Pracovní doba – nerovnoměrné rozvržení

Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až 100 ZP. Tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce, kde již v r. 2000 prošla podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí ES a s transposicí směrnice 93/104/ES do našeho právního řádu. Právní úprava musí respektovat i Úmluvu MOP č. 1, kterou je ČR vázána již od r. 1921. Tato právní úprava platí pro všechny zaměstnance, pouze zaměstnanci v dopravě a členové jednotek hasičského záchranného sboru podniku mají určité výjimky stanoveny prováděcími nařízeními vlády.

Délka týdenní pracovní doby

plně odpovídá výše uvedené evropské směrnici, která připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Již v r. 2000 byla týdenní pracovní doba pro jednotlivé režimy práce zkrácena o 2 ½ hodiny týdně, což znamená, že se jedná o tzv. čistou pracovní dobu, do které se přestávky na jídlo a oddech, které předtím byly součástí pracovní doby, nezapočítávají.

Dnes je úprava délky stanovené týdenní pracovní doby zakotvena v § 79 a § 79a ZP. Obecně platí zásada, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů nesmí překročit 48 hodin.

Zákoník práce však stanoví i další limity stanovené týdenní pracovní doby:

•    u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37 ½ hodiny týdně,

•    u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37 ½ hodiny týdně,

•    u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38 ¾ hodiny týdně,

•    u zaměstnanců mladších 18 let 40 hodin týdně s tím, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 8 hodin; pracovní doba ve více pracovněprávních vztazích zaměstnance mladšího 18 let se musí sčítat a nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 40 hodin týdně.

Zákoník práce nezná pojem
„fond pracovní doby“

Fond pracovní doby je pojmem, kterého užívá pouze plánovací kalendář a mzdové účetní. Pro správné určené délky pracovní doby zaměstnance je nezbytné vyjít ze stanovené týdenní pracovní doby a z rozvrhu pracovní doby.

Vzhledem k tomu, že zákoník práce již neobsahuje zvláštní právní úpravu pro tzv. vedlejší pracovní poměry, neomezuje zákon zaměstnance a zaměstnavatele, aby v případě, kdy se uzavírá druhý pracovní poměr, nemohl být tento sjednán na stanovenou pracovní dobu. Je tedy teoreticky i prakticky možné, že jeden zaměstnanec má uzavřeny dva pracovní poměry na stanovenou týdenní pracovní dobu. Je však věcí zaměstnavatele, aby si při uzavírání pracovního poměru zjistil, zda zaměstnanec nemá uzavřen nějaký další pracovněprávní vztah a v jakém rozsahu, protože tato okolnost může mít dalekosáhlé důsledky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví dotyčného zaměstnance.

Od stanovené týdenní pracovní doby je třeba důsledně odlišovat kratší pracovní dobu. Platí zásada, že byla-li sjednána kratší pracovní doba, přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. V praxi to znamená, že zaměstnavatel může pro pracovní místa, kde povaha práce nevyžaduje plnou pracovní dobu, sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě kratší pracovní dobu (např. na pomocné práce). Kratší pracovní dobu může také zaměstnavatel povolit zaměstnanci ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na jeho žádost, jestliže to dovoluje provoz zaměstnavatele. Tuto dohodu však nelze na jedné či druhé straně pracovněprávního vztahu vynutit.

Zákonodárce zařadil ustanovení o kratší pracovní době v zákoníku práce hned za ustanovení o stanovené týdenní pracovní době, aby byl na první pohled zřejmý rozdíl mezi stanovenou týdenní pracovní dobou a kratší pracovní dobou.

Speciálním ustanovením o kratší pracovní době je § 241 odst. 2 ZP, podle kterého požádá-li zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší 15 let, těhotná zaměstnankyně nebo zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám nebo dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět jeho žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Proto je také v praxi institut kratší pracovní doby využíván především výše zmiňovaným okruhem zaměstnanců a pak zaměstnanci se zdravotním postižením, zejména poživateli invalidního důchodu.

Pracovní dobu rozvrhuje
zaměstnavatel

podle zásad obsažených v hlavě druhé části čtvrté zákoníku práce. Zaměstnavatel musí nejprve rozhodnout, zda rozvrhne pracovní dobu rovnoměrně, nerovnoměrně či nařídí/sjedná konto pracovní doby. Nakonec může uplatnit vůči zaměstnancům i pružnou pracovní dobu, to však vyžaduje určitý speciální postup. Dále je zaměstnavatel nucen při tvorbě rozvrhu směn stanovit především délku pracovního týdne, pracovní režim zaměstnance, počátek a konec směn, začátek a konec nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu. Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců do směn též k potřebám zaměstnanců a zaměstnankyň pečujících o děti. Jistá omezení platí také u mladistvých zaměstnanců. Zaměstnavatel je nesmí, až na určité výjimky, zaměstnávat prací přesčas a prací v noci. Zaměstnavatel může své oprávnění jednostranně stanovit a měnit rozvržení pracovní doby částečně nebo zcela omezit tím, že rozvržení pracovní doby (rozvrh směn) učiní předmětem dohody se zaměstnancem. Tak například pokud bude dohodnuto, že zaměstnanec je povinen pracovat jen v ranních směnách, musí zaměstnavatel takové ujednávání repetovat a dodržovat.

Pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, má zaměstnavatel povinnost s rozvržení pracovní doby předem projednat, neboť se jedná o tzv. opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby.

Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Zákoník práce nemůže stanovit zásadu pětidenního pracovního týdne jako bezvýjimečnou, neboť zaměstnavatelé v odvětví obchodu a služeb ji nemohou v žádném případě dodržet.

Zákonodárce pouze připomíná, že zaměstnavatel musí při rozvržení pracovní doby přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. To odpovídá plně i evropské směrnici o pracovní době, neboť ta se v preambuli odvolává na rámcovou směrnici o BOZP a zdůrazňuje povinnost přihlížet při stanovení pracovní doby k zajištění BOZP.

Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. Zaměstnavatel je zejména povinen dbát dodržování přestávky na jídlo a oddech, případně bezpečnostních přestávek. Zaměstnavatel není na druhé straně povinen upřednostňovat rovnoměrné před nerovnoměrným rozvržením pracovní doby, není ani povinen přihlížet k možnostem zabezpečení plynulé dopravy zaměstnanců do zaměstnání zásobování elektřinou, plynem, topnou párou, zájmům obyvatelstva, a aby nebyla narušena činnost navazujících zaměstnavatelů, jako to ukládal starý zákoník práce. Přesto řadu z těchto kritérií, jako např. dopravní dostupnost, bude zaměstnavatel zohledňovat z čistě praktických důvodů. U všech zaměstnanců je možné rozdělit pracovní dobu na vícero částí. Zákoník práce nestanoví v tomto směru žádné omezení. Stále je však nutné mít na zřeteli, že má-li se jednat o jednu směnu, je zaměstnavatel povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Pro tyto účely je počátek směny první část směny a koncem poslední část směny. V souladu s křesťanskou tradicí stále zákoník práce stanoví, že pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, měl by být nepřetržitý odpočinek v týdnu určen všem zaměstnancům na stejný den, a to tak, aby do něho spadala neděle. Dalším nástrojem nutícím zaměstnavatele k rozvržení pracovní doby do pracovních dnů pondělí až pátek je zdražení práce v sobotu a neděli prostřednictvím zavedení příplatku za práci v sobotu a neděli.

Týdenní pracovní doba
se rozvrhuje buď rovnoměrně,
nebo nerovnoměrně

Chápeme-li konto pracovní doby jako jiný způsob rozvržení pracovní doby, což bylo zřejmě úmyslem novely zákoníku práce v r. 2012, pak konto pracovní doby je další, třetí, způsob rozvržení pracovní doby.

Rovnoměrným rozvržením pracovní doby není od r. 2012, jak to dříve dovozovala doktrína pracovního práva, takové rozvržení, kdy délka pracovní doby v jednotlivých týdnech je stejná (nebylo tedy možno jeden týden odpracovat více hodin a jiný týden méně hodin), ale nově je jím rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu nebo kratší pracovní dobu. Kritérium tedy není stejnost rozvržené týdenní pracovní doby.

Novela zákoníku práce v r. 2012 v té souvislosti zrušila i speciální úpravu délky směny u rovnoměrného rozvržení pracovní doby. Již tedy neplatí, že by délka směny v rovnoměrném rozvržení pracovní doby nesměla přesáhnout devět hodin, počítáno bez poskytnutých přestávek na jídlo a oddech. I pro rovnoměrné rozvržení pracovní doby platí délka směny bez práce přesčas 12 hodin.

V praxi rovnoměrně rozvržená pracovní doba znamená, že zaměstnanci většinou odpracují stejný počet hodin (rozuměj bez práce přesčas) tak, aby bylo zajištěno odpracování stanovené týdenní pracovní doby např. 5 x 8 = 40 hodin; 5 x 7 ¾ = 38 ¾ hodin; 5 x 7 ½ = 37 ½ hodin. Rozvrh, kdy zaměstnanci pracují dva dny 9 hodin, dva dny 8 hodin a pátý den 6 hodin není moc praktický.

Nerovnoměrné rozvržení
pracovní doby

Novela zákoníku práce v r. 2012 vedle definování rovnoměrného rozvržení pracovní doby upravila též definici nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby znamená, že zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně stanovenou týdenní pracovní dobu či kratší pracovní dobu na jednotlivé týdny. Shodně s dosavadními názory, je tak pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby příznačné, že pracovní doba je rozvržena nerovnoměrně na jednotlivé týdny. V některých týdnech je kratší a v jiných delší než stanovená týdenní pracovní doby, avšak v rámci příslušného (vyrovnávacího) období se průměrná týdenní pracovní doby rovná délce stanovené týdenní pracovní doby. Na rozdíl od pojetí nerovnoměrně rozvržené pracovní doby v letech 2004 až 2012, kdy se za nerovnoměrné rozvržení pracovní doby považovalo jakékoliv rozvržení pracovní doby, kdy má dojít k rozdílnému výkonu práce v jednotlivých týdnech, a to např. v rozsahu 1 hodiny, nově je nutno vedle nerovnoměrného rozvržení též identifikovat, zda zaměstnavatel nerovnoměrně rozvrhuje stanovenou týdenní pracovní dobu či kratší pracovní dobu.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je možno uskutečnit pouze v určitém maximálním časovém rámci. Jedná se o období, které nauka pro zjednodušení nazývá vyrovnávací období. Zákonodárce novelou zákoníku práce v r. 2012 ovšem učinil z délky vyrovnávacího období součást definice nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby nesmí průměrná týdenní pracovní doba přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

Zaměstnavatel je oprávněn jednostranně stanovit délku vyrovnávacího období na nejvýše 26 týdnů po sobě jsoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

I zde se jedná o opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby, takže pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, je povinen zaměstnavatel rozvržení pracovní doby i stanovení začátku a konce směn s ní projednat.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny, kdy každý týden je odpracován různý počet hodin, se využívá převážně ve vícesměnných a nepřetržitých pracovních režimech, při sezónních pracích a v odvětví, kde v průběhu roku jsou období s větší a menší potřebou práce.

Různá délka pracovní doby v jednotlivých týdnech může využít takového rozvržení pracovní doby, kdy v jednom týdnu je stanovena na všechny dny stejná délka, v dalším týdnu rovněž stejná délka na jednotlivé dny, ale odlišná od předešlého týdne.

Systém nerovnoměrného rozvržení pracovní doby umožňuje práci ve vícesměnném přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu, umožňuje tím také různou délku směn, která je však omezena maximální délkou 12hodin. Tím je dána velká variabilita forem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Průzkumy v minulosti ukázaly na uplatňování asi 40 způsobů nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

Praxe také ukazuje, že často je problém zpracovat harmonogram směn tak, aby bylo dodrženo ustanovení, že týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za zvolené vyrovnávací období. Nezřídka při tomto rozvrhování pracovní doby dochází k plusovým nebo minusovým odchylkám od stanovené týdenní pracovní doby. Při skutečné realizaci harmonogramu směn se této skutečnosti nelze vyhnout, což je dáno jednak potřebami reálné délky směny, jednak nevyhnutelnými změnami obsazení směn (nemoc, úraz, nepředvídané překážky v práci na straně zaměstnance apod.).

V případě plusového (kladného) rozdílu mezi skutečně odpracovanou průměrnou týdenní pracovní dobou a stanovenou týdenní pracovní dobou je možné tento rozdíl klasifikovat jako práci přesčas (s příplatkem za práci přesčas nebo s poskytnutím náhradního volna za práci přesčas). V případě minusového (záporného) rozdílu mezi skutečně odpracovanou průměrnou týdenní pracovní dobou a stanovenou týdenní pracovní dobou je možné tento rozdíl klasifikovat jako překážku na straně zaměstnavatele (zaměstnavateli se nepodařilo rozvrhem směn naplnit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu na vyrovnávací období) a jako takovou ji vyúčtovat a zaměstnanci proplatit jako náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Význam pracovních režimů
pro rozvrh pracovní doby

Při rozvrhování pracovní doby (rovnoměrném nebo nerovnoměrném) přistupuje další významný činitel, a to je přetržitost nebo nepřetržitost (výroby či zajišťovaných služeb).

Nepřetržitým pracovním režimem je takový režim práce, který probíhá po celý 24 hodin (ve dne i v noci), ve všech 7 dnech v týdnu (pondělí až neděle) a po celý rok s výjimkou technických a technologických odstávek. Významným kritériem nepřetržitého režimu je dále to, že nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu může připadnout a připadá na jiné dny než je sobota a neděle.

Všechny ostatní režimy (výrobní i nevýrobní), které nesplňují podmínky nepřetržitého pracovního režimu, hodnotíme jako přetržité.

V těchto přetržitých a nepřetržitých procesech jsou realizovány pracovní režimy zaměstnanců, to je jednosměnné, dvousměnné, třísměnné či čtyřsměnné.

Jednosměnný pracovní režim znamená, že zaměstnanci pracují v jedné směně a za týden odpracují svoji stanovenou týdenní pracovní dobu (40 hodin týdně) či kratší pracovní dobu. Je lhostejno, zdali pracují 5 směn po 8 hodinách či 2 směny po 10 hodinách, 2 směny po 7 hodinách a v pátek 6 hodin. Pro tento pracovní režim je zásadní, aby zaměstnanci odpracovali za týden svoji pracovní dobu.

Dvousměnný pracovní režim je charakterizován tím, že zaměstnanci se vzájemně střídají v ranní a odpolední směně. Pro tento pracovní režim je stanovená týdenní pracovní doba 38 ¾ hodin týdně. Směny jsou zpravidla realizovány v rozsahu 7 ¾ hodin, což odpovídá týdenní délce pracovní doby. V okamžiku, kdy zaměstnanci naplňují týdenní pracovní dobu tak, že jeden týden pracují pět směn po 8 hodinách a druhý týden 5 směn po 7 ½ hodinách, již je třeba toto rozvržení pracovní doby považovat za nerovnoměrné.

Třísměnný pracovní režim znamená, že zaměstnanci se vzájemně střídají v ranní, odpolední a noční směně v rámci 24 hodin po sobě jdoucích (obyčejně v týdenním cyklu, a to první týden ranní směna, druhý týden odpolední směna a třetí týden noční směna). Délka stanovené týdenní pracovní doby ve třísměnném pracovním režimu je 37 ½ hodin týdně. Zpravidla se naplňuje tak, že ranní směna pracuje 8 hodin, odpolední 7 ½ hodin a noční směna 7 hodin, čímž je naplněno celých 24 hodin včetně tří půlhodinových přestávek na jídlo a oddech. Třísměnný pracovní režim může být zajišťován jako přetržitý (např. pondělí až pátek) s tím, že v sobotu a v neděli je pracovní volno (nepřetržitý odpočinek v týdnu), nebo nepřetržitý, tzn., že se pracuje od pondělí do neděle včetně a pracovní volno (nepřetržitý odpočinek v týdnu) je klouzavé.

V praxi se vyskytují dokonce i čtyřsměnné nebo vícesměnné pracovní režimy. Novela zákoníku práce v roce zrušila definici třísměnného pracovního režimu a vložila do ustanovení § 79 ZP definici, podle které je vícesměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 nebo více směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

Sestavování
harmonogramů směn

Příčiny, které vedou zaměstnavatele k potřebě rozvrhovat pracovní dobu jinak, než rovnoměrně jsou různé. Nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. Vyrovnávací období nemusí být 26 týdnů, resp. 52 týdnů po sobě jdoucích, může to být méně.

Podmínkou pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je, že v tomto vyrovnávacím období průměrná délka rozvržené týdenní pracovní doby bez práce přesčas nesmí překročit stanovenou týdenní pracovní dobu. Rozvrh pracovní doby (harmonogram směn) musí dále při tomto systému respektovat zásady nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami a nepřetržitého odpočinku v týdnu. Zákoník práce tak stanoví vyrovnávací období v kalendářních týdnech namísto násobku počtu kalendářních měsíců. Důvodem je přímá vazba na zákoníkem stanovenou týdenní pracovní dobu (pondělí až neděle včetně) a také to, že při použití násobků kalendářních měsíců je do vyrovnávacího období transponován tzv. fond pracovní doby podle plánovacího kalendáře, což je věc naprosto neslučitelná s nerovnoměrným rozvržením pracovní doby. Kalendářní týden je vždy pondělí až neděle včetně, kdežto kalendářní měsíc je různě dlouhý a může začínat kterýkoliv den v týdnu, což ruší vazbu na týdenní pracovní dobu. Další podmínkou pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je, že délka směny nesmí překročit 12 hodin.

Protože systém nerovnoměrného rozvržení pracovní doby umožňuje práci nejen ve vícesměnném přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu, umožňuje tím také různou délku směn, která je omezena nejvyšší možnou délkou, a to 12 hodinami. Tím je dána velká variabilita forem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Průzkumy ukázaly, že se uplatňuje cca 40 firem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Rozdíly mezi nimi však nejsou zásadní, takže se dá vytipovat několik základních typů nerovnoměrného rozvržení pracovní doby:

•    nepřetržité provozy v průmyslové výrobě s několika způsoby střídání 7,5 hodinových směn, které zajišťují, aby v průběhu 4 nebo 8 týdnů se odpracovaná doba jednotlivých čet vyrovnala s týdenní pracovní dobou v rozsahu 37,5 hodin týdně

•    pracovní režimy s 12 hodinovými střídavými směnami s různým kumulováním tří až sedmi dnů pracovního volna v týdenních či několikatýdenních pracovních cyklech. Tyto typy se uplatňují v obslužných provozech – obsluha rozvoden, tepláren, vrátní apod.

•    10 či 12 hodinové směny odpracované po dobu 10 až 18 dnů, se 4 až 7 denním pracovním volnem koncem pracovního cyklu, tento režim se uplatňuje hlavně ve stavebnictví na odlehlých staveništích

•    nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v průběhu sezóny v rozmezí 9 až 10 hodin v období zvýšené potřeby práce a 6 až 7 hodin v období snížené potřeby práce. Tyto typy se uplatňují zejména v zemědělství, ale i službách a stavebnictví.

Základním kritériem pro délku směny při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny musí být fyzická zátěž v průběhu směny, hledisko BOZP bezprostředně ovlivňuje rozvržení pracovní doby.

JUDr. Eva Dandová

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

Citace na str. 68

§ 78

(1) Pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku je

a)  pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele,

b)  dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou,

c)  směnou část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat,

d)  dvousměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 2 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích,

e)  vícesměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 nebo více směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích,

f) nepřetržitým pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích,

g)  nepřetržitým provozem provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu,

h)  pracovní pohotovostí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele,

i) prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost,

j) noční prací práce konaná v noční době; noční doba je doba mezi 22. a 6. hodinou,

k)  zaměstnancem pracujícím v noci zaměstnanec, který odpracuje během noční doby nejméně 3 hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v průměru alespoň jednou týdně v období, uvedeném v § 94 odst. 1,

l) rovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu,

m) nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

(2) Ustanovení odstavce 1 písm. d) až f) platí i v případě, kdy při pravidelném střídání zaměstnanců ve směnách dojde k souběžnému výkonu práce zaměstnanců navazujících směn, avšak jen po dobu nejvýše 1 hodiny.

§ 79

Stanovená týdenní pracovní doba

(1) Délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně.

(2) Délka stanovené týdenní pracovní doby činí u zaměstnanců

a)  pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně,

b)  s vícesměnným nebo nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně,

c)  s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně.

(3) Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah stanovený v odstavcích 1 a 2 může obsahovat jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis a nesmí ho provést zaměstnavatel podle § 109 odst. 3. Takto zkrácená týdenní pracovní doba je stanovenou týdenní pracovní dobou.

§ 79a

U zaměstnance mladšího než 18 let nesmí délka směny v jednotlivých dnech překročit 8 hodin a ve více základních pracovněprávních vztazích podle § 3 nesmí délka týdenní pracovní doby ve svém souhrnu překročit 40 hodin týdně.