Pojištění zaměstnanců – povinné

1.  Právní minimum

Se zaměstnanci jsou potíže. Je třeba je zaplatit, i když pro ně na čas není práce nebo jsou na dovolené, mnohé benefity berou jako samozřejmost a stejně reptají, zneužívají placené volno a „hodí se marod“, nemají „japonského ducha“ sounáležitosti s firmou, takže je nutno kontrolovat, jak pracují, občas něco ukradnou a je s nimi neskutečné papírování. Žel, bez nich se podnikatelé obvykle zatím neobejdou, robotizace a kvazi-umělá inteligence se ale slibně zlepšují. V českých podmínkách se starostem se zaměstnanci firmy vyhýbají hlavně tzv. outsourcingem, tedy zadáním valné části provozní činnosti jiným podnikatelům. Často přitom jde o OSVČ, které se rekrutovaly z jejich dosavadních zaměstnanců, kde je však vážným (a drahým!) rizikem „švarc systém“, podle jména jeho objevitele – podnikatele ze Zlínska. V tomto hesle se zaměříme na tři povinná pojištění zaměstnanců.

Sociální pojištění zaměstnanců

Ačkoli se o něm často a zcela běžně hovoří a píše, tak kupodivu žádné „sociální pojištění“ z právního hlediska neexistuje, jde o odbornou zkratku. Také jeho pojistné je legislativní zkratkou sestávající ze 3 složek:

•    pojistné na sociální zabezpečení, které zahrnuje:

–   pojistné na důchodové pojištění (zákon č. 155/­1995 Sb., o důchodovém pojištění) a

–   pojistné na nemocenské pojištění (zákon č. 187/­2006 Sb., o nemocenském pojištění),

•    a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Jak si upřesníme, pro většinu zaměstnanců je účast na důchodovém i nemocenském pojištění povinná. A je dobře známo, k čemu jim jsou tato pojištění dobrá, umožňují čerpat peněžité dávky v době, kdy nepracují:

•    Z důchodového pojištění se vyplácejí čtyři typy „státních“ důchodů:

–   starobní důchod,

–   invalidní důchod,

–   vdovský a vdovecký důchod,

–   sirotčí důchod.

•    Z nemocenského pojištění se vyplácí těchto šest typů dávek:

–   nemocenské,

–   peněžitá pomoc v mateřství,

–   dávka otcovské poporodní péče alias „otcovská“,

–   ošetřovné,

–   dlouhodobé ošetřovné,

–   vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství.

„Zaměstnanci“ – opět zkratka, jde o 20 typů činností, včetně jednatelů s.r.o., členů představenstev a dozorčích rad – jsou účastni pojištění důchodového, pokud jsou účastni toho nemocenského, kde je podmínkou:

1.  vykonávají zaměstnání

•    na území České republiky (i přechodná práce v zahraničí, je-li místo výkonu práce trvale v ČR), nebo

•    v cizině pro zaměstnavatele se sídlem v České republice, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině, kde ale nejsou povinně účastni důchodového pojištění, a mají trvalý pobyt v ČR nebo jinde v EU, a

2.  sjednaná částka započitatelného příjmu ze zaměstnání je aspoň 4 500 Kč za měsíc (rozhodný příjem).

Není-li splněna podmínka b) – tj. sjednaná „mzda“ pod rozhodným příjmem nebo nebyla sjednána – jde o tzv. zaměstnání malého rozsahu. Pak je zaměstnanec pojištěn jen v měsících, kdy příjem byl alespoň 4 500 Kč.

Speciální podmínky platí pro dohody o provedení práce („DPP“). Tito tzv. dohodáři jsou účastni nemocenského – a návazně i důchodového – pojištění, pokud je splněna podmínka ad 1) a byl jim zúčtován započitatelný příjem alespoň 25 % průměrné mzdy – pro rok 2026 jde o částku 12 000 Kč (loni 11 500 Kč) – za kalendářní měsíc. Dodejme, že do konce roku 2024 byla dlouhá léta platná limitní částka stanovena pevně na 10 000 Kč a vypadalo to, že od roku 2025 se pravidla sociálního pojištění těchto dohod zásadně změní a citelně zkomplikují. Dokonce byl již ve schváleném zákoně zaveden administrativně složitý systém dvou limitních částek, první by se vztahovala individuálně ke každému zaměstnavateli, a druhá se měla týkat úhrnu všech příjmů z DPP dotyčného zaměstnance. Naštěstí na poslední chvíli došlo k opětovnému přepsání pravidel a zpojistnění (návazně i zdanění) příjmů z DPP se téměř nezměnilo, jen se pevný limit zvýšil na plovoucí ad výše.

Účast v systému těchto pojištění není zadarmo, za každého pojištěnce je třeba platit pojistné správě sociálního zabezpečení. U zaměstnanců je z praktických důvodů zvolen obdobný nepřímý způsob zpojistnění, jako při zdanění jejich mezd. Naprostá většina povinností leží na bedrech zaměstnavatele, který sráží ze mzdy část pojistného hrazeného přímo zaměstnancem a k tomu přidává – navíc – ještě větší část pojistného z vlastní kapsy. „Sociální pojistné“ se počítá z vyměřovacího základu, kterým je obvykle hrubá mzda zaměstnance:

•    u zaměstnance činí 7,1 % z vyměřovacího základu (0,6 % na nemocenské a 6,5 % důchodové),

•    u zaměstnavatele 24,8 % z vyměřovacího základu (2,1 % na nemocenské, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti); vyšší a rostoucí sazby platí pro zdravotnické záchranáře a hasiče.

Zaměstnavatel je povinen odvádět i pojistné hrazené zaměstnancem, které si posléze ze zákona srazí z jeho mzdy, kterou mu zúčtoval. Zaměstnavatel tedy odvádí správě sociálního zabezpečení obě složky pojistného, a to vždy za jednotlivé kalendářní měsíce, nejpozději do dvacátého dne následujícího kalendářního měsíce.

Zdravotní pojištění zaměstnanců

Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou u nás zdravotně pojištěny všechny osoby – pojištěnci – které mají v ČR trvalý pobyt, nebo jsou zaměstnanci zdejšího zaměstnavatele (až na výjimky). Z veřejného zdravotního pojištění se pojištěncům hradí zdravotní péče. Takže je jasné, že účast rovněž nebude zadarmo, za každého pojištěnce je třeba platit příslušné zdravotní pojišťovně „zdravotní pojistné“, z něhož se na solidárním způsobu hradí podle poměrně složitých pravidel poskytovatelům zdravotní péče. Na rozdíl od „sociálního pojistného“ je v případě „zdravotního pojistného“ o jednoho významného plátce více, jsou jimi:

•    Samotný pojištěnec, a to ve třech případech:

–   Zaměstnanec = má příjmy ze závislé činnosti dle § 6 ZDP, až na 7 výjimek, z nichž nejvýznamnější:

>   DPP a započitatelný příjem nedosáhl částky podmiňující účast na nemocenském pojištění,

>   činnost na dohodu o pracovní činnosti a započitatelný příjem nepřesáhl 4 500 Kč za měsíc;

–   osoba samostatně výdělečně činná („OSVČ“), zejména živnostníci, zemědělští a další podnikatelé,

–   má na území Česka trvalý pobyt, avšak není zaměstnancem ani OSVČ a není za něj plátcem pojistného stát, pokud uvedené skutečnosti trvají po celý kalendářní měsíc, tzv. osoba bez zdanitelných příjmů.

•    Zaměstnavatel, který je plátcem části pojistného za své zaměstnance (kromě osob dlouhodobě v cizině).

•    Stát, který platí pojistné za 20 typů sociálně citlivých kategorií osob – tzv. státní pojištěnci – kam patří např.: nezaopatřené děti, poživatelé důchodů, příjemci rodičovského příspěvku, uchazeči o zaměstnání apod.

Pokud mají „státní pojištěnci“ příjmy ze zaměstnání nebo jde o OSVČ, je plátcem pojistného stát i tyto osoby, takže například důchodce není v zaměstnání zvýhodněn, resp. osvobozen od placení pojistného ze mzdy.

Výše „zdravotního pojistného“ činí 13,5 % z „vyměřovacího základu“, kterým je u zaměstnanců obvykle jejich hrubá mzda. Přičemž pojistné hradí z jedné třetiny zaměstnanec (prakticky 4,5 % z hrubé mzdy) a ze zbývajících dvou třetin zaměstnavatel (zjednodušeně 9 % z hrubé mzdy). Z praktických důvodů jsou zaměstnanci i zdravotně zpojistněni opět nepřímo zaměstnavatelem, který tak sráží ze mzdy část pojistného hrazeného zaměstnancem, a k tomu přidá ještě dvojnásobnou cifru z vlastní kapsy. U „zdravotního pojistného“ není limitován maximální, ale naopak minimální vyměřovací základ (až na výjimky) ve výši minimální mzdy.

Zaměstnavatel je povinen odvádět i pojistné hrazené zaměstnancem, které si posléze ze zákona srazí z jeho mzdy, kterou mu zúčtoval. Zaměstnavatel odvádí zdravotní pojišťovně (vybrané zaměstnancem) obě složky pojistného za jednotlivé kalendářní měsíce, a to nejpozději do dvacátého dne následujícího kalendářního měsíce.