Poplatky – soukromoprávní

1.  Právní minimum

V podnikatelské, natožpak občanské praxi se obecně používají pojmy velmi nedbale, nepřesně a hlavně zvykově. Nejsme roboti vyjadřující se příkladně podle zadaných algoritmů a vesměs slovům nepřikládáme až tak zásadní význam, často hovoříme nadneseně, zjednodušeně, používáme nejrůznější zavedené slovní obraty apod. Většinou si i při takovém nepřesném vyjadřování docela dobře rozumíme, protože nám pomáhá kontext, životní zkušenost, mimoslovní komunikace atp. Problém nastává, když se ležérní hovorová mluva střetává s rigorózními pojmy uváděnými v právních předpisech, kdy vznikají nedorozumění, pochybnosti i zcela mylné výklady.

Názornou ukázkou je právě slovo – poplatky – zcela běžně jimi ve svém občanském i profesním životě označujeme řadu soukromoprávních plateb. Zejména mají-li paušalizovanou výši, nebo jde o zvykové sousloví, jako je třeba bankovní poplatek – kde před lety proběhla mediální kauza za jejich omezení. Z právního hlediska se jedná o cenu nejrůznějších bankovních služeb, např. za: vedení běžného účtu, přijetí/­odeslání platby, zaslání výpisu z účtu, za posouzení a posléze i schválení úvěru, za předčasné splacení úvěru atd. Jde o pevné částky za jednotlivé akce, úkony, či období stanovené bankou v sazebníku, kde výslovně i mnohé označuje za „poplatek“. Podobně dlouhodobě ustáleným pojmem je také „licenční poplatek“, má daňovou definici v § 19 odst. 7 ZDP:

•    „Licenčním poplatkem se rozumí platba jakéhokoliv druhu, která představuje náhradu za užití nebo za poskytnutí práva na užití autorského nebo jiného obdobného práva k dílu literárnímu, uměleckému nebo vědeckému, včetně filmu a filmových děl, počítačového programu (software), dále práva na patent, ochrannou známku, průmyslový vzor, návrh nebo model, plán, tajný vzorec nebo výrobní postup, nebo za výrobně technické a obchodní poznatky (know-how). Licenčním poplatkem se rozumí také příjem za nájem nebo za jakékoliv jiné využití průmyslového, obchodního nebo vědeckého zařízení.“

Běžně hovoříme o „parkovacím poplatku“, který je paušalizovanou cenou (obvykle za jistý časový úsek) za možnost stání motorového vozidla na vyhrazeném místě, věcně jde spíše o nájemné za část pozemku. Nebo o „telefonních poplatcích“, kde je naše kotlina tristně známá nezvykle vysokými kartelovými cenami, ve srovnání se zahraničními sousedy. Podobně o cenách za dodávku pitné vody sítěmi mluvíme jako o „poplatcích za vodu“, a o aktuálně šílených cenách za dodávanou elektřinu, plyn a teplo jako o „poplatcích za energie“, a místo ceny poštovních služeb za doručení dopisů nebo za převod peněžitých částek běžně říkáme „poštovní poplatky“, apod.

Nic proti tomuto zkratkovitému vyjadřování, ale pravdou je, že tyto soukromoprávní neboli smluvní poplatky z právního hlediska žádnými „poplatky“ nejsou. Toto označení je totiž vymezeno jen veřejnoprávním (nesmluvním) poplatkům, na které se zaměří další heslo. Zavedené vyjadřovací zvyklosti nemá smysl násilím měnit, a klidně můžeme i nadále mluvit o smluvních poplatcích, jen je třeba si uvědomit, že o „poplatky“ nejde.

2.  Daně z příjmů

Z hlediska daňového posouzení výdajů (nákladů) se ZDP věnuje pouze veřejnoprávním poplatkům (viz další heslo), a to po boku s jejich sesterskými „daněmi“ v uznávacím ustanovení § 24 odst. 2 písm. ch) ZDP. Což znamená, že si zpravidla musíme vystačit se základním pravidlem, které již po x-té opakujeme – § 24 odst. 1 ZDP. Tedy, že soukromoprávní poplatky – de facto platby za nejrůznější služby zpravidla provozních charakteru – jsou daňově účinnými výdaji (náklady), pokud je poplatník prokazatelně vynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů. S ohledem na to, že se vesměs platí v souvislosti s provozní činností dotyčné osoby – za služby banky či pošty, za spotřebované energie, vodu, parkování apod. – tak by to neměl být problém.

Nicméně jak jsme v českých daních již trpce přivykli, existuje celá řada výjimek. V případě probíraných smluvních poplatků přicházejí do úvahy hlavně tři výjimky, kdy bude jejich daňové uznání složitější. Nejčastěji přichází do úvahy situace, že poplatek není samostatnou provozní položkou, ale stává se součástí pořizovací ceny určitého aktiva, načež jeho daňový osud bude poplatný daňovému režimu příslušného majetku. Do úvahy přichází zejména dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek (licenční poplatky), kdy se poplatek stává součástí odpisové základny, ať už jde o odpisy účetní nebo daňové. A případně cenné papíry (burzovní poplatky), kde si poplatek počká na daňový efekt zpravidla až na okamžik jejich prodeje, jak jsme probírali v příslušném hesle.

Druhou výjimkou jsou poplatky, které nelze daňově uplatnit buď vůbec, anebo pouze za speciálních podmínek a s omezením, protože podléhají zvláštním režimům. Pokud bude kupříkladu nějaký poplatek spojen s a priori nedaňovým výdajem (nákladem), pak bude sledovat jeho nepříznivý daňový ortel. Třeba poplatky za energie a vodu týkající se rekreačního objektu pro zaměstnance ve smyslu § 25 odst. 1 písm. k) ZDP, nebo když souvisejí s neuznatelným mankem a škodou na majetku poplatníka podle § 25 odst. 1 písm. n) ZDP, nejde-li o uznatelné škody dle § 24 odst. 2 písm. l) ZDP. Bankovních poplatků – v širokém pojetí – a poplatků za záruky se pak může týkat regulace tzv. testem minimální výše vlastního kapitálu podle § 25 odst. 1 písm. w) ZDP, protože spolu s úroky spadají do kategorie potenciálně daňově jen podmíněně uznatelných finančních výdajů (nákladů).

A konečně třetí možná výjimka připadá do úvahy u OSVČ, které často důsledně nerozlišují svůj firemní versus soukromý život, a rády zahrnují všemožné provozní poplatky do výdajů – v rámci daňové evidence dle § 7b ZDP – i když zčásti souvisejí s jejich osobní, rodinnou sférou. Kupříkladu poplatky za energie a vodu týkající se rodinného domku, kde mají kancelář nebo skladiště, dále jde typicky o telefonní poplatky, kde téměř nikdo neřeší, jestli je přístroj využíván plně k podnikání apod., k tomu podrobněji v hesle „Domácí kancelář OSVČ“.

3.  DPH

Jak bylo výše vyloženo, soukromoprávní nebo také smluvní poplatek představuje cenu – přesněji v řeči DPH „úplatu“ – za určité plnění od dodavatele v rámci jeho ekonomické činnosti. Takto zpoplatněných dodání zboží, častěji ale poskytnutí služby je pestrá paleta, čemuž bude odpovídat hodně příslušných režimů DPH. Třeba poplatek bankovní je úplatou za finanční službu, která je osvobozena od daně dle § 54 ZDPH, ty poštovní jsou na to obdobně dle § 52 ZDPH. Naproti tomu poplatky za energie jsou úplatou za zdanitelné plnění – dodání zboží podle § 4 odst. 3 písm. a) bodu 4 ZDPH, ačkoli některé judikáty Soudního dvora EU (C-392/­11) naznačují, že by mohlo jít o tzv. vedlejší plnění sledující daňový osud hlavního plnění – obvykle osvobozeného nájmu.

Právě v souladu s judikaturou byla od dubna 2019 upravena definice „úplaty“ (včetně poplatků). Přibyla upřesňující podmínka, že byla poskytnuta v přímé souvislosti s plněním, viz § 4 odst. 1 písm. a) ZDPH. Takže je nezbytná jednoznačná a přímá vazba mezi plněním plátce – dodáním zboží či poskytnutím služby – a obdrženým protiplněním. Dani proto nepodléhá platba, kde přímá vazba chybí, což může být případ paušálního poplatku nebo příspěvku požadovaného od dodavatelů obchodním řetězcem na propagaci celého sortimentu obchodu.

4.  Účetnictví

Účtování „smluvního“ poplatku bude odpovídat charakteru takto hrazené dodávky zboží nebo služby. U bankovních poplatků obvykle půjde o ostatní finanční náklad (MD 568), jinak jde zpravidla o provozní náklad za službu (MD 518), například poplatky telefonní, poštovní a parkovací. Pokud poplatek věcně souvisí s pořízením majetku (poplatek makléři při koupi akcií), zahrne se do jeho pořizovací ceny, jak vyplývá z § 47 až § 49 VÚ.