Pracovní neschopnost

náhrada za ztrátu na výdělku

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti není často komentována, je v pozadí zájmu komentářů týkajících se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Důvodem je fakt, že poškozený zaměstnanec má většinou eminentní zájem na urychleném uzdravení a návratu do pracovního procesu a když už musí se zaměstnavatelem se soudit, tak se většinou soudí až o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 271b ZP, která má dlouhodobý charakter a může se poskytovat až do 65 let věku.

Odpovědnost zaměstnavatele
za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

je upravena v zákoníku práce jako objektivní odpovědnost za výsledek – za poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci jsou:

•    existence pracovního úrazu (existence nemoci z povolání),

•    vznik škody a

•    příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody.

Ke vzniku nároku na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy je zapotřebí, aby všechny tyto tři předpoklady byly splněny současně. Pokud by některý z nich chyběl, nárok by nevznikl. V řízení o odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání) má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady pro vznik nároku. Někteří zejména menší zaměstnavatelé vnímají svoji odpovědnost jako nespravedlivý postih, jestliže jim nelze vytknout v souvislosti s pracovním úrazem porušení jakékoliv právní povinnosti. Při tomto typu odpovědnosti je však třeba mít na zřeteli, že pro vznik odpovědnosti není porušení právní povinnosti zaměstnavatele vyžadováno, tím méně ne zaviněné porušení právní povinnosti. Zákon proto zdůrazňuje, že zaměstnavatel je povinen nahradit majetkovou a nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že jedinou možností k částečnému či úplnému zproštění zaměstnavatele z odpovědnostního vztahu jsou liberační důvody.

Zákoník práce definuje pracovní úraz jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Tato definice v podstatě vychází z konstantní judikatury. Vyplývá z ní, že pracovním úrazem nemusí být vždy výhradně jen tělesné zranění, ale může jít i o jakékoliv jiné porušení zdraví. Úrazem může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Nakonec i infarkt myokardu nebo náhlá mozková příhoda může být pracovním úrazem, ovšem pokud je prokázána přímá příčinná souvislost mezi poškozením zdraví a např. náhlým vypětím sil nebo velkou námahou při plnění pracovních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Zákon nerozlišuje příčiny vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz. V praxi jsou časté případy nemocných cukrovkou nebo epilepsií, kdy zaměstnancova nemoc je vlastně původcem toho, že dojde k úrazu – např. zaměstnanec v epileptickém záchvatu upadne na zem a zlomí si ruku. Pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci to však nemá žádný význam, stačí pouze, že došlo k poruše zdraví zaměstnance a že k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Stejně tak se posuzuje i odpovědnost zaměstnavatele v případě smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu.

Pojem nemoc z povolání zákoník práce nedefinuje zatím vůbec. Podle ustanovení § 271k odst. 4 ZP jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Tímto předpisem je nyní nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, které celkem v šesti přílohách obsahuje seznam více než 80 nemocí z povolání rozdělených do kategorií na nemoci z povolání způsobené chemickými látkami, nemoci z povolání způsobení fyzikálními faktory, nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic a pohrudnice, nemoci z povolání kožní, nemoci z povolání přenosné a parazitární a nemoci z povolání způsobené ostatními faktory.

Zásadní a podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem je v tom, že za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemusí to tedy být vždy zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání je v pracovním poměru. Skutečný fakt, že jde o nemoc z povolání, posuzuje klinika nemocí z povolání, která vydává posudek o tom, že je zaměstnanci přiznána profesionální choroba.

Ustanovení § 271k odst. 3 ZP však obecně vylučuje z odpovědnosti zaměstnavatele škodu, která nastala zaměstnanci na cestě do zaměstnání a zpět. Vlastní pojem cesty do zaměstnání je definován v ustanovení § 274a ZP jako cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

Nakonec se jako pracovní úraz posuzuje ve smyslu ustanovení § 271k odst. 2 ZP i úraz utrpěný pro plnění pracovních úkolů. To jsou případy, kdy např. zaměstnanec je fyzicky napaden, protože uložil dotyčnému nějakou pokutu apod. Zde se ale neliší, kdy a kde k úrazu došlo, nakonec k němu může dojít i mimo pracovní dobu a mimo pracoviště.

Zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz ze strany zaměstnavatele

Jak bylo vysvětleno výše, jedná se v případě odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání o odpovědnost objektivní, kde zaměstnanci stačí pouze prokázat škodnou událost, vznik škody a její výši a příčinnou souvislost mezi nimi. Z toho pak vyplývá, že zaměstnavatel odpovídá vždy, i když mu nelze prokázat nějaké zavinění. Proto je v ustanovení § 270 ZP upraveno toto pravidlo v tom smyslu, že v určitých případech (zde kogentní stanovených) se zaměstnavatel může zprostit své odpovědnosti zcela nebo zčásti.

Aby se zaměstnavatel mohl úspěšně zbavit zcela své odpovědnosti, musí ještě prokázat, že škodě nemohl zabránit.

Podmínkou úplného zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele je skutečně přesvědčivý důkaz o tom, že skutečnosti uvedené v § 270 odst. 1 písm. a) nebo b) ZP byly jedinou příčinou vzniklé škody. Jakmile by bylo zjištěno, že za další příčinu vzniklé škody lze považovat i jinou skutečnost, pak nebude přicházet v úvahu plné zproštění se zaměstnavatele, ale pouze částečné. Navíc případy, kdy se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti plně, jsou v praxi málo časté.

Častěji se vyskytují případy, kdy se zaměstnavatel tzv. zprostí své odpovědnosti zčásti. Pokud se zaměstnavatel zprostí z tohoto důvodu zčásti své odpovědnosti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V ustanovení § 270 odst. 3 ZP je však omezení, že zaměstnavatel v tom případě, kdy se vyvinil podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) ZP z důvodu lehkomyslného jednání zaměstnance, nesmí být zproštěn odpovědnosti více jak ze dvou třetin. Pod tuto hranici ani při sebevětší lehkomyslnosti nelze jít a zaměstnavatel musí zaměstnanci uhradit minimálně jednu třetinu škody.

Podle § 271 ZP navíc platí, že zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li zaměstnanec pracovní úraz při odvracení škody hrozící tomuto zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícímu životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Uvedené samozřejmě platí pro všechny nároky zaměstnance, které mu vzniknou v souvislosti s pracovním úrazem (nemocí z povolání), tedy i pro náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

Náhrada za ztrátu na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti

Jak vyplývá ze samotného názvu této náhrady – se poskytuje zásadně poškozenému zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je uznán práce neschopným. Tato náhrada se tedy neposkytuje v případech, kdy zaměstnanec sice utrpí pracovní úraz, ale nečerpá pracovní neschopnost, např. se zlomenou rukou chodí i nadále do práce. V takovém případě se samozřejmě úraz posuzuje jako úraz pracovní, ale dotyčnému nevzniká právo na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 271a ZP. Poškozenému vzniká právo jen např. na bolestné a ztížení společenského uplatnění či na věcnou škodu.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP z téhož důvodu jsou samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe. Je jasné, že zaměstnanci po dobu pracovní neschopnosti, kdy pobírá dávky nemocenského, může být poskytována pouze náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a teprve po skončení pracovní neschopnosti mu může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tato zásada platí i v době, kdy již zaměstnanec pobírá rentu neboli náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a onemocní. Pak pokud je opět nemoc v souvislosti s daným poškozením zdraví se poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přeruší a poskytuje se mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. To judikoval již před dávnými lety Nejvyšší soud ČSR v rozsudku Rc 10/76.

Poskytování této náhrady upravené v ustanovení § 271a ZP předpokládá – jak jsme si zdůraznili výše – existenci pracovní neschopnosti, která je důsledkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského.

Tato definice výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku reaguje na zákon, o nemocenském pojištění (č. 187/2006 Sb.), který zavedl dvojí hmotné zabezpečení zaměstnance po dobu pracovní neschopnosti. V prvních 14 kalendářních dnech pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle § 192 ZP. Dávky nemocenského podle zákona o nemocenském pojištění přísluší práce neschopnému zaměstnanci až od 15. kalendářního dne trvání pracovní neschopnosti pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti splňuje podmínky nároku na nemocenské. Tato náhrada mzdy nebo platu však přísluší pouze za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, to je zásadní rozdíl oproti dávkám nemocenského, protože ty se poskytují za kalendářní dny.

Náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 pracovní dny dočasné pracovní neschopnosti (po tzv. karenční dobu), nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn. Z těch důvodů jedna ze starých novel zákoníku práce vložila do ustanovení § 271a ZP další zásadu, a to že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

Z výše uvedeného vyplývá, že platí následující vzorec výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

přičemž

•    NŠ se rozumí náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neboli náhrada škody,

•    PV se rozumí výdělek poškozeného před vznikem škody zjištěný z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období,

•    NM (P) se rozumí náhrada mzdy nebo platu při dočasné pracovní neschopnosti podle § 192 a násl. ZP

•    DN se rozumí dávky nemocenského za dobu trvání pracovní neschopnosti od 15. kalendářního dne pracovní neschopnosti (počítáno v kalendářních dnech)

Jde tedy o rozdíl mezi dávkami nemocenského a průměrným výdělkem před vznikem škody, tedy před vznikem pracovní neschopnosti. Zásadně nesmíme vznik škody spojovat je škodnou událostí – se vznikem pracovního úrazu nebo datem, kdy byl vydán posudek o přiznání nemoci z povolání.

Průměrný výdělek se vypočítává podle § 351 až 362 ZP, ze mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Ve většině případů je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku předchozí kalendářní čtvrtletí. Pouze v případě, kdy by zaměstnanec celé předchozí čtvrtletí u zaměstnavatele neodpracoval, neboť v jeho průběhu teprve uzavřel pracovní poměr, byla by rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí nebo v případě, že by zaměstnanec z jiných důvodů v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí neodpracoval ani 21 pracovních dnů, musel by se na místo průměrného výdělku zaměstnance stanovit tzv. pravděpodobný výdělek.

Podle § 271m ZP také platí, že při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Tato zásada platila i ve starém zákoníku práce, v roce 2007 však neplatila.

Pokud se týká dávek nemocenského, je třeba upozornit, že nemůže jít k „tíži“ zaměstnavatele také, jsou-li poškozenému zaměstnanci dávky nemocenského kráceny ve smyslu ustanovení § 31zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že výše nemocenského za kalendářní den činí 50 % výše nemocenského, jestliže si pojištěnec přivodil dočasnou pracovní neschopnost

•    zaviněnou účastí ve rvačce; rvačkou se zde rozumí vzájemné napadení či fyzický střet dvou nebo více osob, nejde-li o sebeobranu nebo pomoc napadenému, pokud se nejedná o případ uvedený v písmenu c),

•    jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků nebo psychotropních látek, nebo

•    při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného přestupku.

I když tyto případy nejsou v souvislosti s odškodněním pracovního úrazu časté, je třeba znovu opakovat, že objektivní odpovědnost zaměstnavatele je velice široká, ale má také své meze.

Obecně k náhradě za ztrátu
na výdělku

V souvislosti s výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a jejím poskytováním je třeba připomenout další důležité zásady. Podle § 271o ZP platí, že u zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP je jednorázovou dávkou, která se musí vypočítat celkově za celé období pracovní neschopnosti, byť by toto mělo trvat např. celý kalendářní rok.

Podle zákona o nemocenském pojištění totiž platí zásada, že podpůrčí doba u nemocenského začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo 15. kalendářním dnem nařízené karantény a končí dnem, jímž končí dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa, pokud nárok na nemocenské trvá až do tohoto dne. Podpůrčí doba však trvá nejdéle 380 kalendářních dnů ode dne vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Po uplynutí uvedené podpůrčí doby (380 kalendářních dnů) se nemocenské vyplácí na základě žádosti pojištěnce po dobu stanovenou v rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění podle vyjádření lékaře, pokud lze očekávat, že pojištěnec v krátké době, nejdéle však v době 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby, nabude pracovní schopnost, a to i k jiné než dosavadní pojištěné činnosti.

To však nevylučuje, aby poškozený zaměstnanec v průběhu pracovní neschopnosti obdržel od zaměstnavatele zálohy na náhradu, které budou s ukončením pracovní neschopnosti zúčtovány při konečném výpočtu celé náhrady za ztrátu na výdělku. Ba naopak podle ustanovení § 271m odst. 2 ZP platí, že náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně, což znamená, jak náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 271a ZP, tak podle ustanovení § 271b ZP.

Podle § 271p ZP platí, že zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tím nejsou dotčena.

Náhrada škody se vypočítává při každé pracovní neschopnosti zvlášť, byť by v důsledku jednoho a téhož pracovního úrazu byl zaměstnanec práce neschopen např. desetkrát. To v praxi znamená, že když zaměstnanec z důvodu jednoho pracovního úrazu – např. úrazu kolena bude v průběhu následujících let práce neschopen třeba pětkrát (jednou byla pracovní neschopnost, pak pracovní neschopnost z důvodu operace, pak pracovní neschopnost z důvodu lázeňské léčby, následně ještě jedna pracovní neschopnost z důvodu operace a ještě pracovní neschopnost z důvodu lázeňské léčby) platí podle § 271a ZP, že se přitom ale vychází z průměrného výdělku zaměstnance vždy před vznikem této další škody, tedy každé další pracovní neschopnosti zvlášť. V každém případě bude tedy do základní rovnice výpočtu dosazen jiný průměrný výdělek, pokud se u zaměstnance neaplikuje § 271m ZP a nevychází se z průměrného výdělku předchozího kalendářního roku.

Tak tomu není jedině v případě, že zaměstnanci před vznikem škody příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tehdy se zaměstnanci poskytne náhrada do výše částky, do které by mu příslušela náhrada podle § 271b ZP, kdyby nebyl neschopen práce. Přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje nemocenské. To v praxi znamená, že do základní rovnice výpočtu se místo průměrného výdělku dosadí průměrný výdělek používaný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP a třeba v praxi i tzv. valorizovaný (tedy zvýšený podle příslušných nařízení vlády).

Z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP stejně jako z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP se odvádí záloha na daň z příjmu fyzických osob. Pojistné na zdravotní pojištění se z této náhrady nestanoví, neboť ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, platí, že vyměřovacím základem u zaměstnance v pracovním poměru je úhrn příjmů zúčtovaných mu zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou mimo jiné náhrady škody podle zákoníku práce. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se též z náhrady za ztrátu na výdělku nestanoví, neboť podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je náhrada škody podle zákoníku práce tzv. nezapočitatelným příjmem. Jinak ale platí zásada, že vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů.

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 192

(1) Zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského. Vznikla-li dočasná pracovní neschopnost ode dne, v němž má zaměstnanec směnu již odpracovanou, počíná období 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu následujícím kalendářním dnem. Jestliže v období prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náleží nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, dávka otcovské poporodní péče nebo dlouhodobé ošetřovné, náhrada mzdy nebo platu nepřísluší. Vznikne-li zaměstnanci v době dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény právo na náhradu mzdy nebo platu podle věty první až třetí, nepřísluší mu současně náhrada mzdy nebo platu z důvodu jiné překážky v práci.

(2) Náhrada mzdy nebo platu podle odstavce 1 přísluší ve výši 60 % průměrného výdělku. Pro účely stanovení náhrady mzdy nebo platu se zjištěný průměrný výdělek upraví obdobným způ-sobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského z nemocenského pojištění, s tím, že pro účely této úpravy se příslušná redukční hranice stanovená pro účely nemocenského pojištění vynásobí koeficientem 0,175 a poté zaokrouhlí na haléře směrem nahoru. Má-li zaměstnanec za pracovní den, v němž mu vzniklo nebo zaniklo právo na náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 1, také právo na mzdu nebo plat za část pracovní doby, přísluší mu za tento den jen poměrný díl náhrady mzdy nebo platu připadající na tu část pracovní doby, za kterou mu nenáleží mzda nebo plat.

(3) Dohodnutá nebo vnitřním předpisem stanovená výše náhrady mzdy nebo platu nad výši uvedenou v odstavci 2 větě první nesmí převýšit průměrný výdělek (§ 356 odst. 1).

(4) Náhrada mzdy nebo platu stanovená podle odstavců 2 a 3 musí být snížena o 50 %, jde-li o případy, kdy je podle předpisů o nemocenském pojištění nárok na nemocenské v poloviční výši.

(5) Porušil-li zaměstnanec v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti povinnosti uvedené v odstavci 6 větě první, které jsou součástí režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, může zaměstnavatel se zřetelem na závažnost porušení těchto povinností náhradu mzdy nebo platu snížit nebo neposkytnout. Náhrada mzdy nebo platu nesmí být snížena nebo neposkytnuta, jestliže byla pro totéž porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce dána zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. h).

(6) Zaměstnavatel je oprávněn kontrolovat, zda zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, dodržuje v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem zdržovat se v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek. Zaměstnavatel je povinen v případě zjištění porušení povinnosti uvedené ve větě první zaměstnancem vyhotovit o kontrole písemný záznam s uvedením skutečností, které znamenají porušení tohoto režimu; stejnopis tohoto záznamu je zaměstnavatel povinen doručit zaměstnanci, který tento režim porušil, správě sociálního zabezpečení příslušné podle místa pobytu zaměstnance v době dočasné pracovní neschopnosti a ošetřujícímu lékaři dočasně práce neschopného zaměstnance. Zaměstnavatel je oprávněn požádat ošetřujícího lékaře, který stanovil zaměstnanci režim dočasně práce neschopného pojištěnce, o sdělení tohoto režimu v rozsahu, který je zaměstnavatel oprávněn kontrolovat, a o zhodnocení zaměstnavatelem zjištěných případů porušení tohoto režimu. Zaměstnanec je povinen umožnit zaměstnavateli kontrolu dodržování svých povinností uvedených ve větě první.