Zákoník práce již neupravuje jako samostatný druh zvláštní povinnosti zaměstnance k náhradě škody povinnost nahradit škodu způsobenou vyrobením zmetku. Škoda, kterou způsobil zaměstnanec z nedbalosti vyrobením zmetku, tedy vadného výrobku se podle nové právní úpravy posuzuje podle principů obecné povinnosti k náhradě škody.

2. Předpoklady obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody

Předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli je:

– porušení pracovních povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů neboli škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodu)

– vznik majetkové újmy neboli škody (vlastní následek škodní události)

– příčinná souvislost mezi škodní událostí a škodou (následkem) (tzv. kauzální nexus)

– zavinění na straně zaměstnance.

Aby zaměstnanec odpovídal za vzniklou škodu, musí zaměstnavatel prokázat, že zde jsou splněny v konkrétním případě všechny výše uvedené podmínky povinnosti zaměstnance k náhradě škody. Známý judikát Nejvyššího soudu (21 Cdo 1111/­2001) k tomu uvádí, že škoda není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovněprávních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v přímé příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu (dnes povinnosti k náhradě škody) v každém škodním případě zvlášť.

3. Porušení právních povinností

Pojem „škodní událost“ není v žádném právním předpisu definován. Znamená v podstatě skutečnost, která škodu způsobí, resp. kterou příslušný předpis spojuje s odpovědností za její výsledek, to znamená, za škodu a s ní spojenou povinností k její náhradě. Každá škodní událost má svůj okamžik vzniku, který se nemusí shodovat s okamžikem vzniku škody nebo jejího zjištění. Některé škody nastanou často až mnohem později, než došlo ke škodní události. Stejně tak často bývá škoda zjištěna ještě později, než skutečně nastala, a tedy i ještě později, než došlo ke škodní události.

Okamžik vzniku škodní události a okamžik vzniku škody mají však velký praktický význam pro běh lhůt, během kterých musí být právo na náhradu škody uplatněno a zajištěno, stejně tak i pro dokazování jednoho ze základních odpovědnostních předpokladů, kterým je příčinná souvislost mezi škodní událostí a nastalou škodou.

Škodní událostí je třeba rozumět protiprávní jednání spočívající v lidském chování (konání nebo opomenutí) nebo událost, která byla škodou způsobena.

V případě povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli je škodní událostí porušením povinností stanovených zaměstnanci, a to jednak stanovených ZP (viz výše), ale i dalšími pracovněprávními předpisy, pracovním řádem či vnitřními předpisy zaměstnavatele. Porušením povinností zaměstnance je i neuposlechnutí příkazu nadřízeného vedoucího zaměstnance zaměstnavatele. Právními předpisy, které jsou zaměstnanci povinni dodržovat, jsou právní předpisy obecně závazné povahy publikované ve Sbírce zákonů, dále to jsou vnitřní předpisy zaměstnavatele a pracovní řády, neboť ty jsou též závazné jak pro zaměstnavatele, tak pro všechny zaměstnance.

Z hlediska závaznosti pokynů vedoucích zaměstnanců není rozhodné, zda byly dány písemnou nebo ústní formou. Protiprávnost je objektivní stav, který je nebo není dán. K porušení právních povinností zaměstnance však musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

4. Plnění pracovních úkolů a přímá souvislosti s ním

Pojmy „plnění pracovních úkolů“ a „přímá souvislost s plněním pracovních úkolů“ jsou vyloženy v tzv. společných ustanoveních části jedenácté ZP, tj. v § 273 a § 274 ZP, společně pro povinnost zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli a pro povinnost zaměstnavatele k náhradě škody způsobené zaměstnanci.

V § 273 v odstavci 1 a 2 ZP se charakterizuje pojem plnění pracovních úkolů jako:

–   výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr – výklad tohoto pojmu nečiní v praxi až tak velké problémy, vždy je třeba vyjít především z pracovní smlouvy a ze sjednaného druhu práce, příp. z pracovního řádu či jiného předpisu zaměstnavatele,

–   jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele – ZP sice nyní již omezil podstatně možnost zaměstnavatele převádět zaměstnance na jinou práci a překládat zaměstnance do jiného místa výkonu práce, ale může jít o situaci, kdy zaměstnanec obdrží příkaz nadřízeného, který sice nepatří do jeho pracovní náplně, a přesto ho vykoná,

–   činnost, která je předmětem pracovní cesty – čímž se rozumí cesta z bydliště nebo pracoviště zaměstnance na pracovišti nebo do místa výkonu práce, jenž je cílem pracovní cesty a zpět včetně vlastního výkonu práce na pracovní cestě,

–   činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců – to se jedná o činnost při různých schůzích, školeních apod.

–   činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele – tím se rozumí práce, která sice nepatří do pracovní náplně zaměstnance nebo nebyla zaměstnanci výslovně přikázána, ale zaměstnanec ji konal veden snahou prospět zaměstnavateli,

–   dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem – s těmito případy se dnes setkáváme zřídka, většinou jde o sponzorské akce.

Ustanovení § 274 odst. 1 a 2 ZP vyjmenovává úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jsou to:

–   úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech – těmito úkony je např. převlékání zaměstnance do pracovního oděvu, umývání zaměstnance po skončení práce (zde je třeba odlišit zda a v jakém rozsahu je nezbytné, podle toho, jak se zaměstnanec při práci ušpinil), příprava pracovního nářadí, nástrojů a uvedení strojů do provozu a podle novely již starého ZP, která stanovila, že přestávka v práci není součástí pracovní doby i všechny úkony, které zaměstnanec v této době činí ovšem s níže uvedenými výjimkami (jako např. stravováním apod.)

–   vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim (jedná se zejména o vyšetření na příkaz zaměstnavatele při pracovnělékařských prohlídkách, prohlídky u zaměstnanců pracujících v noci apod.),

–   školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Tímto rozsahem pojmu „plnění pracovních úkolů“ je tedy naznačeno, v kterých případech škoda způsobená zaměstnancem je posuzována podle pracovněprávních předpisů za škodu.

Nakonec je nutné si povšimnout i § 274 odst. 1 věta druhá ZP, který výslovně z přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů vylučuje cestu do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření a vyšetření ve zdravotnickém zařízení a cestu k nim a zpět, která není konána v objektu zaměstnavatele.

Toto vymezení je důležité především pro vymezení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, neboť pokud zaměstnanec utrpí úraz cestou do závodní jídelny v areálu zaměstnavatele, bude se považovat tento úraz za úraz pracovní, pokud však v době přestávky na jídlo si vyjde mimo objekt zaměstnavatele zakoupit občerstvení a utrpí při tom úraz, pak se o pracovní úraz nejedná. Obdobně se postupuje i v případech lékařského vyšetření. Utrpí-li zaměstnanec úraz cestou k lékaři v objektu zaměstnavatele, pak jde o úraz pracovní, ať důvod návštěvy lékaře byl jakýkoliv. Pokud ale utrpí úraz na cestě k lékaři mimo areál zaměstnavatele, nemůže zaměstnavatel za tento úraz nést odpovědnost.

Pro naše potřeby, tedy pro povinnost zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli je z výše uvedených ustanovení nejdůležitější § 273 ZP, který vyjmenovává případy plnění pracovních úkolů.

K pojmu plnění pracovních úkolů vyložil před dávnými lety Nejvyšší soud, že plněním pracovních úkolů je i činnost vykonávaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy zaměstnance. Takovýmto plněním však není činnost, byť byla konána z vlastní iniciativy, pro jiného zaměstnavatele. Pochybnosti vyvolávají případy, kdy při iniciativní činnosti byla tato činnost ve prospěch více zaměstnavatelů nebo organizací, mezi nimi i pro zaměstnavatelskou organizaci, kde byl zaměstnanec v pracovním poměru. V hospodářském životě dochází často k případům, že výsledky práce závisí na kooperaci dvou nebo více zaměstnavatelů. V takových případech bude nepochybně na podporu pracovní iniciativě, jestliže vymezení termínu „pro zaměstnavatele“ umožní zahrnout do plnění pracovních úkolů i takovou činnost, která přinese zaměstnavateli prospěch. Vylučujícím činitelem i v těchto případech by byl zákaz zaměstnavatele nebo potřeba zvláštního oprávnění pro tuto činnost.

Při posuzování jiné činnosti na příkaz zaměstnavatele je třeba si uvědomit, že především zaměstnavatel odpovídá za správnost pracovních pokynů a příkazů vydávaných zaměstnancům a že zásadně nebude možné vyloučit ani jako pracovní úraz případ, když k úrazu došlo při činnosti přikázané zaměstnanci v rozporu s právními předpisy. Možnost zaměstnance odmítnout splnění pokynu, který je v rozporu s právními předpisy, neznamená současně povinnost tak učinit.

V jednom judikátu (R 11/­1976) Nejvyšší soud připomenul, že činností konanou pro zaměstnavatele nutno rozumět i takovou činnost, která by se na první pohled mohla jevit jako činnost konaná ku prospěchu jednotlivého nebo jednotlivých zaměstnanců. Při posuzování této otázky nutno vzít na zřetel, jaké důsledky pro zaměstnavatele nastaly, kdyby taková činnost provedena nebyla (například narušení plynulosti provozu). Je třeba vždy vycházet z okolností případu a rozlišovat je od případů, kdy jde jen o výpomoc spoluzaměstnanci.

Pokud by se neprokázalo, že škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pak by se škoda nemohla posuzovat podle ZP, ale musela by se prokazovat podle občanského zákoníku.

Pro závěr, že škoda vznikla při plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním není rozhodující, zda vznikla např. po pracovní době nebo jestli se zjistila až po skončení pracovního poměru. Pracovní poměr nevzniká každý den příchodem do zaměstnání a nezaniká odchodem ze zaměstnání, proto když zaměstnavatel po pracovní době zjistí, že zaměstnanec např. odnáší z pracoviště zcizené zboží nebo materiál, došlo ke škodě, protože zaměstnanec je povinen po celou dobu trvání pracovního poměru ochraňovat majetek zaměstnavatele.

Stejně tak tomu je v případě, kdy se např. inventarizací půl roku po skončení pracovního poměru zjistí na pracovišti schodek, vznikne zaměstnanci povinnost vzniklou škodu nahradit.

5. Škoda

Vlastní pojem „škoda“ rovněž není v žádném právním předpise přímo definován. Škodou ve smyslu pracovního práva není jakákoli majetková újma nebo určitý nepříznivý stav, který je v běžném společenském styku označován kupříkladu k vyjádření politování. Ze všech ustanovení předpisů upravujících předcházení škodám, zjišťování škod, a především odpovědnost za vzniklou škodu (tedy zejména z občanského zákoníku a ze ZP), z odborné literatury i z běžné praxe lze však „škodu“ definovat jako újmu, která nastala na majetku zaměstnavatele, zaměstnance nebo občana. Pro vznik povinnosti nahradit škodu však musí jít o újmu vyjádřitelnou v majetkové sféře, to znamená peněžním ekvivalentem. Některé škody ale (např. vzniklé usmrcením nebo živelní pohromou) nejsou prakticky vůbec nahraditelné nebo není stanovena povinnost k jejich náhradě.

Již před lety judikatura definovala, že škoda se chápe jako újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, to je penězi (a je tedy – nedocházeli k naturální restituci – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz).

Za škodu (tzv. skutečnou škodu) se považuje nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele, může jít kupříkladu o částky, které bylo nutno vynaložit na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, tj. na jejich uvedení do původního stavu, nikoli na jejich další zhodnocení a vylepšení.

Nejvyšší soud v judikátu 21 Cdo 1111/­2001 definoval škodu takto: „Škoda ve smyslu § 172 a § 179 ZP 1965 (nyní § 250 a § 257 ZP) není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení právních povinností a je s tímto porušením právních povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém školním případě zvlášť.“

Spolu s touto škodou se odškodňují i některé nemajetkové újmy způsobené zásahem od osobně právních vztahů poškozeného (vytrpěné bolesti, ztížení společenského uplatnění záležející v omezení schopnosti vykonávat běžné životní úkony a zúžení možnosti uspokojovat životní a společenské potřeby a plnit společenské úkoly). Nemajetkovou újmou – protože nedochází ke zmenšení majetku – se rozumí dílčí nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Nemajetková újma se však hradí pouze v případě povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci újmu vzniklou z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Poskytování náhrady nemajetkové újmy jako určitého vyvážení (zmírnění) vytrpěných bolestí a ztížení společenského uplatnění odpovídá pravidlům občanského soužití i právnímu cítění, které pokládá poskytování bolestného náhrady za ztížení společenského uplatnění za součást spravedlivého vypořádání škody na zdraví. Obsah náhrady škody a nemajetkové újmy je dán jednotlivými složkami práva na náhradu škody a nemajetkové újmy. Tyto složky se v celkovém právu na náhradu škody při praktické aplikaci projevují jako samostatné dílčí nároky vyplývající z tohoto určitého odpovědnostního vztahu.

Z hlediska rozsahu náhrady škody stojí pracovní právo na principu náhrady skutečné škody. Touto skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného, představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popřípadě k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav. Jen tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně, hradí se i jiná škoda, jež je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem. Spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

Pojmu hmotná škoda, který není pojmem pracovního práva, užívá právní teorie pro označení škody na majetku (na hmotných statcích). Z toho plyne, že v podstatě není obsahový rozdíl mezi pojmy škoda jako předpoklad povinnosti nahradit škodu a hmotná škoda. Při uplatňování trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem bylo připomenuto, že skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věcí do předešlého stavu, a že za jinou škodu lze pokládat újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat.

Z hlediska povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli a z hlediska povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu způsobenou zaměstnanci (tedy z pohledu pracovněprávních systémů náhrady majetkové a nemajetkové újmy) se škodou rozumí:

– újma, která nastala nebo se projevuje v majetkové sféře, a kterou se majetek zničí nebo alespoň zmenší,

– újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi,

– újma, která je napravitelná poskytnutím peněžní náhrady nebo jiným majetkovým plněním, popřípadě uvedením v předešlý stav (např. vrácením peněz, opravou apod.).

Škoda může vzniknout buď jednorázově (např. zničením věci) nebo postupně v delším trvajícím procesu (např. ušlý výdělek u škod na zdraví). Projevit se neboli nastat může současně se škodnou událostí nebo kdykoliv později. Dodatečně může dojít také k její modifikaci. Škoda i povinnost k její náhradě se mohou dodatečně zvýšit nebo snížit například na základě rozhodnutí soudu.

Okamžikem vzniku škody, jehož správné zjištění má klíčový význam i pro běh promlčecích lhůt, se rozumí okamžik, kdy skutečně došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele, a nikoliv okamžik, kdy se poškozený o hrozící nebo dokonané škodě dozví či dokonce okamžik, kdy je rozhodnutím soudu mu přiznáno právo vymáhat na škůdci škodu formou zaplacení.

K otázce posouzení správného okamžiku škody se také již několikrát vyjadřovala judikatura Nejvyššího soudu. Její závěry lze ilustrovat na tomto případě: Zaměstnavatel uplatnil proti svému zaměstnanci právo na náhradu škody vzniklé tím, že škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů. Za porušení povinností stanovených k ochraně vod před znečišťováním byla zaměstnavateli uložena pokuta. Nejvyšší soud zdůraznil, že ke zmenšení majetkové podstaty nemohlo dojít již okamžikem, kdy bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, ale teprve tehdy, když byla příslušnému orgánu uhrazena, neboť samotný závazek, byť vykonatelný, nemůže být ještě škodou před splněním závazku už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě, tedy zaplacení pokuty, vůbec dojde.

Shrneme-li si výše uvedené, můžeme učinit závěr, že škodou z hlediska rozsahu a předmětu náhrady škody pro zaměstnance se rozumí:

– škoda skutečná, spočívající ve zmenšení hmotného majetku poškozeného zaměstnavatele, která spočívá především v úplném nebo částečném znehodnocení majetku v důsledku zničení, poškození nebo ztráty věcí,

– vynaložení nákladů, které by bez škodné události poškozený zaměstnavatel nemusel vynaložit (např. dopravné, poštovné apod.),

– znemožnění výkonu majetkových práv poškozeného zaměstnavatele a zbytečně vynaložených nákladech,

– to, co poškozenému zaměstnavateli ušlo (zejména náhradu ušlého zisku podle ustanovení § 257 odst. 3 ZP).

Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednotlivými předpoklady, zejména mezi příčinou škody a jejím následkem, nejsou její znaky v právních předpisech blíže vymezeny. Pro prokázání její existence je třeba použít všech zjištění svědčících o vzájemném vztahu a souvislosti jednotlivých jevů a skutečností. Příčinná souvislost musí existovat i u případů objektivní odpovědnosti, tj. povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu způsobenou zaměstnanci. Důležitou zásadou při posouzení existence příčinné souvislosti je, že musí jít o souvislost přímou, která není a nesmí být přerušena jinou událostí.

6. Kauzální nexus

Předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně. Chybí-li kterýkoliv z nich, právo zaměstnavatele na náhradu škody, a tedy ani povinnost zaměstnance ji zaplatit, nevzniká. Z principu obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu podle § 250 odst. 1 ZP vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil. Neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 ZP), případně zaviněním jiného zaměstnance, resp. třetích osob zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 ZP má žalobce, tedy poškozený zaměstnavatel procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat (v souladu s ustanovením § 101 a § 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

K pojmu protiprávní jednání a přímá příčinná souvislost je možno uvést dva judikáty Nejvyššího soudu z poslední doby. Prvním je judikát Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 300/­2001, který zde zdůraznil „I. Otázka příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností zaměstnancem (škůdcem) a vznikem škody není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

II. Pro naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 ZP (dnes § 250 odst. 1 ZP) nemusí být porušení pracovních povinností zaměstnancem jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.“

V dalším judikátu NS ČR 21 Cdo 931/­2006 Nejvyšší soud vysvětlil „I. O protiprávní jednání zaměstnance jde tehdy, jestliže objektivně existuje rozpor mezi tímto jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivním stavem, který bud´ je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance, a jehož existence sama o sobě není závislá na subjektivním vztahu zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování a k následkům tohoto chování – škodě.

II. O vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.“

O vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů povinnosti k náhradě škody se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena.

Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Protože v případě povinnosti náhrady škody podle ustanovení § 250 ZP jde o odpovědnost za zaviněné porušení povinností, je třeba vždy též zkoumat (a prokazovat) zavinění jednajícího zaměstnance, jenž je definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě jako jeho následku, a jehož přítomnost (alespoň ve formě nedbalosti) je nezbytná ve všech fázích řetězce příčin a následků.

U jednotlivých náhrad škod, zvláště pak v případech tzv. zvláštní odpovědnosti, jsou stanoveny ještě další předpoklady vzniku povinnosti k náhradě škody, jako např. u škody způsobené ztrátou svěřených předmětů dohoda o převzetí svěřených nástrojů, předmětů apod.

Mezi předepsanými předpoklady musí být dialektická souvislost, to znamená, povinnost k náhradě škody nemůže vzniknout, jestliže kterýkoliv z předpokladů chybí.

7. Protiprávní jednání

Protiprávním jednáním se rozumí jednání nebo opomenutí povinného subjektu, kterým je porušen právní předpis, právní a smluvní povinnost. Protiprávnost jednání spočívá nejenom v přímém porušení závazku nebo jiné právní povinnosti, ale též v tom, že je obchází. Protiprávnost jednání lze často posoudit i podle trestněprávních předpisů. Ovšem pro otázky náhrady škody jde o pojem značně širší.

Existence protiprávního jednání však nemusí mít v každém případě za následek škodu, viz např. kdy poškozený neuplatní své právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti za vady nebo v případě zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel neuplatní vůči zaměstnanci své právo na náhradu škody.

Protiprávnost jednání (na rozdíl od zavinění) je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním zaměstnance a stanovenou právní povinností, není závislá na vědomí a vůli subjektu, který za škodu odpovídá. Některá jednání mající obecně protiprávní charakter např. jednání zaměstnance při odvracení hrozící škody, nezakládají vůbec povinnost k náhradě škody (§ 251 odst. 2 ZP). V ustanovení § 250 ZP o obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli je protiprávnost jednání vázána na existenci dalších předpokladů, zejména na plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním.

8. Zavinění

Zaviněním se u zaměstnance rozumí vnitřní psychický vztah k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, založený na jeho vědomí a vůli. Podle těchto dvou složek se rozeznávají dvě formy zavinění:

1. zavinění úmyslné, tj. případ, kdy zaměstnanec:

–  věděl, že může protiprávním jednáním způsobit škodu a chtěl ji způsobit (jde o tzv. úmysl přímý) nebo

–  věděl, že může protiprávním jednáním škodu způsobit a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (jde o tzv. úmysl nepřímý neboli eventuální).

Pro případ povinnosti k náhradě škody podle ZP stačí zásadně pouhý úmysl nepřímý nebo eventuální.

2. zavinění z nedbalosti, tj. případ kdy zaměstnanec

–  věděl, že může protiprávním jednáním způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (jde o tzv. nedbalost vědomou)

–  nevěděl, že jde o protiprávní jednání, kterým může způsobit škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (jde o tzv. nedbalost nevědomou).

Pro stanovení povinnosti k náhradě škody podle ZP stačí pouze nedbalost nevědomá.

Zavinění zaměstnance má nejenom význam pro vznik povinnosti nahradit škodu, ale i pro stanovení způsobu a rozsahu náhrady škody. U úmyslných škod je zpravidla stanovena povinnost k jejich úplné náhradě a pro jejich uplatnění jsou stanoveny delší lhůty. Při posuzování povinnosti k náhradě škody je třeba pečlivě zkoumat i možné zavinění odpovědného zaměstnance (škůdce) a poškozeného zaměstnavatele. Přitom je třeba hodnotit tzv. míru odpovědnosti za zavinění jednotlivých subjektů, vyjadřovanou zpravidla procentuálně k celkové škodě, která má především vliv na požadovanou výši náhrady škody. V některých případech se však při tzv. společné odpovědnosti více osob stanoví náhrada i podle jiných kritérií. Klasickým příkladem je v této souvislosti určování podílu náhrady jednotlivých zaměstnanců, kteří odpovídají na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování.

K pojmu zavinění judikatura (NS ČR 21 Cdo 1059/­2003) vysvětluje, že zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

?  Příklad 1

Se zaměstnancem byl ukončen pracovní poměr okamžitě. Následně bylo zjištěno, že zaměstnavateli způsobil škodu. Může ji zaměstnavatel uplatnit i po skončení pracovního poměru?

Ano, samozřejmě. Jestliže se zjistilo, že zaviněným porušením povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu vznikla zaměstnavateli škoda (případně i jiná škoda), pak okolnost, že skončil pracovní poměr mezi zaměstnancem (škůdcem) a zaměstnavatelem (poškozeným) sama o sobě neznamená, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou. Celou věc je třeba posoudit podle hledisek § 250 a násl. ZP, tedy zejména zda jsou naplněny předpoklady vzniku škody – porušení pracovní povinnosti, zavinění zaměstnance, vznik škody a přímá příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnance a vzniklou škodou.

JUDr. Eva Dandová