Praktická řešení
k pracovní cestě

Nová výše stravného a průměrná cena pohonných hmot

Vyhláška č. 511/2021 Sb.,  o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad byla novelizována vyhláškou č. 237/2022 Sb.

Jaká je nová výše stravného?

Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné podle § 163 odst. 1 zákoníku práce nejméně ve výši

a)  120 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b)  181 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c)  284 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné podle § 176 odst. 1 zákoníku práce ve výši

a)  120 Kč až 142 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b)  181 Kč až 219 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c)  284 Kč až 340 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Průměrná cena pohonných hmot

Výše průměrné ceny pohonné hmoty podle § 158 odst. 3 věty třetí zákoníku práce činí

a)  44,50 Kč za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů,

b)  51,40 Kč za 1 litr benzinu automobilového 98 oktanů,

c)  47,10 Kč za 1 litr motorové nafty,

d)  6,00 Kč za 1 kilowatthodinu elektřiny.

Vyhláška č. 237/2022 Sb. nabyla účinnosti dnem 20. srpna 2022.

redakce

Druhy cestovních náhrad

V praxi činí určitý výkladový problém rozlišení cestovních náhrad poskytovaných zaměstnancům zaměstnavatelů uvedeným v ustanovení § 109 odst. 3 ZP a náhrad poskytovaných zaměstnancům zaměstnavatelů neuvedeným v ustanovení § 109 odst. 3 ZP.

Na jaké cestovní náhrady mají zaměstnanci právo?

Druhy cestovních náhrad pro zaměstnavatele tzv. podnikatelské sféry vyjmenovává zákoník práce v minimálním výčtu. Platí zásada, že zaměstnanci při pracovní cestě mají minimálně právo na náhradu:

-    jízdních výdajů,

-    jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,

-    výdajů za ubytování,

-    zvýšených stravovacích výdajů (tzv. „stravné“),

-    nutných vedlejších výdajů.

Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje kromě vlastní pracovní cesty i cesta mimo pravidelné pracoviště a cesta v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.

Zaměstnavatel může (ale nemusí) zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů, za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty při pracovních cestách, při cestě mimo pravidelné pracoviště, cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, při přeložení, při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru a při výkonu práce v zahraničí.

Právní úprava je obsažena v hlavě II části sedmé zákoníku práce, v ustanoveních § 156 až § 165 ZP.

Pro zaměstnance zaměstnavatelů tzv. nepodnikatelské sféry platí, že se poskytují cestovní náhrady v podstatě podle hlavy II části sedmé zákoníku práce (tedy výše uvedené náhrady pro podnikatelskou sféru), ovšem s odchylkami zde výslovně stanovenými.

Za zaměstnavatele nepodnikatelské sféry se považují zaměstnavatelé vyjmenovaní v ustanovení § 109 odst. 3 ZP – konkrétně zaměstnanci zaměstnavatele, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona.

Pro tyto zaměstnance jsou v zákoníku práce stanoveny odchylky u:

-    náhrady jízdních výdajů

-    poskytování stravného

-    náhrady při přeložení a přijetí

-    náhrady spojené se stěhováním.

Přerušená zahraničná pracovní cesta

Zaměstnanec je vyslán na zahraniční služební cestu a zaměstnavatele žádal, aby po skončení obchodního jednání mohl cestu přerušit a vyčerpat si týden dovolené. Zaměstnavatel tvrdí, že právní úprava neumožňuje přerušení zahraniční pracovní cesty.

Je tvrzení zaměstnavatele správné?

Přerušení pracovní cesty na základě žádosti zaměstnance působilo vždy v praxi velké problémy. Za platnosti starého zákoníku práce zastávala doktrína pracovního práva názor, že přerušení pracovní cesty např. z důvodu dovolené, návštěvy příbuzných apod. možné není, že v takovém případě jde o dvě pracovní cesty.

Nyní se ale situace změnila. Nyní platný zákoník práce (již 15 let) výslovně stanoví, že použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce, je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance před výkonem práce. Zákon tedy sám presumuje, že lze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnout přerušení pracovní cesty.

Z uvedeného lze dovodit, že se zaměstnavatel může (samozřejmě také nemusí) se zaměstnancem dohodnout na přerušení pracovní cesty. Podmínky sjednání dohody stanoveny nejsou a není ani stanovena povinná písemná forma, dohodu o přerušení pracovní cesty lze proto sjednat i ústně. Dohodu lze sjednat jak pro případ tuzemské, tak i zahraniční pracovní cesty u všech zaměstnavatelů, tedy i u zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 ZP.

Na přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance zaměstnanec právo nemá, záleží vždy na dohodě zaměstnavatele a zaměstnance. Přestože není stanovena povinná písemná forma této dohody, její sjednání má vliv na poskytování náhrad cestovních výdajů při konkrétní pracovní cestě. Bude-li mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednána dohoda o přerušení pracovní cesty, musí být údaj o jejím sjednání uveden i v cestovním příkazu, resp. v předem určených podmínkách pracovní cesty, protože přerušení pracovní cesty poskytování náhrad cestovních výdajů po dobu přerušení zásadním způsobem mění.

Dohoda o přerušení pracovní cesty je zpravidla sjednávána pouze pro konkrétní pracovní cestu, protože důvody na straně zaměstnance, pro které požaduje přerušení pracovní cesty, mohou být i pro případ každé pracovní cesty různé a určujícím pro žádost zaměstnance přerušit pracovní cestu bude zpravidla termín pracovní cesty nebo místo, kam je na pracovní cestu vysílán.

Tato právní úprava je praktická, když např. zaměstnanec po výkonu práce v cizině – jako v uvedeném případě – zde ještě týden čerpá dovolenou. V případě že se bude zaměstnanec vracet z pracovní cesty za týden např. o víkendu, může dojít i k úspoře cestovních nákladů, když použije levnější víkendovou jízdenku apod. Nárok na přerušení cesty ze zákona však zaměstnanec nemá, vše bude záležet na dohodě se zaměstnavatelem, na jeho vstřícnosti.

vypracovala
JUDr. Eva Dandová

Podmínky pracovní cesty

V ustanovení § 153 ZP se stanoví, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel.

Může zaměstnavatel určit i nějaké jiné další podmínky?

Ano, zaměstnavatel může stanovit další podmínky, na nichž má zájem nebo které mohou poskytování cestovních náhrad ovlivnit, a může o nich před pracovní cestou rozhodnout. Při stanovení dalších podmínek musí zohlednit také úpravu podmínek, za nichž vzniká právo na jednotlivé druhy cestovních náhrad, protože v některých případech má zaměstnavatel právo určit náhrady v jiné výši, například u stravného, nebo určit rozsah povinného snížení stravného při poskytování bezplatného jídla. Zaměstnavatel proto může, ale nemusí, před pracovní cestou určit také tyto další podmínky. Pro případ, že je nestanoví, postupuje se podle právní úpravy, která v případě, že zaměstnavatel nesjedná nebo neurčí před vysláním zaměstnance například výši stravného nebo neurčí výši snížení stravného, přísluší stravné ve výši upravené v ustanovení § 163 odst. 1 a § 163 odst. 2 ZP pro případ jeho snížení:

•    tuzemská pracovní cesta

–   určení (nebo sjednání) výše stravného (ustanovení § 163 odst. 1, § 176 odst. 1 ZP),

–   určení (nebo sjednání) výše snížení stravného (ustanovení § 163 odst. 2 ZP u zaměstnavatele neuvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 ZP),

–   určení (nebo sjednání) výše sazby základní náhrady při použití soukromého silničního motorového vozidla (ustanovení § 158 odst. 1 ZP u zaměstnavatele neuvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 ZP)

–   dohoda o přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance (ustanovení § 160 ZP),

•    zahraniční pracovní cesta

–   určení (nebo sjednání) základní sazby zahraničního stravného (ustanovení § 170 odst. 2, § 179 odst. 2 ZP),

–   určení nebo sjednání výše snížení stravného (ustanovení § 170 odst. 5 ZP u zaměstnavatele neuvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 ZP),

–   dohoda o přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance (ustanovení § 160 ZP),

–   určení (nebo sjednání) návštěv člena rodiny (ustanovení § 168 ZP)

vypracovala
JUDr. Eva Dandová