Povinnost zaměstnance
k náhradě škody zaměstnavateli

Zaměstnanci mají základní povinnosti, které jsou povinny v pracovním poměru dodržovat. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Ve kterých případech zaměstnanec za škodu neodpovídá? Jaká je výše náhrady škody při obecné povinnosti k náhradě škody? Jak postupovat když zaměstnanec způsobil škodu z nedbalosti a jaký je postup, když ji způsobil úmyslně?

POVINNOST ZAMĚSTNANCE K NÁHRADĚ ŠKODY - Jak vyplývá z § 250 odst. 1 ZP zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podmínkou vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody je vznik samotné škody. Není-li škoda, nemůže vzniknout ani povinnost nahradit ji. Podle § 250 ZP – u obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody – se posuzuje taková škoda, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance a není upravena žádným jiným speciálním ustanovením ZP.

Při obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody je zaměstnavatel povinen prokázat, že zaměstnanec porušil právní povinnost, tedy že jednal protiprávně a že šlo o jeho zaviněné jednání nebo opomenutí a z toho důvodu, že vznikla škoda a v jaké výši.

Pojmy „plnění pracovních úkolů“ a „přímá souvislost s plněním pracovních úkolů“ jsou vyloženy výše a jsou obsaženy v tzv. společných ustanoveních části jedenácté ZP, tj. v § 273 a § 274 ZP, společně pro povinnost k náhradě škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli i pro povinnost k náhradě škody způsobené zaměstnavatelem zaměstnanci. Pro naše potřeby, tedy pro povinnost zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli je z výše uvedených ustanovení důležitější ustanovení § 273 ZP, která vyjmenovává případy plnění pracovních úkolů. Vždy je třeba prokázat přímou příčinnou souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou a také to, že tato škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním hodnotíme jako protiprávní jednání. Jde o porušení závazků, které vyplývají jednak obecně z pracovního poměru, jednak jsou v pracovní smlouvě sjednány nebo uvedeny. Jde především o porušení povinností uložených právními předpisy, pracovními řády, vnitřními organizačními předpisy zaměstnavatele a pokyny vedoucích zaměstnanců, které jsou vydány k jejich konkretizaci.

Judikatura k tomu připomíná, že při posuzování povinnosti k náhradě škody způsobené při plnění pracovních úkolů nedbalostí vedoucího zaměstnance je třeba zjistit a hodnotit zejména, jaká byla náplň prací tohoto zaměstnance podle statutu a organizačního řádu zaměstnavatele, jaké úsilí vyvinul zaměstnanec při plnění svých povinností k tomu, aby škodě zabránil, jak účinná opatření uplatnil a jakou potřebnou součinnost mu poskytli ostatní zaměstnanci zaměstnavatele.

Je však současně nutno prokázat, že jde o zaviněné porušení takových povinností, tedy o takové jednání či opomenutí, které chápeme jako jednání či nedbalost. Zatímco u obecně závazných právních předpisů, z nichž může porušení povinnosti vyplynout, není rozhodující, zda zaměstnanec s tímto předpisem byl seznámen, u pracovních řádů a ostatních předpisů zaměstnavatele je však nutný důkaz o tom, že zaměstnanec porušil povinnost, která vyplývá z předpisu, s kterým byl řádně seznámen nebo kterou si musel alespoň uvědomit nebo ji obecně předpokládat.

Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém, hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly, nebo když jeho jednání je v přímé souvislosti s ním, respektive když škoda je přímým důsledkem takové jeho činnosti.

Posledním a nejcitlivějším bodem důkazu o zavinění protiprávním jednáním zaměstnance, z něhož vznikla škoda, je ovšem prokázání přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou. Nejde totiž o jakoukoliv souvislost, tedy i nepřímou, ale výhradně o přímou příčinnou souvislost. Velmi často se tato záležitost posuzuje ze známého filozofického hlediska, že vše souvisí se vším. Jakmile však tento filozofický názor je zaměněn s důkazem o přímé příčinné souvislosti, dochází nepochybně k chybným závěrům. Většinou je totiž dáno, že okolností, za nichž dochází ke škodě, je více. A je tedy nutno vytipovat, zda by i bez některých těchto okolností ke skutečné škodě došlo. Mnohdy je výsledek – škoda – ztotožňován prostě s protiprávním jednáním zaměstnance, aniž by se prokázalo, že výlučně jeho zaviněným protiprávním jednáním nebo z podstatných důsledků takového jednání ke škodě došlo.

Při obecné odpovědnosti zaměstnavatel prokazuje všechny zmíněné podmínky, a pokud se mu tento důkaz plně nepodaří, nemůže vzniknout zaměstnanci povinnost k náhradě škody.

V jednom konkrétním případě se Nejvyšší soud zabýval posouzením důvodnosti žaloby zaměstnavatele, který se domáhal vůči svému zaměstnanci náhrady škody, jež mu vznikla zaplacením pokuty uložené orgánem inspekce práce. Nejvyšší soud připomenul, že je třeba se v rámci zjišťování předpokladů povinnosti k náhradě škody u žalovaného zaměstnance zabývat zejména tím, zda k jeho povinnosti patřilo provádění pravidelných revizí bezpečnosti práce, zda k závadám shledaným orgánem bezpečnosti práce (dnes inspekce práce) skutečně došlo (vzniknou-li o tom pochybnosti), zda mohl žalovaný zaměstnanec sám provést nebo zajistit opravy revidovaných zařízení a zda kromě žalovaného zaměstnance odpovídá za vzniklou škodu případně i další jiný zaměstnanec. V závěru pak celou žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že zdůvodnění žalobního návrhu tím, že žalovaný zaměstnanec je povinen nahradit škodu „ve značné míře“ je nepostačující.

VYVINĚNÍ (DELIBERACE) ZAMĚSTNANCE

V některých případech dojde sice ke vzniku škody, ale zaměstnanec za ni neodpovídá, neboť se jedná o škodu, kterou:

-    způsobil zaměstnanec stižený duševní chorobou, za předpokladu, že nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky (§ 261 ZP), nebo

-    způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem (§ 251 odst. 2 ZP).

Zde je zase jeden drobný rozdíl oproti právní úpravě obsažené ve starém ZP, a to ten, že dnes platný ZP výslovně nestanoví, že zaměstnanec neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika. Zákoník práce již nenařizuje zaměstnavateli, aby předem určoval nějaké limity hospodářského či jiného rizika.

První případ spočívá v posouzení, zda zaměstnanec, který jako subjekt protiprávního jednání nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Proto zaměstnanec, který byl stižen duševní poruchou a do takového stavu, ve kterém není schopen své jednání ovládat či posoudit jeho následky, se neuvedl, neodpovídá zaměstnavateli za způsobenou škodu. Z toho vyplývá, že sice v okamžiku vzniku škody je povinnost k náhradě škody konkrétního zaměstnance dána, ale zaměstnavatel po něm nemůže náhradu škody vymáhat.

Naopak v případě uvedeném v § 261 ZP, když se zaměstnanec uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou.

Druhým případem, kdy zaměstnanec není povinen nahradit způsobenou škodu, je škoda, kterou způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

VÝŠE NÁHRADY ŠKODY PŘI OBECNÉ POVINNOSTI K NÁHRADĚ ŠKODY

Pokud ovšem je prokázáno, že vzniklou škodu z naznačených důvodů zaměstnanec způsobil, je povinen ji uhradit. Zákonodárce dává zaměstnanci v této souvislosti možnost volby mezi úhradou skutečné škody, a to v penězích nebo odčiněním tím, že poškozenou věc zaměstnanec uvede v předešlý stav (§ 257 odst. 1 ZP).

Je především věcí volby zaměstnavatele, pro který způsob náhrady škody se rozhodne. Naturální restituci neboli uvedení v předešlý stav si ovšem nelze vynucovat právními prostředky. V praxi je zpravidla nutná při naturální restituci (např. při opravě poškozené věci apod.) součinnost poškozeného zaměstnavatele. Stará, konstantní judikatura vysvětluje, že celkové pojetí právní úpravy náhrady škody podle ZP nasvědčuje tomu, že z hlediska povinnosti nahradit škodu je namístě zpravidla náhrada v penězích. Tomu, kdo je povinen škodu nahradit, se dává ovšem možnost, aby přivodil zánik práva poškozeného na náhradu škody uvedením v předešlý stav. Naturální restituce se však považuje spíše za výjimečný způsob náhrady škody. Odčinění škody uvedením v předešlý stav, stalo-li se tak včas a řádně, má za následek zánik práva na náhradu škody, takže náhrada v penězích již nepřichází v úvahu.

Naturální restituce je někdy možná bez součinnosti poškozeného, v některých případech však k ní nezbytně součinnosti potřebuje. Například bez součinnosti poškozeného je možné vrácení odcizené věci, dodání věci téhož druhu a téže jakosti za zničenou, ztracenou nebo poškozenou věc. Naproti tomu součinnost poškozeného bude zpravidla nezbytná v případě opravy věci. V tomto případě bude nutný alespoň souhlas poškozeného, zejména když poškozeným je zaměstnavatel a oprava se dá provést jen v jeho prostoru, za použití nástrojů patřících zaměstnavateli, za odborného dozoru a podobně.

Nabídne-li zaměstnanec naturální plnění k odčinění způsobené škody dříve, než s ním zaměstnavatel určení výše škody projednal, a výši škody oznámil, nebo nejpozději při oznámení výše požadované náhrady škody, a zaměstnavatel toto řádně nabídnuté plnění bezdůvodně neodmítne, nebude zaměstnanec v prodlení s uspokojením práva zaměstnavatele, jestliže neposkytne peněžitou náhradu ve výši jím určené.

Totéž platí, jestliže zaměstnavatel znemožní zaměstnanci provedení včas a řádně nabídnuté restituce tím, že mu bezdůvodně odmítne poskytnout potřebnou součinnost k odčinění škody navrácením v předešlý stav. V těchto případech, je třeba vycházet z toho, že zaměstnavatel nese nebezpečí ztráty, zničení nebo poškození věci.

Naturální restituce je nabídnuta včas, jestliže zaměstnanec povinný k náhradě škody, v době, kdy je na něm náhrada škody požadována, projeví ochotu ji odčinit uvedením v předešlý stav a má také potřebné předpoklady, aby v přiměřené lhůtě škodu takovým způsobem odčinil. Přiměřenost lhůty a existenci těchto předpokladů posoudí v každém konkrétním případě soud.

Odmítne-li zaměstnavatel včas a řádně nabídnuté naturální plnění nebo odmítne-li poskytnout nezbytnou potřebnou součinnost, není zaměstnanec povinný k náhradě škody v prodlení se splněním závazku k náhradě škody. Žalobu poškozeného zaměstnavatele náhradu škody v penězích soud v takovém případě zamítne, jestliže naturální restituce je ještě možná.

Náhrada škody v penězích je při obecné povinnosti k náhradě škody způsobené zaměstnavateli z nedbalosti, jak vyplývá z § 257 odst. 2 ZP u škod způsobených z nedbalosti, omezena čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Tato výše byla do dnes platného ZP převzata ze starého ZP, kde platila od jeho novely v roce 1994.

V případě povinnosti k náhradě škody vychází zákonodárce především ze zásady náhrady skutečné škody a umožňuje rovněž i náhradu ušlého zisku. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s neustále se zrychlujícím technologickým pokrokem přichází zaměstnanci často do styku se stroji a zařízeními vysokých hodnot, působí při operacích, které zásadním způsobem ovlivňují hospodářské výsledky zaměstnavatele, nelze důvodně předpokládat, že by v případě škody velkého rozsahu byli prakticky schopni tuto škodu uhradit. Proto vystupují do popředí sociální aspekty a náhrada ve skutečné škody (tedy ve výši, která zaměstnavateli skutečně vznikla) může být požadována pouze tehdy, jestliže škoda byla způsobena úmyslně (ať již formou úmyslu přímého či eventuálního) anebo v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. V praxi bývá v převážné většině případů škoda způsobená z nedbalosti, a pro tyto případy zákon stanoví limit ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku zaměstnance.

Pokud se týká výpočtu průměrného výdělku, je třeba odkázat na § 351 až 362 ZP. Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období s tím, rozhodným obdobím je zpravidla předchozí kalendářní čtvrtletí. Nutno však zdůraznit, že na rozdíl od náhrady škody na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci zaměstnance nelze vycházet z průměrného výdělku před vznikem škody. Rozhodující je průměrný výdělek před porušením povinnosti, kterým zaměstnanec způsobil samotnou škodu. Rozsah náhrady se u každé škody a u každého zaměstnance posuzuje zcela samostatně podle ustanovení § 257 ZP.

Povinnost k náhradě škody způsobené úmyslně

Podle § 261 odst. 3 ZP škodu je povinen nahradit i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Jde o další druh povinnosti k náhradě škody zaměstnance formou zavinění úmyslného. Ke vzniku této povinnosti musí být splněny tyto předpoklady:

-    jednání proti dobrým mravům při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

-    vznik škody,

-    příčinná souvislosti mezi jednáním proti dobrým mravům a vznikem škody a

-    zavinění na straně zaměstnance ve formě úmyslu přímého nebo úmyslu eventuálního.

Rozdíl proti obecné povinnosti k náhradě škody podle § 250 ZP, kam by tato skutková podstata měla být systematicky zařazena, spočívá především v tom, že je jako předpoklad povinnosti k náhradě škody vyžadováno namísto porušení právní povinnosti jednání proti dobrým mravům. Protože dobré mravy jsou neprávním pravidlem chování, stávají se tím, že ZP s nimi počítá jako s předpokladem odpovědnosti za škodu, pravidly právními. Může tedy být sankcionováno i takové jednání, kdy konkrétní povinnosti upravující toto jednán nejsou vyjádřeny v právním předpise, ale kdy je jednání zaměstnance i bez toho obecně vnímáno jako nemravné.

V případě této škody platí, že zaměstnavatel může požadovat kromě výše škody i náhradu ušlého zisku (§ 257 odst. 3 ZP). Náhrada škody není v tomto případě omezena čtyřapůlnásobkem průměrného výdělku zaměstnance.

JUDr. Eva Dandová

§ 257 zákona č. 262/2006 Sb.
cit. na straně 18

(1) Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

(2) Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

(3) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku.

(4) Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

(5) Je-li k náhradě škody společně zavázáno více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

§ 261 zákona č. 262/2006 Sb.
cit. na straně 18

(1) Zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.

(2) Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou.

(3) Škodu je povinen nahradit i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

§ 251 zákona č. 262/2006 Sb.
cit. na straně 18

(1) Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

(2) Zaměstnanec není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

§ 351 zákona č. 262/2006 Sb.

Má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

§ 352 zákona č. 262/2006 Sb.

Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

§ 353 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

(2) Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

(3) Dojde-li ke zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta.

§ 354 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí...