Nový občanský zákoník se snaží posílit možnosti zůstavitele nakládat se svým majetek. Nová právní úprava v NOZ vychází z toho, že nejčastěji dochází k dědění ze zákona a lidé nejsou příliš zvyklí pořizovat o svém majetku pro případ své smrti závěť, a to zřejmě také z důvodu nemožnosti podmínit nabytí dědictví a dále přílišného zvýhodňování potomků jako neopominutelných dědiců apod. Práva nepominutelného dědice stanoví nově ust. § 1492 NOZ, dle kterého pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl. Právo na povinný díl je tak nově primárně právem nepominutelného dědice na výplatu finanční částky, která odpovídá části jeho zákonného dědického podílu. Tato právní úprava nezakládá ani částečnou neplatnost té závěti nebo dědické smlouvy, která nedbá práv nepominutelných dědiců (jak dříve stanovilo ust. § 479 občanského zákoníku), nýbrž právo tohoto dědice na povinný díl, tedy jeho právo vůči závětním dědicům, aby mu bylo vyplaceno v penězích, oč byl zkrácen.

1. Dědická smlouva

NOZ v rámci reformy dědického práva ve snaze přinést větší pořizovací volnost zůstaviteli, znovu zavedl do českého právního řádu institut dědické smlouvy jako další z typů pořízení pro případ smrti. Dědická smlouva je v novém občanském zákoníku novým dědickým titulem. Dle ust. § 1476 NOZ se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona.

Dědickou smlouvu lze označit za jediný typ dvoustranného pořízení pro případ smrti. Dědická smlouva se jako institut vyvinula ze závěti a je z ní odvozena. Dle důvodové zprávy k NOZ je dědická smlouva smíšený právní útvar mezi smlouvou a závětí – jedná se ve své podstatě o dvoustranné právní jednání, závazné ustanovení za dědice – a tudíž na ni dopadají jak ustanovení o smlouvě, tak o závěti. Dědická smlouva ke svému právoplatnému vzniku a způsobilosti vyvolat zamýšlené právní účinky vyžaduje aktivní konání dvou smluvních stran, které výslovně projeví svou vůli být smlouvou vázány, a to ještě před smrtí zůstavitele. Základním účelem dědické smlouvy je povolat určitou osobu za dědice.

Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka. Dědická smlouva je smlouva, kterou zůstavitel povolává někoho za svého dědice a tato osoba ustavení za dědice přijímá, tedy souhlasí s tím, že se dědicem stane. Strany si mohou ujednat i to, že za dědice se povolá osoba třetí (např. vnuk druhé smluvní strany). Stejně tak lze ujednat, že druhá smluvní strana nebo třetí osoba budou povolány za odkazovníka – tj. založí se jim právo na vydání určité movité nebo nemovité věci z pozůstalosti, až zůstavitel zemře. Zásadní rozdíl oproti závěti je ten, že zatímco závěť je projevem vůle jediné osoby – zůstavitele, dědická smlouva je výsledkem jednání a dohody zůstavitele a budoucího dědice.

Dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny. Veřejnou listinou se rozumí notářský zápis. Náležitosti notářského zápisu o právním jednání stanoví zákon č. 358/­1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nebude-li sepsána dědická smlouva ve formě veřejné listiny, bude se na ni nahlížet jako na závěť. Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním. Dědickou smlouvu tedy není možné na rozdíl od jiných běžných smluv uzavřít v zastoupení, elektronicky či pouze korespondenčně.

2. Dovětek

NOZ zavádí institut dovětku. Zůstavitel může pořizovat i dovětkem. Dovětek může být pořízen vedle závěti, anebo samostatně, tedy bez pořízení závěti. Pojmový rozdíl mezi dovětkem a závětí je v tom, že dovětkem nejsou samostatně povoláváni dědicové. Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz.

3. Závěť

Závěť je nejobvyklejší způsob pořízení zůstavitele o pozůstalosti. Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. V NOZ jsou upřesněna pravidla pro výklad závěti, která jsou odlišná od standardních pravidel pro výklad právního jednání. Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl. K projevení vůle závětí je nutná pořizovací způsobilost, kterou disponuje člověk plně svéprávný. Existují ovšem výjimky. První výjimkou představují osoby, které dovršili věku patnácti let, ty mohou pořizovat formou veřejné listiny bez souhlasu zákonného zástupce. Další výjimkou jsou osoby, které sice byly ve svéprávnosti omezeny tak, že nejsou schopny pořizovat, ale uzdravily se do té míry, že jsou schopny projevit svou vůli. Kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen formou veřejné listiny. Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli předepsané formě, nejvýše však o polovině pozůstalosti, zbývající část pak připadne zákonným dědicům

3.1     Forma závěti

Klasické formy závěti jsou v novém občanském zákoníku zachovány nebo pouze mírně pozměněny. V NOZ se ale objevují i nové formy závěti. Samostatně je upravena například negativní závěť nebo privilegovaná závěť. Nová právní úprava připouští negativní závěť, která zůstaviteli umožňuje pouze stanovit, že některý z jeho zákonných dědiců dědit nemá.

Formy závěti:

-     závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele (holografická) – kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše,

-     závěť sepsaná jinak než vlastní rukou zůstavitele (alografická) – závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli,

-     závěť ve formě notářského zápisu – zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině,

-     nově i závěť s úlevami – pouze tento druh závěti nevyžaduje písemnou formu. Pořizuje-li se závěť s úlevami, plyne z podstaty věci, že vyžadují mírnější formality než v běžných případech.

Nová forma závěti, tzv. privilegovaná závět je určena pro osoby, které se díky nějaké události (např. živelné pohromy, války apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě. Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyžaduje, aby jejich platnost byla časově omezena, pokud překážka pomine a zůstavitel bude s to závěť pořídit obvyklým způsobem.

NOZ rozlišuje tyto druhy privilegované závěti:

-     závěť ústní před třemi svědky (omezená platnost závěti na dva týdny),

-     závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na tři mě­síce),

-     závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na tři měsíce).

3.2     Obsah závěti

Závěť musí splňovat jednak obecné náležitosti právního jednání (nesmí obsahem odporovat zákonu, obcházet zákon nebo se příčit dobrým mravům, musí být napsána jasně a srozumitelně) a také musí splňovat zvláštní náležitosti specifické pro toto právní jednání. Z obsahu závěti musí být jasně patrno, kdo je pořizovatel. Pořizovatel by měl být identifikován co nejpřesněji. Dále musí závěť obsahovat určení dědice a majetek, se kterým se dle závěti disponuje – zda se disponuje s veškerým majetkem pořizovatele, nebo jen s některými věcmi. Je-li v závěti určeno více dědiců, mělo by být stanoveno, jaké podíly, nebo jaké věci a práva mají každému z dědiců připadnout. Nejsou-li podíly jednotlivých dědiců jasně stanoveny, má se za to, že jsou tyto podíly stejné. Dle NOZ není při absenci data automaticky závěť neplatná, ale postačuje, pokud bude zřejmé, kdy byla závěť pořízena. Dle ust. § 1494 odst. 1 NOZ platí, že není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

NOZ stanoví možnost zůstaviteli uvést v závěti tzv. vedlejší doložky. Dle ust. § 1551 NOZ zůstavitel může uvést v závěti tyto vedlejší doložky:

– podmínku,

– doložení času,

– příkaz.

3.3     Vedlejší doložky

Podstatou tzv. vedlejších doložek je omezení právního postavení dědice ze závěti, kdy postavení dědice je vázáno na určité konání, popř. nekonání, či na uplynutí času. Nově se zůstaviteli umožňuje, aby dal pokyny, jak uspořádat majetkové poměry pro dobu po jeho smrti. Zůstavitel má možnost připojit k závěti pokyn k uspořádání majetkových poměrů. Podstatnou změnou je to, že vůle zůstavitele je pro dědice závazná.

Zůstavitel je ovšem při uvedení v závěti vedlejších doložek přeci jen omezen a to tím, že v případě, že směřuje vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Dle ust. § 1552 NOZ se nepřihlíží k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.

Z uvedeného vyplývá, že se nepřihlíží k těmto vedlejším doložkám:

–   k vedlejší doložce, která směřuje ke zřejmému obtěžování dědice,

–   k vedlejší doložce, která odporuje veřejnému pořádku,

–   k vedlejší doložce, která je nesrozumitelná,

–   k vedlejší doložce, která zakazuje nebo přikazuje uzavření manželství, či setrvání v něm.

V těchto případech by sice závěť obsahující vedlejší doložku nebyla neplatná, ale vedlejší doložka by neměla žádné právní účinky. Jistě by se také nepřihlíželo k vedlejší doložce, která by přikazovala jednání, které by bylo trestným činem, nebo například přikazovala účast v politické straně apod. V konkrétních případech bude ale na výkladu soudů, k jaké vedlejší doložce nebude moci být přihlíženo. Zejména určení toho, kdy vedlejší doložka směřuje jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, může být obtížné. Obecně se má za to, že zůstavitel může v závěti uvést například podmínku úspěšného ukončení studia. Ovšem pokud například dědic již vystudoval vysokou školu a zůstavitel mu jako podmínku nabytí dědictví uložil vystudovat další vysokou školu nebo v případě, že dědic nikdy neměl předpoklady k studiu na vysoké škole a šel raději pracovat, je otázkou, zda k těmto podmínkám nabytí dědictví přihlížet.

3.4     Podmínky

Právní úprava podmínek je v NOZ obsažena v obecné části v ust. § 548 a § 549 a dále přímo v souvislosti se závětí v ust. § 1561 až § 1563 NOZ. Podmínkou se rozumí událost, u které není jisté, zda v budoucnu nastane.

Podmínky se tradičně dělí na tyto:

– odkládací,

– rozvazovací.

Posuzování odkládací a rozvazovací podmínky je z hlediska právních účinků odlišné. Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé po­minou.

Zároveň dle ust. § 548 odst. 3 platí, že neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací. Odkládací podmínkou bude například taková, kdy nabytí pozůstalosti bude vázáno na nastoupení na protialkoholní léčení. Dle ust. § 1562 NOZ k nabytí toho, co bylo zůstaveno s odkládací podmínkou, je třeba, aby osoba, jíž bylo něco takto zůstaveno, přežila zůstavitele a byla způsobilá dědit. Podmíněně povolaný dědic či odkazovník musí zůstavitele přežít a být způsobilý dědit. Dědická způsobilost by přitom měla trvat nejenom ke dni smrti zůstavitele, ale i ke dni splnění podmínky. Pokud by došlo k tomu, že dědic sice přežije zůstavitele, ale nedožije se splnění podmínky, zřejmě by dědické právo nepřešlo na jeho dědice, a to ani v případě, že by tito podmínku splnit mohli. Rozvazovací podmínka nebude zřejmě v závěti tak častá, ale může se jednat například o situaci, kdy zůstavitel v souladu s ust. § 1552 NOZ (zůstavitel může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství) uloží, že po smrti bude jeho dcera dostávat měsíční rentu do doby, než se vdá, aby byla finančně zajištěná. Dědic ustanovený s rozvazovací podmínkou se tedy stane předním dědicem. Výše uvedené vedlejší doložky, ke kterým se nepřihlíží, platí i pro podmínky. K podmínkám zřejmě obtěžujícím dědice ze zjevné zůstavitelovy svévole, zjevně odporujícím veřejnému pořádku a nesrozumitelným se nebude přihlížet. Podmínku může zůstavitel stanovit závětí i dovětkem, a to pouze osobě, které něco zůstavuje, tedy většinou závětnímu dědici nebo odkazovníku. Mohlo by však dojít i k uložení podmínky zákonnému dědici, a to dovětkem, který by byl nezávislý na závěti. Podmínkou může být uloženo jak konání, tak nekonání.

Dle ust. § 1561 NOZ v případě, že směřuje podmínka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, třebaže se tak stalo již za zůstavitelova života, není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele. Bude vždy záležet na konkrétní situaci. Lze si představit situaci, že dědic bude závislý na alkoholu a zůstavitel v závěti uvede, že dědic nabude pozůstalost jen za podmínky, že nastoupí na léčení. Je zřejmé, že zůstavitelovou vůlí je přimět dědice k tomu, aby se léčil. Pokud by tedy dědic nastoupil do léčebny ještě před zůstavitelovou smrtí, mohla by být tato podmínka brána jako splněná.

Ustanovení § 1563 NOZ se zabývá si­tua­cí nemožných podmínek. Jedná se o podmínky, kterou jsou vázány na skutečnosti, u kterých je objektivně vyloučeno, aby mohly nastat. Dle ust. § 1563 odst. 2 NOZ ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou odkládací podmínkou, je neplatné. Pokud je uloženo právo s nemožnou odkládací podmínkou, je neplatné, dědické právo tedy nevzniká. Nezáleží přitom, zda jde o podmínku od počátku nemožnou, nebo nemožnost nastane až později. Přitom může jí to případy, kdy dědic dělá vše pro splnění podmínky, ale v důsledku nemožné podmínky dědictví nenabude (např. škole, kterou má vystudovat, odebrali akreditaci a není již možné ve studiu dále pokračovat). Nutné je zde vycházet i z obecné právní úpravy v ust. § 549 NOZ, dle které k splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na prospěch. Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou. Dle ust. § 1563 odst. 1 NOZ platí, že uděluje-li se někomu právo s nemožnou rozvazovací podmínkou, nepřihlíží se k ní. V takovém případě tedy dědic zůstává dědicem i nadále. Dle ust. § 549 NOZ na zmařenou rozvazovací podmínku se hledí jako na splněnou.

Situace, kdy je nabytí dědictví vázáno na podmínku, se odráží také v rámci dědického řízení. Právní úprava je obsažena v zákoně č. 292/­2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. V řízení o pozůstalosti majetek, jehož nabytí je podmíněno, připadne nejdříve tzv. přednímu dědici, kterému náleží do doby splnění podmínky. Soudní komisař musí zároveň v rozhodnutí o dědictví uvést omezení předního dědice, který nemá k dědictví plná dispoziční práva. Zároveň uvede, kdo byl povolán jako následný dědic. Ke splnění podmínky může dojít v průběhu pozůstalostního řízení i po jeho pravomocném skončení. V prvém případě by soud dědictví potvrdil rovnou následnému dědici. Při splnění podmínky po skončení pozůstalostního řízení bude v následném projednání dědictví potvrzeno následnému dědici ke dni, ke kterému pominulo odsunutí dědického práva následného dědice.

3.5     Doložení času

Právní úprava je v NOZ obsažena v obecné části v ust. § 601 až § 608 a dále v souvislosti se závětí v ust. § 1564 až § 1566. Podstata doložení času v závěti je v určení zůstavitele, že dědic či odkazovník nabývá právo z pozůstalosti buď na určitou omezenou dobu, nebo později, než dnem zůstavitelovy smrti. Pokud má dědic nabýt právo jen na určitou dobu, jedná se o předního dědice. Po uplynutí doby připadne dědictví tomu, koho zůstavitel povolal, popř. zákonným dědicům. Pokud je nabytí dědictví odloženo, je dědic v postavení následného dědice a zůstavitel může v závěti určit, komu připadne dědictví do doby, než doba nastane. Jinak dědictví opět nabudou zákonní dědicové.

Doložení času je rozdílné, než stanovení podmínky v tom, že doložení času je vázáno na událost, která nastat v budoucnu musí, oproti podmínce, u které není jisté, zda v budoucnu nastane. Proto také dle ust. § 1564 NOZ platí, že omezí-li zůstavitel někomu právo doložením času a není-li jisté, zda čas nastane, platí zůstavené právo za podmíněné.

Čas je objektivní veličinou. Pokud je spojen s určitou právní událostí (např. uzavření smlouvy), tvoří podmínku. K doložení času tedy není připojena žádná další právní událost. Může být určen buď konkrétním datem nebo dobou, o které se neví, kdy nastane, ale je jisté, že k ní dojde.

Dle ust. § 1565 NOZ v případě, že je čas určen tak, že rozhodná chvíle nastat musí, přechází zůstavené právo jako jiná nepodmíněná práva i na dědice té osoby, jíž bylo takto zůstaveno. Stejně jako u podmínky platí, že dědic se určitého času musí dožít a musí být způsobilý dědit, aby nabyl dědické právo. Nabývá však nikoli k okamžiku smrti zůstavitele, ale ke dni, kdy nastal stanovený čas. Pokud dojde k tomu, že se dědic či odkazovník nedožije určeného času, přechází dědické právo či právo na odkaz na jeho dědice. To je zásadní rozdíl oproti podmínce, kde v případě úmrtí před naplněním podmínky nepřechází dědické právo na dědice povolané osoby, ale přednost dostávají zákonní dědicové. V případě, že by však právo dědice bylo odsunuto doložením času a on by zemřel ještě před zůstavitelem, nedědili by ani jeho dědicové. Podmínkou pro vznik dědického práva je totiž smrt zůstavitele.

Dle ust. § 1566 NOZ v případě, že je jisté, že doba vyměřená v závěti nastat nikdy nemůže, posoudí se toto doložení času jako nemožná podmínka. Bude-li však nepochybné, že se zůstavitel při určení času jenom zmýlil, určí se rozhodná chvíle podle jeho pravděpodobné vůle. Za nemožné doložení času by mohlo být pokládáno, kdyby zůstavitel určil, že dědic nabude dědictví od okamžiku jeho smrti do data, které nastalo ještě před zůstavitelovou smrtí. Může ale nastat i to, že se zůstavitel v závěti zjevně zmýlí. Rozhodná chvíle by se měla poté určit podle jeho pravděpodobné vůle. Dle ust. § 1494 odst. 2 NOZ závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Příkladem zjevné mýlky je např. uvedení data „30. února“ jako počáteční lhůty.

3.6     Příkaz

Mezi vedlejší doložky v závěti patří také příkazy, které jsou upraveny v ust. § 1569 až § 1574 NOZ. Příkazem zůstavitel ukládá dědici povinnost, aby s majetkem naložil určitým způsobem, aby něco vykonal nebo něco opomenul. Příkaz lze uložit každému, komu zůstavitel něco zanechal (zákonnému i závětnímu dědici, odkazovníku, náhradníku). Příkaz směřuje obvykle ve prospěch třetí osoby. Vůle zůstavitele je závazná v tom smyslu, že nesplnění příkazu způsobí ztrátu dědických práv. Dle ust. § 1569 odst. 1 NOZ zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Příkaz na rozdíl od rozvazovací podmínky zakládá vždy povinnost obtíženého. Zůstavitel může také stanovit lhůtu pro splnění příkazu.

Dle ust. § 1569 odst. 2 NOZ zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený požadovat, aby soud zákaz zrušil. Soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho zachování. Uvedené ustanovení tak umožňuje uložit příkaz v podobě zákazu zcizení nebo zatížení zděděné věci. Takový příkaz lze nařídit na přiměřenou dobu a s odůvodněním vážného zájmu hodného právní ochrany. Výklad neurčitých pojmů přiměřená doba a vážný zájem hodný právní ochrany bude otázkou judikatury.

Příkaz je nutné odlišovat od odkazu. Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Odkazem nařizuje zůstavitel dědici, aby z dědictví něco vydal jiné osobě. Z odkazu tedy vždy plyne odkazovníku majetkový prospěch. Odkaz není dědickým titulem. Příkaz je v podstatě rozvazovací podmínkou. Dědic či odkazovník nabude dědické právo či odkaz a následně záleží na jeho jednání, zda bude příkaz splněn. Pokud příkaz nebude splněn, dědic ztratí dědické právo, není-li jiné zůstavitelovy vůle. Při nesplnění by právo přešlo na dědice určené zůstavitelem, nebo na zákonné dědice. Zůstavitel může například určit, že v případě nesplnění příkazu poskytne dědic odkaz třetí osobě. V případě, že se uvolní dědický podíl a k dědění nastupují další dědicové závětní i zákonní, přechází na ně také povinnost splnit s tím spojený příkaz nebo nařízení odkazu. Výjimkou jsou samozřejmě příkazy osobní povahy, které se vztahují jen k určité osobě.

Dle ust. § 1570 NOZ platí, že nelze-li příkaz splnit přesně, má být příkazu vyhověno alespoň co nejvíce, přibližně. V případě, že nelze příkaz vykonat ani tak, splnění příkazu bude považováno za nemožné a obtížené osobě připadne to, co jí bylo zůstaveno, pokud ovšem zůstavitel neprojevil jinou vůli. V případě, že ale povinná osoba úmyslně zmařila vykonání příkazu, pozbude, co bylo zůstaveno, tj. ztratí dědické právo.

Na splnění příkazu dohlíží ten, komu je příkaz ku prospěchu. Dle ust. § 1571 NOZ právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, jíž je příkaz k prospěchu, také vykonavatel závěti nebo jiná osoba k tomu v závěti povolaná. Pokud by se však oprávněná osoba rozhodla, že na splnění příkazu netrvá, mohl by obtížený nabýt dědictví i bez toho. Vymáhat splnění příkazu by mohli i ostatní dědicové, jelikož by případné zvýšení velikosti jejich dědického podílu bylo v jejich zájmu. Soud nezjišťuje splnění příkazu z úřední povinnosti, ale vychází z prohlášení vykonavatele závěti, dědiců či správce pozůstalosti. V případě, že je zřejmé, že příkaz není a nebude splněn, může osoba, jíž je nesplnění příkazu ku prospěchu nebo vykonavatel závěti či správce pozůstalosti, podat návrh soudu na zahájení řízení o projednání dědictví vedoucí k případnému nabytí dědictví následným dědicem. Pokud soudní komisař potvrdí nesplnění příkazu, dědic tím ztratí dědické právo a bude znovu rozhodnuto o dědictví. Pokud však neuzná, že dědic ztratil dědické právo, bude postupováno ve smyslu ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, které upravuje postup v případě sporných skutečností. Dle tohoto ustanovení v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, a k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou.

Příkaz může směřovat také ve prospěch více osob nebo k veřejnému prospěchu. Dle ust. § 1572 NOZ v případě, že směřuje příkaz k prospěchu více osob bez bližšího určení, splní obtížená osoba příkaz vůči právnické osobě oprávněné chránit zájmy těchto osob. Je-li takových právnických osob více a není-li zřejmá jiná zůstavitelova vůle, má volbu osoba obtížená příkazem. V případě, že by tuto volbu bez zbytečného odkladu neprovedl, rozhodne soud, a to pouze na návrh toho, kdo má na splnění právní zájem. V případě, že příkaz směřuje k veřejnému prospěchu, může splnění vymáhat i příslušný orgán veřejné moci. Skupinou osob mohou být například děti umístněné v Klokánku, veřejným prospěchem například ochrana přírody.

Zůstavitel se může vyslovit k účelu, ke kterému někomu něco zanechává. V případě, že vysloví zůstavitel účel, ke kterému něco někomu zanechává, ale neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti. Zůstavitel tak může například odkázat peníze s tím, aby je dědic použil k určitému účelu, ale pokud zároveň neuloží příkaz jako povinnost dědicovi, bude se jednat pouze o přání zůstavitele, jak má dědic naložit s odkázanými penězi. Bude vždy záležet i na přesné formulaci v závěti. Stále také platí, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.

Z ust. § 1574 NOZ vyplývá, že zůstavitel může pod pohrůžkou ztráty nějaké výhody přikázat dědici nebo odkazovníku, aby neodporoval závěti. To se však nesmí týkat odporu proti pravosti nebo výkladu smyslu závěti. Takový příkaz by byl bez právních účinků. Dle ust. § 1574 NOZ ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo odkazovníku přikáže s pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby závěti neodporoval, nemá právní účinky, jde-li jen o odpor proti pravosti závěti nebo proti výkladu jejího smyslu.

3.7     Náhradnictví

Zůstavitel může také v závěti stanovit, kdo nastoupí do dědických práv místo závětního dědice, který dědické právo z nějakého důvodu nenabude. Jedná se o tzv. náhradnictví a NOZ rozlišuje obecné náhradnictví a svěřenské nástupnictví. Obecné náhradnictví je upraveno v ust. § 1507 až § 1511 NOZ. Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka. K obecnému náhradnictví dojde v případě, že osoba, kterou ustanovil zůstavitel v závěti svým dědicem, dědictví vůbec nenabude. Nezáleží na tom, zda povolaná osoba dědit nechtěla či nemohla. Dle ust. § 1508 NOZ platí, že i v případě, že zřídí zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit nechtěla, nebo pro případ, že by dědit nemohla, má se za to, že náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy. Zůstavitel může povolat i několik náhradníků nebo jich povolá několik za sebou. Náhradní dědic nabude dědictví za podmínky, že nebude dědit povolaný dědic, a to v případě, že se náhradní dědic dožije takového okamžiku a je způsobilý dědit. Omezení uložená dědici (například různé příkazy) postihují také náhradníka kromě případu, kdy zůstavitel projevil vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo plyne-li to z povahy věci.

3.8     Svěřenské nástupnictví

Svěřenské nástupnictví je upraveno v ust. § 1512 až § 1524 NOZ a také v rámci právní úpravy vedlejších doložek v závěti v ust. § 1567 a § 1568. Zůstavitel může nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného dědice. Zůstavitel tedy v závěti stanoví tzv. předního dědice a zároveň stanoví, že pokud nastane určitý důvod, nabyté dědictví připadne dalšímu dědici (tzv. následnému dědici, svěřenskému nástupci). Svěřenské nástupnictví je výjimkou ze zákonného ustanovení, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Rozdíl oproti obecnému náhradnictví je, že přední dědic dědictví nabyl, ale po určité době nastane důvod k tomu, aby dědictví připadlo následnému dědici. Přední dědic musí být způsobilý dědit a musí se dožít smrti zůstavitele. Pokud by se tak nestalo, nemohlo by dojít ani k svěřenskému nástupnictví. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za náhradníka. Pokud zůstavitelovo nařízení je do té míry neurčité, že nelze zjistit, zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, považuje se jeho nařízení za povolání náhradníka. V případě, že předmětem dědictví je nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, zapíše se do katastru nemovitostí i svěřenské nástupnictví (poznámka o svěřenském nástupnictví).

Z ust. § 1513 NOZ vyplývá, že za zřízení svěřenského nástupnictví lze považovat i tyto případy:

– pokud povolá zůstavitel svému dědici dědice,

– pokud zakáže dědici, aby o zanechaném jmění pořizoval,

– pokud povolá za dědice někoho, kdo v době smrti zůstavitele ještě není,

– pokud povolá dědice s podmínkou nebo na určitou dobu.

Příkladem podmínky může být dosažení zletilosti, kdy tedy přední dědic má dědické právo do doby, než následný dědic dovrší 18 let, poté přechází dědické právo na následného dědice. Zůstavitel může povolat i více svěřenských nástupců, a to vedle sebe, i po sobě. Pokud jsou všichni svěřenští nástupci zůstavitelovými současníky, není omezena řada, ve které po sobě mají svěřenští nástupci následovat. Pokud je povoláno více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch, kteří nebyli zůstavitelovými současníky.

NOZ také omezuje trvání svěřenského nástupnictví. Dle ust. § 1515 odst. 2 NOZ svěřenské nástupnictví zanikne nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Má-li však svěřenský nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici. Svěřenské nástupnictví zanikne také tehdy, není-li již žádný ze svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno. Dále zaniká v rozsahu povinného dílu, když nezletilé dítě, kterému byl povolán svěřenský nástupce, nabude pořizovací způsobilost.

Následný dědic je sice dědicem zůstavitele, ale jeho dědické právo je odloženo, a proto nemusí mít detailní přehled o tom, co vše přední dědic nabyl, co je důvodem, na základě kterého na něj dědické právo přejde. Z těchto důvodů také může požádat svěřenský nástupce, aby přední dědic sestavil bez zbytečného odkladu a za jeho přítomnosti v písemné formě inventář všeho, co děděním nabyl, uvedl v něm den sestavení a vydal ho svěřenskému nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na inventáři úředně ověřen. Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře ve formě veřejné listiny. Mezi předním a následným dědicem mohou nastat různé spory, které jsou řešeny obecnými soudy, nikoliv pozůstalostním soudem vzhledem k tomu, že ani následný dědic není účastníkem prvotního pozůstalostní řízení, ale až následného, kde soud zkoumá, zda byla nařízení zůstavitele splněna a co je předmětem svěřenského nástupnictví.

Přední dědic má po dobu, po kterou mu svědčí dědické právo, omezené vlastnické právo.

Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co nabyl děděním, jakož i k tomu, co nabyl náhradou za zničení, poškození nebo odnětí věci z dědictví, omezeno na práva a povinnosti poživatele. Může majetek držet, užívat, brát z něj plody, nemůže však věc z dědictví volně zcizit nebo zatížit. Má za úkol uchovat majetek pro následného dědice. Zůstavitel může ale v rámci závěti i případně přednímu dědici dát právo volně s majetkem nakládat. I v případě, že ale zůstavitel nesvěřil dědici právo s dědictvím volně nakládat, může dědic zcizit nebo zatížit věc z toho, co děděním nabyl, se souhlasem svěřenského nástupce, přičemž souhlas vyžaduje formu veřejné listiny. Souhlas svěřenského nástupce může být také v některých případech nahrazen souhlasem soudu. Dle ust. § 1522 odst. 2 NOZ je-li vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc zatížit nebo zcizit, může soud na návrh dědice souhlas svěřenského nástupce nahradit. Svěřenský nástupce má dle ust. § 1523 NOZ také právo požádat soud, aby byl přednímu dědici stanoven způsob a rozsah hospodaření se zděděnou věcí nebo požívání věci, pokud daná věc přináší plody nebo užitky. Příkladem může být situace, kdy je zděděna orná půda nebo vinice, ale přední dědic tuto nijak nevyužívá. V takovém případě by soud mohl stanovit na návrh svěřenského nástupce, aby dědic ornou půdu, vinice obhospodařoval.

Pokud by se jednalo o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí, k níž je také zapsána poznámka svěřenského nástupnictví a přední dědic naloží s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá to vůči svěřenskému nástupci právní účinky. Pokud se jedná o věc nezapsanou do veřejného seznamu a naloží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, má svěřenský nástupce právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dědice není vůči němu právně účinné.

3.9     Vykonavatel závěti

Zůstavitel má rovněž možnost zajistit důsledné splnění svých nařízení povoláním vykonavatele závěti, který bude dbát o splnění uložených pokynů. Dle ust. § 1553 odst. 1 NOZ zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován. Dle zákona o zvláštních řízeních soudních je vykonavatel závěti účastníkem řízení o pozůstalosti. Úkolem vykonavatele je dohlížet na dodržování závěti zůstavitele a hájení platnosti závěti. Vykonavatelem závěti může být fyzická osoba (příbuzný, přítel, notář), ale i právnická osoba (advokátní kancelář). Zůstavitel by měl osobu, kterou má v úmyslu stanovit jako vykonavatele závěti, o tom informovat. Tato osoba se ujme funkce poté, co se dozví o zůstavitelově smrti. Pokud o tom, že je povolána vykonavatelem závěti nebude tato osoba vědět, soud ji o tom vyrozumí v době projednání dědictví.

Dle ust. § 1553 odst. 2 NOZ zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti povolán, vyrozumí ho o tom. Soud vykonavatele závěti nemůže určit. Vykonavatel závěti také nemůže být nucen k plnění této funkce. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli odstoupit a odstoupení je pak účinné, dojde-li soudu. Pokud vykonavatel nebyl povolán, splnění zůstavitelovy vůle má zabezpečit závětní dědic. Pokud by odmítl nebo nemohl tak učinit, uloží soud tuto povinnost správci pozůstalosti, kterého jmenovat může (neudělal-li to sám zůstavitel). Zůstavitel může také určit náhradníka vykonavatele závěti pro případ, že by například vykonavatel zemřel nebo odstoupil z funkce.

Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná k splnění jeho úkolů, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a dbát o splnění zůstavitelových pokynů. Rozsah pravomocí vykonavatele je určen také vůlí zůstavitele. Vykonavatel dohlíží na vykonání podmínek a příkazů, které zůstavitel v závěti stanovil, posuzuje, zda byla zůstavitelova nařízení splněna podle jeho vůle.

Dle ust. § 1690 odst. 2 NOZ byl-li povolán vykonavatel závěti, potvrdí soudu splnění zůstavitelových nařízení. Neshodnou-li se dědici nebo odporují-li tomu, co potvrdil vykonavatel závěti, rozhodne soud, jak důkaz opatří. V případě, že zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti, náleží vykonavateli závěti také správa pozůstalosti, dokud soud nerozhodne o jiném opatření. Ustanovení o správci pozůstalosti se na vykonavatele závěti použijí obdobně, byl-li povolán veřejnou listinou; jinak se použijí přiměřeně.

Proti vykonavateli závěti může být podána námitka neplatnosti povolání do funkce. Při námitce neplatnosti povolání do funkce může vykonavatel závěti uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti až do právní moci rozhodnutí, že projev zůstavitelovy vůle není platný, pokud soud neučiní jiné opatření. O platnosti projevu zůstavitelovy vůle rozhoduje soud ve sporném řízení, nejde o spor o dědické právo. Dědicové můžou podat žalobu s návrhem na určení, že vykonavatel závěti nebyl povolán řádně do funkce. Pokud by bylo zjevné, že nedošlo k platnému povolání vykonavatele závěti do funkce, může soud rozhodnout o okamžitém pozastavení jeho funkce. Soud může také odejmout vykonavateli právo na správu pozůstalosti a jmenovat správce pozůstalosti. Platí však, že do doby, než bude pravomocně rozhodnuto, vykonavatel může uplatnit práva a plnit své povinnosti, a to i přes podané námitky. Soud může také v případě, že vykonavatel závěti poruší závažně své povinnosti nebo není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolat vykonavatele závěti i bez návrhu.

3.10   Správce pozůstalosti

Zůstavitel může povolat také správce pozůstalosti nebo některé její části a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován. Účelem je, aby bylo postaráno o majetek zůstavitele. Správce pozůstalosti pečuje o jmění zůstavitele, jde tedy o majetkovou správu. Důvodem k zavedení tohoto institutu je zejména ochrana majetku vysoké hodnoty, také nenarušit chod podniku. V praxi dochází k povolání správce pozůstalosti spíše výjimečně, tuto činnost pak zastávají dědicové. Správcem pozůstalosti může být fyzická i právnická osoba. Hlavním cílem celé úpravy správce pozůstalosti je, aby nedocházelo v průběhu řízení o pozůstalosti k poškození, ztrátě či znehodnocení majetku. Správce pozůstalosti vykonává prostou správu, tedy uplatňuje všechna práva, která se týkají spravovaného majetku, a řádně s ním hospodaří. Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic a je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.

Zůstavitel může správce pozůstalosti povolat pouze veřejnou listinou (notářský zápis), což je rozdíl oproti vykonavateli závěti, který může být povolán v alografické i holografické závěti a dovětku. Správce pozůstalosti může jmenovat i soud, uzná-li to za vhodné, popř. to soudu můžou navrhnout sami dědicové. V případě, že by zůstavitel povolal vykonavatele závěti, ale nikoli správce pozůstalosti, bude správu pozůstalosti činit vykonavatel. Pokud by byli povoláni oba, řídí se správce pozůstalosti pokyny vykonavatele.

Dle ust. § 1559 NOZ správce pozůstalosti může z funkce kdykoli odstoupit, přičemž odstoupení je účinné, dojde-li soudu. Shodně jako v případě vykonavatele závěti také soud jej může odvolat v případě, že poruší správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod. Podobně jako u vykonavatele závěti je vhodné, aby se zůstavitel dohodnul se zvolenou osobou, zda bude chtít správu pozůstalosti vykonávat.

Dle ust. § 1557 NOZ správce pozůstalosti se správy ujme, je-li mu známo, že byl povolán, jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Zjistí-li až soud, že byl správce pozůstalosti povolán, vyrozumí ho o tom. Správce pozůstalosti při své činnosti postupuje s odbornou péčí a činí kroky k uchování majetku. Správce dědictví může učinit úkon přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou, vyžaduje se souhlas soudu. Správce pozůstalosti vykonává svou funkci do okamžiku, kdy rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví dědicům nabude právní moci. Na rozdíl od vykonavatele závěti je účastníkem řízení při projednání pozůstalosti jen v případě, jde-li o ustanovení správce pozůstalosti nebo o úkony správy pozůstalosti.

JUDr. Jana Drexlerová