Odškodnění pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu

V důsledku pracovního úrazu může nastat úmrtí zaměstnance. Z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje též právní úpravu druhů náhrad při úmrtí zaměstnance – v ust. § 271g až § 271j zákoníku práce. Náhrada újmy tak může náležet i osobám pozůstalým po zaměstnanci. Jaké druhy náhrad existují při úmrtí zaměstnance? Kdo má na ně nárok?

Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu

vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost zaměstnavatele je založena na principu objektivní odpovědnosti (tzv. odpovědnost za výsledek). U objektivní odpovědnosti se nevyžaduje zavinění na straně odpovědného subjektu a postihuje zaměstnavatele i v případech, kdy neporušil žádné právní předpisy. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která nastala v důsledku pracovního úrazu a není rozhodné, zda došlo k zavinění a protiprávnosti na straně zaměstnavatele. Takto nastavená koncepce odpovědnosti je pro některé případy zmírněna doplněnou možností zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele.

Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu musí být splněny tyto předpoklady:

–   škoda - vzniklá na straně zaměstnance,

–   objektivní skutečnost - pracovní úraz,

–   příčinná souvislost – mezi objektivní skutečností a vznikem škody.

Ke vzniku nároku na náhradu škody je nutné, aby všechny tyto 3 předpoklady byly splněny současně.

Pracovním úrazem se pro účely zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce blíže upravuje, co lze považovat za plnění pracovních úkolů (ust. § 273) a co lze považovat v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (ust. § 274).

DRUHY NÁHRAD PŘI ÚMRTÍ ZAMĚSTNANCE - Zákoník práce přiznává v případě smrti zaměstnance v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání určitá práva i pozůstalým. Jedná se o náhradu odvozené újmy pozůstalých jako sekundárních obětí pracovních úrazů a nemocí z povolání. Účelem je zmírnit sociální dopad smrti zaměstnance na blízké osoby.

Jedná se o nároky samostatné a nezávislé na tom, zda poškozený zaměstnanec před svou smrtí právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil. Pozůstalí mají možnost tato práva uplatnit bez ohledu na to, zda je zaměstnanec uplatnil před svou smrtí. Pozůstalí však musí prokázat, že zaměstnavatel za pracovní úraz poškozeného zaměstnance odpovídal. Tyto náhrady příslušejí pozůstalým v plné výši, pokud se zaměstnavatel své povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem ani zčásti nezprostil, jinak jen v poměrné části, popřípadě (zprostil-li se zaměstnavatel své povinnosti zcela) nepříslušejí vůbec.

Zákoník práce taxativně vymezuje druhy náhrad při úmrtí zaměstnance v ust. § 271g až § 271j. Při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu náleží pozůstalým při vzniku materiální újmy:

–   náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením,

–   náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s pohřbem,

–   náhrada nákladů na výživu pozůstalých,

–   náhrada věcné škody.

Některým pozůstalým, kterým vznikla úmrtím zaměstnance újma nemateriální, přísluší:

–   jednorázové odškodnění pozůstalých.

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením poškozeného zaměstnance

přísluší pozůstalému, který skutečně tyto náklady vynaložil. V případě, že ještě před svou smrtí vynakládal tyto náklady sám poškozený zaměstnanec, tak vzniklé nároky mohou uplatňovat dědicové v rámci dědického řízení. Obvykle mezi tyto náklady patří náklady na léky, zdravotní pomůcky nebo rehabilitace, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Mezi účelně vynaložené náklady se dále řadí náklady na dietní stravování, které jsou vynakládány po doby nutnosti takového stravování. Dále lze za účelně vynaložené náklady považovat náklady na ošetřovatele při nutnosti péče o poškozeného. Zá účelně vynaložené náklady lze také označit náklady cesty nejbližších rodinných příslušníků při návštěvě poškozeného v nemocnici apod.

Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem zaměstnance

náleží tomu, kdo tyto náklady vynaložil, tj. kdo vypravil pohřeb. Od těchto nákladů se odečte případné pohřebné poskytované za podmínek uvedených v ust. § 47 a § 48 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, jehož výše nyní činí 5 000 Kč.

Zákoník práce taxativně stanoví výčet druhů nákladů spojených s pohřbem, za které náleží náhrada, a to:

–   výdaje účtované za pohřeb,

–   hřbitovní poplatky,

–   výdaje na zřízení pomníku nebo desky do stanovené výše,

–   výdaje na úpravu pomníku nebo desky,

–   cestovní výlohy a 

–   jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým.

Částka příslušející na zřízení pomníku nebo desky je s účinností od 01. 01. 2021 stanovena v závislosti na výši průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém vznikne právo na tento druh náhrady škody, a to do výše nejméně jedenapůlnásobku této průměrné mzdy. Výši průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Aktuálně se jedná o sdělení č. 365/2023 Sb., o vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2023 pro účely zákoníku práce, dle kterého průměrná mzda v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2023 činí 42 427 Kč. V návaznosti na průměrnou mzdu v národním hospodářství zjištěnou za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém na tuto náhradu vznikne právo, vyhlášenou sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí č. 365/2023 Sb. činí pro rok 2024 maximální náhrada na zřízení pomníku nebo desky 63 700 Kč oproti dřívějším 59 000 Kč pro rok 2023.

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

přísluší nejen pozůstalým, vůči nimž měl zemřelý zaměstnanec podle zákona vyživovací povinnost (např. dětem nebo manželce), ale i těm pozůstalým, kterým fakticky poskytoval výživu, ačkoliv vůči nim zákonnou vyživovací povinnost neměl (např. partnerce nebo jejím dětem žijícím se zemřelým zaměstnancem ve společné domácnosti). V případě první skupiny oprávněných osob, není podstatné, zda těmto pozůstalým výživu zemřelý zaměstnanec skutečně poskytoval, rozhodující je, zda měl takovou povinnost podle právního předpisu (k dětem, k manželce, k rozvedené manželce apod.).

Tato náhrada je navázaná na ztrátu na výdělku, která by byla poskytovaná zemřelému zaměstnanci a to tak, že v úhrnu nesmí náhrada na výživu všech pozůstalých převyšovat částku, která by byla zaměstnanci poskytována jako tato náhrada za ztrátu na výdělku.

Konkrétní výše náhrady nákladů na výživu pozůstalým se stanoví tak, že v případě, že zaměstnanec poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, bude náhrada nákladů na výživu pozůstalým poskytována ve výši 50% průměrného výdělku zaměstnance a v případě dvou a více vyživovaných osob ve výši 80% průměrného výdělku zaměstnance. Rozdělení souhrnné výše náhrady mezi jednotlivé pozůstalé se provede podle zásad pro určení výše výživného stanovených v občanském zákoníku. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. K případnému výdělku pozůstalých se nepřihlíží. Průměrný výdělek zemřelého zaměstnance se určí dle principů určování průměrného výdělku pro účely náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnance.

Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých má povahu dlouhodobého nároku a uspokojuje se dílčími měsíčními plněními. Ustanovení § 271h odst. 1 zákoníku práce stanoví, že náhrada nákladů na výživu se poskytuje do doby, do které by měl zemřelý zaměstnanec povinnost poskytovat výživu, nejdéle ale do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých může být dle ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce, stejně jako náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, valorizována vládním nařízením. V současnosti je tímto nařízení nařízením vlády č. 338/2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady). Náhrada nákladů na výživu pozůstalých příslušející pozůstalým podle zákoníku práce se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákoníku práce se zvyšuje o 360 Kč. Valorizace se týká náhrad, na které vznikl nárok do 31. 12. 2023, neprovede se u náhrad, na které vznikl nárok 01. 01. 2024 a později.

Náhrada věcné škody

Věcnou škodou je nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě nebo při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, ale i další majetkové újmy vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které spočívají ve zmenšení majetku poškozeného a které nelze podřadit pod některý z jiných dílčích nároků odškodnění. V případě, že zemře zaměstnanec následkem pracovního úrazu, přísluší náhrada dědicům zaměstnance, pokud nebyla poskytnuta přímo zaměstnanci ještě za jeho života. Nehradí se škoda na dopravním prostředku, který použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele.

JEDNORÁZOVÁ NÁHRADA NEMAJETKOVÉ ÚJMY POZŮSTALÝCH

Nárok přísluší pozůstalým osobám vyjmenovaným v ust. § 271i odst. 1 zákoníku práce. Zákoník práce výslovně uvádí jako oprávněné:

a)  manžela nebo partnera ve smyslu zákona o registrovaném partnerství

b)  dítě zemřelého zaměstnance

c)  rodiče zemřelého zaměstnance.

Ve výčtu tedy chybí družka nebo druh zemřelého zaměstnance, ti na jednorázové odškodnění pozůstalých nárok nemají. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalých se neváže u dětí zemřelého zaměstnance na jejich nezaopatřenost a u rodičů zemřelého na to, aby s ním žili ve společné domácnosti. Náhrada nemajetkové újmy není u pozůstalých dětí vázána na jejich zletilost a nezaopatřenost, jak tomu bylo dříve. Ke změně došlo i ve vztahu k rodičům zemřelého, podmínkou již není sdílení společné domácnosti. Nárok náleží uvedeným osobám bez ohledu na to, zda žili s poškozeným zaměstnancem ve společné domácnosti.

Zákoník práce dříve obsahoval pevně danou minimální částku náhrady nemajetkové újmy náležející jednotlivým pozůstalým. Nyní již neupravuje nárok pevnou částkou, nýbrž jednorázovou náhradu odvíjí od výše průměrné mzdy v národním hospodářství. Stanovená výše dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství byla zvolena tak, aby celková částka odškodnění odpovídala průměrným částkám, které jsou poskytovány pozůstalým podle občanského zákoníku.

Vyjmenovaným pozůstalým je zákonem zaručena minimální výše náhrady, která je rovna dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Pokud je tato náhrada poskytována oběma rodičům, tak se vyplatí každému z nich jen polovina. Jedná se však o částku minimální, přičemž soud je oprávněn tuto částku zvýšit.

Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 365/2023 Sb., o vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2023 pro účely zákoníku práce stanoví jako výchozí částku (průměrnou mzdu) částku ve výši 42 427 Kč. Pro rok 2024 tak činí jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých 848 540 Kč a po zaokrouhlení na celé stokoruny nahoru ve smyslu ust. § 271i odst. 2 zákoníku práce 848 600 Kč oproti dřívějším 786 200 Kč pro rok 2023. Pokud je náhrada poskytována oběma rodičům, tak se vyplatí každému z nich polovina, tj. částka 424 300 Kč.

Kromě výše uvedených osob přísluší jednorázová náhrada i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Pro tyto případy není minimální výše jednorázové náhrady zákonem stanovena. Vznik nemajetkové újmy musí být u každé z uvedených osob uplatňujících právo na její náhradu prokázán. Výše náhrady se bude určovat podle okolností každého případu vypovídajících o míře újmy jednotlivých, zemřelému zaměstnanci blízkých osob; podstatná je zejména kvalita a intenzita vzájemného vztahu mezi zaměstnancem a jemu blízkou osobou. Za osoby v poměru rodinném či obdobném můžeme považovat na příklad druha či družku zemřelého zaměstnance. Takovým osobám náhrada nemajetkové újmy přísluší, pokud budou schopny prokázat, že újmu zaměstnance pociťují jako újmu vlastní.

JUDr. Jana Drexlerová

§ 271i zákona č. 262/2006 Sb.

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

(1) Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých přísluší

a) manželovi nebo partnerovi zemřelého zaměstnance,

b) dítěti zemřelého zaměstnance a

c) rodiči zemřelého zaměstnance.

(2) Jednorázová náhrada nemajetkové újmy přísluší každému pozůstalému podle odstavce 1 nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo; je-li náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina této částky. Výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých se zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru.

(3) Jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.

(4) Výši průměrné mzdy zjištěné podle odstavce 2 vyhlásí Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů.

§ 271h zákona č. 262/2006 Sb.
Citace na straně 35

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.

(2) Náhrada nákladů podle odstavce 1 přísluší pozůstalým ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé...