Práce v zahraničí
a zdravotní pojištění
Výdělečná činnost našich spoluobčanů v cizině není v současné době jevem nijak mimořádným. V přímé návaznosti na nadnárodní právní úpravu, účinnou v souvislosti se členstvím České republiky v Evropské unii a při respektování podmínek českého práva v oblasti zdravotního pojištění přicházejí primárně v úvahu následující tři varianty výkonu výdělečné činnosti v jiných státech:
1. výkon výdělečné činnosti podle koordinačních nařízení Evropské unie
2. působnost dvoustranných mezistátních smluv o sociálním zabezpečení, vztahujících se na oblast zdravotního pojištění
3. práce v tzv. třetích zemích, fakticky tedy mimo státy uvedené ve dvou předcházejících bodech.
3.1 Koordinační nařízení Evropské unie
Pohyb osob a související pojištění v systémech sociálního zabezpečení jsou v rámci Evropské unie upraveny těmito předpisy:
1. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a
2. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004
obě ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012
3. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1231/2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým se rozšiřuje působnost nařízení (ES) č. 883/2004 a nařízení (ES) č. 987/2009 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti
Pro všechny výše uvedené předpisy budeme v dalším textu používat pojem „Nařízení“.
Tato Nařízení představují základní a závazné normy, které jsou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států.
Podle těchto Nařízení postupují občané a instituce ze států Evropské unie včetně Norska, Islandu, Lichtenštejnska, Švýcarska a také Spojeného království. Pro všechny tyto země budeme v dalším textu používat pojem „stát EU“.
Ing. Antonín Daněk
18. Zaměstnání ve státě EU
Český občan jako zaměstnanec je zdravotně pojištěn ve státě EU tehdy, pokud jeho činnost (tj. zaměstnání) zakládá účast v systémech sociálního zabezpečení tohoto státu.
Které povinnosti a postupy je zapotřebí vzít v úvahu?
Základním principem „evropského práva“ je pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti, jedná se tedy o základní pravidlo určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná (nebo samostatně výdělečně činná) podléhá právním předpisům státu EU, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris).
Prostřednictvím tohoto principu je určována příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení se přitom rozumí v celé jeho šíři, tedy včetně všech podsystémů. Při praktické aplikaci příslušných ustanovení Nařízení nemůže dojít k situaci, že by byla osoba pojištěna ve více zemích (platí princip jednoho pojištění, tj. pojištění pouze v jednom státě EU) nebo naopak v žádné z nich.
Na zaměstnance se tak ve smyslu Nařízení vztahují (mimo výjimek) právní předpisy státu, na jehož území je zaměstnání vykonáváno. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele. Pokud má český občan v úmyslu vycestovat za účelem získání zaměstnání do některého ze států EU, je českým pojištěncem do okamžiku, kdy práci v tomto státě získá. V případě potřeby může do doby získání zaměstnání čerpat zdravotní péči v této zemi na základě Evropského průkazu zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC), vystaveného mu českou zdravotní pojišťovnou.
Jakmile začne český pojištěnec vykonávat ve státě EU výdělečnou činnost, tedy zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, podléhá právním předpisům (všem systémům sociálního zabezpečení) příslušného státu. Stává se pojištěncem státu EU, ve kterém pracuje a je mu vystaven místní doklad o nároku na zdravotní péči. V této souvislosti pak přestává být českým pojištěncem a ztrácí nárok na zdravotní péči z titulu EHIC, vystaveného českou zdravotní pojišťovnou. Zahájení výkonu výdělečné činnosti ve státě EU je český občan povinen oznámit v zákonné osmidenní lhůtě své dosavadní české zdravotní pojišťovně a současně vrací vystavený český EHIC. Pokud je tedy českému občanovi jednoznačně známo, od kterého data začne ve státě EU pracovat, odhlásí se k příslušnému datu z českého systému zdravotního pojištění.
Nicméně již při odjezdu do zahraničí je v souvislosti s dočasným vynětím z českého systému zapotřebí přemýšlet o tom, aby pojištěnci po návratu nevznikl ve zdravotním pojištění problém. Jinými slovy, při vynětí ze systému musí český občan po ukončení pobytu v zahraničí (ať už je jeho důvod jakýkoliv) průkazně doložit své české zdravotní pojišťovně dobu výkonu výdělečné činnosti, pojištění nebo bydlení ve smyslu Nařízení, případně období zdravotního pojištění při dlouhodobém pobytu v cizině. Pokud tuto zásadní podmínku nesplní, dojde k situaci, že česká zdravotní pojišťovna neuzná z hlediska řešení pojištění pobyt v zahraničí nebo jeho část. Na příslušnou dobu pak zařadí pojištěnce jako osobu bez zdanitelných příjmů a bude uplatňovat pohledávky podle zákona.
19. Vyslání z České republiky do státu EU
Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 situace, kdy jsou zaměstnanec nebo OSVČ, normálně vykonávající výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vysláni na území jiného státu EU, aby tam zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo OSVČ pracovala na vlastní účet.
Na jak dlouho může být osoba vyslána z ČR a které podmínky platí pro vyslání zaměstnance a OSVČ?
Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá v době vyslání právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, resp. kde je výdělečně činná, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, že kterého byla vyslána, tedy v našem případě ČR.
Podle Nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (českém) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. 16 Nařízení. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.
Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), prokazuje vystaveným formulářem A1 – „Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“, které se vztahuje na jeho držitele. O vystavení formuláře A1 (dříve E 101) žádají společně zaměstnavatel a zaměstnanec nebo OSVČ prostřednictvím písemné žádosti, kdy tiskopis této žádosti je k dispozici na OSSZ nebo na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení. Při splnění podmínek nutných pro vyslání vystaví Česká správa sociálního zabezpečení formulář A1 a zašle jej žadateli. Pokud žadatel splňuje podmínky pro vyslání, má na vystavení formuláře A1 právní nárok. Tiskopis A1 je v případě vyslání vystavován OSSZ příslušnou zpravidla podle sídla zaměstnavatele resp. podle místa bydliště u OSVČ. V souvislosti s vystavováním tohoto formuláře chci zdůraznit potřebu podání žádosti s patřičným časovým předstihem tak, aby byl k dispozici dostatečný prostor pro vyřízení všech náležitostí.
Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou z České republiky považuje:
a) zaměstnanec, který
– zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace (tzv. přímý vztah dle závěrů Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení)
– dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v jiném státě EU. Zaměstnavatel práci vyslaného zaměstnance řídí a taktéž zaměstnance odměňuje,
– je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců,
– nesmí mít současně uzavřen pracovní poměr s podnikem, do kterého je vyslán,
– nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.
Pravomoc ukončit pracovněprávní vztah se zaměstnancem má pouze zaměstnavatel, který ho vyslal. Důležitou podmínkou pro vyslání zaměstnance je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího zaměstnavatele na území vysílajícího státu.
Za vyslání se rovněž považují situace, kdy je zaměstnanec vyslán k více přijímajícím podnikům v tomtéž státě za předpokladu, že jsou nadále splněny veškeré náležitosti přímého vztahu.
Naopak vysláním nemůže být třeba situace, kdy zaměstnanec uzavře pracovní poměr s přijímajícím zaměstnavatelem, který jej i odměňuje.
Po dobu vyslání je pojistné za zaměstnance odváděno v České republice. Za vyslání v duchu výše uvedeného se nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené volno) a ve druhém státě Evropské unie pracuje v pracovněprávním vztahu, uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.
b) osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného státu, přičemž musí být splněny tyto podmínky:
– OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost v ČR, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti, s podmínkou alespoň dvou měsíců relevantní a prokazatelné ekonomické aktivity na území vysílajícího státu, tedy ČR,
– činnost na území přijímajícího státu musí mít podobný charakter s činností na území České republiky,
– OSVČ vykonává přechodně činnost v jiném státě EU po dobu maximálně 24 měsíců.
Je pravdou, že formulář A1 výrazně usnadňuje volný pohyb osob. Za účelem ochrany svého pracovního trhu provádějí příslušné orgány kontroly osob, vykonávajících práci na jejich území, kdy vyžadují doložení příslušnosti k právním předpisům jiného státu. Skutečnost, že pro pracovníka jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán (v našem případě tedy ČR), se v případě potřeby prokazuje právě originálem formuláře A1. Tento formulář by měla být vyslaná osoba schopna předložit příslušným orgánům kdykoli během svého pobytu v zahraničí.
20. Pendler ve státě EU
V rámci neustále se prohlubující a rozšiřující ekonomické spolupráce mezi jednotlivými státy EU se rovněž zvyšuje počet příhraničních pracovníků, tzv. pendlerů.
Kdo je považován za pendlera?
Pendlerem neboli příhraničním pracovníkem je osoba, která v jednom státě bydlí a do druhého státu jezdí za prací a minimálně jednou týdně se vrací do státu bydliště. Pokud český občan pracuje (podniká) například na území Slovenské republiky, bydlí na ČR a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace Slovenská republika státem jeho pojištění.
Společně s pendlerem jsou na Slovensku pojištěni i jeho případní nezaopatření rodinní příslušníci (manželka bez vlastních příjmů z výdělečné činnosti a nezaopatřené děti).
Rodinná vazba, která má přímý vliv na účast na zahraničním zdravotním pojištění, neplatí v případě:
– výdělečné činnosti manželky, pobírání dávek z výdělečné činnosti nebo důchodu,
– ukončení rodinné vazby (rozvod manželů),
– ukončení nezaopatřenosti (u dětí).
Pendleři mohou nárokovat dávky nezaměstnanosti pouze ve státě bydliště.
21. Podnikání ve státě EU
Rozhodne-li se český občan pro výkon samostatné výdělečné činnosti v některém ze států EU, podléhá všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu. To znamená, že bude v tomto státě odvádět pojistné a současně bude moci požádat o tamní sociální dávky za stejných podmínek jako místní občané.
Které další podmínky platí pro OSVČ?
Z hlediska účasti v jednotlivých typech pojištění platí, že ne ve všech členských státech mají osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost možnost účastnit se pojištění ve všech odvětvích, jak jsou zvyklí v České republice. Například se jedná o pojištění pro případ nezaměstnanosti, které v některých státech není, případně se týká pouze určitých odvětví samostatné výdělečné činnosti anebo je účast v něm založena na principu dobrovolnosti.
Jelikož zahájením výkonu samostatné výdělečné činnosti v jiném státě EU vzniká účast na pojištění v tomto státě, je zapotřebí informovat českou zdravotní pojišťovnu a Úřad práce, je-li od této instituce pobírána některá z dávek.
22. Souběžné příjmy
Není výjimkou souběžný výkon výdělečné činnosti ve více státech EU, kdy musí být řešena příslušnost k právním předpisům. Dne 8. 6. 2012 bylo v Úředním věstníku Evropské unie publikováno nařízení č. 465/2012, kterým se změnilo nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009.
Jak se u souběžných příjmů posuzuje určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení?
Novelou bylo mj. doplněno znění čl. 13 odst. 1 nařízení č. 883/2004, v důsledku čehož došlo ke změně při posuzování příslušnosti k právním předpisům (tzn. určení státu pojištění) v případě, kdy je osobou vykonáváno zaměstnání na území dvou a více států EU. Pravidla byla doplněna následujícím způsobem:
1. Pokud zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti (tj. že na činnost vykonávanou ve státě bydliště připadá alespoň 25 % pracovní doby nebo odměny) ve státě bydliště, podléhá právním předpisům členského státu bydliště.
2. Nevykonává-li zaměstnanec podstatnou část činnosti ve státě svého bydliště, pak platí, že:
a) má-li pouze jednoho zaměstnavatele, nebo má-li více zaměstnavatelů sídlících pouze v jediném státě EU, podléhá právním předpisům tohoto státu EU, na jehož území má/mají zaměstnavatel/-é sídlo nebo místo podnikání,
b) má-li dva nebo více zaměstnavatelů sídlících ve dvou státech EU, z nichž jedním je stát bydliště, pak podléhá právním předpisům toho z uvedených dvou států, který není státem bydliště osoby,
c) má-li dva nebo více zaměstnavatelů, z nichž alespoň dva mají sídlo nebo místo podnikání v různých státech EU jiných, než je stát bydliště, pak zaměstnanec podléhá předpisům státu bydliště.
Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou nebo více státech EU se na osobu vztahují právní předpisy státu bydliště za předpokladu, že vykonává v tomto státě výše zmíněnou podstatnou část své činnosti.
Podmínka podstatné části činnosti se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska:
– pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,
– obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,
přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících.
Jak u zaměstnance, tak i u OSVČ postačuje pro daný účel – tedy pro pojištění ve státě bydliště – splnění jednoho z kritérií v hodnotě minimálně 25 %.
Příslušnost k pojištění je na žádost osoby určena pověřenou institucí státu bydliště, kdy v České republice je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení, resp. její organizační složky. Pokud OSVČ vyvíjí svoji činnost ve dvou státech EU a ani v jednom z nich nebydlí, je v tomto případě určující centrum činnosti.
3.2 Mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení
23. Dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení
Dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení, řešící oblast zdravotní péče a zdravotního pojištění, upravují vztahy České republiky k některým státům.
Na kterých principech jsou tyto smlouvy postaveny a jaký je jejich charakter?
Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení jsou v některých aspektech postaveny na obdobných principech jako právo Evropské unie. Lze také konstatovat, že vstupem příslušného státu do Evropské unie pozbývají uzavřené smlouvy platnosti.
Každá smlouva je specifická a v oblasti určování příslušnosti se od sebe liší, často jsou postaveny na principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti, například souběžný výkon činností je řešen v minimálním rozsahu. Pokud si občan České republiky přeje v duchu příslušné smlouvy zůstat pojištěn v ČR, předkládá formulář Žádost o výjimku z příslušnosti k právním předpisům podle mezinárodní smlouvy. Bližší informace ke smlouvám s jednotlivými státy naleznete třeba na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení nebo Kanceláře zdravotního pojištění z. s. v sekci Pro pojištěnce – Mezinárodní právní předpisy.
Obecně platí, že zahraniční pojištěnec (pojištěnec států EU a států, s nimiž má ČR uzavřenu bilaterální smlouvu zajišťující přístup ke zdravotní péči – Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Tunisko, Turecko), je v postavení českého pojištěnce a musí k němu být přistupováno nediskriminačním způsobem.
3.3 Práce ve „třetích zemích“
Na zaměstnance z těchto států se nevztahuje účinnost výše uvedených koordinačních nařízení Evropské unie.
24. Čech pracující ve „třetí zemi“
Někteří občané ČR pracují mimo státy aplikující režim koordinačních nařízení EU a rovněž nepodléhají podmínkám dvoustranných mezistátních smluv o sociálním zabezpečení.
Jaké jsou možnosti řešení pojistného vztahu takového zaměstnance v českém systému veřejného zdravotního pojištění?
Pokud občan s bydlištěm v ČR:
– není v ČR zaměstnán,
– v ČR nepodniká a ani zde není „státním pojištěncem“ a
– pracuje v tzv. třetí zemi, to znamená mimo státy EU anebo je výdělečně činný mimo stát s režimem dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení,
může být nadále účasten českého systému veřejného zdravotního pojištěním tím způsobem, že se zaregistruje u své zdravotní pojišťovny jako osoba bez zdanitelných příjmů. Měsíční platba pojistného touto osobou činí 13,5 % z aktuální výše minimální mzdy. V takovém případě může zdravotní pojišťovna na základě žádosti povolit placení pojistného za delší než měsíční období, avšak vždy jen dopředu. Z pohledu platné legislativy se jedná o vstřícné ustanovení, neboť pojištěnec dlouhodobě pracující v cizině by se mohl dostat do situace, že by si pojistné jako osoba bez zdanitelných příjmů neplatil, čímž by mu vznikl dluh na pojistném včetně penále.
Jinou možností, jak si vyřešit zdravotní pojištění po dobu takového zaměstnání v zahraničí, je odhlásit se z českého systému s využitím institutu dlouhodobého pobytu pojištěnce v cizině, kdy se musí jednat o nepřetržitý pobyt delší šesti měsíců. Po návratu však musí pojištěnec dokladovat zdravotní pojišťovně, že byl po celou dobu pobytu v cizině zdravotně pojištěn.
Řešení č. 18 až 24 zpracoval Ing. Antonín Daněk (X/2022)
