Praktická řešení
k veřejné správě

Účelová komunikace obce

Žalobci v řízení proti Krajskému úřadu Kraje Vysočina, za účasti fyzických osob, sousedů a města Moravské Budějovice, na jehož katastru se komunikace nachází, brojili proti určení pozemku ve svém vlastnictví jako účelové komunikace. Městský úřad Moravské Budějovice jako „silniční správní úřad“ v řízení podle § 142 správního řádu rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019 určil, že se na pozemku žalobců v rozsahu vymezeném geometrickým vytyčovacím náčrtem nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Může být dovozen konkludentní souhlas s obecným užíváním účelové komunikace?

Žalobci nepopírali, že část jejich pozemku prohlášená za účelovou komunikaci je vyasfaltována. Upozorňovali však, že se tak stalo na jejich vlastní náklad. Při rekonstrukci ulice v roce 2011 město vyhovělo jejich žádosti, aby vyasfaltovalo i sporný pozemek, na čemž se však museli finančně podílet, jak doložili fakturou od dodavatele zakázky. Žalobci dále namítali, že sporná cesta z hlediska svého účelu neslouží veřejnosti, tj. obecnému užívání, jak požaduje zákon o pozemních komunikacích, ale slouží pouze pro přístup k pozemkům osob zúčastněných na řízení – sousedů. Nachází se totiž na konci slepé ulice. Žalobci ze sporného pozemku platí daň z nemovitých věcí, určité osoby přes něj nezákonně přejíždějí, čímž ničí nový asfaltový povrch, který žalobci v roce 2011 financovali, a působí emise, prach, hluk a nepořádek. Pokud cestu užívá pouze malý počet osob, nelze hovořit o obecném užívání. Žalobci se též výslovně ohradili proti tomu, že by byl dán v jejich případě souhlas s obecným užíváním sporné cesty veřejností.

Pokud vlastník posledního úseku slepé cesty, kterou jako celek nepochybně užívala veřejnost, jedná po dlouhou dobu tak, jako by jeho pozemek byl nedílnou součástí oné veřejné cesty, pak z takovéhoto jednání lze dovodit vlastníkův konkludentní souhlas s obecným užíváním předmětu jeho vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/­­1997 Sb., o pozemních komunikacích). Není už pak třeba podrobně zkoumat a dokazovat, zda a v jakém rozsahu užívala veřejnost právě tento pozemek, tedy poslední úsek slepé cesty, například k otáčení vozidel, vyložil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, spis. zn. 30 A 43/­2020, který byl pro svůj význam vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Postavení starostu obce

Starosta je v praxi nejviditelnějším představitelem obce. Dle zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek.

Je starosta statutárním orgánem obce? Lze takto zhodnotit jeho postavení? Lze tuto interpretaci podpůrně použít, hledat analogii se statutárními orgány soukromoprávních korporací?

Nikoliv. Zatímco statutární orgán obchodní korporace jedná za právnickou osobu a vytváří její (právní) vůli, úkolem starosty je tuto vůli pouze prezentovat navenek. Vytváření vůle obce je svěřeno zastupitelstvu a radě obce. Starosta proto bývá označován jako „první mezi sobě rovnými“. Je jakýsi král bez reálných vládních kompetencí. Jednání starosty bez vůle rady nebo zastupitelstva je absolutně neplatné. Pouze v případě, že rozhodnutí zastupitelstva či rady obce specifikuje toliko podstatné náležitosti právního jednání a v dalších aspektech je neurčité, platí výjimka a starosta má dílčí volnost v rámci rozhodnutí příslušného orgánu obce k dotvoření právního jednání obce. Jestliže např. obec schválí prodej majetku a toliko náležitostí kupní smlouvy, pak starosta může dojednat další obsah kupní smlouvy. Zákonnou výjimku představuje situace, kdy v obci není volena rada. Pak přechází jistá část pravomocí rady obce právě na starostu. Právní jednání starosty, které v rozporu s právními předpisy učinil bez schválení zastupitelstva či rady obce, je absolutně neplatné. Judikatorní výklad a odůvodnění prezentovaných informací viz v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 28 Cdo 2075/­2009 a 28 Cdo 1067/­2004.

Organizační útvar příspěvkové organizace

Jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem a nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího útvarů jmenovaných v § 33 odst. 3 zákoníku práce, patří mezi ně dle písm. f) zmíněného ustanovení zákoníku práce vedoucí organizačního útvaru příspěvkové organizace.

Jak správně rozumět pojmu organizační útvar (příspěvkové organizace), jak je pro personální praxi vyložit? Jak je to se jmenováním a odvoláním jeho vedoucího?

Pod pojmem „organizační útvar (příspěvkové organizace)“ se rozumí vnitřní, relativně samostatná organizační jednotka, zřízená v rámci struktury příspěvkové organizace vnitřním předpisem (organizačním řádem, vnitřním řádem apod.), v rámci útvaru působí zpravidla více zaměstnanců se stejným nebo podobným sjednaným druhem práce a jejich vedoucí zaměstnanec je zpravidla formálně zařazen do příslušného útvaru; za vedoucího útvaru tak nemůže být považován samostatný (byť) vedoucí (řídící) zaměstnanec příspěvkové organizace, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1960/­2021, ze dne 28. 2. 2022.

Při řešení případu soud zhodnotil: Pakliže bylo ve vztahu k postavení žalobce (zaměstnance) v rámci organizační struktury žalované (zaměstnavatelky) zjištěno, že žalobce jako zástupce ředitele „je faktickým prostředníkem mezi ředitelem příspěvkové organizace a jednotlivými obory“, že jeho pracovní pozice „samostatný řídící (přesněji, organizační´) útvar nepředstavuje“, je pak závěr, že na pozici zástupce ředitele nemohl být žalobce „jmenován“ s účinky následné možné aplikace § 73a zákoníku práce, správný. „Jmenování“ žalobce do pozice zástupce ředitele přípisem ředitele žalované ze dne 30. 4. 2018 je nutno potom posoudit jako návrh na změnu původně sjednaného druhu práce ve smyslu § 40 zákoníku práce; pakliže žalobce s tímto souhlasil a ve stanoveném rozsahu (Organizačním a aprobačním řádem) pro žalovanou práci vykonával, došlo sice ke změně dosavadních pracovních podmínek, nikoliv však v důsledku jeho jmenování ve smyslu § 33 odst. 3 zákoníku práce, nýbrž v důsledku dohody podle § 40 zákoníku práce.

Závěr, že žalobce nemohl být z pozice zástupce ředitele postupem podle § 73a odst. 1 zákoníku práce odvolán a že následně ve vztahu k němu nemohl být uplatněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, je tak správný, zhodnotil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1960/­2021, ze dne 28. 2. 2022.

vypracoval
Richard W. Fetter

Dům ve vlastnictví SVJ

SVJ vlastní dům, ve kterém se nachází jak bytové tak i nebytové prostory. Na účetnictví mají najatou firmu, vede se odděleně za SVJ i za pronájem nebytových prostor. Tento pronájem zdaňují jako spoluvlastníci. K těmto příjmům jsou i výdaje, jak na pronajaté tak i nepronajaté prostory. Účetní firma postupuje tak, že na nepronajaté prostory vynaložené náklady daňově neuplatňuje.

Je uvedený postup účetní firmy správný (vždyť nejprve musí SVJ prostory opravit či rekonstruovat, aby se dali pronajmout)? Jaký časový horizont by byl akceptovatelný pro opravy? Pokud tedy je to možné, např. 1 až 3 roky na rekonstrukce a daňovou uznatelnost výdajů?

Co se týče společenství vlastníků jednotek (dále jen SVJ) tak SVJ je právnická osoba, která nic nevlastní, zajišťuje mimo jiné správu domu a pozemku, která zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. SVJ jako právnická osoba může sice nabývat majetek a nakládat s ním, ale pouze pro účely správy domu a pozemku. Předmětem zdanění u SVJ nejsou úhrady nákladů na správu domu a pozemku za plnění spojená s užíváním jednotek od jejich vlastníků, příjmy z dotací či příjmy SVJ z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a nebytových prostor. Náklady na nutné a potřebné opravy nesou jednotlivý vlastníci SVJ ve výši svých spoluvlastnických podílů. To platí i pro výdaje (náklady), které nesou spoluvlastníci v souvislosti s pronájmem společných nebytových prostor. Každý spoluvlastník má tedy svůj podíl (ve výši svého spoluvlastnického podílu) na příjmech a výdajích spojených s pronájmem společných nebytových prostor. Skutečnost, že účetní firma postupuje tak, že na nepronajaté prostory vynaložené náklady v účetnictví SVJ neúčtuje na náklady a daňově je neuplatňuje, je správný. Výdaje na opravy společných nebytových prostor (platí i pro náklady spojené s užíváním bytu (platby za služby)) nejsou nákladem SVJ, ale SVJ je pouze zaeviduje a na spoluvlastníky rozúčtuje dohodnutým nebo určeným způsobem. SVJ o těchto částkách účtuje na zúčtovacích vztazích (pohledávka či závazek vůči členovi SVJ (spoluvlastníku)). Přehled výdajů vynaložených na opravy společných nebytových prostor může SVJ (prostřednictvím své účetní firmy) každoročně po uzavření fiskálního roku předat každému spoluvlastníku. Ten pak, pokud má povinnost podat přiznání k dani z příjmů je může uplatnit ve svém daňovém přiznání v rámci dílčího základu daně dle § 9 zákona č. 586/­1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP). Pokud mu vznikne z příjmů dle § 9 ZDP ztráta, může ji uplatnit následujících 5 zdaňovacích období v souladu s § 34 odst. 1 ZDP.

Základem daně z příjmů z nájmu jsou dle § 9 odst. 3 ZDP příjmy snížené o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Zároveň platí, že pro zjištění tohoto základu daně se použijí ustanovení § 23 až 33 ZDP. Za výdaje na dosažení příjmů (nájemné) spoluvlastníka – fyzické osoby jsou považovány i takové výdaje, bez nichž by zdanitelných příjmů nemohl dosáhnout. Z toho plyne, že v takovém případě může nezbytně docházet k tomu, že výdaje budou předcházet příjmům. Uplatnit výdaje lze také v souladu se zněním § 5 odst. 7 ZDP (nezbytně vynaložené výdaje spojené se zahájením činnosti-rok zpětně).

vypracoval
Ing. Pavel Novák