečinnosti takto v souvislosti s předáním obce mohla vzniknout. Pakliže by se dosavadní starosta příliš neměl s předáním obce nově zvolenému starostovi a toto prodlení by trvalo delší dobu, může nastoupit i krajní řešení, které spočívá ve faktickém převzetí budovy obecního úřadu za přítomnosti třetí nezávislé osoby a popř. i bez přítomnosti dosavadního starosty, nemá-li zájem poskytovat potřebnou součinnost, jak ostatně doporučuje i stanovisko Ministerstva vnitra č. 7/2019.

Podaří-li se dohodnout součinnost mezi dosavadním starostou a nově zvoleným starostou za účelem předání funkce starosty a předáním obce, měl by být o tomto aktu vždy sepsán protokol (záznam), který by měl obsahovat popis základního stavu obce, soupis předaných dokumentů, předání razítek obce, klíčů, údajů k bankovním účtům apod.

§ 108

(1) Starosta má právo užívat při významných příležitostech a občanských obřadech závěsný odznak. Závěsný odznak má uprostřed velký státní znak a po obvodu odznaku je uveden název Česká republika.

(2) Rada obce může stanovit, v kterých případech může tento odznak užívat jiný člen zastupitelstva obce nebo tajemník obecního úřadu.

(3) Primátor statutárního města má právo při významných příležitostech a občanských obřadech používat primátorské ­insignie.

komentář k § 108

V tomto paragrafu zákona dochází k řešení použití závěsného znaku osobou starosty obce. V odst. 1 a 2 je za tím účelem stanoveno, že starosta má právo užívat závěsný odznak při významných příležitostech a občanských obřadech. Tento závěsný odznak však neužívá jen starosta, nýbrž na základě pověření tak mohou činit i další členové zastupitelstva, např. při svatebních obřadech a vyloučen z jeho užívání není ani tajemník obecního úřadu. Samotný závěsný odznak se pak skládá z velkého státního znaku, po jehož obvodu je text „Česká republika.“ Samotné použití znaku starostou při významných příležitostech představuje výkon samosprávy obce.

V odst. 3 je uvedeno, že primátor statutárního města má právo při významných příležitostech a občanských obřadech užívat primátorské insignie. Na těchto primátorských insigniích je zobrazen znak města.

Díl 5

Obecní úřad

§ 109

(1) Obecní úřad tvoří starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu. V čele obecního úřadu je starosta.

(2) Rada obce může zřídit pro jednotlivé úseky činnosti obecního úřadu odbory a oddělení, v nichž jsou začleněni zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu.

(3) Obecní úřad

a)  v oblasti samostatné působnosti

1. plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce,

2. pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti;

3. rozhoduje v případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem34b);

b)  vykonává přenesenou působnost podle § 61 odst. 1 písm. a) s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce.

komentář k § 109

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o obecním úřadě. Pokud jde o obecní úřad, jedná se o orgán úředního typu, který má za úkol zabezpečovat plnění úkolů obce úředního charakteru, a to jak v oblasti samostatné, tak i v oblasti přenesené působnosti. Obecní úřad je rovněž sídlem ostatních orgánů obce a dále institucí, která zastřešuje složku úředních úkonů v rámci obce.

V souvislosti s právním postavením obcí je v rámci obecních úřadů rozlišováno, zda se jedná o obecní úřad v „běžné obci“, dále o obecní úřad tzv. „pověřených obecních úřadů“ a v neposlední řadě i obecních úřadů v „obcích s rozšířenou působností.“ Pokud jde o procesní subjektivitu v občanském soudním řízení, pak tuto nemá obecní úřad, nýbrž sama obec, která je právnickou osobou. To platí i v případě, že obec vykonává působnost, kterou zákon svěřuje obecnímu úřadu – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1288/2016.

Hodí se ještě uvést, že aktuální výčet obcí s pověřeným obecním úřadem a obcí s rozšířenou působností je obsažen v zákoně č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Správní obvody těchto obcí jsou pak vymezeny ve vyhlášce č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.

     Obecní úřad tvoří starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce

V odst. 1 bylo stanoveno, že obecní úřad tvoří starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu. V čele obecního úřadu je starosta. Přitom vedoucím úředníkem obecního úřadu se pro tyto účely rozumí v souladu se zákonem o úřednících v prvé řadě tajemník obecního úřadu. V těch obcích, kde není funkce tajemníka takto zřízena nebo kde není tajemník ustaven, plní úkoly vedoucího úřadu i v souladu se zákonem o úřednících starosta. Samotná koncepce obsažená v tomto ustanovení zákona vychází dále z toho, že jak starosta, tak místostarosta (příp. i další místostarostové) jsou volenými funkcemi, resp. k jejich zvolení dochází na základě vůle zastupitelstva obce. Zastupitelstvu obce dále přísluší, aby rozhodlo v případě místostarostů i o tom, kdo bude tzv. prvním místostarostou a jaká bude další konkrétní funkční náplň i gesce dalších místostarostů. V případech, kdy bude rozhodnuto o podjatosti tajemníka obecního úřadu, bude možné, aby starosta obce, který stojí v čele obecního úřadu, určil sám sebe úřední osobou za takto vyloučeného tajemníka. Nadřízenost starosty vůči tajemníkovi obecního úřadu není totiž sama o sobě důvodem pro vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost. Bude-li shledána podjatost starosty, hejtmana nebo ředitele krajského úřadu, nebude možné určit jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti. Nadřízený správní orgán pak na základě § 14 odst. 4 správního řádu bude postupovat v souladu s § 131 odst. 4 správního řádu a pověří projednáním a rozhodnutím v této věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém obvodu, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

     Jednotlivé úseky činnosti obecního úřadu

V odst. 2 se uvádí, že rada obce může zřídit pro jednotlivé úseky činnosti obecního úřadu odbory a oddělení, v nichž jsou začleněni zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu. V praxi to znamená, že každý průměrný obecní úřad (u středně velkých a i větších obcí) bude zpravidla členěn na jednotlivé odbory a tyto odbory se dále člení na oddělení. Jmenování a odvolání vedoucích odborů a oddělení úřadu přísluší radě obce, a to dokonce v její vyhrazené samosprávné kompetenci. Návrh na jmenování či odvolání je oprávněn radě předložit tajemník obecního úřadu. Tento princip ovšem nebude fungovat v případě velmi malých obcí. Tam se zpravidla obecní úřad skládá ze starosty a jedné profesionální účetní státních příjmů.

     Plnění úkolů úředního charakteru

Z odst. 3 plyne, že obecní úřady budou plnit úkoly úředního charakteru jak v oblasti samostatné, tak i v přenesené působnosti. Půjde-li o plnění úkolů v rámci přenesené působnosti, což může být problém pro obec s „běžným“ obecním úřadem, tudíž taková obec má možnost k plnění těchto úkolů uzavřít veřejnoprávní smlouvu s obcí, jejíž orgány vykonávají přenesenou působnost ve stejném obvodu obce s rozšířenou působností. Součástí této veřejnoprávní smlouvy bude dohoda o tom, že tato druhá obec bude pro žadatelskou obec vykonávat danou přenesenou působnost nebo její podstatnou část. Uvedená veřejnoprávní smlouva pak může být uzavřena jen se souhlasem krajského úřadu. V případě, že orgány obcí neplní řádně povinnost výkonu přenesené působnosti a obec z nějakého důvodu neuzavře příslušnou veřejnoprávní smlouvu o jejím výkonu s jinou obcí, rozhodne krajský úřad o tom, že pro takovou obec přenesenou působnost nebo její část bude vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu příslušná obec náleží. Vedle toho krajský úřad též rozhodne o převodu příspěvku na výkon této přenesené působnosti. K převodu výkonu přenesené působnosti veřejnoprávní smlouvou může dojít i mezi obcemi s rozšířenou působností. Nelze pominout v této souvislosti ani skutečnost, že obecní úřad musí zřídit svou úřední desku, která musí být umístěna na místě, které je nepřetržitě veřejnosti přístupné – zpravidla se proto tato deska umísťuje na budově, ve které má obecní úřad své sídlo. Pro všechny orgány obce se zřizuje jedna úřední deska a dále platí, že obsah úřední desky se vedle „listinné“ formy zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup. Požadavek na zřízení úřední desky přitom vychází z § 26 správního řádu.

§  Z judikatury

     Rozhoduje-li obecní úřad v přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníků pro pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 správního řádu (z roku 1967).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 2 As 21/2004

     Pokud rozhodnutí obecního úřadu podepsala stejná osoba, která v řízení jednala jménem obce jakožto účastníka řízení, došlo k situaci, kdy o věci rozhodoval vyloučený pracovník správního orgánu (§ 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004), a byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení před správním orgánem (§ 7 odst. 1 citovaného zákona). Správní orgán I. stupně tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) SŘS).

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 22 Ca 199/2007

     Při přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy podle § 165 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, není vyloučena aplikace § 94 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 65 A 43/2016

     Předně je k projednávané věci nutno uvést, že žalovaný (městský úřad – pozn. autora) byl v řízení o výkon rozhodnutí exekučním správním orgánem ve smyslu § 106 odst. 2 správního řádu, protože vydal vykonávané rozhodnutí v prvním stupni (§ 105 odst. 1 správního řádu). Podle § 106 odst. 2 pak bylo na jeho úvaze, zda exekuci provede sám, nebo zda o její provedení požádá obecného správce daně, kterým je místně příslušný celní úřad (§ 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu § 106 odst. 3 správního řádu se v obou případech exekuce na peněžitá plnění uplatní postup pro správu daní, tedy exekuce se řídí daňovým řádem. Vymáhání daní pak probíhá ve smyslu ust. § 161 daňového řádu v rámci tzv. dělené správy. Pokud by žalovaný nepožádal o výkon rozhodnutí místně příslušný celní úřad a výkon rozhodnutí by prováděl sám (tzv. procesní dělená správa), byl by v tomto rozsahu správcem daně (§ 161 odst. 2 daňového řádu)………………

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 31 Af 10/2018

     Ze závěrů poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu

     O námitce podjatosti proti tajemníkovi obecního úřadu rozhodne podle § 14 odst. 2 správního řádu starosta obce. O námitce podjatosti proti starostovi obce rozhodne v přenesené působnosti krajský úřad, v případě hejtmana kraje a ředitele krajského úřadu rozhoduje v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední správní úřad, v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstva vnitra.

Závěr č. 63 ze dne 26. 11. 2007

     Zákonnost výpovědi z veřejnoprávní smlouvy nelze přezkoumat v přezkumném řízení podle § 165 správního řádu.

Závěr č. 76 ze dne 2. 3. 2009

     Zákonnost veřejnoprávní smlouvy lze i po uplynutí doby její platnosti, pokud byla tato doba přímo ve smlouvě sjednána, přezkoumávat v rámci sporného řízení vedeného o sporu vzniklém z této smlouvy. Správní orgán si v takovém případě podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu učiní o zákonnosti veřejnoprávní smlouvy vlastní úsudek. Pokud nastala nezákonnost veřejnoprávní smlouvy v důsledku změny právní úpravy po uzavření veřejnoprávní smlouvy a strana veřejnoprávní smlouvy nepodala návrh na zrušení veřejnoprávní smlouvy, nemůže takovou veřejnoprávní smlouvu zrušit příslušný správní orgán v přezkumném řízení.

Závěr č. 82 ze dne 22. 6. 2009

     Pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení, nemůže v takovém řízení zároveň vykonávat pravomoc správního orgánu jako oprávněná úřední osoba, neboť je podle § 14 odst. 1 správního řádu vyloučen ze všech úkonů v řízení. V takovém případě krajský úřad postupuje podle § 131 odst. 4 správního řádu. Totéž platí, pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení a oprávněnou úřední osobou k vedení řízení je místostarosta této obce (a naopak).

Závěr č. 133 ze dne 14. 2. 2014

§ 110

(1) V obcích s pověřeným obecním úřadem a v obcích s rozšířenou působností se zřizuje funkce tajemníka obecního úřadu, který je zaměstnancem obce. Ostatní obce mohou zřídit funkci tajemníka obecního úřadu.

(2) Tajemník obecního úřadu je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné působnosti i přenesené působnosti starostovi.

(3) Není-li v obci zřízena funkce tajemníka obecního úřadu nebo není-li tajemník obecního úřadu ustanoven, plní jeho úkoly starosta.

(4) Tajemník obecního úřadu

a)  zajišťuje výkon přenesené působnosti s výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny radě obce nebo zvláštnímu orgánu obce,

b)  plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou obce nebo starostou,

c)  stanoví podle zvláštních právních předpisů33) platy všem zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu,

d)  plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu,

e)  vydává spisový řád, skartační řád a pracovní řád obecního úřadu a další vnitřní směrnice obecního úřadu, nevydává-li je rada obce.

(5) Tajemník obecního úřadu se zúčastňuje zasedání zastupitelstva obce a schůzí rady obce s hlasem poradním.

(6) Tajemník obecního úřadu nesmí vykonávat funkce v politických stranách a v politických hnutích.

komentář k § 110

V tomto ustanovení je pojednáno o významu funkce tajemníka obecního úřadu.

V odst. 1 zákonodárce stanovil, že v obcích s pověřeným obecním úřadem a v obcích s rozšířenou působností se zřizuje funkce tajemníka obecního úřadu, který je zaměstnancem obce. Znamená to, že v případě obcí s pověřeným obecním úřadem a v u obcí s rozšířenou působností je funkce tajemníka obligatorní, zatímco v ostatních případech je na úvaze obcí, zda tuto funkci v rámci struktur obecního úřadu zřídí. Jak už uvedeno shora, je tajemník jmenován a odvoláván starostou po předchozím souhlasu ředitele krajského úřadu v souladu s dikcí zákona o úřednících. Bez tohoto souhlasu je pak samotné jmenování či odvolání tajemníka neplatné, jak již zmíněno v komentáři u § 103 zákona. K postupům při odvolávání tajemníka z funkce pak blíže též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2013 nebo 21 Cdo 299/2017. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice pak ve svém rozsudku sp. zn. 52 A 116/2018 dospěl k závěru, že o souhlasu s odvoláním tajemníka městského úřadu je vedeno správní řízení, přičemž odvolávaný tajemník má v takovém řízení postavení účastníka řízení. Starosta tak může odvolat tajemníka obecního úřadu z důvodů vymezených v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících pouze v objektivní lhůtě 6 měsíců a po předchozím pravomocném souhlasu ředitele krajského úřadu dle § 103 odst. 3 zákona. Lhůta k odvolání se po dobu řízení o vyslovení souhlasu nepřerušuje ani nestaví. I kdyby nakonec ředitel krajského úřadu vyslovil s odvoláním tajemníka souhlas, nemění to nic na tom, že takto odvolaný tajemník má možnost nechat tento souhlas přezkoumat v občanském soudním řízení, tj. v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 72 zákoníku práce. To navíc v kontextu s tím, že v rozsudku sp. zn. 8 A 161/2018 Městský soud v Praze dospěl k závěru, že souhlas představuje tzv. jiný správní úkon dle části čtvrté správního řádu, a není možné proti němu brojit formou odvolání či rozkladu (§ 81 odst. 1 správního řádu a contrario. Pokud by byl proti tomuto souhlasu např. podán rozklad, je třeba jej zamítnout pro nepřípustnost dle § 92 odst. 1 správního řádu. I když byl tento rozsudek napaden kasační stížností, která nebyla v době psaní tohoto komentáře dosud rozhodnuta, Městský soud v Praze oproti Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice (viz rozsudek 52 A 116/2018) dospěl k odlišnému právnímu hodnocení, kdy na rozdíl od pardubického soudu nedává možnost osobě zúčastněné na řízení (v daném případě šlo v případě pardubického rozhodnutí o samotného tajemníka) možnost akt vyslovení souhlasu již dále jakkoli napadat cestou řádných opravných prostředků ve formě odvolání či rozkladu. Bude proto zajímavé sledovat, jak Nejvyšší správní soud nakonec v této věci pod sp. zn. 7 As 338/2021 rozhodne. Současně však třeba dodat, že právní úprava souhlasu k odvolání (včetně taxativně uvedených důvodů odvolání) nebrání ukončit výkon funkce i pracovní poměr např. výpovědí z pracovního poměru. Aby mohl být kterýkoli vedoucí úředník obce jmenován tajemníkem, musí splňovat podmínku tříleté praxe úředníka, nicméně tato podmínka neplatí u malých obecních úřadů, které nemají pozici úřadu pověřeného, matričního či stavebního.

Z odst. 2 až 4 dále vyplývá, že tajemník je v plné míře odpovědný za plnění úkolů svěřených obecnímu úřadu starostovi, přičemž starosta je i tou osobou, kterému je tajemník takto podřízen. Je to dáno tím, že starosta stojí dle tohoto zákona v čele obecního úřadu. Tam, kde není funkce tajemníka zřízena, plní jeho úkoly starosta obce.

V odst. 5 se uvádí, že tajemník obecního úřadu se zúčastňuje zasedání zastupitelstva obce a schůzí rady obce s hlasem poradním. Na základě tohoto ustanovení zákona pak má možnost účastnit se těchto schůzí a přicházet i s návrhy. Pozice tajemníka dává této osobě možnost na rozdíl od jiných občanů obce vystoupit na jednání tohoto orgánu obce, předkládat zde své návrhy bez toho, že by toto oprávnění muselo být zakotveno např. v jednacím řádu zastupitelstva obce.

V odst. 6 bylo stanoveno, že tajemník obecního úřadu nesmí vykonávat funkce v politických stranách a v politických hnutích. To však neznamená, že by nemohl být jejich členem, nicméně je mu zapovězena faktická politická aktivita ve všech směrech takové činnosti. Vzhledem k tomu, že se na tajemníka pohlíží jako na nejvyššího úředníka v rámci obecního úřadu, předpokládá se takto i jeho určitá politická zdrženlivost v souvislosti s výkonem jeho funkce.

§  Z judikatury

     Jmenování do funkce nebo odvolání z funkce zaměstnance obce – vedoucího odboru, o němž rozhodla rada obce, není neplatné jen proto, že bylo provedeno bez návrhu tajemníka obecního úřadu.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1708/2004

     S přihlédnutím k výše uvedenému smyslu a účelu ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících sledujícímu zvýšenou ochranu vedoucích úředníků územních samosprávných celků, nelze podmínku udělení souhlasu ředitele krajského úřadu s odvoláním tajemníka (městského úřadu) chápat jen obecně, bez vztahu ke skutkovým důvodům, pro které byl nebo nebyl souhlas udělen. Starosta proto může tajemníka obecního (městského) úřadu odvolat z funkce podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících jen pro porušení těch zákonem stanovených povinností (z těch důvodů), s nimiž ředitel krajského úřadu vyslovil souhlas.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2070/2012

     Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících nestanoví starostovi povinnost upozornit vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu na porušování povinností a stanovit lhůtu k nápravě, neboť pouze výkladem ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících nelze dovozovat další povinnost, kterou by musel starosta před odvoláním vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce splnit – jinak by mu v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, byla ukládána povinnost, která oporu v zákoně (ani v zákonném zmocnění) nemá.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3535/2017

     Z ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vyplývá, že lhůta (časový úsek) 6 měsíců, ve které je zaměstnavatel oprávněn přistoupit k odvolání z funkce, počne běžet bez ohledu na to, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se) o skutečnostech (porušení povinnosti ze strany vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu), s nimiž zákon spojuje možnost odvolání. Znění uvedeného ustanovení jiný (opačný) výklad neumožňuje a nelze jej dovodit ani z jiného ustanovení zákona o úřednících. Podpůrně nelze použít ani ustanovení zákoníku práce upravující lhůty pro jiné jednostranné pracovněprávní úkony (jednání), jimiž zaměstnavatel může řešit porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že je nepochybně v zájmu zaměstnavatele, aby odhalil závadné jednání svého úředníka co nejdříve. Zákonodárcem stanovená lhůta 6 měsíců pro odvolání z funkce, plynoucí od porušení zákonem stanovených povinností vedoucího úředníka (vedoucího úřadu), se jeví být jako dostačující k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebná šetření ke zjištění, zda rozhodné okolnosti skutečně nastaly.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 299/2017

§ 111

(1) Všechny písemnosti vyhotovené orgánem obce v samo­statné působnosti obce se v záhlaví označují uvedením slova „obec“ („město“, „městys“) a názvem obce, městyse nebo města s uvedením orgánu, který písemnost vyhotovil.

(2) Všechny písemnosti vyhotovené orgánem obce v přene­sené působnosti orgánů obce, s výjimkou nařízení obce, se v záhlaví označují slovy „Obecní úřad“ („Městský úřad“, „Úřad městyse“) s uvede­ním názvu obce, městyse nebo města.

(3) Vypracovávají-li písemnosti odbory obecního (měst­ského) úřadu nebo úřadu městyse, uvede se pod záhlavím též název odboru, který písemnost vyhotovil. Stanoví-li zvláštní zákon jiné označení odboru, uvede se toto označení.

(4) Vypracovávají-li písemnosti zvláštní orgány, uvede se v záhlaví „obec“ („město“, „městys“), název obce (města, městyse) a pod ním název zvláštního orgánu, který písemnost vyhotovil.

(5) Obce mohou používat razítko obce v případech, kdy zvláštním zákonem není stanoveno povinné užívání úředního razítka s malým státním znakem.34c)

komentář k § 111

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí písemností vyhotovovaných v samostatné a přenesené působnosti obce.

Z odst. 1 až 3 přitom vyplývá, že písemnosti, které jsou vyhotovovány v samostatné působnosti obce se v záhlaví označují slovem „obec (město)“ a uvedením názvu obce. Vedle toho je nutno uvést též orgán, který tuto písemnost vyhotovil. Nejčastěji to bude odbor, který je součástí obecního úřadu, tudíž se pod názvem obecního úřadu uvede i název příslušného odboru. Pokud jde o přenesenou působnost, pak platí, že v těchto případech se písemnosti s výjimkou nařízení obce označují slovy „Obecní úřad (Městský úřad) s uvedením názvu obce, přičemž výjimku z tohoto pravidla představují zvláštní orgány obce. Ostatně již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/93 Ústavní soud dospěl k závěru, že obecně závazná vyhláška o místních poplatcích je vydávána v samostatné působnosti obce a musí proto být označena i jménem této obce.

V odst. 4 jsou stanovena pravidla pro situace, kdy písemnosti vyhotovují tzv. zvláštní orgány obce. Za této situace pak platí, že vyhotovují-li tyto zvláštní orgány v rámci své činnosti písemnosti, označují se slovem obec a uvedením názvu zvláštního orgánu obce.

V odst. 5 byla zakotvena pravidla pro používání razítka obce. Obce takto mají svá razítka se svým znakem, který je vyobrazen uprostřed razítka a po obvodu razítka je uveden celý a správný název obce. Toto razítko bude užíváno jen tehdy, pakliže zvláštní zákon nestanovil užívání kulatého razítka s malým státním znakem. Jedná-li se o razítka se státním znakem, je pro ně předepsána velikost v průměru 20, 25 a 36 mm. Jedná se o razítka používaná v případech rozhodnutí, usnesení nebo osvědčení.

§ 112 až 116

zrušeny

HLAVA V

ORGÁNY ZASTUPITELSTVA OBCE A RADY OBCE

Výbory

§ 117

(1) Zastupitelstvo obce může zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Svá stanoviska a návrhy předkládají výbory zastupitelstvu obce.

(2) Zastupitelstvo obce zřizuje vždy finanční a kont­rolní výbor.

(3) Obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů obce hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny, pokud o to písemně požádá spolek zastupující zájmy národnostní menšiny⁴⁸⁾. Nejméně polovinu členů výboru musí tvořit příslušníci národnostních menšin, ledaže tuto podmínku nelze splnit pro nedostatek kandidátů z řad národnostních menšin.

(4) Předsedou výboru je vždy člen zastupitelstva obce; to neplatí, jde-li o předsedu osadního výboru (§ 120).

komentář k § 117

Na tomto místě zákona je řešena problematika vážící se k činnosti orgánů zastupitelstva obce, které v daném případě představují výbory.

V odst. 1 a 2 bylo za tím účelem stanoveno, že zastupitelstvo obce může zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Svá stanoviska a návrhy předkládají výbory zastupitelstvu obce. Za tato svá stanoviska, popř. návrhy, které takto předkládají, jsou tyto výbory zastupitelstvu obce odpovědné. Z koncepce je navíc zřejmé, že je právem obce si rozhodnout v rámci své samostatné působnosti o tom, které výbory v rámci zastupitelstva takto zřídí, s výjimkou výborů, které jsou povinné, tj. kontrolního a finančního výboru. Zákon navíc umožňuje, aby byl k řešení určité oblasti zřízen jak samotný výbor, tak následně i komise.

V odst. 3 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že tam, kde žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů, kteří se hlásí k jiné národnosti, než české, je třeba zřídit výbor pro národnostní menšiny, požaduje-li to spolek zastupující práva příslušníků národnostních menšin. V praxi to pak znamená, že kromě volně volených členů tohoto výboru z řad zastupitelů obce budou členy tohoto výboru též zástupci národnostních menšin. V rozsudku sp. zn. 7 As 324/2020 Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud postrádají osoby hlásící se k určité národnosti znak odlišné identity (diference), který by je odlišoval od zbytku obyvatelstva v daném území, postrádá existence daného výboru jakékoliv praktické opodstatnění, neboť zde absentuje jakýkoliv atribut národnostní menšiny, který by měl být při rozhodování zastupitelstva chráněn a zohledňován.

V odst. 4 je uvedeno, že předsedou výboru je vždy člen zastupitelstva obce, přičemž toto neplatí, jde-li o předsedu osadního výboru. Jak předseda výboru, tak i členové tohoto výboru jsou do svých funkcí volení zastupitelstvem obce. Tím, že je předseda členem zastupitelstva obce, dochází k posílení vazeb výboru na zastupitelstvo obce. Výjimkou z této koncepce je předseda osadního výboru, kde platný volební systém neumožnil, aby z každé osoby byl zvolen alespoň jeden člen zastupitelstva, který následně může zastávat funkci předsedy osadního výboru a současně splňuje podmínku trvalého pobytu v uvedené osadě. Pokud jde o odměňování členů tohoto výboru, pak platí, že tito mohou dostávat odměny. Jsou-li současně členy zastupitelstva, pak dostávají takovou odměnu měsíčně v souladu s nařízením vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, v platném znění. Nejsou-li členy zastupitelstva, rozhoduje o jejich odměnách zastupitelstvo obce.

§  Z judikatury

     Krajský soud tedy zcela správně vyložil, že pro účely § 117 odst. 3 zákona o obcích je třeba za spolek zastupující zájmy národnostní menšiny považovat pouze takovou entitu, která zastupuje zájmy občanů České republiky žijících na jejím území, kteří nejen že projevují vůli být považováni za národnostní menšinu, ale zároveň se odlišují od ostatních občanů a tvoří početní menšinu. Jelikož stěžovatel staví oprávněnost své žádosti o zřízení výboru pro národnostní menšiny právě a pouze na naplnění subjektivního znaku, nemohl Nejvyšší správní soud jeho stěžejní kasační argumentaci přisvědčit… Kasační soud se plně ztotožňuje s interpretací zákonem stanovených podmínek, jež je třeba splnit pro to, aby byl v obci (resp. městské části) zřízen výbor pro národnostní menšiny, jak ji učinil krajský soud. Požadavek zákona, aby se o národnostní menšinu ve smyslu zákona o obcích jednalo pouze tehdy, pokud se toto společenství odlišuje od ostatních obyvatelstva v daném území, Nejvyšší správní soud neshledává za nikterak legitimní. Z hlediska smyslu a účelu zřizování a fungování výborů pro národnostní menšiny se naopak jedná o požadavek zcela logický a smysluplný. Jak zdůraznil krajský soud, daný výbor slouží především k tomu, aby byl zajištěn přístup menšin k rozhodovacím procesům a jejich participace na těchto procesech. Smyslem existence výboru je tedy to, aby při rozhodování zastupitelstva obce byla v jednotlivých případech zajištěna ochrana práv příslušníků národnostních menšin či byly do určité míry zohledněny jejich zájmy, dotýká-li se rozhodnutí obce v samostatné působnosti zájmů a práv národnostních menšin, která jsou definována na ústavní a zákonné úrovni. Pokud tedy osoby hlásící se k určité národnosti postrádají znak odlišné identity (diference), který by je odlišoval od zbytku obyvatelstva v daném území, postrádá existence daného výboru jakékoliv praktické opodstatnění, neboť zde absentuje jakýkoliv atribut národnostní menšiny, který by měl být při rozhodování zastupitelstva chráněn a zohledňován…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 As 324/2020

§ 118

(1) Výbor plní úkoly, kterými jej pověří zastupitelstvo obce. Ze své činnosti odpovídá výbor zastupitelstvu obce.

(2) Počet členů výboru je vždy lichý. Výbor se schází podle potřeby. Usnesení výboru se vyhotovuje písemně a podepisuje je předseda výboru.

(3) Usnesení výboru je platné, jestliže s ním vyslovila souhlas nadpoloviční většina všech členů výboru.

komentář k § 118

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s činností výboru zastupitelstva obce, zejména pak z pozice jeho samotného fungování.

Koncepce zákona na tomto místě vychází z teze, že zastupitelstvo obce je zřizovatelem takových výborů a tyto výbory jsou pak i tomuto zastupitelstvu z titulu své činnosti odpovědny. Z hlediska počtů členů výborů platí, že musí být složeny nejméně ze tří členů a počet musí být stanoven formou lichého čísla. Není stanoven časový cyklus ani počet nezbytných jednání takového výboru během jeho funkčního období, tudíž se výbor schází dle momentální potřeby. Přijímá-li výbor usnesení, pak k jeho platnému přijetí je nezbytné, aby s ním vyslovila souhlas nadpoloviční většina všech jeho členů. Usnesení má písemnou formu a musí být podepsáno předsedou výboru.

§ 119

(1) Finanční a kontrolní výbory jsou nejméně tříčlenné. Jejich členy nemohou být starosta, místostarosta, tajemník obecního úřadu ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na obecním úřadu.

(2) Finanční výbor

a)  provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce,

b)  plní další úkoly, jimiž jej pověřilo zastupitelstvo obce.

(3) Kontrolní výbor

a)  kontroluje plnění usnesení zastupitelstva obce a rady obce, je-li zřízena,

b)  kontroluje dodržování právních předpisů ostatními výbory a obecním úřadem na úseku samostatné působnosti,

c)  plní další kontrolní úkoly, jimiž jej pověřilo zastupitelstvo obce.

(4) O provedené kontrole výbor pořídí zápis, který obsahuje, co bylo kontrolováno, jaké nedostatky byly zjištěny a návrhy opatření směřující k odstranění nedostatků. Zápis podepisuje člen výboru, který provedl kontrolu, a za­měst­nanec, jehož činnosti se kontrola týkala.

(5) Výbor předloží zápis zastupitelstvu obce; k zápisu připojí vyjádření orgánu, popřípadě zaměstnanců, jejichž činnosti se kontrola týkala.

komentář k § 119

Na tomto místě zákona je popsána problematika spojená s fungováním finančního a kontrolního výboru.

V odst. 1 se za tím účelem uvádí, že finanční a kontrolní výbory jsou nejméně tříčlenné. Jejich členy nemohou být starosta, místostarosta, tajemník obecního úřadu ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na obecním úřadu. Tyto výbory musí být zastupitelstvem obce zřízeny vždy, jsou tedy povinné ze zákona.

Z odst. 2 plyne, že finanční výbor je zřízen ke kontrole hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce a současně plní i další úkoly dané zastupitelstvem.

V odst. 3 je stanoveno, že úkolem kontrolního výboru je kontrola plnění usnesení zastupitelstva a rady, dodržování právních předpisů ostatními výbory a obecním úřadem na úseku samostatné působnosti i plnění dalších úkolů, které jsou přiděleny zastupitelstvem obce.

Z odst. 4 a 5 vyplývá, že jak finanční, tak i kontrolní výbor musí o provedené kontrole pořizovat zápisy, z nichž musí být zřejmý předmět kontroly, zjištěné nedostatky i přijatá nápravná opatření. Takový zápis musí z hlediska formální správnosti obsahovat podpis člena výboru a osoby, které se tato kontrola týkala. Vzhledem k tomu, že se kontrola může týkat i činnosti jiného výboru zřízeného zastupitelstvem obce, předpokládá se, že pojem „zaměstnanec“ je nutno vykládat v kontextu s daným stavem, tj. půjde o osobu, která má v rámci uvedeného výboru kontrolovanou problematiku ve své gesci.

Může nastat situace, kdy kontrolovaná osoba odmítne takový zápis z nějakého důvodu podepsat, přičemž tehdy je povinností člena výboru tuto skutečnost v zápisu uvést, včetně důvodů, proč se tak stalo. Při provádění kontroly tohoto typu se postupuje podle příslušných ustanovení zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád. Zpracovaný a podepsaný kontrolní zápis předkládá příslušný výbor i s vyjádřením kontrolovaného zastupitelstvu obce k dalšímu procesu.

§ 120

(1) V částech obce může zřídit zastupitelstvo obce osadní nebo místní výbory (dále jen „osadní výbor“). Osadní výbor má minimálně 3 členy. Počet členů osadního výboru určí zastupitelstvo obce.

(2) Členy osadního výboru jsou občané obce, kteří jsou přihlášeni k trvalému pobytu v té části obce, pro kterou je osadní výbor zřízen, a jsou určeni zastupitelstvem obce.

(3) Předsedu osadního výboru zvolí zastupitelstvo obce z řad členů osadního výboru.

komentář k § 120

V této části zákona je řešena problematika spojená s činností osadního nebo místního výboru.

V odst. 1 je stanoveno, že v částech obce může zřídit zastupitelstvo obce osadní nebo místní výbory, přičemž tento osadní výbor má minimálně 3 členy. Počet členů osadního výboru je určován zastupitelstvem obce. Díky tomuto ustanovení zákona tak dochází i k adekvátnímu zastoupení zájmů odlehlých částí obce v rámci činnosti celého zastupitelstva. Osadní výbor musí být zřízen jak pro osadu, coby místně oddělenou část obce s obytnými budovami, tak i pro jinak definovanou část obce. Z toho důvodu je možno od roku 2006 pro tyto užívat i názvu místní výbor.

V odst. 2 se uvádí, že členy osadního výboru jsou občané obce, kteří jsou přihlášeni k trvalému pobytu v té části obce, pro kterou je osadní výbor takto zřízen, a jsou určeni zastupitelstvem obce.

V odst. 3 je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že předseda osadního výboru je volen zastupitelstvem obce z řad členů osadního výboru. Uvedená koncepce byla zvolena proto, že dosavadní volební systém nedává možnost, aby takto měly všechny dotčené osady svého obyvatele – resp. zástupce v samotném zastupitelstvu.

§ 121

(1) Osadní výbor je oprávněn

a)  předkládat zastupitelstvu obce, radě obce a výborům návrhy týkající se rozvoje části obce a rozpočtu obce,

b)  vyjadřovat se k návrhům předkládaným zastupitelstvu obce a radě obce k rozhodnutí, pokud se týkají části obce,

c)  vyjadřovat se k připomínkám a podnětům předkládaným občany obce, kteří jsou hlášeni k trvalému pobytu v části obce, orgánům obce.

(2) Požádá-li předseda osadního výboru na zasedání zastupitelstva obce o slovo, musí mu být uděleno.

komentář k § 121

Na tomto místě je upravena kompetence samotného osadního výboru.

Z odst. 1 vyplývá, že osadní výbor je oprávněn předkládat zastupitelstvu, radě a výborům zastupitelstva návrhy týkající se rozvoje části obce (osady) a rozpočtu obce, dále má možnost se vyjadřovat k návrhům předkládaným zastupitelstvu obce a radě obce k rozhodnutí, pakliže se týkají části obce a současně se vyjadřovat k připomínkám a podnětům předkládaným občany obce, kteří jsou hlášeni k trvalému pobytu v části obce, orgánům obce, jestliže se týkají území jimi obývané osady anebo jsou jinak takto spojeny s činností osadního výboru.

V odst. 2 bylo zakotveno právo předsedy osadního výboru na udělení slova na zasedání zastupitelstva obce, pokud o to takový předseda sám požádá. Předseda osadního výboru v rámci jednání zastupitelstva disponuje poradním hlasem stejně jako třebas tajemník obecního úřadu a z toho důvodu má rovněž možnost v rámci jednání zastupitelstva předkládat návrhy. O těchto návrzích může ovšem aktivně hlasovat jen tehdy, je-li současně s tím i členem zastupitelstva obce.

§ 122

Komise

(1) Rada obce může zřídit jako své iniciativní a poradní orgány komise. Svá stanoviska a náměty předkládají komise radě obce.

(2) Komise je též výkonným orgánem, jestliže jí byl svěřen výkon přenesené působnosti podle § 103 odst. 4 písm. c).

(3) Předsedou komise podle odstavce 2 může být jen osoba, která, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, prokázala zvláštní odbornou způsobilost v oblasti komisi svěřené přenesené působnosti. Na prokázání zvláštní odborné způsobilosti předsedy komise se obdobně vztahují ustanovení zvláštních právních předpisů upravujících toto prokázání pro úředníky územních samosprávných celků.

(4) Komise se usnáší většinou hlasů všech svých ­členů.

(5) Komise je ze své činnosti odpovědna radě obce; ve věcech výkonu přenesené působnosti na svěřeném úseku odpovídá starostovi.

komentář k § 122

V této části zákona je upravena činnost komisí rady obce.

V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že rada obce může zřídit jako své iniciativní a poradní orgány komise. Svá stanoviska a náměty předkládají takové komise radě obce. Z odst. 2 pak plyne, že takové komisi může být svěřen výkon přenesené působnosti. Výjimku z této koncepce ovšem představuje agenda přestupků.

Z odst. 3 vyplývá, že v případě osoby předsedy komise, které byl svěřen výkon přenesené působnosti, se vyžaduje, aby se podrobil zkoušce zvláštní odborné způsobilosti, která je obdobná jako pro zaměstnance obecního úřadu, kteří jsou k výkonu těchto činností takto zařazeni na příslušných odborných útvarech, není-li zvláštním zákonem stanovena výjimka.

V odst. 4 se uvádí, že komise se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Počet členů těchto komisí je stanoven radou obce. I tito členové komisí mohou dostávat odměny. Jsou-li členové komisí současně zastupiteli obce, jsou odměňováni měsíčně dle nařízení vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, v platném znění a nejsou-li současně členy zastupitelstva, může o výši jejich odměn rozhodnout rada obce v rámci výkonu samostatné působnosti.

V odst. 5 se podává, že komise je ze své činnosti odpovědna radě obce a ve věcech výkonu přenesené působnosti na svěřeném úseku pak odpovídá přímo starostovi obce. Ačkoli to vypadá, že tato přímá podřízenost dává komisi starostovi na milost a nemilost, opak je pravdou. V konečném důsledku má starosta v případě, že je s prací komise nespokojen, jen jedinou reálnou možnost, která spočívá v tom, že jí může po zralé úvaze přenesenou působnost odejmout a tím fakticky činnost komise utlumit.

HLAVA VI

DOZOR

Díl 1

Dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí
a usnesení, rozhodnutí a jiných
opatření orgánů obcí v samostatné
působnosti

§ 123

(1) Odporuje-li obecně závazná vyhláška obce zákonu, vyzve Ministerstvo vnitra obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li obec nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, rozhodne Ministerstvo vnitra o pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky. Účinnost obecně závazné vyhlášky obce je pozastavena dnem doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra obci. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu ve stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška obce, kterou byla zjednána náprava.

(2) V případě zřejmého rozporu obecně závazné vyhlášky obce s lidskými právy a základními svobodami může Ministerstvo vnitra pozastavit její účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Účinnost obecně ­závazné vyhlášky obce je pozastavena dnem doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra obci. Ministerstvo vnitra v ro­zhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu ve stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška obce, kterou byla zjednána náprava.

(3) Nezjedná-li zastupitelstvo obce nápravu ve stanovené lhůtě a není-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 a 2 podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra do 30 dnů od uplynutí lhůty pro podání rozkladu Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce. Je-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 a 2 podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra takový návrh Ústavnímu soudu do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut. Jestliže Ústavní soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce pozbývá platnosti dnem, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci.

(4) Zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu před rozhodnutím Ústavního soudu o návrhu podle odstavce 3, sdělí obec neprodleně tuto skutečnost Ústavnímu soudu a Minis­terstvu vnitra. Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o poza­stavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška obce, kterou byla zjednána náprava.

komentář k § 123

V tomto ustanovení zákona je zákonodárcem upraven postup Ministerstva vnitra v případě, že tento ústřední správní orgán dojde k závěru, že obcí vydaná obecně závazná vyhláška je v rozporu se zákonem. Koncepce přitom vychází z toho, že za takové situace musí následně Ministerstvo vnitra vyzvat obec ke zjednání nápravy, dále pak pozastavit účinnost této obecně závazné vyhlášky a teprve poté – jako završení celého tohoto procesu podává Ministerstvo vnitra návrh k Ústavnímu soudu na zrušení této obecně závazné vyhlášky. Ministerstvo vnitra by mělo mít přehled o tom, které obecně závazné vyhlášky obec takto v rámci své působnosti vydává, dle § 12 odst. 6 zákona. To pochopitelně za situace, že obec takovou vyhlášku Ministerstvu vnitra zašle v souladu s tímto zákonem na vědomí. Pakliže Ministerstvo vnitra takto obdrženou vyhlášku posoudí tak, že byla vydána v rozporu se zákonem, tj. zjistí, že při jejím vydání nebyly dodrženy principy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (zejména např. zda se obec při jejím vydání nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost a zda obec při jejím vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost, popř. zda z hlediska obsahu tohoto správního aktu není porušeno hledisko „rozumnosti“), bude se muset touto věcí již dále z podnětu Ministerstva vnitra zaobírat Ústavní soud.

V odst. 1 jsou stanoveny základní postupy Ministerstva vnitra v souvislosti s nezákonně vydanou obecně závaznou vyhláškou – ať již jsou tyto důvody dány vadami při jejím přijímání anebo z hlediska samotného obsahu takové obecně závazné vyhlášky. Za tím účelem Ministerstvo vnitra nejdříve vyzývá obec ke zjednání nápravy formou výzvy, která musí obsahovat sdělení, v čem dle názoru tohoto ústředního správního orgánu je spatřována vada této vyhlášky. Součástí této výzvy musí být i lhůta ke zjednání nápravy, která by měla činit 60 dnů od doručení této výzvy spolu s poučením, že v případě, že nedojde ke zjednání nápravy v takto stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra rozhodne o pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky, příp. o pozastavení účinnosti jednotlivých ustanovení takto rozporované vyhlášky. Nejlepším způsobem nápravy daného stavu je pak přijetí nové obecně závazné vyhlášky, která již nebude obsahovat vady, které jí byly takto vytýkány Ministerstvem vnitra. Pakliže obec výzvě Ministerstva vnitra nevyhoví anebo na ni nebude adekvátně reagovat, dochází k pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky a stanovení přiměřené lhůty ke zjednání nápravy. Dnem doručení rozhodnutí obci dochází k pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky a současně je obci stanovena lhůta ke zjednání nápravy. Obec je pak povinna toto rozhodnutí neprodleně zveřejnit na své úřední desce. Pokud obec s rozhodnutím Ministerstva vnitra v této věci nesouhlasí, může proti němu podat rozklad v souladu s § 152 správního řádu. Rozhodne-li se obec zjednat nápravu ve stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra na základě toho zruší své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy spolu s novou obecně závaznou vyhláškou, která již nebude obsahovat vady, které byly takto vytýkány té předchozí, nyní již zrušené. Odst. 1 řeší situaci, kdy obec provedla nápravu svého pochybení ještě před tím, než Ministerstvo vnitra podá návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky k Ústavnímu soudu.

V odst. 2 je uvedeno, že za situace, kdy je přijatá obecně závazná vyhláška v zřejmém rozporu s lidskými právy a základními svobodami, je Ministerstvo vnitra oprávněno rozhodnout o pozastavení účinnosti této vyhlášky i bez předchozí výzvy obci, aby zjednala nápravu.

V odst. 3 byl stanoven postup pro podání návrhu Ministerstva vnitra na zrušení obecně závazné vyhlášky k Ústavnímu soudu. K tomuto postupu je Ministerstvo vnitra oprávněno přistoupit tehdy, pokud obec nezjedná sama v této věci nápravu. V tomto odstavci je za tím účelem stanovena pro podání takového návrhu lhůta, která činí 30 dnů a počítá se: není-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky podán obcí rozklad, od uplynutí lhůty pro podání rozkladu, je-li proti rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky podán rozklad, od právní moci rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut. I když lze v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/04 považovat takto stanovenou lhůtu za lhůtu pořádkovou, je nutno ji v každém případě dodržet, jelikož marným uplynutím této lhůty se dle § 124 odst. 3 zákona obnovuje účinnost obecně závazné vyhlášky, která byla před tím v souladu s tímto zákonem pozastavena na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra.

V odst. 4 se podává, že zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu před rozhodnutím Ústavního soudu o návrhu podaném v této věci Ministerstvem vnitra, sdělí obec neprodleně tuto skutečnost Ústavnímu soudu a Ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška obce, kterou byla takto zjednána náprava. Z logiky věci je zřejmé, že by i Ministerstvo vnitra mělo za takové situace vzít zpět svůj návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky, který předtím podalo u Ústavního soudu.

§  Z judikatury

     Ústavní soud si je vědom svých závěrů, ke kterým dospěl v nálezu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 1/02 (N 104/27 SbNU 167, 404/2002 Sb.), v němž dovodil, že opatření dozorových orgánů vůči samosprávě by měla být předvídatelná, měla by být založena na jasných a seznatelných důvodech a při své dozorové činnosti by měly zachovávat princip rovnosti mezi jednotlivými územními celky. Podmíněnost platnosti právních předpisů územních samosprávných celků jejich zveřejněním ve Sbírce právních předpisů však nelze považovat za sankci svého druhu ze strany Ministerstva vnitra, jak činí navrhovatelka, nýbrž jde o konstrukci, která má zajistit, aby se ve Sbírce právních předpisů nacházely všechny platné právní předpisy územních samosprávných celků.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 18/21

§ 124

(1) Je-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem a nejde-li o obecně závaznou vyhlášku obce, vyzve Ministerstvo vnitra obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li příslušný orgán obce nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, pozastaví Ministerstvo vnitra výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti. Výkon usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti je pozastaven dnem doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra obci. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usne­sení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samo­statné působnosti, kterým byla zjednána náprava.

(2) V případě zřejmého a závažného rozporu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v sa­mo­statné působnosti se zákonem může Ministerstvo vnitra pozastavit výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo ­jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samo­statné působnosti je pozastaven dnem doručení rozhod­nutí Ministerstva vnitra obci. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samo­statné působnosti zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti, kterým byla zjednána ­náprava.

(3) Nezjedná-li příslušný orgán obce ve stanovené lhůtě nápravu a není-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 a 2 podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra do 30 dnů od uplynutí lhůty pro podání ­rozkladu příslušnému soudu návrh na zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samo­statné působnosti. Je-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle odstavce 1 a 2 podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra takový návrh příslušnému soudu do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut. Jestliže soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí Ministerstva vnitra o po­za­stavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti pozbývá platnosti dnem, kdy rozhodnutí soudu nabude právní moci.

(4) Zjedná-li příslušný orgán obce před rozhodnutím soudu o návrhu podle odstavce 3 nápravu, sdělí obec nepro­dleně tuto skutečnost soudu a Ministerstvu vnitra. Minister­stvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samo­statné působnosti zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usne­sení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samo­statné působnosti, kterým byla zjednána ­náprava.

(5) Ministerstvo vnitra o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v sa­mo­statné působnosti nerozhodne, jestliže již bylo vykonáno; v takovém případě podá pouze návrh soudu na jeho zru­šení.

(6) Ustanovení odstavců 1 až 5 se nepoužijí v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva a v případě, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zvláštním právním předpisem37).

komentář k § 124

Na tomto místě zákona jsou upraveny postupy dozoru nad jinými opatřeními orgánů obce v samostatné působnosti, která nelze považovat za obecně závazné vyhlášky. K samotnému účelu tohoto ustanovení zákona pak např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 161/2016 kromě jiného uvedl, že ust. § 124 zákona o obcích (přitom) umožňuje ministerstvu vnitra posuzovat různými způsoby, které budou odvislé od povahy přezkoumávaného aktu, intenzity jeho rozpornosti se zákonem, aktivity či neaktivity obce atp.… Tyto okolnosti mohou dozajista ovlivňovat i počátek či konec lhůty pro podání žaloby.

V odst. 1 jsou poněkud široce vymezeny úkony podléhající dozoru, který je takto svěřen Ministerstvu vnitra, které mají podobu „usnesení“, „rozhodnutí“ nebo „jiné úkony“. Koncepce v této souvislosti předpokládá, že se jedná o opatření orgánu obce, přičemž dozoru takto podléhá toliko opatření učiněné některým z orgánů obce. Přitom platí, že bude-li opatření orgánu obce v samostatné působnosti v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, Ministerstvo vnitra vyzve obec ke zjednání nápravy. Tuto nápravu může zjednat podle povahy tohoto opatření pouze ten orgán obce, který takové opatření učinil, pakliže takový postup umožňuje tento zákon: to znamená, že starosta je oprávněn dle § 105 zákona pozastavit výkon usnesení rady obce, má-li za to, že je nesprávné. Tuto věc pak může předložit k rozhodnutí nejbližšímu zasedání zastupitelstva, které může usnesení rady v souladu s § 84 odst. 5 zákona zrušit. Zastupitelstvo si může podle § 84 odst. 4 zákona vyhradit další pravomoc v samostatné působnosti obce mimo pravomoci vyhrazené radě obce dle § 102 odst. 2 zákona. Takto si může vyhradit zastupitelstvo k rozhodnutí i záležitost, o které učinil před tím opatření jiný orgán obce. Pokud by takto příslušný orgán obce nezjednal nápravu do 60 dnů od doručení takové výzvy, je Ministerstvo vnitra oprávněno pozastavit svým rozhodnutím předmětné opatření orgánu obce a současně stanovit obci též přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.

Z odst. 2 plyne, že je-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti v zjevném a závažném rozporu se zákonem, je Ministerstvo vnitra oprávněno pozastavit jeho výkon bez toho, že by před tím obec vyzývalo k provedení nápravy. Jinak dále platí obdobně to, co již uvedeno v odst. 1.

V odst. 3 je zakotvena koncepce, podle níž je Ministerstvo vnitra oprávněno podat příslušnému správnímu soudu návrh na zrušení opatření orgánu obce. Tento postup nastoupí tehdy, jestliže obec nezjedná ve stanovené lhůtě v souladu s odst. 1 nápravu. K podání této žaloby je Ministerstvu vnitra stanovena lhůta, která takto činí 30 dnů a počítá se tak, že není-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti podán rozklad, pak od uplynutí lhůty pro podání rozkladu. Je-li proti rozhodnutí o pozastavení účinnosti podán rozklad, pak od právní moci rozhodnutí o rozkladu, kterým došlo k zamítnutí rozkladu. I v tomto případě má takto stanovená lhůta povahu lhůty pořádkové. Správní soud může na základě takto podané žaloby zrušit svým rozsudkem opatření orgánu obce. Pokud soud rozhodne v této věci jinak, např. odmítne nebo zamítne takto podanou žalobu, pak dnem, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci, pozbývá platnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení výkonu opatření. V rozsudku sp. zn. 7 As 147/2012 pak Nejvyšší správní soud ohledně této žaloby dovodil, že žaloba ve věcech samosprávy podle § 67 písm. a) SŘS a § 124 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nemusí splňovat podmínky podle § 65 odst. 1 SŘS. Žalobce jakožto ten, komu zákon přiznává zvláštní žalobní legitimaci k ochraně určitého veřejného zájmu, tedy nemusí tvrdit zkrácení na svých právech úkonem žalovaného, který žalobou napadá.

V odst. 4 zákonodárce reaguje na situaci, kdy příslušný orgán obce zjedná nápravu před rozhodnutím soudu o žalobě na zrušení opatření orgánu obce.

V odst. 5 bylo stanoveno, že Ministerstvo vnitra o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti nerozhodne, jestliže již bylo vykonáno. V takovém případě pouze podá návrh soudu na jeho zrušení. Vychází se ovšem z předpokladu, že i v těchto případech by žalobě měla zpravidla předcházet výzva konkrétní obci, aby její orgán v souladu s odst. 1 zjednal v této věci sám nápravu, nejedná-li se o případ zřejmého a závažného rozporu se zákonem, kdy by nastoupil postup dle odst. 2.

Z odst. 6 vyplývá, že možnosti dozoru jsou takto omezeny i pro ty případy, kdy by vydané usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti znamenalo ve svém důsledku „porušení právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva.“ To by pak znamenalo, že v případě, kdy opatření orgánu obce bude porušovat jen normy práva soukromého, není možno ustanovení o dozoru v takovém případě aplikovat. K tomu srov. závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 161/2016.

§  Z judikatury

     Lze tedy souhlasit s krajským soudem, že na vytýkané porušení právních předpisů nelze s ohledem na znění § 124 odst. 6 zákona o obcích aplikovat postupy ve smyslu § 124 odst. 1 až 5 téhož zákona. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelem namítané porušení zásady rovnosti, zákazu diskriminace atp. Žalovanému (stěžovatelem) vytýkané jednání mělo základ v předpisech pracovního práva. Podrobněji viz výše. Přístup zastávaný stěžovatelem by vedl k obcházení § 124 odst. 6 zákona o obcích, který neumožňuje stěžovateli podat předmětnou žalobu (návrh) v případě porušení předpisů pracovního práva. V této souvislosti je nutno zdůraznit i čl. 101 odst. 4 Ústavy, který umožňuje zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Pokud bylo úmyslem zákonodárce umožnit stěžovateli provádět dozor i nad akty vydávanými v rámci konkurzního řízení, které jednoznačně spadá pod oblast pracovního práva, měl to výslovně zanést do textu zákona. Právní úprava však takto koncipována není. Nelze navíc přehlédnout, že současná právní úprava poskytuje osobě vyloučené z konkurzního řízení efektivní ochranu. Dotčená osoba se může proti vyřazení z předmětného konkurzu (při splnění všech dalších zákonných podmínek) domáhat ochrany v rámci občanského soudního řízení…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 7 As 161/2016

     Ústavní soud si je vědom svých závěrů, ke kterým dospěl v nálezu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 1/02 (N 104/27 SbNU 167, 404/2002 Sb.), v němž dovodil, že opatření dozorových orgánů vůči samosprávě by měla být předvídatelná, měla by být založena na jasných a seznatelných důvodech a při své dozorové činnosti by měly zachovávat princip rovnosti mezi jednotlivými územními celky. Podmíněnost platnosti právních předpisů územních samosprávných celků jejich zveřejněním ve Sbírce právních předpisů však nelze považovat za sankci svého druhu ze strany Ministerstva vnitra, jak činí navrhovatelka, nýbrž jde o konstrukci, která má zajistit, aby se ve Sbírce právních předpisů nacházely všechny platné právní předpisy územních samosprávných celků.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 18/21

Díl 2

Dozor nad vydáváním a obsahem nařízení obcí a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v přenesené působnosti

§ 125

(1) Odporuje-li nařízení obce zákonu nebo jinému právnímu předpisu, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li příslušný orgán obce nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, rozhodne krajský úřad o pozasta­vení účinnosti tohoto nařízení obce. Účinnost nařízení obce je pozastavena dnem doručení rozhodnutí krajského úřadu obci. Krajský úřad v rozhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, krajský úřad své rozhodnutí o pozastavení účinnosti nařízení obce zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i nařízení obce, kterým byla zjednána náprava.

(2) V případě zřejmého rozporu nařízení obce s lid­skými právy a základními svobodami může krajský úřad pozastavit jeho účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Účinnost nařízení obce je pozastavena dnem doručení rozhodnutí krajského úřadu obci. Krajský úřad v roz­hodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, krajský úřad své rozhodnutí o po­zastavení účinnosti nařízení obce zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i nařízení obce, kterým byla zjednána ­náprava.

(3) Nezjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, podá ředitel krajského úřadu do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro nápravu Ústavnímu soudu návrh na zrušení nařízení obce. Jestliže Ústavní soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí krajského úřadu o pozastavení účinnosti nařízení obce pozbývá platnosti dnem, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci.

(4) Zjedná-li příslušný orgán obce před rozhodnutím Ústavního soudu o návrhu podle odstavce 3 nápravu, sdělí obec neprodleně tuto skutečnost Ústavnímu soudu a kraj­skému úřadu. Krajský úřad rozhodnutí o pozastavení účinnosti nařízení obce zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i nařízení obce, kterým byla zjednána náprava.

komentář k § 125

V tomto ustanovení zákona se řeší problematika spojená s dozorem nad vydáváním a obsahem nařízení obcí a usnesení i rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v přenesené působnosti. Koncepce zákona vychází z toho, že tento dozor je takto svěřen krajskému úřadu. Dozor nad přenesenou působností vykonává krajský úřad v rámci výkonu přenesené působnosti v souvislosti s nepřímým výkonem státní správy a v konečném důsledku takto krajský úřad nerozhoduje o subjektivním právu územního samosprávného celku.

Při výkonu tohoto dozoru krajský úřad posoudí, zda nedochází v některých případech k vydání nařízení, která odporují zákonu anebo jiným právním předpisům. Přitom zohledňuje zejména to, zda měl orgán, který vydal napadený podzákonným právní předpis, k tomu dostatek pravomoci a zda tak učinil ústavně konformním způsobem, zda byl tento podzákonný právní předpis vydán v mezích zákonného zmocnění a nebyl naopak vydán mimo zákonem stanovenou působnost a zda neexistuje obsahový nesoulad podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Přitom musí být posouzeno, zda přijetí takového podzákonného právního předpisu nesledovalo nelegitimní cíle anebo zda dokonce nedošlo ke zneužití pravomoci, popř. zda takový právní předpis není zjevně nerozumný a vůbec splňuje obecná kritéria tvorby právních předpisů.

V odst. 1 jsou stanoveny všechny základní postupy pro krajský úřad ve vztahu k obci a jí vydanému nařízení za situace, kdy krajský úřad dospěl k názoru, že nařízení obce nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu se zákonem. Tehdy musí krajský úřad vydat výzvu ke zjednání nápravy, přičemž obsahem takové výzvy by mělo být sdělení, v čem spatřuje krajský úřad rozpor nařízení obce či jeho jednotlivých ustanovení se zákonem nebo jiným právním předpisem a současně i poučení, že za situace, kdy obec nezjedná v zákonem stanovené lhůtě (která takto činí 60 dnů od doručení výzvy) nápravu, musí krajský úřad rozhodnout o pozastavení účinnosti takového nařízení, popř. o pozastavení účinnosti tohoto nařízení, popř. o pozastavení účinnosti jeho jednotlivých ustanovení. Rozhodne-li se obec, resp. rada obce přijmout nápravu v návaznosti na tuto výzvu tím, že přijme nové nařízení, které bude obsahovat nápravu všech procedurálních či obsahových vad, které byly předestřeny ve výzvě krajského úřadu, krajský úřad již dále v této věci nekoná (jakmile se seznámí s obsahem nového nařízení a bude konstatovat, že jím vytýkané vady byly takto odstraněny). Pokud však obec nezjedná nápravu do 60 dnů od doručení výzvy ke zjednání nápravy, rozhodne krajský úřad o pozastavení účinnosti nařízení obce a současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zmíněné rozhodnutí krajského úřadu není vydáváno ve správním řízení a tím pádem proti němu nejsou přípustné ani opravné prostředky. K pozastavení účinnosti nařízení pak dochází dnem doručení rozhodnutí obci. Následně takovou obec stíhá povinnost, aby toto rozhodnutí krajského úřadu zveřejnila na své úřední desce. Jestliže příslušný orgán obce následně v takto stanovené lhůtě zjedná nápravu, rozhodnutí o pozastavení účinnosti nařízení bude krajským úřadem zrušeno neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, spolu s přílohou v podobě tohoto již revidovaného nařízení. Řeší se zde takto situace, která vychází ze stavu, kdy obec provedla nápravu ještě před tím, než by případně krajský úřad podal návrh na zrušení napadeného nařízení k Ústavnímu soudu.

V odst. 2 je pamatováno na situaci, kdy bude nařízení obce v zřejmém rozporu s lidskými právy a základními svobodami, což je stav, kdy krajský úřad může rozhodnout o pozastavení účinnosti nařízení i bez předchozí výzvy k zjednání nápravy podle odst. 1. S výjimkou tohoto aspektu je pak postup dále shodný s postupem dle odst. 1.

V odst. 3 se uvádí, že nezjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, podá ředitel krajského úřadu do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro nápravu Ústavnímu soudu návrh na zrušení nařízení obce. Jestliže Ústavní soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí krajského úřadu o pozastavení účinnosti nařízení obce pozbývá platnosti dnem, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci. Aby mohl být tento postup takto zvolen, musí být vždy splněna základní podmínka, která spočívá v tom, že příslušný orgán obce sám nezjednal nápravu.

Z odst. 4 plyne, že zjedná-li obec nápravu vytýkaných vad nařízení obce v okamžiku, kdy již probíhá před Ústavním soudem řízení o návrhu na zrušení nařízení, ovšem Ústavní soud dosud o tomto návrhu nerozhodl, je povinností obce sdělit neprodleně tuto skutečnost jak Ústavnímu soudu, tak i krajskému úřadu. Následně pak krajský úřad na podkladě této skutečnosti zruší ve lhůtě uvedené v tomto odstavci své rozhodnutí o pozastavení účinnosti nařízení.

§ 126

(1) Odporuje-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v přenesené působnosti zákonu, jinému právnímu předpisu a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnici ústředního správního úřadu nebo opatření krajského úřadu přijatému při kontrole výkonu přenesené působnosti, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li obec nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, krajský úřad takové usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce zruší a o rozhodnutí o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v přenesené působnosti informuje obecní úřad.

(2) V případě zřejmého a závažného rozporu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v pře­nesené působnosti se zákonem může krajský úřad takové usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce zrušit bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy.

komentář k § 126

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s dozorem nad vydáváním a obsahem usnesení a jiných opatření orgánů obcí v přenesené působnosti. Koncepce zákona vychází z toho, že bude-li takové usnesení nebo rozhodnutí, popř. jiné opatření orgánu obce v přenesené působnosti odporovat zákonu nebo jinému právnímu předpisu, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy a nestane-li se tak v zákonem stanovené lhůtě (60 dnů od doručení výzvy), krajský úřad takové usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce zruší. Bude-li se jednat o rozhodnutí, které je v zřejmém a závažném rozporu se zákonem, může krajský úřad takový akt zrušit bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy.

Toto ustanovení zákona tak umožňuje, resp. dává přímou pravomoc krajskému úřadu zrušit vadné opatření orgánu obce v rámci přenesené působnosti. Při rozhodování o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření obce v přenesené působnosti se nepostupuje dle správního řádu, s výjimkou jeho §§ 2 až 8.

Díl 3

Dozor nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů městských obvodů
a městských částí územně členěných
statutárních měst

§ 127

(1) Je-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samo­statné působnosti v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, pozastaví magistrát jeho výkon. Výkon usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření je pozastaven dnem doručení rozhodnutí magistrátu městskému obvodu nebo městské části. Magistrát v rozhodnutí současně stanoví městské­mu obvodu nebo městské části lhůtu ke zjednání nápravy, která nesmí být delší než 3 měsíce. Zjedná-li příslušný orgán městského obvodu nebo městské části nápravu ve stanovené lhůtě, magistrát své rozhodnutí zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samo­statné působnosti, kterým byla zjednána náprava.

(2) Nezjedná-li příslušný orgán městského obvodu nebo městské části v případě podle odstavce 1 ve stanovené lhůtě nápravu, podá magistrát do 60 dnů od jejího uplynutí návrh na zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samostatné působnosti soudu. Jestliže soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, pozbývá rozhodnutí magistrátu o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samostatné působnosti platnosti dnem, kdy rozhodnutí soudu nabude právní moci.

(3) Zjedná-li příslušný orgán městského obvodu nebo městské části před rozhodnutím soudu nápravu, sdělí městský obvod nebo městská část neprodleně tuto skutečnost soudu a magistrátu. Magistrát své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo městské části zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení městského obvodu nebo městské části o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samo­statné působnosti, kterým byla zjednána náprava.

(4) Magistrát o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v samostatné působnosti nerozhodne, jestliže již bylo vykonáno; v takovém případě podá pouze návrh soudu na jeho zrušení.

(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužijí v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva a v případě, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zvláštním právním předpisem37).

komentář k § 127

V tomto ustanovení zákona je rozebrána problematika spojená s výkonem dozoru nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst v samostatné působnosti. Koncepce vychází z toho, že tento dozor takto vykonává magistrát statutárního města. Hodí se uvést, že při výkonu tohoto dozoru je třeba vztahy mezi magistrátem a orgány městského obvodu nebo městské části v rámci výkonu samostatné působnosti považovat za vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku. Vydání rozhodnutí magistrátu o pozastavení účinnosti opatření není rozhodnutím ve správním řízení, což má ten důsledek, že proti němu není připuštěn opravný prostředek podle správního řádu. Specifičnost tohoto vztahu, jak již uvedeno shora, pak vede k tomu, že magistrát ani jiný orgán statutárního města není oprávněn k rušení opatření vydaných orgánem městského obvodu nebo městské části v samostatné působnosti. Magistrát je toliko v souladu s § 127 odst. 2 zákona oprávněn a při splnění všech zákonných podmínek též povinen obrátit se s žalobou na zrušení takového opatření ke správnímu soudu. V kontextu s již uvedeným jsou pak zastupitelstva územně členěných statutárních měst oprávněna ve statutu určit rozsah, v jakém se podílejí orgány městských obvodů a městských částí na samostatné působnosti.

§ 127a

Je-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v přenesené působnosti v rozporu se zákonem, jiným právním předpisem, usnesením vlády, směrnicí ústředního správního úřadu nebo s opatřením magistrátu přijatým při kontrole výkonu přenesené působnosti, magistrát je zruší. Magistrát o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo městské části v přene­sené působnosti informuje úřad městského obvodu nebo městské části.

komentář k § 127a

V této části zákona dochází k řešení problematiky dozoru nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů městských obvodů a městských částí v přenesené působnosti. Tato úprava je obdobná úpravě dozoru nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v přenesené působnosti, jak ji známe z ust. § 126 zákona. Přitom platí, že dozor nad opatřeními, která jsou takto vydána orgány městských obvodů a městských částí v přenesené působnosti bude vykonáván magistrátem statutárního města v rámci přenesené působnosti, přičemž v pravomoci magistrátu je v případě nezbytnosti i vadné opatření zrušit.

Díl 4

Společná ustanovení k dozoru

§ 128

(1) Obec vyvěsí neprodleně na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů ode dne jeho doručení rozhodnutí soudu, kterým se zrušuje usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti.

(2) Městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města vyvěsí neprodleně na úřední desce úřadu městského obvodu nebo městské části po dobu nejméně 15 dnů ode dne jeho doručení rozhodnutí soudu, kterým se zrušuje usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu městské části nebo městského obvodu v samostatné působnosti.

(3) Obec na požádání zašle neprodleně Ministerstvu vnitra usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů obce v samostatné působnosti. Obec na požádání zašle neprodleně krajskému úřadu usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů obce v přenesené působnosti.

(4) Městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města na požádání zašle neprodleně magistrátu usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů městského obvodu nebo městské části v samo­statné působnosti. Městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města na požádání zašle neprodleně magistrátu usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů městského obvodu nebo městské části v přenesené působnosti.

(5) Působnost svěřená krajskému úřadu v § 125 a 126 a pů­sobnost svěřená magistrátu v § 127 a § 127a je působností přenesenou.

(6) Na rozhodování o pozastavení účinnosti nařízení obce a o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města v přenesené působnosti se ustanovení správního řádu nepoužijí, s vý­jimkou ustanovení o základních zásadách činnosti správních ­orgánů.

(7) Ustanovení dílů 1 až 3 se nevztahují na rozhodnutí a jiné úkony orgánů obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města učiněné podle správního řádu nebo podle daňového řádu.

komentář k § 128

Na tomto místě zákonodárce ukládá obci povinnost, aby zveřejnila na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů zde uvedená rozhodnutí správního orgánu, který vykonává dozor nebo soudu, která se vztahují k dozorovaným právním předpisům usnesením, rozhodnutím, popř. jiným opatřením orgánů obce. Z odst. 1 dále plyne, že takto stanovená doba může být i delší, než je oněch uvedených 15 dnů, rozhodne-li se obec nakonec z nějakého důvodu jinak.

V odst. 2 je městskému obvodu a městské části uložena povinnost, aby tyto zveřejnily na úřední desce svého úřadu rozhodnutí soudu o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu městského obvodu nebo části v samostatné působnosti, a to po dobu nejméně 15 dnů ode dne jeho doručení rozhodnutí soudu, kterým se zrušuje usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti.

V odst. 3 bylo stanoveno, že obec na požádání zašle neprodleně Ministerstvu vnitra usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů obce v samostatné působnosti. Obec na požádání zašle neprodleně krajskému úřadu usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánů obce v přenesené působnosti. Vychází se přitom z koncepce obsažené v § 12 odst. 6 zákona, kde je zakotvena povinnost zasílat těmto orgánům vyhlášené právní předpisy obce.

V odst. 4 je takto zakotvena právní úprava, která koncepčně vychází z odst. 3 a vztahuje se k územně členěnému statutárnímu městu, resp. k usnesením, rozhodnutím nebo jiným opatřením, která vydal orgán městského obvodu nebo městské části, který má povinnost tyto dokumenty takto zasílat magistrátu.

V odst. 5 se podává, že působnost svěřená krajskému úřadu v § 125 a 126 zákona a působnost svěřená magistrátu v § 127a je působností přenesenou. Ve své podstatě je zde takto konstatováno, že se jedná o výkon státní správy.

Z odst. 6 plyne, že půjde-li o rozhodování o pozastavení účinnosti nařízení obce, dále pak i na rozhodování o zrušení usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce či orgánu městského obvodu nebo městské části bude aplikován správní řád jen v omezeném rozsahu, tj. jen v rozsahu základních zásad činnosti správních orgánů.

V odst. 7 byla zakotvena koncepce, podle níž platí, že výluka z úpravy dozoru podle zákona nad rozhodnutími a jinými úkoly orgánů obcí, městských obvodů a městských částí, která byla učiněna podle správního a daňového řádu, musí vždy vycházet z toho, že dozor nad nimi vyplývá z těchto zvláštních zákonů.

HLAVA VII

KONTROLA VÝKONU SAMOSTATNÉ A PŘENESENÉ PŮSOBNOSTI

§ 129

(1) Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, kontrolují výkon samostatné působnosti svěřené orgánům obcí Ministerstvo vnitra a výkon přenesené působnosti svěřené orgánům obcí krajské úřady v přenesené působnosti.

(2) Magistráty územně členěných statutárních měst v přenesené působnosti kontrolují výkon samostatné a pře­nesené působnosti svěřené orgánům městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst.

(3) Kontrolou se pro účely tohoto zákona rozumí činnost orgánů veřejné správy uvedených v odstavci 1 a 2, při které se zjišťuje, zda orgány obcí, městských obvodů a měst­ských částí územně členěných statutárních měst dodržují

a)  při výkonu samostatné působnosti zákony a jiné právní předpisy, s výjimkou právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva,

b)  při výkonu přenesené působnosti zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů, jakož i opatře­ní příslušných orgánů veřejné správy přijatá při kontrole výkonu přenesené působnosti.

komentář k § 129

Na tomto místě zákona je kromě jiného stanoveno, kdo je kontrolním orgánem pro kontrolu výkonu samostatné a přenesené působnosti, včetně dalších souvisejících aspektů.

V odst. 1 bylo proto za tím účelem stanoveno, že nestanoví-li právní předpis jinak, kontrolují výkon samostatné působnosti svěřené orgánům obcí Ministerstvo vnitra a výkon přenesené působnosti svěřené orgánům obcí krajské úřady v přenesené působnosti. Tento princip platí vždy, nestanoví-li zvláštní zákon výslovně, že kontrolu takovéto určité činnosti provádí k tomu určený jiný orgán.

V odst. 2 je vymezeno, kdo je kontrolním orgánem pro kontrolu výkonu samostatné a přenesené působnosti svěřené orgánům městských obvodů a městských částí, přičemž koncepce zákona takto tuto úlohu svěřuje magistrátu územně členěného statutárního města.

V odst. 3 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že je vždy nutno vymezit dodržování hledisek, které jsou sledovány při kontrole výkonu samostatné a přenesené působnosti svěřené orgánům obcí, městských obvodů a městských částí, přičemž při takové kontrole je přihlíženo k dodržování zákonů a jiných právních předpisů, s výjimkou právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva. Uvedená výluka z kontroly pro oblast předpisů práva soukromého má svou oporu i v judikatuře – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 161/2016. Při kontrole výkonu přenesené působnosti by pak mělo být kontrolováno, zda jsou dodržovány zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích rovněž i usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů i opatření příslušných orgánů, která byla přijata při kontrole výkonu přenesené působnosti. V této souvislosti pak mohou být v souladu s § 19 kontrolního řádu kontrolními orgány ukládána opatření k odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou výkonu státní správy.

§ 129a

Kontrola výkonu samostatné
působnosti

(1) Požádá-li obec, městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města o doporučení opatření k nápravě nedostatků zjištěných kontrolou, uvede kontrolující tato doporučení v protokolu o kontrole.

(2) Starosta, popřípadě jím pověřený zástupce, na nejbližším zasedání zastupitelstva obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města konaném po ukončení kontroly seznámí zastupitelstvo obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města s výsledky uskutečněné kontroly.

(3) V případě, že byl kontrolou shledán nezákonný postup obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, předloží starosta, popřípadě jím pověřený zástupce, spolu se seznámením s výsledky uskutečněné kontroly zastupitelstvu obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města též návrh opatření k nápravě kontrolou zjištěných nedostatků a k zamezení jejich opakování, popřípadě jej seznámí se způsobem, jakým se tak již stalo. Informaci o jednání zastupitelstva obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města v této věci včetně návrhu opatření k nápravě, popřípadě sdělení o způsobu nápravy, obec, městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města neprodleně vyvěsí na úřední desce obecního úřadu, úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části po dobu nejméně 15 dnů. Současně tuto informaci zašle obec Ministerstvu vnitra, městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města magistrátu územně členěného statutárního města.

(4) Obce, městské obvody nebo městské části územně členěného statutárního města jsou povinny zajistit nápravu nedostatků zjištěných kontrolou.

komentář k § 129a

V této části zákona dochází k řešení problematiky spojené s kontrolou výkonu samostatné působnosti v návaznosti na přijatá doporučení opatření k nápravě nedostatků zjištěných kontrolou.

V odst. 1 se uvádí, že požádá-li obec, městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města o doporučení k nápravě nedostatků zjištěných kontrolou, uvede kontrolující tato doporučení v protokolu o kontrole. Jedná se o možnost, která má být jakýmsi benefitem pro kontrolovaného ze strany kontrolujícího, když základní náležitosti tohoto doporučení lze odvodit z § 12 odst. 1 kontrolního řádu. Jedná se tedy o formu doporučení, nikoli úkon přikazující.

V odst. 2 bylo stanoveno, že starosta, popř. jím pověřený zástupce, na nejbližším zasedání zastupitelstva obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města konaném po ukončení kontroly seznámí zastupitelstvo obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města s výsledky uskutečněné kontroly. Třeba dodat, že výsledky uskutečněné kontroly jako kontrolní zjištění budou povinným obsahem protokolu o kontrole, nicméně na základě podaných námitek mohou být změněny. Samotná kontrola je pak v souladu s § 18 kontrolního řádu ukončena marným uplynutím lhůty pro podání takových námitek nebo vzdáním se práva podat námitky proti kontrolním zjištěním, nebo dnem doručení vyřízení námitek kontrolované osobě anebo dnem, ve kterém byly námitky předány k vyřízení správnímu orgánu dle § 14 odst. 3 kontrolního řádu.

V odst. 3 dochází k řešení situace, kdy je kontrolou shledán nezákonný postup obce, městského obvodu nebo městské části, tj. kdy taková nezákonnost vyplývá z protokolu o kontrole, resp. jeho kontrolního zjištění. Nastane-li taková skutečnost, je starosta nebo jím pověřený zástupce povinen seznámit zastupitelstvo obce jak s výsledky uskutečněné kontroly, tak i předložit návrh opatření k nápravě zjištěných nedostatků a prevenci s tím spojenou, příp. i seznámit zastupitelstvo, jak se s nedostatky obec vypořádala. Povinností obce je taktéž zveřejnit na úřední desce obecního úřadu informaci o jednání zastupitelstva v této věci a opatření přijatá k nápravě. Je logické, že na uvedené úřední desce je nutno zveřejnit příslušnou část zápisu z jednání zastupitelstva v této věci.

V odst. 4 se uvádí, že obce, městské obvody nebo městské části územně členěného statutárního města jsou povinny zajistit nápravu nedostatků takto zjištěných kontrolou. I když zákonodárce na tomto místě takto stanovil obecnou povinnost kontrolované obce, resp. dalších částí, nejsou zde již obsaženy právní nástroje, které lze vůči kontrolovanému subjektu vyvodit v případě, že k odstranění zjištěných nedostatků z nějakého důvodu nedojde.

§ 129b

Kontrola výkonu přenesené
působnosti

(1) Při kontrole výkonu přenesené působnosti svěřené orgánům obcí, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst jedná za tyto orgány v případě obecního úřadu, úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části tajemník obecního úřadu, úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části nebo jím pověřená osoba a v případě ostatních orgánů obce, městského obvodu nebo městské části starosta nebo jím pověřená osoba.

(2) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna zajistit nápravu nedostatků zjištěných kontrolou a splnění uložených opatření.

komentář k § 129b

Na tomto místě zákonodárce řeší další aspekty spojené s kontrolou přenesené působnosti.

V odst. 1 bylo stanoveno, kdo jedná za orgány obcí, městských obvodů či částí při kontrole výkonu jim svěřené přenesené působnosti. Vychází se z toho, že je-li to obecní úřad, úřad městské části nebo úřad městského obvodu, bude v takovém případě za ně jednat tajemník příslušného úřadu. Není-li funkce tajemníka zřízena anebo není-li tajemník ustanoven, plní tyto úkoly starosta. Půjde-li o ostatní orgány obce, městského obvodu nebo městské části, bude touto osobou starosta nebo jím pověřená osoba.

V odst. 2 se uvádí, že osoba uvedená v odst. 1 je povinna zajistit nápravu nedostatků zjištěných kontrolou a splnění uložených opatření. Vychází se přitom z toho, že jak tajemník obecního úřadu, tak i starosta jsou v pozici toho, kdo plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce zařazených do obecního úřadu.

§ 129c

zrušen

HLAVA VIII

STATUTÁRNÍ MĚSTA

§ 130

Územně členěná statutární města upraví své vnitřní poměry ve věcech správy města statutem, který je vydáván formou obecně závazné vyhlášky obce. Ve statutu stanoví zejména

a)  výčet jednotlivých městských obvodů a městských částí a vymezení jejich území,

b)  pravomoc orgánů města na úseku samostatné a pře­nesené působnosti,

c)  pravomoc orgánů městských obvodů a městských částí na úseku samostatné a přenesené působnosti,

d)  vzájemnou součinnost mezi orgány města a orgány městských obvodů a městských částí,

e)  zdroje peněžních příjmů městských obvodů a měst­ských částí a druhy výdajů v souvislosti s plněním úkolů v samo­statné a přenesené působnosti,

f)  způsob projednání návrhů obecně závazných vyhlášek a nařízení města s městskými obvody a městskými částmi a způsob jejich zveřejňování v městských obvodech a měst­ských částech,

g)  způsob projednání územně plánovací dokumentace města a programu rozvoje města s městskými obvody a městskými částmi,

h)  majetek města, který se svěřuje městským obvodům a městským částem, a rozsah oprávnění městských obvodů a městských částí při nakládání s tímto majetkem a při výkonu s tím souvisejících práv,

i)  rozsah oprávnění městských obvodů a městských částí zakládat, zřizovat a rušit právnické osoby a organizační složky,

j)  další záležitosti, stanoví-li tak tento nebo zvláštní ­zákon.

komentář k § 130

V tomto ustanovení zákona jsou podrobně uvedeny otázky, které by měly být předmětem podrobného rozpracování v rámci tzv. statutu územně členěného statutárního města. Ve své podstatě se tak jedná o jakési povinné náležitosti statutu, i když jejich výčet není úplný. Jedná se tak o výchozí otázky postavení městských obvodů či městských částí a pravidel jejich vztahů k orgánům statutárního města. V této souvislosti bývá občas poukazováno na to, zda by kompetence těchto městských částí neměly být obecně zakotveny zákonem a nikoli jen takto statutem, protože i zastupitelé v těchto městských částech jsou řádně zvoleni v klasických komunálních volbách a odvozují svoji legitimitu právě od těchto voleb.

§ 131

Statutární město může svěřit statutem městskému obvodu nebo městské části na úseku samostatné působnosti zejména

a)  schvalování programu rozvoje městského obvodu nebo městské části,

b)  rozhodování o právních jednáních uvedených v § 133 odst. 1,

c)  zřizování trvalých a dočasných fondů městského obvodu a městské části,

d)  výkon funkce zaměstnavatele pro zaměstnance zařazené do úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části nebo organizační složky městského obvodu nebo městské části.

komentář k § 131

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s oprávněním svěřeným městským obvodům nebo městským částem. Jsou zde takto konkretizovány okruhy otázek ze samostatné působnosti, kdy lze jejich zabezpečování – vždy jen pro daný územní obvod – takto svěřit městskému obvodu či městské části. Nutno vycházet z toho, že svěření zabezpečení těchto okruhů není pojato jako nárokové a je plně na zastupitelstvu statutárního města, zda tak učiní nebo nikoli.

§ 132

(1) Svěřenou věc z vlastnictví statutárního města lze městskému obvodu nebo městské části odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu39a) nebo se souhlasem městského obvodu nebo městské části.

(2) Svěřenou věc z vlastnictví statutárního města lze městskému obvodu nebo městské části odejmout též v pří­padě, jestliže městský obvod nebo městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené statutárním městem, která nesmí být kratší než 60 dnů.

(3) O odejmutí věci svěřené městskému obvodu nebo městské části z vlastnictví statutárního města rozhoduje zastupitelstvo statutárního města [§ 130 písm. h)].

komentář k § 132

V tomto paragrafu dochází k odejmutí svěřené věci z vlastnictví statutárního města. Reaguje se tak na skutečnost, že v souladu s § 130 písm. h) zákona je možno na základě statutu svěřit příslušný majetek města městským obvodům či městským částem územně členěných statutárních měst. Takovéto majetkové dispozice podléhají schvalování zastupitelstvu obce, i když takový majetek i nadále zůstává majetkem statutárního města.

V odst. 1 je stanoveno, že svěřenou věc z vlastnictví statutárního města lze městskému obvodu nebo městské části odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu – nejčastěji stavebního zákona – nebo se souhlasem městského obvodu nebo městské části. Takto svěřenou věc lze městským obvodům nebo městským částem odejmout ve všech případech potřeb města, když musí být splněna podmínka, že s tímto postupem souhlasí příslušný městský obvod nebo příslušná městská část.

V odst. 2 se uvádí, že svěřenou věc z vlastnictví statutárního města lze městskému obvodu nebo městské části odejmout též v případě, jestliže městský obvod nebo městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené statutárním městem, která nesmí být kratší než 60 dnů. Z uvedeného plyne, že statutární město není oprávněno správu svěřeného majetku odejmout následně po zjištění nedostatků v hospodaření s tímto majetkem, nýbrž musí nejdříve městský obvod nebo městskou část vyzvat k zjednání nápravy a teprve poté, co se tak nestane po uplynutí k tomu dané lhůty, může přistoupit k odejmutí.

Z odst. 3 vyplývá, že proces rozhodování o odejmutí svěřených věcí z vlastnictví statutárního města jeho obvodům nebo městským částem je svěřeno do pravomoci a působnosti zastupitelstva obce (města).

§ 133

Statutární město může svěřit statutem za podmínek v něm stanovených městskému obvodu a městské části rozhodování zejména o těchto právních jednáních:

a)  převod a zastavení nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů z majetku města svěřeného městskému obvodu nebo městské části,

b)  převod a zastavení movitých věcí a práv,

c)  postoupení pohledávek,

d)  vzdání se práva a prominutí dluhu,

e)  uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru nebo zápůjčky, o poskytnutí výpůjčky, o poskytnutí dotace, o poskytnutí návratné finanční výpomoci, o převzetí dluhu, o převzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a smlouvy o společnosti⁴⁴⁾,

f)  peněžité i nepeněžité vklady do právnických osob,

g)  majetková účast na podnikání jiných právnických osob,

h)  dohody o splátkách,

i)  uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčkách,

j)  poskytování věcných a peněžitých darů fyzickým a práv­nickým osobám,

k)  poskytování dotací a návratných finančních výpomocí spolkům, humanitárním organizacím a jiným právnickým nebo fyzickým osobám působícím v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu, sociálních služeb, požární ochrany, kultury, vzdělávání a vědy, zdravotnictví, protidrogových ­aktivit, prevence kriminality a ochrany životního prostředí.

komentář k § 133

Na tomto místě je pojednáno o právních jednáních, která tento zákon svěřuje na základě statutu do působnosti městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst. Jsou zde takto uvedena právní jednání, v jejichž případě může statut založit oprávnění městských obvodů nebo městských částí o nich rozhodovat, přičemž zákonodárce zde takto činí výslovně, nicméně současně i demonstrativně jako v předchozích případech. Koncepce přitom vychází z toho, že v případě potřeby je statutární město oprávněno svěřit tímto statutem městským obvodům nebo městským částem též rozhodování o dalších právních jednáních.

§ 134

(1) Městské obvody a městské části jednají za statutární město v záležitostech jim svěřených zákonem a v me­zích zákona statutem.

(2) Městské obvody a městské části nemohou vydávat obecně závazné vyhlášky nebo nařízení.

(3) Prováděcí právní předpis stanoví v členění podle velikostních kategorií městských obvodů nebo městských částí

a)  výši odměn poskytovaných uvolněným členům zastupitelstva městského obvodu nebo městské části za měsíc,

b)  maximální výši odměn poskytovaných neuvolněným členům zastupitelstva městského obvodu nebo městské části za měsíc.

(4) Velikostní kategorie městských obvodů a městských částí podle odstavce 3 jsou stanoveny v příloze k tomuto zákonu.

komentář k § 134

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky spojené s postavením a činností městských obvodů a městských částí. Řeší se zde zejména pravidla pro jednání těchto uvedených jednotek v záležitostech, které jim byly svěřeny navenek.

V odst. 1 se uvádí, že městské obvody a městské části jednají za statutární město v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem. Je zde takto zohledněna základní skutečnost, která spočívá v tom, že městské obvody a městské části nemají právní osobnost. Z toho důvodu při vystupování navenek proto musí jednat za příslušné statutární město, tj. jménem statutárního města. Zákon však umožňuje, aby městské obvody a městské části jednaly za statutární město jen v těch věcech nebo záležitostech, které jsou jim takto svěřeny buď zákonem anebo v souladu se zákonem na základě znění statutu daného územně členěného statutárního města.

V odst. 2 je stanoveno, že městské obvody a městské části nemohou vydávat obecně závazné vyhlášky nebo nařízení. Koncepce zákona tak nepočítá s tím, že by městské obvody nebo městské části mohly takto vydávat právní předpisy, když navíc jejich vydávání přísluší obcím. Právní předpisy proto mohou za současného stavu vydávat jen orgány města (obce).

Z odst. 3 vyplývá, že výše odměn, která je poskytována uvolněným i neuvolněným členům zastupitelstva městského obvodu nebo městské části se řídí nařízením vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, když se jedná o stejný předpis, který upravuje odměny pro členy zastupitelstev obcí jako takových. Koncepce i v tomto případě vychází z toho, že odměna je vyplácena jako měsíční. Jedná se o nárokovou složku. Třeba ještě dodat, že půjde-li o neuvolněné členy zastupitelstev městských obvodů nebo částí, pak odměna za výkon funkce člena zastupitelstva již není nárokovou, což však nebrání tomu, že může být poskytována.

V odst. 4 se podává, že velikostní kategorie městských obvodů a městských částí podle odst. 3 jsou stanoveny v příloze k tomuto zákonu. Pro potřeby stanovení odměn členů zastupitelstva v souladu s nařízením vlády č. 318/2017 Sb. nutno takto stanovit velikostní kategorie městských obvodů a městských částí. Děje se tak, jak již uvedeno, formou tabulkové přílohy k zákonu. Počet obyvatel s trvalým pobytem na daném území je pak základním kritériem těchto velikostních kategorií.

§ 135

Usnesení zastupitelstva města a rady města v záleži­tostech, které nebyly zákonem nebo statutem svěřeny městskému obvodu nebo městské části, jsou pro orgány městských obvodů a městských částí závazná.

komentář k § 135

Zákonodárce na tomto místě stanovil, že usnesení zastupitelstva města a rady města v záležitostech, které nebyly zákonem nebo statutem svěřeny městskému obvodu nebo městské části, jsou pro orgány městských obvodů a městských částí závazná. Z uvedeného plyne, že pro tyto městské části budou vždy závazná usnesení zastupitelstva a rady města v těch záležitostech, které takto nejsou svěřeny městským částem. Současně to však též znamená, že nebudou závazná rozhodnutí orgánů města, která by takto vstupovala do působnosti svěřené městské části. Ve své podstatě je zde takto zakotven jistý princip dělby moci, kdy zastupitelstvo města sice rozhodne, které věci jsou statutem svěřeny městské části, ovšem pokud se tak jednou stane, nezbývá orgánům města nic jiného, než takové rozdělení i nadále respektovat.

§ 136

(1) Správce městského obvodu nebo městské části jmenuje a odvolává z funkce tajemník magistrátu.

(2) Správce města, městského obvodu a městské části plní úkoly správce obce podle § 98.

komentář k § 136

V této části zákona je pojednáno o funkci správce městského obvodu nebo městské části. Přitom platí, že správce městské části je do své funkce jmenován a odvoláván tajemníkem magistrátu, přičemž pro samotnou činnost tohoto správce platí obdobně to, co v případě správce obce.

§ 137

(1) Nebude-li ustavující zasedání zastupitelstva městského obvodu nebo městské části svoláno ve lhůtě podle § 91 odst. 1, svolá je magistrát v přenesené působnosti; informaci o svolání ustavujícího zasedání zastupitelstva městského obvodu nebo městské části zveřejní v rozsahu stanoveném v § 93 po dobu v tomto ustanovení stanovenou na své úřední desce.

(2) Pravomoc rozpustit zastupitelstvo městského obvodu nebo městské části podle § 89 vykonává zastupitelstvo města.

(3) Slib člena zastupitelstva městského obvodu nebo městské části zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu městského obvodu (městské části) a jeho (jejích) občanů a řídit se Ústavou a zákony České republiky.

komentář k § 137

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s ustavujícím zasedáním zastupitelstva městského obvodu nebo městské části. Koncepce přitom vychází z toho, že nebude-li z nějakého důvodu svoláno v zákonných lhůtách ustavující zasedání zastupitelstva městské části, učiní tak magistrát. Zastupitelstvo města pak má právo rozpustit zastupitelstvo městské části. Jinak pro činnost tohoto zastupitelstva platí analogicky to, co již bylo uvedeno v případě zastupitelstva obce.

§ 138

zrušen

§ 139

(1) Orgány statutárních měst vykonávají přenesenou působnost, která je zákonem svěřena pověřeným obecním úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností.

(2) Orgány městských obvodů a městských částí vykonávají přenesenou působnost, kterou podle zvláštních zákonů vykonávají orgány obcí. Statutární město může statutem určit městské obvody a městské části, jejichž orgány budou vykonávat zcela nebo zčásti přenesenou působnost svěřenou zvláštními zákony pověřeným obecním úřadům, popřípadě některou přenesenou působnost svěřenou zvláštními zákony obecním úřadům obcí s rozší­řenou pů­sobností.

(3) Je-li to účelné, může statutární město statutem se souhlasem městského obvodu nebo městské části vyhradit v přenesené působnosti orgánů obcí některé činnosti magistrátu města nebo určit, že některé tyto působnosti budou vykonávat orgány jiných městských obvodů nebo městských částí.

(4) Městské obvody a městské části jsou při výkonu přenesené působnosti správními obvody; výkon přenesené působnosti jsou povinny zabezpečit. Na výkon přenesené působnosti obdrží městské obvody a městské části příspěvek z rozpočtu statutárního města.

(5) Rozhodnutí orgánů městských obvodů a měst­ských částí vydaná ve správním řízení přezkoumává magistrát, pokud není tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu města nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.

komentář k § 139

V této části zákona je pojednáno o problematice přenesené působnosti v případě orgánů statutárních měst. V oblasti přenesené působnosti vykonává působnost obce s rozšířenou působností statutární město. V rámci této působnosti je pak zahrnut jak matriční, tak i stavební a pověřený obecní úřad. Ve statutu může být statutárním městem určeno, že určité městské části takto vykonávají některé činnosti v přenesené působnosti i pro určité jiné městské části na základě jejich souhlasu (pověřené městské části), popř. že tyto bude takto vykonávat samotný magistrát. Není-li v rámci statutu uvedeno jinak, vykonávají městské části přenesenou státní správu v rozsahu přenesení na všechny obce a město, resp. magistrát, a to v rozsahu, který přísluší obcím s pověřeným obecním úřadem a obcím s rozšířenou působností. V statutu může být městem svěřen výkon přenesené působnosti obci s pověřeným obecním úřadem, městským částem i některých působností obcí s rozšířenou působností, není-li zvláštním zákonem stanoveno jinak. Město může též při zohlednění hlediska účelnosti na základě souhlasu dotčené městské části vyhradit některé přenesené působnosti magistrátu nebo jiné městské části i tehdy, jedná-li se o základní přenesenou působnost obcí. Zvláštní zákon ovšem může zakázat přenos určené působnosti obce s rozšířenou působností na městské části s ohledem na význam příslušné agendy. Současně platí, že rada městské části nemůže platně převést své pravomoci v oblasti samostatné působnosti (např. v oblasti správy bytového fondu) na jiný orgán, jestliže to zákon výslovně nepřipouští – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3587/2010. V kontextu s uvedeným platí, že vykonává-li ve správním řízení působnost orgánu první instance orgán městské části, rozhoduje o opravném prostředku coby odvolací orgán magistrát. Pakliže by si tuto kompetenci přímo vyhradilo město, bude v pozici odvolacího orgánu vystupovat krajský úřad, není-li zákonem stanoveno jinak.

§ 140

(1) Ve statutárním městě plní funkci místostarosty (místostarostů) náměstek (náměstci) primátora.

(2) Ve statutárním městě se zřizuje funkce tajemníka magistrátu, který je zaměstnancem města. Tajemníka magistrátu jmenuje a odvolává primátor se souhlasem ředitele krajského úřadu a stanoví jeho plat podle zvláštních předpisů. Bez souhlasu ředitele krajského úřadu je jmenování a odvolání tajemníka magistrátu neplatné.

(3) V městských částech a městských obvodech, jejichž orgánům je zcela nebo zčásti svěřena přenesená působnost, kterou podle zvláštních zákonů vykonávají pověřené obecní úřady, popřípadě některá přenesená působnost, kterou podle zvláštních zákonů vykonávají obecní ­úřady obce s rozšířenou působností, se zřizuje funkce tajemníka úřadu městského obvodu nebo tajemníka úřadu městské části. Tajemníka úřadu městského obvodu nebo tajemníka úřadu městské části jmenuje a odvolává starosta se souhlasem tajemníka magistrátu; bez souhlasu tajemníka magistrátu je jmenování a odvolání tajemníka úřadu městského obvodu nebo městské části neplatné.

komentář k § 140

Na tomto místě zákona je pojednáno o funkci orgánů statutárních měst. Koncepce vychází z toho, že ve statutárním městě se funkce starosty označuje jako primátor a funkci místostarosty plní náměstek primátora. Namísto obecního úřadu působí ve statutárním městě magistrát. Ve statutárním městě se zřizuje funkce tajemníka magistrátu, který je zaměstnancem města. Tajemníka magistrátu do funkce jmenuje a odvolává primátor se souhlasem ředitele krajského úřadu. Bez souhlasu ředitele krajského úřadu je jmenování a odvolání tohoto tajemníka neplatné. Třeba připomenout, že v městských částech působí tajemník, který je do funkce jmenován a z funkce odvoláván starostou se souhlasem tajemníka magistrátu. Uvedený tajemník úřadu městské části působí v těch městských částech, které vykonávají alespoň zčásti působnost pověřeného obecního úřadu. V ostatním platí na tyto orgány analogicky to, co již bylo uvedeno v případě příslušných orgánů v rámci obce.

§ 141

(1) Všechny písemnosti vyhotovené orgánem statutárního města v samostatné působnosti tohoto města se v záhlaví označují slovy „statutární město“ s uvedením ­názvu města a orgánu, který písemnost vyhotovil; jde-li o orgán městského obvodu nebo městské části, uvedou se v záhlaví slova „městský obvod“ nebo „městská část“ a název města, název městského obvodu nebo městské části a název orgánu, který písemnost vyhotovil.

(2) Všechny písemnosti vyhotovené orgánem statutárního města v přenesené působnosti tohoto města, s vý­jimkou nařízení města, se v záhlaví označují slovy „Magistrát města“ s uvedením názvu města a názvu odboru, který písemnost vyhotovil; jde-li o orgán městského obvodu nebo městské části, uvedou se v záhlaví slova „Úřad městského obvodu“ nebo „Úřad městské části“ a název města, název městského obvodu nebo městské části a odboru, který písemnost vyhotovil. Stanoví-li zvláštní zákon jiné označení odboru, uvede se toto označení.

(3) Vypracovává-li písemnosti zvláštní orgán statutárního města, označují se v záhlaví slovy „statutární město“ s uvedením názvu města a názvu zvláštního orgánu, který písemnost vyhotovil; jde-li o zvláštní orgán městského obvodu nebo městské části, uvede se v záhlaví též název městského obvodu nebo městské části.

(4) Statutární město, městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města mohou používat vlastní razítko v případech, kdy zvláštním zákonem není stanoveno povinné užívání úředního razítka s malým státním znakem.34c) Razítko má uprostřed znak statutárního města nebo městského obvodu nebo městské části a po obvodu razítka je uveden celý název města, městského obvodu nebo městské části.

komentář k § 141

V této části zákona se pojednává o všech písemnostech, které jsou vyhotovovány orgány statutárního města v samostatné působnosti. Byla přijata koncepce, která počítá s tím, že statutární města a městské části označují své písemnosti analogicky jako obec. Půjde-li o písemnosti vyhotovované v samostatné působnosti orgány městských obvodů či městských částí územně členěného statutárního města, může být výklad takové problematiky již složitější, každopádně by z označení mělo být zřejmé, že se jedná o orgán městské části, např. Úřad městské části Brno – sever, Úřad městské části Praha 4 apod.

§ 142

(1) Městské obvody a městské části územně členěného statutárního města mohou mít svůj znak a vlajku.

(2) Předseda Poslanecké sněmovny může městskému obvodu nebo městské části, které nemají znak a vlajku, na jejich žádost, po vyjádření statutárního města, udělit znak a vlajku městského obvodu nebo městské části. Předseda Poslanecké sněmovny může na žádost městského obvodu nebo městské části změnit jejich znak a vlajku. Kancelář Poslanecké sněmovny zašle údaje o udělení nebo změně znaku nebo vlajky městského obvodu nebo městské části neprodleně Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu.

komentář k § 142

Na tomto místě je zákonodárcem řešena problematika spojená s užíváním znaku a vlajky v případě městských částí. Vychází se z toho, že tyto mohou používat znak a vlajku analogicky za stejných podmínek jako samotná obec. Totéž platí i pro udělení znaku nebo vlajky, pakliže je dosud městské části nemají. V opačném případě pak užívají své již dříve udělené symboly.

§ 143

Městské části a městské obvody mohou ocenit významné životní události svých občanů.

komentář k § 143

V této části zákona je dána městským částem a městským obvodům možnost, aby ocenily významné životní události svých občanů. Vhodným prostředkem k ocenění těchto občanů je pochopitelně dárek. Pokud jde o dary, pak platí, že je může jednotlivě v hodnotě do 20 000 Kč schvalovat rada nebo může být tato problematika řešena při schvalování rozpočtu zastupitelstev, kdy je v pravomoci zastupitelstva stanovit svým usnesením podmínky pro udělení vhodného daru v určené finanční výši, např. v souvislosti s dosažením významného životního jubilea občanem městské části. Jelikož udělování darů je prováděno v rámci výkonu samostatné působnosti obce, může obec pro tyto účely využívat též informace ze základního registru obyvatel nebo evidence obyvatel.

§ 144 až § 145

zrušeny

§ 146

Nestanoví-li tato hlava zákona výslovně jinak, platí pro statutární města, jejich městské obvody a městské části ustanovení ostatních hlav zákona.

komentář k § 146

V tomto ustanovení zákona bylo stanoveno, že nestanoví-li tato hlava zákona výslovně jinak, platí pro statutární města, jejich městské obvody a městské části ustanovení ostatních hlav zákona. Koncepce vychází z poznání, že statutární města jsou fakticky „jen“ zvláštním druhem základních územních statutárních celků a z toho důvodu by mělo i platit, že obecná úprava právního postavení obcí je i obecným východiskem této zvláštní právní úpravy. Speciální právní úprava pak ve vztahu ke statutárním městům upravuje již jen to, co bylo nezbytné upravit od tzv. obecné právní úpravy jinak.

ČÁST DRUHÁ

USTANOVENÍ SPOLEČNÁ A PŘECHODNÁ

§ 147

(1) Zákon o správním řízení se vztahuje na rozhodování obce

a)  ve věcech podle § 56 a 59,

b)  o právech a povinnostech právnických a fyzických osob na úseku přenesené působnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

(2) Správní orgán při přezkoumání rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) může rozhodnutí pouze zrušit nebo zrušit a vrátit k novému projednání.

(3) Obec vybírá a vymáhá pokuty výnos pokut uložených obcí je příjmem obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

(4) Rozhodnutí orgánů měst Brno, Ostrava a Plzeň vydaná ve správním řízení, přezkoumává příslušný krajský úřad. Řízení o přezkoumání rozhodnutí16) orgánů těchto měst probíhající před příslušným ústředním správním úřadem a neskončená ke dni účinnosti tohoto ustanovení se dokončí podle dosavadních předpisů.

komentář k § 147

Na tomto místě zákonodárce řeší problematiku spojenou se správním řízení a dalšími souvisejícími aspekty v rámci činnosti obce.

V odst. 1 bylo za tím účelem stanoveno, že zákon o správním řízení se vztahuje na rozhodování obce ve věcech dle § 58 až 59 a o právech a povinnostech právnických a fyzických osob na úseku přenesené působnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Znamená to, že bude-li rozhodováno o právech a povinnostech osob, použije se správní řád, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, což je např. agenda místních poplatků dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, kdy se v souvislosti se správou těchto místních poplatků aplikuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke zrušení § 58 až § 59 zákona, jedná se navíc v tomto případě o odkaz na obsolentní ustanovení zákona.

V odst. 2 je řešena situace, kdy je správní řízení vedeno ve věcech samostatné působnosti obce, což je případ, kdy vůli obce nemůže ani ve správním řízení nahradit krajský úřad coby neobecní orgán, i když by se nacházel v pozici odvolacího orgánu. Z toho důvodu v případech samosprávných rozhodnutí, kdy je použit správní řád a v dané věci vystupuje coby odvolací orgán krajský úřad, není tento odvolací orgán oprávněn v rámci řízení o odvolání použít apelace, nýbrž může rozhodovat jen formou kasace, tj. odvoláním napadené rozhodnutí zrušit a vrátit je k obci k vydání nového rozhodnutí. V řízení o odvolání je pak oprávněn zvažovat toliko jen soulad tohoto rozhodnutí s právním řádem a zaměřit se tudíž jen na hodnocení toho, zda byly naplněny zákonné podmínky pro aplikaci příslušného ustanovení zákona, např. zda uložená pokuta za spáchaný přestupek není pro pachatele přestupku likvidační. Zákaz použití systému apelace v rámci odvolacího řízení však neplatí tehdy, jestliže půjde o přezkoumání rozhodnutí vydaného takto v přenesené působnosti.

V odst. 3 je uvedeno, že obec vybírá a vymáhá pokuty, přičemž výnos pokut uložených obcí je příjmem obce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Tento princip se uplatní i v případech, kdy rozhodoval ve věci krajský nebo jiný úřad coby odvolací orgán. Obec je díky tomuto principu zainteresována na dozoru ohledně dodržování práva. Při vymáhání těchto pokut obec aplikuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“). Nutno zmínit, že samotný pojem „vymáhání“ je širší pojem než pojem „daňová exekuce“. Existence exekučního titulu je pak základním předpokladem k vymáhání v rámci daňové anebo civilní exekuce. Pokud by zde takto absentoval exekuční titul (jak z hlediska jeho formální či materiální vykonatelnosti), nemůže být za žádných okolností taková exekuce nařízena. V daném případě se tak jedná o vykonatelné a pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty. Nezaplatí-li dlužník pokutu dobrovolně na účet obce, může být taková pokuta vymáhána dle příslušných ustanovení daňového řádu samotnou obcí, na její žádost správcem daně – tj. příslušným celním úřadem nebo soudním exekutorem. Exekuce na peněžitá plnění, což je i tento případ, je v našem právním řádu, jak již uvedeno shora, upravena v DŘ. Je tomu tak proto, že režim daňové exekuce je plně využitelný jak v rámci veřejné správy, tak i mimo ni. Při stanovení pravidel příslušnosti exekučního správního orgánu se v prvé řadě upřednostňuje správní orgán, který exekuční titul (příslušné rozhodnutí) vydal v prvním stupni. Pokud by ale příslušný zvláštní právní předpis správní orgán za exekuční správní orgán neprohlašoval, pak platí, že příslušným exekučním správním orgánem je tzv. obecný správce daně, kterým je v souladu s § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, celní úřad. Celní úřad může být též obcí o provedení takové exekuce požádán. Uvedená pokuta však může být vymáhána též v rámci exekučního řízení soudním exekutorem. Ostatně i z § 175 odst. 1 DŘ plyne, že pokuta může být takto vymáhána daňovou exekucí nebo může být její vymáhání zabezpečeno prostřednictvím soudního exekutora. V tomto ustanovení DŘ tak dochází k určitému doplnění základních zásad správy daní, zejména pak zásady hospodárnosti a zásady přiměřenosti. Dle tohoto ustanovení zákona je pak správce daně, v daném případě obec, povinna při výběru některého ze shora uvedených způsobů vymáhání pokut volit takový způsob, který s sebou nenese takové náklady zatěžující daňový subjekt, které jsou zjevně nepřiměřené výši vymáhaného nedoplatku, tj. v daném případě výši pokuty. Zákonodárce navíc počítá s tím, že se musí jednat o „nepoměr zjevný“, který by měl být patrný již na první pohled. V rozsudku sp. zn. 8 As 143/2014 Nejvyšší správní soud uvedl, že možnost volby mezi těmito dvěma způsoby je korigována ust. § 175 odst. 2 DŘ, podle kterého zvolí (obec, resp. správce daně) způsob vymáhání nedoplatku (pokuty – pozn. autora) tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Účelem tohoto ustanovení tak bezesporu je, aby v řízení o vymáhání daní byla uplatněna též v potřebném rozsahu zásada zdrženlivosti a přiměřenosti, která je zakotvena v § 5 odst. 3 DŘ. Současně s tím má toto ustanovení DŘ zamezit vymáhání bagatelních nedoplatků prostřednictvím soudních exekutorů a s tím spojenému nárůstu nákladů povinných subjektů, v daném případě pachatelům přestupků, kterým byla takto uložena pokuta. Jedná se o speciální ustanovení vůči § 105 odst. 2 správního řádu – tudíž pravidla obsažená v tomto ustanovení správního řádu se tak uplatní jen v případě exekuce na nepeněžitá plnění. Při exekuci na peněžitá plnění je volbu mezi vymáháním dle DŘ a prostřednictvím soudního exekutora vždy třeba poměřit z hlediska § 175 odst. 2 DŘ. V souvislosti se samotnou otázkou poměřování výše nákladů spojených s vymáháním nedoplatku ve vztahu k samotné výše vymáhaného nedoplatku, který je takto exekucí vymáhán, Nejvyšší správní soud v shora uvedeném rozsudku dále uvedl, že je třeba posoudit otázku, zda je výše nákladů spojených s vymáháním, kterou bude muset subjekt uhradit, ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku, je nutno posoudit v každém konkrétním případě. Pokud by tedy např. obec v pozici správce tohoto peněžitého plnění pověřila vymáháním pokuty soudního exekutora, ač náklady spojené s tímto způsobem vymáhání budou v zjevném nepoměru k výši dlužné částky, dopouští se nezákonného zásahu, proti kterému je pak ze strany takto postiženého subjektu přípustná ochrana dle § 82 a násl. SŘS. Významným hlediskem při volbě způsobu exekuce tudíž bude vždy i předpoklad věřitele (obce), který se takto domáhá zaplacení pokuty o tom, zda konečné náklady exekuce budou nakonec vyšší anebo nižší, než se původně mohlo předpokládat. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 143/2014 je obec zavázána k nutnosti zohledňovat náklady řízení primárně k době, ve které správní orgán v pozici oprávněného volí způsob vymáhání tohoto nedoplatku. V případě obce pak vstupuje do tohoto rozhodovacího procesu i hledisko personální a materiální, tj. zda má obec dostatečné materiální a personální zabezpečení k tomu, aby tuto agendu zvládla v plném rozsahu a precizně sama. Bude-li totiž takový nedoplatek obcí v procesním postavení správce daně vymáhán podle § 175 a násl. DŘ, je nesporné, že náklady tohoto způsobu vymáhání budou pro dlužníka výrazně příznivější, jak ostatně plyne i z § 183 odst. 1 DŘ.

V odst. 4 je zakotvena koncepce, která byla s ohledem na právní řád relevantní do 1. 1. 2003.

§  Z judikatury

     (…) Ostatně právo na odůvodnění je jedním ze všeobecně uznávaných práv účastníků správních, potažmo daňového řízení, a to jak teorií, správní i soudní rozhodovací praxí. Minimální standardy správního práva, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy ve formě doporučení a odražené v českém pozitivním právu a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení právo na řádné odůvodnění rozhodnutí i právo slyšení, které se projevuje i v právu písemně se vyjádřit k věci a v právu na informace ze spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 37/2006-37 nebo čj. 5 Afs 30/2007-50, www.nssoud.cz)

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2 Afs 100/2007

     (…) Specifickou vlastností individuálních správních aktů (převážně se jedná o rozhodnutí vydané ve správním řízení) je právní moc. Ve smyslu procesního znamená právní moc, že individuální správní akt je konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze-li proti němu podat řádný opravný prostředek, ať již proto, že to zákon výslovně vylučuje nebo proto, že pro něj není stanoven žádný procesní režim, nabývá právní moci oznámením adresátovi, resp. poslednímu z více adresátů. V ostatních případech nabývá právní moci marným uplynutím lhůty k podání řádného opravného prostředku, vzdáním se práva podat řádný opravný prostředek anebo spolu s přezkumným správním aktem, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku. Hmotněprávní důsledky právní moci spočívají v tom, že správní akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů změnit nebo zrušit a s výjimkou stanovených případů nebo případů, kdy to vyplývá z povahy věci znovu rozhodnout (překážka rei iudicate). Pravomocné správní rozhodnutí zavazuje účastníky konkrétního správního řízení a všechny správní orgány vykonávající veřejnou správu. Není tedy na volné úvaze ani účastníka, ani správního orgánu, s jakou skutečností bude spojen okamžik nabytí právní moci předmětného správního rozhodnutí, ale je nutno vycházet z právní úpravy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Afs 14/2009

     Ustanovení § 175 odst. 2 DŘ představuje konkretizaci obecných zásad činnosti veřejné správy a požadavek využívat primárně vlastních, a hlavně pro povinného šetrnějších možnosti k vymožení nedoplatku. Žádný výkon veřejné moci totiž nemá z hlediska principu proporcionality omezovat práva jednotlivců více, než je nutné. Jestliže měl stěžovatel možnost předat výkon rozhodnutí příslušnému celnímu úřadu, či jej provést vlastními silami za podstatně přiměřenějších nákladů vzhledem k výši nedoplatku, měl tak v souladu s povinností plynoucí z tohoto ustanovení učinit a neměl jej předávat soudnímu exekutorovi.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17

     Pokud žalobkyně v této souvislosti namítala porušení § 175 DŘ, učinila tak ve zcela obecné rovině. Není zřejmé, v čem měl být § 175 DŘ porušen, když uvedené ustanovení upravuje způsoby vymáhání (jedním z nich je i daňová exekuce), a stanoví, že způsob vymáhání nesmí být v zjevném nepoměru k výši nedoplatku (nic takového žalobkyně nenamítá), a že správce daně je při vymáhání nedoplatku příslušný k jeho vybrání (ani zde žalobkyně žádné konkrétní námitky neuvádí). Soud proto námitku o místní nepříslušnosti neshledal důvodnou.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 9 Af 64/2014

     Krajský soud konstatuje, že i když měl správní orgán možnost dle ustanovení § 175 odst. 1 DŘ vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, možnost volby mezi těmito dvěma způsoby je korigována § 175 odst. 2 DŘ… Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v nyní projednávaném případě náklady exekuce výrazně překročily vymáhanou částku, a to více než dvakrát. Krajský soud doplňuje, že z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by žalovaný nemohl provést daňovou exekuci sám za výrazně výhodnějších podmínek pro žalobce postupem dle ustanovení § 177 a násl. DŘ. Sám žalovaný dokonce žalobce, v obou listinách nazvaných Vyrozumění o nedoplatku ze dne 28. 8. 2014 poučil o tom, že: „bude přikročeno k vymáhání daňovou exekucí.“ Tento postup však nedodržel a rovnou přistoupil k vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora. Pokud by však byla předmětná exekuce provedena v souladu se správním a daňovým řádem, tak v případě vymáhání nedoplatku ve výš 3 000 Kč činila výše nákladů podle § 183 odst. 1 DŘ částku 500 Kč. Na základě výše uvedeného je zcela zřejmé, že žalobce byl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 30 A 13/2019

     Předně je k projednávané věci nutno uvést, že žalovaný (městský úřad – pozn. autora) byl v řízení o výkon rozhodnutí exekučním správním orgánem ve smyslu § 106 odst. 2 správního řádu, protože vydal vykonávané rozhodnutí v prvním stupni (§ 105 odst. 1 správního řádu). Podle § 106 odst. 2 pak bylo na jeho úvaze, zda exekuci provede sám, nebo zda o její provedení požádá obecného správce daně, kterým je místně příslušný celní úřad (§ 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu § 106 odst. 3 správního řádu se v obou případech exekuce na peněžitá plnění uplatní postup pro správu daní, tedy exekuce se řídí daňovým řádem. Vymáhání daní pak probíhá ve smyslu ust. § 161 daňového řádu v rámci tzv. dělené správy. Pokud by žalovaný nepožádal o výkon rozhodnutí místně příslušný celní úřad a výkon rozhodnutí by prováděl sám (tzv. procesní dělená správa), byl by v tomto rozsahu správcem daně (§ 161 odst. 2 daňového řádu)……

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 31 Af 10/2018

§ 148

Skutečnosti nasvědčující vyloučení zaměstnance obce zařazeného do obecního úřadu z projednávání a rozhodování věci ve správním řízení se oznamují vedoucímu odboru obecního úřadu; v obcích, kde není zřízen odbor obecního úřadu, se toto oznámení činí starostovi. Skutečnosti nasvědčující vyloučení vedoucího odboru obecního úřadu se oznamují tajemníkovi obecního úřadu; v obci, kde nepůsobí tajemník obecního úřadu, se toto oznámení činí starostovi. U člena komise nebo zvláštního orgánu se oznámení činí starostovi. O podjatosti rozhoduje orgán, popřípadě zaměstnanec, jemuž se skutečnosti nasvědčující vyloučení oznamují; ten také v případě, že zaměstnanec nebo člen orgánu bude vyloučen pro podjatost, učiní potřebná opatření k zajištění dalšího řízení.

komentář k § 148

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená se skutečnostmi, které nasvědčují vyloučení zaměstnance obce zařazeného do obecního úřadu z projednávání a rozhodování věci ve správním řízení. V této souvislosti platí, že je-li namítána podjatost úřední osoby, o námitce rozhodne představený. Pozice představeného vůči potencionálně podjaté osobě vyplývá z právních předpisů, popř. z organizačního řádu konkrétního správního orgánu. Bude-li správní orgán posuzovat, zda je konkrétní osoba podjatá či není podjatá, postupuje s využitím třífázového algoritmu, tj. nejprve je třeba zjistit, zda existuje relevantní poměr úřední osoby k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Relevantnost poměru lze přitom odvozovat z řady skutečností, ať už předem daných – např. příbuzenský či profesní vztah k účastníkům (jejich zástupcům), či vzniklých až v průběhu správního řízení – např. přátelský či nepřátelský poměr úřední osoby vyplývající ze způsobu vedení řízení, z komunikace s účastníky (jejich zástupci), z komunikace úřední osoby s médii nebo zapříčiněný protiprávním jednáním úřední osoby (převzetí úplatku apod.). Následně je třeba zhodnotit, zda z takového poměru vyplývá zájem úřední osoby na výsledku řízení. Do třetice je nutné posoudit, zda tento zájem má takový charakter, že lze pro něj pochybovat o nepodjatosti příslušné úřední osoby, jak ostatně plyne ze závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 7/2009. Jsou-li splněny všechny tyto podmínky, je možno vyloučit úřední osobu z úkonů v konkrétním řízení, přičemž tyto podmínky se mohou vázat toliko na faktický, nikoli hypotetický poměr úřední osoby k projednávané věci či účastníkům řízení, jak uvedl ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 261/2014 Nejvyšší správní soud.

Bude-li namítána podjatost všech zaměstnanců úřadu (např. systémová podjatost), musí nejprve orgán, který je přímo nadřízený tomuto orgánu, rozhodnout o námitce podjatosti vůči osobě stojící v čele úřadu, jak vyplývá ze závěrů k rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 43/2011. Pokud jde o námitku podjatosti úředních osob obce, které jsou takto zařazeny do obecního úřadu, resp. úředních osob města zařazených do městského úřadu, je povinností nadřízeného orgánu nejdříve zkoumat, zda je podjatý starosta obce a jedná-li se o statutární město, je třeba přednostně zkoumat podjatost primátora. Starosta nebo primátor pak následně rozhodne o (ne)podjatosti jemu takto podřízených úředních osob, pakliže tak dosud neučinil z nějakého důvodu nadřízený správní orgán.

Dospěje-li nadřízený orgán k závěru, že u osoby stojící v čele úřadu existuje důvodná pochybnost o nepodjatosti, postupuje dle § 131 odst. 4 správního řádu. Tedy usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu. Tento postup bude aplikován vždy, tj. i v případě, kdy jednotlivé úřední osoby na nižším stupni téhož úřadu jsou podjaté jen z důvodu podřízenosti podjaté osobě. Nadřízený orgán musí na základě své úvahy poté určit, na který konkrétní správní orgán bude věc posléze delegována. Rozhodovat se bude kromě jiného i podle toho, jaká je vzdálenost tohoto možného orgánu od podjatého správního orgánu, zda má dostatečné personální a jiné zázemí apod. Bude-li nastolen tento postup a dojde k pověření jiného správního orgánu k projednání a rozhodnutí věci v souladu s § 131 odst. 4, pak náklady správního řízení nese tento pověřený správní orgán, který nakonec i vede toto správní řízení.

Z dikce tohoto ustanovení zákona je dále zřejmé, že tyto skutečnosti se oznamují příslušným nadřízeným vedoucím, kteří musí následně učinit všechna nezbytná opatření vedoucí k vyloučení možné podjatosti těchto úředních osob.

§  Z judikatury

     V případě důvodné námitky systémové podjatosti dopadající na starostu města, je nadřízený správní orgán povinen výslovně rozhodnout (ať již samostatně, nebo v rámci jediného usnesení) i o možné podjatosti tajemníka městského úřadu a v návaznosti na to i jemu podřízených osob, a to ve směru shora dolů v hierarchickém systému městského úřadu, který má podanou žádost posuzovat, až do úrovně případných prvních nepodjatých úředních osob, a to nejen ve vztahu k úředním osobám úřadu rozhodujícího o žádosti, ale též ve vztahu k úředním osobám činným v dotčených orgánech, které jsou součástí téhož městského úřadu a budou se v řešené věci vyjadřovat.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 48 A 100/2017

     Ze závěrů poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu

     O námitce podjatosti proti tajemníkovi obecního úřadu rozhodne podle § 14 odst. 2 správního řádu starosta obce. O námitce podjatosti proti starostovi obce rozhodne v přenesené působnosti krajský úřad, v případě hejtmana kraje a ředitele krajského úřadu rozhoduje v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední správní úřad, v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra.

Závěr č. 63 ze dne 26. 11. 2007

     Pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení, nemůže v takovém řízení zároveň vykonávat pravomoc správního orgánu jako oprávněná úřední osoba, neboť je podle § 14 odst. 1 správního řádu vyloučen ze všech úkonů v řízení. V takovém případě krajský úřad postupuje podle § 131 odst. 4 správního řádu. Totéž platí, pokud starosta zastupuje obec jako účastníka řízení a oprávněnou úřední osobou k vedení řízení je místostarosta této obce (a naopak).

Závěr č. 133 ze dne 14. 2. 2014

     Usnesení o námitce podjatosti podle § 14 odst. 3 správního řádu se oznamuje pouze účastníkovi řízení, který námitku podjatosti uplatnil.

V případě, kdy je úřední osoba vyloučena ze všech úkonů v řízení, avšak nebyla podána námitka podjatosti, o níž by bylo rozhodováno usnesením, a za vyloučenou úřední osobu nelze určit někoho jiného, správní orgán uvědomí nadřízený správní orgán podle § 14 odst. 5 správního řádu, aniž by vydával usnesení, jímž by konstatoval podjatost úřední osoby. Pokud se nadřízený správní orgán neztotožní s názorem podřízeného správního orgánu, delegaci podle § 131 odst. 4 správního řádu neprovede a předaný spis mu vrátí k řádnému odůvodnění podnětu, popř. k pověření jiné úřední osoby projednáním věci.

Podmínku „nelze určit nikoho jiného“ v § 14 odst. 5 správního řádu je třeba vykládat tak, že nelze určit jinou úřední osobu v rámci příslušného správního orgánu, nikoliv v rámci věcně příslušného odboru. Rozhodující je tedy skutečnost, zda úřední osoba splňuje formální požadavky na vedení daného správního řízení (odbornou způsobilost), nikoliv to, zda vedení předmětného typu řízení spadá do rámce její běžné činnosti.

Závěr č. 166 ze dne 18. 1. 2019

§ 149

Orgány obce samy vykonávají správní rozhodnutí jimi vydaná, pokud není podán návrh na soudní výkon rozhodnutí.

komentář k § 149

Na tomto místě zákona je pojednáno o problematice výkonu správních rozhodnutí, která byla vydána obcí. Koncepce zákona přitom vychází z toho, že výkon správních rozhodnutí, která byla vydána obcí, si provádí obec sama dle příslušných ustanovení správního řádu. V případě exekuce na peněžitá plnění je taková exekuce prováděna dle příslušných ustanovení DŘ, přičemž správní řád v takovém případě stanoví pouze exekuční tituly dle § 104 správního řádu a pravidla pro určení příslušnosti exekučního správního orgánu dle § 106 správního řádu. V souladu s tím je pak exekučním titulem, na jehož základě se vydává exekuční výzva nebo exekuční příkaz nejčastěji vykonatelné rozhodnutí. Exekuční titul je současně autoritativním podkladem pro samotnou exekuci. V § 106 správního řádu jsou pak stanovena pravidla příslušnosti exekučního správního orgánu k exekuci na peněžitá plnění, když tato právní úprava v prvé řadě upřednostňuje správní orgán, který je původcem předmětného exekučního titulu, tj. ten, který vydal rozhodnutí v prvním stupni. V případě exekuce na peněžitá plnění bude dle § 106 odst. 2 správního řádu obecní úřad exekučním správním orgánem, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. Požádá-li o to obecní úřad, provede exekuci obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona (tj. místně příslušný finanční úřad).

Bude-li se jednat o exekuci na nepeněžitá plnění podle § 107 odst. 1 správního řádu, je obecní úřad exekučním správním orgánem, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) správního řádu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán obce. V případě obecního úřadu obce s rozšířenou působností provede v souladu s § 107 odst. 2 správního řádu exekuci na nepeněžitá plnění na žádost jiného správního orgánu v jeho správním obvodu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo schválil smír.

Obec je též oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí, resp. exekuce soudním exekutorem, nicméně při respektování zásady vyjádřené v § 175 odst. 2 DŘ. Při volbě způsobu provedení exekuce bude vždy rozhodující roli hrát materiální a personální vybavení obce pro tuto náročnou agendu. Nutno ještě dodat, že exekuci správních rozhodnutí neprovádí soud. Obec má možnost podat návrh na provedení exekuce dle vykonatelných rozhodnutí orgánů obcí soudním exekutorem na základě § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Podstata vymáhání pohledávky obce, popř. příspěvkové organizace obce spočívá v nuceném výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána. Před nařízením výkonu rozhodnutí (resp. exekucí), popř. i po podání návrhu na výkon rozhodnutí, může obec požádat ve smyslu § 259 OSŘ soud, potažmo předsedu senátu, aby předvolal povinného (dlužníka) a vyzval ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá pravomocné rozhodnutí. Předseda senátu tak učiní jen tehdy, považuje-li to on sám za účelné. Před nařízením výkonu rozhodnutí (exekucí) lze rovněž žádat, aby se soud, popř. soudní exekutor zeptal toho, komu je zaplacení částky takto uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popř. u kterého peněžního ústavu má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů. Obec taktéž může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku dle § 260a odst. 1 OSŘ. Díky tomuto postupu lze občas i identifikovat majetek dlužníka, který je takto možno následně postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí). V § 260b OSŘ je pak stanoveno, kdy soud návrhu na prohlášení majetku vyhoví a kdy naopak nevyhoví. Návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci) musí být podán u příslušného soudu a musí se jednat o včasný návrh. Měl by tedy být podán v době, kdy dlužník ještě nemá možnost vznést po právu námitku promlčení takové pohledávky, kterou uplatňuje obec.

Bude-li orgán obce správcem daně (např. v případě místních poplatků) a vykonává-li působnost v oblasti správy daní (viz § 10 odst. 1 a 2 DŘ), uplatní se při vymáhání těchto pohledávek úprava obsažená v § 175 a násl. DŘ.

§  Z judikatury

     Exekuční příkaz vydaný správním orgánem k vymožení nepeněžité povinnosti je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví. V řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu (§ 111 správního řádu z roku 2004) lze exekuční titul zkoumat pouze z hlediska jeho samotné existence, pravomoci správního orgánu exekuční titul vydat, právní moci exekučního titulu, skutečnosti, zda povinnost stanovená v exekučním titulu zavazuje povinného z exekučního příkazu, skutečnosti, zda exekuční titul vymáhanou povinnost vůbec ukládá, anebo skutečnosti, zda exekučním titulem uložená povinnost je fakticky vůbec splnitelná, ať už z důvodu právní či faktické nemožnosti takového plnění nebo z důvodu natolik neurčitého vymezení ukládané povinnosti, že to brání v jejím splnění. Soud zčásti nebo zcela zruší pro překročení pravomoci rozhodnutí exekučního správního orgánu, který výrokem exekučního příkazu deklaroval nezákonné jednání adresáta správního úkonu, aniž by taková deklarace měla oporu ve výroku či odůvodnění exekučního titulu.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 44 A 95/2011

     Ustanovení § 175 odst. 2 DŘ představuje konkretizaci obecných zásad činnosti veřejné správy a požadavek využívat primárně vlastních, a hlavně pro povinného šetrnějších možnosti k vymožení nedoplatku. Žádný výkon veřejné moci totiž nemá z hlediska principu proporcionality omezovat práva jednotlivců více, než je nutné. Jestliže měl stěžovatel možnost předat výkon rozhodnutí příslušnému celnímu úřadu, či jej provést vlastními silami za podstatně přiměřenějších nákladů vzhledem k výši nedoplatku, měl tak v souladu s povinností plynoucí z tohoto ustanovení učinit a neměl jej předávat soudnímu exekutorovi.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17

§ 149a

(1) Orgány obce, krajský úřad a Ministerstvo vnitra využívají ze základního registru obyvatel pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto referenční údaje:

a)  příjmení,

b)  jméno, popřípadě jména,

c)  adresa místa pobytu,

d)  datum, místo a okres narození, u subjektu údajů, který se narodil v cizině, datum, místo a stát, kde se narodil,

e)  datum, místo a okres úmrtí, jde-li o úmrtí subjektu údajů mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo; je-li vydáno rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, den, který je v rozhodnutí uveden jako den smrti nebo den, který nepřežil, a datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství.

(2) Orgány obce, krajský úřad a Ministerstvo vnitra využívají z informačního systému evidence obyvatel pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto údaje:

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,

b)  datum narození,

c)  pohlaví,

d)  místo a okres narození, v případě narození v cizině místo a stát,

e)  rodné číslo,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství,

g)  adresa místa trvalého pobytu, včetně předchozích adres místa trvalého pobytu, případně též adresa, na kterou mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu,

h)  počátek trvalého pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o místu trvalého pobytu nebo datum ukončení trvalého pobytu na území České republiky,

i)  omezení svéprávnosti, jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo opatrovníka, nebylo-li mu přiděleno, datum, místo a okres jeho narození a u opatrovníka, který se narodil v cizině, místo a stát, kde se narodil,

j)  jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k)  rodinný stav, datum, místo a okres uzavření manželství, došlo-li k uzavření manželství mimo území České republiky, místo a stát, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neexistenci manželství, datum zániku manželství smrtí jednoho z manželů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z manželů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který manžel prohlášený za mrtvého nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství,

l)  datum a místo vzniku registrovaného partnerství, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti nebo o neexistenci registrovaného partnerství, datum zániku registrovaného partnerství smrtí jednoho z registrovaných partnerů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z registrovaných partnerů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který registrovaný partner prohlášený za mrtvého nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení registrovaného partnerství,

m) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo manžela nebo registrovaného partnera; je-li manželem nebo registrovaným partnerem fyzická osoba, která nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení manžela nebo registrovaného partnera a datum jeho narození,

n)  datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo,

o)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil.

(3) Orgány obce, krajský úřad a Ministerstvo vnitra využívají z informačního systému cizinců pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto údaje:

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení,

b)  datum narození,

c)  rodné číslo,

d)  pohlaví,

e)  místo a stát, kde se cizinec narodil; v případě, že se cizinec narodil na území České republiky, místo a okres narození,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství,

g)  druh a adresa místa pobytu na území České republiky,

h)  počátek pobytu, popřípadě datum ukončení pobytu,

i)  omezení svéprávnosti,

j)  jméno, popřípadě jména, příjmení otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k)  datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí mimo území České republiky, stát, na jehož území k úmrtí došlo, popřípadě datum úmrtí,

l)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil.

(4) Z údajů podle odstavců 1 až 3 lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu. Údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel, se využijí z informačního systému evidence obyvatel nebo informačního systému cizinců, pouze pokud jsou ve tvaru předcházejícím současný stav.

-  Dnem 1. února 2022 se § 149a zrušuje.

komentář k § 149a

Z tohoto ustanovení zákona plyne, že při výkonu své působnosti jsou obce oprávněny používat základní registry. Tyto registry mohou taktéž vy­užívat i jiné veřejné orgány v rámci plnění svých zákonných povinností, včetně orgánů obecní policie.

§ 149b

(1) Úkony podle občanského zákoníku45) spočívající v doporučení k uzavření smlouvy o nájmu bytu zvláštního určení, který byl zřízen ze státních prostředků nebo přispěl-li stát na jeho zřízení, a v předchozím souhlasu s výpovědí z nájmu tohoto bytu činí obecní úřad obce s rozšířenou působností v přenesené působnosti.

(2) Jestliže za podmínek stanovených občanským zákoníkem⁴⁶⁾ starosta nebo ten, kdo je podle tohoto zákona oprávněn starostu zastupovat, zaznamenává zůstavitelovu poslední vůli, činí s tím související občanským zákoníkem předepsané úkony a zařizuje úschovu takto pořízené závěti u notáře, činí tak v přenesené působnosti.

(3) Výkon funkce veřejného opatrovníka podle občanského zákoníku⁴⁷⁾ obcí je výkonem přenesené působnosti.

komentář k § 149b

V tomto ustanovení zákona je uvedeno, že působnosti stanovené obcím dle občanského zákoníku jsou takto výkonem přenesené působnosti při uzavírání smlouvy o nájmu bytu zvláštního určení, tj. jen vůči bytům zvláštního určení, které byly zřízeny ze státních prostředků do 31. 12. 2013, dále při zaznamenávání poslední vůle zůstavitele, který se nachází v nebezpečí ­smrti, kdy je takto třeba přítomnosti dalších dvou svědků a v souvislosti s výkonem funkce veřejného opatrovníka, kdy se jedná o výkon přenesené působnosti a není zde třeba souhlasu obce.

§ 150

Tento zákon se nevztahuje na hlavní město Prahu.

komentář k § 150

Jedná se o ustanovení, kterým je takto vyloučena působnost komentovaného zákona na hlavní město Prahu (to má vlastní zákon), kde bylo přistoupeno k speciální právní úpravě – nejen z důvodu, že hlavní město Praha je nadáno působností kraje, který je upraven zvláštním zákonem.

§ 151

(1) Obcemi podle tohoto zákona jsou územní samosprávné celky, které byly obcemi ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

(2) Městy pode tohoto zákona jsou obce, které byly městy ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

(3) Pokud je v právních předpisech uveden pojem „obecní zastupitelstvo“ a „obecní rada“, rozumí se tím „zastupitelstvo obce“ a „rada obce“.

(4) Svazky obcí podle tohoto zákona jsou dobrovolné svazky obcí, které byly dobrovolnými svazky obcí ke dni nabytí účinnosti tohoto zá­kona.

(5) Svazky obcí podle tohoto zákona jsou i zájmová sdružení právnických osob založená pouze obcemi podle ustanovení § 20f a násl. občanského zákoníku, která do 31. prosince 2001 splní podmínky stanovené v § 50 a 51 tohoto zákona.

komentář k § 151

V tomto ustanovení zákona jsou obsaženy obecné definice vážící se k obci, městu a souvisejícím aspektům.

V odst. 1 je stanoveno, že obcemi podle tohoto zákona jsou územní samosprávné celky, které byly obcemi ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Platí, že v současném českém právním řádu vystupuje obec ve dvou pozicích – jako základní jednotka územního členění státu dle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu a též jako základní územní samosprávný celek. V čl. 99 Ústavy ČR je popsáno základní územní samosprávné členění ČR na obce a kraje. Charakteristikou obcí přitom je, že jsou považovány za základní územní samosprávné celky. Takové uspořádání představuje minimum, které takto Ústava ČR garantuje. Na další zákonné, resp. ústavní úpravě je pak ponechána co do počtu obcí a jejich velikosti reálná podoba samosprávného uspořádání. V čl. 100 Ústavy ČR dochází k vysvětlení pojmu „územní samosprávný celek“, kdy se jedná o společenství občanů, které má právo na samosprávu. Tato legální definice obsahuje základní identifikační znaky obce, kterými je v souladu s § 18 zákona území, personální substrát dle § 16 a 17 zákona a dále rovněž i právo na samosprávu. Do této kategorie prvků náleží i právo vlastnit a hospodařit s vlastním majetkem, jak vyplývá z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Z dikce odst. 1 plyne, že za obce jsou takto považovány pro účely tohoto zákona obce, které toto postavení měly ke dni účinnosti tohoto zákona, přičemž se jedná i o ty jednotky obecní samosprávy, kde v roce 1990 působil místní národní výbor, popř. na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra, které tak učinilo v souladu se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, se staly obcemi v této době.

V odst. 2 se uvádí, že městy podle tohoto zákona jsou obce, které byly městy ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení se takto vztahuje i na ty jednotky obecní samosprávy, v nichž v roce 1990 působil městský národní výbor anebo se městem staly na základě rozhodnutí tehdejšího předsednictva České národní rady. V té době ostatně platilo, že získala-li nějaká obec v historii statut města, avšak během roku 1990 v ní nepůsobil městský národní výbor, zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, došlo k odejmutí statutu města. K znovuudělení tohoto statutu mohl přistoupit pouze předseda Poslanecké sněmovny. Platná právní úprava však již neumožňuje odejmout městu postavení města ani za situace, kdy by takové město nesplňovalo zákonný limit 3 000 obyvatel.

V odst. 3 je uvedeno, že pokud je v právních předpisech uveden pojem „obecní zastupitelstvo“ a „obecní rada“, rozumí se tím „zastupitelstvo obce“ a „rada obce“. Je tak reflektováno ve vztahu k jiným dosavadním právním předpisům na změnu pojmosloví v oblasti zastupitelstva a rady.

V odst. 4 se podává, že svazky obcí podle tohoto zákona jsou dobrovolné svazky obcí, které byly dobrovolnými svazky obcí ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Díky této koncepci jsou pak za svazek obcí považovány i ty svazky obcí, které vznikly dle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a rovněž i ty, které vznikly jako sdružení právnických osob podle občanského zákoníku. V odst. 5 pak byla pro tyto situace stanovena lhůta do 31. 12. 2001, která se váže ke splnění podmínek přizpůsobení předmětu činnosti, stanov a dalších souvisejících aktivit podmínkám obsaženým v tomto zákoně.

§ 152

(1) Na zvláštní zákony platné ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona se ustanovení § 8 použije od 1. ledna 2003.

(2) Obce, jejichž evidence právních předpisů obce neodpovídá ustanovením tohoto zákona, uvedou evidenci právních předpisů obce do souladu s tímto zákonem do konce roku 2003.

(3) Očíslování budov provedené podle předpisů ­plat­ných do počátku účinnosti tohoto zákona zůstává i na­dále v platnosti.

(4) Obec přihlásí uchazeče ke zkoušce zvláštní odborné způsobilosti nejpozději do 3 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud uchazeč již vykonává činnost, kterou může vykonávat jen po prokázání zvláštní odborné způsobilosti, a dosud ji neprokázal (§ 113 a násl.). Do této doby se nezapočítávají doby mateřské dovolené, pracovní neschopnosti, vojenské základní (náhradní) služby, civilní služby ani doba uvolnění pro výkon veřejné funkce.

(5) Zvláštní odborná způsobilost ověřená zkouškou podle právních předpisů platných v době od 24. listopadu 1990 do nabytí účinnosti tohoto zákona41) se považuje za zvláštní odbornou způsobilost prokázanou podle tohoto zákona.

(6) Statutární města, jejichž statuty neodpovídají ustanovením tohoto zákona, uvedou své statuty do souladu s tímto zákonem do konce roku 2001. Do doby nabytí účinnosti nového statutu platí na úseku samostatné i přenesené působnosti ustanovení dosavadních statutů.

komentář k § 152

V odst. 1 je zakotvena koncepce, která se vztahuje již k minulé právní úpravě. Toto ustanovení zákona však z hlediska tehdy platného práva neřešilo žádný zásadní problém a nemohlo změnit ani platný ústavní stav.

Odst. 2 se opět vztahuje do minulosti. Bylo tak reagováno na zákon č. 313/2002 Sb., kterým byl novelizován tento zákon a stanovil nutnost přizpůsobení evidence právních předpisů obce do konce roku 2003.

Z odst. 3 plyne, že je možné, aby očíslování budov, které bylo provedeno dle dosavadních předpisů, takto zůstalo nezměněno.

V odst. 4 a 5 je opět odkazováno na minulé období, kdy měly obce povinnost přihlásit určené úředníky ke zkoušce odborné způsobilosti a s tím souvisejícími aspekty, včetně uznávání zkoušek odborné způsobilosti provedených dle tehdy platných právních předpisů.

Z odst. 6 vyplývá povinnost pro územně členěná statutární města, aby do 31. 12. 2001 přizpůsobila svůj statut tomuto zákonu.

ČÁST TŘETÍ

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 153

(1) Vláda vydá nařízení k provedení §§ 73 odst. 1 a § 134 odst. 3.

(2) Ministerstvo vnitra vydá vyhlášky k provedení § 33.

komentář k § 153

Na tomto místě zákona je vláda zmocněna k provedení ustanovení o odměnách členů zastupitelstev formou nařízení vlády, což má v současnosti reálnou podobu ve formě nařízení vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků. Vedle toho je zde Ministerstvo vnitra zmocněno k bližší úpravě způsobu označování veřejných prostranství formou prováděcí vyhlášky, což bylo realizováno v podobě vyhlášky Ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulice a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel.

§ 154

Zrušují se:

1.  Zákon č. 367/­1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).

2.  Zákon č. 302/­1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 367/­1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 439/­1991 Sb., zákona č. 485/­1991 Sb. a zákona č. 553/­1991 Sb.

komentář k § 154

Na tomto místě zákona je zakotvena koncepce, která vychází z toho, že byly-li za platnosti předchozího zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, provedeny určité právní úkony (jednání), např. majetkoprávní jednání, přijetí obecně závazné vyhlášky apod., je posuzována zákonnost takového právního úkonu podle původních právních předpisů.

§ 155

Tento zákon nabývá účinnosti dnem voleb do zastupitelstev krajů v roce 2000 (12. listopadu 2000), s výjimkou ustanovení § 147 odst. 4, které nabude účinnosti dnem 1. ledna 2001.

komentář k § 155

Tento zákon nabyl účinnosti dnem voleb do zastupitelstev krajů v roce 2000, tj. k 12. 11. 2000. Tímto dnem nabyl účinnosti nejen tento zákon, nýbrž i zákon o krajích a řada dalších zákonů v rámci reformy veřejné správy. K odložení účinnosti došlo jen v případě § 147 odst. 4, kde bylo stanoveno, že rozhodnutí měst Brna, Ostravy a Plzně, která byla vydána ve správním řízení, přezkoumá krajský úřad. Vzhledem k tomu, že tato města původně vykonávala i působnost okresního úřadu, byla zvolena tato koncepce, tj. toto ustanovení nabylo účinnosti až k 1. 1. 2001, aby se na tuto novou agendu mohly náležitě připravit krajské úřady, které vznikly nově právě v souvislosti s již zmíněným zákonem o krajích.

* * *

Zákon č. 273/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 2. srpna 2001.

Zákon č. 320/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002.

Zákon č. 450/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 31. prosince 2001.

Zákon č. 311/­2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Zákon č. 313/­2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 12. července 2002 a dnem 1. ledna 2003.*)

Zákon č. 59/­2003 Sb. nabyl účinnosti dnem 28. února 2003.

Zákon č. 22/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. února 2004.

Zákon č. 216/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 28. dubna 2004.

Zákon č. 257/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. května 2004.

Zákon č. 421/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. srpna 2004.

Zákon č. 501/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006.

Zákon č. 626/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2005.

Zákon č. 413/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006.

Zákon č. 61/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 8. března 2006.

Zákon č. 186/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007.

Zákon č. 189/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2009.**)

Zákon č. 234/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2006.

Zákon č. 245/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 31. květ­na 2006.

Zákon č. 261/­2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2009.

Zákon č. 169/­2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. června 2008.

Zákon č. 298/­2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 19. srpna 2008.

Zákon č. 305/­2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2009.

Zákon č. 477/­2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2009.

Zákon č. 227/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2010.

Zákon č. 281/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 326/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2009.

Zákon č. 347/­2010 Sb. nabyl účinností dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 424/­2010 Sb. nabyl účinnosti dnem 30. prosince 2010 s výjimkou ustanovení § 28 odst. 3 a ustanovení § 31a odst. 7, která nabývají účinnosti dnem 1. července 2012.

Zákon č. 246/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 14. září 2011.

Zákon č. 364/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2012.

Zákon č. 458/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2015. (Tato novela byla zrušena zákonem č. 267/­2014 Sb.)

Zákon č. 72/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 12. března 2012.

Zákon č. 142/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2012.

Zákon č. 239/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. září 2012.

Zákon č. 257/­2013 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Zákon č. 303/­2013 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Zákon č. 64/­2014 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. května 2014.

Zákon č. 24/­2015 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2015.

Zákon č. 106/­2016 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2016.

Zákon č. 99/­2017 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2018.

Zákon č. 183/­2017 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2017.

Zákon č. 257/2017 Sb. nabyl účinnosti 2. září 2017.

Zákon č. 175/2018 Sb. nabyl účinnosti dnem 31. srpna 2018.

Zákon č. 32/2019 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2019.

Zákon č. 263/2019 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2020.

Zákon č. 36/2021 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2022.

Zákon č. 261/2021 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. února 2022.

Zákon č. 330/2021 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2022.

* * *

Čl. LVI
zákona č. 186/­2006 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Správní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

2. Vyvlastňovací řízení zahájená přede dnem 1. července 2006 se dokončí podle zákona č. 50/­1976 Sb., ve znění čl. LV tohoto zákona.

Čl. XLVI
zákona č. 189/­2006 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Byl-li uvolněný člen zastupitelstva obce uznán dočasně práce neschopným nebo mu byla nařízena karanténa před 1. lednem 2007, měsíční odměna ve snížené výši mu nenáleží a poskytuje se mu po 31. prosinci 2006 nadále nemocenské.

Čl. II
zákona č. 234/­2006 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Řízení o pozastavení účinnosti právního předpisu obce, zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních ­předpisů.

2. Řízení o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo opatření orgánu obce v samostatné působnosti, zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

3. Kontrola výkonu přenesené působnosti orgánů obcí, zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních ­předpisů.

4. K oddělení části obce, které bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona schváleno pravomocným roz­hodnutím krajského úřadu a které nebylo do nabytí účinnosti tohoto zákona provedeno, dochází k 1. červenci 2006.

Čl. LIII

zákona č. 261/­2007 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Byl-li uvolněný člen zastupitelstva obce uznán dočasně práce neschopným nebo mu byla nařízena karanténa před 1. lednem 2009, měsíční odměna ve snížené výši mu nenáleží a poskytuje se mu po 31. prosinci 2008 nadále nemocenské za podmínek, ve výši a po dobu podle právních předpisů účinných ke dni 31. prosince 2008.

Čl. XCVIII
zákona č. 227/­2009 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Pokud názvy ulic, silnic, náměstí, parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství v téže obci, čísla popisná či evidenční v téže části obce a čísla orientační v téže ulici jsou shodná, obec rozhodne o změně jejich názvů, popřípadě čísel do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2.  Vlastníci stavebních objektů, kterým podle dosavadní právní úpravy nebylo přiděleno číslo popisné ani evidenční a kterým se toto číslo přiděluje, požádají o při­dělení čísla do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. XX
zákona č. 347/­2010 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1.  Jestliže dočasná pracovní neschopnost vznikla nebo karanténa byla nařízena před 1. lednem 2011 a trvá ještě v roce 2011, náleží uvolněnému členu zastupitelstva obce měsíční odměna podle § 73 odst. 4 zákona č. 128/­2000 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2.  Jestliže dočasná pracovní neschopnost vznikla nebo karanténa byla nařízena před 1. lednem 2014 a trvá ještě v roce 2014, náleží uvolněnému členu zastupitelstva obce měsíční odměna podle § 73 odst. 4 zákona č. 128/­2000 Sb., ve znění účinném ke dni 31. prosince 2013.

Čl. XVI

zákona č. 239/­2012 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Schvalování účetní závěrky podle § 84 odst. 2 písm. b) a § 102 odst. 2 písm. q) zákona č. 128/­2000 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se poprvé provede za účetní období roku 2012.

Čl. XL

zákona č. 303/­2013 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Údaje a dokumenty dosud vedené u krajského úřadu v registru zájmových sdružení právnických osob, které se týkají dobrovolných svazků obcí, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona stávají součástí rejstříku svazků obcí, který je veden u krajského úřadu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. II

zákona č. 106/­2016 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Pokud orgán obce rozhodl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona o majetkoprávním jednání, posoudí se splnění podmínek pro toto jednání, které jsou stanoveny obecním zřízením, podle obecního zřízení ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. II
zákon č. 99/­2017 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Neuvolněnému členovi zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty, uvolněnému členovi zastupitelstva obce, neuvolněnému členovi zastupitelstva městské části nebo městského obvodu, který vykonává funkci starosty, a uvolněnému členovi zastupitelstva městské části nebo městského obvodu, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vykonávají funkci člena zastupitelstva obce nebo člena zastupitelstva městského obvodu nebo městské části, do které byli zvoleni přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží namísto odchodného podle zákona č. 128/­2000 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, odměna při skončení funkčního období podle zákona č. 128/­2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přechodné ustanovení
zákona č. 32/2019 Sb.

Odměna v době dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény člena zastupitelstva obce, která vznikla před účinností tohoto zákona a trvá za jeho účinnosti, se řídí podle dosavadních právních předpisů.

2a) Zákon č. 320/­2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole).

3)  § 3 odst. 3 vyhlášky č. 190/­1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/­1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/­1993 Sb. a zákona č. 90/­1996 Sb., a zákon č. 344/­1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/­1996 Sb.

3a) Zákon č. 314/­2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností.

3b) § 26 zákona č. 500/­2004 Sb., správní řád.

4)  Například zákon č. 412/­2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zákon č. 101/­2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/­1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.

6)  Zákon č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

7)  Zákon č. 152/­1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 247/­1995 Sb.

8)  Zákon č. 298/­1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/­1994 Sb.

9)  Zákon č. 222/­1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

10) § 11 zákona č. 298/­1992 Sb.

11) Zákon č. 129/­2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).

13) § 3 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).

13a) § 121 odst. 1 zákona č. 40/­1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

13b) § 121 odst. 2 zákona č. 183/­2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 227/­2009 Sb.

13c) Zákon č. 553/­1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.

15) Například občanský zákoník, obchodní zákoník.

15a) § 8 zákona č. 256/­2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

15b) Zákon č. 420/­2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí.

16) Zákon č. 71/­1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění zákona č. 29/­2000 Sb.

18) § 214 a násl. občanského zákoníku.

18a) § 93g písm. h) a § 93h zákona č. 129/­2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

18b) Příloha č. 1 k zákonu č. 314/­2002 Sb.

18c) Příloha č. 2 k zákonu č. 314/­2002 Sb.

18d) Zákon č. 150/­2002 Sb., soudní řád správní.

28) § 10 a 11 zákona č. 50/­1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

29) Například § 110 a 163 obchodního zákoníku, § 4 zákona č. 248/­1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, § 3 zákona č. 227/­1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech).

29a) Zákon č. 245/­2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů.

30) § 67 písm. b) zákona č. 150/­2002 Sb., soudní řád správní.

31) § 59 zákona č. 152/­1994 Sb.

31a) Například § 14 zákona č. 22/­2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů.

32) § 23 odst. 8 zákona č. 491/­2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů.

32a) § 13 odst. 2 zákona č. 250/­2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.

32b) Zákon č. 312/­2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů.

32c) § 13 odst. 2 a § 16 zákona č. 250/­2000 Sb.

33) Zákon č. 143/­1992 Sb.

      Nařízení vlády č. 253/­1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů.

34a) § 4 zákona č. 94/­1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

34b) Například § 22 odst. 7 zákona č. 250/­2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/­2008 Sb.

34c) Zákon č. 352/­2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů.

36b) § 69a zákona č. 129/­2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

37) Zákon č. 320/­2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů.

      Zákon č. 420/­2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění zákona č. 413/­2005 Sb.

38) Část pátá, hlava druhá zákona č. 99/­1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

39a) § 108 odst. 2 zákona č. 50/­1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

40) § 69 zákona č. 129/­2000 Sb.

41) Vyhláška č. 51/­1998 Sb., kterou se stanoví předpoklady pro výkon funkcí vyžadujících zvláštní odbornou způsobilost v okresních úřadech a v obecních úřadech (vyhláška o zvláštní odborné způsobilosti), ve znění vyhlášky č. 121/­1999 Sb.

      Výnos Ministerstva vnitra a životního prostředí ze dne 31. května 1989 č. j. LK-7696/89-529 o zvláštní odborné způsobilosti pracovníků národních výborů pro výkon některých činností, uveřejněný v částce 3/1989 Věstníku vlády ČSR pro národní výbory a oznámený v částce 17/­1989 Sb.

42) Zákon č. 111/­2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů.

43) § 2 písm. b) zákona č. 240/­2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

44) § 2716 a násl. občanského zákoníku.

45) § 3075 občanského zákoníku.

46) § 1543 občanského zákoníku.

47) § 471 odst. 3 občanského zákoníku.

48) § 5 zákona č. 273/­2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. § 214 občanského zákoníku.

49) § 74 zákona č. 90/­2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

50) § 206 odst. 3 a 4 zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

      Zákon č. 589/­1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

      Zákon č. 592/­1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

51) § 21 a 22 zákona č. 187/­2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

52) § 3 odst. 3 písm. g) zákona č. 133/­2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

      § 158 odst. 8 písm. g) zákona č. 326/­1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

53) § 11a odst. 1 zákona č. 301/­2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

54) § 3 odst. 1 zákona č. 553/­1991 Sb., ve znění zákona č. 274/­2008 Sb. 55)

      Část sedmá hlava III a IV zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

56) Zákon č. 245/­2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů.

57) Zákon č. 35/2021 Sb., o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů.

58) § 52d zákona č. 111/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Použitá literatura:

Průcha, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Praha, Leges, 2019

Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. C. H. Beck, Praha, 2012

Koudelka, Průcha, Zwyrtek Hamplová Zákon o obcích (obecní zřízení). Praha, Leges 2019

Územní samospráva v České republice a Evropě, A. Čeněk, Plzeň, 2007

Citace judikatury z odkazů: www.nssoud.cz, www.nsoud.cz a https://www.usoud.cz

Použité zkratky:

DŘ – zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, SŘS – zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, správní řád – zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, zákon, popř. obecní zřízení – zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, Ústava nebo Ústava ČR – ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, zákon o úřednících – zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků

Příloha
k zákonu č. 128/2000 Sb.

Velikostní kategorie obcí a městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst

Velikostní kategorie	Počet obyvatel s trvalým pobytem na území obce nebo městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města
1.	do 300
2.	od 301 do 600
3.	od 601 do 1 000
4.	od 1 001 do 3 000
5.	od 3 001 do 5 000
6.	od 5 001 do 10 000
7.	od 10 001 do 20 000
8.	od 20 001 do 50 000
9.	od 50 001 do 100 000 a územně nečleněná statutární města
10.	od 100 001 do 200 000 a územně členěná statutární města
11.	nad 200 000