V současné době se připravuje do legislativního procesu novela zákona č. 373/­2011 Sb., o specifických zdravotních službách (momentálně ji projednává Legislativní rada vlády) a na změny v ní provedené by měla navázat novela vyhlášky č. 79/­2013 Sb. Nakonec by i na některé problémy spojené se závěry lékařských posudků pro pracovněprávní účely měla řešit novela zákoníku práce, která také vstoupila již do legislativního procesu. Obě novely by měly nabýt účinnosti ještě do voleb.

1. Právní základ pracovnělékařských služeb

1.1     K významu lékařského posudku z hlediska práva

Z ustanovení § 41 zákona č. 373/­2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen zákon č. 373/­2011 Sb.) vyplývá, že součástí posudkové péče je mimo jiné posuzování:

-  zdravotní způsobilosti k práci nebo k výkonu služby na základě pracovnělékařské prohlídky; součástí posuzování zdravotní způsobilosti k práci nebo k výkonu služby je zejména posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců,

-  zdravotního stavu v souvislosti s nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání,

-  zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění a pro potřeby úřadu práce.

Z ustanovení § 42 zákona č. 373/­2011 Sb., dále vyplývá, že lékařský posudek o zdravotní způsobilosti nebo o zdravotním stavu vydává poskytovatel na žádost pacienta, který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby po posouzení zdravotní způsobilosti, popřípadě zdravotního stavu posuzované osoby, posuzujícím lékařem, a to na základě zhodnocení výsledků lékařské prohlídky, výpisu ze zdravotnické dokumentace vedené o posuzované osobě jejím registrujícím poskytovatelem a zdravotní náročnosti pro výkon práce, služby, povolání, vzdělávání, sportu, tělesné výchovy či jiné činnosti, pro kterou je osoba posuzována. Lékařské posudky se tedy vydávají při výkonu zdravotních služeb na základě posouzení zdravotního stavu posuzované osoby. Přitom se přihlíží i ke speciální úpravě v jiných právních předpisech, kterými jsou např. zákon č. 262/­2006 Sb., zákoník práce, zákon č. 561/­2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů, nařízení vlády č. 211/­2010 Sb., o soustavě oborů v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání, zákon č. 435/­2004 Sb., o zaměstnanosti, zákon č. 187/­2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 108/­2006 Sb., o sociálních službách, zákon č. 361/­2000 Sb., silniční zákon, vyhláška č. 277/­2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a dalším.

Zákon č. 373/­2011 Sb. touto právní úpravou v podstatě plynule navazuje na předchozí právní úpravu obsaženou v zákoně č. 20/­1966 Sb., o péči o zdraví lidu a na zavedenou medicínskou praxi. Z právního hlediska lékařský posudek nikdy nebyl a ani podle stávající právní úpravy není právním úkonem, z kterého by pro uchazeče o zaměstnání nebo pro zaměstnance vyplývaly nějaká práva nebo povinnosti. Lékařský posudek je pouhým předpokladem k dalšímu právnímu jednání zaměstnavatele.

Tento závěr vyplývá mimo jiné i z konstantní judikatury, Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. září 2008 v této souvislosti uvádí: „Posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče (pozn. nyní pracovnělékařských služeb) o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu toho slova, tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje.“

Podle dříve platné právní úpravy obsažené v § 77 zákona o péči o zdraví lidu, stejně jako dnes v § 42 zákona č. 373/­2011 Sb. vydávají zdravotnická zařízení prostřednictvím lékařů nebo klinických psychologů lékařské posudky, a to na základě posouzení zdravotního stavu pacienta či zaměstnance. Posuzované osoby se mohou proti tvrzené nesprávnosti bránit návrhem na přezkoumání lékařského posudku podaným vedoucím příslušného zdravotnického zařízení. Není-li návrhu vyhověno, je postoupen jako odvolání správnímu orgánu, který vydal rozhodnutí o registraci daného zdravotnického zařízení nebo je zřizovatelem tohoto zdravotnického zařízení. Správní úřad odvolání zamítne a napadený lékařský posudek potvrdí, anebo napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc zdravotnickému zařízení, které tento posudek vydalo, k vydání nového lékařského posudku na základě nového, popřípadě doplňujícího posouzení zdravotního stavu dotčené osoby. Proti rozhodnutí správního úřadu se nelze odvolat. Na toto řízení se použijí ustanovení správního řádu.

Je však třeba zdůraznit, že sama okolnost, že lékařský posudek podléhá přezkumu na základě podání a že proces tohoto přezkumu se řídí ustanoveními zákona o správním řízení, nemění nic na povaze posudku jako podkladového materiálu, který sám o sobě do práv a povinností posuzovaného zaměstnance (příp. pacienta) nezasahuje.

Ústavní soud tak shodně se závěry Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že proti posudku nemůže být podána žaloba ve správním soudnictví. Zdůraznil, že zaměstnanec nemůže svůj nesouhlas s lékařským posudkem, proti kterému podal návrh na přezkoumání a kterému správní orgán nevyhověl, uplatnit důkazy v obecném soudním řízení, například o neplatnost výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci.

Proti tomuto názoru zveřejnil odlišné stanovisko Nejvyšší soud (ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. 21 Cdo 4736/­2009). Ústavní soud však názor Nejvyššího soudu neponechal bez povšimnutí a k problematice závaznosti lékařských posudků se vrátil ještě jednou ve svém usnesení ze dne 17. března 2011, sp. zn. III. ÚS 610/11.

Z těch všech důvodů také zákonodárce při vymezení úpravy posudkové péče v zákoně o specifických zdravotních službách, a to v části upravující vydání lékařského posudku poskytovatelem zdravotních služeb a úpravy postupu při podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, přihlédl zejména k závěrům nálezu Ústavního soudu č. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008.

Vydání lékařského posudku o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, jde o „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb. Nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby. Teprve z charakteru lékařského posudku nebo z jeho určení (účelu, pro který byl zjišťován zdravotní stav posuzované osoby, nebo posuzována její zdravotní způsobilost) vyplývá, že je podkladem nebo jedním z podkladů pro rozhodnutí o právech a povinnostech dotčených osob (přístup k některým činnostem – přijetí ke studiu, oprávnění k řízení motorových vozidel) nebo na základě posudku jiným subjektům vyplývají práva a povinnosti (zaměstnavatel).

V dalším textu používáme označení „lékařský posudek“ i ve významu rozhodnutí orgánu příslušného rozhodovat o návrhu na přezkoumání lékařského posudku.

1.2     Obsah lékařského posudku

K obsahu lékařského posudku obecně (tedy i lékařského posudku pro pracovněprávní účely) se vyjadřuje jak sám zákon č. 373/­2011 Sb., tak vyhláška č. 98/­2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci a nakonec i sama vyhláška č. 79/­2013 Sb.

Podle zákona platí, že ze závěru každého lékařského posudku musí být zřejmé, zda je posuzovaná osoba pro účel, pro který je posuzována:

-  zdravotně způsobilá,

-  zdravotně způsobilá s podmínkou,

-  zdravotně nezpůsobilá,

-  pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost či

-  její zdravotní stav splňuje předpoklady nebo požadavky, ke kterým byla posuzována.

Lékařský posudek musí obsahovat poučení o možnosti podat návrh na jeho přezkoumání poskytovateli, který posudek vydal a dále lhůtu, v které je možno podat návrh na přezkoumání.

Podle vyhlášky č. 98/­2012 Sb. každý lékařský posudek obsahuje vždy:

-  identifikační údaje

–  posuzované osoby v rozsahu jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození, adresa místa trvalého pobytu posuzované osoby, popřípadě místo pobytu na území České republiky, jde-li o cizince,

–  poskytovatele, jehož jménem posuzující lékař lékařský posudek vydal, a to identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno, adresa sídla nebo místa podnikání, razítko poskytovatele,

–  lékaře, který posudek jménem poskytovatele vydal, a to jméno, popřípadě jména, příjmení a podpis lékaře,

–  požadované číslo nebo jiné evidenční označení posudku,

-  účel vydání posudku,

-  posudkový závěr,

-  poučení o možnosti podat návrh na přezkoumání,

-  datum vydání posudku,

-  datum ukončení platnosti posudku, pokud je třeba na základě zjištěného zdravotního stavu nebo zdravotní způsobilosti omezit jeho platnost, nebo pokud tak stanoví jiný právní předpis.

Vyhláška č. 79/­2013 Sb. stanoví další náležitosti lékařského posudku pro pracovněprávní účely, a to:

-  identifikační údaje zaměstnavatele, a to

–  obchodní firmu nebo název a adresu sídla zaměstnavatele nebo organizační složky zahraniční osoby na území České republiky, identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,

–  adresu místa podnikání, jméno, popřípadě jména, a příjmení, adresu místa trvalého pobytu nebo adresu místa hlášeného přechodného pobytu na území České republiky nad 90 dnů nebo adresu místa trvalého pobytu cizince na území České republiky nebo bydliště v cizině, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,

–  název, sídlo a identifikační číslo organizační složky státu nebo kraje nebo obce, je-li zaměstnavatelem stát, kraj nebo obec,

-  údaje o pracovním zařazení posuzované osoby, dále údaje o druhu práce, režimu práce, o rizikových faktorech ve vztahu ke konkrétní práci, míře rizikových faktorů pracovních podmínek vyjádřené kategorií práce podle jednotlivých rozhodujících rizikových faktorů pracovních podmínek,

-  posudkový závěr a

-  termín provedení mimořádné prohlídky, je-li takový postup důvodný.

K právním účinkům lékařského posudku

Je třeba důsledně rozlišovat okamžik, kdy nastávají právní účinky lékařského posudku. Právní účinky lékařského posudku:

-  se závěrem o zdravotní způsobilosti posuzované osoby nastávají pro osobu, které byl předán, dnem, kdy končí platnost předcházejícího posudku, nejdříve však dnem uplynutí lhůty pro podání návrhu na jeho přezkoumání nebo dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku správním úřadem, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb,

-  se závěrem o zdravotní způsobilosti s podmínkou nastávají pro osobu, které byl předán, dnem jeho prokazatelného předání,

-  se závěrem o zdravotní nezpůsobilosti nastávají pro osobu, které byl předán, dnem jeho prokazatelného předání,

-  se závěrem o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti posuzované osoby nastávají pro osobu, které byl předán, dnem jeho prokazatelného předání,

-  o zdravotním stavu nastávají pro osobu, které byl předán, dnem uplynutí lhůty pro podání návrhu na jeho přezkoumání nebo dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku správním úřadem, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Posudek se závěrem o zdravotním stavu se při běžných preventivních prohlídkách zaměstnanců nepoužívá, ten se používá při diagnostikování nemoci z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání.

V praxi se nejvíce posudků vyskytuje s posudkovým závěrem „zdravotně způsobilý“. Je třeba si však uvědomit, že v tomto případě právní účinky posudku nastávají až uplynutím lhůty 10 pracovních dnů pro podání návrhu na jeho přezkoumání. V případě, kdy se jedná o posudek z periodické či mimořádné prohlídky, toto řešení praxi nevadí, protože stejně platí předchozí posudek a zaměstnavatel si zaměstnance v praxi pošle na prohlídku s dostatečným časovým předstihem, aby nedošlo k tomu, že zaměstnanec nemá řádnou prohlídku a je tudíž zdravotně nezpůsobilý. Za určitých okolností by to bylo porušením § 103 zákoníku práce (povinnosti zaměstnavatele) a pro zaměstnance by to znamenalo, že by nemohl vykonávat práci a vznikla mu překážka na straně zaměstnavatele. Za použití slovního výkladu zákona by to znamenalo, že zaměstnavatel musí počkat 10 dní, než bude moci uchazeč nastoupit do zaměstnání. To však zajisté nebyl úmysl zákonodárce. Zdá se, že toto řešení praxi nevyhovuje a že bude zřejmě námětem v souvislosti s novelizací zákona č. 373/­2011 Sb.

S okamžikem, kdy nastávají právní účinky posudku, bezprostředně souvisí i okamžik, kdy lékařský posudek pozbývá platnosti. Zákon rozlišuje čtyři časové okamžiky:

-  uplynutím doby, na kterou byl vydán,

-  dnem, kdy měla být podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví nebo posuzujícího lékaře nebo jiné k tomu oprávněné osoby provedena lékařská prohlídka za účelem nového posouzení zdravotní způsobilosti posuzované osoby,

-  dnem, kterým nastaly právní účinky lékařského posudku vydaného pro stejný účel a za stejných podmínek jako předcházející posudek, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů nevyplývá jinak,

-  ukončením pracovněprávního nebo služebního vztahu, jde-li o posudek podle § 41 písm. d); to neplatí, je-li nejdéle do 3 měsíců ode dne jeho ukončení pracovněprávní vztah se stejným výkonem práce znovu uzavřen se stejným zaměstnavatelem, pokud v době od jeho ukončení nedošlo ke změně nebo vývoji zdravotního stavu posuzované osoby.

Pro zaměstnavatele a zaměstnance je nejdůležitější, že zákon umožňuje v případech, kdy je do 3 měsíců po ukončení pracovněprávního vztahu uzavřen nový pracovněprávní vztah na stejnou práci, aby nemusela být provedena nová vstupní prohlídka, vycházet ze závěrů původní vstupní prohlídky. Toto řešení bezpochyby šetří finanční prostředky zaměstnavatelům.

V té souvislosti je třeba zdůraznit, že je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnance odeslal na prohlídku včas, aby nedošlo v mezidobí k tomu, že uplynula doba platnosti předchozího posudku, což znamená, že zaměstnanec se považuje pro výkon práce za zdravotně nezpůsobilého.

1.3     Povinnosti zaměstnavatele před vysláním zaměstnance na prohlídku

Každý zaměstnavatel je povinen při odeslání zaměstnance k pracovnělékařské prohlídce podle zákona č. 373/­2011 Sb. vybavit jej žádostí obsahující údaje o druhu práce, režimu práce a pracovních podmínkách, ke kterým je posouzení zaměstnance požadováno. Přitom vychází z tzv. kategorizace prací, kterou musí mít u každého zaměstnance mít provedenou. Ustanovení § 103 ZP ukládá zaměstnavateli přímo povinnost seznámit zaměstnance s tím, do které kategorie jeho práci zařadil.

Kategorizace prací se provádí na základě § 37 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií. Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 432/­2003 Sb.

Podle § 37 odst. 2 zákona o zařazení prací do třetí nebo čtvrté kategorie rozhoduje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (krajská hygienická stanice), návrh předkládá osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních nebo obdobných pracovních vztazích (zaměstnavatel), a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení výkonu prací. Práce do druhé kategorie zařazuje zaměstnavatel, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení jejich výkonu, změny podmínek odůvodňující zařazení práce do druhé kategorie, nebo do 10 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví. Ostatní práce na pracovištích zaměstnavatele, které nebyly takto zařazeny, se považují za práce kategorie první. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že o zařazení prací do první kategorie rozhoduje zaměstnavatel. Zařazení do druhé kategorie musí oznámit krajské hygienické stanici, která může zařazení akceptovat (v tom případě nevydává rozhodnutí) nebo rozhodnout, že práce zařazuje do vyšší skupiny nebo jako druhou rizikovou.

Podle § 3 vyhlášky č. 432/­2003 Sb. se za práce:

-  kategorie první považují práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví,

-  kategorie druhé považují práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy a práce naplňující další kritéria pro jejich zařazení do kategorie druhé podle přílohy č. 1,

-  kategorie třetí považují práce, při nichž jsou překračovány hygienické limity, a práce naplňující další kritéria pro zařazení práce do kategorie třetí podle přílohy č. 1, přičemž expozice fyzických osob, které práce vykonávají, není spolehlivě snížena technickými opatřeními pod úroveň těchto limitů, a pro zajištění ochrany zdraví osob je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření, a dále práce, při nichž se vyskytují opakovaně nemoci z povolání nebo statisticky významně častěji nemoci, jež lze pokládat podle současné úrovně poznání za nemoci související s prací,

-  kategorie čtvrté považují práce, při nichž je vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Za rizikovou práci se považuje i práce zařazená do kategorie druhé, pokud byla rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanice, resp. Hygienické stanice hl. m. Prahy) uznána za práci rizikovou (tzv. 2R).

Zásadně však platí, že nelze na základě druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, automaticky konstatovat zařazení práce zaměstnanců do určité kategorie, protože zařazení prací do druhé až čtvrté kategorie závisí na míře vý­skytu faktorů, které mohou ovlivnit zaměstnance a jejich rizikovosti pro jeho zdraví.

U většiny profesí nelze bez znalosti pracovních podmínek a pracovního prostředí a výskytu faktorů ovlivňujících rizikovost prací (kritéria kategorizace prací jsou uvedena v příloze 1 k vyhlášce č. 432/­2003 Sb., například prach, vibrace, fyzická zátěž, pracovní poloha, psychická zátěž, zátěž teplem atd.) stanovit kategorii práce. V tomto směru se musí zaměstnavatel obrátit na příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (krajskou hygienickou stanici).

Zaměstnavatel musí při vyslání každého zaměstnance na prohlídku důkladně zohlednit všechny rizikové faktory, nesmí nic opomenout. Příkladem mohou být uklízečky, které myjí okna ve výšce nad 1,5 m nad povrchem, nebo švadleny pracující na šicím stroji, u kterých je třeba vzít v úvahu riziko kmitání jehly, které může u lidí léčících se nervově způsobit epileptický záchvat. To vše jsou rizika, a to vše musí zaměstnavatel lékaři přesně sdělit v odůvodnění žádosti o prohlídku.

1.4     Rizikové faktory a rizika práce

V souvislosti s prováděním pracovnělékařských prohlídek se v praxi používají tři pojmy – riziková práce, rizikové faktory pracovních podmínek a rizika ohrožení zdraví. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Riziková práce je práce zařazená do kategorie druhé rizikové, třetí a čtvrté. U druhé kategorie se za rizikovou práci považuje práce, která byla rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanice, resp. Hygienické stanice hl. m. Prahy) uznána za práci rizikovou (tzv. 2R). Při zařazení prací do kategorií se postupuje podle zákona o ochraně veřejného zdraví (viz výše).

Rizikové faktory pracovních podmínek jsou podle § 7 zákona č. 309/­2006 Sb., o dalších podmínkách BOZP zejména faktory fyzikální (například hluk, vibrace), chemické (například karcinogeny), biologické činitele (například viry, bakterie, plísně), prach, fyzická zátěž, psychická a zraková zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky (například extrémní chlad, teplo a vlhkost). Zásadně platí, že nelze-li výskyt biologických činitelů a překročení nejvyšších přípustných hodnot rizikových faktorů vyloučit, je zaměstnavatel povinen omezovat jejich působení technickými, technologickými a jinými opatřeními, kterými jsou zejména úprava pracovních podmínek, doba výkonu práce, zřízení kontrolovaných pásem, používání vhodných osobních ochranných pracovních prostředků nebo poskytování ochranných nápojů. Podrobnější členění obsahují další předpisy – v § 2 nařízení vlády č. 361/­2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, se stanoví, že rizikové faktory mikroklimatických podmínek se člení na zátěž teplem a zátěž chladem; chemické faktory se člení na látky a směsi obecně, olovo, prach, karcinogeny, mutageny, látky toxické pro reprodukci a azbest; biologické činitele se člení na skupiny; fyzická zátěž se člení na celkovou fyzickou zátěž, lokální svalovou zátěž, pracovní polohy a ruční manipulaci s břemeny. V neposlední řadě členění rizikových faktorů obsahuje i sama vyhláška č. 79/­2013 Sb. v části I. přílohy č. 2.

Riziko ohrožení zdraví je rovněž rizikový faktor, ten se ale nepoužívá k vlastnímu zařazení práce do kategorie, ale týká se obecných pracovních podmínek při výkonu určité práce. Stará směrnice PP-265-20.11.67 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci uváděla činnosti, při kterých zaměstnanec může ohrozit zdraví spolupracovníků nebo obyvatelstva.

Dnes vyhláška zavedla pojem riziko ohrožení zdraví a v části II. přílohy č. 2 je vyjmenovává. Obsah této kategorie je velice různorodý a také nesourodý. V praxi největší výkladové problémy působí stanovení obsahu „dalších prací nebo činností s rizikem ohrožení zdraví“. Tento pojem je velice široký a praxi nevyhovuje.

K posuzování zdravotní způsobilosti pro pracovněprávní účely

Posuzování zdravotní způsobilosti pro pracovněprávní účely znamená, hodnocení kvality zdraví ve vztahu k vykonávané zátěži. Z ustanovení § 42 zákona č. 373/­2011 Sb. vyplývá, že lékařský posudek o zdravotní způsobilosti nebo o zdravotním stavu vydává poskytovatel na žádost pacienta, který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby (v našem případě zaměstnavatele) po posouzení zdravotní způsobilosti, popřípadě zdravotního stavu posuzované osoby, posuzujícím lékařem, a to na základě zhodnocení:

-  výsledků lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření,

-  výpisu ze zdravotnické dokumentace vedené o posuzované osobě jejím registrujícím poskytovatelem v oboru všeobecné praktické lékařství,

-  zdravotní náročnosti pro výkon práce, služby, povolání, vzdělávání, sportu, tělesné výchovy nebo jiné činnosti, pro které je osoba posuzována, a podmínek, za kterých je činnost vykonávána, nebo nároků činnosti na zdraví posuzované osoby.

Lékař pracovnělékařské služby musí při prohlídce pro pracovněprávní účely vzít v úvahu zdravotní náročnost vykonávané práce a konkrétní pracovní podmínky a výpis ze zdravotnické dokumentace zaměstnance a ty zohlednit v prohlídce, jejíž obsah je stanoven v § 7 vyhlášky č. 79/­2013 Sb.

Náročnost práce a konkrétní pracovní podmínky hodnotí lékař na základě žádosti o provedení prohlídky, kterou mu zpracoval zaměstnavatel. Konkrétní pracovní podmínky by měl lékař pracovnělékařské služby znát z dohledu, který na pracovišti vykonává. Jedinou výjimkou jsou registrující lékaři, kteří nejsou ve smluvním vztahu k zaměstnavateli a ke kterým zaměstnavatel může vyslat zaměstnance pracující v první rizikové kategorii. Tito lékaři neuzavírají se zaměstnavatelem žádnou smlouvu, k nim zaměstnavatel vysílá zaměstnance pouze na základě žádosti o provedení pracovnělékařské prohlídky a tito lékaři tudíž nevykonávají dohled na pracovištích zaměstnavatele a poradenství pro zaměstnavatele.

Výsledkem prohlídky je posudková rozvaha, která ústí v závěr posudku (viz výše).

Při posuzování zdravotní náročnosti vykonávané práce musí lékař zohlednit následující skutečnost:

-  pracovní zařazení posuzované osoby,

-  druh práce (podle pracovní smlouvy či dohody o práci konané mimo pracovní poměr),

-  režim práce (směnnost, práce v noci apod.) a délku pracovní doby,

-  pracovní podmínky,

-  rizikové faktory.

Zaměstnavatel musí při vyslání každého zaměstnance důkladně zohlednit všechny rizikové faktory, nesmí nic opomenout a vše musí lékaři přesně sdělit v odůvodnění žádosti o prohlídku.

Zaměstnavatel musí zaměstnance vyslat na prohlídku řádně vybaveného žádostí a výpisem ze zdravotní dokumentace registrujícího lékaře. Tento výpis musí zaměstnanec předložit při každé prohlídce. I pro něj platí zásady obdobné jako v případě úhrady vlastní prohlídky – v případě vstupní prohlídky se výpis ze zdravotní dokumentace hradí pouze u osob, s kterými zaměstnavatel uzavřel pracovněprávní vztah, pokud se s nimi nedohodne jinak. V případě ostatních prohlídek hradí zaměstnavatel i tento výpis vždy, protože jde o nezbytný předpoklad vlastní prohlídky a platí obecná zásada, že veškeré náklady na BOZP hradí zaměstnavatel.

1.5     Druhy lékařských prohlídek

Pracovnělékařské prohlídky jsou následující:

-  vstupní,

-  periodická,

-  mimořádná,

-  výstupní a

-  následná.

Prohlídka vstupní, periodická a mimořádná se provádí za účelem zjištění zdravotní způsobilosti k práci. Všechny tři tyto prohlídky směřují k jedinému cíli – posoudit zdravotní způsobilost k práci a preventivně zabránit dalšímu poškození zdraví.

Prohlídka výstupní a následná již tento preventivní účel nemají, zde se jedná o zjištění zdravotního stavu v daný okamžik např. skončení pracovního poměru.

Vstupní prohlídky

Podle zákona č. 373/­2011 Sb. platí zásada, že v případě osoby ucházející se o zaměstnání, se postupuje při posuzování její zdravotní způsobilosti k práci obdobně jako při posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců v rámci pracovnělékařských služeb s tím, že:

-  vstupní lékařská prohlídka se uskutečňuje u poskytovatele pracovnělékařských služeb, s nímž má zaměstnavatel uzavřenou písemnou smlouvu, nebo u registrujícího poskytovatele, ke kterému vyslal zaměstnavatel osobu ucházející se o zaměstnání, nestanoví-li jiný právní předpis jinak a jde-li o práce zařazené pouze do kategorie první podle zákona o ochraně veřejného zdraví a není-li součástí této práce činnost, pro jejíž výkon jsou podmínky stanoveny jinými právními předpisy,

–  pracovního poměru,

–  dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, má-li být osoba ucházející se o zaměstnání zařazena k práci, která je podle zákona o ochraně veřejného zdraví prací rizikovou nebo je součástí této práce činnost, pro jejíž výkon jsou podmínky zdravotní způsobilosti stanoveny jinými právními předpisy; zaměstnavatel může vstupní lékařskou prohlídku vyžadovat též, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o práci, která není prací rizikovou a která má být vykonávána na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, nebo

–  vztahu obdobného vztahu pracovněprávnímu.

Pro praxi je důležitá zásada – osoba ucházející se o zaměstnání se považuje za zdravotně nezpůsobilou k výkonu práce, k níž má být zařazena, pokud se nepodrobí vstupní lékařské prohlídce. To pro zaměstnavatele znamená, že zaměstnance, s kterým uzavírá pracovní poměr, nemůže zařadit k výkonu práce, pokud nebude lékařský posudek v právní moci (viz výše). Takovou zásadu zákoník práce neuvádí, zákoník práce pouze v § 32 ZP stanoví, že v případech stanovených zvláštním právním předpisem je zaměstnavatel povinen zajistit, aby se fyzická osoba před uzavřením pracovní smlouvy podrobila vstupní lékařské prohlídce.

Dále platí, že zaměstnavatel musí uchazeče o zaměstnání, kteří mají být zařazeni na práci zařazenou do kategorie druhé a vyšší, vyslat ke svému poskytovateli pracovnělékařských služeb. U uchazečů o zaměstnání, kteří mají být zařazeni na práci zařazenou do kategorie první (klasicky práce v administrativě) může zaměstnavatel rozhodnout (nemusí však), že stačí prohlídka u jejich registrujícího lékaře. Toto rozhodnutí je výhradně věcí zaměstnavatele, protože jak jsme uvedli výše, tento lékař nezná podmínky pracoviště, neprovádí u zaměstnavatele dohled na pracovištích zaměstnavatele.

Ze zákona č. 373/­2011 Sb. vyplývá, že i v případě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kde má být zaměstnanec zařazen na práci do druhé rizikové kategorie a vyšší, musí se podrobit vstupní prohlídce.

Vstupní prohlídce se nemusí podrobit pouze uchazeči o zaměstnání, s nimiž jsou uzavírány dohody o práci konané mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti) na nerizikové práce (první a druhá neriziková kategorie). Ovšem u prací, které jsou zařazeny do rizikových kategorií, je třeba provést vstupní prohlídku i v případě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tento právní stav přinesla novela zákona č. 373/­2011 Sb. s účinností od 1. 4. 2013.

Vstupní lékařskou prohlídku hradí osoba ucházející se o zaměstnání. Zaměstnavatel hradí vstupní lékařskou prohlídku, pokud uzavře s uchazečem o zaměstnání pracovněprávní nebo obdobný vztah, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Uvedené se nepoužije, jestliže osoba ucházející se o zaměstnání se s případným zaměstnavatelem nebo zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne jinak nebo stanoví-li právní předpis jinak.

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel nehradí vstupní prohlídku uchazečů o zaměstnání obecně, ale pouze těch, se kterými uzavře pracovní smlouvu nebo dohodu o práci konané mimo pracovní poměr, resp. smlouvu. Nakonec se oba účastníci pracovněprávního vztahu mohou dohodnout jinak. V praxi je běžné, že zaměstnavatel sjednává se zaměstnanci v pracovní smlouvě, že úhradu vstupní lékařské prohlídky provede až po uplynutí zkušební doby. Tomu nic nebrání.

Lékařská prohlídka z pohledu ZP

Ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) ZP ukládá zaměstnavateli povinnost sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje pracovnělékařskou péči a jakým druhům očkování a jakým pracovnělékařským prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit. V tomto ustanovení zákonodárce používá pojem „pracovnělékařská péče“, který nahrazuje dosud užívaný pojem „závodní preventivní péče“. Tato povinnost byla převzata ze ZP č. 65/­1965 Sb., ve znění po první euronovele provedené zákonem č. 155/­2000 Sb. a v druhém ZP nebyla formulačně měněna. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům podrobit se těmto očkováním, prohlídkám a vyšetřením. Zaměstnavatel nemůže zaměstnance nutit, aby navštěvovali lékaře ve svém volnu, (např. zaměstnance pracující v noci), to souvisí se zásadou obsaženou v § 101 ZP, podle které zaměstnavatel hradí veškeré náklady na BOZP a že je nesmí v žádném případě přenášet na zaměstnance.

Pod písm. e) odstavce 1 § 103 ZP se nově stanoví zaměstnavateli povinnost nahradit zaměstnanci, který se podrobí pracovnělékařské prohlídce, vyšetření nebo očkování podle písm. d) případnou ztrátu na výdělku. Tato povinnost výslovně v zákoníku práce č. 65/­1965 Sb. zakotvena nebyla a dovozovalo se výkladem, že vzhledem k tomu, že veškeré náklady na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nese zaměstnavatel, nese samozřejmě i náklady spojené lékařskou prohlídkou zaměstnance.

Formulace „nahradit případnou ztrátu na výdělku, a to ve výši průměrného výdělku, popřípadě ve výši rozdílu mezi náhradou mzdy nebo platu podle § 192 nebo nemocenským a průměrným výdělkem“ je výkladově problematická. Podstata problému spočívá v tom, že toto ustanovení [§ 103 odst. 1 písm. d) a e) ZP] navozuje dojem, že pracovnělékařská prohlídka je považována za výkon práce. Naproti tomu nařízení vlády č. 590/­2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci vyjmenovává pracovnělékařskou prohlídku, vyšetření nebo očkování související s výkonem práce mezi překážkami v práci. Není tedy jednoznačně vyjasněno, zda se má účast na pracovnělékařské prohlídce považovat za výkon práce nebo za překážku práci. Většina výkladů se přiklání k názoru, že se jedná o výkon práce. Při výkladu, že se jedná o překážku v práci, by totiž zaměstnavatel neodpovídal za případný úraz, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárce.

2. Problémy praxe související se zajišťováním PLS

2.1     Problémy kolem kategorizace prací

Výše jsme uvedli, že každý zaměstnavatel je povinen při odeslání zaměstnance k pracovnělékařské prohlídce podle zákona č. 373/­2011 Sb. vybavit jej žádostí obsahující údaje o druhu práce, režimu práce a pracovních podmínkách, ke kterým je posouzení zaměstnance požadováno. Přitom vychází z tzv. kategorizace prací, kterou musí mít u každého zaměstnance provedenou. Ustanovení § 103 ZP ukládá zaměstnavateli přímo povinnost seznámit zaměstnance s tím, do které kategorie jeho práci zařadil.

Zaměstnavatel musí při vyslání každého zaměstnance na prohlídku důkladně zohlednit všechny rizikové faktory, nesmí nic opomenout. Příkladem mohou být uklízečky, které myjí okna ve výšce nad 1,5 m nad povrchem, i to je riziko práce ve výškách nebo u švadleny pracující na šicím stroji je třeba vzít v úvahu riziko kmitání jehly, které může u lidí léčících se nervově způsobit epileptický záchvat. To vše musí zaměstnavatel lékaři přesně sdělit v odůvodnění žádosti o prohlídku.

Praxe pociťuje právní úpravu kategorizace prací za velice složitou a zaměstnavatelé v ní často tápou. Navíc jsou zaznamenány případy značně rozdílných názorů orgánů ochrany veřejného zdraví (krajských hygienických stanic) ve shodných případech na zařazení zaměstnanců do kategorie druhé či třetí. Ministerstvo zdravotnictví by se tímto problémem mělo vážně zabývat.

2.2     Problémy lékařských posudků

Výše jsme si také uvedli, že k obsahu lékařského posudku obecně (tedy i lékařského posudku pro pracovněprávní účely) se vyjadřuje jak sám zákon č. 373/­2011 Sb., tak vyhláška č. 98/­2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci a nakonec i sama vyhláška č. 79/­2013 Sb.

Každý lékařský posudek má svůj posudkový závěr a podle toho se odvozují právní účinky celého posudku. Právní účinky těchto posudků se však řídí výše uvedeným posudkovým závěrem a nastávají velice rozdílně. Je proto třeba důsledně rozlišovat okamžik, kdy nastávají právní účinky lékařského posudku.

2.3     Problémy spojené s rizikem ohrožení zdraví

Výše jsme si uvedli, že riziko ohrožení zdraví je rovněž rizikový faktor, ten se ale nepoužívá k vlastnímu zařazení práce do kategorie, ale týká se obecných pracovních podmínek při výkonu určité práce. Stará směrnice PP-265-20.11.67 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci uváděla činnosti, při kterých zaměstnanec může ohrozit zdraví spolupracovníků nebo obyvatelstva.

Vyhláška č. 79/­2013 Sb. zavedla pojem riziko ohrožení zdraví v části II. přílohy č. 2 a řadí pod něj práce ve školách a školských zařízeních podle školského zákona, ve zdravotnictví, v zařízeních sociálních služeb, včetně poskytování sociálních služeb ve vlastním sociálním prostředí osob, a práce v dalších zařízeních obdobného charakteru, činnosti epidemiologicky závažné, obsluhu jeřábů, opraváře jeřábů, vazače jeřábových břemen, obsluhu zdvihacích ramen, obsluhu transportních zařízení včetně výtahů a zakladačů a obsluhu důlních těžních strojů, stavebních strojů, obsluhu a řízení motorových a elektrických vozíků a obsluhu vysokozdvižných vozíků, řízení motorových vozidel s výjimkou řidičů podle § 87 odst. 1 zákona č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pokud je tato činnost vykonávána jako obvyklá součást výkonu práce nebo jsou do místa výkonu práce přepravovány další osoby, obsluhu řídicích center a velínů velkých energetických zdrojů včetně jaderných a chemických provozů, při jejichž havárii by mohlo dojít k ohrožení zaměstnanců či obyvatelstva a k závažným ekologickým následkům, nakládání s výbušninami, obsluhu nebo opraváře tlakových nádob, včetně tlakových lahví, turbokompresorů, chladicích zařízení nad 40 000 kcal (136 360 kJ), vysokonapěťových elektrických zařízení, práce v hlubinných dolech, práce ve výškách nad úrovní terénu a nad volnou hloubkou nad 10 metrů, kdy je nutné použít prostředky osobní ochrany, kterými jsou osobní ochranné prostředky proti pádu, práce záchranářů, práce v klimaticky a epidemiologicky náročných oblastech v zahraničí, hlasová zátěž, noční práce a další práce nebo činnosti s rizikem ohrožení zdraví.

V praxi se vyskytují dva výkladové problémy. Prvním je vysvětlit proč např. zaměstnanci pracující v administrativě fakultní nemocnice či jiného zdravotnického zařízení jsou posuzováni z hlediska rizika ohrožení zdraví. Stejný problém je ve školství se zaměstnanci, kteří nejsou pedagogickými pracovníky. Pokud by měla právní úprava přistupovat k těmto zaměstnancům podle jejich zařazení do kategorie, pak se jedná o zaměstnance první kategorie, kterým může zaměstnavatel umožnit prohlídku u jejich ošetřujícího lékaře. Takto se musí podrobit složité prohlídce zaměřené na riziko ohrožení zdraví.

Druhým výkladovým problémem je stanovení obsahu „dalších prací nebo činností s rizikem ohrožení zdraví“ zcela v závěru přílohy vyhlášky. Tento pojem je velice široký a samozřejmě praxi vůbec nevyhovuje.

2.5     Úkoly lékaře PLS a problémy s tím spojené

Úmluva MOP č. 161, o závodních zdravotních službách (vyhláška č. 145/­1988 Sb.), kterou ČR ratifikována 25. února 1988 (nabyla účinnosti 25. února 1989) a která je základem celé pracovnělékařské péče stanoví v článku čl. 5 – úkoly závodních zdravotních služeb.

Tato úmluva ukládá lékařům PLS řadu povinností, které byly převzaty do ustanovení § 2 vyhlášky č. 79/­2013 Sb. Podle tohoto ustanovení rozčleněny mají lékaři povinnosti hodnocení, dohledu a poradenství.

Ve skupině hodnocení je lékařům mimo jiné stanoveno jako povinnost:

-     hodnocení výsledků cíleně prováděných studií odezvy zdravotního stavu zaměstnanců na konkrétní pracovní podmínky,

-     zpracování rozborů vzniku a příčin pracovních úrazů, výskytu nemocí z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, nebo nemocí souvisejících s prací,

-     hodnocení údajů o vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví zaměstnanců a s tím související nemocnosti.

Podle poznatků z praxe jsou tyto povinnosti neproveditelné a nerealizovatelné, a to zejména tam, kde zaměstnavatel má jako lékaře pracovnělékařských služeb praktického lékaře, který nemá bližší vzdělání v oboru pracovního lékařství. Praktičtí lékaři nemají ani dostatečné znalosti z ergonomie, natož aby byli schopni provádět studie zdravotního stavu zaměstnanců na konkrétní pracovní podmínky u zaměstnavatele. Nakonec na to nemají ani čas.

Se záznamy o pracovních úrazech, pokud bezprostředně při úrazu lékař neposkytuje první pomoc, nepřichází tito lékaři do styku. Zákoník práce v ustanovení § 105 ZP a nařízení vlády č. 201/­2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu ukládá povinnost zaslat záznam o pracovním úrazu různým orgánům a institucím, jen ne lékaři pracovnělékařské péče zaměstnavatele. I to je zásadní nedostatek právní úpravy.

2.6     Problémy s noční prací

Zákoník práce definuje pojem zaměstnanec pracující v noci; je jím zaměstnanec, který odpracuje během noční doby (tj. v době mezi 22. a 6. hodinou) nejméně tři hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v průměru alespoň jednou týdně v období nejdéle 26 týdnů po sobě jdoucích. Podle § 94 ZP je zaměstnavatel povinen zajistit, aby zaměstnanec pracující v noci byl vyšetřen poskytovatelem PLS před zařazením na noční práci, pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně a kdykoliv během zařazení na noční práci, pokud o to zaměstnanec požádá.

Tato povinnost zaměstnavatele byla do starého ZP zavedena již před 20 lety a vždy se vykládalo, že tato roční perioda prohlídek zaměstnanců pracujících v noci odpovídá rizikovosti dlouhodobého výkonu práce v noci. Vyhláška č. 79/­2013 Sb. však stanoví roční periodicitu preventivních prohlídek pouze pro čtvrtou kategorii, což samozřejmě ve většině případů noční práce není.

Roční periodicita u noční práce se proto zdá ve vztahu k periodicitě preventivních prohlídek stanovené vyhláškou nesouladná a příliš přísná. I nakonec sami lékaři vznesli námět, aby u noční práce byla stanovena dvouletá periodicita prohlídek.

Praxe si však neví rady s tím, zda se má prohlídka zaměstnanců pracujících v noci považovat za další prohlídku nad rámec stanovený vyhláškou č. 79/­2013 Sb. či jak k ní přistupovat. Obdobný problém je i s prohlídkou mladistvých zaměstnanců podle § 247 ZP. Zdá se, že jediným řešením by bylo prohlídku u noční práce a prohlídku mladistvých zaměstnanců vyjmout ze ZP a zakomponovat ji do vyhlášky č. 79/­2013 Sb.

JUDr. Eva Dandová

K rubrice PERSONALISTIKA A MZDY jsme publikovali

- Zákoník práce (zák. č. 262/2006 Sb.), zákon o nemocenském pojištění (zák. č. 187/2006 Sb.) – Aktualizace III/1

- Zákon o státní sociální podpoře (zák. č. 117/1995 Sb.), zákon o veřejném zdravotním pojištění (zák. č. 48/1997 Sb.) – Zákony III/2016

- Zákon o daních z příjmů (zák. č. 586/1992 Sb.) – Zákony I/2016

- Povinnosti zaměstnavatele, str. 2 – monotematika

- Homeworking – flexibilní forma práce, str. 154 – DÚVaP 6/2016

- Novela zákoníku práce z pohledu mzdové účetní, str. 68 – DaÚ 6/2016

- Příplatky ke mzdě, str. 7 – PaM 6/2016

- Vztahy na pracovišti, str. 25 – PVS 6/2016

Publikace lze objednat na www.i-poradce.cz, e-mailem: abo@i-poradce.cz nebo telefonicky v čase od 9.00 do 15.00 na tel.: 558 731 125–127, 732 705 627