Pracovní oblečení
a stejnokroje zaměstnanců

Není-li pracovní oděv součástí osobních ochranných pracovních prostředků, pak právní předpisy nestanoví povinnost zaměstnance, aby při práci používal pouze oděv určený zaměstnavatelem. Jaké existují kategorie oblečení používaného při výkonu práce zaměstnanců? Jak se pracovní oblečení posuzuje z hlediska daní?

V čem zaměstnanec vykonává práci je zpravidla jeho starostí, nicméně zaměstnavatel mu do toho „může mluvit“ zejména z důvodu zajištění bezpečnosti práce, jak vyplývá z § 106 odst. 4 písm. c) a d) ZP:

•    „(…). Zaměstnanec je povinen (…) c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, d) … používat stanovené pracovní prostředky, dopravní prostředky, osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení (…)

Zákoník práce se podrobněji věnuje zejména osobním ochranným pracovním prostředkům,

za které se v určitých případech – tzv. špinavých provozech – považuje i pracovní oděv a obuv, jak uvádí § 104 ZP:

•    „Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. (…) V prostředí, v němž oděv nebo obuv podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění nebo plní ochrannou funkci, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele jako osobní ochranné pracovní prostředky též pracovní oděv nebo obuv.“

Není-li pracovní oděv součástí osobních ochranných pracovních prostředků,

pak právní předpisy nestanoví povinnost zaměstnance, aby při práci používal pouze oděv určený zaměstnavatelem. A takovou povinnost nesmí stanovit ani pracovní řád, který jen rozvádí ustanovení zákoníku práce a zvláštních právních předpisů – jde-li o povinnosti z pracovněprávních vztahů, aniž by mohl zakládat nové povinnosti zaměstnanců (§ 306 odst. 1 ZP). Proto nemůže zaměstnanec nepoužíváním pracovního oděvu určeného zaměstnavatelem porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Stanoví-li jeho povinnost používat takový oděv vnitřní předpis zaměstnavatele (§ 305 odst. 1 ZP), pokyn nadřízeného vedoucího nebo pracovní smlouva, pak nejde o povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, nýbrž o požadavek zaměstnavatele pro řádný výkon práce, jehož nesplňování může být důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. f) ZP, nikoli však okamžité výpovědi pro hrubé porušení povinnosti podle § 52 písm. g) ZP. Z rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2930/2014 vyplývá, že zatímco porušení povinnosti při práci využívat osobní ochranné pracovní prostředky může být důvodem pro okamžitou výpověď v souladu s § 52 písm. g) ZP, tak porušení pouhé interní povinnosti zaměstnance používat (pracovní) stejnokroj určený „vnitřním předpisem“ může být nanejvýš výpovědním titulem § 52 písm. f) ZP. V dané kauze se konkrétně jednalo o řidiče tramvaje, který místo interně nařízeného jednotného stejnokroje řídil v běžném civilním oděvu.

•    „Poruší-li zaměstnanec ustanovení vnitřního předpisu (pracovního řádu, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, aktu řízení) nebo ujednání v pracovní smlouvě, že má vykonávat práci v jednotném stejnokroji, nejde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nýbrž o nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce.“

DANĚ Z PŘÍJMŮ - Veškeré oblečení včetně obuvi při výkonu práce zaměstnanců můžeme zhruba rozdělit do čtyř kategorií:

1. Osobní ochranné pracovní prostředky – jsou pro určité typy rizikových prací předepsány zvláštními právními předpisy, neboť se jedná o prvek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

2. Jednotné pracovní oblečení – z něhož jsou veřejnosti asi nejznámější stejnokroje policistů, dále zde patří uniformy profesí, jejichž specifikem je kontakt s masou anonymních zákazníků, od nichž musí být kvůli odpovědnosti rychle, jasně a zřetelně odlišeni, jako např. obsluhující personál restaurací, letušky, poštovní doručovatelky, lékaři, vlakoví průvodčí, řidiči MHD.

3. Jiné určené pracovní oblečení – pokud zaměstnanci pracují fyzicky mimo prostory veřejnosti přístupné, pak je stěžejní funkcí pracovního oděvu (obuvi) ochrana jejich tělesných schránek a spodního prádla před ušpiněním a poškozením, jde například o montérky stavebních dělníků.

4. Neurčené ostatní oblečení – obvyklá „čistá“ pracoviště umožňují zaměstnancům používat při práci jejich běžné civilní (společenské) oblečení, zaměstnavatel je v tomto ohledu nemá důvod nijak omezovat ani jim cokoli nařizovat, zejména pokud nepřijdou do styku se zákazníky.

Nejméně daňových starostí je s první kategorií, protože jí upravuje zvláštní právní předpis – nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků. Takto vynaložené výdaje zaměstnavatele jsou daňově účinné podle § 24 odst. 2 písm. j) bodu 1 ZDP, přičemž pro dotyčné „chráněné“ zaměstnance nejsou zdanitelným nepeněžitým příjmem ze závislé činnosti, jak výslovně uvádí § 6 odst. 7 písm. b) ZDP. Možnosti používání ochranných prostředků totiž samozřejmě nepřináší zaměstnanci žádný reálný osobní majetkový prospěch.

Obdobně je tomu rovněž s jednotným pracovním oblečením alias stejnokrojem, kde lze doporučit postupovat v souladu s metodickým doporučením uvedeným v Pokynu Generálního finančního ředitelství č. D-59 k jednotnému uplatňování některých ustanovení ZDP (Finanční zpravodaj č. 19/2022, web Finanční správy):

•    „… Předpokladem je, že zaměstnavatel ve vnitřním předpise nebo smluvní strany v kolektivní smlouvě stanoví povinnost zaměstnanců používat jednotné pracovní oblečení pouze při výkonu zaměstnání a vymezí charakter a podobu jednotného pracovního oblečení a všech jeho součástí. Zaměstnavatel musí ale také zajistit, aby jednotné pracovní oblečení, a to i ve firemních barvách, bylo trvale a viditelně označeno identifikačními znaky zaměstnavatele, čímž se rozumí např. obchodní jméno či ochranná známka. Další součásti jednotného pracovního oblečení, které nelze opatřit viditelným či trvalým označením, by měly být poskytovány v přiměřené hodnotě a množství.“

Uvedené dvě kategorie oblečení jistě nelze považovat za žádný benefit, na rozdíl od jiného pracovního oblečení, a zvláště pak u neurčeného ostatního oblečení. V prvém případě jde o oblečení stanované (nařízené) vnitřním předpisem zaměstnavatelem k používání pro vybrané pracovní pozice. Jelikož zaměstnavatel nařídil pracovní oblečení, měl by také nést s tím související výdaje. Přičemž pokud se k této povinnosti zaváže ve vnitřním předpise, kolektivní, pracovní či jiné smlouvě, pak se v souladu s § 24 odst. 2 písm. j) bodem 4 ZDP pro zaměstnavatele bude jednat o daňové výdaje. A jestliže půjde o nepeněžní formu plnění, tak se nebude jednat o zdanitelný příjem daného zaměstnance, s oporou v § 6 odst. 7 písm. b), případně e) ZDP. Podmínkou ale je, že toto oblečení je určeno jen pro pracovní účely, takže – prokazatelně – nedochází k jeho soukromému využívání zaměstnanci. Což bývá v praxi hlavním kamenem úrazu, zvláště pak v případě obleků a kostýmů manažerů, advokátů, obchodních zástupců a dalších pozic reprezentujících firmu navenek. Jakýkoli peněžitý příspěvek na pořízení nařízeného pracovního oblečení ad výše – jde-li o povinnost zaměstnavatele – může být daňovým výdajem, ovšem je zdanitelným příjmem zaměstnance. Výjimkou je nezdanitelný peněžní příspěvek na údržbu oděvu zajišťovanou zaměstnancem, který by měl vycházet z reálné cenové kalkulace.

V praxi je ale nejčastější ostatní oblečení zaměstnanců, které zaměstnavatel nijak nereguluje, protože pro to není žádný důvod – bezpečnostní, organizační, marketingový ani jiný. Což je případ většiny „čistých“ provozů, jako jsou administrativní pracovníci, programátoři, řidiči kamionů, reklamní agenti, řadoví manažeři, učitelky, finanční a jiní poradci, redaktoři, architekti, obchodníci… A bezpočet dalších „měkkých“ profesí není vystaveno při práci bezpečnostním a zdravotním hrozbám, ani je není třeba viditelně vymezovat a organizovat vůči zákazníkům (veřejnosti), jelikož se k nim téměř nedostanou, čímž je také vyloučen jeho reklamní účel.

Toto „ostatní“ oblečení nelze považovat primárně za pracovní oblečení zaměstnance, protože není nijak omezen v jeho používání, a klidně jej využije i soukromě. Což ovšem nebrání tomu, aby se zaměstnavatel přesto zavázal k povinnosti – ve vnitřním předpise, kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvě – financovat na požádání zaměstnance (z praktických důvodů zřejmě jen do určité částky za rok) i toto jeho „ostatní“ oblečení. Jelikož žádné speciální ustanovení neuvádí jinak, půjde pak v souladu s § 24 odst. 2 písm. j) bodem 4 ZDP o daňově účinný výdaj. Ovšem pro zaměstnance se bude jednat o zdanitelný příjem, a to i když půjde o nepeněžní plnění.

Ing. Martin Děrgel