Povinnost zaměstnance odškodnit
zaměstnavateli způsobenou majetkovou újmu

Část jedenáctá zákoníku práce nazvaná „Náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ je – jak známo – rozčleněna do čtyř hlav – prevence, povinnosti zaměstnance k náhradě škody, povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody a společná ustanovení. Jaká pravidla stanoví ustanovení týkající se povinností zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli? Jaké různé zákonem předvídané náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli existují a jak správně postupovat v praxi?

Jednou ze základních povinností zaměstnance v pracovněprávním vztahu

je počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (tedy „škodě“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Tato povinnost vlastně ukládá zaměstnanci určitý způsob chování v průběhu celého pracovního poměru, aniž by ještě hrozila nějaká škoda, aby se při výkonu práv a povinností z pracovního poměru vystříhal situací, které, podle obecných zkušeností, mohou vést ke vzniku škody.

Zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody, a tím vznik škody zcela vyloučit. Nedodržení zásad obecné pracovněprávní prevence znamená porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění dalších předpokladů obecnou povinnost zaměstnance k náhradě škody. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance, a když skutečně ke škodě dojde, je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

První změnou byla změna názvu celé hlavy jedenácté, která se dosud nazývala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. Nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak. Proto i zákoník práce rozlišuje majetkovou a nemajetkovou újmu.

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. vytrpěnou bolest.

Nový občanský zákoník stanoví obecné pravidlo, že škoda se nahrazuje vždy, ale nemajetková újma jen tehdy, pokud to zákon výslovně přikáže, nebo když si to strany sjednají. Zákon pak stanoví následující čtyři případy, kdy se hradí nemajetková újma:

•    zasáhne-li škůdce do přirozených práv člověka (právo na život, zdraví, soukromí, čest, důstojnost, jméno apod. (§ 2956 NOZ),

•    dojde-li k poškození věci ze svévole nebo škodolibosti (§ 2969 NOZ),

•    v případě, kdy poškozený způsobenou újmu důvodně vnímá jako osobní neštěstí (§ 2971 NOZ),

•    dojde-li k ztrátě radosti z dovolené (§ 2543 NOZ).

Z toho důvodu i např. formulace nového § 249 odst. 1 věta první ZP, která stanoví dosud, že „Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení.“ byla přeformulována takto „Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení.“ Věcně nešlo k žádné změně, škoda na majetku se označuje jako majetková újmy a škoda na zdraví jako nemajetková újma.

Zákoník práce výslovně ukládá zaměstnavateli povinnost zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a povinnost soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. V případě, že zaměstnavatel zjistí nějaké závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. To je základní idea celého jeho práva na náhradu škody vůči zaměstnanci. Jedině tehdy, když zaměstnavatel soustavně kontroluje, zda zaměstnanci plní svoje úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, může posléze bez větších problémů vymáhat vzniklé škody.

V zájmu ochrany majetku zaměstnavatele má tento právo provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí k zaměstnavateli nebo od zaměstnavatele odnášejí, popřípadě prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce musí být dodrženy právní předpisy o ochraně osobní svobody a nesmí být ponižována lidská důstojnost. Osobní prohlídky může provádět jen osoba stejného pohlaví.

Zaměstnanec na straně druhé je povinen si počínat tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec je samozřejmě povinen upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu nebo nemajetkovou újmu a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Zákoník práce pojem „osoba blízká“ nedefinuje, nový občanský zákoník pojem „osoba blízká“ definuje v § 22, a považuje za ně osoby blízké příbuzné v řadě přímé, sourozence a manžela nebo partnera podle zákona upravujícího registrované partnerství, jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. Rovněž je povinností zaměstnance, který zjistil, že potřebné podmínky nemá vytvořeny, oznámit to svému nadřízenému.

Obecně lze konstatovat, že ustanovení o prevenci majetkové a nemajetkové újmy jsou jen nejobecnější úpravou předcházení škodám, nemajetkovým újmám a bezdůvodnému obohacení na majetku a to jak zaměstnavatele, tak zaměstnance. Na to samozřejmě navazují ustanovení další, zejména např. ustanovení o základních povinnostech zaměstnance, kde je zdůrazněna mimo jiné povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Z principu obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody vyplývá, že zaměstnanec je povinen k náhradě škody, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil zaměstnavateli a neodpovídá již za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případě zaviněním jiného zaměstnance, resp. třetích osob.

Rozsah zakročovací povinnosti, nesplnění povinnosti k odvrácení škody zaměstnancem a škoda způsobená jednáním proti dobrým mravům odráží specifikum pracovněprávního vztahu, v němž oběma smluvním stranám přísluší zvýšená míra práv a povinností. Zaměstnanec, který koná závislou práci pro zaměstnavatele v jeho organizační podřízenosti, dle jeho pokynů, je podle zásady jednání v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, zatížen relativně velkým rozsahem povinnost, pokud zaměstnavateli hrozí škoda.

Předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli je:

•    porušení pracovních povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

•    vznik škody neboli újmy na majetku,

•    příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a

•    zavinění na straně zaměstnance alespoň ve formě nedbalostní.

Ke vzniku obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně, chybí-li kterýkoliv z nich, povinnost nevzniká.

Předmětné ustanovení zákoníku práce o povinnosti zaměstnance k náhradě škody nedoznalo novelou v r. 2015 věcných změn, pouze formulace „zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu“ byla zpřesněna „zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu“, to proto, aby se nepoužívalo slovo „odpovídá“.

Platí, že zaměstnavatel může po zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

Toto ustanovení zakládá právo zaměstnavatele požadovat, aby se zaměstnanec podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, pokud vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli. Možnost této úhrady nastupuje až poté, co zaměstnavatel vyčerpal všechny možnosti úhrady od přímého škůdce. Navíc nejde o vlastní náhradu škody, nýbrž jen o určitý podíl zaměstnance na vzniklé škodě.

Zaměstnanec není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Výše náhrady škody v tomto případě nesmí přesáhnout trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

SCHODEK NA SVĚŘENÝCH HODNOTÁCH - I do ustanovení upravujících schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat zasáhl nový občanský zákoník. Již v názvu tohoto druhu škody není použito slovo „odpovědnost“, ale sama ustanovení – pokud jsou pozměněna – jsou opět pozměněna pouze formulačně. Škoda, která vzniká z dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených k vyúčtování (a zde zákonodárce termín „odpovědnost“ ponechat musel), je zvláštním druhem škody v pracovněprávních vztazích, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k zaměstnanci.

Na podstatě dohody i na jejich náležitostech, stejně jako na podmínce, že smí být uzavřena nejdřív v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku, se nic nezměnilo od přijetí prvního zákoníku práce. Pro platné ujednání dohody o odpovědnosti předepsána písemná forma. Její nedodržení má za následek také neplatnost dohody.

Při platném sjednání dohody o odpovědnosti odpovídá zaměstnanec za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, bez ohledu na zavinění. Zavinění zaměstnance u tohoto druhu povinnosti k náhradě škody se předpokládá, to zaměstnavatel nemusí prokazovat a zaměstnanec musí zjištěný schodek uhradit, jestliže se nevyviní, to znamená, když buď zcela, nebo zčásti neprokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. O takový případ půjde vždy, jestliže zaměstnanec prokáže, že schodek byl způsoben úmyslným jednáním třetí osoby nebo vznikl-li zanedbáním povinností zaměstnavatele tím, že mu bylo znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Důvodem zproštění se povinnosti k náhradě škody tak bude např. vloupání do prodejny nezjištěným pachatelem apod.

Dohoda o odpovědnosti nemůže být uzavřena se zaměstnancem ohledně všech hodnot, ale jen takových, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. Dále musí být zajištěna osobní disposice zodpovědného zaměstnance s nimi, a to po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny. Z okruhu těchto hodnot jsou proto vyloučeny např. krátkodobé předměty a motorová vozidla. Naproti tomu však hodnota přepravovaného zboží představuje hodnotu ve smyslu odpovědnosti za schodek, i když má různou povahu.

Pokud jde o předměty, které jsou zaměstnanci svěřovány za tím účelem, aby je propůjčoval dalším osobám, lze k uzavírání dohod o odpovědnosti přistupovat jen tehdy, jsou-li vytvořeny všechny předpoklady pro zaměstnance, aby o svěřené hodnoty mohl bez rizika pečovat, zejména aby mohl kontrolovat jejich převzetí a vrácení jinými osobami.

Jednou ze základních podmínek pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody z titulu dohody o odpovědnosti je i vznik schodku neboli manka. Tím je třeba označovat skutečnost, když chybějí hodnoty, které je zaměstnanec hmotně odpovědný povinen vyúčtovat. Nejde tedy o případy, kdy hodnoty, které jsou předmětem dohody o odpovědnosti, sice existují, ale došlo k jejich přirozenému úbytku nebo znehodnocení. Škoda v tomto případě vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že na svěřených hodnotách vznikl schodek neboli manko. Nemění se ani, že zaměstnanec může od dohody o odpovědnosti odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán nebo pokud zaměstnavatel do 15 kalendářních dnů neodstranil závady, na které zaměstnanec písemně upozorňoval. Zákoník práce také již nepoužívá pojmu „společná nebo kolektivní odpovědnost“, ale opisuje ho formulací „hodnoty svěřené společně více zaměstnancům“.

Zaměstnanec je povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Předmětem této náhrady na rozdíl od náhrady škody z dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty jsou jednotlivé věci, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. Zákoník práce již nepojednává o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, ale jednoduše hovoří o povinnosti nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, osobních ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které zaměstnavatel svěří zaměstnanci, aby s nimi mohl osobně disponovat.

Vzhledem k tomu, že cena svěřovaných předmětů je v praxi často vysoká, jsou v souladu s požadavky praxe upraveny dva typy povinnosti k náhradě škody způsobené ztrátou svěřených předmětů:

•    povinnost náhrady za předměty, jejichž cena nepřevyšuje 50 000 Kč – ty jsou svěřeny na písemné potvrzení,

•    povinnost náhrady za předměty, jejichž cena převyšuje 50 000 Kč – ty jsou svěřeny na základě dohody o odpovědnosti.

Předměty do stanovené hodnoty 50 000 Kč se předávají zaměstnanci na základě písemného potvrzení, to je jednostranné právní jednání zaměstnavatele. Naproti tomu předměty, jejichž cena převyšuje 50 000 Kč, se svěřují zaměstnanci na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, tedy dvoustranného právního jednání, kdy zaměstnanec s převzetím nástrojů a jiných věcí na základě dohody souhlasí. Smyslem je možnost zaměstnance zvážit dopady své povinnosti k náhradě škody de facto bez limitace výše náhrady škody. Zákoník práce pamatuje rovněž na to, aby hodnota předmětů, kdy je vyžadováno uzavření dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů mohla vláda prováděcím právním předpisem zvýšit, od r. 2007, kdy nabyl účinnosti tento zákoník práce, však toto ustanovení nebylo využito. V praxi se může jednat nejen o různé přístroje a nářadí, které zaměstnanec nezbytně potřebuje k výkonu své práce, ale i notebooky apod. Právní praxe je shodná v tom, že takovými věcmi nemohou být např. stroje, automobily, vybavení kanceláří apod.

Pro dohodu o odpovědnosti platí obdobné principy, jako je známe u dohody o odpovědnosti za schodek, na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Předně platí, že dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku.

Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů musí být stejně jako dohoda o odpovědnosti za schodek, na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat uzavřena písemně, jinak je neplatná. Pro povinnost k náhradě škody za ztrátu svěřených předmětů platí obecné pravidlo, že zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit ztrátu svěřených předmětů zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. To platí stejně pro předměty, které jsou zaměstnanci svěřeny na základě písemného potvrzení jako pro předměty, které jsou svěřeny na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů.

Konstantní judikatura zastává dlouhodobě názor, že zaměstnanec prokáže, že nezavinil ztrátu předmětů svěřených mu na písemné potvrzení, když např. doloží, že měl věci v uzamčené skříňce, nebo když se v důsledku utrpěného pracovního úrazu nemohl o věci postarat.

Rozsah a způsob náhrady škody

I nadále v případě obecné povinnosti nahradit škodu vychází zákonodárce ze skutečnosti, že se hradí škoda skutečná. Vzhledem k tomu, že v praxi bývá v převážné většině případů škoda způsobená z nedbalosti, stanoví se pro tyto případy limit ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. Pouze když byla škoda způsobena úmyslně, anebo v opilosti, či po zneužití jiných návykových látek, může zaměstnavatel požadovat náhradu skutečné škody, příp. i náhradu ušlého zisku.

Pro posouzení rozsahu povinnosti zaměstnance nahradit škodu zákon nedává jinou disposici než, že poměrná část se určí podle míry jeho zavinění, způsobil-li škodu také zaměstnavatel, a odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý poměrnou část škody rovněž podle míry svého zavinění.

Na rozdíl od obecné povinnosti zaměstnance je v případě nesplnění povinnosti k odvrácení škody omezena výše náhrady pouze trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

V případě povinnosti zaměstnance nahradit schodek na svěřených hodnotách jde o opačnou konstrukci než v případě obecné povinnosti k náhradě škody. Při tomto druhu zvláštní povinnosti k náhradě škody se dovozuje existence předpokládaného zavinění zaměstnance jako třetího předpokladu vzniku povinnosti k náhradě škody. Zaměstnavateli pak postačí prokázat pouze existenci dohody o odpovědnosti a vznik schodku a zaměstnanci vzniká povinnost nahradit schodek v plné výši. Na úhradě celého vzniklého schodku jsou povinni se podílet všichni zaměstnanci, kteří se k náhradě schodku zavázali společně. Východiskem pro rozvržení schodku na jednotlivé zaměstnance jsou jejich dosažené výdělky za dobu od předchozí inventury do dne zjištění schodku, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. Přitom platí zásada, že podíl jednotlivých zaměstnanců, kteří se na pracovišti společně zavázali k vyúčtování svěřených hodnot, nesmí přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku. Případný zbytek náhrady škody jsou povinni uhradit vedoucí a jeho zástupce, opět podle poměru svých dosažených průměrných výdělku.

Jen pro zajímavost možno podotknout, že zákonodárce ve své snaze o pečlivost a důslednou terminologickou čistotu (nahrazení slova „odpovědnost“) zcela opomenul, že ustanovení § 260 ZP používá termínu „hrubý výdělek“, tedy termínu, který naše legislativa nezná od r. 1992, kdy byla zavedena stávající daňová soustava.

Společná ustanovení

Zákon předpokládá, že zaměstnanec, který se může zavázat k výkonu práce, je schopen nejen nabývat práv a brát na sebe povinnosti, ale i zdržet se protiprávního jednání. Podmínkou ovšem je, aby zaměstnanec byl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Uvede-li se však do takového stavu vlastním zavinění, např. v důsledku opilosti, odpovídá za způsobenou škodu, i když objektivně vzato – v daný moment mu chybí schopnost ovládnout své jednání.

V neposlední řadě zákonodárce se společných ustanoveních řeší i náhradu škody, kterou zaměstnanec způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Kritérion dobrým mravů je v doktríně občanského práva i v judikatuře ustálen, sankcionováno je i takové jednání, které není v právním předpise výslovně uvedeno, nicméně je obecně vnímáno jako nemravné.

V souvislosti s projednáním výše náhrady škody má v praxi zásadní význam dohoda o způsobu náhrady škody, jejímž předpokladem je uznání dluhu co do důvodu a výše.

Nakonec zákon stanoví i tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, tak aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala v konkrétním případě to, co lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.

JUDr. Eva Dandová